Povídky M&M - 54.část - Avalon, part 3

DAVE!:

Toto je spoiler!!!:

kura, chudák, proč zrovna jeho tipuješ?

Protože je ve vaší povídce vidím jakousi podobnost s tvojí starou povídkou o dobrodružství Mac (farma, láska ke koním atd.)

Toto je spoiler!!!:

a jelikož sheppard tam umřel na nějakou dobu, tak myslím, že umře i Ryan.

-DAVE!
přiznávám, protože tohle je něco, co bych jednou chtěla, takže se mi o tom dobře píše

Toto je spoiler!!!:

ale to neznamená, že to bude úplně stejné s LA, za mě osobně můžu říct, že se snažím udělat Ginny odlišnější než Mac - snaží se být méně zbrklejší, poslouchat ostatní a být takové...dospělejší ...nevím, jak to říct a nevím, jestli se mi to daří, ale tak snažím se, aby prostě byla jiná, když píšem

tak a další pokračování

Z mrtvých vstání, část 2

"Lepším se," usmála se kapitán Smithová na přítomné a shrábla ze stolu hromádku bankovek. Byl čtvrtek večer a ona seděla s několika dalšími muži u stolku v jednom skladišti a hráli poker. Mimo jiné se zde nacházel i kapitán Ryan, kterého obrala už dvakrát o větší sumu peněz.
"Ale ale, prý nehraju o peníze a přitom jak koukám, tak vyhrává,“ ozvalo se ode dveří, „ máte tu místo?" Když se hráči otočili po hlase, tak spatřili drobnou postavu seržantky Reedové, opět - jak jinak - než v uniformě. Působila jako z jiné planety, když ostatní měli na sobě jeansy a trička.
"Klidně, obrala mě o výplatu," ukázal Ryan na Smithovou a nezapomněl dodat do hlasu i jemnou výtku.
"Ale no tak...třeba o čest ještě ne," uličnicky na něho mrkla.
"Tak tu tam klidně přihodím!" nabídl se hned Tylor.
Na to Guinevra usmála: "O tom nepochybuju," a přihodila na stůl další peníze.
"Tak moment, poručíku, vaše čest patří mě," nafoukla se Olivie a sedla si na něj. "Hraju chvíli za Tylora, ten je ochoten přihodit i svoje ponožky."
Všichni se rozesmáli a pustili se do dalšího kola. Najednou se otevřely dveře, které jasně oznámily, že je zde další narušitel. Přítomní opět pohlédli směrem ke dveřím a George nenápadně sáhl po zbrani, kterou měla u boku připevněnou Reedová. Stál v nich Matt. Bylo poznat, že se vzduch v místnosti mírně ochladil. Nikdo se ani nepohnul, dokonce se i major Lorne zastavil s plechovkou piva na půl cesty k ústům.
"Můzu se přidat?" broukl.
"Už není místo," odvětila Ginny rychle.
"V pohodě, půjdu," houkla Liv, "Tylore?"
"Já ne? Krom toho, Matt si mi na klín sedat nebude. Kapitáne?" koukl na ni.
"Co?!"
"Nechcete..." naznačil.
"Žertujete?" zeptala se potichu Ginny. "Proč já?!"
"No...protože...prostě jo," pokrčil rameny. Chvilku na něho koukala.
"Fajn," zavrčela a sebrala peníze, co měla před sebou a pak z každé kupky vytáhla to, o co ji obrali. "Žádná hra, žádné peníze!" vydala se pryč.
"Seš idiot," zavrčela na George Liv a sbalila se taky.
"Ale no tak!" zahučel George.
"Kapitáne, počkejte, dneska to bude jen pánská hra!" křikla hnědovlasá žena ke dveřím a pak vzala dvě piva a ještě nějaké tyčinky.
"To je možné," zahučela a snažila se peníze smotat a strčit je do kapsy.
Liv jí podala gumičku a chytla za ruku. "Znám lepší místo, kde o nás budou stát, jdeme!"
"Nechci nikam jít," zahučela. "Nemám náladu."
"Fajn!" teď se naštvala i jindy docela vyrovnaná osoba. "Fajn," zopakovala a pak se svým úlovkem s nosem zdviženým odkráčela. Dvě piva budou stačit na dost dlouho.

Ginny si jenom povzdechla a vydala se do pokoje. Vlezla si do postele a koukala do stropu. Tohle bylo na ni trošku moc. Povzdechla si a zabalila se do peřiny. No aspoň se pořádně vyspí. Pokud ji tam nechtějí, prosím. Možná měl doopravdy zůstat Matt Johanson mrtvý. Pořád se jí na tom něco nezdálo, ale evidentně byla jediná. Tedy George ztratil svoji ostražitost a bylo jej s Mattem vidět čím dál tím častěji. Olivie se stala roztěkanější a tentokrát se ploužila chodbami jako stín. Ryan... to byl případ sám pro sebe. Uzavřel se. Když po něm chtěla minulou noc, aby se stavil, jenom ji odbyl, že má práci. Nepomohly ani obvyklé techniky. Nemluvil s ní, nemluvil s nikým, byl nesnesitelný. Za tohohle přemýšlení usnula.

Olivie Reedová naštvaně nakráčela do hangáru. Po tmě došla do jednoho nepoužívaného jumperu a vzala si deku. Odněkud vytáhla časopis a uvelebila se na zemi. Otevřela pivo a dala se do nic nedělání. Do pokoje nechtěla už jen proto, že se bála. Napila se a začetla se. Nemohla tam být ani hodinu, když se ve dveřích zjevila postava.
"Říkal jsem si, že budeš tady." Trhla sebou a polila se."Tedy George to tvrdil," postava ji obdařila úsměvem. "To tričko si klidně sundej, přece tu nebudeš v politém."
"Tos uhod!" prskla.
"No ták," přisedl si k ní poručík Johanson. "Proč mi nechceš dát druhou šanci?"
"Byl jsi pryč! A pak si tu prostě nakráčíš! Chápeš, co se stalo?!"
"Já vím," zabručel a pohladil ji po tváři. "Ale nedokážu se s tím smířit. Nechci se tě vzdát. Pro mě je to jako minuta, co jsem pryč. Chci tě..."
"Ale...nejde to jenom tak," hlesla.
"Proč ne?" nechápal. Moc dobře věděl, že nevinný pohled, pohlazení po tváři a štěněčí oči zabírají na ni víc, než cokoliv jiného.
"Myslela jsem, že jsi mrtvý! To pořád nechápeš?!"
"Chápu, ale jsem zpět! Myslel jsem, že budeš ráda," hlesl. "Jen my dva... tenhle jumper pamatuje dost." Jenom se pousmála a přikývla. To rozhodně. Natáhl se a políbil ji. "Chybíš mi..." Roztřásly se jí nohy a netušila, co dělat. Znova ji políbil. "Chci tě zpět, celou. Chci všechno tak, jak bylo. Miluju tě." Rozklepala se ještě víc. Když ji znova políbil, nechala ho dělat si, co chce. Byl to Johanson, tak kde byl problém? Možná ten, že nemohl přežít. Ale když se tam s ní mazlil a dělal všechno, co měla ráda...Matt byl zpět a všichni se s tím budou muset nějak smířit.
"Co jsem to provedla," hlesla o pár minut později, když vedle něho ležela nahá.
"Něco se stalo?" staral se a převalil se.
"Tohle bylo špatné," broukla. "Neměli jsme..."
"Liv," povzdechl si a přitáhl si ji k sobě. "Neudělala jsi nic špatně, ano?" pohladil ji. "To spíš já..."
"Jo...to taky."
"Miluješ Tylora?" povzdechl si.
"Cože?! Ne, proboha."
"Víš..." začal. Potřeboval, aby myslela na něco jiného. "Proč si myslíš, že jsem chtěl, aby se o tebe postaral?"
"Protože to byl...je tvůj přítel."
"To byl jeden důvod... druhý je, že je, byl a vždy bude částečně i moje konkurence."
"Ale no tak....Tylor je jenom kamarád."
"Ty sis vážně toho nikdy nevšimla?" rozesmál se.
"Je hodný, milý, ale to ke všem holkám." Rozesmál se ještě víc. Tohle bylo tak krásné. No, ještě by mohl rozhodit veškeré jejich vztahy. "No tak...nesměj se."
"Promiň, to prostě nejde." Uklidnil se. "Podívej, když jsme ho prosil, aby se o tebe postaral, věděl jsem, že to udělá. Že bude lepší, než já...protože je to můj nejlepší kámoš, ale vím i věci, který ty ne." Jak doufal, nasadil jí tím brouka do hlavy.
Maličko se zamračila."Třeba?"
"Že tě miluje."
"Kecy," odfrkla si.
"Ale jo... klidně se s tebou vsadím!" zazubil se. "Však se tě snažil sbalit dříve než já, ale já byl prostě drzejší."
"Byl, to se mi líbilo."
"A právě proto jsem vyhrál já," políbil ji. "A nemrač se, nesluší ti to!" Maličko se pousmála. "Liv, dostali jsme druhou šanci, nechci ji ztratit."
"Já taky ne," hlesla.
"No vidíš," šťouchl ji. "Všechno bude jako dřív, ty, já... ale tentokrát to nenechám dojít tak daleko." Pousmál se.
"Slibuješ?"
"Přísahám."
Dala mu pusu a usmála se.
"Tím pádem žádný Tylor na tvém gauči!" nafoukl se žárlivě.

Dnešní ráno bylo pro kapitánku Smithovou ne zrovna příjemné. Bolela ji hlava, slunce pálilo v očích a dokonce i oceán se zdál být hlasitější. Po sekundovém zhodnocení situace opět schovala hlavu se zakňučením pod peřinu. Nechápala, proč se migréna znova ozvala. Celých deset let měla pokoj a teď z ničeho nic znova, každý den. Připadalo jí to děsivé. Po chvíli to už nevydržela, vstala a vzala si prášek. Pak se vrátila zpět do postele a modlila se, aby rychle pomohl. Nechtěla znova nějaký ten šílený koktejl tabletek, co jí dal doktor na ošetřovně.
Díky bohu zabral, skoro o hodinu později. Po krátkém rozhodování se došla k názoru, že ještě před službou stihne snídani. Roztřeseně se oblíkla a pomalu se vydala na jídlo. Zkusí přemluvit Willa, aby to pár hodin vzal za ni. Našla ho na snídani, jak se spokojeně ládoval a poslouchal, jak mu poručík Johanson něco vykládá. Povzdechla si a sedla si jinam. K Johansonovi nejde. K jejímu překvapení si k ní přisedl George. Ani se nezeptal, zda tam má místo.
"Bré ráno," zahučela a šťourala do jídla. Neměla chuť.
"Hm," zahučel a taky koukal na svůj tác, který měl o poznání méně jídla, než na kolik byl zvyklý. Ta porce by stačila leda tak pro malou holčičku a ne dvoumetrového muže.
"Držíte dietu?"
"Jen když mám deprese," zabručel. "Navíc prý jsem moc tlustý."
"Nejste...kde jste k tomu došel?"
"Bylo mi to oznámeno," povzdechl si a šťouchl do ovesné kaše. Nakonec se do ní s nechutí pustil, a to ji zbožňoval.
"No tak, hlavu vzhůru."
"Omlouvám se za ten včerejšek," zašeptal tak, že ho skoro neslyšela.
"To nic," broukla. To bylo poprvé, co viděla George Tylora v takové stavu. Jen se věnoval své skromné snídani a dokonce i ignoroval doktorky, které se snažili upoutat jeho pozornost."Co je to s vámi?" šťouchla do něho.
"Tohle by bylo na déle," mávl rukou a lehce pohodil hlavou ke stolku, kde seděl kapitán, poručík i seržant.
"Aha," přikývla.
"Zkráceně řečeno mi právě nejlepší kamarád bodl nůž do zad. Možná by bylo lepší, kdyby to udělal doopravdy." Jenom na něho koukala. Nechápala nic, co jí právě řekl. "Budete mít pak chvilku?"
"Jo, určitě. Doufám teda," hlesla.
"Dobře, stavím se a vysvětlím to," mírně se pousmál a vyškrábal misku.
"Mám službu," dodala spíše pro sebe a protřela si oči. Nebyla ani namalovaná.
"Mám ji za vás vzít?"
"Máte po noční, ne?"
"Ne, hrál jsem karty," naznačil, že půl noci spíš přicházel o peníze. Tedy vyhrával.
"Jo, vlastně. Ale nemůžu si s někým znova vyměnit službu, to nejde," hlesla.
"Ale jde...jdete na ošetřovnu a vemte si nemocenskou."
"To nepomůže," zahučela.
"Alespoň nebudete mít službu," zahučel.
"O to nejde...neměla jsem migrénu skoro patnáct let. A jestli, tak to bylo tak dvakrát. Nevím, proč tak najednou."
"No vidíte, s migrénou nemůžete sloužit," nafoukl se. "A neodmlouvejte, kapitáne."
"Už je to lepší než ráno," hlesla. "Ale jestli to takhle půjde znova dál, končím," šeptla.
"Vezmete si dovolenou a nebo nemocenskou, žádné končení."
"Nechápete to, poručíku," maličko se pousmála. "Tohle není jenom bolest hlavy. Teď to není tak hrozné, ale bývaly dny, kdy jsem nevstala z postele a doufala jsem, že to buď přejde, anebo umřu. Prostě jsem ležela ve tmavé místnosti a ani se radši nehla," broukla. "Neměla jsem ji odjakživa. Až po jednom pádu z koně. A za pár let sama od sebe zmizela."
"Třeba je to stresem," houkl. "Nebo to něco spustilo."
"Možná," přikývla.
"Já..." rozhlídl se. "Stavím se pak, ano? Vezmu si za vás službu."
"Dobře, moc děkuju," hlesla.
"Ale odpoledne jste mým psychologem," mrkl na ni.
"Určitě," přikývla a trošku se pousmála. Jen na ni mávl a šel to zařídit. Po cestě ještě dal svoji tyčinku v Reedové na tác a odplul.

"Tak co šéfe, co máte s tou novou kapitánkou?" uchechtl se Matt.
"To není tvoje starost," zabručel.
"Ale no tak. Všiml jsem si, jak na vás koukala a vy na ni."
"Není to tvoje starost, ano?" nebezpečně zavrčel.
"No tak dobře. Já jenom, že s ní právě mluvil George a taky se celkem k sobě měli. Teda ona vypadá, že se má ke každému. I včera jsem ji na chodbě viděl flirtovat s nějakým doktorem."
"Stejně jako se George má ke mně? Matte, jsi paranoidní," zabručela Liv, která vedle něj seděla.
"Nejsem. Jenom se dívám, sledujte ji chvilku," kývl k černovlásce, která zrovna vstala a šla odnést svůj tác s jídlem. "Hele, jak si otáčí vlasama kolem prstu, jak mluví s kuchařem a usmívá se na něho," šeptal. Will to pořádně sledoval. Možná měl i pravdu.
"Matte, jsi idiot a vy, kapitáne, taky, pokud tomu věříte. Vidíte tam oba něco, co tam není."Ani jeden už neodpověděl. Na to Olivie zavrtěla hlavou a odešla. Tady to byla čím dál tím horší.

Ginny se večer stavila za Willem.
"Ahoj, nemáš chuť na společnost?"
"Ani ne," zahučel.
"Jsi si jistý?" pousmála se a šla k němu. Políbila ho na krk a vjela mu rukama pod triko.
"Ne, nechci," odstrčil ji.
"No...dobře," hlesla a odstoupila. "Co se děje?"
"Měli bychom si dát pauzu..."
"A...a proč?" zamrkala.
"Prostě potřebuju pauzu." Vypadal vykolejený a jako by to ani nebyl on. Většinou býval duchem nepřítomný v poslední době.
"A…aha," hlesla. "No...dobře," nejistě se podrbala na hlavě. "Tak...já půjdu." Tohle fakt nečekala. Vzala si bundu.
"Promiň," broukl.
"Ne, v pohodě," knikla. Jen kývl a sedl si na postel. Vypadal starší a unavenější. Ginny se vydala ke dveřím. Ohlédla se a vypadalo to, že chtěla něco říct, ale pak jenom zavrtěla hlavou a odešla. Tohle nemělo cenu. Chtěl pauzu, no prosím. Zatím si půjde zatrénovat do tělocvičny. Bylo jí líp, tak toho musela využít. Byla ráda, že tam nikdo nebyl. Párkrát praštila do pytle, než jí vyrušil Tylor, který si rozhodl jít dát večerní běh.
"Oh, ještě nespíte?" broukla Ginny.
"Ne, jdu cvičit, jinak bych zabíjel!" zavrčel.
"Jak to?"
"To máte jedno," houkl a Ginny si v tu chvíli uvědomila, že odpoledne u sebe nebyla.
"Ups," hlesla. "Panebože, omlouvám se."
"To máte jedno," povzdechl si.
"Ne, nemám," hlesla. "Strašně se omlouvám.“
"V pohodě," zabručel a zadal si nejvyšší možnou rychlost, jakou zvládnul.
"Ne, to není," sedla si. "Vážně se omlouvám." Chvíli neodpovídal, byl zaměstnán správným dýcháním. Po chvíli se zastavil a se sklopenou hlavou prudce oddechoval.
"Georgi," dotkla se ho na ramenu. "Prosím, řekni něco. Já se vážně moc omlouvám."
"To je v pohodě," zašeptal.
"Jsme tu sami, tak si sedněme a povídej." Jen na ni koukl a zatřásl hlavou. Pak si rychle otřel obličej. "No tak ne no," povzdechla si a sedla si na lavičku. Po chvíli si k ní přisedl a dal se potichu do vyprávění. Za celou dobu ho ani jednou nepřerušila. Začal kdoví odkud, ale když se dostal nakonec vyprávění, najednou jí to všechno začalo dávat smysl.
"Wow," vydechla na konci.
Jenom si povzdechl. "A já s tím nemůžu nic dělat."
"No to ne," hlesla.
"Raději půjdu," zašeptal. "Pokud nás přeloží do jiného týmu... mohl bych sloužit s vámi.“
"Nás? Vás těžko, patříte tam. Ryan, Reedová, vy a Johanson. Vy jste tým."
"Byli jsme. Johanson mi dnes ráno naznačil, že by bylo vhodnější, kdybych podal žádost o přeložení do jiného týmu."
"No ale udělat to nemusíte," broukla.
"Ne, kdyby..." odmlčel se. "Ale udělám to, ne kvůli němu." V tu chvíli se dveře otevřely a v nich stál Matt. Oba na něj koukli.
"Ale ale..." zachichotal se. "Neruším?" Tylor vstal a Ginny ho musela chytit za paži, jinak tušila, jak by to dopadlo. Jeho zpověď před chvílí jí stačila. Kdyby se doopravdy rozhodl jít Matta uškrtit, neudržela by ho.
"Myslím, poručíku, že spolu jsme ještě neměli čas trénovat, že?" pousmála se na Matta mile.
"To ne, ale měl jsem tu čest s Tylorem, co kamaráde?"
"Ale ne se mnou. Co vy na to? Nechcete to zkusit?"
"Ne," zavrtěl hlavou a prohlížel si ji.
"Ne?" zamrkala. "Bojíte se nebo co?" vstala.
"Ne, ale nechtěl bych se prát pak s Tylorem."
"Nepodceňujte mě."
Jen se ušklíbl. "Nechám vás dva vrkat."
"Je neslušné odmítnout pozvání dámy," broukla. Znova si ji přeměřil. S jejím necelým metrem sedmdesát, postavou křehké víly... Koukl na hodinky a pak znova na ni. Dobře, ty dvě minuty obětuje.
"Tak vyberte s čím," zahučel. Ginny po něm hodila tyčky.
Ušklíbl se, ty si vzal. "Zvládám všechno, ale spěchám, čeká totiž na mě jiná dáma."
"Jistě," ušklíbla se. "Slabší má přednost," vybídla ho, aby začal. Jenže on tam jen tak stál a čekal. "No tak, poručíku, máte možnost první rány." Neodpověděl, prostě tam pořád jen tak stál a sledoval ji. Pokrčila rameny a zaútočila první. Docela v klidu vykryl její ránu a pak se jí pokusil praštit. Nevyšlo to, ale nějakou dobu kolem sebe kroužili. Vypadalo to, že se většinu noci budou jenom tak pošťuchovat. Ginny zaútočila znova. Tentokrát tvrději a poručík vyfasoval pár ran přes rameno, obličej a trefila se mu i pod kolena. On ji skoro zasáhnout nemohl. Byla mrštná a zatím vždycky uhnula. George jenom doufal, že to tak i zůstane, protože kdyby ji Johanson praštil, zbyl by z ní jenom mastný flíček. Kolem zrovna procházelo pár vojáků, kterým skončila služba, tak se zaujatě dívali. Jenže pak se trefil. Vzal to přes tvář a ona skončila na zemi. Jenom prudce oddechovala, a když se na něho podívala, měla to místo pořádně zarudlé a tekla jí z toho krev. Odhodila tyčky a s výkřikem se na něho vrhla. Překvapeně zamrkal a ani nestačil zareagovat. Když na něho těch šedesát kilo skočilo a jednu mu fláklo, zapotácel se a spadl na zem. Rychle ji ze sebe shodil a snažil se postavit. Ona ale udělala kotoul, vzala svoje dvě tyčky, postavila se a překříženě mu je dala ke krku. Zůstal ve kleku a koukal na ni. Oba prudce oddechovali a z Ginny lil pot. Čekal, co se bude dít, potřeboval nějaké vyrušení.
"Co se to tady děje, hergot?!" vrazil do dveří Will, kterému už někteří dali vědět, že pokud je nepřijde zpacifikovat, bude si muset hledat nové členy týmu. Ginny se na něho otočila, aby mu odpověděla. V tu chvíli Johanson prudce odrazil tyče od krku, prudce vstal a jednou ranou jí srazil k zemi. Rychle ještě vstala, ale to už ji narazil na žebřiny, až vyjekla a spadla na zem. Jenom lapala po dechu. Nesnažila se už ani zvednout, jenom se potřebovala nadechnout. Vyrazil jí dech. Přitiskl ji na zem a naklonil se nad ni.
"Drž se od mého týmu dál," zasyčel jí do ucha. "Nebo tě zabiju."
"Pusť ji!" jenom slyšela, jak křičí i Will i George a pořád se snažila popadnout dech.
"Rozumělas?" zavrčel tak tichnouce. Uvědomovala si však, že ji začíná opět bolet hlava. Konečně popadla dech a rozkašlala se. Matt jí ještě něco říkal, ale to jí bylo jedno. Zabije ho, teď hned, uškrtí toho chlapa holýma rukama. Vztekle vykřikla a vrhla se na něho. Chytila ho pevně pod krkem. George s Willem jenom koukali. Taková křehká dívenka to byla, když se tady objevila. Cítila jenom, jak se jí nějaké paže pokoušely od toho chlapa odtrhnout, než se jim to povedlo. George ji pevně chytil kolem pasu a nepustil ji.
"Měli byste si ji dát ne vodítko," uchechtl se Matt a oprášil se.
"Já tě...zabiju tě! Ty hajzle jeden!!" křičela na něho. Nepamatovala si, kdy se přestala takhle ovládat. Matt se jenom ušklíbl a poplácal ji po tváři.
"Buď hodná holka a nezlob, ano," zavrněl.
"Nešahej na...Georgi, pusť mě!!" mlela sebou.
"Matte, nech toho, nebo si tě podám já a vy, kapitáne se hned uklidněte!" štěkl George. Znova jenom zavrčela a pak toho nechala.
"Jsem v klidu," odhrnula si vlasy z obličeje. "Už je to dobré," maličko se pousmála. George ji pustil, ale v tu chvíli se na Matta znova vrhla. Podařilo se jí ho srazit na zem a párkrát do něho kopnout. To už ji ale znova bral Will a odtáhl ji úplně pryč. Přitiskl ji na zeď.
"Co to s tebou je?!" prskl. "Ovládej se!"
"Nevidíš to?! Ty to vážně nevidíš, jak s vámi všemi manipuluje?!" vyjekla. "S tebou, s Reedovou, s Tylorem!" vztekala se.
"Nemanipuluje s nikým, jenom ty jsi vzteklá." Uvědomoval si, že ji nešetrně tlačí na zeď. "Když tě pustím, necháš toho?" Neodpověděla a vzdorovitě se dívala jinam. Bradu měla vysunutou a zuby pevně stisknuté, ale přesto se snažila prudce oddechovat.
"Mám toho dost, všeho," zavrčel. "Tylor podal žádost o přeložení. Teď tohle. Nikdo s nikým nemanipuluje. Leda tak někdo v tvé hlavě."
"Takže chceš říct, že mi hrabe?! Víš co? Začalo to, když se záhadně vrátil ON!" prudce na ukázala prstem na Johansona.
"Možná ano, možná ne. Jdi na ošetřovnu."
"To víš, že půjdu," prskla a snažila se vykroutit z toho sevření, ve kterém ji držel. "Pustíš mě, prosím?" požádala slušně.
"Zamiř rovnou ven..." dal jí radu.
"Jistě, pane Prostěpotřebujupauzu," ušklíbla se potichu. "I to je důvod, víš," pomalu se vydala ke dveřím.
Naštvaně ji sledoval a pak koukl na Tylora a Matta, "Oba ke mně, hned!" Oba k němu došli. "Co to mělo znamenat?!"
"Jenom jsme si tu s kapitánem povídali," broukl George.
"Přišel jsem si zatrénovat a kapitán mě vyzvala," broukl Matt schlíple. "Nechtěl jsem, ale byla neodbytná."
"Měl na mě na ni narážky." nafoukl se George.
"Dělal jsem si srandu, Georgi, no tak."
"Ne, nedělal!" zavrčel.
"No tak, vždyť mě znáš, brácho."
"Ne, obávám se, že ne, můžu jít?"
"Určitě." Jen kývl a odešel, měl toho dost. Matt jenom kapitánovi popřál dobrou noc a šel si taky lehnout. Will si jenom povzdechl a ještě se vydal za Ginny. Ta rána nevypadala hezky. Na ošetřovně už nebyla, tak to zkusil u ní. Otevřela mu jenom v košilce, kterou jí koupil pár týdnů zpátky. Ránu na tváři měla sešitou a držela si tam pytlík s ledem. Vypadala naprosto vyčerpaně.
"Jak je?"
"Fajn," hlesla a ustoupila ze dveří. "Zítra večer prý nikam nemám chodit," zahučela. "Žádná mise.“
Prošel dovnitř. "Mám někoho za tebe sehnat?"
"To si dělej, co chceš, ty jsi šéf," pokrčila rameny.
"Promiň," houkl a pohladil ji.
Jenom ucukla. "Já nejsem kus hadru, aby ses ke mně takhle choval, Williame," hlesla.
"Promiň, tak jdu," pokrčil rameny.
"Já nevím, co vlastně chceš?! Chceš mě, anebo pauzu? Chováš se, jako bych něco provedla, nemluvíš se mnou, nechceš, abych s tebou byla, a teď se staráš. Nechápu tě."
"Já nechápu, co se děje!" vyjekl. "Tylor chce pryč, Reedová se mnou vůbec nemluví. S nikým...Teď ty do toho."
"Já?! Já jsem pořád stejná! Přišla jsem za tebou jako každý večer. Nemuseli jsme spolu spát, jenom jsem chtěla být s tebou. Nebýt tady sama. Ale chceš pauzu, tak dobře. Já počkám, stejně nevím, s kým jiným bych si tu začala. S kosatkou? Těžko."
"Víš co? Raději půjdu," zahučel.
"Dobrou noc," povzdechla si.
"Dobrou," kývl a vydal se k sobě. Ginny si jenom povzdechla a sedla si na postel. Tvář ji bolela a začínaly se rozléhat i ostatní zásahy, které dostala. S heknutím si lehla. Hodila pytlík s ledem na poličku a přitiskla se k plyšákovi.

tak a snad zase za týden dáme pokračování, doufáme, že se povídka líbila a dobře se četla

A začína sa to pekne zamotávať. Začínam byť zvedavý kedy a ako to vyvrcholí, prípadne ako to vyriešiš.

[Aiwendill]

hmmm, dosť mi to začína pripomínať umelo vyvolávanú ponorkovú chorobu. Tomu oživlému parchantovi sa podľa môjho názoru stane niečo veľmi ale skutočne veľmi nepríjemné, možno aj s takými následkami, že už viackrát z mŕtvych nevstane...

Všem přítomným se omlouvám, ale vše vázne opět na mě... tento týden žádná povídka nebude. Příští týden bychom snad už měli dát poslední část. Doufám, že nebudete mít dlouhé abstinenční příznaky... bohužel však nestíhám...

Mooony nám vstala z mrtvých, takže já můžu dát další povídku . Jenom krátce, protože na přednášce Úvodu do právní teorie a praxe (prosím v oboru, který s tím nemá moc společného) se nedá dělat vůbec nic. Je tak nudná, že se nedá ani uvažovat nad konina a mozek si prostě dává dovolenou
Hezké počtení

Z mrtvých vstání, part 3

"Co se v noci dělo v tělocvičně?!" přepadla seržantka Reedová George ráno. Tohle byla zpráva dne číslo jedna, která stihla obletět celou Atlantis tolikrát, že měla nejméně dvacet různých podob.
"Nic, co by se tě týkalo," pousmál se voják.
"Ale no tak! Odevšud jsou slyšet fámy a já chci fakta!"
"Johanson a Smithová se poprali."
"Ou...a kdo vyhrál?" starala se s nadějí v očích.
"Málem kapitán, ale pak se Johanson vzpamatoval."
"Au," knikla Liv.
"Jo," přikývl. "Není to ale nic, co by se tě týkalo." Pousmál se a snažil se jí taktně zbavit.
Olivie jej doběhla a dál dorážela: "Prý byla Smithová pořádně vytočená."
"Jo, vypadala jak Černobyl dvě minuty před výbuchem."
"Drsnééé. Další věc se má tak, že mi kapitán říkal, že chceš jinam."
"Ano?" zamrkal George, tohle přišlo dříve, než si přál. No, tak to bude horší, než by chtěl. Na chvíli zavřel oči a postavil se problému.
"Ty... že chceš odejít...z týmu." Všimla si, že jen pokrčil rameny a naprosto bez emocí na ni zíral, to bolelo. "Proč?" hlesla.
"Proto...a teď nad tím neuvažuj, večer jdeme ven, tak se na to soustřeď," přidal do kroku a zatočil do jídelny.
Rychle ho dohnala. "Nemůžeš mě jen tak odbýt!"
"Ale ano, můžu," zahučel. "Není o čem diskutovat."
"Nemůže mě tady jen tak nechat!" vydechla. Co na tom, že udělá scénu před půlkou jídelny?
"Nevím ještě, jestli to tak bude," zahučel.
"Nebude to tak, nikam nepůjdeš." Nafoukla se.
"A kdo mi v tom zabrání?"
"Já!“ prskla jak kočka.
"A jak?"
"Řekni mi jediný rozumný důvod proč?" Popadla ho za ruku a táhla ho z jídelny do nejbližšího skladiště. Tohle si musí vyjasnit, ať se bránil, jak chtěl, stejně v něm s ní skončil. On totiž skladiště používal jen na jednu věc. Jakmile za nimi zapadly dveře, tak se opřela o regál a čekala, co jí řekne.
"Protože...nemůžu už s Mattem být v jednom týmu. Nedělalo by to dobrotu."
Jenom na něj koukala. Nechápala nic. "Ale..."
"No co? Pohádali jsme se. Je jedno o co, ale už to nebude jako dřív."
Sedla na jednu bednu a koukala na něj. "O co jste se pohádali?"
"To je jedno."
"Ne není a ty to víš." Pak poplácala na kus bedny vedle sebe. "A nebuď nervózní," rozesmála se. "Tak jsi ve skladišti se mnou."
Sedl si a povzdechl si. Chvíli sledoval svoje ruce, než z něj vypadlo: "O tebe." Vyjeveně na něj zase koukla. Nic nedávalo smysl. "To neřeš. Prostě dva kohouti na jednom smetišti," povzdechl si ten den asi po padesáté a zase vstal.
"Ale já nechci, aby si odešel," šeptla. V duchu jí pomalu docházelo, že Matt měl celou dobu pravdu.
"Ještě nikam nejdu, znáš to, než to projde vším..." zahučel a koukl na hodinky. "Musím jít."
"Georgi," hlesla. "Slíbil jsi, že tu budeš."
"Já vím, ale už tu máš Matta," usmál se křečovitě.
"Nedělej to, prosím."
"Uvidím, ano," broukl. "Už fakt musím," zmizel ven. Chvíli za ním koukala, a jakmile se dveře zavřely, tak vzteky nakopla nejbližší bednu. Začalo jí to přerůstat přes hlavu.

Ginny na zbytek týmu čekala u brány. První přišel Will.
"Takže nakonec jdete?" broukla. Jenom přikývl. "Ve třech?"
"Ne, máme náhradu."
"Aha," knikla. "To bylo rychlé."
"Ano, to bylo," pokrčil rameny. "Sheppard nám přidělil Johansona."
"Johan...jistěže," zavrčela a založila si ruce.
Jen pokrčil rameny. Za chvilku přišel zbytek týmu - Liv, George i Matt. Brána se otevřela.
"Hej!" křikla ještě Ginny. "Buďte opatrní."
"Budeme," křikl Tylor.
"Dejte tu pozor na všechny!" mávl jí kapitán. Prošli a brána se zavřela. Ginny si povzdechla. Pak si ale uvědomila, že ji konečně přestala bolet hlava. Maličko se zamračila a znova koukla na bránu. Tohle bylo docela zvláštní. Vydala se do jedné z laboratoří, kde si pustila kamery z pokoje, kde byl v karanténě poručík Johanson. K jejímu překvapení na videu nikdo nebyl. Přišlo jí divné, že to ochranka nijak nenahlásila. Ledaže by viděli něco, co tam nebylo. Vyšla z místnosti a šla k sobě do pokoje, vzala si sebou pití a nějaké chipsy a vrátila se ke konzoli. Pustila si celé video trošku zrychleně. Lidé přicházeli a odcházeli a mluvili evidentně s někým, kdo tam vůbec nebyl. To nic neměnilo na tom, že to ochranka měla vidět! Znova to celé projela. Pak projela kamery v jídelně, u brány, v zasedačce...ten chlap nikde nebyl. Video vypnula a šla se podívat do jeho pokoje. Jak karanténího, tak normálního. Snažila se najít něco neobvyklého. V jeho pokoji, kde měl bydlet, to vypadalo, jako by tam nikdo nebyl celé měsíce. Chápala, že chlapi to moc neřeší, ale každý měl aspoň sprchový gel. Nebylo tam nic, kromě bundy Reedové, nebyla tam ani jeho uniforma. Šla k sobě a začala pátrat v antické databázi. Začala planetou, kde ho našli. Většinou nic nenašla, tedy kromě pár odkazů, jako vždy. Jenže to už se jí chtělo spát, tak toho nechala.

Kapitán Smithová se vzbudila uprostřed noci. V rohu viděla něco se zalesknout a pak k ní vykročil nějaký stín.
"Vím, že si tam byla. U mě. Budu tě sledovat, budu tvůj stín kamkoliv se hneš...a až to nebudeš čekat, zlomím ti vaz," zasyčela postava. Jenom se rychle natáhla do šuplíku pro zbraň a namířila jí do rohu. Jenže to už tam nikdo nebyl. Rychle vyběhla na chodbu. Musela za...za kým vlastně. Will byl ještě na misi. Moment. Museli už být zpátky, když se Johanson objevil u ní. Utíkala k Willovi. Zabušila na jeho dveře, a když neotvíral, tak mu vběhla do pokoje. Zvenku slyšela nějaké kroky. Rozhlédla se po pokoji a z koupelny slyšela vodu. Zabušila na dveře.
"Wille, to jsem já! Pojď ven, prosím!"
"Moment!" vyjekl. Jenom nervózně čekala. Ty kroky slyšela za dveřma přecházet stále. "Co se děje?" staral se a přidržoval si ručník.
"Já..." teď se zarazila. Když mu to řekne, bude si myslet, že ji přeskočilo. Ale tak to riskne. "Někdo byl u mě v pokoji," šeptla vyděšeně.
"Cože? Počkej, hned tam půjdeme," doběhl ke skříni a začal se oblékat.
"Měl...měl v ruce zbraň. A říkal, že..." zavřela oči a snažila se vzpomenout si, co vlastně říkal.
"Dobře, uděláme to nějak. Můžeme tě nechat... nevím." Otočil se na Ginny, která se úplně třásla. "Uklidni se, prosím," chytl ji a snažil se jí nějak uklidnit. Posadil ji a nalil jí vodu. Složila si hlavu do dlaní.

"Na kamerách nic není," zahučel, když vypnul vysílačku, přes níž komunikoval s kontrolní místnosti. "Dívali se na transportéry. Nikdo je v poslední době nepoužil."
"Ale..." hlesla. "Někdo tam byl," špitla.
"Zajdeme na ošetřovnu, ano?"
"Nepřeskočilo mi," hlesla.
"Ano, ale jen půjdeme na ošetřovnu, nic víc..."
"Ne, musím ti něco ukázat!"
"Co?" broukl. Táhla ho k první konzoli a pustila videa, na které se dívala k večeru.
"Vidíš?" hlesla.
"No, Matta v karanténě a?" Ginny jenom zamrkala. Ona viděla prázdný pokoj.
"Vždyť tam nikdo není," vydechla.
"Ginny, jdeme na ošetřovnu, hned."
"Ne, já..." nechápala to. Přes její protesty ji dotáhl na ošetřovnu.

Doktor Beckett jí udělal snad veškeré vyšetření. Teď jí svítil do očí. Trošku je přivírala, zase ji bolela hlava.
"Tak co?" zajímal se Will.
"Nic je naprosto v pořádku, tedy... vyšetřím ještě vás, ano?"
"Já jsem v pořádku," namítl.
"Slyšel jsem, že vás někdo ohrožoval, kapitáne," ozvalo se ze dveří. Stál tam Matt. Ginny ztratila i tu poslední kapku barvy v obličeji. Měla dojem, že se jí najednou rozskočí hlava. Zatmělo se jí před očima.
"Chyťte ji!" vykřikl Carson a Will zareagoval naštěstí rychle a kapitána chytil.
"Položte ji na stůl. Kapitáne Ryane, pod skener, pak vy, poručíku." V tomhle byl doktor Beckett nekompromisní. A Will to věděl, raději poslechl a lehl si pod skener. "Dobře a teď vy poručíku." Matt, stejně jako jeho velitel, poslechl. "Chm...všechny výsledky máte v pořádku. Možná je kapitán jenom přepracovaná. Doporučil bych jí ze pár dní odpočinku," broukl doktor. "Poslední dobou jí trápí migrény, je možné, že je z toho unavená." Vypadal však, že nad něčím přemýšlí. "No...chm...nevím, co s tím," povzdechl si. Počkal, až Matt i kapitán odejdou a pak šel probrat kapitánku.
"Vím, z čeho máte ty migrény."
"Aspoň někdo," hlesla trošku nechápavě a pomalu si sedla.
"Všiml jsem si, že se vám bolest hlavy zhoršila až do bezvědomí ve chvíli, kdy do místnosti vkročil poručík. Nechal jsme vyšetřit kapitána i poručíka." Ukázal jí tři snímky. "Vidíte tohle?" ukázal na jeden, kde byla nějaká skvrna.
Přikývla. "Čí to je?"
"Váš, jako by tam byla nějaká látka. To samé je u kapitána, ale u Johansona není nic. Můžu zkusit ještě sebe, ale obávám se, že na tom budu stejně jako vy."
"Spustím váš sken," přikývla a pomalu vstala. Přikývl a položil se na lůžko a počkal. Jakmile sken dokončili, tak zjistil, že se nikterak nemýlil.
"Můžu ještě prověřit někoho, ale ať je to, co je to, máte to vy, já, kapitán..."
"Všichni kromě Johansona. Potřebuju vám něco ukázat," hlesla a sedla si k jeho notebooku. Znova našla ta videa. Ukázala je doktorovi.
"No poručík Johanson, co tam mám vidět?" zamrkal.
"Já tam nevidím nikoho," broukla.
"Dobře... hm," zamračil se. "Musíme něco vymyslet, věřím vám, že tam nic nevidíte... mám nápad!"
"Jaký?" zahučela. "Ale stejně, doktore. Migrénu jsem měla už to ráno, co jsme šli na tu planetu. Takže to s tím souviset nemusí."
"Nemusí... ale zkusit to můžeme," pousmál se a něco jí píchnul. Chvíli jí bylo zle. Pak jí pustil záznam znovu. Viděla tam poručíka. Po chvíli obraz zase zmizel.
"Co to bylo?"
"To... byla zkouška, potlačil jsem vaši bolest hlavy na chviličku, teď zkusím něco já..." A pak dlouho mlčel. Ginny ho jenom sledovala. "Vaše migréna, kapitáne," zahučel. "Vám zřejmě pomáhá k tomu, abyste viděla pravdu."
"Nádhera," zahučela. "Aspoň k něčemu je dobrá."
"Ty léky, co jsem vám dal, ji na chvíli potlačili a viděla jste Johansona, já si naopak vzal něco, co většinou způsobuje jen bolest hlavy..."
"Aha," přikývla.
"Pak je tu otázka... kdo je Johanson?"
"Nevím," hlesla. "Ale zjistím to."
"Dobře... zůstanete na ošetřovně, většinou jsou tu sestřičky i doktoři..."
"Nechci být tady," hlesla. "Chci do svojí postele. Potřebuju se vyspat."
"Kapitáne," řekl vážně Beckett, "pokud vás pustím, jste si jistá, že se dožijete rána? Já jen, že jsem slyšel, co kapitán říkal. Že prý u vás někdo byl.“
"To se mi asi jenom zdálo."
"Vaše bezpečí je důležitější než vaše postel. Dám vám léky na migrénu i na spaní. Měla byste do rána spát nerušeně a tady budete pod dohledem."
"No...dobře," hlesla. "Ale ráno můžu jít, že ano?"
"Jistě," přikývl a podal jí nějaké léky i skleničku s vodou.

Ráno za ní přišla doktorka Weirová.
"Slyšela jsem, kapitáne, že nejste moc ve své kůži. Rozhodla jsem se, že pro zatím poručík Johanson zůstane v týmu místo vás."
"Dík za dobré zprávy hned po ránu," zahučela. "Hned je mi líp."
"Je to lepší. Hlavně je to pro bezpečnost celé základny."
"Jo, jasně. A mám tady dělat co? Hrát golf, malovat?"
"Můžete vést briefingy."
"Super, to jsem vždycky chtěla."
"Dokud vám nebude lépe, pak nemám jinou možnost.“
"Jo," povzdechla si. "Kdybyste potřebovala třeba uvařit kafe, dejte vědět," zahučela a odešla pryč. Doktorka Weirová jen potřásla hlavou. Tohle bylo peklo. Navíc na stole jí ležela žádost o přeložení do jiného týmu. Jenže všechny byly plné.

Ginny se šla projít do města. Šla opuštěnými chodbami a užívala si toho ticha. Po chvilce zjistila, že se chodbou rozléhají i jiné kroky než jenom její. Otočila se, ale nikdo tam nebyl. Začala být kvůli tomu docela nervózní.
"Třeba mi fakt hrabe," potřásla hlavou a šla dál. Zamířila radši někam mezi lidi. Sem tam se otočila a občas viděla nějaký stín schovat se za roh. Rozhodla se, že se opět spolehne na antickou databázi. Ale nejdřív rychle doběhla mezi lidi. Hned jí bylo líp. Matta našla s Liv v jídelně. Oba se smáli a vypadali jako dokonalý pár. Chvilku je sledovala ode dveří. Vypadali perfektně. Nikdy by ji nenapadlo, že seržant může být takhle spokojená. Trošku se pousmála. Přála jí to, ale ne zrovna s ním. Ani jeden ji vůbec nezpozoroval. Vydala se do jedné z laboratoří. Rozhodla se s tím pokročit a jednou provždy to vyřešit. Jenže jak si myslela, že to půjde lehce, asi jako když se zadá v Googlu heslo nová kolekce od Versace, tak to tak rozhodně nešlo. Trvalo jí týdny a týdny, než se pohnula z místa. Mezitím s ní přestal postupně mluvit Will, George a pak i Liv. Drželi se jenom okolo Matta. Sedávala sama u stolu u jídla a pak si ho začínala brát k sobě. Mezi lidma se zdržovala hodně málo. George postupně opustil tým a místo misí měl převážně služby. Vypadalo to, že je spokojenější. Často trávil dost času buď s doktorkami a nebo s poručíkem z Lornova týmu, ve kterém našel dalšího dobrého kamaráda. Olivie Reedová naopak umlkala a na tréninky do tělocvičny chodila jen, když musela.

Jednoho večera se George vydal do svého pokoje. Umyl se, vyčistil zuby a rozhodl se vykašlat na cokoliv. Měl po dlouhé službě a chtěl se dospat. Někdy kolem jedné v noci ho vzbudil zvuk otvírání dveří. Rychle vzal pistoli a namířil ke dveřím. Světlo z chodby ozářilo drobnou postavu, která zamířila k němu.
"Georgi?" ozvalo se šeptem.
"Málem jsem tě zastřelil," zahučel a zbraň odložil.
"Já... můžu?" houkla postava a ukázala k němu.
"Jo, co se děje?" Sedla si na postel a mlčela. "Co se děje?"
"Já..." pak se postavila. "Neměla jsem sem chodit."
"No tak dobrou noc," zahučel. "Přišla jsi z nějakého důvodu. Proč?"
"Protože chci, aby ses vrátil," šeptla.
"Nemůžu," broukl. "Ne, dokud tam je Matt."
"Aha... jasně..." řekla spíše plačtivě než naštvaně. "Fajn... nepohodli jste se? Fajn... vím jak to vyřešit!"
"Jak?"
"Dobrou noc," zamumlala. Popravdě sem šla hledat to co vždy. Nějakou tu útěchu, ale ze zoufalství zapomněla, že se s ní několik týdnů nebaví.
"Liv, proč si přišla?" Vypadalo to, že chvílí váhá, ale nakonec se k němu rozeběhla a doslova mu skočila do náručí. Překvapeně zamrkal a objal ji. Jenom se k němu tiskla a nic neříkala. George byl totálně mimo. Nechápal, proč k němu přišla u prostřed noci a doslova se mu nacpala do postele. Dobře, teorii by měl... ale to by nesměla být s Mattem, a nebo by hlavně nemohla být Reedová. Hladil ji po zádech a přikryl ji.
"Nechoď nikam, prosím," zašeptala.
"Vždyť jsem tady," zahučel.
"Odešel jsi a nechal jsi mě tam samotnou."
"Kde?"
"Od té doby, kdy jsme se bavili ve skladišti, jsi na mě nepromluvil, když jsi nemusel. Ignoruješ mě... co jsem udělala?"
"Nic si neudělala. Jenom nechci lézt Mattovi do zelí."
"Pane bože!" sedla si. "Ať se jde vycpat! Umřel a teď si sem nakráčí a myslí si, že všechno bude stejné?!" Doslova vzteky zrudla. Vypadala podle George neodolatelně.
"Sluší vám to spolu. Nebudu se mezi vás plést."
"Co ti řekl?!"
"Nic mi neřekl. Prostě je s tebou on. Dál to řešit nechci."
Převalila ho na záda a naklonila se nad ním. "To protože on si hvízdne, tak ty mě začneš ignorovat?"
"Ne, jenom nechci, abys měla problémy."
"Problémy? Georgy vysyp to ze sebe, nebo se neudržím."
"Aby žárlil," broukl.
"To abych mu dala důvod k žárlivosti co?" zazubila se, podle hlasu byla stála naštvaná.
"Liv nevím, jestli..." broukl a pak zmlkl. Políbila ho.
Trvalo docela dlouho, než se odtáhla. "Promiň, říkal jsi něco?"
"Asi ani ne," hlesl.
"To je dobře," přikývla a znova ho políbila. Tohoto nebude litovat, ani kdyby se dělo kdo ví co. George nakonec došel k závěru, že byl vůl.

Ginny se na sebe koukla do zrcadla. Několik týdnů neustálého bolení hlavy, čtení stovek stran antického textu, práce od doktorky Weirové a skoro žádného kontaktu s lidmi se na ní podepsalo. Zhubla o několik kilo a měla pod očima tmavé kruhy. Povzdechla si a opláchla si obličej. Znova se šla začíst do textu. Za několik hodin se zarazila. Měla to. Věděla o něm všechno. Tenhle text hledala týdny a měla ho přímo pod nosem. Tohle bylo dokonalé. Měla ho v hrsti. Rozhodla se, že by to měla ještě poslat Carsonovi, který ji v tomhle malém osobním pekle pomáhal. Poslala mu zprávu, ve které mu napsala, co má udělat a co se chystá udělat ona, a šla za Johansonem. Zabušila na dveře a čekala až vyleze.
"Konečně, myslel jsem... jééé, pardon, myslel jsem, opět, že jste někdo jiný."
"Smutné," zahučela s úsměvem. "Měli bychom si promluvit. Jenom my dva."
"Jo, pojďte dovnitř, mám volno. Nevím, kde se fláká seržant, ale pár minut si na vás udělám."
"To je od vás hezké," přikývla a čekala, až se zavřou dveře. "Vím, co jsi zač."
"Prosím, poslouchám."
"Jsi mimozemská entita. Bereš na sebe podobu lidí, kteří zemřeli. Postupně se tím člověkem stáváš, ale ne se všemi jeho vlastnosti, jen s těmi špatnými. Matt Johanson nebyl nikdy takový. Proto s tebou Liv není šťastná. Nejsi Matt. Jsi jenom jeho stín. Špatná kopie. Já tě na videu nevidím a nepůsobíš na mě jako na ostatní, protože jsem tebe - Matta - neznala. Ale ostatní skáčou, jak ty pískáš. Vypouštíš nějakou chemikálii, díky které tě oni vidí a myslí si, že je to tak v pořádku. Já tě vidím ale povahově takového, jaký jsi. Ne jaký jsi měl být."
Rozesmál se. "Tak tohle je pěkné... nějaká další pohádka?"
"Víš, že je to pravda a za chvilku to budou vědět i ostatní."
"Ano a jak? Pobav mě."
"Řeknu jim to..."
"Neřekneš," zavrtěl hlavou, "a ona se mnou nemusí být šťastná... nikdo netvrdí, že musí," zazubil se. "Já mám, co jsem chtěl."
"A co jsi chtěl?"
"Vás v hrsti. Reedová mě doslova obdivuje a není schopná beze mě fungovat, pokud odejdu, zhroutí se. Ostatní mě zbožňují. Ještě pár týdnů a sesadím velení."
"To se nestane," broukla.
"Možná, ale pokud ne, stáhnu je sebou..." naznačil, že pokud zemře, zemře více lidí.
"To se taky nestane," pousmála se.
"Nevsázel bych se..." a pak přišla pro kapitána tma.

Počkal do tmy a pak ji vzal do opuštěné části města. Svázal ji a čekal, až se probere. Trvalo to chvíli, ale přesto si užíval její zmatený pohled. Maličko se usmála.
"Už o tom ví dost lidí," zašeptala.
"Neví o tom nikdo," rozesmál se. "Jsi tak naivní, že jsi rovnou běžela za mnou."
"Nejsem hloupá," pousmála se.
"Ale ano jsi a teď tu budeš trčet. Vodu ani jídlo nečekej. Nikdo tě hledat nebude, stejně jako jsi to nikomu neřekla.“
"To ty nemůžeš vědět," broukla. "Teď jsi naivní ty."
"Nejsem, komu bys to asi tak řekla? Kdo by tě poslouchal? Reedová? Vždyť to sama nemá v hlavě v pořádku. Snaží se hrát si na silnou, ale přitom stačí dvě slova a sesype se. Je mimo a napůl v blázinci. Tylor? Ale no ták. Blázen zamilovaný do někoho, kdo ho ignoruje. Srab, který nemá odvahu se postavit do cesty, aby vybojoval, co chce? Nebo snad Ryan? Proboha! Mám tu každého přečteného. Nikdo z vás není tím, jakým ho vidíte!"
"Neexistuje jenom tým," broukla. "A co já? Co o mně víš?"
"O tobě? Nic... z nějakého důvodu se ti nemůžu dostat do hlavy."
"To je ale nepříjemné, že?" uchechtla se.
"To ano, ale jsi z cesty," zazubil se.
"Ale teď už to o tobě všichni ví," pousmála se.
"Neblafuj, neví nikdo nic. Nuž, musím jít, užij si tu samotu. Brzo se vrátím."
"Neřekla bych," broukla a nechala ho odejít.

Carson si přečetl vzkaz, který mu došel od kapitána. Pousmál se a vzal z lékarny malou lahvičku. Šel k ventilaci a obsah lahvičky do ní vypustil. Pak šel do místnosti, kde se lidé scházeli a kde byl největší počet lidí, aby sledoval, jestli to zabralo.
"Pane bože," zahučel seržant Lincoln, který se právě skláněl nad nějakým hlášením a cpal se večeří. Chytl se za spánky a na chvíli zavřel oči. Měl pocit, že se mu hlava skoro rozskočí.
"Co se děje?" broukl vedle něho sedící Lorne.
"Bolí mě hlava jako střep," zavrčel. "Z ničeho nic, jako by mě někdo střelil do spánků."
"Chm..." broukl Lorne. Ve dveřích se objevil poručík Johanson. Sebevědomě si nakráčel do místnosti a šel si vzít něco na zub.
"Au...au... au..." vyknikl "prezident" Lincoln a držel se za spánky. Nebyl schopen normálně uvažovat.
"Tak dík, jestli jste měl nějakého bacila, tak ho mám taky, seržante," zahučel major a promnul si čelo.
"Já rád, pane," hlesl.
"Ochranka!" křikl Carson. "Potřebuju tady bezpečnostní tým!"
"Co se děje doktore?" zvedl se major a půlka dalších vojáků a z toho asi pět omdlelo.
"Prosím, zabezpečte tady poručíka Johansona," požádal Carson hezky.
"Ale no tak, vy už taky?" houkla Liv, která seděla u stolu s Willem a Georgem. "Smithová pobláznila i vás?" Beckett se zamračil. Proč to na ni nepůsobilo?
"Co s vámi všemi je?" zahučela. Pak si povzdechla, jako jediná neměla bolest hlavy. "Půjdeš dobrovolně, Matte?"
"Hmmm...ne," zavrtěl hlavou a vytáhl pistoli. Ta malá potvora nelhala. Chytl Reedovou pod krkem. "A nikdo se ani nehne."
"Matte?" hlesla docela vyjukaně seržant. "Pusť mě..." zachroptěla. Snažila se mu dostat ze sevření. A pak ztuhla.
"Slíbil jsem ti, že to nenechám dojít tak daleko... tentokrát jsi v umírání na řadě ty..." zaznělo jí v hlavě.

Ginny se snažila dostat z provazů. Utáhl je fakt pevně. Různě kroutila rukama, jak to šlo, a cítila, jak se jí kůže odírá. Za pár minut s výkřikem ruce uvolnila. Obě zápěstí měla úplně od krve. Skousla si ret a strčila si obě ruce mezi kolena. Na chvilku bolest přestala. Jenom zavřela oči, ze kterých jí tekly slzy. Ještě chvíli seděla a houpala se, dokud se nepřestala třást, stejně jako její ruce a pomalu vstala. Musela zjistit, kde je. Rozeběhla se k oknu a vyhlédla. Podle položení hvězd se musela nacházet na severu. Povzdechla si a koukla na stěnu naproti. Byla tam ventilační mříž. Po několika minutách usilovného zápasu mříž prohrála jedna nula a ležela na zemi, zatímco Ginny vklouzla do šachty a vydala se pryč. Potřebovala se dostat jenom skrz zavřené dveře, tak se plazila pořád rovně. Díky bohu vypadla v nějaké laboratoři, která vypadala značně opuštěně. Když zkusila dveře, tak se otevřely. Oddechla si a vydala se do zbrojnice pro zbraň. Vzala si devítku a šla ke společenské místonosti. Tam opět oddělala mřížku a vklouzla dovnitř. Podle hlasů měla dobrý směr. Za chvilku viděla skrz mřížku nohy židlí. Doplazila se až tam a potichoučku odšroubovala další mřížku. Matt stál skoro u ochozu a držel Liv pod krkem. Čekala.
"Pusť ji, Matte," mířil na něho Will. Snažil se projít zástupem stojících ven ze dveří jídelny až k bráně a k jeho nelibosti to musel vzít kolem dveří na balkón. Přinejhorším rukojmí shodí z balkónu. Ginny potichu vyndala mřížku a vyklouzla ven. Už už chtěl nějaký vědec nadšeně vyjeknout, ale včas mu ukázala, že má mlčet. Plížila se mezi lidmi a snažila se Mattovi dostat za záda.
Johanson, tedy entita, která se na něj vydávala, neočekávaně změnila směr. "Jeden krok a podíváme se, co má takhle roztomilá dáma v hlavě," zazubil se a trošku přitlačil rukou na krk hnědovlásky, která už šla po špičkách. Vypadala, že má problém se nadechnout.
"Dobře, v klidu," broukl Will a položil svoji zbraň.
Ginny byla už skoro u něho. Natáhla ruku. "Ani se nehni," šeptla za ním.
"Vystřelíš a vystřelím já, reflex naší rasy," odpověděl s klidem a ještě více přitáhl loket k tělu. K uším Smithové došlo zasípání.
"Otoč se čelem ke mně," zavrčela. Poslechl a pomalu se otočil. Nevypadal nikterak příjemně a Reedová byla bílá jako stěna. Sípala. "Pusť ji."
"Nikdy, slíbil jsem jí, že ji nepustím."
"Nedáváš mi jinou možnost."
"Mám, a pokud ne, rozlučte se spolu." V tu chvíli se ozvaly dva výstřely. První mu vyrazil zbraň z ruky a druhý ho zasáhl do strany hrudníku. Reflexně pustil Olivii, která slítla na zem a snažila se lepat po dechu. Když jí konečně došel nějaký vzduch do plic, vyjekla a skoro se připlazila k Johansonovi.
"Ne, znova umřít nesmíš," vzlykla a zatřásla s ním. Vypadalo to, jako by si ji za pár týdnů k sobě „připoutal“ více, než bylo možné. Nechápala nic z toho, co se stalo. Křičela a plakala. Přes to nedokázala zabránit, aby Mattovi klesla hlava na stranu. To už se k němu hnal Carson. Najednou, jako by se veškerá situace změnila. Reedová vyskočila na nohy a jako smyslu zbavená zakřičela: "Zabilas ho!" Pak se vrhla ke Smithové, která jenom překvapeně otevřela pusu a nestihla udělat vůbec nic. "ZABILA!!" vykřikla znova Liv a vší silou do ní narazila. Náraz byl tak prudký, že se kapitán zapotácela, a protože byla kousek od hrany balkonu, i se seržantem Reedovou přepadla s překvapeným výkřikem přes okraj do oceánu. První, co vnímala, byla zima, která ji skoro ochromila. Vynořila se a popadla dech. Sedřené zápěstí jí v té slané vodě nesnesitelně štípalo, až se jí před očima dělaly mžitky. Reedová prskala kousek vedle. Vypadala, že se sotva může nadechnout. To už se k molu, které bylo nedaleko, sbíhali lidé. Někteří byli zvědaví, jestli se utopily a někteří jednoduše přiběhli na pomoc. Ginny doplavala k Liv a dala jí pohlavek.
"Huso pitomá! Mohla si nás obě zabít! Plav!!" pošťouchla ji. Nebyla schopná se pohnout. "Plavej!" šťouchala ji před sebou. Sama už nemohla. Skoro necítila ruce, pokud se nepočítala sůl, který jí doslova žrala rány na zápěstích. Liv nějakým zázrakem se donutila pohnout a plavat. U mola už je vytáhli vojáci a zabalili je do teplých dek. Hned seržantku odváděli na ošetřovnu. Ginny museli nechat chvilku sedět na mole, protože se odmítala kamkoliv hnout. Ruce měla už zase vražené mezi kolena. Liv se zase dostala do hysterie. Chtěla za Mattem. Utišil ji až doktor, který jí píchl koňskou dávku sedativ. Protože se dokonce i prala s Tylorem. Nakonec skončila tak, že nepřítomně zírala před sebe.

"Jak to s nima vypadá?" staral se Will o chvilku později na ošetřovně. Viděl akorát, že ty dvě vytáhli z vody. Víc nevěděl.
"Nic moc," zavrtěl hlavou doktor. "Podchlazené. Kapitán má rozedřené ruce a seržant je... bude potřebovat psychloga."
"No dobře...a Johanson?"
"Mrtvý a nebyl to on."
"Jo," hlesl a promnul si čelo. "Můžu za nima?"
"Reedová je pod sedativy a kapitán je u sebe v pokoji. Podepsala mi reverse," nafoukl se. "S Reedovou budete moc mluvit možná zítra odpoledne s kapitánem kdykoliv."
"Dobře, díky," přikývl a přešlápl. Uvažoval, jestli se vydat za Ginny. Najednou to všechno dávalo smysl. Připadal si jako idiot. Všechno měl jak v mlze. Byl naštvaný na sebe, na všechny. Nafoukl se a vydal se za ní. Než k ní vůbec dorazil, tak vychladnul. Nesměle zaklepal. Byl přece hrdina. Když se zevnitř ozval hlas, který ho vyzval dále, tak vešel. Ginny seděla na posteli a zrovna koukala na rozedřené ruce. Carson jí dal sebou nějaký gel a obvazy. Když vešel, vzhlédla.
"Ale..." broukla a na jeden polštářek dala gel. Přiložila si ho k zápěstí. Zavřela oči.
"Chceš pomoc?" staral se. Jenom kývla. Druhou ruku si sama nezaváže. Přisedl si k ní a postupoval co nejopatrněji. "Přišel jsem se omluvit," hlesl. "Choval jsem se jako idiot."
"Omluva přijata," zahučela a snažila se tvářit statečně. Ve skutečnosti by nejradši brečela jako malá holka.
"Je mi to fakt líto, všem bylo vysvětleno, co se stalo. Vlastně mám všechno jako v mlze," povzdechl si a objal ji.
Dala mu hlavu na rameno. "Wille...uvědomila jsem si...nechci tohle," hlesla a podívala se na něho.
Jenom si povzdechl. "Cokoliv chceš."
"Chci víc."
Oddechl si, bál se, že to bude horší. "Můžeme to zkusit."
"Rozmysli si to pořádně," vstala. "Nechci to jenom zkusit, Wille. Miluju tě a chci víc než spát s tebou. Dávám ti čas vycouvat," hlesla a rozešla se ke dveřím. Nechtěla, aby si myslel, že na něho tlačí. Měl čas. Prostě až se napevno rozhodne, tak se rozhodne.
"Myslel jsme tím, že do toho chci jít a když se to nepovede..." pokrčil rameny. "Víš, jaké jsou vztahy a zvlášť tady."
"Vážně chceš?" hlesla a koukla na něho. "Nenutím tě." Udělala pár kroků zpátky k němu.
"Kdybys mě nutila, tak na tebe kašlu," rozesmál se. Maličko se pousmála. Chytil ji za ruce a jemně ji stáhl k sobě. "Měla bys odpočívat."
"Nic mi není," zahučela a natáhla se, že si vezme prášky na spaní. Ostatně jako každou noc za posledních pár týdnů.
"Jak dlouho je bereš?"
"Pár týdnů," zahučela.
"Zkus to dneska bez nich. Budu tu s tebou ano?" Pak ji uložil a prášky si dal do kapsy. Jenom přikývla a lehla si. Začala koukat do stropu. Will se k ní přitiskl a hladil. Zavřela oči. Krásně voněl a naprosto dokonale hřál. A ještě když ji tak hezky hladil, usínalo se jí skoro samo.

Tak napište, jak se vám to líbilo, či nelíbilo a doufám teda, že další povídka bude zase za týden, ale uvidíme, jestli to zas NĚKDE nebude váznout

[andoriel]

Jo! No konečně. Celou dobu jsem se těšila, až to s tím divným tvorem špatně dopadne
A teď: POKRAČOVÁNÍ, prosím. Dokud vím, kdo je kdo

musím být sviňa zajíček a říct, že na mě to nevázne ... ale věř, že dělám všechno proto ( ), co se dá dělat na 159 km vzdálenost, aby to bylo včas

Převalila ho na záda a naklonila se nad ním. "To protože on si hvízdne, tak ty mě začneš ignorovat?"

Viac som si nevšimol, ale ma napadlo: Pokiaľ nebol vidieť na záznamoch, ako ho mohla picnúť.
Dosť to trvalo, ale výsledok je dobrý .
Zatiaľ ma nenapadá s čím na nás vyrukuješ nabudúce, ale to som aj tak nikdy neuhádol.

opraveno - myslela jsem si, že tam někde bude chybět š, protože pod ním mám tak trochu nastlané a malinko občas nejde domáčknout , ale doufala jsem, že se mi tam povedlo narvat všechny

vidět nebyl, ale to neznamená, že neexistoval jako něco, do čeho si můžeš praštit
tohle byla jenom jedna z jeho zvláštností

a nabudúce:

Toto je spoiler!!!:

to bude těžká oddychovka...podíváme se na ranč a na jednu chatu, trošku se dozvíme něco nového o Ginny a budeme se těšit na akčnější díl

s tím trváním viz výše...víme o tom a taky mám radši, když se díly přidávají pravidelně...vím, jak se mi třeba i jiná povídka špatně čte, když je vydávána po měsíci třeba a já pak nevím, která bije

Oki. Tak budeme

Toto je spoiler!!!:

jazdiť

[Aiwendill]

ja som vedel, že to bude hajzel a že nejako chcipne. Ale bolo to elegantne napísané...

dobré počteníčko...

oh, děkujeme ...budu se snažit nad Mooony stát s bičem, aby koukla na další povídku k úpravě