Náhodná (OK, tak ne úplně náhodná, no

) událost: u nás v Lounech se na cvičáku běžel závod v coursingu a to bych nebyla já, abych se tam nezaskočila podívat alespoň na čumendu. Chtěla jsem vzít s sebou i svýho psa, aby se na tréninkovém běhu trošku utahal a měl změnu oproti našemu normálnímu aportování, bohužel ten dement si poranil tlapku, takže teď pajdá, hajzl jeden mrňavá. Zabít ji je málo
Ale užila jsem si to i tak. Přišla jsem tam už krátce po čtvrt na devět, abych měla jistotu, že stihnu už první běhy (měly začít v půl deváté). Nejdřív jsem se porozhlédla po osazenstvu a víc než mile mě překvapila poměrně vysoká koncentrace mého plemene (vipeta) v počtu asi deseti dvanácti kusů. S většinou z nich jsem se musela hned seznámit

Jeden z nich na mě začal vyskakovat a dávat hubany na nos. Silně mi tím připomněl jistého žíhaného parchanta, který si v tu dobu chrápal doma na gauči...
Druhým nejpočetnějším plemenem byli asi barzoji, bylo jich tam taky kolem desítky. Jedna barzojí slečna (Camilla se jmenovala) si ke mně sama přišla a začala se ke mně lísat k pobavení mému i jejich páničků, jakmile zpozorovali, že mi ta psí pozornost nevadí.
Vzhledem k jistým technickým obtížím (motorka, s jejíž pomocí se měl natahovat naviják na hlavní dráze, přestala jako na potvoru fungovat, takže páníčci si natahovali návnadu na kilometr a půl dlouhou trať sami) se začalo běhat o trošku později. Já skoro neustále pendlovala mezi oběma tratěmi (tou, na které se běžel hlavní závod a tou tréninkovou), v závislosti na tom, kde zrovna běhalo nějaké chrtí plemeno. A byl to rozhodně skvělý zážitek, i když se vyskytly i humorné chvilky. Například jeden ridgeback, který běžel trénink, po několika metrech ztratil zájem o střapec a šel radši pozdravit "tetu rozhodčí". Nejspíš si u ní chtěl udělat očko
Docela legrace byla i sledovat běh malého italského chrtíka na velké trati, který se v čerstvě posečené trávě málem ztrácel. Přesto celou trať proběhl a zaběhl náderný běh.
Podivovat jsem se pak musela výdrži dvou malých kníračů, kteří po celou dobu, co jsem tam byla (lehce přes čtyři hodiny) prakticky bez přestávky štěkali. Pravda, ke konci už pak byli trošku ochraptělí.
Docela zajímavé bylo, že nejvíc neštěkali chrti (snad s výjimkou faraonů), ale jiní psi. Chrti většinou stáli klidně a čekali, až na ně přijde řada (v tom vynikali zejména barzoji, saluki lehce tahaly a vipeti se z větší části vzpínali na vodítku, jak chtěli běžet).
Litovala jsem, že tahle akce neměla žádnou propagaci v místním tisku, ani plakáty, nic, takže o ní věděli prakticky jen chrtaři, kteří si to přečeti v coursingovém kalendáři. Myslím totiž, že většina maloměstských "pejskařů" by se od těchhle mohla hodně naučit.
Každopádně já byla spokojená, že jsem mohla strávit půlden ve společnosti stejných bláznů jako jsem já a mrzelo mě, že ten můj blbec musel zůstat doma. Snad za rok to vyjde. Odcházela jsem krátce před půl jednou, když byla na dráze pauza. Nechtělo se mi, ale doma na mě čekalo to moje zrzavý štěstí, který potřebovalo namazat a chvíli ledovat tlapku...
Po rozjařené náladě z coursingu byla celkem studená sprcha vidět se zas s "normálními" lidmi, byť to byli naši. Už když jsem se radostně vítala se psy (kteří dělali, jako by mě rok neviděli), kvitovala jsem mámino protočení očí. Vyprávět o tom, jak se mi tam líbilo, jsem radši ani nezačala. Beztak mě už doma mají za cvoka. Jsem blázen? Možná. A víte co? Vůbec mi to nevadí. Jen dost často lituju, že jsem se nenarodila do čoklařské rodiny...
