StarGate:Exodus: 45. Díl - Pomoc shůry

Tak já znovu velice děkuji za ohlasy k dílu. Potěší

A k těm bitvám. Vlastně celý příběh je o válce a ta, jak víme, se vede na obě strany. A nefunguje pouze na bázi vesmírných bitev, ale i v podobě jiných typů útoků, sabotáží, ale i vyvíjení nových technologií, takže vlastně bojujeme každý díl

Ano to je pravda nepřítel se snaží překonat druhou ztranu za všechno ve všem

Naprosto zbytečný, nejčernější noční můry? Jako z toho že shodí jednu atomovku a odletí? .. no nevim ..

Je to aj o tom, že ju nezaznamenali pokiaľ nevystúpila z hyperpriestoru.
Nevedia odhadnúť, kedy, v akom počte a s akými zbraňami (proste s čím) sa objaví znova ..... atď., atď.

SpeeDy tvůj styl je propracovaný-tak to má být. Je tisíckrát lepší, než ten, co jsi používal před tím. A jestli se někomu nelíbí, tak je to proto, že se při jeho čtení musí přemýšlet...

to je dobrý fakt sem se zasmál
Jinak to, že si vypracoval svůj styl je dobře, ale jak sem psal tak podle mne si ho už přepracoval. A k tomu prvnímu, chtěl bych vysvětlit jaký je rozdíl v přemýšlení mezi jeho novým a starým stylem?????
Chápal bych to kdyby začal používat ironii, psal v hádankách atd.
tady jde jednoduše o to píše, že v každé větě skvostné město, skvost, nádherný uctihodný, mocný atd. Nevým kde v tom Brendy vidí přemýšlení. (doufám že ten text nahoře psal on, pokud ne tak se omlouvám)

Zdravím,

Dva týdny zase neuběhly jako voda, ale nakonec jsme se přes ně přece jenom dostali Další díl je tu. Nic víc není třeba říkat. Možná jen, že je krapet delší než obvykle, ale je tam spousta mluvení, které to dost zkresluje

35. Díl- Nic není zadarmo

Mléčná dráha, domovská planeta Noxů, Tollánů a Tok’rů

Na oběžné dráze to právě začalo vřít jako v kotli. Obě strany se do toho pořádně obuly a bitva se rozjela do nevídaného tempa. Dvojice pozemských klenotů tvořila na bojišti hlavní pole zájmů. Přece jenom byly dvě pozemské tři sta čtyřky pro replikující se roboty nejobávanější hrozbou a to se již potvrdilo, jelikož o zhasnutí prvních třech replikátorských bojových plamínků se postarali právě pozemšťané. První dva bitevníky byly přelstěny novou pozemskou hračkou- fázově se posouvajícími vesmírnými minami, které toho bohužel už více nedokázaly, protože byla jejich snaživá činnost ze strany replikátorů velice agresivně potlačena. K destrukci poslední z trojice lodí ještě úplně nedošlo, ale nebylo k tomu již kdovíjak daleko. Loď už byla pořádně nakousnutá. Po zdrcující a neustávající hoře rozžhavené plazmy, která se do štítu opírala v podobě blyštivých modrých paprsků, si lodní štíty duply a řekly, že takhle to dál nepůjde, vypověděly službu. Toho se lidé neobávali využít a s rutinní přesností vyslali na již předem odepsanou loď poslední paprsek, který měl pro krachující plavidlo znamenat ten poslední hřebíček do rakve. Bohužel a k údivu všech, kteří tento ostře sledovaný vesmírný souboj pozorovali, se tak nestalo. Paprsek, po jehož dopadu měla ze senzorových obrazovek zmizet další červená tečka, nezasáhl loď, nýbrž pouze profrčel prostorem, ve kterém se sténající plavidlo mělo bezvládně pohupovat. Stalo se tomu tak, protože replikátoři přišli s něčím opravdu nečekaným. Nikdo by ani nepomyslel, že neživá forma civilizace, která se řídí pouze počítačovými příkazy a prakticky nedokáže myslet sama za sebe, přijde s něčím tak vychytralým a vynalézavým. Z dlouhodobého a stále neukončeného výzkumu a rozboru replikátroských buněk a celé jejich technologie bylo známo, že díky blokům, ze kterých jsou tito kovožrouti sestaveni, jsou schopni přeměnit se prakticky v cokoli. Od malého a často také špionážně využívaného replikátorského broučka, až po obrovský a neskutečně účinný energetický generátor nebo stíhací letoun či torpédo schopné projít energetickými bariérami. Této záviděníhodné schopnosti využili záporňáci na výbornou, na jedničku s hvězdičkou. Ještě před strašlivým koncem se celá loď proměnila na sedmici nám již dobře známých výsadkových letounů či stíhaček. Jejich přesné využití totiž prozatím nebylo nikomu známo. Tato skupina sedmi lodí, které měly na spodní části trupu umístěná jakási chapadla, která sloužila nejspíše jako přistávací svorky, se doslova vylíhla z mateřské lodi, která byla jen několik málo okamžiků před zničením. Tento krok byl ze strany replikátorů velice vychytralý a důstojníky, kteří si v klídku a pohodě hověli na palubě pozemských bitevníků a už, bohužel předčasně, zahajovali oslavy, dost udivil a vyvedl z míry. Ovšem nebylo zbytí. O tu sedmičlennou skupinu ohavného hmyzu se musel někdo postarat a po bleskové domluvě dvou velitelů si to vzala na starost Odyssea, donedávna vlajková loď flotily Země. Celý interiér plavidla byl již dávno zahalen do bojového kabátku a ta správná atmosféra byla navozena, každý byl plně koncentrovaný a nikdo nemyslel na takové blbůstky, jako byla třeba poslední párty na pátém podlaží nebo dokonale vypracovaný zadek některé z důstojnic amerického letectva či námořnictva. Na můstku pracovali ti největší odborníci, a to již pěkných pár neděl, takže celý tým byl dokonale sehraný a fungoval jako perpetum mobile. Kapitán celého plavidla, plukovník Emerson, ale pro jistotu zopakoval rozkazy, které byly i tak všem jasné.
Emerson: “Aktivujte hlavní baterie na přídi na plný výkon, vedlejší děla na padesát procent. Zbavte nás těch potvor! Ať už to lítá.“

Mayer: “Ano, pane, aktivuji děla, zahajuji palbu.“
Jak major Mayer, který byl na Odyssee již dlouho hlavním zbraňovým důstojníkem, řekl, tak se také stalo. Railgunové věže na jeho pokyn ožily a začaly natáčet své hlavně na příchozí sedmici nepřátelských kontaktů, ta se blížila čelně.

Emerson: “Majore, chci manuální střelbu. Automatický systém nás ještě zlobí a já nechci, aby se kvůli tomu zase vznítila zaměřovací jednotka.“

Mayer: “Ano, pane, provedu.“

Manuální zaměřování a palba bez automatického režimu byla samozřejmě obtížnější, ale nedalo se nic dělat. Rozkaz byl rozkaz, a i kdyby to nedostal major příkazem, stejně by zvolil stejně, jelikož o tomto problému sám dobře věděl, znal loď jako svoje boty, ba možná ještě lépe.
Odyssea se o kousek vzdálila, aby se mohla v klidu připravit na potyčku, a proto nebyli replikátorští stíhači ještě na dosah zbraní. To ovšem neplatilo pro senzory, které je po celou dobu, od pomyslného vylíhnutí až po rozpohybování se, bedlivě sledovaly. Ale už od počátku bylo majorovi něco podezřelé. Nepřátelské stroje se nechovaly standardně. Jejich přibližovací rychlost vykazovala značné a razantní změny, energetické stopy, které byly u jakéhokoliv plavidla samozřejmou součástí, se občas naprosto vytratily, chování celé letky bylo podivné. Major však mohl nad touto pozoruhodností pouze zakroutit hlavou, jelikož se jeho kořist právě dostala na dosah, a právě v této chvíli se palba spustila. Mayer nedal svým rivalům ani vteřinku na rozkoukání a už je začal škádlit projektily z kolejnicových děl. Náboje a celá soustava railgunových kanónů prošla inovací. Projektily byly potaženy řídce se vyskytující mimozemskou látkou, která jim propůjčovala nevídané schopnosti, jako je třeba vyšší průraznost nebo větší ničivý účinek, a v poslední řadě také jeden malý detail, a to barvu, modrou barvu. V jiném odstínu se tento prvek na svých nalezištích nevyskytoval, a tak neměly projektily možnost a musely odhodit svůj žlutý kabátek a navléct si slušivější modrý. Stíhačky již byly na dohled, ústí hlavní a podávací systémy se začaly zahřívat - palba se spustila. Major Mayer s perfektní přesností zaměřil první stíhače a začal je kropit předními děly. Modré projektily se rodily v railgunových věžích a nenechaly letounům ani na okamžik oddych či jen píď volného prostoru. První dva letouny byly rychle se blížícími projektily smeteny prakticky hned, jak se objevily. Nebyly totiž chráněny štítem jako jejich předchůdci, takže je dávky railgunových střel provrtaly jako ementál, ve většině případů zasáhly centrální systémy, což způsobilo celkové selhání a posléze odchod do vesmírného hrobu. Major Mayer se znovu na okamžik zahleděl do senzorové obrazovky, a co neviděl. Zbylá přeživší pětice kontaktů se zase ztrácela a znovu objevovala na senzorové obrazovce. Tento jev spatřil už podruhé v krátkém časovém intervalu a začínal přemýšlet, co by to mohlo způsobovat. Mozek pracoval rychle a Mayerovi se v hlavě okamžitě zrodilo jednoduché vysvětlení pro současnou situaci. Nejdříve se však raději poradil se svým nadřízeným, čili plukovníkem Emersonem.

Mayer: “Pane, nepřátelské letouny vykazují podivné hodnoty.“

Emerson: “Podivné? Co si pod tím mám představit? Máte pro to vysvětlení?“

Mayer: “Ano, pane, mám pro to jistou teorii.“

Emerson: “Tak rychle sem s ní. Ty stíhačky budou brzy moc blízko.“

Mayer: “Pane, myslím, že to se nestane. Podle senzorů se jen tak tak drží ve vzduchu. Chování jejich systémů vykazuje značné anomálie.“

Emerson: “A důvod?“

Mayer: “Myslím si, že kondice těch letounů je závislá na stavu plavidla či materiálu, ze kterého byly stvořeny. Nemám pro to jiné vysvětlení.“

Emerson: “To by dávalo smysl, ale můžeme toho nějak využít?“

Mayer: “Samozřejmě, pane, jinak bych to nevytahoval.“
Plukovník už chtěl majorovi položit další otázku, jejíž znění je asi předem jasné, a proto ho Mayer jednoduše přerušil a pokračoval ve výkladu: “Použijeme EM generátor. Elektromagnetický výboj by je měl poslat ke dnu. Ty letouny mohou být rády, že drží po hromadě.“

Emerson: “Copak ho máme na palubě?“

Mayer: “To ne, pane, ale máme plazmové generátory a jejich druhotnou funkcí je, stejně jako u těch naquadahových, možnost vypuštění EM vlny. Má to ovšem jeden háček…“

Emerson: “No, samozřejmě, bez toho by to asi nebylo ono, že?“

Mayer: “Asi ne, pane. Ale jde o to, že pro vyslání vlny musí generátor pracovat na hranici přetížení. Pokud půjde vše dobře, tak generátor vyšle vlnu, my snížíme výkon, stabilizujeme energetické jádro a znovu generátor aktivujeme na průměrné hodnoty.“

Emerson: “Myslím si, že nepotřebuji vědět, co se stane, když se vám to nepovede.“

Mayer: “Pane, za ten risk to stojí.“

Emerson: “Jeden rozumný důvod, majore, jeden důvod a povolím to.“
Mayer: “Budeme schopni likvidovat takhle všechny letouny, které se tímto způsobem stvoří. Copak si myslíte, že to zkusí jednou a pak toho nechají?“

Emerson: “Řekl jste, že jsou prakticky neškodné.“

Mayer: “To ano, ale to se může změnit. Když se přetransformují ještě před vyčerpáním štítu a poškození lodi, tak je na nás budou moct poslat v plné síle a pokud jich bude více, budeme mít další vážný problém.“

Emerson: “Dobře, dobře, proveďte. Ale jestli nás kvůli tomu pošlete do pekla, tak na vašem hrobu pozůstalé rodiny svíčky rozsvěcovat nebudou.“

Mayer: “Jsem si toho vědom, pane.“

Odyssea rozpálila své motory, po strastiplné cestě se vyhnula několika namodralým energetickým pulzům, jež byly vyslány z lodí replikátorů, a dostala se tak blízko, že se mohla letounů téměř dotýkat svým nepropustným štítem - nastal pravý čas na spuštění majorovy akce. Podle senzorů, avšak stačilo i pouhé lidské oko, bylo evidentní, že Mayerova teorie byla více než správná. Letouny se totiž téměř nepohybovaly a jen tak vysely ve vesmíru, navíc senzory stále zaznamenávaly nepochopitelné energetické anomálie uvnitř lodí.
Major Mayer pohlédl na plukovníka, čímž se ještě naposledy ujistil, jestli opravdu souhlasí, ještě je čas vše zastavit. Tohle všechno a mnohé více se v majorově mimice skrývalo. Plukovník na něj souhlasně kývl, ale strach z tohoto pokusu, a doufejme, že ne omylu, měl. Stejně jako Mayer, který se klidně mohl stát odpovědným za smrt stovek lidí a destrukci celé lodi. To rozhodně nechtěl dopustit. Plán už byl ale v plném proudu, a proto neměl moc na výběr. Spojil se tedy se strojovnou, kde už měli vše připravené a čekali pouze na pokyn ke spuštění toho kolotoče.

Mayer:“Strojovno, tady můstek. Máte povolení k útoku.“

Strojovna: “Rozumím, jdeme na to.“

Ve strojovně mocného plavidla ze Země také nepracovali žádní amatéři nebo tuláci. Nejčastěji to byli učení a zkušení inženýři, kteří měli ledacos za sebou a dokázali si poradit s mnoha problémy. Stejně jako s tímto. Vše bylo předem pečlivě nachystáno, zkontrolováno a nakonec ještě jednou překontrolováno, veškerá zařízení, která by mohla být elektromagnetickou vlnou ovlivněna, byla pro jistotu odstavena, nic se nesmělo nechat náhodě, jelikož nešlo o žádný halabala test, jehož neúspěch by mohl znamenat pouze nutnost jeho opakování. Když už se zdálo, že není co dále připravovat a kontrolovat, pohlédl hlavní inženýr ze strojovny na ostatní kolegy, stejně jako Mayer na plukovníka, a když nikdo nic nenamítal, alespoň ne nahlas, stiskl příslušný čudlík a výkon generátoru se začal šroubovat do nebezpečných výšek.

Mayer: “Pane, už se to rozjelo. Nejde to vrátit.“

Emerson: “Budu dělat, jakože jsem to neslyšel.“

Mayer: “Chápu, pane. Až bude generátor na požadované úrovni, vyšleme EM vlnu. V tom okamžiku bychom měli být co možná nejblíže, aby vlna zasáhla všechny.“

Emerson: “Dobrá dostaňte nás, kam potřebujeme.“

Odyssea ještě jednou zabrala, odrazila se a nabrala nastavený kolizní kurz se zbylou skupinou stíhačů, jejichž stav byl vážně k pozoufání. Posledními silami se snažily udržet na stabilní pozici, pro jejich motory to ovšem nebyla žádná odpočinková vycházka.

Mayer: “Pane, jsme na místě a strojovna hlásí, že jsou připraveni, generátor vykazuje požadované hodnoty.“

Emerson: “Tak už to spusťte, ať to máme za sebou. A jestli se mě ještě jednou zeptáte na povolení, tak vás nechám zavřít.“

Mayer: “Rozumím, pane, aktivuji pulz.“

Jak major práskl do klávesy, tak v tu ránu se to spustilo. Pulz vyletěl z útrob lodi a objal svými mohutnými rameny všechny stroje v dosahu. Co se však nestalo. Útok nepřinesl požadované ovoce. Žádné osvěžující čerstvé ananasy, nýbrž shnilá jablka - tedy nic moc. EM útok poslal ke všem čertům pouhopouhé tři letouny, což ve výslednici znamenalo, že další dva stále brouzdaly vesmírný prostor kolem Odyssey. To ovšem nebylo zdaleka všechno. Když už se něco pokazí, tak všechno naráz. To by to potom nebylo ono. Ve strojovně totiž také zažili horké chvilky. Z generátoru, který byl autorem výboje, začaly vyskakovat jiskry všude kolem, diagnostické počítače pro kontrolu energetických rozvodů také nepodávaly zrovna pozitivní zprávy. Nejen ve strojovně, ale i v ostatních koutech lodi se situace tak nějak vyhrotila.

Mayer:“Pane, máme tu jistý problém.“

Emerson: “Mluvte, o co jde.“

Mayer: “EM pulz neměl očekávaný účinek. Strhlo to pouze tři letouny. Stav těch zbylých dvou se nezměnil.“

Emerson: “Jak je to sakra možné?! Řekl jste, že to bude fungovat.“

Mayer: “Fungovalo to, ale ne s požadovaným účinkem. A ne, nevím proč. Mohou proti tomuto typu útoku být částečně imunní.“

Emerson: “Takže plán A?“

Mayer: “Takže plán A.“

Na můstku svoje problémy už vyřešili a nikterak se s tím nezaobírali. Jednoduchá změna plánu a není co řešit, ve strojovně to ovšem tak hladce nešlo. Nervy pracovaly na nejvyšších obrátkách, šlo totiž o hodně.
Jiskry, které vyskakovaly z generátoru, a napodobovaly tak bojový stav na můstku, stále neskončily se svým koncertem. To byl důvod k obavám, jelikož energetické výkyvy, které generátor vykazoval, nebyly vůbec hezké.

Hlavní inženýr: “Odpojte hlavní jednotku. Musíme to přetížení ukončit.“

Asistent:“Snažím se, ale nejde to. Energie proudí moc nestabilně.“

Hlavní inženýr: “Pokusím se obejít bezpečnostní pojistky. Vy se zatím pokuste regulovat výkon manuálně a rozvádějte přebytečnou energii do systémů lodi.“

Asistent: “Bez odezvy. Už nemáme moc času. Generátor se brzy dostane do kritických čísel. Navrhuji okamžitou evakuaci.“

Hlavní inženýr: “Ne tak rychle, mladíku, už to mám. Podařilo se mně to obejít. Výkon klesá do zelených čísel. Jsme v normě a zachráněni. Sdělte naši situaci můstku. Já ještě musím dokončit svou práci.“

Asistent: “Rozumím.“

Ve strojovně bylo ke koukání a také používání nejvíce tlačítek z celé lodi, byly prakticky všude, kam oko dohlédlo, a tak nechybělo ani to, které poskytovalo otevření komunikace s můstkem, hlavím centrem lodi. Technik, který dostal od svého nadřízeného úkol, aby spravil o jejich počínání můstek, této možnosti využil, stiskl příslušné tlačítko, jež se po doteku zeleně rozsvítilo, a ihned poté začal hovořit: “Můstku, tady strojovna.“

Emerson: “Tady Emerson, slyším.“

Asistent: “Měli jsme menší potíže s přetížením generátoru. Nebýt pana Horace, tak bychom už byli všichni mrtví.“

Emerson: “Beru to na vědomí, Emerson konec.“

Plukovník nemusel nic říkat, pouhý pohled stačil. Otočil se na Mayera a ten se mírně začervenal. Kvůli jeho plánu, který se ze začátku nezdál marný a opravdu mohl poskytnout lidem výhodu, mohlo dojít k naprosté katastrofě. Nakonec se přece jenom k důstojníkovi po jeho pravici něco prohodil:“Nebudeme to rozebírat. Vraťte se na bojiště. Pořád máme dost síly, abychom ty zmetky rozsekali starými dobrými způsoby.“

Nálada na Odyssee se po zakopání majorova neúspěšného experimentu vrátila do starých bojových kolejí. Bylo nad slunce jasné, že pokud chtějí lidé v této vesmírné bitvě porazit stranu zla a zvítězit, budou to muset s největší pravděpodobností provést starým dobrým způsobem, žádné přetěžování energetických generátorů, které by mohlo skončit zničením celého plavidla.
Odyssea vyplýtvala na provedení majorova plánu nějaký ten čas. Ne mnoho, ale ve vesmírných bitvách takového kalibru a rozsahu stačí i malá chvilička na totální převrácení stavu a poměru sil na obou stranách bitevní barikády. Plukovník Emerson v čele Odyssey tedy neměl v plánu marnit další čas a chtěl se okamžitě všemi možnými i nemožnými způsoby zapojit do již probíhající bitvy. První věc, kterou ovšem Odyssea musela provést, bylo odstranění dvou dotěrných mušek s prostřelenými křídly - o dva letouny, které přežily útok elektromagnetickou vlnou. To nepředstavovalo ani ten nejmenší problém, a tak byl tento úkon rychle splněn. Děla bodové obrany zaměřily dvojici letounů a několika krátkými dávkami ukončily jejich prachbídnou existenci. Loď pozemské flotily nesoucí jméno Odyssea se ničením letounů, což byl pro plavidlo podobné síly a slávy naprosto podřadný úkol, podařilo odpoutat od zbytku na nože bojující flotily, což přímo vyzývalo k využití. Tak se také stalo. Odyssea nesouce na své palubě modul nulového bodu aktivovala maskovací režim a dokonale splynula s okolním temným, pustým a chladným vesmírným prostorem. V poklidu na co nejnižší výkon motorů, což snižovalo šance na odhalení replikátorskými senzorovými systémy, nabrala kurz do centra bojiště a začala sbírat informace. Ledacos se změnilo od jejího posledního nakouknutí. Osudy dalších třech replikátorských bitevníků byly zpečetěny, bohužel na úkor zhasnutí plamínků života dvou tollánských křižníků. Na bojišti jich ovšem zbývalo stále osmnáct, což bylo krásné číslo - bitva se prozatím vyvíjela nad očekávání dobře, téměř hladce. Samozřejmě až na ten menší zádrhel s přetížením plazmového generátoru. Z toho mohl být velký průšvih.
Odyssea se začala přesouvat na strategickou pozici, do týlu nepřítele, odkud by mohla provést nečekaný a devastující výpad. V tom těšně vedle ní, až se skoro štíty třely o sebe, prosvištěl Daedalus v celé své kráse. Z jeho bočního raketového sila, tohle bylo zrovna nainstalováno napravo, vyletěla dvojice raket mark V a začala si to štrádovat přímo k jedné z lodí replikátorů. Jak hlavice dopadly a destruktivní a ničivé účinky výbuchu začaly ze štítu ždímat energii, začaly ze zbraňových baterií tryskat paprsky rozžhavené plazmy. Jeden, druhý, třetí a nakonec i čtvrtý. Všechno tohle musel štít replikátorské lodi snášet spolu s neustálým bombardováním ze strany tollánských korábů. Naopak Daedalus, ten se měl jako v bavlnce. Celý tento ničivý manévr provedl v plné rychlosti, a proto se mu povedlo vyhnout se všem příchozím střelám. Loď replikátorů byla po tomto útoku hodně oslabená, její systémy byly dost pomatené a nevěděly, kam dříve skočit a kde co opravovat. Toho využila zamaskovaná Odyssea. Deaktivovala své krytí a osladila to replikátorské lodi solidní dávkou rozžhabrné plazmy v podobě namodralých paprsků. Štít neměl ani ten nejkratší okamžik na odpočinek, byl zatěžován opravdu nepřetržitě, a to nakonec zapříčinilo jeho zkázu. Loď byla nekončící vřavou modrých iontových pulzů rozmetána do okolí.
Tato situace se ovšem stala zlomovým bodem v celé této velkolepé bitvě nad překrásnou planetou. Doposud suverénní vítězství, šlo vlastně o hru pouze na jednu stranu, se najednou začalo přenášet na druhou, znepřátelenou stranu. Misky vah se posunuly, kam neměly - na stranu replikátorů.
Mléčná dráha, domovská planeta Noxů, Tollánů a Tok’rů, základna na povrchu
Veškeré pozemské jednotky, které byly právě v dispozici a vlastně tvořily jedinou obrannou linii celého a značně rozsáhlého povrchového komplexu, si užívaly prozatímní výhry. Její členové popíjeli ze svých čutor drahocennou čirou tekutinu - vodu, nechali se unášet lahodnou chutí armádního jídla nebo energetických tyčinek ze svého vybavení, ale dokázali si udělat i nějakou tu chvilku na projednání další taktiky. Major Franck, který jednotkám lidí v základně velel, se svou skupinou právě odpočíval v jednom ze skladišť. Bylo plné beden a různých krabic, proto se měli všichni kam usadit. Samozřejmě tu byla ještě podlaha, ale ta byla nepříjemně chladná a v neposlední řadě také nepohodlná. Na to, v jaké šlamastice se všichni živí tvorové na planetě právě nacházeli, panovalo v prozatímním útočišti majorova oddílu hlasité veselí. Všichni zapomněli na ten ošklivý robotický hmyz, který doslova klepal na vstupní dveře. Mohl být prakticky kdekoli. Pozoruhodný klid a pohodu ale, jak by se dalo čekat, prořízlo zašumění vysílačky majora Francka. Ležela přímo vedle něj, a tak ji hbitě uchopil, stiskl tlačítko pro příjem a spustil: “Tady Franck, přepínám.“
Z vysílačky se linulo pouze hrobové ticho, a tak major opakoval: “Tady major Franck, slyší mě někdo? Přepínám.“
Když už se zdálo, že se major odpovědi nedočká, vyvalil se z vysílačky rozzuřený hlas jednoho z důstojníků z druhé skupiny chránící jiný koridor: “Replikátoři, jsou tady. Nachytali nás nepřipravené. Je jich strašně moc, nestačíme na ně. Ustupujeme. Posílám souřadnice naší pozice. Potřebujeme posily, rychle!“
Pozemšťané v nesnázích, pravý čas na povolání kavalerie, na povolání doposud cvičících se tollánských bezpečnostních složek. Prozatím si jen osahávali své nové bojové nástroje, které museli tasit. Jejich často používané energetické pistole museli odhodit do kouta, jelikož proti masám replikujících se robotů by nenapáchaly příliš velké škody.

Franck: “Všem tollánským složkám, tady major Franck, naši lidé jsou v nesnázích. Replikátoři útočí na jeden ze sektorů. Posílám do vašich navigátorů přesné koordináty. Dostaňte se tam co nejdříve, potřebují naši pomoc.“

Tolláni vyslechli majorovo volání a vmžiku slétli očima navigační přístroje. Poblikávající zelená tečka znázorňovala v 3D zobrazení komplexu místo, na kterém je zapotřebí každé schopné ruky. Tolláni věděli moc dobře, kam jít, a tak nemeškali a všichni vybaveni pozemskými kanóny se rozeběhli na určené místo. To stejné provedla i četa majora Francka - posily se blížily.
Tým majora Francka a jednotka Tollánů byla zatěžována vysokým fyzickým nátlakem, který způsoboval neúnavný sprint chodbami základny, zatímco oddíl, jenž před okamžikem zoufale žádal o pomoc, byl pod náporem neustálého přísunu replikátorů. Plazili se po zemi, ale i po zdech a stropě, hrnuli se všemi chodbami. Jak v podobě malých záškodníků, tak i větších mrchožroutů. Jejich armáda nenaháněla nejen respekt, ale i strach z ošklivé smrti či nepřípustného selhání, které by mohlo mít za následek bůhvíco. Jednotka byla v nepředstavitelné početní nevýhodě, ale na jejím odhodlání to nebylo znát, nedala se nechat. Grimasy všech vojáků vypalovaly do okolí agresivitu a nebojácnost, chuť po vítězství a přežití. Celý koridor byl zahlcen řevem z pozemských projektilových zbraní a výbušnin, že nebylo slyšet vlastního slova. Granát sem a granát tam, výbušnina sem a výbušnina tam. Všichni se snažili, seč mohli, aby nekončící vlnu plecháčů odrazili. Každý používal, co mu přišlo pod ruku. Když došlo v zásobníku drahocenné střelivo a náhradní munice nebyla na dosah ruky, chopil se voják jiné zbraně, jakékoli, a začal znovu šedivé brouky kropit. Obléhaná jednotka čítala asi deset mužů a žen, všichni patřili k jednotkám plukovníka Caldwella, což bylo zblízka znát na jejich uniformách. Takovéto oddíly byly většinou tvořeny patnácti členy, ale při neočekávaném útoku replikátorů došlo ke ztrátám. Pět mužů to odneslo. Obětovali se za druhé, za své přátele, avšak daň, kterou za to museli splatit, byla hrůzostrašná. Způsob, jakým replikátoři ukončovali život svých lidských obětí, byl totiž nepopsatelně drastický a bolestivý.
Obranný oddíl byl takticky rozmístěn po vskutku malé oblasti, každý si našel svůj flek, a bránil se hlava nehlava. Na jedno však muselo jednou dojít a není řeč o ničem jiném, než o nedostatku munice. Zbraně Tau’ri byly velice efektivní a dokázaly si poradit téměř s jakýmkoli nepřítelem, ale nutnost neustálé výměny zásobníků byla jejím velkým mínusem. Vojáci navlečení do speciálních ochranných vest si mezi sebou za okamžik začali sdělovat svoje pocity a strasti, které se netýkaly ničeho jiného než nedostatku munice. Ještě chvíli se tento problémek zdál banalitou a dal se snášet, avšak po další minutce už sklady munice opravdu prořídly, že bylo vidět až na dno bedny - problém byl tady. Naštěstí se jeho řešení nacházelo nedaleko - přímo za rohem, z něhož se v tu ránu vyvalil nejprve tým tollánských sekuriťáků a hned v závěsu za nimi jednotka majora Francka. Kdesi z jádra již zoufalého oddílu se ozvalo: “Majore! Konečně! Skvělé načasování, přišli jste za pět minut dvanáct.“

Posily dorazily a pro replikátory to neznamenalo nic dobrého. Počet zdrojů, ze kterých se na ně začala snášet hustá síť kulek, se znásobil. Tollánští bojovníci sice neměli se zbraněmi pozemšťanů takové zkušenosti, ale i tak poskytovali velkou palebnou, ale jen svou přítomností i psychickou podporu.
Velitel všech jednotek na základně, major Franck, dostával vysílačkou zprávy, že se bojuje téměř po celém komplexu. To tedy ukazovalo na jediné - replikátoři dělají čest svému jménu a replikují se, hodně. Bylo jich opravdu spousta. Přicházeli prakticky pořád, ale přes pekelně zajištěné koridory se jim nedařilo procházet.
Jelikož se počet aktivních bojovníků s nedávným příchodem posil zvětšil, nastala i šance na technické činnosti, které by značně zvýšily obranyschopnost a palebnou sílu. Tři vojáci z majorovy skupiny se oddělili a začali provádět obdržené rozkazy. Po celém okolí nainstalovali na tucet senzorových polí a pohybových min, které dokázaly replikátory pěkně podusit, dále také několik automatických kulometů, které dokázaly registrovat jakýkoli neidentifikovaný pohyb a reagovat na něj palbou. A nakonec, jako tu největší třešničku na dortu v historii, také dvojici speciálních multifunkčních kanónů, které patřily k nejnovější a nejmodernější armádní technologii, která byla na Zemi vyrobena. Kanóny měly, stejně jako jejich mladší bratři, funkci automatické palby, která byla zabalená v zcela novém kabátku umělé inteligence, jež se používala pro ovládání zbraní podobného rázu. Dělo bylo v případě nutnosti možné ovládat i manuálně. Skládalo se z několika elementů. Prvním byla primární hlaveň, která na své nepřátele plivala speciální výbušné a průrazné střelivo o ráži deseti milimetrů, sekundární funkcí tohoto zkázonosiče byl poloautomatický granátomet schopný pálit veškeré druhy taktických granátů. Ať už se jedná o klasické výbušné, přísavné nebo omračující. A jako posledním a do této situace se nejvíce hodícím palebným systémem byla speciální brokovnice s extrémním dosahem. Její využití se přímo vybízelo na typ nepřítele, jako jsou replikátoři. Díky dlouhé hlavni dokázala soptit množství výbušného střeliva s ohromným rozptylem, a to do veliké vzdálenosti. Dělo bylo samo sebou také vybaveno nespočtem mířidel, termální optikou a dalšími hračkami, které už k armádní technice Spojených států patří.
S tímto arzenálem a dostatečným počtem lidí se dařilo odvracet hrozbu replikátorů celkem v klidu a co je hlavní, s nulovými ztrátami. Práce šla pěkně od ruky, replikátoři se sypali na zem, zbraně hulákaly na celé kolo a nábojnice řinčely, když na sebe dopadaly, a vytvářely tak docela veliké smetiště. Tuto prozatím perfektně se vyvíjející situaci ale něco utnulo, a to pěkně zhurta. Blik! A všechny rázem obalila černočerná tma. Nebylo vidět ani na krok. A zase. Blik! A záložní generátory spolu s nouzovým osvětlením naskočily a vehnaly do krátce zatmavených koridorů trošku světla. Když naděje na alespoň nějaké skromnější osvětlení svitla, hned zase zhasla, a to doslova. I nouzové osvětlení se stejnou plynulostí vypadlo a tma se vyvalila všude, kde pro ni bylo místo - doopravdy všude. Tma, ve které nebylo vidět téměř nic, komplex totiž nepočítal s okny, nebyla ideálním bojovým prostředím, i když vojáci hbitě aktivovali své svítilny a reflektory. Jednotky se chvíli držely, ale za necelou půlminutu major rozhodl, nijak jinak než správně: “Ústup!“
No, ústup, byl to spíš únik. Znamenalo to sice uvolnění cesty přímo do centrální místnosti, ale vojáci neměli moc na vybranou. Buď zemřít okamžitě, nebo svou smrt oddálit a pokusit se třeba o protiútok nebo o znovu obsazení důležitých oblastí.

Franck: “Co to ksakru bylo?! Jak to, že jsme potmě? “

Tangus: “Replikátoři se museli nabourat do našich systémů a buď vyřadit manuálně osvětlení, nebo přetížit či vyřadit generátory, které ho napájely.“

Franck: “Vždyť centrální místnost ještě nedobyli.“

Tangus: “Mohli to udělat z jakéhokoliv ovládacího panelu ve městě. Osvětlení nepatří mezi primární systémy, a proto je přístup k němu méně střežený. Jak tak ale koukám, tak se to dneškem, pokud tedy přežijeme, změní.“

Franck: “Do budoucna je to dobrý plán, určitě budu hlasovat pro, až mě dosadíte do rady zato, že jsem vám spolu s mými chlapci zachránil zadky, ale teď přemýšlejte nad aktuálními problémy. Třeba jak zapnout světla. Vy jste domácí, tak nás veďte.

Tangus: “Pokud se dostaneme k nějakému ovládacímu panelu, budeme nejspíše schopni osvětlení znovu nahodit, pokud replikátoři nenapáchali nějaké vážnější škody.“

Franck: “Dobrá, to mně stačí. Jdeme!“

Celá skupina, která už dost nabyla na počtu, a tvořila tak takovou menší armádu, se vydala za Tangusem, který se zdál být jakousi obdobou majora Francka, čili velitelem pozemních bezpečnostních složek. Za pomoci svítilen, kterými byli vybaveni i Tolláni, rozráželi nebojácní bojovníci hustou tmu a štrádovali si to přímo k jednomu z ovládacích panelů, který měl být, jak Tangus řekl, pro vojáky zdrojem světla. Došli k němu vskutku brzy, byl prakticky za rohem. Tangus se k němu okamžitě postavil, položil na snímač svou dlaň, čímž splnil bezpečností opatření, a dal se do práce. Z davu pozemšťanů se samozřejmě vynořila očekávaná otázka:“Jak se v tom mohli replikátoři vrtat, když je třeba otisk dlaně.“
Tangus se otočil do davu, jelikož přesně nevěděl, kdo se ptal, a odpověděl: “Jak jste přesně řekl, oni se v tom vrtali, a to doslova. Přetvořili hmotu ovládacího panelu na prostupnou a vložili několik replibloků do systému. Pravděpodobně. Myslím, že jste se s tím už setkali.“
Z davu se ozvalo jen polohlasné odsouhlasení a pokývání hlavou. Netrvalo to dlouho a Tangus vykřikl: “Mám to!“ A světla se začala pomalu zase probouzet k životu. Koridory byly náhle plné oslnivé záře, a reflektory či svítilny tak nebyly zapotřebí.
Na povrchu zaznamenaly spojené síly pozemšťanů a Tollánů úspěch, když překazily replikátorům plány na zahalení města do černa, avšak na orbitě bylo od vítězství lidí daleko. Replikátorská flotila sice prořídla a v jejich řadách se teď majestátně tyčila pouze sedmice lodí, ale to, co už bylo dlouho na spadnutí, se uskutečnilo. Replikátoři se začali přizpůsobovat palbě z tollánských iontových zbraní. Mohlo za to v první řadě jejich hojné využívání na anulování štítů, ale také skutečnost, že kovožroutům se podařilo před dobou, kdy se do toho sporu ještě nevložili lidé ze Země, ukořistit jednu z lodí aliance a částečně asimilovat její technologii. To vyústilo ve veliký problém. Početní převaha aliančních lodí, která tvořila páteř celého bojového uskupení, teď byla proti replikátorům účinná asi jako krabice s koťaty. Dvojice pozemských klenotů třídy tři sta čtyři se tak najednou staly jediným terčem replikátorské flotily, zatímco stále početné jednotě aliančních lodí nebyla věnována větší pozornost. Mělo to svůj důvod.

Taylor: “Pane, dostáváme hlášení od tollánské flotily. Jejich zbraně ztratily účinnost. Replikátoři si proti nim asi vytvořili imunitu.“

Caldwell: “Takže předpokládám, že cílem jsme teď my.“

Taylor: “Přesně tak, pane, rychle se k nám blíží, všech sedm.“

Caldwell: “Máme proti nim s Odysseou šanci?“

Taylor: “Nemyslím, pane. Možná by to vyšlo, ale je to jen tip.“

Caldwell: “Dobrá, to mně stačí. Nehodlám riskovat životy všech na palubě. Zahajte ústup, motory na maximální tah. Doufejme, že jim utečeme.“

Plukovník Emerson nařídil na Odyssee to samé, a tak se dvojice lodí začala z bojiště plného trosek velice rychle vytrácet. Motory pracovaly na maximální výkon, a tak se lodě rychle vzdalovaly. Replikátoři ovšem nebyli slepí a ústup pozemských lodí hnedle zaregistrovali a reagovali na něj vysláním trojice křižníků. Ty se vydaly stejným směrem jako prchající Odyssea s Daedalem, ale neměli šanci v tomto rychlostním závodě protnout cílovou pásku jako první. Lodě pozemšťanů nebyly nejen rychlejší, ale i jejich náskok hrál v jejich prospěch, a proto se nadále vzdalovaly a vzdalovaly. Replikátoři zase nic nehrotili, měli dost času, a svoje vítězství nechtěli uspěchat. Věděli, že dvojice kontaktů nebude moci takovýmhle způsobem unikat donekonečna, a proto udrželi svou iniciativu a stále byli dvěma triniovým obrům v patách. Plukovníci Caldwell a Emerson za okamžik doopravdy poznali, jak dobře udělali, když zvolili ústup místo boje. Jeden z tollánských křižníků kontaktoval obě lodě naráz a žádal je o okamžitou pomoc: “Tady patnáctá loď tollánské flotily, ocitáme se ve velkých potížích. Replikátorům se asi nějak povedlo přebrat kontrolu nad vašimi raketovými věžemi a používají je proti nám. Naše štíty takový nápor nevydrží. Brzy budeme do jednoho zničeni.“
Na obou můstcích zavládlo ticho. S takovýmhle scénářem opravdu nikdo nepočítal. Pozemšťané věděli, že zbraně, které na povrch nechali namontovat, by mohly bez mrknutí oka smést celou flotilu Tollánů z oblohy, a tak se rozhodli jednat. Nejprve však museli vědět, jak.

Caldwell: “Tak to nám tak ještě scházelo. Co tam ten Franck proboha vyvádí…. Taylore, jsme v dosahu vysílaček?“

Taylor: “Negativní, pane, ale můžeme otevřít komunikační kanál a pokusit se spojit s některou ústřednou na povrchu.“

Caldwell: “Dobrá, proveďte.“

Taylor: “Tady pozemská loď Daedalus, máte tam dole jistý problém. Pokud nás slyšíte, ohlaste se.“

Osud tomu přál, aby majorův tým tuto zprávu obdržel. Ještě pořád totiž stáli u ovládacího panelu, kterým uvedli do chodu světla. Ten tuto zprávu přijal a zobrazil ji Tangusovi přímo na úvodní stránce.

Tangus: “Daedalus nás volá.“

Franck: “Tak na co čekáš? Odpověz jim.“

Tangus: “Ano, jistě… Tady Tangus, velitel tollánských sil, slyšíme vás.“

Caldwell: “To jsem sakra rád. Je tam s vámi major Franck?“

Major nečekal na povolení a rovnou se ozval:“Ano, pane, jsem tady, co se děje?“

Caldwell: “Máte tam pěkný nepořádek, koukejte si ho také uklidit.

Franck: “Jak to myslíte, pane.“

Caldwell: Replikátoři masakrují tollánskou flotilu našimi raketovými věžemi. Museli nad nimi přebrat kontrolu.“

Franck: “Ano, pane, to je možné. Měli jsme tu menší problémy.“

Caldwell: “O jaký typ problému?“

Franck: “Řekněme, že Noxové asi neradi platí za proud.“

Caldwell: “Nemám ponětí, o čem to mluvíte, ale ani mě to nezajímá. Potřebuji, abyste replikátory odřízli od ovládání těch kanónů.“

Franck: “Pane, nevím, jestli je to proveditelné. Na tak stísněném prostoru nemáme šanci. Museli se někde ohromně rychle zreplikovat. Jsou jich opravdu mraky.“

Caldwell: “Tak dobrá, uděláme to jinak, ale budu potřebovat Narima nebo Jacoba. Může mi to ten Tágos zařídit?“

Tangus: “Jmenuji se Tangus, pane, a myslím, že ano. Nejvyšší rada by měla být ukrytá v jednom z podzemních bunkrů.“

Caldwell: “Dobrá spojte mě.“

Tangus: “Hotovo.“

Caldwell: “Jacobe, tady plukovník Caldwell, slyšíme se?“

Jacob: “Stevene, rád tě zase slyším. Jak vidím, tak stále žijete, to je dobrá zpráva. Co ode mě potřebuješ?“

Cadwell: “Důležité informace. Neptej se jak a ani proč. Hrajeme tady o čas a o životy vašich lidí.“

Jacob: “Dobře, dobře, mluv.“

Caldwell: “Mají města na povrchu autodestrukci?“

Jacob: “To nemyslíš…“

Caldwell: “Víš, co jsem říkal!“

Jacob: “Ano, mají.“

Caldwell: “A může se spustit lokálně. Třeba jen v řídící místnosti.“

Jacob: “Ne, takhle to nefunguje.“

Caldwell: “Je řídící centrum někde na povrchu některého z měst, nebo je ukryto v útrobách.“

Jacob: “Na povrchu. Je to špička našeho centrálního města.“

Caldwell: “Dobře, to je vše, co potřebuji vědět. Nezlob se, ale možná vám trošku poničíme výzdobu.“

Jacob: “Jak to proboha…“

V tom se spojení ukončilo.

Caldwell: “Majore, kontaktujte hangár. Chci čtyři tři sta dvojky. Pošlete jim souřadnice noxského řídícího centra.“

Taylor: “Jejich úkol?“

Caldwell: “Ten se dozví po cestě.“

Čtveřice stíhacích strojů se záhy vyřítila z pravého hangáru Daedala a okamžitě se začala vzdalovat od své mateřské lodi, čímž se přibližovala k zadaným souřadnicím. Za dvě minutky byli stíhači na místě. Letka bez problémů prostoupila atmosférou, vyhnula se všem bojům a vznášela se nad řídícím centrem celého povrchového komplexu.

Pilot F302: “Daedale, tady modrý, žádáme o povolení.“

Caldwell: “Povolení uděleno, dobrý lov.“

Piloti všech čtyř strojů zmáčknuli na svých kniplech červené tlačítko a zpod křídelních nosičů se uvolnilo celkem osm raket. Ty začaly zlověstně šumět a řítit se na operační centrum. Když dorazily ke štítům, prošly jím jako horký nůž máslem až narazily do řídícího. Všech osm raket explodovalo a roztrhalo celou kopuli na cucky - řídící centrum bylo zničené.
Stíhači splnili úkol, a tak se vydali se vší parádou zpátky na Daedala.
Na Daedalu se to znovu rozezvonilo jako na ústředně: “Pozemské lodi Daedalus, tady patnáctá loď tollánské flotily. Děkujeme za vaši pomoc, palba vašich raket ustala, přišli jsme ale o většinu flotily. Zbyly pouze tři lodě.“

Caldwell: “Nemáte za co, vybralo si to ale jistou daň, Caldwell konec…. Majore, spojte mě s majorem Franckem na základně.“

Taylor: “Ano, pane, můžete mluvit.“

Caldwell: “Majore, mám pro vás nový úkol.“

Franck: “Pane, nechci vás přerušovat, ale před chvílí jsme pocítili celkem silný otřes. Nevíte o tom něco?“

Caldwell: “Vím, majore, ale na vysvětlování ještě není čas. Potřebuji, abyste převzali kontrolu nad raketovými věžemi a poslali s nimi do pekla replikátorské lodě.“

Franck: “Takže jsme zase zpátky u toho, že se nedostaneme do řídící místnosti.“


Caldwell: “Ne tak docela. Do řídícího se sice nedostanete, ale z jiného důvodu. To po vás ale nechci. Potřebuji, abyste došli přímo k těm věžím. Jejich pozice znáte, vaši muži je instalovali. Mají i manuální ovládání, takže s tím nebudete mít problém.“

Caldwell: “Majore Taylore, spojte mě ještě jednou s Jacobem. Něco málo mu potřebuji sdělit.“

Taylor: “Ano, pane, spojení je aktivní, můžete.“

Caldwell: “Jacobe, tak…“

Jacob: “Co jste myslel tou poslední větou?“

Caldwell: “No, teď už to řeknu, odstřelili jsme vaše operační centrum.“

Jacob: “Cože?!“¨

Caldwell: “Odstřelili jsme vaše operační centrum.“

Jacob: “Mohu znát důvod?“

Caldwell: “Ale jistě, abychom zachránili alespoň nějaké vaše lidi, kteří bojovali proti replikátorům, zatímco vy jste byli zalezlí v bunkru.“

Jacob: “Jak jste procpali zbraně skrz naše štíty.“

Caldwell: “No, řekněme, že jsem dostal takovou nepřímou radu od generála O’Neilla, abych nařídil jednomu ze svých mužů, aby nevědomky shrnul do své kapsy jeden z vašich modulátorů pro průchod štítem. Rozhodně to však nebylo úmyslné.“

Jacob: “Chápu.“

Caldwell: “To jsem rád. Caldwell konec.“

Zatímco se plukovník vybavoval a stíhačky se vrátily na svá místa na Daedalu, dosáhly jednotky na povrchu svého cíle - raketových věží. Hemžilo se to kolem nich replikátory, ale naštěstí to nebylo nic velkého. Jen menší hlídka, se kterou by si poradil i méně početný tým. Majorovi muži i Tolláni se tak vyrojili z krytí a začali kropit replikátory u věží. Ti padali jeden za druhým, skoro se ani nezmohli na odpor. Za chvíli byla země plná drobků, ale replikátoři nikde. První část úkolu byla tedy splněna. Teď už jen stačilo převzít kontrolu nad věžemi a zaměřit lodě na oběžné dráze. V majorově týmu byli naštěstí zastoupeni i technicky zdatnější jedinci. Ti se tedy usadili ke kanónům a provedli potřebné úkony. Všichni byli téměř ve shodný okamžik hotovi. Vojáci pro udržení bezpečnosti odstoupili od věží o pěkný kus, načež to začalo. Věže začaly plivat raketu za raketou, které měly jediný cíl - lodě replikátorů na oběžné dráze. Tento akt byl sladěn s protiútokem dvou pozemských lodí, které začaly hnát jejich pronásledovatele zpátky na bojiště. Dokonale promyšlený plán plukovníka Caldwella se tedy stával skutečností. Spojená palba raketových věží z povrchu a dvojice lodí třídy Daedalus provedla se zbylou sedmicí replikátorských bitevníků krátký proces. Za přibližně pět minut byly všechny lodě, až na jednu jedinou, vyřazeny a poslány do lodního hřbitova. Byla to opravdu impozantní spolupráce, která vyústila v takto jednostrannou výhru. Zničení poslední replikátorské lodě už bylo pouze banalitou. Kormidelníci a zároveň zbraňoví důstojníci dvou pozemských bitevníků se předháněli v tom, kdo bude mít tu čest a ukončí bídný život poslední lodě replikátorů. Tak lehké to ovšem nebylo.

Pokračování příště!

Tak díl byl skvělý... Zase jsi nedokončil bitvu, zase si budeme muset počkat 14 dní... No přece jen jedna chybička by se našla...

...takže celý tým byl dokonale sehraný a fungoval jako perpetum mobile.

No perpetum mobile je blbost, teda nemusí být, ale ještě není možné žádné vyrobit ani uschopnit do provozu...

Děkuji za komentář

A to permetum mobile, samozřejmě, technicky to NENÍ možné, ale snažil jsem vymyslet co, jak to říct, "nejpochvalnější" přirovnání

Perpeetum mobile existuje... a funguje už dlouhých 15 miliard let, je to rozpínání vesmíru

Už se nemůžu dočkat dalšího dílu. Nechceš trošičku prozradit, co se tam bude dít?

Zdravím,

Všem čtenářům, tedy pokud nějací zbyli (Doufám, že ano), se musím omluvit, jelikož v pátek prchám na dovolenou a vracím se až další pátek, takže plánovaný pondělní díl se odsouvá. Bohužel už to teď nestihnu dokončit. Už je to velký frmol

Ještě jednou se kativním čtenářům omlouvám a děkuji za pochopení

Dobrý boj a dobrá časť.
S tým čakaním si neporadíme, tak nech Ti dovolenka dopadne na jednotku.

Zrovna jsem to dočetl a moc se mi povídka líbila a těším se na další díly.

Zdravím,

Sice po delší odmlce, ale přeci jenom přicházím s novým dílem. Je sice trošku kratší- 8 A4, ale i tak si myslím, že to nebude nějaká katastrofa. Něco málo objasním a malinko napnu do dalšího dílu.

Ještě bych chtěl tímto poděkovat za všechna kladná hodnocení. A od jakopa mě to těší o to více, jelikož on jako spisovatel je na tom bezpochyby lépe než já (viz. SGA: Return), takže díky...

36. Díl- Tížené vítězství

Pegas, Altera, Atlantida, Konferenční místnost

Zelenka:“Aha! Vy jste byl mimo. Tak to je chabé jako z kopřiv plot, ale co nadělám. Jdeme dál… Když jsme zjistili, že od velitele se střelby nedočkáme, kontaktovali jsme samotnou místnost s křeslem, aby zaskočil někdo jiný. A co jsme se nedozvěděli, křeslo bylo zrovna rozmontované a nepoužitelné.“

Tato narážka byla pro změnu namířena na Rodneyho. Ten si ale ze Zelenkovy kritiky, ovšem jako obvykle, nedělal hlavu. Na druhou stranu si úpravy křesla plánoval mnoho dní dopředu a nemohl vědět, že zrovna v tu inkriminovanou dobu, po kterou prováděl opravy, přiletí k Atlantidě neznámý pták s atomovkou na břiše.
Po krátké, ale o to trapnější chvilce ticha a po čele, ale i celém těle stékajícího potu se slova jal Chuck: “No, ale abyste se nám tady nenudili a nedej bože neusnuli, má to pokračování. Když jsme byli srozuměni a vyrovnáni s tím, že střely z křesla prostě nepoletí, vyslali jsme za letounem pohotovostní letku jumperů. Uteklo ale spoustu času, a proto neměli piloti moc šancí, přece to ale zkusili. První šel za hranice přetížení a jumper explodoval, druhý nezrychlil a ztratili jsme ho, až se do něj opřela tlaková vlna z bomby, jejímuž vypuštění nemohl zabránit…. Řekl bych, že dál už to znáte.“

Sheppard:“Děkuji vám všem za vyčerpávající dávku informací. Jen ještě jednu malou drobnost prosím, kde přesně loď vystoupila z hyperprostoru?“

Chuck zvedl z konferenčního stolu ovladač a pomocí stisku tlačítka zobrazil na promítací obrazovce, oč ho Sheppard žádal. John se otočil přes rameno, což bylo pro přímý výhled na obrazovku nutné, a jedním pohledem zhlédl zelenou tečku, jež znázorňovala pozici otevření okna, a poté pravil: “Rodney? Co na to říkáš?“

Rodney: “Nic, co bych měl říkat?“ A přitom se nechápavě ušklíbl.

Sheppard: “To je sektor, který jsme chtěli jako první osazovat satelity.“

Past spadla, až teď to Rodneymu všechno došlo. Hned na to se mu dost přitížilo, srdce začalo bušit, studený pot se začal rozlévat po jeho těle. Nejprve ta aférka s křeslem a poté ještě tohle.
Další tichou odmlku prolomil Sheppard položením otázky, jejíž důležitost vyčnívala nad všemi ostatními: “Otázka ale zní, kdo to sakra byl a kde vzal tu atomovku. Pokud někdo najde na tuto otázku odpověď, dostane mimořádnou prémii a dovolenou…No, ale abych vás tady nedržel a neodháněl vás od vaší práce, tak můžeme skončit. Co vy na to.“

Všichni zúčastnění kývli hlavou, čímž dali najevo svůj souhlas, sbalili si, co si s sebou přinesli, a vydali se zpátky ke své práci. Chuck s Patrickem do řídícího pokračovat v řešení nekonečných potíží, John do své vysluněné kanceláře a Rodney? Ten se vlekl jako zmoklý pes do svého pokoje, kde hodlal zpytovat své svědomí, alespoň na chvíli.

Pegas, neznámá planeta, o rok a půl dříve

Muž, podle nášivek a ozdob na své zelenkavé uniformě spíše voják, svižně prochází chodbou, z jejíhož stropu padá každým okamžikem nějaká ta kapka díky nedokonalému systému trubek a ventilace. Ve skromně osvětlené chodbě je takové ticho, že dopad každé kapky je zřetelně slyšet prakticky všude. Vlhkost v této sekci je nadprůměrná, což dokazují i promočené a plesnivé zdi. Vojákovy holínky šlapou v kalužích a vydávají charakteristické čvachtavé zvuky. V tom voják zahne za roh, kde se před ním okamžitě zjeví mohutné plechové dveře. Místnost je devastována stejnými vlivy jako spojovací chodba. Je evidentní, že voják má namířeno do místnosti za velkými dveřmi, ale svírají ho jisté obavy. Zevnitř se ozývají hlasy několika různých osob, není jim však rozumět. Voják se slušivou čepicí na hlavě se nakonec odhodlá, zaklepe a s velkolepým skřípáním otevře dveře. Okamžitě se na něj zafixují pohledy všech, kteří sedí kolem kulatého dřevěného stolu. Před sebou mají sklenici s jakýmsi zeleným nápojem a nějaké popsané archy papíru. Tváří se dost důležitě a podle jejich výrazu v obličeji se jim nečekaná návštěva moc nehodí a dávají to jasně najevo. Hlavně však muž, který sedí vstupním dveřím nejblíže a je oblečen v uniformě, jenž se chlubí stejnými barvami jako ta vojákova.

Velitel: Řekl jsem snad jasně, aby nás nikdo nerušil.

Voják: Ano, pane, ale dostal jsem rozkaz, abych vám sdělil jistou zprávu, která má nejvyšší prioritu.

Velitel: Dobrá, pojď, řekni, o co jde. A kmitavým pohybem ruky ukázal, ať voják přistoupí blíže. Ten vytáhl ze zadní kapsy zmuchlaný cár papíru a položil jej na stůl před velitele, ze kterého šel strach, poté mu něco krátce zašeptal do ucha. Velitel se zatvářil potěšeně, dokonce se i pousmál, což se zdálo jako maximální stupeň jeho nadšení, a poděkoval vojákovi za předání zprávy, poté ještě dodal: “Můžeš jít, za chvíli jsem tam.“

Voják: “Ano, pane.“ Načež se uklonil a odešel. S totožným skřípotem za sebou zavřel plechové dveře a dal se stejnou chodbou, kterou přišel.

Pegas, neznámá planeta, laboratoře

Lidé, jež byli navlečeni taktéž, stejně jako voják, do zelených uniforem, právě přiváželi na vozících do rozsáhlé místnosti kruhového tvaru veliké dřevěné bedny, ve kterých bylo patrně něco cenného.

Technik: “Opatrně s tím, chlapi, pokud nás tedy nechcete připravit o poslední šanci.“

Zástupy „vozíčkářů“, kteří stále a stále ty již zmiňované dřevěné bedny přiváželi, nebraly konce. Všichni ostatní v místnosti byli dosyta spokojeni a tak se i tvářili. Všichni zruční se začali motat kolem beden a dostávat se do nich, někteří dokonce usedli i za počítače. Ty se ovšem pyšnily odhadovaným datem výroby pár let před Kristem, a proto se nezdálo, že by mohla být jejich výpočetní kapacita nějak oslňující. V tom někdo se vší parádou rozrazil dveře, byl to ten ozdobami ověnčený velitel, který se, jak je vidno, už dostavil. Jakmile ho všichni zaregistrovali, dali se do pozoru. Velitel celý usměvavý sešel po třech schůdcích a gestem ruky dal najevo, aby si dali jeho podřízení pohov. Za okamžik už mu dělal garde jeden z výše postavených vědců, ale hlavně patolízalů a vtíravců.

Vědec: “Pane, dodávka je tady. Vše, co jsme měli v plánu. Samolety jsou také připraveny i otestovány. Cestovatelé svou část dohody splnili“

Velitel: “Dobrá, proveďte poslední kontroly našich balíčků a připravte je. A co naši přátelé, jsou tam, kde mají být?“

Vědec: “V tomto ohledu se musíme zcela spolehnout na slovo Cestovatelů, ale prozatím nás nezradili, a proto si myslím, že jim můžeme věřit.“

Velitel: “Ani k tomu nemají důvod. Až bude vše připraveno k akci, dejte mně vědět. Já se jdu prozatím natáhnout. Mám za sebou dlouhé, nudné a vyčerpávající jednání.“

Velitel se na podpatku otočil a vydal se ke vstupním dveřím, do kterých před okamžikem vstoupil. Před odchodem se ještě naposledy ohlédl po místnosti, a když viděl, že vše jde podle plánu, ještě jednou se pousmál a odešel. Byl už celý natěšený, jak se svalí do své postele a bude spát tak tvrdě, že by ho ani nějaké život vysávající nestvůry neprobudily. Co si vyfantazíroval, to také hodlal udělat. Propletl se labyrintem několika vlhkých chodeb, až našel ty správné dveře. Vzal za kliku a konečně překročil práh svého pokoje. Neobtěžoval se s tím svléct si ze sebe uniformu nebo boty. Prostě sebou šplouchl do postele, která pod náporem jeho váhy zaskřípala. Když už se chystal zavřít oči a zcela se oddat nočním radovánkám, žárovka, která ze stropu jen tak volně visela a představovala asi nejmodernější způsob osvětlení v komplexu, několikrát problikla. Za okamžik znova, ale to už se začala sypat omítka. Po dalších deseti sekundách se začaly třepat i ostatní věci, které nebyly pevně připevněné. Obrázky visící na zdi spadly jako zralé hrušky. A další otřes a další. Velitel netušil, co se děje. Rozhodl se tedy vstát z postele a přijít tomu všemu na kloub. Posadil se na postel a rozhlédl se kolem sebe. Byl celý spojený, srdce mu tlouklo jako o závod, tep by se snad ani nedal měřit. Byl hodně zmatený. Netušil, co se děje. Když se ale pozorněji podíval, vše bylo v pořádku. Obrázky visely na svých místech, pracovní stůl nebyl v půli přelomený a zasypaný sutinami.
“Byl to asi jenom zlý sen,“ pomyslel si a šel si znova lehnout. V tu ránu zase. Tentokrát ale mnohem silnější. Řeč byla o ohlušující ráně, která ho nenechala spát. Omítka se zase začala sypat a všechen nábytek se poroučel k zemi.


Mléčná dráha, domovská planeta Noxů, Tollánů a Tok’rů

Spojená síla pozemšťanů a domácích jednotek nakonec sklízela ovoce. Z vesmírné armády, jež čítala přes dvacet lodí, sice zbyly aktivní pouze ty pozemské, zbylých pět tollánských bylo mimo provoz, ale byla to výhra jako výhra. Flotila replikátorů se v podobě větší kráterů replibloků povalovala po oběžné dráze jediné planety v systému, která se mohla chlubit životem na jejím povrchu. Z početné třináctičlenné flotily už přežívala pouze poslední loď, avšak délka jejího života byla odhadována v sekundách. Ani ten největší pesimista by si nepomyslel, že to bude ještě pěkně perný den. Daedalus nalétával na plavidlo a odměnil ho čtveřicí paprsků rozžhavené plazmy, které se s chutí zahryzly do štítů a srazily ho o pár procent ke dnu. Pak se začaly dít věci. Trosky lodí replikátorů, které kdysi tvořily hrozbu, se nyní začaly třást a chovat se vskutku podivně a nestandardně. Senzorové systémy dvou pozemských krasavic, které už měly sto chutí skončit ten zdlouhavý boj, to samozřejmě neopomenuly. Informace byly předloženy lodním důstojníkům a ti na ně jen tak zírali, netušili totiž, co přesně to má znamenat.

Taylor:Pane, senzory zaregistrovaly podivné hodnoty.

Caldwell: Buďte prosím přesnější, majore.

Taylor: Trosky replikátorských lodí, které jsou rozeseté téměř po celém bojišti, se začaly pohybovat a vykazovat známky energie.

Caldwell: Jak je to možné?

Taylor: Nemám nejmenší tušení, pane, zírám na to tak jako vy.

Caldwell: To teda nevím, majore, já na to zírám pořádně.

Caldwellův pokus o vtip se již stal minulostí a na orbitě se zase začalo něco dít. Trosky se už evidentně začaly pohybovat a měnit svůj směr. Byla to opravdu nevídaná podívána. V tu ránu poslední přeživší replikátorská loď deaktivovala své štíty, což by se za normální situace dalo považovat za akt bláznovství, a nechala pohybující se kry replibloků, aby se na ni přichytily. A další a další, všechny kousky, které vytvářely vzpomínku na majestátní údernou flotilu replikátorů, se přilepovaly na poslední nezničenou loď.

Taylor: Pane, už to asi chápu.

Caldwell: Nic neříkejte, palte vším, co máme.

Vojensky níže postavený Taylor uposlechl rozkaz a spolu se svým parťákem začali na loď replikátorů snášet modré z nebe. Jeden paprsek za druhým vyprskával z lodí pozemšťanů a opíral se do replikátorského plavidla, ze kterého se mezitím stával pěkný tlouštík. Stále na sebe poutal zbylé replibloky a čím větší byl, tím rychleji to šlo. Palba lodí třídy Daedalus podporována sem tam nějakou hlavicí z povrchu tlačila na loď replikátorů bez přestávky. Jak se ale zdálo, trup lodi, jejímiž vlastníky byli samo replikující se roboti, začínal být neproniknutelný a stav nad planetou začínal být zoufalý. Po dalších zhruba třech minutách, které byly vyplňovány neustálou salvou asgardských paprsků, došlo k několika změnám. Pozemní věže přišly o hlavice, baterie asgardských paprsků na Daedalu, ale i na Odyssee se začaly z nepřetržité palby odvařovat, avšak co bylo nejznatelnější, orbita byla konečně uklizena. Všechny trosky replikátroských lodí, které neshořely v atmosféře planety, se přichytily na posledního přeživšího a vytvořily tak dílo nevídaných rozměrů. Původní replikátorská loď, jejíž rozměry byly skromné a nepřekonaly ani pozesmkou třídu 304, se přetransformovala v obra a velikána, jehož rozměry přesahovaly i zmíněné pozemské lodě. Plavidlo dokončilo svou práci a obklopilo se energetickým štítem. Hned jak došlo k úplnému uzavření lodi, spustila se palba. První dávku schytala Odyssea a její štíty se pořádně prohnuly, přičemž spadly o osm procent. Na první pohled bylo evidentní, že nejen trup nabyl na síle.
Po dalších pěti minutách neúnavné bitvy našli pozemšťané konečně lék na replikátorské monstrum. Čím bylo větší, tím hůře se pohybovalo a za této situace se nemohla hýbat skoro vůbec. Její štíty, trup i zbraně předčily snad i ty pozemské, avšak její pohyblivost byla kamenem úrazu. Pozemšťané toho tedy využili s originalitou jim blízkou. Obě lodě se vzdálily od té replikátorské a připravily se na finální útok. Jak jedna, tak i druhá tři sta čtyřka dobila šíty i zbraně, obě plavidla připravila poslední mark pětky na odpálení a v neposlední řadě také nabila své pumovnice hlavicemi Horizont. Stíhačky se vyrojily z hangárů, aby podpořily už tak nepředstavitelnou palebnou sílu obou lodí. Když bylo vše připraveno a nastal ten správný čas, daly se obě lodě do pohybu. Stíhačky vyletěly napřed a hned jak byly na dostřel, začaly do štítu plavidla vyprazdňovat zásoby svých raket, a že jich bylo mnoho. V tom se do té vřavy připletly mateřské lodě a obdarovaly štít nepřátel posledními zbylými mark pětkami a hned v závěsu následovaly asgardské paprsky. Exploze na štítu lodi replikátorů nebraly konce. Oslepující záře téměř zakryla celou loď, která se doslova zmítala v apokalypse. A když docházelo k těm největším explozím, vyslaly obě lodě na replikátorského macka dvojici horizontů, které čítaly dohromady dvanáct mark devítek. Ty se ničím nerušeny opřely do štítu a začaly jedna po druhé explodovat. Tohle už bylo opravdu moc i na takto posílenou loď. Její štíty pod neutuchajícími jadernými výbuchy vypověděly službu a odkryly trup, jehož překonání bylo hned jako další položka na programu dne.
Pozemšťané už se radovali podruhé z úspěchu, ale stále nebylo co slavit. Loď replikátorů je totiž dokonale překvapila. Hned jak se vynořila z explozí, vypálila přímo do štítu Odyssey, který držel na třiceti procentech, plnou salvu ze všech baterií. Odysseou to několikrát škublo a při poslední dávce štíty zlověstně problikly a nakonec odešly úplně.

Brown:“Pane, přišli jsme o štíty!“

Emerson: “Jak je to ksakru možné?“

Brown: “Schytali jsme plnou dávku. Replikátoři museli upravit i své zbraně.“

A hnedle jak to Brown dořekl, zasáhlo Odysseu několik dalších pulzů. Tentokrát už jim v cestě nestála energetická zeď, a proto se zaměřily na super pevnou slitinu, ze které byl trup pozemské lodi tvořen. Palba ožehla břicho lodi dost ošklivě a zapříčinilo to kolaps několika systémů. Lodí to také pořádně cuklo, div že důstojníci a velitel nevypadli ze svých sedaček.

Brown:“Schytali jsme zásah. Z několika palub uniká atmosféra. Polovina spodních railgunových věží je mimo provoz, v místě zásahu se vytvořila větší puklina.“

Emerson: “Zavřít zasažené oblasti a v místě toho poškození aktivujte nouzový štít…Jak je na tom ta zpropadená loď?!“

Brown: “Přišla o štíty a teď už ji chrání jen trup, ale je několik desítek metrů tlustý.“

Emerson: “A Daedalus?“

Brown: “Byl na tom už lépe.“

Emerson: “Dobrá, za žádnou cenu ho v tom nenecháme. Připravte nouzový transport posádky na povrch. Aktivujte všechny věže a vysypte na tu loď veškerou munici.“

Druhé kolo obléhání začalo. Daedalus se nechal inspirovat Odysseou a taktéž aktivoval zbraňový systém, který byl při prvotních misích těchto plavidel jedinou možností útoku i obrany. Prostor byl najednou zanesený modrými šmouhami, které křižovaly prostor. Avšak ani plazmových paprsků neubývalo. Odyssea sice nemohla díky rozsáhlejšímu poškození pálit tak efektivně jako dříve, ale i tak se škody, které způsobila, počítaly. Obě lodě praktikovaly stejnou taktiku, která už trup replikátorské lodi dost poškodila, když v tom se k bojišti začaly blížit další lodě.

Taylor: “Pane, blíží se k nám pětice dalších lodí.“

Caldwell: “Cože?! Další replikátoři?“

Taylor: “Ne, pane, jsou to Tolláni. Asi se jim už povedlo opravit poškozené systémy.“

Caldwell: “Navažte spojení.“

Taylor: “Můžete.“

Caldwell: “Tollánským lodím, tady…“

Tollánská flotila: “Nic neříkejte, děkujeme za koupený čas, jdeme vám na pomoc.“

Všem členům posádky to znovu vlilo krev do žil, jelikož s pomocí od lodí Aliance se naděje na výhru razantně zvýšily. Pětice tollánských lodí vtrhla do bojiště a okamžitě začala zkrápět replikátorského velikána iontovými pulzy. Trup nebyl proti střelám imunní a dostával pořádně zabrat. Lodě Tollánů dokonale ochránily velmi zranitelnou Odysseu a za dvě minuty bylo dobojováno. Trup byl již roztrhán na cucky a loď znovu chránila jen křehká skořápka. Poslední slovo si vzaly lodě pozemšťanů. Obě dvě naletěly ze stejného směru a konečně skoncovaly s prachbídným životem replikátorského bitevníku. Paprsky se zahryzly až do nitra lodi a prošpikovaly ji skrz naskrz. Za okamžik začaly na trupu lodi vyskakovat tintěrnější exploze, které se nakonec prohloubily až do rozsáhlých výbuchů, jež dokončily dílo zkázy a zničily celou loď.
První polovina plánu na osvobození planety od replikátorů byla dokončena. Oběžná dráha byla volná a všechny jednotky se tak mohly začít soustředit plně a pouze na boj na povrchu. Daedalus i Odyssea transportovali do noxských měst početné vojenské jednotky, které podpořily tamní bezpečnostní složky. Replikátoři sice kladli na mnoha místech odpor, ale proti skvěle vycvičeným pozemských vojákům neměli moc šancí. Jednotce majora Mayera se nakonec povedlo najít a eliminovat replikátorskou královnu, což rapidně snížilo přírůstek nových replikujících se potvor. Celkové čištění všech měst od hnusného kovového hmyzu trvalo bezmála další hodinu, avšak nakonec vše dobře dopadlo. Planeta byla vyklizená a neskrýval se na ni ani jeden jediný replikátor. Tolláni začali okamžitě po skončení bitvy s opravami svých měst a celkové infrastruktury, kterou za pomoci svých přátel vybudovali na povrchu. Pomáhaly jim v tom automatické opravářské sondy, které byly naprogramované tak, že si samy dokázaly sehnat suroviny a dát do pořádku, co bylo třeba.
Na orbitě také probíhaly opravy, a to převážně na palubách dvou pozemských bitevníků, které nesly prakticky celou tíhu bitvy. Odlehčená verze replikátorského programu pracovala podobně jako tollánské sondy a starala se o opravy všech poškozených částí lodi. Ať už se jednalo o plátování nebo kusy technologií či energetického vedení. Noxové poskytli na oplátku za pomoc při obraně planety pozemšťanům dostatek surovin a veškerého materiálu, který byl na opravu potřeba.
Celá planeta se znovu probouzela k životu, získávala druhý dech. Bitva na život a na smrt již sice byla minulostí, ale lidmi ze Země se to na planetě Noxů hemžit nepřestalo. V plánu bylo ještě spousta věcí a hlavně generál O’Neill, který se právě navlékal do slavnostní uniformy, měl pro alianci Tollánů, Noxů a Tok’rů připravenou pořádně zajímavou debatu.

Pegas, neznámá planeta, pokoj velitele

Celá místnost, ba možná i celý komplex, se začala nebezpečně třást. Velitel i přes svou váhu hbitě zareagoval a vyšvihnul se z postele. Posléze ho za jeho čilost odměnila traverza, která se na něj zřítila a zaklínila mu nohu. Velitel pořádně zařval, jelikož bolest, kterou mu to způsobilo, byla nepopsatelná. Hned po pominutí prvních účinků těžké traverzy, která mu tlačila na holeň, se vzchopil a snažil se vysvobodit. První pokus mu nevyšel, nicméně nakonec se mu povedlo vyklestit se z hroutícího se pokoje a vyběhnout, spíše se doplazit, noha ho totiž stále setsakra bolela, na chodbu, kde nebyla o zmatek nouze. Už tak dost chudé osvětlení neustále poblikávalo a vypadávalo, omítka se hroutila a na slabších místech už se začaly sesouvat stropy a celé zdi.
Velitel si vyhlédl jednoho z vyšších důstojníků, podle jeho ošacení to na něm bylo znát, a snažil se od něj vyzvědět, co se to proboha děje.

Velitel:“Co to má znamenat? Co se to děje?“

Důstojník: “Nemáme ponětí, pane, ale nejspíše na nás někdo útočí.“

Velitel: “Kdo a jak? Nikdo o téhle základně neví, a i kdyby…“

Důstojník: “Při vší úctě, veliteli, teď není pravý čas na to, to zjišťovat. Musíme se evakuovat, ihned. Tohle místo se evidentně hroutí.“

Velitel: “To ne! A co naše zásilka?! Jak jsme vůbec na tom?“

Důstojník: “Mnoho týmů se nám nehlásí a dalších několik oddílů je totálně odříznutých. Celé sekce jsou nejspíše zasypané či zničené. Ventilace je nejspíše totálně mimo hru, takže dýcháme pouze kapsy vzduchu.“

Velitel: “Nejdříve musíme dostat naši zásilku do trezoru, je to naše povinnost. Až poté odsud vypadneme, ale to co tady máme, nesmí nikomu padnout do rukou.“

V celém komplexu vládla panika a chaos. Lidé, vojáci, rádoby vědci, všichni se snažili zachránit si svůj vlastní holý život a vysoukat se z tohoto sevření. To však nebylo vůbec lehké. Průchod za průchodem se hroutil a zdálo se, že nepřítel nemá v plánu s bušením do vrat přestávat. I přes to všechno se důstojníkovi, který se před okamžikem domlouval na další činnosti s velitelem, povedlo sehnat několik schopných mužů, kteří se vrhli do laboratoře vyzvednout a přemístit cenný náklad, který neměl za žádnou cenu nepřítel spatřit ani koutkem oka.
Skupina, která se snažila zachránit cenný náklad, se hrdinně probíjela troskami a desítkami mrtvých těl. Snažili se za každou cenu provést svůj úkol, a byli dokonce i ochotni položit za to svůj život. Někteří z nich to bohužel museli, i když nedobrovolně, učinit. Pomalejší nebo ti, co uzavírali skupinu, byli zavaleni troskami a zahynuli jako mnoho dalších vlivem útoku, který přišel z neznámých důvodů a hlavně z neznámé strany galaxie.
Jednotce se nakonec, i s trochou štěstí, podařilo proklestit se až k tíženému místu, k laboratoři s již několikrát zmiňovaným křehkým zbožím, jenž muselo být zachráněno. Vojáci umístili na zasypané dveře výbušninu, která se až podezřele podobala pozemské C čtyřce, stiskli spínač a trhavina odkryla vstup do kruhové místnosti plné beden - do laboratoře. Všichni se hned vrhli po své práci a začali nakládat bedny na vozíky, které dovolovaly efektivnější transport těžšího vybavení po komplexu. Přípravy by za běžné situace zabraly alespoň půlhodinku, avšak současný stav takový luxus nedovoloval. Za pět minut bylo vše sbalené a připravené, i když ne dokonale a i když ne dostatečně bezpečně, ale přeci bylo. Jednotka se tedy mohla vrhnout do plnění druhé fáze sebevražedného plánu. V tom se z dálky začala ozývat střelba z projektilových zbraní následována palbou ze zbraní energetických. Vojáci pochopili, že nyní je čas na boj. Zalehli nebo se přikrčili do bojových pozic, našli si výhodné krytí a připravili se na příchod nepřátel. Hrozivý zvuk střelby se stále přibližoval, stejně jako křik raněných. Neuplynulo ani třicet sekund, pro čekající vojáky to však musela být věčnost, a z vybouraného průchodu se začali nořit nepřátelští bojovníci. Byl to jediný existující vchod do místnosti, a tak se na něj upřela palba všech doposud vyčkávajících vojáků. Jednotky nepřátel padaly jako zralé hrušky, jeden po druhém. Rachot z projektilových zbraní obránců byl slyšet na míle daleko, zatímco nepřátelé ani nebyli schopni vystřelit. Snažili se dobýt velice silně opevněnou pozici, a proto je to stálo mnoho životů. Mnoho životů, které se ovšem díky taktice, kterou nepřátelé po celou dobu používali, zdály bezvýznamné. Po desítkách mrtvých těl, které už vytvořily v průchodu pěknou hromadu, se obrana poslední možné pozice zvrtla. Obráncům došla v jinak velice účinných zbraních munice - věčný problém. Nepřátele neváhali snad ani okamžik a hnedle toho využili. Ve větším počtu se nahrnuli do místnosti, přičemž někteří si okamžitě našli krytí a jiní se nebojácně vrhli proti nepříteli. Poprvé mohli obránci spatřit účinnost nepřátelských zbraní. Šlehaly světle modré energetické pulzy. Proti silným betonovým zdem nebo ocelovým přepážkám nenadělaly moc velkou škodu, ale proti živým lidským bytostem fungovaly na jedničku. Pulz za pulzem posílal celou doposud hrdinně se bránící jednotku k zemi. Nepřátelští bojovníci byli v nevyčíslitelné početní převaze, jejíž síla se právě začala projevovat. Na druhé straně obráncům nebyl takový luxus dopřán. Právě přišli o poslední kousky munice - byli bezbranní. Snažili se sice proti svým sokům vrhnout třeba se svým nožem nebo klidně i holýma rukama, ale neneslo to kýžený efekt. Nepřátelská armáda nakonec strategicky velice důležitou místnost obsadila. Od této chvíle se misky vah doslova převrhly na jejich stranu. Obranné týmy díky početní nevýhodě selhávaly na všech frontách. Dokázaly se sice chvíli bránit, ale nakonec to vždy dopadlo stejně, a to prohrou obránců. Když už byly boje tatam a celá planeta patřila jinému majiteli, dostavil se do laboratoře, ve které se pod dohledem armády vojáků povalovaly dřevěné bedny na vozících, někdo s na první pohled vyšším postavením. Vzhledem se moc nelišil od vojáků, kteří mu evidentně bezhlavě sloužili, ale bylo jasné, že on je ten, kdo dává rozkazy. Vešel do laboratoře, porozhlédl se a škodolibě a zároveň vítězoslavně se pousmál, načež pravil: “Konečně. S tímhle už nám nebudou stát v cestě. Galaxie bude naše.“

Pokračování příště!

Tak díl jako obvykle dlouhý a dobrý... S tou bitvou v Mléčné Dráze jsi si hezky pohrál. A k pegasu, proč mi to přišlo, že lidé co žili v tom komplexu byly Geniové, ale nepochopil jsem to s těma Cestovately. To jako, že poskytly adresu Atlantidy???

Zase jako vždy velice vydařený díl.