SG: ZDP - druhá série bude - asi :)

[andoriel]

Puk, děkuju.
Příště se Andoriel naposledy setká se zelenookým Strážcem

ach jo já ho mám tak rád

[andoriel]

Já taky, posedlíku
O tom, jak takoví podobní tvorové mohou vzniknout, se dočtete až téměř ke konci celého našeho vyprávění v něčem, co se bude jmenovat Vzpomínky a sny. Ale to si snad ještě pár měsíců počkáš

naposledy

To ako "naposledy", alebo naposledy.

[andoriel]

Dobrá - s tímto strážcem Cesty se Andoriel setká naposledy. Ve Vzpomínkách a snech půjde o jiného draka - strážce, kterého už díky kouzelnici Džitě znáte taky.
Snad už je to jasné, protože víc zatím prozrazovat nebudu

Rozmyslím si to a možno dám vedieť.
P,S.: No dobre (zatiaľ).

[Aiwendill]

hmmmm... prečítal som si kapitolu a aj nasledujúce komentáre a napadla mi mimoňka: ten Strážca dá echo tomu druhému drakovi a ten ju unesie v domnení, že sa jedná o princeznu. A ďalšia kapitola bude potom o tom, ako ju Ace ako "krásny" princ pôjde zachrániť zo spárov zlého draka...

Jé... To by se mi líbilo...

[andoriel]

Aiwendille, to je milé...

Taková mimoňka mě nenapadla, ale cosi s názvem Princ na bílém koni na Vás taky čeká. Teda možná... Jenom tam nebudou žádní draci

A navíc mě teď napadlo, jak by to dopadlo s tou Tvojí mimoňkou: Drak a Ace by si domuvili nějaké prima dobrodružství a Andoriel by nechali zamčenou v jeskyni. Tak to teda ne!
Nejsem moc troufalá? Třeba se před dobrodružstvím posilní a nebudou muset nikoho zamykat Mňam, mňam

A Daša - ta aby se nepřidala

[Aiwendill]

Mne napadlo este nieco k tomu: drak a ace budu sutazit o to kto ju zbavi zivota. Ci ju drak zozerie alebo ci ju ace vysaje

[andoriel]

Dobrý nápad. Myslím, že se bude oběma moc líbit
Třeba se mezitím Andoriel podaří utéct ...

[Aiwendill]

A mozno ich oboch nakoniec umlati papucou, ktoru najde v drakovej jaskyni po predchadzajucej zozranej princeznej...

[andoriel]

Bavte se

38. Na Cestě
11. Oblouk duhy

V pokoji jsem si sedla na zem tak, abych viděla na vstupní dveře, a opřela se zády o stěnu. Kolena přitažená k bradě a pevně obepnutá rukama se mi nepřestávala chvět. Už jsem to nemohla svádět na loď, vesmír nebo Wraithy. Toto byla jenom moje slabost.
Opřela jsem si o kolena čelo a zavřela oči.
„Tady,“ probral mě hlas nade mnou.
Unaveně jsem zamrkala.
Ace stál proti mně a v dlani držel další krabičku. Tentokrát nečekal, až k němu napřáhnu ruku. Vzal mě za ni sám a pomohl mi vstát.
Rozevřel prsty, abych z nich mohla vytáhnout novou kořist. Neodolala jsem a odklopila víčko. Led roztál a na měkce vypolstrovaném vnitřku krabičky ležel – další skleněný pohárek.
Wraith sykl, když jsem natáhla prst, ale křehké skleničky jsem se nedotkla. Pohladila jsem nadýchaný chomáček vedle ní.
„Řekneš mi, co to je?“ zeptala jsem se. „Ze stejného materiálu byla i síť, do které jsme lovili bramboru.“
„Nepoznala jsi to?“ přimhouřil oči.
„Možná,“ připustila jsem. „Mám teorii, ale nejsem si jistá.“ Zvedla jsem hlavu.
Stál proti mně a čekal, až mu řeknu, jakou teorii jsem vymyslela.
Vrátila jsem víko krabičky na místo. „“Je to nějakým způsobem zpracovaná pavučina iratuských brouků,“ řekla jsem pomalu. Ani jsem se na Ace nepodívala a ruku jsem nechala položenou nahoře na krabičce.
Neodpovídal tak dlouho, že jsem k němu musela znovu zvednout oči. Ani z jeho výrazu jsem ale potvrzení nebo vyvrácení mé teorie nevyčetla. Až po nějaké době krátce přikývl. Otočila jsem se a odešla do ložnice.
Zastavil se v otevřených dveřích. Počkal, až otevřu skrýš, a než jsem do ní uložila další krabičku, došel ke mně a dva dříve uložené kousky vytáhl.
„Tohle budeme potřebovat hned,“ zamumlal, když si rovnal válec s pozitrony a box s doutnajícím střípkem nově vnikající hvězdy do jedné ruky tak, aby se mu dobře nesly.
Zaváhala jsem se zavíráním. „To je všechno?“ zeptala jsem se pro jistotu.
„Ano. Odpočiň si. Všichni jsou unavení,“ řekl a sledoval, jak si sedám do křesílka a zavírám na pár vteřin oči. „Ty bys měla být na pokraji zhroucení.“ Zadíval se na mě.
Přinutila jsem se k úsměvu. „Není to tak hrozné. Tvůj zástupce před chvílí vypadal mnohem hůř, než jsem ho viděla kdy předtím. A zbytek tvé posádky... potkal jsi Zaka? Nestojí to za to,“ potřásla jsem hlavou.
Můj pokus o ukončení pouti v něm vyvolal jenom pohrdavý úsměšek. Znovu jsem zahlédla odraz šílenství, které se ho zmocnilo ve chvíli, kdy zjistil, že je Cesta před ním otevřená.
„Čeká nás oblouk duhy,“ připomněl mi. „V lidech by mohl vyvolat pocit naděje.“
Ironie jeho hlasu nešla přeslechnout.
„Nechápu tě,“ řekla jsem unaveně. Pak jsem se ušklíbla. „Jako by to někdy bylo jinak.“
Poslední slova už vyzněla do prázdna. Odešel.
Přejela jsem prsty po uzávěru tajné skrýše na poklad. Alespoň jednu výhodu na Cestě jsem získala. Do místa, kde byl poklad uložen, se nemohl dostat žádný z Wraithů. Bylo chráněno genetickým klíčem, reagujícím pouze na dotyk ženy. Otevřít tajnou schránku královny mi poprvé dalo trochu práce, než jsem klíč upravila na svoji DNA. Wraithky v sobě měly příliš mnoho z brouků. Ale schránka byla uzpůsobena k rozeznání právě toho kousku lidské části královny, takže jsem po několika pokusech uspěla.

Netrvalo dlouho a loď se řítila k předposlední zastávce před cílem. Říkala jsem si, jak asi Ace komunikuje se Strážcem a kolikrát už se to stalo. Věřila jsem, že to má Wraith moc dobře spočítané. Já už jsem to dávno vzdala.
„Andoriel,“ ozvalo se z monitoru, kam se přenášel obraz z můstku. Otočila jsem tím směrem hlavu.
„Poletíme relativně krátkou dobu. Asi bys měla předem vědět, kam se dostaneme.“ Ace se odvrátil a přes celou obrazovku se na pozadí vesmíru objevil pás, který opravdu hrál všemi barvami. Údaje, které ho následovaly tak krásné nebyly. Čím déle jsem si je prohlížela, tím víc jsem se na monitor mračila. Pro jistotu jsem si všechno přečetla dvakrát, abych měla jistotu, že jsem data pochopila správně, a rázným dotykem jsem se obrazem i zvukem vrátila na můstek.
„Co bude se mnou?“ zeptala jsem se rovnou. Ani jsem nečekala, až mě někdo očividně zaregistruje.
„Zůstaň, kde jsi,“ zněla stručná odpověď. Obrazovka zhasla.
Rozzuřeně jsem se na ni podívala. Založila jsem si před sebou ruce a otočila se ke vstupním dveřím. Netrpělivostí jsem podupávala špičkou nohy a pak jsem začala přecházet sem a tam.

„Mám tě informovat o další cestě.“ Zástupce vkročil do první místnosti a rozhlédl se. Mě přelétl bez zájmu, ale dveře do ložnice ho zřejmě přitahovaly jako magnet. Udělal k nim pomalý, váhavý krok.
„Ano?“ Největší zlost už mě přešla, ale pořád jsem cítila, jak bublá těsně pod povrchem.
„Toto místo by mělo v tom koridoru, kam míříme, působit stejně, jako při průletu kolem pulzaru. Pokud bys měla nějaké potíže, mám za úkol -,“ Dál se mu nechtělo, ale nakonec pokračoval: „Mám za úkol tě ochránit jakýmkoli dostupným způsobem.“
„A to je co?“ Doufala jsem, že v mém hlase nebylo slyšet zděšení, které jsem pocítila.
Zástupce pokrčil rameny. „Pošlu sem ty dva vojáky, kteří byli zářením postiženi nejvíc. V jejich bezprostřední blízkosti bys měla být v bezpečí.“
Kousla jsem se do rtu, abych o řečeném nevyjádřila hlasitou pochybnost. Na zástupci bylo vidět, že tento úkol bere jako trest za to, že málem nechal rozbít loď při honbě za kometou. Snažil se ho zvládnout co nejlépe a nejrychleji.
„Dobrá,“ řekla jsem po hlubokém nádechu. „Kdy ta veselice začne?“
„Asi za tři hodiny.“ Naposledy se podíval na dveře do ložnice a chystal se k odchodu.
„Počkej,“ vypadlo ze mě dřív, než jsem se stačila zarazit. „Vím, že je to jenom nedůležitá lidská zvědavost, ale co je s těmi dveřmi? Nebo s místností za nimi?“ Už při posledních slovech jsem věděla, že takový dotaz je daleko za hranicí, kam mám povolen vstup. Kdyby mohl vraždit pohledem, nezůstal by ze mě ani ten příslovečný mastný flek. Černé nehty zaťal do dlaní, až se na nich objevily kapičky tmavé krve. Jediným pohybem stanul u východu. Tam se zarazil a pomalu se otočil.
„Možná,“ zachraptěl. „Možná by pro tebe bylo poučné, kdyby ses to dozvěděla. Ale to se nikdy nestane.“ Dveře se zavřely a oddělily mě od jeho pohledu plného nepochopitelné nenávisti.

Netrvalo ani ty předpovězené tři hodiny, než přišli dva wraithští vojáci, se kterými jsem se seznámila už předtím v temné místnosti. Moje světlušky se zastavily hned za prahem a pokud jsem mohla odhadnout, za maskami se netvářily zrovna nadšeně.
„Pojďte dál a odpočiňte si,“ pokynula jsem ke stolu se židlemi. „Práce zde vás teprve čeká.“ Vojáci se trochu toporně usadili a lokty složili na stůl.
Já jsem sedět nedokázala. Nervózně jsem přecházela po místnosti a s každou otočkou kontrolovala obraz z můstku. Připadalo mi, že uběhla skoro nekonečná doba, než Ace stručně řekl: „Připrav se.“ Ani se na mě nepodíval. Kontroloval poslední údaje o místě a úhlu, pod kterým vstoupíme do koridoru.
Ty zářivé barvy, které nám svítily vstříc, ve svém středu skrývaly životu nepřátelskou temnou oblast. Byl to pás, kde veškerá energie mizela, technika nefungovala a náhradní baterie byly bezcenné.
Čekala nás pouť nekonečnou tmou bez možnosti cokoli ovlivnit. Záleželo jenom na tom, jak do té oblasti vstoupíme. Podle přesnosti nastavení se buď dostaneme na místo kam potřebujeme, nebo vyletíme někde v neznámu. Poslední možnost jsem si raději nepřipouštěla. Také jsme v tom pásu mohli uvíznout navždy. Jenom to ‚navždy‘ by asi nebylo příliš dlouhé. Loď i její posádku chránilo záření, které tak hezky rozsvítilo Broučky při setkání s Kráskou. Proto jsem byla ten nejzranitelnější prvek průletu. Nikdo na lodi nedokázal s určitostí říct, jestli mě královniny odstíněné pokoje ochrání stejně, jako při letu kolem pulsaru. Zástupce věřil, že vojáci nejvíce postižení zářením ve spojení s chráněními místnostmi, mi zajistí dostatečnou ochranu před ničivými účinky koridoru, než se dostaneme na místo určení.
Sledovala jsem obrazovku, dokud přenášela obraz. Podle posledních záběrů jsme vlétali do barevného spektra na okraji malé, sotva viditelné mlhoviny.
„Oblouk duhy se ztrácí v mlze,“ zašeptala jsem, když obrazovka zhasla. Vzápětí zhaslo i osvětlení a všechno ostatní. Celá loď se utopila v nepřátelské tmě.
Zamrkala jsem. Obrysy vojáků vystupovaly z temnoty pomalu, jako z těžkého snu. Chtěla jsem couvnout, ale mravenčení, které mi přeběhlo po celém těle, mě přinutilo se k nim rychle přiblížit. Oba najednou vstali a postavili se ve vzdálenosti asi metr a půl proti sobě. Došla jsem mezi ně tam, kde se jejich svit částečně překrýval, a vydechla úlevou. Mravenčení přestalo.
Jeden z vojáků tiše sykl a ukázal na moji ruku. Zvedla jsem si ji před oči. V bledém světle svatojánků jsem uviděla hustou síť popraskané kůže. Praskliny byly jenom povrchové, ani nekrvácely. Přesto jsem pocítila nával panického strachu. Žádné místo v lodi nebylo chráněno před ničivými účinky koridoru.
Zavřela jsem oči, pomalu se nadechla a ještě pomaleji vydechla. Počítat při každém nádechu a výdechu do šesti, jak jsem byla zvyklá, jsem se nedonutila. Na to byla panika příliš čerstvá. Ruce jsem spustila podél těla. Nechtěla jsem se na ně dál dívat.
K otevření očí mě přinutil tušený pohyb v mé blízkosti. Vojáci se posunuli blíž k sobě. Jejich světlo sláblo. Zatím neznatelně, přesto je jeho ztráta přiměla k přesunu.
Napadlo mě, že jsem se ani nezeptala, jak dlouho bude zničující tma trvat. Vojáků – světlušek bylo zbytečné se ptát. Jistě nevěděli nic, kromě rozkazu týkajícího se jejich bezprostředního úkolu. Jakmile tma nastala, už bylo na všechno pozdě. Loď neměla žádnou energii, která by pustila počítač nebo třeba jenom otevřela dveře.
Jakmile jsem se v myšlenkách dostala až k tomuto bodu, dveře do chodby se rozjely.
K mým světluškám se přidávaly další a další.
S ohromením jsem sledovala, jak do místnosti přichází jeden matně svítící Wraith za druhým. Rozestavovali se podél stěn, tvořili řadu za řadou s minimálními rozestupy a přicházeli stále další.
Moje světlušky se rozhlížely stejně zmateně jako já.
Jeden z vojáků se oddělil a přistoupil k nám. Poznala jsem v něm Zaka a pocítila trochu úlevy. Dovolila jsem si i malý úsměv. Na jeho pokyn jsem se se svými zářícími strážci přesunula doprostřed pokoje.
Zůstal stát u nás, dokud se do místnosti nepřesunula snad celá posádka. Jak jsem si uvědomila, žádné spící vojáky tato loď neskrývala. Hibernační kóje byly prázdné.
Dotkla jsem se bříšky prstů zápěstí druhé ruky. Hlavou mi proběhly zásobárny a místo pro uctívače.
„Ti se na této lodi nevyskytují. A zásobárny jsou chráněné přímo lodí. Je zajímavé, jakou starost projevuješ o naše pohodlí.“ Ace vešel jako poslední a dveře se za ním zavřely. Zachytil moje obavy a rozhodl se na ně reagovat. Spokojeným pohledem zhodnotil novou svítící výzdobu místnosti. Wraithové tvořili nepravidelný kruh světla. V jejich středu stály světlušky se mnou uprostřed. Vojáci se rozestoupili, aby mohl jejich velitel projít k nám do centra.
„Jak?“ začala jsem se ptát, ale zmlkla jsem. Otázek jsem měla moc. Po krátkém zaváhání jsem se rozhodla pro tu momentálně nejdůležitější. „Jak dlouho to bude trvat?“
„Déle, než by mi bylo milé,“ zavrčel Ace. „Proto jsme tady.“ Viděl na mně, že se chci ptát dál a neznatelně zavrtěl hlavou.
Znovu jsem zavřela oči.

„Vítám tě,“ řekl Strážce. „“Je to naposledy, co spolu mluvíme.“ Jeho zelené oko na mě mrklo. „Zvládli jste Cestu bez zaváhání a nad očekávání rychle. Už vám zbývá jenom poslední zastávka. K té moji pomoc nepotřebujete.“
Natáhla jsem před sebe ruku. Nevěděla jsem, jestli se ho mohu dotknout, ale rozhodně jsem to chtěla zkusit.
Oko se přimhouřilo krátkým úsměvem.
„Nejsem ve tvém dosahu. A rozloučení jsem považoval za nezbytné. Je nejvýše pravděpodobné, že se už nikdy neuvidíme. Že už nikdy neuvidíš nikoho a nic. Stejně jako všichni ostatní v této galaxii. Je mi to líto.“
„Také by mi to bylo líto,“ řekla jsem. „Ale jistě znáš to malé lidské přísloví – naděje umírá poslední.“
„Neznám.“ Ještěr v zamyšlení stočil pohled jinam. „To mnohé vysvětluje,“ řekl po chvíli.
„Zatím jsem svoji naději neztratila. Ještě není konec. Děkuji za všechny tvoje rady a také za tvoji starost. Ať tato Cesta skončí jakkoli, jsem ráda, že jsem tě poznala.“
Zelené oko se zavřelo.
„Opatruj se.“ Strážcův hlas se vytrácel.

Kolem mě se stále blíž tlačil matně bílý kruh Wraithů.

Děkuji za všechny kometáře

Příště se A+A setká se Stařenou se zlým okem. A to bude poslední díl minisérie Na Cestě.

Ten název nového dílu se mi nelíbí. Stařena... Ale upřímně si stále nedokáži představit svítící Wraithy

[andoriel]

BB20 - Stařena je daná od začátku. Bez ní by nebyla Cesta dokončena. A třeba s ní bude nakonec legrace
Svítící Broučci se mi líbí moc . Dlouho jsem ten nápad nosila v hlavě, až se mi podařilo ho umístit.
Díky