)Tentokrát se to jmenuje podle písničky, která tam byla použitá -
Část textu písně od: Sunrise Avenue
Název: Fairytale Gone Bad
Hezké počtení
Fairytale Gone Bad
William Ryan došel unavený ze služby k sobě do pokoje. Pohledem zkontroloval tablet. Povzdechl si, když si všiml, že mu tam bliká jedna nepřečtená zpráva. S mírnou nechutí ji otevřel a nahlas přečetl: "V osm ve skladišti." Podrbal se na hlavě. Nechápal, kdo mu to posílal. Anonymně, bez podpisu. Tak na to se může leda vykašlat. Nakonec mu zvědavost nedala a rozhodl se podrobit tuhle záležitost bližšímu průzkumu. Tak mrkne se tam, kdo je jeho tajná fanynka a když tak ji zastřelí.
Pohledem sklouzl k hodinkám, na kterých ručičky ukazovaly půl osmou. Půjde předtím ještě zdlábnout něco dobrého. Vzal to na večeři a pak přímo do toho skladiště. Ještě po cestě něco dožvýkával. Nakonec vešel do místnosti a rozsvítil.
"Tak co se děje?" prohodil bez emocí a rozhlédl se. Na jedné z beden seděla jeho nejmilejší kapitánka a usmívala se. Měla na sobě šaty s vázaním za krk, co jí před nedávnem koupil.
"Stýskalo se mi," prohodila žena a sklouzla z bedny.
"To mě taky," uchechtl se. "Příště můžeš napsat rovnou, že jsi to ty."
"To by nebylo zajímavé," zavrněla. "A já tě chci zpátky," přišla k němu a políbila ho.
"Nedokážeš beze mě žít, co?" zazubil se.
"Přemýšlela jsem," pokrčila rameny.
"Ano?" staral se a sedl si na bednu.
"A došla jsem k závěru, že se vlastně na tebe už nezlobím," přišla k němu a začala mu rozepínat knoflíky na košili.
"Aha, tak to zní... dobře..." sledoval ji, co dělá.
"O tom nepochybuj," znova ho políbila a položila si ruce na jeho boky. Polibek jí vrátil a pak ji pohladil po tváři. "Pojď ke mně," šeptla.
"Tak jdi první," vyzval ji a pak ji pleskl po zadku.
Jakmile došli do pokoje, tak ji William chytil za ruku a otočil k sobě. Chvilku se na něho dívala, než ho znova políbila. Vjel jí rukou do vlasů a pomalu ji začal tlačit k posteli. Pak ji ale v půlce pokoje a začal ji líbat na krku. Jednou ruku měl položenou na jejím boku a druhou jel po zádech nahoru až k mašli na šatech. Trošku zatáhl, mašlička se rozvázala a šaty sjely dolů na zem. Moc toho na ní už nezbylo. Během toho mu pomáhala z košile. Měla na její vkus až moc knoflíčků. Snažila se být trpělivá, ale bylo jich prostě moc. O posledních pár se postarala tím nejlepším způsobem, jednoduše je urvala. Sjela mu rukama po zádech ke kalhotám. Kapitán Ryan na to měl však poněkud jiný názor, chytl ji za ruce a tím ji trochu zastavil. Chtěl si ji užít. Nebude žádné hr! Pomalu jí polibky sjel na krk. Nesouhlasně zamručela, ale když ji na krku začal jemně okusovat, změnila názor. Po chvíli došel k závěru, že jí může pustit ruce. Přece jenom potřeboval na chvíli zaměstnat svoje. Jenže takhle v prostoru to nebylo ono. Přitlačil ji ke zdi. Políbila ho znova a obtočila si jednu nožku kolem něho. Pořád ale stála za tím, že on oblečený a ona neoblečená je celkem nefér. Jenže pán zavelel, že musí pomalu, tak hold bude muset pomalu. Přesto se stále pokoušela mu rozepnout kalhoty.
"Štveš mě," zavrčel jí potichu do ucha a pleskl ji přes ruku.
"Héééj!" zaprotestovala a sjela mu rukou přes záda na zadek. Chytl jí ji a přidržel ji u zdi.
"Neštvi," kousl ji do krku. "Trpěl jsem, co jsi tu nebyla!"
"Měl jsi jet se mnou," koukla na něho a skousla si ret. Ještě cosi vydechla, když ji znova zakousl.
"Hm?" zahučel a spokojeně pokračoval. Cítil její dech. Znova ji políbil a pustil jí ruku. Nikdy neviděl, že by někdo pásek od kalhot rozepl tak rychle. Jindy by se nad tím i zastavil, jenže teď měl úplně jiné starosti. Koukl na poslední zbytek prádla, který na ní zbyl. A když mrkl, už tam nebyl. Opřel ji o zeď pevněji a znova ji políbil. Jo, teď byla ta správná chvíle.
Když se druhý den ráno probudil, myslel si, že je v nebi. Koukl na to andělské stvoření vedle sebe. Musel být v nebi. Ginny potichu a spokojeně oddechovala. Líně se k ní převalil a objal ji. Dal jí pusu na rameno. Zavrtěla se a otevřela oči. Pousmála se na něho.
"Bré ráno," kňoukla ospale.
"Dobré ráno," políbil ji. "Dá si něco na snídani?"
"Tebe," políbila ho a zalehla ho. Rukou znova začala bloudit po jeho těle.
"Hm... tak to je velmi výživná a zdravá snídaně..."
"To jo," zašeptala mu do ucha a trošku ho kousla do brady.
"Ale máme tu jeden háček..." zabručel. "Budeš se muset spokojit s nezdravou snídaní. Musím jít."
"Čas?" zamručela a sklouzla na krk.
"Brzo..."
"Skvěle," zavrněla a zakousla se do něho. Chtěla přídavek. Nakonec se přece jenom, přes protesty jeho přítelkyně, vydal na snídani, kde potkal Reedovou. Bavila se s Lincolnem o nějakých hovadinách.
"Můžu si přisednout?" zajímal se.
Poručík Christhoper Lincoln shodil ze židle svou vestu: "Jasně, pane, ale Reedová od vás asi bude chtít tu čokoládovou tyčinku."
"Ale tu nedostane. Slyšel jsem, že je z vás pro tenhle týden sirotek."
"Och, ano," povzdechl si. "Major má rýmečku a myslí si, že umírá a zbytek je raněný. Jedinou společnost mi dělá tato šílená ženská."
"Tak si zítra ráno uděláme výlet. Kapitánka se nám vrátila z lovu kamzíků, nebo kde to byla, a pro změnu má Tylor dovolenou. Tedy, ne že by to bylo doporučení, ale je to rozkaz, který přišel přímo shora. Podplukovník Sheppard si myslí, že musíte zůstat ve skvělé kondici."
"To zní jako dobrý plán," přikývl sirotek Lincoln, "co ty na to, květinko?" Oslovil tentokrát přísedící ženu, která se po kapitánových slovech mračila.
"Já? Jsem seržant, můžu jen protestně mlčet."
"Pravda," přikývl kapitán.
"Ale nechci s ním nikam jít. Vždy když jsem šla na nějakou misi s Lincolnem, tak to dopadlo špatně."
"Ale teď tam nebudeš sama, ochráníme tvou čest."
"Vy jste... grrrr!" nakopla „chlípnému“ kapitánu židli.
"Ano?" přežvýkl spokojeně. Dneska byl úžasný den.
"Vy chlapy myslíte jen na jedno!" prskla.
"Kapitán je asi ještě duchem u včerejší noci, že ano, pane?" odkašlal si Lincoln.
Ryan na ně koukl a nervózně poposedl.
"To nic nemění na tom, že by mě vám klidně předhodil." Pak se zarazila. "Co myslíš tou nocí?" koukla na Chrise.
"Nespal u sebe," pokrčil rameny. "Kolem třetí ráno jsme mu nesl jedno hlášení od doktorky Weirové, která mi řekla, že to musí být hned teď, mám pocit, že ji asi trápí dámské problémy... No a klepal jsem, když neodpovídal, tak jsem vešel, postel prázdná..."
"Rád v noci běhám," odkašlal si.
"Jistě," zazubil se "prezident". "Uvěřím vám to, když mi dovolíte, abych si zaběhl taky se seržentem."
"Běhat si klidně můžete," pousmál se.
"Výborně, kopretinko, dneska večer se stavím na noční běh, co ty na to?" Na tohle Ryan nereagoval. Reedová zrudla a snažila se koukat do jídla.
"No nic, loučím se, briefing bude v sedm večer," zvedl se kapitán.
„Budeme tam," přikývli oba.
"Spěcháte někam, kapitáne?" zabručel večer trošku dotčeně Will skoro na konci briefingu, když se Ginny pořád dívala na hodinky. "Máte snad rande?"
"Popravdě, ano. S doktorem Beckettem."
"Aha, pardon, v tom případě utíkejte, já s ostatními ještě dořeším poslední záležitosti.“
"Dobře," přikývla. "Kdybyste došli ještě k něčemu důležitému, přijď mi to prosím ještě říct," podala mu složky.
"Stavím se vám to přetlumočit," kývl a k jeho úžasu si Lincoln ani Reedová nerýpli. "Jinak v devět u brány."
"Jasně," přikývla a odběhla.
"Vy dva, ještě si nachystejte batohy na tři dny. Lincoln převážně ponese zásoby jídla a vy Reedová vezměte lékárničku, tak jako vždy."
"To je šikana nižších šarží," broukl Lincoln. "Zas to potáhneme my.“
"No, nahrazuješ Tylora, poručíku," šťouchla do něj Liv, "je na tobě, abys dělal to, co dělá on."
"Připomeň mi to při večerním běhu," ušklíbl se.
"S radostí."
"Já vás dva přijdu zkontrolovat," napomenul je Ryan, "anebo vás prásknu Tylorovi..." spokojeně se zazubil. "A teď děti, v devět u brány, kromě standardní výbavy sebou ještě máme mít pár vědeckých udělátek, tak je jděte k doktoru McKayovi vyzvednout. To by mělo být asi vše."
"Super," vyskočil Lincoln. "Uvidíme se ráno!" odklusal.
"Pane," kývla Olivie a vstala. "Dobrou noc, jdu ještě něco tedy vymlátit od McKaye."
Will sbalil věci a uložil je na místo. Rozhodoval se co s volným večerem. Nakonec se rozhodl, že skočí za kapitánem. Třeba si zahrají karty. Vychovaně zaklepal, ale nikdo neotvíral, tak se pozval sám. Kapitánka došla za pár minut.
"Přišel jsem na karty."
"Na karty?" zívla si. "Tak...můžem jednu hru."
"A můžu přespat? Jen vedle tebe, slibuju, že se o nic nebudu pokoušet."
"Samozřejmě," dala mu pusu a sedla si na postel.
Hned se hnal pro karty. "Co u doktora?"
Znova si zívla. "Jo, dobré, už jsem v pohodě."
"A co ti bylo?"
"Menší komplikace při výstupu," odpověděla vyhýbavě, ale když na ni koukal, dodala: "Výšková nemoc. Nějak mi to nesedlo."
"Ach, a je to dobré, že jo?"
"Jo, už jo," pousmála se. "Anappurna zdolaná, jedna hora zbývá. Je fakt, že je to Mikova zásluha, že mě dostal tak rychle níž. A taky to, že ví, co dělat," vzala si kartu z balíčku.
"Příště dávej větší pozor, ty trdlo!"
"No ono si nevybereš," zahučela. "Jde o to, že i když jsem slezla předchozí hory s různou výškou bez problémů, teď ten problém byl. Někdo ji má při každém výlezu a někdo ne. A já tam šla hned potom, co se stalo tady. Asi to nebyl úplně nejlepší nápad. A nepomohla k tomu ani ten zkrácený pobyt v základním táboře. Prostě to bylo všechno na prd. Jedině hora měla dobrou náladu a pustila nás nahoru," vzala další kartu z hromádky, vyložila čtyři postupky a zavřela. "Vyhrála jsem," pousmála se. Will koukl na kartu, kterou hodila znaky dolů. "Žolíkem," přikývla.
"Mpf! No ale to nic nemění na tom," nafoukl se a zamíchal karty. Ještě jedna hra. "Že se ti něco málem stalo."
"No to už k tomu patří," broukla. "Ale nic mi není," pousmála se. "Prostě teď mám jakési vachrlaté období. Uvažovala, jestli se na tu zítřejší misi nehodím marod," uchechtla se. "Jen tak pro jistotu."
"Pokud chceš, půjdeme ve třech," pokrčil rameny. "Mimochodem, Lincoln se rozhodl prý zastupovat Tylora ve všem..."
"A sakra," rozesmála se. "Ne, půjdu, jenom mě musíš hlídat," usmála.
"No právě, nechci pak dokazovat, kdo je otcem," ušklíbl se. "Dobře, budu na tebe dávat pozor." Dostal pusu, po které však v konverzaci pokračoval: "Pojď, jdem spát." Tím naznačil, že musí být na zítra fit.
"Souhlasím," zívla si.
William sklidil karty a zalezl do postele ke kapitánce s tím, že se kolem šesté ráno vyplížil z jejího pokoje. Před misí ještě zkontroloval batohy a pak se vydal čekat na tým, který se doplazil k bráně. Hlavně Lincoln.
"Večer jsme běhali, daleko," kňoukl.
"Jo, je mi to jasné," zabručel. "Jen, abyste si něco neuběhl, seržante," kývl na Reedovou, která zívla. "Pózor!" Okamžitě se postavila do pozoru. Nad její okamžitou reakcí se spíše ušklíbl: "Jen zkouším vaše reakce... aaaa kapitán je tu! Konečně. Můžeme vyrazit."
Prošli bránou na planetu, kde to vypadalo stejně idylicky jako na každé planetě. Ptáci neskutečným způsobem řvali, kytky voněly a les šuměl. Slunce se jim snažilo spálit obličeje. Teplý a horký vzduch je doslova vysoušel. V dálce se objevily mraky, což mohlo znamenat déšť.
Ginny si zívla. "Asi dva kilometry odsud je vesnice, jdeme na návštěvu?"
"Měli bychom," ozval se Ryan, "ale pak prý se ještě musíme podívat k horám. Jsou tam nějaké vykopávky."
"A proč nemáme jumper?" zajímala se kapitán.
"Protože máme nožičky a těžké batohy," zahučel Chris „Prezident“. Na to nikdo nic neřekl a pokračovali dále. Cesta jim připadala nekonečná. Terén byl nepřehledný a všude cvrkali cvrčci. Probrali plno věcí.
Když se blížili k vesnici začal zvědavý Chris: "A kde jste dnes spal, kapitáne?"
"V posteli," odvětil.
"V čí?" přidala se Reedová.
"To už je snad jeho problém, ne?" pousmála se Ginny.
"Ahááá, takže u vás, no páni!" zazubila se hnědovláska jako malá holka.
"U sebe," opravil ji kapitán.
"Ale tak to vám nevěřím," nafoukl se Prezident.
"To už je váš problém."
"No a co, tak jste spal u kapitána a co?" pokrčila rameny Liv. "Vedete bordel."
"Ale počestný," rozesmála se Ginny.
"Jasně, hodně počestný, když koukám na poručíka, tak bych mu asi nikdy nepodal mýdlo."
Všichni se jenom rozesmáli.
"Mě stačí ženy, vážně," pousmál se Chris.
"Na tohle nemám odpověď," broukl Will.
"Jsem rád," mrkl na něj a ukázal, že za chvíli budou ve vesnici.
"Zvláštní, že jsme nikoho nepotkali," broukla Ginny. Tato poznámka je donutila, aby dali zbraně do pohotovostní polohy a dávali si více pozor na cestu, než na to, co kdo říká. Po zbytek cesty do vesnice mlčeli. Jejich příchod byl stejně tichý a nikým neopěvovaný. Vesnice, kterou se vydali prozkoumat, byla prázdná. Přesto prohledali několik domů, náměstí, avšak jak bylo na první pohled patrné, nikoho nenašli. Přišlo jim to zvláštní. Hlavně když sonda předchozí den potvrdila známky života. Kapitán Smithová se jen tak odmítla vzdát a vytáhla detektor známek života. Kromě nich nebyla v okruhu kilometru ani noha. Tahle informace znepokojila Lincolna a Reedovou, kteří ze svých dřívějších zkušeností uznali, že bude nejlepší, pokud nejdříve vytáhnou masky. Po té se snažili pomocí všech možných udělátek zjišťovat, zda je na planetě bezpečno. Třeba se tu mohl přes noc objevit nějaký nebezpečný patogen. Na jednu stranu je již dávno mol zabít a na druhou stále byli v cizí galaxii a takové věci zde mohli být na denním pořádku. Jeden si nikdy nebyl jist tím, na co narazil.
"Museli odejít nedávno," oznámila jim kapitánka z jednoho domu. Objevila ohniště, ze kterého se ještě kouřilo. Uhlíky v ohništi však byly na dotek vlažné. "Oprava, zas tak nedávno ne.“ Mohlo to znamenat, že odešli už dávno. Okolní vzduch byl docela horký a tak nedovolil uhlíkům úplně vychladnout.
"Jdeme raději k bráně," rozhodl kapitán, nic z toho co viděl, se mu nelíbilo.
"To je divné," bručel Lincoln.
"To je, jdeme k bráně, hned!"
V tu chvíli se ozval výstřel a kapitánka skončila na zemi. Odkulila se za nějaký vůz.
"Sakra," lapala po dechu a vytáhla si z vesty něco jako kulku. "Sakra, já věděla, že nemám chodit," nabila a zalehla. Mezitím se k ní přidal i zbytek.
"Dobré?" křikl Will. Jenom přikývla.
"Tak k bráně asi nedojdeme," poznamenala Liv.
"Tak oklikou," navrhl Lincoln.
"Jdeme," houkl Ryan. "Budu vás krýt." "Dámy první," přikývl Chris. Holky se rozeběhly na druhou stranu vesnice do lesa. Pak se rozeběhl Chris a nakonec Will.
"Musíme se někde schovat!" křikla Liv.
"Zkusíme to prvně k bráně!" rozhodl kapitán, nehodlal se nechat nahánět jako pes po celé planetě a nezkusit jako první návrat domů.
"Budou ji hlídat, chtělo by to něco vyvýšeného," namítla Ginny.
"Přijdeme tam všichni a pak uvidíme!" ukázal na cestu. Jdou všichni. Za sebou uslyšeli výstřely. Nemuseli je dlouho pobízet a rozeběhli se.
Po chvíli si Olivie všimla, že Lincoln zaostává. Běžně se při podobných příležitostech stávalo, že dobíhala jako poslední. Ohlédla se. Seržant ležel na zemi - dost daleko od nich.
"Kapitáne!" vyjekla Olivie. Tím upozornila oba kapitány. Všichni se pro raněného vrátili a beze slova se shodli, že potřebují najít úkryt. Kapitán Ryan vytáhl raněného poručíka pomocí vesty na nohy a táhl jej hlouběji do lesa. Reedová se mezitím rozeběhla najít něco, kam by se mohli schovat. Jako poslední šla kapitánka, která se snažila alespoň trochu zamést stopy. Všichni tušili, že na tomhle může záležet dost a všichni zde mohli strávit několik dalších dní.
Seržant Reedová se ostatním ztratila z dohledu, ale když se opět shledali, tak je zavedla do hor. Našla zde jednu noru, kterou její obyvatel musel před dlouhou dobou opustit. Podle všeho ležela na příhodném místě. Byla těžko viditelná, ale zároveň poskytovala veškerý výhled do okolí. Vypadalo to, že ti, jenž je napadli, by je zde nemuseli najít. Nakonec Lincolna položili na zem a kapitán se seržantem ještě zametli stopy. Vše nasvědčovalo tomu, že tu Atlaňťané nikdy nebyli. Minimálně další půl hodiny strávili obě ženy tím, že se snažili pomoci raněnému vojáku. Jako první mu sundali vestu a budu. Přemístili jej na spacák, který mezitím na zemi roztáhl kapitán Ryan. Tričko mu rozstřihly. Kapitán Smithová po ohledání rány zhodnotila, že kulka je stále v ráně. Působila mírně nervózně, avšak odhodlaně pokračovala v ošetřování. Kapitán Ryan hlídal u vchodu do „doupěte“ a co chvíli se otáčel na zraněného a jeho dvě společnice. Jediný, kdo působil naprosto klidně, byla Reedová. Ta s naprosto profesionálním klidem, tolik podobný někomu, kdo se v podobné situaci objevoval až nezvykle často, pokračovala v tom, co dělala.
"Netušil jsem, že to tak bolí," nechal se slyšet „Prezident“. Měl totiž pocit, že na něj obě ženy zapomněli, jako by se staraly o někoho jiného.
"Ale tušil, jen to do příště zase zapomeneš,“ připomněla mu jeho sklerózu jeho ošetřovatelka a kamarádka, „tohle zakousni," rozkázala autoritativně Olivie a dala mu do pusy šátek. Pak však o něco smířlivěji dodala: „Neboj, postarám se o tebe."
"Půjdu hlídat," oznámila Ginny a vydala se za kapitánem. U všeho být nemusela. O chvíli později slyšeli oba kapitáni tlumený křik, tiché nadávky a uklidňování se spoustou planých slibů. Na to se oba otočili, aby zjistili, co se děje. Naskytl se jim pohled na Olivii, která měla chirurgické rukavice od krve, ale kromě "operace" zvládala i uklidňování raněného. Poručík se snažil sebou co nejméně vrtět, v rukou něco drtil a zároveň se snažil nekřičet.
"Kapitáne, jděte s kapitánkou na Atlantis." začala z ničeho nic pihatá žena. Uplinulo sotva půl hodiny po tom, co skončila a poručík Lincoln na půl spal a na půl byl „mimo“. "Postarám se o něj, ale čím víc nás tu bude, tím víc riskujeme prozrazení, a když projdete, budou si myslet, že jsme prošli taky."
"No to ani náhodou!" nafoukl se Will. Zastával stejný názor jako všichni ostatní: „Své lidi neopouštíme!“.
"Kapitáne, je to to nejrozumnější, co můžete udělat. Necháte nám tu zásoby a vrátíte se pro nás. Neriskujte zbytečně čtyři životy pro jeden."
"Nemůžeme vás tu nechat!"
"Proč ne?"
"Protože to neděláme!"
"Kapitáne Smithová," dovolávala se žena druhé, aby v ní našla podporu.
"Já...souhlasím s kapitánem, pardon."
"Jsem pro Reedovou," hlesl raněný, který se jako zázrakem na chvíli probral ze svého stavu. "Tím, že tu zůstanete," sípal, "mi nepomůžete, potřebuju ošetření, a pokud včas neuvědomíme ty doma, tak se tam už nevrátím." Ginny se nerozhodně podívala na Willa.
Olivie si povzdechla: "Nebudu lhát ani vám, ani poručíkovi. Nějakou dobu to zvládne, ale potřebuje lékaře. Dokážu se o něj postarat, to zranění nevidím poprvé, ale potřebuji, aby to ohlásil někdo doma a čím dříve tím lépe. Může se stát, že se sem nebudete moc vrátit a pak budeme hrát o každou minutu. Přebalíme batohy a nechám si tu jen to, co budeme potřebovat a co unesu. Jen pro případ, že bychom se museli přemístit." Celou tuhle konverzaci brala za vyřízenou.
"Má pravdu," broukla Ginny. "Promiň."
"Nenechám je tu!" trval na svém Ryan.
"Wille, a co tu vysedíme?"
"Nechci je tu ale nechat," povzdechl si.
"A jak to teda vyřešíme?" založila si ruce kapitánka. Muž naproti ní byl chvíli potichu.
"Jak navrhla Reedová," řekl sotva slyšitelně.
"A to bylo?"
"To, že je tu necháme." Podle výrazu v tváři se mu to nelíbilo.
"Fajn," přikývla a oddělala si svoji P 90. "Seržante, dejte mi svoji devítku."
"Tu si nechte, dejte mi jen svoji munici, nepotáhnu dvě," zahučela. "Devítka je lehká, pokud se budeme muset přemístit a dojdou mi náboje, jednoduše tu P90 někde nechám." Mávla rukou a začala ze svého batohu vyhazovat věci, co nepotřebovala, stejně jako z Lincolnova. Nakonec si nechala dostatek jídla, láhve na vodu, lékárničku, spacák a ještě nějaké nutnosti.
Pak se oba kapitáni vydali ven z jeskyně. Olivie se sklonila nad Lincolnem a snažila se mu udělat pohodlí.
"Budem v pohodě."
"Vím," vydechl, přestože věděl, že nebudou. Marné sliby znal stejně jako ona. Několik jich už v minulosti dal a většinu seržantovi.
"Zkus se trošku prospat. Budu tě hlídat."
Jenom se maličko pousmál a zavřel oči. Vlastně ho nic nebolelo. Trochu se pousmál, když ucítil, že jej hladí ve vlasech. Nikdy nezklamala. Dělala to pokaždé, když byl raněný. Ani nevěděl jak a za chvilku spal.
Oba kapitáni se vydali k bráně. Po cestě lesem nikoho nepotkali.
"Brána bude hlídaná," broukla kapitán.
"Uvidíme," šeptl Will a pomalu se prodíral křovím, které bylo na kopci nad bránou. Jakmile byli na dohled mýtiny s bránou, zaklekl a čekal na kapitánku. Ta se za chvilku objevila za ním.
"Čtyři, jenom čtyři?" uchechtla se.
"No, to sice ano, ale po lesích jich bude víc a buď nás hledají a nebo čekají v záloze."
"Sejmeme je, ty utíkej zadat adresu, budu tě krýt," řekla Ginny.
"Porozhlédneme se okolo ještě a nastavíme C4. Víš jak, klasicky se půjdou podívat, co se děje..."
"Nemyslím, že by měl Lincoln tolik času," namítla. "Ale ty jsi šéf."
"Lincoln vydrží, jen je tu ten problém, že by nás z Atlantis třeba nemohli zachránit, co já vím?“ Jenom pokrčila rameny. "Hlavní prioritou je se dostat na Atlantis a přežít."
"Tak já nastražím C4."
Ryan jen přikývl a vydal se za ní, aby ji v případě nutnosti kryl. Rozmístili výbušniny.
"A co s těma u brány?" starala se opět kapitánka.
"Budeme se modlit, aby se vydali za výbuchem, a když ne, tak je postřílíme," pokrčil rameny.
"Ok," pousmála se a dala mu detonátor. "Hrej si." Ďábelsky se zachechtal a s naprosto děsivým výrazem magora odpálil nálože. Hned slyšeli křičet lidi. "Vypadá to, že to vyšlo," šeptla kapitán.
"Ano a dokonce dva jdou od brány pryč, napočítáme do desíti a zabijeme je. Času bychom měli mít dost." Přikývla a vytáhla zbraň. Jakmile zaslechla, jak William šeptem řekl deset, tak se rozeběhla a zastřelila prvního nepřítele, který ji stál v cestě. Dostala se k bráně jako první a zadala adresu.Slyšela, jak se za ní žene její společník a kryje ji. Brána se otevřela, kapitán zadala kód a koukla, kde je muž. Ten vyhlížel skrze nějaký kámen.
"Na co čekáš?!" křikla a koukala po okolí, kde nikoho nebylo.
"Na to až proběhneš!" zahučel a stáhl se k bráně, tam čekal, až ho doběhne. Koukla na něho a proběhla. Will se otočil a podíval se na planetu. Naposledy si v duchu slíbil, že se pro ně vrátí... určitě vrátí a pak jej brána polkla...
Liv se mezitím snažila zachytit jakýkoliv náznak nebezpečí, ale všude panovalo neskutečné ticho. Nepohnul se list na stromě ani zrníčko písku. Navíc byla seržant unavená, chtělo se jí spát, ale někdo musel hlídat. Koukla na "prezidenta" a povzdechla si. Vypadala to, že krvácení docela přestalo, ale nevypadal dobře. Nějakou dobu vydrží, ale jak dlouho, to nevěděla. Stejně jako netušila, jestli se kapitáni pro ně vrátí. Vždy tohle rozdělení bylo riskantní, ale... někdy je lepší, aby zemřeli dva, než čtyři. Prostě vždycky hned myslela na nejlepší. Nad tímto se pousmála a šla si sednout za kamarádem. Zkontrolovala, jak mu je a přikryla ho spacákem až ke krku.
"Tak, myslím, že tahle situace mi něco připomíná..." ušklíbla se. "Prostě vydrž..."
"Co ti to připomíná?" šeptl.
"Každou naši misi," odpověděla stejně a pohladila ho po hlavě. "Jak ti je?"
"Skvěle," uchechtl se. "To mě tak napadá, asi umřu, že?“
"Ne, to určitě ne," hlesla. Jenom se ušklíbl. Oh, jasně.... neprůhledné. Znova se pousmála. "Spi, potřebuješ nabrat energii."
"Chci ti pomoct hlídat," hlesl.
Zavrtěla hlavou a pomohla mu, aby se posadil a mohl se napít. "Zapomeň."
"Chtěl jsem pomoct."
"Já vím, ale jsi raněný, později budu potřebovat, abys hlídal, ale ne teď."
"Dobře," hlesl a zavřel na chvilku oči. Stejně nemohl usnout. Čert aby ty ženský vzal, jsou tvrdohlavé a panovačné a ještě dělají tyhle vylomeniny. Proč nemohli střelit ji? Ochránil by ji. Za těhle myšlenek nakonec usnul. Liv chvilku muže pozorovala. Zatím vypadalo, že se jeho stav nijak nemění. Vykoukla ven. Opět koukla do jejich úkrytu a pak opět vykoukla ven. Náhodnému pozorovateli by to mohlo připadat, že se přemýšlí o dalším kroku a je nerozhodná. Skousla si ret a vytáhla bloček, na který naškrábala vzkaz. Dala ho vojákovi do ruky a vzala zbraň. Teď nebo nikdy. Možná se dozví něco víc. Tedy přála by si to. Nevěděla, kdo jsou útočníci, co chtějí, proč střílí... nevěděli nic! Navíc, časem budou potřebovat vodu. Seběhla s jeskyně dolů do lesa a pomalu se vydala směrem, odkud přišli. Skoro celou dobu dávala pozor na to, co se kde "šustne". Chvilku uvažovala nad tím, že se ztratila. Stromy ani nic kolem nepoznávala, ale pak v dálce uslyšela hlasy. Přikrčila se a co nejtišeji se vydala za zvukem.
Skrýš ji poskytl neveliký keř, který jí však zaručil dokonalou ochranu a stejně dobrý výhled. Před ní se rozprostíral tábor složený z několika stanů, které byly hlídané vojáky. Dva se bavili uprostřed a zbytek chodil sem a tam. Přemýšlela, jak by se mohla dostat co nejblíže nepozorovaně. Hlavně by to chtělo prozkoumat stany. Potichoučku se přemístila o kousek blíž stanům. Přestala brát veškeré ohledy na jakoukoliv bezpečnost. Vydala se tak blízko k plátěným stanům, až byla schopná odposlouchat rozhovor v nich. Zaposlouchala se.
Po dostatečné době byla schopná usoudit, že se jedná o Genii, co však měli v plánu, to netušila. Podle rozhovoru se oba kapitáni dostali na Atlantis. Trošku si oddechla. Takže to dlouho nebude trvat a za chvilku by se měla objevit pomoc. Tedy doufala v to, ne vždy se můžou pomoci dočkat. Navíc bude muset zkusit ukradnout nějaké lékařské zásoby. Ze stanu se ozýval zvýšenými hlasy rozhovor, za kterým v relativním bezpečí seržant Reedová odposlouchávala, který vypadal zhruba takto:
"Kolik jich prošlo?" zavrčel velitel.
"Dva."
"Bývá jich víc. Ty zbylé musíme najít!"
"Podle všeho, co zatím o nich víme, tak je možná je vystopovat buď podle rádiové komunikace, a nebo podle frekvence, na které funguje jejich vysílač."
Liv si po tomhle prohlášení bezděčně šáhla na paži.
"No tak rádiová komunikace asi padá, šéfe, když tu zbyli jenom dva."
"To ano, ale jednou ji budou muset použít, protože oni je tu nenechají. Jedno jsem se jejich pozorování naučil," nastala dramatická pauza, "oni své přátele nikdy neopouštějí a to jednoho dne bude jejich zkáza."
"Chm...a co s tím vysílačem?"
"Musíme zjistit frekvenci, chvilku to potrvá."
"Nebude to tak těžké, jejich vysílače vysílají pořád a na dlouhou vzdálenost."
Reedová za stanem polkla. Pokud je najdou, tak je po nich. Rychle se rozeběhla zpátky. Musí využít toho, že Chris je ve stavu, v jakém je. Možná ani neucítí, že do něj řeže. Utíkala snad nejrychleji ve svém životě. Doběhla do jeskyně a začala chrlit informace na Lincolna.
"Liv!" utnul ji. "Zpomal, nevím, co meleš."
"Musíme si ty vysílače vyříznout!"
"Jaké?"
"V paži!"
Jenom polkl. "Jsi si jistá? Pokud by v případě nouze přiletěl Deadalos, tak jsme nahraní."
"Budem mrtví, než by sem doletěl, chápeš?" zavrčela a vytáhla nůž. Polívala ho dezinfekcí v lékárničce.
"Proč jdu první?!" knikl vyděšeně.
"Protože jsi můj králíček?" pozvedla obočí.
"Hele, tohle jsme si vyjasnili... nejsem žádný tvůj pokusný králíček, jsi sice sexy, když máš v ruce nůž a ten výraz.... ale bojím se tě, jasné?"
"V klidu," mávla rukou.
"Liv..."
"Slibuju, že se tě tu nepokusím svést," mrkla na něj. Pak mu rozřízla rukáv trička, vydezinfikovala paži a šla pižlat. Musel se zakousnout do opasku. Bolelo to jako čert. Ale když konečně vytáhla vysílač a rozdrtila ho kamenem, tak šťastně omdlel. Zastával názor, že jí by nikdo nůž do ruky neměl dávat, tedy pokud nešlo o to, když mu jím bude rozřezávat tričko. Po tomhle zákroku se seržantka vrhla na svou paži. Celou dobu, tak jako její společník, měla v zubech pásek a snažila se nekřičet. Stejně tak jako Chrise, tak i sebe ošetřila. Po té co opět rozdrtila další vysílač kamenem, tak teprve pak si dovolila omdlít.
Seržant Reedová se probrala ve chvíli, kdy uslyšela chrčení vysílačky. Rychle vyskočila na nohy, vzala ji a vyběhla pryč. Zaposlouchala se do šumění.
"Atlantis?" zkusila to.
"Tady Atlantis, slyšíte?!" zachrčelo v rádiu.
"Reedová, poslouchám!" štěkla a rozeběhla se pryč. Za chvíli ji budou nahánět.
"Máme tady menší problém. Chvilku bude trvat, než se k vám dostaneme. Musíte vydržet."
"My tu máme taky menší problém! V dalších dnech se s námi nebudete moc spojit."
"Proč?"
"Genii nás dokážou najít podle rádiových vln... a i podle frekvence našich vysílačů."
"Nenecháme vás čekat dny. Objevíme se zítra."
"Kapitáni ví, kde nás najdete...musím končit."
"Dostaneme vás rychle pryč, Atlantis konec."
"Budeme čekat!" hlesla a pak rozbila vysílačku kamenem. Koukala z jedné skály, jak se k ní blíží. Nenáviděla běhání. Vysílačku shodila dolů. Pak se rozeběhla pryč. Na tohle se vykašle. Nechápala, jak ji mohli tak rychle najít? Museli je neustále hledat a jakmile se ozvala Atlantis, tak... bože, copak je nenechají na pokoji? Stačilo to, že málem zabili Chrise, copak je museli uštvat k smrti? Proč? Pro pár kusů C4 a P-90? Doufala, že pokud je chytí, tak s nimi nebude doktorka Weirová smlouvat a rovnou jim řekne, že Liv a Lincolna za nic nevymění. S těmito úvahami vzala návrat do nory velkou oklikou, která trvala skoro dvě hodiny. Nakonec se celá uřícená vrátila do úkrytu. Jenže to nejhorší ji čekalo. Lincoln vypadal až moc bledě. Zkoušela jej probudit, ale nedařilo se jí to. Nechápala, co se stalo. Rychle zkontrolovala ránu. Nevypadala dobře, pokud to tak bude pokračovat, infekci se nevyhne ani ona ani Chris. Ten teď však měl horečku a byl v bezvědomí. Prohledla lékárničku. Bylo tam toho málo, co pomůže, ale nic, co by mohl sníst teď. Prášky na sražení horečky... výborně, ale prvně se musí probudit. Jenže Lincoln evidentně stávkoval. Vzala prášky a začala je rozmačkávat. Musela mu je do těla nějak dostat. Nasypala je do trošky vody. Propleskávala ho tak dlouho, dokud se jí nepovedlo ho trošku probrat, pak do něj nalila vodu i s koňskou dávkou prášků. Lepší zfetovaný, než mrtvý. Doufala, že to pomůže. Mezitím čekala.
Trvalo dva dny, než horečka klesla, přesto se zranění zhoršovalo. Její ruka nevypadala dobře a ona cítila, že brzy bude potřebovat léky proti horečce, které zoufale docházely. I když na Atlantis slíbili, že pošlou pomoc, trošku jim to trvalo. Neposlali nic a ani se neozvali. Tedy hlavně, pokud se ozvali, nemohli s Reedovou nijak komunikovat. Za chvíli ani ona nebude už schopná jim opatřit vodu. Musela se pousmát. S Lincolnem většinou skončili takhle. Jenže tentokrát možná došli na konec cesty. Zadívala se ven. Stmívalo se. Vzala jednu z posledních sušenek. Rozpůlila ji na půl a jednu půlku snědla. Druhou část schovala do obalu.
"Chrisi?" zkusila to. Většinou mluvila do vzduchu.
"Chmmm..." ozvalo se.
"Jak se cítíš?"
"Mizerně," šeptl.
"Máš hlad, ještě je tu zbytek sušenky? Zkoušela jsem nějaké bobule, ty tu mám taky," starala se a z posledních sil se k němu po čtyřech přiblížila.
"Ne, to je dobré," hlesl.
"Musíš něco sníst," pomohla mu do sedu a zkoušela do něj dostat alespoň čaj z lístků nějaké rostliny, které našla. Už dávno je vyzkoušela a neměli žádný činek, tedy neotrávila se.
"Co ty?" staral se.
"Já to zvládnu," pousmála se, i když jí do smíchu dvakrát nebylo. Vše přece bylo v naprostém pořádku, ne? Až teda na to, že neměli co na jídlo, voda jim brzo dojde a umřou?
"Už jsou na cestě."
"Určitě," hlesla. Tři dny vypadala jako dlouhá doba. Měli by si pak promluvit, co znamená poslat pomoc zítra.
"Chrisi...možná tentokrát pomoc nepřijde." Kdo ví proč se jí vždy v podobné situaci vybavovala jen jedna písnička. Ať poslouchala, koho chtěla, v hlavě jí znělo:
„Toto je konec a ty to víš. Slečno, plány, které jsme měli, byly úplně špatně. My nejsme nic než boj a křik a slzy...“
Její společník ji vyrušil z celého přemýšlení, přesto nemohl vymazat to, co se jí honilo v hlavě. Pohladila ho po vlasech. Tichým šeptem mu dala výčet svých největších obav: "Nemáme vodu, jídlo, nemáme jak kontaktovat Atlantis. Horečka ti sice trochu klesla, ale léky došly včera. Jediné, co mám je jenom morfium." Trošku se pousmál. "Nedokážu zázraky... rány se nám zanítily... sotva dokážu dojít pro vodu..."
...Dostali jsme se do bodu, který nemůžu vystát. Dotáhl jsem to až na samou hranici; už nemohu být tvůj muž. Nezůstanu déle než minutu...
Lincoln si vzpomenul, že ji naposledy takhle viděl se tvářit jen v případě, že se blížil konec. Buď usnou a probudí se na Atlantis... nebo zemřou. Opřel si hlavu. "Liv, pokud tohle přežijeme," uchechtl se, což u něj vyvolalo vlnu kašle. "Tak se mnou půjdeš na rande?"
...My nemůžeme odehnat tu bolest pláčem. Nemůžeme najít důvod k tomu, abychom zůstali. Pomalu jsem si uvědomil, že nic není na naší straně...
"Ráda," přikývla, přestože si uvědomovala, kolikrát podobný slib již dávala. Pokaždé, když vypadal, že zemřou, zeptal se na to samé. Nikdy však na žádné rande nezašli. Jednal se o jeden z planých slibů o jedno přání, které nemělo být nikdy vyplněno.
"Tak mi prosím neumři." Maličko se pousmála. "Pojď sem," natáhl k ní ruku. Poslechla. Lehla si k němu a objala ho. Měla pocit, že hoří... nejlépe oba. "Mají trošku zpoždění," poznamenal spíše pro to, aby řeč nestála.
...Pryč z mého života, pryč z mé mysli. Pryč od slz, které nemůžeme popřít. Potřebujeme spolykat všechnu naši pýchu...
"Nevím už kolik dní, ztratila jsem přehled." Zavřela oči. Chtělo se jí spát. Neustálý přísun adrenalinu, bez pořádné dávky vody a jídla si začali vybírat svou daň.
"Tři. Zítra to budou čtyři. Divím se, že nás pořád nenašli. Slyším je chodit okolo."
"Slovo halucinace ti nic neříká?"
"To není halucinace, Liv," broukl. "Jdou slyšet na míle daleko. Nechovají se zrovna tiše."
"Ehm..." většinu času je neslyšela, možná občas, ale nikdy jí nepřišlo, že by byli tak blízko. "A není to jedno?"
...A nechat za sebou všechen tento nepořádek. Pryč z mé hlavy, pryč z mé postele. Pryč ze snu, který jsme měli, byl špatně. Řekni jim, že já jsem ten, kdo tě rozesmutnil....
"Je to zvláštní, že nás ještě neobjevili. Tahle medvědí nora není zas až tak chráněná.“
"Chrisi... víš, momentálně mojí jedinou starostí je ti nepoblinkat tričko..."
"Ou, jasně," hlesl a zakoukal se do protější stěny. Po chvilce cítil, že mu zkouší rukou měřit teplotu. Chytl ji za ni a objal si ji. "Liv?" zkusil to po chvíli, ale neodpovídala mu. Povzdechl si a doufal, že jenom spí. Oddechovala pravidelně. Zkoušel ještě chvíli hlídat. Dokonce si i nachystal devítku, ale čím déle koukal do stěny, tím rychleji jej přemohl spánek.
...Řekni jim, že ta pohádka dopadla špatně...
"Pane, vidíme pravděpodobně tu jeskyni," ozvalo se Ellisovi ve vysílačce. Apollo vysadilo tým mariňáků na planetě co nejblíže místu, které udali oba kapitáni.
"Prohlédněte ji a opatrně, mají zbraně."
"Rozkaz, pane," šeptl voják a ukázal, aby se skryli ve křoví. Někdo šel. V těsné blízkosti kolem nich prošel jeden z nepřátelských vojáků, nevypadal ani, že by tam někoho čekal.
Potom se trošku oklikou vydali k jeskyni. Podle vchodu, který byl docela dobře zamaskován to vypadalo, jako by byla opuštěná. Všude vládlo ticho a klid. Jeden z mariňáků rychle nakoukl dovnitř a pak se potichu rozesmál.
"Dejte mi foťák," hýkl potichu smíchy. "To se musí zdokumentovat. Tomu Prezident neuvěří." Teď už zvědavě natahovali krky snad všichni. V jeskyni, kde panoval neskutečný zmatek, všechny věci byly rozházené, ležel na spacáku Lincoln a v ruce držel zbraň, druhou rukou objímal polonahou Reedovou. Voják cvakl fotku.
"No tak konec blbostí, jdem je dostat domů."
Dopředu se prorval zdravotník, který si hned nasazoval rukavice a snažil se zhodnotit situaci.
"No...je čas je vzít na loď. Tady si to užili už dost," zkonstatoval. "Troška antibiotik, pár řezů a několik centimetrů šití a budou jako noví."
"Možná více antibiotik," prohodil někdo, když sledoval, jak zdravotník kontroluje ránu na paži Reedové. "No fuj!"
"Nekybicujte mi do práce!" nafoukl se doktor. "Dejte je na nosítka a volejte Apollo."
"Ale víte jak nechutně to vypa...." zbytek rozhovoru byl dokončen několik set kilometrů nad povrchem planety.
O pár hodin později se Liv probrala na Atlantis na ošetřovně. Bylo jí neskutečně zle, bolel jí každý sval v těla, sucho v ústech jí připomínalo, že má žízeň a kručení v žaludku hlásilo, že by se mohla najíst. Všechno měla na stolku. Trošku doufala, že tu uvidí Ryana, který se vždycky staral. Jenže byla tu sama a všude kolem byla jen bílá plenta. Povzdechla si a natáhla se pro skleničku, která jí okamžitě vypadla z ruky na podlahu. Tam se rozbila a veškerá voda byla v nenávratnu ztracena. Uslyšel to Carson, který nakoukl.
"A, jste vzhůru," pousmál se.
"Pardon," hlesla. "Nějak mě neposlouchají ruce. Uklidila bych to... ale obávám se, že by mě ani nohy neposlouchaly.“
"Nechte to tak," mávl rukou a šel jí najít další kelímek - tentokrát plastový. Pomohl jí, aby se v klidu napila.
"Co se stalo?" nepamatovala si, jak se dostala na Atlantis.
"Našli vás z Apolla a vzali domů.
"Aha... pamatuju si, že jsem si pozvracela tričko." Jenom se pousmál. "Budete v pořádku. Pár dní a jste jako rybička. Nemusíte spěchat s návratem, protože tu stejně tým nemáte."
"Co se stalo? Kde jsou?"
"Na Zemi. Daedalos omylem sebou přivezl i několik Wraithů. Nikdo neví, jak se to stalo."
Liv chvíli mlčela, než z ní vypadlo: "Co poručík? Je v pořádku?"
"Lincoln? V naprostém. Potom, co se nám podařilo vyjmout kulku, je v pořádku."
Bylo poznat, že se seržantu ulevilo. "Měl horečky a rány se mu zanítily."
"Všimli jsme si," přikývl.
"Bála jsem se, že to nestihnete."
"Byly tu menší problémy..."
...A nechat za sebou všechen ten nepořádek...
Tak doufáme, že se povídka líbila. Komenty jsou vítané (a mě hlavně teda zajímá názor na popsání uvítání Ginny - chcete tam tyhle věci častěji, nebo vám to vadilo?
)


