Stargate SG-1: Město bran

Ale nejdřív jedna věc a potom druhá, jinak to nevidim...

ježišmarja......

Tak musim uznat že tohle je jedna z nejkvalitnějších povídek co jsem tady četl, spíš už se z toho stává příběh.

Taková technická: Nebylo by od věci vysvětlit jakto, že funguje brána na Měsíci souběžně s tou na Zemi (Neber to jako narážku)

musím souhlasit opravdu dobrá povídka

Opravdu povedené, jako by to psali sami scénáristi. Každopádně se to řadí mezi to nejlepší, i když je to trošku víc fantasy než obvyklá SG1...

2RomanArts: Pravda, trochu jsem si nad tim lámal hlavu, ale myslim, že by určitě na něco přišli, třeba nějakou USB rozbočku nebo tak:D

2stalker: jo myslim že by nebylo od věci to v té povídce nějak vysvětlit, ale je to tvá povídka

Tak jsem přemýšlel nad tím, jak by ty brány mohly fungovat takhle blízko sebe...no a tady je taková menší příloha, která to vysvětluje. Ještě nikdy jsem se takhle ke starší povídce nevracel, ale tohle mi fakt nedalo spát

„Mohu se na něco zeptat?“ přihlásila se o slovo Carterová. Tvářila se znepokojeně jako vždy, když jí něco vrtalo hlavou.
„Samozřejmě, majore,“ usmála se Anička.
„Jak jste donutili pracovat zdejší bránu, aniž by byla v konfliktu s tou pozemskou?“
Anička vůbec nevypadala, že by ji ta otázka zaskočila. Očividně byla opravdu pilná studentka a pečlivě se připravila. „Jak jsem říkala, provedli jsme na ní nějaké úpravy, například jsme nahradili některé ovládací krystaly, ale to by samo o sobě nestačilo. Pentagon požadoval, aby brána v SGC na Zemi byla stále, řečeno v počítačové hantýrce, výchozí…“
„To je dobrá zpráva,“ přerušil ji Jack. „Aspoň pro mě,“ dodal a Daniel přikývl.
Anička tedy navázala: „Tak tedy naši vědci zkonstruovali celkem jednoduché zařízení, které je vybaveno rozhraním umožňujícím komunikaci s bránou. Přišli totiž na to, že téměř celou vteřinu před tím, než se vytvoří červí díra, se obě brány vzájemně „domlouvají“ pomocí subprostorového kanálu. Prostě si prohodí pozdrav a informace o své poloze a stavu.“
„Ano, díky tomu nemá na systém vliv neustálé oddalování hvězd,“ doplnila Carterová.
„Tak, to je ono,“ souhlasila Anička a pokračovala: „Ten přístroj se prostě jen položí na polokouli uprostřed DHD a jakmile je adresa zadána, stiskne se tlačítko na něm, nikoli na panelu. Přístroj stisk prostě jen přenese pod sebe a zároveň během oné komunikační vteřiny vyšle ke druhé bráně signál, který znemožní její aktivaci. Vznikající červí díra jednoduše přeskočí na naši bránu, která je vůči tomuto signálu díky novým krystalům imunní.“
„To je hezké,“ konstatoval Jack.
„Je to geniální a přitom naprosto jednoduché,“ zářila Carterová. Jenom ji trochu mrzelo, že se na tom nemohla nijak podílet.

jak s tim bonusem???? Chtělo by to druhé vydání, ne?

Tak a tady následuje další část, užijte si ji

„Kdybyste cokoliv potřebovali, zeptejte se na recepci, je tam, moje kamarádka Verča. A…-,“
„Taky Češka?“ přerušil ji Jack. Aničku s úsměvem přikývla.
„A tady je na mě spojení, až vám dají komunikátory.“
„Chci ty samý, jako měli ve Star Treku!“ zavolal na ni plukovník, když už se měla k odchodu.
Ubytovali je vlastně jen v takovém malém hotýlku. Nebyl o moc větší než lepší vila, ale zase byl útulný. Kdo by čekal, že každý dostane svůj pokoj, mýlil by se. Všechny věci jim přinesli do jednoho velkého v podkroví. Většině týmu, přesněji řečeno třem čtvrtinám, to vůbec nevadilo. Jen Sam se na jeden pokoj dívala trochu podezíravě a okamžitě letěla do koupelny. Zaharašil klíč v zámku a vypadalo to, že se dveře odemknou až za dlouho.
Daniel si sednul na postel a otevřel svůj kufr. Bylo v něm pár košil, čisté kalhoty, náhradní klobouk proti slunci, kontaktní čočky, velký tikající budík a fotka Šarí, kterou pořídil při úplně první návštěvě Abydosu. A pak se tam ještě něco lesklo v rohu… á, už si vzpomněl a hmátl po jakémsi balíčku.
„Danieli, ty sis vzal svačinu?“ nechápal Jack.
„Ehm, než si zvyknu na místní kuchyni…“ vysvětlil Daniel a zakousl se do řízku mezi dvěma chleby. Ne že by voněl zrovna vábně.
Teal´c si kolem postele zaplil snad desítky svíček (co byla jeho téměř jediná výbava) a složil nohy v tureckém sedu připraven započít obřad kelno´reem.
„Teal´cu, jaffové nedělají takové to hahmmm, hahmmm, hahmmm jako budhisti?“ zeptal se plukovník.
Teal´c otevřel pravé oko a podíval se na něj. „Ne, O´Neille,“ odpověděl a zase oko zavřel.
Jack se svalil na postel a miniaturním zat´n´ktelem, vlastnoručně vyrobeným dárkem od Carterové k Vánocům, si střídavě znehybňoval ukazováček na pravé a levé ruce.
Sam z koupelny nevycházela ani po půl hodině, co opustila sprchu. Za další půl hodiny zaslechli nezaměnitelný zvuk fénu. Vše bylo již na dobré cestě, alespoň si to mysleli.
Umělé sluníčko nad Městem bran ji dávno zapadlo, zhaslo a na černém stropě obrovské jeskyně se rozzářila souhvězdí pospojovaná do stejných symbolů jako na bráně. Sam v županu vyšla z koupelny.
„Už je volno,“ oznámila naprosto nevzrušeně.
Teal´c otevřel jedno oko, aby ho vzápětí zavřel a s nejvážnějším výrazem, jaký uměl, pokračoval ve svém kelno´reem.
Jack, kterého už hra s malým zat´n´ktelem dávno omrzela, ležel na posteli a četl si časopis Minnesotská štika. Když uslyšel Carterovou, poznamenal cosi jako: „Opravdu? To byla rychlost.“
Daniela unavily řízky, proto už dávno spal. To ovšem neměnilo nic na tom, že se stále tvářil velmi inteligentně.
Asi po deseti minutách, co si Carterová lehla do postele, už všichni spali. Na ráno naplánovali poradu, jak stráví příští den a kde začnou s pátráním.

První se do umělých slunečních paprsků Města bran probudil Daniel. Usoudil, že řízky s chlebem se k snídani moc nehodí a šel se rovnou osprchovat. Bože to bylo ale starostí, když se znovu stanete smrtelníky. Sprchování ještě ušlo, ale chození na záchod, holení, nasazování kontaktních čoček… Daniel doporučoval povznesení při každé příležitosti.
Vlastně nebyl úplně první vzhůru. Teal´c bděl stále, protože něco jako spánek je Jaffům cizí. Četl si na balkoně komiksového Spidermana.
Poté, co se probudila Carterová a strávila svoji další půlhodinku v koupelně a Daniel maličkým zat´n´ktelem probudil Jacka, mohli začít plánovat.
„Kam byste šli jako goa´uldský špion na prvním místě?“ chopil se slova Daniel.
„Založil bych nějaký pochybný spolek a vydával se za boha,“ navrhl plukovník.
„Snažil by se najít všechny strategické informace,“ zahřímal Teal´c.
„Ano. A kde by je našel?“
„Nejspíš v centrálním počítači,“ postřehla Sam.
„Možná, ale vzpomeňte si, co nám říkala Anička.“
„An-čka, milá holka.“ To byl Jack.
„Že všechno je v knihovně,“ zareagovala znovu Sam.
„Dobrá, jdeme si poklábosit s nějakými knihomoly. Danieli,“ ušklíbl se Jack, „veď nás.“
Než se rychlovlakem dopravili k té obrovské budově, dopřáli si pořádnou snídani. Konečně něco jiného než nějaké želé z kantýny na pozemské základně. I když z jídel tam podávaných vypadaly úhledné bábovičky z želatiny ještě nejvábněji.

„Zdravíčko,“ pronesl Jack hlasitě ve vstupní hale knihovny jakési postarší recepční. Než stihla pozdrav opětovat, několikrát se vrátila dunivá ozvěna.
„Vítám vás v naší knihovně,“ uvítala je. „Vy budete jistě plukovník O´Neill a vaše SG-1.“ Měla zvláštní přízvuk, který trochu připomínal mluvu Cathrin, té, jejíž otec objevil v Egyptě Hvězdnou bránu.
„Nejste náhodou Češka?“ nadhodil Jack.
„Ne, plukovníku, jsem Maďarka. Anetta Béhéscabová. Těší mě.“
„Nás také,“ zakoktal Jack a představil zbytek týmu.
„Mohli bychom se zde více porozhlédnout a zeptat se na pár věcí?“ To byl Daniel.
„Ale jistě, jděte dál a řekněte kolegyni.“
Vstoupili do velkého sálu s dvěma ochozy a nesmírně vysokým stropem, na prostředku proskleným. Výzdobu tvořily povětšinou různě umístěné symboly z brány. Na zdech visely dlouhé desky se sedmimístnými adresami spřátelených světů. Symbol výchozího místa, Země, vždy vévodil.
Vstříc jim vyšla asi čtyřicetiletá žena s dlouhými tmavými vlnitými vlasy a zopakovala uvítání. Ač bývají knihovnice většinou vlezlé důchodkyně závislé na antidepresivech, tahle působila celkem příjemně.
„Alespoň že tu nemusíme trčet s tou-,“ zamyslel se plukovník nad jménem, „Barakudou.“
Dalšího vyptávání se ujala Carterová. „Zde si můžeme zjistit úplně všechno o základně?“
„Ano, máme zde uloženy plány, projekty a dokumenty o stavbě jak v psané, tak digitální podobě, ale to vám už jistě říkala Anička.“
„Ano, říkala, ale chtěli bychom o tom vědět víc,“ prozradil Daniel. „Je to dost nebezpečné, když si každý může najít, no řekněme, strategické informace.“
„Ale pane-,“
„Doktor Daniel Jackson.“
Ale pane Jacksone, sem se přece nikdo cizí ze Země nedostane.“
„A co tu děláte vy a dalších asi tisíc lidí?“ podotkl plukovník.
„Všichni byli pečlivě vybráni a sledováni delší dobu, než sem mohli jít.
„No dobrá a co Tokrové nebo Tolláni?“
„S tím si jistě poradili také. Mimo to zde máme zařízení, které monitoruje každého příchozího a sleduje, co si prohlíží za materiály. Pokud se jedná o něco, co by mohlo být, jak říkáte, strategického významu, okamžitě jsou upozorněny příslušné orgány, které provedou další zkoumání.“
„Pak je ten systém tedy dokonalý,“ konstatoval Teal´c.
„Ne, ne tak docela,“ řekl Daniel a pozvedl ukazováček na levé ruce. V očích se mu zajiskřilo. „Zaměstnanci mají volný přístup ke všemu, aby mohli provádět inventury, nemám pravdu?“
„Ano, to máte.“
„Danieli, ty jsi snad dělal v knihovně?!“
„Pár týdnů jsem měl na vysoký brigádu. To už je dávno.“
„A všichni zaměstnanci byli doporučeni už ze Země?“ zeptala se major Carterová.
„Ne, to ne, několik jsme jich přijali až na místě. Přece nám ze Země nebudou určovat, kdo tu bude uklízet, že?“ knihovnice se zachechtala.
„Pak tedy potřebujeme vidět seznam všech zaměstnanců.“
„Ale jistě, pojďte za mnou,“ vyzvala je, aby ji následovali do kanceláře zamořené vonnými tyčinkami a obrázky koček.

„Maďarka, Češka, Čech, Slovák, Angličan…“ četl Jack seznam.
„Proč je tady tolik Čechů?“ zeptala se nakonec Sam.
„Mají tady asi desetkrát vyšší plat a při tom si tu mohou docela dobře užívat. O nic jiného jim nejde.“
„Všichni jsou dost mladí. Co řeknou doma?“ tázal se Daniel.
„e letí do Ameriky, to většině tamních rodičů stačí, aby se už na nic neptali. Za pár měsíců se vrátí, pošlou pohled s Grand Canyonem a pak zase letí. Jsou zavázáni naprostou mlčenlivostí.“
„Víte, paní-,“
„Linda Bartošková, Češka.“
„Děkuji,“ pokračoval Jack, „nemáte jejich fotky?“ pokynul hlavou k obrazovce se jmény.
„Ale jistě, -tak- a zobrazí vám celá karta.“ Knihovnice se zaculila a odešla z kanceláře.
Karta Lindy Bartoškové byla jako první. Nejdříve projeli všechna jména v abecedním seznamu, pak měly na řadu přijít celé karty.
„Žádné mi nepřipadá podezřelé,“ odtušil Teal´c.
„Á, já myslím, že máme problém.“ To byl Daniel. „Jacku, vrať to, prosím tě. Tak Vidíte?“
„Co máme vidět, Danieli?“
„Tady, dotkl se prstem obrazovky. Sára Osirisová.“
„Danieli, ty myslíš Sáru jako…“
„Osiris je řecky Usirev, Jacku,“ vysvětlil Daniel a dal zobrazit celou kartu. Z fotky se na ně mazaně usmívala Sára alias Usirev v celé své kráse.
„Proboha jak se sem mohla dostat?“ divila se Sam.
„Sára ví, jak se chovat v lidské společnosti. Nebyl to pro ni žádný problém.“
„A tomu tady říkají dokonalý bezpečnostní systém,“ ušklíbl se Jack.
„Usirev byl mezi Goa´uldy známý svou mazaností. Mnoho jich s ním vedlo vleklé války, a proto ho nakonec uvěznili,“ objasnil Teal´c.
Do kanceláře se vrátila knihovnice a když viděla, že už se tým skoro balí, otázala se, jestli našli, co hledali.
„Mmm, mohli bychom se vás na něco zeptat?“ promluvil Daniel.
„Ovšem, doktore Jacksone.“
„Kdy chodí Sára Osirisová do práce?“
„Á, tu tady teď nenajdete, má čtrnáct dní dovolenou. Ale myslím, že alespoň tento týden je ještě ve městě. Říkala, že ten druhý navštíví své rodiče v Řecku.“
„V Řecku?“
„Ano, pochází odtamtud. Vždyť má i typicky řecké jméno.“
„Jo, to má,“ kývl Daniel. „Děkujeme.“ Poté opustili tento monumentální stánek vědění, aby nalezli klidné místo v parku poblíž.
„Vypadá to, že budeme muset najít jinou stopu,“ řekl opět vážně Teal´c.
„Pochybuji, že se odváží opustit město a vydá se na Zem, jak říkala ta knihovnice. Určitě se tu bude dál snažit, aby potěšila Anubise,“ připojila se Sam. Nyní se všichni seděli na pečlivě posečeném trávníku. Teal´c odněkud vytáhl banán a s chutí se do něj zakousl. Jack se ujistil, že Daniel nechce rozbalit další řízky a zeptal se ho, co by asi Sára mohla udělat.
„Není dnes pátek?“ zeptal se pro sebe Daniel.
„Proč?“ podívala se na něj Sam tázavě.
„Hmm, něco mě napadlo,“ odpověděl Daniela bylo na něm vidět, jak přemýšlí.

...pokračování příště...

Nechci toho moc říkat dopředu, ale mám takový dojem, že tohle je okamžik, kdy se to trochu zvrhne

Moc hezký děkuji

2Sopdet: Chystám rozšířené vydání Posledního Antika - trochu delší konec

2RomanArts:Bylo mi potěšením

Máš fakt talen u většiny lidí co píše povídky s přibývajícímy přízpěvky klesá kvalita (což bylo i u mě), ale ty to jen zdokonaluješ

tak to jsem natěšená.....

Válíš, paráda...