Povídky M&M - 54.část - Avalon, part 3

"A taky v New Yorku, v Colorado Springs, v New Yorku a na Hawaii," pousmála se.

v new yorku ma dva?
na to jak dlouho to cekani bylo to bylo troska kratke
kdy bude dalsi dil?
zitra?

jeeee, ne, tam bylo původně jiné město, a to jedno má být DC , spravíme

hele, mělo to 9 stran

No to je mozne, ale jen jsem se trocha zacetl tak byl konec

[Aiwendill]

hmmm...

zaujímavá časť...

síce som si kvôli tomu musel znovu prečítať predchádzajúci diel, aby som sa dostal do obrazu, ale musím uznať, že je to zaujímavé...

netrpezlivo očakávam ďalší diel...

A ani to veľmi nebolelo. (Myslím vydanie pokračovania )
Začínam byť zvedavý na to, ako toto zoberie verejnosť, ale aj či sa Wraithom naozaj nepodarilo odoslať nejaké tie koordináty do Pegasu (pri sile Wraithov to môže byť aj koniec ľudí ak by prišli v dostatočnom množstve ).
Dobré aj zaujímavé, aj keď osobne politiku nemusím.

[Aiwendill]

Tak mi teraz napadlo...

keď budem koncom novembra vyhlasovať nový ročník SG-Barda a tento príbeh by vyhrál (má na to celkom slušnú šancu), kto bude uvedený ako autor, respektíve ktorá z vás dvoch si prevezme odmenu? M. alebo M.? alebo obidve?

Noooo...asi obě, ne? ... píšeme to společně, jenom já to sem vkládám

[Aiwendill]

mnooo, budem to musieť pri organizovaní predebatovať s adminmi, ako sa to bude dať spraviť. Verím však, že nájdeme nejaké riešenie, pri ktorom aj vlk bude sýty aj ovca celá...

tááákže, máme tu další část - je taková oddychovější

A co bude pak?

"Konečně doma," hlesla Ginny a pleskla sebou na postel ve svém bytě v Coloradu. Protřela si oči. Posledních pár týdnů bylo neuvěřitelných. Připadala si jako jo-jo. Létala z jednoho konce planety na druhý. Nechápala, proč se nepošlou otázky, ona je nezodpoví a pak se jenom nepřeloží do všech světových jazyků. Takhle musela do Turecka, Itálie, Jihoafrické republiky, Austrálie, Japonska, dále si udělala výlet do Číny, kde sebou vzala Reedovou, několikrát se vrátila do DC, pak projela pár měst v Kanadě a zase zpátky do Států. Byla ráda, že přesvědčila aspoň Heyse, aby jí jako jednoho z ochranky dal kapitána Ryana, který měl dokonce výslovný příkaz hlídat ji celý den. Teď na ni momentálně koukal ode dveří a malinko se usmíval. "Co jsme sakra dělali dneska ve Phoenixu?" zívla.
"Nemám nejmenší tušení," usmál se.
"Proč zrovna Phoenix?! To už jsme rovnou mohli do nějakého zapadákova v Minesotě," odfoukla si. "A budu si muset vážně promluvit s techniky letadla! Dnešní napůl nouzové přistání v Denveru teda nebylo zrovna pro mě. Když budu počítat i ten problém s výškoměrem, tak to byla druhá porucha za týden. A všechny nějakým zázrakem nad územím Států," bručela a sedla si. "S tím letadlem nikdy problémy nebyly. Asi si koupím vlastní a nové. A tohle pronajímané pustím." Will se jen rozesmál, ale v duchu ji škrtil. Dneska celý den jen nadávala. Pleskla sebou zpátky na postel. "Co máme v plánu zítra?" zase se na chvilku posadila a koukala na něho.
"Nějaký rozhovor pro coloradské rádio. I s Davisem. V šest večer."
"A před tím něco?"
"Ne, máme poněkud mírnější den," odfoukl. Měl toho akorát tak dost.
Malinko se pousmála. "Za dnešek se omlouvám," hlesla. "Nebyla jsem zrovna...nejmilejší, promiň," natáhla k němu ruku.
"V pohodě, není to nic, co bych nepřežil." Sedl si k ní a dal jí pusu na čelo.
"Nesnáším to," hlesla a opřela se o něho. "Chci zpátky na Atlantis. Tohle není pro mě."
"Upřímně, chci taky domů," přiznal se.
"Je to pořád to samé. A jak dlouho to děláte? A baví vás to? A zastřelila jste někoho? A proč se to neprozradilo už dřív? A setkala jste se s ufonem? A máte přítele? A co vaše plány do budoucna? A zpátky k tématu. A jak vypadá Atlantis? A jak je daleko? A jaké to je procházet bránou? A jaké to je sloužit s muži?" vysypala ze sebe na jeden nádech a pak zavrčela.
Will se jen rozesmál. "Jo, já to slyším, jako docela se bavím, tím, co říkáš, skoro vždy to samé." Smál se a smál. On se bavil.
"Ale co jiného mám říkat? Proto by bylo lepší sepsat všechny otázky a pak je jenom popřekládat, ale ne, oni to chcou naživo. Jako bych byla hroch v zoo," prskla, ale pak se k němu obrátila. "Můžu tě o něco poprosit?" hlesla naopak trošku nesměle. Tázavě se na něho zadívala. Pokrčil rameny, že ať to vyklopí. "Nemohli bychom zítra strávit normální dopoledne? Že bychom se šli projít. Třeba na zmrzku. Do parku?" lehla si na bok a podepřela si hlavu rukou.
"To zní jako dobrý plán, klidně!"
"Fakt?!" celá se rozzářila. Přikývl a dal jí pusu. "Sprcha?" navrhla.
"Může být, ale netrvám na ní."
"A na čem trváš?" šeptla.
"Na tobě... bez oblečení..."
"A co s tím uděláte, kapitáne?" znova potichu zašeptala tentokrát těsně u jeho rtů a koukala mu do očí.
"Hm... použiju ruku?" zamyslel se a pak ji převalil na postel,

Ráno ji vzbudila vůně čerstvého pečiva a kávy. Přitáhla si deku blíž k tělu a ospale zamžourala. Na posteli seděl Will s podnosem plného jídla. Jenom se na něho usmála.
"Dobré ráno." Kývl a políbil ji. Stáhla si ho k sobě. Tác počká.
"Mám hlad!" odtáhl se nesmlouvavě.
"Já taky," zavrněla. "Ale ne zrovna na jídlo."
Vypadlo z něj něco, co se nebezpečně podobalo slovu "Kušuj!". Ono, pokud šlo o jídlo, vždy vyhrávalo jídlo.
Nafoukla se a vzala si vdoleček a kafe. "Moje ego je na pokraji nervového zhroucení. Není moc zvyklé, když se mu odporuje," poznamenala s maličkým úšklebkem.
Úšklebek jí s naprostým přehledem vrátil a dal se do snídaně. "Vždy," začal poučovat, "když má chlap na výběr jídlo, nebo ženu... vyhrává jídlo a až pak žena."
Malinko se zamračila a zauvažovala nad tím. "Jo, u mě by asi taky vyhrálo jídlo před ženou," pronesla s naprosto vážnou tváří.
"To je dobře," přikývl a nereagoval, i když mu v koutcích zacukalo. Sklonila hlavu a jenom se usmála. Zastrčila si vlasy za ucho. Když tác vyjedli, netrpělivě se zavrtěla. Jídlo bylo pryč a ona byla na řadě. Teda podle jeho teorie. Jenže ten prašivý Brit se vyvalil na posteli a spokojeně zažíval! Po chvilce si povzdechla a vylezla z postele. Nahá přešla pokoj a zamířila pomalu do sprchy. Ani to nezabralo. Prostě to s ním nehlo. Osprchovala se a pak šla zkontrolovat toho živočicha na posteli. Spal! Chvilku ho pozorovala a pak šla do obýváku vyřídit nějaké věci na další dny. Jakmile byla hotová, přešla k oknu. Zadívala se ven. Pod ní se rozprostíralo Colorado Springs. Opřela si hlavu o chladné sklo a uvažovala o událostech posledních týdnů. Po prozrazení se v médiích neprobíralo nic jiného. Ve městech začali lidé masově protestovat, před SGC se nashromáždil takový dav, že se zaměstnanci nemohli dostat dovnitř, většina lidí požadovala odvolání dosavadní vlády a prezidenta, což se nakonec nestalo. Někdo se snažil podpálit Kapitol, nepovolených vstupů do Oblasti 51 přibylo a na trhu se objevily různé věci zaručeně chránící proti útoku Wraithů a ty dražší slibovaly dokonce ochranu i proti ostatním entitám. Ale jak čas ubíhal, lidé začali zjišťovat, že se vlastně tolik nezměnilo a vše se pomalu začalo vracet do normálu. Až na její život. Ten byl naprosto vzhůru nohama.

"Ne, Jime, v klidu, ano? To se všechno zvládne...ano...jo, hlavně v klidu....Jime! Jestli se neuklidníš, tak tě vyrazím!...No tak přesuň ten zítřejší rozhovor pro Timesy na někam jinam...Anebo ať mi ty otázky pošlou mailem..." Will zamžoural a poslouchal. Pak se uchechtl. Nedokázala nepracovat. Vstal a přešel ke dveřím, o které se opřel a sledoval ji, jak přechází s telefonem u ucha po pokoji. Za chvilku zvedla hlavu, a když ho postřehla, usmála se. "Jime, musím končit, mám tu něco naléhavého....Jo, dneska po páté tam budem, neboj...Ty taky, zatím." Telefon hodila na gauč. "Ahoj, ospalče," naklonila hlavu maličko ke straně.
"Ahoj," zívl. "Bych prospal klidně týden," přiznal se. Koukla na hodiny.
"Je jedenáct," usmála se. "To já se většinou ještě válím," přešla k němu. "Slíbils mi včera zmrzku," dala mu ruce kolem krku.
"Tak jdem na zmrzlinu!" pleskl ji po zadku.
"Slovo chlapa," uchechtla se a dala mu pusu.

"Tak jakou?" zeptal se Will u stánku. Ginny se opřela o strom.
"Tak hádej." Zakoukal se na ni.
"Dobře, čokoláda, to je klasika." Souhlasně přikývla. "A potom...máš ráda ovoce. Miluješ maliny, takže...malinovou?" Znova s úsměvem přikývla. "A dáme do třetice všeho dobrého. Chm...broskvovou?"
"Naprosto přesně, Sherlocku," usmála se a chytla ho za ruku. Will se jen nenápadně usmál a v duchu děkoval i částečně svému týmu, který tohle jednoho dne z kapitánky vytáhl. Vyfasovala tři kopečky a spokojeně se do nich pustila. Hezky systematicky. "Které sis vzal ty?" zajímala se, když se šli projít do parku a zkoumala jeho dva kopečky.
"Klasiku, čokoládu a citron," zahučel a okusoval to zmrzlé „cosik“.
"Citron? Dej mi zkusit? Je kyselý?" zavrněla.
"Jako šťovík," uchechtl se a nechal ji, aby ochutnala. Sám si užíval klid a ticho.
"Mňááám!" oblízla se a dala mu zkusit svoji. Oblízl ji a pak ji zpoza její zmrzky políbil. Trošku se pousmála. "Chutnáš jako malina," usmála se.
"Nečekaně," poznamenal. "Víš ty co? Ani se mi nechce na Atlantis."
"Mně taky ne," hlesla. "Na jednu stranu. Na tu druhou..." pokrčila rameny. "Tady tahle práce mě moc nebaví."
"To mě taky ne, ale mám tě pořád jen pro sebe."
"Nápodobně," vzala ho za ruku.
"Navíc mě štve Tylor, Reedová a všechno okolo."
"Jak to?" broukla a nevědomky zamířili cestou k domu.
"Je to složité, všechno se zkomplikovalo, hlavně to, že "agenti", nebo jak jim říkají, se mají převážně soustředit na věci týkající se hrozby Země a pokud něco takového uvidí, mají jednat. Některým úkoly zůstaly... jde mi z toho hlava kolem. Do toho Tylor se tvářil, že jako on do té skupiny nepatří. Navíc Reedová mě sere pořád." To poslední se snažil pronést tak, aby Liv neprozradil.
"Chm..." zahučela. "Zvu tě na oběd," kývla ke stánku s gyrosem, když dolízali zmrzku. „Pojď," usmála se. "A kašli na práci."
"Nejde na ni kašlat!" ohradil se. "A oběd si dám, díky."
"Ne, dneska máme normální, obyčejné dopoledne! Bez práce!" Jen něco zabrblal, ale poslechl. Nechtěl ji naštvat, jen toho měl v hlavě hodně. "Hodný," dala mu další pusu a podala mu jídlo. "Vážně, Wille, chci jenom jedno bezstarostné dopoledne. Promluvíme si o tom, jak pojedem do toho rádia, ano? Prosím."
"Jasně, však se nic neděje," dal jí pusu na nos. Pousmála se a pomaličku se vydali směr domov. Strávili spolu příjemné odpoledne, kdy si jen povídali a nic neřešili, škoda jen, že to tak dlouho nevydrželo.
"Můžem dělat, že jsme se někam vypařili," vzal ji za ruku, když vycházeli z bytu a přitáhl si ji k sobě. Opřel si čelo o její.
"Musíme jít," šeptla.
"Nechci," zabručel.
"Já taky ne, ale dneska to bude rychlé. Pojď," hlesla a vzala ho za ruku. Neochotně ji následoval, nikam se mu nechtělo.

"Bavil jsem se, když jsem viděl tvůj výraz při otázce: Jak dlouho jste v SGC," smál se Will kolem osmé v autě cestou domů. Ginny se jenom pousmála.
"Jo. Aspoň někdo," zívla a koukla na Davise. Ten koukal zamyšleně před sebe. Vypadal, že moc nevnímá.
"Co je?" staral se po chvíli Will.
"Nic..." zabručel. "Jsem znechucený. Taky vám stojí paparrazi před domem?" houkl.
"Hm...ne," odkašlala si Ginny.
"Závidím vám," zamručel. "Nedávno jsem měl na návštěvě v noci vaši kolegyni a hned to rozmázli, že mám nějakou přítelkyni. Musel jsem pak armádě dokazovat, že šlo pouze o rozkazy!" Will se otočil dozadu na Ginny. Ta jenom polkla.
"Já...chodím zadem," odkašlala si. "A protože tady kapitán je moje osobní stráž pověřená přímo prezidentem..." nechala větu nedokončenou.
"Jasně, chápu," ušklíbl se Davis. "Ono, určitě jste to četli v novinách," podal jim je, kde na přední stránce byla on a Liv Reedová před cestou do Číny a nacházel se tam velký titulek: Dámy pozor, major Davis je nezadaný! Oba kapitáni se ušklíbli.
"Hezké," poznamenala Smithová.
"Šlo jen o rozkazy ohledně nadcházející cesty!" zavrčel. "Tak stará záležitost a oni to vytahují pořád a pořád..."
"Víte, majore, nic proti," začal Ryan, "slyšel jsem, že prý u vás Reedová přespávala do druhého dne... tedy co se tak povídá."
"No a? No nutně nemusí znamenat, že jsme spolu něco měli?!" nafoukl se. "Vy snad spolu s kapitánem něco máte, když tam přespáváte každý večer?!" Všiml si, jak se oba zahleděli do podlahy auta. "Jo, aha... jasně... hm... takže vás asi nepřesvědčím, že jsem s ní nic neměl, že?" Synchronizovaně pokrčili rameny. Ušklíbl se. No výborné, takže armáda byl jeden velký bordel, ať šlo o Atlantis, SGC nebo cokoliv jiného, vždyť to bylo jedno. Všude to bylo stejné! Jen nesměl uvažovat o tom, jak na nějakou konferenci opět dotáhnout Liv. Najednou uslyšeli jenom velice neslušnou nadávku od řidiče. Kolem se objevilo naoranžovělé světlo a už jenom vnímali pocit, jako by letěli vzduchem a jejich sluch vyplnil zvuk dopadu a skřípání, jako by auto klouzalo po silnici, a pak nastalo už jen ticho.

Will s Davisem společnými silami o pár chvil později vytáhli řidiče auta, který byl v bezvědomí a celý zakrvácený. Všude byly střepy a z auta se kouřilo. Ryan se vrátil do auta a pak přiběhl k Davisovi úplně bledý.
"Kde je Ginny?! Byla vedle vás! Kde je?!"
"Nevím!" vyjekl. Ryan se vyděšeně rozhlížel kolem. Prohrábl si rukama zoufale vlasy. Byl strachy bez sebe. Mohla být kdekoliv, mohlo jí být cokoliv!

Liv se vzbudila a protáhla se. Pak následně zabručela, když jí sluníčko svítilo přímo do obličeje. Přehodila přes sebe deku. Nenáviděla rána, navíc ji to teď moc na Atlantis nebavilo. S Georgem to bylo k nevydržení a ještě to uzdravování jí tak moc nešlo. Alespoň Lincoln se lepšil a včera mu pomohla během procházky. Rozhodla se. Musí prostě ven. Další den ve městě nevydrží. Rázně vyskočila z postele a zamířila do sprchy. Měla plán. Koukne se na rozpis misí a k někomu se prostě sprostě přifaří. Přemluví Weirovou a bude, třeba stačil i dozor nad vědci. Vyčistila si zuby, hodila na sebe uniformu a rázným krokem se vydala za svým cílem. Hned přepadla doktorku a dala jí jasně najevo, že jde ven i klidně v batohu nějakého vědce. K jejímu překvapení jí doktorka dovolila si vybrat tým, se kterým půjde. Nebránila snad ničemu, co jí Liv navrhla. Nakonec se seržantka rozhodla, že to nepřecení a raději půjde s doktory. A taky týmem majora Lorna, který jim dělal doprovod. Stejně jim jeden v týmu chyběl, takže ji s radostí přivítali. Jakmile však prošli bránou, hned si z ní začali utahovat.
"Seržo, Lincoln...Prezident říkal, že jste prý dokonalá," uchechtl se jeden Lornův poručík.
"Ano, poručíku, a co přesně Chris říkal?"
"Že jste ho zahřívala vlastním tělesným teplem..." zachichotal se jak malý kluk.
"Vzhledem k tomu že jsem měla horečky o xy stupních, tak ano, zahřívala," ušklíbla se. "Nic v tom nehledejte, jeho zranění odporuje všem možným alternativám tělesné rozkoše." U poslední věty se začal major Lorne dusit.
Poručík ho duchapřítomně mlátil do zad. "No tvrdil něco jiného," hýkl znova.
"Hm, to je blbec," zavrčela, "a to říkám ve veškeré úctě k nadřízeným," pak se zazubila na Lorna. "Majore, máte na to snad nějaký názor?" Odpovědí jí bylo jenom další zakašlání. "Vy jste všichni do jednoho kupa čuňat!" zavrčela.
To se znova jenom rozesmáli."Omluvte nás, slečno," vysekl maličké pukrlátko, "jsme jenom ubohé lidské bytosti mužského pohlaví, které mají dva mozky neschopné fungovat současně."
"Jo a poručík Lincoln o mě rozhlašuje samé pomluvy," povzdechla si. "Ach jo!"
"Lincoln je Lincoln," uchechtl se.
"Mluví zřejmě jen o svých představách, o kterých si může nechat zdát," ušklíbla se.
"Měl horečky, seržante, kdo ví, co viděl," smáli se.
"Obávám se, že více, než bylo skutečností. Fikce je krásná, jen by si ji mohl nechat u sebe."
"To on se zas rád podělí," uchechtl se někdo a gentlemansky jí vzal batoh.
"Čuňata jedna, já si seženu někoho, kdo vás bude bít ve dne v noci!" nafoukla se.
"Já bych si od vás klidně nechal naplácat," ozval se znova poručík a rychle se smíchem uskočil.
"Majore!" vyjekla smutně Olivie Reedová a koukla na něj smutně.
"Promiňte, je to nezbedná smečka, být středověk, nechám je stáhnout z kůže," pousmál se.
"A ji si přivlastníte," uchechtl se onen poručík. "Víte, seržante, proč máme často s vámi tréninky?" Jenom zavrtěla hlavou. Radši. Poručík se k ní naklonil a začal jí něco šeptat do ucha, podle postupně vyděšeného výrazu, zrudlých tváří a vytřeštěných očí to nebylo slušné.
"A dost!" zasáhl Lorne. "Ji chudinku zkazíte. Taková křehká bytost to je."
"Ji a zkazit?" přidala se do konverzace jedna z doktorek, kterou doprovázeli. "Majore, vy žijete ve světě plném ideálů."
"Jsem optimista," uchechtl se.
"To vidím, měl byste ji slyšet někdy nadávat, styděl by se i tady poručík Thompson!"
"A to je co říct!" uchechtl se poručík. "Ale před ženami se snažím ovládat. Mimochodem, šéfe, co tu teda děláme? Moc jsem na briefingu nedával pozor."
"Ty..." zarazil se Lorne a rozhlédl se po okolí, dobře, byly tu jen dvě ženy, povolení nadávat měl, "hovado jedno," zavrčel a dal záhlavec vojákovi o hlavu vyššímu. "Tohle není možné!"
"Pardon, měl jsem náročnou noc," knikl omluvně.
"Jo, kdo asistoval?" ušklíbl se a pak dodal "Reedová, přestaňte se usmívat, vím, že to byla zde přítomná doktora. Musíte dávat pozor!"
"Majore, najděte si nějakou ženskou," rýpl si doktor Mortimer. Lorne se nafoukl. Nechtěl říkat, že jediná žena, která ho miluje a je mu bezmezně k mání kdykoliv a kdekoliv, je jeho jedinečná pravačka. Raději se rozhodl zkusit tohle téma, které asi nemělo konce, zahrát někam do autu. Raději se snažil jít vojákům příkladem a bedlivým pohledem prozkoumával okolí jejich cesty.
"Není to zakázané!" namítla doktorka.
"No, není, ale..."
"Fajn, vyhlašuju konkurz na ženu pro majora Lorna," rozhodla Reedová, "myslím, že pár žen najdeme."
"O tom nepochybuju," pousmála se opět doktorka.
"Jdu do toho, jedině, že tam nahlásíte sebe, seržante, a teď se prosím všichni soustřeďte na misi a ne na sex. Pak si dělejte, co chcete."
Všichni se pousmáli a pokračovali po pěšince. Trvalo dlouho, než našli vesnici, kterou zaznamenala sonda. Samotná vesnice, spíše městečko, vypadalo moderně, ale hlavně minimálně už rok opuštěně. Přesto postupovali s maximální opatrností. Doktoři vypadali unešeně ze všeho, co viděli. Po stěnách budov byly neznámé nápisy. Většina stěn a kusů kamenný byla pokryta mechem a břečťanem. Vojáci nestačili doktory nahánět. Po té, co však prohlídli okolí a zjistili, že zde nikdo doopravdy není, tak nechali doktory, aby si dělali, co chtěli. Co chvíli se ozvalo nadšené vypísknutí.
"Copak jste našli?" staral se major Lorne a nesouhlasně sledoval Reedovou vyvalenou na sluníčku.
"Nápisy, plno nápisů!" nadskočil jeden muž a utíkal zpátky.
"A zvukové záznamy!" ozvalo se rozechvěle ve vysílačce, "knihy a .... dokonalé!"
"Čí?"
"No...to nevíme," polkl rozpačitě. "Ale i tak je to super!" rozzářil se zase.
"Chudák je z toho úplně hotový," ozvala se Liv. "jdu se tam na ně podívat, majore."
"Jak chcete."
"Nechce se mi, ale mají zvukové záznamy," pokrčila rameny. "Ty mám ráda."
"I když jim nerozumíte?"
Přikývla. "Antickým taky nerozumím, ale ráda je poslouchám, ta řeč zní jako hudba."
Jenom se pousmál. "Jsem rád, že je vám lépe."
"Není, ale není to nic, co by nevyřešil čas." Malinko se znova pousmál. "A poručík Lincoln," uchechtla se.
"Jistě," přikývl a sledoval okolí.
"Tedy minimálně v jeho představách, no nic, jdu je zkontrolovat."
"Půjdu s váma."
Vydali se za doktory, kteří nadšeně zkoumali ruiny. Právě když vstoupili, ozvalo se místností nějaký zvukový záznam. Znělo to trošku tvrdšeji než antičtina. Skoro až úderně. Major Lorne sledoval Reedovou, která měla zavřené oči a vypadala, že usnula ve stoje.
"Hej, seržante!" šťouchl do ní.
"Ticho, majore!" štěkla po něm. "Poslouchám!"
"Pardon."
"Zní to podobně antičtině, ale je poznat, že tenhle jazyk byl několik tisíc let aktivně používán," prohodila po chvíli. "Slova jsou ale jiná, zní to mnohem tvrději, úderněji."
"Myslel jsem, že neumíte anticky."
"Neumím, ale často ji poslouchám, antičtinu..." pokrčila rameny.
"Hlavně je obecně známo," začal jeden doktor, "že seržant má výborný sluch."
"Jak netopýr," někdo zahýkal. Seržant jen protočila očima a otočila se k odchodu, půjde se zase slunit. Trvalo až do soumraku, než vědci svolili, že už toho mají dost a můžou jít domů. Bylo pravda, že všichni byli neskutečně utahaní, dokonce i seržantka, která toho moc nedělala. Ale tak ono i ležení na sluníčku jednoho pořádně vyčerpá.

Bylo pozdě v noci, když major Lorne viděl seržanta Reedovou, jak prochází tiše chodbou. Vypadala, jako by se někam plížila. Potichu a nenápadně ji sledoval. Cupitala si to na ošetřovnu až za Lincolnem.
"Musela jsem jít nepozorovaně," hlásila ode dveří. "Bylo těžké ukrást tu čokoládu!"
"To věřím," usmál se a poplácal na postel.
Hned k němu skočila. "Víš, nad čím jsme přemýšlela?"
"Ne, povídej," znova se pousmál.
"Přátelé jsou jak brambory, když je sníš, tak zemřou.“
Jenom se šíleně rozesmál. "CO?!"
"No ano..z toho plyne, nikdy nejez své kamarády!"
"Hluboká myšlenka," přikývl uznale.
"Že? Jsem prostě přemýšlivý typ!"
"To ano!" znova se rozesmál.
"No, ale to nic nemění na tom, že jsi drzý!"
"Nejsem," uchechtl se a pustil se do čokolády.
"Jsi, poslat mě v noci na čokoládu, víš, jaký bych z toho měla průser, kdyby to zjistil někdo ve vedení?"
"Žádný," zakřenil se. "Moc to žereš, tohle nejsou kasárny," protáhl se.
"Hele, v tom případě počítám s luxusní večeří," šťouchla do něj.
"Jak mě odsud pustí," pousmál se. "Dlužím ti aspoň to."
"Mpf, prý dlužíš," nafoukla se. "Pozval jsi mě na ni," mrkla na něj a pohladila ho. "Hlavně se uzdrav, ano?"
"No to víš, že jo," uchechtl se.
"Když už si mě skoro stál život, tak tohle pro mě udělej," dala mu pusu na čelo. "Na večeři můžeme zajít kdykoliv do jídelny."
"Něco vymyslím," slíbil.
"Prď na to, jdu spát, dobrou noc."
"Tak dobrou," pousmál se.
"Nesněz všechno naráz," vyplázla na něj jazyk a kus čokolády mu sebrala, než utekla. Jenom se znova usmál a uvelebil se pohodlněji. Jo, měl plán, jen doufal, že všechno sežene na jeho realizaci. Zavřel oči a začal to plánovat do detailu. Až z toho usnul. Major Lorne ještě za dveřmi vynadal Reedové, že ruší po nocích pacienty a vykrmuje je čokoládou a pak se odebral k sobě. Dobře jí tak! Ale o tom, že slyšel o večeři, to se nezmínil. Protáhl se, koukl ještě na Lincolna a pak šel taky spát.

tak doufáme, že se povídka líbila, ale radši nebudu psát, kdy bude další, protože ono to pak nevychází

vynikající díl

[Aiwendill]

pekná časť, taká pohodová...

ale tá "hlboká myšlienka" ma dostala do záchvatu rehotu...

Mě právě taky, když jsem to někde kdysi dávno četla proto si myslím, že stálo za to o tuto velmi hlubokou myšlenku svět obohatit

[Aiwendill]

to teda stalo, doteraz sa na tom rehocem...

tak doufám, že jste se ještě z toho čekání neproměnili v prach a další díl je na světě ...užijte si to

Starý známý

Guinevra Smithová se probrala a snažila se rozkoukat kolem. V místnosti bylo šero, prach a podle ní strašlivý zápach. Z venku k jejím uším dolehl zvuk aut a zřejmě i jejich troubení. Muselo jít o rušnou silnici. Když se rozhlédla, viděla okolo stěn starý a oprýskaný nábytek. Zkusila se pohnout, ale v pohybu jí bránily provazy, které jí poutaly k židli. Povzdechla si, tohle vypadalo jako super den. Původně to vlastně vypadalo jako naprosto dokonalý den. Ranní snídaně, procházka, zmrzlina, oběd, nádherné odpoledne... Slyšela někde za sebou klapnout dveře. Cítila, jak se jí srdce divoce rozbušilo. Bála se.
"Už jsi vzhůru?" ozvalo se za ní a na krku ucítilo něco studeného a ostrého.
"Co chcete?" vydechla a neopovažovala se skoro ani nadechnout.
Chvíli jí vůbec neodpovídal. "No..." mlaskl, až se otřepala. "Co bych chtěl? Chtěl bych toho hodně." Přejel špičkou nože na druhou stranu krku, aniž by zanechal stopu.
„Ano?“ vyknikla vyděšeně.
"William Ryan, toho chci a ty mi řekneš, kde ho najdu, jeho denní plán, prostě všechno," zavrčel jí do ucha.
"Ne," vydechla. „Já nic nevím.“
"Ale ano!" potlačil nožem a kapitán vyjekla. Cítila, jak jí horká krev pomalu teče přes klíční kost dolů. Rychle zamrkala, aby zahnala slzy. "Možná dojde přímo sem, aby zachránil svoji...co? Milenku?" uchechtl se. "Možná, i když...on nikdy neměl jenom jednu a nikdy to nebylo nic víc než povyražení. I v době, kdy byl ženatý." Ginny se prudce nadechla. "Ou...ty sis myslela, že jsi jediná?" rozesmál se. Zadívala se do stěny před sebe a mlčela. "V každém případě - vzal mi kariéru, na které mi záleželo, tak já mu vezmu něco, na čem záleží jemu. Ovšem pokud to něco mi neřekne, co chci vědět." Znova jí přejel nožem po kůži.
"A co chceš vědět?" vyjekla.
"Chci, abys mi o něm všechno řekla," zavrčel. Jenom zavrtěla hlavou. Neřekne mu nic! Aspoň tohle teda byl plán A.
"Tak začneme, ano? Zahrajeme si hru," zachechtal se. "Odpovíš mi správně, neublížím ti. Neodpovíš, bude to bolet." Jenom vyděšeně vytřeštila oči. "Tak otázka první," zavrněl. Dal jí vlasy dozadu. Mlčela. "Vy dva, co je mezi váma?" zašeptal jí do ucha.
"Jenom spolu spíme," hlesla vyděšeně a se zavřenýma očima,
"Oh, jasně a to ti mám věřit?" zavrčel. Jenom rychle přikývla. Rozesmál se a praštil ji. V žádném případě jí tohle nebude věřit. Jenom překvapeně vyjekla. Obešel ji a znova se postavil za ni. "Tak ještě jednou," hladil ji po zádech. Naskočila jí husí kůže. "Co je mezi váma dvěma?"
"Jenom spolu spíme," knikla znova. Slyšela, jak se zhluboka nadechl. A znovu jí rukou přejížděl po vrchu zad.
"Jsi úplně napjatá, takhle to nejde...musíš se uvolnit," zavrněl. Rychle polkla. Slyšela, jak někam poodešel a pak kroky přibližující se k ní. Došel před ni s injekcí v ruce. Očima vyděšeně těkala z něho na stříkačku a zpátky.
"Co to je?" zašeptala sotva slyšitelně. Cítila, jak se jí z obličeje vytrácí poslední zbytky barvy. Jenom se pousmál.
"Něco, po čem ti bude líp. Uvolníš se a bude to pro tebe jednodušší. Nejsem trpělivý člověk, víš."
"Prosím, tohle ne." Hlas se jí třásl. "Já...cokoliv, jenom ne tohle, prosím," zašeptala.
Rozesmál se. "Buď budeš mluvit, nebo tohle," ušklíbl se. "Rozmysli se!" Jenom se na něho dívala. "Čas vypršel," uchechtl se a zapíchl jí injekci do žíly. Zavřela oči a po tváři jí stekla slza.

Willovi se podařilo zbavit se policie asi až za hodinu. Chtěli snad rozebrat každou minutu toho dne. Teď rychle vybíhal schody k bytu kapitánky. Vytáhl z kapsy klíč a zastrčil ho do zámku. K jeho překvapení se dveře otevřely při pootočení klíčkem. Zpozorněl a vytáhl zpoza pasu zbraň. Potichu vešel. Prošel předsíňkou a nakoukl do obýváku. Na gauči seděl pohledný muž s jemným strništěm na tváři a četl si nějaký časopis. Vedle sebe měl uvařené kafe a na stole mobil.
"Ani se nehni!" zavrčel kapitán. "Kdo jsi?!" Muž překvapeně zamrkal a trochu nadzvedl ruce.
"Mike Calahan," odpověděl. "Vy musíte být William Ryan, že?" vstal. Will přikývl. "Ginny říkala, že se můžu kdykoliv stavit. Že bude teď tři dny ve městě, tak jsem toho využil," vysvětloval. "Doufám, že nemáte nějaké plány a že neruším," pousmál se maličko.
William sklopil zbraň a zamračil se. "Ginny tu není," odpověděl váhavě.
"Aha," vypadal překvapeně. "Já myslel...říkala, že bývá s vámi. Že jí nespouštíte z očí, tak jsem myslel..." pokrčil rameny. "A nevíte, jestli ještě dneska přijde?"
"Dneska nepřijde," zahučel a promnul si obličej. "Někdo ji unesl."
"CO?!" vydechl Mike a zbledl. Sedl si zpátky. "Jak? Kdy?"
"Asi dvě hodiny zpátky. Naše auto najelo na nějakou výbušninu, když jsem se probral, byla pryč."
"A policie o tom ví?" vydechl.
"Samozřejmě, právě mě pustili," mírně zavrčel. Ještě aby o tom policie nevěděla, a sedl si. "Volal jsem k nám, nejhorší je, že prý máme pokračovat v programu a že mi někoho pošlou místo ní!"
"Jenom tak?" nevěřícně se na něho podíval.
"Budou ji hledat, ale..." jenom si sedl na postel a povzdechl si.
"Možná budou chtít výkupné," hlesl.
"Zůstanete?" staral se.
"Pokud můžu," přikývl.
"Bez problémů, stejně bych vás asi nevyhodil," ušklíbl se. "Chtěl byste vědět, jak to dopadne."
Jenom přikývl. "Neznám nikoho, kdo by jí chtěl ublížit," šeptl.
"Ne, to já taky ne," povzdechl si Will. Za to znal hodně lidí, co chtěli ublížit jemu. Byl nervózní a bál se. Když uslyšel zaklepání na dveře, tak málem vyskočil. Oba muži se na sebe podívali a Ryan šel otevřít. V ruce držel zbraň.

Za dveřmi stála malá drobná hnědovláska s cestovní taškou přes rameno. "Slyšela jsem, co se stalo. Je mi to líto.... bohužel mě poslali místo ní. Major Davis tu bude co nevidět."
Kapitánovi spadla brada. "Reedová," polkl a ustoupil ze dveří. "Pojďte dál."
"Vzali to rychle," povzdechla si. "Musela jsem přes Daedalos... osobně si myslím, že ji nenahradím a že jsem špatná volba."
"Nahra...ne!" zavrčel. "Zní to, jako by si všichni mysleli, že je...že je pryč! Navždycky," štěkl.
"To máte v hlavě jenom vy," odsekla. "Nikdo si to nemyslí, tedy nikdo, s kým jsem mluvila."
"Ale tím, jak všichni mluví...policie, vy, armáda..." vrčel.
"Upřímně pane?" povzdechla si. "Jděte ve vší úctě ke všem čertům! Jsem unavená, stále jsem se nevyléčila a vy jste hysterický! Myslíte, že mám chuť se naparovat před novináři? Ne! Já jen mluvím, že ji musím zastoupit, to znamená na chvíli nahradit! Pokud s tím máte problém... stěžujte si někde jinde!"
Kapitán vypadal, že vyskočí z kůže. Calahan to chvilku pozoroval, než se k nim přidal. Pozoroval to malé stvořeníčko. Malinko se pousmál. "Promiňte, my se ještě neznáme," přišel blíž.
"Ne, neznáme a nepoznáme, odcházím do svého pokoje!" odsekla.
"Svého?!" zamrkal Mike.
Ušklíbla se. Přehodila si cestovku přes rameno. "Ano, jdu si najít hotel."
Oba muži zůstali hledět. "Možná byste mohla zůstat tady," broukl Calahan. "Jsem si jistý, že by to Gin nevadilo."
"Ne, kapitánovi by to jistě vadilo," zavrčela. "Navíc musím se připravit na to, co budu zítra odpovídat novinářům. Některé věci je potřeba si připravit. Pánové," mírně se uklonila. "Telefon na mě máte."
"Co to sakra bylo?!" zabručel Mike, když práskla dveřmi.
"To?" odkašlal si. "To byla moje podřízená... tohle bych přirovnal k bohyni pomsty... a ... ještě se držela zpět..." Bože, zabije ji! Prohrábl si vlasy. "Nepotřebuju, aby byla v hotelu. Potřebuju ji tady!"
"Přivedu ji," uchechtl se Mike a vyběhl ze dveří. No tak tahle mu neuteče. Ryan chvíli hleděl za Mikem. Přivede? No to by chtěl vidět, maximálně tak přijde s rudou tváří. Liv dohnal u východu.
"No tak, počkejte, prosím," zastoupil jí cestu. Zastavila se a vypadala, že spolkla nadávky.
"Proč mám čekat?"
"Vraťte se prosím zpátky. Kapitán evidentně nepotřebuje další problém. Prosím."
"Jaký problém?" pozvedla obočí. "Ale no ták, nevidím jediný důvod, proč by mě někdo unášel... mě.... hm... minimálně mě nikdo neunese."
"Ne...tak jsem to nemyslel," mávl rukou. "Kapitán nepotřebuje, abyste na něho byla naštvaná. Prosím, vraťte se nahoru."
"Ne, jediný problém je ten, že kapitán neumí oddělit osobní od práce, to je jeho jediný problém a když už jsme u toho, vy jste k čertu kdo?"
"Mike Calahan," podal jí ruku. "Řekl bych vám to dřív."
Místo podání ruky mu hodila přes ruku svoji cestovku. "Seržant Reedová." Pak se vydala zpět. Mike se za ní díval a trošku naklonil hlavu. Pak se pousmál a následoval ji zpátky do bytu.

Ginny zaklonila hlavu a zavřela oči. Tenhle pocit neměla...skoro osmnáct let. Znala ho dobře a taky věděla, co pro ni bude následovat, jakmile účinek za pár hodin vyprchá. K její smůle to bude bolestivé, avšak její jediné štěstí bylo, že v tomhle uměla chodit. Ten chlap ani neměl tušení, že aby se opravdu uvolnila, musel by jí dát tak jednou tolik. Tohle, co dostala, bylo naprosté nic. Což bylo na jednu stranu dobře. Tohle nějak zvládne.
"Takže ještě jednou," zaznělo jí u ucha. "Co máš s Ryanem? Bude tě postrádat?"
"Ty nemáš tušení..." usmála se. V tu chvíli ji řízl přes paži. Jenom vyjekla. Bolelo to víc, než předtím.
"Nahradí mě!" přecedila přes zuby. "Nahradí mě někým jiným, a pokud vezmeš i toho, tak i toho nahradí!"
"Ne, to si nemyslím..." broukl zamyšleně. "Viděl jsem vás. Chová se k tobě jinak. Ale chci, abys mi to řekla."
"NE!" zavrčela.
"Myslím, že je třeba ti ještě pomoct. Tohle bylo evidentně málo," uchechtl se.

"Omlouvám se," hlesl Will, když se Liv objevila zpátky v bytě.
"Nic se neděje, já se omlouvám," řekla už mírněji. Pořád vypadala naštvaná, ale zase byla klidnější. "Dlouho jsem byla mimo lidi..."
"Zvládnete to," malinko se na ni pousmál.
"Ale jedno si ujasněme hned, odpovídám pouze na otázky ohledně Atlantis, nic ze svého soukromí neprozradím," nafoukla se.
"Reedová, pohov, to po vás nikdo nechce. Vždyť o vás nic neví ani vaše rodiče!"
“Jde spíš o to, že budou chtít vědět o Gin," ozval se Mike a koukal z okna.
"Řeknu jim pravdu, nic nevíme, konec, pokud se budou neustále dotazovat, vyprší jim stanovený čas a ode mě se nic nedozví," pokrčila rameny. "I kdybychom věděli, nic neřeknu. Ten, kdo ji sebral, bude sledovat televizi."
"Myslím, že když ji unesl za bílého dne na plné ulici...tohle bude to poslední, co ho bude zajímat," broukl Calahan.
"Kdo vůbec jste, pane Calahane?" prskla. Mike se jenom pousmál.
"Ginnin přítel. Nejlepší."
"Jo... ten horolezec?" Vyvalila oči a pak se otočila k němu zády jen tak, aby ji viděl Ryan a udělala xychtík a rtama naznačila "Co ten tu kurva dělá?"
"Jo, přesně ten," přikývl. "Přišel jsem za Ginny, ale..."
"Ale je tady," rychle utnul všechno William. "Omluvíte nás na chvíli?" staral se a vzal nešetrně Reedovou pod paži a odtáhl ji za dveře. "Co ti hrabe?"
"Co mě hrabe?" prskla. "Ale no ták, kapitáne, ten chlap je sice pěkný, ale nemá tu co dělat. Navíc už SGC pátrá po Smithové a já tu nejsem jen proto, abych se vybavovala s novináři... mám pomoc v pátrání, sice tak jakoby ne úplně účelně... ale..." rozhodila rukama. "Prostě jen je nás tu moc."
"Ale on tady zůstane. Už jenom proto, že kapitánku zná nejdéle z nás a může hodně pomoc."
"Já vím," povzdechla si. "Podívejte, jsem unavená, hodně... potřebuju se vyspat," promnula si obličej. Před pár hodinami se vrátila z krátké mise.
"Ložnice je támhle," ukázal k jedněm dveřím.
"Díky, ještě si připravím pár věcí a možná přestanu být protivná..." protřela si oči, "byla jsem na misi."
"Už?" zamrkal. "A dobré?"
"Jo, na druhé, chtěla jsem hned druhý den po první jít ještě na chvíli ven a trochu mě to vyčerpalo," pokrčila rameny. "Hlavně ta druhá byla jen na pár hodin, měli jsme jít trhat nějaké byliny."
"Aha, tak si běžte odpočinout. Je tam i sprcha."
Přikývla a prošla ven, kde koukla na Mika. "Omlouvám se, jsem unavená."
"Nic se neděje," přikývl a znova se ustaraně zadíval z okna.
"Dobrou noc," šeptla a pomalu se ploužila do postele, kde stejně do pěti do rána připravovala materiály.

"Myslím, že mi začínáš usínat," ozvalo se nad Ginny, která měla zavřené oči. Všechno se s ní točilo a měla dojem, že jí její vlastní srdce za chvilku někam emigruje. Po pažích jí stékaly pramínky krve. Muž jí nadzvedl hlavu.
"Jak moc mu na tobě záleží? Na tvém těle..." zašeptal jí do ucha a ona cítila špičku nože v zádech. "Co myslíš, bude tě chtít i po tom?"
"Zbabělče," zasyčela. Pak jenom vyjekla, když ji chytl pod krkem a stiskl. Snažila se popadnout dech. Cítila, jak stisk ještě zesílil.
"Tos přehnala!" zavrčel. Pustil ji a dal jí facku. "To aby sis pamatovala, jak se chovat!" praštil ji ještě jednou.
"Nevím o něm nic!" vyjekla mezi tím, co lapala po dechu.
"Jak nevíš?! Nehnul se od tebe ani na krok!"
"Já...prostě nevím," zašeptala a koukala před sebe. Když nad tím tak uvažovala, opravdu toho moc nevěděla. "Nevím, protože tu je, aby mě chránil, ne abych s ním žila!" Muž před ní se jenom zarazil a zkoumavě se na ni díval.
"No, ale moc mu to nejde," ušklíbl se na konec a podíval se na hodiny. Ještě ze půl hodinky počká a pak jí dá další dávku. Nechápal to, proč to na ni nemá efekt, jaký potřeboval. Vždyť to bylo to nejlepší zboží, co je k sehnání. "Ale mě nezajímá to, co děláte...mě zajímá ten zasraný Ryan!" zavrčel.
"Ano, to je pěkné, ale ten zasraný Ryan bude stát tam, kde vždy!" prskla. Znova ji praštil a odešel někam pryč z dosahu jejího zorného pole. Zavřela oči, a když je znovu otevřela, ucítila chladnou jehlu v ohybu lokte.

Will koukal z okna na město pod sebou. Bylo něco málo po půlnoci. V pokoji, kde měla spát Reedová, se ještě svítilo a on neměl co na práci.
"Myslíte na ni?" ozvalo se kapitánem.
"Dalo by se tak říct," zahučel. Calahan se postavil vedle něho.
"Vy dva...je to vážné?"
"Nevím," pokrčil rameny. Upřímně, toho chlapa znal pár hodin, tohle by neřekl ani své matce.
Podíval se na něho a malinko se pousmál.
"Ona vás naprosto zbožňuje," hlesl. "Měl byste ji vidět, když o vás mluví," malinko smutně se pousmál.
"Pro vás je to asi špatné," přikývl kapitán, "protože ji pořád milujete."
"Já...máte pravdu. Ale já pro ni ale nejsem ten, koho si zaslouží a oba to moc dobře víme," trošku se pousmál. "Zkoušeli jsme to, ale prostě...tehdy to nešlo."
"Koho si kdo zaslouží je jen úhel pohledu... existují lidé, které si nezaslouží nikdo," pokrčil rameny. "Ale někdy přesně ti si vyberou někoho, kdo je zničí."
Mike se na něho zkoumavě zadíval. "Miluje vás jako ještě nikoho. Ne že by jich bylo hodně, ale vy jste na špičce. Vypadá, že je s vámi šťastná, a to je pro mě to nejdůležitější," broukl.
Vysoký Brit se ani neusmál. Prostě pokračoval v zírání ven. Tohle mu připadalo hloupé. Mike spíše přesvědčoval sebe, než jeho. On věděl, že ho Smithová miluje, jako si byl jistý tím, že on ji... asi... miluje.
"Do zelí vám nepolezu," broukl Calahan. "Nebojte."
"To bych být vámi, ani nezkoušela," ozvalo se ještě za nimi. Z pokoje vyšla Olivie Reedová stále ve vojenské uniformě a v ruce držela nějaký papír.
"Ani to zkoušet nehodlám," ujistil ji. "Jsme jenom přátelé. Nic víc."
"Kapitána jsem viděla jen párkrát se bít... tedy, když šlo o něco vážnějšího a musím říct... nebyl to pak pěkný pohled..."
"Reedová, zrovna vy máte co říkat," prohodil bez pohybu Ryan, přesto se usmál do okna.
Mike se opřel o sklo. "Myslíte si, že bych prohrál?" podíval se na seržantku.
"Pokud byste se chtěli bít s ní, tak bychom prohráli oba." Na to se William Ryan otočil do místnosti. "Věřte mi, Reedová je horší jak buldozer." Calahan se ušklíbl a mlčel. Myslel si svoje. Znova se zadíval z okna a na chvilku zavřel oči. Doufal, že je jeho kamarádka v pořádku, a když už ne to, tak aspoň, že je pořád naživu. Když to volal Jacku Smithovi, tak ten málem vyletěl z kůže a okamžitě se chtěl vydat zpátky do Států. Naštěstí se mu to podařilo rozmluvit - přece jenom od Ginny věděl, jak je tenhle obchod pro jejího tátu důležitý, i když je někde v jižní Americe. Byl tak zamyšlený, že ani nevnímal rozhovor těch dvou, kteří právě tohoto jeho zamyšlení využili. Netušil, kolik toho stihli projednat, ale když se myšlenkami vrátil zpět, seržant čistila zbraně.
"Utekl?" uchechtl se Calahan.
"Ne, je ve sprše."
Složila zbraň a pořád si ji prohlížela, vypadala jako v jiném světě. Rozhodně ne už tak upjatě. Sako od uniformy bylo hozené přes židli, boty odkopla někam do kouta a dokonce si rozpustila vlasy a porozepla dva knoflíky od košile! Ryan se mezitím vrátil.
"Nejhorší je nic nevědět," zašeptal Mike. "Kdyby aspoň..."
"Budeme muset počkat, bylo by to jednoduší, kdyby neměla kapitán špatnou reakci na vysílač, který jsme mívali v paži."
"Ona ho nemá?" zamrkal.
"Nemá, já taky ne a nebude ho mít nikdo, dokud na Atlantis nepřijdeme na nový typ," odsekla.
"Aha..." podrbal se na hlavě a zadíval se do stolu. "Říkala mi, že prý vás někdy vezmeme s náma. Na hory," změnil téma a pousmál se.
"To je pěkné," přikývla. "Jen nejsem moc typ na hory," omluvně se usmála. "Jsem spíše válecí typ. Raději strávím dovolenou na chatě a nebudu nic dělat."
"No říkala, že chcete do Číny. Vím, že jste tam byla s ní, ale okolo hor to je nejlepší," broukl. "Že bychom si udělali jenom takový menší přechod do Nepálu."
"Uvidíme." Nechtěla nic slibovat. Většinou měla se sliby problém. Ne vždy, a ne hlavně svým přičiněním, je dodržela.
"Já vás nenutím, jenom Gin říkala, že prý tohle je váš sen. Čína a tak okolo," pokrčil rameny.
"Děkuji, je to od vás milé. Je to sice můj sen, ale nic nemůžu slíbit. Dnes jsem tady, zítra mě můžou odvolat na druhou stranu vesmíru."
Uchechtl se. "Je to zvláštní," broukl. Koukla na něj a čekala, co z něj vypadne. "Brána, galaxie, ufoni, je to prostě zvláštní," usmál se.
"Je... to hodně zvláštní," přikývla opatrně. "A je to ještě zvláštnější, když se do toho světa dostanete a žijete v něm."
"To věřím," přikývl.
"Dostala jsem se tam náhodou, někdo musel na Atlantis doplňovat mýdlo," ušklíbla se a vstala. "Vodu?"
"Ne, díky, zašel bych si, kdybych chtěl," mile se pousmál. Pokrčila rameny a vzala si skleničku a zamířila do koupelny, odkud se ozval křik kapitána Ryana, něco v tom smyslu, že ji zabije.
"To bylo schválně?" uchechtl se Mike. "Je tu kuchyň," kývl tím směrem.
"Bylo," pousmála se.
Jenom zavrtěl hlavou. Najednou mu zazvonil telefon, až nadskočil. Rychle se podíval na číslo.
"Promiň," hlesl a poodešel. Pokrčila rameny a dál se věnovala tomu co předtím... čištěním zbraní. Za chvilku se vrátil zpátky a hodil telefon na stůl. Opřel se a zaklonil hlavu. Zavřel oči a povzdechl si.
"Co se stalo?" ozval se Ryan, který se během jeho hovoru stihl osprchovat a obléci. Právě procházel papíry, které přinesla Reedová, ta jej před chvílí vystřídala ve sprše.
"Nic, co by se týkalo tohohle bordelu," trošku zavrčel. "Já....jsem koordinátor Lékařů bez hranic pro rozvojové a válkou zmítané země Afriky. Maličko se mi nedaří poskládat takové týmy, jaké bych si přál," odvětil.
"A jak by ty týmy měli vypadat?" starala se tentokrát Liv, která vylezla z koupelny obmotaná jen ručníkem.
"No...je to složité, záleží na oblasti, problémech v ní...podle toho se vybírá složení týmů. Někde je třeba víc pediatrů, někde chirurgů, někde praktických lékařů...je to složité," odpověděl, ale bylo vidět, že o tom mluví se zájmem.
"Většina lékařů tam jede, aby si otevřela obzor a většina jich je schopná to dělat i mimo svůj obor. Zvládají to dobře, co vím."
"To ano, ale...prostě tohle je složitý proces a velká zodpovědnost. Potřebuju tým, na který se můžu spolehnout a který bude samostatný a nebude potřebovat můj názor na každou maličkost. Znám to, vím, jak to chodí. Tohle jsem dělal skoro patnáct let."
"Jednou jsem se do takové... hm... nemocnice dostala," zamyslela se. "Před pár lety..." zarazila se a koukla na Mika. "Kolik vám proboha je?"
Jenom se záhadně usmál a pokrčil rameny. Může hádat, pokud bude chtít.
"ČTYŘICET?"
Jenom se pousmál. "Třicet devět."
Usmála se. "Je starší ještě než ten náš blboun," zahučela Liv a šla se převléci.
"Ahá, takže vidím, že ses stihla s Tylorem ještě pohádat před odjezdem," zakřičel Ryan a koukl na Mika. "Poslední člen mého týmu, ti dva se pořád hádají."
Jenom přikývl.
"Ne, to on se hádal se mnou," prskla ze dveří. "No nic pánové, ještě tu mám nějakou práci."
"Půjdu se natáhnout," broukl Mike a protřel si oči. Zamířil k nějaké skříni a otevřel ji. Trošku se zamračil. Tak to bude jinde. Vešel do ložnice. "Seržante, dovolíte," vzal ji do náručí a postavil ji na zem. Otevřel postel. "Ha! Tak tady tě schovává!" zavrněl a vzal si do ruky spacák. Postel zavřel a vrátil tam Reedovou. "Hezkou zábavu," popřál jí a šel do obývaku i se spacákem. Když zavíral dveře, všiml si, že na něj Reedová doslova zíra z otevřenou pusou. Spokojeně se usmál a hodil si spacák na zem. Sundal si mikinu a spokojeně si do něho zalezl.
Měl pocit, že jen zavřel oči a někdo do něj šťouchal.
"Hmmmm?" zabručel.
"Jděte si lehnout do postele," zašeptal kdosi.
"Proč?" zívl a otevřel oči.
"Protože stejně nejdu spát a je zbytečné, abyste vy i Ryan spali tady, jeden na zemi a jeden na gauči. Nemusím mít celou postel pro sebe a oba se na ní vyspíte."
"Ne, díky, nerad se tulím s chlapem," uchechtl se.
"To si mám lehnout mezi vás dva?"nafoukla se. "Tohle není les a ve spacáku se tu dá spát jen jednu noc. Neštvěte mě!!"
"Ve spacáku se spí skvěle. A kor v tomhle," zavrtal se hlouběji. Nechal se přemlouvat, tohle totiž vypadalo velmi dobře a zvlášť, když se víc nad něj nahla. No to byl výhled pro bohy!
"Seržante, a co kdybych vám teď udělal neslušný návrh já a lehl si k vám? Tak by se ta postel zaplnila a já bych nespal v křeči."
"Jak moc neslušný?" uchechtla se.
"Chm...v rámci mezí. Jenom budem spolu spát v jedné posteli."
"To by šlo," přikývla a vstala. Lepší bude, když se tady nějak poskládají a Ryan... ten ať si klidně trpí na gauči. Mike se skoro poslepu přesunul do postel, kde sebou plesknul a zachumlal se. O chvíli později slyšel, jak se někdo souká do postele z druhé strany a pak bylo ticho následované pšiknutím.
"Zdravíčko," broukl.
"Dík, he... he.... pšíííííííííííík!" O chvíli později se k němu přitulila. Rychle otevřel oči a koukal do stěny. Neodvažoval se pohnout. Tak to moment! Žádné sprosťárny v posteli jeho nejlepší kamarádky. Jenže to už Reedová spokojeně spala. Takhle se jí usínalo dost rychle.
Když zjistil, že se nehýbe, trošku se uvolnil a zavřel taky oči.

[Aiwendill]

Velmi pekna cast. Obsah sa vsak da vyjadrit jednym slovom: cakanie