Kapitola 7
Ztracený ráj finálová část první série22. 4. 2030-Ida, Eden Prime, Erebus, sídlo guvernéra„Pane guvernére, je čas,“ řekl admirál O’Neill a naznačil směr k východu.
„Nepředpokládám, že jste již nějakou náhodou dokončili evakuaci. Že ne,“ zeptal se guvernér Orlov.
„Ne.“
„Potom i já zůstávám. Erebus, Hestie a Orioko byly sice již vyklizeny, dále od brány ale stále zůstává mnoho lidí. Potřebují vůdce. Naději. Pokud bych teď odešel, nikdo by neuvěřil, že máme šanci. Navíc mám autodestrukční kódy města. Jestli se sem dostanou, celé jim tom do těch jejich … Co to sakra vůbec mají? Každopádně jim to tu nezůstane celé.“
O’Neill přikývl. Podobná opatření byla ve všech městech. Pokud by někdo získal pozemskou technologii, byla by to katastrofa.
Jack docela chápal guvernérův postoj. Zatím bylo evakuováno na čtvrt miliardy lidí a to hlavně díky hvězdné bráně a transportům. Brána se nezavírala. Neustále do ní proudila energie z generátorů a proud lidí. Ti byli co nejblíže transportováni do blízkosti brány a jakmile prošli, byli na druhé straně opět sbíráni a přenášeni na provizorní místa. Nevojenské lodě, které byly na planetě, se také činily a braly stovky pasažérů. Nebylo jich ovšem dost a jen málokterá byla dost rychlá na to, aby zvládla víc než jednu nebo dvě otočky od nejbližší zabezpečené planety. Lidem, kteří nemohli být evakuováni, bylo doporučeno stáhnout se do krytů. Těch bylo několik v každém městě. Stále to ovšem nestačilo. Na Edenu žilo podle nejnovějších údajů více než jeden a půl miliardy lidí. Jen třetina byla evakuována, nebo v krytech. Zbytek byl nucen spolehnout se na ochranu lodí a městských štítů, které se již tyčili nad každým z nich až na ty nejmenší osady.
„Naléhavá zpráva pro admirála O’Neilla, od generála O’Neilla,“ ozvalo se v kanceláři.
„Omlouvám se, guvernére, musím jít,“ řekl Jack, kývl na dva muže u dveří a Leafa a odešel. Oni tři muži v brněních jej následovali.
Provizorní velitelství, 300m na sever od brányLeaf spolu s Jackem a dvěma vojáky procházeli skrz tábor plný beden s municí, zbraněmi, lékařským materiálem nebo jídlem. Vedle stanu mediků (poměrně veliká budova z vlnitého plechu krytá vlastním malým štítem, generátorem a sterilizačním polem) zabočili doleva a vešli do velitelského stanu. Tam Jack spustil holografickou projekci, na které se zobrazil on sám, jen o něco starší.
„Zdravím. Mám dobré zprávy. Eternity se právě dokončuje. Rád bych abys tam vyrazil. Projdi s evakuovanými branou. Na druhé straně tě vyzvedne expresní loď. Hned jak tam …“
„Promiň, ale neřekl jsem, že to beru. Zůstávám tady. Nebudu riskovat, že mi tu Daniels rozfláká loď,“ řekl Jack a s těmito slovy odešel.
„Já mu to zkusím rozmluvit. Něco mi říká, že je to důležité, ale zaboha si nevzpomenu, kdy už sem o té Eternity slyšel,“ řekl Leaf a také odkráčel, zanechávajíc za sebou zmateného generála, který se sám sebe ptal, kde teoreticky jen plukovník mohl slyšet o jejich nejtajnějším projektu.
Venku před stanem
„Jacku. Jacku! Jacku počkej!!“
„Co je?“
„Hele, známe se už nějakou tu chvíli. Co tě žere?“
„Nic.“
„Vážně, protože jak tě znám, tak bys normálně po možnosti velet nové lodi skočil okamžitě a bez rozmýšlení.“
„O tom se nehodlám bavit,“ řekl Jack a obrátil se k odchodu, přičemž málem porazil jednoho androida přenášejícího munici k palebným postavením.
„Stůj sakra a odpověz.“
„OK. Fajn!“ Řekl Jack a zprudka se obrátil. „Nechal jsem vás ve srabu. Mohli jste všichni zaklepat bačkorama. Už z boje utíkat nebudu.“
„Jo, to je fakt chytré a hrdinské. To, že jsi ustoupil, abys nepřišel o skoro jeden a půl tuctu lodí byl ten nejblbější nápad a úplně všichni tě za to obviňují,“ z Leafova hlasu ironie jen sršela, „to že jsi ustoupil, byla ta nejchytřejší věc, co jsi snad kdy udělal.“
Po chvíli se oba uklidnili.
„Hele Jacku, já vím, že se ti to hnusí, žereš všechny ty keci o tom, jak neopouštíme svoje lidi a podobně, protože ti to servírují od malička. Někdy jsou oběti ale nezbytné. Neříkám, že máš zdrhnout jak srab aby sis zachránil vlastní zadek. To je vlastně důvod proč jsem se dal k SFE a vůbec k armádě. Ale pro vítězství někdy musíš něco obětovat. Pokud je tu šance, že ten projekt Eternity zvrátí průběh boje, nejen že bys měl, ty prostě musíš vypadnout a velet tomu. Něco mi říká, že je to tak jediné správné řešení. Něco důležitého bych o tom měl vědět, ale nemůžu si vzpomenout. Možná jenom něco co se mi zdálo a teď už si na to nevzpomínám,“ Leaf zatřásl hlavou, aby se zbavil přebytečných myšlenek.
„To je jedno. Teď koukej padat zpátky do stanu a říct, že přijímáš.“
Jack potlačil nutkání Leafovi jednu vrazit, potom i nutkání ho seřvat a nakonec dokonce i sarkasticky odvětit, „Ano, pane!“, a odešel do stanu.
Leaf se šel připravit. Spolu s několika dalšími si vybral skryté místo mezi keři na vrcholu kopce, přitáhl sem bednu s municí, kterou položil do bezpečné vzdálenosti od sebe a posadil se. Bohužel mu nedovolili vzít si s sebou hybrid, do kterého se na té výzkumné planetě okamžitě zamiloval. Místo přemýšlení nad nedávnými událostmi radši začal pozorovat ležení. Bylo obrovské. Nacházelo se zde několik desítek tanků, o něco víc mechů, stovky androidů narychlo předělaných aby víc vydrželi, a stovky tisíc vojáků, mezi nimiž sem tam procházeli temné postavy SFE. Nepřehlédnutelní byli také Jaffové se svými tyčemi. Vojáci upevňovali poslední zbraně na svá místa, aby se nemuseli vypořádávat se zpětným rázem vynuceným silou nepřátelského brnění. Leaf byl zhruba tři stovky metrů od ležení a asi čtyři sta od předpokládaného výsadku a přesto už byl na hraně účinného dostřelu jeho zbraně. Tedy alespoň účinného proti Pillards. Za poslední roky se mu nepodařilo zúčastnit se boje na takovou vzdálenost, která by skutečně prověřila jeho schopnosti a zužitkovala výcvik odstřelovače. Infiltrace, boj muže proti muži a boj na krátkou vzdálenost mu naopak přišly velmi vhod. To byl možná důvod, proč jeho bojovou třídu označovali jako infiltrátor. Pak tu byl ještě technik a těžká pěchota. Alespoň co se SFE týče. Každý z nich byl sice cvičený jako univerzál a zvládali prakticky všechno, v něčem byl někdo ale lepší než jiný. Teoreticky by se mohl považovat i za technika, jelikož v tom byl také silně nadprůměrný, v odstřelování ovšem naprosto vynikal.
„Varování. Všem ozbrojeným silám. Zachytili jsme nepřátelskou flotilu směřující k nám. ETA 15 minut. Připravte se na výsadek. Opakuji …“ začalo se ozývat z vysílaček a amplionů po celém ležení. Vojáci rychle naskákali do zákopů a chopili se zbraní. Každý z nich měl standartní neprůstřelnou vestu a dva zásobníky pro své kulomety, každý po 150 nábojích. Mechy se aktivovaly a mírně nadzvedli. Tanky zaměřili každý svůj úsek zpoza valů, za kterými byly ukryty. Zpoza kopce se zvedla směs pozemských stíhaček a přeletěla Leafovi nad hlavou, načež zamířila na orbitu.
„Představení může začít,“ řekl si Leaf a v duchu děkoval komukoliv za to, že dostali tak přesné informace od cestovatelů, skrytých po celé galaxii díky Noxským technologiím. Bez nich by totiž ani neměli tušení, že výsadek začne o celých šest hodin dříve. Lehl si ke své pušce a přehodil přes sebe maskovací síť ve stylu hejkala.
OrbitaPolovina flotily se stáhla na předpokládané místo vystoupení z hyperprostoru, druhá na opačnou stranu planety, kdyby náhodou chtěli nepřátelé obráncům vpadnout do zad tak, že by zůstali v hyperprostoru o pár setin déle, popřípadě vpadnout do zad jim. Všechny stíhačky, bombardéry, bojové sondy a jumpery byly vypuštěny.
Asgardé se také rozhodli pomoci a proti nepříteli, který je sužoval ještě více, než pozemšťany vyslali třetinu své flotily. Jednalo se o dvacet lodí třídy O’Neill desítku třídy Daniel Jackson a jednu experimentální loď třídy Samantha Carter. Jednalo se o úplně novou třídu po vzoru pozemských. Oproti ostatním Asgardským lodím byla malá, dosahovala necelého kilometru na délku, štíhlého mírně oválného tvaru s jemnějším, elegantním rozšířením na zádi než bylo u Asgardů běžné. Největší rozdíl byl v interiérech. Konečně se dalo říci, že je to bojová loď. Chodby byly malé a úzké, stejně jako v případě pozemských, a loď doslova pulzovala energií z vodičů ve stěnách. AAR generátory byly využity také velmi hojně. Oproti pozemským využívali jako sekundární zbraně místo dronů své kanóny podobné těm tollánským nebo hlavním zbraním nacházejícím se na Billiskneru. Bodová obrana byla také o něco slabší. Thor ale lidi ujistil, že se tato loď silou rovná SD-499.
Asgardé na planetu transportovali také své jednotky, které si našli místa po okrajích bojiště. Bylo jich sice jen několik stovek, měli ovšem podobné brnění jako SFE nebo jako jejich bratranci z Pegassa. V této bitvě se měli především učit. Pozemní válečnictví bylo doménou lidí, kteří téměř bez přestání někde válčili již od svého vzniku. Jednotlivé bitvy se lišili jen měřítkem a technikou.
http://www.youtube.com/watch?v=e2z28mutY1EO 15 minut pozdějiZ neuvěřitelného množství hyperprostorových oken začaly vyskakovat lodě, které přivítaly spojenecké paprsky a transporty atomovek. Desítky lodí byly zničeny ještě dříve, než stihly nahodit štíty. Ty, kterým se to povedlo, však stačily zaštítit zbytek. Brzy se v soustavě objevilo více než devět tisíc neporušených lodí, které evidentně přišly na to, jak blokovat přenos. Zbytek atomovek tak lidé rozeslali co nejblíže k nim, aby se pokusili vyřadit štíty. Vesmír ozářila druhá série výbuchů. Tentokrát jen v jedné fázi a v menším měřítku, než při přepadu hlavního roje před několika dny. Atomovky se však nedostaly ani vzdáleně dost blízko na to, aby způsobily nějaké vážnější ztráty. Nepřátelské štíty pouze o něco málo klesly a na sedmi místech do sebe na chvíli oslepené lodě vrazili. Z toho pětkrát se navzájem zničili a ve dvou případech si velmi vyčerpaly štíty. Během několika vteřin nepřátelské lodě vypustily tři vlny stíhačů. Jako odpověď na to, pozemští piloti vypustili MAAM rakety. Ty zničili první i druhou vlnu a třetí zmenšili na polovinu, přičemž do vesmíru vyletělo neuvěřitelné množství trosek. Zbylé nepřátelské stíhačky ale stále převyšovali ty pozemské početně nejméně 3:1 a lidem zbývaly už jen standartní energetické střely. Během vteřin se letky i velké lodě promíchali. Byla to pro pozemšťany jediná šance. Jak velké lodě, tak i bombardéry a stíhačky mrštně kličkovali mezi nepřáteli, omezovali jejich palebný úhel a nutili je střílet opatrně, aby nezasáhli jeden druhého. I tak si Pillards uštědřili spoustu ran mezi sebou. Pozemské stíhačky již po několikáté proletěli polem trosek, spoléhajíc na své štíty. Sice je to vyčerpávalo, ale podařilo se tak již zničit několik nepřátel, které rozpáraly kusy stíhaček jejich bývalých spolubojovníků. Pozemšťané byli navíc jasně lepší piloti, především se znovu osvědčili elitní tygří letky, jejíž označení přešlo z dřívějších dob, kdy tak byly označováno 21 letek národů NATO a 13 dalších s čestným členstvím.
Většině pozemských stíhaček už začínaly selhávat štíty a přicházely tak o svou výhodu. Velké lodě prolétávaly vedle nepřátelských stále těsněji a ve víc a víc krkolomných formacích. Jeden kapitán byl dokonce nucen nouzově rozpojit svou loď, aby se vyhnul nepřátelské, vedle níž bylo příliš málo prostoru. Výbušné západky spustily a části lodě obletěly tu nepřátelskou všemi směry, přičemž na ni neustále pálili. Podařilo se tak vyřadit její oslabené štíty z předchozího čelního útoku a loď explodovala. Za ní se rozpojené části opět spojili, využívajíc přitom záložní svorky.
Nepřátelé již vypustili výsadkové moduly a několik křižníků si to zamířilo na přistání. Bombardéry se zvládli postarat o část modulů a jeden nebo dva přistávající křižníky. Nezvládali však pokrývat všechno. Obrané satelity se stahovaly směrem k bitvě a pálily, jak jen to bylo možné. Útočné sondy se snažily vykrýt zbytek modulů, setkaly se však s jen minimálním úspěchem oproti zaštítěným modulům. Většinu jich navíc zničily nepřátelské stíhačky už při prvním průletu. Z pozemských lodí vyletěly drony. Opět ale nenadělali moc velké škody. Pomohly však stíhačům a dorazily některé moduly, které se nestačili posunout a také pár desítek již oslabených lodí. To už se však stíhačky dostaly mimo dosah a vletěly do atmosféry planety. Na tu začala dopadat konstantní palba z těch nepřátelských lodí, které buď minuly, nebo se jim jednoduše nenabízel lepší cíl. Ze satelitů a silných pozemských lodí vyšších třídy vycházely mohutné paprsky, které někdy vyřadily dvě nebo tři lodě najednou, pokud se jednalo o křižníky. Trosky zničených lodí začaly nebezpečně vyplňovat bojiště. Pro Pillards to byla ovšem mnohem větší nevýhoda než pro pozemské a asgardské lodě. Lidé se je tudíž snažili vtěsnat co nejvíc k sobě. Přinutit je udělat chybu. Odstřelovali jim boky a lodě, které se moc vzdálili. Celkem se jim to dařilo. Takové množství lodí se na chvíli začalo stahovat k sobě. Část lidské flotily, která prolétala mezi nimi, byla nucena své pozice opustit. Začalo docházet ke kolizím, které Pillards stály téměř čtyřicet lodí, než si uvědomili, že proti nim lidé nemají šanci, pokud nebudou jednat na vlastní pěst. Flotila se začala koordinovat a znovu roztahovat, vytlačujíc přitom pozemské lodě pryč. Tehdy lidé provedli poslední část svého plánu. Všechny lodě dostaly rozkaz k ústupu. Rozpínající se Pillards se za nimi vyrhli. Uletěli však jen několik desítek kilometrů, než celé okolí ozářili nukleární výbuchy z hlavic, které tam mezitím lidé umístili, zatímco mátli senzory nepřítele ustavičnou palbou. Výbuchy zbylých pozemských hlavic vypařili několik lodí, zbylým vyřadili štíty a jejich kusy poslaly zpět k jejich spolubojovníkům. Když se lodě Pillards snažili vyhýbat kusům trosek, které mnohdy představovali i čtvrtinu lodě, opět došlo ke vzájemným kolizím, způsobeným velkou blízkostí jednotlivých lodí.
SD-499 Destroyer, Můstek„Doháje. Ti bastardi se nechtějí nechat zabít,“ řekl Daniels, který už před chvílí transportoval Jacka skrz bránu.
Jackův plán fungoval. Nebo by tedy fungoval, pokud by nezareagovali tak rychle a znovu se nerozptýlili. Kdyby to vyšlo, flotila Pillards by prakticky implodovala. Plán měl stejně ale alespoň nějaký účinek a vyřadil podstatnou část nepřátelských sil.
„Status!“
„Přišli jsme o dvacet lodí, většinu satelitů, skoro všechny bombardéry, přes polovinu stíhačů a všechny sondy. Asgardé hlásí pět zničených O’Neillů, dva Jacksony a Carter je se štíty na osmdesáti. My máme pětasedmdesát na primárních, sto sekundární. Nepřátelé ztratili zhruba tisícovku lodí. Možná víc. Na planetě začíná výsadek. Hlásí mnohonásobnou přesilu. Atmosféra planety se stává nedýchatelnou v důsledku silné ionizace. Povrch navíc začíná být značně nestabilní,“ hlásil senzorový na můstku, zatímco kapitán v antickém křesle zrovna provedl obrátku okolo jedné mateřské lodi a výstřelem usmažil čtyři oslabené křižníky v řadě. V této fázi bylo nutné absolutní koordinace a tak kapitáni většinou pilotovali a stříleli sami.
„Ještěže ta mřížka drží.“
OrbitaŠtíty selhaly dalšímu ze satelitů, načež mu další dvě střely roztrhaly část pancéřování, a třetí jej dorazila. Mezitím se další modul přesvědčil o účinnosti plasmové mřížky, když byl prakticky rozkrájen na tenké plátky fázově kmitající plasmou. Lidské lodě se opět promísili s nepřátelskými a Asgardé zůstávali na okraji bitevního pole. Snažili se zopakovat pozemské manévry, ovšem jen s omezeným úspěchem. Byli zvyklí na přímočařejší a méně hbité bitvy. Oproti tomu lodě pozemšťanů prováděly manévry, za jaké by se nemusela stydět žádná stíhačka, v zoufalé snaze přežít a ubránit Eden. Pomocí výkonných manévrovacích motorů se jim dařilo uhýbat velké části nepřátelských střel, které tak končili na štítech nebo pancéřování jiných lodí. Na můstku již byli již dávno všichni připoutaní, jelikož i s inerciálními tlumiči dosahovalo přetížení několika G. Jejich pohyblivost se stala tím jediným, co je chránilo před tím, aby je nepřítel dostal jednoho po druhém, jako na té výzkumné planetě. Bránilo to nepříteli koordinovat svůj útok. Všechny pozemské lodě měli již dávno vypnuty všechny nekritické systémy a veškerá energie proudila do motorů, štítů, senzorů a zbraní. Jejich štíty byly prakticky neustále viditelné a zatěžované sprškami střel a trosek.
SD-499 Destroyer, Můstek, o několik dalších minut později.„Všem lodím. Tady vlajková loď SD-499 Destroyer. Všichni přepnout na nouzový mód. Opakuji. Přepnout na nouzový mód,“ rozkázal lodím Daniels.
„Pane, štíty na patnácti. Sekundární 45. Dlouho už nevydržíme. A ten asgardský bitevník už taky začíná kolabovat.“
„Vím. Slyšel jste. Připravit na nouzový mód za 3, 2, 1, …“ Rozkázal Daniels a při odpočtu se již připoutával. Najednou všechno zhaslo. Loď potemněla až na velitelské křeslo, vypnula se ventilace, podpora života i umělá gravitace. Lodní komunikace byla taky odstřihnuta a všechna energie tekla do štítů a zbraní. Inerciální tlumiče fungovaly na záložní zdroj a motory na svou vlastní nouzovou pohonnou jednotku. Místo obyčejného spojení byla vytvořena neurální komunikační linka mezi posádkami lodí i uvnitř nich. Všichni seděli připoutáni v křeslech ve stavu podobnému bezvědomí, aby se mohli maximálně soustředit na ovládání lodě a navíc šetřili vzduchem, který jim v nouzovém režimu zbýval.
V Danielsovu vědomí se nyní zobrazovaly veškeré informace. Okamžitě zjistil, že toto opatření zvedlo energii obou štítů o téměř pět procent. Podobně tomu bylo i u ostatních lodí.
OrbitaVe vesmíru se neustále proplétaly lodě. Tentokrát už ale bylo jasné, že jsou pozemšťané tlačeni blíže a blíže k planetě. Další a další nepřátelské křižníky se probojovávali dolů na povrch, který byl trhaný na kusy energetickými střelami nepřátel. Z měst a zaštítěných základen stoupal proud střel. Pomáhalo to. Ne však dost. Co chvíli se objevil výbuch. Většinou u Pillards, ale příliš často také mezi lidmi a asgardy.
Novému asgardskému bitevníku začaly selhávat štíty. Několikrát ještě zablikaly a na jeho pancíř začaly dopadat energetické střely.
Jeho kapitán poslal varování, nastavil přetížení AAR reaktoru a zamířil si to přímo mezi nejhustší shluk nepřátelských lodí. Pozemské i asgardské lodě mu udělali místo a on těsně před výbuchem aktivoval svůj záchranný modul.
Vesmír okolo Edenu poznal svou první antihmotovou bombu.
Modrý záblesk. Vesmírem se prohnala neviditelná vlna energie, která roztrhala nejbližší padesátku lodí a vyřadila štíty dvojnásobku dalších.
Pokud to ještě šlo, boje se pozemšťanům začaly zdát ještě rychlejší. Agresivnější. Během několika minut zbyla ve vesmíru polovina lodí. O pět minut později byl celkový počet pod dvěma tisíci a boj se stále více začal naklánět ve prospěch Pillards.
Lidé byli zoufalí. Vlajková loď už dostala několik zásahů přímo do pancíře, když jí na okamžik vypadly štíty. Hybridní konstrukce je zachránila a díky nanitům se díry dokonce začaly zacelovat. O další dvě minuty později mohli sledovat, jak jedna z posledních dvaceti Aliančních lodí klesá na planetu. Vzdala boj s gravitací a tak tak si udržovala štíty, přičemž byla tlačena neustálou palbou stále níž a rychleji. Těsně před dopadem to její štíty, stejně jako štíty dvou dalších lodí vzdaly. Pak tří. Okamžitě byly nemilosrdně roztrhány, i když se snažili rozpojit a jednotlivé menší lodě skrýt za těmi, co na tom byli lépe, nebo jednoduše utéct do hyperprostoru.
Posledních jedenáct pozemských lodí a tři O’Neilly se držely pouze silou vůle proti téměř dvěma stovkám nepřátel. Na mohutné paprsky ničící tři nebo čtyři lodě v kuse mohli zapomenout. Zbraně byly téměř z poloviny vyřazené buď přehřátím, nedostatkem energie, nebo nepřátelskými zásahy skrze problikávající štíty.
Nemohli dokonce ani přetížit svoje reaktory, jako to udělali asgardé. Nepřátelé byli jednoduše moc daleko od sebe. Zničili by tak zhruba dvacet, možná třicet lodí. Nepřátelské lodě byly všude kolem a Alianční O’Neilly a Superdestroyery se snažily palbě spíše vyhýbat a čas od času ji opětovat.
http://www.youtube.com/watch?v=Klw9DSto3jUZačátek útoku, PovrchNad městy začaly prolétat nepřátelské výsadkové lodě a křižníky. Stíhače následovaly hned poté. Nejdříve ty nepřátelské a hned za nimi ty lidské. A potom znovu ty nepřátelské. O pár vteřin později to bylo jedno. Všichni byli všude. Vzduch naplnil zvuk střelby, energetické paprsky, rakety země-vzduch, projektily tanků a mechů, drony a střely z městských railgunů. Supersonický třesk byl všudypřítomný.
Jeden nepřátelský křižník to dostal při přistání. Vysadili mu štíty, potom nejspíš levý motor a drasticky tak změnil směr, přičemž to polovinou své hmoty napral přímo do štítu. Ten jej v místě dotyku prakticky uřízl a zbytek vraku pokračoval pomocí druhého motoru a setrvačnosti ještě několik set metrů, než jeho přední část narazila do země a zvedla vlnu hlíny dva metry vysoko.
Skoro jako by to byl nějaký signál. Zbytek nepřátelských lodí přistál a okamžitě zaplnil bojiště nespočtem hmyzu. Lidé je přivítali salvou dosud v lidské historii nevídaných rozměrů. Salva u Krymu oproti ní vypadala jako menší přestřelka několika málo lidí. Tisíce a tisíce brouků bylo rozstříleno napadrť. První čtyři linie, pokud se tomu u hmyzáků dalo tak říkat, padly během mžiku. Tanky způsobily poměrně velkou spoušť i uprostřed jejich řad. Stále se ven ale hrnuli další. Přistávalo více a více lodí. Jediné co pozemské tanky dokázali, bylo, že na každou jimi zničenou výsadkovou loď dosedli dvě další. Dokonce přistávali i na trosky po svých vlastních lodích. Pak se ven vyhrnuli Herbipsové.
Pozemské palné zbraně mají jedinou chybu. Musí se nabíjet.
Pillards postupovali. Na každý metr čtverečný připadali průměrně dva jejich mrtví. Potom se kolem přehnali Herbipsové. Několik Pillards udupali, ale jakmile se dostali do první linie, poskytli krytí tělem.
Lidské rakety byli i proti takovýmto bestiím účinné. Omezeně. Na jedno zabití bylo potřeba průměrně tří raket. Alespoň tedy těch co se trefily.
Padlé obludy vytvořili přirozené překážky. Tedy alespoň pro lidi. Pillards to ani nezpomalilo a přelézali jako mravenci přímo přes ně.
Leafova poziceLeaf měl na rozdíl od vojáků tam dole skutečný přehled o situaci. Pozemské linie byli ubohé. Ubohých jednosto metrů široké. Pillards měli obsazeno několikrát větší území. Mnohokrát větší. Lidské se táhlo od hlavního města k bráně. To byly zhruba dva kilometry. Mezi tím byl pruh štítů přes volné prostranství, kterým utíkali lidé, nouzově evakuovaní transportním paprskem z jiných měst v dosahu. Poté zákopy vojáků, velitelství, stany atd. po obou stranách této uličky. Po obou stranách ubohých sto metrů šířky patřilo vojákům a jejich zákopům. Přes to všechno byli natažené štíty. Ne jako před útokem, kdy byli jen přes velitelství, tábor a důležité budovy.
Z výšky to muselo vypadat jako kolo s tunelem uprostřed, který ústil jak do města (další kolo) tak k bráně a přistávacím zónám (menší kolo).
A všude kolem byli Pillards.
Tak velký obrázek však Leaf neměl šanci spatřit. Hleděl si své části a pálil. Kulce to od něj k cíli trvalo půl vteřiny. On zvládal udržet ve vzduchu tři přesně mířené kulky. Než jedna smrtelně zasáhla zamýšlenou obět, opouštěla hlaveň třetí. Šest kulek za vteřinu. To dělalo sedm zásobníků za minutu i s přebíjením.
„Třistapadesát mrtvých brouků za minutu,“ počítal si Leaf
,“ takhle by měli hodnotit zbraně. Ne střely za minutu. Mrtví brouci za minutu,“ a pokračoval ve střílení.
Vedle sebe měl ještě tři zásobníky a bednu s municí měl kousek dál. Ještě tam bylo dost. Najednou se nad ním přehnal stín. Velký.
Následoval otřes a zmatek.
Další nepřátelský křižník se zřítil přímo na štít kryjící perimetr. Emitory zablikaly ve snaze vyrovnat přepětí, o milisekundu později to však vzdaly a trosky, které zbyly po vraku, se rozletěly všude kolem. Městský štít by to zvládl. Tenhle přenosný se ale také snažil a trosky nebyly větší než motocykl.
Rozletěly se všude po lidských pozicích. Na několika místech poničily zákopy nebo způsobily výbuchy beden s municí. Ztráty na životech nebyly příliš velké, stále však citelné, jelikož teď povolila první obranná linie Aliance. Nejhorší na tom ale byl šok. Palba se skoro zastavila téměř na čtyři vteřiny, během nichž brouci překonali polovinu zbývající vzdálenosti k lidským ležením.
Než se lidé vzpamatovali, hmyzáci jim prakticky klepali na dveře. Herbipsové se už dostatečně přiblížili a začali si vyměňovat rány s lidskými tanky a mechy. Bylo to až nehezky vyrovnané. Kovové organické ostny vystřelované velkou rychlostí proti pozemským strojům neúměrně zatěžovaly jejich štíty. Byla to brutální kinetická síla. Proti ní se postavily drony, střely tanků a railguny mechů. Herbipsové padal rozstřílení a na druhé straně mechům a tankům docházely štíty. Pak začaly selhávat. Posádka takového tanku nebo mechu byla téměř okamžitě prošpikována kovovými ostny, které procházely skrze pozemské pancíře jako nano-nůž hladového vojáka plechovkou jídla míň než dva roky starého.
Mechy měly alespoň šanci uhnout. Tanky nikoliv.
Nejlepší obrana je útok.
Proto mechy i tanky vyrazily vpřed. Byla to totiž jejich jediná šance. Cíl v pohybu se o hodně hůř trefuje. Mechy se jednoduše rozběhly a přeskákaly přes zákopy. Tanky zrychlily, zapnuly antigravitační generátory a použily trysky. Přes zákopy prakticky přeletěly. Tedy až na dvě výjimky. První byl tank, který zasáhli, ještě než stačil vzlétnout a setrvačností tak sjel do zákopu a zabil tři vojáky. Druhý už byl ve vzduchu, když jej prošpikovaly tři ostny. Řidič byl na místě mrtvý a svezl se na stranu. Tank udělal totéž a dopadl přímo doprostřed mezi dva zákopy. Opět zafungovaly Newtonovy zákony a tank udělal několik kotrmelců, které zakončil pádem na bok do zákopu, přičemž v něm rozmačkal čtyři vojáky a jednoho ještě předtím, kdy se valil v mezeře mezi zákopy.
Piloti mechů dělali, co bylo v jejich silách a brzo se utkali s Herbipsy tváří v tvář. Kličkovali a uhýbali jako normální vojáci a přitom pod sebou drtili padlé Pillards. Štíty je na chvíli ochránili oproti jejím ostrým končetinám a oni se tak mohli věnovat velikostně větší hrozbě.
O pár vteřin dříveNajednou se nad ním přehnal stín. Velký.
Následoval otřes a zmatek.
Leaf viděl, jak kolabuje štít a kolem obrovskou rychlostí dopadají trosky. Pak se přes něj přehnal výbuch. Štít mu zablikal a zhasl. Byl usmažený. Leaf poznal, že to právě vybuchla zrovna jeho munice.
„Sakra, sakra, sakra,“ nadával a střílel ještě necelou půlminutu, než mu došlo i to co měl u sebe. Pak se naštvaně zvedl, odhodil už nepoužitelnou zbraň a podíval se na kouřící mrtvoly na kopci. Čtyři vojáci to nepřežili, jelikož si svoje bedny nechali moc blízko, dvěma to stejně jako Leafovi usmažilo štíty a zbytek byl v pořádku.
„Ten výbuch rozhodně neměl být tak velký,“ říkal si Leaf. Potom uviděl, proč jej málem zabil. Než munice vybuchla, kus trosek ji hodil o několik metrů blíž k Leafovi a až poté ji odpálilo horko z hořících trosek.
„Všichni tady. Za mnou. Do útoku!“ Zařval Leaf a sám se rozběhl dole z kopce směrem k pozemským liniím.
Než stihl doběhnout, první zákop padl.
Když přeskakoval přes zákop nejblíže k uličce, vytáhl svou pistoli a ještě z výskoku provrtal hlavu třem hmyzákům vzdáleným od něj skoro padesát metrů. Než dopadl, zastřelil další čtyři a už měnil zásobník. Než doběhl k druhému zákopu, vystřílel i ten a při skoku vyprázdnil do nepřátel i třetí. Před momentem, než se střetnul tváří v tvář prvnímu hmyzákovi, zbývala ve čtvrtém zásobníku poslední kulka.
Šli na něj dva. Tomu vlevo poslal kulku mezi oči. Pohodil si zbraní. Chytil ji za ještě teplou hlaveň a držadlem praštil brouka tak silně, že mu rozdrtil lebku. Znovu pohodil. Uvolnil zásobník a nabil nový, zatímco skopl třetího hmyzáka zpět mezi jeho kamarády. Poslední zásobník vystřílel rychle a na zemi se objevilo sedm čerstvých mrtvol. Další neužitečnou zbraní mrštil po vojákovi před sebou. Ten si překvapením z úderu nestačil ani uvědomit, že Leaf už stihnul tasit svoje meče. Toho nešťastného vojáka připravil o hlavu.
Úder střídal úder. Leafův vztek narostl do neuvěřitelných výšin. Jednoduše musel dát těm lidem v tunelu čas.
„Deaktivovat omezující protokoly. Kód alfa, niner, gama.“
Pak se čas jakoby zpomalil. Tak to bývalo i při normálním boji. Tohle ale bylo jiné. Na obyčejné zostření byl Leaf zvyklý. Tentokrát se všichni jakoby pohybovali skrze med. Leafův tep vystoupil nad 250 za minutu. Tlak vystřelil do nebes. Adrenalin proudil jeho systémem po litrech. Receptory bolesti to vzdaly a byly odpojeny do jednoho. V mládí míval čas od času takovéto stavy. Ještě i před vylepšováním jeho těla. On sám produkoval tolik adrenalinu v krizových situacích jako normální člen SFE.
Potřeboval to nějak vybít. Jinak věděl, že zemře. I tak už měl být dávno mrtvý. Viděl Herbipse, útočícího na druhý přední zákop. Hodil svým mečem. Udělil mu takovou energii, že cestou prošel skrz tři vojáky a s Herbipsem to trhlo, jak se mu zarazil do hlavy. Leaf sám byl nucen k přemetu, aby vyvážil účinky setrvačnosti. Přitom stihnul rozetnout vejpúl dalšího vojáka. Nebylo to dost. Tomu dalšímu jednoduše vrazil pěstí. Ta prošla skrz jeho hrudní pancíř a vrátila jej zpět mezi jeho vlastní. Jeho letící tělo porazilo další tři vojáky. Leaf se prohnul a máchnul zbylým mečem kolem sebe. To způsobilo mírné vylidnění nejbližšího okolí a spršku mimozemské krve, vnitřností a částí těl.
Leaf se proplétal mezi smrtícími končetinami Pillards s nadlidskou rychlostí. Za ním zůstávala stezka zkázy. Na žádném místě nemohl zastavit moc dlouho. Pak to klouzalo, jak byla země promočená cizáckou krví, pokrytá vnitřnostmi a horami těl. Ty mu taky docela překážely ve výhledu.
Před ním se objevil zase další. Vždycky tam byl další. Bodl jej přímo skrze jeho krunýř. Útok zboku nečekal ani on. Byl nucen pustit svou zbraň a čelit svému novému protivníkovi. Třináct úderů pěstmi do krunýře mu netrvalo zasadit déle než vteřinu. Na několika místech krunýře se hmyzímu vojákovi objevily praskliny. Leaf uhnul výpadu druhého brouka, urval horní končetinu tomu prvnímu, obrátil ji a hrotem ji zarazil mezi hrudní a zadní pancíř svého protivníka, což ještě doprovodil kopnutím do zmíněné končetiny takovou silou, že se její špička objevila na druhém konci a voják sám šel k zemi.
Leaf uslyšel vzduch rozrážený ostřím nepřátelské končetiny. Sehnul se a začal se otáčet ve chvíli, kdy mu nad hlavou proletělo smrtící ostří. Než se tak stalo, Leaf dokončil otočku, vytrhnul si z boty nouzový nůž a poslal jej skrze lebku vojáka, kterému se ho málem podařilo zabít. Druhou rukou vytrhl svůj nano-nůž a vrazil jej do hrudního plátu dalšího vojáka, zatímco se zvedal. Neprošel úplně skrz a tak mu Leaf opět pomohl kopnutím. Než mu opět stihl odletět z dosahu, chytil rukojeť a vojáka, který měl sletět k zemi o pár metrů dál, zastavil trhnutím, které jednak osvobodilo nůž, dodalo Leafovi rotaci k tomu, aby podříznul tři další hmyzáky, tak také úplně změnilo směr a rychlost daného vojáka.
Nano-nůž skončil své využití o osmnáct vojáků později, kdy Leaf uviděl dalšího z SFE v nesnázích. Právě se jej zezadu chystal zabít jeden nepřátelský voják, čemuž zabránil Leafův nůž v jeho hlavě a kinetická energie, kterou dodal, jej povalila k zemi. Člen SFE se jenom otočil a kývnutím poděkoval.
To už měl Leaf vytáhl své dýky. Rychle se pomocí svých rukou i nohou probojovával stále dále a dále. Další Herbips. Vydal se k němu. Rozběhl se podél něj v opačném směru, než zvíře běželo. Obě dvě dýky zarazil hluboko dovnitř jeho těla a neustával v běhu, takže mu po celé jeho délce vyryl dvě třicet centimetrů hluboké rýhy.
Herbips šílený bolestí se splašil a začal střílet po všem okolo. A všude okolo byli už jen
Pillards. Trvalo mu dvacet vteřin a dvojnásob tolik mrtvých než podlehl svým zraněním.
http://www.youtube.com/watch?v=53b8v3vw ... re=relatedO 154 useknutých končetin, 58 stětí hlavy, 527 zabití a 36 skopnutí pozdějiLeaf byl vyčerpaný. Tak vyčerpaný jako nikdy v životě. Věděl, že mu adrenalin vydrží maximálně pět minut. S tímhle tempem spalování spíš dvě. Ale zdálo se mu to jako věčnost.
Svět se začal vracet do normální rychlosti. Povzdechl si a bodl levou rukou dýkou nepřítele před sebou přímo do krku. Najednou koutkem oka zachytil pohyb a potom pozoroval, jak se jeho vlastní ruka vzdaluje od jeho těla spolu s padajícím hmyzáckým tělem. Něco bylo špatně. Necítil žádný tah a ruka nereagovala. O zlomek vteřiny později následovalo poznání.
„Kurva, moje ruka. Ti bastardi,“ zanadával sám pro sebe Leaf a otočil se na vojáka, co jej připravil o ruku. Byl to ten největší zatracený hmyzák, kterého viděl. Nepočítaje Herbipse. Až teď si uvědomil, že je kolem něj podivně prázdno. Před několika minutami se to všude hmyzem tak hemžilo, že prakticky neviděl na krok. Naposledy, kdy měl kolem sebe tak čisto bylo, když vedle něj dopadla střela z orbity, která jej poslala o metr dál vzduchem. Z myšlenek jej vytrhl další úder. Tenhle vykryl zbylou rukou, i když přitom trochu poklesl v kolenou. Mírně se natočil, aby uhnul dalšímu výpadu shora a podnikl protiútok. Mířil na hrudník. Jeho ránu však hmyzácký přerostenec zastavil tím, že mu ruku chytil svými spodními končetinami. Leaf na nic nečekal, obrátil si dýku a pohybem zápěstí mu je jednoduše uťal.
„Teď jsme si kvit, potvoro,“ řekl, odklonil dýkou útok shora a zabodl ji hmyzákovi do boku.
Ten ale ještě žil a pokusil se jej znovu seknout. Tentokrát pomocí obou končetin zboku, v protisměru. Leaf se předklonil, aby se vyhnul smrtícímu objetí. Udělal půlotočku, kterou se nepříteli dostal do boku, podrazil mu nohy, vytrhnul dýku a další půlotočkou mu ji vrazil do druhého boku, zatímco k sobě stáli zády.
Pak uslyšel hluk. Otočil se a polknul. Hleděl totiž do tváře vlastní smrti.
O pár vteřin dříveSeržant Handerson miloval svoji rodinu. Jediné co chtěl, bylo vrátit se k nim zpátky. Domů. Vedle jeho stíhačky proletěla sprška energetických výstřelů. Měl štěstí. Ani jeden jej netrefil. Už jednou mu během bitvy ustřelili křídlo a nanity tak byly nuceny použít materiál z druhého. Výsledek? Dva pahýly po křídlech, kde kdysi byl namalovaný znak tygřích letek a jediný funkční energetický kanón. Vypálil dávku a následně proletěl koulí ohně a trosek ze svého bývalého cíle.
Najednou to s ním cuklo. V kokpitu se rozezněly všechny výstražné kontrolky.
Hlavní motory v háji. Ty vedlejší byly na křídlech, které si teď poletují někde ve vesmíru.
Handerson padal. Modlil se, i když znal své bohy. Antikové nikdy nezasahovali. Snažil se přesměrovat veškerou energii na opravy. Nezvládal to. Pokusil se katapultovat. Zatáhl a… nic se nestalo. Pouze se přidal tón dalšího nefunkčního přístroje k těm ostatním.
„Dohazlu,“ zařval seržant a praštil do přístrojové desky.
Naskočil levý motor.
Seržant to zvedl a snažil se zabránit blízkému střetnutí se zemí. Poslední metr nad zemí konečně vyrovnal střemhlavý pád.
Podíval se na fotku své ženy, čtyřletého syna a dvouměsíční holčičky. Chystal se oddechnout si. Potom ale uviděl postavu v černém přímo před sebou.
Věděl, že nemá šanci uhnout. Ne takhle nízko. Ne s jedním motorem. Ne s pouzými pahýly místo křídel. Přece to jenom skusil. Nahnul knipl doleva a přitáhl jej k sobě. Zároveň se pokusil nastavit klapky a směrové trysky.
Jeho odhad byl dobrý. Nezvládl to. Narazil přímo do mužova ramena a tváře. Střet mu utrhl zbytek pravého křídla, udělil rotaci a stíhačka narazila do země. Přemety, které udělala, mu zlomily levou ruku a pravou nohu. Poslední co cítil, byl tvrdý náraz a kovové dráty, tyče a tvrzené sklo, které mu proletěly skrze plíce, žaludek a rameno. Skleněné střepy se zapíchaly všude do něj.
Po uniformě amerického letectva mu pomalu začala stékat krev. Rozbitou hlavu na přístrojové desce měl otočenou směrem k fotce a pomalu umíral.
LeafLeaf hleděl do tváře své smrti. Měla podobu poničené stíhačky amerického letectva. Pilot se snažil uhnout. Nezvládnul to. Leaf cítil, jak mu do pravého ramene naráží neobyčejná síla. Ta se změnila v shluk trosek, zvedla jej, praštila do tváře a odnesla o několik metrů dále. Pozoroval, jak se ten pilot řítí. Věděl, že má zničená žebra a kolabuje mu plíce. Poprvé ucítil horký vzduch. Příliš horký, přímo vařící. Pálil mu tvář. Zkontroloval venkovní teplotu. 124°C.
Z vesmíru přiletěla poslední kapka. Asi dva metry čtvereční velký, zubatý a zběsile rotující kus pancéřování, který proletěl a Leafovi ještě v letu uťal obě nohy vysoko nad koleny. Leaf dopadl. Jeho nohy dopadly někde jinde. Ležel. Viděl rudou oblohu. Viděl klesající pozemský křižník, kterému selhávaly štíty. Viděl hromadu těl, které kvůli místní teplotě hořely, a stoupal z nich mastný dým. Viděl ohnivý déšť. Vzpomněl si na svůj sen. Viděl, jak pozemské lodi selhaly štíty. V ten okamžik poznal, kdo bylo to torso.
Pozemská loď se rozpadla na tři části. Po dopadu vybuchla a Leaf viděl, jak všechny sfoukává tlaková vlna.
„Ne!!“ Snažil se zařvat a soustředil se celou svou myslí na přežití. Cosi povolilo. Ve chvíli, kdy k němu dorazila energetická vlna, shromáždil všechny zbylé síly a snažil se ji odstrčit. Vlna se před ním rozestoupila a on pocítil ohromný úbytek energie. Místo aby ji odstrčil, cítil, že jen vytvořil malý neprostupný kousek, který mu zachránil život.
Viděl, jak město za troskami pozemské lodi vybuchlo.
Viděl tmu.