8
Odcházení
Odcházení
Jednoho podzimního večera roku 376 přišel navštívit hraničář Galvoj přátele Azanyrmuthovce přímo v jejich sídle. Teď v době, kdy se cestovalo kruhem světů jen minimálně a všechna obrana se soustřeďovala k severní hranici, se Azanyrmuthovci zdržovali více doma. Toho Galvoj využil a během návštěvy chtěl dořešit některé věci, na které se pozapomnělo ve víru posledních událostí.
„Á. To jsi ty?“ s radostí ho přivítal Azanyrmuth Tajemný, jeden z nejmladších. „Pojď dál, rádi tě vidíme.“
Galvoj vstoupil do prostorné vstupní haly poměrně rozsáhlého panství a následoval Tajemného do druhého patra. Cestou obdivoval obrazy na stěnách, které vyobrazovaly ty nejkrásnější místa Aldeneerinu i některých cizích světů. Když dorazili do jednoho z pokojů, usedli do pohodlných čalouněných křesel před krbem v němž dohoříval oheň. Azanyrmuth přiložil pár jasanových polen, a pak ze skříně donesl láhev vína a dvě sklenky.
„To je paráda takhle sedět u krbu,“ lebedil si hraničář. „Venku už je znát blížící se podzim, letos přijde zima asi o něco dřív.“
„Vypadá to tak. Posledně tu propršelo šest dní v kuse. Větru a dešti se nedá moc poroučet,“ poznamenal Azanyrmuth. Jedině druidi to částečně dokáží, ale využívají toho pouze v případě nouze a nebezpečí.“
„Kde jsou ostatní? Přijde mi to tu nějak prázdné.“
„Někteří bojují v pohraničí. Mrazivec, Vládce ohně, Bojovný a Mocný jsou v současnosti na severu. Manželky se věnují dětem ve východním křídle a zbytek lítá někde kolem. Tak ochutnáme tohle víno,“ pobídl Galvoje a potom si společně přiťukli.
Když si vychutnávali výborné červené víno, najednou venku zahřmělo. Galvoj následovaný Tajemným popošel k oknu, z nějž byl výhled na blízký dubový les. Teď si všiml, jak se obloha zatáhla a těžkých černých mraku se spustily provazy vody. Nevlídné počasí jakoby reflektovalo současnou situaci. Hraničář zavřel okno a oba se vrátili zpět do křesel u krbu.
„A jak to vypadá v Lianaru?“ zajímal se Azanyrmuth.
„Je tam teď živo. Před pár dny dorazili Cimmeřané a také Mínojci. S jejich pomocí bychom měli hranici bez problému udržet a posléze zahnat Temnorozené zpátky odkud přišli.“
„Spojenectví se nám teď vyplácí. Škoda, že se naši předkové zajímali hlavně na získávání zbraní a magických předmětů. Kdyby se zaměřili k průzkumu světů, jejichž obyvatelé spolupracovali se starými Aldeřany, mohlo by to dnes vypadat jinak. Dost možná bychom ani neválčili s Temnorozenými.“
„Co se dá dělat. Když se tehdy takhle rozhodli, to my byli ještě na houbách,“ pousmál se Galvoj. „Jedna věc, proč jsem tady. Netušíš, kde by mohl být ten prsten, co jsme donesli z Okataru?“ ptal se na něj Dagerich. Uvědomil si, že celé měsíce o něm neslyšel ani slovo.“
„Naposledy ho měl někde schovaný Nejstarší. Taky jsme si na něj vzpomněli, ale nemůžeme ho najít. Hledali jsme snad po celém domě. Asi bude někde v Lianaru. Podívej se po něm, až se tam vrátíš.“
„To už jsme udělali. Prohledali jsme s Moudrým, snad všechny komnaty a studovny, kde jste se pohybovali a nic.“
„Hmm … “ zamyslel se Tajemný. „Kam ho jen kdo zašantročil? Už jen ty možnosti, jaké nám mohl poskytnout. Probírali jsme to tehdy s Moudrým, navrhoval, abychom vyzkoušeli všechny dostupné kruhy světů v našem světě. Věřil, že Aldeneerin má více než dva.“
„Časem se snad objeví.“
Po odmlčení, při němž se znovu napili vína Galvoj pokračoval: „Jak je vůbec nejstaršímu?“
„Azanyrmuth Nejstarší už na tom není zdravotně nejlépe,“ smutně pravil Tajemný „Leží ve svém pokoji. Holt věk 74 už něco znamená. Kdo má takové štěstí, aby se dožil více než šedesáti.“
„Udivilo mě, jak rychle zestárl. Ještě před necelým rokem jsme společně cestovali po Aldeneerinu a po dalších světech za kruhem světů.“
„To se ti zdálo. Už měl pár let nějaké zdravotní problémy, jen to nedával moc najevo. Měl už bolesti a paměť mu také plně nesloužila. Moc se o tom před jinými nezmiňoval.“
„A nemohl by se uzdravit magií?“
„Mohl, a to také dělal, akorát každé tělo má své hranice, které nelze posouvat donekonečna. A ten okamžik, kdy ani magie nepomáhala, nastal před půl rokem.“
„To je pravda,“ soustrastně prohlásil Galvoj, „každý tu má určen svůj čas.“
Potom oba zmlkli. Pomalu upíjeli víno, sledovali hořící oheň v krbu, zatímco venku už silně lilo. Tiše vzpomínali na mnohá dobrodružství, která společně s Nejstarším zažili, mnoho veselic, návštěv krčem a spousty dalších veselých zážitků. Doslova legendární se stalo vyprávění o nepovedené zabijačce u Vyžrálků. Nato, že to je to půl století starý příběh, dodnes mnohé bavil.
„Vzpomněl jsem si na jednu věc,“ přerušil mlčení Galvoj, „nedávno jsme se bavili s Nejstarším o Temorozených. Zmínil se o tom, že využívají temnou magii k prodlužování věků.“
„O tom jsem se taky s Nejstarším občas bavil. Nedávno jsem našel pod Lianarem starou knihu, kde bylo jejich společenství a život celkem dobře popsán. Samozřejmě jsem také přemýšlel o tom, jaké by to bylo, dožívat se stovky let, ale je to vykoupeno oběťmi.“
„Oběťmi?“
„Když chceš život přijmout, musíš ho odněkud vzít. Nestačí jen magická energie, ale skutečné lidské oběti. Ruce pryč od takové magie. Na druhou stranu žít tu 500 let není žádná výhra.“
„Proč myslíš?“
„Je sice hezké pokušení zažít kus dlouhé historie, ale na druhou stranu tví přátelé, známí, rodina. Ti všichni časem zemřou a ty tu zůstaneš sám.“
„To je fakt,“ souhlasil Galvoj s jeho slovy. „Ale jak musí žít další rasy? Máme pár zmínek o tom, že existují rasy dožívající se i tří set let a někdy i víc. Například, když jsem byl koncem minulého roku v Okataru, místní se zmiňovali o Elfech, kteří žijí až 300 a více let.“
„To je něco jiného. Jejich společnost je na to zvyklá. Když žijí mezi sebou, berou to stejně jako my. Akorát se dožívají více a my jen 60 let a někdy ani to ne. A teď si vem, že existují i rasy žijící jen zlomek toho, co my.“
Po těchto slovech znovu utichli. Galvoj popošel k oknu a sledoval nehostinné počasí, jež zrovna vládlo venku. Jen tiše prohlásil: „To je nečas. Tam by ani psa nevyhnal.“
„Ani psa nevyhnal. Proč se to vůbec říká?“ zeptal se Tajemného.
„Víš, že ani nevím. Kdybychom věděli, kdo nebo co je to pes, tak bych ti to pověděl. Řekl bych, že je to jakýsi pozůstatek z mluvy ze starého světa, odkud jsme čtyřmi stoletími přišli. Ona je naše řeč plná různých pořekadel, slovních hříček, přirovnání a dalších slov, o nichž nikdo nedokáže říct, proč se stále používají.“
„Náš jazyk je vůbec celkem zvláštní,“ dále uvažoval Tajemný, „když si uvědomíš jak různorodě mnozí mluví. Kolikrát je problém vytušit, o čem to ten druhý mluví. Nejstarší má jistou teorii.“
„Skutečně? Nikdy jsme na tohle téma nenarazili.“
„Přestože o tom, co se stalo před čtyřmi stoletími, víme velmi málo, nebo spíš nic, Nejstarší se domníval, že náš lid je společenstvo mnoha odlišných národů. Jen se podívej na určité rozdíly mezi mnoha Aldeřany, tvar obličeje, temperament, stal života. Je tu obrovské množství rozdílů, vem si třeba jména.“
„To je pravda, už jsem si toho kdysi všiml. Nejvíc je to znát při našich cestách kruhem. Řada jmen jakoby patřila spíš národům nepocházející z Aldeneerinu.“ Po těchto slovech se oba znovu odmlčeli. Galvoj dopil sklenku a zamyšleně pohlédl k oknu. Jak sledoval provazy vody stékající po okenních tabulkách, byl rád, že ho liják nezastihl ještě na cestě.
Potom si dál vyprávěli historky z cest a dobrodružství, jež ve svém životě zažili. Došlo i na dávné výpravy. Nejstarší často vyprávěl o prvních cestách kruhem, a tak i Tajemný mohl dávné příběhy vyprávět i Galvojovi.
„Na Darendaaru si dobře pamatuju,“ pravil Galvoj. „Čistili jsme okolí od nějakých přízraků. Téměř rok trvalo, než jsme dokončili, co započali naši předkové. Za padesát let obnovená tvrz znovu zchátrala. Teď už je to dobré. V dolech pracují první havíři a první ruda konečně dorazila do Lianaru.“
„To rád slyším,“ pokračoval Tajemný, „povedlo se celkem dost věcí. Získali jsme dobré spojence, takže bychom měli situaci na severu zvládnout.“
Galvoj v duchu přemýšlel o dávno navštívených světech a jedna věc ho hodně zajímala: „Zmínil jsi nějaké zařízení na Avnilu. Můžeš mi povědět víc?“
„Moc toho nevím, jen to, že tamní lid je chráněn štítem proti silnému slunci a k tomu sloužila nějaká zařízení. Nejstarší se zmínil o jejich dalším využití. V poslední době na tom hodně pracoval. V pracovně má nějaké staré knihy, které nalezli v opuštěném chrámu. Co si vzpomínám, byly psány ve starém jazyce.“
„Škoda, že to už nedokončí,“ povzdechl si Galvoj. „Má nějaké záznamy?“
„Dělal si poznámky. Říkal, že ta zařízení byla už tehdy poškozena a obával se, aby se jednoho dne štít nezhroutil“
„Možná by stálo za to, abychom Avnil znovu navštívili.“
„Co vím, Nejstarší to navrhoval radě a mám pocit, že se taková výprava plánovala. Tamní obyvatelé by nám mohli také pomoc s obranou před Temnorozenými, ale co vím, s bojovými dovednosti jsou na tom ještě hůř než Mínojci.“
„To zjistíme na místě.“
„Co kdybychom se podívali na Nejstaršího,“ navrhl Galvoj po krátké odmlce.
„Mohli bychom, ale jen na chvilku,“ oba po těchto slovech vstali z křesel.
Azanyrmuth Tajemný vedl Galvoje potemnělým domem. Slyšeli, jak venku silný déšť bubnuje na střechu a okenní parapety, občas se ozývalo kvílení a hučení větru a do toho se venku občas zablesklo. Na Galvoje působil rozsáhlý dům v tuhle dobu děsivě, až mu to nedalo a musel se Tajemného zeptat: „Nepřijde ti ten dům poněkud strašidelný?“
„To si zvykneš,“ uklidňoval ho, „však víš, že během dne je to příjemný prosvětlený zámeček. Vždyť už jsi tu byl hodně krát.“
„Asi to bude tím, že jsou téměř všichni pryč, nebo se už chystají ke spánku.“
„Jsme tady,“ ukázal Tajemný na dveře pokoje Azanyrmutha Nejstaršího.
Galvoj před dveřmi váhal, zda má vstoupit. Nevěděl, jestli pohled na umírajícího, kdysi mocného mága, snese. Napřed vstoupil Tajemný a teprve pak vešel i Galvoj. Komnatu Nejstaršího slabě ozařovalo světlo z pár svíček na stole. Teprve když se venku silně zablesklo a následně zahřmělo, měl možnost na chviličku zahlédnout pokoj v celé své kráse.
„Tady ho máš,“ smutně pravil Tajemný, „spí. V posledních dnech už moc nevnímá.“
Galvoj v posteli viděl hodně zestárlého muže, prošedivělé vlasy, vyschlá pokožka a nepřítomný výraz ve tváři. Jeho stav ho šokoval, za poslední rok se Nejstarší hodně změnil. Zkoušel ho pozdravit, ale odezva téměř žádná, pouze cosi nezřetelného zamumlal, a pak opět nic.
„Sám vidíš, že je to velmi zlé. Raději už pojďme,“ tiše Galvoje vyzval Tajemný.
Galvoj se s Nejstarším rozloučil. Byl si vědom, že je to dost možná naposledy, co nejstaršího vidí.
Na chodbě před pokojem Tajemný Galvojovi pověděl: „Už je dost pozdě. Pojď, ukážu ti tvůj pokoj.“ Vrátili se zpět do části domu, kde si před tím povídali. Došli až na konec chodby, kde zabočili do pokoje vlevo. Tajemný zapálil svíčku a ukázal mu postel. „Pěknou noc, ať se ti u nás dobře spí. Uvidíme se zítra.“
Když Galvoj zůstal sám, odložil oblečení, opláchl v plechové nádobě na stolku, a pak se už zachumlal do peřin. Jakmile zhasl svíčku, zaposlouchal se do uspávajících zvuků deště. Spánek přišel záhy. Ještě před usnutím, měl dojem, že hřmění pozvolna ustávalo.
Netušil jak dlouho spal, ani co ho tak náhle vyrušilo ze spánku, ale stále vládla temná noc a déšť venku neustával. Podíval se z okna, z nějž viděl na dvorek a stodolu, a doufal, že zahlédne příčinu náhlého probuzení. V šeru však mnoho neviděl, ačkoliv už tak silně nepršelo. Vzápětí se vrátil zpět do postele a dál naslouchal zvukům okolí. Kromě deště a slabého hučení větru na chodbě se nic nezvyklého už neozvalo a Galvoj se chystal ke spánku.
V tom se kdesi v domě ozvalo zašramocení. Galvoj hned vyskočil z postele, spěšně na sebe hodil oblečení a popadl krátký meč, protože chrastění a kroky se dál ozývaly z půdy. Opatrně se vyplížil z pokoje a potichu prozkoumával potemnělou chodbu. Díky jeho zraku i v takové tmě dokázal spolehlivě rozeznat případný pohyb. Pokračoval směrem do vstupní haly, protože právě z těch míst se znovu ozval šramot.
Pozorně se rozhlédl po velké hale, ale ta se zdála být zcela prázdná. V tom ucítil závan chladného vzduchu přicházející z protější chodby. Pomyslil si: „Aha. Okno bylo asi špatně zavřené a silnější závan větru ho otevřel, proto ten šramot.“ Už se chtěl vydat chodbou k otevřenému oknu, když před sebou spatřil malou vyzáblou několikarukou potvůrku připomínající znetvořeného člověka, jak pobíhala po domě. Než stihl jakkoliv zakročit, dala se chodbou na útěk.
Galvoj se jí pokusil pronásledovat, ale ta běžela přímo k otevřenému oknu, kterým opustila panství. Ještě než vyskočila, všiml si na prstu jedné ruky něčeho blyštivého, možná prsten, či jiný šperk.
Když doběhl k oknu, už jeho oči jen marně pátraly po nezvaném návštěvníkovi. Vyběhnout z domu a pátrat po podivné bytosti v noci za deště v lese, bylo předem odsouzeno k nezdaru. Raději okno pořádně zavřel a pro jistotu zkontroloval i ostatní.
Tu noc ulehal do postele se spoustou myšlenek. Přemýšlel o podivné bytosti. Nikdy podobnou neviděl, ani v bestiářích, jež dosud letmo prošel, na ni nenarazil. Vzpomínal i blyštivou věc na prstu, až později mu došlo, že by to mohl být právě postrádaný prsten z Okataru. Pak ještě rozmýšlel na tím, že nebude prsten jednoduché dostat zpět. Než cokoliv vymyslel, už ho zmohl spánek.
Druhý den ráno se Galvoj probudil. Potom co provedl ranní hygienu, vykoukl z okna. Už sice pršelo jen slabě, ale obloha byla stále zatažena. Jakmile se oblékl, vydal se najít Azanyrmutha Tajemného, nebo alespoň někoho dalšího z rodu.
„Dobré ráno,“ přivítal Tajemný Galvoje, když se potkali na schodech. „Vyspal jses dobře?“
„Celkem vzato, jo. Až na jednu událost.“
„Stalo se něco?“ se zeptal Tajemný neskrývaje překvapení.
„Uprostřed noci mě vzbudil nějaký šramot. Tak jsem se šel na to podívat blíže a tamhle,“ ukázal směrem do chodby, kde zažil neočekávané setkání, „bylo otevřené okno. Šel jsem ho zavřít, když v tom se na chodbě odkudsi vynořila podivná příšerka. Hned se dala na útěk, ale než utekla otevřeným oknem, všiml jsem si něčeho blyštivého na prstu jedné ruky.“
„Příšera? Můžeš mi ji popsat blíže?“
„Něco takového jsem viděl prvně a bestiáře jsem tolik neprocházel, takže ti to nedokážu popsat blíže. Ale napadla mě jedna věc, co když tahle bytost ukradla prsten z Okataru.“
„To je docela možné. Jak jsme se bavili včera, nemohli jsme ho vůbec najít, a to takové neobyčejné předměty dobře schováváme.“
„Jak ho teď získáme zpět?“ ptal se Galvoj.
„Občas jsem míval pocit, že se po domě cosi pohybuje,“ zamyšleně pravil Tajemný. „Zřejmě se sem vrací opakovaně. Toho by se dalo využít,“ uvažoval dále a v hlavě se mu rodil plán, „pomůžeš mi?“
„Jasně. Co máš na mysli? Nějakou past?“
„Přesně tak, ale nejdřív bychom se měli podívat do bestiářů, které tu mám, možná najdeme něco užitečného“
Odebrali se do knihovny v druhém patře. Byla to jedna z největších a neokázalejších komnat v domě. Spousta dřevěných bohatě zdobených knihoven a polic kolem zdí po celém obvodu, uprostřed několik velkých i menších stolů, pohodlné čalouněné židle a velký krb mezi oběma okny.
Tajemný zamířil k polici a chvíli v ní hledal. „Tady,“ tiše poznamenal, „snad v těhlech knihách najdeme nějakou zmínku.“ Donesl čtrnáct knih k většímu dubovému stolu a společně jimi oba listovali. Bestiáře procházeli celkem rychle, ale žádnou podobnou bytost zatím neobjevili. Po hodině prošli už polovinu knih, už dvakrát si Galvoj myslel, že ji našel, ale podrobnějším studiem usoudil, že to ani v jednom případě nebyla ta správná bytost.
Bestiáře na stole pozvolna ubývaly, když konečně Tajemný našel bytost nápadně podobnou té, kterou Galvoj v noci potkal. „To je přesně ono,“ radostně prohlásil Galvoj, když si prohlédl obrázek, na němž byla vyobrazena světle šedá potvůrka vzdáleně podobná shrbenému a vyzáblému člověku. Z trupu vyrůstaly čtyři delší ruce a dvě nohy byly krátké a hubené. Už z obrázku bylo patrné, že se pohybuje hlavně za pomocí rukou, na což si Galvoj dobře vzpomínal.
Lezoucí zloděj
Tito tři stopy vysocí tvorové jsou známí svou vášní po tretkách. Přitahují ho cenné věci, především drahokamy, cenné kovy a vybrané magické předměty, proto jeho častou kořistí bývají magické amulety, prsteny a další velmi cenné šperky. Cennosti zpravidla nosívá u sebe, aby se mohl těšit jejich kráse. Dává přednost odlehlým a nepřístupným místům, jako jsou například jeskyně, dna studní, opuštěné domy. Jsou známy i případy kdy přebýval v dlouhodobě prázdných částí obydlených domů. Pohybuje se zpravidla za tmy, nebo v temných prostorách.
Díky jeho čtyřem obratným rukám dokáže snadno zdolat vysoké překážky, nebo vyšplhat do vyšších pater domů. Lezoucí zloděj patří mezi velmi plaché tvory, když je odhalen nebo zraněn, dává se okamžitě na útěk. Díky jeho obratnosti je velmi těžké ho dostihnout, ale je ho možné vlákat do pasti, ideální jsou tmavá a tichá místa.
„Tohle jsem přesně potřeboval vědět,“ pravil Tajemný po přečtení popisu.
„Co tedy navrhuješ?“
„Nastražíme na půdě past a jako návnadu použijeme nějakou cennost. Myslím, že amulet ochrany před mrazem by ji mohl přilákat.“
Oba vylezli po malém točitém schodišti přímo na půdu. Rozlehlé prostory většinou zely prázdnotou, dle slov Tajemného jsou tu plánovány další pokoje. Protože zatím nejsou třeba, s jejich stavbou se zatím nepočítalo. Došli až k místu, kde kromě všudypřítomných trámů, stálo několik dřevěných zdí. Jedna malá místnůstka, která měla sloužit jako komora, byla podle slov Tajemného vhodná k nalíčení pasti. Místo si Galvoj se zájmem prohlížel, zatímco se mu v hlavě rodila představa léčky.
Jakmile měl vymyšleno, oba se poohlédli po vhodném materiálu. Záhy se Galvoj pustil do práce a Azanyrmuth hledal poslední vhodné části. Stavba nezabrala příliš času a po hodině práce už bylo téměř hotovo. Past fungovala na jednoduchém principu nášlapné desky, která měla za úkol spustit mříž bránící úniku z komory. Dole od desky vedlo lano přes kladku do prostoru nad dveřmi, kam už jen stačilo zavěsit něco těžkého.
„Už to nesu,“ volal Tajemný u výlezu na půdu.
„Aha, tak tohle neseš,“ poťouchle se Galvoj usmál, když viděl Tajemného, jak vláčí těžkou sto librovou kovadlinu.
„Jistota je jistota,“ pravil Azanyrmuth, když ji položil na podlahu a mohl si po náročném výkonu oddechnout. „Jenom vydechnu a nastražíme to. A tady je návnada,“ vytáhl z kapsy stříbrný amulet ve tvaru sněhové vločky.
Tajemný umístil amulet na přichystané místo, zatímco Galvoj připravil lano, které uvázal na kovadlinu, a pak ji společnými silami vytáhli ke stropu. Tím byla past nalíčena.
Galvoj jen zopakoval funkci nastražené léčky: „A teď když zlodějíček spatří blyštivý amulet, vleze dovnitř, tam šlápne na desku a v tu ránu se mříž za ním zaklapne. Než se stačí rozkoukat, mlask! Už bude mít na hlavě kovadlinu,“ šibalsky se usmál samou radostí z dobře odvedené práce. „Ten prostor je naštěstí tak malý, že nebude moc uhnout.“
„A co teď?“
„Nezbývá, než čekat. Může to trvat pár dní, než sem znovu vleze. Doporučuju teď na půdu nechodit, nebo co nejméně.“
Opustili půdu schodištěm do knihovny. Vrátili se zpět do komnaty, kde si včera povídali. Najednou kdosi v domě vykřikl: „Óběť!“
„Cože? Slyšel jsem správně?“ udiveně Galvoj pohlédl na Tajemného.
„Je čas k jídlu. To byl Pološílený. Vždycky říká místo oběd, oběť. Na to si zvykneš, často předělává slova, vymýšlí novotvary a dělá další šílenosti. A to si ještě neviděl jeho poznámky ze studií na magické univerzitě. V tom se nikdo nemá šanci vyznat.“
„Jako bych ho neznal, ale posledně jsme se tak často nevídali. Tuhle se o něm zmiňoval Telamon. Říkal, že má velmi zvláštní smysl pro humor.“
„Půjdeme na jídlo, ostatní na nás už čekají.“
Odebrali se do velké jídelny ve druhém patře, odkud byl vynikající výhled na cestu k panství a přilehlá pole. U stolu seděli ostatní přítomní Azanyrmuthovci: Moudrý, Pološílený a Muzikant. Kromě nich u stolu seděly manželky a čtyři děcka. Bohatý oběd začal polévkou, následovalo pečené hovězí maso, pak následoval příkrm v podobě řepy a na konec sladká kaše. Nechybělo ani pivo a medovina.
Galvoj měl po dlouhé době možnost vidět, jak si žije rod Azanyrmuthoců. Za poslední léta získal velký vliv, a tak nebylo divu, že měli hojnost jako samotní králové a nejvyšší královská rada. Vsoučasnosti ani obyčejní lidé z nižší vrstev nijak nestrádali, krajina byla úrodná a lidí málo, nebýt hrozby Temnorozených, mohli by se Aldeřané i nadále bez obav rozvíjet.
Když všichni dojedli, někteří se odebrali z jídelny, zatímco Galvoj, Tajemný, Muzikant a Pološílený zůstali a bavili se spolu. Dojídali zbytky oběda a při tom popíjeli pivko. V jídelně zůstali ještě celé dvě hodiny, zatímco venku stále pršelo. Galvoj v duchu přemýšlel, kolik dní tu bude muset zůstat, než se vyčasí. Pokud by se teď vydal do Lianaru, promokl by až na kost. Z myšlenek ho vyrušil příchod Moudrého.
„Obávám se, že nesu špatnou zprávu,“ pravil, přičemž v jeho tváři byl znát smutek.
Ještě než to Moudrý dořekl, bylo Galvojovi jasné, co se stalo. Azanyrmuth Nejstarší už není mezi živými.





