SG: ZDP - druhá série bude - asi :)

[andoriel]

Bavte se

58. Staré pověsti wraithské 9: O organické hmotě
Nadine stála nad kruhovým otvorem, kterým asgardi unesli doktora McKaye a Daniela Jacksona, a váhavě nahlížela do hlubin. Tam někde na dně se měla ukrývat tajná Janusova laboratoř. Nakrčila čelo a přimhouřila oči, ale na konec proražené cesty nedohlédla. Lehce pokrčila rameny a vydala se nazpátek ke své pracovně. Byla ráda, že ji dnes nic důležitého nečeká. Předcházející dny docela stačily. Únos dvou vědců, přílet Wraithů i Cestovatelů by se dal možná považovat za zpestření jednotvárného života na Atlantis, ale Nadine měla ráda k práci klid. Jediné, co jí na tom všem povyku těšilo, byl šťastný konec. Aspoň relativně šťastný. Jak si stačila všimnout, Andoriel se moc nadšeně netvářila. Ani plukovník Sheppard po návratu do Města zrovna nejásal.
„Aspoň chvíli klidu,“ zašeptala si pro sebe. Na tvář jí vklouzl úsměv. Napadlo ji, že nový příběh ze Starých pověstí wraithských by klidný být mohl.
Odpoledne uteklo rychle. Jako mnoho ostatních se byla podívat, jak odcházejí někteří členové expedice Branou zpět na Zemi a za chvíli jiní zase přicházejí. Skoro zvedla ruku, aby zamávala seržantu McMaholnovi, takovou měla radost, že ho nějaký čas neuvidí. A také si stačila všimnout, že její pocity sdílejí mnozí další přihlížející.
Večer na velký kovový tác postavila tři široké svíce, které týden předtím dostala od Athosianů. Zapálila je a dívala se, jak se jejich světlo míhá po jejím pokoji a dává mu teplý nádech. V chladné noci to bylo příjemné a navodilo to správnou atmosféru pro pocit tepla a bezpečí. Podobného tepla a bezpečí, jaké dokázala na Nové Veitoně poskytnout jejím zbylým obyvatelům nalezená organická hmota.
Posunula si monitor do lepší polohy a bez zaváhání napsala další název:

O organické hmotě

Seterik popuzeně zavrčel a otočil se na druhý bok. Skála ho tlačila přes několik poskládaných dek. V polospánku zamumlal nějakou neslušnost a pokoušel se spát dál.
Do snů se mu míchaly vzpomínky na čas, kdy se celá planeta vylidnila. Zůstala na ní jenom jejich malá skupinka uzavřená v jediném skalním komplexu. Po překvapení a nadšení z toho, že mají planetu sami pro sebe, přišlo rozčarování. Po staletích života v jeskyních si nedokázali zvyknout na pobyt pod otevřenou oblohou. Všichni, kdo v první euforii odešli, se postupně vraceli a přinášeli s sebou hrůzostrašné historky o pálícím slunci a mrazivých nocích. O přízracích číhajících v přepychově zařízených domech a kvílivém nářku opuštěných měst a vesnic. O hrůzných koncích těch, kdo se už nikdy neměl vrátit do Protilehlých hor.
I Seterik se vydal na cestu. Vrátil se z ní po dvou letech napůl šílený a jediné, na co rád vzpomínal, byla měkoučká lůžka lidských Veitoňanů.
Probudil se jako už mnohokrát předtím vlastním křikem z nočních můr. Seděl na poskládaných dekách, držel si hlavu v dlaních a jemně s ní potřásal, aby vyhnal děsivé vzpomínky.
Pocit svítání ho zastihl bloudícího v jedné z nepoužívaných chodeb. Oči se mu únavou lepily k sobě a kolena se mu podlamovala. Přesto pokračoval v chůzi dál do útrob skal. Absence světla mu nevadila. Byl zvyklý pohybovat se ve tmě. Konečky prstů přejížděl po ubíhající stěně, občas zakopl o vyčnívající kámen, ale přes únavu a tmu postupoval docela rychle. Nevěděl, co ho přimělo jít právě touto chodbou.

„Kdo viděl Seterika?“ zeptal se po pár dnech Terel.
Obrátili k němu oči jenom na okamžik. Věčně si stěžující Seterik nikomu nechyběl. Problémů, kterým musela malá komunita na Nové Veitoně čelit, bylo víc než dost. Jejich poslední královna umírala a doktor s celým svým týmem byli bezmocní. Navíc se mnoho členů jejich společnosti ztratilo při průzkumu planety. Málokdo z nich si pamatoval dobu předtím, než přišel do Protilehlých hor. Dlouhověkost měla svá úskalí a jedním z nich byla ztráta většiny paměti po první aplikaci séra dlouhého života. Nedávné výpravy dál než do nejbližšího okolí končily většinou tragicky.
Seterik byl jedním z mála, kdo se z takové dlouhé výpravy vrátil, ale podepsalo se to na jeho duševním zdraví. Terel byl jediný, kdo s ním dokázal mluvit. Díky tomu věděl, že Seterik by dobrovolně Protilehlé hory neopustil. Od svého návratu nevyšel ani z jeskyní. Jak prohlásil – slunce i deště měl dost do konce svého života, i kdyby měl ten konec přijít až za tisíce let.
Přesto Terel počkal ještě dalších deset dní, než se odhodlal k pátrání po Seterikovi. Prošel postupně všechny běžně obývané jeskyně a chodby a našel jenom Seterikovy věci složené na hromádce tak, jak měl Seterik ve zvyku, když od nich odcházel. Podle zběžného pohledu nechybělo nic, co pro sebe považoval za důležité. Terel usoudil, že Seterik nemůže být daleko, ale při dalším pátrání získal pocit, že se po jeho příteli snad slehla skála.
Postupně opouštěl hlavní i důležité vedlejší chodby a dostával se hlouběji a hlouběji do skalního labyrintu. Tam už po stěnách nerostly speciální houby a řasy vydávající světlo a skála pod nohama byla hrbolatá a ostrá. Terel si nedokázal představit, že by Seterik zabloudil až do takových míst, když si pořád stěžoval na nepohodlí bydlení ve skalách. Už se chtěl obrátit zpátky do známých míst, když se mu prsty ruky sledující cestu zabořily do něčeho měkkého a příjemného na dotek.
„Seteriku?“ zeptal se nahlas. „Jsi tady?“ Připadal si trochu hloupě, ale nechtěl si někdy vyčítat, že se vrátil zpátky a ani nezavolal. Překvapením skoro nadskočil, když v dálce zaslechl odpověď. Pospíchal a v temné chodbě zakopával, jak se snažil Seterika co nejdřív najít. Před očima mu naskakovaly hrozné představy zraněného a nemohoucího přítele, který tak dlouho čekal na záchranu.
„Terele,“ ozvalo se sice blízko, ale tlumeně. „“Co tady děláš?“
„Jak - co tady dělám?“ Terel se zastavil a rukama i nohama zkoumal okolí, aby zjistil, kde se Seterik nachází. „Přišel jsem tě zachránit. Kde jsi? Musel jsi tu ležet hodně dlouho. Mám s sebou trochu vody a...,“ zmlkl.
Seterik se začal smát. „Tak ty jsi mě přišel zachránit,“ vypravil ze sebe po kuckavém nádechu. „A já myslel, že zachraňuju vás.“
„Kde vůbec jsi?“zeptal se Terel ostře. Cítil se zmateně a uraženě.
„To bys neuhodl,“ zavrněl spokojeně Seterik. „Ta voda se mi hodí. Nech mi ji tady, přines trochu světla a přiveď i ostatní. Hlavně doktora.“
Terel si stáhl popruh s měchem na vodu, který měl pověšený kolem krku, a napřáhl ruku před sebe. „Pořád nevím, kde jsi,“ poznamenal suše. Všechny ostatní pocity začala přehlušovat zlost.
„Tak se nezlob,“ řekl Seterik klidně. „Všechno se dozvíš. Slibuju, že to bude stát za to. Vodu hoď na zem, najdu ji. A už běž. Nemůžu se dočkat, až to všichni uvidíte.“

Doktor Fealars se pohyboval jenom pomalu opřený o svého zástupce Elarda. Na rozdíl od svých předchůdců se nesnažil dožít se co nejvyššího věku za každou cenu. Měl důležitější starosti než vlastní nesmrtelnost. Několik set let mu úplně stačilo.
Terelův pokřik ho vyrušil z nové vlny deprese po zjištění, že další pokus o více než jen udržení Wraithy naživu ztroskotal. Jejich královna ležela ve svém pokoji a kromě doktora k ní nikdo nesměl. Ani její oblíbený Elard už neměl povoleno vstoupit bez výslovného pozvání.
Terel se při pohledu na doktora zarazil. Nebyl zvyklý na tak výrazně znatelný věk. Všichni kolem něho si byli podobní. Vysocí, štíhlí, s hladkou bílou kůží a jasnýma zlatýma očima. Jenom dlouhé vlasy většině z nich zbělaly. Doktor byl shrbený a sešlý, vrásčité ruce schovával v dlouhých rukávech a původně tmavé oči mu stářím vybledly.
„Doktore,“ řekl Terel po hlubokém nádechu. „Našel jsem Seterika v jedné z nepoužívaných chodeb. Poslal mě pro ostatní. Hlavně pro vás. Nevím, co tam objevil. Ani jsem ho vlastně neviděl, ale jeho hlas zněl tak nadšeně, jak jsem ho už dlouho neslyšel.“ Ke konci svého povídání zpomaloval a začal přemýšlet, jestli doktora nevyrušuje zbytečně.
Fealars pokýval hlavou a těžce se zvedl. „To je v pořádku, Terele,“ usmál se. „Malá procházka mi jenom prospěje.“
A teď všichni s rozsvícenými svítilnami postupovali chodbou tak pomalu, aby jim doktor stačil.
Terel si nebyl jistý, kam až v chodbě bez světla došel, a už chtěl navrhnout zastávku, protože Fealarsův sípavý dech se mu za zády každou chvíli zadrhl, když si ve skále obrostlé nějakým druhem měkké tkáně všiml Seterikovy trčící ruky.
„To už jste tady?“ zeptal se Seterik ospale. „Čas tu utíká úplně jinak.“
„Seteriku?“ Doktor se přiblížil ke skále a zkoumavě prohlížel její povrch. „Co to je?“ Dloubl do poddajné hmoty prstem. Prohnula se, pak povolila a obalila mu poslední článek. Nepustila se, ani když ruku odtáhl. Netrpělivě pokýval k nejbližšímu světlu a počkal, až se s ním jeho nosič přiblíží. „Zvláštní,“ mumlal si pro sebe, „opravdu zvláštní.“

„Má paní,“ Elard klečel u kamenného lůžka Wraithy a snažil se ji přesvědčit, aby vstala.
„Jdi pryč,“ zavrčela na něho, aniž se obtěžovala se pohnout.
„Už ti na nás nezáleží,“ zašeptal Elard zlomeně. „Opustila jsi nás.“
V čistě bílých lůžkovinách bylo dlouho ticho a Elard se neodvažoval ani pohnout.
„Jak můžeš něco takového říct,“ zašeptala nakonec Wraitha a nedokázala zabránit vzlyku za posledním slovem. Věděla, že před Elardem jako před jedním z mála může projevit slabost.
Elard pozvedl skloněnou hlavu a začal tichým hlasem vyprávět o nálezu zvláštní organické hmoty a o pokusech, které na ní s doktorem prováděli. Mluvil dlouho a nevěděl, jestli ho Wraitha poslouchá nebo únavou usnula.
Skončil a poslouchal tichý dech unikající Wraithě mezi pootevřenými rty. Dvakrát se nadechl k dotazu, ale pokaždé zůstal potichu a čekal.
„Přiveď doktora. Pomůžete mi vstát,“ ozvala se po dlouhé odmlce Wraitha.
Elard vyskočil a otevřel dveře, za kterými čekal Fealars.

Wraitha stála v rozlehlé jeskyni na vyvýšeném místě, ze kterého vždy mluvila ke shromáždění všech svých příznivců.
„Moji milí,“ usmála se. Jenom doktor a Elard věděli, kolik úsilí ji stál ten malý pohyb rtů. „Protilehlé hory nám dlouho byly nádherným domovem a teď, když naše společnost pomalu zaniká, nám poslouží znovu způsobem, který jsme nečekali.“ Pohlédla pod sebe do první řady, kde s hlavami zvrácenými stáli Seterik a Terel. „Díky Seterikovi budeme moci přečkat dlouhá období v klidu a pohodlí. Seterik objevil v jedné zapomenuté chodbě zvláštní hmotu a doktor ji přizpůsobil pro naše potřeby. Všechno vám vysvětlí sám. Zítra se jako první uložím k dlouhému spánku a věřím, že mě budou následovat další. Vzhůru zůstane jenom několik strážců a vědců, aby hlídali náš pokojný odpočinek a pracovali na vyřešení problémů, které nás k takovému řešení dohnaly. Doktore?“ Pokynula rukou, ustoupila, aby svoje místo přenechala Fealersovi, a zavěšená do Elarda pomalu a hrdě vztyčená odešla do svého pokoje.
Doktor se po ní ohlédl, ale hned se obrátil ke shromáždění a v krátkosti mu vysvětlil vlastnosti hmoty a její použití k něčemu podobnému hibernaci. Na závěr své řeči znovu připomněl, že jejich společnost přes svou dlouhověkost vymírá a dokud nenaleznou řešení reprodukce, je udržení stávajícího života tím nejdůležitějším úkolem. Špatný stav Wraithy zdůrazňovat nemusel, všiml si vyděšených pohledů shromážděných při jejím vstupu i odchodu. A skutečnost, že Wraitha je poslední z žen určených za královny, dávala jeho slovům váhu ještě větší.
Shromáždění poslouchalo, pokyvovalo hlavami a pokukovalo po Seterikovi skromně stojícím mezi nimi. Kdo by do něj řekl, že se právě jemu možná podaří všechny zachránit?

Následující dny se doktor Fealers nezastavil. V krátkých prodlevách, kdy nikoho neukládal ke spánku nebo nepřipravoval další organická lůžka, seděl na vysokém kameni, aby se mu dobře vstávalo, otíral si čelo a tiskl k sobě ruce třesoucí se únavou.
„Doktore, už zbývají jenom Terel a Seterik,“ zastavil se u něho Elard. „Všichni ostatní jsou umístěni. Zůstala jenom čtyřčlenná hlídka, dva pomocníci a my.“
„To je dobře,“ zašeptal doktor.
„Měl byste si taky odpočinout,“ navrhl opatrně Elard. „Aspoň na pár dní. Pak vás vzbudím.“
Fealers se na něho unaveně usmál. „Jsi hodný, Elarde. Už brzy mě čeká dlouhý odpočinek. Jenom ti musím předat zbytek výzkumu.“ Pokýval si pro sebe hlavou a šel se rozloučit se Seterikem a Terelem.
Elard se za ním díval a v matném světle hluboké skalní chodby mu připadalo, že se doktor vytrácí, až zmizel i jeho stín poskakující na stěně.

Nadine ťukla do tečky na konci poslední věty a usmála se. Byla ráda, že nemusí psát o žádných hrůzách. Na chvilku se zamyslela, jestli by celé povídání neměla přejmenovat na „Seterik na hrášku“ podle známé pohádky, ale pak tu myšlenku zavrhla.
Dveřmi otevřenými na terasu zafoukal chladný vítr. Zvedl lehký závěs přes půlku pokoje a zase ho spustil k zemi.
Nadine hodně hlasitě zaklela a vyskočila ze židle. Sáhla po skleničce s vodou na odkládacím stolku, ale ruka jí klesla.
Závěs při svém letu zavadil o zapálené svíčky a teď už hořel po celé své výšce a zkoušel, jak moc se může zakousnout do stropu a podlahy.
Ještě pořád zírala na oheň, když do pokoje vběhl Ronon Dex. Ani se na Nadine nepodíval, pěstí udeřil do vrchní části hasicího přístroje a z trubice, kterou držel v druhé ruce, se na závěs vysypala závěj sněhu. Oheň brzy vzdal boj a po celém neštěstí zůstala jenom spálená podlaha a začernalé kousky stropu nade dveřmi na terasu. Závěs poletoval po pokoji transformován do postupně hasnoucích vloček a usazoval se na čemkoli, co mu přišlo do cesty.
„Jsi v pořádku?“ Ronon se obrátil k Nadine a za rameno ji pootočil do světla.
„Jo,“ hlesla ještě vyděšeně. „Děkuju. Jak jsi...?“
„Běžel jsem okolo a uslyšel tvůj křik,“ zašklebil se. „Umíš moc hezky křičet,“ ocenil Nadin výkon. „Tohle,“ pozvedl prázdný hasičák, „máš hned za dveřmi.“
Nadine se podařilo se zhluboka nadechnout a vydechnout. Celou dobu, kdy jí v pokoji řádil oheň, měla zadržený dech a tělo se už bolestivě dožadovalo nového přísunu kyslíku.
„Dobrý?“ zeptal se Ronon.
Nadine přikývla a ještě jednou poděkovala. „Asi si půjdu lehnout někam jinam,“ řekla zamyšleně. Rononova zdviženého obočí si ani nevšimla, uložila soubor, zavřela notebook a přitiskla si ho k sobě. „Snad najdu nějaký volný pokoj,“ pokračovala v samomluvě.
Ronon vydechl. Jenom nebylo jasné, jestli úlevou nebo zklamáním.

Děkuji za všechny komentáře

Příště bude... já vlastně nevím
Erin by měla bojovat s posledním wraithským kněžím.
Pokud nebude dobojováno přistane tady povídka na přání - Nepodařený experiment
Tak se nechte překvapit

vynikající díl

[Aiwendill]

Moju reakciu si uz asi citala cez mail. Tak tu budem strucny: zaujimava cast..

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Děkuju, Aiwe
Myslím, že ses mi vyjadřoval jenom k Nepodařenému experimentu, ale nevadí. Takhle stačí

Však vědci a jiní přijdou na způsob, jak zachovat jejich populaci v plné síle - s dary.

[andoriel]

Jasně, BB20 , jinak bych neměla o čem psát. A to by se mi teda vůbec nelíbilo Už chystám Broučkům záchranu.

Pekná povesť a hlavne nám dáva nové informácie o Wraithoch a ich postupnom vývoji.
Aj keď podľa mňa mohli spať a spať a ......, lenže potom by nebolo toľko plno-veľa poviedok na fóre a nevznikol by ani seriál.
Alebo, možno vznikol, lenže jeho názov by nebol SGA, ale možno „O Šípkových Wraithoch" (keď uvažovala dať názov „Seterik na hrášku“).

[Aiwendill]

jak Wraithi zaspali na večné časy a už sa nikdy nezobudili...

ale to by musela prísť moja Anička a vrhnúť na nich nejakú antickú kliatbu...

[andoriel]

Nebo by jim Anička mohla zazpívat ukolébavku

Ať chci nebo nechci, stejně se mi psaní vždycky zvhne do pohádky
O šípkových Wraithech - to zní moc zajímavě

[Aiwendill]

kým sa to zvrháva do rozprávky, tak je to v pohode...

keby z toho nakoniec vyšlo niečo v zmysle The Cube, tak to by bolo iné kafé...

[andoriel]

Bavte se

59. Jiný svět

Přejela prsty po zátylku a při té příležitosti si prohrábla rozpuštěné vlasy, které se kdysi pyšnily barvou noci, ale nyní vypadaly, jako by do nich napadal prach sutin a omítky. Mlčky a s nesouhlasným pohledem zhodnotila svého společníka. Musela přiznat, že ho chuť experimentovat s vlastní podobou ani v nejmenším nepřešla. Ačkoliv se tentokrát Dar spokojil s mužskou postavou středního věku, výšky i zjevu, doba, ze které pocházela, dle oděvu již dávno minula. Na sobě měl oblečen tmavý kabátec se širokými rukávy, které odhalovaly manžety od košile. Nohavice, sahající pod kolena, doplňovaly bílé punčochy a černé lakované boty na nízkém podpatku, vepředu zdobené stříbrnou sponou. Pokud měl nějaké vlasy, byly pečlivě schovány pod vysokou bílou parukou, jejíž bohaté lokny spadaly až do půli zad. Vedle něho se volně v prostoru proháněla masivní černá tabule s ladností, jakou by Erin u masivní těžké tabule nečekala a očividně si hrála na honěnou s dlouhým ukazovátkem z tmavého dřeva, které za ní plulo a výhružně hrozilo sebou samým jako prst dospělého kárající nezbedné dítě.
„Co to má být? Vyšel sis snad na procházku vyvenčit své šílenství?“
„Neboť nemáš nic ani na hony vzdáleného tomu, čemu vy lidé říkáte vkus, odpustím ti pro tentokrát tvůj neomalený pokus o další věc, do jejíž tajů jsi nikdy nepronikla – tedy o vtip.“
Erin zpražila levitující tabuli pohledem, který by i skálu donutil cítit se provinile, pak svou pozornost obrátila zpět k Darovi.
„Vůbec ses nezměnil,“ zkonstatovala a unaveně usedla na nízkou bílou stoličku, která se za ní náhle s tichým „plonk!“ zjevila, „ takže co je za problém? Pokud mě paměť neklame, nechtěl jsi se mnou už nikdy mluvit a znělo to celkem přesvědčivě.“
„To je pravda,“ zvážněl Dar a jeho oči potemněly, „ale okolnosti se změnily.“
Erin mlčela a vyčkávala. Připadala si náhle mnohem unavenější a starší než před chvílí. Zlé tušení, které jí celý den škrábalo kdesi zevnitř na lebku, zesílilo. Když se Dar nedočkal žádné reakce, mrzutě si odfrkl a jediným pokynutím paže znehybněl hyperaktivní tabuli, schovávající se mu za zády. Ukazovátko zanechalo zuřivého pronásledování a poslušně mu skočilo do dlaně. Do Darova zastřeného hlasu se vloudil pedantský tón.
„Jde o to, že každý čin má své následky a někdy se naše skutky, byť vykonané v sebelepší víře, otočí proti nám.“
„Co to tu plácáš?“
„Ticho!“ Rozkaz, pronesený tak panovačným hlasem, že by se i Andorielin potrhlý Wraith poslušně přikrčil, projel namodralým astrálním vzduchem jako blesk temnou nocí. Před Erin zaprskalo několik jisker bílého ohně. Překvapeně zamrkala a s tichým povzdechem se předklonila na stoličce, lokty opírajíc o kolena. Věděla, že někdy je lepší a hlavně snazší nechat Dara zahrát jeho dramatické vsuvky, než se s ním dohadovat. Ta bláznivá bytost, která s ní už nějaký čas sdílela tělo, dokázala být v žabomyších válkách neuvěřitelně vytrvalá a Erin už dávno přestalo bavit se s ní dohadovat.
Tabule, nervózně se chvějící po Darově pravici, se začala náhle plnit křídovými nákresy.
Nejprve se v levém horním rohu objevilo několik jednoduchých náčrtů postaviček, jaké se kreslí při hře na šibenici. Když byly hotové, neviditelná křída je dala do velké šišaté množiny, ale zároveň jednu z postav začmárala a za uši drásajícího skřípotu od ní vytvořila šipku vně kruh, kde ji nakreslila znovu. Po krátkém zaváhání postavičce dokreslila přes čelo pruh, do něhož vtěsnala třetí oko. Erin zbledla.
„Tak,“ pokýval Dar hlavou, až se mu paruka svezla na stranu, „ to by mohlo stačit.“ Spokojeně poklepal ukazovátkem po nově vzniklé čmáranici a obrátil se k sedící ženě, která ho provrtávala laserovým pohledem. „Po předchozí vyčerpávající snaze ti něco vysvětlit jsem dospěl k názoru, že jedna prostá názorná ukázka vystihne více než tisíc slov. Doufám, že se mnou souhlasíš.“
„Co teď ode mě vlastně očekáváš?“ hlesla Erin.
„Popiš několika větami, co z tohoto nákresu vyplývá, ať se ujistíme, žes to pochopila správně. Pak můžeme přejít k dalšímu bodu.“
„Nech si ten sarkasmus!“ Vybouchla černovláska a vyskočila na nohy. „Pochopila jsem to dokonale. Co ale nedokážu pobrat je, jak ses mohl tak mýlit! Zůstal přece sám a zlomený. Neměl už pro nás přestavovat žádnou hrozbu. Říkal jsi to! Slíbils mi, že budeme v bezpečí!“
„Někdy nastanou takové nepředvídatelné situace, jejichž pravděpodobnost je téměř nulová. Od tvora, jakým býval, bychom se skutečně nemuseli ničeho obávat. V tom jsem se nemýlil.“
„Přestaň říkat, v čem ses nemýlil a přejdi k tomu, v čem ses mýlil.“ Zavrčela Erin a snažila se vymýtit z hlasu hysterii. „Myslím, že není čas řešit tady tvoji neomylnost.“
„Kněz přišel na způsob, jak využít astrální svět ke zvýšení svého potenciálu.“
„Jak?“
„Za pomoci svého symbionta, který se rozhodl porušit všechna pravidla a osobně se do téhle polízanice vmísil.“
„On…vystoupil z anonymity jako ty?“
„Ano, zřejmě v tom viděl poslední možnost, jak zachránit svého hostitele.“ Procedil muž a vztekle si shodil z hlavy zdobnou paruku, která zmizela dřív, než stihla dopadnout na zem a odhalila místo horní poloviny lebky jen odkrytý mozek i se všemi hrůznými detaily včetně záhybů zaplněných krví. Erin to přešla s kamenným výrazem.
„Ale k čemu by si vlastním odhalením pomohl? A co se vlastně s kněžím stalo, že se jeho „dáreček“ uchýlil k tak extrémnímu řešení? Vždycky jsem si myslela, žes byl jediný svého druhu, kterého postihlo šílenství přiznat svoji existenci hostiteli.“
Dar utnul rozmáchlým gestem příval Erininých otázek.
„Wraithovi propukla podivná duševní choroba. Výživa se z takto pozměněných myšlenkových impulsů zkazila a poznamenala nějakým způsobem i F´grhariis.“
Unavené oči ženy se náhle zamyšleně blýskly a podívala se na Dara s novým podezřením.
„Jak ses o tom všem dozvěděl? Jestli mi řekneš, že spolu ty a ten wraithský symbiont běžně komunikujete, přísahám, že si budeš muset hledat nové tělo!“
„Samozřejmě, že ne,“ přispěchal s ujištěním Dar, „našemu druhu není vzájemná komunikace blízká a v pouhém třetím rozměru by to bylo navíc značně komplikované. Objevil jsem je čistě náhodou. Při své poslední návštěvě jsem zachytil několik stop jejich přítomnosti z druhé astrální roviny. Byly vyčpělé téměř do ztracena, což značí stáří průniku v řádech přibližně dvou gerivejských úplňků.“
„To snad není možné!“ Erin potemněl zrak. „Jak dokázal proniknout tak hluboko?“
Dar pokrčil rameny a ze vzduchu si za doprovodu mnoha jisker přičaroval potrhanou kšiltovku. Ošoupaný nápis na ní hlásal azbukou světový mír. Erin se zatajeným dechem přihlížela, jak si ji narazil na obnažený mozek a rozvážně stáhl do čela, až se mu zpod ní vyvalily čůrky krve, aby si klikatícími stezkami našly cestu až na světlou hedvábnou šerpu obepínající mu hruď.
„Mohl bys přestat dělat tady z toho peklo? V něm už totiž dávno vězíme až po uši i bez úchylných vizuálních hrátek.“
„Nemůžu si pomoci, je to silnější než já. Váš rozměr je sice směšně primitivní, ale zároveň nabízí i určité formy zábavy, které jsou stejně nízké jako chytlavé.“
Erin vzhlédla vyčítavě k vlnkami se tetelící obloze a obvinila ji zlostným „proč já“. Připadalo jí, jako by snila jeden velký zlý nekončící sen, ze kterého nešlo procitnout, a nejhorší na tom bylo, že ze samé hloubi duše cítila neotřesitelnou jistotu, že neprožívá žádné halucinace, ale realitu, ať se odehrává v sebesnovějším světě se sebenehmotnějším tělem. Když se však podívala na Dara, aby rozpoutala skutečné peklo a dala průchod vší té změti emocí, která se v ní bolestně svíjela jako klubko hadů a hrozila vysvobodit se nějakým hodně škaredým způsobem, zuřivost z ní na místě vyprchala. Na jeden letmý okamžik se Darova maska zdánlivého klidu, pod níž obvykle v bezpečí držel svůj strach před světem, zbortila, a Erin spatřila pravdu.
„Co je s tebou?“ Zpozorněl muž, když se střetl s jejíma velkýma očima, které vystupovaly z křídové tváře jako dvě zrcadla odrážející ocelově šedé nebe hrozící bouří apokalyptických rozměrů. „Vypadáš tak…nezdravě. Zajišťuje ti tvůj druh na Atlantis potřebné množství potravy?“
„Cože?“ Erin, zaskočená otázkou, překvapeně zamrkala. „Ale jo. Jídla mám dost. Já jen…jsem už prostě unavená.“
„Z čeho?“ Marně se snažil pochopit Dar. „Trpíš nedostatečnou časovou podporou útlumově-relaxační fáze organismu?“
„Tím to není. Spím normálně.“
„Žádám tě tedy o příslušné vysvětlení tvého neuspokojivého fyzického stavu. Promítání zdravotních potíží do astrálního materia je výstražným znamením, které nelze přehlížet.“
Erin rozhodila bezmocně rukama. „Co ti na to mám asi tak říct? Beztak nejsi schopen pochopit, jakou zátěž představují pro mou duši všechny ty sračky, v nichž se s tebou poslední rok brodím. Táhne se to celé už příliš dlouho. Je to nekonečný příběh s podělanou wraithskou sektou, je to šílené experimentování s přechody mezi světy a hlavně – jsi to ty a celý náš vztah.“
Po posledním slově, které eskalovalo bezmála o dvě oktávy výš, se kolem rozlilo vyčítavé ticho. Jak míjela minuta za minutou, muž s ženou stáli proti sobě a měřili se pohledy. Zpovzdálí sem doléhalo tlumené skřípání červených kmenů místních olší, které se neochotně ohýbaly pod sférickými poryvy divokého éteru. Na kraji lesíka zakrákal havraní démon prvního stupně. Tichý souboj nakonec přerušila Darova horkokrevnost.
„Nevyznám se v tobě, což je v mém případě ostudné a ponižující. Svého hostitele bych měl ovládat dokonale, přesto ti stále nedokážu porozumět. Nechápu tvoje důvody, nevidím v nich jedinou závažnější skutečnost. Boj jsme vyhráli, zajistili jsme si další přežití a náš vztah je čistě na bázi vzájemné prospěšnosti!“
„Děláš si srandu?!“ Rozkřikla se Erin tak, až utnula démona uprostřed táhlého skřeku a donutila ho stáhnout se hlouběji do lesa. „Přežili jsme jen díky souhře náhod a obrovské dávce štěstí. Nikdy jsme nevládli situací a způsob, jakým jsme zvítězili, rozhodně nebyl v tvém plánu. Od smrti nás dělil jen zázrak a ty mi teď klidně řekneš, že není konec? Jenže takové zázraky se nedějí dvakrát, štěstí je vrtkavá věc a vztah se mezi námi vyhrotil do krajností, které mu ještě přitížily. Nechci to prožívat znovu!“
„Uklidni se!“
„Nechci se uklidnit!“
„Musíš se uklidnit!!!“
„Neopovažuj se mi rozkazovat! Všechno je to tvoje vina!“
„Cože?“
„Slyšel jsi dobře. Nejsi dar, ale prokletí. Lituju dne, kdy jsi do mě vstoupil!“
Erin si uvědomila, že přestřelila, ještě než doznělo poslední slovo. Dar zůstal otřeseně stát a marně se pokoušel skrýt své emoce. Lidská podoba ho zradila. Ačkoliv tušil, že byla její slova neuvážená, pronesená z pocitu ohrožení, nedokázal zabránit zraňujícímu účinku, jaký na něho měla. Ucouvl o pár kroků a vtom se to stalo. Za zády vrávorajícího muže se znenadání objevila inkoustově černá tůň, z níž se vynořil pár obrovských špinavě bílých chapadel s rudými přísavkami. Jedním prudkým švihem se obtočil kolem Darova pasu a trhl jím, aby ho stáhl s sebou pod hladinu. Obluda ovšem podcenila jeho schopnosti. Dar se nenechal vyvést z rovnováhy a na moment překvapení zareagoval se smrtící rychlostí, aniž by jen na vteřinu zaváhal. Z těla mu vyjely dlouhé ostny, které pronikly kluzkým masem stejně snadno, jako lžíce do pudinkového želé. Rameny monstra proběhl třes. Sevření povolilo. Erin jako ve snu sledovala, jak se Dar hbitě vyvlékl ze smyčky a uskočil z dosahu svíjejících se chapadel. Po ostnech na jeho těle už nebylo památky, jen potrhané oblečení neslo stopy zápasu a zbytky slizu, které ulpěly na cárech sametového kabátce, se v obláčcích modrého kouře odpařovaly do vzduchu. Celý útok netrval déle než jeden lidský nádech.
„Zmiz odsud!“ K uším Erin pronikl zoufalý křik a probral jí z šoku.
„Co to je? Odkud se to vzalo?“ Zavolala přes tůni na zuřivě gestikulujícího muže. Dala se do běhu a nedbajíc na jeho naléhavé mávání zamířila k němu.
„Ne, běž pryč!! To jsou oni! Našli nás!“
Černovláska zabrzdila tak prudce, až málem přepadla dopředu. Chvíli hledala rovnováhu, zatímco mysl ještě vstřebávala nečekaný vpád odjinud. Dar se mezitím rozběhl opačným směrem od ní a tůně, jejíž hladina začala nebezpečně vřít. Věc, která dříve bývala wraithským veleknězem a jeho symbiontem, se prodrala z druhé sféry a s triumfálním vytím shlédla na svou kořist jediným ohavným okem.
Pohled na ni přimrazil Erin k zemi. S morbidní fascinací nedokázala přestat zírat na novopečenou bytost a hlavou jí bleskla myšlenka, jakým zvráceným způsobem mohlo něco takového vzniknout ze dvou samostatných entit a udržet se naživu. Tvor měl wraithskou siluetu, ale mnohé z jejích částí byly proměněné do absurdních rozměrů a tvarů. Podivně zdeformovaná hlava vyvolávala dojem, jako by si jí stvořitel spletl s modelínou a v zuřivém záchvatu tvořivosti z ní vymačkal směšně malý hrbolatý výstupek, do něhož umístil obrovské oko potažené mléčnou blánou. Na obnaženém těle zcela chyběly jakékoliv pohlavní znaky, ale otevřenou břišní dutinou prorůstaly ve změti střev a vnitřností čtyři páry chapadel a chaoticky se kroutily jako klubko zmijí. Celé stvoření se tyčilo do výše nejméně dvaceti stop, a to stálo po kolena ve vodě. Erin cítila, jak sama jeho přítomnost křiví prostor a trhá základy, z nichž zdejší svět vzešel. Na okamžik před tím, než se zbortil její vlastní svět, ji zalilo vědomí onoho monstra. Citlivým vnímáním četla v jeho mysli o šílenství a nekonečné touze po pomstě. Velekněz se po smrti svých druhů vydal po cestě, ze které nebylo návratu. Vytrpěl fyzická muka, jaká si člověk nedovede ani představit a zaplatil vlastní duší, ale úsilí se nakonec vyplatilo. Moc, kterou výměnou získal, ho učinila silnějším, než se mu kdy vůbec snilo. Viděla, co se jim chystá provést, a hrůzou se roztřásla.
„Běž, běž, běž!!!“ Nepřestával řvát Dar a obrátil tak netvorovu pozornost na sebe. „Musíš se zachránit! Ty ještě můžeš, dám ti čas na průchod Frostem. Běž a neohlížej se!“
Dar si za běhu zmaterializoval v dlaních dvě energetické koule. První, rudou jako čerstvou krev, mrštil po veleknězi a přesným zásahem narušil stabilitu brány mezi dvěma sférami, jejíž násilné vytvoření muselo stát neuvěřitelné množství energie. Tůně se začala rychle zmenšovat a smršťovat do sebe. Bývalý kněz divoce zaryčel a natáhl se chapadly po muži, kterému tak velký výdaj energie vyčerpal většinu síly. Ani se nepokusil uskočit. Místo toho zamířil druhou, tentokráte modrou koulí k vyděšené ženě, a hodil. Těsně za Erin explodovalo ostré bílé světlo a v jeho středu se otevřelo Mezimostí. Poslední, co Erin viděla, byl Dar omotaný uzlem chapadel, které se vnořily zpátky do propadající se tůně. Pak tlak druhé brány pohltil i ji a všechno se propadlo do temnoty.

Ucítila žár slunce na zátylku. Ztěžka se obrátila na třesoucích se rukou. Do očí ji uhodil ostrý jas. Chvíli zmateně mžourala do oslepujícího zdroje světla nad sebou. Mělo barvu nachu. Ležela na zádech na čemsi ostrém, co jí při každém trhaném nádechu bodalo pod levou lopatkou. Neochotně se poddala vzpomínkám. Pamatovala si všechno. Bolestivé rozpomínání ji přivedlo z lehkých mrákot do plné bdělosti. Začala vnímat protesty, kterými se stále naléhavěji připomínalo její tělo, a pokusila se jim vyhovět. Nadzvedla se na loktech, aby ulehčila bolavým zádům a opatrně zkontrolovala, zda stříbrné vlákno vydrželo meziskok. Jemně po něm přejížděla bříškem palce, kam až jí vzdálenost dovolila, a pátrala po sebemenší arytmii, po jakémkoliv škobrtnutí, které by odhalilo hrozbu poškození hmotného těla. V takovém případě byl nutný okamžitý návrat a Erin se ještě vracet nechtěla. Tep uvnitř byl však klidný a pravidelný. Potlačila slzy zoufalství, které hrozily prodrat se ven a zatopit celou duši, až by utonula ve věčném šílenství a zaměřila se na to jediné, na čem záleželo. Vstát bylo složité, ale udržet se na nohou představovalo hotovou vědu. Po sérii neúspěšných pokusů se Erin ocitla na velmi nejistých nohou a vrávoravě vykročila k nachovému obzoru. Při každém kroku se jí zamotala hlava, jako by ji právě vyplivl kolotoč, ale ona si dál držela svůj klikatý směr. Nevěděla, kde má hledat, ale znala toho, kdo jí to poví.

Devonská astrální pustina se táhla zdánlivě donekonečna. Bylo to místo časových smyček a psychických odrazů. Mrtvá minulost zde ožívala a přehrávala se do současnosti. Kdysi dávno, v čase prvohor, v období devonu, kdy se formovaly rudé pískovce a probíhalo jedno z mnoha masivních vymírání druhů v důsledku změn klimatu a rozšíření rostlin na souši, se z neznámého důvodu část vápencové mělčiny, onoho času ještě zalévaná teplým a špatně prokysličeným devonským mořem, otiskla několika dny do astrální roviny a duševní otisk, který po sobě zanechala, se bez přestávky přehrával stále dokola již stovky milionů let a představoval tak jednu z nejstarších psychických ozvěn první astrální sféry. Erin tudy neprocházela poprvé a jakkoliv jindy by její srdce plesalo nad prastarým mořem, které se co chvíli objevovalo, aby jí zastudilo na kotnících, okolní scenérie jí po tragických událostech nechávala zcela chladnou. Devonská pustina, která kdysi bývala pravěkým mořským dnem, se nořila do minulosti náhle a nepředvídatelně. Erin stíhla dojít skoro do čtvrtiny cesty, než se přes ni přelila časová vlna. Mrtvá načervenalá země se zvápenatělými útvary, jež vznikaly po věky postupným usazováním vápenitých schránek prehistorických vodních živočichů a jejich petrifikací v horninu, se slabě zachvěla. Erin zavřela oči, aby předešla krátkodobé dezorientaci, které s sebou tyto prostorově-časové vlny nesly. V duchu odpočítala dva nádechy a na třetí opatrně pohlédla na nohy. Byly ponořené do půli stehen ve vápencově kalné vodě útesového mléka, což značilo nedávnou bouři, která se tudy přehnala. Po pravici vyčnívaly na několika místech nad hladinu části velkého bariérového útesu, vytvořeného převážně z korálu a vápnitých řas. Na hladině se kolem jeho výčnělků držela rozlehlá pásma hnědozelených řasových koberců. Dno, pokryté množstvím sinic, drobnými vlákny a chomáčky, které měly vlastnosti bakterií a řas, okupovaly početné kolonie desítek druhů trilobitů, měkkýšů, hvězdic a jiných organizmů, které rozežíraly odumřelé kostřičky korálů. Černovláska si opatrně našlapujíc vytáhla z kapsy džín sponu a malé okrouhlé zrcátko se zdobeným kovovým rámem. Sponou si stáhla vlasy, kterými jí dravý vítr z minulosti hrubě bičoval líce a zrcátko namířila do slunce, napůl schovaného za šedou hradbou mraků. Snažila se přitom nevnímat neustálé chrupání podrážek bot po hustě obydleném dně. Povrch zrcadla konečně zachytil slabý paprsek světla. Nasál ho do sebe s tichým brněním, které vzápětí ustalo. Žena stála bez hnutí a trpělivě vyčkávala, ačkoliv se její mysl svíjela nervózním očekáváním.
„Za pět minut přestáváme prodávat lístky, doporučuji odložit prohlídku na příští století.“
„Jak se máš Cyrah? Potřebuju si promluvit s Penhem.“ Erin ignorujíc dívčino afektované upozornění začala konverzaci co možná nejpokojnějším hlasem prostým jakýchkoliv emocí. Znala Penhovu tajemnici a milenku v jedné osobě i s její prchlivou povahou natolik, aby věděla, že je lepší ji zbytečně nepopouzet a nezavdávat důvody ke sporu. Kromě vztahovačnosti a věčné rozmrzelosti byla Cyrah také značně pomstychtivá a měla sklony k vynalézavé krutosti. Erin jí to neměla za zlé, protože znala její původ, viděla, z čeho vychází její přirozenost a dávala si sakra pozor, aby ji skutečně nerozhněvala. Stačilo, s kým musela bojovat doposud. Nestála o nepřátele s démonickou krví.
„Ráda bych žasla, jak dlouho že jsme se to neviděly a jaké je to milé překvapení a tak, ale bohužel mi moje pravdomluvnost velí říct opak. Na můj vkus tu pobýváš až nepříjemně často. Nehledej v tom nic osobního, nicméně jsi pro mě jako osina v zadku. Nemohla by se tvoje návštěva odložit na… neurčito?“ Obraz v zrcátku se zaostřil do nadpozemsky krásného obličeje mladé dívky s tiziánově vlnitými vlasy a rudými rty, kterým zloba stahovala koutky dolů, aniž by tím na dívčině kráse ubrala byť jen chlup. Temné oči bez bělma podrážděně jiskřily a jejich kočičí tvar společně s velmi výraznými lícními kostmi dodávaly temné krásce dráždivě exotický vzhled.
„Nic bych neodložila raději než nečekanou návštěvu, bohužel má narušení vašeho vzácného soukromí velmi naléhavý důvod.“
„To bych ti taky radila,“ otráveně si odfrkla Cyrah a zamávala rukou napravo od promáčené ženy, jako by odháněla dotěrný hmyz,„cestu znáš, tak sebou koukni hejbnout, ať tě mám co nejdřív zase z krku. Dneska jsem připravila pro cukrouše překvápko, a jestli mi kvůli tobě zkejsne atmosféra, ponesou tě moji chlapci ven v zubech, rozumíme si?“
„Dokonale.“ Opáčila Erin smířlivým tónem a schovala zrcátko zpátky do kalhot. Stočila zrak směrem, který žena naznačila a spatřila lístek do Penhovy věštírny. Houpal se na vlnách, jako by tam čekal odjakživa. Právě se začala brodit k němu, když ucítila ode dna další slabé chvění. Obraz minulosti dospěl ke konci a hrozilo, že si lístek vezme s sebou. Žena se vší silou odrazila ode dna a mocnými tempy ukrajovala vzdálenost. Ozvěna dávných věků zhasla tiše jako plamen svíčky. Erin se ve vteřině propadla mořem na vysušenou písčitou zemi a z úst jí unikl bolestivý sten. Ztěžka vstala a rozevřela zatnutou pěst. Na dlani ležel zmuchlaný lístek z levného žlutého papíru. S úlevným vzdechem ho přetrhla a čekala. Voda nasáklá v oblečení zmizela tak náhle jako samotné moře. Na suché zemi se válely jen zbytky vápencových a břidlicových úlomků, odkrytých zubem času a později lidskou rukou, z nichž bylo možné tu a tam rozeznat části zachovalých fosílií, převážně schránek amonitů proloženými články lilijic a všudypřítomných trilobitů. Erin popošla o pár metrů dopředu a sehnula se k nenápadně vyhlížející zvápenatělé hroudě. Po oddrolení písčitého nánosu objevila velmi zachovalou fosílii lebky krytolebce, primitivního obojživelníka, který patřil k prvním suchozemským obratlovcům. Tvor měl již dobře vyvinuté končetiny, umožňující pohyb po souši. Z náhlého vnitřního popudu si Erin úlomek ukryla do kapsy. Dokázala intuitivně rozeznat předměty moci, když je viděla, a tohle byl nepochybně jeden z nich.
Puklinu, která se znenadání rozevřela pod jejíma nohama, nestačila ani postřehnout. V příštím okamžiku už klesala v úzké kabině výtahu do útrob podzemního labyrintu. Nechápala, proč si stařec vybral za svůj domov něco tak stísněného, ale odhadovala, že smysl jeho počínání bude nejspíš v symbolickém připodobnění či mystickém duchovním významu, které není dáno běžnému smrtelníkovi rozluštit. V pradávných dobách se nejen na Zemi věřilo, že labyrinty sloužily jako past na zlé duchy, později je někteří považovali za symbolickou formu pouti k osvícení a spáse. Kam až první vzpomínky na Penha sahaly, byl už prostě takový. Rád se vyjadřoval čímkoliv jiným než jasnými prostými větami, a navrch to všechno ještě obalil štědře tlustou vrstvou tajemna, plnou alegorických výjevů a nejasných proroctví, které mohly svým obsahem stejně dobře předpovídat konce světů jako připálení ryby na večeři.
Výtah se s ohlušujícím zarachocením otřásl a znehybněl. Erin přiložila propustku k nenápadnému snímači po pravé straně dveří. Z podélného otvoru se ve spodní části přístroje vyroloval masitý jazyk tyrkysové barvy, z něhož odkapával hutný sliz. Erin se zaškaredila, připlácla na něj lístek a štítivě si otřela ruce do trička. Svalovina zmizela zpátky v otvoru a v přístroji to několikrát škytlo, jak se uvnitř ověřoval návštěvní kód. Po sérii mlaskavých zvuků doprovázených zneklidňujícím srkáním se z krabičky vysunula úhledně složená turistická mapka a ze dvou repráků umístěných v horních rozích výtahu spustila melodie Forever Young od Alphaville.
Tak to mi ho ale fakt vyndej,“ neubránila se černovláska vulgárnímu údivu a nevěřícně zakroutila hlavou, „jestli já se ještě nezbláznila, tak to musí přijít každou chvíli.“ Letmým pohledem přelétla plán cesty. Obsahoval spoustu značně nepříjemných pastí, které se bez výjimky neslučovaly s přežitím lapeného.
„Nic nového,“ zamumlala si pro sebe a obrátila oči v sloup. Píseň dohrála a vystřídal jí přívětivý hlas navozující představu usmívající se letušky. „Přejeme Vám příjemnou cestu a důrazně žádáme, abyste neuhýbali z vyznačené trasy. Za případné škody na životech nemůžeme ručit.“ S tím se dveře otevřely a Erin vyhlédla do zšeřelých tunelů, jen skromně osvětlených nazelenalým svitem, který vycházel z křišťálových koulí napůl zapuštěných do stěn. Složitý systém chodeb se táhl hluboko pod povrchem. Třináct pater, vytesaných do tvrdého skalního podloží, si Penh oblíbil na první pohled. Jednou Erin prozradil, že je to odraz skutečného místa na Zemi, jehož tvůrci byli Frygové, lid slavného krále Midase. Svoje osobní důvody, proč se usadil právě zde, si však nechával pro sebe.
Erin zlehka našlapovala úzkými chodbami, a co chvíli kontrolovala postup na mapě. Ačkoliv neprocházela labyrintem poprvé, cesta do středu nebyla nikdy stejná, o to už se Obdarovaný postaral. Když konečně stanula před impozantní dvoukřídlou bránou věštírny, zhluboka vydechla úlevou.
„Má drahá přítelkyně, jak rád tě opět vidím! Od té doby, co ses naučila pobývat v astrálu s tělem, které je hodno tvé podoby, je komunikace s tebou skutečným požitkem!“ Penh se zjevil zdánlivě odnikud a než se drobná žena nadála, sevřel jí v medvědím objetí. Když Erin opět chytla dech, byli už na cestě do Penhova přijímacího salonu. „Taky tě ráda vidím, Penhu, ani nevíš, jak.“ Dodala v poklusu a hodila pohledem na starcova záda. Sotva s ním držela krok, a tempo, které nasadil, jí rychle krátilo dech.
„Věř, že vím,“ otočil se k ní přes rameno, aby jí věnoval krátký přátelský škleb, „a mohu tě ujistit, že naděje stále existuje.“
Erin se smutně usmála a popoběhla, aby dohnala zvětšující se vzdálenost mezi nimi. Stařec je zavedl tmavou chodbou do prostorného pokoje, který osvětloval jediný lustr tlumený červenou látkou. Salon byl zařízen ve stylu vídeňského empíru, a vzduch byl prosycen vůní absinthu a pižma. Středu místnosti dominovala střízlivá sedací souprava z tmavého mahagonového dřeva potažená vzorovaným zeleným damaškem. Stěny byly vytapetovány ve stejném tónu a jejich kýčovitá přeplácanost pruhy s květinovými motivy nutila Erin klopit zrak, protože delší pohled na něco takového způsoboval silnou šilhavost. U stěn stály skříně s vystaveným míšenským porcelánem a psací stůl z devatenáctého století, nad nímž visel zneklidňující portrét mladé šlechtičny. Dívčiny oči plály rudě a ze složitě vyčesaných světlých vlasů trčela střenka nože. Hluboký dekolt zdobil oválný amulet z obsidiánu, částečně zakrytý bezvládným tělíčkem bílého králíka, kterého si dívka tiskla k prsům. Penh zachytil Erinino pozvednuté obočí a lhostejně pokrčil rameny.
„To patří Cyrah. Myslím, že nějaká sestřenka z druhého kolene nebo tak nějak. Rodinné dědictví, znáš to, zakládají si na své historii.“
„Je mi to jasné,“ řekla Erin a spěšně se odvrátila od obrazu, který působil čím dál výhružněji. Stařec se uchechtl a rozvalil se na paravánu. Špinavým nehtem si otevřel plechovku Coly z července 1950 a pokynul Erin, aby se posadila do protějšího křesla. Od dob, kdy s ním na Velétosu mluvila poprvé prostřednictvím holografického záznamu, se vůbec nezměnil. Rozedrané kalhoty s roztřepenými nohavicemi sotva stačily zakrýt kostnatá kolena, a za bosá zrohovatělá chodidla s deformovanými prsty, kterým do plného počtu zbývalo víc mezer než jich samých, by se nemuseli stydět ani staří protřelí bezďáci. Holá lebka se i v tlumeném světle leskla jak nový pěťák a kde musel porost ustoupit, to si vynahradil v hustém šedém plnovousu, který se ježil přes starcovu mystickými symboly potetovanou hruď až na povislé břicho křižované změtí ďolíčků a jizev po neštovicích.
„Víš, mému symbiontovi nebylo dáno zůstat se mnou i po smrti. Kdo ví, kam a do koho se pak odebral. Během života ke mně nikdy nepromluvil a já si zakázal jej uzírat, protože smrt by měla uzavírat jednou provždy. Ale ty – vy – jste úplně jiní. Jste souzeni být spoutáni mnoha pouty, jste souzeni překročit svoje stíny a zdolat zdánlivě nezdolatelné. Jste souzeni jeden druhému a dostát společnému osudu představuje jedinou cestu, jak obelstít smrt.“
„Fakt zbožňuju tyhle řeči o osudu a smrti. Nemohl bys být aspoň pro tentokrát trochu konkrétnější? Já přece vím, že smrt obelstít nelze, jednou si vezme všechno. Bohatě by mi stačilo jí odložit na stáří, k požehnanějšímu věku se hodí víc.“
„Žel bohům, smrti se nemůžeš dále vyhýbat. Kdysi to byla právě ona, kdo vás dva svedl dohromady. Postavili jste na ní celou budoucnost. A základy, na nichž stojí, se právě teď bortí. Nejsou to dobré základy a vy jste špatní hráči, protože ačkoliv jste spolu už tak dlouho, že jste prorostli jeden druhým, neumíte přijmout způsob, jakým jste spojeni. Lžete sami sobě a váš vztah dávno přesáhl rovinu pouhé vzájemné prospěšnosti.“
Erin chvíli trvalo, než si uvědomila, že na Penha zírá s otevřenou pusou. Stařec se znovu uchechtl a zhluboka si říhnul coca-colové bublinky. Viditelně pobouřená žena lapala po dechu, což ho popíchlo zajít ještě dál.
„Nešlo si nevšimnout, jak jste se na sebe dívali, když jste sem zavítali naposled… a taky předtím, a ještě dřív. Jsem už sice nějaký ten pátek mrtvý, ale ne slepý.“
„To je vážně absurdní!“ vzpamatovala se konečně Erin a vyskočila z křesla tak prudce, až se málem převrátilo. „Přišla jsem sem pro nějaký konstruktivní a rozumný návrh plánu a ty na mě vyrukuješ s tímhle? On není schopen lidských citů, je tak odlišný, jak jen živý tvor může být. Vždyť nemá ani vlastní hmotné tělo.“
„Nebudu tě přesvědčovat o opaku, k tomu budeš muset dospět sama.“ Stařec se také zvedl a za hlasitého křupání v kolenech smířlivě poplácal rozzlobenou černovlásku po rameni. „Ať tak, či onak, budete tomu muset čelit společně. Jste propojeni do té míry, že bez sebe nemůžete existovat vzájemně. Pokud Dar zemře, vezme tě na věčnost s sebou. Hmotné tělo tě nepřijme zpátky, protože bez něj nejsi kompletní. Spojení dvou tak odlišných bytostí nezůstává bez následků. Tvůj zrak se zatím nevyrovnal mému, i když to je jen otázka času, ale já již teď dokážu rozeznat slabé vlákno života, kterým jste spojeni, a při každé návštěvě je vždy o něco silnější. Přestože existuje krátce, rychle sílí. Brzy ho uvidíš i ty. Těžko si přát pádnější důkaz.“
„Ale,“ Erin selhal hlas a tak jen zakroutila hlavou, než to zkusila podruhé, „ale já si nevím rady. Jak mám naložit s tvými slovy? K čemu mi to bude dobré? Jen jsem tě přišla požádat, abys ho zkusil uzřít. Stále nevím, kde ho hledat. Vím, že je naživu. Cítím ho… tam někde v dáli, ale velmi slabě. Nechci ani pomyslet, co s ním ta zrůda zamýšlí provést. Musela mít nějaký zvrácený důvod, proč se kvůli únosu probourala skrz samotnou stěnosféru. Má s ním plány, chce ho využít, vymačká z něj všechno a potom…“ Erinin hlas se zlomil a dlouho potlačované slzy se konečně prodraly ven. Penh zvážněl a schoval pohublou drobnou ženu ve svém náručí.
„Vím, že máš strach, ale taky vím, že jsi silná. Víc, než myslíš. Nahlédl jsem do zlaté mísy a dotkl se posvátné vody. Věř, že do vyšších sfér se velmi těžko vzhlíží. Zahlédl jsem stíny. Třepotaly se na hraně a vybledly příliš brzy. Onen tvor čeká za hranicí, potřebuje tě, a zatímco vyčkává, jeho návnadě slábne životní síla. Jdi za ním, musíš vejít do Limbu a musíš tak učinit bez váhání.“ Jemně ji otřel palcem slzy z tváře a povzbudivě se usmál. Erin k němu zvedla hlavu a mlčky poděkovala pohledem. V pozadí tiše vrzla klika. Do místnosti vplula Cyrah a svou přítomností nenápadně naznačila konec návštěv. Dokonalou postavu obepínaly jednoduché bílé šaty z průsvitné látky, které odhalovaly úplně vše. Vosí pas zvýrazňoval široký zlatý pás, z něhož visely trsy zlatých lebek a při každém pohybu vydávaly tichý kvílivý zvuk. Erin jí kývla na pozdrav a vděčně potřásla Penhovi rukou. Věděla, že není na místě otálet. Cyrah uměla naznačovat i nápadně, což šlo obvykle ruku v ruce s násilím.
„Děkuji ti, příteli, udělám, jak jsi řekl. Nebudu vás nadále zdržovat, čeká mě dlouhá cesta.“
Starý muž se s širokým úsměvem podrbal na břiše potřísněným zbytky jídel, a na povýšené pokývnutí se poslušně vydal za kráskou. Ve dveřích se ještě obrátil ke skleslé ženě.
„Jeď autobusem a sbírej moc. Je všudypřítomná, použij třetí oko.“ A než doznělo poslední slovo, vyklouzl za Cyrah postranními dvířky na druhé straně salonu.

Zastávka zela prázdnotou. Erin se sklíčeně posadila na suchem popraskanou zem a rozhlédla se okolo. Kam až oko dohlédlo, všude se táhla pláň, holá a prázdná jako její duše. Jediný strom, který zde rostl, skláněl své uschlé zčernalé větve nad její hlavou. Označoval poslední zastávku na trase Vyvrhelů, a co svět pamatoval, byla to hlavní a zároveň nejstarší cesta vedoucí přímo do Předpeklí. Z mrtvého stromu se zvedla vrána a rozlétla se k obzoru. Erin ji sledovala, dokud jí nezmizela v dáli. Něco ji zašimralo na levém uchu. Ve vlasech nad ním se zachytilo černé pero. Žena si ho chvíli zamyšleně otáčela v prstech a pak ho přidala k fosílii. Zvuk motoru, přerušovaný a chrčivý jako dech filtrovaný přes dehtem ztvrdlé plíce, zarachotil tak náhle, že se Erin nestihla ani vylekat. Těsně před ní zastavil VW bus T1 z roku 1950. Kdysi si tato dodávka, či spíše microbus, získala velkou oblibu a proslavilo ji hnutí hippies. Oblé zakulacené tvary byly u tohoto kousku už značně zdeformované a karoserii prožral rez natolik, že se původní barva nedala s jistotou identifikovat. Pravděpodobně se jednalo o nějaký odstín zelené. Dveře se nezvykle tiše otevřely a ven vyvanula vlna mrazivého vzduchu smíšená s pachem letité zatuchliny. Ztemnělá okna bezpečně ukrývala tváře svých pasažérů a tak Erin nezbylo, než se obrnit okázalou lhostejností a nastoupit.
Cesta nebyla nakonec tak zlá, jak Erin očekávala, a proběhla vzhledem ke složení místního osazenstva poměrně klidně. Dva démoni s rybími hlavami, kteří seděli až vzadu, se plně soustředili na konzumaci svého meníčka z rychlého občerstvení, které se v jejich světě standardně skládalo ze smažených lidských vnitřností, to všechno s velkou porcí mořských řas. Křehké lidské ženě, která seděla u okénka na sedadle před nimi, nevěnovali žádnou pozornost. Podle častého říhání a spokojeného oddechování se nažrali dosyta, za což byla Erin vděčná. V přední části probíhala menší potyčka mezi půltuctem příslušníků dvou odlišných kmenů permoníků. Tahali se o něco černého, co se nápadně podobalo kancelářské sešívačce a hlasitě se překřikovali. Erin se chvíli bavila jejich pozorováním, ale když po sobě začali plivat, ztratila o další dění zájem. Na sousední sedačce ležel potracený lidský plod zabalený do kárované deky. Rozmasakrované tělíčko prosakovalo přes vlnu a Erin ho musela přidržovat, aby po kožence nesklouzlo dolů. Nakonec rezignovala a vzala ho do náručí. Do Limbu přicházela spočinout většina potracených tvorů, ale s křesťanskou představou a jejím zdůvodněním to nemělo nic společného. Na okraji druhé sféry se vytvořily zvláštní podmínky, které vyhovovaly takto usmrceným duším. Po ukončení existence v materiálních světech sem byly přitahovány jako můry ke světlu. Limbus jim svým založením připomínal to jediné, co za svých krátkých životů stihly poznat a v čem intuitivně toužily pokračovat – odpočívat v tichém prostředí pohlceném vodou, tmou a pravidelným šumem krve, který jim přiváděl do srdce život. Erin vnímala touhu mladé duše, kterou chovala v náručí. Prosakovala jí do mysli stejně, jako astrální krev dekou. Po zbytek cesty se už na vlhký uzlíček na svých rukou nepodívala.

Bolest přicházela odevšad. Zraňovala skrz slova pronesená bez zvuku, monology hrozeb se vpalovala do zmučené mysli, drásala ho přísliby z temnoty, která neměla konce. Bylo to šílenství a on ho odmítal přijmout, ačkoliv s ním by se mu trpělo lépe. Kdyby polevil, kdyby otevřel mysl, do které se To snažilo urputně vklínit, odsoudil by ji k smrti. Ona byla důvod. Když si to uvědomil, litoval každého dne, který s ní už neprožije. Byla jeho ztraceným světem a nejen tím. Byla někým, koho miloval.
„Nejsem jediný, kdo se změnil,“ Dar vzpomínal, jak se mu To vysmálo při posledním pokusu ho pokořit, „jenže na rozdíl od tebe to bylo k lepšímu. Podívej se na sebe. Co z tebe zbylo? To máš z toho, že lezeš do lidí. I novorozený našinec ví, že lidskou rasu je nebezpečné obývat. Nepřevyšuje o mnoho zvířata a potrava z nich je plytká a poškozuje naše těla. Ty jsi toho zatím ještě živým důkazem. Vždyť si tě i pojmenovala! Jak jsi to mohl dovolit? Pche, převzít lidské city, musel jsi nadobro zešílet, když mi stále bráníš dozvědět se o ní víc. Tvoje snaha ti kromě pár směšných zrnek času nedá nic. Zakrátko tě napravím, a i když mi za to nebudeš moci poděkovat, buď si jistý, že mi tvoje vděčnost patřit bude. Na konci zjistíš, že stát se naší součástí je velká čest.“
„Když jsi tak mocný, proč sis mě už nevzal? Na co ještě čekáš?“
„Na ni.“
„Proč? Tolik toužíš po pomstě? Vždyť je to jen člověk. Nepřijde sem.“
„Pomsta je příjemná věc, ale síla opojnější. Tak hloupě se můžeš ptát jen ty, protože nevidíš, co bije do očí. Ty a ona jste neoddělitelní a já se nespokojím s pouhou polovinou. Chci všechno a až s vámi skončím, nezbude z vás ani kost.“ Bytost se na okamžik odmlčela, aby si vychutnala jeho strach. „A pokud si skutečně myslíš, že se tě nepokusí získat zpět, jsi na tom hůř, než se zdá.“
Dar si přehrával onu rozmluvu stále dokola a marně se pokoušel přesvědčit sám sebe, že je Erin v bezpečí. Na to ji znal příliš dobře. Přes všechny logické argumenty, kterými se chlácholil, tam někde hluboko, kde se obvykle nachází srdce, věděl, že se žádné bezpečí nekoná. Ona ho hledá.

Erin procházela mírně zvlněnou modrou krajinou vysoké trávy, z níž tu a tam trčel do závratné výše hranol z temně modrého křišťálu. Odlesky z něho vytvářely na obloze skotačivá světýlka. Šla stále dál a neohlížela se. Duši, která nedostala možnost stát se dítětem, položila do nejbližšího jezírka. Na jeho hladině se už vznášelo několik dalších. Některé se podobaly modrým leknínům, jiné vodním lampionům a část z nich se prostě změnila v jasná světla, která klesla na dno a zářila odtamtud vodou jako bílé plameny.
„Nebudeš se tu mít zle.“ Zašeptala do zakrvácené deky a pustila ji po vodě.
„Jsi hodná, že ses o něj postarala. Sám by cestu hledal dlouho.“
Erin se polekaně otočila po hlase. Za ní stála dívka, asi tak dvanáctiletá, a vážnýma očima si ji prohlížela. Hubenou postavu halil od hlavy na zem černý plášť a v ruce držela uschlou růži. Na první pohled na ní něco nesedělo. Erin se podívala pozorněji.
„Ty víš, kdo jsem, viď? Cítím, že jsi mě poznala. Třetí oko ti na čele září jako luna za úplňku.“
„Ano, vidím tvé skutečné zosobnění tak, jak ti ho před lety lidé přisoudili. Ale co tu děláš? Myslela jsem, že chodíš po jiných stezkách.“
Dívka se zasmála a shodila masku. Postava se vytáhla, maso odpadlo od kostí. Ruka kostlivce třímala místo růže kosu. „Občas sem zajdu. Mám slabost pro tohle místo a rád pozoruji čisté duše.“
„Chápu,“ pokývla Erin hlavou a chystala se k odchodu, ale Smrťák k ní přistoupil a vzal za ramena. Shýbl se a chvíli se jí zblízka díval do očí. Žena stála klidně a bez hnutí.
„Omlouvám se, ale potřeboval jsem se ujistit. Není snadné tě přečíst a já nemám zájem pomáhat špatným duším.“
„Nerozumím. Ty víš, proč tu jsem?“
„Teď už ano. Hledáš svého milého-“
„Cože?!“
„Hm, pardon, vidím, že sis ještě nestihla přiznat určité věci, takže se opravím: hledáš bytost jménem Dar, symbionta čtvrté třídy, který dlí v současné době v divoké stepi Limbu v poutech z kamene a čeká, až si pro něj přijdeš.“
„Tys ho viděl?!!! Díky bohu! Je v pořádku?! Počkat!!!“ Erin se zarazila uprostřed nadšených výkřiků, když jí došla poslední Smrťova slova. „Jdeš si pro něj? Proto tu dnes jsi, jeho čas se naplnil.“
„Nejen jeho, i tvůj. Jste svázáni v životě i ve smrti. Stříbrná niť nikdy nelže.“
Erin se s němou hrůzou posadila na břeh. „Takže už není žádná naděje.“ Hlesla a ukryla tvář do dlaní.
„Kdykoliv jindy bych s tebou musel souhlasit, ale v tomto případě a za stávajících okolností ne.“ Smrť se zakabonil, což mu na lebce vytvořilo efektní škleb. „Jde tu o osobní zájem. Jak už jsem říkal, mám pro tohle místo slabost a ta věc, co se usídlila nahoře ve stepi, ho pouhou svojí přítomností ničí a pokřivuje k obrazu svému. Ona samotná je omylem, který neměl vůbec vzniknout. Uzavřela smlouvu s jistými entitami, povahou podobnými mojí, ovšem mnohem nižší hodnosti, a získala od nich kromě jiných věcí i čas života, na což neměli právo. Takové věci náleží dávat jakožto odnímat jenom mně. Navěky věků a nikdy nejinak.“
„Takže mi pomůžeš?“
„Ano, propůjčím ti atribut mé moci, ale nebude to zadarmo. Až nadejde tvůj čas, vezmu tě do služby. Potřebuji nového převozníka.“
„Platí.“ Erin napřáhla bez rozmýšlení ruku ke stvrzení obchodu.
„Ani si to nerozmyslíš?“ Podivil se kostlivec.
„Nemám si co rozmýšlet.“
„Dohodnuto tedy. Pokud dnes přežiješ, budu se těšit později.“ Lidská a nesmrtelná ruka se spojily v železném stisku.

Přicházela pomalu. Dávala si načas, a co chvíli zastavila a sehnula se k zemi. Sbírala hrsti písku a prosívala je v dlaních zpátky na zem. Kněze její zdánlivě nesmyslná činnost vyváděla z rovnováhy. Nedokázal přijít na důvod takového počínání, a to ho přivádělo do stavu zuřivosti. Pozoroval ji už nějaký čas z bezpečí své tůně. Otálel s útokem, nechtěl ji podcenit, jako to v minulosti udělali jeho podřízení. Stálo je to život.
Psychickými pařáty zkontroloval Darova pouta. Držela pevně. To ho trochu uklidnilo. Cítil se nesvůj. Něco s tou ženou nebylo v pořádku. Nosila s sebou sice polovinu Darovy moci, ale většinu z ní nedokázala použít, a i kdyby nějakým záhadným způsobem přišla na to, jak, ani zdaleka by neobstála proti síle, jaká dřímala v knězi. Proč ho tedy její příchod tak rozrušil? Oheň uvnitř něj, který dříve býval jeho symbiontem, mu zakázal další úvahy. Poslechl ho, aniž by ho vůbec napadlo pochybovat. Neuvědomoval si jeho přítomnost, necítil jeho vliv. Byl loutkou a nevěděl o tom.

Erin prosila poslední hrst hrubého písku a prach, který jí ulpěl na konečcích prstů, si pečlivě slízla. K tomu, co se chystala udělat, potřebovala těsnější kontakt se zemí. Kdysi jí to naučil Dar. Letmo pohlédla ke skalisku a přinutila se zachovat klid. Nebylo to vůbec snadné. Viděla Dara, jak klečí připoután k černému skalisku, železná pouta mu pevně svírala zápěstí a zařezávala se hluboko pod kůži. S hlavou skloněnou k zemi visel bezvládně a nic nenasvědčovalo tomu, že je při vědomí. Erin se s ním několikrát pokusila navázat kontakt, ale psychické bariéry, které kolem vystavila ta proklatá věc, nepovolily.
„Konečně vás mám pohromadě. Věděl jsem, že tě tvůj hloupý cit přivede až sem. Odtud už neunikneš.“
„Kdo říká, že chci utéct?“ Erin se klidně podívala do oka nepřítele, který vylezl z inkoustově černé tekutiny. Tentokrát se jeho podoba obalila vrstvou bahna z tůně, která na něm vytvořila tvrdé brnění. Kněz se ohavně zasmál a vyrazil vpřed. „Nebudeme to dál protahovat. Připrav se, že se to neobejde bez bolesti.“
Erin s výpadem počítala a hodila na zem zkamenělinu, kterou nalezla v devonské pustině. Skála za Darem pukla, jako by byla ze skla. Mocná trhlina rozervala zemi na několik částí a pohltila tůni, ze které kněz čerpal sílu. Stvůra zařvala, jak z ní spadlo bahno a propadlo se společně s tůní do otevřené pukliny. Ohnala se po ženě a zasáhla ji do stehna. Sliz z chapadla se propálil látkou hluboko do masa. Erin se v návalu bolesti zkroutila a jen štěstí jí zabránilo skutálet se do trhliny, která se otevřela kousek za ní. Bývalý wraithský velekněz rozevřel tlamu a mlsně si olízl tři řady jehlicovitých zubů. Z hrudi se mu vyvalil černý dým, který zamořil ovzduší jedem.
„Jak si poradíš s tímhle?“ Zasyčela stvůra. Zraněná žena se zvedla a odkulhala za blízký balvan. Klesla na kolena a propukla v dávivý kašel. Nečekala, až jí dojde dech, a zatnula prsty do vzduchu.
„Leť!“ Přikázala kameni a on poslechl. Vznesl se před ní a v poslední vteřině ji zachránil před uhořením. Výbuch rozmetal kamenné úlomky daleko po okolí, jak se ohnivý jazyk vyslaný stvůrou srazil s kusem skály, a nárazová vlna hodila Erininým tělem dozadu. Žena vyplivla chuchvalec krve. Využila chvilkového zmatku a sáhla do kapsy pro vraní pero.
„Přiveď ho zpátky!“ Poručila a foukla do něj. Pero se vzneslo do výše a zmizelo. Vzápětí se zvedl vichr a oblohou zasvištěl tlukot obřích křídel. Vrána vzešla z posvátných hájů u řeky Styx a měla schopnost vracet ty, kteří se ocitli na pomezí života a smrti.
„Ne a ne zemřít!“ Hlas kněze zaduněl šíleným vztekem. To, co se zdálo tak snadné, se nepochopitelně komplikovalo. Mysl mu zatemnila zloba. Otočil se za Darem, ale ten tam nebyl. Na místě zbyla jen puklá skála a prázdná pouta. Otočil se k ženě, která se snažila odplazit pryč. Noha jí mohutně krvácela a stopa modré krve, která se za ní táhla, nedávala příliš nadějných vyhlídek. V oku stvůry zaplál rudý oheň. Neztrácel čas trýzněním oběti, jak původně plánoval, a přešel rovnou k přenosu. Krvavý paprsek se zabodl Erin do zad. Zachrčela a z úst se jí vyvalil proud krve.
„Nech ji být!“ Darův křik už Erin nevnímala. Bolest jí rvala zevnitř na cáry tak, že nedokázala ani křičet. Dusila se a s tváří u země se z posledních sil bránila ochromujícímu tlaku, který jí drtil duši a vykousával z ní sílu. Muž s rudými vlasy se vyhoupl na knězova záda a popadl stříbrný provaz, který ho poutal k Erin. Rychlým švihem ho obtočil kolem netvorova krku a trhl. Erin cítila, jak v ní bolest polevila a propadla se do temnoty.

„Blahopřeji k vítězství.“ Odněkud ze tmy promluvil známý hlas. Erin zamrkala, ale temnota zůstala. „Tady nic neuvidíš, ani kdybys byla bohem.“
„Jsem…?“
„Mrtvá? Ano, ale ne nadlouho. Já sliby držím. Uvidíme se… později. Teď se vrať zpátky, někdo tam na tebe čeká.“
„Děkuju ti.“
„Věř, že nemáš za co. Jednou mě budeš proklínat.“

První, co uviděla, byly jeho stříbrné oči. Leskly se od slz a Erin si kvůli tomu musela přehodnotit svůj osobní seznam nejpodivnějších věcí, se kterými se kdy setkala. Nikdy předtím ho neviděla plakat a nic ho dosud tolik nepřiblížilo ke skutečnému lidskému vzezření jako projevená lítost. Dotkla se jeho vlhké tváře, aby se ujistila, že nesní.
„Jak jsi to dokázala?“ Dar zavrtěl nevěřícně hlavou. „Vrátila ses, odkud není návratu!“
Erin si uvědomila, že ji za chůze drží v náručí a má naspěch. „Je To…?“ Neodvážila se dokončit otázku ze strachu, jaké odpovědi by se jí mohlo dostat.
„Mrtvé? Ano, je a přísahám, že mrtvým zůstane. Už žádné proměny, skončilo to jednou provždy. Vše, co po Tom zbylo, spolkla země, když se uzavírala.“ Aniž by zpomalil, upřel na ni podezíravý pohled. „Považoval jsem tě za mrtvou. Viděl jsem, jak se pouto mezi námi oddělilo, ale pak se opět stmelilo, tak jsem čekal, jestli se i ty vrátíš. Jak jsi to udělala?“
„Uzavřela jsem dohodu, o které nechceš nic vědět .“
„Myslel jsem si to.“ Odtušil zachmuřeně Dar, ale dál se neptal.
„Bylo to nutné, věř mi.“
„Věřím ti.“
„A díky, že jsi na mě počkal.“
„Díky, že jsi pro mě přišla.“
Krajina se i s nimi pohroužila do dlouhého zádumčivého ticha, a čím déle mlčeli, tím víc se Dar ošíval. Okolní vzduch zhoustl napětím. Erin to vzdala ve stejné chvíli jako muž, který ji držel stále pevněji, aniž by si to uvědomoval.
„Musím ti něco říct.“ Promluvili zároveň. Pochroumaná žena se zarazila a pak se zpříma podívala do očí tvora, s kterým je poutalo jedno z nejstarších pout. Dar se zastavil a její pohled opětoval. A jak se tak dívali jeden druhému do očí, nalezli v nich odpověď. Byla tam celou dobu a zdálo se nepochopitelné, že ji nedokázali spatřit dřív.
„Já jen…strašně jsem se bál, že jsem tě ztratil. Byla jsi tak daleko.“ Zašeptal Dar a nespouštěl z Erin oči, jako by se bál, že mu každou chvíli zmizí. Zavřel je až tehdy, když se mlčky přitiskla svými rty k jeho. Svíral ji v náručí dlouho.

Děkujeme za všechny komentáře

Ke konci roku tady ještě přibude Nepodařený experiment. Ale Silvestrem nic nekončí a osmého ledna budeme vesele pokračovat dál

Už jsem chtěla napsat, jestli jsi na nás nezapomněla.
Teda, trochu jsem se ztrácela , ale čert to vem. Jen se bojím o Erin, až bude po smrti. Smrt má být klidná, má být vykoupením, odpočinkem, omilosrdněním, ne další muka.
A nechtěla bys dát na Vánoce díl navíc?

[andoriel]

Děkujeme, BB20

Nezapomněla jsem, jenom trochu nestíhám. Ale termín se snažím dodržet
Jestli to můžu prozradit - Erin má Smrtě moc ráda. A taky se ráda pohybuje po jiných sférách. Je to fajn
Omlouvám se, vánoční díl nebude. Protože nemám nic připraveného, nemůžu slíbit ani speciál na Silvestra. Třeba mě ještě něco napadne

[Aiwendill]

Přečteno, sečteno, podtrženo a výsledkem je, že se mi to líbi...

mimochodom, ďakujem za tú nádielku na email...

[andoriel]

Děkujeme, Aiwe

A já děkuju ještě zvlášť za hezkou mailovou odpověď