Povídky M&M - 54.část - Avalon, part 3

Nechcem veľmi poburovať, tak len .. .. asi takto?


P.S.: Môžete to dať zmazať.

do psí prd... ...odhadl si to dokonale , ale jediné, co u mě sedí, jsou ty blonďaté vlasy
no dobře, už jsem v klidu, ale stálo mě to hodně přemáhání se nerozesmát v hodině

Ja viem, že blond.
Tak nech to skoro a užitočne ubehne.

Vím, že asi čekáte, že se tu objeví povídka, ale je fakt, že nemám tušení, kdy to bude. Strašně se omlouvám, ale opravdu nevím, kdy to bude. Chtěla jsem, aby každý týden tady přibyla jedna povídka, už jenom proto, že od sebe vím, že když to trvá déle, tak člověk zapomíná, co se tam děje, ale evidentně to takhle fungovat nebude. Už radši nebudu nic slibovat, ale pokusím se sem dostat další povídka během nejpozději příštího týdne.

[Aiwendill]

Mackenzie: roger that, we're waitin'

Zdravím moji milí zlatí vypečení koblížci,
po zničení tří bičů vám přinášíme další povídku - je delší, s jednoduchým názvem a ne moc akční, ale tak snad vám uteče rychle (snad rychleji, jak mně přednáška z Marketingu, na které právě sedím a kde jsem povídku opravila, tak snad jsem toho moc nepřehlídla )
Radši už ani neříkám, kdy bude další část, protože mi je pak strašně blbé se pořád omlouvat .

Tak hezké počtení

Dovolená

Od doby, co poručík Matt Johanson zemřel, uplynulo sotva pár hodin, přesto byla celá základna stále vzhůru nohama. Všichni muže, nebo entitu, co se za poručíka vydávala, považovali za jednoho z nich. Někteří celou situaci nesli hůře, než doktoři a jejich přátelé očekávali. Nejvíce „zasažená“ byla seržant Reedová, která se nervově zhroutila a byla pod dohledem jak lékařů, tak psychologa.
Druhý den ráno, co seržantka napadla kapitána, se na ošetřovně zastavil poručík Tylor. Jakmile spatřil doktorku, tak na ní zaútočil otázkami směřujícími na zdraví drobné hnědovlásky.
"Jak je jí?“ povzdechla si psycholožka Amy Richardsonová. "Řekla bych, že hůře. Předtím to byla ztráta přítele, velké vypětí. Dokáže všechny problémy držet dál od práce. Jenže tentokrát... je v šoku. Neví, co se stalo. Její přítel se vrátil, ale byl jiný. Pokusil se jí zabít. Zemřel a pak málem v afektu zabila kapitána. Ke všemu se ještě přidaly problémy na Zemi." Na to rozhodila rukama a naznačila, že jak se věci budou vyvíjet dál, netuší.
"A bude v pořádku?"
"To nevím," potřásla hlavou. "Viděla jsem už dost vojáků, co to nezvládli. Prozatím ji musím stáhnout z aktivní služby."
"Dobře," přikývl a podrbal se na hlavě. "Nepomohla by dovolená někde daleko odsud?"
"Myslím, že ano. Filmy, alkohol, diskotéky," rozesmála se. "Vím, jak jste ji proháněl minule." Pak se jen mírně pousmála, když si všimla jeho zmateného pohledu. "Jsem psycholog, Georgi, myslíte, že jsem se to nedozvěděla? Udělal jste víc, než bych dokázala já."
"Takže je to dobré? Vzít ji pryč?"
"Myslím, že bychom to mohli zkusit. Nechám vám to napsat jako dozor a jí jako nemocenskou..." povzdechla si a zadívala se do papírů. "Ale pokud to nechcete dělat, raději toho nechte, bude to chtít hodně nervů."
"Udělám to," pousmál se.
"Jste anděl," rozněžnila se.
"Já vím," usmál se.

Uplynulo několik dní od celého incidentu a kapitán Ryan se s celou situací stále nedokázal vyrovnat. Měl problémy věřit někomu jinému, než svému týmu a ke všem inovacím, se kterými přicházel podplukovník Sheppard, přistupoval poněkud skepticky.
"Wille," ozvala Ginny a lehce jej zaplácla.
"No?"
"Půjdu za pár dní na Zem," odkašlala si. Koukl na ni a čekal, co z ní vypadne. "Pojď se mnou."
"Nevím, musel bych se domluvit s týmem," zahučel. "Spíš s Tylorem. Reedová je na kdo ví jak dlouho mimo službu. Mluvila jsi s ní?"
"Ne, zatím ne. Prý k ní nikdo nesmí."
"No, v tom případě bude mít asi Tylor volno," pousmál se.
"Asi...chci...pojedeš se mnou na ranč?" zašeptala.
Pokrčil rameny a dodal: "Pokud mě tvůj otec neodstřelí mezi dveřmi."
"Ne, to určitě ne," pousmála se a pohladila ho po tváři. "Známe se už...jak dlouho? Teda jakože...líp se známe."
"Nepočítal jsem to. Nikdy jsem v číslech nevynikal."
"No ještě že ti jde něco jiného," dala mu pusu. "Známe se už dlouho a chci tě představit."
"No jak chceš," pousmál se. "Mně to nevadí," mrkl na ni.
"Ne? Jsi statečný," zavrněla.
"Nebyla bys první slečna, která by mě doma představovala. Jsem reprezentativní kus."
"No krásný. Dobře osvalený, výška a váha v pořádku, srst hustá a lesklá..." rozesmála se.
"Mpf!" nafoukl se.
Jenom ho pořádně políbila. "Miluju výsadní postavení městského hrdiny!" zavrněla pyšně a převalila se na posteli. "Mám volno...můžu se válet, být s tebou...Dostala jsem extra dovolenou navíc."
"No jo, někdo se má," zašklebil se. Jeho si nikdo takhle nevydržoval. Měl by si zřejmě pohovořit s Sheppardem, aby mu nelezl do zelí.
"Jojo...." zazubila se. "Převážeš mi prosím zase ty ruce? Umíš to tak hezky."
"Tak je sem dej," opět udělal nějakou grimasu a dal se do převazování. Celou dobu se však mračil. „Mám strach."
"Z čeho?"
"Bojím se o Liv. Mluvil jsem s doktorkou a nevypadá to dobře."
"Stavím se za ní dneska," přikývla.
"Díky," přikývl. "Potřebuju vědět, co se děje."
Jenom se pousmála a lehla si k němu zpátky. "Na tu večeři k nám...vem si košili, prosím. Nemusí být oblek, ale aspoň košili."
"O můj bože, to asi nezvládnu," rozesmál se.
"Ale kvůli mně....kvůli mně určitě ano, že?"
"No dobře," zazubil se a pohladil ji. "Jak se ti spí?" zajímal se a šel položit zbytek obvazů na skříňku.
"Jo, celkem dobře. Hned se spí líp, když mě nebolí hlava. A taky když si tu se mnou."
"Já si to myslel," mrkl na ni. "Takže mám za tebou zpátky do postele?"
"No samo!"Skočil k ní a objal ji. Přitulila se k němu. "Vzal si mi ty prášky na spaní."
"Jasně a teď se o tebe musím starat já, spinkej." Usmála se na něho a objala si ho. Bylo jí naprosto dokonale.

Druhý den, jak slíbila Ryanovi, se kapitán vydala za seržantem. Musela sice strávit hodinu přemlouváním psycholožky, ale nakonec se jí to povedlo. Popravdě byla připravená na vše, jen ne na to, co viděla. Seržantku znala jako veselou, silnou osobu. Jenže tentokrát na posteli seděla úplně cizí žena. Byla bledá tak, že skoro splývala s prostěradly. Pod očima měla černé kruhy od toho, jak nemohla spát. Tváře měla zarudlé a podrané. Působila vyčerpaným, unaveným a zlomeným dojmem.
"Ahoj," hlesla kapitánka potichu ode dveří.
Oslovená na ni nepřítomně koukla a začala si hrát s rohem deky. "Kapitáne," šeptla.
"Nesu čokoládu," broukla a podala jí ji.
"Děkuji," natáhla se pro ni. Ruce se jí třásly a měla je poškrábané. Trošku se nuceně pousmála a položila tabulku „hnědého štěstí“, tedy čokolády, na stůl. "Já... chtěla bych se omluvit."
"Za co?"
"Kvůli mně jsme spadly do vody. Neměla jsem tak reagovat." Za celou tu dobu na ni nepohlédla a snažila se zničit prostěradlo.
"Stane se," mávla rukou kapitán.
"Mohla jsem vás zabít... chtěla jsem..." brada se jí roztřásla, tak raději zmlkla.
"Chtěla jste mě zabít," přikývla. "To je pochopitelné. Na vašem místě bych si přála to samé."
"Půjde George z týmu?" starala se.
"Co? Ne, aspoň o tom nevím."
"Když...když..." rychle si otřela oči. "Podal žádost o přeložení a chtěl odejít," fňukla.
"O tomhle vážně nic nevím."
Liv se jen stočila do klubíčka a natáhla se pro čokoládu. "Dáte si?" nabídla jí kus.
"Ne, díky," zavrtěla hlavou. "Držím si figuru," trošku se pousmála.
Jenom kývla a kousek si dala do pusy. "Měla bych se brzy vrátit, že?"
"No...dostali jsme všichni volno, takže spěchat nemusíte."
"Možná si budete muset najít někoho jiného," šeptla.
"Určitě ne."
"Dokážu číst vzhůru nohama a vím, co si psycholožka píše."
"No tak se musíte snažit, aby si příště psala něco jiného."
Od té doby nic neřekla a sledovala čokoládu. Po čtvrt hodině to Ginny vzdala a vydala se pryč. Třeba příští návštěva dopadne lépe.

O pár dní později, kdy už měla Reedová dovolené návštěvy a to pouze jen určitý okruh lidí, našla kapitán Smithová George Tylora v pokoji seržanta, jak balí věci do cestovní tašky. Tedy sama tam šla za určitým úkolem, který měl velkou důležitost, a to najít pár teplých ponožek, o které je Liv poprosila.
"Ehm...co to děláte?" starala se.
"Balím," zazubil se George. "Chcete něco?"
"A kam? A proč?" zamrkala.
"Beru ji pryč. Potřebuje odsud vypadnout někam, kde si odpočine a bude se moc vyspat."
"A kam?" starala se.
"Bratr mi půjčí chatu v horách. Jen já, stromy a ona..." mrkl na ni.
Ginny se ušklíbla. "Má tu někde teplé fusky?"
"Jo, myslím, že jsem je někde..." začal vyhazovat věci ze skříně. "Tohle ne... tohle taky ne... huh! Co je tohle? Hm, sexy... tohle taky ne... ááá tady jsou."
"Dík," uchechtla se.
"Nemáte zač." pousmál se. "Ale ehm... nikde se moc nezmiňujte, že ji beru někam. Tady je to vedeno, že ji jen doprovodím domů."
"Jo, jasně," chápavě přikývla.
"Znáte to, gril, nakupování, pařba ve městě, však já ji sem vrátím zase v pohodě."
"To bude jenom dobře," poplácala ho po ramenu.
"Doufám, minule to odnesla moje kreditka, nervy, ale stálo to za to."
"Minule? Povídejte."
Pousmál se a ukázal na židli u stolu. "Minule, po smrti Matta Johansona se Reedová sesypala. Nechci nijak tvrdit, že není křehká dívka, která se nedokáže ovládat a někdy ani nevíte, co si myslí. To ne. Je silná osoba, ale... zkrátka přišla o všechno během jednoho dne. Rozhodl jsem se, že ji odvezu někam pryč, aby se vzpamatovala. Nenapadlo mě nic lepšího, než můj domov. Mám pět sourozenců a všichni ji hodně rychle donutili, aby se vzpamatovala..." naznačil, že si to musí představit. Pět dospělých mužů s rodinami, kupa řvoucích dětí a do toho ubohá Reedová. Dokonalé invaze. Jenže tentokrát potřebuje klid.
"A...teď na chatu?"
"Podle doktorky jí klid a ticho prospěje. Já osobně si myslím, že se potřebuje pořádně opít, zabít pár veverek a..." zazubil se. "A pořádně se nacpat." I když stále by tam měl nějakou tu vsuvku, ale o té kapitán nepotřebuje vědět.
"A nevíte spíš o nějakém místě, kam by chtěla? Kamkoliv?"
Trošku zrůžověl. "Víte, s Liv Reedovou se to má tak, že o ní nikdo nic neví. Zkoušel jsem se jí několikrát zeptat na její rodinu, minulost, cokoliv..." pokrčil rameny, že nepochodil. "Můžete se jí zeptat vy, ale tohle je jediné, co mě napadlo."
"Chci, aby byla v pořádku, jsem ochotna vám dvěma zaplatit cokoliv," broukla.
"Zní to lákavě, ale ani jeden bychom to nikdy nepřijali...ale...měl bych nápad, jak jí minimálně udělat radost." Potom naznačil prstíkem, aby šla blíže. Musel jí něco pošeptat.

Will s Ginny prošli bránou na Zemi. "Chcete hodit domů, kapitáne?" starala se Ginny, protože kolem bylo plno lidí.
"Bylo by to od vás milé, děkuju," přikývl a natáhl se pro její tašku, ve které musela mít sbaleného jednoho středně vzrostlého slona afrického. To byl Ryanův skromný odhad. Došli k jejímu autu, kam hodili do kufru její tašku a nasedli.
"Už si někdy letěl soukromým tryskáčem?"
"Ne, ale co sakra máš v té tašce? Slona?"
"Ne, věci...na...no...vyprání," podrbala se. "Občas to tak střádám a peru až doma." Vyjela z areálu a rozjela se k letišti.
"Ale na Atlantis je "pračka"!" vyjekl. "Proboha, to musíš mít místo skříně pokoj!"
"Ne...teda doma tady ano," odkašlala si. "Mám šatnu. Velkou...ale tak jsem věděla, že pojedu domů, tak jsem neprala no."
"Pane bože, ty to vidíš!" vyjekl a spráskl ruce. "Mohla jsi rovnou odpovědět, že tam toho slona máš."
Jenom se usmála. Za pár minut byli na letišti. Ginny zajela k VIP bráně a pak do hangáru. Čekalo tam stejné letadlo, které letělo tehdy i s Liv.
"Tak jsme tu," broukla Ginny a vystoupila. Z letadla se vynořil Henry - pilot.
"Dobrý den, slečno. Pokaždé s někým jiným?"
"Víte jak, nemám ráda nudu," usmála se. "Wille, Henry - pilot. Henry, Will - můj..." koukla na Willa, "přítel," dodala.
"Těší mě," řekl trošku bezbarvě Ryan a hodil zavazadlo své slečny na podlahu. Byl tam slon, rozhodl se ho najít!
"Vezmu to," přiklusal Henry a vzal tašku. Úplně se prohnul. "Ehm," uklouzlo mu.
"Řekněte, kam to mám dát?" povzdechl si opět voják. Nenechá to párátko, aby se zlomilo. Později ponechá zavazadlo na otci kapitána, on to jen prozkoumá, někde v útrobách zavazadla totiž musel být...vždyť ono je to jedno.
"Nahoru, díky," hlesl Henry a upravil si uniformu. Will vyšel na palubu a zamrkal. Všechno bylo v kůži. Došel k názoru, že si vybral dobře. Mrskl tašku do kouta a šel zkoumat bar. Kapitán Smithová se ušklíbla, jak jinak. Upřímně, co jiného by šel chlap zkoumat? Sedla si do pohodlného křesla a sledovala, jak druhý kapitán strká nos do každé láhve a očuchává kvalitní alkohol.
"Posluž si," pousmála se.
"Chystal jsem se, ale musí vybrat to nejlepší..."
"Všechno je tu nejlepší," pousmála se."Včetně mě," zavrněla.
"Jo... to mi připomíná..." Nalil si dva prsty nějaké zlatavé tekutiny a přešel k černé kabele, chvíli se tam přehraboval, než odněkud vytáhnul slonečka vyrobeného z proutí a kusů látky. "Věděl jsem to!"
"ALE!" vyjekla. "To není tak těžké!"
"Ale je tam! Slon!"
"No ale je lehký!"
"Nezáleží na váze, je to slon! Celou dobu tam byl!"
"No..." poškrábala se na hlavě.
"Slon!" A po zbytek cesty jí nejméně 10x připomněl, že měla v tašce slona a těžkého.

George se zastavil na ošetřovně za Liv. "Vstávat!" vykřikl ode dveří.
"Jdi pryč," nafoukla se a převalila se na bok.
"Ne! Vylez z postele! Jede se na výlet!"
"Kam? Nikam nechci," protestovala, přesto se škrábala z postele.
"Na výlet!" zopakoval. "Makej."
"Jdi do háje a otoč se!" zavrčela. Chtěla se převléknout.
"Když to stihneš do pěti minut, mám tu pro tebe bonus!"
"Otoč seeeeee!" Poslechl. V duchu přemýšlel, proč s tím ženský tolik nadělají. Nahou ji viděl nejméně padesátkrát. „Hotovo!“
"Tři a půl minuty, vyhráváš bonus," vytáhl nějakou zlatou kartu z kapsy. Ani se na ni nepodívala a přidala ji na stolek k pěti tabulkám čokolády, které byli kupodivu netknuté. "Ne, brouku, tu bereme sebou," vzal si ji zpátky. "Tady ti je k ničemu. Jdeme nakupovat!"
"Naku... co?" Teprve teď jí pomalu docházelo, co se děje. "Vždyť nemám sbaleno a beru moc léků a co?"
"Pojď!" potáhl ji za ruku. Kartu měl, víc nepotřeboval. Nechala se táhnout pryč a nic nechápala. Dokonce je i pouštěli. Carson mu dal léky a nijak to nekomentoval. "Neflákej se!" trošku zrychlil.
"Tyloreeee," kňučela. Byl na ni zlý a ona vedle něj musela běžet, když natáhl krok.
"No co?"
"Bolí mě nožičky..."
"Tak je rozhýbej, šup!"
Jen popotáhla a poslušně za ním běžela. Nemohla pochopit, kam spěchá. Rovnou si to namířil k bráně, kde už měl vše připravené. Stačilo jen pobrat tašky a vydat se pryč.Sebral to na dvakrát a prošel s Liv za chvostem bránou. Ta nestačila ani protestovat. Nechápala, co se děje, kam jdou, co jsou nakupovat, proč... měla vyvalené oči a kruhy pod očima.

Když prošli bránou, tak hned po nezbytných prohlídkách zamířili k Tylorovu autu. Dokonce ji i usadil, připoutal a donutil, aby počkala, než vše uloží. Do ruky jí strčil onu tajemnou kartičku, aby prozkoumala a make-up, aby se sebou něco udělala.
"Zlatá karta," vydechla. "Zlatá platební karta? Kde?" nechápala.
"No...pozdrav od Ginny."
"Ale..." okamžitě se jí po tvářích začali koulet slzičky. "Vždyť jsem ji málem zabila a..." popotáhla.
"Prý aby ses dřív uzdravila."
"Nezasloužím si to!“
"Ale ano a budeš pod mým dozorem vybírat. Navíc, tvůj šatník je legendární po celé Atlantis." rozesmál se. Maličko se pousmála. Tak, tohle se mu líbilo více. Pak ji donutil, aby si zamalovala ty kruhy pod očima. Když vypadala takhle, tak se mu nikam s ní nechtělo.
"No vidíš, hned vypadáš líp," pousmál se. "Připravená na dlouhé odpoledne?"
"Nikdy asi nebudu," hlesla unaveně. "Ale tak ty mě když tak odneseš do auta."

"Tak...jsme tady," broukla Ginny, když dojeli k ranči.
"Hmmm pěkné," bylo vše, co ze sebe Will dostal.
"Jo a velké," pousmála se a šla dovnitř. "Pojď, hrdino."
Na to se usmála a vyšla směrem dům, odkud jí šel naproti její táta, kterého pevně objala a dala mu pusu. Britský kapitán udržoval dostatečnou únikovou vzdálenost pro případ, kdyby se střílelo.
"Tati, to je Will Ryan. Kapitán Will Ryan," upřesnila a trošku si odkašlala.
Následovali klasické fráze, kde si oba muži řekli, jak moc je těší, přestože je netěšilo. Podle pana Smitha byl Ryan nějaký divný. Ostatně jako každý chlap, kterého si přivedla. Přemýšlel, že se zeptá dcery, jestli ... no, možná později.
"Drink?" zajímal se Jack.
"Díky, bude potřeba," hlesl rychle opět dotazovaný, který se tvářil jako vyděšené štěně.
"Tak pojďte," pokynul jim do obýváku a odklusal k baru.
"No tak..." zastavila ho Ginny. "Co se děje?"
"Nejsem moc upovídaný," zahučel.
"No tak nebuď, ale nechovej se tak...britsky," usmála se a políbila ho. "Uvolni se. Buď, jaký jsi." Jenom se zašklebil. Prý nechovej se britsky, vždyť se jí to líbilo. Potřeboval čaj a do pěti chybělo ještě pár hodin.
"Vzmuž se, vojáku."
"Neutahuj si ze mě, nebo tě seznámím s mojí tetou a pak poznáš peklo."
"Neutahuju. Co si dáš k pití?" zatáhla ho do obýváku.
"Čaj," broukl. "Za dvě hodiny je pět..." naznačil, že to myslí vážně.
"Ty chceš vážně ve tři odpoledne čaj?" polkla a koukla na tátu. "No...dobře," hlesla. "Půjdu ho udělat."
"Ne, seď. Constance ho udělá," zastavil ji Jack.
"Je něco špatně?" hlesl už zcela vyděšený kapitán. Skoro vždy když stíhal, tak si dával na Atlantis odpoledne čaj. Ne vždy mu však služba dovolila ten přežitek, že musí být o páté.
"Ne," usmála se Ginny.
"Takže, Wille, vy jste Brit? A z které části jste?"
"Jsem, myslím, že toho přízvuku se nezbavím," ve skutečnosti byl více zarážející čaj, než přízvuk. "Pocházím přímo z Londýna."
"Londýn, hmmm," pousmál se Jack a oči mu zajiskřily. Evidentně si vzpomněl na nějakou příhodu spojenou s tímhle městem. Po té je raději kapitánka opustila, protože některé historky slyšela nejméně dvacetkrát, když se však vrátila zpět do pokoje, stále se oba muži bavili o Anglii. Oddechla si, aspoň nějaké téma měli. Když tak nad tím uvažovala, vlastně nikdy neviděla kapitána Ryana pít čaj o páté. Co si tak pamatovala, tak ho nikdy neviděla pít čaj... možná to bylo dané tím, že se vždy kolem čtvrté hodiny někam zašil a odmítal se do šesti ukázat.
"V kolik budete chtít večeřet?" zajímal se Jack. "Jste moc hladoví?"
"Jsem v pohodě, to záleží na Ginny a na vás," přiznal se kapitán.
"No večeříme okolo šesté," broukl Jack. Tohle připadalo všem vyhovující.
"Marry Anne přijde?" zajímala se Ginny.
"Dorazí na večeři," přikývl Jack. Kapitánka se maličko zamračila.
"Provedu tě, chceš?" houkla pak na Williama. Vyskočil hned na nohy. Chtěl se podívat po okolí."A umíš jezdit?" zeptala se s úsměvem. Váhavě přikývl. Uměl to, ale nebavilo ho to. "Tak pojď!" potáhla ho za ruku a vedla ho ven. Vyjeli se podívat po okolí. William se rád podíval, co kde bylo a zároveň na chvíli vypadl od jejího táty. Neměl rodiče rád, většinou se s nimi pozdravil a konec. Na ranč se vrátili těsně před večeří. Ginny v rychlosti představila Willa svojí nevlastní matce a utíkali se umýt.

"Takže s Madison sloužíte, ano?" starala se Mary Anne u večeře. Will na ni koukl. Byla první člověk, co jeho přítelkyni neříkal Ginny.
"Ano, pracujeme spolu." Ona sloužila s ním, zelenáč malej. A někdy vlastně i pod ním.
"A není to zakázané? Myslela jsem, že vztahy v armádě..."
"Letectvu," broukla Ginny.
"...armádě," pokračovala druhá žena bez toho, aniž by si jí nějak všímala, "jsou zakázané."
"Jsou i nejsou," pokrčil rameny kapitán. "Je to jen otázkou toho, kdo je pod čím velením, zda vztah neovlivňuje vaši práci a pak musíte to umět skrývat."
"Aha, chápu," pokývala hlavou. "Madison, víš, že Steven koupil další firmu?"
"Úchvatné," zahučela oslovená a dál do sebe házela jídlo.
"No ano...moc vám to spolu slušelo."
"Ne, neslušelo."
"Hodili jste se k sobě. Vzdělaný, slušný, z dobré rodiny, s dobrým zázemím...lepšího sis přát nemohla."
"Mám lepšího," maličko zavrčela a podívala se na ni.
"Nic proti vám, Williame," řekla druhá žena a otočila se zpátky na Ginny. "Ale je to jenom voják. Jednou ho zastřelí a ty pak zůstaneš sama s dětmi a vdovský důchod tě neuživí!"
"Moment!" vyjekla Ginny.
"Skleničku, Wille?" hlesl Jack nervózně a těkal očima z jedné na druhou. A bylo to tu zase.
"Dětmi?!" pokračovala Ginny. "Zastřelí ho?! Vdovský důchod mě neuživí? Kdes k tomu došla. Nezastřelí ho a pokud budeme mít děti, budou mít i tátu!" V klidu jedl večeři a čekal, až ty dvě se dostanou do místa, kdy bude potřeba zakročit. "Ty si prostě nedáš pokoj, že?" hlesla Ginny. "Pokaždé mi musíš do všeho kecat."
"Všichni víme, co se stalo, když tě nikdo nehlídal!" V tu chvíli kapitánka praštila příborem o stůl.
"Bylo mi šestnáct! Udělala jsem blbost a ty mi to vyčítáš skoro pokaždé, co se objevím doma! Dej mi už pokoj! Je to můj život!" Naštvaně vstala od stolu.
"Dáte si tu sklenku na verandě?"
"Dobrý nápad..." a v tu chvíli se vypařili. Zevnitř slyšeli zvuk hádky a chvíli to ignorovali, než se rozhodli si alespoň zapálit doutník ke skotské. Sklenička byla jen pro parádu a na zabití hodiny. Oba již dávno dojedli. Za chvilku Ginny vypálila ven jak raketa. Šla někam za stáje.
"Takže služba vlasti vám přišla jako nejlepší řešení?" pokračoval Jack a sledoval, jak jeho dcera odchází.
"Přišlo mi to jako dobrá budoucnost. Sloužil jsem po boku jednoho z princů. Málo kdo se tímhle může chlubit."
"No to určitě," pousmál se Jack a pak si povzdechl. "Takhle to dopadne vždycky," kývl hlavou směrem k domu.
"Nevadí, třeba se uklidní," pokrčil rameny.
"No to ano," hlesl Jack.
"Bude lepší, když co nejdříve na tuhle příhodu zapomeneme." zahučel Will. Nebylo mu nikterak příjemné, že byl odsouzen po pěti minutách.
"Omlouvám se za Mary Anne," hlesl Jack. "Vážně se moc omlouvám."
"Nic se neděje, jen mě takovýhle lidé rozčilují, zvlášť když jejich kořeny prakticky sahají k Evropě."Jack jenom přikývl. "Jsem Brit a jsem na to hrdý. Stejně jako jsem hrdý na to, že můžu sloužit královně." Možná že nebyl bohatý, ale zase měl mozek.
"Stejně jako já jsem hrdý, že jsem Američan," pousmál se. "Ale Mary Anne si neuvědomuje, že i její předkové na Mayflower připluli z Británie."
"Jistě, ale stále nemáte královnu..."
"Byl jste někdy v Bostonu?" staral se Smith. Koukl na Ryana a čekal, zda mu to dojde. Když si všiml, jak mu cuká v koutkách, jak se snažil zadržet smích, tak se rozesmál.

George Tylor zastavil před dřevěným srubem a ohlédl se na místo spolujezdce. Jeho společnice klidně spala, což vždy skončilo nějakou noční můrou. Jemně ji vzbudil. Jenom na něj zamžourala a koukla k dřevěné stavbě. Odepla si pás a vystoupila. Hned ji ovanul chladný vítr. Ze stromu se sneslo pár zlatavých lístků. Podzim dorazil v předstihu. Maličko se pousmála. Tady jí bylo fajn. Otočila se, že vezme nějakou tašku, ale všechny měl přes sebe přehozené George a dupal ke vchodu.
"No tak, pojď, flákáš se!"
"Viděla jsem veverku," oznámila mu hned.
"Super, tak je počítej," uchechtl se.
"Georgi, nebuď hnusný!" nafoukla se. "Doma žádné veverky nemáme...vždyť jsou tak roztomilé a mají chlupatý ocásek!"
"Jsou krásné," přikývl.
"Jako já..." dodala. Nákupy jí trošku zvedly radost, ale musel jí popostrčit.
"Tak vítej doma.“ Jen přikývla a sedla si na gauč. Složila si nohy pod sebe a zahleděla se na prázdný krb."Mám ho rožnout?" Pokrčila rameny. Bylo jí to jedno."Tak já ho rožnu."
Za chvíli místnost naplnilo příjemné žluté světlo a teplo. Tiché praskání alespoň trochu vyplnilo tíživé ticho. "Pojď, si zahrát člobrdo."
"Půjdu se na chvíli projít, tak potom," naznačila, že nemá náladu.
"No dobře," pousmál se. Popadla bundu a vyšla do chladného večera. Chvíli postávala, než se vydala někam do lesa. Nevnímala cestu ani směr. Celou dobu uvažovala nad vším, co se dělo. Listí ji šustilo pod nohama. Nakonec došla na nějakou skálu, kde si sedla a sledovala město pod sebou. Když i to ji omrzelo, tak se natáhla a pozorovala hvězdy. Přemýšlela, jestli okolo nějaké z nich obíhá Atlantis. Pak se myšlenkama zatoulala k tomu, kolikrát s Mattem jen leželi a sledovali hvězdy. Vždycky v tuhle chvíli si přála, aby to bylo naopak. Johanson měl rodinu, která jej potřebovala a milovala. U ní? Měla pro ně větší cenu mrtvá než živá. Nutno podotknout, že tenhle názor zastávala jen ona. Jenom si povzdechla. Po hodině cítila, jak ji chlad doslova přimrazil ke skále. Stala, otřela si tváře a pomalu se vracela zpět. Nechtělo se jí, ale fyzický pocit přemohl psychický. K chatě se doloudala za několik minut. Potichu vešla a šla svému společníkovi udělat večeři.
"Ahoj," pousmál se George.
"Ahoj," kuňkla. "Co si dáš na večeři?"
"Mám fazole, dík," přikývl.
"Dobře," přikývla a sedla si zase na gauč.
"A ty si dáš co?"
"Nic, nemám hlad. Chceš hrát to člověče, nezlob se?"
"Může být."
Vytáhla hru a rozestavěla figurky. Vůbec jí to nebavilo, ale neměla to srdce to Georgovi říct. Ten vypadal jako malý kluk.Takže se skoro celou dobu bavila tím, že ho pozorovala. Za chvilku začal únavou zívat.
"Jdi si lehnout, poklidím tu," hnala ho do postele, i když jí bylo jasné, že pokud usne, tak bude za chvíli vzhůru. Hodlala prosedět u krbu.
"Fakt?"
"Jistě, val. Postel je tvoje, stejně dneska neusnu."
"Tak dobrou," zahučel. Mávla mu a počkala až odejde. Všechno uklidila a usadila se ke krbu. Nakonec seděla dlouho do rána před krbem a to i ve chvíli, kdy vyhasl.

"Liv, musíme si vážně promluvit," zavrčel ráno George, když ji našel skoro ve stejné poloze, jako když odcházel. Ani přes sebe nepřehodila deku.
"O čem?
"O tom co děláš. Musíš jíst a spát!" nafoukl se.
"Proč? Stejně to nemá cenu. Když spím, mám noční můry, když jím je mi špatně."
"No tak to do sebe musíš nějak nacpat."
"Proč se vůbec staráš?" vyjekla. "Tvoje žádost byla přijata jsi v jiném týmu!"
"Nejsem."
"Je to jedno, stáhli tě, to je jako bys byl jinde!"
"Nestáhli." Jenom si zase sedla na gauč a koukala do prázdna. "Zrušil jsem to," broukl.
"Udělám ti snídani," z ničeho nic vstala, jako by se předchozí konverzace neodehrávala.
"No dobře, jak chceš." Přichystala mu toho tolik, že se skoro bál, že to nezvládne. Sama si vzala jogurt. Po několika dnech diety, kdy skoro nic nesnědla, to bylo pořádné jídlo. George ji chvíli pozoroval a pak se nadechl. "Tak a od dnešního dne přecházíme na jiný režim. Začneš jíst, spát a mluvit!" Uraženě na něho koukla. To uhodl teda! "Takže začneme jogurtem a rohlíkem. Budeš tu sedět tak dlouho, dokud to nesníš!" nafoukl se. "A nechtěj, abych to do tebe dostal násilím." Jenom si povzdechla a pustila se do toho. Cpala to do sebe asi hodinu, než se jí to povedlo. Neobešlo se to bez kňučení, nadávání a smlouvání. Čímž splnila bod dvě, začala mluvit.
"Šikovná," rozcuchal jí vlasy.
"Že tě praštím?!" zavrčela a trucovala. "Večer stejně neusnu!"
"No tak s tím pak něco uděláme. Půjdeme na výlet."
Povzdechla si. "No, to by mě zajímalo co," naznačila, že jí nic nenapadá. "Dobrý nápad, ten výlet, chci vidět, co je okolo."
"Fajn, tak si hoď šlofíka a pak vyrazíme."
"Teď?" vyjeveně na něj koukala. "Georgi, já neusnu, nemůžu!"
"No tak si jdu hodit šlofíka já," zívl si. Jenom na něj koukala. Vždyť bylo dopoledne a ona byla unavená jak kotě. Pro spánek by zabíjela, jenže nemohla usnout, nešlo to. Zkoušela snad všechno a nic nezabralo. Chvíli přemýšlela a nakonec mu to všechno vyklopila.
"No...tak to pojď zkusit. Pojď do postele," zahučel. Na jeho reakci se trošku ušklíbla. Do postele? No proč ne. Vydala se za ním. Opatrně našlapovala a obezřetně se rozhlížela. Tady ještě nikdy nebyla.
"Zalez," ukázal na svoji postel. "Bude se ti tu dobře spát."
"Pojď se mnou," hlesla a rozhlédla se. Bála se tady. Vždy se bála, že se probudí na místě, které nezná a sama. Přikývl a lehl si k ní. Zavřela oči a snažila se usnout, jenže to nepomohlo. Pak se s nenápadností zahradního trpaslíka na poli přitiskla k muži vedle sebe. Ten jenom zachrápal a automatiky ji objal.
"Georgi?" knikla. Další zachrápání. Pousmála se. Jo to bylo lepší. Zavřela na chvíli oči, jen na minutku a pak je otevřela ve chvíli, kdy seděla na posteli a hystericky křičela. George jenom zmateně koukal kolem. Nebyl zvyklý na takové buzení. Byl v posteli, dobře, to by měl. Dřevěné zdi, musel být na chatě, ale co dělala Reedová v jeho posteli, to nechápal. Až o chvíli později mu došlo, že křičí ze spánku.
"Liv..." zatřásl s ní. Prudce sebou cukla a vypadala ještě zmateněji než on. Chvíli ani nevěděla, kde je.
"Dobré?" staral se.
"Ne," hlesla. Okamžitě ho objala. "Viděla jsem..." ňukla. "Skoro..."
"Byl to jenom sen," hladil ji po zádech.
"Ale... ty jsi v něm umřel..." zašeptala.
"Byl to jenom sen...věř mi, jsem živý," šťouchl ji a dal jí pusu na čelo.
"Jenže já už nedokážu poznat co je realita a co sen," hlesla."Bojím se, že se probudím a ten kdo z vás dvou bude mrtvý, budeš ty," koukla na něj.

Ginny se vracela zachumlaná v dece k domu až za tmy. Bylo jí líto, že tam Willa nechala napospas tátovi a Mary Anne. Hlavu měla skloněnou, a když ji na verandě oslovil kapitán, málem povyskočila.
"Myslela jsem, že už spíš," hlesla.
"Čekal jsem," pokrčil rameny a zvedl hrnek s čajem.
"Promiň, tohle jsi vidět neměl," povzdechla si a opřela se o zábradlí verandy. „A neměla jsem tě tu nechávat.“
"Nic se nestalo, dal jsem si s tvým tátou panáka."
Jenom přikývla. "Měla jsem to vědět, pokaždé je to to samé..."
"Ginny? Cos provedla, když ti bylo šestnáct?" zeptal se zvědavě.
Jenom na něho koukla a maličko se pousmála. "Nemyslím si, že kdybych ti to řekla, tak by sis mě ještě někdy vážil."
"Kdybych měl vykládat, co já dělal v šestnácti, tak si mě neváží nikdo," uchechtl se a spokojeně se rozvalil na verandě. Ginny na něho chvilku koukala a nervózně si kousala ret.
"Mám začít od začátku?" Přikývl a naznačil, ať povídá. Sedla si vedle něho. "Když mi bylo čtrnáct, seznámil se táta s Mary Anne. On je bohatý, ona z bohaté a dobré rodiny," broukla. "Tátovi zemřela žena, ona se rozvedla. A já přicházela do puberty. Mary Anne je hodně...ráda má nad vším kontrolu a přehled. Když není po jejím, bývá zle. Vzali se, když mi bylo patnáct. Pár měsíců potom jsem na jednom tréninku spadla - teda...upustil mě můj taneční partner - a já si přetrhla vazy v kolenu. Doktor řekl, abych skončila se závodním tancem, že to koleno takovou zátěž nevydrží. Tancovala jsem třeba i tři hodiny denně. Skoro každý den. Dala jsem se na ježdění. Jezdila jsem už i před tím - občas nějaký místní závod, co byl, ale nic velkého. Doktor z toho radostí zrovna neskákal, ale tak prý lepší než tanec. Jenže," tady se zarazila, "jenže já si nedovedla život bez tance představit, takže když jsem se dala trochu dohromady, jistily to večírky. Dlouhé, divoké," odmlčela se a koukala do země.
"Jo tak odkud vítr vane, pařba za pařbou, co?" ušklíbl se.
"To bylo to nejmenší," broukla. Čekal, co z ní vypadne dál. "Doma to bylo...spíš nebylo. Já už se tady doma necítila. Od té doby, co se Mary Anne a táta vzali. Komandovala mě, chtěla mě mít pod kontrolou a stejně úžasnou jako je její syn. Mimochodem, je to strašně nudný člověk. Harvard, práva, dobrá právnická firma, je chytrý, ale prostě křupan. Nudný, nezajímavý...ale já ho měla mít za vzor. A bez tance, který jsem milovala, jsem byla...já nevím, jako by něco chybělo. Teda když pominu fakt, že mi chyběla moje máma. Koně byly dobrou náhražkou. Skvělou. Ale nestačilo to. Já chtěla být v tanci nejlepší, chtěla jsem do New Yorku jít tanec studovat, ale…Potřebovala jsem pryč…Na párty seženeš cokoliv. Pivo, víno, vodku, gin, whisky…drogy," poslední slovo sotva slyšitelně zašeptala.
"Tak jsi postupně přesedlala na tvrdší?"
"Nejdřív tráva, ze které jsem se pozvracela hned napoprvé, potom extáze, pak crack a kokain a asi po půl roce mi to prostě nevyšlo."
"Léčebna, nebo na to přišli doma?"
Maličko se ušklíbla. "Táta to tušil od začátku. Dalo mu hodně práce to zakrýt ve škole, když jsem vyspávala opici a tak. Jenže na jedné párty jsem to neodhadla a předávkovala se. Mimo jiné. To, že jsem byla ožralá jak hovado, ani neříkám. Naštěstí mě někdo hodil domů a táta tu byl sám. Zavolal svého známého z kliniky. Byl tu během pár minut, něco mi dal, z čeho jsem skončila na záchodě celou noc a měla jsem rande s mísou. Další dny jsem jenom ležela v posteli a přála si umřít. Táta mi nosil jídlo a pití a celou tu dobu u mě byl. A nejhorší na tom bylo, že když mi bylo už celkem dobře, tak po mně ani nekřičel. Prostě jenom řekl, že jsem ho zklamala. A pak zase odešel a nechal mě v pokoji. A ten pocit zklamat svého tátu, který by pro mě udělal cokoliv…" při posledních větách se jí hlas trochu třásl.
Will jen přikývl a stáhl si ji k sobě a objal ji. "Jo, to tátové dělají."
"Za další dva dny mě ráno vytáhl beze slova z postele. Sotva jsem stála, ale on mě táhl dolů a před dům. Měl osedlané a vyloženě plně naložené dva koně. Všude kolem jsou obrovské pastviny a hory, jak sis všiml. Vzal mě do hor asi na tři týdny."
"Závidím ti tvého tátu," houkl a přitiskl se k ní.
"Byly to nejlepší tři týdny mého života," pousmála se. "Jenom já, táta, koně a ticho. Sice když jsme se vrátili, tak Mary Anne pyskovala, že to nemohlo stačit, že se mám jít léčit a tak," broukla. "Stačilo to. Uvědomila jsem si, co chci, spravila jsem si známky, které šly teda tehdy hooodně dolů, a pak si dala přihlášky na univerzity - Harvard, Yale, Columbia, Prinston. Dostala jsem se všude," skoro se pyšně nafoukla. "Vybrala jsem si Harvard." Pousmál se a hladil ji. "Mám titul z mezinárodních vztahů. V podstatě ne moc užitečný obor, ale tak... Jenže měla jsem titul, ale co pak. Na ambasádu se mi nechtělo a nic jiného by mě nebavilo. Pak mě napadlo letectvo. Tak trochu z hecu," maličko si odkašlala a rozpačitě podrbala se.
"No a teď se ti mezinárodní vztahy vyplatí," rozesmál se. "Někdy udržet náš tým v jednom běhu chce víc energie, než mám!"
"Proto máš mě," políbila ho.
Polibek jí vrátil a přitiskl ji k sobě. "Co myslíš? Budeme si brzy hledat nové členy?"
"Snad ne. Nemám ráda změny," zahučela.
"Uvidíme, jak to dopadne."
"Určitě dobře," broukla zamyšleně a znova si povzdechla. Hladil ji po ruce a koukal do dálky. "Někdy si říkám, co na Atlantis dělám," hlesla
"To samé co Liv, Tylor, já..."
"Wille...víš, že můj strýc je prezident?" knikla.
"Hm, co?"
"Můj nevlastní strýc je prezident Spojených států. Je to bratr Mary Anne. Ale…jsou úplně jiní. Je skvělý, strašně hodný."
"Super, to je dobré vědět, seženeš mi autogram?" Jenom se na něho podívala, pousmála a přikývla.
"Jistěže."
"Dík," dal jí pusu na tvář.
"Chceš si jít už lehnout?"
"Můžeme," přikývl a vstal. Vzala ho za ruku a odvedla ho do svého pokoje. Na jedné straně stěny byla polička s poháry a medailemi a šerpami. Rozhodl se, že se na to podívá až ráno. Byl unavený.
"Jako doma," broukla Ginny, svlíkla se, natáhla na sebe košilku a skočila do postele mezi hromadu plyšáků. Will ji napodobil, až na to, že vynechal košilku. Pak si k ní lehl a objal ji. Pevně se k němu přitiskla.
"Neříkej, prosím, nikomu, co ses dneska dozvěděl," hlesla.
"A komu bych to říkal?" pozvedl obočí. "To bych pak musel říct tobě o dosti jiných věcech."
Maličko se pousmála a dala mu pusu na tvář.
"Děkuju."
"Nemáš zač." Dostal ještě jednu pusu a pak Ginny zavřela oči. Za chvilku spala.

George zažil příšerný den i noc. Když se ráno vzbudil, bolela ho hlava.Skoro vůbec se nevyspal, protože co chvíli uspával to vedle sebe. Nakonec se večer oba opili. Protřel si oči a koukal na strop.
"Bože, moje hlava," ozvalo se velmi tiše vedle něj.
"Ani nemluv," hlesl.
"Všiml sis, že jsem se probudila jen s bolestí hlavy a nějak jinak?" zachichotala se a hned na to zakňučela a chytla se za hlavu. "Nic si nepamatuju."
"Já na chvilku zavřu oči," broukl.
"Proč?" nechápala.
"Jenom tak," hlesl.Na to jen zamručela a převalila se k němu. Objal ji a odfoukl si.
"Doneseš mi něco na jídlo?"
"Nic tu není. Ani nevím, že tu je tolik chlastu."
"Ale dole v lednici ještě něco bude... no už tu tolik chlastu nebude, podle toho okna, co mám, tak jsme vypili dost," naznačila Reedová, že vypili zásobu alkoholu na deset let dopředu.
"Asi jo."
Jenom si opatrně sedla a promnula si spánky. George se na ni podíval a zakňučel. Něco si pamatovat musel. Pamatoval si ve skutečnosti všechno.
"Chceš něco donést? Jdu dolů, pokud to zvládnu."
"Asi ani ne, díky."
Jenže pak se přes něj pokoušela odlézt pryč. Skoro spadla z postele a celou dobu se buď smála a nebo kňučela.George se jí jenom smál. Nakonec zůstala ležet přes něj a koukala bezmocně na zem. Však jednoho dne se odsud dostane.
"Nemáš tolik chlastat," chechtal se George.
"Ale já tolik nechlastala. Jen si nepamatuju co se dělo mezi krbem dole a dnešním probuzením," zabručela. "Prostě jsem jen mírně pila."
"Jasně," uchechtl se.
"Ty si to pamatuješ, co?"
"Já? Ne!" zavrtěl hlavou.
Přetočila se tak, aby na něj viděla. "Nelži."
"Nelžu," broukl.
Jen přikývla, věřila mu. Pak se znovu pokusila dostat z postele. Tentokrát úspěšně. Vzala si Georgovo tričko a vydala se na snídani a kafe. Ani netušila proč, měla děsný hlad. Otevřela ledničku a povzdechla si.Nakonec sáhla po nějakém salámu a odněkud vyhrabala pečivo. Pak si udělala silné kafe a všechno to do sebe naházela. Snažila si na všechno vzpomenout. To se jí povedlo ve chvíli, kdy si sedla na gauč. Našla tam svoje oblečení. Něco si spojila do sebe, něco si domyslela a na něco si vzpomněla.
"O ježiš," hlesla. Tohle bylo... zvláštní.Šla za Georgem zpátky. "Musíme si promluvit," knikla a sedla si za ním.
"Už sis vzpomněla?" Přikývla a koukala na zem."A dobré?" staral se.
"Úžasné," zasvítily jí očička.
"No vidíš, tak pak není o čem mluvit," uchechtl se.
"Jenže to nebylo poprvé... a víš, kam to vede..."
"Znova do postele?"
"A nejenom jednou."Jenom se pousmál. "A dobré u tebe?"
"U mě taky," broukl.
"Hej, prý sis nic nepamatoval!" strčila do něj.
"A to ti mám říct pravdu?" pousmál se.
"Ano! Co jiného?!"
"A riskovat, že si to nepamatuješ?"
"Vzpomněla bych si...to mě tak napadá, my dva se spolu asi nikdy nevyspíme, aby v tom něco nebylo, co?" Jenom pokrčil rameny.Jenom si povzdechla.
"Co budem dneska dělat?" houkl.
"Chlastat?"
Jenom přikývl a vyšli ven. K večeru, když se vrátili, tak Olivie udělala večeři a prostřela. Dobře se najedli. Pak se sedli ke krbu a hráli karty.
"Doktorka mi říkala, že... že to bylo i něco doma. Co, to mi neřekla, ale co se děje?"
"Je toho dost," houkla. Zachumlala se do deky.
"Třeba?"
"Máma byla před nedávnem na velmi nákladné operaci, táta přišel o práci... sestra šla na konzervatoř." Vychrlila to ze sebe a zahleděla se někam pryč. Jenom přikývl a čekal. "Proto jsem před nedávnem šla za tebou a prosila o peníze... půjčila jsem si od kapitána Smithové, tedy od jejího táty velkou sumu," odkašlala si.
"Od jejího táty?" nechápal,
"Ano, je.. hm... bohatý..." odkašlala si a nakonec mu řekla celkovou sumu, kterou si půjčila. Chvíli na ni koukal z otevřenou pusou.
"A zbylo mu ještě něco?" uchechtl se.
"Mnohem více, než si myslíš, jen já mám vysušený účet. Kdybych byla zabitá v akci, moje pojistka by to splatila."
"Chm..." broukl."
"Takže..." pokrčila rameny. "Nesmím se zbláznit, to by neprošlo," ušklíbla se.
"To se nestane," šťouchl do ní.
"Jo, ale co mám dělat? Nikdo z rodičů nemá práci, sestra je na konzervatoři, nechci, aby toho nechala a udělala to co já! Nechci, aby se vzdala svého jen proto, že na to nemají!" Byla vzteky červená.
"Pomohl bych ti, ale nevím jak."
"Pomohli by mi peníze, ale nechci se zadlužit, abych splatila jiný dluh. Do toho Matt, všechno je vzhůru nohama, dokonce i my dva."
"My dva jsme v pohodě," broukl.
"Ale není to tam, kde to bylo," promnula si obličej. "Já to prostě nezvládám. Je toho moc. Matt byl poslední, kdo mě připravil o poslední chvíli sebeovládání."
"Musíš na to zapomenout. Jiná možnost není."
"Ale já nemůžu," řekla roztřeseně. "Není tu nic, co by mě drželo nad vodou, Georgi, a ty to víš..."
"Co tvoje rodina?"Jenom zavrtěla hlavou a složila si ji na kolena."A já?" Jenom na něj koukla s očima plných slz. Nakonec přikývla. "No vidíš," pousmál se.
Povzdechla si. "K čemu to bude? Vrátím se na Atlantis a bude to všechno stejné."
"Tak odejdi," broukl,
"Možná to bude lepší," zakoukala se do ohně.
"Nevím, co ti mám poradit."
"Když půjdu," houkla. "Nebudeme porušovat pravidla, možná bych si na Zemi mohla najít nějakou práci ještě bokem, i když je to ilegální... "
"Anebo bys tomu prostě mohla dát čas."
"Já nevím, co chci, Georgi. Jeden den chci tohle a druhý něco jiného. Nemám žádný sen, nemám ani prostředky na to ho realizovat. Ani nevím, čemu mám dát čas. Vždyť kdykoliv jdeme ven, tak se nemusíme vrátit."
"Tak se vezmeme," pousmál se. "Budeš mít prostředky, budeš si moct plnit sny."
Liv se na něho jenom nevěřícně dívala."Ty bys to udělal? Jen tak?" Přikývl a zároveň pokrčil rameny. Chvíli jej sledovala, než vstala a přela k němu. Políbila ho na čelo. Nechala jej, aby ji objal a přitáhl si ji. Ještě nějakou minutu mlčela, než mu odpověděla.

samozřejmě budeme rády za každé komentáře

Jinak v dalším díle:

Toto je spoiler!!!:

trošku se pro změnu dozvíme o Liv, někdo nám tam umře, jak jsem psala před tím a povídka bude rozdělená alespoň na dvě části

[Aiwendill]

Poviedka nádherne napísaná, dozvedeli sme sa dosť o postavách a Liv sa začína dostávať z depky...

K tomu spoileru: Som zvedavý, kto to bude...

[andoriel]

Nemůžu si pomoct, slon byl prostě nejlepší

psycholog, Georgi, myslíte, že jsme se to nedozvěděla? Udělal jste víc, než bych

"Nebyla bys první slečna, která by mě doma představovala. Jsme reprezentativní kus."

"Jdi pryč," nafoukla se a převalila se na bok.

Tak nerobiť dve veci naraz.
Ale nie , na to aké je to dlhé, tak len pár preklepov.
Na to, že je táto časť viac-menej kecacia, tak výsledok vyzerá nad očakávanie dobre.
Pkoračovanie si prečítam určite tiež.

ty, kura, Pučík, ty mě normálně ser... - to tam hledáš schválně?
to opravuju od osmi ráno ve škole, abyste to tu měli rychle, když už máme takové zpoždění a ještě dostanu zdupa!!!

jinak upraveno

P.S. nejsi ty učitel češtiny nebo čehokoliv jiného? bo to už není možné s tebou, chlape

[Aiwendill]

Mackenzie: on je este k tomu aj slovak...

Velmi ho netrap, je jediny co sa stara aby neboli chyby

jo a ještě Slovák - to jsem nechtěla psát... si připadám hůř jak ve škole normálně ... právě jsem upadla do těžké deprese

Mac: Prej Pučík

Puk: Děkujeme za vyhledávání překlepů (jinak huhahaha dobře ty! )

ty, kura(sa píše: kua ), Pučík, ty mě normálně ser... - to tam hledáš schválně?

Lichôtkami ďaleko zájde .
Možno niečo nabudúce vynechám.
Depky u druhých sa mi páčia .

Veľakrát tam vidíš čo tam má byť a nie čo tam je.

NE, kura je kura, bo ja su z Ostravy a tady mame prostě kura (pak teda i to druhé s V uprostřed , ale snažím se vypadat slušně )!!!!!

jinak jo, je fakt, že se tam většinou vidí, co tam má být a ne to, co tam je ( )