Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/WUTta3Dqmz |
Obsah fóra ‹ FanArt ‹ Vaše povídky ‹ Dokončené povídky ‹ SG: Paralelní vesmír: Zelená planeta: Epilog
27.7.2015 21:11:41
27.7.2015 21:12:32
27.7.2015 21:13:22
27.7.2015 21:13:55
27.7.2015 21:29:27
28.7.2015 05:16:27
28.7.2015 05:38:18
28.7.2015 06:35:02
28.7.2015 08:21:09
28.7.2015 08:29:02
28.7.2015 14:05:20
28.7.2015 15:17:21
01.8.2015 22:25:09
Pridám sem niečo aj ja. 
ZP sa mi zapáčila hlavne vďaka dobrému príbehu a celkom vtipným vsuvkám v ňom (naposledy roklina - a deji jej predchádzjúcom, prípadne Aceove kývanie prstami vo vode 
). 
Je to tu prehľadné (takmer 
- ale neskôr doplnené do zrozumitelnej podoby).
Samozrejme sa teším na 
nasledujúcej/ich časti/í. 
02.8.2015 05:17:00
04.8.2015 07:48:22
SG: Paralelní vesmír: Zelená planeta: Epilog
27.7.2015 21:11:41
Právě, že létání miluju. To jediné by mě na pterodaktylech lákalo.
27.7.2015 21:12:32
ja že tie veľké zuby...
ináč gratulujem k povýšeniu do novej hodnosti...
ináč gratulujem k povýšeniu do novej hodnosti...
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...
27.7.2015 21:13:22
Děkuju, Aiwe 
27.7.2015 21:13:55
Vitaj medzi dôstojníkmi...
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...
27.7.2015 21:29:27
Ája MÁ ráda létání. Ale vejce max. na cibulce.
Daša
28.7.2015 05:16:27
Shana má pravdu.
Bavte se
Bavte se
Zelená planeta
45. Za mlhou
Cestování se sněžnou ženou Aergalou nebylo tak jednoduché, jak jsem se původně domnívala. Nedokázala Aceovi říct, jak dlouho byla uvězněná v jámě popela. Zdálo se, že dlouho. Motto jí dokázal obstarat vodu, ale nedokázal ji vyprostit. Možná ani nechápal, že by mohla chtít ven.
Podělila jsem se s ní o trochu jídla, které mi ještě zbývalo, a sledovala, jak se snaží udržet s Wraithem krok. Ušla asi padesát metrů, zakopla a upadla na kolena a dlaně. Snažila se vstát, ale převalila se na bok.
Ace se ohlédl a zůstal stát. Čekal, až se náš nový průvodce postaví na nohy.
Aergala se k tomu neměla. Pokoušela se, ale nohy i ruce jí přestaly poslouchat.
Sehnula jsem se a zvedla ji. Zdála se mi lehčí než vak na zádech. Pod záplavou hustých chlupů se skrývalo drobné chvějící se tělíčko.
„No, ty jsi dopadla,“ zamumlala jsem. „Cestu nám můžeš ukazovat i takhle. Snad na ní najdeme ještě něco k snědku.“ Telepatie mezi námi sice nefungovala, ale rozuměla mi docela dobře. Přelezla mi na záda, chytila mě kolem krku a nohy si zahákla kolem mého pasu. Povzbudivě jsem se na Ace usmála a vyrazila kupředu nejvyšším tempem, které jsem dokázala vyvinout. Sice jsme se nepohybovali tak rychle, jak si Wraith přál, ale na to by mi nestačil ani raketový pohon.
Podle Aergaliných pokynů jsme šli nejdříve k západu, a pak jsme postupně uhýbali stále víc na sever, až jsme se dostali do širokého údolí, které nás zavedlo mezi první skály pohoří Zuzum.
Ace se stále víc balil do pláště, protože se mezi ledovými stěnami znatelně ochladilo. Mně bylo dobře. Aergalin porost byl takovým podmínkám přizpůsobený a příjemně mě hřál. Večer už mi půjčený kožich nestačil a říkala jsem si, jak přežijeme noc. Kolem nás se všude zvedaly hory ledu a sněhu a mezi nimi se proháněl mrazivý vítr.
Aergala nás vedla, dokud bylo vidět alespoň na pár kroků před sebe. Pak jsme u nízké skalky vyhrabali ve sněhu mělkou jeskyňku, aby nás chránila před větrem, a přitiskli se tam k sobě.
Ace se snažil nedávat najevo, jak moc mu okolní zima vadí, ale úplně se ovládnout nedokázal. Přitáhla jsem se k němu a rozladěně si pomyslela, že mu moc tepla nezbylo. Objal mě ledovýma rukama a rty popraskané mrazem mi přitiskl na rameno. Provedla jsem mu totéž a snažila se nepokousat ho zimou cvakajícími zuby.
Aergala se stočila do klubíčka hned u okraje vyhrabané díry a usnula. Skoro jsem jí záviděla, protože jsem usnout nedokázala. Vzpomínala jsem na vyhřáté úbočí sopky a prach mi připadal jako mnohem menší zlo než mráz.
Pošmourný den bez slunce přivítala sněžná žena už na vlastních nohou. Nedalo se říct, že by radostně pobíhala okolo, ale udržela krok s napůl zmrzlým Wraithem. Ten den jsem měla největší problémy já a nechtěly se lepšit ani po svižném pochodu, který by mi teoreticky měl rozproudit krev a dostat ji i do prstů u nohou a rukou. Teorie se v praxi neprojevila a nepomohla ani rychlá chůze, ani poskakování, ani ruce schované v podpaží. Pořád jsem si opakovala, že mi schází chlupaté ohřívátko na zádech.
Aergala se bez zaváhání proplétala mezi stále vyššími skalami. Už jsme neprocházeli údolími, ale stoupali a klesali v průsmycích, které se zvedaly stále výš a výš, jak rostlo celé pohoří.
Další noc byla k nepřečkání a téměř k nepřežití. Zuby mi jektaly, že jsem nebyla schopná vyslovit souvislé slovo a k ránu už mě držela jen wraithská vůle. Ta moje se změnila v kapku ledového křišťálu a v závanu větru se rozprskla do všech stran. Ráno jsem se lepila dohromady s velkou námahou a za pomoci Ace i Aergaly.
Sněžná žena byla plná elánu a radosti a vůbec jí nevadilo, že už nezbylo žádné jídlo. Snažila se něco vysvětlit Aceovi, ale i Wraith byl unavený a nerudný a nechtělo se mu překládat její nestálé a chaotické myšlenky.
„Něco o mlze,“ zahučel směrem ke mně a pokrčil rameny.
Pokračovala jsem v balení těla do všeho, co jsem měla k dispozici a nějaká mlha mě vůbec nezajímala. Jediné, na co jsem byla schopná myslet, bylo, že tímhle způsobem se nedostaneme ani k záhadné hoře Juu, natož do volného vesmíru a do wraithské lodi.
Další den v ledu a sněhu mi připadal jako zlý sen. Už předtím jsem věděla, že zimu nemám ráda, ale až v pohoří Zuzum na podivné Zelené planetě jsem si uvědomila, jak moc mě chlad vyčerpává a jak moc ho nenávidím. Automaticky jsem zvedala nohy a sledovala záda před sebou. Ničeho jiného jsem nebyla schopná.
Uplynula dlouhá doba. Slunce bylo pořád schované ve zvláštně zbarvených mračnech, na hřebenech skal se led pod vyfoukaným sněhem blýskal do zelena a mátl mi oči. Místo ledové pustiny jsem viděla lesy a louky a měla jsem zlost, že jdeme mrazem, když tam určitě musí být léto. Už jsem to chtěla na ostatní zavolat, když mi výhled zakryla mlha. Nejdřív pár chuchvalců, které se líně přesouvaly po větru, a vypadalo to, že s ním zápasí o každý metr, o který se měly pod jeho náporem pohnout, pak nehybný opar a nakonec cosi podobného mléku ve sklenici. Natáhla jsem ruku a chytila se Ace za plášť, abych ho neztratila z dosahu, protože z dohledu už se to skoro podařilo.
Klopýtala jsem za ním stále se snižující vrstvou sněhu, až mi boty sjely po odhalených kluzkých kamenech. Citelně se oteplilo. Moje hlava si s tím nedokázala poradit, protože jsme stále stoupali a podle všech mých zkušeností měla být větší zima. Nebyla. Procházeli jsme mlhou po obnažené zemi a obličej i končetiny mně brněly, jak se do nich vracel krevní oběh.
Náhlá změna teploty mě vyčerpávala téměř k omdlení. Nohy se pode mnou podlamovaly, i když se stoupání srovnalo do roviny, a kdybych se nedržela Ace, nejspíš bych zůstala ležet někde mezi kamením a nedošla do místa, kde se mlha rozplynula a ukázala nečekaný kousek ledového pohoří bez sněhu a ledu.
Ten prostor nebyl veliký a skoro celý ho zabíralo jezero fialkové vody, ze kterého se neustále kouřilo.
Aergala došla ke břehu, sáhla stranou, aby si utrhla kus nějakého keříku, a pak se s hlasitým šplouchnutím svalila do vody. Břeh jezera nebyl pozvolný, ale skála padala kolmo do vody. Sněžná žena zmizela celá pod hladinou, takže jezero bylo hned od kraje dost hluboké.
Vyjekla jsem v obavě, že ztratila rovnováhu a právě se topí, ale vzápětí jí z vody vykoukla hlava se širokým úsměvem. Vytáhla také obě ruce, lokty se opřela o okraj skály, jednou rukou si cpala do úst větvičky utrženého keře a druhou na nás mávala, abychom ji následovali v koupeli.
Stála jsem na břehu jezera a nedokázala se pustit Aceova pláště. Na ramenou jsem cítila tíhu teplého vzduchu, který mě tlačil k zemi. Prsty svírající silnou látku povolily a ruka mi bezvládně spadla k boku. S námahou jsem se pohnula, abych ze zad shodila vak a složila se vedle něj. Už jsem se dál nedokázala udržet na nohou.
Ace stál a rozhlížel se kolem sebe. Mlhavá kopule uzavírala kousek tepla v ledovém pohoří ze všech stran. Jezero bylo zřejmě vulkanického původu. Vysvětlovalo by to jeho zvláštní barvu i vyšší teplotu, kterou si očividně užívala Aergala. Pomalu odložil vrchní části oblečení až zůstal jen v krátkých úzkých kalhotách z tenké látky a volné rozhalené haleně, které si zvykl nosit na této planetě v chladných dnech. Andoriel toto oblečení pod vrchní šaty nazývala „podvlíkačky“ a Ace z duše nenáviděl jak název tak oblečení samotné, i když musel ocenit jeho funkci. S úlevou skopl i boty, posadil se na hranu příkrého břehu jezera a ponořil nohy do vody. Příjemně hřála a jemně perlila. Ohlédl se po Aergale a Andoriel, a když se ujistil, že ho ani jedna z nich nesleduje, s výrazem blaženosti zahýbal palci u nohou, aby kolem nich popohnal drobné bublinky.
Andoriel se se vzdycháním soukala z dek a plášťů, které ji chránily před mrazem a ledovým větrem. Ruce jí nechtěly poslouchat. Ještě stále se nepřizpůsobily náhlému přívalu tepla a na protest proti rozdílným teplotám ji začaly bolet.
Neobtěžovala se vstát, jen se natáhla a prohlížela si nejbližší keřík. Vypadal stejně jako ten, kterého kus utrhla Aergala. Andoriel na něm objevila černé kulaté plody hustě namačkané jeden na druhém pod každým podlouhlým lístkem.
„Tohle?“ ukázala plody Aergale. Sněžná žena mlaskla a natáhla ke keříku ruku. Andoriel se na ni zamračila, ale obrala pár plodů do hrsti a podala jí je. Aergala se na černé kuličky udiveně zadívala, a pak si je všechny nasypala do úst. Andoriel usoudila, že ji předtím nenapadlo nechat keřík netknutý a sklízet jen jedlé části. Utrhla si jeden plod i pro sebe a ochutnala. Byl sladký a trochu natrpklý, a když polkla, rozlila se jí po těle úleva. Natáhla se pro další a během chvilky obrala všechny keříky v dosahu. Chtěla se vydat na nová, nevypleněná naleziště, ale Aergala vypískla a mávala rukama nad hlavou.
„Nemáš to dělat,“ řekl Ace. V hlase mu byla znát únava.
„Proč?“ zeptala se Andoriel a přes varování obrala ještě jednu větvičku. Aergala nad tím jen prskla.
Ace se pootočil, aby na Andoriel viděl, a ukázal někam stranou do mlhy. „Prý tam máš jít,“ tlumočil velice výraznou Aergalinu myšlenku. „Najdeš tam, co potřebuješ.“
Andoriel nad tím pokrčila rameny, ale vydala se naznačeným směrem. Sotva udělala pár kroků, vyděšeně se ohlédla a sprintem zmizela v oblaku mlhy.
„Snad najde cestu zpátky,“ zamručel Ace.
Aergala se k němu otočila zády a se zaujatým výrazem zkoumala příkrý břeh jezera. Pokoušela se z něj vyloupnout napůl vystouplý kámen.
Wraith chvíli sledoval její snažení a přemýšlel, že by se také usadil na dně a nechal vodu, aby ho prohřívala a vrátila mu trochu síly, ale přišlo mu zatěžko vynaložit tolik námahy na přesun, když mohl jen sedět v teple a nehýbat se.
Andoriel za prvním mlžným oblakem prožívala krušné chvíle. Černé bobule měly rychlý poločas rozpadu a při průchodu jejím trávícím traktem nabraly skoro tryskovou rychlost. Na poslední chvíli doběhla na místo, které bylo uzpůsobeno její momentálně nejdůležitější potřebě. Uzoučká trhlina ve skále, široká tak, aby se dala překonat jedním krátkým krokem a hluboká až do nedohledna. Hned za ní ležela první nesmělá vrstva sněhu ve které bylo dost otisků jedné nohy na to, aby Andoriel hned pochopila, že trhlina nabízí úžasné možnosti. Bleskově si poblahopřála k tomu, že se předtím zbavila skoro všeho oblečení, a trhlinu použila.
Vracela se k jezeru po dost dlouhé době a cítila se unavená. Nebyla to únava z náhlého přechodu do teplejšího podnebí, ale prostá únava po náročnější akci, která rychle odezní.
U jezera se obraz nezměnil. Aergala se povalovala u břehu až po krk ve vodě a Ace si máchal nohy a díval se zamyšleně před sebe. Andoriel si všiml, až když si sedla nedaleko a naklonila se, aby rukou vyzkoušela teplotu vody.
„Máme tu zůstat tři dny,“ informoval ji o posledním předávání obrazů s Aergalou. „Prý se aklimatizujeme na zdejší podnebí a další cesta nebude tak náročná. Nezůstane s námi. Ukáže mi cestu, jak nejlépe to bude umět, a zítra ráno odejde. Nikdo jiný sem nechodí, nikdo tohle jezero nezná. Budeme tu sami.“ Pousmál se. „Nemáš jíst samotné bobule,“ dodal bez bližšího vysvětlení.
Andoriel bližší vysvětlení nepotřebovala. Nad úzkou propastí pochopila, proč Aergala žvýkala keřík i s listy a měkkými konci větviček. Podívala se na jezero. „Dá se to pít?“ zeptala se.
Aergala k ní otočila hlavu a mezi rty jí uniklo něco jako zaúpění.
„Nedá. Musíš nechat rozpustit sníh,“ informoval Andoriel Wraith. „Větvičky si můžeš natrhat a vzít s sebou. Než dojdeme k Juu, vydrží, protože se dají žvýkat i zmrzlé.“
Andoriel se sklonila pro vak na vodu a vydala se pro čistý sníh. Doufala, že se rozpustí brzy, žízeň už jí lepila jazyk na patro.
Až do večera Ace a Aergala probírali mapu a kreslili po kamenech, aby byla cesta k Juu co nejjasnější. Andoriel je pozorovala zpovzdálí, uložená na rozprostřených dekách a pláštích. K jezeru se zatím nepřiblížila. Lákalo ji a zároveň odrazovalo.
Nástup noci pod mlžným závojem byl nenápadný. V jednu chvíli Ace rovnal kameny do řady, aby ukazovaly směr, kterým se měli za dva dny vydat, a v další sotva rozeznal ležící Andoriel. Usnula s rukou nataženou pod hlavou, ani přes sebe nepřehodila plášť, i když se s příchodem tmy trochu ochladilo.
Aergala zkontrolovala směr poskládaný z kamenů a stočila se do klubíčka na břehu jezera. Když Ace další ráno otevřel oči, byla pryč. Andoriel ještě spala. Doháněla noci, ve kterých pro mráz nemohla usnout.
Ace potichu vstal, odložil i zbytek šatů a vkročil do jezera. Dno rychle klesalo, takže po pěti krocích měl hladinu do pasu a po dalších třech mu fialková voda zalévala ramena. Její teplota byla stejná u dna i u hladiny a díky svému složení Wraitha nadnášela tak, že by ani nemusel plavat.
Tiché šplouchnutí naznačilo, že se Andoriel probudila a v jezeže už není sám.
„Je to skvělé,“ řekla a hrábla kolem sebe ve vodě rukama, aby se posunula o další kus. Nohy měla skrčené pod sebou. „Připadám si jako u moře. Až na tu barvu,“ přejela dlaní po fialové hladině.
„Neviděla jsi nikdy fialové moře?“ zeptal se Ace. Jeho hlas zněl bezvýrazně, ale Andoriel neuniklo drobné napětí kolem tenkých rtů.
„Ty ano?“ použila stejnou intonaci jako Wraith. Nezávazná konverzace. Pootočila se, aby jí Ace neviděl do obličeje, a zašklebila se. Wraithi nevedou nezávaznou konverzaci.
Neodpověděl. Chytil ji za ramena a přitáhl k sobě. Opřela se o něj a nechala si jeho ruce bloudit po těle. Po dlouhé době se cítila odpočinutá a čistá. Byla by škoda takových pocitů nevyužít. Fialové moře může počkat. Otočila se čelem k němu, povytáhla se z vody, aby měli obličeje ve stejné výšce, a zabořila mu ruce do mokrých vlasů.
Neodtrhla se od něj, ani když vystoupil z vody. Po paměti přešel k rozloženým plášťům a pokračoval tam, kde v jezeře skončili.
45. Za mlhou
Cestování se sněžnou ženou Aergalou nebylo tak jednoduché, jak jsem se původně domnívala. Nedokázala Aceovi říct, jak dlouho byla uvězněná v jámě popela. Zdálo se, že dlouho. Motto jí dokázal obstarat vodu, ale nedokázal ji vyprostit. Možná ani nechápal, že by mohla chtít ven.
Podělila jsem se s ní o trochu jídla, které mi ještě zbývalo, a sledovala, jak se snaží udržet s Wraithem krok. Ušla asi padesát metrů, zakopla a upadla na kolena a dlaně. Snažila se vstát, ale převalila se na bok.
Ace se ohlédl a zůstal stát. Čekal, až se náš nový průvodce postaví na nohy.
Aergala se k tomu neměla. Pokoušela se, ale nohy i ruce jí přestaly poslouchat.
Sehnula jsem se a zvedla ji. Zdála se mi lehčí než vak na zádech. Pod záplavou hustých chlupů se skrývalo drobné chvějící se tělíčko.
„No, ty jsi dopadla,“ zamumlala jsem. „Cestu nám můžeš ukazovat i takhle. Snad na ní najdeme ještě něco k snědku.“ Telepatie mezi námi sice nefungovala, ale rozuměla mi docela dobře. Přelezla mi na záda, chytila mě kolem krku a nohy si zahákla kolem mého pasu. Povzbudivě jsem se na Ace usmála a vyrazila kupředu nejvyšším tempem, které jsem dokázala vyvinout. Sice jsme se nepohybovali tak rychle, jak si Wraith přál, ale na to by mi nestačil ani raketový pohon.
Podle Aergaliných pokynů jsme šli nejdříve k západu, a pak jsme postupně uhýbali stále víc na sever, až jsme se dostali do širokého údolí, které nás zavedlo mezi první skály pohoří Zuzum.
Ace se stále víc balil do pláště, protože se mezi ledovými stěnami znatelně ochladilo. Mně bylo dobře. Aergalin porost byl takovým podmínkám přizpůsobený a příjemně mě hřál. Večer už mi půjčený kožich nestačil a říkala jsem si, jak přežijeme noc. Kolem nás se všude zvedaly hory ledu a sněhu a mezi nimi se proháněl mrazivý vítr.
Aergala nás vedla, dokud bylo vidět alespoň na pár kroků před sebe. Pak jsme u nízké skalky vyhrabali ve sněhu mělkou jeskyňku, aby nás chránila před větrem, a přitiskli se tam k sobě.
Ace se snažil nedávat najevo, jak moc mu okolní zima vadí, ale úplně se ovládnout nedokázal. Přitáhla jsem se k němu a rozladěně si pomyslela, že mu moc tepla nezbylo. Objal mě ledovýma rukama a rty popraskané mrazem mi přitiskl na rameno. Provedla jsem mu totéž a snažila se nepokousat ho zimou cvakajícími zuby.
Aergala se stočila do klubíčka hned u okraje vyhrabané díry a usnula. Skoro jsem jí záviděla, protože jsem usnout nedokázala. Vzpomínala jsem na vyhřáté úbočí sopky a prach mi připadal jako mnohem menší zlo než mráz.
Pošmourný den bez slunce přivítala sněžná žena už na vlastních nohou. Nedalo se říct, že by radostně pobíhala okolo, ale udržela krok s napůl zmrzlým Wraithem. Ten den jsem měla největší problémy já a nechtěly se lepšit ani po svižném pochodu, který by mi teoreticky měl rozproudit krev a dostat ji i do prstů u nohou a rukou. Teorie se v praxi neprojevila a nepomohla ani rychlá chůze, ani poskakování, ani ruce schované v podpaží. Pořád jsem si opakovala, že mi schází chlupaté ohřívátko na zádech.
Aergala se bez zaváhání proplétala mezi stále vyššími skalami. Už jsme neprocházeli údolími, ale stoupali a klesali v průsmycích, které se zvedaly stále výš a výš, jak rostlo celé pohoří.
Další noc byla k nepřečkání a téměř k nepřežití. Zuby mi jektaly, že jsem nebyla schopná vyslovit souvislé slovo a k ránu už mě držela jen wraithská vůle. Ta moje se změnila v kapku ledového křišťálu a v závanu větru se rozprskla do všech stran. Ráno jsem se lepila dohromady s velkou námahou a za pomoci Ace i Aergaly.
Sněžná žena byla plná elánu a radosti a vůbec jí nevadilo, že už nezbylo žádné jídlo. Snažila se něco vysvětlit Aceovi, ale i Wraith byl unavený a nerudný a nechtělo se mu překládat její nestálé a chaotické myšlenky.
„Něco o mlze,“ zahučel směrem ke mně a pokrčil rameny.
Pokračovala jsem v balení těla do všeho, co jsem měla k dispozici a nějaká mlha mě vůbec nezajímala. Jediné, na co jsem byla schopná myslet, bylo, že tímhle způsobem se nedostaneme ani k záhadné hoře Juu, natož do volného vesmíru a do wraithské lodi.
Další den v ledu a sněhu mi připadal jako zlý sen. Už předtím jsem věděla, že zimu nemám ráda, ale až v pohoří Zuzum na podivné Zelené planetě jsem si uvědomila, jak moc mě chlad vyčerpává a jak moc ho nenávidím. Automaticky jsem zvedala nohy a sledovala záda před sebou. Ničeho jiného jsem nebyla schopná.
Uplynula dlouhá doba. Slunce bylo pořád schované ve zvláštně zbarvených mračnech, na hřebenech skal se led pod vyfoukaným sněhem blýskal do zelena a mátl mi oči. Místo ledové pustiny jsem viděla lesy a louky a měla jsem zlost, že jdeme mrazem, když tam určitě musí být léto. Už jsem to chtěla na ostatní zavolat, když mi výhled zakryla mlha. Nejdřív pár chuchvalců, které se líně přesouvaly po větru, a vypadalo to, že s ním zápasí o každý metr, o který se měly pod jeho náporem pohnout, pak nehybný opar a nakonec cosi podobného mléku ve sklenici. Natáhla jsem ruku a chytila se Ace za plášť, abych ho neztratila z dosahu, protože z dohledu už se to skoro podařilo.
Klopýtala jsem za ním stále se snižující vrstvou sněhu, až mi boty sjely po odhalených kluzkých kamenech. Citelně se oteplilo. Moje hlava si s tím nedokázala poradit, protože jsme stále stoupali a podle všech mých zkušeností měla být větší zima. Nebyla. Procházeli jsme mlhou po obnažené zemi a obličej i končetiny mně brněly, jak se do nich vracel krevní oběh.
Náhlá změna teploty mě vyčerpávala téměř k omdlení. Nohy se pode mnou podlamovaly, i když se stoupání srovnalo do roviny, a kdybych se nedržela Ace, nejspíš bych zůstala ležet někde mezi kamením a nedošla do místa, kde se mlha rozplynula a ukázala nečekaný kousek ledového pohoří bez sněhu a ledu.
Ten prostor nebyl veliký a skoro celý ho zabíralo jezero fialkové vody, ze kterého se neustále kouřilo.
Aergala došla ke břehu, sáhla stranou, aby si utrhla kus nějakého keříku, a pak se s hlasitým šplouchnutím svalila do vody. Břeh jezera nebyl pozvolný, ale skála padala kolmo do vody. Sněžná žena zmizela celá pod hladinou, takže jezero bylo hned od kraje dost hluboké.
Vyjekla jsem v obavě, že ztratila rovnováhu a právě se topí, ale vzápětí jí z vody vykoukla hlava se širokým úsměvem. Vytáhla také obě ruce, lokty se opřela o okraj skály, jednou rukou si cpala do úst větvičky utrženého keře a druhou na nás mávala, abychom ji následovali v koupeli.
Stála jsem na břehu jezera a nedokázala se pustit Aceova pláště. Na ramenou jsem cítila tíhu teplého vzduchu, který mě tlačil k zemi. Prsty svírající silnou látku povolily a ruka mi bezvládně spadla k boku. S námahou jsem se pohnula, abych ze zad shodila vak a složila se vedle něj. Už jsem se dál nedokázala udržet na nohou.
Ace stál a rozhlížel se kolem sebe. Mlhavá kopule uzavírala kousek tepla v ledovém pohoří ze všech stran. Jezero bylo zřejmě vulkanického původu. Vysvětlovalo by to jeho zvláštní barvu i vyšší teplotu, kterou si očividně užívala Aergala. Pomalu odložil vrchní části oblečení až zůstal jen v krátkých úzkých kalhotách z tenké látky a volné rozhalené haleně, které si zvykl nosit na této planetě v chladných dnech. Andoriel toto oblečení pod vrchní šaty nazývala „podvlíkačky“ a Ace z duše nenáviděl jak název tak oblečení samotné, i když musel ocenit jeho funkci. S úlevou skopl i boty, posadil se na hranu příkrého břehu jezera a ponořil nohy do vody. Příjemně hřála a jemně perlila. Ohlédl se po Aergale a Andoriel, a když se ujistil, že ho ani jedna z nich nesleduje, s výrazem blaženosti zahýbal palci u nohou, aby kolem nich popohnal drobné bublinky.
Andoriel se se vzdycháním soukala z dek a plášťů, které ji chránily před mrazem a ledovým větrem. Ruce jí nechtěly poslouchat. Ještě stále se nepřizpůsobily náhlému přívalu tepla a na protest proti rozdílným teplotám ji začaly bolet.
Neobtěžovala se vstát, jen se natáhla a prohlížela si nejbližší keřík. Vypadal stejně jako ten, kterého kus utrhla Aergala. Andoriel na něm objevila černé kulaté plody hustě namačkané jeden na druhém pod každým podlouhlým lístkem.
„Tohle?“ ukázala plody Aergale. Sněžná žena mlaskla a natáhla ke keříku ruku. Andoriel se na ni zamračila, ale obrala pár plodů do hrsti a podala jí je. Aergala se na černé kuličky udiveně zadívala, a pak si je všechny nasypala do úst. Andoriel usoudila, že ji předtím nenapadlo nechat keřík netknutý a sklízet jen jedlé části. Utrhla si jeden plod i pro sebe a ochutnala. Byl sladký a trochu natrpklý, a když polkla, rozlila se jí po těle úleva. Natáhla se pro další a během chvilky obrala všechny keříky v dosahu. Chtěla se vydat na nová, nevypleněná naleziště, ale Aergala vypískla a mávala rukama nad hlavou.
„Nemáš to dělat,“ řekl Ace. V hlase mu byla znát únava.
„Proč?“ zeptala se Andoriel a přes varování obrala ještě jednu větvičku. Aergala nad tím jen prskla.
Ace se pootočil, aby na Andoriel viděl, a ukázal někam stranou do mlhy. „Prý tam máš jít,“ tlumočil velice výraznou Aergalinu myšlenku. „Najdeš tam, co potřebuješ.“
Andoriel nad tím pokrčila rameny, ale vydala se naznačeným směrem. Sotva udělala pár kroků, vyděšeně se ohlédla a sprintem zmizela v oblaku mlhy.
„Snad najde cestu zpátky,“ zamručel Ace.
Aergala se k němu otočila zády a se zaujatým výrazem zkoumala příkrý břeh jezera. Pokoušela se z něj vyloupnout napůl vystouplý kámen.
Wraith chvíli sledoval její snažení a přemýšlel, že by se také usadil na dně a nechal vodu, aby ho prohřívala a vrátila mu trochu síly, ale přišlo mu zatěžko vynaložit tolik námahy na přesun, když mohl jen sedět v teple a nehýbat se.
Andoriel za prvním mlžným oblakem prožívala krušné chvíle. Černé bobule měly rychlý poločas rozpadu a při průchodu jejím trávícím traktem nabraly skoro tryskovou rychlost. Na poslední chvíli doběhla na místo, které bylo uzpůsobeno její momentálně nejdůležitější potřebě. Uzoučká trhlina ve skále, široká tak, aby se dala překonat jedním krátkým krokem a hluboká až do nedohledna. Hned za ní ležela první nesmělá vrstva sněhu ve které bylo dost otisků jedné nohy na to, aby Andoriel hned pochopila, že trhlina nabízí úžasné možnosti. Bleskově si poblahopřála k tomu, že se předtím zbavila skoro všeho oblečení, a trhlinu použila.
Vracela se k jezeru po dost dlouhé době a cítila se unavená. Nebyla to únava z náhlého přechodu do teplejšího podnebí, ale prostá únava po náročnější akci, která rychle odezní.
U jezera se obraz nezměnil. Aergala se povalovala u břehu až po krk ve vodě a Ace si máchal nohy a díval se zamyšleně před sebe. Andoriel si všiml, až když si sedla nedaleko a naklonila se, aby rukou vyzkoušela teplotu vody.
„Máme tu zůstat tři dny,“ informoval ji o posledním předávání obrazů s Aergalou. „Prý se aklimatizujeme na zdejší podnebí a další cesta nebude tak náročná. Nezůstane s námi. Ukáže mi cestu, jak nejlépe to bude umět, a zítra ráno odejde. Nikdo jiný sem nechodí, nikdo tohle jezero nezná. Budeme tu sami.“ Pousmál se. „Nemáš jíst samotné bobule,“ dodal bez bližšího vysvětlení.
Andoriel bližší vysvětlení nepotřebovala. Nad úzkou propastí pochopila, proč Aergala žvýkala keřík i s listy a měkkými konci větviček. Podívala se na jezero. „Dá se to pít?“ zeptala se.
Aergala k ní otočila hlavu a mezi rty jí uniklo něco jako zaúpění.
„Nedá. Musíš nechat rozpustit sníh,“ informoval Andoriel Wraith. „Větvičky si můžeš natrhat a vzít s sebou. Než dojdeme k Juu, vydrží, protože se dají žvýkat i zmrzlé.“
Andoriel se sklonila pro vak na vodu a vydala se pro čistý sníh. Doufala, že se rozpustí brzy, žízeň už jí lepila jazyk na patro.
Až do večera Ace a Aergala probírali mapu a kreslili po kamenech, aby byla cesta k Juu co nejjasnější. Andoriel je pozorovala zpovzdálí, uložená na rozprostřených dekách a pláštích. K jezeru se zatím nepřiblížila. Lákalo ji a zároveň odrazovalo.
Nástup noci pod mlžným závojem byl nenápadný. V jednu chvíli Ace rovnal kameny do řady, aby ukazovaly směr, kterým se měli za dva dny vydat, a v další sotva rozeznal ležící Andoriel. Usnula s rukou nataženou pod hlavou, ani přes sebe nepřehodila plášť, i když se s příchodem tmy trochu ochladilo.
Aergala zkontrolovala směr poskládaný z kamenů a stočila se do klubíčka na břehu jezera. Když Ace další ráno otevřel oči, byla pryč. Andoriel ještě spala. Doháněla noci, ve kterých pro mráz nemohla usnout.
Ace potichu vstal, odložil i zbytek šatů a vkročil do jezera. Dno rychle klesalo, takže po pěti krocích měl hladinu do pasu a po dalších třech mu fialková voda zalévala ramena. Její teplota byla stejná u dna i u hladiny a díky svému složení Wraitha nadnášela tak, že by ani nemusel plavat.
Tiché šplouchnutí naznačilo, že se Andoriel probudila a v jezeže už není sám.
„Je to skvělé,“ řekla a hrábla kolem sebe ve vodě rukama, aby se posunula o další kus. Nohy měla skrčené pod sebou. „Připadám si jako u moře. Až na tu barvu,“ přejela dlaní po fialové hladině.
„Neviděla jsi nikdy fialové moře?“ zeptal se Ace. Jeho hlas zněl bezvýrazně, ale Andoriel neuniklo drobné napětí kolem tenkých rtů.
„Ty ano?“ použila stejnou intonaci jako Wraith. Nezávazná konverzace. Pootočila se, aby jí Ace neviděl do obličeje, a zašklebila se. Wraithi nevedou nezávaznou konverzaci.
Neodpověděl. Chytil ji za ramena a přitáhl k sobě. Opřela se o něj a nechala si jeho ruce bloudit po těle. Po dlouhé době se cítila odpočinutá a čistá. Byla by škoda takových pocitů nevyužít. Fialové moře může počkat. Otočila se čelem k němu, povytáhla se z vody, aby měli obličeje ve stejné výšce, a zabořila mu ruce do mokrých vlasů.
Neodtrhla se od něj, ani když vystoupil z vody. Po paměti přešel k rozloženým plášťům a pokračoval tam, kde v jezeře skončili.
28.7.2015 05:38:18
Hmm, ranní sex u jezera ... I ty jedna romantičko 
Ale jinak Tě nemám rád, jelikož mě to přišlo krátké a chtěl bych delší čtení, tak 20xA4 .
Ale jinak Tě nemám rád, jelikož mě to přišlo krátké a chtěl bych delší čtení, tak 20xA4
. Každej má kamarády, jenom ty máš nás ....
28.7.2015 06:35:02
Děkuju, cpt-nemo
Jó, romantika, pohádky... to je moje
Pohádka bude příště. Fialové moře bude další vložené Aceovo vyprávění a teď jsem si uvědomila, že mě napadlo právě před rokem na dovolené.
Celá Zelená planeta má cca 230 stránek, takže děleno dvaceti to nevychází
Jó, romantika, pohádky... to je moje
Pohádka bude příště. Fialové moře bude další vložené Aceovo vyprávění a teď jsem si uvědomila, že mě napadlo právě před rokem na dovolené.
Celá Zelená planeta má cca 230 stránek, takže děleno dvaceti to nevychází
28.7.2015 08:21:09
Dakujeme za dalsiu kapitolu, ale pridavam sa k nemovi. Bolo to kratke...
Pis vela, pis castejsie a pis dlhsie...
Ale inac pekna kapitola. Fakt pekna...
Pis vela, pis castejsie a pis dlhsie...
Ale inac pekna kapitola. Fakt pekna...
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...
28.7.2015 08:29:02
Děkuju, Aiwe
Píšu, až se ze mně kouří, vždyť víš
Zelená planeta se chýlí ke konci, tak jsem si začala pohrávat s Mléčnou dráhou. Nebo zahrávat? To se ještě uvidí
Píšu, až se ze mně kouří, vždyť víš
Zelená planeta se chýlí ke konci, tak jsem si začala pohrávat s Mléčnou dráhou. Nebo zahrávat? To se ještě uvidí
28.7.2015 14:05:20
vynikající díl
28.7.2015 15:17:21
Děkuju, posedlíku
01.8.2015 22:25:09
Pridám sem niečo aj ja. ZP sa mi zapáčila hlavne vďaka dobrému príbehu a celkom vtipným vsuvkám v ňom (naposledy roklina - a deji jej predchádzjúcom, prípadne Aceove kývanie prstami vo vode ). Je to tu prehľadné (takmer - ale neskôr doplnené do zrozumitelnej podoby). Samozrejme sa teším na nasledujúcej/ich časti/í. 02.8.2015 05:17:00
Děkuju, Puk
Tvůj komentář si budu muset nechat projít hlavou. Prehladné - takmer... mě trochu zmátlo
Ale nějak si s tím poradím
Díky
Tvůj komentář si budu muset nechat projít hlavou. Prehladné - takmer... mě trochu zmátlo
Ale nějak si s tím poradím
Díky
04.8.2015 07:48:22
Tyhle části mám rád. Spouta pěkných, zajímavých věcí, tvorů atd. A putování ledovým pohořím, bylo by dobré mít možnost se tam v těhlech hicech na chvíli přenést, zvlášť, kdy poslední dvě zimy skoro ani nebyly.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404