Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
Většinou vztahy v nejrůznějších seriálech, zvlášť v sci-fi žánru bývají dle mého názoru nudné, lehce ohrané. Muž se ženou. No, ale co když se zamiluje žena do ženy? Nebo spíše vlčice do ženy?
To už nechám na Vás ... přečtěte si tuhle povídku a uvidíte
,, Nic to není, vážně!" vymlouvám se, když se mi mladá doktorka Kellerová snaží očistit menší ránu po střelbě z minulé výpravy, ale nenechá se odbít.
Je mi sympatická. Velmi. Vypadá opravdu "nevinně", místy bázlivě, ale já vím, že pod svým lékařským oblekem se skrývá citlivá a krásná žena, plná citu a něhy na rozdávání. Má v mém srdci zvláštní místo, kterému zatím nerozumím ... zatím.
V lidském životě jsme tak přibližně stejně staré a dávno mi nabídla tykání. Nemám problém. Dle mého názoru je to osobnější a tykala bych i Teyle, kdyby mi to navrhla první. Přece jen je mezi námi trochu větší věkový rozdíl než s Jennifer.
Nemůžu připustit, že Teyla v kožené bundě vypadá opravdu přitažlivě, ale čím déle ji poznávám, cítím, že ji beru jako starší sestru, kterou jsem nikdy neměla.
,, Neodmlouvej a drž. Nic vážného to sice není, ale musím tě ošetřit desinfekcí a zašít," usměje se Kellerová.
Později na chodbě.
,, Jak vám je?" vyptává se mě Teyla. ,, Jane?" opakovala po chvíli ticha. Zřejmě jsem se zamyslela, nedokázala pustit oči z ošetřovny.
,, Jsem v pořádku. Doktorka Kellerová mi ránu zašila. Nic to není. Děkuji za optání," vyhýbavě uhnu pohledem.
Teyla: ,, Mohu se na něco zeptat?"
Já: ,, Samozřejmě."
Teyla: ,, Když jste běžela hledat ZPM. Proč jste se vrátila? Jak jste věděla, že potřebujeme pomoc?"
Já: ,, Zřejmě šestý smysl. Něco mě táhlo zpátky. Tušila jsem, že je něco špatně a nemohla jsem dopustit, aby se vám něco stalo."
Teyla se mírně přikrčila a pohladila mně po šíji. Tak moc jsem si přála být v lidské podobě. Vše by bylo jednodušší.
Nastala noc. Noční osvětlená Atlantida. Opravdu skvostný pohled. I když mi zde chybí lesy, hory nebo tekoucí řeka, ale tohle město má svou "duši", která se mi zamlouvá. Ležím ve svém pokoji na vyvýšené, dřevěné posteli přes kterou je přehozena kožešina z jelena nebo jiného kopytníka.
Nemůžu usnout. Oba měsíce svítí tak jasně a já zjišťuji, že svoje touhy neskryji na dlouho. Ať jsem vlk nebo žena.
(něco slyším. Zvuky podivného klapání vycházejí z ventilátorů.)
,, Co to sakra je?" výjdu na chodbu, kde stojí John s nechápavým výrazem.
John: ,, Slyšíš to taky? Už jsem měl obavu, že mi začíná klepat v hlavě."
Já: ,, Jasně, že to slyším. Jde to z ventilátoru. Nemůže to být pokažená klimatizace?"
Náhle uslyšíme křik z Teylina pokoje, kde se oba rychle rozeběhnem a to co následně vidíme, nás znepokojí. Na Teyliné hrudi se pohybuje velký, robotický brouk. Jak z hororru "Vetřelec"! Čeká na jakýkoliv prudší pohyb a Teyla sotva popadá dech. Takové probuzení vážně nečekala.
(John vytahuje zbraň se záměrem brouka zastřelit)
Já: ,, Ne! Počkejte! Podívejte se tamhle! Když ho zastřelíte, vrhnou se na ostatní, " ukázala jsem na roh místnosti, kde se brouků hemžilo nejmíň 20.
John: ,, Nějaký jiný nápad?" odsekl John nedůvěřivě.
(přišli McKay a Ronon, které křik probudil)
Brouk neustále stál na Teyle a vydával podivné zvuky. Znělo to jako řeč. Náhle jsem se na něj dokázala napojit.
McKay: ,, Na co sakra čekáš? Zastřel ho!"
John: ,, Nemůžu. Podívej." ukázal John na zmińovanou flotilu, připravenou k útoku.
S vrčením, otevřenou tlamou a vyceněnými zuby jsem s jistotou kráčela k posteli. To co jsem cítila byly smíšené pocity mně i robota ... pocity robota, Vztek, zlost, obavy, strach, bolest...
Netrvalo dlouho a začala jsem s robotem "komunikovat". Chtěla jsem odvést pozornost a začala mu nevědomky vyhrožovat. Zadařilo se ... ikdyž ne podle plánu.
Pozornost jsem odvedla dokonale. Brouk utekl, ale ostatní nás začali napadat a to už nikdo s použitím zbraně neváhal, ale po zastřelení jednoho se vyrobili dva! Rychle jsme utekli a zablokovali dveře. Mířili jsme do řídící místnosti.
,, Co se to tady děje? Co jsou zač?" dorazila i velitelka Carterová.
,, Jsou to zvědi. Nejspíš je poslali Wraithové, aby zjišťovali informace. Kdyby chtěli zabít Teylu, udělají to dávno a nikdo by se nic nedozvěděl" oznámil McKay.
Vážně potěšující okolnost! Mezitím se Ronon i s družinou vydali bránit ošetřovnu a já poprvé pociťuji obavy o Jennifer.
John: ,, Co to děláš?" hodí pohled na McKay.
McKay: ,, Nabourali se do našich počítačů! Nejdou uzavřít dveře! Nejde nic! Musíme jim odpojit signál. Musí mít nějakého vůdce. Jsou to jen stroje, řídí se příkazy. Když odpojíme toho hlavního, měly by se odpojit všechny."
John: ,, Jenže já si žádného nápisu na zádech JÁ TADY VELÍM, nevšiml."
,, Ten na mé hrudi! Mluvila s ním Jane a pak utekl! Co jsi mu říkala?" dodala Teyla.
Já: ,, Nemám ponětí. Jednala jsem instiktivně."
McKay: ,, Jo to bude on!"
John: ,, Musíš ho nějak nalákat, přivolat abychom ho mohli zastřelit. Opravdu nevíš, jak ses s ním spojila?"
Správná otázka podplukovníku Shepperde. Kdybych to věděla, tak to udělám.
Já: ,, Neumím se záměrně napojit jak Teyla. Udělala jsem to v obraně Teyly, nepamatuju si jak."
Teyla: ,, Budu návnada!"
John: ,, No to nemyslíš vážně?"
Teyla: ,, Máte někdo lepší nápad? Třeba když tam půjdu ..."
McKay: ,, To by mohlo vyjít."
Věděla jsem, že je rozhodnutá a nemá cenu diskutovat. Na to nebyl čas. Jen si říkám, zda se nechce rovnou postřelit, abych měla lepší motivaci. Teyla si vzala pouze dřevěné tyče, bez vesty ani pistole. Bláznivá ženská, vážně.
Na detektoru života, který jediný záhadným způsobem zůstal v provozu, našel McKay jednu místnost, která zůstala nedotčena.
Vešla jsem dovnitř po boku Teyly. Obě přesvědčené, že brouk je zde.
Byl. Krčil se v rohu místnosti a syčel.
,, Sakra! Sakra, sakra, sakra! To není dobrý, ... to je skoro špatný" nadával McKay.
Všichni brouci se začali stahovat do naší místnosti. Dveře se zavřely a zablokovaly a tým se marně snažil dveře otevřít nebo se prostřílet dovnitř.
Teyla boj zvládala a já se snažila všemožně "prokousat" k hlavního zvědovi. Náhle boj ustal. Má mysl se projila s jeho myslí.
,, Teylo! Jane! Jste v pořádku? Ozvěte se! McKay se snaží nabourat do vnitřního systému. Vydržte!" oznámila jednohlasně spolu s Johnem velitelka Carterová.
Teyla věděla, že nesmí vyslovit jediné slůvko. Teď nebo nikdy.
,, Tak pojď!" zařvala jsem z plných plic.
Dveře se otevírají, všichni jsou v pořádku, roboti se změnili na prach, ale my zdaleka nejsme u konce. Co všechno stihli zvědi poslat Wraithům? To se uvidí.
Je mi sympatická. Velmi. Vypadá opravdu "nevinně", místy bázlivě, ale já vím, že pod svým lékařským oblekem se skrývá citlivá a krásná žena, plná citu a něhy na rozdávání. Má v mém srdci zvláštní místo, kterému zatím nerozumím ... zatím.
V lidském životě jsme tak přibližně stejně staré a dávno mi nabídla tykání. Nemám problém. Dle mého názoru je to osobnější a tykala bych i Teyle, kdyby mi to navrhla první. Přece jen je mezi námi trochu větší věkový rozdíl než s Jennifer.
Nemůžu připustit, že Teyla v kožené bundě vypadá opravdu přitažlivě, ale čím déle ji poznávám, cítím, že ji beru jako starší sestru, kterou jsem nikdy neměla.
,, Neodmlouvej a drž. Nic vážného to sice není, ale musím tě ošetřit desinfekcí a zašít," usměje se Kellerová.
Později na chodbě.
,, Jak vám je?" vyptává se mě Teyla. ,, Jane?" opakovala po chvíli ticha. Zřejmě jsem se zamyslela, nedokázala pustit oči z ošetřovny.
,, Jsem v pořádku. Doktorka Kellerová mi ránu zašila. Nic to není. Děkuji za optání," vyhýbavě uhnu pohledem.
Teyla: ,, Mohu se na něco zeptat?"
Já: ,, Samozřejmě."
Teyla: ,, Když jste běžela hledat ZPM. Proč jste se vrátila? Jak jste věděla, že potřebujeme pomoc?"
Já: ,, Zřejmě šestý smysl. Něco mě táhlo zpátky. Tušila jsem, že je něco špatně a nemohla jsem dopustit, aby se vám něco stalo."
Teyla se mírně přikrčila a pohladila mně po šíji. Tak moc jsem si přála být v lidské podobě. Vše by bylo jednodušší.
Nastala noc. Noční osvětlená Atlantida. Opravdu skvostný pohled. I když mi zde chybí lesy, hory nebo tekoucí řeka, ale tohle město má svou "duši", která se mi zamlouvá. Ležím ve svém pokoji na vyvýšené, dřevěné posteli přes kterou je přehozena kožešina z jelena nebo jiného kopytníka.
Nemůžu usnout. Oba měsíce svítí tak jasně a já zjišťuji, že svoje touhy neskryji na dlouho. Ať jsem vlk nebo žena.
(něco slyším. Zvuky podivného klapání vycházejí z ventilátorů.)
,, Co to sakra je?" výjdu na chodbu, kde stojí John s nechápavým výrazem.
John: ,, Slyšíš to taky? Už jsem měl obavu, že mi začíná klepat v hlavě."
Já: ,, Jasně, že to slyším. Jde to z ventilátoru. Nemůže to být pokažená klimatizace?"
Náhle uslyšíme křik z Teylina pokoje, kde se oba rychle rozeběhnem a to co následně vidíme, nás znepokojí. Na Teyliné hrudi se pohybuje velký, robotický brouk. Jak z hororru "Vetřelec"! Čeká na jakýkoliv prudší pohyb a Teyla sotva popadá dech. Takové probuzení vážně nečekala.
(John vytahuje zbraň se záměrem brouka zastřelit)
Já: ,, Ne! Počkejte! Podívejte se tamhle! Když ho zastřelíte, vrhnou se na ostatní, " ukázala jsem na roh místnosti, kde se brouků hemžilo nejmíň 20.
John: ,, Nějaký jiný nápad?" odsekl John nedůvěřivě.
(přišli McKay a Ronon, které křik probudil)
Brouk neustále stál na Teyle a vydával podivné zvuky. Znělo to jako řeč. Náhle jsem se na něj dokázala napojit.
McKay: ,, Na co sakra čekáš? Zastřel ho!"
John: ,, Nemůžu. Podívej." ukázal John na zmińovanou flotilu, připravenou k útoku.
S vrčením, otevřenou tlamou a vyceněnými zuby jsem s jistotou kráčela k posteli. To co jsem cítila byly smíšené pocity mně i robota ... pocity robota, Vztek, zlost, obavy, strach, bolest...
Netrvalo dlouho a začala jsem s robotem "komunikovat". Chtěla jsem odvést pozornost a začala mu nevědomky vyhrožovat. Zadařilo se ... ikdyž ne podle plánu.
Pozornost jsem odvedla dokonale. Brouk utekl, ale ostatní nás začali napadat a to už nikdo s použitím zbraně neváhal, ale po zastřelení jednoho se vyrobili dva! Rychle jsme utekli a zablokovali dveře. Mířili jsme do řídící místnosti.
,, Co se to tady děje? Co jsou zač?" dorazila i velitelka Carterová.
,, Jsou to zvědi. Nejspíš je poslali Wraithové, aby zjišťovali informace. Kdyby chtěli zabít Teylu, udělají to dávno a nikdo by se nic nedozvěděl" oznámil McKay.
Vážně potěšující okolnost! Mezitím se Ronon i s družinou vydali bránit ošetřovnu a já poprvé pociťuji obavy o Jennifer.
John: ,, Co to děláš?" hodí pohled na McKay.
McKay: ,, Nabourali se do našich počítačů! Nejdou uzavřít dveře! Nejde nic! Musíme jim odpojit signál. Musí mít nějakého vůdce. Jsou to jen stroje, řídí se příkazy. Když odpojíme toho hlavního, měly by se odpojit všechny."
John: ,, Jenže já si žádného nápisu na zádech JÁ TADY VELÍM, nevšiml."
,, Ten na mé hrudi! Mluvila s ním Jane a pak utekl! Co jsi mu říkala?" dodala Teyla.
Já: ,, Nemám ponětí. Jednala jsem instiktivně."
McKay: ,, Jo to bude on!"
John: ,, Musíš ho nějak nalákat, přivolat abychom ho mohli zastřelit. Opravdu nevíš, jak ses s ním spojila?"
Správná otázka podplukovníku Shepperde. Kdybych to věděla, tak to udělám.
Já: ,, Neumím se záměrně napojit jak Teyla. Udělala jsem to v obraně Teyly, nepamatuju si jak."
Teyla: ,, Budu návnada!"
John: ,, No to nemyslíš vážně?"
Teyla: ,, Máte někdo lepší nápad? Třeba když tam půjdu ..."
McKay: ,, To by mohlo vyjít."
Věděla jsem, že je rozhodnutá a nemá cenu diskutovat. Na to nebyl čas. Jen si říkám, zda se nechce rovnou postřelit, abych měla lepší motivaci. Teyla si vzala pouze dřevěné tyče, bez vesty ani pistole. Bláznivá ženská, vážně.
Na detektoru života, který jediný záhadným způsobem zůstal v provozu, našel McKay jednu místnost, která zůstala nedotčena.
Vešla jsem dovnitř po boku Teyly. Obě přesvědčené, že brouk je zde.
Byl. Krčil se v rohu místnosti a syčel.
,, Sakra! Sakra, sakra, sakra! To není dobrý, ... to je skoro špatný" nadával McKay.
Všichni brouci se začali stahovat do naší místnosti. Dveře se zavřely a zablokovaly a tým se marně snažil dveře otevřít nebo se prostřílet dovnitř.
Teyla boj zvládala a já se snažila všemožně "prokousat" k hlavního zvědovi. Náhle boj ustal. Má mysl se projila s jeho myslí.
,, Teylo! Jane! Jste v pořádku? Ozvěte se! McKay se snaží nabourat do vnitřního systému. Vydržte!" oznámila jednohlasně spolu s Johnem velitelka Carterová.
Teyla věděla, že nesmí vyslovit jediné slůvko. Teď nebo nikdy.
,, Tak pojď!" zařvala jsem z plných plic.
Dveře se otevírají, všichni jsou v pořádku, roboti se změnili na prach, ale my zdaleka nejsme u konce. Co všechno stihli zvědi poslat Wraithům? To se uvidí.
