SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

Tak stejný komentář jako k Mac dám i sem :

Dobrý díl. Už se nemohu dočkat, jak to bude pokračovat.

Kolik to vlastně bude mít dílů?

No snad se v příštím díle už pokusí dostat ven.

No, podle všeho to vypadá na tři díly sice možná rychlý závěr, ale nám se tak nezdá

Tak a příběh se nám blíží ke konci. Doudám, že se vám líbil. Přeji pěkné počtení.

A určitě si nenechte ujít konec u Mac, ktzerý je zde: viewtopic.php?p=188012#188012

Část III.

Hodinky jim ukazovali pravé poledne. Zázrak však byl, že měli stejný čas, alespoň se nemuseli hádat o tom, kolik je doopravdy hodin. Nic se tu nezněmilo. Rudé světlo tu svítilo jako vždy a stále se tu ozývaly ty hlasy. Hnusné místo jen od pohledu. Každý si představujeme peklo jinak. Peklo to mohlo být, jenže ne pro Atlanťany. Žili v jiném světě, ve kterém to slovo představovalo něco mnohem horšího.
„Co dál? Nějaký plán?“ zeptal se Green. Vlastně mu to bylo jedno. Jindy by se možná staral, ale teď to byla spíš otázka z nutnosti.
„Možná by jsme se měli podívat, jestli to někde není přece jenom nějaký východ,“ nahodil major.
„Fajn nápad, majore,“ podotkla ironicky Zuzana, „ale pokud jste si nevšiml, tak je venku moooc chlapů, kteří neviděli několik let ženskou.“ Celý ten výstup zakončila tím, že na něj zamrkala. Prostě měla na takovýhle kraviny náladu. Major Winterson na ni nevěřícně zíral.
„To mělo být co?“ zeptal se spíše pro orientaci. Na tohle se žena jen usmála.
„Nic,“ špitla a začala dělat, že se věnuje dosavadnímu problému, co dál.
„Takže, kam dál?“ říkala zrovna Mac. Klidně se opírala o chladnou stěnu.
„Myslím, že by jsme to měli zkusit ve skalách,“ navrhl John. Právě si všiml toho, jak se Petersonová ďábelsky usmála na majora. Tohle začínalo být šílené. Samozřejmě, že podplukovník nebyl jediný, kdo si toho všimnul. Rodney McKay to sledoval a čekal, kam to povede. No, momentálně jí byl úsměv vrácen. Tohle nevypadalo dobře.
„Tam by něco mohlo být,“ zafilozofoval Green, „v dolech vždycky musí být únik ven.“ Vzpomněl si na stará léta.
„Jenže tohle nejsou doly, tohle je vězení,“ připomněla plukovník. Zuzana si rozhodně přesedla k Georgovi. Ten seděl od ostatních trochu dál.
„Co to tam sakra vy dva vyvádíte?!“ neudržela se Mac.
„Madam, právě přemýšlíme nad tím, že by jsme se mohly opět rozdělit na hledání východu. Já bych šla tady s majorem, co vy na to? Jsem si jistá, že s vámi se žádné problémy neobjeví.“ Úsměv který vykouzlila na své tváři mluvil za vše.
„Petersonová!“ vyjekl McKay. Něco věděl ohledně vztahu v armádě.
„No co, nezapomeňte, doktore, na poslední problém s místními vězni. Samozřejmě jste mě ochránil, to ano, ale major to zvládne taky. Že ano?“ Winterson se dobře bavil. Na tohle jen kývl. Snažil se nevybouchnout smíchy. Jak to bylo nechutně průhledné.
„Myslím, že by bylo efektnější, kdybychom šli všichni spolu,“ zamručel Rodney. Nějak se mu nelíbilo, když George vzal nenápadně Zuzanu kolem ramen. Jí to zřejmě nevadilo. Ostatní to ignorovali, přece jen byla z jiné reality.
„Takže, plukovníku, jak to vidíte?“ zazubil se na svou velící major a ještě více si k sobě přitiskl kapitána.
„No, měli bychom se porozhlédnout ve skalách a zkusit se zeptat. Myslím, že o východě by měli vědět,“ navrhla. Tohle znělo velmi rozumě. Oba týmy se zvedly. Touha po domově je hnala čím dál tím více k tomu, aby hledali cestu. První ve vyšel Rodney s Greenem a pak John s Mac. V jeskyni, která byla jejich útočištěm, zůstala jen Zuzana a George.
„Majore...“ začala nejistě hnědovláska.
„Hej, v pohodě, pochopil jsem to,“ usmál se.
„Možná špatně. Nemyslela jsme to jako urážku, pane, to ne,“ změřila si ho pohledem, naopak... Škoda,“ povzdechla si, „jste hodně pěkný chlap.“ Mrkla na něj. Na tohle mlčel, nevěděl, co dodat.
Kapitán pokračovala: „Takže si nemyslete, že to bylo jen kvůli tomu, abych naštvala McKaye...naopak...“ Vyplázla na něj jazyk.
„Takže?“ zeptal se. Proč se všichni končí otázkou: ,Takže?´ Zuzana se jen zasmála a přistoupila k němu.
„Měli bychom je dohnat,“ řekla a dala mu pusu. Jednou si nějaký ústupek konečně dovolila. Dobře nebyl první, ale on byl z jiné reality. Navíc, s nikým nechodila. Tady to začalo a taky skončí. Usmáli se na sebe. Rychlým krokem přešli místnost a vydali se za ostatními.
„To vám to trvalo,“ utrousila Mac. Nějakou chvíli tu na ně čekali. Prošli úzkou pěšinou do skal. Hromotluci před nimi uskakovali. Měli sice početní převahu, ale poslední plukovníkův výstup s ohněm se rychle roznesl.
„Nezdá se vám, jako by teď měli v kalhotách?“ nenápadně nahodila Zuzana. Přece se jen chtěla někoho zeptat kudy ven.
„Ehm, nekomentovala bych to,“ usmála se blondýna. Problém byl vyřešen.
„Co jsi udělala?“ začal vyzvídat John. Přece jenom...člověk si nikdy nemůže být jistý a hlavně ne u ní.
„Nechtěli uhnout a oheň je vyděsil.“ Tím to končilo, nikdo se na víc neptal. Andy mlčel a šel vedle majora. Takže Petersonová zbyla na Rodneyho.
Pěšina byla úzká, tak na dva lidi. Občas zde odbočovaly do stran nějaké pěšinky. Vypadaly stejně nadějně jako ta, po které šli. Červené světlo bylo k nesnesení. Vezni uskakovali z cesty a šílené hlasy sílily. Připadali si jako ve velkém blázinci.
„Víš, že jsi strašná?“ zašeptal po několika minutách tíživého ticha McKay kapitánovi.
„Proč?“
„Nabaluješ každého chlapa, kterého potkáš,“ obvinil ji. To nebyla pravda, ale vyvolalo to na její tváři úsměv.
„Čemu se směješ?“ zazuřil Rodney.
„Ty žárlíš.“
„Ne, nežárlím, ale čekal bych trochu důstojnosti.“
„Nechceš toho trochu moc...od vraha?“ připomněla mu nedávný rozhovor. Nějak se s jeho obviněním ještě nesrovnala.
„Omluvil jsem se.“
„Ano, ale stále vím, že si to myslíš.“
„Ne, nemyslím. Nemám důvod. Pokud to, co jsi říkala, byla pravda...“ Tohle jí muselo stačit a stačilo. Spokojila se s málem.
„A mimochodem, Wintersona jsem nenabalovala....možná trochu...“ Přidala do kroku, takže už nemohla slyšet doktorovy nadávky typu, že ji uškrtí, jen co se mu dostane pod ruce.
Nic nenašli, jako obvykle. Soutěsky byli prázdné, špinavé a zcela zaprášené. Nebylo to nic úžasného. Jeden kámen vedle druhého. Nikde nebylo ani živáčka.
„Vrátíme se?“ dodal rezignovaně George. Otočil se ke všem čelem, takže si nevšiml, člověka, který seděl za rohem a hrál si s kamínky. Musel být na půl blázen.
„Tak se zeptáme jeho ne?“ nahodil Andy. Zmatený major se otočil, teprve teď pochopil, kam se ostatní dívají. Vydali se k němu, neutekl. Takže to znamenalo, že se začnou vyptávat po dobrém.
„Je odsud nějaký východ?“ položili tu otázku přímo. Proč chodit kolem horké kaše? Muž na ně zaostřil černé oči a zachichotal se jak školačka.
„Ale jó, vejchod odsud je. Jenže nikdo nenij tak zmagořenej, aby to zkusil. Kapiš?“ Podle mluvy a vůně tu byl opravdu dlouho. Začínal bláznit. Není se čemu divit, když se mu každou noc zdá ten samý sen.
Zuzana si klekla k muži.
„Řekni mi víc,“ požádala. Zachechtal se.
„Ale, ne ne ne! Slečinka móc toho chce.“ Zuzana se snažila ovládat. Tak strašně mu smrdělo z úst. Odolala touhu vypustit na světlo boží poslední jídlo, co jedla. Ještě teď by nejradši zapomněla, jak se po Rodneym vrhla. Ten jí to bude připomínat do smrti!
„Potřebujeme to vědět, prosím,“ žadonila.
„Pusu!“
„Cože?“ vyštěkli všichni. Tohle bylo nechutné.
„Pusu za to!“ kladl si podmínky. Green byl v pohodě, věděl, že na tohle jeho velící nepřistoupí. Nenápadně se posunul vlevo a naznačil Georgovi, aby se posunul taky z druhé strany toho člověka.
Zuzana se křišťálově usmála: „A co takhle? Pokud mi to neřekneš, tak z tebe já a ta blondýna vymlátíme duši a takovým způsobem, jakým to nikdo nikdy neudělal. Věř mi, cokoliv oproti nám je procházka růžovou zahradou.“ Muž polkl. Podíval se prvně na ni a pak na Mac, která se mile pousmála. Pohled vedle sebe ho ujistil, že cesta je zatarasená. Byl v pasti.
„Tož, teda jo. Přemluvili jste mě, ale jen proto, že jest s váma ta bloncka jasný?!...Cekem pěkná kost, to vám řeknu...“
„K věci!“ zavrčela Mac.
„Jasňačka, krásko, už se k tomu dostávám. Tož, jak jsem řek, východ tu je. Jenže vy musíte být ouplně na palici, abyste to zkusili...“ celé vystoupení doplnil o říhnutí, „hodně dobrejch chlapců to zkoušelo, to jo. Jenže nikdá se nevrátili. Chcípli tam, tak tak. Jde tu totiž o to, že musíte být nevinní a pak se vrátíte dom... Tolik mrtvol tu bylo, jéjej. A o vás dvě by byla škoda přijít, to jo.“ Celá skupina na sebe pohlédla. Že by mu rozuměla, o tom se dalo polemizovat. Avšak jedno zjistili, byl tu východ. Mohli jít domů.
„Kde je ta cesta,“ vyhrkla Mac.
„Tož, za hory, za doly, mé zlaté parohy...chichihci...“ rozesmál se.
„Dělej,“ zavrčel tentokrát George.
„No, to půjdeš tam, a pak dóleva, kapiš? Pák dóprava a skončíš u kotle s jídlem, to je ten blivajs, kdybys nevěděl. Nabereš si misku a všé sníš. To budaš mát jako posilněníčko, pochutňáníčko a pak jak tak stojá ta barabizna, ještě pár metrů a jseš ...“ tady se puberťácky rozesmál, zřejmě ho něco napadlo.
Když se uklidnil, tak pokračoval: „No prostě jste tam, kapiš? A pokud ne tak to maš blby, protože já jdu na žvanec!“ okomentoval nadcházející činnost a protlačil se okolo zmatené skupinky. Samozřejmě neopomenul plácnout Mac pořádně po zadku a pak zmizel. Jenom se za ním zhnuseně podívala.
„Hej, to můžu dělat jenom já!“křikl za ním John.
Zuzana vstala. Chtěla udělat krok v před, ale zarazil jí Rodneyho pohled.
„Co je?“ zeptala se klidně.
„Myslel jsme, že na to přistoupíš.“ Tohle od něj kapitán nečekala.
„Nejsem magor!“ řekla, avšak naklonila se k doktorovi a něco mu pošeptala do ucha. Slyšel to jen on. Ruměnec na jeho tváři mluvil za své. Pohlédla na něj a zasmála se.
„Vy se nám ale vybarvujete doktore!“
„Když mi šeptáte neslušné návrhy!“ ohradil se.
Zuzana se zasmála: „Jestli vám to udělá radost, tak je klidně zrealizuji. Není to problém.“ Poplácala ho po rameni. Tohle byla zábava…to nebyl flirt!
„Preferoval bych klidnější místo, ale pokud na tom trváte?“ uchechtl se McKay. Sama si naběhla. Zuzana se na něj dlouze zadívala. On to myslel vážně! To se jí jen zdálo! Rychle zamrkala.
„Váš problém! Více jak den jsem si nečistila zuby!“ prohlásila a dala mu pusu.
„Tys to udělala!“ vyjekl. Green se začal smát. Opravdu tohle byla krásná situace. Nikdo nemohl říct, že znal Zuzanu. Petersonová se jen usmála.
„Ještě někdo chce? Podplukovníku?“ rychle přestala, když si všimla vražedného pohledu Mac.

„Nechápu, proč ten chlap neřekl rovnou od kotle kolem nějakého kozího chlívka.“zavrtěl hlavou George.
„Byl to pošuk. Kdo ví, do které….ehm….no, kam nás poslal.“povzdechla si Mac. Ke kotli s „jídlem“ se dostali jako by cestou zpátky. Šli kolem jeskyně, kde přespali a slezli na plácek. U kotle se rozhlídli a hledali nějakou stavbu.
„Támhle! Úplně dole!“ukázala Zuzana o pár pater pod ně. Opravdu tam stálo něco, co s velkou dávkou fantazie mohlo připomínat dům.
„Mám vtíravý dotaz. Jak se tam dostanem?“zajímalo Wintersona.
„Co ta skalní římsa?“navrhl Green.
„Jste se zbláznil? To nevíte, že se bojím výšek?!“vypískl Rodney.
„Vidíš jinou možnost?“opáčila Mac. Mlčel. Brala to jako ne.
„Jdeme?“zeptal se John.
„Jiné možnosti nevidím. Vy ano?“ušklíbla se Mac a jako první se vydala po vachrlatých schodech dolů. Pomaličku se dostali na římsu a opatrně ji přešli. Objevil se před nimi provazový most, který seshora neviděli.
„Nevypadá moc pevně.“pípl Green a s nedůvěrou sledoval chybějící prkna.
„Souhlasím. Když jsem se na něčem podobném stála naposledy, propadlo se to a…“
„Vyspala jsi se se mnou.“usmál se John.
„Chtěla jsem říct, že jsem měla v ruce plno třísek.“
„Dneska s nikým spát nebudete. Ani jeden. To je ale smutné.“ušklíbla se Zuzana a zvesela se vydala na most.
„Tak jdeme. Jeden po druhém.“pobídla je plukovník.
„To je blázen. Hotový blázen.“šeptal v hrůze Rodney.
„Půjdu s váma, doktore.“slíbila Mac. Na druhou stranu už se dostala Petersonová, právě došel i Green, vzápětí Winterson a Sheppard.
„Tak pojďte. Náš McKay z toho měl taky hrůzu. Dejte mi ruku.“pousmála se. Rodney k ní natáhl ruku a ona ji chytla a společně vykročili na most. „Jde vám to skvěle.:“pochválila ho. Pomalu se blížili k půlce mostu, když…
„Mac! Za váma!“zakřičel John. Otočila se a viděla, jak se na most žene několik mužů.
„STŮJTE!“zakřičela na ně. „Jestli sem půjdete, ten most to nevydrží!“
„Nemáme co ztratit. S tebou můžeme jenom získat!“křikl v odpověď jeden z mužů.
„Ale já ano.“zašeptala. „STŮJTE, SAKRA!“zopakovala. Vypadalo to, že ji muži neslyšeli…anebo nechtěli slyšet. Lana mostu zavrzala.
„Rodney…pomalu se pohybuj na druhou stranu, ať se ta váha rovnoměrně rozloží.“řekla mu. „RODNEY, NE!“vykřikla, když se rozutíkal na druhou stranu. Lana znova hrozivě zavrzala a povolila na straně, ze které přišli. Muži spadli dolů a oni dva se proletěli vzduchem k protější stěně. Mac se zachytila jednoho z prken a Rodney přistál kousek pod ní.
„POMOC!“volal. Zbytek týmu je chtěl vytáhnout, ale nedosáhl tam.
„McKayi, jestli tě vytáhnem, tak tě osobně uškrtím!“ vyštěkla na něj Zuzana. Snažila se přijít na nějaké řešení. Kousek od Mac trčel volný kus provazu. Omotala si ho kolem nohy a pevně uvázala na uzel. Pustila se a opřela se zády o stěnu tak, aby měla ruce volné.
„Dej mi ruce a nohama šplhej jako po žebříku. Honem!“
„Tělocvik mi nikdy nešel a už vůbec ne šplh!“
„To mě taky ne. Ale volný pád nám půjde dobře. Tak dělej!“pobídla ho. Podal jí jednu ruku, za pár vteřin druhou a s její pomocí ji přelezl.
„Chyťte mě za nohy,“ rozkázala kapitán a lehla si co nejvíce na kraj útesu. Za chvilku už byl v bezpečí. Mac se s heknutím převrátila zpátky a po žebříku vylezla taky. Nahoře se rozvalila jak široká, tak dlouhá na zem a prudce oddechovala.
„Dobrý?“staral se John.
„Moje břišní svaly:“zaskučela. John se pousmál a pomohl jí na nohy.
„Když ti někdo něco řekne, tak to uděláš!“ chytla Zuzana Rodneyho za bundu.
„Ale...“ začal, avšak dál se nedostal.
„Žádný ale! Mohl si taky skončit někde dole! Víš, kolik papírování bych měla, kdybych se vrátila bez tebe?“ Naštvaně si ho měřila pohledem. Nechápala, proč se najednou chová jako magor a všude lítá.
„Támhle je ten dům!“ukázal Andy. Pomalu se k němu přiblížili a obešli ho.
„Pojďte sem! Něco mám!“zavolal George. Stál u nějaké díry se skále, která byla zatarasena pavučinou a vypadalo to, že na podlaze je nějaký sliz.
„No, tak vzhůru…“povzdechla si Mac a vytvořila malý ohýnek. Green odhrnul pavučinu a vešel dovnitř. Chvíli šli temnou chodbou, kterou ozařoval jen malý plamínek v ruce Mac. Po pár metrech se chodba začala rozšiřovat. Na konci chodby byly dveře a před ní nějaká zaprášená tabulka.
„ Je to anticky.“poznamenala Mac, když z tabulky sfoukla prach.
„Umíte anticky?“podivil se Rodney.
„Vždyť můj otec je Antik. Nevydýchal by, kdybych to neuměla.“pousmála se.
„Co se tam píše?“zeptala se Zuzana.
„Něco v tom smyslu, že pokud jste vina…pokud se cítíte vina, tak tam nemáte lézt. Pokud se cítíte nevina, můžete vejít, ale prý jen na vlastní nebezpečí. Když si vaše podvědomí myslí, že jste vina, tak smůla. V každém případě je za to smrt.“shrnula to.
„Krása.“pousmál se George.
Takže východ se rozkládal jen kousek. Ano, stačilo jen udělat krok. Bylo to zvláštní. Rodney ho dávno udělal, ale ze Zuzaniného pohledu, jakoby zamrzl. Kapitán se bála. Samozřejmě, jako všichni. Zavřela oči a udělala krok vpřed. Jenže neměla pocit, jako by se něco stalo. Zděšeně pohlédla na ostatní. Stáli a zírali do předu. Jediný, kdo ji ještě vnímal byla Mac.
„Co se to dopekla děje?“ zašeptaly zaráz. Zděšeně se rozhlížely okolo. Světlo pomalu vystřídala temnota. Nikde nebyl ani začátek ani konec. Zuzka se snažila na nic nemyslet. Nenáviděla tmu. Nikdy, pokud nemusela, tak nechodila v noci do lesa. V tu chvíli pomyslela na svou největší noční můru. Pavouci. Ti tu tak chyběli. Při pomyšlení na ně se oklepala.
„Čeho se nejvíce bojíte?“ zeptala se Mac. Zuzka na ni nechápavě pohlédla. Její bledost v tváři se jí nelíbila.
„Toho je, od pavouků…až po smrt,“ špitla hnědovláska. Tohle téma se jí vůbec nelíbilo. Nakonec se přece jenom pohlédla tam, kam koukala plukovník. Neubránila se výkřiku. V panické hrůza začala couvat. Z temnoty se proti nim vyřítilo několik pavouků. Drobnými malými nožkami klepaly o podlahu. Jako by se drobná tělíčka rozkládaly všude.
„Chci domů!“ zakňučela kapitán. Plukovník k ní taky pomalu couvala.
„Já taky!“ řekla naprosto stejným tónem Mac. Stáli u sebe a zhluboka dýchaly. Záplava miliónu nožiček a očiček se blížila.
„Chci McKaye…“ Nad tímhle prohlášením se blondýnka podívala na hnědovlásku. Najednou zapomněla na nějaké chlupaté potvůrky.
„Proč proboha Rodneyho?“
„Naposledy to byl on, kdo zakročil a zničil toho malýho šmejda …“ Tohle jako vysvětlení muselo stačit. Teď nebyl čas na řeči. Kolem nich se kruh černé záplavy zmenšil. Přitiskli se k sobě zády.
„Kdyby tak…“ začala Mac.
„Jen najít odvahu…“ začala nahlas přemýšlet Petersonová.
„A zadupat je!“ Obě na sebe pohlédly.
„Na ně!“ zakřičeli naráz. Jenže ani jedna se nepohnula.
„Kašlu na to!“ naštvala se plukovník a zkusila to ohněm. Jenže…se nic nestalo.
„Nemělo by je to uškvařit?“ Zuzanin hlas přeskakoval.
„Mělo by…jenže je nezabije nic.“
„Super, čím dál tím lepší!“
„Jasně, už jsem byla kousnutá hadem, tak proč ne pavoukem!“ ušklíbla se Mac.
„Tolik….je jich tolik!“
„Ticho!“ upozornila Mackenize, opravdu nestálo o to vědět přesný počet. Její společnice ztichla.
Zuzana si skousla jazyk a přála si být někde na miliony let odsud. V mysli se jí vybavilo to, co se stalo na její první misi s McKayem. Kdyby měla nějaký papír tak ty pavouky smázne z povrchu, ale takhle. Odhodlala se. S obavou, aby ji třeba nekousl, zadupnula nejbližšího pavouka. Mac ji následovala. Teprve teď na sebe pohlédly a ušklíbli se. Prostě se po těch potvorách projdou a bude, žádný problém. Pavouci zmizeli tak náhle. Ani to nestihly zaregistrovat. Temnota nepolevila. Jakoby šlapaly na místě. Zuzka byla stále rozrušená z toho, co před chvílí viděla. Ti malý chlupatí tvorečkové nebyl jediný problém, který ji tížil. Stačilo na to jen pomyslet a…Mackenzie se skácela k zemi.
„Ne!“ vykřikla Petersonová. Nevěděla, na co před tím myslela. Blondýnku následovali ostatní. Sotva se jejich těla dotkla země, tak se rozplynula.
„Ne, prosím tohle ne…“ zaškemrala. Přesvědčila někoho, kdo tam nebyl. Pohlédla na poslední postavu. Nechtěla, aby zemřel. Potichu přešla k němu. Rodney měl strnulý pohled asi ji vůbec nevnímal. Všimla si rudé skvrny, která se mu šířila z boku. Snažila se ho zachytit. Mužovo tělo je oba strhlo na chladnou podlahu. Na čele mu perlil pot. Kapitán věděla, co bude následovat. Smrt. Z očí jí začaly téct slzy. Zůstala tak, než jeho tělo definitivně zmizelo. Ano, Zuzana Petersonová se bála smrti svých přátel a samoty. Jenže bylo pozdě nad čímkoliv uvažovat. Vstala a dlaní setřela všechno z obličeje. Vykročila do tmy.
Pohlédla na to, co ji čekalo. Stěny se přibližovaly. Ostny se vysunuly. Nebyla šance úniku. Panikařila, chtěla utéct, jenže nemohla. Zavřela oči a v duchu se rozloučila s přáteli. Čekala nevyhnutelné, teprve teď se smířila s tím, co mělo přijít. Bála se, jenže ne tolik. Touha po životě ji stále lákala. Přece jenom se našlo tolik věcí, které chtěla udělat. Nepatrně se pohnula. Dřela se o ostré hroty, které byly takřka u ní. Narovnala se. Rozhodně se nebude bát teď. Poslední nádech a pak cítila… Necítila nic. Čekala bolest a muka, jenže nic z toho nepřišlo.

Mac se vzbudila na zemi. Všude byla tma, a tak si vytvořila v dlani vytvořila ohýnek a rozhlédla se kolem sebe. Byla sama v tmavé místnosti.
„Hej! Je tu někdo?“křikla. Kolem ní se rozlehla ozvěna. Otočila se.
„Johne.“vydechla úlevou, ale vzápětí vyděšeně vykřikla. Sheppard měl celou hlavu od krve.
„Pomoz mi!“hlesl a skácel se k zemi
„Ne…ne…tohle mi nedělej….slyšíš?!“sklonila se k němu a vzala jeho hlavu do dlaní. „No tak!“ Nedokázala poznat, jestli to je jenom další zkouška nebo realita, ale upřímně doufala v to druhé. Najednou se rozplynul. Mac chvilku vyjeveně zírala, než se postavila a svým způsobem si i oddechla. Teď už věděla, že to není realita. Mohla se tomu v klidu postavit.
„Mami.“ozvalo se za ní. Znova se otočila. Stála tam Sarah s Abigail.
„Tak tohle je v pytli.“hlesla. Věděla, že ať se teď bude dít cokoliv, něco jí bude říkat, aby svým holčičkám pomohla. Byla pro ně schopna udělat cokoliv. Byla pro ně schopna obětovat i vlastní život. Na nich teď záleželo, co se stane.
„Jaké to je, co?“ozval se známý hlas.
„Delroy.“zašeptala, když vyšel ze stínů.
„Jaké to je? Ten pocit bezmocnosti? Ty víš, že jim ublížím a nemůžeš mě zastavit.“uchechtl se.
„Neublížíš jim, protože jsi bůh ví kde a ony jsou od tebe hooodně vzdálené.“prohlásila.
„Jak myslíš.“pokrčil rameny a střelil Abigail.
„MAMI!“zakřičela. Mackenzie otočila hlavu pryč. I když tohle nebyla realita, bylo to pro ni těžko snesitelné. Abigail zmizela.
„A co s touhle maličkou?“usmál se Delroy a vytvořil v ruce energy kouli. Mac otočila hlavu právě včas, aby neviděla, co se stalo. Po tvářích jí začaly stékat slzy. Otočila se pryč úplně.
„Vidíš, tohle je tvoje vina.“ozval se John, který se před ní z ničeho nic objevil.
„Tohle není skutečné.“hlesla.
„Tak co je skutečné? To že moje matka měla pravdu a já jsem s tebou jenom proto, že se chci dostat výš…“
„Přestaň.“řekla třesoucím se hlasem.
„Já tě nenávidím. Nedivím se, že s tebou žádný chlap nevydržel. Nikdy s nikým nebudeš doopravdy šťastná, protože neumíš s nikým žít.“chechtal se.
„Nech toho!“zavrčela. Právě teď se rozčilovala na svoje emoce. Nedokázala je ovládnout. Její mozek chápal, že tohle není skutečné, ale její srdce si to odmítalo připustit.
„Jsi příšerná!“
„Fajn…fajn, víš ty co? Víš, kolik věcí na tobě nesnáším? Necháváš ty svoje smradlavé fusky válet, kde tě napadne. Přijdeš z mise a hodíš je na zem. Zůstanou tam ležet do té doby, než tě požádám, abys je zvedl. A co teprve to blbé záchodové prkýnko?! Necháváš ho zvednuté pokaždé! Jednou nám tam málem spadla Sára a to jenom proto, že je ti zatěžko to prkno dát dolů!“ Sheppardův chechot ustal a zmizel. Mac si oddechla.

Zuzana otevřela oči. Nacházela se ve čtvercové místnosti. Nebyla nikterak velká. Vypadala jako jedna z výslechových místností na Atlantis. Stejný tvar a znaky. Vehnalo jí to slzy do očí. Tolik si přála jít domů.
Bylo zde několik dveří. Z každých se linulo stříbrné světlo, které hřálo a snažilo se působit přátelským dojmem. Zuzana se opřela o jednu ze stěn a svezla se po ní. Čekala, nevěděla na co, ale čekala. Třeba se tu někdo objeví, pokud tohle není peklo.
První, kdo se objevil byl George Winterson. Vypadal pěkně otřeseně. Kývnul na kapitána a šel si sednout k ní. Neporušil ticho, které se tu rozpínalo. Sám měl problém s tím, co viděl. Nakonec se zde sešli všichni. Jejich tváře se daly přirovnat k popelu a bílým stěnám.
„Myslíte, že je teď konec?“ zašeptal Rodney. Trochu se třásl. Zuzana vstala a přešla k němu.
„Možná,“ poplácala ho po rameni, „ale měli bychom to zkusit. Chci domů, do postele…“
„Najíst se,“ doplnil Geoerge.
„Obejmout Sáru,“ přidala se Mac. Ještě chvíli vymýšleli všechno možné i nemožné.
„Půjdeme?“ otázal se John. Ostatní kývli a jeho skupina se postavila.
„Třeba zase někdy, naschle…“ nahodila kapitán nervózně.
„To doufám ne…nebo za jiných okolností,“ zasmála se upatě Mac.
„Bylo mi ctí,“ prohodil Green. Přece jenom nemělo cenu se nějak extra loučit. Pánové si podali ruce a kývli na sebe. Tohle vydalo za tisíce slov. Rozpačité úsměvy a přešlapování, jako při každém loučení.
„Co takhle si to zopakovat?“ prohlásila Zuzana k Mac. Pánové na ni vyvalili oči.
„Ale proč ne, co takhle nějaká mezirealitová kavárna?““ souhlasila plukovník.
„Jsem pro.“ Nad tímto se opravdu upřímně rozesmály. Další věc, kterou udělaly byla, že si podaly ruce a objaly se. Teď se mohli vydat domů.

„Které dveře?“ zeptal se doktor McKay.
„A není to jedno?“ zasmál se Green. Nikde nic nebylo napsané.
„Pokud máme jít do pekla, tak alespoň máme jistotu, že půjdeme společně,“ zafilozofovala hnědovláska a chytla oba muže za ruku. Pohlédli na ni, ale neucukli.
„Prostě nás tam chcete taky,“ rýpnul si seržant.
„Si piště, pánové!“ Naposledy pohlédla na trojici za nimi a vkročila do bílé záře. Oba muže strhla s sebou. Pak to šlo všechno tak nějak naráz. Museli se pustit. Cítili trhnutí a jako by je něco velkého vzalo a táhlo. Září se objevovali různé barvy, které je donutili zavřít oči.

„Au, moje záda,“ zasténal Rodney. Ležel na zemi a sledoval…modrou obloho. Létali zde ptáci. Les šuměl a vítr ho hladil po tváři.
„Nestěžuj si,“ zavrčela Zuzana. Převalila se na záda a pokračovala: „Pěkně jsem si namlátila koleno a ještě na mě dopadl tady Green.“
„No jo, pořád si musí stěžovat,“ takřka zpíval projednávaný. Jako jediný dopadl dobře a do měkkého. Pln energie se postavil. Podle toho, co viděl, byli tam kam před pár dny přišli. Stačilo zadat adresu a mohli domů.
„Ccc,“ ozvalo se ze země. Doktor McKay už se taktéž postavil a zadávat adresu.
„Vypadá to, madam, že tu navždy zůstanete…což je velmi škoda...takže…“ začal Andy a pomalu s přesouval k Rodneymu.
„Zabiju tě!“ vrčela jen na oko kapitán a vrhla se s poskakováním po něm, „ale před tím mě odneseš přímo na Atlantis…“ Seržant se snažil schovat za doktora, který nechápal, co se děje.
„Tady doktor to zvládne,“ nastrčil ho Andy a pak sám proběhnul bránou. V tu chvíli Zuzka zastavila a upřela zelené oči na Rodneyho.
„Víš, že jsi můj hrdina?“ zamrkala.
„Je hezké to slyšet, ale jdeš po svých…“ nekompromisně se otočil zamířil k modré hladině.
„Rodney, prosím…“ dohnala ho a zavěsila se mu za loket, „…přece bys mě tu nenechal kulhat!“ Nad tím to se doktor zamyslel. Ok, věnoval tomu tak dvě dlouhé desetiny sekundy.
Usmál se: „No a víš, že můžu. Jde ti to dobře!“
„Rodney…“
„Ne!“
„Prosím…“
„Už jsem řekl…“ další slova zachytila modrá hladina a vypustila je až ve starém antickém městě.

Konec

Další povídku můžete očekávat v nějaké bližší době, nevím kdy, ale snad brzy

No, sice se děj skoro vůbec neposunul, ale hádám, že je to spíš flashbackovka, než nějaká akce. A ty pohledy do minulosti jsou opravdu povedený. Aspoň se člověk o svých oblíbencích něco dozví.
No, další díl si určitě taky přečtu

Jejda, Mooony, tohle mi nedělej. Píšu komentář ke druhému dílu a než ho vložím, tak ty sem dáš třetí No každopádně komentář patří druhému, k třetímu napíšu, až si ho přečtu, což asi nebude hned. Moc čtení najednou

Stejně jako u Mac to písnu i sem - Skvělá povídka (možná i o trochu pro mě lepší, protože mám Zuzku radši než Mac, ale to je vedlejší )

Tahle sada se vám moc povedla. Měly jste to krásně promyšlené, zvláště ty vzpomínky

Doufám, že napíšete nějakou další společnou.

Tak jo, už jsem to taky dočetla. Moc pěkná povídka, jen mi ten konec přišel trošičku uspěchaný. A přiznej se, že jsi to po sobě nečetla.
(Ehm...no...probudil se ve mě korektor )

Dobrá série. Konec pěkný a uspěchaný nebyl. Už se těším na tvou další povídku nebo na nějajou novou společnou.

Všem děkuji, jsme s Mac rády, že se vám povídka líbila A mám tu pro vás snad dobrou zprávu...píšu další povídku, ne, že bych jich neměla dost rozdělaných, ale některé nápady musí přijít později . Snad se budete mít na co těšit. Myslím, že se vyřeší trošku vztah mezi Rodneym a Zuzanou...spíš se vrátí k normálu...uvidíte

Eleira: Slibuji, že nic nezveřejním bez tvého souhlasu Tolik k přiznání

Kdy bude asi další povídka
Doufám že dnes (Když ne dnes tak aspoň přes víkend.)

Další povídka? NO, je ve výrobě a jedu teďka na hory, takže ji přidám až po horách a to by měla být už více dopsaná, takže zatím si musíte počkat. Jinak snad se máte na co těšit. Bude tam Teyla (ne moc dlouho) a Zuzana a Rodney uvidíte. Mějte se

Ahojky, tak zkráceně, ten předchozí komentář se mi celý vymazal a to mě opravdu naštvalo! Tak po dlouhé době sem dávám povídku. Bude rozdělena na několik kratších částí. Je dopsaná, ale některé kousky se musí podrobit velké úpravě První část je hotová a díky Eleiře opravená. Další může být okolo příštího týdne.
Teď k povídce:
Jmenuje se: Jeden nápad
Hl. postavy: Rodney a Zuzana, i když to tak na začátku nemusí vypadat.
K ději: Příběh je pravděpodobně neoriginální, ale velmi důležitý k dalšímu posunu a k celému příběhu o Zuzaně. Zažijete romantiku (a to hodně), avšak i nějakou akci! Snad se vám bude povídka líbit a nezanevřete nade mnou (definitivně) .
Tak ještě jendou, dekuji Eleiro a všem pěkné počtení!

Jeden nápad

část I.

Zatemněná okna propouštěla do místnosti jen skromné měsíční světlo. Jedna židle uprostřed místnosti. Více nábytku se zde nenacházelo. Na židli seděl muž. Silné provazy se mu zařezávaly do rukou, prsou a břicha. Hlava mu klimbala, pravděpodobně nevnímal své okolí. Krví mu protékalo sladké zapomnění. Chtěl pozorně sledovat situaci před sebou, ale nedokázal věnovat pozornost dalším dvěma postavám.
Vysoký světlovlasý muž stál v klidu. Uvnitř jeho mysli se rozkládala nervozita. Na čele mu perlil pot. Olízl si vyschlé rty, nepomohlo to. Ruce se mu klepaly. Oči sledovaly postavu před sebou. Ta byla o poznání klidnější. Stála vzpřímeně a ani nedutala. Pohled druhému vracela s mnohem větší vyrovnaností.
Drobná žena cítila na prsou při každém nádechu zátěž. Ještě před chvíli chladná ocel hřála. Bylo cítit, jak se zbraň v mužových rukou chvěje.
„Neudělej nějakou hloupost,“ upozorňovala muže žena. Jenom tím docílila úsměvu na jeho tváři. Hlaveň se jí zaryla ještě více do černého armádního trička. Žena se nadechovala mírněji. Hnědé dlouhé vlasy svázané do copu jí ležely na zádech. Drobná hnědovláska s pevnou postavou by nejradši udělala krok v zad. Nemohla. Dlaně v rukavicích bez prstů se jí začaly potit, zbytku těla se zmocňoval chlad. Hladina adrenalinu se vyrovnávala. Žena toužila po trošce prostoru, nejradši by si promnula holé paže. Chtěla do nich vehnat alespoň trochu krve, nebylo jí dopřáno. Zelené oči hledaly pomoc po místnosti. Zuzana Petersonová byla opět bezradná a v problémech až po uši.

O čtrnáct dní dříve …

Večer dopadl i na Rodneyho McKaye. Hladový vkročil do jídelny, v které ho uvítal hlasitý smích. Odrážel se od stěn, přesto nerušil večeřející. Teda nerušil tak, aby se kvůli tomu hádali. Nic nemůže být dokonalé.
Doktor se rozhlédl. Ihned poznal smějící se skupinku, vévodila jí Zuzana Petersonová. Smála se tak až jí z očí tekly slzy. Hned po ní se nejvíce řehtali major Lorne a Green. Poslední místo obsadila doktorka Elena Braunová, která byla momentálně rudá snad až u palců na nohou. Něco ze sebe zmateně koktala. Upravovala si vlasy a do toho stíhala rukama něco vysvětlovat.
McKay si povzdechl. Někdy si vážně myslel, že jsou všichni blázni. Jenže kam pak patřil on? Samozřejmě mezi nejgeniálnější lidi v galaxii. Nad tímhle se zamyslel. Před nedávnem kapitán poznamenala, že všichni velcí géniové byli vlastně magoři. Urazil se a právem!
Doktorovo místo bylo jinde. Vždycky si chtěl přisednou k Petersonové, Lornovi a dalším, jenže na Atlantis platila určitá pravidla. Týmy vždycky držely spolu, nikdy se nerozdělovaly…Výjimka, čili Zuzana, potvrzuje pravidlo. Neomezovala se jen na svůj tým. Sedla si, kde bylo místo a ke komukoliv. Rodney s mírným zakroucením hlavy zamířil do kouta, kde večeřel John a Ronon. Jeho cesta vedla okolo ´vysmátého´stolu.
„McKayi?“ Doktor se zastavil a prudce otočil. Káva se mu rozlila po táce.
„No?“ vyštěkl. Škoda vzácného černého nápoje.
„Tady máš ty papíry, co jsi chtěl!“ vrátila mu to Zuzana stejným tónem. Modrá složka, která ještě před chvílí patřila kapitánovi, přistála jen malý kousek od kaše doktora McKaye, z jejího vnitřku koukala nějaká bílá obálka. Muž se snažil potlačit úsměv. Na jeho obličeji se objevilo něco, co připomínalo úšklebek.
„Fajn, dík,“ zavrčel. V duchu se smál a těšil jak malé dítě. Dnešní den se podařil. Slyšel ženino odfrknutí, nevšímal si toho. Naprosto běžné v jejich komunikaci. Uráželi se, nadávali si...přesně tak jak to mělo na první pohled být. Hodně věcí se změnilo od posledního problému, ve kterém se nacházeli. Na odpuštění je potřeba mnohem více času než jen pár dnů.

Dnešní večer znamenal pro každého něco jiného. Ronon s Johnem měli další vyčerpávající trénink na několik hodin, který tradičně zakončili na ošetřovně. Teyla se odebrala do postele nezvykle brzo. Doktorka Elen Braunová prováděla nějaké testy na neznámé rostlině. Major Lorne v devět večer nastoupil na noční službu. Celkem se na ni těšil. Petersonová mu slíbila, že se za ním přijde podívat a zahrají si karty. Jenže zatím to nevypadalo nikterak slavně. Zuzana se připravovala na ´rande´.
„Krucinál! Že já vůbec řekla: jo!“ zakřičela žena již podruhé do pokoje. Nenáviděla tyhle procházky s doktorem Braunem, bratrem Elen. Jenže neměla to srdce říct ne. Vždycky spolu prošli jednou částí města a pak skončili na nějakém molu. Tohle Zuzce nevadilo, jen kdyby necítila, že se něco nepovede, nebo stane. Radši by psala nějaké hlášení, rozpisy služeb a opravovala je.
Kapitán pohlédla na svůj obraz v zrcadle. Koukala na ni mladá žena s bledou tváří a zelenýma očima. Podle jejího mínění se zvláštně nevýraznýma očima, jaké by měla nějaká panenka. Za tohle mohla malá „nehoda“, která se stala před více jak rokem. Špatné načasování a špatná planeta. Zuzka si prohrábla levou rukou dlouhé hnědé vlasy. Ty si pak zašmodrchala do nějakého účesu a k boku si připnula zbraň. Chodila tak po městě neustále. Jako velící musela jít ostatním příkladem. Nebude se parádit, tohle nebylo rande a pokud bylo, měl se muž dávno vyjádřit. Ona to pochopila jako procházku.
Přesně v deset se ozvalo zaklepání. Zelenoočka otevřela. Jako vždy tam stál, perfektní modrooký blonďák s nádherným úsměvem, kterému podlehlo nemálo obyvatelek Atlantis.
„Půjdeme?“ zeptal se doktor Braun. Zuzana mírně pokývala klavou. Z toho se jen tak nevykroutí. Procházka s někým jiným jí připadala lákavější, ale to se nikdy nestane, to dříve zemře stářím.
„Kruci, kruci, kruci...“ zopakovala několikrát v duchu. Pak se konečně vlídně usmála a následovala doktora, který jí vyprávěl jeden z příběhů, který stejně už znala. Po téhle fázi vždycky následovaly nadávky na nějakého neopatrného vědce, který slouží nad ním…tedy na doktora McKaye.
Jižní část města se stále neuvedla do původního stavu. Největší problém byla nefunkčnost a neobyvatelnost laboratoří a jakýchkoli prostor. Vědci tohle místo považovali za hloupé a neúčelné. Probíhala tady hlavně nějaká cvičení a nebo jen porady některých týmů. Kdyby se tady stala vražda, tak se to pravděpodobně nikdo celý měsíc nedozví. Hodně obyvatel starého města se jižnímu konci vyhýbalo. Ticho, klid a prázdné chodby působili depresivně oproti městskému šumu. Doktor Braun tu trávil příliš mnoho času, dokonce se proslýchalo, že zná každý kousek tohoto místa a to lépe než McKay.
„A jak jsi se měla ty?“ pustil ji konečně ke slovu Petr Braun. Jeho hlas se odrazil od okolních zdí a ozvěna se nesla chodbami ještě dlouho.
„Ale znáš to. Nic moc. Nějaké to psaní hlášení se najde vždycky.“ Zuzana se oklepala. Nějak se tu necítila dobře. „Doktore,“ začala, ale Petr ji přerušil.
„Zuzko, kolikrát tě mám žádat, abys mi tykala?“
„Měla bych se vrátit. Ještě jsem slíbila Lorneovi, že se za ním stavím kvůli hlášení a tak.“ Doktorova tvář posmutněla. Zastavil se a pohlédl na kapitána.
„Pokud potřebuješ, tak jdi. Doufám, že si ještě někdy v budoucnu tohle zopakujeme.“
Petersonová se kousla do jazyka: „Petře...myslím si, že by to...“ dál to nestihla dopovědět. Doktor Braun si to vyložil naprosto špatně. Naklonil se a políbil Zuzanu. Ta jen stála a nedokázala nic udělat. „...nebylo nejlepší,“ dokončila naprosto automaticky načatou větu. Petrovi zmrzl úsměv na rtech.
„Aha... asi... asi jsem se zmýlil.“
„Promiň,“ bylo jediné, co ze sebe kapitán dostala. Braunův úsměv byl v tuhle chvíli horší než nadávky. Zdálo se, že je mu to jedno.
„Tak, pěknou noc, kapitáne,“ popřál blonďák. Během chvilky zmizel za rohem.
Žena se ocitla sama ve změti chodeb. Obstoupilo ji ticho a tma. Pomalým krokem odešla do řídící místnosti. Dala by teď přednost posteli, avšak nemohla. Slíbila Evanovi karty a sliby se musí plnit. Jedna z nejistějších věcí u Zuzky, pokud něco někomu slíbila, tak to taky dodržela. V některých věcech byla doslova zásadová a předvídatelná.

Noc na Atlantis trvala dlouho. Vždy bývala černější než na Zemi a mnohem strašidelnější, avšak obyvatelé města si na to rychle zvykli. Nebylo nic snazšího něž ignorovat stíny ploužící se po chodbách, když máte skoro za dveřmi tvory jako jsou Wraithové. A pak, na kontrolu všeho dění tu fungovala noční služba, která v tuhle chvíli už více jak hodinu hrála karty. Samozřejmě, že to byli jen vyšší důstojníci, jako major Lorne, kapitán Petersonová a nějaký ten odvážný vojín, který si myslel, že je zvládne.
„Majore, když mě teď omluvíte, ještě si půjdu zacvičit,“ oznámila okolo půlnoci hnědovláska. Lorne na ni pohlédl a sbalil karty. Ticho. Muž odtušil, že se stalo něco, co nemělo.
„Něco je špatně?“ Po téhle otázce Zuzka posmutněla.
Nadechla se: „Braun mě políbil.“ Její hlas zněl bez zabarvení, bez jediné emoce.
„Kecy?“ zasmál se major. „Myslel jsem si, že má o tebe zájem,“ vypustil na svět svojí myšlenku. Radoval se jak malé dítě.
„Hahaha…já jsem si nevšimla.“
„Když máš oči pro někoho jiného.“
„Nevím, o čem mluvíš!“ zaprskala jako kočka. Nad tím se dalo jedině mávnout rukou, ta by zapřela i vlastní matku.
„Kašli na to,“ vrátil se k původnímu tématu muž, jeho ruka Zuzku poplácala po rameni, „ho to přejde.“
Petersonová vstala. Vydala se do svého pokoje a pak do tělocvičny.
Ztichlou místností se ozývalo oddechování a kroky. Kapitán tančila na hudbu, kterou měla puštěnou do uší. Nebyla nikterak hlasitá, byla pomalá. Přesně taková, jakou nahrávku si zvolila. Její kroky a pohyby se shodovaly s rychlostí hudby. Točila se se zavřenýma očima a její rty se němě otvíraly na slova písně, kterou tak dobře znala. Nebyl to známý tanec, byl pouze její. Poskočila a zatočila se jako baletka. Vlasy v culíku za ní vlály. Postupně se písně měnily na rychlejší tak, aby byl na konci člověk vyřízený a zničený. Kapitán postupně zapojila celé tělo. Z nevinného tance se brzy stala vyčerpávající kreace. Člověk, který Zuzanu znal, by nedokázal pochopit, jak dokáže tak dobře ovládat své tělo. Každopádně si hnědovláska myslela, že je nepozorována a sama. Odvázala se a přešla na složitější kombinace. Volné oblečení ji nepřekáželo, ale v tenkém bílém svetru jí začalo být horko, přesto neskončila.
Atlantis v tichosti plavala po hladině oceánu tak jako mnoho nocí předtím. Skoro žádné světlo nesvítilo, jen hvězdy, nějaké laboratoře, řídící místnost a měsíc. Přesto se v tělocvičně něco dělo. Nacházela se v ní kapitán Petersonová. Její bosá chodidla dopadala na měsícem zalitou podlahu. Volné bílé plátěné kalhoty následovaly její nohy, které se ani na chvíli nezastavily. Dělaly přesně to, co jim mozek přikázal, nebo to dělaly podvědomě? Kdo ví. Kapitán začínala být unavená. Tváře měla rudé od námahy. Pár kratších hnědých vlasů jí vyselo podél obličeje, zbytek byl vyvázán do pevného culíku. Velký výstřih bílého volného svetru padal z ramena na rameno a odhaloval světle modré tričko bez rukávů. Samotná Zuzana měla zavřené oči, v uších sluchátka a nevnímala okolí. Tak taková byla kapitán Petersonová, cynická a drsná velící, tedy alespoň na první pohled.
Udýchaně se zastavila. Vypnula příval hudby. Otevřela oči a pohlédla z okna. Vyndala si sluchátka z uší.
„Nadaná malířka, nadaná tanečnice...nestačím se divit,“ zaznělo ode dveří. Žena lehce vykřikla a prudce sebou cukla. Pohlédla na nezvaného hosta. Rychle se uklidnila.
„Jak jsi tu dlouho?“ otázala se.
Muž u dveří se usmál: „Šel jsem kolem...myslím, že od začátku.“
„Super, to je vážně super,“ kapitánův hlas zněl poněkud ironicky.
„Zuzko, tolik se toho nestalo.“ Nechápal její podráždění.
„Nestalo? Rodney, ty jsi mě pozoroval!“
„Promiň, já...co se ti stalo?“ Zuzana si uvědomila svoje počínaní. Zarazila se. Věděla, že ji vědec hodně dobře znal a dokázal číst v jejích náladách. Podivné, leč pravdivé.
„Nic, jsem v pohodě,“ podle Rodneyho výrazu usoudila, že si to nemyslí, „…jsou věci, kterými tě nechci zatěžovat,“ obdařila ho úsměvem. Tak vřelým jaký ještě u ní neviděl.
„Dobře, ale víš, že kdykoliv můžeš zatížit můj mozek zbytečnostmi.“ Pomalu, bok po boku, vyšli z tělocvičny.
„Stejně bys mě neposlouchal.“
„Víš, že ti ten tanec jde? Jsi v něm skvělá,“ promluvil na jiné téma Rodney.
Zuzka se rozesmála a rozcuchala vědci vlasy: „Vždyť to říkám, neposloucháš mě!“
Oba si neuvědomovali kam šli, prostě se procházeli. Tak či tak později skončí u Zuzaniny ubikace. Mlčky si prohlíželi stěny města.
„Dneska je krásná noc,“ prohodila žena po doktorově boku.
„Krásnější než dřív?“ odpovídal otázkou doktor.
„Mnohem,“ zazněla rozesmátě odpověď.
„Krásnější než já?“ Ego doktora McKaye neznalo mezí.
„Tvoje sebevědomí bych chtěla mít.“
Rodney pohlédl do tváře drobné ženy. „Nechtěla,“ odpověděl vážně.
Zuzanin pokoj byl na dohled. Teď se jí nechtělo jít spát, jenže musela. Stočila svůj pohled k němu a usmála se: „Děkuji za doprovod. Nezapomeň, že pozítří máme trénink.“ Vědcův obličej se změnil v jeden velký nesouhlas.
„Nebudu mít čas,“ pokusil se vzdorovat.
„Věřím, že si ho uděláš a mimochodem, dlužíš mi hlášení.“ Rodney si něco pro sebe zamumlal.
„Promiň, neslyšela jsem tě.“ Mlčel. „Dobře, tak tedy zítra, dobrou noc.“

Druhý den neprobíhal zrovna nejlépe. Od rána lilo jako z konve, na chodbách se muselo svítit a celková nálada všech klesla k bodu mrazu. Některé plánované mise doktorka Weirová odvolala. Nakonec zbyla jen jediná. Zuzana Petersonová, Lorne, doktorka Braunová a nějaký nový vojín. Samozřejmě, že nikam nechtěli jít, jenže rozkaz byl rozkaz. Mohla uběhnout tak hodina od jejich odchodu a brána se opět otevřela. Proběhl jí Lorne a táhl sebou křičící a zmítající se Zuzanu. Ta kolem sebe mlátila a kopala. Právě vrazila majorovi loket do břicha. Vydržel to. Naštvaně ji shodil na zem a chytil za vestu.
„Dej mi záminku, abych tě praštil,“ vrčel šeptem, „nejsi jediná, já musel vydat ten rozkaz.“ Skoro se dotýkali nosy. Ze zelených očí začaly téct slzy. Jedna po druhé, průhledné, značily bolest, která se musela dostat ven.
„Žili a tys je odepsal!“ vyprskla. Vrazil jí facku. Neuvědomil si svou sílu, pravděpodobně jí to muselo bolet.
„Umřeli, jasný? Přímo nám před očima, ale ty nejsi ten, kdo bude mít výčitky svědomí. Já je tam nechal, já tě stáhl do brány.“
„Žili,“ snažila se protestovat. Ani jeden si neuvědomil, jakou scénu ztropili.
„Kdyby žili, tak z nich neteče tolik krve!“ Tentokrát facka přiletěla majorovi. Zuzana ho ze sebe shodila. Postavili se naproti sobě. Chytili se za vesty.
„Ty…odporný…“ třásla s ním. Všichni, kdo to viděli, nezakročili. Šok nebo čekali na to, co bude dál? Těžko říct.
„Ulevila sis?“ zaprskal major nahlas.
„Ještě ne,“ odstrčila jej. Postavila se do bojové pozice. Evan ji následoval. Ostatním začalo docházet, k čemu se schyluje. Jenže než stihli pořádně zareagovat, tak oba dva se na sebe vrhli. V jednu chvíli na zemi ležela Zuzana a narovnávala si čelist a v druhé chvíli její místo vystřídal Evan. Jenže ten se snažil si zastavit krvácení z nosu.
„To bolelo,“ řekl poněkud zvesela major. Začalo mu definitivně hrabat. „Myslím, že bych ti to měl vrátit!“
„Jen si posluž, zlomený nos jsem dlouho neměla, stejně jako vykloubenou čelist, ale tu dlužím já tobě!“ V téhle komunikaci bylo něco zoufalého. Znovu se na sebe vrhli, potřebovali to ze sebe dostat.
„Dost, nechte toho,“ zaznělo zprava. Oba se instinktivně otočili a jednu tomu dotyčnému vrazili. Zarazili se.
„V pohodě?“ zeptal se poněkud zničeně Lorne. Teyla kývla, že ano. Někdy není nejmoudřejší se plést do cizí hádky.
„Jsi idiot!“ prskla Zuzana a otočila se. Rychlým krokem chtěla zmizet do svého pokoje. Lorne ji bleskově chytil za zápěstí. Trhnutím ji donutil, aby mu pohlédla do očí.
„Dávejte si pozor, kapitáne!“ na poslední slovo dal důraz.
„Na co asi? Chceš mě zničit? Převel mě na Zem, už o mě nikdy neuslyšíte, pane. Na to se můžete vsadit!“ zakřičela zoufale.
„Neříkej dvakrát,“ prohlásil. Naštvání ho pomalu opouštělo, dostavovala se zoufalost.
„Mně je to jedno.“ Zelené oči se leskly. Na čelisti se začala pomalu vybarvovat podlitina. Možná mu jí začínalo být líto, jenže krev, která mu tekla z nosu proudem, to nedovolovala.
„Jdete do hlášení,“ poznamenal klidně.
„Posluž si,“ řekla rezignovaně, „smím odejít, PANE? Nebo ještě něco?!“
„Pozor na jazyk,“ pozvedl obočí. Zuzana spolkla nějakou nadávku, vytrhla mu svou ruku a odešla.

Dorazila k sobě do pokoje. Rozhlédla se. Cítila se podivně prázdně, ale koho to zajímalo? Nikoho. Možná chtěla plakat, jenže nemohla. Nenašla v sobě sílu na nic. Shodila ze sebe oblečení. Teda ne všechno, hlavně vestu, bundu a boty. Přešla do koupelny a pohlédla do zrcadla. Modřina se vybarvovala. Přejela si po ní. Bolelo to jako čert. Zakroutila bezradně hlavou a odešla. Lehla si na postel a zírala do stropu. Ticho jí začínalo připadat šílené. V hlavně se jí vybavovaly vzpomínky na výcvik, její první. Tenkrát dostala pěknou nakládačku, ale naučila se jedno. Vojáci nepláčou. Bylo načase, aby se k tomu vrátila. S klidem v duši zavřela oči a vzpomínala na Elen.
Někdo klepal. Otevřela oči. Venku se stmívalo, musela usnout. Pohnula se. Všechno ji rozbolelo, hlavně levá strana obličeje.
„Dále!“ štěkla. Ten, kdo stál za dveřmi poslechl.
„Myslel jsem, že jsi skočila z balkónu.“ Nechutná poznámka. Zuzana v klidu vstala a přešla na terasu. Pohlédla dolů a vrátila se do místnosti.
„Je to vysoko,“ poznamenala a bez zájmu si sedla na židli. Začala dělat rozdělanou práci.
„Je mi líto, k čemu došlo odpoledne,“ řekl příchozí.
„Mně taky.“ Bez zájmu.
„Přehnali jsme to,“ snažil se z ní vyrazit více Evan. Nos ho ještě bolel, ale vlastně nevěděl, co tu dělá. Co mohl od ní čekat? Omluvu? Tak naivní není!
„Stane se.“ Něco se s ní dělo. Nikdy takhle neodpovídala. Bývala hubatější.
„Očividně.“
„Ještě něco?“ prskla. Na tohle muž neodpověděl. Pochopil to. Nemuseli mu věci vysvětlovat několikrát, nebyl hloupý.
„Ne…nebo vlastně ano, až si budeš příště chtít na mě vylít zlost, tak si vyber jinou dobu.“
„Až příště budeš chtít utěšit, vyber si někoho jiného.“ Odpověď za oba dva. Pravda, pro kterou si major přišel. Nechtěl utěšit, tedy říkal si to tak dlouho, ale z opakované lži pravdu neudělá. Zuzana věděla, že potřebuje někoho, kdo by řekl: „Není to tvá chyba.“ To samé čekal i muž. Nedočkal se. Místo toho jen zakroutil hlavou. Pomalým krokem přešel ke dveřím, užíralo ho svědomí.
„Evane,“ otočil se za hlasem. Zelené oči pohlédly do jeho, „nebyla to tvá chyba.“ Přesvědčily ho, nechápal jak, ale v té změti zeleni bylo něco uklidňujícího, co ho donutilo věřit tomu, co říkala. Nebyla to jeho chyba, ale koho potom? Vypadalo to, že si to Zuzana vzala na sebe…

Luxusní, co jiného dodat....

Teeeeda Naprosto dokonalé

Děkuji vám oběma tohle vždycky poteší. A protože nezlobíte, tak mám pro vás jendu dobrou zrávu a to, že další povídka bude někdy zítra a nebo v pátek.