SG: ZDP - druhá série bude - asi :)

Omlouvám se, že jsem nenapsala hned.
Let byl úplně v klidu, akorát jsem v letadle vůbec nespala. Naproti tomu jsem zjistila, že v databázi filmů mají i první díl Pána Prstenů, tak jsem tohi využila .
Jak já jsem ráda, že jsem doma!

[andoriel]

Neomlouvej se. Je skvělé, že ses ozvala

Jsi ráda, že se tady můžeš tak hezky ohřát, viď?
A klidný let s Pánem prstenů taky není k zahození. Zvlášť, když se letí domů
Tak si to tady užívej a občas se přijď podívat, co jsme kdo zase spáchali.

Andoriel, mě se nezbavíš!
Ale máš pravdu, je tady nějaké vedro...

Andoriel, mě se nezbavíš!
Ale máš pravdu, je tady nějaké vedro...

[Aiwendill]

Andoriel: Pekná časť, páčilo sa mi to...

[andoriel]

BB20 díky, taky se Tě nechci zbavit. Chci Tě bavit

Aiwendill, děkuju

[Aiwendill]

rado sa stalo. už aby tu bol ďalší diel...

apropos, tá šiesta časť, o ktorej sme vtedy debatovali mailom, sa nechystá na vydanie?

[andoriel]

Aiwendill, děkuju ještě jednou

K apropos:
Zatím jsem o tom nepřemýšlela, zatím jsem se dostala až k desáté kapitole

[Aiwendill]

a bude to na mailu nebo nebude to na mailu? ať mám co číst...

[andoriel]

Jo, jo, hned to bude posláno. Těš se

[Aiwendill]

teším sa

A já se těším na nový díl...

[andoriel]

Osmého už skoro končí , já vím, BB20, skočila jsem sem mezi balením na víkend
Bavte se

50. Princ na bílém koni

2.
„Lorde Christophere, na tvoji počest jsem na večer přikázala uspořádat hostinu.“ Lady Alexandra stála ve dveřích a ranní slunce se odráželo na diadému v jejích vlasech. Kamenným pohledem se dívala na manžela.
Seděl na zemi vedle svého lože. Na rozprostřených kožešinách spala ta žena, kterou přivedl s sebou. Měla to být dcera panovníka a oblékala se hůř než kterákoli služebná z posledního statku.
Jak se Alexandra předcházející večer přesvědčila, její muž měl pro tu osobu nepochopitelnou slabost. Předtím ničím takovým netrpěl. Ztráta paměti ho zasáhla víc, než by kdo na hradě mohl uvěřit. Alexandra doufala, že měla aspoň v jednom bodu svého vyprávění Andoriel pravdu: paměť se Christopherovi brzy vrátí a on s tou divnou cizí rádoby princeznou naloží tak, jako vždycky zacházel s vyslanci z dalekých krajin. Ať už zavřená na vrcholu věže nebo v nejhlubším sklepení, nebude Andoriel dál zasahovat do zdejších zvyků.
Ace zvedl hlavu a zadíval se na ženu ve dveřích. Stále byla oblečená v černých krajkových šatech a na jejím prstě si všimnul prstenu s velikým rudým kamenem. Hlavou mu blesklo, jak dlouho by trvalo zbavit tu osobu energie a zazdít ji ve výklenku, ve kterém ji kdysi – včera – našli. Pohled jejích černých očí se mu vůbec nelíbil.
„Hostina,“ ozvalo se z kožešin a Andoriel pootevřela jedno oko. „Koupel, čisté šaty, kartáč na vlasy,“ pokračovala polohlasem.
„Můžeš to zařídit?“ otočil se Ace k Alexandře.
Její výraz by v té chvíli přinutil k útěku většinu obyvatel hradu.
Ace vstal a přistoupil k ní. Odhrnul jí neposlušný pramínek vlasů z čela a přejel jí dlaní po rameni.
„Prosím. Slíbil jsem jí pohostinnost tohoto hradu. Musím svému slovu dostát.“
Alexandra vydechla a sklonila hlavu.
„Samozřejmě. Jak si přeješ.“ S tím zmizela z dohledu.
„Dobrý.“ Z lože hradního pána se vyhrabala Andoriel. Projela si rukama vlasy. „Naše celonoční diskuze měla něco do sebe.“ Pobaveně se na Ace zašklebila. „Lady Alexandra vypadala při odchodu spokojeně,“ pokračovala a zvedla se. Došla ke dveřím, vyhlédla ven a zavřela je.
„Nebo aspoň tak, že nás nezabije okamžitě,“ dodala a vrátila se k hromadě kožešin. „To jsem zvědavá, jestli budu mít jed ve vodě na koupel, v šatech nebo až v nějakém nápoji na hostině,“ mumlala si pro sebe.
„Můžu začít se studiem?“ Zeptala se nedočkavě. Získání informací o zdejším životě byl ten nejdůležitější cíl, který si pro dnešní den uložili. Kromě využití každé možnosti k okamžitému návratu do svých životů.
„Nejdřív to, o co sis řekla,“ kývl Ace ke vchodu. Už byl zase dokořán a dva sloužící právě přinášeli pruh plátna na osušení, stolek, mísu a nádobu s vodou. Za nimi následovala starší žena. Přes ruku měla přehozené jemně zelené šaty s dlouhými prostřihy, kterými bude vidět bílá látka košile.
Sloužící odešli a žena se na Ace podívala v očekávání, že je nechá samotné.
Došel až ke dveřím, zavřel je a otočil se do místnosti. Zůstal stát a pozorně sledoval ženu, jak rozkládá šaty a připravuje je k oblékání.
V nádobě moc vody nebylo a byla zkalená tak, že se do ní Andoriel bála ponořit i ruce, natož, aby se v ní myla, jak byla zvyklá. Tiše se otřásla a sáhla po plátně. Počkala, až se voda usadí a opatrně se jeho cípem dotkla hladiny. Tímto způsobem byla koupel odbytá tak rychle, jak ještě Ája nezažila. Smutně se podívala na Ace.
„Vzpomněla jsem si na vodopád na louce s potokem,“ řekla. S pomocí starší ženy si oblékla šaty a do váčků u pasu přemístila co nejvíc věcí, ukrytých v kapsách svého původního oblečení.
Ace stál celou dobu u dveří a sledoval ženu. Byla z toho tak nervózní, že si nakonec neodpustila poznámku. Nesměřovala ji k lordu Christopherovi, ale k Andoriel.
„Pocházíš z velice divné země, paní, když ti nevadí mužská přítomnost při oblékání.“
Ája se na ni překvapeně podívala. Ani ji nenapadlo…
„Byli jsme dlouhou dobu na cestách,“ odpověděla po sotva znatelném zaváhání. „Neměli jsme vždy možnost dodržovat všechna pravidla. Při nebezpečích, která jsme cestou sem překonali, bylo lepší, když jsme zůstávali spolu, a posléze zranění lorda Christophera vyžadovalo moji stálou přítomnost.“ Posledním pohledem zkontrolovala, jak jí přiléhají šaty k tělu a otočila se ke dveřím.
„Ale teď, když dovolíte, bych ráda začala plnit své povinnosti.“
„Ranní pokrm je připravený,“ řekla žena nevýrazně.
„Jak vás mohu oslovovat?“ zeptala se jí Andoriel.
„Cleris,“ odpověděla žena a s překvapením sledovala pána tohoto hradu, jak jim otevírá dveře jako poslední sluha.
„Cleris,“ zašeptala Ája, když vycházela na ochoz, ze kterého bylo vidět nádvoří. Neodpustila si krátký pohled do Aceových očí.
Celý den zůstala v pracovně a procházela jeden svitek za druhým. Musela požádat o písaře, aby jí pomohl s rozluštěním písma. Bylo podobné antickému, ale lišilo se v mnoha aspektech. A stejně se nedozvěděla skoro nic z historie hradu a rodokmenu jeho pánů. Všechny zápisy obsahovaly hlavně zprávy o sklizni úrody a počasí v jednotlivých letech. Kdo v té době vládl, nebylo zřejmě důležité tolik, jako bouře, která přišla dříve než v letech předtím, nebo to, že se nedaleká řeka vylila ze břehů a zatopila mlýn.
K večeru chodila miniaturním parkem, který objevila u jižní části hradeb. Sestával jenom z několika zakrslých stromků a uschlého kousku trávy s lavičkou. Ani ji nepřekvapilo, když tam potkala lady Alexandru. Na její pokyn si k ní musela sednout a vyprávět jí o vlastním panství. Rychle vymyslela hrad na skalním ostrově v moři, spojený s pevninou křehkým mostem. Nedobytný a pohodlný, jak to jenom podmínky dovolovaly.
Alexandra poslouchala a v duchu se divila. Podle vyprávění musela být říše pána Emanuela bohatá a jeho sídlo opevněné proti jakémukoli útoku. Přesto pokládal spojenectví s lordem Christopherem za důležité tolik, že mu vydal na milost vlastního potomka. Také si Andoriel dobře prohlédla. V zelenkavých šatech se zlatým lemováním vypadala více jako dědička říše, než v tom, v čem ji Alexandra viděla poprvé. Vlastně si musela přiznat, že lady Andoriel v šatech září, až to vypadá, že s večerem sestoupilo do jejího parku slunce. Andoriel si zjevně ničeho takového nebyla vědoma.
I Ája byla spokojená se setkáním s hradní paní. Mezi vlastním vyprávěním kladla nenápadné otázky a dozvěděla se víc, než za celý den studia v pracovně. Před večeří chvátala do pokoje, aby Aceovi řekla, co se jí podařilo zjistit.
„Pán tohoto hradu nemá zřejmě jinou práci, než jíst, lovit zvěř a trénovat zápas,“ zavrčel na ni, když se objevila mezi dveřmi. „A zítra je turnaj,“ doplnil zamračeně.
Andoriel se usmála.
„Pak jistě vyhraješ. A zástava lady Alexandry ti bude posilou v těžkých chvílích.“ Položila si ruku na srdce a trochu posměšně se před ním uklonila.
„Cože?“ mračil se na ni. Lidské jídlo mu leželo v žaludku jako olovo. Při představě, že tu nechutnost bude muset za chvíli absolvovat znovu, se mu udělalo špatně.
Andoriel zvážněla. Wraithové nejsou zvyklí na drobná lidská nepohodlí, spojená s přijímáním energie formou jakéhosi kvašení a dalších pochybných procesů, probíhajících v trávicím traktu. Na to je studium teorie nemůže připravit. Pohledem přejela několikery dveře, vedoucí z hlavní místnosti dále do hradu. Toaletu trefila hned napodruhé.
„Zkus to tady,“ pokynula Aceovi dovnitř. Sama vyšla na ochoz a dívala se, jak kovář připevňuje koním na kopyta kousky železa podobným způsobem, jako na Zemi podkovy. Nejprve odstranil původní, odřízl přečnívající část kopyta a na jeho očištěnou spodní stranu několika přesnými údery do velkých hřebů připevnil nové. Koně stáli klidně, jenom občas pohnuli ušima, aby z nich vyhnali dotěrný hmyz.

Pokřik od hlavní brány přinutil Andoriel zvednout oči. První, čeho si všimla, byl kůň. Ne, to nebyl kůň, to byl oř. Zářivě bílý oř a místo sedla měl na hřbetě červenou pokrývku se zlatými třásněmi. Uzda se mu blýskala zlatem a rubíny a jeho oči metaly blesky na všechny okolo, kteří se sběhli, aby jeho jezdci pomohli sesednout.
Ája ještě pořád nemohla spustit oči z koně. Jezdec ho zvednul na zadní a pak tryskem objel celé nádvoří. Teprve, když uprostřed prázdného prostoru lehce seskočil a uklonil se jejím směrem, pohlédla také na jezdce.
Černé oči a neposlušná záplava světle hnědých vlasů se zlatými proužky tvořily matoucí kontrast. Vše ostatní bylo prostě – dokonalé. Postava, na které se vlnily dlouhé štíhlé svaly, bílé, zlatě a rudě zdobené oblečení, trochu výraznější čelist, jemné ruce s dlouhými prsty i měkké holínky ze světlounce hnědé kůže.
„Doprovodíš mne?“ ozvalo se vedle Andoriel. Alexandra se na ni usmívala, jako na svoji nejmilejší přítelkyni. Áje zatrnulo. Beze slova Alexandru následovala na nádvoří.
Posledních pár chatrných dřevěných schodů Alexandra seběhla a vztáhla k jezdci obě ruce na pozdrav.
„Stephane!“ volala radostně. „Jsem tak ráda, že jsi přijel. Obávala jsem se o tebe. Prý se v okolí vyskytují nějaké zlovolné bytosti a napadají pocestné.“
Stephan ji uchopil za ruce a zvedl je k ústům.
„Moje malá sestřička se vůbec nezměnila,“ smál se na ni, ale oči mu bloudily do míst, kde se zastavila Ája. „Možná jedu nevhod. Máš tady návštěvu,“ řekl a prohlédl si Andoriel s nepokrytou vyzývavostí.
Cítila, jak jí přes všechnu snahu stoupá červeň do tváří. Stephanův pohled byl tak urážlivý, že musela zatnout pěsti, aby se proti němu neohradila.
„Pobyt na tom místě, které jsi mi ukázala, nebyl příjemný, ale cítím se lépe,“ ozval se za ní hlas Ace. „A kdo je tohle?“
Pootočila hlavu jeho směrem, ale oči nespustila ze Stephana stejně, jako by je nespustila z jedovatého hada, připraveného k útoku.
„Ještě jsme nebyli oficiálně představeni,“ zamumlala, „Ale vypadá to na bratříčka tvé milé ženy.“ Ace došel až k ní a zastavil se.
Alexandra vzala Stephana za ruku a vedla ho ke svému muži a cizí princezně.
„Můj manžel z dalekých cest přivedl tuto ženu. Je to dědička velké přímořské říše. Mezi jejím otcem a lordem Christopherem vzniklo pouto přátelství a pomoci. Jmenuje se Andoriel. Velmi nezvyklé, že?“
Stephan pozdravil hradního pána a natáhl ruku k Áje.
„Velmi nezvyklé a velmi krásné jméno,“ řekl zastřeným hlasem. „Stejně nezvyklé a krásné jako jeho nositelka.“ Držel Ájinu dlaň v obou rukách a zvedal ji. Stiskla zuby a přimhouřila oči, když ke Stephanovi přistoupila blíž. Rozhodně neměla v úmyslu dát na sobě poznat strach, který v ní ten muž vyvolával.
„Těší mne, že poznávám tak vynikajícího jezdce,“ řekla klidně a plynulým pohybem vytáhla prsty ze Stephanova sevření dřív, než se jich dotkl rty.
„I když pořád nevím, kdo jste, pane,“ pokračovala a zblízka se mu dívala do očí.
Stephan automaticky couvnul. Až potom si uvědomil, že v jejich malém nenápadném souboji prohrál a se skřípáním zubů se uklonil.
„Dovolte, abych se představil, lady Andoriel. Jmenuji se Stephan. Jsem bratr lady Alexandry a pán malého kousku země nedaleko tohoto hradu.“
Alexandra se rozesmála.
„Tak malý kousek to zase není.“ Opřela se ramenem o svého bratra a s pýchou ho pozorovala.
Andoriel ustoupila do patřičné vzdálenosti a lehce Stephanovi pokynula.
„Ráda poznávám bratra paní tohoto hradu,“ řekla a natočila hlavu, aby viděla na Ace.
„Máš zajímavé příbuzné.“ V očích jí přitom zahrál smích. Ace stál tak blízko, že ji všechen strach opustil.
„Když mne omluvíte, mám ještě nějaké povinnosti.“ Kývla hlavou na podrav a zmizela v pracovně.
„Jaké povinnosti?“ ptala se Alexandra. „Co pořád dělá?“ Stále se opírala o svého bratra a Ace si všiml, jak se jejich prsty proplétají, jako když se splétají hadi.
„Snaží se naučit co nejvíce ze zvyků této země,“ odpověděl Ace a zahleděl se do očí té, která měla být jeho ženou.
Konečně se odtrhla od Stephana a přistoupila k lordu Christopherovi.
„Mohl by tady můj bratr zůstat? Ráda bych ho viděla na hostině a zítra je turnaj. Víš, že je Steve miluje. Bude mu ctí zastupovat tvé barvy, když jsi nemocný.“
Ace se podíval do jejích temných očí a pak pohled zvedl, aby si prohlédl Stephana.
„Jsi zde vítán,“ řekl trochu stroze. „Ale své barvy na zítřejším turnaji obhájím já sám.“ S těmi slovy se otočil a vystoupal do patra ke svému pokoji.
Pečlivě za sebou zavřel a začal přecházet po místnosti. Rychlým pohledy kontroloval vstup a přál si, aby se v něm objevila Andoriel. Měl jenom malé tušení, co ho čeká dnes na večerní hostině, i zítra při tom podivném turnaji. Chování příbuzného černě oděné ženy Aceovi připadalo přinejmenším nevhodné. Pokoušel se uvést Andoriel do rozpaků a využíval k tomu všechny dostupné prostředky. Ája se z toho sice vyvlékla s lehkostí, která očividně všechny překvapila, ale Ace si byl celkem jistý, že tím útoky na ni neskončily.
Došel v myšlenkách až k tomuto bodu, když se dveře otevřely a Andoriel rychle vklouzla dovnitř. Nechtěla poutat zbytečně moc pozornosti. Té si dnešního dne užila až dost.
„Hostina a pro jistotu taky turnaj,“ vyhrkla bez nějakého úvodu a pokračovala v podrobných instrukcích k večeru a následujícímu dni. Předtím ještě všechny informace ověřila v pracovně a archivu, který jí ukázal písař.
Než jim přišli oznámit, že je hostina připravena a čeká se jenom na pána hradu, měl Ace za sebou přednášku o hostině a stručný nástin soubojů, které ho budou zítra čekat, když se nevzdá svého rozhodnutí a bude se chtít turnaje účastnit sám.
Andoriel ho neurážela tím, že by mu nabízela odstoupení. Jednoduše vyjmenovala důvody, proč se turnaje zúčastnit a také proč zůstat na tribuně jako nejváženější divák.
Ace jí po vzoru obyvatel hradu nabídl rámě a odvedl ji do jídelny. Její polohu si oba dva moc dobře pamatovali. V krbu zářil oheň a odrážel se od zlatých talířů na stěnách. Bylo tam hodně kouře a vzduch vydýchaný tak, že se Ája na prahu zarazila a chvíli jí trvalo, než dokázala udělat krok dovnitř.
Když vstoupili, přivítalo je mnohohlasé pozdravení. Všichni přítomní museli s jídlem i pitím počkat, až se dostaví hlavní osoba této hostiny. Lord Christopher byl v jídelně a jedna z nejžádanějších zábav – pozření neuvěřitelného množství potravin a tekutin – mohla začít.

Děkuji za všechny komentáře

Osmnáctého srpna bude konečně hostina a také pár překvapení v následující noci.

[Aiwendill]

príbeh skvelý, spracovanie takisto. Len neviem prečo mi napadlo pri slove "hostina", že aké by to bolo, keby Ace vysal Andoriel...

Dočkala jsem se, dočkala jsem se, děkuji moc, Andoriel!
Ale ta Alexanřina rodina je jakási podezřelá...