Povídky M&M - 54.část - Avalon, part 3

Pekný nekrológ.

tak konec týdne tu a nová povídka taky ...

Wraithská záležitost, part 1

Uteklo pár dní od chvíle, kdy se týmy vrátily zase do normálu. Generál svůj slib dodržel. Jenom jednomu člověku to nebylo moc po chuti. Kapitán Smithová by uvítala, kdyby mohla zůstat v jiném týmu. Od té hádky s Willamem Ryanem se na ni ani nepodíval a naprosto ji ignoroval. V jídelně ho sem tam viděla i flirtovat s doktorkami. Neskutečně ji to štvalo. Svým způsobem ji to nutilo, aby se uzavřela do sebe, tedy více se všechny stranila. Fungovalo to tak dva dny, než ji Reedová donutila, aby se přidala k ostatním. Někdy kapitán nevěděla, co si drobná hnědovláska myslí, určité události ji nutily, aby si na ni dávala více pozor. I když sedávala s nimi, moc toho nenamluvila. Neměla chuť ani náladu. Nejraději by se vypařila, jenže... Reedová, všude byla, všude ji tahala. Třeba teď zrovna musela poslouchat kvákání spousty doktorek o tom, jak je který voják dokonalý. Proč? Protože za to opět mohla Reedová!
"Omluvte mě, mám práci,“ omluvila se kapitán ve chvíli, kdy to už bylo společensky únosné.
"Jistě," přikývly doktorky a vypadaly, že ji skoro nevnímají. Jediný, kdo vypadal přítomný, stál opřený o stěnu a sledoval místnost ostražitým pohledem. Ten jen kývl na kapitána a pokračoval v hraní s tužkou. Ginny se zamračila víc a rychle odešla. Naprosto ignorovala kapitána, který zase balil nějakou novou sukni. Všimla si, jak po ní kouká. Takže šlo o hru? Nebo to myslel vážně? Věděl, že nemůže nic udělat, ani nic říct. Fajn, ona to umí taky. Naprosto okázale jej ignorovala. Chtěli hry? Budou je mít. Byla sledována malým zabijákem, pravděpodobně. Reedová tyhle hry uměla hrát, ale Smithová by dala ruku do ohně, že ji sleduje ještě někdo a to pozorně. Pak tu byl Ryan, který se jí snažil ublížit. Prosím, tak tohle jsou vyhlídky na ráj. Došla do svého pokoje, a kdyby mohla, praští dveřmi. Jenže tyhle byly senzorové. Další věc, kterou Antici nedomysleli. Nikdy tu nemohl vzniknout efekt bouchnutí dveřmi. Proč? Prostě to nešlo.

Koukala dobré dvě hodiny do stropu, než zase začala mít hlad. Šla na oběd.
"Nemohl jsem si nevšimnout, kapitáne, že tady sedíte sama," přisedl si k ní nějaký celkem ucházející doktor.
"No...dobrý postřeh," zabručela.
"Mám samé dobré postřehy," řekl mírně drze, "třeba to, že se snažíte zabít rajče."
"Snažím se ho nakrájet."
"Pojďte se mnou na rande," nabídl jí.
"CO?!" vyprskla a zakuckala se, ale viděla přicházet Ryana. "No...možná by to šlo."
"Fajn, zítra v osm?"
"No...uvidíme," všimla si, jak se na ni Will dívá. Nespustila ho z očí a začala na doktora dělat kukadla. Namotávala si vlasy na prst jako by jen tak mimochodem. Sledovala jeho reakci. Vypadal naprosto v pohodě a pak si šel sednout k Lornovi zády k ní i k doktorovi. Maličko se ušklíbla a pak koukla na doktora.
"Nevím, možná budu mít co dělat."
"Jen jsem to zkusil, no nic, prohrál jsem sázku."
"Sázku?!" zavrčela nebezpečně. "S kým?!" Jen se usmál a naznačil mírnou poklonu. "No tak?!"
"Omluvte mě, musím jít za doktorem Yuem." Ginny se pár krát nadechla. Hlavně v klidu. Všude přece bylo plno lidí. Soustředěně se zakousla do tortilly. Zabije ho potom. Pak šla odnést tác s jídlem. Všimla si, že těsně za ní jde Will. Vzala si nějaký pudink a prudce se otočila. Ještě si v rychlosti zkontrolovala, že je to skutečně on, a vyklopila mu to na čistou uniformu. Hned jí bylo líp.
"Promiňte, kapitáne," dodala ještě. Koukl na ni a zamračil se. Pak jen protočil očima a pohlédl na Lorna. Ten jen přikývl. Tohle bude hlášení. "Neviděla jsem vás," pokrčila rameny omluvně. "To víte, my bohatí," maličko zavrčela a otočila se k odchodu.
"To je jedno, do hlášení půjdete, ať jste bohatá, nebo ne."
"Nemůžu za to, že jste stál přímo za mnou," pokrčila rameny. Beze slova kolem ní prošel. Opřela se o stěnu a zbytek pudinku vyjedla. Doufala, že mu ten čokoládový z uniformy tak lehce nepůjde. Vydala se nachystat si věci na večerní misi a pak ještě proškolit ty nové nadšené vědátory, kteří šli s nimi. Nechápala, proč školení vždy přišlo na ni a rozhodně jí to nikterak nebavilo. Vždyť skoro vždy Tylor někde honil sukně. Reedová otravovala Lornův tým... Naházela do batohu věci a šla do zasedačky nachystat papíry. Zavřela se tam a v klidu čekala, než se objeví ti malí Einsteinové. Po hodinovém školení, kdy myslela, že je to věčnost, se vydala k sobě, kde se rozhodla si na chvíli zdřímnout.

Jakmile prošli bránou na novou planetu, Liv s Georgem a kapitánem se šli porozhlídnout po okolí. Ginny zůstala s vědci u brány. Nezlobila se, nikam se jí nechtělo.
"Všude je čisto," ohlásili po chvilce. "Jdeme." Popohnala chudáky směrem, který si předem vyznačili. Potřebovali najít místo, které jim předtím popsal průzkumný tým.
"Má to být asi pět kilometrů od brány," podotkla kapitánka. V tuhle chvíli se ozvalo sborové zakňučení vědců. "Pochod, chlapci, není to tak daleko," pousmála se.
"Ale my jsme malí vědci, co toho moc neujdou," zkoušel to jiný.
"Tak to ty svoje malé nožičky musíte potrénovat," šťouchla do něho. "Mašírujte!"
"Mpf!"
"Tu uniformu mi vyčistíte, kapitáne. Máte ji v pokoji," zavrčel Ryan, který přešel dozadu k Ginny.
"To víte, že jo, pane," maličko se ušklíbla.
"Myslím to vážně," lehce do ní strčil.
"No to já taky," podívala se na něho. "Vyperu ti ji tak, že ji nepoznáš," trošku se uchechtla.
"Chci ji jen vyčistit, nic víc!"
Znova se ušklíbla."Myslíš, že to moje zbohatlické ručičky zvládnou?!"
"Ne, jen ji chci pak poznat," ušklíbl se.
"No to nevím," pokrčila rameny. "Nikdy jsem neprala."
Ušklíbl se. "Mimochodem, za co to bylo?"
"Co?"
"Ten puding."
"Zamysli se." Protočil očima a zrychlil krok. Slyšel za sebou jenom: "Ts!" Ušklíbl se a šel dopředu, aby kontroloval všechno.

"Jsme tady," broukla kapitán za chvilku.
"To bylo tak dva kilometry!" namítl jeden z vědců.
"Lhala jsem. Pět je to dohromady," pousmála se. "Pravidlo číslo jedna?"
"Na nic nesahat," odpověděl jeden z mužů. Přikývla a koukala na objekt.
"Pravidlo dvě je obdivně koukat, nebo co?" zahučel Tylor. "Když se změníte v žábu, je to váš problém."
"Ne." odsekla kapitán. "Prostě ať se nešahá na nic, co není schváleno jako bezpečné."
"A jak to zjistíme?" rýpl si vědec. Dostal přezdívku otrava jedna.
"Dokud neřekneme."
"Fajn, takže to mám jít prohlédnout?" zakročila rychle Olivie, která si všimla, že už se „otrava jedna“ nadechuje.
"Pravděpodobně to chtěla kapitán naznačit," přikývl George.
"Tak jo," povzdechla si. Pokusný králíček do boje.
Sešla dolů do ruin. "Zůstaňte tady," řekla Ginny a šla za ní.

O chvíli později je volali, že můžou dolů. Podle všeho se nic vážného nedělo.
"Vypadá to tu v pořádku, pozor na pavouky a na nic nesahejte!" houkla Ginny a koukala po stěnách na nápisy.
"Kapitán si počte... a pak se uvidí," dodala Reedová a koukala na nápisy s černovláskou.
"Je tu něco zajímavého?" staral se Will.
"Nápisy a pár různých udělátek, počkáme, zda nenajdeme něco závadného, což už podle mě měl udělat průzkumný tým a pak... se uvidí," odpověděla Reedová, opět.
"Hele, co tady tyhle nápisy?" zajímal se jeden z mužů a ukázal na protější stěnu.
"Nevypadají, jako antické!" křikl někdo.
"Ani ty nápisy na konzoli," dodal další z vědců a dotkl se jí.
"Nešahejte na ně!" štěkla Reedová. "Je to wraithsky!" Pozdě, mladý muž se nechtěně dotkl ještě i jiného tlačítka. V tu chvíli se v místnosti okolo konzole objevila zář.
"Dolů!" zakřičel někdo. Reedová se Smithovou se vrhly před vědce. Odmrštilo je to na stěny. Obě se praštily do hlavy a zůstaly ležet na zemi.
"Bože," knikla Ginny a snažila se vyhrabat na nohy. Bolela ji hlava. Opřela se o zeď. "Řekla jsem vám, abyste na nic nesahali!!! Čemu jste nerozuměli?!"
"Nechtěli jsme na nic sahat!" vykřikl kdosi, jak se sbíral ze země.
"Seržante?!" zakřičel Tylor. Přihnal se k Liv a začal ji sbírat. Will si klekl ke kapitánce.
"Jsi v pohodě?“
"Jo," zabručela a snažila se postavit. "Co Reedová?"
"Je v pohodě!" křikl Tylor. "Jen je trošku mimo."
"Fajn," přikývl Ryan. Pak vzal kapitána a pomáhal jí na nohy.
"Můžu jim jednu šlehnout? Prosím!" vrčela a držela se ho, když se vyhrabala na nohy.
"Ne, nemůžeš, půjdeme na vzduch. Všichni!" Vědci vystrašeně vyklusali na povrch.

Báli se spíše o kapitána a seržanta, než toho, co by se jim mohlo stát.
"Vrátíme se zpátky," rozhodl kapitán. Tylor podpíral Reedovou a v pravidelných intervalech házel škaredé pohledy na vědce.
"Kapitáne, omlouvám se," knikl muž.
"Nemluvte na mě!" zavrčela.
"Ale je mi to vážně líto," hlesl.
"Ticho!" zavrčela ještě nebezpečněji a udělala krok k němu.
"Padejte, nebo vás nakopnu," ozvala se Reedová, která se sotva vlekla. Všichni mladící jenom polkli. Přece jenom obě ženy by je s přehledem nakopaly, kdyby chtěly. Pomalu se vydali k bráně.
"Bude tu muset ale jít jiný tým. Chca nechca," podotkla kapitán cestou.
"To ano, protože pokud ti něco bude, pak to musí někdo zjistit," přidal do mlýna kapitán.
"Ale nebude nám nic," mávla rukou.
"Raději bych si byl jistý, můžete mít otřes mozku, nebo nemusíte, ale podle toho jak se obě motáte, myslím si, že máte."
"Nemotám se," houkla kapitánka. Bude mu protestovat, ať je to pravda nebo ne.
"Já vás vedu, kapitáne, moc dobře vím, že se motáte," mrkl na ni. Liv to měla vyřešené. Tu skoro nesl Tylor. Hlavně proto, že se o ni bál. Možná byla malá a dokázala se o sebe postarat, ale on byl větší a taky se o ni uměl postarat.

"Vypadají obě v pořádku," podotkl doktor a koukal do výsledků.
"A jsou?"
"Jsou," přikývl. "Do zítřka v klidu a pak se můžou vrátit do služby."
"Dobře," oddechl si Ryan a šel to oběma oznámit. Seděly na ošetřovně na postelích a o něčem si povídaly.
"Myslíte, že dostaneme puding?" starala se Reedová.
"Nevím," pokrčila rameny. "Jím akorát čokoládový a na ten stejně nemám chuť."
"Já bych naopak snědla snad všechno. Bolí mě hlava," stěžovala si snad po páté a opatrně si lehla. Ginny se jenom protáhla. "No nic, jdu napsat hlášení a pak se jdu najíst," sklouzla z postele drobná hnědovláska a šla se podepsat na papír, který ji donesl doktor Beckett. Potom odešla. Mezitím došel Will, který, když zjistil, že tam je Ginny už sama, se zarazil ve dveřích. Kapitánka se zrovna bavila s doktorem a něco mu odkývávala. Sledoval ji a snažil se přijít na něco smysluplného. Beckett odešel a ona se natáhla pro bundu. Zarazila se a koukla na Willa. Rychle uhnula očima.
"Jak ti je?" staral se a přišel k ní.
Pokrčila rameny."Celkem fajn. Prý nám nic není," odpověděla a koukala všude jinam, jenom ne na něho.
"A mně nejde o pohled doktora, ale o tvůj. Jak se cítíš?" Měl starost a velkou. Nevypadalo to zrovna pěkně.
"Je mi vážně fajn. Trošku mě bolí rameno, ale jinak jsem v pohodě."
"Dobře, oběd?"
"No..." hlesla a přešlápla. "Jo, může být."
Pousmál se a popostrčil, aby šla. "Mají čokoládoví puding." Maličko se pousmála a přikývla. Čokoládový pudink vyřčený s jeho britským přízvukem byl neodolatelný. A nejhorší na tom bylo, že to věděl.

Olivie Reedová vynechala jak oběd, tak i večeři. Bolela ji hlava a neměla na nic náladu. Rozhodla se, že zkusí sepsat hlášení. Zkoušela to prvně na počítači, ale nedávalo jí to vůbec smysl. Písmenka se jí rozmazávala před očima. Nakonec vzala propisku a zkusila to alespoň na papír. Hlášení dopsala asi po hodině. Podívala se na něho, ještě jednou ho přečetla a šla ho odevzdat kapitánovi. Zabušila na dveře a čekala. Byla s ním spokojená. Vypadalo dokonale a mělo smysl. Jen doufala, že ji nevyhodí.
"Dále," ozvalo se zevnitř.
"Kapitáne, to jsem já. Donesla jsem vám hlášení," dodala hned na vysvětlení, jen co přišla. "Stále mě bolí hlava, tak jsem si řekla, že vám ho dám napsané rukou."
"Jo, položte to na stůl," pokynul Will a koukal do svojí skleničky s pitím.
Udělala, co chtěl. "Mimochodem, nekoukejte na ecer´rer, jako byste tam hledal ženskou."
"Na co nemám koukat?" zamrkal a zvedl hlavu.
Chytla se za spánky. "Skleničku... co jsem řekla?"
"Já nevím...znělo to divně."
"Omlouvám se, bolí mě hlava." Psí pohled a pokrčení ramen mělo znamenat vysvětlení.
"Jo, to bude tím," přikývl. "Bože, jsem takový vůl!"
"Copak?" starala se a přisedla si.
"Nic," zavrtěl hlavou. "To je jedno. Měl jsem slabou chvilku," pousmál se.
"Tu máme každý," pokynula mu, aby se vypovídal. "A u mě jsou tajemství jako v hrobě."
"Ne, to nejde, nemůžu."
"Jak myslíte," vstala. "Ale pamatujte, tajemství jsou věci, které vás omezují, a vy sám nechcete, abychom je měli." Připomněla mu, ne zrovna pěkným způsobem, že to po nich vyžaduje a sám je má. "Jenže ne vždy se všechny dozvíme." Mrkla na něj. "Selatam nak´retis, pane."
"Sela-co?!"
"Selatam nak´tetis," zopakovala nechápavě. "Prostě sladké sny a tak..."
"Jste si jistá, že jste v pořádku?"
"Jen mě bolí hlava," zněla hodně nechápavě.
"Mluvíte mimo angličtiny i nějakým zajímavým jazykem."
„Vážně?" teď vypadala zmateně jako veverka na poušti. "Ale vždyť jsem vám jen popřála...dobrou noc."
"Projdeme se, ano?"
"Já bych raději šla spát."
"Dobře, tak ráno," rozloučil se. Přikývla a raději už nic neříkala. Mávla mu a vydala se do postele. Chtěla spát. Napadali ji pořád takové divné věci, myšlenky, vzpomínky, o kterých si byla jistá, že nejsou její. Mávla nad tím rukou a přičítala to praštění se do hlavy. Zalezla do postele. Spokojeně upadla do neklidných snů.

Kapitán Ryan nějakou dobu zamyšleně koukal na dveře a pak vstal. Šel položit skleničku na stůl s tím, že si dá sprchu, ale v půli pohybu se zarazil. Zahleděl se na papír, který mu donesla seržantka. Rychle jej vzal do ruky. "Tylore," zkusil vysílačku.
"Jo, příjem, šéfe!"
"Můžeš nechat to, co děláš, a přijít ke mně?"
"Musím? Mám... něco rozdělané."
Will protočil očima a zavčel. "To je rozkaz!"
"Už klušu."

Georgi Tylorovi trvalo rekordních deset minut, než dorazil ke svému velícímu a vešel. Našel jej v podivné náladě. Stál u okna a v ruce držel papír. Popravdě vypadal, že právě příchozího nevnímá.
"Jsem tu, pane," odkašlal si.
Britský důstojník sebou cukl a otočil se. "Oh, jasně. Máme problém." Třemi kroky přešel k poručíkovi a podal mu papír, aby se podíval.
"Kdo si kreslil?" uchechtl se.
"Reedová a víš, co to je?" Tón velitelova hlasu dával znát, aby se George opravdu snažil, že tu sranda končí.
"No...nevím," hlesl a podíval se na to líp.
"Wraithština," zahučel. "Poznám ji, ale nepřečtu. Normálně bych to bral za špatný vtip."
„Ale?“
"Ale když mi to donesla, tak použila zcela mě neznámá slova místo skleničky a přání na dobrou noc," mračil se.
"A kde je teď?"
"U sebe a spí. Jen jsem chtěl vědět, jestli to není nějaký váš výstřelek."
"Neeee," zakroutil hlavou.
"Výborně, vezmi stunner a jdeme," rozhodl se. Ať se s jeho drahou podřízenou dělo cokoliv, on to vyřeší.
"Stunner? Na co?" klusal za ním.
"Jen pro jistou, nerad bych si od ní nechal zlomit nos."
"Jasně," přikývl. "To dává smysl."

Reedovou vzbudilo otvírání dveří. Její první reakce byla šáhnout pod polštář a vytáhnout devítku, ale když viděla Tylora a kapitána, tak ji pustila. "Neumíte klepat?"
"Umíme."
„Fajn a co chcete?" starala se a vylízala z postele. Teď už neusne, zvlášť když si připadala, že ji někdo šťouchá do mozku rozžhaveným drátem.
"Napsala jsi hlášení ve wraithštině," dal jí pod nos její papír.
"Eh?" koukala na ně. Pak koukla na papír a zase koukala nechápavě. "V jaké wraithštině?"
"Je to wraithsky!" zavrčel Ryan.
"Já vám nerozumím," hlesla zoufale. "A nevrčte na mě." Chytla se za spánky.
"Jdeme na ošetřovnu," broukl. To už jen smířlivě přikývla. Chytla si Tylora, takhle z toho alespoň něco vytříská, i když byla pravda, že on ji nosil skoro všude a rád. Pro něj byla pírko. Doktor ji znova oskenoval, ale výsledky byly opět v pořádku. Nakonec vyškemrala něco na bolest hlavy a celé hlášení v jiném jazyce byl považován za žert, který se moc nepovedl. Tylor ji doprovodil zase do postele a počkal, až usne.

Will se vydal k sobě do pokoje. Po cestě uviděl na jednom z balkonu kapitána Smithovou. Vydal se za ní. Bylo pozdě na to, aby se potulovala venku.
"Co tady děláš?" zašeptal, když se dostal za ni. Rychle se otočila, ale pak se trošičku pousmála. "Nemůžu spát. Pořád mě budí nějaké sny."
"Jaké?" staral se.
"No...nevím..." zarazila se. "Je tam tma, mlha..."
Zamračil se. "Wraithové?"
"Nevím...možná," pokrčila rameny. Zamračil se ještě více a prohlížel si ji.
"Bolí tě hlava?"
"Trošku," přikývla. "A mám mžitky před očima a hlad," pousmála se. "Možná to bude spolu souviset," mávla rukou ve srandě.
"Souvisí to spolu. Upřímně, nevěděl bych to, kdyby mi Reedová neodevzdala hlášení napsané ve wraithštině."
"Divný smysl pro humor," uchechtla se.
"To ano, kromě toho, že mi odpřísáhla, že je to anglicky napsané a přečetla mi, co je tam napsané. Občas jí ujede slovo v jiném jazyce... a bolí ji hlava, má hlad." Tím chtěl naznačit, že jemu to vtipné nepřijde.
"No...obě jsme se praštily do hlavy, ale podle doktora jsme v pohodě."
"A obě máte nějaké spojení s Wraithy..." uchechtl se.
"Nemám!" nafoukla se. "Byl to jenom sen."
"No... dobře... pojď spát."
Jenom přikývla a šla za ním. Dovodil ji přede dveře a nervózně přešlápl. "Díky za doprovod."
"Není zač, kdyby cokoliv, volej doktora."
"Jasně," mávla rukou.
"Dobrou noc," pousmál se a otočil se.
"Dobrou," šeptla a zavřela dveře. I když chvilku přemýšlela, že ho poprosí, aby s ní zůstal.
Jenže to by musela něco říct. Popravdě i on by rád zůstal, měl o ni strach, jenže... Opřela se o dveře a chvilku poslouchala, jestli už odešel. Pak si povzdechla. K čertu s nějakou hrdostí. Otevřela je. Překvapeně na ni koukal s rukou pozvednutou k zaklepání. Maličko se pousmála a ustoupila ze dveří.
"Jen kdyby se ti v noci udělalo špatně," dodal.
"Jasně," pokývala hlavou s úsměvem. "Nic mi není, fakt..." Sundala si bundu a kalhoty a skočila do postele. Nervózně opět přešlápl, než si vlezl k ní. Bylo jí to jedno. Byla ráda, že leží. Přitiskl se k ní a zavřel oči. "Dobrou noc."
"Dobrou," šeptla a koukala do země. Za chvíli cítila, jak pravidelně oddechoval. Pousmála se a koukala, jak spí. Spát se jí nechtělo. Podle ní vypadal kouzelně. Jenže všechno, co spí, vypadá většinou roztomile.

George přecházel před zavřenými dveřmi. Nakonec se rozhodl zaklepat. Otevřela mu Liv v pyžamku se žirafou a chlupatých papučkách.
"No?" koukla na něj a vypadala dost přešle.
"Jak ti je?" staral se.
"Bolí mě hlava," kuňkla potichu a ustoupila ze dveří.
"A mám zajít pro doktora?
"Nic nenajde, nic nenašel ani poprvé," zahučela a šla ho obejmout.
Hladil ji po zádech. "To přejde určitě."
"Jenže kdy? Nemůžu usnout," fňukla.
"Lehni si a budu ti vykládat pohádku." Jen padla do postele a zabalila se do deky. Před chvílí brečela jak malá únavou. Nemohla usnout, jak ji bolela hlava, nemohla ani usnout tím, jak byla unavená. George si začal vymýšlet nějakou pohádku. Sice mu to šlo ztěžka, ale nakonec se do toho tak procítil, že málem usnul sám. Zamotal do toho draky, princezny, trpaslíky, srnky, žížaly...a jak končil dramatickým koncem, koukl na Liv. Spala jak dřevo. Nevěděl, jestli ji opravdu uspal, nebo to bylo tak nudné. Pořádně ji přikryl až ke krku a dal jí pusu na tvář. Potichoučku se vyplížil ven. Což mělo za následek, že se na chodbě potkal s poručíkem Lincolnem. Ten na něj jen koukl s mírně pobaveným obličejem.
"Nic se nestalo! Jenom jsem jí byl říct pohádku!!" vyjekl George.
"Jistě a já jsem anglická královna," pousmál se a poplácal ho po zádech.
"Přísahám," knikl. Lincoln se ušklíbl a zakroutil hlavou. Ať to bylo, co to bylo, může si z George dělat srandu. George zavrtěl hlavou a radši zmizel. Tohle mu byl čert dlužen, ale jedno musel Lincolnovi nechat, dokázal udržet nějaká ty tajemství. Rozhodně dál své teorie neposílal. Přece jenom ať ti dva měli mezi sebou, co chtěli, jeho se to netýkalo.

Will se ráno vyplížil dřív, než se město vzbudilo. Na tohle byl zvyklý a považoval se za přeborníka v plížení. Kapitánku potkal až na snídani.
"Jak ti je?" staral se.
"Hm," přežvýkla. "Hlava bolí, ale nic, co by se nedalo vydržet."
"Jdi za doktorem pro nějaké prášky."
"Není to tak hrozné."
"Ale mohlo by být," trval na svém.
"Wille," povzdechla si. "Je mi fajn. Jenom jsem měla v noci pár špatných snů." Trošku se pousmála. Pokrčil rameny. Ať si dělá, co chce. Je dospělá. Znova se pousmála. "Mám službu, uvidíme se večer?"
"Můžeme," mrkl na ni.
"Tak jo," zvedla se a otočila se k odchodu. Sledoval ji, dokud nezmizela.

George Tylor se nechával obletovat doktorkami, ale v poslední době se proslýchalo, že je spíše zanedbával. Byl roztěkaný a jako by duchem nepřítomný. Většinu volného času trávil nad knihou, což znepokojovalo všechny okolo.
"Tak co se děje?" zajímala se Liv u večeře.
"Co by se dělo?" nechápal a dával si něco dobrého. "Budeš to rajče?"
"Ehm...ano," přikývla pomalu.
"Škoda," zatvářil se smutně a začal na ni házet psí oči, o kterých věděl, že vždy zaberou. Nakonec to rajče dostane!
"Od kdy žebráš rajče?" zajímala se.
"Mám na něj chuť a navíc... oberu tebe," zazubil se. Najednou ztišil hlas. "Co děláš dnes večer?"
„Nic..." odhadovala.
"Výborně," promnul si ruce. "Potřebuju pomoc s kontrolou jednoho skladiště." Olivie na něj chvíli koukala, jestli mu vážně nepřeskočilo.
"A co tam?"
"Uvidíš." Obdařil ji dokonalým úsměvem a šťouchl jí do hřbetu ruky vidličkou.
"No...tak jo," přikývla. Hlava ji už bolela míň, tak snad to bude v pohodě.
Navíc, kdyby Georgovi neustále říkala ne, tak by to stejně neznamenalo žádnou odpověď a musela by jít. Maličko si spíš pro sebe pokrčila rameny a pustila se do jídla.
"Tak za hodinu se pro tebe stavím, hm?"
"Určitě," pousmála se.
"Vem si na sebe něco pěkného," zašeptal jí do ucha a odplul. Liv jenom koukala a pustila se do jídla.

O pár míst dál se zrovna Ginny rozešla vrátit prázdný tác. Moc toho nesnědla, chtělo se jí spát a na místě, kam se ukládaly použité věci, byla fronta. Trochu se jí točila hlava, tak se opřela o jeden ze stolků. Chvíli tak vydržela, ale podle ní se ta podlaha mohla přestat točit. Pak už slyšela jenom něco jako výkřik: "Kapitáne!" A pak už nic. Ladně se sesula k zemi a tác s ní. Liv zvedla hlavu, aby se podívala, co se děje. Vadilo ji, když ji někdo rušil u jídla. Jen vzala vysílačku a oznámila událost na ošetřovně. Zvedat se jí nechtělo. Navíc ty písmena v knize nedávala žádný smysl. Takže knížku odsunula stranou a dál pokračovala v jídle. Na půl ucha poslouchala, co se děje se Smithovou. Za chvilku už se kolem ní prořítili doktoři. Kapitánku se mezi tím podařilo trochu probrat a seděla opřená o jednoho hodně hezkého vědce. Kdyby nechtěla být s Willem, nebylo jí blbě a nebyl pátek, dala by si i říct. Všimla si, jak na ni odněkud z dálky, z hodně velké dálky, ukazuje Reedová vztyčený palec a usmívá se. Maličko zavrtěla hlavou.
"Jdete se mnou, kapitáne, a žádné odmlouvání!" řekl Carson a snažil se znít autoritativně. Ginny jenom přikývla. Nehodlala mu říct ne, tady přestávala sranda, i když tvrdila opak.
Tohle se jí stávalo jen výjimečně a to většinou ve chvílích, kdy měla vysokou horečku. Carson jí pomohl na nohy a namířil ji směr ošetřovna. Na ošetřovně jí doktor hned šoupl po skener a pak okamžitě do postele. Jediné, co zaznamenal, byla zvýšená mozková aktivita, což mohlo vysvětlit ony bolesti hlavy a omdlévání. Teprve až ležela v posteli, tak si snímky pořádně prohlédl. Jenom překvapeně zamrkal. Nakonec se rozhodl zavolat kapitána Ryana a vedení.
Všichni tam byli do pár minut. "Tak o co jde, doktore?" zajímala se doktorka Weirová.
Ukázal jim snímky. "Tohle je mozková aktivita kapitána před pár dny a ten snímek vedle je její mozková aktivita teď."
"Je chytřejší?" odhadoval Will.
"No, to bych úplně netvrdil," začal vyhýbavě.
"Tak hloupější?" zkusil to Lorne.
"Majore!" okřikl jej. "Jde o to, že její mozek pracuje o 35 % více, než by normálně měl. Naposledy jsem něco takového viděl u Rodneyho, který se měl povznést."
"Takže...?" Lorne se neodvažoval znova hádat.
„Tím chtěl doktor naznačit," vložila se do toho doktorka, "že se nám chystá kapitán povznést?"
"Svým způsobem ji to může zabít."
"Taky těsně vedle," odkašlal si major.
"Ano, to je trošku vedle, ale kdo by vám pak dělal administrativu?" koukl na něj Ryan, který moc dobře věděl, že Lorne měl rád své poskoky. Evan se zářivě usmál a zkusil si s přednostní tipnout, kdo: "Vy?"
Kapitán se jenom ušklíbl."Jak jí pomůžeme?" zeptal se místo odpovědi.
"Nijak, nevím, jak to zastavit, ani nevím, proč se to tak děje. Jediné, co mě napadá, že za to může ten přístroj na misi, co ji srazil. Pak mě ale napadá proč ona a ne i seržantka Reedová, která má stejné prob..." zarazil se. "Kde je Reedová?"
"Byla v jídelně," zahučel Lorne.
"No... pokud ji uvidíte, tak ji sem pošlete, jen pro jistotu," mračil se Carson.
"Jistě.“
"O dalším postupu u kapitána vás budu informovat..." mračil se.
„Dobře." hlesl. "A mohl bych..." naznačil, že by tam rád zahnízdil.
"Jistě, ale nebudit!!"
"Nebojte," pousmál se a upaloval tam. Jakmile dosedl, kapitánka na něho koukla.
"Z toho večera asi nic nebude," hlesla a trošku se pousmála.
"Nevadí, bude jiný," mrkl na ni.
"Omlouvám se."
"Nemusíš, za tohle nemůžeš," podal jí tyčinku, "štípl jsem na večeři."
"Nechci, měla jsem," broukla a koukala někam za něho. Otočil se. Nikdo tam nebyl.
"Co se děje?" staral se a prohlížel si ji.
"Je to jako by tam byla část wraitské lodi." Čekal, jestli neřekne něco víc. Takže Wraithové?
"A sem tam projde nějaký Wraith."
"Ještě něco?"
"Přijde ti to málo?" maličko se ušklíbla.
"Jen, jestli toho není více, nic víc," pokrčil rameny. "Carson se tě nechtěl vyptávat, protože jsi spala."
"V noci se mi zdálo o nějakých výkresech, nákresech..."
"Dokážeš je překreslit?"
"Já?! Ani nápad!" rozesmála se. "Ale..." na chvilku se odmlčela.
"Ale?"
"Ale...možná by to šlo...Tok´rové mají technologii čtení myšlenek."
Přikývl. To znělo dobře. "Jenže takové množství informací ti může ublížit."
"No...ale zase na druhé straně jsou wraithské informace."
"Ale první a nejhlavnější je tvůj život!"
"Ano?" maličko se pousmála. "A pro koho?"
"Třeba pro mě? Pro Tylora a dokonce i Reedovou!" rozčílil se.
Znovu se trošku pousmála."Jestli to Weirová schválí, ať SGC sežene Tok´ry. Něco mi dluží, tak snad by to neměl být problém. A až se vyřeší tohle, začneme pracovat na dalším problému, ano?"
Zavrčel. "Na dalším problému? Jako to že umřeš? I třeba s Reedovou?!"
"To bude on," přikývla. Naštvaně na ni koukl a zvedl se. Jde pryč! "Co je?" nechápala.
"Nic, jdu jen ohlásit, co máš za vidiny, a jdu sehnat Reedovou na vyšetření."
"Tak jo," přikývla. Přesto byl hlavně naštvaný. Nejdůležitější bylo, aby žila a ne nějaké informace! Ginny se zatím zahrabala pod peřinu a snažila se usnout. Neustále měla pocit, že je pozorována. Každý pohyb, každý nádech i každá myšlenka.

Liv si sedla na jednu z beden ve skladišti a nechápavě koukala na George."Kdo jsi a kam si strčil poručíka Tylora?"
"Nikam," pousmál se George.
"Nevšímáš si doktorek a pak... taháš mě po skladišti a..." rozpřáhla ruce.
"Říkal jsem si, že by ti to mohlo udělat radost... víš, na co narážím, že?" Usmála se, jasně že věděla. "Tak co?" šťouchl do ní.
Rozesmála se. "Pojď sem," stáhla ho na deku. "Piknik po večeři?"
"Nestihl jsem tě pozvat dřív."
"Všimla jsem si."
"Je něco špatného na tom, že chci večer strávit s tebou?" mrkl na ni.
"Ne, ale...hlavně ať nás tu nikdo nenajde."
"Co? Bojíš se?" šťouchl do ní.
"Trošku, víš jak... drb sem, drb tam a... jo jasně," rozesmála se, "navíc, vím, o co ti jde."
"O co?" Naklonila se a pošeptala mu to do ucha. Tím akorát vyvolala úšklebek na jeho tváři. "Ani nápad, jenom jsem chtěl s tebou povečeřet.“
"Najednou," rýpla si a pak se chytla za spánky. "Promiň, jen mám občas chvilkový pocit, jako by mi chtěl mozek odcestovat."
"V pohodě, pojď, půjdeme spát," pousmál se. Bude raději, když s ním půjde na „piknik“ v pořádku. Tohle se mu nelíbilo a navíc večeře s Reedovou, která ho neposlouchá, nemá cenu.
"Skočím si jen na ošetřovnu pro něco. V noci jsem se asi padesátkrát probudila a celý den se nemůžu na nic soustředit. Text mi nedává vůbec smysl. Někdy se ani nedokážu soustředit na to, co mi někdo říká. Nerozumím tomu."
"Tak na té ošetřovně se necháš rovnou vyšetřit," vytáhl ji na nohy.
"Zkoušeli to včera a předevčírem, nikdo nic nenašel!" vztekala se. "Nic vám není, dveře jsou támhle!" Naštvaně kopla do nějaké bedýnky a najednou se zarazila. "V jakém skladišti jsme? Není to náhodou skladiště s věcmi, které jsme zabavili Wraithům?"
"Asi," přikývl. Se zamračením přešla k bedýnce, kterou nakopla a otevřela ji. Nakoukla do ní a z ní vytáhla kulatý předmět připomínající lítající talíř. Vypadalo to, jako hybridní kruh z organické hmoty, kterou pohromadě držel kov. Se zaujetím si ho prohlížela a najednou se prudce otočila. "Vím, k čemu to je?!"
"No aspoň někdo," hlesl. "K čemu?"
"K... blbě se to vysvětluje, ale slouží to k léčení... něco jako... sádra? Asi ano, třeba když si zlomíš ruku, tak se ti dá pomocí toho zafixovat a ta...au!"
"Jak to víš?" zamrkal.
"Mám to v hlavě, prostě tak nějak ... to tam bylo..." vypadala vyděšeně.
"Jdem na ošetřovnu, mašíruj!" vystrkal ji ze dveří. Poslechla ho, avšak odmítala se vzdát věcičky, kterou našla v bedně.

"Zkoumalo to plno lidí a nikdo nevěděl, k čemu to je," vydechl Carson o chvilku později, když se Liv s Georgem objevili na ošetřovně. Prohlížel si tu divnou věc.
"Ano a přitom je to obyčejná sádra, nic více, akorát účinnější. Tedy ono to v sobě má látku, kterou si dáte na postižené místo a pak to necháte, aby to působilo... co na mě tak koukáte?" nechápala. Nevěděla, že celou dobu na ně mluví jinak než anglicky.
"Co?" hlesl George.
"No, vždyť jsem..." zamyslela se a zkusila to celé znova říct, akorát se musela soustředit na slova.
"Lehněte si, seržante," poklepal doktor na postel pod skenerem. Raději se už na nic neptala a poslechla. Carson ji oskenoval a chvíli čekali na výsledky. Reedová mezitím zaútočila na jeho zásobu lízátek a systematicky likvidovala jedno za druhým.
"A už mě ani tak nebolí hlava."
"To je dobře," pokýval hlavou doktor a koukal na snímky. Městem se rozezněl alarm.

"Doktore, Tok´rové jsou tady," ozvalo se Beckettovi ve vysílačce.
"Doveďte je hned na ošetřovnu, prosím."
"Rozkaz."
"Co se děje?" zajímal se George.
"Tok´rové mají zařízení, kterým můžeme nahrávat vzpomínky. Nebo tak nějak se mě to snažila vysvětlit kapitán. No a pomocí toho zařízení můžeme z kapitánky dostat veškeré informace, o kterých tvrdí, že má."
"Aha," přikývl poručík.
"A co seržant?" staral se hned zápětí.
"Její výsledky jsou stejné jako kapitánky. Ale z nějakého důvodu je Smithové hůř.“
"Není to třeba dané tím, že já rozumím tomu, co mám v hlavě?" zkusila to Olivie.
"Vy...rozumíte tomu?"
"Samozřejmě," pokrčila rameny. "Půlka z toho je nákresů lodí, které se už nepoužívají."
"Tak to byste si měla promluvit s doktorem McKayem.
"Proč? Jsou vyřazené..." trošku couvla.
"Co se děje?"
"Ne všechno je jen o nákresech lodí," zavrtěla hlavou, "půlku z toho stejně nedokážu zařadit a akorát mě z toho bolí hlava."
"Zajímavé," broukl Carson, ale to už se ve dveřích objevil Jacob Carter, který evidentně nedokázal skrýt své nadšení. Rozhlížel se všude jako malý kluk. V ruce měl kufřík. Velkým obloukem se vyhnul Carsonovi a šel se podívat na skener. Beckett si jenom odkašlal.
"Promiňte, ale tohle vypadá tak zajímavě..." snažil se zakrýt svoji zvědavost Carter, nebo ji alespoň trošku ospravedlnit.
"Prozkoumáte to později. Teď kapitán čeká."
"Ano, jistě," hned přikývl Jacob a neochotně se ploužil pryč, než nad ním převzala kompletní kontrolu Selmak. V tu chvíli šel hned svižněji.

Když dorazili do pokoje, Ginny spala zachumlaná pod dekou. Nevypadala, že by se jí zdálo něco pěkného.
"Musíme ji probudit," řekla Selmak.
Nikdo si nevšiml, že je Reedová následovala, dokud nepromluvila "A je to nezbytné? Zdá se jí několik snů."
"Je," přikývla Tok´ra. "Kapitáne," poplácal ji Carson po ramenu. "Vzbuďte se." Ginny to chvilku trvalo, než se probrala. Protřela si oči. Nechápavě na ně koukalo. Chvíli ji vždy trvalo, než si uvědomila, kdo je a kde se nachází.
"Jacobe," pousmála se nakonec a sedla si. "To bylo rychlé."
"Bylo mi vysvětleno, jak moc jsou důležité informace, která vlastníte," povzdechla si Selmak.
"Stejně jako to, že ji to zabije?" rýpla si Olivie. Všichni ji více méně ignorovali.
"Ano, to taky, donesl jsem to zařízení,“ pokračoval Jacob.
"Super," pousmála se jako by nic. Nervózně si poposedla, kdo ví, proč se jí nelíbilo to, jak se na ni Reedová koukala. Připadala si jako svačina.
"Trochu to štípne," řekl Tok´ra a přiložil ji na spánek malou kulatou věc. Ginny se jenom trochu bolestně zašklebila a protřela si místo okolo toho. Jacob vytáhl z kufříku zbytek zařízení. Rozložil jej. Zamyšleně jej celé zkontroloval. Nikdo v místnosti se skoro ani nenadechl. Za chviličku nad zařízením vyskakovaly obrázky.
"Vítejte v mojí hlavě," povzdechla si kapitán.
"Ukažte nám nějaké ty plány," vybídl ji Carson a fascinovaně sledoval to, co se jim objevilo.
"Já to moc nekontroluju. Nevím, jak vyvolat určitou věc.“
"Stačí, když na to budete myslet," pomohla jí Selmak a sama fascinovaně sledovala nákresy. Něco takového nikdy neviděla.
"Nejsou celé, nebo jsou, ale je v nich zabudovaná pojistka," ozvalo se po chvíli. "Vidíte, tady tohle?" ukázala Reedová na hologram. "Je to obráceně, pokud byste to postavili, tak vás to zabije."
"To je nemilé," přikývla Selmak.
"Xeyal axmaqes deiyl..." vypadlo z Reedové. Všichni se na ni tázavě podívali. Zopakovala jim opět to samé. A opět se dočkala těch tázavých pohledů. Nakonec mávla rukou a naznačila, ať pokračují. Čím déle sledovala ty plány, tím v ní více rostl pocit neskutečného hladu, i přes plný žaludek.
Černovláska zívnula a prohodila: "Bude to fungovat, i když budu spát?"
"Uvidíme, ale snad by mělo," podíval se na ni Jacob.
Vděčně přikývla a přikryla se dekou, potřebovala se vyspat. Cítila, jak jí víčka klesají proti její vůli. Během okamžiku spala. Mezitím se přítomní kochali jejími zmatenými sny.
"To zařízení vše nahrává, měli bychom ji nechat vyspat," broukla Selmak.
Carson přikývl a ukázal ven. "Mezitím vám to tu můžu ukázat a potřebuju si promluvit s druhou pacientkou."
Všichni se vydali ven, kde Selmak dostala prohlídku jak ošetřovny, tak i celé Atlantis. Carson se mezitím vrhl na prohlídku Liv. Ta se bránila, ale dokázala si už většinou ohlídat, jakým jazykem mluví a vypadala, jako by si ve vzpomínkách udělala jasno.
"Nevím proč, ale jste na tom lépe jak kapitán," podrbal se na hlavě doktor.
"To vám nepomůžu, třeba jsem obdržela méně vzpomínek, než ona a nebo méně škodlivých," pokrčila rameny a pak se koukla na skleničku s bonbóny. "Dostanu jeden za statečnost?"
"Vemte si," přikývl. "Možná proto, že umíte trochu wraithsky a vzpomínky si umíte protřídit?"
"To... by mohlo být ono, možná," přikývla hodně váhavě.
"Vypadá to jako nejpravděpodobnější možnost."
Mírně se pousmála a rozhlédla se okolo. "Doktore, jak jste na tom s lékařským slibem?"
"Dobře, proč?" koukl na ni.
Seskočila k němu z lůžka a přišla k němu tak blízko, až mu to bylo nepříjemné. "Chci, abyste tuhle svoji úvahu vzal pod lékařské tajemství."
"Samozřejmě," přikývl.
"Berme to jako něco, co se prostě stane, a do lékařské zprávy napište, prosím, že nedokážete určit, proč tomu tak je." Po tomhle měl Carson pocit, že se nejedná o prosbu, ale doporučení. Znova přikývl. Mile se pousmála a ukradla mu druhý bonbón.
"Měla byste se taky jít vyspat, seržante."
"Jsem v pohodě, věřte mi, je mi lépe, než před pár hodinama," mávla rukou. "Chci jít, ale za kapitánem, kdyby něco potřebovala."
"Teď spí." Liv si jen povzdechla a sedla si na postel. Tak se tu bude nudit. "Běžte spát k sobě, seržante."
"Kdyby se cokoliv dělo, dejte mi prosím vědět," ještě ho poprosila, než půjde.
"Určitě," pousmál se. "Dobrou."
"Nejdu spát."
"No tak pak příjemnou zábavu, ať budete dělat cokoliv."

tak další povídka bude za týden v neděli, to vám zase můžu slíbit

To nebylo spatne.
Jen ten pristroj na cteni myslenek neni od tokru.tokrove meli pouze sken ve stylu detektoru lzi, timto skenem overovali ci jste goaldsymi agenty.

pal: ale myslím, že někde to tam bylo...jinak pořád si stojím za tím, že autoři jsou svrchovanými králi děje, povídek, technologií i postav a není řečené, že co nebylo v seriálu, nemůže existovat v povídkách

Jak si tu ten malý despota vyskakuje , to ale neví, že jeho prezidentské křeslo je nahnilé

btw: Aby nedošlo k záměně... menší „výhružka“ je směřována k Mac

2Big-mac

to štvalo. Svým způsobem ji to nutilo, aby se uzavřela do sebe, tedy více se od všechny stranila. Fungovalo to tak dva dny, než ji Reedová donutila, aby se přidala k ostatním.

náladu. Nejraději by se vypařila, jenže... Reedová, všude byla , všude ji tahala. Třeba teď

Gratulujem. Táto časť sa podarila. Jemne zamotaná a bez "hluchých" miest.
Do rána im narastú (vytvoria sa) kŕmne ruky a začne sranda.

Tak pokračování

Wraithská záležitost, part 2

Selmak v těle Jacoba nechala muže, aby se kochal krásami města, a mezitím sama uvažovala o celé problematice. Zdálo se jí to výborné. Dva rozdílní lidé se stejným problémem, ale každý reagoval jinak. Stálo to za bližší prozkoumání. Jakožto Tok´ra byla zvědavá a to hodně. Měla co dělat, aby to nadšení nepřenesla i na Jacoba. Musela mu to nějakým něžným způsobem sdělit tak, aby s tím souhlasil a přišlo mu to pro jeho lidskou stránku přirozené. Možná, že Tok´rové byly jiní než Goal´di, ale stejně jako lidem jim nebyla vzdálená jemná manipulace. Rozhodla se ale, že počká, než půjdou spát. Druhý den se pak můžou projít na ošetřovnu za kapitánem a vyslechnout si její příběh a pak ten od seržantky. Chtěla mít ve věcích jasno. Za pár minut Jacob zavelel, že se jde spát. A v tu chvíli Selmak začala. Opatrně mu začala vyprávět o různých věcech, pak přešla k důležitějším tématům, až nakonec skončila u Wraithů a příznaků dvou osob.
"Takže chceš vědecké pozorování?" staral se. Věděl, co Selmak chce, přece jenom žil s ní nějakou tu dobu. Její dychtivost naprosto cítil. Že se vůbec ptal. No, zítra se tomu podívá na zoubek. Přišlo mu to jako dobrý nápad. Sám byl zvědavý jako slepice. Ještě chviličku pozoroval strop, než se zvedl a šel se podívat, zda kapitán spí nebo ne. Jednoho dne tu Selmak nějakou myšlenkou utrápí!

"Je kapitán vzhůru?" staral se, jakmile došel na ošetřovnu.
"Zkuste to, různě usíná a probouzí se," informovala jej sestřička.
"Díky," pousmál se, zaklepal na pokoj a potichu vešel. Kapitán seděla na posteli a nepřítomně se rýpala v jídle, které ji předtím někdo donesl. "Tak pozdě se už nejí," podotkl od dveří.
"Vím," broukla.
"Ale zase musíte být silná," poukázal na to, že to jídlo za nic nemůže.
"Snažím se to sníst," přikývla.
"Chcete pomoci?" zazubil se. "Ale je pravda, že jsem se na vás přišel podívat z naléhání Selmak. Jistě si dovedete představit, jak dokáže být neodbytná."
"Jistě," pousmála se a nacpala do sebe kousek kuřete.
"Chce vám položit pár otázek. Víte, jakože ohledně vašeho stavu."
"Jo, ptejte se."
"Jak se to stalo?" začal. "Chtěl bych váš pohled na všechno. Jak jste se cítila a tak."
"Mladí vědci dělali, co neměli," povzdechla si. "I přes varování."
"A dál? Popište mi to prosím," usmíval se. Moc dobře věděl, že když ji chvíli bude pobízet, tak mu všechno řekne, jen se potřebovala rozmluvit.
"A dál? Dotkli se toho, objevilo se bílé světlo, proletěly jsme se vzduchem a trošku tvrději se pomazlily se zdí. Vše."
"Nevíte, čím by mohlo být způsobeno tím, že na to reagujete jinak než Reedová?"
"Nevím...umí trochu wraithsky."
"Dobře, ale podle doktora jste měly stejné příznaky, jenom vy jste rychleji zkolabovala, třeba to má opožděné."
Maličko se pousmála."Nevím, jak je to možné." Jen přikývl a pak odbočil. Popovídal jí o domově i o tátovi. Přece jenom, její otec byl až moc velké zvíře.
"Myslela jsem, že jste už dlouho na Zemi nebyl," pousmála se.
"No, měl jsem cestu okolo, znáte to. Popovídal jsem si se známými, za dcerou..."
"Pravda," přikývla. "Díky, že jste dorazil tak rychle."
"Selmak mě přemluvila, že je to důležité," trochu se začervenal.
"Tak v tom případě děkuju jí."
Přikývl. "Neřekli mi, jak je to důležité, tak jsem nevěděl, jak moc mám spěchat. Atlantis je nádherná."
"Je to krásné město," přikývla. Pak zívla a naznačila, že večeři bude muset dojíst jindy.
"Nebudu rušit," usmál se. "Prospěte se, dobrou noc." Přikývla a zavrtala se do peřin. Bylo fajn slyšet o Zemi, ale zase se chystala prospat. Jacob odešel a nechal ji. Selmak si mezitím už stihla o všem udělat obrázek

Jacob zkusil štěstí u seržantky. Zaklepal a čekal na vyzvání. Otevřela mu seržantka v županu a chvíli na něj koukala, než uhnula ze dveří.
"Byl jsem u kapitána."
"A jak se má? Mám o ni starost."
"Spí. Selmak zajímalo pár věcí," usmál se. Ukázala na jednu židli, aby se posadil, a pobídla jej, aby se ptal. "Zeptám se stejně jako kapitána. Popište mi tu misi."
Liv mu nabídla vodu. "Přišli jsme na planetu, kde byl prvně průzkumný tým. Podle všeho byla bezpečná a našli jsme nějakou místnost se spousty různých vědeckých blbostí. Když jsme to prozkoumali, tak se jeden doktor omylem opřel o nějaký čudlík a najednou to bylo."
"Co bylo?"
"Asi bílý záblesk, nevím, pamatuju si, že jsem jednoho vědce za sebou schovávala."
"Má už někdo nějakou teorii v tom, proč vám je relativně dobře a kapitánce ne?" Jistě, že teorie byla, ale na tuhle otázku nechtěla odpovědět, jen na něj koukala. "No tak...jsem jenom zvědavý."
"Teorii máme," přiznala.
"Jakou?"
"Moje teorie je, že jsem stála dále než kapitánka, pak vzpomínky musely být rozděleny mezi dva, ale já jim rozumím, tedy části. Možná jsem dostala tu "lepší" část... a dokážu si ji utřídit."
"Aha..." podrbal se na hlavě. "Bylo by dobré, kdybyste to zařízení měla taky."
"Ne, nebylo," prohlásila pevně. "V mé hlavě není nic, co by bylo k vidění."
"Škoda."
"Nejsou tam žádné nákresy, ani nic jiného," hlesla a snažila se tvářit tak, aby jí to uvěřil.
"Vy to musíte vědět nejlépe."
"Smím mluvit se Selmak?"
"Určitě," ozvala se Tok´ra.
"Vím, že tento rozhovor nebude plně soukromý," nervózně poposedla, "ale nechci nic, co by mi četlo myšlenky, i když si myslím, že pro danou situaci je to to nejlepší. Mám dost co skrývat. Navíc informace, které jsem získala díky tomu přenosu, nejsou nikterak radostné."
"Chápu."
"Chci vás ale požádat o laskavost..." odkašlala si. "Dlouho se na Zemi nedostanu, ale potřebuji něco diskrétně doručit."
"Poslouchám," přikývl.
Přešla k jedné ze zásuvek a vytáhla malý balíček. "Stačí, když to jen pošlete na uvedenou adresu..." broukla. Selmak koukla na jméno na obálce a pozvedla obočí. Liv pokrčila rameny.
"Odesílatel Vivian Jonesová?"
"Jo." Nevyptával se dál. Její věc. "Stačí jen, když to pošlete poštou. Na své místo dorazí," pousmála se.
"Spolehněte se."
"Děkuji, žádám o to vás, Selmak, protože si myslím, že lidé mají tendenci povídat..."
"Pokud by Jacob chtěl něco říct, já ho nezastavím."
"Ale můžete jej alespoň ohlídat," uchechtla se.
"Jacob si dává pozor. O to strach mít nemusíte.“
Carter zavřel na chvíli oči a pak se usmál. "Vidím, seržante, že ke mně máte velkou důvěru."
"Neberte to špatně, ale v některých věcech raději věřím Selmak.... nebo Tok´rům. Mám už to odzkoušeno."
Muž se jenom pousmál."Můžete se na nás oba spolehnout."
"Děkuji."
"Kdykoliv," přikývl. "Půjdu."
"Dobrou noc,"kývla. "Budu vás o svém stavu a stavu své wraithské mysli neustále informovat. A jdu si dát do jídelny něco krvavého."
"Dobrou chuť," usmál se a nechal ji tam samotnou.

Will se ráno vzbudil až pozdě, ale vydal se na ošetřovnu za kapitánkou. Ginny ještě spala.
Měl o ni neskutečný strach. Na stole měla donesenou snídani. Koukal na ni a ani si nevšiml Carsona, který stál za ním. S tichým povzdechem si sednul k ní na židli a čekal.
"Budila se celou noc. Říkal doktor, co tady byl," řekl potichu Carson. Ryan s leknutím nadskočil. Když se na doktora podíval, ve tváři měl výraz malého chlapce, kterého přistihli při krádeži sladkostí. "Má špatné sny." Kývl ještě k přístroji na stole kousek od ní. "Celou dobu to nahrává. V rychlosti jsem projel ráno to, co se jí zdálo celou noc. Jsou to tak rychlé záblesky, že občas ani nestačím postřehnout, co se tam stalo."
"Předpokládám, že to nejsou veselé věci," povzdechl si. "Tohle je zlý sen."
"Nevíme, jak to z ní dostat. Celou noc jsem nespal. Procházel jsem různé výzkumy, které už jsou přeložené, ale nenašel jsem nic."
"A...co takhle Jacob a ten goaldský přístroj na léčení?" navrhl Will.
"Pochybuju, je to v oblasti mozku, prakticky ji zabíjí to, že ví..."
"A nestálo by to aspoň za pokus?"
"Je to zbytečné, zabíjí ji vlastní "intelekt"."
"Musíte něco udělat! Nemůžu ji ztratit...je to...je to člen mého týmu! Nemůžu přijít o dalšího!" vstal.
"Musíte se s mířit i s touto myšlenkou, stejně jako s tou, že nemusí být jediná... prošel jsem si záznam Reeedové." Carson zastával názor, že když špatné zprávy, tak naráz.
"Takže prostě konec? Jenom tak?"
"Kdybych věděl jak, pomohl bych."
"Kdyby se vzbudila, vzkažte jí, že přijdu odpoledne," maličko zavrčel a radši odešel. Šel si zaběhat. Potřeboval se uklidnit. Oběhl snad celou Atlantis. Částečně mu to pomohlo. K jeho překvapení jej to ani tak moc nezasáhlo. Čekal to, celou dobu to čekal a po Johansonovi to byla jen otázka času, kdo bude další. Osprchoval se a koukl na hodinky. Běhal a chodil po městě asi hodiny. Ve sprše strávil asi další hodinu, než se znova vydal na ošetřovnu. Doufal, že tentokrát bude vzhůru, alespoň aby jí dal sbohem. Vypadalo to, že pořád spí, ale jen do doby, než dosedl na židli. Otevřela oči a koukla na něho.
"Ahoj," malinko se pousmála, ale bylo vidět, že se do toho musí nutit.
"Ahoj, jak je?"
"Fajn," hlesla.
"Mluvil s tebou Beckett?" Jenom přikývla. Povzdechl si. "Něco vymyslíme!"
"Vždyť vím."
"Jenom prosím tě vydrž," hlesl.
"Dělám, co můžu," přivřela oči. "Zhasni, prosím."
Udělal, co chtěla. "Mám tu zůstat, nebo mám jít pryč?"
"Ještě chvilku zůstaň. Jenom doufám, že to k něčemu je, že ten přístroj pomůže a aspoň něco zjistíme."
"Víme toho už dost. K něčemu to je..." šeptal, bál se.
"Aspoň něco," přikývla potichu.
"Gin," začal, "pokud nenajdeme způsob, jak ti pomoci, chci, abys věděla, že tě miluju, ano?"
"Vážně?“ broukla, ale myslela si svoje. Nikdy jindy jí to neřekl a ani nenaznačil a teď, když hrozilo, že se nedožije rána, to na ni vybalí. Ale i tak to bylo milé. „A to i přes to, že jsem nechutně bohatá a s penězi si většinu věcí nechci ulehčovat, i když bych mohla?" šeptla trošku vyčítavě.
"Seru ti na peníze!" nafoukl se. "Koho zajímají? Tady si za ně nekoupíš nic." Malinko se pousmála a přikývla. "K čemu ti jsou peníze v jiné galaxii, kde čas se měří jedině tím, jak dlouho přežiješ?"
"Já si vystačím s výplatou," pokrčila rameny. "Tys mi to minule vyčetl."
"To bylo minule, dnes je dnes," pokrčil rameny.
Znova jenom přikývla."Ale některé věci se nedají tak rychle zapomenout."
"Ne, to nedají," přikývl. "Ale myslím, že pokud přežiješ, tak se s tím vyrovnám.“
Jenom se na něho dívala. "Mimochodem..." broukla. "Nápodobně," šeptla a koukala na něho.
"Výborně, asi pak rozbiju pár antických květináčů..."
"To si nezaslouží."
„Ale ano! Někdo to musí schytat."
"Nebudu se hádat." šeptla. Zazubil se. Vyhrál. Pohladil ji po vlasech a koukal, jak přivřela oči.
"Prospi se, stavím se zítra," políbil ji na čelo.
"Budu se těšit," malinko se pousmála. "Dobrou noc, kapitáne."
"Dobrou i tobě," pousmál se. Zavřela oči a skoro hned usnula. Will u ní seděl ještě chvilku, než šel do svojí do postele.

Poručík "prezident" Lincoln bedlivě sledoval desátníka Reedovou, která se rýpala v jídle a vypadala hodně bledě. Pozoroval ji už hodně dlouho a vypadala opravdu špatně.
"Nechceš kolu? Myslím, že tu ještě někde nějaká plechovka je..."
"Ráda," přikývla.
"Skočím ti pro ni, seď!" Skoro hned ji tlačil zpět do židle. Vyběhl pryč a snad během pěti minut byl zpět i s plechovkou. Ochotně ji ženě otevřel a sledoval, jak se napila. Upřímně doufal, že jí pomůže. Poslední půl hodiny byla mimo a to byla předzvěst toho, že omdlí. "Lepší?" staral se Lincoln.
Trvalo pěknou chvíli, než odpověděla. "Trošku. Asi si půjdu k sobě lehnout."
"Doprovodím tě."
"Díky, jsi hodný," pousmála se. "Myslím, že ani asi netrefím."
Vytáhl ji na nohy a podepřel ji. Pousmála se a v půlce cesty mu oznámila, že je galantní. Lincoln si pomyslel, že je pako. Doprovodil ji až do pokoje a uložil ji do postele. Jakmile ležela, tak se jí barva do obličeje alespoň trošku vrátila.
„Teď lepší?"
"Jo, trošku, díky, už to tady nějak zvládnu."
"Opravdu?"
"Kdyby něco, pokoj máš hned vedle," mrkla na něj.
"Pravda," usmál se. "Dobrou, seržo."
"Dobrou noc, Chrisi," přetočila se na bok a objala si polštář. Pousmál se a vyšel ven. Ještě se na ni podíval ode dveří. Povzdechl si a odešel. Věděl, že její i špatně, ale nedokázal ji pomoci zvlášť, když nechtěla na ošetřovnu. Slíbil si však, že se na ni v noci a ráno skočí podívat.

Willa v noci vzbudila vysílačka. Volal ho doktor Beckett, měl přijít hned na ošetřovnu. Hodil na sebe tričko a rozeběhl se tam.
"Co je? Co se děje?!" vydechl, když doběhl. Doktor zrovna vycházel z pokoje a třel si čelo."Je mi líto, Williame, ale...kapitánka před pár minutami...Nezvládla to," hlesl smutně Carson.
"Ah..." bylo jediné, na co se zmohl. Měl u ní být.
"Je mi to líto."
"V pohodě," šeptl. "Čekal jsem to... jen ne tak brzo."
"To nikdo," přikývl. "Jste v pořádku? Zvládnete to?"
"Jsem v pohodě... můžu za ní?" Carson po chvilce přikývl. "Chci být sám," hlesl, když jej doktor následoval. Chtěl jí věnovat ještě pár posledních chvil jen proto, aby si to později nevyčítal. Carson naznačil zbytku personálu, aby odešli a nechali tam kapitána samotného. Jsou věci, do kterých se nechce plést. Dá mu čtvrt hodiny a pak ho vyžene. Moc dobře věděl, jak se kapitánové k sobě mají a navíc Ryan svoje členy až fanaticky chránil a zbožňoval. Pamatoval si, že ošetřoval jednoho vědce, který omylem pořezal Reedovou.

Will došel pomaličku k posteli, kde ležela. Sedl si k ní a chytl ji za ruku. Chvíli seděl bez hnutí, než se opět postavil a pohladil ji po hlavě. Nakonec ji políbil na čelo. Cítil, jak se třásl, slyšel se křičet, ale v duchu. Nemělo to cenu. Ať udělá cokoliv, nic mu ji nevrátí. Rychle setřel pár slz. Ještě se na ni jednou podíval. Chtěl odejít, ale nemohl. Nohy ho neposlouchaly. Ztěžka dosedl na židli a mlčky na ni koukal. Když si myslel, že se jakž takž uklidnil, tak se vydal ke dveřím. Potřeboval na vzduch. Když vycházel ze dveří, Carson stál před nimi a čekal. Doktor se na něho rychle podíval a sklopil oči. William Ryan si zhluboka povzdechl a poplácal jej po rameni, přestože to byl on, kdo potřeboval uklidnit.
"Doktore," začal chraptivě. "Jaká je šance, že Reedové se nic nestane?" Druhou smrt by pravděpodobně nevydržel.
"Zvládá to mnohem lépe, ale víc teď říct nemůžu. Nechce zůstat na ošetřovně."
"Dobře, děkuju, kdyby cokoliv, volejte mě prosím," šeptl tak, že jej skoro neslyšel. "Půjdu se projít, ale vysílačku mám u sebe."
"Jistě, kapitáne," přikývl Beckett. Will prošel kolem něho. Beze slova se vydal někam do nitra města. Atlantis jej polkla a ukryla ve svém nitru...

Christopher Lincoln se probudil časně ráno. Ani nevěděl, co jej vzbudilo. Možná špatný sen... ale měl takový zvláštní pocit. Vstal a vytáhl zbraň. Pomalu se vydal ke dveřím, ale za nimi nikdo nebyl. Potřásl hlavou a pak šel zkontrolovat Olivii. Jen pro dobrý pocit. Před jejími dveřmi našel sedět kapitána Ryana. Seděl opřený hlavou o stěnu a koukal do stropu.
"Pane?" hlesl.
Koukl na něho."Chtěl jsem za seržantem, ale...pak jsem si uvědomil, že asi bude spát, tak jsem nechtěl budit," zablekotal.
"Dobře, jdu ji zkontrolovat. Večer jí nebylo dobře. Chcete se mnou?"
"Já? Nevím," zavrtěl hlavou. "Asi počkám."
"Dobře, tak pozor, ať nespadnete dovnitř," pousmál se mírně, i když sám viděl, že s kapitánem není něco v pořádku. Počkal, až se odsune a vešel za Liv. Hned ode dveří viděl, že je postel prázdná. Zamračil se. "Liv?" houkl a rozhlédl se. Přešel ke dveřím do koupelny a zaklepal. "Liv Reedová, jsi tam?" Nic se neozývalo, tak zaklepal znova. Čekal ještě chvíli, a když chtěl vejít, tak se dveře otevřeli a v nich stála bledá "pohřešovaná". "Promiň, neslyšela jsem tě."
"Tos čurala tak hlasitě?" prohlížel si ji. "Jsi v pohodě?"
"Ne, teď jsem se probrala," zahučela.
"Co?" zamrkal.
"To máš jedno," zahučela. "Doprovodíš mě na ošetřovnu?"
"Určitě, pojď." Opřela se o něj a nechala se vést. Jedna věc byla tvrdohlavost, druhá byl život. Nějak si na tom druhém více zakládala. Will ji viděl vycházet. Povzdechl si. Tak si možná promluví později. Potichu se zvedl. Protřel si oči a koukal zmateně po chodbě. Pak se vydal k sobě do pokoje. Tylora hledat nechtěl, ale Reedová - nějak cítil, že by jej pochopila... ale! Tak chtěl, aby se nic z toho nestalo. Proč zrovna teď, když někoho nejvíc potřebuje, tak v okolí nikdo není?

Reedová s Lincolnem došli na ošetřovnu, kde zrovna potkali Carsona v plášti a v rukavicích. Vypadal, že se chystá na něco velkého.
"Kam se chystáte?" hlesla Reedová.
"Je třeba udělat pitvu. Možná se mi povede zjistit víc."
"Myslím, že se prvně budete muset postarat o mě," hlesla a držela se za břicho.
"Není vám dobře?" staral se. Zavrtěla hlavou a mírně zakňučela, než se rozeběhla k nějakému dřezu. Carson si povzdechl a přešel k ní. "Lehněte si pod skener.“
"Od včerejška je mi zle," knikla a nechala se převést k lůžku. "V noci jsem byla zvracet, ale omdlela jsem v koupelně."
"Aha," broukl a spustil skener. "Ležte v klidu." Snažila se, ale skoro neustále se vrtěla. "No, seržante, nevím, jak je to možné, ale podle tohohle skenu, jste naprosto v pořádku. Žádná zvýšená mozková aktivita, teplota, nic. Možná jste jenom něco špatného snědla," pousmál se.
"Výborné," zakničela. "Naposledy jsem měla včera večer rajče!"
"Seržante, podle skenu jste naprosto v pořádku! A pokud srovnám včerejší testy a výsledky teď, jste v pořádku!" strčil jí pod nos oba skeny.
"Oh, výborně, takže to, že jsem si málem rozbila hlavu o záchodovou mísu je v pohodě, že?" štěkla a drápala se do sedu. "Výborně, doktore, tak na tohle jsem nepřišla. Pokud dovolíte, za půl hodiny mi začíná služba!" Vstala a pak se elegantně složila na zem a vzala to přes skenovací lůžko. Naštěstí tam byl Lincoln, který ji chytil.
"Jste si jistý, že je v pořádku?" hlesl a koukal na ni.
"Podle skeneru ano," přikývl. "Nemá teplotu, její mozková aktivita je opět v normě, tep má pravidelný..."
"Až na to že zvrací a omdlívá, doktore, tohle mi nepřijde v pořádku."
"Zasáhl ji kus mimozemské technologie, ale protože tady nebyla, když jsem jí říkal, aby tu zůstala, nemám mnoho výsledků ke srovnání."
"Takže ji taky budete pitvat za chvíli? Mimochodem, koho jste chtěl pitvat teď?"
"Kapitána Smithovou," hlesl a koukal na Liv, která už byla při sobě.
"Kdy?" hlesla Liv, které to začalo v hlavě šrotovat. Pokud kapitán umřela, je na řadě.
"Dneska v noci." Slyšeli jen hlasité polknutí a pak seržant odběhla. Carson si povzdechl a protřel si oči. Potřeboval si dát šlofíka.
"Víte co, prospěte se," začal Lincoln, "já ji pohlídám, a kdyby cokoliv, vzbudím vás."
"Ne, musím zjistit, co zabilo kapitána, aby se to samé nestalo Reedové."
"Prvně se prospěte, abyste neudělal chybu a ta pak Reedovou nezabila."
"Já...no dobře," povzdechl si. Pravda, kapitán neuteče. Teda alespoň v to doufal. Přece jenom cítil se unaveně. Odešel do své kanceláře, kde se alespoň trošku prospal.

Liv potkala Willa až na obědě. Sedla si k němu, ale neměla chuť na nic. Jen se nutila něco sníst. Kapitán koukal do prázdna a zaregistroval ji až po chvíli. Seděla naproti němu, zelená, ale rýpala se v rohlíku.
"Jak je vám?" staral se.
"Zle," pokrčila rameny. Zvykla si.
"Měla byste být na ošetřovně."
"Nic mi není, doktor mě tam nechce," povzdechla si. "Skener to vyřešil."
"Měla jste tam být už delší dobu." Pokrčila rameny, když to vlastně bylo jedno. "Promiňte, nejsem nejlepší společník, nechám vás," povzdechl si a vstal.
"No, to já taky ne, pane, zvlášť když bych vám každou chvíli mohla pozvracet uniformu."
"Jo," zabručel nepřítomně a odešel.

V místnosti bylo naprosté ticho a šero, když kapitánka otevřela oči. Netušila, proč má přes sebe prostěradlo. Obalila se jím a sedla si. Neležela na posteli ale na nějakém tvrdém. studeném a kovovém stole. Rozhlédla se kolem sebe a z tváře se jí vytratila i ta poslední kapička barvy. Rychle sklouzla ze stolu, trochu zavrávorala, ale vrhla se ke dveřím. Tak to ne! Tady nebude ani o minutu déle! Přejela rukou po panelu, ale nic se nestalo. Dveře byly zavřené. Zkusila to znova, ale pořád nic. Cítila, jak jí buší srdce. "Pomoooooc! Slyší mě někdooooo!!!" zabušila na dveře. "Otevřeteeee! Otevřete ty dveře!!!" křičela. Cítila, jak začíná panikařit, i když věděla, že se jí tu teoreticky nic nestane, ale člověk nikdy neví...

"Kapitán Ryan na ošetřovnu!" ozývalo se městem hlášení. Muž, který právě běžel po chodbě, jen změnil směr.
"Co tentokrát?" vydechl, když doběhl na ošetřovnu.
"Sedněte si prosím," hlesl Carson a nervózně přecházel sem a tam.
Poslechl a koukl na doktora, "tentokrát Reedová?"
"Ne...my...asi jsme udělali chybu," špitl. "Hrozitánskou, když si představím..." otřepal se.
"Ano?"
„Asi začnu od začátku," knikl a sedl si. "Doktor Hansard právě procházel po chodbě, kde jsou zásoby, nástroje a...a márnice."
"Ano?"
"No a uslyšel hluk. Víte, většinou je na té chodbě ticho," maličko se zachichotal. "Kdo by tam taky mluvil, že. Ale slyšel tam někoho křičet, tak...tak se šel podívat a..." otřel si orosené čelo a polkl. Koukl na Willa. Brit se však stále nechytal. "Našel na zemi kapitána Smithovou. Víte, když jsem odcházel, byla na stole, takže se asi ptáte, jak se mohla dostat na zem," blekotal. "Samozřejmě mě doktor hned volal. Nechtěl jsem mu to věřit, ale kapitánka je...nevím jak, možná jsme udělali chybu, ale je naživu."
"Aha." Tohle bylo popravdě jediné, na co se zmohl.
"Nevím, jak se to mohlo stát. Kontrolovali jsme, jestli je skutečně mrtvá - skenerem, EKG a dalšími způsoby, ale...nevím, jak se to stalo."
"Možná..." začal a vstal.
"Chcete za ní?" staral se doktor. "Sice spí, ale..."
"Děkuju."
„Tudy," pokynul rukou. "Mimochodem! Kde je seržant?!"
"Byla na obědě, před dvěma hodinami. Kde je teď, netuším."
"Měla být tady, i když měla dobré výsledky," bručel a odešel pryč.
"Mně řekla, že jste jí tu nechtěl, nebo že ji nějaký doktor tu nechtěl, že jí prý nic není." Jenže to už byl Beckett pryč. Ryan udělal svůj klasický povzdech a šel si sednout za Smithovou. Vypadalo to, že spí. Opřel se v židli a rozhlédl se. V místnosti nikdo nebyl, tak ji chytl za ruku.

Doktor narazil na Liv na chodbě. Seděla na jedné z laviček.
"Měla byste být jinde."
"Doktor Thompson mě před pár hodinami vyhodil, že jsem v pořádku," pokrčila rameny.
"Ale já jsem vám řekl už před několika dny, že máte zůstat na ošetřovně. A stojím si zatím, i když sken včera nic neukázal."
"Víte, momentálně je mi to jedno."
"Proč?" Koukl na ni.
"Je mi zle!"
"Na ošetřovnu, hned!" zavrčel. Nakonec ji tam skoro dotáhl. Dal ji na lůžko a bedlivě ji sledoval. Kromě kapitána to bylo jediné zvířátko, které bylo v jeho péči.
"A zůstaňte ležet!" přikázal.
"Doktore, kapitán Ryan vás volá," vystrčil hlavu ze dveří zdravotník.
"Oh božínku! Já si dneska neodpočinu!" Tohle spojení používal zásadně ve velkém stresu a většinou, když nevěděl, kam dřív skočit. Což bylo často.

"Co se děje?" prohlásil doktor, jakmile dorazil do pokoje.
"Probouzí se," šeptl Will a kývl ke kapitánce. Doktor Beckett přikývl a počkal, co se bude dít, sám byl zvědavý. Ginny za chvilku otevřela oči. Koukla kolem sebe a pohledem se zarazila na obou mužích.
"Kde to jsem?" hlesla.
"Na Atlantis," odpověděl jí kapitán.
"Aha," přikývla. "A kdo jste vy?" knikla a pak se posadila. "A kdo já?"
"Amnézie. To snad časem odezní," ozval se doktor potichu. "Jsem doktor Beckett, místní vládce a pán."
"Kecá, je to doktor," pousmál se Will. Kapitánka zase jenom přikývla a nedůvěřivě po nich koukala.
"Říkal jsem doktor," mrkl na ni. "Nemáte se čeho bát, jste mezi přáteli."
Další přikývnutí. "Zkusím si s ní promluvit," pousmál se Will.
"Dobře, budu vedle, mám tam dalšího pacienta, pak mi hlašte výsledek."
"Určitě," přikývl. A pak s černovláskou zůstal sám. Najednou ani nevěděl, co má povídat. Před chvílí měl tolik věcí na jazyku a teď... připadalo mu každé slovo hloupé. Zkoumavě na něho koukala.
"Jsem William," vypadlo z něj po chvíli váhání.
"My spolu...?" začala s malým úsměvem.
"Jo."
"Aha," chápavě přikývla.
"No, tohle se má tak..." odkašlal si. "Blbě se to vysvětluje."
Znova přikývla. "Bude vadit, když se ještě prospím?"
"Prosím, určitě jsi unavená. Budu tu celou dobu, popovídat si můžeme pak."
"Dobře," pousmála se a přetočila se na bok. Přehodila přes sebe peřinu, jak mívala ve zvyku a byl jí vidět jenom nos a kousek čela. Pak zavřela oči a napočítala dvacet oveček, než usla.

Liv se probudila další den ráno a kupodivu jí už bylo dobře. Nebolela ji hlava, nezvracela a dokonce křeče, které měla snad všude, přešly. Zavrtala se ještě pod peřinu a na chvilku zavřela oči. Tomuto se říkala dokonalá úleva. Měla pocit, jako by se právě narodila. Za chvilku se objevil Carson.
"Tak jak se cítíte, seržante?"
"Kupodivu dobře," zahučela. "A mám hlad."
"Nechám vám donést snídani," přikývl.
"Díky... víte, co je zvláštní? Nic mě nebolí, tedy jen svaly od těch křečí, ale jinak se cítím v pohodě."
"To je dobře," přikývl. "Kapitánka se vzbudila, ale nevím, co ona," broukl zamyšleně.
"Co s ní bylo?" starala se. Nějak to prostě přes svůj problém nezaznamenala.
"Vy to nevíte," vydechl překvapeně. "Myslel jsem, že kapitán vám to řekl."
"Řekl mi co?!“
"Mysleli jsme, že kapitánka je mrtvá. Chvilku to tak vypadalo."
"Ach," to bylo jediné, co ze sebe dostala. Vlastně ji to nepřekvapilo, matně si pamatovala, že jí to snad i někdo říkal. Možná zrovna zvracela.
"A teď spí."
"Řekněte mi prosím, až se probere a jak to s ní vypadá."
"Vzbudila se už včera večer, ale nic si nepamatovala"
Liv mocně zívla. "Pošlete mi sem prosím tu snídani?" Na to jen Beckett přikývl a otočil se k odchodu, když stál ve dveřích, zaslechl ještě. "Vzpomene si."
"Snad," přikývl. ¨

Za půl hodiny dostala velkou snídani, kterou ji přinesl Tylor. Ten se staral hned odeveří: "Jak ti je?"
"Dobře," odpověděla a vytrhla mu tác s jídlem.
"To vidím," pousmál se.
"Jen mě všechno pobolívá... ze včerejška ještě," začala s plnou pusou.
"Ale je dobře, že ti je líp."
"Bude chvíli trvat, než si zase zacvičíme."
"Nevadí."
Pousmála se a v tu chvíli ji něco napadlo. "Nepamatuju si nic z toho....myslím ty věci o Wraithech."
"Fakt?" vydechl. Přikývla a snažila se tvářit smutně. Pro ni tohle tvrzení znamenalo dost. Minimálně to, že pokud si kapitán nepamatuje nic, teď by útočili na ni. To je jedna věc, druhá věc byla ta, že ty informace, které má, nechtěla dávat pryč. Jednalo se o sobecké gesto, ale na rozdíl ode všech ona věděla, co ty informace znamenají a kam vedou.
"Trošku škoda."
"Určitě, mohlo nám to pomoci..."
"To ano, ale důležité je, že jsi v pořádku."
"Jen aby to tak brali i ostatní," povzdechla si.
"Budou, neboj."
"Nebudou mi to věřit," hlesla, "za tu dobu, co kapitánka podávala svoje informace a vám já nedala nic." Na tohle jenom mlčel. "Nejhorší je na tom, že mám pocit, jako bych k tomu měla nějaký důvod, ale... nevím proč."
"Nevadí," pousmál se a mávl rukou. "Na tom nesejde."
"To je pravda, jednou si třeba vzpomenu..." George ji pozorně sledoval. Nevěřil jí, poznal na ní, jako snad jediný na Atlantis, když lhala, ale měla nějaký důvod mlčet. A on ji v tom podporoval. Jestli tohle někdy praskne, budou se smažit v pekle. Pousmál se a chvilku jí ještě povídal. Než musel do služby. Takže mohla být zase sama.

Will došel na ošetřovnu další den a hned se vydal k pokoji Ginny. Doufal, že už bude vzhůru. Byla zachumlaná v peřině a jenom podřimovala.
"Jak se ti daří?" staral se.
"Fajn," pousmála se a protáhla se.
"Nemáš hlad?"
Maličko se zamračila."No jo, obrovský."
"Nechám donést snídani."
"Díky," zívla si. "Tak dobře jsem se nevyspala už hodně dlouho," pousmála se.
"Hodně dlouho?" nechápal.
"Jo," přikývla. "Asi od té doby, co jsem tu přišla."
"Pamatuješ si... hm, Zemi? Atlantis?"
"Jo," přikývla.
"Díky bohu!" vyjekl.
"Jo," pousmála se. "Je fajn mít v hlavě zase jenom svoje vzpomínky," zívla si.
"Je to dobře," odechl si a hodně hlasitě. "Lekl jsem se, že by tě někam odvezli a...."
Maličko se pousmála."Nemůžu uvěřit, že jste mysleli, že jsem umřela," nafoukla se.
"Někdy se stane," povzdechl si. "Myslel jsem, že se zblázním."
"Vážně?" koukla na něho. Přikývl. Promnul si obličej. "Už je to dobré," broukla. Koukal na ni, jako kdyby ji neviděl roky.
"Co?" sedla si.
"Jen jsem rád, že jsi tady a vše si pamatuješ."
Znova se trošku pousmála. Jo, to byla ona taky. Pohladil ji po ruce, a když nikdo kolem nebyl, tak jí dal pusu.

Bylo pár dní po tom, co byla Reedová puštěná z ošetřovny a prošla si pár výslechy. Už jen proto, že se doktorce Weirové nezdálo, že si nic nepamatuje. Ale ona pořád dokola opakovala, že neví ani ň. Nakonec jim nezbývalo nic jiného, než uvěřit. Teď měla konečně pár hodin klid. Seděla na molu a sledovala oceán. Po chvíli si k ní někdo přisedl.
"Říkala jsem si, kde jste," broukla Reedová.
"Užíval jsem si krásy města a jeho technologie," prohodil po chvíli ticha Jacob Carter.
"A užil jste si to?"
"Ale ano," přikývl. "Selmak se líbí poručík Tylor," rozesmál se, když si všiml kyselého pohledu seržanta.
"To více ženám."
"Ano, to jsem taky slyšel. Víte, Tok´rové jsou spíše... hm... Selmak vyhovují většinou ženy jakožto hostitelé, takže někdy je docela otrava ji poslouchat. Zvlášť když jste na poradě generálů a slyšíte ve své hlavě, jak je kdo sexy."
"Aspoň se nenudíte."
"Vy dvě byste si rozuměly," ušklíbl se. "Přesto tu nejsem, abych vám říkal, že Tylor má pěkný zadek. Se Selmak si myslíme, že lžete."
"V čem?"
"Vy si ve skutečnosti pamatujete všechno, že? Myslím tím, že máte v hlavě stále všechny informace o Wraithech, které jste dostala..."
"Nemám, ale pokud chcete, klidně budu přísahat i na Bibli." Tohle prohlášení udělalo dojem na Selmak, která se rozhodla převzít iniciativu.
"Víte," začala Tok´ra, "mám pocit, že byste přísahala bez mrknutí oka. Jenže, mě by to nepřesvědčilo. Já nechci informace, chci jen vědět proč?" Liv chvilku koukala na oceán a Selmak čekala, jestli se vyjádří
"Informace od Wraithů jsou... na jednu stranu víte, kde je co v lodích, jak jsou postavené a tak dále, ale na druhou stranu jsou tam i jiné věci...nebezpečné, špatné."
"Chápu," přikývl.
"Kapitán dostala převážně vědeckou část... já tu morální, pojednávající o písmu, skladbě vět a jiných věcech. Tedy, to si myslím já... To, že se Wraithové na nás krmí je trest. Nevím proč, dost informací o tom chybí, ale jedno vím jistě. Tenhle trest jim dali samotní Antikové. Třeba ze zášti, že se tu vytvořil nový druh, co já vím?" Pokrčila rameny. "Vím, jak se dá efektivně k smrti umučit Wraith nebo Antik... ale k čemu to potřebujeme vědět? K ničemu!"
"Taky pravda," pousmál se. "Je fajn, že jste v pořádku."
„Děkuju," přikývla. "Pamatuju si vše, ale nic z toho by nedělalo dobrotu. Raději budu lhát, jsem na to zvyklá." Tok´ra jenom přikývla. "Vážně se vám líbí Tylor?"
"Trošku."
"Tak to byste mu měla říct," rozesmála se. "Víte jak... už jen pro ten pohled, jak by vyděšeně utíkal."
"Někdy možná, musíme se vrátit."
"Pozdravujte doma, generále."
"Budu," pousmál se a vstal.
"A prosím pošlete ten balík, budu vám nesmírně vděčná."
"Spolehněte se," přikývl. "Mějte se, seržante."
"Vy taky, generále, Selmak," kývla a taky vstala. "Doprovodím vás k bráně."

Kapitánku pustili ještě ten den večer a Ryan se za ní stavil další den. Našel ji si balit.
"Kam jdeš?" staral se.
"Na Zemi. Doktorka Weirová i doktor Beckett se shodli, že by mi možná menší dovolená prospěla," broukla.
Povzdechl si. "Kde budeš?"
Na chvilku se zarazila."S Mikem...na Annapurně."
Přešel k ní a políbil ji na čelo. "Dej na sebe pozor."
"To víš, že jo," maličko se pousmála. Pohladil ji po vlasech a pevně ji objal.

tak doufám, že se povídka líbila, ale kdy bude další, netuším, protože nevím, jak je na tom moje drahá polovička

tak se zatím mějte famfárově

jo slo to

"Dobrou i tobě," pousmál se. Zavřela oči a skoro hned usnula. Will u ní seděl ještě chvilku, než šel do svojí do postele.

Výnimočne (a nechutne) málo nápadných chýb , alebo som viac driemal ako čítal. Nemyslím to tak, že to bolo nudné, ale som po šestnástke, nachladnutý a uťahaný ako pes.
Škoda, že nedošlo na to s tou kŕmnou rukou, ako som písal vyžšie, ale aj tak sa táto časť vydarila.

Pozor, pozor! Drazí obyvatelé všech spojených planet. Omlouvám se jménem svým, za zpoždění vydání dalšího dílu, které odhádám tímto dnem na další týden. Jakožto prezidentův zástupce jsem se dostala do úzkých s časem a den má bohužel jen 24 hodin. Přestože se blíží dlouho očekávaný svátek práce, tak pro tak vysoce postavené dělníky to však neplatí, bylo mi řečeno: "Makat budeš!" Proto se pokusím už i v tak velkém časovém presu s tím něco udělat a brzy připravit povídku ke končené fázi opravování. Proto se prosím nezlobte. Děkuji

Přestože se blíží dlouho očekávaný svátek práce, tak pro tak vysoce postavené dělníky to však neplatí, bylo mi řečeno: "Makat budeš!"

U nás sa tomu hovorí (tomu hovoria) DEMOKRACIA . Možno aj u vás.

Puk: Tak já například na demokracii přestala asi dva týdny zpátky věřit . A to ve chvíli, kdy jsem byla zcela "dobrovolně" dosazena jako vedoucí do dvou "projektů" ve škole (jeden v rámci otevírání turistické sezony Opavského Slezska a druhý při našem zájezdu do Švýcarska a to jako vedoucí jednoho ze dnů ). A to bez mé demokratické možnosti říci NE!!

příklad té bližší a pokud samozřejmě chcete a budete mít cestu kolem, tak se určo stavte - máte možnost mě vidět na živo - to je neodolatelná nabídka, no ne?
(musím udělat reklamu, at máme co nejvíce lidí )

viewtopic.php?p=335697

Kód: Vybrat vše

https://www.facebook.com/events/118653248334974/

facebook klidně přeposílejte mezi přáteli, at tam máme co nejvíc lidí

Trošku od ruky a pred výplatou, ale môže to byť zaujímavá akcia.
A nakoľko si dobrovoľníčka .......


V lete bude Celo-Český zraz VW v Štokách (pri Jihlave). Minulý rok som tam bol, tak uvidím ako to bude tento.

nakoľko? asi na 100% - protože jsme měli na výběr z více možností a projektů a já se přihlásila na tenhle (i když teda na kole moc nejezdím, bo mě z toho bolí pr...pozadí ), ale funkce Big Bosse přišla nečekaně později ... v každém případě na sobě budu mít nějaký historický kostým - jdem dneska vybírat, tak doufám, že to aspoň bude vypadat k světu

Tak držím nech to dopadne na 1*.