SG: ZDP - druhá série bude - asi :)

to já taky kdo by neměl rád cizí svatby když se tam zadarmo nají, napije a pobaví

Parádní závěr. Od začátku do konce to nemělo chybu, celé to bylo opředeno tajemstvím a obrovským možstvím fantasie.

[andoriel]

Děkuju, Azanyrmuthe
Fantazie je ještě...až moc a po zbytku pátrám na netu nebo nějak dojde

[andoriel]

Bavte se

39. Staré pověsti wraithské – část druhá
Samantha Carterová sebou trhla. Už nějakou dobu seděla za stolem ve své kanceláři a podpírala si rukama čelo. A právě se přistihla, že se jí přitom zavřely oči a mozek si dal pauzu. Takhle by to nešlo, rozhodla se rázně. Vstala a vydala se na procházku po chodbách Atlantis.
Nakoukla do botanického oddělení. Abygail tancovala mezi stoly s rozprašovačem v ruce a vlhkomilným rostlinkám dopřávala večerní osvěžení. Kroutila a točila se přitom do rytmu hudby, která jí zněla ve sluchátkách. Sam opatrně vycouvala, aby ji nerušila. S nepřítomným úsměvem se vydala dál.
Míjela roh na křižovatce chodeb, když ji na místě zmrazil křik. Pár vteřin poslouchala a pak s úlevným výdechem a zavrtěním hlavy pokračovala. Křik se ozýval z tělocvičny na konci příčné chodby. Skupinka vojáků se tam právě s bojovým pokřikem vrhla na Ronona, aby je vzápětí rozprášil do všech koutů místnosti.
Jak postupovala dál a dál, různé hluky a šumy postupně utichaly. Laboratoře většinou zely prázdnotou. Večer se tlačil dovnitř pootevřenými okny, zhasínal celý den pilně pracující počítače, zavíral ampulky i křivule, vypínal mikroskopy a zanechával napůl vypité hrnky od kávy opuštěné a zapomenuté v temných zákoutích pracovních stolů.
Tichem se rozlehla ozvěna potichu puštěné hudby. Vycházela zpoza zavřených dveří, které Samantha nedokázala určit. Zvědavě se dotkla zvukového signálu a po tlumeném zavolání z místnosti vstoupila dovnitř.
Nadine stála s rukama opřenýma po stranách monitoru a upřeně se do něj dívala. K Samanthě sotva zvedla oči. „Dobrý večer,“ zamumlala nepřítomně.
„Dobrý.“ Sam naklonila hlavu na stranu, aby také viděla na obrazovku. „Máš další vyprávění?“ Právě ji napadlo, že si nedávno vzpomněla na pověst o velkém stěhování a říkala si, kdy bude nějaká další.
„Hmm,“ zahučela Nadine. „Začíná to být trochu složité,“ říkala si spíš pro sebe, než velitelce základny. „Ale ještě jednu pověst jsem dohromady dala.“
„Opravdu?“ Sam reagovala trochu hlasitěji, aby na sebe nenápadně upoutala pozornost.
Nadine se narovnala a sáhla po tabletu na kraji stolu. „Jo. Tady to je. Nevím, kdy bude další díl. Musím se znovu prokousat celým textem, abych pochopila všechny souvislosti. Jestli se mi to podaří,“ usmála se a konečně se na Samanthu vědomě podívala, „snad budou i další pověsti. Ale zatím nemůžu nic slíbit.“ Znovu zvážněla.
Samantha natáhla ruku po tabletu a rozloučila se. Na to, s jakým váháním Nadine na Atlantis přišla, se do práce a řešení místních problémů dostala až překvapivě rychle a hluboce. Žádné stížnosti na ni nikdy nepřišly. Vlastně asi málokdo věděl, že je vůbec ve Městě.
Sam došla do svého pokoje s očima přilepenýma k tabletu. Vyprávění od Nadine bylo příjemným zpestřením mezi stále stejně znějícími hlášeními. Usadila se na posteli se zkříženýma nohama a začetla se do další pověsti:

.................................................................

O setkání s broukem

Obyvatelé Nové Veitony žili spokojeně. Jejich vesnice rostly a bylo stále dost místa pro zakládání nových.
Na planinu, kde s nimi kdysi dávno přistál záchranný člun, se příliš nepouštěli. Otevřené prostory v nich vzbuzovaly nedůvěru. Jejich vesnice byly v horách a některé u moře tam, kde se zalesněné kopce dotýkaly bílých pískových pláží. Na malých políčkách pěstovali jedlé plodiny, lovili zvěř v horách a chytali ryby v moři. Při svých cestách za poznáním nových krajů se dostávali stále dál kolem hor i na loďkách po moři.
Moře se ukázalo jako nepříliš široké. Alespoň v místě, kde se ho pokusili překonat. Zdatní plavci ho dokázali přeplout za pět dnů. Na jeho druhém břehu nalezli další hory, ještě vyšší než ty, kde přebývali, a za nimi příjemný kopcovitý kraj plný lesů.
Netrvalo dlouho a několik mladých rodin se rozhodlo, že je čas opustit zavedené pořádky ve vesnicích a vytvořit komunitu s vlastními pravidly na novém místě. Na úplně novém místě.
Naložili svůj majetek do lodí a vydali se přes moře do hor a kopců na druhé straně mořské úžiny. Podle rybářů, kteří od nich občas vozili zprávy, se jim dařilo. Po nějakém čase se přes moře rozjelo mnohem víc obyvatel Nové Veitony.
Hory na protilehlém pobřeží nechávali rychle za sebou a usazovali se v kopcích daleko za nimi.
Mezi Veitoňany začaly kolovat zvěsti o přechodu protilehlých hor. Podle zpráv od rybářů a převozníků tam číhalo nebezpečí. Za temných nocí se něco dokázalo vkrást až doprostřed ležení a zabít kteréhokoli člověka si zamanulo.
Noví osadníci si zpočátku mysleli, že se je pouze snaží od cesty odradit, ale po první noci mezi horami rychle měnili názor. Chvátali a odpočinek zkracovali na co nejmenší míru. I tak se málokteré výpravě podařilo dojít do nové země za horami bez újmy.

V pořadí už patnáctá karavana se vydala mezi strmé vrchy Protilehlých hor a mezi nimi i dívka Jerhta. Až na moři se ostatní z výpravy o dívce dozvěděli pravdu. Utekla z domova, z jedné z nejvzdálenějších vesnic. Srdce jí vedlo přes moře a Protilehlými horami k osadě, kde se měl usadit její milý a čekat na ni. Doufala, že k němu dorazí dřív, než se narodí jejich dítě...
Výpravu čekala poslední noc v horách před tím, než dorazí do první osady v pahorkatině.
Jertha nedokázala usnout. Procházela se po obvodu ležení zabalená ve velkém teplém šálu, otáčela hlavu zpátky k moři a svítání a zase hned kupředu k novým vesnicím a Vaothovi, který tam někde jistě netrpělivě vyhlížel další osadníky.
Noc končila, když všechny probudil hlasitý výkřik plný strachu.
Jertha stála nad jedním z hlídkujících mužů, křičela a poskakovala jako při tanci.
Seběhli se kolem ní, ale nikdo se neodvážil k ní přiblížit na dosah. Půda pod jejíma nohama se třásla jako živá.
Zrádná vlna se konečně přelila k patě nejbližší hory a Jertha se vysíleně svalila do trávy. Rukama si držela vystupující břicho a rychle oddechovala.
Než osadníci udělali první váhavý krok, družka muže z hlídky se vrhla k místu, kde bez hnutí ležel. Její kvílivý nářek se rozlehl horami. Seděla na zemi a svírala mužovu hlavu v rukách. Slzy jí tekly na jeho vrásčitou tvář staženou ve vyděšené křeči.
„Co to bylo? Jsi v pořádku?“ Jako první našel slova Kaven. Byl vůdcem jejich skupiny a snažil se neztratit rozvahu a jít všem příkladem nejen jako průvodce na jejich pouti, ale i při řešení běžných i neobvyklých situací. Sklonil se k Jerthě a oči se mu rozšířily zděšením, když uviděl na jejích nohách tmavé boule zakousnutého hmyzu.
Jertha si přestala objímat břicho a s bolestným syknutím se dotkla jedné boule. Brouk pod jejími prsty se zavrtěl, vydal chrastivý zvuk, pustil se a dopadl na záda. Jeho nožky naposledy zamávaly ve vzduchu a strnuly. Ostatních se už ani dotýkat nemusela. Odpadávali sami a za okamžik byla země kolem Jerthy pokryta nepříliš velkými brouky. Všichni leželi na zádech a byli mrtví.
Jertha se pomalu zvedla, vykročila z kruhu ležícího hmyzu, sebrala šál, který jí sklouzl z ramen, a zadívala se k poslední hoře, kterou měli obejít, než se dostanou na druhou stranu pohoří. Její ostrá špice pokrytá sněhem odrážela sluneční jas a zářila jim na cestu jako lucerna.
„Nic mi není. Půjdeme dál?“ zeptala se Kavena. Měla jen jedno přání: obejmout Vaotha a zmizet s ním před zvědavými pohledy okolí za dveřmi jejich nového domu.
Osadníci měli rychle sbaleno. Nemohli se dočkat chvíle, kdy opustí zrádné hory a v první osadě uvidí tváře svých známých.
Jertha se už ani neohlédla. Spěchala za Vaothem a nic ji nemohlo zastavit. Ani malá tmavá boule přitisknutá ke spodní straně břicha. Ostatně, než na klikaté stezce potřetí zatočila, brouk se pustil a na hbitých nožkách se ztratil mezi kamením.

Veitoňané nenašli proti útokům hmyzu obranu. Našli novou cestu přes moře. Byla sice o dva dny strávené ve člunech delší, o to kratší ale byla další cesta pevninou. Netrvalo dlouho a v malé zátoce, kde většina lodí vykládala nové osadníky, vyrostl malý přístav. Díky tomu se svět pro Veitoňany rozšířil o další místa vhodná k osídlení.
Protilehlým horám se všichni vyhýbali a brouky začaly matky používat ke strašení dětí, aby nechodily po setmění ven.
Podle vyprávěnek v těch horách za každým kamenem, v každé jeskyni a skalní puklině čekal drobný hmyz, aby zabil kohokoli, kdo půjde okolo, a dokonce se celá hejna brouků vydávala na výpravy do okolí Protilehlých hor.
„Ne, nesnědí ho,“ šeptaly starostlivé matky a ohlížely se ke dveřím. „Zakousnou se do něho a vysají z něj všechen život. Jsou to brouci živojedi a cpou se tak dlouho, dokud je v oběti kousek života nebo dokud nepuknou přežráním. Ale bojí se našich domků. Jsou pro ně nebezpečné.“
Děti se po poslední větě rozhlédly pokojem, aby se ujistily, že jsou opravdu doma a nic jim nehrozí. Pak zavíraly oči rozhodnuté, nechat propátrání okolí vesnice na ten nejslunečnější den, který bude. Protože brouci se jistě bojí slunce stejně, jako lidských obydlí.
Matky odešly od postýlek ke své večerní práci a zvlášť ty, které bydlely na dohled Protilehlých hor, se občas nervózně ohlédly po dveřích nebo pevně zavřených oknech. Co záleželo na tom, že o útoku brouků neslyšel nikdo od doby, kdy přestaly výpravy procházet Protilehlými horami.

Jertha našla Vaotha, ale na nový dům si nemohla zvyknout. Stál na návsi jedné z nejvzdálenějších osad. Jeho stále otevřená okna lákala kolemjdoucí k zastavení na kus řeči. Vaoth s každým rád prohodil několik slov, ale Jertha se stále častěji zavírala v zadní světnici, aby nemusela nikoho vidět. Každým dnem s Vaothem čekali příchod jejich dítěte.
Sotva se malá Vertha narodila, Jertha začala prosit, aby se přestěhovali pryč. Vaoth o tom zpočátku nechtěl ani slyšet, ale jak Vertha rostla, uznal, že to bude nejlepší.
Vertha byla trochu odlišná od ostatních dětí. Na první pohled se tak moc nelišila. Byla, pravda, trochu bledší a hubenější, než děti, se kterými si na návsi hrála, ale to se dalo vysvětlit tím, že sám Vaoth měl světlou pleť plnou rezavých pih a nad svými sousedy čněl nejméně o půl hlavy. Ten rozdíl byl nejvíc znát, když se Verthě někdo zadíval do očí. Jakoby se díval do zlatých bezedných studní, kde se tajilo mnohem víc, než se k malému dítěti patří.
Tři roky Vaoth poslouchal naléhání své ženy a poznámky sousedů o jejich dítěti. Tři roky se díval do Verthiných očí a nacházel tam stále větší neklid a víc otázek, než si kdy předtím dokázal představit. Po třech letech sbalili na vůz svůj majetek a odjeli ze vsi. Nenápadným obloukem zamířili k Protilehlým horám a usadili se na jejich úpatí daleko ode všech lidí.
Vaoth to z těch tří nesl nejhůř, ale množství práce mu nedovolilo moc se zabývat vlastní potřebou žít blíže lidské společnosti. Jertha mu s prací pomáhala, co jí síly stačily. A když ji další dítě, které čekala, přinutilo k odpočinku, chodila na procházky. Do hor.
Vertha v horách trávila hodiny. Rodiče jí to nejdříve zakazovali. Hlídali ji a odváděli do domu, sotva se jen přiblížila k prvním skalám. Ale ona si vždycky našla cestičku, jak se dostat ven. Co v horách dělala, na to Jertha ani Vaoth nikdy nepřišli. Museli se smířit s tím, že jejich dcera už od pěti let chodí sama po horách a vrací se, kdy ji napadne. Dlouho bojovali, než rezignovali a přestali ji hledat. Přicházela a odcházela sama, kdykoli ji to napadlo.
Vaoth večer sedal u ohniště a v jeho plamenech viděl oči vlastní dcery plné divného žáru, kterému nerozuměl. Dcera s divnýma očima vešla do dveří a posadila se vedle otce. Nedívala se na něj. I ona hleděla do plamenů ztracená ve svých vlastních myšlenkách. Naklonila se ke straně, až se ramenem opírala o Vaotha, a usmála se na Jerthu, když jí podala hrnek mléka.

Hluboko v horách ve velké jeskyni pokryté silnou vrstvou slizu visel od stropu vak plný oblých bílých vajíček. U vchodu do jeskyně stál na stráži brouk. Byl větší, než jeho druhové. Také byl silnější a chytřejší. Ale co bylo nejdůležitější: byl přizpůsobivější. Jako jediný přežil krmení na tom tvoru, který všechny jeho druhy zabil. Dokázal vstřebat nový genetický materiál, označit ho svým vlastním a pustit se včas, aby přežil a utekl. Až se vylíhnou jeho potomci, nebude sám. Toto území brzy ovládne nový druh. Jeho druh. Hejno nových větších brouků, kterým budou pod krovkami šustit střípky cizí sekvence DNA.

........................................................................

Samantha se otřásla. Přitáhla si chodidla blíž k sobě, jakoby se bála, že jí po nich přeběhnou nožky velkého hmyzu a do kotníku se jí zakousnou jejich kusadla. Odložila tablet na noční stolek, položila si hlavu na polštář a unaveně zavřela oči. Vyprávění o Nové Veitoně jí vyčistilo hlavu od běžných starostí. Na rtech se jí usadil malý nepřítomný úsměv. Nadine se bude muset v blízké budoucnosti zapojit i do jiných projektů a překladů, ale Sam by jí ráda vyhradila prostor pro pokračování Starých pověstí wraithských. Stručný obsah sdělení v tunelu měla už dávno. Bylo v něm vynecháno všechno nepodstatné včetně jmen, a to, co zůstalo, se dalo shrnout do několika jednoduchých vět.
„Měla by každé vyprávění začínat větou ‚Bylo, nebylo‘,“ zamumlala Sam z polospánku. „Příště...“ nedopověděla. Usnula.

Děkuju za všechny kometáře

8.4. se mírně dotknu dění v původním seriálu. Ale v Přestupní stanici bude hodně věcí trochu jinak

jsem první díl byl jako obvykle super už se těším na další SPW

[andoriel]

Jsi první, posedlíku
Děkuju

Další díl Starých pověstí wraithských je připravený. Ale ještě chvíli si na něj počkáte. K většině espévéček mám zatím vymyšlené jenom názvy Potřebuju jich víc do zásoby, abych si byla jistá pořadím

Mezitím se budete muset spokojit s povídkami, které už mám hotové

mě uspokojit nelze já potřebuji stále víc a víc čtení

Omlouvám se, že komentuji tak pozdě, měla jsem jakousi krizi.
Nu, pěkné, jen mi z těch nožiček začalo mrazit v zádech, to ještě umocnila hudba, kterou jsem si pustila, já vůl.
Díky za díl a těším se na Přestupní stanici!

Bolo to také potemnenejšie, ale nakoľko to čítam cez deň tak v pohode.

[andoriel]

Děkuju BB20 i Puk

U žádných pověstí, které jsem kdy četla, jsem se moc nesmála Wraithské pověsti se neliší. Ale něco směšného se v dalších povídkách určitě najde

Pověsti jsou parádní.
Ano, pověsti málokdy bývaly humorné. Některé jsou obvzlášt děsivé, Hollywoodští scénáristé hororů by se často nestačili divit. Máme doma malou knížku o pověstí z okolí Kadaně a to je taky velice zajímavé čtení.

Jo, to musím potvrdit. Jednou jsem si na Šumavě koupila tenkou knížečku šumavských pověstí. Jmenovalo se to, tuším, Světýlka na blatech. Čekala jsem nějaké laskavé pověsti s dobrými konci, ale ta deprese, co na mě padla po Světýlkách, tu bych nepřála nikomu. Jeden konec horší než druhý! Ale jaké! Málem jsem přestala jezdit na Šumavu

Ale u Andoriel tohle naštěstí nehrozí. Proto to její psaní včetně pověstí tak miluju!
Její pověsti jsou sice místy drsnější, ale depresí to u mě nikdy nekončí

Veď, ja ... jja ssa nnebbbbojím !

[andoriel]

Děkuju Azanyrmuthovi i Daše za podporu i pochvalu.
(No, já mám zase někde dobře schované pověsti z Vysočiny "U vyhaslých milířů")

A Puk - o tom vůbec nepochybuju vždyť, kdopak by se broučka bál ?