Povídky M&M - 54.část - Avalon, part 3

Tak neděle a další část )
Tentokrát se to jmenuje podle písničky, která tam byla použitá -
Část textu písně od: Sunrise Avenue
Název: Fairytale Gone Bad

Hezké počtení

Fairytale Gone Bad

William Ryan došel unavený ze služby k sobě do pokoje. Pohledem zkontroloval tablet. Povzdechl si, když si všiml, že mu tam bliká jedna nepřečtená zpráva. S mírnou nechutí ji otevřel a nahlas přečetl: "V osm ve skladišti." Podrbal se na hlavě. Nechápal, kdo mu to posílal. Anonymně, bez podpisu. Tak na to se může leda vykašlat. Nakonec mu zvědavost nedala a rozhodl se podrobit tuhle záležitost bližšímu průzkumu. Tak mrkne se tam, kdo je jeho tajná fanynka a když tak ji zastřelí.
Pohledem sklouzl k hodinkám, na kterých ručičky ukazovaly půl osmou. Půjde předtím ještě zdlábnout něco dobrého. Vzal to na večeři a pak přímo do toho skladiště. Ještě po cestě něco dožvýkával. Nakonec vešel do místnosti a rozsvítil.
"Tak co se děje?" prohodil bez emocí a rozhlédl se. Na jedné z beden seděla jeho nejmilejší kapitánka a usmívala se. Měla na sobě šaty s vázaním za krk, co jí před nedávnem koupil.
"Stýskalo se mi," prohodila žena a sklouzla z bedny.
"To mě taky," uchechtl se. "Příště můžeš napsat rovnou, že jsi to ty."
"To by nebylo zajímavé," zavrněla. "A já tě chci zpátky," přišla k němu a políbila ho.
"Nedokážeš beze mě žít, co?" zazubil se.
"Přemýšlela jsem," pokrčila rameny.
"Ano?" staral se a sedl si na bednu.
"A došla jsem k závěru, že se vlastně na tebe už nezlobím," přišla k němu a začala mu rozepínat knoflíky na košili.
"Aha, tak to zní... dobře..." sledoval ji, co dělá.
"O tom nepochybuj," znova ho políbila a položila si ruce na jeho boky. Polibek jí vrátil a pak ji pohladil po tváři. "Pojď ke mně," šeptla.
"Tak jdi první," vyzval ji a pak ji pleskl po zadku.

Jakmile došli do pokoje, tak ji William chytil za ruku a otočil k sobě. Chvilku se na něho dívala, než ho znova políbila. Vjel jí rukou do vlasů a pomalu ji začal tlačit k posteli. Pak ji ale v půlce pokoje a začal ji líbat na krku. Jednou ruku měl položenou na jejím boku a druhou jel po zádech nahoru až k mašli na šatech. Trošku zatáhl, mašlička se rozvázala a šaty sjely dolů na zem. Moc toho na ní už nezbylo. Během toho mu pomáhala z košile. Měla na její vkus až moc knoflíčků. Snažila se být trpělivá, ale bylo jich prostě moc. O posledních pár se postarala tím nejlepším způsobem, jednoduše je urvala. Sjela mu rukama po zádech ke kalhotám. Kapitán Ryan na to měl však poněkud jiný názor, chytl ji za ruce a tím ji trochu zastavil. Chtěl si ji užít. Nebude žádné hr! Pomalu jí polibky sjel na krk. Nesouhlasně zamručela, ale když ji na krku začal jemně okusovat, změnila názor. Po chvíli došel k závěru, že jí může pustit ruce. Přece jenom potřeboval na chvíli zaměstnat svoje. Jenže takhle v prostoru to nebylo ono. Přitlačil ji ke zdi. Políbila ho znova a obtočila si jednu nožku kolem něho. Pořád ale stála za tím, že on oblečený a ona neoblečená je celkem nefér. Jenže pán zavelel, že musí pomalu, tak hold bude muset pomalu. Přesto se stále pokoušela mu rozepnout kalhoty.
"Štveš mě," zavrčel jí potichu do ucha a pleskl ji přes ruku.
"Héééj!" zaprotestovala a sjela mu rukou přes záda na zadek. Chytl jí ji a přidržel ji u zdi.
"Neštvi," kousl ji do krku. "Trpěl jsem, co jsi tu nebyla!"
"Měl jsi jet se mnou," koukla na něho a skousla si ret. Ještě cosi vydechla, když ji znova zakousl.
"Hm?" zahučel a spokojeně pokračoval. Cítil její dech. Znova ji políbil a pustil jí ruku. Nikdy neviděl, že by někdo pásek od kalhot rozepl tak rychle. Jindy by se nad tím i zastavil, jenže teď měl úplně jiné starosti. Koukl na poslední zbytek prádla, který na ní zbyl. A když mrkl, už tam nebyl. Opřel ji o zeď pevněji a znova ji políbil. Jo, teď byla ta správná chvíle.
Když se druhý den ráno probudil, myslel si, že je v nebi. Koukl na to andělské stvoření vedle sebe. Musel být v nebi. Ginny potichu a spokojeně oddechovala. Líně se k ní převalil a objal ji. Dal jí pusu na rameno. Zavrtěla se a otevřela oči. Pousmála se na něho.
"Bré ráno," kňoukla ospale.
"Dobré ráno," políbil ji. "Dá si něco na snídani?"
"Tebe," políbila ho a zalehla ho. Rukou znova začala bloudit po jeho těle.
"Hm... tak to je velmi výživná a zdravá snídaně..."
"To jo," zašeptala mu do ucha a trošku ho kousla do brady.
"Ale máme tu jeden háček..." zabručel. "Budeš se muset spokojit s nezdravou snídaní. Musím jít."
"Čas?" zamručela a sklouzla na krk.
"Brzo..."
"Skvěle," zavrněla a zakousla se do něho. Chtěla přídavek. Nakonec se přece jenom, přes protesty jeho přítelkyně, vydal na snídani, kde potkal Reedovou. Bavila se s Lincolnem o nějakých hovadinách.
"Můžu si přisednout?" zajímal se.
Poručík Christhoper Lincoln shodil ze židle svou vestu: "Jasně, pane, ale Reedová od vás asi bude chtít tu čokoládovou tyčinku."
"Ale tu nedostane. Slyšel jsem, že je z vás pro tenhle týden sirotek."
"Och, ano," povzdechl si. "Major má rýmečku a myslí si, že umírá a zbytek je raněný. Jedinou společnost mi dělá tato šílená ženská."
"Tak si zítra ráno uděláme výlet. Kapitánka se nám vrátila z lovu kamzíků, nebo kde to byla, a pro změnu má Tylor dovolenou. Tedy, ne že by to bylo doporučení, ale je to rozkaz, který přišel přímo shora. Podplukovník Sheppard si myslí, že musíte zůstat ve skvělé kondici."
"To zní jako dobrý plán," přikývl sirotek Lincoln, "co ty na to, květinko?" Oslovil tentokrát přísedící ženu, která se po kapitánových slovech mračila.
"Já? Jsem seržant, můžu jen protestně mlčet."
"Pravda," přikývl kapitán.
"Ale nechci s ním nikam jít. Vždy když jsem šla na nějakou misi s Lincolnem, tak to dopadlo špatně."
"Ale teď tam nebudeš sama, ochráníme tvou čest."
"Vy jste... grrrr!" nakopla „chlípnému“ kapitánu židli.
"Ano?" přežvýkl spokojeně. Dneska byl úžasný den.
"Vy chlapy myslíte jen na jedno!" prskla.
"Kapitán je asi ještě duchem u včerejší noci, že ano, pane?" odkašlal si Lincoln.
Ryan na ně koukl a nervózně poposedl.
"To nic nemění na tom, že by mě vám klidně předhodil." Pak se zarazila. "Co myslíš tou nocí?" koukla na Chrise.
"Nespal u sebe," pokrčil rameny. "Kolem třetí ráno jsme mu nesl jedno hlášení od doktorky Weirové, která mi řekla, že to musí být hned teď, mám pocit, že ji asi trápí dámské problémy... No a klepal jsem, když neodpovídal, tak jsem vešel, postel prázdná..."
"Rád v noci běhám," odkašlal si.
"Jistě," zazubil se "prezident". "Uvěřím vám to, když mi dovolíte, abych si zaběhl taky se seržentem."
"Běhat si klidně můžete," pousmál se.
"Výborně, kopretinko, dneska večer se stavím na noční běh, co ty na to?" Na tohle Ryan nereagoval. Reedová zrudla a snažila se koukat do jídla.
"No nic, loučím se, briefing bude v sedm večer," zvedl se kapitán.
„Budeme tam," přikývli oba.

"Spěcháte někam, kapitáne?" zabručel večer trošku dotčeně Will skoro na konci briefingu, když se Ginny pořád dívala na hodinky. "Máte snad rande?"
"Popravdě, ano. S doktorem Beckettem."
"Aha, pardon, v tom případě utíkejte, já s ostatními ještě dořeším poslední záležitosti.“
"Dobře," přikývla. "Kdybyste došli ještě k něčemu důležitému, přijď mi to prosím ještě říct," podala mu složky.
"Stavím se vám to přetlumočit," kývl a k jeho úžasu si Lincoln ani Reedová nerýpli. "Jinak v devět u brány."
"Jasně," přikývla a odběhla.
"Vy dva, ještě si nachystejte batohy na tři dny. Lincoln převážně ponese zásoby jídla a vy Reedová vezměte lékárničku, tak jako vždy."
"To je šikana nižších šarží," broukl Lincoln. "Zas to potáhneme my.“
"No, nahrazuješ Tylora, poručíku," šťouchla do něj Liv, "je na tobě, abys dělal to, co dělá on."
"Připomeň mi to při večerním běhu," ušklíbl se.
"S radostí."
"Já vás dva přijdu zkontrolovat," napomenul je Ryan, "anebo vás prásknu Tylorovi..." spokojeně se zazubil. "A teď děti, v devět u brány, kromě standardní výbavy sebou ještě máme mít pár vědeckých udělátek, tak je jděte k doktoru McKayovi vyzvednout. To by mělo být asi vše."
"Super," vyskočil Lincoln. "Uvidíme se ráno!" odklusal.
"Pane," kývla Olivie a vstala. "Dobrou noc, jdu ještě něco tedy vymlátit od McKaye."
Will sbalil věci a uložil je na místo. Rozhodoval se co s volným večerem. Nakonec se rozhodl, že skočí za kapitánem. Třeba si zahrají karty. Vychovaně zaklepal, ale nikdo neotvíral, tak se pozval sám. Kapitánka došla za pár minut.
"Přišel jsem na karty."
"Na karty?" zívla si. "Tak...můžem jednu hru."
"A můžu přespat? Jen vedle tebe, slibuju, že se o nic nebudu pokoušet."
"Samozřejmě," dala mu pusu a sedla si na postel.
Hned se hnal pro karty. "Co u doktora?"
Znova si zívla. "Jo, dobré, už jsem v pohodě."
"A co ti bylo?"
"Menší komplikace při výstupu," odpověděla vyhýbavě, ale když na ni koukal, dodala: "Výšková nemoc. Nějak mi to nesedlo."
"Ach, a je to dobré, že jo?"
"Jo, už jo," pousmála se. "Anappurna zdolaná, jedna hora zbývá. Je fakt, že je to Mikova zásluha, že mě dostal tak rychle níž. A taky to, že ví, co dělat," vzala si kartu z balíčku.
"Příště dávej větší pozor, ty trdlo!"
"No ono si nevybereš," zahučela. "Jde o to, že i když jsem slezla předchozí hory s různou výškou bez problémů, teď ten problém byl. Někdo ji má při každém výlezu a někdo ne. A já tam šla hned potom, co se stalo tady. Asi to nebyl úplně nejlepší nápad. A nepomohla k tomu ani ten zkrácený pobyt v základním táboře. Prostě to bylo všechno na prd. Jedině hora měla dobrou náladu a pustila nás nahoru," vzala další kartu z hromádky, vyložila čtyři postupky a zavřela. "Vyhrála jsem," pousmála se. Will koukl na kartu, kterou hodila znaky dolů. "Žolíkem," přikývla.
"Mpf! No ale to nic nemění na tom," nafoukl se a zamíchal karty. Ještě jedna hra. "Že se ti něco málem stalo."
"No to už k tomu patří," broukla. "Ale nic mi není," pousmála se. "Prostě teď mám jakési vachrlaté období. Uvažovala, jestli se na tu zítřejší misi nehodím marod," uchechtla se. "Jen tak pro jistotu."
"Pokud chceš, půjdeme ve třech," pokrčil rameny. "Mimochodem, Lincoln se rozhodl prý zastupovat Tylora ve všem..."
"A sakra," rozesmála se. "Ne, půjdu, jenom mě musíš hlídat," usmála.
"No právě, nechci pak dokazovat, kdo je otcem," ušklíbl se. "Dobře, budu na tebe dávat pozor." Dostal pusu, po které však v konverzaci pokračoval: "Pojď, jdem spát." Tím naznačil, že musí být na zítra fit.
"Souhlasím," zívla si.
William sklidil karty a zalezl do postele ke kapitánce s tím, že se kolem šesté ráno vyplížil z jejího pokoje. Před misí ještě zkontroloval batohy a pak se vydal čekat na tým, který se doplazil k bráně. Hlavně Lincoln.
"Večer jsme běhali, daleko," kňoukl.
"Jo, je mi to jasné," zabručel. "Jen, abyste si něco neuběhl, seržante," kývl na Reedovou, která zívla. "Pózor!" Okamžitě se postavila do pozoru. Nad její okamžitou reakcí se spíše ušklíbl: "Jen zkouším vaše reakce... aaaa kapitán je tu! Konečně. Můžeme vyrazit."

Prošli bránou na planetu, kde to vypadalo stejně idylicky jako na každé planetě. Ptáci neskutečným způsobem řvali, kytky voněly a les šuměl. Slunce se jim snažilo spálit obličeje. Teplý a horký vzduch je doslova vysoušel. V dálce se objevily mraky, což mohlo znamenat déšť.
Ginny si zívla. "Asi dva kilometry odsud je vesnice, jdeme na návštěvu?"
"Měli bychom," ozval se Ryan, "ale pak prý se ještě musíme podívat k horám. Jsou tam nějaké vykopávky."
"A proč nemáme jumper?" zajímala se kapitán.
"Protože máme nožičky a těžké batohy," zahučel Chris „Prezident“. Na to nikdo nic neřekl a pokračovali dále. Cesta jim připadala nekonečná. Terén byl nepřehledný a všude cvrkali cvrčci. Probrali plno věcí.
Když se blížili k vesnici začal zvědavý Chris: "A kde jste dnes spal, kapitáne?"
"V posteli," odvětil.
"V čí?" přidala se Reedová.
"To už je snad jeho problém, ne?" pousmála se Ginny.
"Ahááá, takže u vás, no páni!" zazubila se hnědovláska jako malá holka.
"U sebe," opravil ji kapitán.
"Ale tak to vám nevěřím," nafoukl se Prezident.
"To už je váš problém."
"No a co, tak jste spal u kapitána a co?" pokrčila rameny Liv. "Vedete bordel."
"Ale počestný," rozesmála se Ginny.
"Jasně, hodně počestný, když koukám na poručíka, tak bych mu asi nikdy nepodal mýdlo."
Všichni se jenom rozesmáli.
"Mě stačí ženy, vážně," pousmál se Chris.
"Na tohle nemám odpověď," broukl Will.
"Jsem rád," mrkl na něj a ukázal, že za chvíli budou ve vesnici.
"Zvláštní, že jsme nikoho nepotkali," broukla Ginny. Tato poznámka je donutila, aby dali zbraně do pohotovostní polohy a dávali si více pozor na cestu, než na to, co kdo říká. Po zbytek cesty do vesnice mlčeli. Jejich příchod byl stejně tichý a nikým neopěvovaný. Vesnice, kterou se vydali prozkoumat, byla prázdná. Přesto prohledali několik domů, náměstí, avšak jak bylo na první pohled patrné, nikoho nenašli. Přišlo jim to zvláštní. Hlavně když sonda předchozí den potvrdila známky života. Kapitán Smithová se jen tak odmítla vzdát a vytáhla detektor známek života. Kromě nich nebyla v okruhu kilometru ani noha. Tahle informace znepokojila Lincolna a Reedovou, kteří ze svých dřívějších zkušeností uznali, že bude nejlepší, pokud nejdříve vytáhnou masky. Po té se snažili pomocí všech možných udělátek zjišťovat, zda je na planetě bezpečno. Třeba se tu mohl přes noc objevit nějaký nebezpečný patogen. Na jednu stranu je již dávno mol zabít a na druhou stále byli v cizí galaxii a takové věci zde mohli být na denním pořádku. Jeden si nikdy nebyl jist tím, na co narazil.
"Museli odejít nedávno," oznámila jim kapitánka z jednoho domu. Objevila ohniště, ze kterého se ještě kouřilo. Uhlíky v ohništi však byly na dotek vlažné. "Oprava, zas tak nedávno ne.“ Mohlo to znamenat, že odešli už dávno. Okolní vzduch byl docela horký a tak nedovolil uhlíkům úplně vychladnout.
"Jdeme raději k bráně," rozhodl kapitán, nic z toho co viděl, se mu nelíbilo.
"To je divné," bručel Lincoln.
"To je, jdeme k bráně, hned!"
V tu chvíli se ozval výstřel a kapitánka skončila na zemi. Odkulila se za nějaký vůz.
"Sakra," lapala po dechu a vytáhla si z vesty něco jako kulku. "Sakra, já věděla, že nemám chodit," nabila a zalehla. Mezitím se k ní přidal i zbytek.
"Dobré?" křikl Will. Jenom přikývla.
"Tak k bráně asi nedojdeme," poznamenala Liv.
"Tak oklikou," navrhl Lincoln.
"Jdeme," houkl Ryan. "Budu vás krýt." "Dámy první," přikývl Chris. Holky se rozeběhly na druhou stranu vesnice do lesa. Pak se rozeběhl Chris a nakonec Will.
"Musíme se někde schovat!" křikla Liv.
"Zkusíme to prvně k bráně!" rozhodl kapitán, nehodlal se nechat nahánět jako pes po celé planetě a nezkusit jako první návrat domů.
"Budou ji hlídat, chtělo by to něco vyvýšeného," namítla Ginny.
"Přijdeme tam všichni a pak uvidíme!" ukázal na cestu. Jdou všichni. Za sebou uslyšeli výstřely. Nemuseli je dlouho pobízet a rozeběhli se.

Po chvíli si Olivie všimla, že Lincoln zaostává. Běžně se při podobných příležitostech stávalo, že dobíhala jako poslední. Ohlédla se. Seržant ležel na zemi - dost daleko od nich.
"Kapitáne!" vyjekla Olivie. Tím upozornila oba kapitány. Všichni se pro raněného vrátili a beze slova se shodli, že potřebují najít úkryt. Kapitán Ryan vytáhl raněného poručíka pomocí vesty na nohy a táhl jej hlouběji do lesa. Reedová se mezitím rozeběhla najít něco, kam by se mohli schovat. Jako poslední šla kapitánka, která se snažila alespoň trochu zamést stopy. Všichni tušili, že na tomhle může záležet dost a všichni zde mohli strávit několik dalších dní.
Seržant Reedová se ostatním ztratila z dohledu, ale když se opět shledali, tak je zavedla do hor. Našla zde jednu noru, kterou její obyvatel musel před dlouhou dobou opustit. Podle všeho ležela na příhodném místě. Byla těžko viditelná, ale zároveň poskytovala veškerý výhled do okolí. Vypadalo to, že ti, jenž je napadli, by je zde nemuseli najít. Nakonec Lincolna položili na zem a kapitán se seržantem ještě zametli stopy. Vše nasvědčovalo tomu, že tu Atlaňťané nikdy nebyli. Minimálně další půl hodiny strávili obě ženy tím, že se snažili pomoci raněnému vojáku. Jako první mu sundali vestu a budu. Přemístili jej na spacák, který mezitím na zemi roztáhl kapitán Ryan. Tričko mu rozstřihly. Kapitán Smithová po ohledání rány zhodnotila, že kulka je stále v ráně. Působila mírně nervózně, avšak odhodlaně pokračovala v ošetřování. Kapitán Ryan hlídal u vchodu do „doupěte“ a co chvíli se otáčel na zraněného a jeho dvě společnice. Jediný, kdo působil naprosto klidně, byla Reedová. Ta s naprosto profesionálním klidem, tolik podobný někomu, kdo se v podobné situaci objevoval až nezvykle často, pokračovala v tom, co dělala.
"Netušil jsem, že to tak bolí," nechal se slyšet „Prezident“. Měl totiž pocit, že na něj obě ženy zapomněli, jako by se staraly o někoho jiného.
"Ale tušil, jen to do příště zase zapomeneš,“ připomněla mu jeho sklerózu jeho ošetřovatelka a kamarádka, „tohle zakousni," rozkázala autoritativně Olivie a dala mu do pusy šátek. Pak však o něco smířlivěji dodala: „Neboj, postarám se o tebe."
"Půjdu hlídat," oznámila Ginny a vydala se za kapitánem. U všeho být nemusela. O chvíli později slyšeli oba kapitáni tlumený křik, tiché nadávky a uklidňování se spoustou planých slibů. Na to se oba otočili, aby zjistili, co se děje. Naskytl se jim pohled na Olivii, která měla chirurgické rukavice od krve, ale kromě "operace" zvládala i uklidňování raněného. Poručík se snažil sebou co nejméně vrtět, v rukou něco drtil a zároveň se snažil nekřičet.

"Kapitáne, jděte s kapitánkou na Atlantis." začala z ničeho nic pihatá žena. Uplinulo sotva půl hodiny po tom, co skončila a poručík Lincoln na půl spal a na půl byl „mimo“. "Postarám se o něj, ale čím víc nás tu bude, tím víc riskujeme prozrazení, a když projdete, budou si myslet, že jsme prošli taky."
"No to ani náhodou!" nafoukl se Will. Zastával stejný názor jako všichni ostatní: „Své lidi neopouštíme!“.
"Kapitáne, je to to nejrozumnější, co můžete udělat. Necháte nám tu zásoby a vrátíte se pro nás. Neriskujte zbytečně čtyři životy pro jeden."
"Nemůžeme vás tu nechat!"
"Proč ne?"
"Protože to neděláme!"
"Kapitáne Smithová," dovolávala se žena druhé, aby v ní našla podporu.
"Já...souhlasím s kapitánem, pardon."
"Jsem pro Reedovou," hlesl raněný, který se jako zázrakem na chvíli probral ze svého stavu. "Tím, že tu zůstanete," sípal, "mi nepomůžete, potřebuju ošetření, a pokud včas neuvědomíme ty doma, tak se tam už nevrátím." Ginny se nerozhodně podívala na Willa.
Olivie si povzdechla: "Nebudu lhát ani vám, ani poručíkovi. Nějakou dobu to zvládne, ale potřebuje lékaře. Dokážu se o něj postarat, to zranění nevidím poprvé, ale potřebuji, aby to ohlásil někdo doma a čím dříve tím lépe. Může se stát, že se sem nebudete moc vrátit a pak budeme hrát o každou minutu. Přebalíme batohy a nechám si tu jen to, co budeme potřebovat a co unesu. Jen pro případ, že bychom se museli přemístit." Celou tuhle konverzaci brala za vyřízenou.
"Má pravdu," broukla Ginny. "Promiň."
"Nenechám je tu!" trval na svém Ryan.
"Wille, a co tu vysedíme?"
"Nechci je tu ale nechat," povzdechl si.
"A jak to teda vyřešíme?" založila si ruce kapitánka. Muž naproti ní byl chvíli potichu.
"Jak navrhla Reedová," řekl sotva slyšitelně.
"A to bylo?"
"To, že je tu necháme." Podle výrazu v tváři se mu to nelíbilo.
"Fajn," přikývla a oddělala si svoji P 90. "Seržante, dejte mi svoji devítku."
"Tu si nechte, dejte mi jen svoji munici, nepotáhnu dvě," zahučela. "Devítka je lehká, pokud se budeme muset přemístit a dojdou mi náboje, jednoduše tu P90 někde nechám." Mávla rukou a začala ze svého batohu vyhazovat věci, co nepotřebovala, stejně jako z Lincolnova. Nakonec si nechala dostatek jídla, láhve na vodu, lékárničku, spacák a ještě nějaké nutnosti.
Pak se oba kapitáni vydali ven z jeskyně. Olivie se sklonila nad Lincolnem a snažila se mu udělat pohodlí.
"Budem v pohodě."
"Vím," vydechl, přestože věděl, že nebudou. Marné sliby znal stejně jako ona. Několik jich už v minulosti dal a většinu seržantovi.
"Zkus se trošku prospat. Budu tě hlídat."
Jenom se maličko pousmál a zavřel oči. Vlastně ho nic nebolelo. Trochu se pousmál, když ucítil, že jej hladí ve vlasech. Nikdy nezklamala. Dělala to pokaždé, když byl raněný. Ani nevěděl jak a za chvilku spal.

Oba kapitáni se vydali k bráně. Po cestě lesem nikoho nepotkali.
"Brána bude hlídaná," broukla kapitán.
"Uvidíme," šeptl Will a pomalu se prodíral křovím, které bylo na kopci nad bránou. Jakmile byli na dohled mýtiny s bránou, zaklekl a čekal na kapitánku. Ta se za chvilku objevila za ním.
"Čtyři, jenom čtyři?" uchechtla se.
"No, to sice ano, ale po lesích jich bude víc a buď nás hledají a nebo čekají v záloze."
"Sejmeme je, ty utíkej zadat adresu, budu tě krýt," řekla Ginny.
"Porozhlédneme se okolo ještě a nastavíme C4. Víš jak, klasicky se půjdou podívat, co se děje..."
"Nemyslím, že by měl Lincoln tolik času," namítla. "Ale ty jsi šéf."
"Lincoln vydrží, jen je tu ten problém, že by nás z Atlantis třeba nemohli zachránit, co já vím?“ Jenom pokrčila rameny. "Hlavní prioritou je se dostat na Atlantis a přežít."
"Tak já nastražím C4."
Ryan jen přikývl a vydal se za ní, aby ji v případě nutnosti kryl. Rozmístili výbušniny.
"A co s těma u brány?" starala se opět kapitánka.
"Budeme se modlit, aby se vydali za výbuchem, a když ne, tak je postřílíme," pokrčil rameny.
"Ok," pousmála se a dala mu detonátor. "Hrej si." Ďábelsky se zachechtal a s naprosto děsivým výrazem magora odpálil nálože. Hned slyšeli křičet lidi. "Vypadá to, že to vyšlo," šeptla kapitán.
"Ano a dokonce dva jdou od brány pryč, napočítáme do desíti a zabijeme je. Času bychom měli mít dost." Přikývla a vytáhla zbraň. Jakmile zaslechla, jak William šeptem řekl deset, tak se rozeběhla a zastřelila prvního nepřítele, který ji stál v cestě. Dostala se k bráně jako první a zadala adresu.Slyšela, jak se za ní žene její společník a kryje ji. Brána se otevřela, kapitán zadala kód a koukla, kde je muž. Ten vyhlížel skrze nějaký kámen.
"Na co čekáš?!" křikla a koukala po okolí, kde nikoho nebylo.
"Na to až proběhneš!" zahučel a stáhl se k bráně, tam čekal, až ho doběhne. Koukla na něho a proběhla. Will se otočil a podíval se na planetu. Naposledy si v duchu slíbil, že se pro ně vrátí... určitě vrátí a pak jej brána polkla...

Liv se mezitím snažila zachytit jakýkoliv náznak nebezpečí, ale všude panovalo neskutečné ticho. Nepohnul se list na stromě ani zrníčko písku. Navíc byla seržant unavená, chtělo se jí spát, ale někdo musel hlídat. Koukla na "prezidenta" a povzdechla si. Vypadala to, že krvácení docela přestalo, ale nevypadal dobře. Nějakou dobu vydrží, ale jak dlouho, to nevěděla. Stejně jako netušila, jestli se kapitáni pro ně vrátí. Vždy tohle rozdělení bylo riskantní, ale... někdy je lepší, aby zemřeli dva, než čtyři. Prostě vždycky hned myslela na nejlepší. Nad tímto se pousmála a šla si sednout za kamarádem. Zkontrolovala, jak mu je a přikryla ho spacákem až ke krku.
"Tak, myslím, že tahle situace mi něco připomíná..." ušklíbla se. "Prostě vydrž..."
"Co ti to připomíná?" šeptl.
"Každou naši misi," odpověděla stejně a pohladila ho po hlavě. "Jak ti je?"
"Skvěle," uchechtl se. "To mě tak napadá, asi umřu, že?“
"Ne, to určitě ne," hlesla. Jenom se ušklíbl. Oh, jasně.... neprůhledné. Znova se pousmála. "Spi, potřebuješ nabrat energii."
"Chci ti pomoct hlídat," hlesl.
Zavrtěla hlavou a pomohla mu, aby se posadil a mohl se napít. "Zapomeň."
"Chtěl jsem pomoct."
"Já vím, ale jsi raněný, později budu potřebovat, abys hlídal, ale ne teď."
"Dobře," hlesl a zavřel na chvilku oči. Stejně nemohl usnout. Čert aby ty ženský vzal, jsou tvrdohlavé a panovačné a ještě dělají tyhle vylomeniny. Proč nemohli střelit ji? Ochránil by ji. Za těhle myšlenek nakonec usnul. Liv chvilku muže pozorovala. Zatím vypadalo, že se jeho stav nijak nemění. Vykoukla ven. Opět koukla do jejich úkrytu a pak opět vykoukla ven. Náhodnému pozorovateli by to mohlo připadat, že se přemýšlí o dalším kroku a je nerozhodná. Skousla si ret a vytáhla bloček, na který naškrábala vzkaz. Dala ho vojákovi do ruky a vzala zbraň. Teď nebo nikdy. Možná se dozví něco víc. Tedy přála by si to. Nevěděla, kdo jsou útočníci, co chtějí, proč střílí... nevěděli nic! Navíc, časem budou potřebovat vodu. Seběhla s jeskyně dolů do lesa a pomalu se vydala směrem, odkud přišli. Skoro celou dobu dávala pozor na to, co se kde "šustne". Chvilku uvažovala nad tím, že se ztratila. Stromy ani nic kolem nepoznávala, ale pak v dálce uslyšela hlasy. Přikrčila se a co nejtišeji se vydala za zvukem.

Skrýš ji poskytl neveliký keř, který jí však zaručil dokonalou ochranu a stejně dobrý výhled. Před ní se rozprostíral tábor složený z několika stanů, které byly hlídané vojáky. Dva se bavili uprostřed a zbytek chodil sem a tam. Přemýšlela, jak by se mohla dostat co nejblíže nepozorovaně. Hlavně by to chtělo prozkoumat stany. Potichoučku se přemístila o kousek blíž stanům. Přestala brát veškeré ohledy na jakoukoliv bezpečnost. Vydala se tak blízko k plátěným stanům, až byla schopná odposlouchat rozhovor v nich. Zaposlouchala se.
Po dostatečné době byla schopná usoudit, že se jedná o Genii, co však měli v plánu, to netušila. Podle rozhovoru se oba kapitáni dostali na Atlantis. Trošku si oddechla. Takže to dlouho nebude trvat a za chvilku by se měla objevit pomoc. Tedy doufala v to, ne vždy se můžou pomoci dočkat. Navíc bude muset zkusit ukradnout nějaké lékařské zásoby. Ze stanu se ozýval zvýšenými hlasy rozhovor, za kterým v relativním bezpečí seržant Reedová odposlouchávala, který vypadal zhruba takto:
"Kolik jich prošlo?" zavrčel velitel.
"Dva."
"Bývá jich víc. Ty zbylé musíme najít!"
"Podle všeho, co zatím o nich víme, tak je možná je vystopovat buď podle rádiové komunikace, a nebo podle frekvence, na které funguje jejich vysílač."
Liv si po tomhle prohlášení bezděčně šáhla na paži.
"No tak rádiová komunikace asi padá, šéfe, když tu zbyli jenom dva."
"To ano, ale jednou ji budou muset použít, protože oni je tu nenechají. Jedno jsem se jejich pozorování naučil," nastala dramatická pauza, "oni své přátele nikdy neopouštějí a to jednoho dne bude jejich zkáza."
"Chm...a co s tím vysílačem?"
"Musíme zjistit frekvenci, chvilku to potrvá."
"Nebude to tak těžké, jejich vysílače vysílají pořád a na dlouhou vzdálenost."
Reedová za stanem polkla. Pokud je najdou, tak je po nich. Rychle se rozeběhla zpátky. Musí využít toho, že Chris je ve stavu, v jakém je. Možná ani neucítí, že do něj řeže. Utíkala snad nejrychleji ve svém životě. Doběhla do jeskyně a začala chrlit informace na Lincolna.
"Liv!" utnul ji. "Zpomal, nevím, co meleš."
"Musíme si ty vysílače vyříznout!"
"Jaké?"
"V paži!"
Jenom polkl. "Jsi si jistá? Pokud by v případě nouze přiletěl Deadalos, tak jsme nahraní."
"Budem mrtví, než by sem doletěl, chápeš?" zavrčela a vytáhla nůž. Polívala ho dezinfekcí v lékárničce.
"Proč jdu první?!" knikl vyděšeně.
"Protože jsi můj králíček?" pozvedla obočí.
"Hele, tohle jsme si vyjasnili... nejsem žádný tvůj pokusný králíček, jsi sice sexy, když máš v ruce nůž a ten výraz.... ale bojím se tě, jasné?"
"V klidu," mávla rukou.
"Liv..."
"Slibuju, že se tě tu nepokusím svést," mrkla na něj. Pak mu rozřízla rukáv trička, vydezinfikovala paži a šla pižlat. Musel se zakousnout do opasku. Bolelo to jako čert. Ale když konečně vytáhla vysílač a rozdrtila ho kamenem, tak šťastně omdlel. Zastával názor, že jí by nikdo nůž do ruky neměl dávat, tedy pokud nešlo o to, když mu jím bude rozřezávat tričko. Po tomhle zákroku se seržantka vrhla na svou paži. Celou dobu, tak jako její společník, měla v zubech pásek a snažila se nekřičet. Stejně tak jako Chrise, tak i sebe ošetřila. Po té co opět rozdrtila další vysílač kamenem, tak teprve pak si dovolila omdlít.

Seržant Reedová se probrala ve chvíli, kdy uslyšela chrčení vysílačky. Rychle vyskočila na nohy, vzala ji a vyběhla pryč. Zaposlouchala se do šumění.
"Atlantis?" zkusila to.
"Tady Atlantis, slyšíte?!" zachrčelo v rádiu.
"Reedová, poslouchám!" štěkla a rozeběhla se pryč. Za chvíli ji budou nahánět.
"Máme tady menší problém. Chvilku bude trvat, než se k vám dostaneme. Musíte vydržet."
"My tu máme taky menší problém! V dalších dnech se s námi nebudete moc spojit."
"Proč?"
"Genii nás dokážou najít podle rádiových vln... a i podle frekvence našich vysílačů."
"Nenecháme vás čekat dny. Objevíme se zítra."
"Kapitáni ví, kde nás najdete...musím končit."
"Dostaneme vás rychle pryč, Atlantis konec."
"Budeme čekat!" hlesla a pak rozbila vysílačku kamenem. Koukala z jedné skály, jak se k ní blíží. Nenáviděla běhání. Vysílačku shodila dolů. Pak se rozeběhla pryč. Na tohle se vykašle. Nechápala, jak ji mohli tak rychle najít? Museli je neustále hledat a jakmile se ozvala Atlantis, tak... bože, copak je nenechají na pokoji? Stačilo to, že málem zabili Chrise, copak je museli uštvat k smrti? Proč? Pro pár kusů C4 a P-90? Doufala, že pokud je chytí, tak s nimi nebude doktorka Weirová smlouvat a rovnou jim řekne, že Liv a Lincolna za nic nevymění. S těmito úvahami vzala návrat do nory velkou oklikou, která trvala skoro dvě hodiny. Nakonec se celá uřícená vrátila do úkrytu. Jenže to nejhorší ji čekalo. Lincoln vypadal až moc bledě. Zkoušela jej probudit, ale nedařilo se jí to. Nechápala, co se stalo. Rychle zkontrolovala ránu. Nevypadala dobře, pokud to tak bude pokračovat, infekci se nevyhne ani ona ani Chris. Ten teď však měl horečku a byl v bezvědomí. Prohledla lékárničku. Bylo tam toho málo, co pomůže, ale nic, co by mohl sníst teď. Prášky na sražení horečky... výborně, ale prvně se musí probudit. Jenže Lincoln evidentně stávkoval. Vzala prášky a začala je rozmačkávat. Musela mu je do těla nějak dostat. Nasypala je do trošky vody. Propleskávala ho tak dlouho, dokud se jí nepovedlo ho trošku probrat, pak do něj nalila vodu i s koňskou dávkou prášků. Lepší zfetovaný, než mrtvý. Doufala, že to pomůže. Mezitím čekala.

Trvalo dva dny, než horečka klesla, přesto se zranění zhoršovalo. Její ruka nevypadala dobře a ona cítila, že brzy bude potřebovat léky proti horečce, které zoufale docházely. I když na Atlantis slíbili, že pošlou pomoc, trošku jim to trvalo. Neposlali nic a ani se neozvali. Tedy hlavně, pokud se ozvali, nemohli s Reedovou nijak komunikovat. Za chvíli ani ona nebude už schopná jim opatřit vodu. Musela se pousmát. S Lincolnem většinou skončili takhle. Jenže tentokrát možná došli na konec cesty. Zadívala se ven. Stmívalo se. Vzala jednu z posledních sušenek. Rozpůlila ji na půl a jednu půlku snědla. Druhou část schovala do obalu.
"Chrisi?" zkusila to. Většinou mluvila do vzduchu.
"Chmmm..." ozvalo se.
"Jak se cítíš?"
"Mizerně," šeptl.
"Máš hlad, ještě je tu zbytek sušenky? Zkoušela jsem nějaké bobule, ty tu mám taky," starala se a z posledních sil se k němu po čtyřech přiblížila.
"Ne, to je dobré," hlesl.
"Musíš něco sníst," pomohla mu do sedu a zkoušela do něj dostat alespoň čaj z lístků nějaké rostliny, které našla. Už dávno je vyzkoušela a neměli žádný činek, tedy neotrávila se.
"Co ty?" staral se.
"Já to zvládnu," pousmála se, i když jí do smíchu dvakrát nebylo. Vše přece bylo v naprostém pořádku, ne? Až teda na to, že neměli co na jídlo, voda jim brzo dojde a umřou?
"Už jsou na cestě."
"Určitě," hlesla. Tři dny vypadala jako dlouhá doba. Měli by si pak promluvit, co znamená poslat pomoc zítra.
"Chrisi...možná tentokrát pomoc nepřijde." Kdo ví proč se jí vždy v podobné situaci vybavovala jen jedna písnička. Ať poslouchala, koho chtěla, v hlavě jí znělo:
„Toto je konec a ty to víš. Slečno, plány, které jsme měli, byly úplně špatně. My nejsme nic než boj a křik a slzy...“
Její společník ji vyrušil z celého přemýšlení, přesto nemohl vymazat to, co se jí honilo v hlavě. Pohladila ho po vlasech. Tichým šeptem mu dala výčet svých největších obav: "Nemáme vodu, jídlo, nemáme jak kontaktovat Atlantis. Horečka ti sice trochu klesla, ale léky došly včera. Jediné, co mám je jenom morfium." Trošku se pousmál. "Nedokážu zázraky... rány se nám zanítily... sotva dokážu dojít pro vodu..."

...Dostali jsme se do bodu, který nemůžu vystát. Dotáhl jsem to až na samou hranici; už nemohu být tvůj muž. Nezůstanu déle než minutu...

Lincoln si vzpomenul, že ji naposledy takhle viděl se tvářit jen v případě, že se blížil konec. Buď usnou a probudí se na Atlantis... nebo zemřou. Opřel si hlavu. "Liv, pokud tohle přežijeme," uchechtl se, což u něj vyvolalo vlnu kašle. "Tak se mnou půjdeš na rande?"

...My nemůžeme odehnat tu bolest pláčem. Nemůžeme najít důvod k tomu, abychom zůstali. Pomalu jsem si uvědomil, že nic není na naší straně...

"Ráda," přikývla, přestože si uvědomovala, kolikrát podobný slib již dávala. Pokaždé, když vypadal, že zemřou, zeptal se na to samé. Nikdy však na žádné rande nezašli. Jednal se o jeden z planých slibů o jedno přání, které nemělo být nikdy vyplněno.
"Tak mi prosím neumři." Maličko se pousmála. "Pojď sem," natáhl k ní ruku. Poslechla. Lehla si k němu a objala ho. Měla pocit, že hoří... nejlépe oba. "Mají trošku zpoždění," poznamenal spíše pro to, aby řeč nestála.

...Pryč z mého života, pryč z mé mysli. Pryč od slz, které nemůžeme popřít. Potřebujeme spolykat všechnu naši pýchu...

"Nevím už kolik dní, ztratila jsem přehled." Zavřela oči. Chtělo se jí spát. Neustálý přísun adrenalinu, bez pořádné dávky vody a jídla si začali vybírat svou daň.
"Tři. Zítra to budou čtyři. Divím se, že nás pořád nenašli. Slyším je chodit okolo."
"Slovo halucinace ti nic neříká?"
"To není halucinace, Liv," broukl. "Jdou slyšet na míle daleko. Nechovají se zrovna tiše."
"Ehm..." většinu času je neslyšela, možná občas, ale nikdy jí nepřišlo, že by byli tak blízko. "A není to jedno?"

...A nechat za sebou všechen tento nepořádek. Pryč z mé hlavy, pryč z mé postele. Pryč ze snu, který jsme měli, byl špatně. Řekni jim, že já jsem ten, kdo tě rozesmutnil....

"Je to zvláštní, že nás ještě neobjevili. Tahle medvědí nora není zas až tak chráněná.“
"Chrisi... víš, momentálně mojí jedinou starostí je ti nepoblinkat tričko..."
"Ou, jasně," hlesl a zakoukal se do protější stěny. Po chvilce cítil, že mu zkouší rukou měřit teplotu. Chytl ji za ni a objal si ji. "Liv?" zkusil to po chvíli, ale neodpovídala mu. Povzdechl si a doufal, že jenom spí. Oddechovala pravidelně. Zkoušel ještě chvíli hlídat. Dokonce si i nachystal devítku, ale čím déle koukal do stěny, tím rychleji jej přemohl spánek.

...Řekni jim, že ta pohádka dopadla špatně...

"Pane, vidíme pravděpodobně tu jeskyni," ozvalo se Ellisovi ve vysílačce. Apollo vysadilo tým mariňáků na planetě co nejblíže místu, které udali oba kapitáni.
"Prohlédněte ji a opatrně, mají zbraně."
"Rozkaz, pane," šeptl voják a ukázal, aby se skryli ve křoví. Někdo šel. V těsné blízkosti kolem nich prošel jeden z nepřátelských vojáků, nevypadal ani, že by tam někoho čekal.
Potom se trošku oklikou vydali k jeskyni. Podle vchodu, který byl docela dobře zamaskován to vypadalo, jako by byla opuštěná. Všude vládlo ticho a klid. Jeden z mariňáků rychle nakoukl dovnitř a pak se potichu rozesmál.
"Dejte mi foťák," hýkl potichu smíchy. "To se musí zdokumentovat. Tomu Prezident neuvěří." Teď už zvědavě natahovali krky snad všichni. V jeskyni, kde panoval neskutečný zmatek, všechny věci byly rozházené, ležel na spacáku Lincoln a v ruce držel zbraň, druhou rukou objímal polonahou Reedovou. Voják cvakl fotku.
"No tak konec blbostí, jdem je dostat domů."
Dopředu se prorval zdravotník, který si hned nasazoval rukavice a snažil se zhodnotit situaci.
"No...je čas je vzít na loď. Tady si to užili už dost," zkonstatoval. "Troška antibiotik, pár řezů a několik centimetrů šití a budou jako noví."
"Možná více antibiotik," prohodil někdo, když sledoval, jak zdravotník kontroluje ránu na paži Reedové. "No fuj!"
"Nekybicujte mi do práce!" nafoukl se doktor. "Dejte je na nosítka a volejte Apollo."
"Ale víte jak nechutně to vypa...." zbytek rozhovoru byl dokončen několik set kilometrů nad povrchem planety.

O pár hodin později se Liv probrala na Atlantis na ošetřovně. Bylo jí neskutečně zle, bolel jí každý sval v těla, sucho v ústech jí připomínalo, že má žízeň a kručení v žaludku hlásilo, že by se mohla najíst. Všechno měla na stolku. Trošku doufala, že tu uvidí Ryana, který se vždycky staral. Jenže byla tu sama a všude kolem byla jen bílá plenta. Povzdechla si a natáhla se pro skleničku, která jí okamžitě vypadla z ruky na podlahu. Tam se rozbila a veškerá voda byla v nenávratnu ztracena. Uslyšel to Carson, který nakoukl.
"A, jste vzhůru," pousmál se.
"Pardon," hlesla. "Nějak mě neposlouchají ruce. Uklidila bych to... ale obávám se, že by mě ani nohy neposlouchaly.“
"Nechte to tak," mávl rukou a šel jí najít další kelímek - tentokrát plastový. Pomohl jí, aby se v klidu napila.
"Co se stalo?" nepamatovala si, jak se dostala na Atlantis.
"Našli vás z Apolla a vzali domů.
"Aha... pamatuju si, že jsem si pozvracela tričko." Jenom se pousmál. "Budete v pořádku. Pár dní a jste jako rybička. Nemusíte spěchat s návratem, protože tu stejně tým nemáte."
"Co se stalo? Kde jsou?"
"Na Zemi. Daedalos omylem sebou přivezl i několik Wraithů. Nikdo neví, jak se to stalo."
Liv chvíli mlčela, než z ní vypadlo: "Co poručík? Je v pořádku?"
"Lincoln? V naprostém. Potom, co se nám podařilo vyjmout kulku, je v pořádku."
Bylo poznat, že se seržantu ulevilo. "Měl horečky a rány se mu zanítily."
"Všimli jsme si," přikývl.
"Bála jsem se, že to nestihnete."
"Byly tu menší problémy..."

...A nechat za sebou všechen ten nepořádek...

Tak doufáme, že se povídka líbila. Komenty jsou vítané (a mě hlavně teda zajímá názor na popsání uvítání Ginny - chcete tam tyhle věci častěji, nebo vám to vadilo? )

hodně zajímavé ale chvilkama jsem se trošku ztrácela v rozhovorech(kdo zrovna s kým mluví...) ale jinak hodně zajímavý a krásně popsaný díl

dívala, než ho znova políbila. Vjel jí rukou do vlasů a pomalu ji začal tlačit k posteli. Pak ji ale v půlce pokoje a začal ji líbat na krku. Jednou ruku měl položenou na jejím boku a

Bola tam ešte jedna trošku krkolomná veta, ale inak v pohode.
Takto napísané je to (aspoň podľa mňa) v pohode, tak ak nebudú iné námietky, kľudne aj takto.

[Aiwendill]

Kedy bude ďalší diel? Čitateľská obec je už zvedavá...

joooo, to se nikdo nedoví, ty můj skřítku plechový
u mě to nevázne
nic neslibuju, ale zkusím to sem dát do neděle (i když asi spíš v pondělí) - je mi to fakt líto

Puk , ale potřebovala bych delší - dělí náš 159 km

Kód: Vybrat vše

http://www.teno.cz/sport-hracky/leto/potapeni/harpuny-noze

Kód: Vybrat vše

http://sport.bazos.sk/inzerat/25168777/Harpuna.php

Pučíku, ty máš odpověď na všechno, že?

Ou doprkýnka plechového, kovového i plastového... o jeje, já na vás úplně zapomněla... tedy nezapomněla... ale...většinou opravuju povídku o sobotě a neděli někdy dopoledne, ale tento víkend jsem byla u "příbuzných" (prostě tímto chci naznačit, že prostě, kde jsem byla je vám stejně jedno, ale tak pro pořádek, aby byla výmluva dovedena k dokonalosti ), tím pádem jsem se k tomu nedostala (na takové návštěvy se prostě notebook nebere hlavně na to fakt není čas). Nejpozději tuhlec sobotu a neděli povídka vynde , tedy já se to pokusím běhe týdne projít a nějak dodat k dokonalosti tak, aby to má třetí lepší polovička zmákla s opravou a mohla vydat

tak tentokrát to vázne u mě, ale budu se snažit zítra zvítězit nad Marketingem a do večera povídku opravit

Tak teda tentokrát byla chyba pro jednou na mojí straně - jsem se musela dohrabat až ke koberci, který byl skryt pod nánosy učení, udělat si pořádek ve skříních atd. - prostě to tady zas zcivilnit. No a pak se k tomu ještě přidala menší páteční nehoda v kuchyni, po které můžem malovat , takže povídku jsem opravila až teď

Povídka bude mít víc částí, které na sebe budou navazovat a tohle je tedy první z nich (částí bude přes pět bych si tak tipla )

Třikrát sláva Wraithům

Kapitáni Ryan a Smithová prošli bránou do SGC.
"Stihli jste to rychle, vítejte na Zemi," pokynul generál Landry příchozím. Na to oba jen přikývli, chtěli vědět, co se děje. "Abychom to zkrátili, Daedalos se vrátil včera ráno z galaxie Pegasus. Během letu domů se na palubě vyskytlo několik poškození, a tak plukovník žádal, aby se pozdrželi veškeré mise, na které se měl Daedalos ihned po návratu vydat. Většina poškození není nikterak závažná. Nejzávažnější se vyskytli až ve chvíli, kdy Daedalos přiletěl k Zemi. Povolení o přerušení mise bylo uděleno a půlka posádky dostala volno. Po polední pauze posádka, větinou technici, kteří měli za úkol dát Daedalos do kupy, našla několik mužů takto," za těchto slov došli až do zasedačky a generál spustil dataprojektor, na kterém se objevily obrázky lidí. Všichni do posledního vypadali staře, vyschle, spíše připomínali několik set let starou mumii než zdravé lidi.
"Ou," hlesla Ginny.
"To by mohl být problém," zamračil se kapitán Ryan a povzdechl si. "Wraithové."
"Proto jste tady," přikývl Landry. "Wraithy potvrdily i kamery na Daedalu," pustil další snímky.
"To je sice moc krásné, ale nevím, jak je můžeme najít,"
"Nejste tady proto, abyste je našli. Jste tu, abyste je zastavili. Na hledání máme techniku a více méně víme, kam se pomocí paprsku přemístili. Z Daedalu je jen pár cest ven a dovnitř, není těžké zjistit, kterou z nich použili."
"Jo, zastavili? To jste se rovnou mohly zeptat a my bychom vám řekli, že je stačí zastřelit!" Kapitán Ryan se dnes necítil ve své kůži - tedy to se necítil skoro nikdy.
"No tak, kapitáne, žijete sakra s nimi v jedné galaxii. Něco jiného je o nich číst a teoreticky vědět, jak je zastavit a jiná věc je to vědět prakticky."
"Víte, my se jim snažíme vyhýbat, protože pokud se s nimi setkáte tváří v tvář,“ začal přehnaně gestikulovat, „tak většinou o tom nevyprávíte."
Landry se pousmál, vypadalo to, jako by jej neposlouchal. "Spoléhám na vás," popleskal Willa po rameni. "Máte k dispozici kohokoliv a cokoliv. Více informací zjistíte v desátém patře."
"Výborně, takže technika je je zabít dřív, než vás vysajou... super." Generál se pousmál a odešel.
Ginny koukla na druhého kapitána. "Ty, Wille," hlesla potichu.
"Jdu pro lano." zamyslel se a sledoval zamyšleně zábradlí schodiště. "Ano?"
"Já Wraitha ještě nikdy ani neviděla," knikla.
"Tak teď jsi viděla. Chceš taky jedno lano?"
"Ne," zavrtěla hlavou a znova si pustila video. Naklonila hlavu trošku na stranu.
"Výborně, kdyby mě někdo hledal, tak jsem si šel pro kravatu a visím na schodišti."
"Buď statečný, vojáku," broukla. "Je to jenom pět Wraithů," kývla k obrazovce.
"Jenom pět? Super, stál jsem tváří v tvář jen jednomu, Ginny, Tylor ho zastřelil dříve, než jsem cokoliv udělal. V tu chvíli, kdy jej opravdu vidíš, tak nejsi schopná se pohnout. Cítíš neskutečný strach, jsi doslova připražená na místě. Na obrazovce je to něco jiného, než ve skutečnosti."
"Ale my máme výhodu domácího prostředí."
"To je moc pěkné," zašklebil se. "Výborné přímo. To není výhoda, je nám to k ničemu. Nestuduji Wraithy, nic o nich nevím, ale znám někoho, kdo má na to ustrnutí padesát teorií! Je to jedno, kde jsi, vždy jsou ve výhodě. Rychle se adaptují."
"Ale ano," povzdechla si a šťouchla do něho. "Pojď, jdeme se podívat, co dalšího víme."
"Jsou podle mě citliví na světlo, protože mají tmu v lodích."
Smithová se na něj podívala, možná spíše nevěřícně. Její pohled říkal: „No nekecej!“, ve skutečnosti však řekla: "Dobrá úvaha, milý Watsone," usmála se.
"Jsem prudce inteligentní," zazubil se William.

"Máme pět Wraithů. Může jich být i víc, ale pět jich zachytily kamery. Nemáme tušení, jak z lodi utekli," prohrábl si vlasy jeden muž v plášti, když došli do zasedačky v desátém patře.
"Když to vezmeme kolem a kolem. Víc mě děsí, jak se dostali na loď," podotkla kapitán.
"No, mě spíš děsí, kam se tu dostanou," zamračil se Will. "Program hvězdné brány je z nějakého důvodu tajen, z hodně dobrého důvodu." Povzdechl si a nalil si kávu. "Pokud je uvidí široká veřejnost, pak je konec."
"Anebo taky ne," broukla Ginny. "V každém případě je musíme zastavit. A nebuď pesimista."
"Lidé na tuhle myšlenku, myslím tím cestování mezi galaxiemi, nejsou ještě připraveni."
"SG program jede už deset let. Kdy jindy budou?" podívala se na něho. "Nikdy to nebude lepší."
"Nebudou připraveni nikdy," zašklebil se. "Nikdo nikdy není na takovou možnost připravený."
"Tys byl?" koukla na něho.
"Ne, nebyl, myslel jsem si, že je to vtip do poslední chvíle," pokrčil rameny.
Pousmála se. "Několik kilometrů dál od místa, kde se přemístili, je Vegas. Být Wraith, tak počkám do noci a pak si jdu sehnat svačinku. Vegas je jako bufet. Měli bychom začít tam."
"Mně je to jedno, generál říkal, že ví, jak je najít, my je máme jen zlikvidovat."
"Říkal, že na to má lidi, ale já tu čekat nebudu. Pojď. Přinejhorším se ve Vegas můžem stavit do kasina."
"Nemám oblek," zabrblal.
"No, tak to je na čase nějaký sehnat," usmála se. „Letíme do Vegas," pleskla ho. "Waltere," zapnula vysílačku. "Dostaneme do Vegas odvoz nebo se tam máme na vládní náklady dopravit sami?"
"Dostanete auto," ozvalo se z druhé strany uchechtnutí.
"Jasně," hlesla. "Tak my si najdeme vlastní odvoz. Jenom dejte vědět do Oblasti 51, že se objevíme, aby nás nesestřelili z oblohy."
"Letové pokyny dostanete u odchodu z SG-," zabručel. "Jako byste to neznali."
Pomalu vyšli na parkoviště.
"Kde stojíš?" zajímal se Will.
"Tam," mávla neurčitě. Ryan koukl tím směrem. Pohledem hledal její auto, ale nikde ho neviděl. Pochopil, až když došli ke žlutému sporťáku.
"Kde máš svoje SUV?" vydechl a zíral.
"Ehm…mělo menší nehodu. Musela jsem nechat vyměnit přední nárazník. Sejmula jsem divoké prase," odkašlala si. "Tohle je ale celkem obstojná náhrada," pousmála se a nasedla.
"Je to Corvetta! A ty tomu říkáš obstojná náhrada?!" vyknikl.
"Chm, no jo," pokrčila rameny. "K čemu mi je rychlé auto, když riskuju servání podvozku pokaždé, co jedu k tátovi na ranč."
"Hm," zabručel a začal auto obcházet. Ginny ho sledovala.
"Chceš řídit?"
"Můžu?"
"Jinak bych ti to nenabízela," hodila mu klíčky. Chytil je a naběhl do auta. Skoro až láskyplně pohladil volant. No to byla nádhera. Kapitánka se jenom uchechtla. Vydali se na letiště. Wiliam skoro celou cestu vypadal jako malý kluk.
"Nemám ráda vládní letadla," broukla na letišti a vydala se k menšímu tryskáči, který vypadal chudáček trošku zaprášeně.
"Mně nevadí," zabručel kapitán a nedůvěřivě na ni koukal. "Moc často letadlem nelítám."
"Mám vlastní letadlo. Proč nemůžu použít vlastní letadlo?" vztekala se.
"Protože vládní je vládní," pokrčil rameny a vytáhl odněkud časopis. Vypadal, jako že je v naprosté spokojenosti.
"Ale není tu ani plný bar," povzdechla si, když otevřela ledničku, a sedla si. Vzlétli. Nepotřebovala ho plný alkoholu, ale byla by ráda, kdyby si aspoň doplnili zásoby toho nealkoholového.
"Potřebuješ k něčemu plný bar?" prohodil s tak silným britským přízvukem, že se zarazila v půli pohybu. Otočila se na něho a koukala na něho. Jako jak to myslel?! "Pít stejně nemůžeš, jsi ve službě," pokrčil rameny a s naprostým klidem otočil stránku v časopise. Skousla si ret. Byla by vážně ráda, kdyby si ten britský přízvuk odpustil aspoň do večera a do soukromí. Jenže on si nijak neuvědomoval, že by používal přízvuk nějak výrazně. Většinou tak mluvil, když byl nervózní. Ginny chvilku koukala do baru a pak si vzala džus. Sedla si naproti. Zakoukala se na opačnou stranu a pak si začala procházet materiály. Potřebovala se dozvědět co nejvíce.

Cesta do Oblasti 51 nebyla ani tak strašná. Utekla oběma dost rychle. Jakmile dorazili, vydali k budově, kde byly shromážděny veškerý materiály z Daedalose. Po prohlédnutí neskutečného množství materiálů, zápisů a záznamů byli přesunuti přímo na loď. Museli si celé místo podrobně prohlédnout. Získali ještě několik nahrávek, věčně těch z paluby lodi. Wraithů bylo skutečně "jen" pět. Což na jednu stranu tu měli velmi dobře organizovanou skupinu, ale mohlo to být horší. Potom ještě vyslechli posádku.
"Takže jste si ničeho nevšimla?" ptala se kapitán Smithová Novakové.
"Vůbec ničeho," pokrčila rameny. "Nebylo čeho, ani nevím, že tu byli, ale je to docela hrůza. Jen si to představte, co mohli všechno poškodit!" Mluvila tak strašně rychle, že z ní Ginny dostala tik v oku.
"Nepamatujete si ani na nějaký náhodný kontakt s nimi? Sloužíte tu skoro šest měsíců v kuse. Někde jste se museli setkat."
"Ne. Ne, nikdy jsme s nimi do kontaktu nepřišla. Jsem většinu času ve strojovně," žbleptala. "Víte, nemám čas na pobíhání a sledování takových věcí."
"Ani poplachy? Jakékoliv? Neříkejte mi, že se šest měsíců nic nestalo. Takový klid není ani na ranči."
"Pár poplachů tu bylo, ale nikdy kvůli Wraithům, mě volají zásadně na poplachy technického typu. Podívejte, tohle není hračka, tu se pokazí kde co, neustále něco opravuju. Včera jsem byla ve strojovně, předevčírem zase vypadlo nějaké světýlko na můstku a předevčírem se nám rozbila konvice!"
Ginny se usmála.
"A někdo, kdo by něco mohl vědět? Nebo nějaké deníky?"
"Nevím, zeptejte se posádky, nikdo si ničeho nevšiml. Kdyby ano, okamžitě to hlásí. Poruch za celou cestu bylo dost, měli jsme jiné starosti.“
Kapitánka se nafoukla a opřela se.
"Podívejte, ti Wraithové tu s námi nebyli půl roku," prskla. "Co by tu dělali? Mohli se na loď dostat kdykoliv a nikdo by si jich nevšiml. Podle toho co vím, tak nemusí jíst pořád a navíc, pokud se chtěli dostat na Zemi, tak si jen mohli počkat. Cesta trvá tři týdny."
"Dobře, děkuju," hlesla opět kapitánka a podrbala se.
"Zkuste někoho jiného, ale myslím si, že vám řeknou to samé."
"Prohlídneme ještě kamery, ale když jsme nic nenašli na hlavních." povzdechla si. "Díky za pomoc."
"Tak nenajdete toho ani moc na vedlejších, ale třeba něco ano," pousmála se Novaková.
Ginny Smithová přikývla a zvedla se ze židle. "Užijte si Zemi. Jak dlouho tu budete?" starala se.
"Do dalšího odletu, naberem zásoby, opravíme loď a letíme."
"Aha," pousmála se. "Nebudu vás už déle zdržovat."
"Děkuju," přikývla a vstala. Šla se zase věnovat své práci. Ginny vyšla ze zasedačky v lodi a zamířila k místnosti, kde Will vyslýchal další. Čekala, až skončí. Když k ní přišel, vypadal hodně zamyšleně. Oba se vydali na můstek, odkud byli dopraveni zpět na Zemi.
"Nikdo nic neviděl, ani neslyšel." Jenom přikývla a založila si ruce. "Wraithové jsou hodně opatrní."
"Asi jim na tomhle záleželo fakt hodně."
"Tak možnost se konečně dostat na Zemi. Možnost se vrátit klidně i nepozorovaně zpět, pokud to šlo sem, půjde to i zpět."
"A proč by chtěli zpět? Zbytečně naprosto. Stačilo by jednoho poslat zpátky."
"No právě, jednoho. Nebo postavit něco, co pošle signál i se souřadnicemi Země."
"Pfu," povzdechla si.
"No právě."
"Jsem utahaná," protáhla se. "Mluvila jsem asi s padesátkou lidí."
Will si jen povzdechl. "Jdi se prospat, zkusím ještě něco vytáhnout ze záznamů."
"Koukala jsem na mapu," broukla. "Kolem souřadnic, na které se přenesli, není nic. Jenom hory, poušť a jedna silnice. Ale pár kilometrů na sever je Vegas a Oblast 51. Být Wraith, tak Vegas je můj první cíl. Nepozorovaně se přenesu do poušti a pak se vydám do města, měli přístup k záznamům na lodi a o Zemi si mohli zjistit prakticky vše. Měli bychom se přesunout tam. Třeba i se záznamy. Můžeme spolupracovat s místní policií. Na vládní příkaz nám zpřístupní všechny místní kamery. Pokud tam vkročili, někde museli být vidět."
"Pokud bys byla Wraith, v životě jsi nebyla na Zemi tak jak se...“ William se zarazil, mluvil se ženou, musel si rozmyslet slovo, jaké použije, „ksakru zaměříš na Vegas? Vždyť chudák ani neví, kde to je a co to je!"
"Nepochybuju o tom, že si zjistili, kde jsou. Stačí jim k tomu lodní počítač.“
"Pokud se k němu dostali," pokrčil rameny. "Gin, neznaj pozemskou technologii, tedy měli na naučení s ní tři týdny, ale zase si museli dávat bacha. Ale neznají významy věcí a tak dále, kdo ví, jak oni si značí mapy."
"Nejsou hloupí," broukla. "Máš úžasnou vlastnost podceňovat. Jednou na to dojedeš," maličko se ušklíbla.
"Nejsou, ale když ty se dostaneš na wraithskou loď, tak taky nevíš, jak se jmenuješ," pousmál se. "Myslíš, že se dokážou naučit se vším do pěti minut?"
"Do tří týdnů. Krom toho jak víme, že neměli zrovna tu čest se už s naší technologií seznámit?" Pokrčil rameny. Koukla na hodinky. "Je deset pryč. Nejlepší čas dát si pár her v kasinu. Jdeš se mnou?" usmála se.
"Můžu, jen nemám oblek." trval na svém původním prohlášení.
"Já zas nemám šaty. Ale mám svoji platební kartu, která se chvěje očekáváním útraty," zavrněla spokojeně.
"Výborně, pořídíš mi oblek?"
"Samozřejmě," usmála se.
"Jsi dokonalá, nuž musím se podřídit ženě. Casino, už běžím!" Znova se usmála a šla za ním. Půjčili si nějaké auto ze základny a vyjeli do města. Ginny vypadala, že tam není poprvé a zamířila najisto do jednoho butiku. Will raději ani nedutal. Sice uměl hrát gentlemana, ale na to prvně potřeboval oblek.
"Tenhle je dobrý," ukázal na jeden z obyčejnějších. Ginny na něho koukla a pak koukla na oblek. Následně na jeho cenu.
"Sto dolarů? Děláš si ze mě srandu? I moje spodní prádlo je skoro dražší!"
"Fakt?" staral se. "Je pravda, že to červené je pěkné."
"Vyber si takový, jaký se ti líbí. A na cenovky nekoukej. Doporučovala bych ti zadní část obchodu." Sama tam zamířila. Poslechl. Tak co, platí ona. Prosím! Sama si vybrala černé krátké šaty a nové boty. Čekala, jak pořídí Will. K jejímu překvapení vybral dobrý oblek, který mu padl skoro jako ulitý, a když si pod něj dal zbraň, tak nebyla ani vidět. Najednou měla pocit, že před ní stojí někdo jiný a ne ten samý Will. Vypadal tak trošku jako James Bond. Jenom se usmála. Nechal dámu zaplatit a pak jí nabídl rámě.
"Nebyla jsem v kasinu nepamatuju!" tetelila se radostí.
"To já taky ne," odkašlal si.
"Poprvé na moje 21. narozeniny. S tátou. Utratili jsme tam tehdy přesně 21 000 dolarů," usmívala se. Vešla do kasina.
"Já asi tři roky zpět s bratrem," zapřemýšlel.
"Karty? Automaty? Bar?! Vyber si cokoliv."
"Automaty?" Vypadal vyděšeně, "pojď na karty, budeš mi nosit štěstí, taková kráska."
"Dobrá tedy." Prvně zašel pro nějaký drink pro dámu a pak se s Ginny vydal na nějaké místní "atrakce". Většinou si vybíral ty, u kterých byla pravděpodobnost, že tolik neprohraje a pokud tam taková šance byla, tak většinou dokázal vyhrát.
"Nepočítáš, že ne?" šeptla mu do ucha, když vyhrál asi po páté.
"Proč bych počítal?" koukal na ni.
"Protože pořád vyhráváš," broukla.
"Teď ale prohraju, měli bychom se přesunout jinam," zašeptal a usmál se na své spoluhráče.
"Jak si přeješ," usmála se.
Jenom jí pomohl a všem se mírně poklonil. "Pojď, zvu tě na něco, když mi to tak jde."
"Ráda," přikývla a chytla ho za ruku. Dali si nějaký drink a potom ještě několik dalších. Ani jednomu nepřišlo, jako by byli v práci. Bavili se náramně. Je však pravda, že Will sice pil hodně, ale dával pozor na to, co se děje okolo. K překvapení Ginny dokázal vyždímat ze všeho dost peněz. Zatímco kapitánka se naprosto odvázala. Pila jeden koktejl za druhým. Je pravda, že ve většině byl obsah alkoholu skoro mizivý. Na Atlantis sice drinky a koktejly měli, ale tohle prostě byl pravý pozemský.
"Je čas se vypařit a jít to tu celé prohledat," prohodil nakonec Ryan. "Konec zábavy, práce začíná."
"Naopak," broukla a položila skleničku. Vášnivě ho políbila. Vegas bylo velké a Wraithové počkají. Chtěla se bavit. Teď a tady.
K její smůle měl na to on jiný názor. "Jdu zavolat, zda ví, kde jsou."
"Wille! Tohle město je obrovské. Chvilku to ještě počká. No tak," otočila si jeho hlavu k sobě.
„Nepočká!" odsekl. "Bav se, za chvíli se vrátím."
"Wille!" knikla. Pak mávla rukou. Tak ať jde. Ona ve Vegas nebyla roky. "Nevíš, o co přicházíš," zkusila to naposledy a přitáhla si ho blíž. "Jeden večer, kdy nemusíme mít strach, jestli nás někdo uvidí nebo ne."
"Někdy pojedeme na dovolenou, slibuju," pousmál se a políbil ji. "Nezlob a dej si něco dobrého." Koukala na něho a zklamaně si povzdechla. Ještě jeden drink a už by začínala být opilá, tak půjde s ním. Co by tu sama dělala. Protáhla se natěsno kolem něho a beze slova zamířila k východu. Jen pokrčil rameny a vydal se ven, kde jí dal své sako a dal se do telefonování. Sledovala ho a čekala, co řekne, když zavěsil telefon. Jenom se zamračil a otočil se na budovu, ze které vyšli.
"Co?" zajímala se.
"Prý jsou někde na naší pozici," podrbal se na hlavě. "Oh do pérdele, to bude zas jednou průser."
"Za jak dlouho tady budou posily?" zajímala se. "Nemůžeme na ně jít takhle," ukázala na sebe.
"Za dvě hodiny," protočil očima. "Jen budeme vevnitř hlídat, že se nic neděje." Přikývla a vešla zpátky dovnitř. Byla utahaná. Will ji usadil k baru, ale tentokrát oba pili něco nealkoholického.
"Byli by hloupí, kdyby šli přímo tady," zahučela a koukala ven, kde zrovna projížděly policejní vozy se zapnutými majáky. Kapitánka naklonila hlavu na stranu.
"Po tomhle těžko, řekl bych, že si na někoho počkají přímo v nějaké temné uličce."
"No právě," přikývla pomalu a vydala se ven. Policejní auta stála nedaleko. "Ty, Wille!" ukázala tím směrem. Oslovený se zamračil a vydal se tam. Kapitánka ho následovala. Došli ke zvědavému davu a prodřeli se dopředu. Zpoza jednoho auta čouhala jenom seschlá noha.
"Sakra. Máš u sebe průkaz?" hlesla Ginny a koukla na Willa. William Ryan jako malý chodil do skautingu, jeho otec na tom trval. Nezáleželo na tom, zda uměl rozdělat oheň, nebo přežít v přírodě, jedno se naučil jistě. Vždy byl připraven... a bylo jedno na co. V tuhle chvíli byl připraven na to hrát si na kapitána, který v Americe neměl skoro žádné pravomoci, jelikož byl britský občan. Avšak s určitou dávkou nafoukanosti zvládne vše. Proto s mírným úsměvem vytáhl průkaz a vydal se k detektivovi, kterému předložil daný doklad jen na takovou dobu, aby stihl zjistit, kdo je, ale ne na tak dlouho, aby zjistil odkud je. Kapitánka Smithová jej následovala. Minimálně tohle jim zaručilo, aby se dostali k tělu. Wraithové si dali svačinku.
"Detektive, tohle přebere letectvo, byl to voják," broukla Ginny, i když ve skutečnosti neměla šajn, kdo ten člověk je.
"Nejsem si úplně jistý, že je to pravda," zamračil se na ni detektiv a podal jí doklady mrtvého. "Prostě si tu mrtvolu vezmeme my. Berte to z té lepší stránky. Ušetříte si papíry," pousmála se.
"Když se mi tu podepíšete, kapitáne Ryane," otočil se na muže detektiv s tím, že vlastně ani nevěděl, kdo je ta ženská, která na něj mluví.
"Jistěže," usmál se Will a naškrábal mu tam podpis. Detektiv po očku koukal na ženu, která si klekla k tělu. Pak naklonil hlavu na bok a začal ji ještě více okukovat. "Detektive," broukl Will a podával mu papíry.
"Pěkná," pousmál se. "Díky. Nechám rozehnat čumily."
"Děkuji," přikývl a šel za Ginny.
"Určitě wraithské. Podle fotek, co jsem viděla. I ta rána tomu odpovídá," ukázala na hruď a stoupla si. Rozhlížela se kolem. "Jeden na pět nestačí. Budou chtít další."
"To ne a už od pohledu si Wraith cucl," oklepal se. "Nemusíš ani ohledávat ránu, tohle nikdo jiný neudělá."
"Zůstaň tu. Dostanu se k městskému kamerovému systému," broukla. "A popoženu ty lemry. Mají si vzít vrtulník." Vstala a popoběhla za odcházejícím mužem. "Detektive!"
Zastavil se a podíval se na ni. Čekal, co z ní vypadne.
"Potřebovala bych k městskému kamerovému systému. Je to důležité."
"Pojďte se mnou," pokynul jí. "Jste s tím kapitánem od britského letectva?" Tak nakonec tohle Williamu nevyšlo, ale k překvapení se detektiv nijak nebránil. Zřejmě mu bylo jedno, kdo to vyřeší, hlavně když nemusí on.
"Jsem kapitán amerického letectva," přikývla. "Bohužel jsem si nechala průkaz v uniformě, protože tady ho nemám kde dát," ukázala na šaty.
"Do výstřihu by se vám ještě vlezl," mrkl na ni. "Dobře, můžu znát jméno?"
"Ginny Smithová. Kapitán," pousmála se a podala mu ruku.
"Těší mě," políbil ji na hřbet ruky. "Pojďte, ukážu vám, kde budete mít přístup ke kamerám."
"Děkuju," usmála se znova a následovala ho. Pomyslela si něco o slušnějším oblečení. A hlavně pohodlnějším. Detektiv se jen usmíval, byla pěkná a doufal, že v těch botách trpí. Boty byly její nejmenší problém. Nikdy si nekupovala nepohodlné věci. Ale na pronásledování Wraithů by byly lepší rifle.
"Je blízko vaší stanice nějaký obchod s oblečením. Potřebuju kalhoty," broukla.
"Jistě a pokud můžu doporučit, tak tenisky, pokud se chystáte běhat."
"O to se nebojte. Tohle je večerní oblečení. Doprovodíte mě, prosím?"
Přikývl. "Nenechal bych vás se tu pohybovat samotnou." Pousmála se a nastoupila s ním do auta. Měla pravdu, v obchodě byla hotová během pěti minut. Koupila si rifle, tričko a nějaké tenisky. Nakonec se ještě rozhodla pro černou mikinu. Noci tady bývaly chladné. Detektiv ji doprovodil na stanici. Kde jí za podpis a po zkontrolování, že je doopravdy od letectva, nabídl veškerá přístupová hesla. Ginny si sedla k několika desítkám obrazovek. Odfoukla si.
"Detektive, potřebovala bych k ruce pár lidí, je to možné?"
"Někoho vám seženu," zabručel. "Můžu nabídnout i sebe."
"Klidně," přikývla a vytáhla mobil. Vytočila Willovo číslo. Chvíli ji to nebral, než nakonec z něj vypadlo něco jako, že co chce.
"Už tam jsou posily?"
"Jop, právě ho nakládají."
"Super, ať mi prosím odloží vestu a zbraň."
"Jak si přeješ, chceš stunner? Dva jsem vzal z domu."
"Ehm. Ne. Radši devítku. A náboje k tomu."
"No, když myslíš, moc ti to ale nepomůže, jedna rána nikoho z nich nezastaví."
"Wille, víš dobře, že střelba není zrovna moje silná disciplína. A s tím druhým střílet pořádně neumím. Chci devítku."
"Dobře, stejně se budeš držet vzadu."
"Hmhm. A to jako řekl kdo?" zeptala se pobaveně a sledovala kamery, které vrátili policisté asi o hodinu nazpět.
"Já, když neumíš střílet a budeš mít jen devítku, tak zapomeň, že se dostaneš někam dopředu. Mimochodem Tylor se ti tu směje."
"Super," zabručela. "Kdyby něco, dejte vědět. Zkusíme je najít."
Povzdechla si. Bude muset s tím svým střílením něco udělat. Pokud šlo o střílení v klidu, vždycky trefila, ale pokud jde o to, být v pohybu a střílet, byl tu prostě problém. Znova se zadívala na obrazovky. Tohle vypadalo na velmi dlouhou noc. Nechala si přinést kafe a opřela se o stůl. Další muži, kteří byli s ní, pátrali očima taky.
"Nemáme nějaký vyhledávací program s obličeji. Něco takového přece existuje," zakňourala asi po hodině. Oči jí pálely.
"Existuje, ale ne všude je," ozval se detektiv. "Ne vždy vám město dá dostatek prostředků." Zavrčela. Chtěla se otočit na detektiva, ale něco ji na obrazovkách zarazilo.
"Tady, zastavte to a vraťte," ukázala na jednu z obrazovek. Ostatní muži poslechli a snažili se najít to, co tam viděla ona.
"Stop, tady!" vyhrkla a ukázala prstem. "Dá se to přiblížit?"
"Samozřejmě," přikývl detektiv a za chvíli měla přes celou obrazovku zvětšeninu. "To je nějaká maska?" staral se.
Ginny se na něho podívala. "Je to odsud jenom pět minut," vyhnula se odpovědi. "Jsou tam tři," natahovala se rychle pro bundu a pak se znova zarazila. Na další obrazovce viděla další dva. Vyštrachala telefon a vytočila Willovo číslo.
"Ano, Gin?"
"Mám je," broukla. "Tři jsou pět minut od nás v kasinu a další dva jsou u pyramidy a nevěříš, co dělají," broukla a pak položila ruku na telefon. "Zavolejte do toho kasina, aby ho uzavřeli. Celé a hned!" Detektiv jenom kývl, zatím co William Ryan se vyptával, co kde kdo dělá? Vypadal, že se spíš směje něčemu, co mu kdosi říká.
"Ti dva Wraithové u vás se fotí s turisty," hlesla Ginny a vyšla ze dveří. "A ještě chvilku asi budou. Když vyrazíš hned, máte je skoro bezpracně. Já se vydám pro ty tři." Na druhé straně se ozval smích. Fotí se? S Turisty? Tohle je ta nejšílenější věc, co kdy slyšel. Ginny se pousmála.
"Sejdeme se potom u kasina?" broukla.
„Dobře, ale sama tam nechoď."
"Nejdu, půjčím si pár policajtů," ušklíbla se.
"Počkej na mě, prostě!"
"Wille."
"Nediskutuj o tom. Ber to jako rozkaz!" prskl a vypadalo to, že se sbírá pryč.
"Dobře," hlesla.

Na druhé straně se kapitán soukal do vesty a ještě chytl zbraň, kterou po něm hodil Tylor.
"Tak co, šéfe? Jak to vypadá doma? Prý jste místo mě měl někoho na misi," zazubil se. Vypadal, že se těší na to, až postřílí pár Wraithů.
"No...ano," připustil neochotně. "Lincolna. S Reedovou uvízli na planetě s Genii. Když jsme odcházeli sem, ještě nebyli doma."
"Aha," ozval se George a zamračil se. "Ještě nebyli doma?" Trošku až zuřivěji nabil. "Co se stalo?"
"Mise nešla zrovna podle plánu," broukl Ryan a stručně mu to vylíčil. "Záchrana by měla být na cestě."
„Výborně," zavrčel Tylor. "Jdeme je zastřelit?"
Jenom přikývl a skousl si ret. Doufal, že ho Ginny aspoň jednou poslechne. George Tylor byl od té doby duchem nepřítomný. Vydali se na ulici a během deseti minut měli dva Wraithy přímo na dohled. Schovali zbraně, i když přes kupu lidí všude kolem nich je stejně skoro nebylo vidět.
„Jak je zabijem?“
"Chytíme je," broukl Ryan. "To bude nejlepší. Pak je omráčíme a pak vyslechneme. Nebo tak nějak."
"Chcete tady střílet stunnerem?" ušklíbl se. "Těžko."
"Ne, prostě je v klidu chytíme. Tylore, vestu dolů. Jdem se vyfotit," uchechtl se.
"A jinak normální?"
"No honem," uchechtl se. "Líbí se mi ten levý, vem si toho vpravo," broukl a podal vestu jednomu vojákovi.
"Ne, ne ,ne!" to už ho pár dalších vojáků svlíkalo z vesty. Rezignoval. Slavné činy žádají své oběti. Povzdechl si a šel za Ryanem. Prodrali se davem. Nadšeně k jednomu Wraithovi přicupital a naprosto dokonale se rozněžňoval, jako každý turista okolo. Wraithové vycenili své bělostné zoubky, nahodili výraz ála hollywood smile a zapózovali. A v tu chvíli měli svoje hladové pazourky spoutané za zády.
Zpoza turistů vyběhli vojáci a mířili na ně. George svého omráčil, zatímco Ryan se se svým stále pral. Jeho se cukal a cukal a vrčel, než ho někdo střelil stunnerem.
"No, tak to jsme trochu pohnojili," vydechl kapitán. "Vemte je, máme tu ještě tři další. A s nikým nemluvte!"

Ginny, detektiv a několik policistů netrpělivě postávali před kasinem. Zevnitř se ozývaly vyděšené výkřiky.
"Jste si jistá, že počkáme?" hlesl detektiv.
"Já...rozkaz kapitána Ryana," polkla a přešlápla. Tohle bylo nepříjemné.
"No, rozkaz nerozkaz, tohle vypadá špatně." Ginny si skousla ret.
"Seru ho," hlesla. "Jdeme!"
„Serete koho, kapitáne?" ozvalo se za ní. Maličko zbledla a polkla. Otočila se. Stál tam Will a nevypadal dvakrát nadšeně. "O tom si ještě promluvíme," zavrčel Ginny do ucha a čekal, až otevřou dveře. "Zůstaň vzadu. Jdeme!"
"Wille!" zaprotestovala se.
"Seržante Elisi, hlídejte kapitána Smithovou." Jenom otevřela pusu na protest, ale pak si to rozmyslela.
"Když tohle uvidíte," ukázal kapitán fotku Wraitha, "nevolejte na to, zastřelte to! Jasné?!"
Všichni přikývli. "Nestarejte se o to, co to je nebo kdo, prostě střílejte."

Tak komentujte, jak se vám povídka líbí ...a snad další bude zase za týden (uvidím ale, jak to budu stíhat s opravou, protože snad už začnu zase jezdit na víkendy do Chorvatska a to vyjíždím v pátek a vracím se v neděli, tak uvidím, jak mi hlava bude myslet )

vynikající

"Nebyla jsem v kasinu (ani) nepamatuju!" tetelila se radostí.

Toto nieje chyba, ale akoby tam chýbalo slovo. Možno zámerne, ale to ja nemôžem vedieť.

Zatiaľ dobré.
Možno policajti boli až neuveriteľne "poddajný" (ochotný), alebo ako to napísať. Niekto sa preukáže niečim a bez problémov ho pustia na miesto činu.