SG:Paralelní vesmír II: 14. Společný zájem

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

pekne cteni
tez dodatecne vse nej v novem roce, zvlaste silnou imunitu

[andoriel]

Děkuju, pal

[andoriel]

Že mi to ale v poslední době trvá, než dám dohromady další kapitolku
I tak - bavte se

11. Pegas

Teyla se zvedla z vysokého polštáře. Nešlo to tak lehce jako dřív. Cítila se starší, než kdokoli jiný. Vlasy jí zešedivěly a tělo přestávalo poslouchat.
„Kdepak jsou?“ zašeptala si pro sebe. Uběhl týden podle pozemského chápání času od chvíle, kdy hodila do portálu schránku se vzkazem. Torren John napsal doslova, co mu přeříkala, a zpráva se jim oběma zdála jasná.
Pomalu došla ke stanové tyči u vchodu, během těch pár kroků se narovnala, uhladila si vlasy a popotáhla teplé zimní šaty pomačkané, jak se na polštáři občas zavrtěla. Před stan vyšla tak, jak ji všichni znali. Plná elánu a nápadů a snahy pomoci všude tam, kde to bude zapotřebí. Přemohla lehké zachvění, které jí projelo tělem, když se nadechla mrazivého vzduchu a špatně odklizená hrouda sněhu našla vnější šev její boty, prodrala se skrz něj a ledovými prstíčky jí přejela po nártu.
„Měli jsme se přestěhovat,“ řekl za ní zastřený mužský hlas. Halling přicházel od blízkého lesa zabalený do kožešin, a když došel až k Teyle, mohutně kýchnul. Stačil se pootočit, takže Teyla byla ušetřena mokré spršky. „Tohle počasí, sníh, mráz, to není nic pro nás. Vždycky jsme se na zimu stěhovali do teplých krajin, Je to lepší,“ dořekl Halling myšlenku a s rukou na nose vykročil, aby se co nejdřív dostal do relativního tepla svého stanu.
„Slíbila jsem, že tu počkáme!“ vykřikla za ním Teyla. Mávl volnou rukou, ani nezpomalil. „Je to přece čest, když nás léčitelky požádají o pomoc,“ zašeptala si Teyla už jen pro sebe.
„Kruh se roztočil!“ ozval se výkřik od hranice tábora, kde za skupinou stromů stála Hvězdná brána.
Než zapadl poslední symbol na své místo, byla před portálem shromážděna většina Athosianů, někteří pro jistotu ozbrojení, někteří jenom zvědaví. Teyla se vmáčkla mezi Torrena Johna a Giney do první řady. Zůstala stát na místě, když se z kruhu ohraničeném kamennou obručí vyvalil vír zkrouceného prostoru, a pousmála se nad tím, jak většina ostatních couvla. Nepoužívali Bránu tak často, aby jim její činnost zevšedněla.
Sotva se mihotavý pohyb hranice červí díry ustálil, vyšel z něj jako první John Sheppard následován celou suitou známých i neznámých tváří.
Giney si všechny pozorně prohlédla a koutky úst jí klesly rozčarováním. „Kde je Erin a Ája?“ zeptala se dost hlasitě, aby ji slyšeli návštěvníci vítající se s místním obyvatelstvem.
„Snad se s nimi setkáme někde na konci cesty,“ otočila se k ní žena s ustaranou tváří.
„Já vím, ty jsi Shana,“ řekla Giney a pousmála se. Byla pyšná na to, kolik Pozemšťanů si stále pamatuje.
Shana pokývala hlavou a po očku sledovala Barboru, aby jí v případě nesnází přispěchala na pomoc. Ale Bari žádnou pomoc nepotřebovala. Setkání s cizí rasou na neznámé planetě v jiné galaxii jí připadalo jako věc, pro kterou se narodila.
„Půjdeme hned dál nebo ještě na někoho čekáme?“ zeptal se John Teyly, když bylo všem společenským povinnostem učiněno zadost.
„Nikoho jiného léčitelky nejmenovaly,“ ujistila ho Teyla. „Ale máme přesné instrukce. Zatím je čas, i když ho není tolik, jak jsem doufala. Pojďte do stanu a trochu se zahřejte.“ S překvapeným pohledem přijala Johnův nabídnutý loket a nenápadně ho směrovala k místu, které měli už pár dní připravené pro očekávané hosty.
„Jak jste k tomu vůbec přišli?“ zeptal se John, když se ujistil, že všichni sedí na polštářích a v rukou svírají kalíšky z pálené hlíny plné horkého sladkého čaje.
„K čemu myslíš, Johne?“ zeptal se Teyla a jemně zavrtěla hlavou, aby naznačila Giney, že má přestat dotírat na Radka Zelenku s dotazy na Erin a Andoriel.
„K tomu… co se to vlastně děje? Proč po nás léčitelky najednou tak touží? Nevypadalo to, že by si nás nějak zvlášť oblíbili.“ John se do dotazu trochu zamotával.
Teyla odložila čaj a složila si ruce do klína.
„Tak ráda tě zase vidím,“ usmála se na Johna. „Ale proto tu nejste. Jak víte, máme s planetou léčitelek dobré vztahy. Tamní lidé nám mnohokrát pomohli, nejenom při těžkých nemocech a zraněních, ale i v jiných případech. Poslali potraviny, když nám povodeň vzala úrodu a jindy jsme jim nějakou drobností vypomohli my. Považujeme je za přátele. Před časem na nás obrátili s prosbou, abychom vás kontaktovali a předali nám seznam jmen, koho se týká jejich pozvání. Víc mi Zoe neřekla a já se neptala. Vím, že děláme pouze prostředníka, ale děláme ho rádi. Zítra dopoledne vás čekají.“
„Jestli mohu, připojím se ke skupině,“ ozvalo se od vstupu do stanu. Erin si vytřásala z vlasů pár sněhových vloček a nedočkavě natáhla ruce k nejbližším rozpáleným kamenům v kovové misce na trojnožce.
Giney zavýskala a vrhla se k ní. Erin ji nadšeně chytila a samou radostí obě poskakovaly na místě.
Halling s hlasitým zarachocením odložil konvici s horkou vodou na kovovou podložku a zamračil se na svou adoptivní dceru. Giney si ho nevšímala a přestala poskakovat, až když šlápla na něčí nohu a zavrávorala.
„Tomu říkám přivítání,“ smála se Erin a rozhlédla se. Ostatní si drželi odstup, z Erin se stala trochu záhadná a nevyzpytatelná bytost a zvlášť pozemšťané nevěděli, co si o ní mají myslet. Po návratu Atlantis na Zemi se ztratila. Ne, že by po ní pátrali nějak intenzivně a nepřetržitě, ale nikdy nebyla k zastižení, mailovou poštu neotvírala a dopisy se vracely nedoručitelné.
„Mám se ptát, kde ses tady vzala?“ zeptal se John. „Raději ne,“ odpověděl si hned sám.
„S Andoriel se potkáme na místě,“ řekla Erin dřív, než se Giney stačila začít vyptávat.
„Asi ne,“ vypadlo z Daniela Jacksona, který se zatím držel stranou a zamyšleně se díval na hladinu svého nedopitého čaje.
„Nic jim do toho není, svého nároku na běh vesmíru se vzdali,“ odsekla Erin prudce.
„Tohle nepřipustí, pořád cítí zodpovědnost,“ namítl Daniel.
„Tak to by měli pomoci, ne?“ nedala se Erin.
„Cože?“ Shana se dívala z Erin na Daniela a zpátky a tvářila se stejně nechápavě, jako zbytek přítomných. Daniel i Erin se tvářili nepřítomně a vypadalo to, jakoby místo nich mluvily jiné osoby, pro ostatní neviditelné.
Daniel zamrkal a otřásl se. „Nepřipustí to,“ zopakoval tiše.
„Antikové?“ pochopila Samantha. „Mluví s tebou? O co vlastně jde?“
„Prosím, teď ne. Tady ne. Odpočiňte si a nechte dohady i rozhodnutí na správné místo a čas,“ vložila se do hovoru Teyla. „Také nevíme, o co se jedná, ale důvěřujeme léčitelkám a zítra se všechno dozvíme.“ Zvedla se a pokynula ostatním Athosianům k odchodu.
Giney se nechtělo a pokusila se schovat za Erin, až na zvýšený hlas Hallinga se neochotně vydala z vyhřátého stanu do mrazivého dne.
„Danieli?“ Sam se nechtělo čekat na nějaký jiný čas a místo, když to vypadalo, že doktor Jackson ví, co se děje. „Erin?“ dodala a pohledem ven se přesvědčila, že nikdo z místních není v doslechu.
„Nerozumím tomu,“ potřásl Daniel hlavou. „Jsou rozzlobení. Skoro to vypadá, že se k něčemu chystají a tají to přede mnou. Ani Oma mi nechce nic naznačit.“ Překvapeně vzhlédl. „Pustila Anúbise!“ Skoro vykřikl.
„Bohové!“ vydechla Bari. „Co to znamená?“
Nadine se k ní obrátila a chtěla jí vysvětlit vztah doktora Jacksona k Antikům, ale John směrem k ní mávl rukou. „Nechte to být,“ zavrčel.
„Souhlasím,“ přidal se k němu Jack O’Neill. „Počkáme, až budeme mít informace celé.“
„Půjdu se porozhlédnout po táboře,“ rozhodla se Erin, když se na ni v nastalém tichu upřeně zadíval Rodney Mckey. Nechtěla odpovídat na žádné dotěrné otázky.
Sotva se dostala ze stanu a zatáhla za sebou vchod, vydala se nejkratší cestou pryč z tábora najít nějaké opuštěné místo. Nesnášela, když si Dar půjčoval její ústa a snažil se prosadit v hmotném světě. Tohle jí bude muset vysvětlit. Hned.
Nadine se ve stanu zavrtěla a rozpačitě se rozhlédla.
„Chtěla bych se podívat, jak se tady Arthosianům daří,“ řekla tiše. Zvedla se a odhrnula zástěnu stanu. Když ji nikdo nezastavil, vyšla ven.
„Můžu s tebou?“ zavolala na ni Bari a ve spěchu zachytila nohou o jednu z prázdných stoliček, takže ji chvíli táhla na špičce. Nechala ji stát, kde z ní odpadla, a vyběhla ven.
„Ještě někdo?“ zeptal se Rodney a zamračil se na stále ještě pootevřený vchod, ze kterého táhl mrazivý vzduch.
„No,“ zvedl se Radek. „Asi se taky projdu. Třeba někomu pomůžu s… nějakou prací,“ dodal neurčitě. Pečlivě za sebou urovnal těžkou látku vchodu a zašklebil se na ni. Ve stanu mu připadalo zbytečně dusno. Rozhlédl se a vydal se za zvukem blíže neurčeného nástroje, aby se podíval, kde by se jeho ruce a mozek uplatnily.
Erin se proplétala studeným lesem a říkala si, že opustit teplo dobře vytopeného stanu byla pěkná pitomost, ale cítila, jak se jí Dar v mysli kroutí a dožaduje se pozornosti. Vyhlédla si rovný plochý kořen u stromu, odstranila z něj vrstvičku sněhu a sedla si na něj s nohama složenýma pod sebou.
„No konečně!“ vykřikl Dar, sotva zavřela oči.
„Ty parchanti!“ pokračoval rozhořčeně a ani se neobtěžoval s nějakými poťouchlostmi, kterými pravidelně Erin zásoboval. „Celou dobu se tváří, jako že je nic nezajímá, a teď se chtějí plést do běhu vesmíru? Ať si trhnou!“
Erin sledovala stříbrné světýlko, které se při řeči natahovalo a smršťovalo a každou chvíli prsklo rozčilením.
„Už o tom vědí tvoji…“ ani nestačila doříct, když se světýlko znovu rozprskalo.
„Jo, a jsou nadšení. Už to bylo dost nahnuté,“ dodal Dar pomaleji. „Wraithů ubývá a jiní hostitelé nejsou vhodní. Až na pár výjimek.“ Změnil se v Louise a mrkl na Erin. „Boje o vhodné prostředí začaly být tak kruté, že v poslední době většinou nepřežili ani bojující, ani hostitelé. Není nás moc, jestli se něco nestane, vyhyneme.“ Povzdechl si, ztichl a zmizel.
Erin otevřela oči a postavila se. Věděla, že v dimenzi obývané tvory, kterým říkala dary, se děje něco nepěkného. Její Dar byl čím dál víc nervózní a táhnul ji pryč, kdykoli by se jen náznakem ocitla v blízkosti jiného daru.
„No, snad se to s Antiky vyřeší brzy,“ zamumlala si pro sebe a oklepala se zimou. Rychle se vydala zpátky do vyhřátého stanu.

Andoriel stála nad řídícím panelem wraithské lodi s rukama bezradně svěšenýma podél těla. Všechny přístroje ukazovaly, že plavidlo letí, ale podle venkovních senzorů stála na místě.
„Copak je s tebou?“ zeptala se Ája a pohladila okraj panelu. Kousek organické hmoty ze stojanu se natáhl a přejel jí po kůži malíčku. „Ano?“ zeptala se. Když se hmota stáhla zpátky, přešla ke stěně a opřela se o ní. „Jsem tady, jak ti můžu pomoci?“ zeptala se lodi. Pak už vnímala to, co cítilo plavidlo, a narůstal v ní vztek. „Jak?“ vydechla tichounce.
Loď se marně snažila vymanit ze sevření nepochopitelných sil a pokračovat v cestě. Sotva stihla předat základní informace Andoriel, něco je začalo rušit v komunikaci.

Ace v hibernační komoře zamrkal a zvedl si ruku před obličej. Byl si jistý, že ještě nejsou na určeném místě. Něco se neodbytně tlačilo do jeho myšlenek a žádalo si jeho pozornost, ale nebyl to ani některý z bratrů ani loď nebo Andoriel, ty by poznal okamžitě.
„Kdo?“ pohnul neslyšně rty.
„Nemůžu se zdržet, nejsi vhodný,“ zašeptal mu do ucha neznámý hlas. „Ale znáš nás, znáš náš druh. Pomůžeme ti, poslouchej…“
Ace v hibernační komoře otevřel oči a posadil se. Poloprůhledná blána vchodu se rozevřela a pustila ho do široké chodby. Bez zaváhání se vydal k nejbližšímu terminálu a zadal na něm několik příkazů. Počkal jen do chvíle, než se přesvědčil, že se správně načetly, a pokračoval k dalšímu stanovišti, aby zopakoval to samé.
„Přestaň!“ Ženský hlas ho zarazil uprostřed pohybu. Některé reflexy byly ukryté hodně hluboko ve wraithské duši a jedním z nich byla touha poslouchat ženu – královnu.
Neotočil se po hlase, zůstal strnulý s jednou rukou nad ovladačem panelu, kam se chystal zadat poslední sérii příkazů.
„Co děláš?“ ozval se znovu hlas, tentokrát blíž. V dosahu.
Otočil se a natáhl ruce. Andoriel stála o dva metry dál, než předpokládal, a kolem ní se svíjela chapadla vyrostlá z organické hmoty plavidla.
Skokem byl u ní, objal ji a přitiskl k sobě.
„Pomáhám,“ zašeptal jí do vlasů a tiskl jí stále víc.
Připadala si jako v sevření anakondy. Pomalu z ní vymačkával doušky dechu a nenechával prostor pro nové. Slova jí nezbyla, tak se na prahu vědomí pokusila o telepatii. Narazila na nepřátelskou zeď cizí mysli, která v sobě uzavřela wraithovo vědomí a převzala nad ním kontrolu. Ája zoufale vykřikla a přišla o poslední vzduch.
Jedno z chapadel prudce narazilo do Aceovy hlavy, další se mu zapletlo mezi nohy. Zavrávoral, ale stisk nepovolil. Chapadla se stáhla do temného zákoutí, něco tam zavířilo a vynořila se znovu, tentokrát mnohem silnější. Nesmlouvavě se chopila wraithových končetin, s praskotem kostí je odtrhla od Andoriel a zvedla Ace ze země. Zazmítal se a zůstal v chapadlech lodi nehybně viset.
Andoriel se chraplavě nadechla, rozkašlala a otočila se na bok. Po několika hlubokých nádeších se posadila a zadívala se na visícího Wraitha. Pohnula ukazováčkem a velitel se jemně snesl na podlahu přímo před ni.
„Co ti to kdo zase provedl?“ zašeptala a přejela mu rukou po čele. Všimla si, že loď zatím chapadla nechala odložená hned vedle Ace, aby mohla včas reagovat na jakýkoli nepřátelský pohyb. Andoriel se usadila pohodlněji a sledovala, jak wraithský regenerační proces rovná a zaceluje polámané kosti a klouby. Sotva byly největší škody odstraněny, znovu se vydala na návštěvu wraithské mysli.

„Je čas.“ Teyla se zastavila ve vchodu do stanu a pohledem přejela pozemšťany. Až na Radka Zelenku tam byli všichni a o Radkovi věděla. Pomáhal opravit mlýn na nedaleké řece. Halling se za ním vydal, aby ho přivedl zpátky. Teyla už slyšela jejich hlasy na okraji osady. Radek se rozčiloval, že ho odvedli od rozdělané práce, a Halling mručel nějaká uklidňující slova.
„Moc jsme si toho neřekli,“ zašeptal John Teyle do ucha, když kolem ní procházel do mrazivého večera směrem k Bráně. Ohlédla se po něm, ale neodpověděla. Doufala, že si všechno vynahradí, až bude jasné, co se děje.

Na druhé straně Brány slunce dosáhlo vrcholu a jeho žár sálal nejenom z oblohy, ale i z rozpálených skal poblíž vesnice, kde bydlela Džita a Zoe.

[andoriel]

Bavte se

12. Přesuny

Andoriel stála na louce uprostřed lesa. Byla ve spodní části mírného svahu a slunce jí svítilo do očí, když zvedla pohled, aby viděla na malý vodopád těsně pod vrcholem kopce. Sklonila se k potůčku, který jí tekl u nohou, a položila dlaň na jeho hladinu.
„Zdravím tě, příteli,“ zašeptala. Vydala se podél něj nahoru poblíž vodopádu, kde byl vybetonovaný obdélník zapomenutého tanečního parketu z letních zábav. Na jedné z jeho kratších stran byl vytvořený schůdek. Sedla si na něj a zadívala se před sebe. Věděla, na co čeká. Na koho čeká. V jedné mlhavé vzpomínce právě na tomto místě našla Ace, aby společně rozhodli, jakým způsobem se za pomoci téměř všemocné bytosti vrátí do reality. Stíny lesa se pootočily a začaly se prodlužovat. Andoriel se zamračila. Něco bylo špatně.
Zvedla se a vyšplhala po velkých kamenech kolem vodopádu na malou skalku. Sotva se dostala na vrchol, okolí se změnilo. Za sebou stále slyšela padající vodu, ale před ní byla holá pláň pod šedou oblohou. Opřel se do ní vítr a postrkoval ji dál od okraje skály. Těsně před ní se zvedl malý prachový vír a hned zase klesl k zemi, aby se o kus dál znovu ukázal. Bez přemýšlení šla za ním. Rozhlížela se a hledala houpací křeslo, károvanou deku a zelenookého rezavého kocoura, ale pláň byla prázdná.
Země pod nohama se jí začala propadat, vrstva sypké půdy odtékala jako voda, až zůstala jen holá skála strmě spadající do moře. Andoriel stála na malém výstupku, kam se jí nevešla ani obě chodidla, a prsty zatínala do kamene, aby se nezřítila dolů.
Zvedla hlavu, ale vrchol skály nebyl vidět. Pár metrů nad ní se převalovalo šedobílé mračno a vrcholek útesu skrývalo někde ve svých hlubinách.
„Tak teda dolů,“ zamumlala si sama pro sebe. Opatrně se naklonila, aby viděla, jestli bude skok aspoň relativně bezpečný. Žádná písečná pláž, žádné ostře vystupující kameny, dokonce moře vypadalo docela klidně, i když to jí bylo hodně podezřelé.
„Chceš tu stát věčně?“ pokračovala v samomluvě. Odrazila se od skály a roztáhla ruce.
Nad hladinou se rozezněl krátký překvapený smích Stařeny se zlým okem. Sáhla po kocourovi, který se snažil skočit za nějakou neviditelnou kořistí, přitáhla si ho na klín a podrbala ho mezi ušima.
„Necháme to na nich. Zatím,“ pošeptala mu.

„Tohle ne, to teda přehnali,“ prskl Dar a vzteky zaťal ostré drápky své kočičí podoby Erin do lýtka.
„Já za to nemůžu,“ sykla Erin a shodila kocoura z nohy.
Těch pár okamžiků, ve kterých prolétala červí dírou, se jí mohlo pořádně protáhnout, jestli půjdou s Darem zachraňovat Ace i Andoriel.
„Postarám se o to,“ zavrněl Dar a Erin se zakopnutím vypadla na druhé straně Hvězdné brány.

Andoriel čekala dlouhý let a náraz hladiny, ale místo toho se jen lehce zhoupla. Překvapeně zamrkala a rozhlédla se. Skála i moře zmizelo, nahradilo je zářivě modré nebe a cosi bíle nadýchaného, na čem seděla. Položila na tu divnou bílou věc ruce a zatlačila. Matrace? napadlo ji. Smích za zády ji přiměl se rychle ohlédnout.
„Fakt myslíš, že je to matrace?“ Světlovlasý vysoký muž si ji prohlížel s hlavou na stranu a v modrých očích mu jiskřilo. Doslova.
Zamračila se na něj. „Na tohle tak trochu nemám čas,“ řekla podrážděněji, než se doopravdy cítila.
„No právě,“ přikývl. „Postarám se o něj, ty se vrať. Koukej letět.“
„O koho? Kdo jsi? Co tu chceš? Proč mě zdržuješ?“ padaly z Áji otázky v rychlém sledu. Přetočila se na té oblačné nádheře, aby na muže lépe viděla, ale zůstala sedět. Nebyla si jistá, jestli by ji vestoje nadýchaný mrak udržel, a nechtěla riskovat pohled přes jeho nedaleký okraj.
„O toho tvého Wraitha. Louis, jestli ti to něco řekne. Pomáhám. Nezdržuju.“
Nad odpověďmi překvapením zatřásla hlavou a nakonec se zasmála. „Tak jo. Louis mi něco říká. Děkuju. Mám ho nechat jak je nebo bude lepší hibernace? Už poletím nebo se budeme pořád plácat na místě?“
Louis se na ni usmál.
Za deset vteřin se zvedala ze země ve wraithské lodi a na nejbližší konzoli zadala pokyny podle toho, co jí řekl Erinin Dar. Cítila, jak se plavidlo pohnulo, a rozběhla se na můstek zkontrolovat, jestli se nevychýlili z kurzu. Ace zůstal, kde byl.

Zoe přešlápla a okatě se snažila potlačit netrpělivý povzdech. Džita po ní hodila rychlý pohled, ale nechala ji, ať si se svými pocity poradí sama. Všimla si, že Teo sedí opodál a zamračeně si prohlíží kvetoucí trávu. Už párkrát ji napadlo, jestli je léčitelství výsadou žen nebo je jenom náhoda, že se vždy objevila dívka.
Kruh se roztočil a Džita na své úvahy zapomněla. Z modré rozvlněné hladiny vystupovalo celé procesí lidí. Tolik jich projít Branou nikdy neviděla, jejich návštěvy byly řídké a málokdy přišli víc než tři, čtyři lidé s prosbou o pomoc nebo vítaným darem. Nové tváře se jí slily v rozmazaný proud a jediná, které si všimla, byla Erin, protože z Brány vyletěla a podklesla skoro k zemi, než získala ztracenou rovnováhu.
„Vítej zpátky,“ řekla jí Džita. „Už jsi tady byla a jsi vždy vítaná.“ Otočila se k dalším příchozím a rozpažila. „Vítejte všichni.“ Usmála se na Teylu, podezíravě se podívala na Johna a na okamžik se zarazila u Teal’cova emblému na čele. Některé tváře začaly nabírat známé rysy a z neurčitého houfu se stávala skupina částečně rozpoznaných návštěvníků a přátel.
Teyla nakročila, aby se s léčitelkou náležitě přivítala, ale zůstala rozpačitě stát. Zpoza Džity vystoupil muž v tyrkysově modrém plášti a žena v tomtéž oblečení v cyklámenu.
„Neublížila sis?“ zeptal se muž Erin.
Erin na něj zůstala zírat s pootevřenými ústy. „Marcusi?“ vypravila ze sebe s obtížemi. „Caio!“ Poznala Marcusovu sestru a překvapením couvla.
„Ty je znáš?“ zeptala se Teyla i John současně.
„Jsou to naši vzácní hosté stejně jako vy,“ řekla Džita dřív, než se Erin zmohla na odpověď. „Prosím, pojďte do vesnice, bude tam víc pohodlí a místo a čas na vysvětlování.“ Pokynula rukou a jako první se vydala prošlapanou cestičkou od Brány ke vsi.
Marcus se usmál, vzal Erininy prsty do dlaně a přitáhl si je k ústům.
„Stýskalo se mi,“ řekl tiše.
Erin mu vytáhla ruku ze sevření a zpomalila, aby se dostala z jeho blízkosti. Caia se držela těsně za Marcusem a neodpustila si protočení očí a neslyšné prsknutí smíchu.
Zoe počkala, až celá skupina vykročila za Džitou, a zařadila se jako poslední. Ještě se nerozhodla, jestli je z tak početné návštěvy nadšená nebo rozladěná. Podívala se k obloze. Nad nedalekými skalami se převalovaly mraky plné deště, ale nad hlavou jim zářilo slunce. Nic neobvyklého se nedělo.

Ace seděl na patách uprostřed vlhké kamenné místnosti s jediným malým okénkem vysoko u stropu. Nepoutaly ho řetězy, ale stejně mohl pohnout jenom hlavou. Vysoko nad sebou na stropě viděl tmavou barvou nakreslený kruh a na stěnách těsně u podlahy dlouhou čáru po celém obvodu místnosti. Žádné dveře, žádný otvor kromě toho světlíku. Ticho bylo tak hluboké, že slyšel, jak mu v uších šumí krev. Netušil, jak se do té místnosti dostal. Připadalo mu, že má hlavu naplněnou vatou a stěží udržel nějakou myšlenku. Pokusil se vzepřít, vstát a vylézt po vystouplých kamenech ke světlíku, protáhnout se ven a… představa se mu rozplynula před očima a nechala mu jen vidinu šedých převalujících se mraků.
Dar se pro sebe usmál. V oblačných výšinách se mu docela zalíbilo a využíval je při každé příležitosti.
Chtěl nechat Ace sedět na obláčku stejně jako Andoriel, ale dostat ho z dobře zabezpečeného vězení nebylo tak jednoduché, Antikové udělali víc opatření, než si myslel. Omezující pole bylo hračka, ale Wraitha poutalo ještě něco, co odolávalo všem jeho pokusům a o vytažení Aceova vědomí a jeho vrácení do příslušného těla.
„Proč se do toho pleteš?“ Mužský hlas rozechvěl samotnou podstatu Daru. Dar věděl, že kdyby hlas chtěl, mohl ho jen svou silou vymést z umělé dimenze, kterou vytvořil, aby mohl lépe komunikovat s Erin. Ale dát najevo strach nemohl.
„A proč vy?“ zeptal se. „Měli byste být rádi, že se to konečně vyřeší.“
„Vyřeší?“ Hlas ubral na intenzitě a před Darem se objevil obraz staršího muže v bílém. „Máme jiné řešení,“ řekl a křivě se usmál. „Chápu, že tvému druhu se asi nebude líbit.“
Dar nejdřív zaprskal jako modrý vysoký plamen, ale po přezíravém pohledu muže se proměnil v Louise.
„Zatím jste se do ničeho v hmotném vesmíru nepletli, proč teď?“ pokračoval v otázkách. Jednání tváří v tvář mu bylo příjemnější než mocný hlas a prskavý plamen.
„Jsme více hmotní než ty. Víš, že tě můžu jediným slovem poslat zpátky bez návratu?“
Louis pokrčil rameny. „Jestli hodláte vyhladit celou jednu rasu, je jedno, jestli zmizím teď nebo potom. Myslel jsem, že jsou vám Wraithové ukradení a necháte na jiných, jak si s nimi poradí.“
Muž zavrtěl hlavou. „Ty sis přece našel lepšího hostitele. Nemohli by i ostatní?“
„Představuješ si to jak Hurvínek válku, Apu,“ použil Louis slovní obrat, který slyšel od Erin. „A pořád nevím, proč se do toho pletete a proč teď.“
„Tak ty víš, kdo jsem? To mě překvapuje.“
Louis se ošil. Apu Kon-Tiki byl jedním z antických tvůrců světů, ale nebyl moc důsledný a rád opouštěl rozpracované projekty. To bylo všechno, co o něm věděl, jen si nebyl jistý, jestli by se tentokrát dal nalákat na něco jiného než je uvěznění wraithského vědomí.
„Nebudu tady stát a čekat, až se rozmyslíš,“ mávl Apu rukou a zmizel.
Louis se pootočil a zadíval se na Ace. Wraith pořád seděl na patách a z čela mu stékala velká kapka potu, jak se snažil dostat z neviditelného sevření. Dar se znovu marně pokusil ho uvolnit, zlostně stiskl rty a zmizel.
Ace prudce dosedl na zem a začal si třít namožená kolena. Pohyblivost se mu vrátila omezená velikostí kruhu namalovaného na stropě. Věděl, že jeho fyzické tělo je ve vesmírné lodi, ale to nemělo žádný vliv na nepohodlí, které pociťoval.

„Rád tě zase vidím,“ řekl mužský hlas poblíž Andoriel. Leknutím nadskočila a zakoulela očima. Pořád na ni někdo mluvil, když měla být sama. Právě se snažila zaparkovat wraithské plavidlo nad planetou a přemýšlela, jak dopraví spící Wraithy na její povrch. Prudce se pootočila a rozesmála se.
„Marcusi!“ řekla s úlevou. Nevěděla, koho očekávala, že uvidí, ale Erinin strážce Marcus byl příjemné překvapení.
„To je ona, že?“ zeptal se a přejel prsty po stěně lodi, u které stál. Pod jeho rukou se povrch zavlnil jako kočka, když protahuje pohlazení. „Přistaň s ní, řeknu ti kde.“
Marcusovy instrukce byly stručné a jasně srozumitelné. Plavidlo ladně sklouzlo nad skalami a u okraje lesa zatočilo, aby měkce dosedlo na velké pole s dozrávajícím obilím.
Andoriel postupně vypínala systémy a každou chvíli s povzdechem vzhlédla k hlavní obrazovce, která stále ještě fungovala a promítala nejbližší okolí lodi.
„Něco tě trápí?“ zeptal se Marcus.
„S čím začít?“ pokrčila rameny. „Místní asi nebudou nadšeni, že mají po úrodě,“ kývla hlavou k obrazovce. „A jak dostanu těch pět z lodi a tam, kam je potřeba, když se i v hibernaci kroutí nechutí tady být?“ Mrkla na kontrolky posledních čtyř komor, kde nebyl vypnutý přívod energie. Poblikávání naznačovalo, že uměle navozený spánek není tak klidný, jak by měl být. Na poslední chvíli se k bratrům přidala i Maya a James. Požádali o to, když se znovu setkali s Ianem, a pochopili, že se opravdu blíží ke Kerys. I jim už začínalo vlastní vyprávění o téměř dokonalém městě znít neskutečně. Příchod jejich dávného průvodce a slib Andoriel, že je dostane na správné místo, je nadchl a rozhodnutí připojit se k malé výpravě bylo dílem okamžiku.
„S tím mohu pomoci,“ usmál se Marcus nad Ájinými starostmi. „Pole zůstane po startu nedotčené a půda bude v dalších letech plodit mnohem lépe, i když si nemyslím, že by to bylo nějak zvlášť potřeba. A co se Wraithů týká, jsem jediný, kdo může něco změnit.“
„Jediný? Takže za to můžeš ty, že se sem nemohli podívat ani na mapě,“ konstatovala Ája. „Tak do toho. Mám je probudit?“
„Za chvilku, vydrž.“ Marcus zmizel z můstku.
Anodriel pokračovala ve vypínání nepotřebných systémů. Kontrolky hibernace zhasly samy, když byla téměř hotová. Nastavila nouzové osvětlení chodeb, pohladila panel a vydala se k východu. V místě, kde nechala ležet Ace postávali Ian a Alette a mračili se na svého bratra, který byl stále bez sebe. Maya a James se drželi vpovzdálí.
„Toho budete muset odnést,“ říkal jim právě Marcus.
„Nemůžeš ho probudit? Co se mu stalo?“ dožadoval se odpovědí Alette a Ája si všimla, že se zřejmě neptal poprvé. Marcus se na Andoriel podíval a beze slova zmizel.
„Spojení s cizí myslí, která před chvílí ovládala jeho tělo, se nám podařilo přerušit. S návratem je to složitější, ale snad to brzy vyjde,“ trochu improvizovala v rychlé odpovědi. Doufala, že Dar už je blízko řešení a Ace se každou chvíli probudí.
„Loď je vypnutá, prosím…“ pokynula k ležícímu tělu. Ani jeden z bratrů se nepohnul, tak se sehnula a přehodila si Wraithovu ruku kolem krku. S námahou se narovnávala a nažila se ho vytáhnout na nohy. Váha Aceova těla ji přetočila a oba shodila na zem. Tlumeně zaklela, jak se snažila nepadnout na bezvládného Wraitha plnou vahou. Něčí velká ruka ji chytila pod paží a vytáhla na nohy. Zvedla hlavu a chtěla poděkovat, ale to už ji Ian táhl z lodi ven a Alette si mezitím bez větší námahy hodil Ace přes rameno a následoval je. Maya s Jamesem si vyměnili pobavený pohled a pomalu se vydali za bratry a Andoriel.
Sotva všichni vystoupili z lodě, zpomalili a rozhlíželi se. Andoriel jim chtěla naznačit směr, ale když se podívala do Alettovy tváře, mlčela, jen jemně popotáhla Iana za ruku, kterou ji stále ještě držel, na správnou stranu. Nereagoval. Oči mu bloudily po nedalekých skalách a mžily se dávno pohřbenými vzpomínkami. Zůstala tiše stát a čekala, až se do sytosti vynadívají.
„Tady jsem byl,“ zašeptal James. „Nedávno.“
Maya kývla. Okolí jí bylo známé nejen z výpravy do jiného času, ale také z cesty za sjednocením s Jamesem.
„Léčitelky,“ řekla pomalu. „A…“
Ze skal se ozval rachot kamení a hluboký řev obrovského zvířete.
„…drak,“ dořekla, když se na oblohu mohutným skokem dostal strážce planety a roztáhl křídla k letu.

Nechci to zakřiknout, ale zase mám trochu napsáno, tak snad to začne přibývat. Konec se blíží

[andoriel]

Včera jsem se vyděsila, ale snad to ukončování nebude tak horké

[andoriel]

Bavte se

13. Mezi dimenzemi

Dar opatrně vytáhl z Erininých vzpomínek pár kousků, které se mu hodily, aby upoutal pozornost a vzbudil zvědavost. Naoko neobratně zamával rukama, naklonil se na stranu a prudce se narovnal.
Před ním se otevřel tmavý prostor tečkovaný světelnými body s červeným nádechem. Jako hodně vzdálené hvězdy, pomyslel si spokojeně. Obě ruce zvedl vlevo do výše ramen a pomaličku s nimi pohnul před sebe s myšlenkou, jak něco nesmírně těžkého tlačí do středu svého zorného pole. Dlouho se nic neobjevovalo a znepokojeně si uvědomil, že i kousek vesmíru v jeho představě se začíná po okrajích třepit a rozpadat, když uviděl přesně to, v co doufal. Rozpálený protoplanetární disk rotující kolem neviditelného středu. Vznik nové solární soustavy. Nechal ji vznášet se uprostřed vesmírné bubliny, kterou si vytvořil v mysli, a opatrně začal popohánět čas, aby se zformovala. Jedno slunce… raději dvě - ne, tři, točící se kolem sebe ve složitém tanci. Hodně blízko nich plynného obra a za ním řádku hrudek ze srážejících se kamenů. Zbytek se rozptyloval do vzdáleného kupierova pásu.
Uchechtnutí mu zaznělo přímo do ucha. Leknutím nadskočil, i když na to celou dobu čekal.
„Takhle si to představuješ?“ Apu se zhmotnil vedle Daru, bez námahy převzal celou jeho pracně vytvořenou představu a začal ji přetvářet. Plynného obra poslal na vzdálenější orbitu, jednu z mladých kamenných planetek rozbil do pásu asteroidů a přitáhl roj ledových komet.
„Pche,“ zašklebil se Dar, „představuju si něco úplně jiného.“ Na okraji nově vzniklého vesmíru se objevil zvláštní útvar. Apu mu nejdřív nevěnoval žádnou pozornost, ale když se přibližoval a nabíral konečné tvary, netrpělivým pohybem poslal solární soustavu na nekonečnou cestu prostorem a zaměřil se na nový objekt.
„To je nějaké zvíře?“ zeptal se zaraženě.
„Hned několik,“ ujistil ho Dar.
„No, to snad… Co to má být?“ Apu vypadal zhrozeně a zároveň unešeně.
„Mohl bych ti vyprávět, ale bude lepší, když na to přijdeš sám,“ zavrněl Dar v kočičí podobě a s prsknutím uskočil, když Apu udělal krok vpřed, aby lépe viděl. Tiše se na měkkých tlapkách kradl pryč a každou chvíli se otočil přes rameno, aby se přesvědčil, že Apu pořád zírá do nového vesmíru.
Zíral.
Na krunýři obrovské želvy postávali čtyři sloni a na zádech nesli plochou zemi. Uprostřed země se vypínalo vysoké pohoří a z oceánu po obvodu stále padala voda.
„Tak to jsem ještě neviděl,“ zašeptal si Apu pro sebe a začal si podivný výtvor pečlivěji prohlížet.

Ace se pomalu narovnal a dával si pozor, aby se nedotkl neviditelného silového pole, které ho obklopovalo. Jedna velice bolestivá zkušenost mu stačila.
„Co chceš?“ zeptal se směrem ke světlíku. Rozhovor zkoušel už několikrát a nad tichem, které mu odpovídalo, čím dál hlasitěji skřípal zuby.
„Pssst,“ syklo na něj malé stvoření přikrčené u stěny místnosti. Plížilo se na pokrčených nožkách pod namalovaným pruhem a velkýma široce rozevřenýma očima se rozhlíželo na všechny strany. „Ne tak nahlas,“ pokračovalo, přeťapalo blíž k Wraithovi a sedlo si těsně k silovému poli ohraničenému kruhem nakresleným na stropě. Přikrčilo se, natáhlo hlavu, naklonilo ji na stranu a jazýčkem olízlo podlahu tam, kam už pole zasahovalo. Prsklo, když přeskočila jiskra, a trhlo sebou zpátky, ale hned se vrátilo a znovu vystrčilo jazyk.
Ace si sedl tak, aby nepřekážel, a s hlavou zvrácenou vzhůru sledoval, jak v silné čáře černého kruhu na stropě vzniká otvor. Sotva se kruh přerušil, zvířátko ustoupilo a za vrčení a prskání se z kočky s holou kůží změnilo ve vysokého muže. Košile a džíny na něm trochu plandaly, světlé vlasy měl zježené a kolem rtů pár kousků spálené kůže.
„Tfuj,“ zašklebil se a rukávem košile si otřel ústa.
Ace vstal a zvedl ruku, aby se přesvědčil, že silové pole opravdu zmizelo.
„Ty jsi Lonius,“ ukázal prstem na muže. „V takové podobě jsem nikoho z vás ještě neviděl.“
„Erin si to zkrátila na Louis, i když si nejsem jistý, jestli to má s vaším označením něco společného,“ odpověděl Dar a znovu si utřel ústa. „Nechceš vypadnout?“ rozhlédl se po holé místnosti.
Wraith se krátce podíval na přerušený kruh nad hlavou a nepřerušovanou čáru na zdi. Louis se zasmál a dlouhými kroky vyrazil přímo k Aceovi, aniž by měl v úmyslu zastavit, jen těsně před Wraithem rozpřáhl ruce.

Apu zaznamenal změnu proudící energie, ale nedokázal se odtrhnout od podívané, kterou mu Dar připravil. V největším městě plochého světa nastala noc a Noční hlídka pod vedením kapitána Elánia vyšla do temných ulic.

„Louis?“ zamumlal Ace a otevřel oči. Tělo ho nechtělo poslouchat, tak zůstal ležet a prohlížel si místo, kde se ocitnul. Byl v domě s několika propojenými místnostmi, kde se pohybovaly nezřetelné postavy. Ať se snažil, jak chtěl, nedokázal na ně zaostřit. Jakoby část jeho vnímání zůstala uvězněná v jiné dimenzi nebo se ztratila někde cestou.
„Louis? Ale že mu to trvalo,“ otočila se jedna z rozmazaných postav. „No, do háje, to snad ne,“ pokračovala. Wraith to slyšel jenom jako vzdálenou ozvěnu, která se postupně vytrácela. Zavřel oči.
V domě ustával ruch po vzájemném představování a seznamování. Příchod Wraithů přiměl pár lidí v první chvíli sáhnout po zbrani a zase ji hned pustit. Tři stejní bratři vzbudili trochu údivu a rozpaků a Mayu s Jamesem někteří přivítali jako staré známé. Nejvíc ostražitých a zmatených reakcí si vysloužili Strážci Caia a Marcus. Z Pozemšťanů se s nimi setkala jenom Erin a Andoriel a těm se nechtělo vyprávět o Dysonově sféře kolem Daledonu ani o trhání Wraithů zaživa na kusy na Nové Veitoně. Džita a Zoe Strážce znaly jenom z pověstí o starých časech a nedávného krátkého setkání a ostatní přítomní o nich nikdy ani neslyšeli. Ale vysocí krásní lidé s křídly na zádech se tolik podobali představě andělů, že je všichni rychle přijali.
Andoriel se sklonila nad ležícím Wraithem a prsty mu přejela po propadlé tváři.
„Víš, jak to nesnáším,“ zašeptala spíš pro sebe než pro něj. Cesty do jiných realit ji stále více vyčerpávaly a zdaleka nepřinášely tolik, aby se na ně často dobrovolně vydávala. Kromě těch nejnáročnějších konaných na záchranu milované bytosti.
„Promiňte, jestli jsme už všichni, mohli bychom se konečně dozvědět, o co se tu jedná?“ zeptal se Jack O’Neill. Seděl na židli u okna, do kterého se usadila Samantha, prohlíželi si shromážděnou společnost a občas si vyměnili tichou poznámku.
„Ano,“ přikývl vážně Alette.
Andoriel se prudce nadechla, ale neřekla nic. Většinu důležitých informací znala nebo si je odvodila a bližší vysvětlení si bude muset nechat ujít, protože Ace byl důležitější.
„Půjdu já,“ otočila se k ní Erin. „Najdu Dara a zjistím, co se stalo. Všechno vím,“ mrkla na Áju.
„Můžu s tebou?“ zeptal se Daniel Jackson. „O těch stvořeních jsem něco málo zaslechl a rád bych je viděl. Erin mě může informovat cestou,“ otočil se k Alettovi. „Věřím jí.“
„Vážně chceš se mnou?“ zeptala se Erin. „Nejsem, si jistá, jestli to takhle půjde.“
Daniel se usmál. „To nech na mě.“
Po rychlé domluvě s Džitou se oba usadili na lavičce před domem a Andoriel zůstala s nimi, aby je nikdo nerušil. Ve dveřích se ohlédla po ležícím Aceovi a zatvářila se nerozhodně. Alette na ni kývl a postavil se s Ianem k bratrovi. Vchod zůstal otevřený, takže Andoriel slyšela zevnitř domku každé slovo.
„Tolik péče!“ blesklo Alettovi hlavou při pohledu na Áju, která přejížděla pohledem od Erin s Danielem k ležícímu Aceovi. Ian tu myšlenku zachytil a přisvědčil. Nepřestával při tom sledovat drobnou ženu s dlouhými černými vlasy. Svým vystupováním se lehce lišila od všech ostatních. Bylo znát, že se se zbytkem společnosti seznámila relativně nedávno a stále hledá svoje místo, to jí ovšem nebránilo účastnit se čehokoli, co se vyskytlo. Připadalo mu to známé, i když pořád nemohl přijít na to, koho mu ta Bari, jak jí říkali, připomíná. Alette na tom byl podobně s navigátorkou. Málokdy se díval jinam než na ni.
Ostatní přítomní lidé je nechávali klidnými, i když někteří při příchodu Wraithů automaticky sáhli po zbraních nebo se pohnuli k útěku. Prvotní emoce rychle pominuly a čtyři Wraithové se začlenili do společnosti. Alette se dal do řeči s Radkem Zelenkou a Rodneym McKayem, protože se poblíž pohybovala Shana. Ian vysvětloval Nadine složité wraithské slovo, pro které v pozemských jazycích nebyl ekvivalent. Džita a Zoe se tvářily ustaraně a prohlížely si Mayu s Jamesem. Nakonec se Džita zeptala přímo:
„Jak se cítíte?“
Maya se lehce uklonila. „Děkujeme za vaši pomoc s přeměnou. Některé ztracené vzpomínky se mi vracejí a musím si přebrat, co bylo a co je, ale máme přesně to, co jsme chtěli,“ otočila se k Jamesovi. Mlčky kývl na souhlas, ani se na ni nepodíval. Sledoval Strážce a nad kořenem nosu se mu prohloubila vráska. Mátlo ho, že se s nimi nikdy předtím nesetkal.
„Všichni jsou tady shromážděni za jedním účelem,“ řekl Marcus. „Máme možnost uzavřít mír nebo aspoň příměří s těmi, kdo od počátku stojí sami proti všem.“ Otočil se k Wraithům. „Povězte nám o Kerys, prosím.“
„Vezmeme to krátce.“ Alettův hlas zaduněl domem jako malé zemětřesení, všichni utichli a zadívali se na něj.

„Danieli?“ Erin se rozhlížela po celkem všedně vypadajícím lese.
„Tady!“ Doktor Jackson se proplétal mezi stromy a zuřivě na Erin mával. Vypadalo to, že se jí rukama snaží něco sdělit, ale Erin nechápala, co by to mohlo být.
„Pryč,“ zasípal a přehnal se kolem ní.
„Cože?“ otočila se po směru, kterým přiběhl, a začala se smát.
Lesem si prolamovala cestu obluda. Vypadala jako t-rex křížený s godzillou podpořený růstovými hormony a steroidy. Před Erin se zastavila a natáhla k ní obrovskou hlavu. Když pootevřela tlamu, každý její zub byl stejně vysoký jako bývalá knihovnice.
Erin si založila ruce a s hlavou na stranu netrpělivě poklepávala špičkou nohy.
„No?“ zeptala se ostře. „Co bude?“
Obluda zafuněla a Erin musela couvnout, když obří tvor zvedl hlavu k nebi, zatřásl s ní a pak se celý oklepal jako malý mokrý pes. Sotva to Erin blesklo hlavou, místo obludy se před ní klepal – malý mokrý pes.
„Kdepak jsi nechal vychování?“ zeptala se ho.
Posadil se a rozpačitě se zadní tlapkou podrbal za uchem, pak se přikrčil a odskočil stranou. Z oblohy spadl osamělý obrovský zub, který vypadl obludě z tlamy, když klepala hlavou.
Erin protočila oči a obrátila se k Danielovi. Schovával se za stromem dost daleko od nich a jen opatrně vystrkoval hlavu, aby zjistil, jestli bude třeba prchat dál.
„Milý můj Dare, dovol, abych ti představila doktora Daniela Jacksona,“ řekla dost hlasitě, aby ji Daniel slyšel.
Doktor Jackson se k nim pomalu vrátil a podíval se na psíka.
„Moc mě těší,“ řekl a sehnul se, aby si se psíkem podal tlapku.
Pes se zatvářil vážně a pac dal okamžitě. Jakmile ho Daniel pustil, vyskočil a olízl mu nos. Daniel překvapením hekl a narovnal se. Pes znovu vyskočil, ve vzduchu se zakroutil a místo malého psíka stál před doktorem Jacksonem hubený mladík.
„Danieli, toto je tvor z jiné dimenze, který pro přežití potřebuje něco jako hostitele. Hodně speciálního hostitele. V této podobě mu říkám Louis.“ Erin se pousmála. Věděla, že Danielovi se okamžitě vybaví go’auldi.
„To je trochu něco jiného,“ řekl Dar. Nedělalo mu potíže přečíst Danielovy myšlenky. „Třeba vy vůbec nejste vhodný,“ zašklebil se.
Daniel si oddechl a začal se rozhlížet. „Tak tohle je to místo, kde se můžete setkávat?“ zeptal se.
„Nebo jakékoli jiné,“ pokrčila Erin rameny a místo lesa stáli na rozpálené poušti, aby se vzápětí ocitli na plochém vrcholu skály porostlé zakrslými stromy. Kolem se povalovala mlha a z ní trčely další podobně zakončené vršky skal. Daniel uslyšel nějaký zvuk a otočil se po něm. Na jenom z vrcholů bojovali dva muži. Oba měli dlouhé pláště přepásané širokými šerpami, jeden měl dlouhé kopí a druhý byl beze zbraně.
„To je jak z kung-fu filmu,“ zamumlal Daniel.
„Kéž by.“ Louis se tvářil ustaraně. „Pojďte, musím Vám něco ukázat.“
Vedl je k hraně skály, kde stál na špičce veliký balvan. Dotkl se ho a v balvanu se objevil průhled do jiného světa. Zarazil se na jeho okraji a než překročil pomyslný práh, otočil hlavu a položil si prst na rty.
Erin i Daniel jen přikývli.
Daniel se musel kousnout do kloubu ukazováčku, aby nevyjekl překvapením. Na skále viděl v kameni příjemně zvlněnou krajinu s lesy a loukami, ale po překročení rozhraní se ocitl ve světlém šedém a béžovém sále, který mu zařízením připomněl antické základny. Sloupy matného osvětlení, několik stolů a židlí umístěných tak, aby nepřekážely v chůzi k zavřeným dveřím a tichý šum skrytých zařízení ten dojem jen umocňovaly.
Louis bez rozhlížení mířil ke vzdálenému východu a nervózně kroutil prsty levé ruky. Daniel si všiml, že ležérní triko a džíny vyměnil za antický oděv. Mrkl po Erin oblečené stejně jako Louis a nakonec se pohledem ujistil, že i on má na sobě světlý kabátec a kalhoty. Kdyby je potkal nějaký Antik, mohl by si je na první pohled splést s někým svého druhu.
„Tudy,“ špitl Dar a otevřel dveře do dlouhé chodby. „Snad si to pamatuju dobře.“
Vedl je několika hlavními i postranními chodbami až konečně otevřel nenápadný vstup, rychle se rozhlédl a vešel. Erin a Daniel ho následovali a dveře za nimi tiše klaply.
„Zase ty?“ Uprostřed jinak holé místnosti stál kulatý podstavec a vedle něj malý ovládací panel. Na podstavci stál Ace a zamračeně se díval na Lonia. „Moc dlouho ta záchrana netrvala, snad budou ostatní lepší,“ zadíval se na Erin. Usmála se na něj a pak se zachmuřila. Wraithovy obrysy se každou chvíli rozostřily a jednou dokonce zablikal jako hodně špatný hologram. Bylo očividné, že mu ty změny nedělají dobře.
„Určitě dělal, co mohl,“ zastala se Dara Erin, došla až k panelu a začala si hrát s krystaly.
„Nemělo by to být těžké,“ zamumlala si sama pro sebe. Louis se naklonil k ní a posunky napovídal další možné kombinace.
Daniel měl na jazyku spoustu otázek, ale spolkl je, protože si všiml, že stěny i strop místnosti se vzdalují a nad hlavou se jim začínají převalovat těžké černé mraky.
„Ehm,“ začal, aby na sebe upoutal pozornost. „Mohli byste…“ Nedokončil, protože je najednou obstoupil dav neurčitých postav. Napadlo ho, že se Erin k vysvětlování jen tak nedostane.

[andoriel]

Bavte se

1. Společný zájem

„Vezmeme to krátce,“ zaduněl Alettův hlas domem.
„Kdysi žili Wraithové na jedné jediné planetě a neznali způsob, jak se z ní dostat. Postupně vymírali. Kdyby nebylo zvědavé Antičky, zmizeli by z běhu vesmíru dřív, než by se o nich někdo dozvěděl.“
„Na počátku nebylo nic a pak se to zvrhlo,“ zamumlala si pro sebe Andoriel. Dlouhé litanie z duše nenáviděla. Odmítla zvednout oči, i když si byla vědoma, že se na ni Ian skrz otevřené dveře zamračil.
„Postupně jsme se díky její pomoci přesunuli do vesmíru a na naši původní planetu jsme zapomněli,“ pokračoval Alette. „Někteří z nás se nesmířili se způsobem obživy a raději zemřeli, ale těch bylo málo. Většina se přizpůsobila, sklízela obydlené planety a rozrůstala se na úkor lidských bytostí. Bylo nás pár, kteří jsme si uvědomili, že náš další rozvoj je takovým způsobem neudržitelný a začali jsme pátrat po jiných možnostech.
Antikové jako nejmocnější obyvatelé této galaxie se rozhodli zakročit. Nevěděli nic o našich úvahách, viděli jen zdecimované světy. Začali nás napadat při sklizních a nakonec z toho, jak všichni víte, vznikla stoletá snaha o vyhlazení naší rasy.
Učili jsme se z antické technologie a využívali všeho, co jsme měli v dosahu, abychom přežili.“
Alette se otočil k bratrovi.
„Potkali jsme zajímavé druhy lidí, někteří se stali našimi přáteli a snažili se nám pomoci najít vhodnou alternativu krmení,“ pokračoval Ian. „Věda se na každé planetě rozvíjí trochu jinak. Jeden směr se nám obzvlášť líbil,“ pousmál se. „Využití energie planety. Stačí postavit na vhodných místech pár usměrňovačů a můžete ji čerpat neomezeně.“
„To je hodně stručně řečeno,“ podotkla Bari. Protáhla se mezi Johnem a Nadine, aby byla blíž, a lehce se začervenala, když se na sebe s Wraithem podívali.
„Hodně stručně,“ souhlasil Ian a zvedl ruku, jakoby se chtěl dotknout jejích vlasů. Pohyb nedokončil, překvapeně mrknul, protože mu došlo, čím je mu Bari povědomá. Připomínala mu paní Kin.
„Trvalo dlouho, než jsme našli planetu se správnou frekvencí vlnění,“ pokračoval. „Vyhovovala našim potřebám a přeměněná energie se dokázala uložit v místní hornině. Stačilo jen…“
„Postavit obrovské stavby, sloupy a mosty pokryté speciální černě blýskavou vrstvou,“ dořekl Radek Zelenka odněkud z nitra domu. „Viděl jsem jejich pozůstatky, když jsme sem šli,“ vysvětlil překvapeně, když se k němu všichni otočili. Neuvědomil si, že mluví nahlas.
Shana využila vyrušení a nenápadně se přesunula blíž vypravěčům. Alettovi to neuniklo a přes rty mu přeletěl malinký úsměv. Hned zase zmizel a Wraith se soustředil na další slova bratra.
„Ano, doktore Zelenko, to bylo to nejmenší.“ Ian bez potíží rozeznal hlas malého vědce. „Nejdříve jsme museli pochopit, jak funguje celoplanetární systém, jakým způsobem se dá zlomek jeho vlnové frekvence ovládnout a jak vzniklou energii použít, aby sloužila svému účelu. Po letech pokusů se nám za pomoci dalších ras podařilo dosáhnout dílčích úspěchů a začali jsme stavět město, kam se energie soustředila.“
„Tady?“ zeptala se Džita. „Trosky těch velkých objektů, o který se zmínil Radek, jsou prastaré, skoro nic z nic nezbylo. Žádné město jsme nenašli.“
„Antikové zjistili, že je tady vyšší množství našich plavidel, a když jim došlo, že se tu chceme usadit…,“ Ian polknul.
„Zaútočili, ani se nesnažili poznat, o co se snažíte,“ řekl potichu Marcus. „Nezbylo skoro nic. Ten náraz byl tak silný, že planetu posunul o pár tisíc kilometrů dál v solární soustavě a vše si muselo najít nové místo v rovnováze. Trvalo dlouho, než byla planeta obyvatelná.“
„Tak dlouho ne,“ skočila mu do řeči Zoe. Věděla, že na obnovu planety po takovém zásahu by necelých deset tisíc let nestačilo.
Usmál se na ni. „Trvalo by to dlouho,“ opravil se. „Poznali jsme, že s posunem oběžné dráhy došlo k malé změně v hodnotách vlnění a trochu jsme pomohli. To můžeme, pokud je to důležité,“ otočil se k Rodneymu McKayovi, který už otvíral ústa k otázce. „Přestěhovali jsme sem rasu s léčitelskými schopnostmi, zařídili, aby se v klidu vyvíjeli, a čekali na vhodný okamžik. Ten nastal.“
„Teď? A co to má společného s námi?“ zeptal se Carson.
„Nastal příhodný okamžik obnovit město Kerys.“ Marcus zmlknul.
„Takže Wraithi obnoví přeměnu planetárního vlnění na energii a postaví si k tomu město,“ shrnul Jack O’Neill.
„Budeme potřebovat pomoc,“ přiznal Ian.
„Pomůžu,“ vypadlo z Bari dřív, než si stačila srovnat všechna fakta v hlavě.
„Já taky,“ přidala se Shana.
„Počkejte, jak si to představujete?“ Radek Zelenka se prodral dopředu, aby nemusel křičet a stál teď mezi oběma ženami. „Jak jste sbírali a usměrňovali to vlnění? Máte nějaké plány?“
„Proč bychom měli Wraithům pomáhat?“ zeptala se Džita.
„No,“ John si připlácl rukou vlasy k vršku hlavy a zamračil se do neurčita. „Když budou mít tuhle energii, nebudou se krmit na lidech, že jo?“ Ani nečekal na potvrzení a pokračoval. „Nebudou sklízet. Lidi se budou moci konečně nadechnout a začít budovat pořádné civilizace.“
„A!“ Zvedl Rodney hlas i svůj vševědoucí prst. „A budou se dělit o technologie a další vymoženosti.Wraithi i ti ostatní. Nemám pravdu?“ zadíval se na bratry.
„Při výstavbě města bude potřeba využít všech vědomostí a zkušenosti, které bude ochotna nějaká rasa poskytnout,“ pokývl Alette.
„A co my?“ zeptala se Džita. Moc se jí nelíbilo, že návštěvníci začínají rozhodovat o jejich planetě bez nich.
„Vaše léčitelské schopnosti se znásobí,“ otočil se k ní Marcus. „Ta změna v hodnotách vlnění způsobila, že energie budou moci využívat nejenom Wraithové, ale i lidé. Všichni, kdo sídlí na této planetě, mohou energii využívat podle libosti.“
„Takže nebudeme jíst?“ zeptal se Rodney zklamaně.
„Můžete i nemusíte, zcela podle vlastního uvážení,“ řekl Marcus. „Má to ale jeden malý háček, se kterým jsme původně nepočítali.“
„Antiky,“ hlesla Samantha.
„Ano. Nejdřív se jenom snažili vyřešit problém s novým druhem – Wraithy. Ti byli chytří, učenliví a smrtelně nebezpeční. Po povznesení Antikové pochopili, že svého největšího nepřítele stvořili sami. Vysadili lidskou populaci na planetu, kde se vyskytovali brouci, kterým říkáte Iratusští. Ta společnost neměla ani představu o nebezpečnosti místního hmyzu a Antikové… no, dalo by říci, že je přehlédli. Noví obyvatelé začali planetě říkat Nová Veitona jako připomínku svého původního domova a sami sebe nazývali Veitoňané. Vlastně, nazývají. Většině se povedlo z planety odletět, než je vznikající Wraithové stačili vyhladit, a teď obývají svět v jiné části vesmíru a našli…,“ Marcus se odmlčel. Napadlo ho, jestli nezachází do zbytečných podrobností.
„Jako by na tom nebylo dost, jedna zvědavá Antička pomohla Wraithům, když byli na pokraji vymření. Díky ní se jejich společnost rychle rozvinula až k vesmírným letům. Nikdy na ni nezapomněli,“ podíval se po Ianovi a Alettovi.
„Acelynn,“ zašeptali oba bratři současně a společně s nimi pohnula rty i Nadine a Andoriel. Obě se moc dobře pamatovaly na wraithskou historii stručně popsanou v jeskynním komplexu na Nové Veitoně a převyprávěnou jako Staré pověsti wraithské. Nadine na nich pracovala mnoho týdnů podle Ájiných zápisků z té planety.
„Acelynn,“ zopakoval i Marcus a pokračoval: „Wraithové využili všeho, co měli v dosahu a dokázali pochopit. Jak už jsem říkal, jsou chytří. A pracovití.
Antikové v rámci dodržování vlastních pravidel povznesení nezasahují do záležitostí naší dimenze. Galaxie Pegas našla rovnováhu mezi jednotlivými druhy, i když je pro obě strany nevýhodná. Fungovala, dokud se tu neobjevili lidé ze Země. I pak Antikové nereagovali. Ale představa, že by mezi Wraithy a zbytkem vesmíru mohl zavládnout mír je jim nesmírně odporná. Právě proto, že za vznik Wraithů nesou Antikové vinu a uvědomují si to, nejsou ochotni připustit, aby k takovému vývoji došlo.“
„Nic jiného než vyhlazení není možné,“ zašeptala Bari a strachem rozšířenýma očima se podívala na Iana.
„Vypadá to, že sbírají podporu všude, kam dosáhnou.“ Andoriel očima zkontrolovala Erin a Daniela a napadlo ji, jestli nebude získání Aceova vědomí nad jejich síly.
„Požádali o pomoc staré i nové přátele, hledají všude,“ povzdechla si Caya. „Zaslechla jsem je.“
„Takže jde o boj nebo o budování?“ chtěl vědět Jack. Celý příběh byl sice zajímavý, ale neřešil současnou situaci.
„Pokud máme na vybudování Kerys společný zájem, bude zřejmě nejdřív boj.“ Marcus unaveně pohnul rameny a vyšel před dům, aby mohl doširoka roztáhnout křídla.
„A máme ho? Ten společný zájem?“ ptal se dál Jack.
„Za Athosiany říkám, že ano. Pomůžeme, s čím bude třeba, když přestanou sklizně,“ řekla ihned Teyla. „A pokud mohu soudit, většina světů v této galaxii se mnou bude souhlasit.“
Ian lehce potřásl hlavou. „Antikové posledně tuto planetu téměř zničili. Nezačneme budovat nové město, dokud nebude jisté, že ho dokončíme a bude sloužit svému účelu. Další zkáza už by byla konečná. Tentokrát neodletím,“ otočil se na Aletta. Bratři pobledli ještě víc než obvykle. Zničení původního Kerys na nich i po tisíciletích nechalo rány fyzické i duševní. Přišli při něm o většinu tehdejších blízkých přátel a některá zranění se přes všechny regenerační procesy úplně nezhojila.
„Pořád nevím, proč jsme tady my. Jsme z jiné galaxie,“ řekla Samantha. „Můžeme zase odejít…“
„Ne!“ přerušil ji výkřik hned z několika úst. Všichni z původní expedice Pegasus se ozvali najednou.
Sam se pousmála. Chtěla vyzkoušet odhodlání lidí, které pořád považovala za své, i když jim velela jen krátkou dobu.
„Vím nejméně o jednom důvodu,“ zamumlal Radek Zelenka dřív, než po společném výkřiku zareagoval někdo jiný. „A s technologií to nemá nic společného.“
Andoriel se odvrátila, aby nebylo vidět, že se červená. Věděla, o čem Radek mluví, a nebylo jí to příjemné.
„No jistě,“ ušklíbl se Rodney. „Ale to by šlo vyřešit i bez nás. Jenže na technické věci potřebujete génia. Nic ve zlém, ale ani jako obyčejní opraváři nejste zrovna šikovní,“ podíval se na Aletta.
„Někteří ano,“ ohradil se okamžitě James. „Na své speciální postavení vrchního údržbáře wraithských plavidel byl nezřízeně hrdý.
„No dobře, někteří. Ale je vás zatraceně málo,“ odsekl Rodney.
„Jistě by se i v galaxii Pegas našlo pár zručných řemeslníků s dobrými nápady, Rodney,“ navrhla Teyla s úsměvem.
Doktor McKay se na ni zamračil a odvrátil se.
„Minule jste se bez našeho přispění obešli.“ obrátila se Samantha na Wraithy. „Čím můžeme přispět?“
„Minule nebyla naše galaxie skoro prázdná, co se rozvinutých lidských civilizací týká,“ odpověděl Alette. „A vy nejste tak zatíženi naší přítomností a stravovacími návyky, jako lidé na planetách, kde jsme sklízeli.“
Marcus a Caia si vyměnili pohled, ale neřekli nic. V galaxii Pegas bylo mnoho skrytých společenství s vysoce rozvinutými vědeckým obory, o kterých neměli Wraithové tušení. A tak to mělo i zůstat, pokud nebude nezbytně nutné je do procesu obnovy města zapojit.
„Některé původní plány jsou ještě k dispozici, něco bude třeba vybudovat od začátku a s ohledem na posun planety bude třeba vše znovu propočítat,“ navázal na bratra bez přerušení Ian. „Do podrobností bych se zatím nerad pouštěl.“
Radek pokyvoval hlavou a něco si pro sebe mumlal. Vypadalo to, že by se nejraději pustil do práce hned.
„Ještě jednu otázku,“ pozvedla Sam ruku, jako by se hlásila ve škole. „Víme, že Wraithové se dělí na různé frakce, které proti sobě bojují o planety se… slibnou úrodou. Budou všechny ochotné spolupracovat na této náhradě? Nebude znovu postavené Kerys nakonec zničeno někým z vás?“
Alette naklonil hlavu ke straně. „Každý z nás je z jiné frakce. Wraithů nepřibývá tak rychle, jak ubývají, lodě jsou ničeny a nové nevznikají.“
„Udělali jste tu pěknou paseku,“ skočil mu do řeči Ian a významně se podíval na Shepparda.
„Na mě nekoukej,“ ohradil se okamžitě John. „Většinou s vámi spolupracuju víc, než je mi milé.“
„Přestože mezi sebou bojujeme o tu trochu nezávadné potravy, která tu zůstala, také spolu komunikujeme,“ pokračoval Alette, jakoby ho nikdo nepřerušil. „Podle reakcí na opatrně kladené otázky víme, že kromě několika výjimečných extrémů, by všichni souhlasili s přechodem na jinou formu energie, pokud by byla dostatečně kvalitní, aby si udrželi dosavadní kvalitu života.“
Teal’c stál v pozadí tichý a zamyšlený a na založených rukách se mu občas nervózně napjaly svaly. Nahlas nic neřekl, ale celou dobu přemýšlel, co tady dělá.
Marcus se před ním zastavil a dotkl se špičkou prstu jeho lokte.
„Víme o planetě ve vaší galaxii, která by byla vhodná pro Jaffy. Jestli se tady shodneme, dostaneš plány a instrukce. Může vás to zbavit závislosti na larvách i tretoninu. I tvoji lidé si zaslouží trochu klidu.“
Teal’c mlčky sklonil hlavu na znamení díků.
Džita a Zoe se nezakrytě mračily. Jejich léčitelské schopnosti byly na dost vysoké úrovni, aby stačily k vyléčení téměř všech prosebníků. Nebyly si jisté, jestli by se jim žádat víc nevymstilo jiným způsobem. Zatím to vypadalo, že o jejich dalším životě rozhoduje někdo jiný. A ne jenom o jejich životě, ale i o životech všech obyvatel této planety.
„Když dovolíš,“ obrátila se k ní tiše Caia, „ukážu ti, co by to znamenalo pro vás.“
Džita kývla a hlavu jí zaplavily vize možné budoucnosti. Za pár vteřin zalapala po dechu a otřásla se. Příval vjemů v ní dozníval a Caia mlčela, aby nepřerušila dojem, který v léčitelce vyvolala.
„Ano,“ vydechla Džita. „Takto bychom samozřejmě souhlasili.“

Andoriel přešlápla a nenápadně se odšourala dál od domu. Řeči se točily dokolečka tak, jak ji napadlo už na začátku, že to dopadne. Za chvíli se začnou dohadovat a překřikovat, napadlo ji. Podívala se na Erin a Daniela. Pohodlně seděli na lavičce a opírali se o sebe rameny. Tváře měli uvolněné a neobjevoval se na nich žádný náznak, že by byli uprostřed lítého boje. Ája znovu ukročila a s povděkem zaregistrovala, že se hlasy z domu ztlumily do vzdáleného šepotu, ve kterém rozeznala jednotlivá slova jenom, když se soustředila. Podívala se vzhůru k obloze. Slunce se schovávalo za obzor a pár jeho paprsků si ještě hrálo s listy nejvyšších stromů. Většinu nebe kryly husté šedé mraky se zlatými okraji. Od domu k ní zazněl sytý wraitshký hlas:
„Takže by se dalo říct, že ti, kdo se zde nacházejí, mají na vybudování města Kerys společný zájem?“

Trošku jsem se zasekla, příběh zase vymýšlí spoustu odboček ale snad se doberu nějakého konce před skončením fóra

tato povidka neni muj salek kavy, ale jsem rad ze tu neco noveho pristalo.

[andoriel]

Děkuju, pal
No, po pravdě jsem se dostala trochu jinam, než jsem měla v plánu, a sama nevím, kam až mě to dovede. Pořád je několik možností
Asi se nechám překvapit

[andoriel]

Všechno, co jsem měla napsané dál, se mi podařilo vymazat Jsem nesmírně šikovná

A momentálně jsem se ocitla v trochu jiném světě. Chcete maličkost "mimo mísu"?
Jestli se mi teda podaří Drobnosti nacpat zpátky mezi Rozepsané povídky. Už jsem tady dlouho nic nedělala, tak si nejsem jistá, jestli se mi to povede
Když se do konce týdne objeví aspoň dvakrát ano, pokusím se o to



aja