SG: ZDP - druhá série bude - asi :)

[andoriel]

Puk, děkuju za magii v kocke a děkuju za komentář. Nebude další úklid a ryby taky ne. Brambora ano a pokračování samozřejmě. Přece je nenechám všechny trčet někde v horoucích peklech, to bych dostala (a mohla by být další Mimoňka )

na druhé straně háčku bude Ace a bude si zpívat:až si bramboru chytím tak jí s farmářem sním

[andoriel]

Skvělý nápad, posedlíku

díky ale chtělo by to domyslet zbytek

[andoriel]

Je čtvrtek - bavte se

38. Na Cestě
8. Na háčku

„Vydrží i extrémní podmínky,“ ujišťoval mě Ace a sledoval, jak se pomalu, neobratně a hlavně strašně nerada soukám do skafandru.
„Hm. Jistě,“ procedila jsem mezi zuby. „Ale možná to platí jenom pro brouky.“ Zvedla jsem hlavu. „Proč si to nemůžeme vyměnit?“ zeptala jsem se asi popáté.
Ace zaťal ruku v pěst, ale s hraným klidem popáté začal vysvětlovat, že ovládání lodi musí být pod stálým dokonalým dohledem.
„Ovládáš naše zařízení dobře. Jenomže tentokrát je třeba hodně dlouhých zkušeností a znalostí, aby loď zůstala na určeném místě. Navíc,“ přejel mě pohledem, „jsi menší. Snáze se s tebou manipuluje.“
„Jo, to máš pravdu,“ ušklíbla jsem se. „Zvlášť, když potřebuješ, abych lezla někam, kam se ti nechce.“
„Už jsi hotová?“ popoháněl mě.
Zacvakla jsem uzávěr přilby, zatahala za lanko připevněné u svého pasu a znovu se pohledem dotkla jeho druhého konce, namotaného mezi novými dveřmi a vnitřní přepážkou na navíjecím zařízení s ovládáním v panelu vedle Ace. Pak jsem přešla k velikým, zatím zavřeným dveřím do vesmíru. „Hotová,“ povzdechla jsem si. Letmým dotykem jsem se ujistila, že jemná síťka je stále na svém místě v opasku poskládaná tak, aby se jedním pohybem dala rozprostřít po co největší ploše. Znovu mě napadlo, z čeho je asi vytvořená. Wraith mi ji dával se zaváháním, jako velkou vzácnost.
Na další přemýšlení už mi nezbyl čas. Přepážka zaklapla a dveře přede mnou se otevřely.
„Teď,“ zazněl zároveň Aceův hlas v mé přilbě.
Byla jsem ráda, že nemusím přešlapovat na prahu. Odrazila jsem se a vyletěla z lodi. Nechala jsem se unášet, dokud mě nezarazilo vodítko. Síť jsem měla připravenou mezi prsty na vypuštění.
Ani tentokrát jsem dlouho nečekala. Na Wraithův výkřik se síť rozletěla v předem dohodnutém směru. Trhla jsem sebou, když mi poslední očko málem sklouzlo z prstu, ale udržela jsem ho. Lehké cuknutí po nárazu brambory jsem na předloktí druhé ruky skoro necítila. Měla jsem na ní volnou smyčku z dlouhého tenoučkého lanka vedoucího na druhou stranu pavučiny. Jeho krátký konec končil stejně jako lano z lodi u mého pasu. Síť se prohnula a za chvíli už mě táhla za sebou. Věděla jsem, že provaz poutající mne k lodi je ještě hodně dlouhý a Wraith u ovládání navijáku ho stále zpomaluje. Přesto jsem se nedokázala zbavit obav, že mě některá z vesmírných sil roztrhá, jakmile se víc vzdálím od plavidla.
Síť se natáhla tak, že už víc než co jiného připomínala dlouhé lano. Malá oblina na jeho začátku ztrácela rychlost jenom zvolna a táhla mě stále dál. Provazu, na kterém jsem byla připoutaná k lodi, už nemohlo být o mnoho víc.
Jako na potvrzení mé myšlenky přišel náraz. Odvíjení provazu se zastavilo a já si připadala jako na skřipci. Do rukou a prstů se mi zařízla síť a za pas mnou cloumala loď. Ze smyček pavučiny jsem se naštěstí dokázala uvolnit jediným malým pohybem. Nemyslela jsem si, že bych dokázala sama v rukou udržet sílu, která bramboru táhla po její dráze. Uvolněná síť se trochu roztáhla, ale nevydrželo jí to dlouho. Lanko, původně zachycené smyčkou na mé ruce, končilo omotané kolem opasku a karabinky, kde byl také přichycen provaz z lodi.
Další škubnutí bylo silnější. Brambora zamotaná v síti za sebou táhla wraithskou loď. Na rozhraní pavučiny a lana jsem se třepala já. Připadla jsem si jako žížala na háčku.
Zahlédla jsem, jak se rozzářily lodní motory, aby Ace udržel plavidlo na místě. Obě lana sice byla připevněná hned vedle sebe, ale stejně jsem cítila, jak mě chce jejich tah roztrhnout vpůli.
Aceův zlostný výkřik znamenal, že brambora má ještě pořád velkou hybnou sílu.
Tahle hra na rybičku mi připadala trochu zvláštní. Z rybičky se stala velryba, která klamala svou velikostí.
Zadívala jsem se k bramboře a zamrkala. Konec sítě se mi před očima chvěl a rozplýval, aby zase nabyl své původní tvary.
„Ace,“ zašeptala jsem. „Táhne ji nějaké silové pole.“
„Já vím,“ zavrčel mi do ucha. „Nás táhne taky. Musíme ji z něho dostat, než nás pohltí.“
Snažila jsem se, aby můj povzdech nebyl přes komunikátor slyšet.
Podle Wraithova vysvětlení se síť nedala vypustit přímo z lodi. Mechanika by ji nedokázala rozprostřít tak, jak bylo potřeba a jak to dokázaly sice nezkušené, ale živé ruce. Proto jsem se vznášela ve vesmíru, který byl v těchto místech ještě daleko nepřívětivější, než kde jinde.
Dívala jsem se za bramborou a to rozplývání a chvění mi najednou připadalo známé. To nebyly jenom síly deformující můj pohled. Pavučina se za rozhraním nadouvala. Brambora se zastavila.
„Ace,“ vyhrkla jsem, „zkus naviják. Pomaličku.“
Otáčela jsem hlavu jako na tenise a dívala se z lodi na bramboru a zpátky. Loď se začala zvolna přibližovat. Moje poruchy zraku se přesouvaly po síti dál a dál, až se přiblížily k bramboře.
„Stop!“ vykřikla jsem. Než jsem stačila cokoli dalšího říct nebo udělat, motory se znovu rozzářily a jejich síla nás táhla pryč. Brambora vyklouzla ze silového pole. Naviják se rozjel naplno. Podle instrukcí jsem nechala síť sítí, dokud jsem nebyla zpátky v lodi. Brambora mě pomalu následovala a pavučina se vlnila všude kolem.
Netrpělivě jsem čekala, až bude každý kousek uvnitř a dveře se zavřou. Nechtěla jsem ve skafandru strávit už ani vteřinu navíc.
Konečně jsem cítila umělou gravitaci a skafandr byl uložený tak, abych na něj ani neviděla. Po podlaze lodi od výstupních dveří až k vnitřní přepážce se povalovala rozprostřená síť. Opatrně jsem po ní přešla k místu, kam jsem před spuštěním gravitace upevnila kousek s bramborou. Prohlédla jsem si, jakým způsobem je síť kolem předmětu omotaná a vyprostila ho.
Brambora vypadala jako – brambora. Velká, trochu krabatá, se slupkou, která se místy uvolňovala. Pozorně jsem si ji prohlédla a oddechla jsem si. Nenašla jsem na ní žádný čerstvý šrám.
„Tady,“ podala jsem ji Aceovi. Už čekal s objemnější krabicí, vystlanou něčím jemným a hebkým. Trochu mi to připomnělo síť, do které jsme bramboru chytali.
„Můžeme už vypadnout?“ zeptala jsem se s nepřátelským pohledem na monitor ukazující okolí lodi. Proti vesmírným anomáliím jsem nic nenamítala, když nebyly nahuštěny všechny na jednom místě, a to právě tam, kde jsem se nacházela.
Ace neodpověděl. Předal mi krabici a pomalu ale jistě vedl lodičku zpátky.

Zástupce čekajícího ve dveřích hangáru jsem si sotva všimla. Došla jsem až do svých nových pokojů, vyskládala všechny pouzdra a krabice, které jsem měla v úschově, do stolku u zrcadla. Hodila jsem na ně jeden z poloprůhledných šátků a pár kosmetických přípravků, které stály v zástupu před zrcadlem. Na první a letmý pohled jsem tak věci získané na Cestě skryla, ale Aceova zástupce ani nikoho jiného bych tím jistě nezmátla. Pokrčila jsem unaveně rameny a stočila se na posteli do klubíčka. Lepší úkryt najdu, až si trochu odpočinu.
Věděla jsem, že mě dlouhý klid nečeká. Cesta hnala Wraitha čím dál větší rychlostí. Netrvalo ani půl hodiny a už stál ve dveřích.
„Tohle bys měla vidět,“ kýval na mě.
„Jestli je to další vesmírný jev, tak nic vidět nechci,“ vrčela jsem, ale šla jsem za ním do jedné z laboratoří.
„Tak bych to asi nenazval,“ řekl záhadně a ustoupil, abych dobře viděla na dvojici vojáků uprostřed vyklizené místnosti.
Chtěla jsem pokrčit rameny s tím, že Wraithy v maskách už jsem viděla, když všechna světla zhasla a kolem se rozlila tma. Vyjekla jsem. Ne proto, že byla tma. Tu už jsem zažila. Ale přestože tma měla být úplná a neprostupná, obrysy vojáků z ní vystoupily matně bledou září, která jasněla, dokud oba Wraithi nesvítili jako… jako svatojánské mušky.
„Co to má být?“ vypravila jsem ze sebe. Otočila jsem hlavu k Aceovi a všimla si, že i on slabě světélkuje. Rychle jsem si před oči zvedla vlastní ruce. Nic. Já jsem světlem postižena nebyla. „Proč?“ zeptala jsem se. Než Ace odpověděl, už jsem věděla, co se asi stalo. Vzápětí mi to potvrdil.
„Průlet kolem pulzaru zanechal na posádce této lodi následky,“ řekl tiše. „Tito dva vojáci byli jako jediní u vnějšího pláště, proto jsou postiženi nejhůř. A ty jsi byla v královniných pokojích, které jsou nejvíc chráněné. Žádné následky nemáš.“
Nedokázala jsem odolat. Natáhla jsem ruku a dotkla se Wraithovy bledé, matně zářící tváře. Hned jsem odstoupila a nechala ruku klesnout.
Světla se rozsvítila a vojáci na Aceův rozkaz odešli.
„Z broučků se staly světlušky,“ zašeptala jsem, sotva se za nimi zavřely dveře.
Ace zavrčel. „Doufám, že to není na stálo.“ Čelo se mu stáhlo představou, jaké problémy by měla jeho posádka při sklizni i při boji, když by byla tak dobře rozpoznatelná. „Při další cestě nám to snad bránit nebude. Máš o ní nějakou představu?“ pokračoval hned.
„Spirála času,“ přikývla jsem. Zastávky Cesty jsem si pamatovala moc dobře. „Pořád se mi vrací jedna fotka. Říkala jsem jí vesmírné tornádo.“ Zarazila jsem se. Ace se na mě díval tak dychtivě, až mi přejel mráz po zádech. Přinutila jsem se pokračovat: „Měl to být energetický výtrysk z mladé hvězdy. To zatočení do spirály bylo dost neobvyklé.“ Zmlkla jsem.
„A co se bude dít tentokrát?“ kývl ke stěně, kde byl jeden z počítačů.
Vyvolala jsem text na obrazovce a zadívala se do něj. „Nejsem si jistá,“ zamračila jsem se. „Pozitrony?“ Zmateně jsem se na Ace podívala. „Nemají něco společného s antihmotou? Jak je uchováš?“
Wraith se zamyšleně díval před sebe.
Zavřela jsem text a čekala, až se Ace vrátí z procházky po svých mozkových závitech. I moje myšlenky se trochu toulaly. Pozitronové mozky robotů v pozemské literatuře jsem měla moc ráda. Jenom se tam nikde neřešilo, jak je skladují.
Mlčení se mi začalo zdát dlouhé. Rozhlédla jsem se po laboratoři, došla jsem k panelu u dveří a přejela po něm rukou. Světlo znovu zhaslo. Dívala jsem se, jak Ace v bledém přísvitu vystupuje z temnot. Nepřítomný pohled mu z očí nezmizel. Obešla jsem ho a sledovala, jak daleko dosahuje světlo a jakou má intenzitu. Žádné přístroje jsem nepoužívala, jenom vlastní odhad. Jako lampička by neuspěl, četla bych jen stěží. Stiskla jsem si ruce za zády, abych odolala nutkání se ho znovu dotknout.
„Už jsi skončila?“ V jeho hlase bylo znát pobavení s opovržením.
„Ještě ne,“ odpověděla jsem klidně. „To světlo tě oslňuje nebo pomáhá vidět ve tmě? Kam až dohlédneš? Vnímáš vlastní světlo jinak, než to umělé?“
„Vím, jak uchováme pozitrony, ale to zařízení musíme postavit a bude to trvat dlouho. Najdi zatím to svoje tornádo, je v této galaxii jediné. Až ho budeš mít, pošli souřadnice na můstek.“ Při řeči přešel ke dveřím. Už nerozsvěcel. Otevřel a čekal, až kolem něho projdu na chodbu. Moje dotazy nechal bez odpovědí, jenom rozdělil úkoly.
„Zeptám se někoho jiného,“ usmála jsem se na něj, když jsem vycházela z laboratoře. Už jsem se ani neohlédla a šla do královniných pokojů. Slyšela jsem za sebou zlostné syknutí, ale dalších projevů se zdržel a zmizel někde na druhém konci chodby.

„Tornádo, tornádo, kdepak jsi, tornádo?“ zpívala jsem si ve vstupním pokoji, který se díky Krásce změnil v pracovnu spojenou se zasedačkou. Zadala jsem do počítače vyhledávání a šla k zrcadlu zkontrolovat Aceovy poklady. Byly tam přesně tak, jak jsem je uložila. Přejela jsem po nich prsty a lehce zaklepala nehtem na tu největší krabičku s bramborou.
„Rada bych věděla, co jsi vlastně zač,“ řekla jsem potichu.
Zapípání z pracovny mi zvedlo koutky úst. Wraithský počítač našel v nejnovějších hvězdných mapách něco, co se podobalo spirále. Zavřela jsem skříňku a šla se na to podívat.
„Neměla být jenom jedna?“ mračila jsem se na tři možnosti, které mi počítač nabídl. Při bližším pohledu jsem zjistila, že vybral i dva případy, kdy jako spirála vypadala část mlhoviny. Poslední zbývající byl opravdu energetický výtrysk z mladé hvězdy.
„Nedohlédne svého konce v počátku,“ zamumlala jsem a přiblížila hlavu tornáda. Maximální zvětšení a rozlišení se v počítači pár vteřin pralo, aby mi ukázalo zakončení výtrysku přecházející z červených barev do modré tam, kde hlava tornáda tlačila na mračno mezihvězdného plynu. Věděla jsem, že je barevné spektrum upravené, aby byly vesmírné jevy snáze rozpoznatelné. V tomto případě se jednalo o excitaci - urychlení částic narážejících do plynu až k možnosti jejich přeměny na prvky antihmoty.
„Tak proto pozitrony,“ pokývala jsem hlavou, zaměřila souřadnice hlavy výtrysku a odeslala je na můstek.
„Já mám hotovo,“ řekla jsem dveřím na chodbu. „Dál je to na svatojáncích.“ Došla jsem do ložnice a usnula. Doufala jsem, že tornádo bude dost daleko na to, abych se vyspala a trochu si odpočinula od věčného honění se za vesmírnými jevy.
Po dlouhé době se mi konečně nezdály žádné katastrofické sny. Moje podvědomí se s Cestou nějakým způsobem smířilo a hlásek, který zpočátku křičel: „Na konci tě čeká jenom neštěstí,“ už jenom šeptal.

Děkuji za všechny reakce

Příští týden se vydáme na Lov pozitronů. Jak jinak?

Můj bože. Za ty technobláboly tě opravdu obdivuji. To zvládne jen málokdo, poplést mi mozek...
Pěkný díl, pěkný, jen co je pravda.

[andoriel]

Jéje, BB20, kdybych měla všechno tohle vymýšlet, tak nenapíšu vůbec nic
Pro mě je jednodušší pátrat na netu a třeba vesmírné tornádo je toto:
http://www.astro.cz/apod/ap070811.html
Vždycky se mi ten snímek moc líbil.

Děkuju. Jsem ráda, že jsem z těch informací neměla popletený mozek jenom já

Bandurka je doma a ideš na pozitróny.
Dobre popísané chytanie grule. "Videl" som to v priamom prenose.

[andoriel]

Děkuju, Puk
Pokud jsi to opravdu "viděl", jsem potěšená a nadšená, že se mi snad něco povedlo správně popsat.

Podarilo.
Ja si popri čítaní dej aj predstavujem a práve preto mám radšej kvalitnú knihu ako film ( aj keď aj tie mám rád, ale tam prichádzam o to predstavovanie si. )

[Aiwendill]

budem stručný:

bolo to čítaniahodné a čakáme netrpezlivo na ďalší diel...

[andoriel]

Děkuju, Aiwendille.



I já jsem stručná

jako obvykle si nás nezklamala bylo to výborné

[andoriel]

Děkuju, posedlíku
To jsem ráda