SG: Tajemství

Tak tu mám pro vás další část povídky, doufám, že si ji pořádně užijete a omluvíte chyby.

16.kapitola: Obřad
Malým okýnkem proudilo do vězení trošku světla, jinak zde vládlo šero a chlad. Lorne ležel na zádech a sledoval strop. Před chvílí se probudil. Danila ležela na boku a tiskla je k jedinému možnému zdroji tepla. Hlavu měla pohodlně někde na Lornově rameni. Ruku měla přehozenou přes něj a držela ho pěvně za zip bundy. Lorne ji držel jednou rukou kolem ramen a druhou měl pod hlavou.

Daniela se proudila, zívla a podívala se na Lorna.
„Nad čím přemýšlíte, majore?“ zeptala se. Major sklonil hlavu a podíval se jí do očí.
„Nad tím, co bude následovat,“ odpověděl a pohladil ji bez myšlenkovitě po vlasech.
„Proč přemýšlíte nad budoucností? Žijte přítomností.“ Daniela se s úsměvem posadila a podívala se na Lorna.
„Kam se poděl ten plukovník, o kterém jsem slýchal ty neuvěřitelné příběhy?“ zeptal se major, posadil se a usmál se.
„Ztratil se někde v minulosti,“ odpověděla. Rozhlédla se po místnosti a povzdechla.
„Tak dlouho se díval zpět, až se ztratil a bál se toho co přijde…“

Blížila se desátá hodina. Vězení bylo stejně chladné a tiché. Stráže dnes měli napilno, procházeli po chodbách v pravidelných intervalech a házeli na vězně škaredé pohledy, ale ne na každého to platilo. Mcnillová a Lorne jim nevěnovali pozornost. Oba dva seděli a byli opření o záda toho druhého. Probírali minulost a i to co je nejspíš čekalo.

„Nechápu to, říkala jste, že jste ztratila své nejbližší. Jak jste se vůbec dokázala s tím smířit?“ Major kladl jednu otázku za druhou.
„Vždycky když někdo zemřel, tak jsem si řekla: ‚Když někoho ztratíš, máš na výběr dvě věci, buďto budeš vzpomínat do konce života a nebo začneš žít.‘ Někdy, majore, záleží jen na tom koho ztratíme a na tom jak se ze ztrátou vyrovnáme…Já si vždy vybrala život, co by jste si vybral vy?“ Mluvila potichu a vážně. Nakonec zaklonila hlavu a opřela si ji o něj. Lorne mlčel, nevěděl co odpovědět. Byl unavený, za posledních dvacet čtyři hodin se stalo tolik věcí a jeho mozek, už přestával vnímat. Nejraději by si lehnul a spal, na to však nebyl čas.

Železo při otevírání zavrzalo. Do místnosti veško několik vojáků a senátorka Griselda. Ve vězení nebyla ničím zvláštním, často chodila kontrolovat oběti. Klidným pohledem se podívala na sedící dvojici.
„Dobré dopoledne.“ Usmála se. Daniela zapomněla údivem zavřít pusu.
„Co je na něm, sakra, dobrého?“ zakřičela McNillová.
„Pokud vím chystáte se obětovat několik lidí.“ Dodala jako by nic.
„Jen několik nepohodlných lidí a vy se mezi ně počítáte.“ Usála se Griselda znovu.
„Mohli bychom pomoci, zjistit co mají za nemoc…“ Lorne byl však přerušen smíchem.
„Myslíte si, že civilizace vyspělá jako my nedokáže léčit nemoci?“ Vysvětlila situaci senátorka.
„Prostě se jen zbavujeme nepohodlných lidí.“ Skončila Grisedla.
„Chápu, že se chcete zbavit nás, ale…“ Daniela vyvalila oči, najednou ji něco došlo.

„Vy své lidi schválně necháte onemocnět?“ zeptala se skoro bez dechu Daniela. Senátorka jen kývla. Daniela se podívala na zem a pak zase na senátorku.
„Ale proč děti? Proč Aglaja? Je to přece dítě, nic neudělala.“ Snažila se situaci zachránit, doufala, že senátorka řekne, že je to omyl, ale bohužel doufala marně.
„Je to trest, milá slečno, trest pro její matku. Senátorka Elza se hrabe ve věcech, po kterých ji nic není…Myslím, že vám tohle musí stačit, další vysvětlování by bylo jen mrhání drahocenným časem,“ dopověděla senátorka. Kývla na několik mužů.

Daniela měla ruce v železných poutech spojené řetězem, stejně jako Lorne. Oba byli dopraveni z vězení do města. Na náměstí stálo spousty lidí a všichni si je prohlíželi. Daniela se zastavila a podívala se do davu. Měla pocit, že tam zahlédla někoho, koho znala. Než se však stihla zamyslet, tak ji někdo ze zadu prudce strčil a donutil ji k pohybu.

Vesnice byla slavnostně vyzdobena a bylo zde spousta lidí. Na zemi u obětního kamene sedělo několik bílých ptáků, vypadali jako holubice. V tichosti se procházeli a sledovaly dění okolo. U třech sloupů byli přivázány oběti. Byla tam jedna žena, Aglaja a ještě jeden muž. Stál tam také kněží a připravoval se na obřad.

U obětního kamene se objevili postavy. Stálo tam několik vojáků a mezi nimi Daniela a Lorne. Jakmile opustili transport, tak se začali shromažďovat další lidé. Když se transport ukončil, tak se lidé rozestoupili a udělali velký kruh, aby mohli rychle po obřadu prchnout do domů ve vesnici. Lorne byl mezi tím přivázán k jednomu ze sloupů. Obřad mohl začít.

Dva vojáci drželi pevně Danielu. Kněz přistoupil ke kameni a pokynul jim, aby ji přivedli. Jak kráčeli, tak se holubice rozletovali na šechy strany. Začal foukat mírný větřík. Vojáci Danielu donutili vylézt na obětní kámen a tam ji přivázali.
Kněz přistoupil ke kamenu a vše se rázem rozzářilo. Všechny nápisy zářily a pohybovaly se. Pramen z kamene se rozlil po zemi a rychle se šířil, zarazil se až za oběťmi. Déšť zesílil a vítr foukal. Nebe se zatáhlo. Šedé mraky začaly rudnout. Kněz roztáhl ruce a zaklonil hlavu. Začal odříkávat něco v jiném jazyce, Daniela mu ale rozuměla.

„Nastal den, den velkého pádu. Každý služebník skloní hlavu, mocní pokleknou a všichni budeme ve tvé moci, můj pane. Pokud se tak nestane, nechť nás postihne tvůj hněv, ztrestej nás teď a s nikým neměj slitování…“ Kněz udělal dramatickou pauzu a všichni přihlížející zatajili dech.
„Náš pane, všichni jsme se tu dnes sešli, abychom ti odevzdali oběti. Ti všichni jsou nemocní a ty sis je vyvolil. Prokázal jsi jim čest a povolal sis je k sobě. Přijmi je mezi sebe, dopřej pokoj jejich blízkým.“

Kněz vytáhl nůž a přešel k Daniele. Rozepnul ji vestu a bundu. Pak vzal nůž a pozvednul ho. Daniela zavřela oči. Lorne se snažil osvobodit z pout. McNillová prudce dýchala, avšak kněz jí jen naříznou a natrhnul nahoře tričko. To pak udělal u každé oběti. Lorne byl zmatený, nechápal jaký význam má to, že jim poškodí oblečení. Podíval se zmateně na Danielu a ta udělala to samé. Kněz přešel zpět na své místo a pokračoval.
„Povstaň a přijdi si pro ně, pro ty které sis vyvolil. Náš pane, čekáme…“ Tímto kněz skončil, odešel pryč.

Náves se okamžitě vylidnila, nastalo ticho. Déšť zesílil. Po hlavní cestě přicházelo několik postav. Měly zahalený obličej a těžké boty jim klapaly o kamenné podloží. Když došli k obětem, tak si kápi sundaly.

Lorne strnul, kousek od něj stál Wraith a odporně se šklebil. Tři Wraithové se postavili ke každé oběti. Dva se začali krmit na ženě a muži, třetí se chystal začít na Agleje.

„Ne! Začni na mě!“ zakřičela Daniela. Wraith se na ni podíval a pak zase zpátky na Aglaju. Plukovník přece jenom vypadala lákavěji. Opatrně se k ní přesouval, Daniela zavřela oči. Začala zrychleně dýchat. Cítila jeho chladné prsty na své kůži a pak pocítila strašnou bolest na hrudníku. Neudržela se a začala křičet. Připadalo jí to jako věčnost, ale přitom to byla chvilka, a pak všechno skončilo. Wraith se sesunul k zemi a nad Danielou stál Lorne.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se, aniž by si všil oslovení, které použil. Daniela kývla, že ano. Opatrně ji odvázal z kamene.

McNillová skoro spadla na zem. Pomalu se rozhlédla. Nad Aglajou stál Ronon a pomáhal jí. Z pout, Lorne pouta už také neměl. „Ronone?“ zeptala se, teď už věděla koho zahlédla v davu.
„Musíme pryč, John mě poslal, abych vám pomohl ven. Na vysvětlování není čas.“ Rychle ze sebe vysoukal.

Daniela popadla za ruku Aglaju a všichni vyběhli ven z vesnice. Dostali se na kraj vesnice právě v čas, po obloze začali lítat Wraitské stíhačky a začaly se sklizní.

Tak niektoré veci som tušila, ale niektoré mi na um nezišli vôbec Nechávať svojich ľudí ochorieť a použiť ich tým pádom ako obete? brrr.... Každopádne sa to pekne vyvíja a teším(e) sa na pokračovanie

No tak tohle se ti myslím dost povedlo! Líbila se mi třeba řeč toho kněze u obětního kamene , taky jsem určité souvislosti předvídala , ale i tak to na mě zapůsobilo! Sice bych místo Lorna dosadila Shepparda, ale to už jsou jen takové kosmetické drobnosti .

Děkuji, tak mám další kapitolu, nebudu vás napínat. Podle mě vás asi všechny dostanu, jelikož jste určitě takové pokračování nečekali . Psala jsem to z těžkým srdcem ... Co dodat? Tak směle do toho!

17.kapitola:Zbohem
Wraitské šipky létaly vzduchem. Lidé křičeli a snažili se schovat. Wraithové posbírali jen část a odletěli. Jako by věděli co přijde. Nastal konec, všechna země se otřásla. Daniela popadla Aglaju do náruče a rozeběhla se. Lorne a Ronon měli náskok. Zvedl se prudký vítr. Domy ve vesnici padaly, jakoby do nich někdo jen šťouchl prstem. Zpustil se prudký déšť. Všichni do minuty byly promočení. Lidé prchali, křičeli. Z nebe padal oheň, ale voda ho nedokázala uhasit. Všechno padalo a bořilo se. Stromy byly vyvraceny nebo z hořeli. Jako všechno mokré lépe hořelo, nebylo úniku. Lidé umírali, nikdo nevěděl kam se schovat. Daniela se snažila běžet rychleji. Aglaja ji prosila, aby ji tam nechala. Daniela už nemohla, přesto však běžela dále.

Lorne se otočil. Cítil, že se stane něco strašného. Sledoval Danielu jak běží s holčičkou v náručí. Ruce měla v řetězec, byla od bahna a cel mokrá. Pršelo, vítr vál a blesky lítaly. Najednou se země otřásla a vesnice se propadala. Domy již dávno zbořil vítr. Oheň pálil lesy a voda padala z nebe. Všude byl slyšet křik a pláč. Obětní kámen se propadl jako první a postupovalo to dále. Rychle se propad šířil. Daniela přidala do kroku, už nemohla. Aglaja žadonila ať ji tam nechá. A pak Lorne viděl něco, na co do smrti nezapomene. Daniela vykřikla a padala, kdyby jen byla rychlejší, tak by to stihla. Byla téměř na konci propadlé země. Její křik se mu ozýval v uších. Jako by se pomátl, v hlavě mel prázdno. Rozběhl se prudce k propasti.
„Danielo!“ křičel. Snažil se dostat co nejblíže. Nevěřil tomu, nemohl. Najednou ho někdo popadl.
„Musíme pryč!“ zakřičel mu Ronon do ucha. Major ho však neslyšel.
„Pusť mě! Nech mě být!...Danielo!“ Ztratil rozum. Chtěl se vrhnou do propasti. Snažil se dostat z Rononova sevření. Bylo to marné, ale nechtěl, nemohl to jen tak vzdát, možná ještě tam někde byla.

Vzdal to. Bylo to marné. Ronon táhl zoufalého majora k bráně. Přes kapky deště si nevšiml, že major pláče. Když ho dotáhl do Jumperu, tak se Lorne posadil na zem a koukal do prázdna. Toto se nemělo stát, s Danielou odešel i on. Jakoby z dálky slyšel se někoho bavit, ale jejich slova mu nedávaly smysl.

„Co se mu stalo?“ Podíval se na Lorna John. Ronon se na něj podíval, ale nic neřekl.
„Kde je McNillová? Ronone!“ Začal křičet John. Ronon se podíval do země. Jonovi se roztáhly oči zděšením. Srdce mu začalo divoce být. Hlavou mu vířily myšlenky. Nechtěl na to pomyslet.
„Ronone, co se stalo?“ zeptal se zcela odevzdaně. Teyla poslouchala a nebyla jediná. Už byly na Atlantis a do Jumperu se naskládaly doktoři, vědci, Rodny, Beckett a Elizabeth. Pro Ronona a Johna jakoby neexistovali.
„Země se začala propadat…nestihla to.“ Pověděl nakonec Ronon. Sheppard se cítil prázdný. Srdce jako by se snažilo vyskočit, všechno bylo najednou podivně bezvýznamné. Elizabeth se zatmělo před očima, rychle si sedla, stejně jako Teyla. Tohle bylo na obě ženy moc. Rodny vypadal velice zdrceně, i když se s ní hádal, přesto ji měl nějakým způsobem rád. Beckett stál a koukal na ostatní.

Lorne se díval apaticky před sebe. Nebyl schopen uvažovat, nedokázal už ani vstát. Jeho život právě skončil. Věděl, že už ji nikdy neuvidí, neuslyší její smích, už nikdy se jí nepodívá do očí, byla pryč. Čím více si uvědomil skutečnost, tím více propadal zoufalství. Skončilo to. Chtěl jít pryč, někam daleko ode všech, chtěl být sám, ale nedokázal vstát, nedokázal už nic. Položil si hlavu na kolena. Necítil zimu, která do něj proudila z mokrých šatů. Voda na kolenou už nedokázala brát další vodu. Slzy mu tekly po kolenou a obličeji. Propadl se hluboko do svých myšlenek. Všechny vzpomínky ho bodaly do srdce. Jako by někdo vzal velký nůž a bodal.

Doktor Beckett to už nevydržel. S dalším zdravotníkem opatrně podepřeli Lorna. Vypadal naprosto strašně. V očích mu nesvítili žádné jiskřičky, jakoby za nimi nikdo nebyl. Oči měl podlité slzami.Opatrně ho donutili se postavit, ale jeho tělo bylo jakoby bez života. Museli ho podepřít a uložily ho na nosítka. Když ho vezli na ošetřovnu, neodpovídal na dotazy a apaticky zíral do stropu.

Tuto noc skoro nikdo nespal. Všichni vzpomínali, John se hodlal druhý den vrátit na planetu a porozhlídnout se po těch kdo přežili. Musel se nějak zaměstnat, a tak bezcílně bloumal chodbami. Rodny se snažil pracovat, ale nešlo mu to. Pořád měl pocit, že vedle něj stojí Daniela a nějak ho popichuje. Nakonec toho nechal a začal si uklízet. Teyla si šla zacvičit, nakonec skončila s Rononem v jídelně. Vyčítala si, že jí nevěřila. Elazebeth seděla v kanceláři. Koukala do počítače a projížděla si její složku. Za dva dny měla mít narozeniny, to Elizabeth porazilo. Nakonec si zahrála nějakou hru.

Lorne seděl na ošetřovně, už odpovídal a vnímal ostatní. Vždy, když zavřel oči, viděl Danielu a pak slyšel výkřik. Vzpomněl si na to, co mu řekla ve vězení: „Když někoho ztratíme, máme na výběr dvě věci, buďto bude vzpomínat do konce života a nebo začne žít. Já si vybrala život, co ty…?“

čo povedať? toto som vážne nečakala. Opis toho, ako sa Lorn cítil bol tak... skutočný... vyhŕkli mi pri tom slzy do očí až som musela na chvíľku prestať čítať. Bolo to presne ako moje pocity. V sobotu, pred týždňom mi zomrela kamarátka a toto bolo akoby niekto priam vyjadril, čo cítim... už nikdy jej hlas, jej oči, jej prítomnosť Najviac ma mrzí, že mi nebolo dopriate sa s ňou rozlúčiť, rovnako Lorn stratil túto možnosť, jednak preto, že to bolo náhle, jednak pre to, že prakticky nemali "čo" pochovať.

No dobre, dosť sĺz, musíme žiť, alebo sa o to aspoň pokúsiť, takže poviedka bolo krásna, hoc so smutným koncom, ale možno preto bola viac realistická, lebo taký je život

Povídka, ale ještě neskončila, vím že to tak vypadá, ale opak je pravdou, zítra dodám další část.

Leja: To je mi opravdu líto . Přiznávám se taky mě to rozplakalo .Vím jaké je to někoho ztratit, možná proto dokážu popsat pocity Lorna. Omlouvám se za ten konec ne konec, ale ještě jsem neskončila...on podle mě jiný konec než ten co mám já v plánu neexistuje .

v tom prípade som rada, že aspoň tuna veci skončia snáď lepšie a my možme krasne snívať . budem teda netrpezlivo čakať, čo nám pripravíš, snáď happyend?

Tak to mě dostalo Pořádně jsi mě překvapila...tojsem fakt nečekala a i já jsem cítila v očích slzy Chudák holka..a chudák Lorne. Je to smutný osud

EDIT: Jo táák,takže ještě není konec...naděje na další povídku s Danielou ožívá!

Aj, moc se všem omlouvám, mělo mě napadnou, že vás napadne, že je konec. No stalo se, beru si ponaučení a přidávám sem další část, která je předposlední.
K této části bych chtěla ještě dodat, že zde mají někteří lidé (jak se říká) více štěstí než rozumu...
Snad vám tahle část udělá radost:).

18.kapitola: Ztracená naděje
Daniela běžela, viděla jak se Lorne otočil. Stál a díval se na ni. Země se chvěla a propadala se. Přidala, ale marně, čím více se snažila přidat tím více zpomalovala. Síla jí opouštěla. Byla ji zima, i přesto, že běžela. Aglaja se jí v náručí třásla. Najednou pod nohama necítila nic. Daniela vykřikla. Aglaja jí vypadla z náruče a padla dolů. Daniela na ni křičela, viděla jak padá dolů. Jednu ruku k ní dítě vztahovalo a brzo jí zmizelo z očí. Daniela omdlela.

John, Ronon, Teyla, Rodny, Beckett a spousta dalších proletěli bránou. Úkol byl jasný, najít co nejvíce lidí a pomoc jim. Stále pršelo a některé části lesů ještě hořely.
„Ronone, Teylo, půjdeme k té díře, snad tam někoho najdeme. Ostatní začněte!“ Rozkázal John. Ronon, John a Teyla vyšli směrem k propasti. Tam se rozdělili. Ronon zamířil doleva a šel dále od propasti. Teyla zamířila doprava a taky směrem spíše pryč od propadlé země. John si to však namířil přímo k ní.

Daniela se probrala. Cítila velkou bolest v rukách. Řetěz se zachytil o železný hák na kraji propasti. Pouta jí drala kůži na zápěstí. Snažila se přitáhnout. V rukou však neměla skoro žádný cit. Pokaždé ji řetěz vyklouzl. Začala volat o pomoc. Ještě několikrát se zkusila vyškrábat nahoru, ale nikdy nenašla za co by se zachytila. Volala znova a znova, všichni ji opustili. Zůstala tu sama, ale přesto se nevzdávala.

John nebyl daleko od propasti, najednou se zarazil. Byl už celí promočený. Chvěl se zimnou, ale nevzdával to. Neději na to, že najdou Danielu, dávno ztratil, ale třeba tu mohl ještě někoho najít. Najednou něco zaslechl. Někdo křičel o pomoc. Volal, bylo to zoufalé volání. Rozběhl se za hlasem.

„Pomoc! Prosím, pomozte mi někdo! Prosím.“ Daniela se rozplakala.
„Prosím.“ Ztrácela hlas. Nebylo to poprvé, co ztrácela naději na záchranu, ale bylo to poprvé, co si uvědomovala, že tu nikdo není. Naposledy se snažila něco nahmatat. Natáhla ruku k vrchu…někdo ji chytil. Začal ji pomalu vytahovat. Snažila se mu pomoct a dostat se nahoru.

John běžel jak o život. Na kraji propasti spatřil ruku. Byla od krve, kůže na zápěstí byla sedřená a široká pouta ze železa byla zadřená do masa. Někdo vysel dolů do propasti. Opatrně ruku chytil. Začal táhnou co to šlo. Před očima se mu objevovali černé skvrny. Dlouho nespal a sil ubývalo. Ten dole se mu snažil pomoct, ale taky měl málo sil. Nakonec ho společnými silami vytáhnul. Opatrně se mu podíval do obličeje. To samé udělal on. Oby dva se na sebe dlouho dívaly, do očí se jim drali slzy. Pak se oba rozesmáli. Daniela se smíchem rozplakala, déšť i pálil na rukou, ale nic, žádná bolest jí nedokázala sebrat všechno štěstí. John vysílením seděl na zemi a mál se spolu s Danielou. Myslel si, že je mrtvá, ale ona žila a byla tu. Bláznivě se tomu smál, stejně jako ona. Nakonec mu skočila kolem krku a oba se tiskly jeden k druhému…

Opatrně spolu vyšli k bráně. John vysílačkou všem oznámil, co našel. Když dorazili k bráně, doktor si ji hned vyzvedl a snažil se jí sundat pouta. S tímto úlovkem se ihned vrátili na Atlantis. Daniela si připadala jako ve snu. Všichni ji vítali a dokonce i Rodney. Posadili ji na nosítka a odvezli na ošetřovnu. Nevnímala hlasy co jí říkaly, cítila jen město. Vítalo ji jako tenkrát, když tu byla poprvé. Konečně byla doma.

Z dálky spatřila dveře ošetřovny a neustále se přibližovaly. Zapřemýšlela, někdo jí tu chyběl, jeden jistý major ji nepřišel uvítat, právě na toho se nejvíce těšila a teď byla zklamaná. Byla blíže a stále se blížila k ošetřovně. Najednou se ocitla ve dveřích, spatřila postel. Na posteli seděl muž, vypadal jako by zestárl o několik let, a četl si. Koukal do knihy, nevnímal co se dělo okolo něho. Se zájmen ho pozorovala.

Na ošetřovně neustále tu pobíhali doktoři a sestřičky. Přiváželi zraněné, ale teď tu byl podezřelí klid. Lorne seděl na posteli a cítil, že ho někdo pozoruje. Rozhlédl se po ošetřovně a u dveří zhlédl Danielu. Myslel si, že se mu to zdá, čekal že se mu rozplyne před očima, ale ona tam stále seděla.

„Danielo,“ vydechl. Kniha mu vypadla a dopadla z třeskem na zem. Nedokázal tomu uvěřit. Předním seděla na posteli Daniela a usmívala se na něho. Z očí ji tekly slzy, vypadla strašně, ale přesto nádherně. Lorne vyskočil z postele. Došel k ní a podíval se jí do očí.

Doktor odešel i se zdravotníky a nechal je chvilku o samotě, ale ani jeden to nevnímal. Pohladil ji po tváři.
„Myslel jsem, že jsi spadla,“ promluvil po chvilce. Hlas se mu podivně třásl.
„A taky, že jsem tě ztratil.“ Dodal v myšlenkách. V očích se mu objevili slzy.
„Já taky,“ řekla, pak mu skočila kolem krku. Políbil ji na čelo a zabořil jí hlavu do vlasů. Ona se k němu tiskla, nechtěla, aby ji pustil. To samé si přál i on. Teď měl v hlavě znovu prázdno, avšak ne smutkem, ale štěstím. Oba se k sobě tiskly, Lorne ji hladil po vlasech a oba se smáli ...

Omlouvám se, pokud je to chaoticky popsané .

Kapitola 16. - krásne prebudenie vo väzení ale si ma potom vystrašila s tými wraithmi - to som nečakala.

Kapitola 17. - no proste som si zabulila ale stále som nemohla uveriť, že by si to tak nechala

Kapitola 18. - krásne - teda myslím ten koniec a vôbec celá táto poviedka sa mi strašne moc páči.

Ja viem, viem ešte nie je koniec a už sa teším na finále ale jednoducho pekne popísané všetky pocity a vôbec to nie je chaotické. Teda aspoň podľa mňa.

se vší úctou, to je ale ubulená limonáda proč se to nejmenuje Ordinace v růžové zahradě??

Protože Ordinaci nesleduji a navíc mě nevadí když je to ubrečené, alespoň to dokáže vyjádřit city ostatních, nevypadá to jako by všichni byli balvany a nic necítili. Každý člověk něco cítí, ať je to kluk nebo holka a když někoho ztratíme tak se obávám, že to skoro nikoho nenechá chladným.
Každý máme jiný vkus a každý píšeme jinak, netvrdím, že se to musí líbit každému, nemusí se to líbit nikomu, ale díky za připomínku, bohužel ti teď nebudu moc nějak vyhovět a změnit to, jelikož zbývá poslední kapitola...

Nic si z toho, Moony, nedělej. Někteří prostě nechápou, že to není jen o bitvách, technologiích, výbuších atd., a že i v případě sci-fi jsou to jenom lidské postavy, které něco cítí a prožívají. Taky mě docela štve, že jakmile člověk vidí pár slz, citů a lásky, hned háže všechno do jednoho pytle s telenovelami a ordinacemi. No, ale prostě každému se líbí něco jiného a každá kritika se počítá...

Přiznávám se, neumím moc dobře popsat technologii, bitvy mám ráda na plátně a na papíře, ale ne vždy se mi je podaří dobře popsat, avšak mám teorii, že lidské postavy prožívají to co mi, ať jde o strach, nenávist a cokoliv jiného.
Ale jsem vděčná za všechnu kritiku, i když se mi třeba nelíbí (nemůžu si pořád vybírat ), člověk se často poučí a třeba to příště vylepší...

Moony , kdyby takhle vypadaly telenovely, byla bych ustavičně přilepená u televize! Proč se bát popsat emoce? Zatím ještě nejsme androidi