O počasí mi něco povídejte. Tady u nás je docela pěkná kosa, ale nejhorší je ten ledovej vítr, co fouká. V tomhle počasí opravdu miluju naše psy, jelikož chodit s nima ven je něco. Zvlášť s Britou, která má pořádnej voděodolnej kožich, takže jí zima nevadí. Jako dneska, vítr jak blázen, poletuje sníh, ale ona jde pořád krokem, každejch deset dvacet metrů zastavit, pořádně to místo očucat a radši si nechat urvat hlavu, než zrychlit. Navíc jsme byli na dost otevřeným prostranství, v polích, takže to tam foukalo parádně a sníh byl jak jehličky do obličeje. To ovšem tý trubce nezabránilo v tom, aby dobrejch pět minut nestála a nehypnotizovala traktor. Když se mi ji nakonec povedlo přesvědčit, že jdeme dál, furt se za ním ohlížela. No a ke sněhu: než jsme došly domů, měla jsem z černého NO dalmatina

No, aby toho nebylo málo, vyznamenala se i naše Carterová. Když jsem u ní uklízela, rvala se se mnou o smeták, nejdřív ho čapla do zubů a tahala, když to nepomohlo, tak zuřivě hrabala předníma packama. Jakmile jsem měla skoro všechno na lopatce, čapla jí do zubů a veškerej bordel z ní vysypala. Takže jsem to musela namýst znovu. A nakonec, když už jsem byla na čtyřech a vymetávala poslední bordel z rohu, skočila mi na záda, pohodlně se usadila, nechala se vozit a nemínila si nechat vysvětlit, že by si neměla plíst člověka s koněm.
Ano, jsou chvíle, kdy si říkám, proč jsem se místo psů a králíka nedala radši na morčata nebo křečky. O rybičkách nemluvím, ty máme doma taky
Naštěstí už nám koupelny udělali, kuchyně už je taky kompletní a příští tejden se začne dělat krb, takže se pak bude moct udělat i obývák. Hurá.