Povídky M&M - 54.část - Avalon, part 3

[Aiwendill]

Ziviooooo, zivioooooo...

Vsetko najlepsie Mac!

[andoriel]

Já taky! Já taky!

Všechno nej, spoustu nápadů , sluníčka , nějakou tu duhu po dešti a hooodně hooodně štěstí

Jééééé, děkujíííí a když jste tak hodní, tak budu hodná taky a hodím vám sem další díl

Staré rány, part 2

George se zmateně otočil na chodbě. Okurky, sladké...jestli ji zbouchnul, vrhne se z nejvyšší věže! A tím, že by to byl on, tak tím si byl stoprocentně jistý. Nevěděl, co dělat. Bude ji muset donutit, aby šla na lékařskou prohlídku, ale to by ji musel zmlátit. Ale poradí se o tom s kapitánem. Šel k němu do pokoje a zaklepal, ale nikdo neotvíral. Zkusil zabušit, ale k jeho větší nervozitě stále nikdo neotvíral. Vyrazil k druhým dveřím, kde by mohl být. Pak si ale uvědomil, že jsou teprve dvě ráno a že není zrovna slušné v tuhle dobu někoho budit. Odplížil se k sobě do pokoje a tam čekal na přijatelnější čas. Kolem sedmé už to nemohl vydržet a rozutíkal se k Ryanovi, který tam stále nebyl. Znova se vydal k druhým dveřím, kde zabušil a konečně mu otevřela kapitán Smithová.
"Brý ráno!" pozdravil vychovaně. "Je tu Ryan?"
"Měl by?" knikla ospale.
"Jo, jinak nevím, kde bych ho jinde hledat," zahučel. "Jedná se o velmi důležitou záležitost!"
"Wille!" broukla Ginny a šla do pokoje. Rukou pokynula, ať jde Taylor dál. "Návštěva," dodala a pleskla sebou zpátky do postele.
"Co je?" ozvalo se zabručení z peřin a hned na to mohl George vidět svého velitele. "Hm, Tylor... co pro vás můžu udělat poručíku?"
"Můžeme si promluvit někde v soukromí?" knikl.
Na to jen kapitán kývl a vstal. Ukázal do koupelny. Potřeboval si ještě opláchnout obličej. George ho následoval. Sledoval, jak strčil hlavu pod kohoutek s ledovou vodou a pak se osušil. Nakonec se opřel o stěnu a vypadal, že je ochoten i poslouchat.
"Náročná noc?" uchechtl se George.
"Ne, jak jste odešli, tak jsem nemohl usnout," zahučel. "Jsem přespával, ale ať vám budu povídat cokoliv, tak mi to nebudete věřit," ušklíbl se. "Čím vám posloužím?"
"Mám problém se seržantem."
"Jaký? Snad tě nenakopala."
"Ne, ale měla kyselé okurky a na to si dala cosi nechutně sladkého, chápete?!"
"Jo... počkej!" vyjekl. "Tys ji...?" vyvalil oči a prohlížel si ho. On a ona? Tak to mu nikdy nepřišlo na mysl.
"No...jednou...asi."
"Jen jednou?" zamračil se. Tomu nevěřil. "To jedno, nebudu do toho rýpat, ale co budeš dělat?"
"Vim já?" hlesl.
"Měla by jít na vyšetření. Antický skener by to zachytil, ale nejsem si jistý, jestli půjde dobrovolně."
"No a...jak to uděláme? Co takhle mise?!"
"No s námi už ne, podle všeho byla s plnou platností převelena do jiného týmu. Takže pokud půjdou na misi, jakože brzy ano, slyšel jsem něco o tom, že zase plánuje Sheppard nějakou "tajnou" operaci a jak se vrátí, tak bude muset na sken."
"To se hodí." Jenže poručíkovu radost Ryan nesdílel. "Jak jste se vůbec vy dva dostali do postele? Vím, že jste o tom sice neustále mluvili, ale tys ji podle všeho bral jako sestru."
"Nějak se to zvrtlo, no."
"Pane bože! Georgi! Měl bys přestat se všemi těmi svými úlety!"
"A co vy dva?!" kývl ke dveřím.
"Já alespoň dokážu udržet kalhoty na jednom místě, když vidím novou doktorku. Měl by sis najít jednu ženu... i když možná se to právě za tebe vyřešilo."
"Máš z toho radost?!"
"Nemám, protože komu půjdou po krku, budu já," promnul si obličej.
"Ale no tak!" nafoukl se.
"Dobře, ujasněme si jednu věc, co budeš dělat, pokud je doopravdy v tom?"
"No...nevím. Skočím z věže?"
Ryan nervózně přešel po koupelně a mračil se. Nevěděl, jak tohle vyřešit. V duchu se modlil, aby to byl jen planý poplach.
Tylor potřeboval přijít na jiné myšlenky. Rozhodl se vyzvídat: "Ale dost o mě. Pochlub se, co máš s kapitánkou?"
"Pět dětí a psa," ušklíbl se. "Ne, jen s ní trávím volné chvíle," mávl rukou.
"Takže šachy, intelektuální konverzace?" zatlemil se.
"Samozřejmě, jsem totiž na inteligentní dámy." Na to jen George přikývl. Jak jinak a zvlášť, když ví, že půlka amerických doktorek jede po jeho přízvuku.
"Slyšel jsem, že naše kapitánka má Harvard a mluví několika jazyka, ale o hraní šachů se nikde nepíše."
"No, právě se je učí, myslím, že jsme dvě partie snad i hráli."
"A kdo vyhrál?" uchechtl se George. "A co poražený měl za trest? Můžu hádat?"
"Já a poražený musel uklízet."
"Chudák," rozesmál se. William se ušklíbl. Jasně, že byla kapitán chudák. Všeobecně se o něm vědělo, že není nějak pořádný. I když musel přiznat, že kapitánku jednou neohlášeně navštívil a ten nepořádek, co měla v pokoji, se jí musel teda nechat. Jenže to měl tu snad každý druhý. Většina vojáků raději umývala v jídelně nádobí, než aby uklízela.
"Takže to zatím nemám řešit, jo?" hlesl nakonec.
"Nevím, ale taky je tu ta možnost, že za ní dojdeš a zeptáš se jí."
"No...ale...uvidím."
"Je to jen na tobě, Georgi, ale pokud můžu poradit a opravdu bude v tom, pak nikde neskač. Bude tě potřebovat víc, než kdykoliv předtím."
"Jo, já vím."
"Dobře," pousmál se. "Zachovej se, jak uznáš za vhodné." Po vážné chvíli zase skočil do svého módu rošťák. "A přestaň pořád nahánět ženský."
"Už mě to přešlo, mám dojem."
"Jen aby..." zazubil se a vyšel. Ginny spokojeně spala. Takže byl George hrubě vyhozen na chodbu. Will si ke kapitánce ještě zalezl a přitiskl se k ní. Krásně voněla. Rozhodl se, že si dá ještě šlofíka na pár minut.

Uběhlo pár dní a Will pořád na kapitánku dorážel, jestli už zjistila, proč na Reedovou volal generál Vivien. Jenže Ginny ze Země pořád žádnou zprávu neměla a na Willa už neměla nervy, tak se to rozhodla zjistit sama. Hledala ji všude po Atlantis, až na ni narazila v jedné chodbě. Musela ji dohonit. Když už nic jiného, musela to zkusit. Táta s informacemi pořád nedal vědět a ona a Will byli zvědaví. Viděla ji zahýbat do jedné chodby. Nikdo nikde nebyl. Vsadila na všechno.
"Vivien!" zakřičela. Zarazila se. Olivie pokračovala dál, ale něco to s ní udělalo. Podle všeho sebou mírně trhla, jako by se chtěla otočit. Smithová to zkusila znova: "Vivien!" A přesně o vteřinu později si uvědomila, jakou chybu udělala.
Olivie Reedová, nebo Vivien, se prudce otočila a v ruce držela berettu. Musela ji mít odjištěnou. Tvář měla bez výrazu.
"Prosím?!" pronesla nebezpečně.
"Vivien?" knikla Ginny statečně. Přesto udělala dva kroky vzad, když se k ní druhá žena rozešla. Nikdy netušila, že se usměvavá seržantka umí tak rychle pohybovat.
"Už nikdy mi tak neřekneš, jasné?" zavrčela pihatá hnědovláska z takové blízkosti, že ač chtěla druhá žena ustoupit, tak nemohla. Něco jí přikovalo na místě. Snad překvapení, možná strach. Cítila ledovou ocel na spánku. Něco v očích Reedové jí říkalo, že ji klidně chladnokrevně zastřelí a někam uklidí, pokud udělá něco špatně. Ginny už chtěla odpovědět, že určitě, ale zvědavost jí nedala.
"Proč?" hlesla. Nárazem se zlomila v pase a dosedla na zem. Cítila bolest v břiše. Jenom setřela slzy.
"Jmenuji se Olivie Reedová," zašeptala Liv, jako by si to spíš opakovala pro sebe.
Kapitán se na ni jenom nechápavě dívala. "Vivien Jonesová zemřela," pronesla snad i více, než musela. "A kapitána Smithovou zabiju taky, pokud si někde pustí pusu na špacír." Ginny jenom přikývla. "Nepouštějte se do něčeho, čemu nerozumíte," vrčela na ni skoro jako pes, když vyhodnotí nebezpečného člověka. Nakláněla se nad ni a k zděšení ženy s havraními vlasy, v ní vzbuzovala skoro až strach z toho, co by mohlo následovat. "Pravdu se nedozvíte, a pokud ano, zemřete. Pokud budu muset, zabiju vás a projde mi to."
"Dobře," hlesla úplně vyděšeně.
Liv se jen pousmála a odklonila se. Schovala zbraň. "Tohle bylo první a poslední varování, víc jich nedávám." Ginny neřekla ani slovo. Potom se mírně pouklonila a se slovy: "Pěkný den, kapitáne," se vydala svou cestou. Jako by se nic nestalo.

„Chápeš to?!“ vyjekla u Willa v pokoji. „Měla jsem dojem, že bude po mně! Že mě dočista zabije!“ chodila tam a zpátky.
„Hmmm,“ broukl Ryan a nevypadal, že by ho ta zpráva nějak znepokojila.
„Poslouchals mě?! Mířila na mě zbraní! Odjištěnou!“
„Ale jo, ale nic ti neudělala, ne?“ pousmál se.
„Ale mohla! Příště si vyzvídej sám! Já vím, proč se do většiny věcí nemotám!“ prskla. „Jdu do tělocvičny zmlátit pytel, jinak bych to musela udělat tobě!“

Z kapitánova pokoje vyletěla jak raketa. Nevšímala si okolo sebe nikoho a ničeho, takže se jí úspěšně podařilo přehlédnout poručíka Tylora.
„Kampak?!“ zakřenil se, když ji chytl, aby nespadla, jak do něho narazila.
„Do tělocvičny!“ zavrčela. „Potřebuju antistres! Nechcete si zatrénovat?“
"S vámi? Dobrovolně? To raději Ronona... Mám teorii, s holkama se nebij... tedy pokud nejde o Reedovou a i ta tě nakope."
"A proč ne?" fňukla. "Se mnou nikdy nikdo nechce."
"Protože ženský netrénujou, oni ničí! Zkuste někdy s Reedovou trénovat s tyčema... budete mít dost na rok."
"Já ne, bývám hodná."
"Jo, viděl jsem to u Johansona." zazubil se. Vzal vysílačku. "Reedová?"
"Ano?" ozvalo se.
"Za půl hodiny v tělocvičně a vem si něco přiléhavého," oznámil, pak se podíval na Smithovou. "Dnes je vás šťastný den, zatrénujete si s tyčema."
"Super...ne! Moment! S Reedovou?!" knikla.
"No co máte proti Reedové?" zubil se. "Je malinká."
"Ale...je jak Terminátor!"
"Terminátor? Vy už jste se s ní někdy bila s tyčema?"
"Ne...ale slyšela jsem."
Mávl rukou. "Lorne rád přehání, za půl hodiny v tělocvičně a nebojte, pokud něco, včas zakročím."
"Fajn," hlesla.
"Klíd, vždyť to s nimi taky umíte," mávl rukou. George si promnul ruce a mrkl na ni. Odběhl, ale mezitím všem stihl po cestě vykvokat, co se bude dít.

Ginny se převlíkla a šla rovnou do tělocvičny. Potřebovala se trošku protáhnout. K jejímu zděšení se tam začalo potulovat až moc lidí.
"Co? Co tu chcete?" hlesla.
"Ale, dostali jsme typ od Tylora," začal major Lorne, který měl dokonce i popcorn, "že tu bude bitka, tak si jdu vsadit."
"Co?! NE!"
"Ano," řekl šťastně a nabídl dobrotu seržantu Lincolnovi. "Prezidente, na koho si vsadíte?"
"Já?" staral se a cpal se. "Na veverku, na koho jiného?"
"Dík za podporu?" hlesla Ginny a vyhodila si nohy na žebřinu. Asi tak do úrovně hlavy. Nezíská je bojem, bude muset něčím jiným. Sundala si mikinu. Měla na sobě jenom něco jako podprsenku.
"Hezké," naklonil Lorne hlavu na bok. Prezident taky přikývl a pousmál se. "Těším se, až sem doběhne naše kráska. Vždycky cvičí v tílečku a kraťáskách," řekl zasněně. "Jsem rád, že nám domlouváte tréninky ve chvíli, kdy cvičí Tylor a Reedová."
"Pro vás cokoliv," knikl Lorne a koukal na Ginny, které se právě zohnula a rukama se dotkla země. Seržant se jen zasmál a sebral majorovi popcorn. Teď byl jeho.
Olivie došla za pár minut a hned si šla pro tyče. Postavila se na žíněnku a čekala. Ginny si stoupla naproti ní.
"Už by mohly začít," broukl někdo.
"Musíme se bít?" hlesla nejistě Reedová, která vypadala trošku zakřiknutě. Jenže Ginny neoklamala, moc dobře si kapitánka pamatovala, co se odehrálo na jedné opuštěné chodbě, kdy netušila, zda jí Reedová vystřelí mozek, nebo ne.
"Jo!" vyjekl Lincoln. "Proto tu jsme!"
"Lincolne, ještě chvíli a budu se bít s tebou!" zahrozila tyčí.
"V pohodě, radši se dívám." Kapitánka během celého jejich rozhovoru nespustila z Liv oči. A udělala dobře. Olivie, i když byla natočená jinam a podle všeho zabraná do rozhovoru s mladým mužem, se najednou ohnala tyčí a tak tak stihla uskočit. Maličko se pousmála a znova čekala. Liv na ni mrkla a pak zaútočila, jen zlehka. Gin útok odrazila a znova kousek poodešla. Nehodlala se uhnat. Hnědovláska zvolila jinou taktiku. Stále po ní rázně vyjížděla a dotírala. Hodně rychle se zadýchala. Ještě chvilku jenom uhýbala. Přesně ta chvíle stačila, aby se Liv opřela o kolena a zhluboka oddechovala.
Kapitánka se zamračila. "V pohodě," starala se a tyč spustila.
"Jo, jasně..." fňukla a koukla na ni. V tu chvíli Smithové došlo, že je to divadlo. Sotva stihla zvednout tyč. Hnědovláska zaútočila a praštila jí tyčí. Tak tak uhla, přesto cítila bolet v rameni. Trošku jím protřepala. Teď už jenom uhýbala. Nakonec se Liv zastavila. "Tohle nemá cenu, končím."
"Prooooč?" protáhli všichni.
"Vždyť nic nedělá," pokrčila rameny, ale Smithovou nepřestala sledovat.
"Třeba se jenom zahřívá. Neměla šanci.“ Liv si povzdechla a čekala, co udělá kapitánka. Tohle ji nebavilo.
"Tak začněte, slibuju, že už nebudu jenom uhýbat," broukla Ginny.
"Nebudu začínat," pokrčila rameny a šla si sednout na lavičku. Ginny jenom pokrčila rameny. Nechce, nechce. Liv si v naprosté pohodě prohlížela nehty. Kapitán se šla napít. Nakonec se Liv zvedla a vydala se pryč.
"Ale no tak, seržante!"
"Myslela jsem, že jdu trénovat a ne tu sloužit jako nějaké zvířátko pro pobavení všech!" štěkla. "Když se teda snížím k tomuto, pak stejně jen "trénuju" já. Více pohybu bych dostala i z tři dny mrtvé kočky!"
"Dík," broukla Ginny. "Tak znova."
"Bude to mít nějaký efekt?"
Na to kapitánka přikývla a Olivie si založila ruce a čekala. Ginny vstala a stoupla si naproti.
"Ale začněte. Jste...menší." Liv se jen ušklíbla a dál čekala. V tomhle souboji byla lepší. Dokázala čekat hodiny. Smithová zaútočila. Na tohle trpělivost neměla. Střídala obě tyče. Na oplátku za to se Reedová bránila a útok jí oplácela. Chlapi byli naprosto nadšení. Dokonce po nich i házeli popcorn. Obě se do toho tak zabraly, že skoro zapomněly, že je to jenom jako. Liv to brala jako osobní postu za to, že Ginny ví... že ona ví... Kapitánka to z toho doslova cítila. Moc příjemně jí nebylo. Nějak věděla, že pokud jí seržanta zraní, pak jí to projde. Párkrát k tomu neměla daleko. Ginny se rozhodla zapojit mimo tyčí i nohy. Nečekaně se jí povedlo Liv nakopnout, ale vstala tak rychle, že se k ní nestačila ani přiblížit. Jako odplata se dostavila rána tyčí přes zadek.
"Majore," začal Lincoln, "tady přestává sranda. Tohle už je osobní."
"Myslíte?" hlesl Lorne naprosto unešený.
"Vím, znám Reedovou dlouho." Zamračil se a vstal. Začal se prodírat davem dolů.
"Kam jdete?"
"Zastavit tohle šílenství!" křikl, aby jej bylo slyšet přes dav.
"Zavolám Ryana!" rozhodl Lorne a poodešel.
"To bude lepší, sám je nezastavím," připustil Chris Lincoln a přesto sledoval běsnění obou, kdyby přece jenom bylo potřeba nutně a ihned zasáhnout.

Will se objevil za chvilku ve dveřích a šel k Lornovi.
"Co se děje?"Lorne jen ukázal na dvojici Ryanových děvčat, jak do sebe řežou. "No..." vydechl Will. Statečně sešel dolů. "Nechte toho, dámy." Ani jedna si ho nevšímala. Jenom se snažila tu druhou neefektivněji přetáhnout tyčí. "No tak!" křikl, ale nemělo to zas žádný účinek. "Tylore, chyť Reedovou!"
"Vždyť mě zbije!" ozval se zmíněný svalovec. Rozhodl se vsak jednat. Uhnul před ránou a chytli. Will chytl svoji kapitánku. Ta, když viděla, kdo ji drží, uklidnila se. Zato Reedová sebou mlátila jak pominutá. Neměla zkrátka ráda, když ji někdo chytal.
"Uklidni se!" zahučel George. "No tááák!" zkusil s ní trochu zatřepat.
"Asi," zafuněla Ginny, "se jí moc nelíbí, co jsem zjistila," šeptla Willovi.
"Jo, tak to se jí už nedivím," zamračil se. "Tady byla jedinečná příležitost." Pak sledoval George, jak uklidňuje ten svůj "poklad".
"Jo," hekla černovláska a odložila tyče. Pak už jenom slyšela, jak George vyjekl, ona se otočila a viděla jenom se mihnout tyč. Ránu vykryla rukama, ale stejně skončila na zemi. Měla dojem, že jí ty ruce snad zlomila. Opřela se hlavou o zem a viděla jenom černé fleky. Slyšela, jak cosi křikl Will a pak další dva chlapy, jak jdou k Reedové.
"Bože," knikla a snažila se nebrečet. Ale evidentně bylo spravedlnosti uděleno za dost. Reedová už odmítla někoho bít. Stála a nechápavě koukala kolem, jako by nic neudělala.
"Co to do tebe vjelo?!" štěkl George. Liv měl rád sice víc, ale zase takové vylomeniny dělat nemusela. Jenom na něj koukla až s přehnanou nevinností.
"Chtěli jste boj s tyčemi," pokrčila rameny.
"Ale tak je jasné, že když tě držím, tak je konec!" prskl.
"Ano?" pozvedla obočí a vzhledem ke spoustě okounějících spolkla nějakou poznámku. "Tak to je mi vážně líto."
"Běž!" vystrkal ji ze dveří. "Běž a jdeme se uklidnit!" Jen se pousmála a vydala se s Georgem pryč.

Will jenom hladil Ginny po zádech. Pořád byla skloněná. "Pojď, jdem na ošetřovnu.“
„Nic mi není.“
„Jen, jestli nemáš něco zlomené, ano? Pak... pak ji půjdu asi přerazit."
"Zlomená je leda tak moje hrdost," šeptla a vzala si na sebe mikinu. "To bylo nefér."
Rozešla se ke dveřím. Vydal se za ní a ještě se ohlédl. Všichni pomalu vyklízeli prostor.
"Nefér bylo i to, že jsi se rýpala ve věcech, ve kterých nemáš."
"Řekl jsi, ať to zjistím!" nafoukla se.
"No... anoooo...." pousmál se. "Vidíš, jaký umím být zákeřný? Nechám pracovat jiné."
"Jo! A odnesu to já," zabručela a před dveřmi ošetřovny se zarazila. „Nejdu tam!" otočila se pryč.
Otočil ji a šťouchl ji dovnitř. "Ale jdeš!"
"Ale, co se děje?" staral se doktor Beckett, který uklízel a evidentně se nudil.
"Měla lehčí trénink s Reedovou!" vysypal ze sebe hned Will. Beckett si povzdechl a poklepal na postel pod skenerem. Ginny se jenom poslušně a bez řečí natáhla.
„Nic to není,“ řekl Carson. „Možná bude jenom modřina.“ Smithová se otočila na kapitána a naznačila: "Já ti to říkala." Jenom pokrčil rameny.
"Mažte si to tímhle," podal jí doktor nějakou mastičku. "Mělo by to pomoct."

"Co to do tebe vjelo?!" zavrčel George o pár chodeb dál. Jeho společnice mlčela. Svoje důvody si skoro vždy nechávala pro sebe.
"Málem jste se zabily! Teda spíš ty ji!"
"Možná jsem měla důvod," odsekla a založila si ruce na prsou. Přecházela do útoku.
"A co ti tak strašného udělala?! Přebrala ti chlapa?!"
"Něco, co nikdy nepochopíš!"
"Ale no tak!“
Stále na něj nasupeně koukala. Byla naštvaná sama na sebe. Nechala se unést a ublížila kapitánce, což nechtěla. Jenže zase tu byla ta část s tím, že se vrtala v něčem, v čem neměla.
"Tak když máš problém, radši si ho vybij na pytli než na někom, o kom víš, že tě nedokáže porazit."
"Já problém nemám! Jediný, kdo ho tu má, jsi ty. Pokud vím, ty jsi tohle celé domlouval, takže je to tvá chyba, nebo ne?" prskla. "Co kdybys šel za nějakou svoji doktorkou a mě nechal na pokoji? Hm?!" George na ni jenom koukal.
"Jak chceš," pokrčil rameny.
"Chci!" prskla a sebrala se. Šla k sobě do pokoje, kde se zabarikáduje a bude si číst. George si povzdechl a šel se najíst. Z tohohle mu nějak vyhládlo.
"Čert aby ty ženský vzal, všechny do jedné," zaprskal.
"Jo, to ano," přisedl si k němu Lincoln. "Vypadáte trošku přešle, pane."
"To v tělocvičně se vůbec stát nemělo."
Seržant přikývl. "Nemělo, ale stalo."
"Myslel jsem to jako srandu a ne že Reedové rupne a někoho zraní," broukl.
"Víte, poručíku," začal jemně. "Liv je v poslední době trošku nesvá. Ještě jí takzvaně v bedně neruplo, kdyby jo... tak máme větší problém, než naraženou ruku."
"No tak by se měla sakra rychle uklidnit," zavrčel.
"Upřímně," prohodil nezávazně seržant a nabodl rajče, "nikdy jsem ji neviděl klidnější."
"No tak to potěš."
"Nepleťte se do toho. Jsou některé záležitosti, které by vás mohli stát život,“ věnoval Lincoln svému nadřízenému přátelskou radu.

Nové rozdělení týmů se nelíbilo nikomu na Atlantis. Týmy přicházely do problémů, jak na misích, tak při vycházení mezi sebou. George to bral sice s nadhledem, protože zůstal s Ryanem, ale obě zástupkyně křehkého pohlaví to nesly těžce. Ginny proto, že neměli na sebe s Willem tolik času a Liv proto, že se Sheppardovým týmem, kam byla nakonec přidělena, jí to moc neklapalo.
Na jedné z misí si ke svému samému nadšení kapitán Smithová podvrtla kotník. Děkovala všem svatým, protože na ty mameluchy, se kterými byla, neměla nervy, a to se považovala za trpělivého člověka. Dva nadšení doktoři v týmu a jeden vojín, který sloužil v SGC jenom dva týdny a byl tak neohrabaný, že málem vyvalil i dobře rostlý smrk, byli na její nervovou soustavu moc. Takže když ji onen vojín omylem shodil z nějakého kopečku, ze kterého se skutálela dolů a zjistila, že má něco s kotníkem, byla ten nejšťastnější člověk na světě. Protože tohle jí vysloužilo minimálně pár dnů klidu a pak aspoň týden na neschopence. Liv ale to štěstí neměla. Šla na misi s podplukovníkem Sheppardem, Teylou a dalšími dvěma mariňáky. Podle plánu měli prozkoumat planetu a do dvou hodin se ohlásit. Jenže k plánovanému hlášení nedošlo, a tak se po několika dalších hodinách rozhodla doktorka Weirová zavolat. Na druhé straně se ale nikdo neozýval. O kontakt se pokoušeli asi půl hodiny, ale bezvýsledně. Svolala poradu. Na té se utvrdila v tom, že tam vyšle další dva týmy, aby zjistily, co se děje. Odcházely asi za půl hodiny. Jako dobrovolník se přihlásil tým Lorna a ještě Ryana.

Když se o tři hodiny později vrátil Ryan s Lornem, tak mezi sebou vedli něco, co vzdáleně připomínalo seržanta Reedovou. Většinu z ženy pokrývalo bahno a něco, o čem si doktorka Weirová myslela, že je červená barva, tedy doufalo v to. Liv vypadala, že trošku nemá tušení, co se děje. Tedy uvědomovala si, kde je, kdo je, ale že by byla schopná nějaké souvislé věty, to ne. William počkal, až ji dovedou na ošetřovnu a pak se vydal dát hlášení doktorce.
"Řekla, co se stalo? A kde je plukovník Sheppard a jeho tým?" starala se doktorka.
Muž si povzdechl a podal jí známky. "Když jsme ji našli, pokusila se nás všechny zabít," trochu se při té vzpomínce oklepal. "Nedokázala nám skoro odpovědět. Kde je Sheppard a jeho tým, nevím. Vím jen, že ta krev, kterou má na sobě není její. Podle známek předpokládám, že jsou mrtví."
"Ale..." hlesla Weirová a sedla si.
"Madam," přišel k ní blíže a neohrabaně ji poplácal po zádech, "je mi to líto, ale nikdo kromě ní nepřežil."
Znova jenom přikývla a dál koukala do stolu. "Děkuji, kapitáne. Můžete jít. Jakmile zjistím více, budu vás informovat."
Na to Ryan zasalutoval a odešel. Určitě potřebovala chvíli klidu a on zase chtěl vědět, jak je na tom jeho malá podřízená. Určitě se už do ošetřovny proboural Tylor a dělá tam scény. Když došel na ošetřovnu, tak tam bylo podezřelé ticho.
"Majore?" přišel k mlčícímu muži. "Co se děje?"
"No...čekáme, co doktor řekne."
Přikývl a sedl si. "Jsou tam celou dobu?"
Major přikývl.

O něco později vyšel doktor a k jeho klukovskému vzhledu se onen vážný výraz vůbec nehodil.
"Tak co?" staral se britský voják.
"Je v pořádku, tedy až na pár povrchových odřenin a modřin. Krev, kterou měla na sobě, není její."
"Díky bohu," oddechl si. „Čí byla ta krev?“
"Shepparda a jeho týmu. Muselo to…nedokážu si představit, že by byli ještě na živu. Seržant je v šoku. Neustále na jakékoliv otázky odpovídá to samé."
"Můžu za ní?"
"Můžete, ale buďte potichu," povzdechl si. "Podle všeho je v pořádku, jen je otřesená.“
"Díky," broukl a vešel. Seržant seděla na posteli v nemocničním zamotaná v dece a kreslila si. "Jak je vám, seržante?" staral se.
Jen zavřela oči a zhluboka se nadechla. "Bylo mi lépe," šeptla.
"Zbytek týmu je mrtvý?" zeptal se přímo.
Přikývla. "Podle toho, co si pamatuju, pak ano." Trošku se klepala, ale i zasekávala. "Omlouvám se... snažím se soustředit na odpověď a neodpovídat to, že se jmenuji Olivie Reedová."
"Dobře," povzdechl si.
"Podplukovník Sheppard mi vykrvácel v náručí. Poručík Simmons..." na chvíli zavřela oči, "byl roztrhán místními domorodci a seržant Oliverti se chytil do pasti." To poslední prohlásila skoro až ledově. Ryan mlčel a poslouchal. "To poslední, co jsem mohla pro Olivertiho udělat bylo, že jsme ho zastřelila."
"Liv," hlesl.
Pohlédla na něj s naprostým klidem ve tvářích, ale v očích měla strach. "Bylo to jediné, co jsem mohla udělat."
"Já vím. Co Teyla?"
"Shodili ji do nějaké rokle. Děkuju, že jste přišel."
"Kdykoliv," usmál se.
"Nemůžu dostat krev z rukou," zašeptala po chvilce a prohlížela si dlaně, které byli čisté. Ryan se zamračil a sedl si k ní. Přitáhl si ji k sobě a objal ji.
"Už je to pryč." Jenom se rozvzlykala. Trvalo mu nějakou chvíli, než ji uklidnil. "Chceš sem něco donést? Někoho poslat? Aby sis neustále nemusela opakovat, kdo jsi."
"Nevím," hlesla.
"George?" zkusil to.
"Pokud bude chtít přijít..." pokrčila rameny.
"Zavolám ho, ten by klidně prorazil dveře..." zamyslel se. "Liv, musím se tě zeptat... hm... opravdu nejsi nějak zraněná, nebo cokoliv jiného?"
"Ne, proč?" knikla.
"Jen... to je jedno," mrkl na ni. „Zavolám George a nechám tě." Pak se raději vypařil. Musel situaci ohlásit doktorce Weirové, i když tušil, že tahle zpráva se jí nebude líbit. Takhle to dál nešlo. Čtyři mrtví, několik zraněných, vzrůstající počet hádek a nesrovnalostí, to byl jediný výsledek pokusného rozdělení týmů. Museli něco udělat a Ryan znal asi jediného člověka, který by s tím něco zmohl. Vydal se za kapitánem Smithovou. Zabušil na dveře a počkal, až ho pozve dál.
"Co se děje?" pousmála se černovlasá kapitánka.
"Potřebuju tvoji pomoc."
"Ano? A co pro tebe můžu udělat?"
"Potřebuju, abys nějak zařídila to, aby se týmy vrátili zase do původního složení!" řekl zoufale.
"Já?" zamrkala. "Vypadám jako zlatá rybka nebo víla s kouzelnou hůlkou?" maličko se pousmála.
"Ne, ale můžeš někoho uplatit! Je mi jedno jak, ale... Potřebuju, aby se mi tým vrátil zpět."
"Upla...Wille?!" hlesla. "To nejde."
"A proč by to nešlo? S penězi jde všechno!" zoufale si promnul obličej. "Právě jdu z ošetřovny. Před pár hodinami jsem se vrátil z mise... pane bože!"
"Co se stalo?"
"Z celého Sheppardova týmu přežila jen Reedová! Za celou dobu jsem z ní nedostal nic jiného, než to, že si opakovala, kdo je! Uniformu měla nasáklou krví a skoro mě podřízla! Není schopná mi pořádně říct, co se na té planetě stalo!"
"Takže je to kvůli ní?" hlesla.
"Ano, je to kvůli ní i kvůli všem. Půlka týmů se nemůže sžít s novým složením, protože prostě nikdo neví, co může od druhého čekat..." V hlavě slyšel ledový hlas seržantky, který mu neustále dokola opakoval, že zastřelit kolegu bylo jako vysvobození. Oklepal se.
"Wille, nemůžu to udělat...a ani nechci tímto způsobem. Peníze nejsou řešení," hlesla.
"Proč nechceš?!" zavrčel. "Tobě to vyhovuje? Jo, jistě, princezně to vyhovuje, protože bude sedět na zadku několik dní a rehabilitovat se! Zatímco ostatní si posedí u psychologa a to je vše. Půjdou opět na nějakou misi a nikdo se jich nebude na nic ptát!"
"Co?" knikla. "Jistěže mi to nevyhovuje, ale..."
"Co, co? Není to jedno?! Proč jsem sem vůbec lezl! Vždyť to chceš nechat, jak to je! Nechápu, proč jsi tedy tak nadávala... najednou nevyhovuje, vyhovuje... grrrr!"
"Williame!" knikla a měla slzy na krajíčku. "Peníze nejsou všechno. Nemůžeš prostě jít a...a hodit mu na stůl dvaceticentimetrový balík peněz, to nejde. Tak to nefunguje!"
"Jasně, to chápu. Tohle chápu, ale zase nechápu to tvé, nechci. Fajn, nechceš s tím něco dělat, cokoliv, tak já tu nebudu jen tak plácat svůj čas a jdu sehnat další a třeba s tím něco uděláme. Ti, co chtějí nové uskupení prosím. Alespoň budeš mít svůj tým, ale já chci svůj zpět."
"Já ale patřím do tvého," namítla.
"Vážně? Otázkou je, jestli chceš doopravdy patřit," zahučel a otočil se. Ztrácel tu čas. „Tak proč pak peníze existují?!“ rozhodil rukama. „Máš jich plno, použij je! K čemu jinému by byly?! Proč je nevyužít, když tě tu máme! Ale ono nééé, madam nechce, protože jí jsou přednější peníze, než to, aby byla zase v týmu, který funguje!!“
"Ale..." chtěla něco říct, ale už se vydal ke dveřím.
"Jen jsem se ptal, pokud s tím můžeš něco udělat," zastavil se u dveří, "nemůžeš, nevadí... vadí mi, že nechceš," s těmito slovy odešel.

Tylor se vřítil na ošetřovnu jako velká voda. Někdo bil jeho kamarádku? Hned se sháněl po Reedové. Musel se pohádat s Beckettem, ale nakonec ho za ní pustil.
"Jak ti je?!" hned vyhrkl.
"Hrozně," povzdechla si. "Musela jsem mluvit s psychologem."
"Ale je to fajn chlap," usmál se.
"Myslí si, že jsem mimo... dobře, byla jsem v šoku, ale nechci o tom mluvit, nic víc," nafoukla se. "Chci do své postele, čokoládu a dlouhý spánek. A klidně i tebe to té postele."
George se jenom pousmál. "Musíš dělat, co říkají doktoři."
"Mpf! Doktoři jsou na nic."
"Jistěže. Poslouchej je a rychle bude všechno v pořádku."
"To už bych raději poslouchala tebe," vyplázla na něj jazyk.
"Tak ti říkám, abys poslouchala doktory." Zamračila se a založila si ruce. Šťouchl do ní a vytáhl karty. „Žolíka?“ Pousmála se a přikývla.

Ginny si sedla na postel a otřela si oči. Nesnášela být tím, kým byla. Jistěže s tím mohla něco udělat, vždycky s tím někdo něco mohl udělat. Chvilku jenom koukala do země, než se zvedla, v sejfu vzala flashku, dala ji do notebooku a vytiskla několik obrázků. Ty dala do obálky a vydala se do pokoje generála Brandsoma. Ten se právě vypořádával se zprávou, že je podplukovník Sheppard mrtvý.
"Generále, můžu?" broukla ode dveří.
"Jistě, co pro vás můžu udělat?" Vešla a zavřela dveře.
"Přišla jsem vás poprosit o vrácení týmů, jak bylo."
"Už jsem se doslechl, co se stalo, ale bohužel ani v tomto případě nemohu vyhovět." Kývla.
"Nerada to dělám," hlesla a vytáhla papíry z obálky. Byly tam fotky generála s nějakou ženou, která evidentně byla lehčích mravů. "Vím, jak krásné máte manželství...a vaše manželka konto. Taky vím, že rozvést se by byla pro vaši kreditku velká rána. Nechtějte, aby to vaší paní přistálo v emailové schránce. Anebo třeba v poštovní."
"A tímhle myslíte, že dokážete co?" pozvedl obočí a fotky si vzal. "Možná pro teď vyhrajete, ale věřte mi, mám tu dost lidí, kteří nechtějí, aby ostatní znali jejich minulost. Je tu dost balkónů..."
"Já vás jenom žádám, abyste vrátil týmy, jak byly. Hraju fér. Tohle není jediná kopie...a nejenom na Atlantis. Nechci toho tolik. Výměna nepřinesla nic dobrého. Byl to pokus, který se nezdařil a k tomu stál životy čtyř lidí," mluvila naprosto klidně.
"No, vrátit je můžu... tedy přimluvit se, aby to bylo, jak bylo... ale vy si hlídejte záda."
"A vy schránku," pousmála se a otočila se k odchodu.
"To se vůbec nemusíte bát..." usmál se poněkud děsivým způsobem. Mile se na něho pousmála a odešla. Přesto si jeho výhružku vzala k srdci. Měla ještě jednu k věc k vyřízení. Ve svém pokoji vzala další obálku a zamířila k dalšímu pokoji. Zaklepala.

Liv vzhlédla. Překvapilo ji, že slyšela klepání. Zpod polštáře vytáhla devítku, zvyk z dřívějška, a šla otevřít.
Stála tam kapitán Smithová s nějakou složkou v ruce."Můžu dál?"
"Jistě," ustoupila ze dveří a pak zbraň vrátila pod polštář. "Můžu pro vás něco udělat?"
Podala jí složku."Schovejte to, spalte to anebo si to třeba vystavte, je mi to jedno."
Zamračila se a podívala se dovnitř. Chvíli v papírech listovala a mračila se čím dál tím více. "Jak jste se k tomu dostala?"
"Znám pár lidí, kteří znají lidi a ti znají zase další," pokrčila rameny a otočila se k odchodu. „Věci mimo spis mě nezajímají,“ broukla a vyšla ze dveří.

tak další povídku slibovat nebudu, protože tu u sebe ještě nemám, ale zase vytáhnu svůj středověký bič a uvidím, co se dá ohledně toho dělat, aby tady povídka byla zase tak do konce dalšího týdne

hmmm vyderacka jedna a de ji to celkem dobre asi ma v tom slusnou praxi
dodatecne vse nej

pousmála a odešla. Přesto si jeho výhružku vzal k srdci. Měla ještě jednu k věc k vyřízení. Ve

Viac mi do oka nepadlo.
Dobrá časť , ale za tie reči o podplácaní (a jeho správanie sa pri tom) by mal niekto dostať min. kopanec.
Boj s tyčami bol peke napísaný + George-ove "problémy" a atmosféra mierneho napätia medzi vojakmi a nakoniec aj generál a jeho nejasné poslanie na Atlatise .....

Puk: HA!!! A já pak ještě našla jednu - ke konci tam tež uteklo písmenko

pal: dííííky ...která vyděračka? - ono když se to tak vezme, jsou tam dvě

Tak teraz som si všimol:

Toto je spoiler!!!:

Puk: HA!!! A já pak ještě našla jedna - ke konci tam tež uteklo písmenko

ale takhle zlikvidovat tym c1?

Puk: no mě trefí ....už aj tam je chyba ...ale jednu jsi v tom textu nenašel ...

pal: maličko nám překáželi a byli by naprosto nevyužití

zajímavé,sem zvědavá jak to s těmi týmy dopadne

...ale jednu jsi v tom textu nenašel

Ja ich až tak veľmi nehľadám. Nemôžem za to, že ony hľadajú mňa. Pokiaľ ide o dĺžeň (v odpovedi) tak som videl, ale ak niečo iné tak neviem.

no ze by bylo nutne je hned odrovnat? a co je vlastne s rononem? prezil 7let nahaneni od wraithu a ted ze by ho odrovnali nejaci primitivni domorodci?
pokud jsem to pochopil tato povidka je o tymu kpt. ryana. tak tam se 1ni tym atlantis vubec nemusel michat o nic vic jak lornuv tym i mene.

Ovsem vule autoru je svata

pal: prostě i Ronon a celý Sheppův tým neměl svůj den ...a ano, vůle autorů je svatá - ještě nějaké námitky?

to by sme si nedovolili

Budiž jim papír Wordu lehký, nemuseli, ale opustili nás. Jako autorce je mi líto, že jsme přišli o tak dokonalé postavy, ale jak se říká, život není lehký, proto museli zemřít ... vyšší vůle mě, jakožto zástupce prezidenta nezávislých planet, velmi zarmoutila, ale bohužel ne všichni mohou žít jako SG-1. Práce v neprozkoumaných sektorech je velmi těžká a naši hrdinové nasazují životy s vědomím, že mohou zemřít. Proto prosím je nechce odpočívat v pokoji, neplačme nad nimi, ale ať nadále zůstanou v našich srdcích...