Pěkné počtení
Earman: Díky, díky, doktora je opravdu škoda, ale jiné východisko nebylo...dlouho nebudeš muset čekat
Dark Angel: Díky! No, tím že ji nezabiju bych si tak jistá nebyla
Kapitola č. 9: Všichni potřebujeme čas...
Město Atlantis se houpalo na oceánu. Modrá hladina se táhla do nekonečna, někde v dálce určitě byla pevnina. Mořské řasy a rybky plavaly těsně pod hladinou. Slunce již dávno zapadlo, odcupitalo na druhou stranu planety. Ze severu přišla dešťová mračna. Černé nacucané mraky se táhly po obloze a jako by se na chvíli zastavily.
Ozvalo se zaklepání na dveře. Bylo jemné a vystrašené, jako by se dotyčný bál více přitlačit. V místnosti zněla překrásná hudba. Tichý smích hlásal, že tu majitel není sám. Klepání se ozvalo znova, tentokrát hlasitěji. Majitelka pokoje pohlédla na svého společníka.
„Myslím, Evane, že příště bys to měl donést v čas,“ zasmála se zvonivě. V rukou měla jeho hlášení. Major Lorne se lišácky zatvářil.
„Náhodou mám zpoždění jen dva týdny!“ pochlubil se.
„Ano, to je pravda, alespoň to nemusím z tebe tahat měsíc...“ zasmála se žena.
„Někdo klepe, další provinilec, co nedonesl včas hlášení,“ podotknul Lorne.
Pravděpodobně měl pravdu. Žena přešla ke dveřím a mile se na majora usmála. Ten ji následoval a posléze vyšel ven. Přišlo mu to zvláštní, že se důvěrně přátelí se svou podřízenou, ale nedělal si z toho hlavu. Každý potřebuje přátele a oni si rozuměli.
Samozřejmě dostal od Shepparda kázání typu: „Je nižší šarže a víc jak přátelství se rovná vojenský soud.“ Bylo mu to jedno, jsou přátelé a nikdy to nesmí být jinak. S úsměvem se vydal do svého pokoje. Dnes byl krásný den.
Žena stála ve dveřích a sledovala muže před sebou. Ani jeden nepromluvil, vlastně spolu pořádně nemluvili více jak měsíc, od doby, kdy se vrátili na Atlantis. Kývla na něj ať jde dál. Poslechl, za jeho zády se zavřely dveře.
„Nesu hlášení,“ prohlásil potichu doktor McKay. Bál se, že by mohl všechno zkazit, teda pokud se něco ještě dalo.
Usmála se na něho: „Jako vždy přesný.“
„Zuzano, já...“ začal zmateně McKay, ale hned ztichl, nevěděl jak pokračovat.
„Rodney, jsou věci, které nesmažeme, nikdy,“ promluvila. Vědcova ramena poklesla. Zuzka si poupravila sluneční brýle.
„Přesto se můžeme snažit o jejich nápravu...tím chci říct, Rodney, že je mi líto, co se stalo, že jsme neměli možnost si pořádně promluvit, říct si to, co bychom chtěli,“ koutky ji cukly, přesto se neusmála.
Vědec kývl: „Tohle mi nikdy nešlo a nikdy nepůjde...“ zasmál se, „porušil jsem přímý rozkaz, i když jsem vědec, křičel na tebe a dělal uraženého. Jak tohle můžu napravit?“ Zuzka přešla blíže k němu. První dešťové kapky začaly dopadat na balkón a okna.
„Porušil jsi rozkaz a zachránil jsi mi život, ty nemáš co napravovat,“ usmála se smutně Zuzka.
„Potřebujeme čas na to, abychom si to všechno ujasnili.“ Obdařila ho dalším úsměvem.
„Myslíš?“ zeptal se jí. Neodpověděla. Místo toho k němu přišla a pevně ho objala. Věděla, že tomu porozumí lépe, než slovům. Věřila, že tohle jí pomůže některé věci ujasnit, vysvětlit...
Rodney se usmál a vyšel ze dveří. Nakonec to setkání, kterého se obával, dopadlo dobře. Hlášení dal včas, promluvil si se Zuzkou a celkově se mu dnes dařilo. Vzpomněl si na to, jak ho objala. Usmál se pro sebe a poskočil. Možná, že ne všechno bylo tak ztraceno, jak si původně myslel. Možná se jejich přátelství vrátí do normálních kolejí, ale Zuzana měla pravdu, potřebovali čas.
Kapitán Zuzana Petersonová si poupravila sluneční brýle a rozsvítila světla. Venku byla tma, stejně jako v ubikaci, v takovém světle by nikdo nemohl číst. Zuzka odložila Rodneyho hlášení a zaposlouchala do bubnovaní vody o okenní tabule. Rozhodovala, co udělá dál.
Na Atlantis už byla více jak měsíc zpátky. Oči se jí zhojily. Nenastalo nějaké zhoršení, spíše se jí zlepšily. Musela však nosit sluneční brýle, kvůli světlu, které ji stále dráždilo oči. Podle doktora Becketta je bude nosit ještě dlouho. Vyrovnala se s tím rychle. Našla si tu další přátele, konečně začala žít. Přesto tenhle den byl pro ni významný. Pochopila, že i když na sebe s Rodneym křičeli, tak jejich přátelství nikdy nezmizelo úplně.
Zuzana se usmála a přešla ke dveřím na balkón. Bylo to šílené, ale teď to vypadalo jako dobrý nápad. Vyšla ven a nechala , aby jí déšť omýval obličej. Bylo to příjemné a měla dobrou náladu. Nevěděla proč, ale rozesmála se na celé kolo...
Konec
Město Atlantis se houpalo na oceánu. Modrá hladina se táhla do nekonečna, někde v dálce určitě byla pevnina. Mořské řasy a rybky plavaly těsně pod hladinou. Slunce již dávno zapadlo, odcupitalo na druhou stranu planety. Ze severu přišla dešťová mračna. Černé nacucané mraky se táhly po obloze a jako by se na chvíli zastavily.
Ozvalo se zaklepání na dveře. Bylo jemné a vystrašené, jako by se dotyčný bál více přitlačit. V místnosti zněla překrásná hudba. Tichý smích hlásal, že tu majitel není sám. Klepání se ozvalo znova, tentokrát hlasitěji. Majitelka pokoje pohlédla na svého společníka.
„Myslím, Evane, že příště bys to měl donést v čas,“ zasmála se zvonivě. V rukou měla jeho hlášení. Major Lorne se lišácky zatvářil.
„Náhodou mám zpoždění jen dva týdny!“ pochlubil se.
„Ano, to je pravda, alespoň to nemusím z tebe tahat měsíc...“ zasmála se žena.
„Někdo klepe, další provinilec, co nedonesl včas hlášení,“ podotknul Lorne.
Pravděpodobně měl pravdu. Žena přešla ke dveřím a mile se na majora usmála. Ten ji následoval a posléze vyšel ven. Přišlo mu to zvláštní, že se důvěrně přátelí se svou podřízenou, ale nedělal si z toho hlavu. Každý potřebuje přátele a oni si rozuměli.
Samozřejmě dostal od Shepparda kázání typu: „Je nižší šarže a víc jak přátelství se rovná vojenský soud.“ Bylo mu to jedno, jsou přátelé a nikdy to nesmí být jinak. S úsměvem se vydal do svého pokoje. Dnes byl krásný den.
Žena stála ve dveřích a sledovala muže před sebou. Ani jeden nepromluvil, vlastně spolu pořádně nemluvili více jak měsíc, od doby, kdy se vrátili na Atlantis. Kývla na něj ať jde dál. Poslechl, za jeho zády se zavřely dveře.
„Nesu hlášení,“ prohlásil potichu doktor McKay. Bál se, že by mohl všechno zkazit, teda pokud se něco ještě dalo.
Usmála se na něho: „Jako vždy přesný.“
„Zuzano, já...“ začal zmateně McKay, ale hned ztichl, nevěděl jak pokračovat.
„Rodney, jsou věci, které nesmažeme, nikdy,“ promluvila. Vědcova ramena poklesla. Zuzka si poupravila sluneční brýle.
„Přesto se můžeme snažit o jejich nápravu...tím chci říct, Rodney, že je mi líto, co se stalo, že jsme neměli možnost si pořádně promluvit, říct si to, co bychom chtěli,“ koutky ji cukly, přesto se neusmála.
Vědec kývl: „Tohle mi nikdy nešlo a nikdy nepůjde...“ zasmál se, „porušil jsem přímý rozkaz, i když jsem vědec, křičel na tebe a dělal uraženého. Jak tohle můžu napravit?“ Zuzka přešla blíže k němu. První dešťové kapky začaly dopadat na balkón a okna.
„Porušil jsi rozkaz a zachránil jsi mi život, ty nemáš co napravovat,“ usmála se smutně Zuzka.
„Potřebujeme čas na to, abychom si to všechno ujasnili.“ Obdařila ho dalším úsměvem.
„Myslíš?“ zeptal se jí. Neodpověděla. Místo toho k němu přišla a pevně ho objala. Věděla, že tomu porozumí lépe, než slovům. Věřila, že tohle jí pomůže některé věci ujasnit, vysvětlit...
Rodney se usmál a vyšel ze dveří. Nakonec to setkání, kterého se obával, dopadlo dobře. Hlášení dal včas, promluvil si se Zuzkou a celkově se mu dnes dařilo. Vzpomněl si na to, jak ho objala. Usmál se pro sebe a poskočil. Možná, že ne všechno bylo tak ztraceno, jak si původně myslel. Možná se jejich přátelství vrátí do normálních kolejí, ale Zuzana měla pravdu, potřebovali čas.
Kapitán Zuzana Petersonová si poupravila sluneční brýle a rozsvítila světla. Venku byla tma, stejně jako v ubikaci, v takovém světle by nikdo nemohl číst. Zuzka odložila Rodneyho hlášení a zaposlouchala do bubnovaní vody o okenní tabule. Rozhodovala, co udělá dál.
Na Atlantis už byla více jak měsíc zpátky. Oči se jí zhojily. Nenastalo nějaké zhoršení, spíše se jí zlepšily. Musela však nosit sluneční brýle, kvůli světlu, které ji stále dráždilo oči. Podle doktora Becketta je bude nosit ještě dlouho. Vyrovnala se s tím rychle. Našla si tu další přátele, konečně začala žít. Přesto tenhle den byl pro ni významný. Pochopila, že i když na sebe s Rodneym křičeli, tak jejich přátelství nikdy nezmizelo úplně.
Zuzana se usmála a přešla ke dveřím na balkón. Bylo to šílené, ale teď to vypadalo jako dobrý nápad. Vyšla ven a nechala , aby jí déšť omýval obličej. Bylo to příjemné a měla dobrou náladu. Nevěděla proč, ale rozesmála se na celé kolo...
Konec
Snad se vám povídka líbila. I když tahle skončila, tak vám můžu slíbit, že setu brzy objeví další.




super odlehčení