SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

pěkně, pěkně jsem zvědavá na další díly

A velmi zajímavé, teda ale chudák Petersonová.

Děkuji , doufám, že brzy bude další díl

A sakra

A k poviedke?:

„Učím se počítat, ty debile!“

Zaujímavé a dobré pokračovanie.
A ešte: Chudáčik Lorne.

Všem děkuji za ohlasy a jsem ráda, že se vám tahle část líbila . Nu, rozhodně bych netvrdila, že chudák Lorne (ten začne být chudák až v povídkách, které chystám zatím si užívá svobody, ale mu to jen tak neprojde ).

Rozhodla jsem se, že je už dlouhá doba od chvíle, kdy jsem vydala poslední díl a proto dnes přidám další. Doufám, že se vám opět bude líbit, i když bude kratší a více teoretický.
Za korekci opět děkuji DA a vám přeji pěkné počtení

3. část: Na břehu řeky Styx

Noc vystřídala den a chladné ráno se pod slunečními paprsky stalo rychle horkým. Oceán tiše šuměl a lehce narážel do mol tisíce let starého města. Na některé obyvatele Atlantis bylo stále ještě brzo, i když značná část v tuhle dobu již vylézala z postelí. Čas se pomalu blížil k sedmé hodině ranní.
Evana Lorna vzbudilo šimrání vlasů v obličeji. Odsunul je stranou a pak se zarazil. Tak dlouhé vlasy přece neměl a navíc měl tmavší barvu. Zamručel a podíval se napravo. Podrbal se na hlavě, pak se usmál a spokojeně se protáhl. Jakmile se pořádně probudil, tak se převalil na bok a začal Zuzaně foukat do ucha. Pamatoval si, že když doma měli kočku a on jí tohle dělal, tak se to chudince nelíbilo. Třeba se to bude líbit kapitánovi... o tom pochyboval.
„Jdi do háje,“ zamručela jeho žena a přetáhla si deku přes hlavu.
„Včera jsi říkala něco jiného,“ podotkl a snažil se nesmát.
„Včera jsi mi nefoukal do ucha!“ Její hlas zněl zvláštně, když jej trochu tlumila tenká přikrývka. Nakonec se kapitán zavrtěla a přetočila se na druhý bok, aby se mohla jedním okem podívat na Lorna.
„Kdes nechala ručník?“ ušklíbl se.
Kapitán, nevyzpytatelná jako kočka, se ušklíbla: „Já ho nikde nenechala, tys ho někam dával. Pravděpodobně ho ale najdeš u svých věcí. Pokud se ale chceš umýt, vezmi si prosím čistý... do mého se neutírej.“
Major se nafoukl a pak se snažil vydobýt si kus deky do svého vlastnictví, táhlo mu na záda, nohy a zadní partie. „No ták,“ začal smlouvat, „je tu chladno, McKay zapojil zase klimatizaci... nechceš, abych se nachladil, a pak ti tu pšikal s rýmičkou...“
„Chci,“ konstatovala prostě Petersonová a odmítala se vzdát jen kousku své dokonale vyhřáté deky.
„Hřeju...“ zkusil poslední možnost záchrany Evan. Jak čekal, zabralo to. Kapitán zřejmě přemýšlela v jednoduchých rovnicích: Teplo plus větší teplo rovná se megateplo!

O dva dny později vyrážely týmy na planety, na kterých v minulosti našly nějaké stopy po Hádovi. V týmu podplukovníka Shepparda nahradil velitel Atlantis doktora McKaye, který s doktorem Zelenkou hledal jakékoliv odkazy v antické databázi, mladým archeologem a do týmu jim přidal generála O´Neilla. Jednalo se o bezpečnou planetu a podle Woolseyho měl mít generál dost rozumu na to, aby věděl, jaká rizika cesta ven obnáší. Generál Brisom byl kvůli příbuzenským vztahům zařazen ke kapitánu Petersonové a major Lorne dostal do týmu plukovníka Carterovou. Evan se upřímně modlil, aby se ji nepokusili na „Mlžné planetě“, jak s oblibou říkal místu, kde se oženil, vdát za nějakého neandrtálce. riziko
Některé týmy se po pár dnech vracely s prázdnou, jiné s novými poznatky. Všem docházelo, že najít místo, kde se ukrýval vyhnaný Antik, mohlo znamenat hodně. Snad hlavně kvůli onomu ukradenému ZPM. Doktor Sanders se sám zajímal o to, jak celá věc postupuje. Podle záznamů patřil Hádes, respektive Fotein, k výborným léčitelům a on doufal, že existovaly o jeho umění nějaké zápisky, do kterých by mohl nahlédnou. V lepším případě mohl Hádes díky stázi žít. Toma překvapovalo, jak se Carson kriticky k tomuto stavěl. Podle něj musel být Hádes šarlatán. Tom to nechápal, pro něj to znamenalo druhé Vánoce. Potkat někoho, kdo věděl o léčení více, než on, znamenalo výzvu. Dokonce se nahlásil i na pár misí, avšak jeho žádosti Woolsey zamítl. Čekal to.
Celé město se naplnilo vzrušením. Každý čekal na nový objev, který daný tým donese. Novinky se šířily rychleji než mor a drby dohromady. Celý týden se nemluvilo o ničem jiném, než o nálezech, dohadech a jiných věcech. Major s kapitánem, doktorem i podplukovníkem zažívali dobu slávy, což bylo přímo úměrné nedostatku spánku. Všichni je otravovali a nedali jim trochu soukromí. Sami se zavírali po opuštěných laboratořích, aby vše pořádně probrali a pak návrhy předali na poradách Woolseymu a celé delegaci ze Země. A přesně v tomhle shonu se tiše a plíživě davem prodírali Abraham Smith a Tom Ledvina. Naslouchali davovému šílenství, naslouchali reakcím lidí a dokonce i svého vojenského doprovodu. Vyptávali se a dělali si celkový názor. Richard Woolsey si připadal jako na jehlách.

Jednoho večera, týden od doby, co dorazila delegace ze Země, major zaklepal u kapitána a čekal, že mu otevře. Před chvíli od ní odcházel generál Brisom, takže u sebe být musela. Možná čekal i pozvání dál, ale ticho jej znervózňovalo. Možná odešla, ale jak? Viděl by ji. Byl na konci chodby, když z jejího pokoje generál vycházel. Nervózně přešlápl a znovu zaklepal. Počkal minutu a pak si prostě otevřel.
Rozhlédl se po pokoji. Na první pohled to tu působilo chaoticky. Lehce pootevřené dveře od skříně na oblečení signalizovaly, že v ní nedávno někdo byl. Papíry plné nákresů, čísel a různého textu se válely snad všude. Pravítka, úhloměry a tužky dodávaly celkovému chaosu trochu smysl. Majitel celého nepořádku seděl u stolu.
Jednu ruku měla opřenou loktem o desku stolu a dlaní si zakrývala oči. Musela slyšet, že vešel, avšak nevzhlédla. Seděla strnule a podezřele tiše. Když přišel blíže, všiml si, že se trhavě nadechuje. Tváře měla mokré, stejně jako rukou, kterou si podpírala hlavu. V druhé ruce pevně svírala kapesník.
Povzdechl si a odložil na stůl papíry, co měl v ruce. Poklekl k ní na jedno koleno a donutil ji, aby se na něj podívala. Oči měla zarudlé a musela jej vidět rozmazaně. Povzbudivě se na ni usmál a pohladil ji po tváři.
„Ale no ták,“ protáhl, ale minul se účinkem, akorát se více rozplakala. Nenapadlo jej nic jiného, než si ji přitáhnout do náruče a pořádně obejmout. „Bude to dobré,“ zašeptal. Neměl ani tušení, co se stalo, avšak tušil, že čas to spraví. „Slibuju.“ Postará se o to, musí. Nechtěl, aby jeho malý zástupce a jeho žena v jednom chodila po Atlantis jako hromádka neštěstí. Přece by jí to zkazilo pověst...

John Sheppard upil kávy a zahleděl se z okna. Připadal si unaveně a vyšťaveně. Celé tělo jej bolelo a nepomáhalo mu ani to, že se před chvíli vrátil z mise. Informace, které dostal, jej spíše děsily, než rozradostnily. Začal se trápit, doopravdy hodně. Zkoušel vše s McKayem vyřešit, ale ani jeden se nedostal za pár problémů. Bude muset ještě přepadnout Lorna. Ano, radil se s Carterovou, O´Neillem, avšak ani jeden mu moc neporadili. Teď tu seděl sám a sledoval zářící hvězdy. Cítil, že k němu město promlouvá - nevěděl, co povídá, ale utěšovalo jej to.
Z úvah a sledování nekonečné prázdnoty jej vytrhlo cinkání v kuchyni. Svítilo se tam, avšak návštěvníka neviděl. Neviděl jej přijít, což ale bylo v pořádku, ten neviděný šel pravděpodobně na půlnoční svačinku a asi to vzal druhým vchodem. Pousmál se a šel se podívat, kdo tu ponocuje.
„Děláš to blbě,“ zazněl šeptem hlubší hlas, „prvně rozehřeješ pánev a pak tam ty vajíčka dáš.“
„Evane, nenuť mě ti vypíchnout vidličkou oko, vajíčka si ještě usmažím.“ Podle hlasu poznal kapitána. Nakoukl nenápadně do místnosti a usmál se. Ani jeden o něm nevěděli a zabráni do práce neslyšeli taky nic.
„Ale puding jsi minule připálila,“ obvinil svou manželku muž. On prostě ty vejce chtěl tak, jak si je dělal on. Ani jeden si stále neuvědomoval, že je někdo pozoruje a co nejtišeji se k nim přibližuje.
Místností se linula dokonalá vůně smažených vajíček a tiché prskání oleje doslova podněcovalo chuťové buňky. Později, po přidání trošky zeleniny, se syčení zesílilo, i když vůně se změnila. Sheppardův mozek pracoval na plné obrátky. Postavil se kus za dvojici a nahlas prohlásil: „Vejce nebo životy!“
Setkal se s naprosto očekávanou reakcí. Kapitán vykřikla vyděšeně a skoro uklouzla na ukápnutém oleji na zemi. Major vyděšeně nadskočil jako jeho „milá“ a skoro dostal infarkt. Oba na podplukovníka chvíli zírali a drželi se za srdce. V tuhle chvíli si John uvědomil, že možná málem dostal ty životy a vejce zároveň.
„Pane, tohle už, prosím, nikdy nedělejte, málem jsem si cvrkl,“ hlesl major.

Generál Brisom sledoval majora Lorna. Byl by to dokonalý materiál na zabijáka, i když měl až moc široká ramena. Menší vzrůst nevadil, jenže s obličejem jako „polda“ se moc nadělat nedá. Tvářil se jako dobrák a jak stihl vypozorovat, měl úžasnou sílu osobnosti. Každý mu věřil a snad každý voják by šel kvůli němu do pekla. Jenže s jeho smyslem pro povinnost a... pár měsíců - možná let - pod vedením Petersonové a bude to přímo dokonalý materiál, tedy pokud nemá mozek.
George však pochyboval, že tento muž je hloupý, spíše ze sebe hloupého dělal. S pár takovými se setkal. Patřili k těm nebezpečnějším. V hlavě si udělal pomyslnou poznámku, bude si muset dávat pozor.
„Majore,“ zeptal se překvapeně generál, „co pro vás můžu udělat?“
Evan si jej chvíli měřil pohledem. „Předpokládám, pane, že jste s kapitánem Petersonovou už mluvil,“ přešel rovnou k věci, i když to nepatřilo k jeho zvyku. „Naše svatba byla spíše sňatkem z nouze. Přátelství té planety je pro nás velmi cenné, zvláště když odtamtud z rostlin dostáváme velmi účinné anestetikum, které jsme již schopni vyrábět synteticky a vyrábí se teď na Zemi. Je jedno, jestli bude Atlantis kolonií, nebo ne, ze Země se nám nedostává všechno, co potřebujeme. Jsme odkázáni na sebe a tenhle problém si všichni uvědomujeme.“ Prohrábl si vlasy, čímž si je rozcuchal. Uvědomoval si, že s generálem mluví až moc přímo, ale čert to vem. „Pokud jste se rozhodl ohledně našeho sňatku, že jej prohlásíte za neplatný a přeložíte nás, pak vás chci požádat...“
Starší muž zarazil svého „příbuzného“ mávnutím ruky. Věděl, co chtěl říct. Pevně semknul rty a nadechl se. „Majore, proč mě přesvědčujete o něčem, o čem jsem se již dávno rozhodl?“
„Chtěl jsem vás požádat, pane,“ tady major polknul a na chvíli zavřel oči, „aby tu při případném přeložení zůstala kapitán Petersonová.“
Mírně překvapený generál pozvedl obočí, tohle nečekal. Usmál se, zkřížil ruce na prsou a opřel se o stěnu. „Já říkal něco o přeložení a že manželství bude neplatné?“ Chvíli nechal majora, aby se utápěl v rozpacích, než se lehce odšťouchl od stěny a postavil se naproti Lornovi. „Ale jedno si vyjasněme hned teď. Jestli mé neteři jakkoliv ublížíte, tak vám osobně zlámu všechny kosti v těle.“
Druhý muž zamrkal a snažil se zpracovat informaci o velmi bolestivé zkušenosti. Podruhé naprázdno polkl, ale pak se zazubil. Něco jej napadlo. „Mám to brát jako poctu?“ Dovolil si i malý úšklebek, když jsou skoro rodina.

Doktor Rodney McKay si promnul oči a zahleděl se na monitor. Hodiny a hodiny se probíral antickou databází a oči jej bolely. Kručelo mu v žaludku a káva došla. Kofein se z těla vyplavil a on neviděl už ani na písmenka na svém počítači, natož na cokoliv jiného. Zakňučel a zahleděl se na soupis svých informací. Podle hodinek se měl za chvíli hlásit na soukromé schůzi „jeho“ supertýmu - rád tak říkal Johnovi, Zuzaně a Evanovi. Doufal, že vezmou něco k jídlu a pití, protože tahle porada se protáhne. Museli projednat vše ještě před tím, než zítra ráno podají konečný návrh a rozhodnutí Woolseymu. Chvíli koketoval s myšlenkou, že si před tím ještě skočí pro jídlo. Myšlenka vyhrála...

Evan se podíval na svoji ženu a pousmál se. „Zlato, tvůj strýček se smířil s naším sňatkem a vypadá to, že nikam nebudeme muset,“ oznámil novinku. Vychutnával si dokonale vykolejený pohled Zuzany. „Mimochodem, vyhrožoval mi...“
„No, v tom případě budeš asi překvapený, až poznáš tátu,“ hlesla, jakmile se vzpamatovala. Ten mu nebude vyhrožovat, rovnou ho odstřelí mezi dveřmi.

Tom Ledvina se pohodlně usadil na židli a sledoval celou schůzi ohledně toho praštěného Hádova kultu, který se tak záhadně objevil, když přišli. Je pravda, že on se to od místních dozvěděl jako poslední z celé skupiny, avšak on taky, narozdíl od Abrahama Smitha, k celé Atlantis přistupoval jinak. Nezajímal se o to, co se dělo teď, ale o to, co se dělo kdysi. Vyptával se místních na výzkumy a na jejich názory. Samozřejmě poslouchal, co si všichni šeptají.
Hlavním mluvčím se opět stal doktor McKay. Odkašlal si, aby nastalo v mírně přecpané místnosti ticho. Pak nechal ztlumit světlo. Na to byl náležitě pyšný, trvalo mu dlouho, než vůbec přišel na to, že je tohoto kroku Atlantis schopná. Pak se však vrátil od své dokonalosti zpět na zem. Začal promítat antické texty, fotky a další a další soubory.
„Hádův kult je v této galaxii velmi rozšířený, vypátrání samotného Háda je však skoro nemožné - tedy podle tvrzení místních, ale předpokládám, že se to dá zvládnout při dobrém počtu lidí asi tak za týden.“ Obdařil všechny zářivým úsměvem. „Pravdou je, že se Hádes nemusí nikterak schovávat. Antikové i Wraithové jej považovali za něco odporného a zavrženíhodného, zato místní lidé jej zbožňovali.“ Napil se kávy a pokračoval. „Podle legend musíme překročit řeku Styx, kterou střeží převozník a jedině za minci nás převeze. Tohle je však na Zemi, tady je to jiné. Přes řeku prý vede menší a bohatě zdobený most, na kterém je odhalena pravda, zda nemocný může vstoupit se svým doprovodem do Hádovy říše. Zřejmě se jedná o antické zdravotnické zařízení,“ zamyslel se Rodney. Pak si sedl, trochu jej bolelo kolínko. „Obrazně, my všichni hledající se teď nacházíme na břehu řeky Styx, ale jen pár vyvolených z nás ji smí překročit.“
„Tím chcete říct, že potřebujeme někoho, kdo umírá?“ pozvedl obočí Woolsey, a když si všiml, že doktor přikývl, tak se usmál. „To nebude problém. Pokračujte.“
McKay zůstal zírat na velitele základny s otevřenou pusou. To přesně říkal i Sheppard a Lorne to nekomentoval. Co se se všemi stalo? To někoho postřelí, nebo co? Proč mu nikdo neřekne, o koho půjde? Nakonec potřásl hlavou a pokračoval: „Maximální počet lidí, kteří mohou projít, jsou čtyři, ale musí být neozbrojení. Podle mě se jedná o nějaké silové pole, ale nejsem si zcela jist.“ Zamručel, stále mu v hlavě vrtala otázka, do koho budou střílet... „Každopádně máme adresu planety, kde se nachází antická základna, která byla zařazena mezi nebezpečné a to z důvodu „zneuctění“. Podle mě je to chabá výmluva i na Antiky, že prostě přišli o jednu základnu. O Wraithech ani o něčem jiném tu není ani slovo. Podle nich se tam ukrývá někdo, koho nejmenují... Prostě mohli rovnou napsat: Tu žije Hádes,“ pokrčil rameny. „Otázkou ale je, v jakém je to místo stavu, zda tam brána stále je a zda Hádes žije...“
„Myslím, že je na čase to zjistit, problém však bude vybrat čtyři, kteří jsou ochotni riskovat,“ povzdechl si Richard. Potřebovali to místo vidět a zjistit, co a jak. „Ano, podplukovníku,“ opět si povzdechl velitel. Nemusel se jeho směrem dívat, aby věděl, že chce jít. „Beru vás na vědomí... takže, kromě podplukovníka potřebujeme ještě dva dobrovolníky.“
Následovalo dlouhé ticho, do kterého se ozval Tom Sanders: „Vím, že tu jsem spolu s doktorem Beckettem hlavním lékařem, ale rád bych šel. Pokud ten člověk je opravdu tak dobrý, jak všichni tvrdí a jak se o něm všude píše, pak by se nám mohl hodit. Možná existují záznamy, do kterých bych mohl nahlédnout...“ Chtěl jít, jeho první mise, odmítal se vzdát možnosti, že by nešel.
„Doktore, obávám se,“ začal John.
„Hele, chci jít taky, pane. Nemůžete jít jen vy, co kdyby se nemocnému přitížilo... hm?“ vybafl na něj Tom. „Navíc, prostě to no... chci... víte... je to velká možnost a...“ Tom hledal podporu u všech přísedících. Tom Ledvina sledoval svoje zápisky. Abraham Smith měl neproniknutelný výraz a zbytek se smál. Dokonce i generál Brisom měl před ústy ruku, aby zakryl úšklebek. Podrazáci!
„Dobře,“ přikývl nakonec Woolsey, „Myslím, že jsme to všichni pochopili...“ Pak se rozhlédl po místnosti a všiml si doktora McKaye, „Ach ano, doktore, vy zřejmě chcete taky jít, že? Co jste říkal při poslední poradě, když jsem vás nechtěl pustit na M2X-567... že když umřete, tak vás Zelenka nahradí?“ Pozvedl obočí. „Myslím, že opět a zase chápu, ale příště lepší výmluvu.“
„Ehm,“ odkašlal si McKay, „no... jo, díky, pane, já... vlastně by mě zajímalo, kdo bude ten čtvrtý?“
„Kapitán Petersonová.“
A přesně v tom okamžiku se všechny hlavy stočily směrem, kde seděla zelenooká žena. Ta si jen povzdechla a odložila tužku, kterou si čmárala do bloku. Přemýšlela, co by měla říct. Možná, že to ale mají dnes krásně, jenže to by asi nikoho neuspokojilo. Nakonec si povzdechla a odpověděla.

[andoriel]

To jsem ráda, že Sheppard děsí taky někoho jiného, než mě
A taky doufám, že se brzy vydají přes most.
Těším se na další část.

Sheppard rád děsí své ovečky (Škoda jen, že se nepíše trošku jinak - vznikala by tak krásná přirovnání ).
Jinak děkuju za komentář, já taky doufám, že brzy budu moci vydat další díl, už je napsán, jen to stále vázne u mě, potřebuji si to pořádně přečíst, než to pošlu dál na korekci - a pokud můžu malinko prozradit, tak další část bude velmi nadupaná dějem a hlavně nás čeká děsivé odhalení tak a místo spoileru jen napínám... dobře, jak jsem slibovala, konečně se podíváme na to, kdo nebo co Antici doopravdy byli.

Tak Mooony, tahle část se ti povedla, ale ohledně těch antiků, z tvých povídek je jasně vidět, že zas až takoví svatoušci nebyli.
Jinak jeden dotaz, ale trošku , kdy bude poslední díl Přísahej na mou smrt?
A už se těším na další část.

Děkuju moc za chválu . K Antikům... nuž, ono jde poznat, že svatoušci nebyli, ale to co jsem jim provedla... tak to asi nikdo neuhodne. Jsem si psala a psala a najednou koukám co jsem napsala výrazem typu: WTF? . No a pak mě napadlo: Ale proč ne? Stejně jsem něco podobného chtěla .

K Přísahej na mou smrt... ehm, off to moc není, ale, nu... zatím není, závěrečný díl jsem plánovala dlouhý, ale vzhledem k okolnostem (a drobné autorské krizi) si myslím, že snad nejpozději bude po vánocích, ale asi to nebude žádný román. Vím o tomhle trestu a jakmile budu mít čas, tak se na to s chutí vrhnu (stále je to ve fázi zpracování, omlouvám se, vím, že na to čekáte už dost dlouho ).

Dobré pokračovanie. Dej sa nám posúva ďalej a naozaj som zvedavý kam smeruješ s Antikami.

Takže, jelikož zítra bude velký den a já nemám žádnou vánoční povídku, tak jsem se rozhodla, že si vás usmířím pokračováním Hádova kultu.
Dnešní díl bude o něco delší a doufám, že vám odpoví na otázky, které vás určitě i dlouho trápí.
Samozřejmě děkuji za předchozí komentáře a za korekci opět vděčím DA.
Tak tedy přeji příjemné počtení, pěkné svátky a pořádnou kupu dárků

4. část: V říši mrtvých

„Ehm,“ odkašlal si McKay, „no... jo, díky, pane, já... vlastně by mě zajímalo, kdo bude ten čtvrtý?“
„Kapitán Petersonová.“
A přesně v tom okamžiku se všechny hlavy stočily směrem, kde seděla zelenooká žena. Ta si jen povzdechla a odložila tužku, kterou si čmárala do bloku. Přemýšlela, co by měla říct. Možná, že to mají ale dnes krásně, jenže to by asi nikoho neuspokojilo. Nakonec si povzdechla a odpověděla na nevyřčenou otázku: „Už hezkých pár let umírám. Ano, obešly se některé předpisy, ano, tajím to, ale není to nic, co by mě nějak omezovalo. Doktor Sanders mě operoval, ale nemoc se vrátila, tohle se může dělat do nekonečna, navíc nejsem doktor ...“ pokrčila rameny, moc o tom neví.
Tentokrát se hlavy otočily směrem k Sandersovi: „Rakovina, respektive bronchioloalveolární karcinom.“ Tohle podle něj stačilo, jenže to asi nestačilo ostatním. „Tahle se projevuje hlavně u žen a nekuřáků, navíc kapitán má genetický předpoklad. Její matka a její setra zemřely na to samé. Myslím, že pokud Háda najdeme, mohl by tenhle problém vyřešit.“
A přesně v momentu, kdy domluvil, tak se strhla velká diskuze. Všichni mluvili jeden přes druhého. Doktor McKay chtěl vědět, proč mu to Zuzana neřekla. Zástupci z IOA chtěli po Woolseym vědět, proč jí dovolil sloužit, zvláště, když musel mít přístup do její zdravotní karty a tenhle problém mu byl jistě oznámen. Prakticky se navzájem skoro neslyšeli. Každopádně o tom, kdo půjde, se již rozhodlo.

Evan Lorne seděl na balkóně a zády se opíral o rozpálenou stěnu. Sledoval oblohu bez jediného mráčku a automaticky hladil svoji ženu po vlasech. Nevnímal, že mu před chvílí usnula v klíně, celou dobu se zaměstnával myšlenkami o strachu a nejistotě. Tápal v temnotě a nemohl z ní pryč. Z přemýšlení jej vytrhlo kašlání.
„Je to horší?“ staral se, i když znal odpověď.
„Jsem v pohodě, nic to není,“ mávla rukou a opět se mu spokojeně uvelebila na nohou. „Můžeš zase pokračovat.“ Laskavě mu dovolila, aby pokračoval v předchozí činnosti.
Evan se na ni podíval a ušklíbl se. „Ne, myslím, že nastala doba střídání...“
„Ale já jsem nemocná,“ zkusila smlouvat. Přece se jen tak nevzdá klidu a nicnedělání. Hlavně, když jí v dohledné době začínala služba.
„Neříkal tu někdo před chvílí, že to nic není? A žádné výmluvy, že máš za chvíli službu,“ nafoukl se jak japonská ryba. Nespravedlnost nehodlal trpět, a navíc měla ještě hodinu času. Tohle si pěkně hlídal. Stejně to dopadlo jako před chvílí. Ona si spokojeně odpočívala a on makal. Jednou si to vybere... možná.
A co tu vlastně dělal? Původně sem přišel projednat pár hlášení, která doslova hořela, jak po nich Woolsey toužil, a místo toho se tu oba váleli. S takovou zleniví, možná pak navštíví tělocvičnu, ale jen v případě, že tam nebude Ronon. Chudák, všichni se tomu „lesnímu muži“ vyhýbali. Možná proto, že každý miloval svoje kosti v takovém stavu, v jakém se nacházely.

Druhý den od porady se shromáždil tým čtyř „dobrovolníků“ u brány a přijímal ještě poslední rozkazy od Richarda Woolseyho. K jejich překvapení jim přišli popřát hodně štěstí zástupci IOA a plukovník Carterová, která oba generály omluvila s tím, že šli s Lornem trénovat do tělocvičny. To sice přítomného kapitána moc neuklidnilo, ale v tuhle chvíli s tím nemohla nic dělat. Vyslala rychlou modlitbičku k nebi, aby až se vrátí, tak našla Lorna v jednom kuse.
Prošli kruhem předků a rozhlédli se. Neozbrojení a lehce napadnutelní se objevili na planetě, kde právě začala zima. Těžko říci. Možná se jednalo o nějaký kus bláznivého cyklu, kterým si čas od času nějaká ta planeta prošla. Mrzlo a vznášela se zde mlha. Trávu pokryla jinovatka, stejně jako vše okolo, a stromy na sobě neměly ani kousek listu. Některé keře však nesly rudé drobné plody. Návštěvníci si přitáhli bundy blíže k tělu. Nevěřícně se rozhlíželi kolem. Když před hodinou vysílali sondu, tak tu podle všeho ležel jen prach, písek a seschlé stromy. Neskutečné.
John Sheppard se sehnul a utrhl nějaký květ, který na jeho dlani pomalu rozmrzal. „Jako by to tu během hodiny všechno vyrostlo a pak přišel mráz a zničil to,“ zamručel a prohlížel si květ. Podal jej kapitánovi a pousmál se. Ta mu úsměv vrátila a pečlivě si květ prohlížela. Zřejmě byla Johnova teorie víceméně pravdivá.
„Vítejte v pekle,“ zahučel McKay a vytáhl odněkud čepici. „Podle záznamů má být základna vzdálená zhruba tři míle severně...“ Zarazil se, když si všiml, že vykročil sám.
„Nechceš nám vysvětlit,“ začal jemně Tom Sanders, i když podle drkotání zubů se přemáhal, „proč jsi nám neřekl, že si taky máme vzít čepici?“
„Hmm...“ na víc se Rodney nezmohl. Dospěl k názoru, že ty rukavice raději nechá schované.

Cesta se obešla bez jakýchkoliv komplikací. Tedy pokud se nepočítalo hnaní skuhrajícího vědce přede všemi, aby se hodně unavil a zahřál, za nějakou zvlášť velkou komplikaci. McKayovi to zrovna dvakrát příjemné nebylo, ale poté, co byl oloupen o čepici a i dobře ukryté rukavice, tak raději hlasitě skuhral, ale držel krok.
Tři míle zmrzlou krajinou, kde se neustále ochlazovalo a kde čím déle šli, tím více vál ledový vítr, je doslova vysávaly. Nejhorším ze všeho se stal sníh, který se v drobných vločkách snášel z nebe. Johna Shepparda to dovedlo do ještě větší rozmrzelosti, stejně jako McKaye. Jediný, kdo si to celé užíval, byl Tom Sanders. Neustále se rozhlížel a zastavoval se nad každou blbostí, jako malé dítě. Kapitán s podplukovníkem jej v tom podporovali, chápali, že si chtěl užít svou první misi.
Když se z oblohy začal sypat sníh, tak se na dlouhou dobu zastavili. Tom nějakou dobu bez hnutí stál a sledoval oblohu. Po chvíli jej napodobil i zbytek. Sníh bylo něco, co na Atlantis nikdy nezažili a chybělo jim to.
Po třech mílích došli ke kamennému mostu, který se klenul nad rozbouřenou řekou. Šumění signalizovalo, že si rozhodně nepřejí zkoušet hledat jinou cestu, než tu, co je čekala. To znamenalo jedno. Na mostě je čeká první zkouška. Pokud jí projdou, mají napůl vyhráno. Nikdo netušil, co je čeká. Mýty a povídačky nikdy neznamenaly pravdu. Každý se v duchu odhodlával udělat první krok.
Jako první na most vkročil Tom. Se zavřenýma očima po něm pomalu přecházel. Cítil, jak mu srdce splašeně buší. Bál se, přesto byl však odhodlán jít dál. Touha po vědění jej táhla. Možná... možná na druhé straně bylo něco, co dokáže pomoci jeho sestře. Raději zemře, než aby to nikdy nezjistil. S podobnými myšlenkami prošel půlku mostu, než ucítil, jak jej něco zadrželo. Možná se jednalo o nějaký druh bariéry, netušil. Každopádně stál na místě neschopen pohybu. Zoufale se otočil a pohlédl na zbytek, který jej následoval. Viděl, jak přes ně přešla nějaká vlna, spíše by to přirovnal silovému poli na vězeňských celách. Poté, co podivná „vlna“ přešla i přes kapitána, tak Tom cítil, že ho něco pustilo a on může pokračovat v cestě. Zřejmě na místních mýtech byla přece jen špetka pravdy.

Hádovo sídlo, kdysi výzkumná antická základna, se rozprostíralo na druhé straně mostu. Celý komplex vypadal zašle a opuštěně, přesto podle všeho stále fungoval. Po stranách rozpraskané staré antické slitiny se plazily květiny podobné pozemskému břečťanu. Velká barevně vykládaná okna vypadala pochmurně, stejně jako vše před nimi. Chlad i mlha celé okolí spíše zabíjelo. Sníh zakryl veškerou vegetaci, která přežila.
John cítil, jako by jej něco zlomilo. Ano, chtěl se dozvědět informace o tom, co se dělo, proč byl Hádes vyhnán, chtěl nové technologie... ale celkově si uvědomoval i to, že zřejmě přijde o svého druhého zástupce. Pohledem skoul k ženě, která stála po jeho pravé ruce. Na tváři se jí usadil naprosto nečitelný výraz.
„Hlavu vzhůru, kapitáne, třeba...“ V tuhle chvíli však přišlo do jeho zorného pole něco, co nečekal. „Kruci, co je zas tohle?!“ zavrčel na vyděšeného vědce, který se za něj snažil schovat a bedlivě pozoroval psa s třemi hlavami, jak leží u vchodu do budovy a tiše oddechuje, tedy jedna z hlav. Druhá na ně tlumeně vrčela a třetí právě zívala. Odhalila tak velké tesáky, které donutily člověka se zamyslet nad svým dalším krokem.
„Hologram, nazdar pejsku,“ zahučel Sanders a šel podrbat psa v jeho kožichu. „Objevil se tam před chvílí, že chlupáči?“ usmíval se šťastně doktor a drbal psa v jeho holografické srsti a ten na něj na oplátku slintal. Vypadalo to, že doktor nikdy nezískal pud sebezáchovy. No nevadí, jednou ho získá, otázkou však zůstává, jestli už nebude pozdě.
„Je takový vždy?“ knikl překvapeně McKay. Za celou tu dobu, co byl Sanders na Atlantis, tak se s hlavním vědcem do kontaktu moc často nedostal.
Zuzana Petersonová se zamyslela a pak přikývla. Co si Toma pamatovala, tak se takhle choval ke každému psu, kterého potkal a oni jej milovali. Bylo mu jedno, jestli je to bojové plemeno vrčící na každého a nebo malý podvraťák, on mezi nimi neviděl rozdíl. Kdo ví, co se v doktorové pokřivené mysli odehrávalo. Pravděpodobně je všechny viděl jako velké plyšáky.
Kapitán bez povšimnutí prošla kolem mazlící se dvojice a zamířila do základny. Za chvíli ji následoval i zbytek. Po jejich příchodu se celá místnost rozsvítila, jako by je vítala, ale ve skutečnosti základna vítala někoho jiného, někoho, kdo se právě v jejím nitru probudil...

Atlanťané se zahleděli ke dveřím naproti vstupu. Rýsovala se v nich postava a když neznámý vystoupil na světlo a oni mohli spatřit jeho celou postavu, tak se zarazili. Před nimi stál muž maximálně padesát let starý, s dobrou figurou, tedy podle toho, co mohli vidět pod jeho šaty podobného stylu, jaké nosili lidé ve starověkém Řecku, a mohutnými rameny. Vlasy měl černé, lehce protkané stříbrem a krátké vousy mu zakrývaly krk. Zářivě modré oči si neznámé pozorně a obezřetně prohlížely.
„Odkud přicházíte?“ položil jim zdvořilou otázku neznámý. Hlas měl hluboký a klidný, možná i přátelský.
John Sheppard polknul a pak si povzdechl, nemělo cenu lhát. „Přicházíme z Atlantis...“ Vyděsila jej mužova reakce, stejně jako reakce základny. Světla pohasla a ozvalo se podivné vrčení, neznámý zrudl a chystal se něco říct, jenže jej John předběhl. „Pocházíme ze Země a někteří z nás jsou možná potomky těch, kteří vás donutili žít tady, ale prosím... nic o nich nevíme.“
Na to hned navázal Tom Sanders: „Jste lékař, tedy někdo, kdo zachraňuje životy...“ Tu však byl doktor přerušen zavrčením.
Neznámý se šel posadit do kamenného trůnu ve středu místnosti. Působil velmi zvláštním dojmem a když zavřel oči, vypadal, že naslouchá něčemu neviditelnému. Příchozí měli pocit, že slyší tichý šepot, avšak mohlo jít jen o slabý vítr. Pak se neznámý narovnal. „Jsem Hádes,“ prohlásil a majestátně se postavil. Doopravdy vypadal jako někdo z řeckých mýtů. „A má povinnost, které jsem se zapřísáhl, mi brání vás vyhnat, i když bych si to z hlouby duše přál.“ Prohlédl si každého a jeho pohled padl na Zuzanu. Rukou ji vybídl, aby jej následovala. „Je čas plnit závazky,“ zašeptal, přesto jej všichni slyšeli.
Ostatní zůstali sami v pochmurné místnosti. Cítili podivnou tíseň. John si povzdechl a pomyslel si, že když už něco, alespoň bude kapitán v pořádku... tedy v to doufal.

„Počkejte,“ houkla kapitán a doběhla Háda. „Já... je mi to líto...“ šeptla. Slyšeli o něm dost, aby věděla, jaký musel být.
„Proč? Vybral jsem si to a zasloužil, víte, paní,“ pokynul jí do jedné místnosti. Poslušně si sama lehla na vyšetřovací stůl, podobných měli na Atlantis dost. „Jaká je? Atlantis?“ vydechl po chvíli ticha, zatímco nechával přístroje, aby kontrolovaly stav pacientky.
„Nádherná a dostane se vám pod kůži, někdy mám dokonce pocit, jako bych cítila její pocity... ale to je hloupost,“ uchechtla se. „Asi mi to leze na mozek...“
Hádes se ušklíbl. „Pochybuji, Atlantis doopravdy cítí vaše pocity,“ zazubil se. „K tomu ale později, teď chvíli ticho prosím,“ zamračil se a sledoval výsledky. Čím déle se jimi probíral, tím více se mračil. Pak si však povzdechl a vstal. „Není to nic, co bych neviděl. Jedná se o běžnou nemoc Antiků. Kdysi na ni tahle rasa docela obstojně vymírala, podle výsledků vaši léčitelé zasáhli, ale fyzická nemoc se vrátila,“ zamračil se. „Přesto s ní, jak vidím, bojujete, to je dobře,“ zapnul nevědomky mód ošetřovatel. „Podívejte se, nemám rád Antiky, jsou namyšlení, jako to město samo, ale pomůžu vám. Ne proto, že bych si myslel, že jste jiní, ale proto, že si zasloužíte žít. Každý má právo na život, ať už je to kdokoliv.“ Všiml si Zuzanina pohledu. „Ano, i Wraithové,“ přikývl. „Pomáhám lidem bez rozdílů, pokud přijdou. Teď však vás musím uspat, jak se probudíte, vaši přátelé zde budou.“ Tichými kroky zvláštní, že se zde neozývaly, jako by je stěny pohltily přešel na druhou stranu menší místnosti a chystal se zapnout nějaký přístroj.
„Počkejte,“ zastavila ho Petersonová, „budete tu taky? Rádi bychom si s vámi promluvili. Potřebujeme odpovědi na otázky...“
„Věřte mi, slečno, že je tu jedna věc, která zajímá i mě a já vám odpovím, když vy odpovíte mně.“ S tímto se usmál a uspal ji.

Kapitán Petersonová se probudila a chtěla si sednout, jenže při každém nádechu ji neskutečně pálilo na plicích a připadala si vyčerpaně. Cítila, jak jí někdo pomohl do sedu a dal jí napít, pak ji opět položil. Do těla jí proudilo příjemné teplo.
„Jak je ti?“ ozvalo se vedle ní. Když tam natočila hlavu, všimla si, že u její „postele“ stojí McKay a starostlivě si ji prohlíží. Kývla, že je v pohodě. Očima se rozhlédla a hledala Shepparda. Ten seděl bokem a prohlížel si celou místnost. Tom Sanders obtěžoval Háda s nekonečnými otázkami a jeho hluboký hlas celá místnost odrážela do podivného bručení, nerozuměla mu. Pak si uvědomila, že se jí Rodney na něco ptal. Chtěla odpovědět, ale z úst jí vyšlo jen podivné zachrčení. Tohle nesignalizovalo nic dobrého.
Hádes sebou cuknul, jakmile místnost naplnil zvuk pokusu kapitána o mluvení. Zamračil se a nabral do kamenného poháru nějakou kapalinu.
„Probudila jste se moc brzo,“ zahučel a pomohl jí do sedu. „Vypijte to až do dna, nebude to nejpříjemnější, ale vaše hlasivky to uvítají. Dýchání vás bude ještě nějakou dobu bolet, ale bude lepší, když se budete zhluboka nadechovat.“ Názorně jí předvedl, jak to myslí. „Podle všeho se zákrok zdařil a nemoc by se už neměla vrátit. U tohoto typu to však není jisté, navíc vám se již jednou vrátila.“ Celou dobu, co s kapitánem mluvil, se mu na čele prohlubovala vráska. Mračil se, něco mu zřejmě dělalo starosti. „I když si myslím, že vám se vyhne...“ Přešel tichým krokem k nějakému přístroji a natočil směrem k návštěvníkům jeden z antických monitorů. „Zajímalo by mě, jak jste ksakru přišla k tomuto?!“
Tom Sanders hleděl na krevní obraz Zuzany Petersonové a mračil se. Tohle znal, neviděl to poprvé. Dokonce to s Carsonem několik měsíců studovali, ale na to, co znamenají ty cizorodé částice mezi krvinkami, na to nikdy nepřišli a asi nepřijdou. Jediné, co věděli, bylo, že si to tělo dokázalo někde samo produkovat, protože se neustále objevovaly a množily. Pro všechny to znamenalo jednu velkou záhadu.
„Upřímně nevím,“ začala nejistě kapitán. „Na jedné chodbě, kterou jsem procházela, mě sejmul nějaký antický přístroj, který okamžitě zkratoval.“ Zamračila se na Háda. Došlo jí, že o tom musí něco vědět, ale pochopila z jeho pohledu, že musí říct pravdu. „Jste Antik, takže vám nebude cizí, když řeknu, že to nebylo na Atlantis v tomhle čase ani v téhle realitě.“
Muž, kterému patřilo tohle vysvětlení, našpulil rty a chvíli si ženu prohlížel. Vypadalo to, že se schylovalo k něčemu velmi špatnému. Pak si povzdechl a uvolnil se. „Už jsem si myslel, že to ti idioti nechali v provozu na nějaké chodbě.“ Zazubil se na ostatní, kteří si evidentně oddechli. Nikdo se zabíjet nebude... zatím. „To, že to nechali v jiné realitě, to se nedivím. Někdy se jinde dějí velmi zvláštní věci. Každopádně tenhle projekt byl zastaven už v počátku... ale no ták, vím o co jde, netvařte se, že vám něco přelítlo přes nos!“
Děsil je, vážně ano, zvlášť když se najednou choval jako starý dobrý kamarád. A on si to užíval. Kývl na doktora Sanderse a dovolil mu, aby se s ním šel podívat do jeho osobní databáze, kterou z Atlantis odnesl. „Jedná se o velmi specifický projekt s vysokou úmrtností. Testovali jsme to na několika Anticích, ale i když se ony „cizorodé částice“ uchytily, do dne byl zkoumaný subjekt mrtvý. Nakonec jsme od toho upustili, protože specifika, která byla pro daný projekt velmi důležitá se u nikoho nenašla. Muž či žena museli mít naprosto specifický genový kód, určitou sílu antického genu... zkrátka toho bylo hodně. Podle všeho tomu vy odpovídáte...“ zamračil se. „Nevěděl jsem, že na vyvinutí lepšího Antika je potřeba vzít naprosto průměrného člověka a pak mu akorát zkusit naočkovat tohle.“ Podrbal se na hlavě. Všem v místnosti připomínal doktora McKaye, který přišel na stopu něčeho velkého. „Váš antický gen je velmi slabý, sice zesílený, díky těm částicím, ale předtím musel být na úrovni toho, abyste si mohla vůbec otevřít dveře...“
„Já antický gen nikdy neměla,“ přiznala se kapitán. „Byl mi dodán až na Atlantis a uchytil se. S Antiky mám společného asi tolik jako moucha s rybou.“
„Aha...pak... pak celý projekt byl na nic a jsem rád, že jsem na něm nepracoval... škoda jen, že se vážně povedlo jen u někoho, kdo je moucha...tedy člověk, chápete, že?“ Když všichni přikývli, tak si oddechl. On raději bude ryba, než otravná moucha. „Jak se to zatím projevilo?“
„Před zhruba dvěma lety se pokazil přístroj na výrobu dronů. Záření, které tuhle závadu doprovázelo, zabilo několik lidí v bezprostřední blízkosti a v okolí několik chodeb. Zbytek musel uprchnout a žít týden mimo Atlantis, dokud ona „radiace“ nepominula. Já byla v bezprostřední blízkosti.“ Nerada na tohle celé vzpomínala.
„Jedna z příčin, zvýšená imunita, ale takhle by se to chovat nemělo. Zřejmě se to v průběhu let pokazilo a navíc to s vámi mohlo reagovat úplně jinak, než jsme chtěli. Ještě nikdo se neshodoval se základními parametry. Jen... překvapilo mě to, když jsem to uviděl, stejně jako mě překvapilo, že všichni máte antický gen, ale všichni, kromě tamtoho pána,“ ukázal na podplukovníka Shepparda, „uměle vytvořený. Víte, zařízení na to reagují a rozpoznávají tento malý problém. Pro ně jste něco jako rasa z druhé ruky, prostě podřadnější a některá zařízení, třeba základny a města raději přijímají nařízení od těch „čistých“.“
„To zní pěkně rasově,“ houkl John.
„Antici byli velcí bojovníci za rasovou čistotu. Mimo jiné byli nechutní parchanti,“ pokrčil rameny Hádes. „Proč by rasově nepronásledovali ostatní? Sami Wraithové jsou povětšinou Antici s tím špatným druhem genu...“ Když si všiml jejich překvapeného pohledu, tak si povzdechl. „Na začátku se Antici rodili s dvěma druhy genů, jeden nadřazenější, znamenal větší moc a lepší přizpůsobení technice, a jeden podřadnější...“
„Něco jako barva očí, jedna je nadřazenější, než ostatní,“ přiblížil rychle Tom. Podle přikývnutí Antika se trefil.
„Ano, a vy jste stvořili ještě třetí... podle rasové teorie ten nejpodřadnější.“
„Říkal jste, že Antici s tím horším genem,“ tady se Sheppard oklepal, „byli převážně Wraithové, jak to myslíte?“ Doufal, že je nevyhodí, protože to slíbil. Uzdravení Petersonové a pak vypadnou. Zřejmě změnil názor a rozhodl se jim zničit iluzi o všem, co znali.
„Kdysi dávno žila v Pegasu rasa mocnější než my a Radu dvanácti nenapadlo nic lepšího, než s ní rozpoutat válku. Po několika stech letech zjistili jednu věc - prohrávali. Napadla je spásná myšlenka, stvoří Wraitha. Samozřejmě kromě lidí na to použili i podřadné Antiky, aby si zajistili, že Wraithové budou bojovat po jejich boku.“ Sedl si a hodil nohy v kožených botách na stůl. Spokojeně se rozvalil na tvrdé židli. „Válku jsme vyhráli, ale za takovou cenu, která později nevyhnutelně vedla k našemu zániku. Wraithové z války vyšli nejhůře. Doslova se pro vítězství obětovali a my je to nechali udělat... pak se samozřejmě otočili proti nám a my měli na krku další válku.“
„Takže jste si za to mohli sami?“ snažil se stále pochopit John. Možná začal chápat, odkud tyhle geny lidé dostali.
Tom vzhlédl od lékařské databáze a oči mu štěstím jen zářily. „Zřejmě měla Rada dvanácti moc testosteronu, ale to nebylo nic, co by se nedalo tenkrát napravit... nebo to byl problém?“
„Byl a... vlastně proto tu jsem a žiju. Jsem občas docela vznětlivý,“ zasmál se, „trošku hodně. V afektu jsem zabil nejhlavnějšího z Rady. Bylo tam toho dost, proč jsem musel odejít. Byl jsem mladý a hloupý.“ Pokrčil rameny a když si všiml jejich pohledů, tak si povzdechl. Měl dobrou náladu a tolik let si s nikým pořádně nepopovídal! „Přivedl jsem jeho dceru do jiného stavu,“ světla v místnosti na chvíli potemněla, jako by se základna zlobila, „což se mu nelíbilo. Nesouhlasil jsem s opatřením, jaké hodlal pro svou dceru udělat, stejně jako jsem nesouhlasil s výstavbou Atlantis... bohužel když jsem ho zabil, tak jsem zjistil, že pro mou milovanou je už pozdě. Ukradl jsem ZPM a další věci a prchnul, dokud se nepřišlo na to, co jsem udělal... věděl jsem, že odcházím do vyhnanství, ale zabil bych ho klidně znova!“ Vřelo to v něm. Zasloužil si tu smrt do poslední kapky krve. Zničil tolik životů a říkal tomu lepší život pro všechny. Měl je tenkrát zabít všechny.
„Nevěděl jsem, že někdo dělal něco takového,“ zamručel McKay. Zlobilo jej, že se žvaní o blbostech místo toho, aby přešli k lepším věcem.
„Ono, jednu věc si ujasníme. Doktore, co je podle vás nejspolehlivější počítač, který dokáže ovládat celou tuhle základnu po tisíce let bez jediné chybičky?“
„Myslím,“ začal McKay, „že sestrojení takového počítače by...“
Hádes jej zarazil. „Nebojte se jít dál, zkuste svou mysl rozšířit až na Atlantis. CO je schopno řídit Atlantis?“
Na Rodneyho tváři se postupně objevoval vyděšený a rozhořčený výraz. „To neudělali!“ Tohle ne, něco tak nehumánního a nechutného nemohla tahle rasa nikdy udělat!
„Zabili je... aby mohla stát tahle základna, Atlantis... museli zemřít lidé. Jejich duše uvěznili ve městech a donutili je sloužit. A aby mohly tyhle základny fungovat, potřebují život, lidi a jejich emoce. Každou bolest, radost, lásku... vše pohltí a živí se z toho. ZPM je jen dílčí program. Bez lidí není město, bez města není život. První, co se jim povedlo postavit, byla Atlantis. Pamatuji si ten den, stejně jako si pamatuji Atlantis. Byla to nádherná žena, namyšlená a hrdá s jedinou chybou. Bála se smrti a jediné východisko bylo, že obětuje svou duši pro jiné. Upřímně jsem doufal, že se to vše pokazí...“
„Jenže ono to fungovalo,“ vydechl vyděšeně McKay. „Kolik takových měst...“
„Tisíce, doktore, tisíce jich bylo roztroušeno po galaxiích, stejně jako základen. Zemřelo tisíce Antiků ve víře, že si tím získají věčný život.“ Povzdechl si a jemně pohladil stůl. Pak vstal a došel si pro nějaký pohár, ze kterého se napil. Nastalo dlouhé ticho, kdy všichni uvažovali o tom, co slyšeli.
„A co vaše milá?“ narušila ticho po chvíli Petersonová. Hlas měla položený o tón výše. Zřejmě jí spravil i hlasivky, ale přesto se jednalo o nezvyk.
„Nikdy jsem ji neopustil,“ zašeptal a rozhlédl se po okolních zdech.
Zuzana zavřela oči a cítila, jak jí srdce jeden úder vynechalo. Tohle muselo být bolestivější, než si dovedl kdokoliv představit. Jeho slova měla podobný účinek na všechny. Zapomněli na nějaké ZPM nebo cokoliv dalšího. Dostali informace, po kterých běhal mráz po zádech a jediné, co si přáli, bylo, aby to už skončilo.
„Nikdy se nepovznese, je uvězněná mezi životem a smrtí na jednom místě, na věky věků, její vědomosti a vše... já žiji díky ní a ještě nějakou dobu budu, ale jednoho dne, až odejdu, tu zůstane sama...“ povzdechl si. Smířil se s tím před mnoha a mnoha lety. Jedno ale bylo jisté, on tohle místo miloval. „Ještě než půjdete, byste měli vědět jednu věc... a i když se vám nebude líbit, stejně tu musíte zůstat. Venku právě svítí slunce a spaluje tuhle zem na prach. Jeden z šílených cyklů téhle planety, který se během let urychlil. Takže vám nezbývá nic jiného, než poslouchat vyprávění unaveného starce.“ Ušklíbl se. Jistě, kapitán se probudila moc brzo a oni za to zaplatí tím, že si poslechnou pravdu. „Těsně po tom, co jsme stvořili prvního Wraitha, tak jsme se rozhodli, že bude lepší, když budeme žít odděleně. Problém však byl, že nebylo moc možností se domlouvat na strategii a tak jsme zvolili jednu planetu jako jednací sál. Scházeli jsme se tam každý týden, ale po válce jsme uznali za vhodné, že bude lepší protáhnout čekací dobu na jednou za pětadvacet let. Od té doby se každých dvacet pět let odebere hlavní wraithská královna s určitým doprovodem a Rada dvanácti do té místnosti a projednávají tam uplynulá léta, svoje křivdy, dělí se o nové poznatky... někdy si tam i domlouvali, co v nadcházející bitvě musí udělat... byla to praštěná léta,“ zamručel a rozhodl se jít zkontrolovat kapitána. Blížil se čas jejich odchodu a on chtěl mít jistotu, že je v pořádku. „Po tom, co moje rasa odešla do jiné galaxie, přešla tahle povinnost na mě. Nikdy jsem nevynechal, stejně jako Wraithové. Je to jejich povinnost, stejně jako moje a teď i vaše.“ Pohlédl na ně. „Vždy, dokud někdo bude obývat Atlantis, ať už je to kdokoliv, musí se zástupce té rasy setkat s ostatními...“
„Ale proč?“ houkl Sheppard. Tohle se mu nelíbilo. Sice je fajn, že Petersonová žila, ale tohle se mu zdálo trošku moc.
„Smlouva, kterou ustanovili vaši předci a vy, zvláště vy, Johne Shepparde, jste jí vázán...“ ušklíbl se, „navíc mě to už po těch letech nebaví a na další schůzi, která se uskuteční ode dneška za půl roku, bude určitě potřeba i vás. Slyšel jsem, že u Wraithů došlo k nepokojům, které začaly od nehody na... Arsosu?“ pozvedl obočí a naprosto šťastně sledoval, jak jim doslova zkameněly obličeje. Trefil to. Navíc - kdo jiný by to udělal?
Koutkem oka si všiml, že jeden z monitorů bliká. „Je čas jít,“ vytáhl kapitána na nohy. „Věřím, že jste sem přišli pro víc, než jen odpovědi na pár otázek, jednu povinnost a záchranu kapitána. Ale víc vám neposkytnu,“ řekl rozhodně a pomalu je hnal ven. „A vy sem už nikdy více nepřijdete...“ S těmito slovy je nechal breptající a protestující odejít. Tušil, že je neviděl naposledy, ale s jejich slovy a přítomností se mu vracely vzpomínky, které vytěsnil. Už nebyl Fotein, nebyl Antik... byl vládce malé základny, kterou lidé léta vyhledávali kvůli nevyléčitelným nemocem. A teď byl čas jít do stáze...

Zuzana vyšla z Hádova sídla a zahleděla se na dokonale modrou oblohu. Pak zavřela oči a zhluboka se nadechla. Když vydechla, tak se usmála. Slyšela, že se vedle ní někdo zastavil a dal jí ruku na rameno. Otevřela oči a k jejímu překvapení vedle ní stál John Sheppard.
„Tohle je velmi znepokojivé, nikdy bych nevěřil, že Atlantis...“ vydechl a pak se zarazil. Obdařil ženu úsměvem.
„Víte, pane,“ snažila se omluvit, ale když mávl rukou, tak zmlkla.
„Já vím, momentálně je vám to jedno,“ zazubil se. Plácnutím po zádech Zuzanu donutil se pohnout. „Co uděláte, až se vrátíte?“ staral se. Měl z toho lepší pocit, informace, které měli, se rozhodně mohly hodit.
„Dám si koupel,“ zapřemýšlela, „a nacpu se...“
„Sama?“
Kapitán pozvedla jedno obočí, „Ale! Hlásíte se... pane?“
John se zastavil a kuckl: „Co? Ne!“ vydechl. „Lorne by mě zbil...“ Když viděl, že se rozesmála, tak se přidal. Jistě, on měl Ronona, byl nezničitelný!

Ale až takoví parchanti byli Antici? No tohle by mě nikdy nenapadlo. O Atlantis a jejích duších jsme už věděli, ale že by to takhle bylo u každé základny?
Sečteno, podtrženo, velmi překvapující díl, plný dějových zvratů.
Jinak přeji všem Veselé Vánoce a šťastný Nový rok!

Pekné, morbídne, poučné a aj šťastné.
Skoro ako Vianoce v práci.
Tak aj ja Ti prajem: Šťastné a veselé prežitie týchto sviatkov, ako aj veľa darčekov, zdravia a pohody.
a

Děkuju za komentáře jako vždy velmi potěšili

BB20:

Toto je spoiler!!!:

No, byli , nějak jsem se moc rozepsala a upřímně jsem tohle úplně nechtěla, ale třeba to bylo jinak. Sice je do výpověď jednoho Antika, ale to nemusí znamenat úplně vždy pravdu . Takže zatím bych zůstala u toho, že Antici byli mrchy a ano, na každou větší základnu a město ovládá jakoby jedna "duše". Hold početný národ

Jinak teď zase pro všechny, přeji všem úspěšné vykročení do nového roku a krásného Silvestra nepřežeňte to s alkoholem (ti nad osmnáct, ty pod, tohle ignorují, protože nepijí ). Nepřecpěte se chlebíčků a brambůrek .
Protože na Silvestra budu tam, kde lišky dávají dobrou noc, tak sem přidávám další (a zároveň poslední) díl, který (doufám) se bude všem líbit a tím pádem zakončuji celou povídku s názvem Hádův kult.
Za korekci opět děkuji tajemnému DA a vám všem opět příjemné počtení .

5. část: Konečné rozhodnutí

Stáli opět na Atlantis, akorát tentokrát cítili něco jiného. Cizího. Možná strach, ne jejich, ale Atlantis. Věděla, že oni vědí a bála se, co udělají, stejně jako oni měli strach z toho, co dokáže. Nebylo nic jednoduššího, než zastavit ventilaci v nějaké místnosti a čekat.
John Sheppard si odkašlal a pohlédl na zbytek. Čekali, že se něco uvolní a zabije je. Nakonec se odhodlal a šel vyřídit novinky velícímu, stejně jako zbytku. Všem dal po zbytek dne volno. Tom Sanders donutil kapitána Petersonovou, aby s ním šla ještě na ošetřovnu a doktor McKay? Ten se naštvaně odebral do svého pokoje, kde se rozhodl řešit něco velmi důležitého, jako například: Jakou náplň má ta kobliha?

„Jak moc je to zlé?“ staral se Richard Woolsey a sledoval svého zástupce.
„Ani moc ne, s Atlantis nic nenaděláme, lidé se to stejně jedou dozvědí. A co udělá tohle město, to je ve hvězdách. Jen jsem překvapen celkovým postojem Antiků,“ podrbal se na zátylku. „Víte, vždycky jsme si o nich mysleli, že jsou slušní, sem tam se jim něco nepovede a oni místo toho...“
„Byli hovada?“ zkusil to doplnit generál O´Neill. „Daniel by z toho asi neskákal radostí po stropě.“
„A kdo ano, pane?“ nechala se slyšet Carterová. „Jsou to naši předci. Komu by udělalo radost, že jeho prapraprapra... několik pra... babička byla něco jako Hitler za druhé světové války a válčila se vším, co mělo nohy?“
Generál Brisom se nedůvěřivě zamračil. „Tak zlé to být nemohlo. Nebo ano?“
„To nevíme,“ zakročil rychle John, „nežili jsme v té době, ale každopádně výpověď jednoho nemusí znamenat úplnou pravdu.“
„To rozhodně ne,“ přikývl Richard, „ale rozhodně bych se tímto řídil, nerad bych byl překvapený něčím, o čem jsme věděli, ale ignorovali jsme to. Takže, podplukovníku, prosím, sbalte se a zítra v devět hodin se potkáme u brány. Prosil bych, abyste si vzal slavnostní uniformu a připravil se. Hlášení pokud možno napište ještě dnes a předejte ho kapitánu Petersonové.“ Rozdal rychlé rozkazy a vstal. Tím naznačil, že porada skončila.
„Pane,“ zastavil jej ještě John. „Nevíte, kde je Lorne? Potřebuji s ním projednat nějaké věci a myslel jsem, že bude u brány...“ Zarazil se a zamračil, když se kolem něj rozezněl špatně tlumený smích.
„Major Lorne je momentálně indisponován,“ začal jemně Woolsey. „Zatrénoval si z Rononem a vyvázl s modřinou na čelisti a velkou podlitinou na žebrech. Pravděpodobně bude u sebe nebo u kapitána v pokoji.“
„A kňučet...“ zabručel Brisom, „co jé?“ vydechl, když na něj všichni koukali. „On bude obskakován a hýčkán... pokud to neudělal, pak je to pěkný blb.“

Zuzana se konečně dostala do svého pokoje. Unaveně ze sebe shazovala uniformu a oblečení. Když už chtěla shodil poslední kousky, tak se zarazila. Někdo tu byl? Rychle se otočila k posteli a zamračila se.
„Nemáš svoji postel?!“ zavrčela na nezvaného návštěvníka a zaplula do koupelny.
Evan Lorne se za ní chvíli koukal a pak se víc zahrabal do dek. Bolelo jej snad všechno. Nechápal, proč se nechal takhle vyprovokovat. Jenže zpochybňování jeho mužnosti, to bylo něco jiného. Musel se bránit. I když toho Ronona mohl vynechat. On si to s ní vyřídí, jakmile vyjde ven.
Čekal dlouho, skoro usnul, ale když vyšla ven v županu a koukla na něj, tak se rozesmála. „S kým ses popral?“ starala se. Všimla si krásné modřiny, která se už vybarvila.
„S Rononem,“ kuňkl a nahodil jeden ze svých štěněčích pohledů. K jeho překvapení zabral.
„Ty má chudinko,“ vyknikla okamžitě kapitán a šla ho utěšovat.

Na konečné rozhodnutí čekala netrpělivě celá Atlantis. Lehké podráždění a neshody se stávaly častějšími a nejistota se šířila všude. Nikdo nemluvil o ničem jiném. Major Lorne měl co dělat, aby celou situaci utišil. Snažil se, opravdu ano, ale o relativní klid se postarala až kapitán Petersonová, která udělala veřejné prohlášení, o kterém samozřejmě Lorne neměl ani tušení. Prakticky všechny vybídla, aby se uklidnili, že s rozhodnutím nikdo nic neudělá a pokud má někdo nějaký problém, ať to řeší s ní... a od té doby byl klid. Jenže napětí se nevytratilo, spíše narůstalo, a celkově to vedlo ke skleslé náladě všech.
V tuhle dobu někteří uvítali optimistickou povahu Lorna a jiných, kteří nejsklíčenější utěšovali a skálopevně věřili, že výsledky přejdou jen v jejich prospěch. Nijak jinak to dopadnout nemohlo. Ve skutečnosti nejčastěji propadal depresím major Lorne, který mohl nejvíce ztratit. Pokud se Atlantis nestane kolonií, dost lidí odejde a pokud nebude schválena ona jedna malá záležitost, pak on nebo Zuzana taktéž odejdou. Poslední, co v téhle době všichni potřebovali, je snížení stavů. Dělal si starosti se vším, trápil se už jen/i u přídělů jídla a všeho. Nechápal, jak tohle dokáže Woolsey zvládat. Sám chodil spát pod přísným dohledem kapitána v jednu ráno, ale vstával tajně v pět, aby stihl udělat vše, co potřeboval. Co však nevěděl, bylo, že kupa dalších dělá to samé.
Doktor Sanders s Beckettem rozdali za celý čekací týden tolik stimulantů, kolik nerozdali za celý rok. Nejčastějším zákazníkem se stalo zastupující vedení. Jen čekali, kdy dojde ke kolapsu celkového organismu u půlky základny. Nakonec dokonce i uzavírali sázky. Škoda jen, že týden utekl rychleji, než si mysleli.

Richard Woolsey se s podplukovníkem vrátili ve večerních hodinách, přesto však měli pocit, že došli někdy do doby kolem polední. Před bránou pobíhalo tolik lidí a dokonce se i v zasedací místnosti svítilo. Podle všeho se tam projednávaly nějaké mise a nebo major s kapitánem řešili měsíční rozpisy a jejich úpravy.
„Řeknete jim to vy?“ staral se John. „Nebo jim tu děsivou novinku mám oznámit já?“
Richard se pousmál. „Pokud se jedná o majora a kapitána, tak vám to přenechám. Myslím, že z toho máte zvrácené potěšení... Já jdu probudit zbytek základny a udělat celkové prohlášení.“ Chtěl to mít z krku. Za celý ten týden netoužil po ničem více, než po své posteli. Protáhl se a pak se jal své povinnosti. Oznámil celému spícímu i nespícímu městu, že Atlantis je od dnešního dne kolonií Spojených států amerických. poté se konečně odebral do svého pokoje a spokojeně pozoroval všechny okolo, kteří se dělili o svou radost...

John Sheppard došel k dvojici, která podle něj měla projednávat něco důležitého. Jenže v tuhle chvíli oba tvrdě spali. Hlavy měli podložené papíry, které se válely všude kolem a oni tiše oddechovali. Bylo mu až skoro líto je budit, ale... čert to vem! Jasně, že je musel vzbudit! Pak s mírným úšklebkem a škodolibou radostí sledoval, jak na něj oba dva nevěřícně koukají a mrkají. Zřejmě přemýšleli, kdo to ksakru je a co chce v tuhle noční dobu. Zřejmě jej považovali za nějakou odpornou obludu, která se sem připlazila kanalizací.
„Pózor!“ zavrčel a s naprostou radostí sledoval, jak oba vyskočili na nohy do předpisového pozoru. „S radostí vám oznamuji, že Atlantis se stala od dnešního dne kolonií a vy... no, budete muset spolu trávit všechen svůj čas. Vaše manželství bylo projednáno a schváleno. V závislosti na tom bych vám rád postrčil onen jeden pokoj, který vzhledem k jeho prostorám může být odbývám pouze manželskou dvojicí. Budete to mít blíže ke strategickým místům, jako je ošetřovna, jídelna... ano Lorneová?“ zahučel, když si všiml, jak jeho podřízená mává rukou.
„Smím omdlít?“ houkla a pak se složila na zem.
„A tohle je co?“
„Hm... zřejmě není moc odolná vůči účinkům stimulantů,“ uchechtl se Evan. Kdo ví, proč měl pocit naprosté radosti. Pak si se smíchem přehodil svoji ženu přes rameno a vydal se s ní na ošetřovnu. Sám cítil, že ono šťastné pochechtávání asi nepatří k jeho běžným stavům.
Nutno podotknout, že si kapitán s majorem na ošetřovně nějaký čas pobyli a peněženka Toma Sanderse se zvětšila o dvacet dolarů...

Takže McKay konečne rieši aj veľmi dôležité veci,

jako například: Jakou náplň má ta kobliha?

p.Lorne s p.Lorneovou si užívajú okrem iného aj ošetrovne a všetci si vydýchli.

Neviem, čo sa stalo s "osobou" Atlantis. Možno sa s ňou dalo akosi spojiť cez počítačové rozhranie alebo niečo podobné.

Mne sa len nezdá, že sa stali kolóniou len USA a nie viacerích štátov ktoré spolupracujú na projekte.

To by bolo asi všetko.