Povídky M&M - 54.část - Avalon, part 3

Získali ještě několik nahrávek, věčně těch z paluby lodi.

spise včetně
puciku neco ti uteklo flakas to

Pučík: ANI tam chybí záměrně ...no jakože ono kdyby se to všechno mělo řešit tak, jak by to asi bylo ve skutečnosti, tak ty povídky jsou na několik desítek stran (ne že by nebyly jindy )

pal: joooo, chybička se vloudila...

Ja chyby nehľadám, ale niečo mi samo skočí do oka.

Dobrý večer, další díl bude po víkendu (pravděpodobně určitě). Odsouvám věci tak, abych mohla zpracovat od nejdůležitějšího po méně důležité, tím nechci říci, že povídka je méně důležitá, ale momentálně mi ta zadkem hoří více věcí, než bych chtěla a povídka je hned v pořadí po táboru a ukončení celoroční hry ve skautu. Tímto se velmi omlouvám, opět je to na mě .

Mooony, všetko najlepšie k dnešnému sviatku, aby sa Ti plnili len tie najkrajšie želania a hlavne, aby vždy okolo Teba stáli len najlepší priatelia.
[img][./images/thumbs/_vyrd11_572sladky-darcek-s-macickou-1_1371494310.jpg]http://www.kvetyonline.sk/fotky15337/fotos/_vyrd11_572sladky-darcek-s-macickou-1.jpg[/img]

Oooooo! Děkuji moc

[andoriel]

Taky blahopřeju

i když opožděně tak ti taky přeji vše nejlepší

Rovněž opožděně, ale i přesto přeji také všechno nejlepší!

moji milí koblížci...vázne to tentokrát u mě...chtěla bych tam pár věcí změnit, akorát nevím, jak na to ...takže chvíli strpení, do zítřka to tu máte (bo pak zas frčím směr Chorvatsko )

tak další díl
případné chyby prosím ignorujte

Tříkrát sláva lidem

Dveře se otevřely a oni vběhli dovnitř. První Wraith byl hned na dostřel. Pod ním se nacházela jeho „svačina“. Mimozemšťan nestačil nic udělat. Pod střelbou padl okamžitě k zemi. Křik v sále se ještě víc znásobil, lidé utíkali ze strany na stranu a snažili se dostat pryč. Několik lidí bylo povaleno ostatními na zem a doslova ušlapáno.
"Lehněte si na zem. NA ZEM!!!" křičeli vojáci. Trvalo nějakou dobu, než vůbec zmatení a vyděšení lidé poslechli. Wraithi, kteří pochopili, co se dělo, se ohlíželi po únikové cestě.
"LEHNI NA ZEM!!" zakřičel Taylor a kopl jednoho z Wraithů pod kolena. Ten po něm vyskočil, chtěl se na něm nakrmit. George ho srazil pažbou k zemi a spoutal ho. Zatímco další byli druhého Wraitha. Ten už ležel na Ginny, jeden voják na něm klečel a Ginny mu svazovala ruce. V tu chvíli sebou ale mrskl, shodil ze sebe vojáka a Ginny praštil, až spadla na zem. Rychle se vyhrabal na nohy a rozhodoval se mezi ní a vojákem. Ruce už měl volné. Kapitánka za sebou nahmatala kulečníkový stůl a s jeho pomocí rychle vstala. Její zbraň ležela mimo dosah a Wraith se přibližoval. Koukala kolem, až jí pohled padl zpátky na stůl. Na něm byly tága. Jedno vzala a rychle Wraitha majzla po hlavě. Moc velký účinek to nemělo a on udělal pár kroků k ní. Málem se strachy ani nemohla pohnout. Roztřásla se všude. Už byl jenom krok od ní, než se k něčemu zmohla. Ohnal se po ní a ona uskočila. Kopla ho do boku. Nohu jí ale chytl. Vykulila oči. To si dělal srandu! Jen něco zavrněl a vycenil své bělostné zoubky. A promluvil něco ve svém jazyce. Nerozuměla mu. Trhl a kapitánka skončila na zemi. Zavrněl znova a klekl si k ní. Začala se sunout dozadu, ale on si ji přidržel. Sice na něho pár lidí mířilo, ale nikdo nevystřelil, aby náhodou netrefili i ji. Wraith se na ni jenom mlsně díval. Tak teď si byla jistá, že se nepohne určitě. Jenom se strachy třásla. Natáhl ruku a v tu chvíli zavrčel. Z pusy mu začala téct krev. Kapitánka ho ze sebe shodila a zlomené tágo, které nahmatala před tím, z něho vytáhla a znova do něho bodla. A pak ještě několikrát. A znovu a znovu a znovu, než ji někdo odtáhl. Netušila kdo, dokud se neohlédla. Byl to kapitán Ryan, který ji předal do opatrovnictví dalších vojáků a netvářil se nijak šťastně. O tomhle si ještě promluví. Třásla se a prudce oddechovala. Byla odvedena mimo budovu a předána zdravotníkům venku.
"Jsem v pohodě!" zavrčela a odehnala je. "Nešahejte na mě!" Byla naštvaná sama na sebe a na všechno kolem. Nesnášela ten pocit, když se přestala ovládat. Nic takového se jí nestalo už několik let. Prohrábla si vlasy. A teď tu ještě ke všemu dojížděli novináři a reportéři a vevnitř je vidělo plno lidí a Ryan byl na ni evidentně naštvaný. Složila si hlavu do dlaní. Snažila se uklidnit.
Dostala vodu a deku přes sebe. Díky bohu na ni nebylo vidět. Poodešla kousek dál a sedla si na patník. Složila si ruce do klína a zkoumala vodu v kelímku. Trvalo dlouho, než k ní někdo přišel. Když vzhlédla, viděla Tylora.
"Jak vám je?" staral se.
"Fajn," hlesla. "Jsem v pohodě."
"Nevypadáte tak," podotkl a přisedl si. "Bude z toho průser."
"To ano," souhlasila a pořád koukala dolů. Nadechla se, jako by chtěla něco říct, ale pak toho nechala.
„Copak?"
"Je Ryan moc naštvaný?" hlesla. Ten poslední pohled, který na ni hodil, vypadal, jako by jí nejradši ukousl hlavu.
"Je, měla jste zůstat venku s Elisem." Povzdechl si. "Nic si z toho nedělejte, ho to brzo přejde."
Jenom zavrtěla hlavou. "Je pořád vevnitř?"
"Jo a ještě bude, snaží se to tam nějak uklidit." Zvedla se a vypila vodu.
"Půjdu mu pomoc," hlesla.
"Lepší bude, když počkáte tady," polknul. "Nemyslím si, že ho to ještě teď přešlo."
"A co tu mám dělat?" maličko zavrčela a vyšla vstříc dveřím.
"Sedět a být ticho?" zkusil to. "Vaše volba, když s vámi nebude mluvit." Zastavila se a podívala se na něho. Kolem začalo být plno lidí a všude bleskaly fotoaparáty. Netušila, co fotí, když nikde nic nebylo vidět.
"Ztraťte se, kapitáne," poradil jí a zastínil ji, aby ji vyfotilo co nejméně foťáků.
"Můžete mu říct, ať mi zavolá, jak bude moct, prosím?" hlesla. "Půjdu…budu v hotelu."
"Dobře, držte se dál, zkusíme situaci nějak urovnat," hlesl.
"Nedělejte to," řekla potichu a podívala se na něho. "Nemluvte s nikým, nikomu nic neříkejte. Tohle není ve vaší pravomoci a mohli byste napáchat mnohem víc škody. Věřte mi. Nemluvte ani s lidmi vevnitř, ani s těmi venku. Ignorujte ty otázky."
„Však to myslím, ty vevnitř musíme dostat pryč, aby se jich ti venku neptali."
"Zadní vchod, vchod pro personál, služební vchod. To je cesta ven," zahučela.
Všude stojí novináři," povzdechl si George. "Raději bych byl doma."
"Já taky," hlesla a protřela si oči.
"Upřímně je mi docela jedno, co bude se Zemí, mám strach o Liv," hlesl.
"Dají nám hned vědět z SGC, pokud budou vědět něco nového," pousmála se na něho.
"Víte, pokud by se z nich měl vrátit jen jeden, tak to bude k mé smůle Lincoln." pohlédl na ni a trochu se ušklíbl. "Neumí odhadnout síly. Většinou jede do vyčerpání."
"Zvládnou to oba. Byli, vzhledem k situaci, v bezpečí," poplácala ho po rameni.
"Stejně mám o ni strach," pokrčil rameny. "Vždyť se neumí sama ani najíst."
"Budou v pořádku," usmála se znova. "Nebojte. Ryan vás bude postrádat, běžte," hlesla.
„Měla byste si odpočinout.“ Kapitánka se na něho podívala.
„Nejdu nikam, půjdu si akorát sehnat něco na jídlo.“

Jakmile se za pár minut vrátila, novinářů bylo víc a víc. A chudáka Ryana obklopoval houf lidí. Nemohl se dostat pryč.
"Dámy a pánové, prosím!" křikla a postavila se vedle kapitána. Všichni ztichli. Chytla Willa za zápěstí. "Nikdo neví, co se stalo, musíte si počkat na oficiální vyjádření, děkuji!" Začala Willa táhnout pryč. Nesmlouvavě. Odtáhla ho až policejní pásku a pak dál směr hotel.
"Ty to nechápeš," hlesl. "Je tam jen Tylor! Čekáme, než někdo přijede."
"Nikdo nepřijde!" otočila se na něho. "To nechápeš ty! Nikdy, nikdy nesmíš odpovídat na otázky. Nikdy se o to nesmíš ani pokoušet. A nikdy se u nich nesmíš zastavovat, Williame! Jinak tě sežerou za živa," vrčela. "Tylor je v budově, pokud jsem si všimla."
Vytrhl jí ruku z její. "Myslíš, že jsem úplně blbej? Myslíš, že jsem s nimi mluvil? Že jsem jim odpovídal na otázky? Ne! Jediný, kdo z nás dvou má právo na někoho křičet, jsem já. Takže jsi jdi do svého snobského světa a mě nech jít vyřešit důležitější věci. Ano, Tylor je vevnitř, protože čeká na instrukce z SGC, které bylo informované!" Pak se otočil a vydal se zpět. Jenom na něho koukala. To bolelo.
"Williame!" křikla na něho. Jenom se otočil a zakroutil hlavou. Pak se vydal opět za pásku a prosil všechny, aby se rozešli pryč. Pak si přede všemi v klidu popíjel kafe z hrnku, které mu někdo donesl. Pozorovala ho. Pak vytáhla mobil a vytočila číslo.
"Madison!" ozval se hlas, který zněl, jakože ji i rád slyší.
"Strýčku, ahoj," hlesla. "Viděl jsi zprávy?"
"Ano a právě to tady řešíme. Co se tam stalo?" Kapitánka si jenom povzdechla.
"Je to složité."
"Nikdo nic neví a zprávy mluví jen o nějakém útoku mužů v maskách."
"Jenom? Tak to nezní tak katastroficky. Na všech kanálech?"
"Bohužel mají fotky. Ne vás, ale Wraithů. Některá média říkají, že je to nějaký pokus z Oblasti 51 a tak dále."
"Wow," povzdechla si. "Nebylo by lepší to nechat být? Vyšumět? Ostatně jako tolik věcí? Policie může vystoupit s tím, že chtěli kasino vyloupit."
"Obávám se, že tohle jen tak neprojde, policie s tím odmítá mít něco společného. Viděli, co zbylo z obětí."
Odfrkla si.
"Bylo by lepší to zatím nechat být a svolat poradu všech, kteří o programu vědí a dohodnout se."
"To říká i můj šéf bezpečnosti," znělo to jako pousmátí.
"Musím končit."
"Madison?"
"Ano?" hlesla.
"Dostaň je odtama. Řekni novinářům, co si navrhovala. Vydávej se za mluvčího. Na chvilku to zabere, než to probereme."
"Kapitán Ryan…"
"Já jsem prezident Spojených států, Madison. Nějaký kapitán mi může políbit třeba koleno!"
"Ano, pane," hlesla.
Když se podívala směrem, odkud měla ostatní dostat, tak si všimla, že je tam míň novinářů a ti co zůstali, tak sledují kapitána, jak se cpe koblihou a pobrukuje si hymnu. Telefon si nechala v ruce. Měla je spocené. Znova se tam vydala. Zhluboka se nadechla. Jakmile ji kapitán viděl, naštvaně se postavil.
"Ty se do toho nepleť, Ryane!" sykla mu do ucha dřív, než stačil něco říct, a postavila se před novináře. Měla pocit, že omdlí. Tohle nedělala už dlouho.
"Tak si polib prdel," sykl jí nazpět a odešel dovnitř budovy.
"Dámy a pánové, prosím," pousmála se a čekala, až ztichnout. "Jsem mluvčí FBI pro stát Nevada. Chci vás ujistit, že nešlo o nic mimořádného. Z toho, co zatím víme, se jednalo o pětici obyčejných lupičů, kteří měli za cíl vykrást toto kasino. Podrobnosti ještě budeme vyšetřovat."
"Vážně?" ozvalo se z davu. "A jak v tom případě vysvětlíte tohle?" teď k pásce vystoupila mladá reportérka, která ve svém tabletu měla fotky obětí z kasina.
"Pro tohle zatím nemáme vysvětlení," odvětila. "Ale podle našeho nejlepšího odhadu je sebou už přinesli. Měli masky, tak aby byl efekt ještě větší, přinesli i mumie. Technici tvrdí, že nejsou pravé. Jsou to jenom panáci obalení ve starých hadrech a navlečeni do luxusního oblečení, aby vypadali jako návštěvníci a připomenutí toho, co se jim může stát, když nevydají svoje peníze."
Reportérka se rozesmála a začala tleskat. "Až na to, že podle mého zdroje, slečno mluvčí do FBI pro stát Nevada, tak to jsou doopravdy návštěvníci kasina. A já přísahám, že můj zdroj má pravdu."
"Tak to víte více než já," pousmála se Ginny.
"Asi ano, třeba to, že nejste mluvčí FBI pro stát Nevada."
"Tak zrovna o tomhle nic nevím," znova se pousmála. "Budeme vás průběžně informovat. Děkuji."
"Vaše prohlášení je zbytečné, kdo vůbec jste?" ozvalo se z davu.
"Co se tam doopravdy stalo?"
"Je to nějaký útok ze strany armády?"
Na Ginny se začali linout otázky z různých stran. Jediný, kdo vypadal klidný, byla mladá reportérka, která se s ní jako první přela. Pečlivě si vše zapisovala. Kapitánka se snažila nepanikařit. Bylo jí vyloženě špatně od žaludku, ruce měla zpocené a trochu se třásla. Zatracený Henry Heys! Prý: Nějak to urovnej. Nějak?! Ale jak?! A kor tohle. No nic, prohlášení udělala, poděkovala za pozornost, takže se obrátila k odchodu. K jejímu zděšení se ale vedle ní objevil William a hrnkem kávy a koblihou v ruce.
"Dámy a pánové, máme tu druhou lekci, jak jíst koblihy. Můj krásný kolega vedle," Ginny neriskovala pohled za sebe. "Vám všem donesl koblihy, abyste se to mohli naučit taky." Kapitánka jenom vyvalila oči. Přála si, aby právě teď tu byl pod ní kanál a ona se do něho propadla. A ti dva šašci z toho udělají cirkus. A teď tohle uvidí celý svět. Vevnitř kasina ji odchytil detektiv.
"Jsou oba venku?" staral se. "Myslím kapitána Ryana a seržanta Tylora.“
Sledovala George a Willa, jak s reportéry vtipkují, rozdávají úsměvy, koblihy a popíjí kafe. K jejímu zděšení se k reportérům přidávali i ti, kteří okupovali zadní vchody kasina. Nechápala to a věděla, že z tohohle bude ostuda a všude - od místní stanice až po přenosy někde na Velikonočních ostrovech - se budou lidi při tomhle bavit. Jenom polkla. Těm dvou panákům to bylo doslova jedno. Najednou ucítila, jak do ní někdo šťouchl. Když tam pohlédla, stál tam pořád detektiv.
"Lidi z kasina, co přežili, jsme už naložili do aut a odvezeme je k nám na stanici. Mrtvé taky, jen aby to kapitán Ryan věděl. Na mrtvé nikdo ani nešáhne a počkáme na vás." Pousmál se. "Z tohodle bude ostuda," uchechtl se.
"To bude," zašeptala úplně bledá. "Půjdu s váma. Tady se toho víc pokazit už ani nedá."
"Upřímně, kapitáne, pokažené to zatím není, tohle bude jen ostuda, sranda a půlka se nedostane ani do televize." Mávl rukou. "Možná to projede Youtube, jak dva naprosto neznámí lidé, asi od policie, jí koblihy, vtipkují, zatímco policie zadním vchodem nepozorovaně odváží všechno pryč. Podle mě, je to dokonalé utajení."
"Vy to nechápete," zašeptala a šla s ním dovnitř kasina. Mezitím ještě zavolala do Oblasti 51, že potřebuje přivést pár papírů k podpisu o mlčenlivosti. "Pojedu s vámi na stanici."
"Chápu, věřte mi, že ano, protože mi to kapitán už vysvětlil. Minimálně to, že utajení je mnohem důležitější. Ti dva jen dělají, jako by se nic nestalo, jako by žádná hrůza nebyla. To, co jsem tu dnes viděl... Pár nocí nebudu spát a je mi to jedno, ale pokud by to viděli lidé, myslím celý svět. Pak nastane chaos. Snaží se těmi vtípky a klidem ukázat, že se nic neděje, že to doopravdy byli lupiči. Tím podporují vaši verzi, ne verzi novinářky, která z toho dělá to, co to je."
Ginny koukala po policistech, co vyváděli lidi ven. "Bože, mi je z toho úplně špatně," hlesla a opřela se o nějaký automat.
"Chcete něco?"
"Vrátit čas," zašeptala. "Tohle…nemělo se to stát. Nikdy."
"Ne, nemělo, ale stalo," kývl detektiv a sledoval novináře, kteří se učili jíst koblihy. Nikdo si z nich nevšiml, že mezitím odvádějí všechny pryč. "Kapitáne," prohlásil po chvíli, "tohle neudržíte pod pokličkou, ať chcete nebo ne. Praskne to, ať je to, co je to."
Ginny se jenom ušklíbla.
"I tak nám to ale vydrželo dlouho. Bílý dům na tom pracuje."
"A ještě nějakou dobu to vydrží. Minimálně, dokud si někdo z těch novinářů neuvědomí, že tohle je jen hra. Mimochodem tohle byl nápad poručíka, přišel s tím, když vás viděl samotnou venku. S Ryanem se shodli, že ostuda je menší zlo a při troše štěstí hereckého nadání, tak odlákají všechny od zadního vchodu, kde se nic nedělo." Jenom zavrtěla hlavou a šla se za bar napít.
"Vypadá to, že je máte všechny," kývla k lidem. "Je čas vyrazit. Potřebuju nespustit ty lidi z očí…a taky ty těla...a naše hosty.“
"Díky, jděte do auta, já pojedu s těma dvěma. Ještě to tu musím zajistit, aby se nikdo nedostal dovnitř." Vydala se dozadu. Detektiv nechal ještě zajistit zbytek a pak se vydal za Willem a Georgem, kteří se bavili. Novináři je dávno přestali filmovat, protože tohle sice byla sranda, ale to, pro co přijeli, to není. Pár dam se chtělo s fešným Georgem vyfotit, ale on hrál stydlivku. Vypadalo to jako v divadle. Dokonce i urýpaná reportérka nechápavě hleděla před sebe.
"Dámy a pánové, omluvte prosím mé dva kolegy," začal detektiv, "ale jsou už unavení, myslím, že je čas, abychom se všichni vydali domů."
Sice chvilku reptali, ale odejít je nechali. Avšak místo cesty domů se vydali se na stanici. Před ní stály asi tři vojenské auta. Když vyšli nahoru, viděli asi deset lidí ve vojenských uniformách a Ginny právě vycházející z výslechové místnosti s papíry v ruce. Byla pořád stejně bledá. Několik další lidí z kasina bylo nasáčkovaných v detektivově kanceláři. Vypadali vyděšeně.
"Budu asi zvracet," podotkl George.
"Je vám z toho špatně?" staral se detektiv.
"Ne, jen měl moc koblih," dodal Will.
„Záchody jsou rovně a doprava," zahučel detektiv. Ryan sledoval kapitánku, jak papíry, co měla v ruce, podává jednomu vojákovi, který hlídal už pěkný stoh. Koukla na něho, ale rychle očima ucukla zpátky. Jen mávl rukou a šel se z obleku převléci do uniformy. Hned se cítil lépe. Kapitánka znova zašla do dveří, ze kterých vyšla. Chvilku na to tam odvedli dalšího člověka. Tohle dělala asi ještě dvě hodiny, zatímco Will a George měli pauzu. Jediný, kdo měl lepší náladu, byl Tylor. Dostali zprávu, že Lincoln i Reedová jsou doma.

Bylo někdy nad ránem, když Smithová vyšla naposledy z výslechové místnosti. Byla skoro na smrt bílá a moc v pohodě nevypadala. Sedla si na první židli a složila si hlavu do dlaní.
"Co se děje?" staral se George.
"Nic," zašeptala a protřela si oči. "Vůbec nic. Je tu Ryan někde?"
"Něco probírá se seržantem z SGC, támhle," ukázal na dva muže v uniformách.
Jenom zavrtěla hlavou a znova se zadívala do země. George vstal a vydal se za druhým kapitánem.
"Šéfe, myslím, že támhle někdo sedí jako hromádka neštěstí a asi by možná po vás toužil," šeptl mu do ucha. Will při slově toužil jako by zpozorněl, ale pak zatřepal hlavou. Ne, teď to slovo tenhle význam nemá. Koukl tím směrem, kudy ukazoval George. "No tak, šéfe, myslím, že jste ji potrestal tím nemluvením dost."
"To ano," přikývl. "Ale teď chci něco po tobě. Není to rozkaz, jen jedno přání. Chci, aby ses vrátil domů, myslím do SGC a dál. Informoval je o stavu tady a pak mě zase o stavu Reedové."
"Jasně," vydechl úplně nadšeně. "Díky, šéfe!" vyskočil a ještě kývl k Ginny. "Běžte za ní, prosím."
"Nestarej se, teď máš velký bojový úkol." mávl rukou, jako by tomu chtěl dodat na vážnosti. Pak ještě dořešil to nejdůležitější se seržantem a vydal se za Ginny. Dal přes ni svou bundu a podal ji kafe. "Jdi se někam trochu propsat."
Jenom na něho koukla a zavrtěla hlavou. V ruce držela mobil.
"Musíme do Washingtonu. Hned," šeptla.
"Proč?"
"Protože si to žádá prezident."
"Protože to praskne?" pozvedl obočí.
"To nevím, ale je to možné," pokrčila rameny. Pomalu vstala a trošku se napila.
"Jel bych s tebou, ale poslal jsem Georgeho domů na Atlantis."
"No a? Tady jsme hotovi. Lidi, co to viděli, budou až do konečného rozhodnutí v Oblasti 51, i když podepsali Dohodu, naši zubatí přátelé tam jsou taky, a policisté podepsali rovněž Dohodu o mlčenlivosti."
"Ano, ale ještě je tu pár věcí, které chci dodělat," přiznal.
"Co?"
"Chci dohlédnout na to, že všechny přesunou do Oblasti bez toho, aby došli do styku s novináři a kdokoliv se jich na cokoliv vyptával."
"Na to je pozdě. Jsou už na cestě," broukla. "Výslechová místnost má ještě druhý východ, posílala jsem je tama a pak si je přebírali vojáci. Auta čekala vzadu u budovy na policejním parkovišti." Jenom si povzdechl. No tak bude muset s ní. Zkoumavě se na něho zahleděla.
"Pořád jsi na mě naštvaný?" hlesla.
"A ještě dlouho budu."
"Proč?"
"Protože jsi tam neměla co dělat a mohla jsi zemřít?" Zůstala na něho zírat a otevřenou pusou. CO?! Párkrát se nadechla, že by něco i řekla, ale nikdy z ní nevyšla ani hláska. Vlastně ani nevěděla, co by na to měla říct.
"Takže o tohle jde?" špitla po chvilce, co se jí mozek dal do kupy.
"Jistě!" nafoukl se.
"Ale...nemůžeš…nemůžeš." zase jí nějak došla slova.
"Ale můžu a neodmlouvej!
"Eh…já…musím do toho Washingtonu. Letadlo už čeká na dráze. Jedeš teda se mnou? Nebo mám říct, žes jel v eskortě?" hlesla.
"Pojedu s tebou, ale čekám telefonát z SGC."
"Na palubě je telefon. Proč?" broukla a vydala se ke dveřím.
"George se má ozvat a pak mi někdo má předat zprávu."
Jenom přikývla a zůstala stát u auta.
"Řídíš? Já...předtím pila." Protočil očima a šel do auta. Tohle komentovat nebude. Hodila mu klíčky a sedla si. Na letišti byli za pár minut. Rychle vběhli do letadla, které dostalo při startu absolutní přednost, a během chvilky byli ve vzduchu. Ginny se natáhla na jedné ze sedaček. Will otevřel časopis a četl si. Skoro ke konci letu mu zvonil telefon. Odešel pryč, a když se vrátil, tak se usmíval. Ginny skoro celou cestu spala. Vzbudila se právě až na ten telefon.
"Co se děje?"
"George," uchechtl se.
"Všechno v pohodě?"
"Jistě, jen mi skoro celou dobu nadával do telefonu. Prý musí počkat, než otevřou bránu."
"Aha," přikývla a sedla si.
"Ale prý se dostal k lékařskému záznamu, co nám původně měli říct a to ho rozčílilo ještě víc, takže jsem se smál a on nadával." Jenom přikývla a protřela si oči. Byla unavenější než předtím. "Jsou v pořádku oba, jen George se strachuje o Reedovou." zamračil se. "Budu s tímhle něco muset udělat."
"S čím přesně?"
„S Georgem a Liv, začínám mít strach, že se to brzy provalí. Nemyslím si, že jsou ještě pořád jen přátelé."
"V tom případě...co uděláš s náma?" podívala se na něho.
"S námi je to něco jiného."
"Ano? Jak to? Jediný rozdíl je ten, že si tvrdil, že se mnou nemluvíš," malinko se pousmála.
"Já si vztah nenechám lézt do práce."
Odfrkla si.
"Ne?"
"Ne, něco jiného je poslat někoho proti Wraithovi jen s devítkou, to bych nenechal ani Tylora!"
"Ale já ho zabila!!" nafoukla se. "A k tomu jsem nepotřebovala ani zbraň."
"To mě ale nezajímá!" štěkl, "nebýt tam ten stůl a tágo, tak jsi mezi ostatními mrtvými! Měla jsi jen štěstí!"
"I to je občas třeba," prskla. "Víš co? Cítím se lépe s malou devítkou, která je relativně lehká, jednoduchá a skladná, než s P 90, nedej bože M4, které jsou těžké, neskladné a složité," přiznala.
"Někdy ano, ale rozhodně to není omluva pro to, že jsi měla rozkaz a neposlechla jsi ho!"
"Říkal jsi, abych byla vzadu, ne abych zůstala venku."
"Neměla jsi tam co dělat s tou devítkou, nikdo tam neměl být s nějakou takovou zbraní!" Podle míry rozčílení se dalo poznat, že to není jen o tom.
"A co jsme měli dělat? Čekat na posily? Mohlo být pozdě a oběti nemusely být jenom tři."
"Byly čtyři," houkl.
"Čtyři?" zamrkala.
"Čtyři, jeden policista se svou zbraní."
"Ou, aha. To ale nic nemění na mém postoji k malým zbraním."
"To taky nemění nic ne mém postoji, že tam nikdo z vás neměl být."
"A na co jsme měli čekat?! Na boží zjevení?"
"Bylo nás tam dost s P-90."
"A jak se vám dařilo," uchechtla se.
"Ty mlč dneska už, prosím tě." Zavřel oči a zavrtěl hlavou.
"Umím se o sebe postarat," broukla.
Opět zakroutil hlavou a zase si sedl. "Stejně si musím s Georgem promluvit. Můžeš si prosím promluvit s Reedovou? O ní a Georgovi? Rád bych věděl, co kryju." Pokrčila rameny. Povzdechl si. "Protože ti dva by si měli najít nějakého doktora."
"Na co? Nech je být, jsou dospělí. Prostě jednou dělej, že o ničem nevíš," povzdechla si.
"Ptala se mě na to už i doktorka Weirová."
"Mě taky. Odpověď byla zcela jednoduchá. Spíš se divím, že nikdo ještě nepráskl nás."
"Cos jí řekla?" staral se.
"Co bys řekl."
"Nemám tucha, já jsem jí řekl, že o ničem nevím, ale pokud chce, promluvím s nimi." Jenom přikývla. "Chtěla po mně, abych s nimi promluvil," zahučel nenaloženě. "Bylo to před tím, než jsme šli na tu misi, ze které jsme jeli rovnou sem."
"Aha," broukla.
"Takže s nimi musím promluvit a doporučit jim," všiml si nesouhlasného pohledu, který po něm Ginny hodila, "aby se scházeli tak, aby je nikdo neviděl. No, co koukáš. Jsou dospělí a budu raději, když George bude spát s jednou než s padesáti dalšími. Někdy se ty doktorky nedají vážně poslouchat."
"A přednášku o bezpečném sexu jim dát nechceš?"
"Tak tohle má podle mě Tylor zmáklé," uchechtl se, "hej, jako seděla jsi někdy vedle doktorek, kdy jedna se chlubila, že ho měla v úterý ve skladišti a druhé brečela, že ji odmítl?"
"Ne, ale když jsme u toho," přešla k němu a sedla si mu na klín.
"No, to je hezké, ale nějak na to nemám myšlenky, promiň." Chvilku se na něho jenom dívala a pak přikývla. Sedla si naproti němu tak, jak seděla předtím. Tak tohle se jí stalo podruhé v životě. Odmítnutí od chlapa. Už zapomněla, jak moc taková věc její ego bolí. Will se zahleděl zase do časopisu, ale vypadal spíš, že je myšlenkami jinde.

tak další díl vidím tak na středu, čtvrtek

[Aiwendill]

jupíííííí, ďalší diel je tu...

a celkom sa autorkám vydaril...

Sory, že až teraz, ale nebol čas. Dobré pokračko celkom zaujímavý dej. Nech to vydrží aj ďalej.

ahojte, dneska stručně krátce aktuálně, protože za asi půl hodiny vyjíždím na dovolenou a na tři týdny pryč , takže tohle je na tři týdny poslední povídka...nevím, jak je to s opravou, plus mínus by to mělo být...pokud ne, tak se moc omlouvám, ale není čas už

Ano, či ne?

Za pár minut přistáli. Na letišti je čekala helikoptéra. Vypadalo to, že tam potřebují být hodně rychle. To na vyrovnanosti obou kapitánů nikterak nepřidalo. Hlavně Ryan vypadal, že omdlí. Po tom, co předvedl před kamerami, se nedivil. Ginny se přistihla, že doufá, že kapitán vedle ní dostane pořádného sprda. Celou cestu se na něho ale ani nepodívala. Jenže ani jeden netušil, že z jeho představení se toho moc ven nedostalo. Za chvilku přistáli na zahradě Bílého domu. Nějak tušili, že program Hvězdné brány se dříve nebo později odhalí.
"Tudy, madam, pane," křikl nějaký muž v obleku s deskami v ruce a ukázal do Bílého domu.
"Kde je prezident?" zajímala se Ginny.
"Čeká ve své kanceláři."
"Vím, kde to je, díky," zahučela.
"Přesto mě následujte." Povzdechla si. Tohle bylo utrpení. V Bílém domě to bylo jako po bombovém útoku. Všude bylo plno lidí, běhali tam a zpátky, něco pokřikovali, vyměňovali si papíry a chodili z jedněch dveří do druhých. Nepůsobilo to pěkným dojmem. Proplétali se tím chaosem do Oválné pracovny. Cestou slyšeli i jiné jazyky než angličtinu.
"Program prozradí," zašeptal Will.
"Nepovídej," maličko se ušklíbla.
"Víš co, Ginny? Trhni si nohou," odsekl a po zbytek cesty na ni ani nepromluvil. Došli před jedny dveře.
"Vydržte," broukl jejich průvodce.
"Začal sis," sykla k Willovi. Neodpověděl, prostě mlčel a koukal na dveře.
„Můžete dovnitř," vystrčil hlavu muž v obleku a dveře otevřel.
"Madison! Konečně!" vyjekl Henry Heys sedící za stolem a vyskočil své neteři vstříc. Pevně ji objal a dal jí pusu na tvář.
"Str…Henry," pousmála se, když viděla jeho pohled. Neměl rád, když mu říkala strýčku. Jednou to přirovnal k tomu, že si připadá jako Strýček Skrblík. Kapitán Ryan zůstal u dveří, a když se k němu prezident otočil, tak zasalutoval. Přesto v jeho tváři byla vidět nelibost. On sloužil jen královně a tu ctil.
"Tohle je kapitán William Ryan, britské letectvo," představila ho Ginny. "Will...kapitáne," odkašlala si a trochu zrudla, "Henry Heys, prezident Spojených států amerických a můj strejda." Kapitán Ryan stále čekal v pozoru a čekal, až mu prezident dovolí. Tedy v případě královny takhle jednal.
"Těší mě, pohov, synku," pousmál se a podal mu ruku. Ryan nabízenou ruku přijal. Jen měl výhrady k synkovi. Nebyl žádný jeho synek. Prezident párkrát přejel z očima na Ginny a zpátky na Willa.
"Chm." broukl.
"CO?!" nafoukla se Ginny až moc ostře.
"Pokud tu nejsem potřeba, pane," zakročil Will, "rád bych odešel, abyste mohl projednat důležité informace tady s kapitánem Smithovou." Ginny sklonila hlavu.
"Ne, prosím, zůstaňte. Na cestě jsou zástupci z různých států - spojenci, kteří ví o programu Hvězdné brány. Mezitím tady máme jejich velvyslance, ale britský má neodkladné jednání, takže mi britští zástupci navrhli vás, dokud nedorazí jejich ministr obrany."
"Pokud je to nezbytné, pak zůstanu," souhlasil váhavě William, "jste si jistý, pane, že má dorazit ministr obrany?"
"Určitě, tohle se projednává s ministry, kteří jsou pověřeni vládou. Samozřejmě vůdce dané země o tom ví a ministr je zde poslán s doporučením, k jakému se staví jeho země."
"V tom případě bude s Brity velmi těžké pořízení," povzdechl si.
"Jako vždycky," ujelo Ginny.
"Obávám se, kapitáne, že tentokrát to bude velmi těžké. Británie tohle bude chtít udržet pod pokličkou, jak jen to půjde...a Sir Ryan dokáže být v tomhle…pokud vím, nikdy neměl problém s tím, aby dosáhl svého." Ginny se na kapitána prudce otočila s očima rozšířenýma překvapením. Sir Ryan?!
"To ano, měl jsem tu čest s ním jednou jednat," souhlasil prezident a pak nabídl kapitánovi pití. "Věřím, že si titul zasloužil."
"To si myslí i on, ale já s ním nesouhlasím."
"Abych přerušila vaše tokání o společném...hmmm…známém," skočila jim do řeči černovláska, která evidentně nebyla v nejlepší náladě. "K čemu potřebuješ mě?"
"Tebe?" pousmál se Heys. "Jako svého poradce."
"Po-poradce?" zamrkala překvapeně. "Máš jich několik."
"V tom případě. Británie nesouhlasí," nafoukl se Ryan.
"První pravidlo diplomacie a zároveň jednání v mezinárodních vztazích říká, kapitáne Ryane, že se nesmíte nechat ovlivnit vlastními city a úsudkem. Jste zástupce celé země, jste reprezentant, a proto musíte umět potlačit své pocity vůči tomu na druhé straně stolu. Musíte umět jednat v zájmu celé země, kapitáne Ryane," broukla Ginny a podíval se na něho. "Spojené státy souhlasí."
"Obávám se, že pokud by vás, kapitáne Smithová, poznala královna, tak by mi dala své požehnání."
"Jako ta kapela?" podívala se na něho. "Jinou královnu neznám," pokrčila rameny. Sral už ji celý den, tak proč ho nenaštvat taky. Ať ho trefí šlak za pár let. Jenže v tuhle chvíli poznala, že zašla daleko.
Ryanovi tvrdly rysy v tváři. "Urážet můžete mě, kapitáne, jak chcete. Nevadí mi to, ale přestaňte urážet moji hlavu státu."
"Tak se do mě sakra přestaň navážet!" vyjela na něho. Kdyby Heys nebyl její příbuzný, asi by se zvládla ještě ovládat. "Co do mě pořád ryješ, Ryane?! O co ti jde?! Jsem skoro 72 hodin na nohou, mám naražené žebra tak, že se sotva můžu nadechnout a každý pohyb bolí, jako by se mi tam zapichoval nůž, ale snažím se dělat, co můžu, aby se tohle dalo do pořádku, tak mě sakra nech už na pokoji!" Vypadala, že by mu nejradši jednu vrazila, takže když k němu udělala krok, přitlačil ji na stěnu.
"Uklidni se," zavrčel jí deset centimetrů od obličeje. Prudce oddechovala a dívala se mu přímo do očí. Maličko zamrkal. Co se to dělo? Měl se na ni zlobit a ne cítit tohle. Maličko se zamračil. Heys jenom koukal a přešlápl. Připadal si ve vlastní kanceláři trošku nepatřičně, kór když ty dva sledoval. Chvilku měl dokonce dojem, že mu znesvětí jeho Oválnou pracovnu. Povzdechl si. Ach ta mládež. Taky takový býval.
"Ježiši," šeptla Ginny.
"Jo," hlesl kapitán a nervózně ji pustil. Koukal na ni. I když by jí za to, co řekla, nejradši ukousl hlavu, ještě radši by si ji vysadil na ten masivní stůl a…otřepal hlavou. Prezident si odkašlal. Kapitán na chvíli zavřel oči a napočítal do deseti, pak jen řekl.
"Stále jste má podřízená, kapitáne. Jsem na tom stejně jako vy, na nohou stojím stejně dlouho, dělám ze sebe šaška před celým světem. Nemluvím o ostudě rodiny, která mi padne na hlavu, hned jak projde ministr obrany dveřmi. Mám pokračovat?"
"Omlouvám se," zašeptala sotva slyšitelně a sedla si do jednoho z kožených křesel. Schovala si na chvilku hlavu do dlaní a párkrát se zhluboka nadechla.
"Takže jsem si to myslel dobře, že ministr obrany je váš příbuzný?" zajímal se prezident, jako by se nic nestalo.
"Bohužel ano," přikývl Ryan. "Tuhle myšlenku sdílíme oba."
"Je poněkud..." broukl Henry a podrbal se na hlavě. "To je jedno."
"Debilní? Ano, je," ulevil si.
"Tak bych to neřekl," broukl. Ozvalo se zaklepání. Prezident vyzval ty, kteří čekali, aby vstoupili.
"Pane, zasedací sál je připravený a velvyslanci taky," oznámil mu muž, který přivedl kapitány k němu.
"Budeme tam za pět minut," pousmál se Heys. Ginny vzhlédla. Pět minut? Potřebuje si namalovat "obličej na ksicht" a za pět minut udělá leda tak kulové. "Kapitáne Ryane, mohl byste nás chvilku nechat prosím, potřebuju si s kapitánkou o samotě promluvit." Ryan pokrčil rameny a odešel za dveře. "Co s ním máš?" vypálil na ni Henry.
Ginny zamrkala."Já…my." rozhodila rukama a povzdechla si.
"Takže?"
"Asi spolu chodíme," hlesla a koukala na perský koberec na podlaze. „I když občas si tím nejsem jistá.“
Prezident se jen uchechtl a zavrtěl hlavou. "Víš, že jeho otec je výborný ministr zahraničí?"
"A pointa je…?" pozvedla obočí.
"Že jestli je po něm, tak to je mi tě líto."
Maličko se pousmála. "Víš, jak mám ráda výzvy - Acongacua, Everest, Lhotse, rafting ve Skalistých horách, mírové jednání mezi dvěma vesnicemi na severu Iráku, pilotní licence na vrtulník, kapitán Ryan," vyjmenovávala s úsměvem.
"To poslední bude hodně velká výzva," ušklíbl se. "Jednal jsem se sirem Ryanem párkrát a vždy dosáhl svého." Podrbala se na rozpačitě na hlavě a přešlápla. Tak to bude asi dědičné. Henry se ušklíbl, trefil do černého.
"Máš tam nové šaty," kývl ke křeslu, kde byly přehozené černé pouzdrové šaty. " Ginny kývla a zapadla do koupelny. Pak si nazula lodičky. "Měli bychom si ještě probrat stanoviska," podotkl.

Vyšli za pár minut. Kapitán Ryan seděl naproti dveřím. Přelétl očima Smithovou a v duchu se mlsně oblízl. Seklo jí to. Pak se ale soustředil na to, co ho čekalo. Před chvílí absolvoval docela dlouhý telefonní rozhovor se svým otcem, kterého nerad slyšel a ještě neraději ho uvidí, který mu vysvětlil, jak se k danému problému staví Británie. Měli ještě patnáct minut, když došli do zasedací místnosti. Will se na Ginny znova zkoumavě zadíval a povzdechl si. Četla si nějaké papíry. Přišel za ní.
"Měli bychom si promluvit," zašeptal jí do ucha. Leknutím nadskočila. Sjel jí rukou ze zad níž. Hodila po něm pohledem a koukla na hodinky. Pak přikývla. Dostali se do odlehlejší části domu a zapadli do jednoho výklenku.
"Co je s tebou?" broukl.
"Nevím, jsem unavená a…tohle všechno," rozhodila rukama. Přikývl chápavě a pak ji políbil. Začal jí vyhrnovat lem šatů.
"Máme přesně třináct a půl minuty," zašeptal jí do vlasů. "Vezmem to rychle."
"Tady?" zašeptala a rozhlédla se. Přikývl a jí se v očích zablýsklo. "Tenhle dům má 131 pokojů, kapitáne," vydechla a políbila ho. "A my máme jenom třináct a půl minuty."
"Hloupé že?" zazubil se.

O pár minut ji jenom celou zadýchanou přidržoval. Měla opřenou hlavu o stěnu a lapala po dechu.
"Wow," zašeptala o pár minut později. "Je mi nějak...líp," usmála se spokojeně a snažila se upravit si vlasy. Will ji pustil, když se ujistil, že se jí nepodlomí nohy.
"No, hold jsem dokonalý, teď bys měla hájit zájmy Británie," uchechtl se a upravil se.
"Ani náhodou," znova ho vášnivě políbila.
"Mpf!"
"Ne, to se nezmění," pohladila ho. "My…dva. Jsme v pohodě?" hlesla. Jen krátce přikývl. Úlevně se pousmála a koukla na hodinky.
"Přijdeme pozdě!" trošku vypískla a rychle si upravovala šaty a vydala se směrem, odkud přišli.
"No jo, naděláš," rozesmál se. Doběhli mezi lidi a zpomalili. Ginny se rychle protáhla mezi lidma do zasedačky a našla amerického prezidenta. Ten ji sjel pohledem.
"Jsi rozcuchaná," ušklíbl se. Zrudla a rychle se snažila to spravit. William Ryan, v armádní uniformě, se přidal k ostatním a bez výrazu je poslouchal.
"Vítejte, dámy a pánové," vstal Henry. " Jak jste si už všimli, máme tu určitý druh situace." Zběžně se dal do vysvětlování toho, co se stalo ve Vegas. "Wraithy už vidělo tolik lidí, že si nejsem tak úplně jistý, že nám to novináři ještě spolkli. V ranních novinách o tom byly tři stránky, a když se zaposloucháte, uslyšíte, že lidé chtějí odpovědi," ztichl a zvenku byli slyšet lidé, kteří skandovali slova, která po chvilce zněla jako "Vysvětlení."
"Jaké chcete podat jiné vysvětlení, než to, co máte?" zabručela Británie ze své pozice. "Nemá cenu lhát lidem. Dřív nebo později to praskne."
"Nehodláme vysvětlovat, ale přiznat se," odpověděla Ginny. "Je načase."
"Jo…jako klasika: Hej lidi máme tu takový program. Chcete to sice odtajnit, ale musíte něžně, v tomhle Amerika není dobrá," zahučel ruský velvyslanec.
"Plukovníku Chekove, se vší úctou," broukla jemně Smithová, "myslím, že to zvládneme. Nebo to snad chcete udělat vy?"
"Obávám se, že lidé na tuhle zprávu nejsou připraveni," ozvalo se ode dveří. "Nikdo z nás bohužel neumí manipulovat se slovy tak, abychom se vyhnuli davové hysterii." Do dveří vstoupil starý muž v dobře padnoucím saku. "Obávám se však, že výjimečně musím souhlasit s plukovníkem. Amerika není zběhlá v těchto záležitostech."
"Tak chce se někdo z vás toho zhostit dobrovolně? Protože pravda je, že lidé na tohle nikdy nebudou připraveni," kapitánka obešla stůl. "Vzpomeňte si, jak jste se cítili vy, když jste se o programu dozvěděli? Byli jste zděšení? Překvapení? Ohromení? Posléze zvědaví? Chtěli jste vědět víc a víc? Tohle se nedá tajit donekonečna. I těch několik let je celkem úspěch. Upřímně řečeno," na chvilku se odmlčela a koukla na Heyse. Ten přikývl. "Spojené státy jsou ochotny to oznámit za všechny. První reakce se snesou na nás. Na Ameriku. Ne na vás. Samozřejmě vás zmíníme jako partnery, kteří s námi v rámci mezinárodních vztahů spolupracovali, ale hlavní váha toho doznání bude na nás."
"Vždycky to bude hlavně na Americe," prohodil Will. "Ta má bránu pořád, pak bude pod palbou Rusko, protože jak to mohlo dovolit? Ale největší rána padne na Spojené státy. Do SGC se nikdo dlouho nedostane."
"A ostatní státy budou z obliga," pousmála se Ginny. "Má snad někdo nějakou důvěryhodnou výmluvu?"
"Nebudou, nikdo se tomu nevyhneme. Důležité je situaci udržet pod kontrolou. A důvěryhodnou výmluvu nemám, po tom, co jsem dnes ráno viděl ve zprávách," dodal sir Ryan a pohlédl vraženým pohledem na svého syna, "ji asi nikdy mít nebudu." Ginny se jenom ušklíbla a koukla na Willa.
"V tom se shodneme, pane," přikývla.
"Sice udělal ostudu mé rodině a sobě, ale vzhledem k situaci to byl dobrý tah," dodal s ledovým klidem britský zástupce a pohlédl na Smithovou. "To jen pro ujasnění situace, kapitánko," do její hodnosti dal tolik sarkasmu, až se okolí ušklíblo, "se svým synem nesouhlasím v ničem, ale tohle na mě zapůsobilo. Improvizace je důležitá." Ginny si založila ruce a z tváře jí zmizel jakýkoliv výraz. Ryan ze sebe udělal debila před celým světem a všichni tohle chválí. Bylo to neprofesionální, neetické…whoaaaaa!!! Párkrát se zhluboka nadechla.
"Takže Spojené království je proti odtajnění?" zeptala se. Setkala se jen s chladným pohledem Ryanova otce. Ten sice považoval danou situaci za hloupou a Willovi již sdělil, že je blbec. Pokud si udělal ostudu před celým světem, je to jeho problém. Dělal přesně to, co měl. Odlákával novináře, zabavil je a snažil se situaci uklidnit, ale slova kapitánky situaci zase rozdmýchala. Podle něj v tu chvíli bylo důležité, aby vše ututlali.
"Spíš bych řekl, že jsme stále nerozhodnuti, zda chceme, aby se něco odtajňovalo."
"Myslím, že by bylo vhodné, aby se k tomu vyjádřili i ostatní zástupci," ozval se Henry Heys. Smithová přikývla a šla za ním. Sedla si a pomyslela si, že ty dvě vesnice v Iráku hádající se o dvě kozy a jednoho velblouda byly naprostá hračka, i když tam každý vlastnit kalašnikov. Sir Ryan byl teda oříšek. Nepříjemný, arogantní, namyšlený. Trošku se otřepala.
„Myslím, že mluvím za všechny, když budu tvrdit, že obě stanoviska tady byly celkem slušně obhájeny," ozval se zástupce Japonska.
"Čína je proti." Prezident USA se zvedl.
"Myslím, že jsme dospěli do bodu hlasování," broukl a koukl na Ginny, která se zvedla, a on si sedl.
"Spojené státy jsou pro," řekla a koukla na plukovníka Chekova.
"Nerad to říkám, ale Rusko je taky pro," zabručel s tím svým přízvukem. Přejela očima na Sira Ryana. Byl na řadě. Sir Ryan, stejně nehybným obličejem, jako jeho syn, kývl, že jej mají přeskočit.
"Čína je proti."
"Japonsko je pro."
"Francie je proti." Tady se musela Ginny maličko ušklíbnout. Jejich pověstná statečnost se zase projevila.
"Německo je proti."
"Itálie je proti."
"Turecko je pro."
"Kanada je pro."
"Austrálie a Oceánie je proti," zamítla rázně vysoká a velmi pohledná žena. Teď se všechny pohledy upřely na sira Ryana, který si dělal čárky na papír a vypadal, že je neposlouchá. Ginny si povzdechla. Tak to dojeli. Koukla rychle na svého strýce a jeho tvář vypadala úplně stejně jako ta její. Plná napětí. Chytla se stolu pevněji. Koukla na papír vedle sebe. USA, Japonsko, Rusko, Turecko a Kanada byli pro. Čína, Francie, Německo, Itálie a Austrálie byli proti. Pět na pět. Všichni se upřeně dívali na Ryana.
Ryan si poposedl. "Původně jsem chtěl z hlasování úplně vystoupit," prohlásil na úvod. "Ať si to rozhodnete, jak chcete, ale bohužel má povinnost k zemi a královně velí jinak. Zúčastním se hlasovaní, ale až v případě, kdy přednesu požadavky, tedy návrhy, které doufám všichni vyslechneme a pak bych prosil nové hlasování." Henry Heys seděl s otevřenou pusou. Tohle bylo pro Británii naprosto netypické. A pro Sira Ryana ještě víc. Ginny překvapeně zamrkala a koukla na Henryho. A pak zpátky na Ryana. A pak zase na Henryho.
"No." polkla. "Dobře," hlesla a jemně mu pokynula rukou. Sedla si a napila se. Přála si, aby tam místo vody byl tak gin.
"Chci, aby se všichni zástupci svých zemí zamysleli nad důsledky, které odtajnění celého programu vyvolá." začal s klidem přednášet. "Dále žádáme, tohle je prosba z Británie, aby každý stát zapojený v programu brány, ať bude odtajněný, nebo ne, odtajnil všechny své agenty na Atlantis!“ Agent…co?! Ginny zamrkala. Sakra, jaké agenty?! Bedlivě sledovala tvář všech ostatních. Všichni zástupci nehnuli ani brvou. Nevypadalo to, že by je to překvapilo! Všichni tam měli někoho nasazeného! Ani její strýc nevypadal překvapeně. Povzdechla si. No jasně. Tohle nebyla její věc. Zaposlouchala se znova. "Dále chceme, abychom se shodli na tom, jaké typy lidí budeme do programu nabírat, zda budou nějaké kolonie mimo Zemi a tak dále. Tohle jsou sice otázky do budoucna, ale stále nezodpovězené. Jestli se to provalí, pak po první vlně nevole bude následovat jiná. Všichni to budou chtít vidět na vlastní oči. Budeme muset poupravit zákony. Ano a další bod, Amerika se bude muset podělit o informace a plány na stavbu lodí."
"Ty plány jsou dostupné všem spojencům," odvětil Heys. "Vaši inženýři nám na stavbě pomáhali."
"Pravděpodobně budou chtít i jiné plány," dodal plukovník z Ruska.
Pak ale pokračoval Ryan dál. Mluvil asi půl hodiny a rozebral celý problém. Nikde však nenaznačil stanovisko pro, nebo proti.
"Takže hlasujeme znova?" zajímal se Heys, když Ryan skončil.
"Myslím, že bude stačit, když se přihlásí všichni, kdo jsou pro odtajnění," dodal William, který taky nevypadal překvapeně, když se mluvilo o agentech na Atlantis.
"Fajn, takže kdo je pro?" broukl americký prezident a zvedl ruku. K jeho zděšení zvedli ruku skoro všichni, kromě Británie, která se odmítla zúčastnit hlasování, jen v pouze případě nerozhodnosti.
"Dobrá," odkašlal si. "Myslím, že bychom si měli dát pauzu tak deset minut a potom se vrátit k dojednání stanovisek." Všichni souhlasně přikývli. Ginny jenom koukala před sebe. Pak vstala a vydala se ven. Vzala to trošku oklikou kolem obou Ryanů, ale o Willa se jemně otřela rukou, aniž by se na něho podívala.
"Ještě moment," dodal zástupce Británie, "po pauze bych prosil, abychom se sešli na dvacet minut bez obou kapitánů." Ginny se rychle podívala na Willa a ten na ni. Momentálně taky neměl tušení, co se děje. Všichni souhlasili. Jsou věci, které musí projednat bez přítomnosti dalších - jako například jak to, že Británie k čertu ví, že každý stát má minimálně jednoho agenta. No a pak se všichni s nadšením vrhli do místnosti vedle, kde byla nabídka malého občerstvení.

Ah, ta politika