Padlý anděl
Den na to, kdy našli kapitána Smithovou, oznámila seržantka Reedová s majorem Davisem onu radostnou novinu. Kapitán je živá a zdravá v naprostém pořádku a bezpečí. Přesto však několik dní bude její úlohu stále plnit seržant, kvůli odpočinku. Veřejnost i novináři se toho moc nedozvěděli, přesto měli pocit, že ví vše, co chtějí. Major Davis dokázal slova zaobalit tak, aby to vypadalo pěkně. Seržantka naopak pohotově a věcně odpovídala. Někdy lhala, někdy říkala přikrášlenou pravdu, nakonec se rozpovídala, co se doopravdy stalo. Pro všechny, kdo celou situaci sledovali, to byla dokonalá senzace.
Olivie se právě dostala k tomu, jak byla kapitánka statečná, když tu umlkla v půlce slova a udělala několik rychlých, zmatených kroků vzad a pak spadla na zem. Ozval se vyděšený křik a lidi začali prchat. Někdo střílel do davu. Vojáci kolem hledali střelce. Zbytek lidí i novinářů bylo doslova rozehnáno rychleji, než by dokázali policisté. Major Davis s doktorem Calahanem se vrhli k seržantce, kterou odtáhli do bezpečí. Teprve pak ji začali ohledávat. Našli sice díru po střele, ale nikde nebyla krev. Samotná seržantka vypadala, že nedýchá. Tenhle stav trval asi minutu, než žena prudce otevřela oči a prudce si sedla do sedu a začala dávivě kašlat. Nakonec klesla jednomu z mužů do náručí.
"Ježiš!" oddechl si Mike.
"Reedová!" zaprskal major Davis a rychle jí rozepínal košili. "No tak to si děláte srandu," usmál se, přesto však cítil úlevu.
"Vesta," vydechl Calahan. "Dobrý nápad.“
"Nosím ji vždy na podobné příležitosti," zakuckala se. "Bože, tohle nenávidím! Ještěže nemířil na hlavu," hlesla a zkusila sedět bez opory, ale skoro hned zase padla nazpět tentokrát do náruče majora. "To byla pecka."
"No, to jo," broukl Mike. "Ráže 45."
"Výborné, to mi pomůže," hlesla a napila se vody, co jí Davis podával.
"Odvezu vás na hotel." nabídl se skoro hned Paul Davis, gentleman tělem i duší.
"Bydlí v bytě kapitána Smithové," broukl Mike.
Major Davis se na něj podíval a zamračil se. "Ano, ale po tomhle by měla být pod dohledem."
"Bude...v bytě," zabručel. "Ten je bezpečnější než hotel. Už jenom proto, že se tam dostává na kód."
"Fajn, dáte mi kód!" zavrčel major.
"Jistě," houkl.
"Výborně, zařídím vám někoho, kdo vás doprovodí za kapitánem Smithovou."
"Vážně?" vydechl.
"Ano, Reedová vám to měla včera říct," přikývl. Pak pomohl seržantovi na nohy.
"Super," úlevou se usmál. Za chvíli si ho vzal do parády nějaký důstojník a major Davis odvezl seržantku k Smithové do bytu.
Objevilo se bílé světlo a Mike se ocitl na lodi USS Daedalos. Přímo na můstku.
"Vítejte na Daedalu, doktore Calahane," usmál se plukovník Caldwell. Mike jenom koukal z okna s otevřenou pusou. Pod ním byla jeho planeta. Tak tohle bylo husté, málem zapomněl na všechno. "Doktore," ozval se Steven jemně.
"Ano, jistě. Jsem tu," usmál se Mike. "To je..." ukázal k Zemi. "Neuvěřitelné."
"Ano, to je," přikývl. "Pojďte za mnou. „Seržantka Reedová říkala, že jako doktor byste mohl kapitánovi Smithové pomoc."
"Budu se snažit," hlesl a najednou zvážněl.
"Seržante, odveďte doktora Calahana na ošetřovnu." Mike ještě jednou vrhl pohled na Zemi. Tak tohle Ginny záviděl. Vešel na ošetřovnu a další doktor ho za ní zavedl. Dal mu její záznamy. Opřel se o stůl a začetl se. Byly to skoro dvě strany. Pak prošel přes otevřené dveře a zarazil se. Najednou nevěděl, jestli chce vůbec jít dovnitř. Avšak na chvíli zavřel oči, nadechl a vešel. Zkoumavě se na ni zadíval. Na čelisti měla velkou a vydatnou modřinu, na čele několik škrábanců, na levé ruce v lokti měla modřinu od vpichů a v druhé ruce v tom samém místě měla infuzi. Sedl si k ní a pohladil ji po vlasech. Sáhl jí na čelo. Vypadalo to, že má teplotu. Povzdechl si a ještě jednou si přečetl záznamy. Tohle bude na delší čas. Kdyby toho hajzla chytil, zabil by ho a bylo by mu jedno, co by si všichni mysleli. Snažil se v hlavě projít všechny její známé. Teda ty, o kterých mu říkala. Za těch let, co se znali, mu o moc lidech nevykládala. A u žádného si nevzpomněl, že by měla nějaký problém. Pak si ale vzpomněl na to, co mu říkala Reedová. Zaměřili se i na Davise a Ryana? Možná to byl někdo od nich.
"Jste tady?" ozvalo se za ním překvapeně a vytrhlo ho to z přemýšlení.
"Ano," otočil se a hleděl Ryanovi do tváře. "Jsem doktor." Will maličko přikývl.
"Nemohl jsem spát," podotkl a sedl si na druhou stranu postele.
"To já taky ne, chtěli jsme ho pak najít, ale utekl," hlesl. Ryan jenom přikývl a jemně ji nenápadně vzal za ruku. Hladil ji po kloubech prstů. Věděl, že to na nějaký čas ničemu nepomůže, ale i tak, pro jeho pocit.
"Doktoři ji uspali, aby to pro ni nebylo tak hrozné," řekl potichu doktor Calahan a vstal. "Nechám vám soukromí."
Kapitán přikývl. "Vy...znal jste ji, když to bylo poprvé?"
"Ne," zavrtěl hlavou. "Potkali jsme se asi o pět let později. Netuším, jaké to pro ni bylo, jestli se ptáte na tohle. Ale tehdy to bylo zaviněné její blbostí. Teď je v tom absolutně nevinně, a za tu chybu, kterou udělala kdysi, hodně zaplatí," zašeptal. Will jen přikývl. Tohle mu bylo jasné.
"Co konference? Jak lidi reagovali na to, že jsme ji našli?" zkusil odklonit téma, i když věděl, že se k Ginny vrátí.
"Fiaskem, někdo střílel do davu a po mluvčích, veškeré konference, tiskovky a tyhle blbosti byly do odvolání zrušeny."
"No pěkné," prohrábl si rukou vlasy. "Všichni v pořádku?"
"Ano," hlesl druhý muž a nedodal, že nebýt neprůstřelné vesty, tak nejsou. Ryan jenom přikývl. "Nechám vás s ní o samotě."
Kapitán jenom rychle zamrkal a přikývl. Přemýšlel o tom, co mu Mike řekl, když se bavili v Coloradu. O tom, co k němu Ginny prý cítí. Zavřel oči a na chvilku zauvažoval nad tím, jak to má on. Možná stejně jako ona, možná méně... nebyl si jistý už ničím. Hlavně teď měl o ni strach.
Mike se objevil v obýváku bytu. Nechápal to. Trošku se bál, že ho zhmotní třeba uprostřed lednice - což by na jednu stranu nebylo tak strašné, na tu druhou zas ale ano. Ale podle všeho to měli hoši nahoře zmáknuté jedna radost. K jeho překvapení se tu svítilo a v křesle seděla Reedová s knihou, která jí dávno vypadla na zem. Byla zabalená v dece a spala. Chtěl se potichoučku proplížit, ale nepovedlo se mu to. Vzbudila se.
"Jak je jí?" starala se a sedla si.
"Vzhledem k situaci? Není to nejhorší," broukl. "Nechtěl jsem vás vzbudit. Omlouvám se," namířil si to k baru, a když ho otevřel, musel se pousmát. Na jeho nejoblíbenějším pití byl vzkaz „Posluž si.

“
"To je dobře a nic se neděje..." koukla, co dělá, "myslíte, že byste mi nalil?"
"Určitě," přikývl a podal jí sklenku. "Vyšetřil vás někdo?" staral se.
"Díky," vzala si skleničku a po tom, co si přiťukli, tak se napila. Spokojeně zavřela oči. Tohle byl děsný den. "Ne, nevyšetřil, nebyl na to čas."
"Tričko dolů," zavelel. Jenom se ušklíbla a sedla si zpět do křesla. "Myslím to vážně. Ve vší počestnosti. Jsem doktor."
"Vím, že jste doktor, sice jsem si to musela prvně zjistit." Naznačila, že o něm ví naprosto vše. "Ale na tohle jsem vás protlačila za kapitánem..." Nechala ho chvíli na ni naštvaně koukat, než protočila oči a sundala si tričko. Trošku sykl. V místě střely měla krásnou kulatou modřinu.
"Lehněte si na gauč," broukl. Začala protestovat, ale poslechla. Pohodlně se natáhla.
"Po té, co jste odešel, jsme s majorem šli do hotelu, bylo potřeba připravit nějaké prohlášení. Venku na nás ale čekalo pár...hm... lidí, kteří na celý program a tuhle situaci měli svůj názor."
"Ano? Jaký?" začal jí zcela profesionálně prohmatávat hrudník.
"Byla jsem ráda... au!" vyknikla, když narazil na bolestivé místo. "Že nepoužili dlažební kostky na vyjádření svého názoru."
"To se občas stane. Je to jenom modřina. Nic zlomeného," zahučel.
"Jasně, stane... taky se občas stane, že do vás začnou strkat, až vás shodí na zem a vy je ani nemůžete praštit, že?" zaprskala. Prudce vstala a šla si obléct tričko a opět se zabalila do deky. Sedla si do křesla, ve kterém spala.
"Tak jsem to nemyslel," zahučel.
"Ano a jak jste to myslel?"
"Že se prostě názory různí," zabručel.
Jen přikývla. "Když budete chtít jít spát, tak postel je volná. Major je v nemocnici."
"A tomu se stalo co?"
"Někdo po něm hodil rajče a to ho trefilo do hlavy." Mike se zakuckal skotskou. Snažil se skrýt pobavení, ale naprosto fatálně selhal.
Taky se usmála, ale pak zvážněla. "Někdo našel půlku cihly."
"Asi to rajče bylo tvrdé," hýkl.
"Asi..." pousmála se, "nějak se to vymklo z kontroly a vznikla tlačenice, zřejmě ho někdo praštil a spadl na zem... nevím, neviděla jsem to. Musela jsem několikrát vystřelit, aby se vzdálili. Klidně by nás udupali."
"Celé vystupování na veřejnosti je nešťastné," zaprotestoval a skleničku dopil.
"To mi povídejte, mám vyvrtnutý kotník, pane doktore."
"Boty dolů, podívám se na to." Skoro okamžitě ho poslechla. Zřejmě to doopravdy bolelo, jinak by se bránila. Opatrně jí ho prohmatal.
"Je vyvrtnutý. Ale bude to za pár dní v pohodě," pousmál. "Nic moc mu není. Ledovat a být v klidu."
"A když už jste tu, tak mám jiný problém..." zašeptala.
"Poslouchám," přikývl vážně. Prohlédla si ho a usmála se. Když tak hezky seděl na zemi a stále jí držel nohu.
"Pak mě bolí kolínko." Tázavě se na ni podíval a malinko se pousmál.
"Aha, dobrá," pokýval hlavou a přejel k němu po holeni.
"Přesně tam," zašeptala. "A pak mám pocit, že ta rána po kulce... nějak se mi blbě dýchá... asi budu potřebovat péči doktora."
"No...kdybyste dýchat přestala, slečno, potřebovala byste určitě dýchání z úst do úst a nechci ani pomyslet, co bych musel dělat, kdyby se vám zastavilo srdce," vydechl a jel rukou od kolena výš.
Jenom se roztřeseně nadechla. "Myslím, že se nemůžu nadechnout...."
"A sakra," vydechl a políbil ji. Polibek mu okamžitě vrátila a přitáhla si ho blíž. Tak tohle si nechá líbit. Dal jí ruku na bok a pak pomalu vyjížděl přes bříško výš. Polibky mu sjela na krk a skoro součastně mu pomáhala z oblečení.
Will proseděl u kapitánky celou noc a pak i skoro celý následující den. Stejně tak jako ten další. K večeru už nemohl, tak si hlavu položil na kraj postele a kolem šesté usnul.
Ginny absolutně nechápala, co se děje. Všechno ji bolelo. Její hlava, hrudník, bok, rameno, paže, nohy...prostě všechno. Pomalu a nejistě otevřela oči. Chvilku trvalo, než si zvykla na světlo kolem. Všechno jako by se malinko houpalo. Zkusila pootočit hlavu a k jejímu překvapení to i fungovalo. Po pravé straně viděla kapitána Ryana opřeného hlavou o kraj její postele a tvrdě spícího. Byl skoro na dosah, takže zkusila pohnout rukou a ono to znova fungovalo. Jemně ho pohladila ve vlasech. Jenže ho to neprobudilo. Sjela mu z vrchu hlavy a pohladila ho po uchu. Věděla, že tam je citlivý. Rychle sebou cuknul a sedl si. Ruka jí sklouzla zpátky na postel.
"Ginny?" vyjekl.
"Ahoj," zašeptala sotva slyšitelně. Zkoumavě se na něho zadívala.
"Bál jsem se!" vydechl.
"Bál ses?" šeptla.
"Samozřejmě!" hlesl a hladil ji. Na chvilku zavřela oči.
"Co je za den?"
"Úterý dvacátého devátého," zahučel.
"Jsou to skoro tři dny," šeptla.
"Já vím, stalo se hodně věcí..."
"Proč je to svinstvo pořád ve mně?" zašeptala znova a hlas se jí třásl.
"Protože tě musí vyléčit.
"Ne takhle," hlesla.
"Ne, jinak to nezvládneš a opovaž se se hádat!" prskl. Trošku zamrkala a znova se na něho zadívala.
"Jsi raněná, myslíš, že se některé rány zahojí během pár minut?“ Měl toho dost, byl strachy bez sebe celou dobu a ona teď vymýšlela blbosti. Vyděšeně na něho zírala.
"Promiň," špitla vystrašeně. Dobře, tak tenhle typ Willa jí naháněl strach.
"Neodmlouvej doktorům! Protože pokud zjistím, že jsi to dělala, tak tě osobně přetrhnu jak hada!"
"Dobře," hlesla a pořád se na něho dívala naprosto vystrašenýma očima. Byl teď zase jednou naštvaný. Přitáhla si peřinu blíž k bradě a chvilku oba mlčeli.
"Pořád se zlobíš?" špitla po několika minutách.
"Ano!" nafoukl se. "A budu se zlobit ještě dlouho..."
"A to proč?" ozvalo se ode dveří. V nich stál Mike Calahan s úsměvem ve tváři. Ginny otočila hlavu tím směrem a maličko se na něho pousmála. Prohlídla si ho od hlavy až k patě. Jo, ten rozcuch na hlavě měl vždycky jen po jedné věci. Will mu to všechno požaloval.
"V tom s vámi výjimečně, kapitáne, souhlasím." zamračil se. "Měla bys odpočívat."
"Já vím," hlesla a na chvilku zavřela oči. Všechno se nějak moc točilo.
"Dostal jsem zprávu, že prý se kapitán probrala. Nějaká sestřička šla kolem a slyšela, že se tu vykecáváte," dodal na vysvětlenou, proč tu byl.
"Vzbudila se a už odmlouvá!" odfrkl si Will.
"Neznám ji, že by někdy neodmlouvala," pronesl vážně Mike.
"No tak, jsem pořád tady," broukla. "Slyším vás."
"A my tebe," přikývli oba a pak si plácli. Tak a má to! Neměla dovolit, aby se spolu seznámili. Očima přejela z jednoho na druhého. No, horší by bylo, kdyby se nemohli vystát. Ale co není, může být. Ryan stále neměl veškeré podrobnosti, co se dělo během jeho nepřítomnosti na Zemi. Ginny si jenom povzdechla. Najednou se jí chtělo strašně spát, tak zavřela oči.
"Ještě nějakou dobu budeš muset zůstat tady, než tě někam vůbec převezou..." slyšela jakoby z dálky Ryanův hlas. Tak to ji dokonale probralo.
"Převezou?" otevřela oči a hlas se jí třásl strachem. No tak na to, ať si nechají zajít chuť. Jediné místo, kam odsud chce je Texas a ranč. Nikam jinam.
"Ano, do SGC, Deadalos bude odlítat zpět na Atlantis," přikývl Will. "Ale než se uzdravíš, bude to chvíli trvat."
"Do SGC?" šeptla. "Nikam jinam?"
"Nemůžeš ani nikam jinam," dodal Mike.
"Dobře," hlesla, ale pak se znova nervózně zavrtěla. "Určitě?" Pak raději rychle zavřela pusu a zavrtala se hlouběji do polštářů, když viděla Williamův výraz.
"Uvolni se a odpočiň si," broukl Mike. "Zatím tě prohlídnu."
"Tak u toho nemusím být," broukl druhý muž.
"Jsem rád, že mi věříte, kapitáne," uchechtl se.
"Myslím, že si nic nezkusíte a pokud ano... zlomím vám všechny kosti v těle, doktore."
Mike ho obdaroval naprosto profesionálním doktorským úsměvem. Co však následovalo tak doktora Calahana mírně znepokojilo. Vysoký Brit se jen mírně pousmál a s naprosto nevinným výrazem ve tváři odešel. Calahan zavrtěl hlavou a pustil se do práce. Vypadalo to, že Ginny mu naprosto věří. Někdy v půlce mu usnula a vypadala úplně klidně. Trošku se pousmál a pohladil ji po vlasech.
Na Zemi v bytě kapitánky se objevil asi za půl hodiny. K jeho překvapení tam našel i seržantku. Ta seděla na zemi a kolem sebe měla rozloženou kupu papírů. Nevypadala, že by si jej nějak všimla.
"Co to máš?" broukl. Předpokládal, že jí může po včerejší noci tykat.
"Pane bože!" vyjekla. "Vyděsil jsi mě," hlesla a otočila se. "Jen nějaká prohlášení," mávla rukou a začala papíry schovávat. "Nic důležitého."
"Aha," pokýval hlavou a přešel k ledničce. Otevřel ji a vzal si nějakou čokoládovou tyčinku.
Sledovala ho pohledem. Normálně většinou měla co říct, ale dneska... neprobudila se do pěkného dne.
"Chápu, že je na mě hezký pohled," ucedil pobaveně pořád k ní otočený zády, "ale nerad bych měl díru propálenou skrz."
"Mpf!" ozvalo se za zády a pak následovalo šustění papírů a zvuk škrábání pera o papír.
Jenom se zachechtal.
"Proč vlastně nejsi s kapitánem Smithovou," ozvalo se po chvíli do ticha.
"Teď jsem se vrátil," broukl.
"Myslím, proč s ní nechodíš."
"Jo, tohle..." podrbal se na hlavě. "My...ona..." zakoktal se.
"Ehe, jasně," kývla a za celu dobu se na něj ani jednou nepodívala. Pořád četla nějaký papír.
"Prostě to nevyšlo. Chtěli jsme, ale já...byla to moje chyba. Jí bylo něco málo přes dvacet a chtěla...něco jiného, co jsem jí dát nemohl. Chtěla společné večery a občas i víkendy, ale mně se začala slibně vyvíjet kariéra a vyjel jsem na pár misí s Lékaři bez hranic. Nikdy mi na to neřekla ani půl slova, ale já věděl, že jí to nestačí. Když jsme byli spolu...snažil jsem se, aby to bylo všechno normální, ale takhle to nefungovalo. Po půl roce jsme měli velkou debatu," povzdechl si. "Nechtěla mi bránit v ničem, co jsem chtěl, tak se rozhodla to zkusit po mém."
"Nedivím se," přikvla Liv. "Pár společných večerů nikdy nestačí."
"Já se snažil," povzdechl si. "Ale prostě...podle ní jsem nikdy nedospěl," trošku se pousmál. "V pondělky jsem míval karate, v úterý fotbal, ve středu volejbal, ve čtvrtek stěnu, v pátek baseball, v sobotu znova stěnu a v neděli meditaci. Něco z toho jsme dělali spolu, ale když bylo krásně, vyjížděl jsem na vodu, do skal, do hor...Jezdil jsem s partou dalších chlapů a nikdy mě nenapadlo, že by chtěla tohle taky."
Liv na chvíli zavřela oči a na chvíli vypadala hodně unaveně. "Někdy je těžké zjistit, co ten druhý chce," přikývla šeptem. Nebyla si jistá, že tohle by byla schopná říct nahlas.
Jenom přikývl. "Asi měsíc na mě naléhala, abych ji vzal někam sebou. Byla naprosto neodbytná. Nechtěl jsem, protože někdy to prostě nebylo zrovna to nejbezpečnější, ale pohrozila mi, že mě nechá, když jí na jeden víkend nevezmu sebou," uchechtl se.
"A vzal?"
"Vzal," usmál se. "A byl to ten nejlepší víkend. Ten a pak každé další s ní," povzdechl si s úsměvem.
"Co se pak stalo?" chtěla se vyptávat. Zajímalo jí to. Malinko smutně se pousmál.
"Lékaři bez hranic," odpověděl prostě. "Byl jsem na první misi, která mě naprosto nadchla. Možnost pomoc všem těm lidem, kteří to potřebovali...trvalo to tři měsíce. Tři měsíce jsme se neviděli a pak se to všechno vrátilo do stejných kolejí. Víkendové výlety a všechno kolem. Jenže za pár měsíců přišla další nabídka, kterou jsem znova vzal. Zase jsme bez sebe celé tři měsíce a pak zase zpátky spolu v normálním světě. Během dalšího roku jsem vyjel ještě na několik dalších misí a pokaždé, když jsem odjížděl, jsem viděl, jak jí to strašně moc vadí, ale nikdy neřekla ani půl slova."
"To je mi líto."
"Další rok jela se mnou," uchechtl se. "Bylo to někde v Sierra Leone, nebo tak. Špína, prach, strašný smrad, horko, špinavá voda, jako postele byly jenom staré armádní lehátka, ale za celé tři měsíce neřekla ani slovo. Ani jednu námitku. Na mise většinou jezdí jenom lékaři a inženýři, ale tak přesvědčil jsem svého tehdejšího šéfa, že by mohla být užitečná." Liv mlčela a neřekla ani slovo. Čekala, co dalšího řekne. Sama poslouchala na půl ucha. Někdy ani nevěděla co říct. "Starala se o děti. Povídala jim pohádky, když byly nemocné nebo zraněné, seděla tam s nima, když jejich rodiče nemohli nebo už prostě...nebyli."
"Nechápu, jak jste se mohli rozejít," broukla.
"Protože jsem vůl," zabručel.
"To ledacos vysvětluje," přikývla.
"Nevážil jsem si toho, co mám," povzdechl si. "Byli jsme jeden víkend spolu ve skalách. Že z nich skočíme padákem. Kluci vytipovali místo a já je nekontroloval, ale když jsme tam došli...bylo to prostě...tenhle skok byl tak riskantní. Nechtěla skákat a přesvědčovala i mě. Byl jsem na ní ale naštvaný už i z minulého dne, kdy jsme se pohádali, protože byla proti, abych jel s Lékaři do válečné zóny. Řekl jsem jí, že na rozdíl od ní nejsem rozmazlený a z bohaté rodiny a že nejsem zbabělec. Nikdy nezapomenu, jak se tvářila," koukal do země. Liv na to nic neřekla. Nebylo ani co říct. Udělal chybu a platí za to. "My skočili a ona to slanila. V naší skupině byla jediná holka. Takový ten rozumný kousek, který nás brzdil. Celý zbytek dne se mnou nepromluvila. Další týden mi naprosto suše oznámila, že se přihlásila k letectvu. Málem to se mnou tehdy seklo. Nedokázal jsem si ji představit dělat u armády. Zrovna ji. Snažil jsem se ji přemluvit, aby to vzala zpátky."
"A poslala tě do háje," přikývla.
"Jo," přikývl. "Od té doby jsme na sebe měli ještě méně času. Ona si při tom dodělala Harvard a dařilo se jí. Jednou dokonce měla na Akademii nejlepší prospěch v ročníku, takže si vyprosila povolení jet na misi Lékařů se mnou."
Liv si povzdechla a vstala. Přešla k jednomu oknu a koukala ven. Zajímalo by jí, jak by asi všechno dopadlo, kdyby se s ním kapitánka nerozešla.
"Ve skutečnosti..." broukl Mike. "Nevím, jestli to mezi námi někdy opravdu skončilo," hlesl. "Byl jsem její první...hmm...no prostě první a ona byla první holka, do které jsem se já beznadějně zamiloval. Když byla na zahraničních misích, psávali jsme si a volali. Jenže když je někdo tisíce mil vzdálený na dlouhou dobu...potom, když se vrátila, snažili jsme se to vrátit zpátky, ale nešlo to," broukl. "Teď to byla ona, kdo byl na řadě v kariéře. A já jí stál v cestě," povzdechl si
"To je mi líto," přikývla. "Omluvíš mě na chvíli?"
"Jo, promiň. Asi tě nudím," broukl a pousmál se.
"Ne... to ne..." hlesla. "Jen..." nevěděla, co má říct. Všechno, co slyšela, se tak nebezpečně podobalo tomu, co se snažila už několik měsíců dát pryč.
"Nudilo tě to," uchechtl se. "Promiň. Jenom jsem myslel, že tě to zajímá."
Koukla na něj a v očích měla slzy. "Promiň, musím..., na chvíli..." vyběhla do koupelny.
Mike se za ní jenom podíval a zavrtěl hlavou. Trvalo nějakou chvíli, než vylezla ven.
"Promiň, nechtěla jsem být nezdvořilá. Nenudilo mě to, zajímalo mě to jen... jen mi to připomnělo něco s čím se nemůžu vyrovnat."
"Chápu," přikývl a zkoumavě se na ni zahleděl. Počká, až se uklidní a pak se jí možná zeptá.
"Pokračuj, prosím," zašeptala.
"Nikdy jsme si ve skutečnosti neřekli, že je konec. Prostě se z nás postupem času stali jenom přátelé," hořce se pousmál. "Nejhorší okamžik pro mě byl, když mi řekla, že někoho má. Ten její Steven, Stephen nebo jak se ten buran jmenoval..." pleskl se do čela. "Když mi ho za pár týdnů představila, myslel jsem, že mě odvezou. Nedovedl jsem si představit nikoho, kdo by se k ní tak strašně nehodil. Je to prostě úplně nudný člověk. Jeho vrcholem fantazie při vymýšlení víkendu byla procházka v parku," odfrkl si.
"Někdy i procházka v parku je lepší než drátem do oka," přiznala.
Znova se ušklíbl. "Byli jsme někde v hotelu. Ten chlápek tam byl na nějakém kongresu nebo čem a já byl zrovna ve městě. Takže když on byl pracovně kongresovat, Ginny šla za mnou. Tu noc jsme se ale strašně pohádali. Já a Ginny. Řekl jsem jí, co si o tom chlapovi myslím, ona na mě křičela, že mi do toho nic není a pak jsme se najednou líbali a..." maličko zčervenal.
"Výborné, myslím, že úplně vše do detailu vědět nemusím," rozesmála se.
"A u toho to neskončilo," zabručel. "Asi po půl roce se dozvěděla, že ji Steven taky podvádí. Ani jeden prostě takhle žít nechtěl, ale ani jeden z toho nemohl vycouvat. Ginny kvůli své nevlastní matce a Steven kvůli otci," povzdechl si.
"Nikdy asi nepochopím, proč někdo nemohl něco udělat kvůli své matce, nebo otci," zahučela. "Já se sice kvůli rodině vzdala slibné kariéry, ale to bylo něco, co oni nechtěli. Nikdy si nedovedu představit, že by trvali na něčem, co nechci."
"Ani jeden z nich neměl moc na výběr. Ginny svoji nevlastní mámu nemůže vystát. Ony dvě jsou si povahami tak strašně podobné, že se v jedné místnosti prostě nesnesou. Stejně tak ona nemohla být ta, kdo od Stevena couvne," broukl. "Mary Anne...Ginny, mi říkala, že jí řekla, že pokud od toho chlapa odejde, vypustí do světa zprávu o tom, co dělala v patnácti. Víš dobře, jak se celá armáda staví k drogám a to ona nechtěla riskovat, takže to prostě radši snášela, a pokud Mary Anne do té doby nemohla vystát, tak teď jí za tohle nenávidí."
"Nedovedu si představit, že mohla takhle nějakou dobu žít."
"Ona taky nemohla," maličko se pousmál a opřel se o gauč. "Mary Anne letěla až z Texasu, aby jí tohle řekla," odfrkl si. "Byla zrovna tady," rozmáchl rukama po bytě, když Mary Anne přišla. Ten večer běžela za mnou," broukl. "Nikdy jsem ji neviděl tak nešťastnou. Celé hodiny a hodiny jsem ji potichu držel," zasnil se. "Pohnula se snad až k ránu. Jenom poděkovala a dala mi pusu, ze které se ale během okamžiku stalo něco víc," znova se trošku uchechtl. Liv sice nesouhlasně koukala, ale neřekla ani slovo. Pak se usmála. Jen ať povídá, alespoň bude mít něco na kapitánku, když ona měla něco na ni...Omluvně pokrčil rameny.
"Ona i ten chlap měli každý svůj život. On ji podváděl, kde mohl a s kým mohl a ona byla se mnou. Teda...ne byla jako byla. Ale...prostě jsme spolu spali. Jako dobří kamarádi, kteří si vypomůžou čas od času - její slova," uchechtl se.
"Výborné..." pousmála se. Zapřemýšlela, jestli mu má říct, že je od tajných, pak od toho raději upustila. Stejně, kde by to vykládala. "A od ní jsi měl nějaký vážnější vztah?"
"Já? Ne," rozesmál se. "Ona byla jediná. Pak ji převeleli na Atlantis a my se zase přestali vídat. Viděl jsem jí od té doby už jenom jednou, a to už asi byla s tím kapitánem, protože nedovolila, abych se jí dotknul," trošku se nafoukl.
"Obávám se, že si budeš muset najít jinou slečnu, protože upřímně, pokud se mezi ně pokusíš montovat... tak ti zlomím obě ruce."
"Nepokusím," zabručel. "Když mi o něm nedávno vyprávěla...nikdy jsem ji pro změnu nezažil takhle zářit," pousmál se. "Jsem rád, když ji vidím šťastnou. Asi to zní jako klišé, ale já a ona - nikdy by to nefungovalo tak, abychom byli spokojení oba. A ona si zaslouží být šťastná, protože je to chytrá, milá, laskavá, čestná a obětavá bytost," znova se trošku pousmál. Pokrčila rameny. Do toho jí nic nebylo, ale měl to brát jako jakési varování.
"Která si jde ale tak trochu tvrdě za svým," uchechtl se.
"Aby bylo jasno, nemám kapitánku ráda, tedy ne, tak jak bych ji mohla mít, ale věřím ji." Pronesla vážně a pak se pousmála. "V minulosti mi několikrát pomohla, i když nemusela... ale stále je tu ale..."
"Jaké ale?" zamračil se.
"Měly jsme malé nedorozumění ohledně mé osoby, nic vážného," mávla bezstarostně rukou. Oh, jasně, malé nedorozumění, které málem skončilo vystřeleným mozkem. Nic, co by nezvládla. Mike se zamračil.
"Nemyslím si, že by ti udělala něco, čím by ti ublížila."
"Zvědavost, Miku, je jedna z věcí, kterou lidem klasicky ublížíš... a někdy i sobě." Znova se trošku zamračil. Celou dobu ho pozorovala a vypadala naprosto vyrovnaně, jakoby předchozí "vystoupení" ani nebylo.
"Jen jsou věci z mého života, které neví ani má rodina, nemyslím si, že by je měl znát kdokoliv jiný."
"Každý něco takového má," broukl.
"To ano, jen pro někoho je to dvacet let jeho života." Maličko se ušklíbl. Úšklebek mu vrátila a šla kolem něj do ledničky pro něco k jídlu. Nesnídala a po tomhle jí nějak vyhládlo. Chvilku na ni koukal.
"A co ty? Máš někoho?"
"Já? Ne," zavrtěla hlavou. "A myslím, že už ani nikdy mít nebudu. S jedním delším vztahem jsem skončila."
"Ou, promiň," hlesl. "Nechtěl jsem se tě dotknout."
"Dotknout? Ale to ne," mávla rukou. "Vždyť o nic nejde," křečovitě se usmála. "Jen je to už dlouho, co ten... hm, vztah skončil. Jen já se přes to nemůžu nějak přenést."
"Rád bych ti pomohl, ale...v tomhle nejsem zrovna dobrý," broukl.
"Díky, ale s tímhle mi nepomůžeš, i kdybys v tom byl dobrý. Plácám se v tom skoro rok a před asi čtvrt rokem se věci ještě zhoršili a po tom mi nezbyly ani ty pěkné vzpomínky," promnula si obličej. "Jen neskutečná kupa blbostí, co jsem udělala." Jenom ji pozoroval. "Ale čert to vem," šeptla. Vždyť on jí taky vykládal, tak ať si to užije taky! "Chodila jsem tři roky s přítelem. Možná jsme se i chtěli vzít, nevím, tohle si už nepamatuju. Myslím, že jsme oba chtěli odejít od armády a udělat si vlastní živnost. Jenže pak nás převeleli na Atlantis a nedalo se s tím jen tak seknout... Asi po roce... na jedné misi... zemřel. Je to vlastně jediná věc, která mě stále drží při myšlence, že mě opravdu miloval. Tenkrát si stoupl přede mě." Na Mika ani nekoukla a otočila se k onu tak, aby jí neviděl do tváře. "Myslím, že jsem tenkrát byla mírně nepříčetná, ale díky kamarádovi jsem to zvládla.... nějak, ale zvládla."
"To je mi líto," hlesl.
"Asi půl roku na to jsme na jedné misi narazili na mimozemskou entitu, která vypadala přesně jako on. Chovala se tak... byla jím, z našich vzpomínek. Jen to mělo háček. Vzala na sebe jeho nejhorší vlastnosti... Všechno co jsem milovala, bylo najednou pryč, nebylo už nic, co bych mohla v klidu uctít. Matt byl jiný, zlý, ubližoval snad všem. Najednou jsem si nebyla jistá ničím. Všechno co říkal předtím a teď bylo jiné. Ztratila jsem přehled o tom, co byla pravda a co ne. Pak se mě pokusil zabít... jediné, co mě zbylo jsou špatné vzpomínky a jediná myšlenka ta, že možná mě miloval."
"Nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš," hlesl.
"Ani už není o čem, tohle je vlastně celý konec. Zkoušela jsem jít s někým na rande, ale rychle to skončilo... nakonec jsme zjistila, že ani vlastně nechci nic."
"Vůbec nic?" Liv se na něho koukla. Dvojsmysl?
Ušklíbla se. "To jen někdy," pokrčila rameny.
"A třeba teď?" zkusí taktiku, která mu fungovala s Ginny, když mívala špatnou náladu.
"Včera večer to nestačilo?" vyvalila na něj oči. Usmál se takovým způsobem, že se jí málem podlomily kolena. "Já jen důvod mého hysterického výstupu je ten, že z vyprávění mi to trochu připomnělo Matta, taky byl podobný vůl."
"Dík!" uchechtl se.
"Kdykoliv," poplácala ho po rameni. "Ale stejně mám pocit, že se možná vidíme naposledy. Zítra letím do Evropy."
"Do Evropy? Co tam?" zamrkal.
"Program brány... ještě dva týdny budu nahrazovat Smithovou a pak mě vystřídá někdo jiný," snažila se to nějak vysvětlit. Musela se vrátit na Atlantis. Mimo jiné na Zemi bylo potřeba udělat pátrání po tom, kdo mohl kapitánce ublížit, minimálně zúžit okruh na pár lidí a ty pak budou sledovat.
"Aha..." zahučel a podrbal se na hlavě. "Tak co kdybych tě pozval dneska na večeři?" navrhl.
Překvapeně na něj koukla a pak přikývla. Proč ne, večeře bude fajn.
Uplynulo pár dnů, kdy už měl Daedalos odletět a Ginny měla zůstat v SGC.
"Změna plánu," přišel za ní Will.
"Co?" vystřelila očima vzhůru od nějaké křížovky.
"V SGC mají přeplněnou ošetřovnu. Nějaké problémy na misi. Mike slíbil, že se o tebe postará a doktor to dovolil. Budeš na ranči." Spadla jí brada.
"To jako doma?" knikla nevěřícně.
"To jako doma, ale budeš pod přísným dohledem!"
"Cokoliv," vydechla úlevou.
"Jsem věděl, že ti to udělá radost.. a... hm... mám na tebe prosbu od dvou lidí."
"Ano?" zamrkala.
"Reedová se bude vracet z Evropy na Atlantis a Tylor má dovolenou... oba by se na tebe chtěli přijít podívat."
"Chtěli by?" zamrkala. "To jako dobrovolně?"
"To jako dobrovolně," přikývl. "Navíc Liv, ač se to nezdá, celou dobu, co byla mimo Státy, tak pracovala na tom, aby zjistila, kdo to byl. Má okruh asi deseti lidí, co by ti mohli chtít ublížit."
"Ou, aha," hlesla.
"Ale kupodivu tě chce jenom vidět," pousmál se.
"No dobře, tak jo," trošku se pousmála.
"Ale pokud ty dva nechceš vidět, vyhodím je hned na prahu."
"Ne, chci," malinko unaveně se pousmála.
"Takže jim mám říct, že bez dárků ať nechodí, chápu," pohladil ji po hlavě. Přitiskla se k jeho ruce."S Mikem jsme se shodli, že ti bude lépe doma. Navíc zítra tě tam přenesou."
"Až zítra?" nafoukla se. "A není to už jedno?" kňoukla.
"Není, teď mají na lodi moc práce, víš," dal jí pusu na čelo.
"Tak dobře," hlesla.
"Budem tam ale sami. Tvůj táta je pořád kdesi v jižní Americe. I s Mary Anne."
"Aha," přikývla.
"Nebo chceš někam jinam?" staral se.
"Ne, ne to ne," zavrtěla hlavou.
"Vidíš, jen ty... já..."zarazil se a zaksichtil, "Mike a na otočku Tylor a Reedová."
"Jenom to trošku kazí ten účel bytí tam," povzdechla si smutně.
"No to ano, ale musíš se prostě uzdravit a to nebude jen tak během jednoho dne."
"Mohlo by to být rychlejší, kdyby se ty dávky nesnižovaly, ale rovnou vysadily," maličko zavrčela.
"Gin, o tom jsme se bavili už nejmíň padesátkrát, tak mě už neštvi, nebo povalíš rovnou na Atlantis! Je to jasné?!" Na chvilku zavřela oči.
"Netušíš, jaké to je," zašeptala. "Není to o moc příjemnější, než kdybych se tu svíjela v křečích. Prostě není, protože vím, že je to špatné a že to nechci." Když oči otevřela, byly v nich slzy.
"Ne, netuším, máš pravdu!" prskl. "Ale tím, že se budeš neustále snažit smlouvat a hledat v tom výhody, tím tomu nepomáháš. Ani nevíš, ´kolik mi dalo práce přemluvit lidi, abys mohla domů! Ksakru, měla jsi letět Daedalem na Atlantis, protože na Zemi teď tu práci dělá někdo jiný s Davisem!"
"Nekřič na mě," šeptla potichu.
"Tak se přestaň chovat jako malé dítě." Rychle si otřela oči.
"Promiň," hlesla rychle.
"Uvidíme se zítra,"odsekl. "Mám práci ještě."
"Nemůžeš ještě chvilku zůstat?" knikla.
"Ne."
"Dobře," hlesla. "Tak...tak zítra." Kývl a odešel bez pořádného rozloučení.
Vrátil se až další den ráno a vypadal, že má trošku lepší náladu. K překvapení Ginny s ním byl i Mike a Tylor.
"Bré ráno, připravená?" usmál se na ni Mike. Jenom nadšeně přikývla.
"Máme sebou další dva tahouny, kteří se o tebe budou starat. Budeš mít pohodlí tří chlapů."
"Wow," pousmála se. "Už abych byla doma," nemohla se dočkat.
"Pokud by to nevadilo, rád bych zůstal déle u vás," broukl George Tylor.
"Ne, v pořádku," malinko se pousmála a zkoumavě koukla na Willa. Ještě neřekl ani slovo. Balil jí věci a moc se nestaral o to, co se dělo kolem. Byl stále naštvaný. Za chvilku bylo všechno sbalená a Mike kontroloval její poslední výsledky. Bylo to lepší než předtím. Cítil se spokojenější a věřil, že pokud to vydrží takhle dál, tak brzy bude moc na krátkou procházku. Za chviličku se objevili v obýváku na jejich ranči v Texasu. Ginny se jenom úlevou pousmála a rozhlídla se. Moc dlouho jí to nevydrželo, skoro hned byla odvedena do postele. Jakmile padla do svých polštářů a peřin, skoro hned usnula. Spala až do odpoledne, kdy si vzala svoji pravidelnou dávku a pak znova odpadla. Byla neskutečně unavená.