Kapitola první: ZRÁDCI
Plukovník Sheppard otevřel oči. Po prvotním mžourání zjistil, že nad hlavou má šedý betonový strop. Poté jeho zrak sklouzl na budík, který ležel na nočním stole vedle postele, ukazoval 06:28. Opět pohlédl na strop a rozhlédl se i po místnosti, viděl otevřenou skříň, televizi, psací stůl s notebookem a ledabyle přehozenou zelenou uniformu s inisigniemi SG-4 přes židli. Jako už po několikáté za poslední měsíc a půl mu došlo, že už není na Atlantidě daleko v galaxii Pegase, a že i s jeho pomocí Země odvrátila útok Wraithů, kteří zachytili informaci o poloze modré planety z alternativního vesmíru. Po srovnání se s realitou jako každé ráno vstal, udělal hygienu a šel posnídat do jídelny. Po chodbách SGC korzovali vojáci, vědci, zástupci IOA, zkrátka běžný den na základně, tu a tam se z rozhlasu ozvalo hlášení typu „doktor Lee, nechť se dostaví do laboratoře v 27. podlaží-naléhavé“ a podobně. Došel k výtahu a čekal. Mezitím se pozdravil s Walterem, který měl namířeno do místnosti s bránou. Oba nastoupili. Přirozené ticho narušil až John.
„Waltře, co je nového, máme už něco od našich lodí?“
Walter se zamyslel a pak odpověděl.
„Pane plukovníku v noci se ozval plukovník Caldwell z Daedala. Hlásil vstup do Mléčné dráhy, a že na naší orbitu dorazí asi za týden. Poškození si vyžádalo opravy, a pak-hledali zbylé dvě lodě, které se postavili Wraithům na konci galaxie Pegase.“
„A?“ zeptal se John.
„Objevili jen Sun Tzu, opuštěnou jak od lidí, tak i od stíhaček. Plukovník Caldwell, uvažoval i o vlečení Sun Tzu k Zemi, ale loď by po té bitvě nevydržela vstup do hyperprostoru.“
„Takže jsme ji nechali někde na okraji Pegasu opuštěnou?“ zaparkoval tázavým pohledem na Walterově tváři.
Slovní odpovědi se již nedočkal, Walter jen pokrčil rameny a vystoupil. John pokračoval ještě o dvě podlaží výš.
Měl namířeno k jídelně, kde už viděl přes otevřené dveře sedět u stolu doktora McKaye. Nemohl si nevšimnout, jak se Rodney cpe. Vzal tedy tác a u pultu si naložil míchaná vajíčka, toasty a oblíbené modré želé. Cestou si ještě načepoval čaj a jahodový džus. Přisedl si k Rodneymu a pozdravil ho. Rodney zabrán do své snídaně na pozdrav neodpověděl, jen pokýval hlavou, že ví o jeho přítomnosti a dál posílal do úst jednu naplněnou lžíci za druhou. John znal Rodneyho apetit, ale nikdy nepřestával žasnout nad tím, kolik toho tento geniální vědec dokáže spořádat. Když Rodney dohltal i poslední sousto, oblízl se, a až pak pozdravil Johna.
„Co je na mě tak zvláštního, Shepparde?“ položil hned po pozdravu otázku.
„Nic, jen za celou tu dobu nechápu, jak je možný, že toho sníš tolik co Ronon. A kecy o nervech a apetitu si odpusť Rodney, teďka si v klidu, nehrozí ti žádné nebezpečí a i přes to se láduješ, jak Jeníček s Mařenkou.“
Rodney se nezmohl na žádnou odpověď a sledoval, jak se John poprvé zakousl do toastu.
„V noci se ozval Caldwell,“ pokračoval John s plnou pusou.
„Vim o tom, jsou prý na hranici Mléčné dráhy. Hned se budu cítit bezpečnějc, když bude na oběžné dráze alespoň jedna loď,“ uklidňoval sám sebe Rodney.
„Jak to jedna loď? Máme na orbitě dva Ha‘taky od svobodných Jaffů,“ podivil se John, který dojídal poslední sousta prvního toastu.
„No právě, myslel jsem loď, ne něco, co si uvnitř svítí kadidlem a vůbec to tam vypadá jako ve staroegyptském muzeu,“ jízlivě poznamenal Rodney, který už ovšem odpovídal duchem mimo, neboť zíral za Johnova ramena na kuchařku, která právě skládala z tácu do chladícího boxu další poháry s želé.
John si všiml, že Rodney dává spíš už pozor na to, co se děje za ním, než že věnuje pozornost tomu o čem se baví, a tak vzal do ruky svůj pohár s modrým želé, zvedl ho z tácu a dvakrát jím mihl před očima svému spolusedícímu. Rodney se vrátil duchem zpět a pronesl podrážděné „Co je“.
„Rodney, Daedalus našel Sun Tzu opuštěnou, počítám, že Apollo evakuovalo čínskou posádku na svoji palubu, jenže o Ellisovi a jeho lodi nevíme vůbec nic. Sun Tzu se prázdná vznáší ve vesmíru a počítám, že Číňani budou chtít svou loď zpátky. Začni přemýšlet o tom, jak ji opravit ve vesmíru.“
Rodney nenechal svého přítele už dokončit myšlenku a skočil mu do řeči.
„Ráno mi stejnou otázku položil i generál Landry, obávám se, že ve volném prostoru ji nebudeme schopni opravovat. Dostal jsem rozkaz, po obědě se vracím zpátky do Texasu na zapojování Asgardu v Hammondovi. Promluvím o tom se Sam, ale víš… no… tohle nebude v našich možnostech. Jde o velké zásahy do opravy pláště, mohlo by to trvat i … no dlouho.“
„Však ty něco už vymyslíš,“ usmál se šibalsky John a dojedl poslední sousto své snídaně.
Rodney protáhl obličej, otevřel ústa a ve tváři mu zkameněl překvapený výraz, ale než stačil najít správná slova, John mu strčil lžíci želé přímo do pusy, mrkl jedním okem a pronesl:„Přemejšlej doktore McKayi“. Pak se zvedl, strčil načatý pohár před Rodneyho a šel zanést tác se špinavým nádobím.
„Jenže jde o to, že ve volném vesmíru nebude loď ukotvená, nebude se na ní dát pracovat tak dlouho, a to už nemluvím ani o tom, že tam nebude těžká technika… jako jeřáby, lisy… Shepparde, je toho moc,“ vypočítával úskalí volajíc za plukovníkem, ale ten ho již nevnímal.
Bylo za deset minut osm. John přemýšlel, co bude dělat ve zbývajícím volném čase, brífink s generálem Landrym, panem Woolseym měl být až v devět. Ve svém pokoji být však nechtěl, byl zvyklý z Atlantidy na krásné prostorné a prosvětlené ložnice, jenže ubikace SGC mu připomínaly spíš tajná vězení ve zničené oblasti 51. Nastoupil do výtahu, a až v něm ho napadlo navštívit doktora Jacksona. Výtah opustil v podlaží, kde měl doktor Jackson svoji pracovnu, prošel chodbou a zaklepal na dveře. Chvíli se nic nedělo, pak se dveře otevřely a v nich se objevil Daniel s knihou v ruce.
„Dobré ráno doktore Jacksone, neruším?“
„I Vám plukovníku, pojďte dál, ne ne, nerušíte. Co vás ke mně přivádí?“ zeptal se Daniel a odložil knížku vedle počítače.
„Nic konkrétního, spíš jsem nechtěl být sám v pokoji, a.. no… byl jsem na snídani s Rodneym a…“
„… a zdejší ubytování Vám nevyhovuje, že?“ skočil mu do řeči Daniel.
„Máte pravdu nevyhovuje,“ pousmál se, „působí to na mě příliš klaustrofobicky,“ pokračoval.
„Nebo jako basa, že?“ doplnil ho Daniel. „I mě to tak kdysi připadalo, ale člověk si zvykne“.
„Někam jedete?“ zeptal se John, když si všiml na zemi zabalených věcí.
„Ne naopak v noci jsem přicestoval, byl jsem dva týdny na Atlantidě.“
„Takže byla to lepší návštěva než minule a předminule?“ usmál se na Daniela John a čekal na odpověď.
„Je to krásné město, plukovníku, jsem rád, že tu chvíli zůstane a budu v něm moct studovat historii Antiků,“ zasnil se, ale v zápětí si všiml udiveného výrazu v jeho tváři.
„Něco není v pořádku plukovníku?“ zeptal se, protože viděl, že John je tou informací zaskočen.
„Já jsem myslel, že se s Atlantidou vrátíme do Pegasu,“ reagoval překvapeně plukovník Sheppard, ale už nestihl dál pokračovat, protože chodbou se rozeznělo hlášení, která mu dávalo rozkaz, dostavit se do kanceláře generála Landryho.
John zaklepal na dveře generálovy pracovny a čekal na tradiční „vstupte“. To se ozvalo, vešel, postavil se do pozoru a zasalutoval.
„Pane generále, přišel jsem na váš rozkaz.“
„Pohov, posaďte se plukovníku. Zavolal jsem vás proto, že dnes odpoledne povedete naposledy SG-4 v jeho dosavadní sestavě, to jest vy, major Wallace, desátník Babbis a desátník Ince.“
„A důvod pane?“
„Důvod je ten, že Atlantida, kterou jste přemístil k Pearl Harboru, bude spadat pod velení SGC. Brána na Atlantidě je ze Země nepoužitelná, dá se sice vytočit, ale nedá se vytáčet z ní kvůli pegasskému DHD, tudíž brána je deaktivována. Major Lorne, který do konce týdne má na Atlantidě dočasné velení, bude převelen do SG-4 pod vaše velení plukovníku Shepparde, zbylé členy si vyberte sám.“
„Rozkaz pane,“ vstal, chtěl odejít, ale hlavou se mu prohnala myšlenka na to, co před chvílí slyšel od Daniela, u dveří se tedy otočil, sebral odvahu a zeptal se.
„Pane“, začal opatrně, „pochopil jsem správně od Daniela, že vy nebo IOA, nechcete odeslat Atlantidu zpět do Pegasu?“
„Plukovníku, IOA rozhodla, že v této situaci, kdy jsme přišli v oblasti 51 o Křeslo Antiků a o dvě lodě třídy Daedalus, si nemůžeme dovolit odeslat Atlantidu do jiné galaxie. Apollo je nezvěstné, Daedalus přiletí nejdříve za týden a kdoví v jakém stavu, Odyssey má svoje poslaní v Idě a Sun Tzu je opuštěná kdesi na okraji Pegasu, neschopna letu.“
„Generále,“ namítal John, „máme těsně před dokončením Hammonda a ve výstavbě je Gagarin pro Rusko.“
„Plukovníku, já jen iterpretuji rozkazy, nezáleží to na mně. Shepparde, posaďte se ještě na chvíli.“
John se usadil opět naproti generálovi. Byl rozčílen, nelíbilo se mu, že si Země chce nechat Atlantidu, která ji tak úplně nepatří a vzít lidem z Pegasu jediný bič, který platí na Wraithy a který platil i na Asurany.
„Johne,“ spustil generál Landry, „vím, co pro Vás Pegas znamená, vím, co jste udělal za práci v něm, ale v této situaci víc dělat nemohu. Stavíme ještě dvě další lodě, jedna ponese jméno Concorde, je pro Francii a Velkou Británii a další, Ilias, pro nás. Tyto lodě budou hotovy do 10 měsíců. Cílový stav by měl být 11 lodí pro planetární ochranu. Poté co SG-1 vyřídila Orie, je v naší galaxii relativní klid, slibuji Vám, že do Pegasu pošleme proti Wraithům další lodě, ale ne teď.“
John zůstal jako opařený, nečekal, že vláda a planetární ochrana bude mít zájem o tak silnou flotilu.
„Dobře, ale co budeme dělat teďka, to my jsme zodpovědní za probuzení Wraithů, generále, a nemůžeme nenést důsledky,“ dodal John.
„Teď, plukovníku, dělat moc nemůžeme. Na pomoc Pegasu jsme poslali tři lodě, ani jedna se zatím nevrátila…“ Generál se zarazil a vydal rozkaz: „Odchod!“.
„Generále, při vší úctě, do Pegasu jsme Apollo a Sun Tzu poslali ze strachu, že Wraithi dobijí Zemi, ne proto, že jsme chtěli pomoct v Pegasu a…“
„Odchod, plukovníku!“ zvýšil hlas generál a přerušil Johnovy výčitky.
Uposlechl – zasalutoval a odešel. Nešel však k sobě, šel navštívit Ronona, kterému chtěl nabídnout místo v jeho novém týmu. Prošel řídící místností u brány, a mířil k výtahům a chodbami k ubikacím.
U Ronona našel také Teylu, která ho přišla navštívit. John vylíčil, co se dozvěděl ráno od Rodneyho a také co ví od Daniela a generála Landryho. Oba dva se už na Atlantidě vyjádřili, že do boje s Wraithy půjdou i za hranicemi jejich galaxie, byli připraveni i položit životy, což vlastně Ronon udělal, ale nečekali, že se z Mléčné dráhy nedostanou zpět. Pro Ronona nebyl takový problém tento fakt přijmout, alespoň pro zatím, ale Teyla měla v Pegasu syna. Jak se tak bavili, co spolu prožili a kolika světy spolu prošli, si ani nevšimli, jak ubíhá čas. Ze vzpomínání je vyrušilo až zaklepání na dveře. Byl to Rodney, přišel se rozloučit před odletem na základnu v Texasu, kde se chystal ke spuštění Hammond. Přisedl ke stolu a zapojil se do hovoru. Shodli se, že na poražení Wraithů by bylo potřeba mít víc lidí, ale co hlavně potřebují, je Atlantida. Najednou se Rodney zasekl, zamyslel se, pak se začal usmívat a ve tváři se mu objevil triumfální výraz.
„Mám to.“
„Uneseme Atlantidu,“ prohlásil smrtelně vážně Rodney.
„A proč? Ty jsi se zbláznil, Rodney,“ pronesl překvapený Carson, který stál v otevřených dveřích.
„Neumíš klepat, doktore?“ vyčetl mu John způsob, jakým se vložil do hovoru.
„Já klepal, ale bavíte se tak vášnivě, že jste vůbec nevnímali, co se děje kolem,“ hájil se Carson.
„Máš po službě Carsone? Sedni si k nám a poslouchej, co se stalo.“
John Carsonovi v pár větách vylíčil, co se stalo, že Atlantida zůstává v Pearl Harboru. Ani Carsonovi se to nelíbilo. Chtěl se vrátit zpět a pomáhat léčit následky na planetách, kde aplikoval Michael Hoffanskou látku.
„No a jak to chceš udělat?“ vznesl podstatný dotaz Ronon.
„Odlétám za tři hodiny do Texasu, od zítra mám zapojovat na Hammondovi Asgard, to znamená, že bude fungovat i transportní zařízení, až ho zprovozním transportuji vás i s vybavením a municí do podvodního hangáru na Atlantidě. Bude mít zapnuté maskování, tudíž bude svěšen štít. Načasujeme to tak, aby tam byla noc, to znamená aby město bylo co nejprázdnější. Pak se přenesu za vámi a zvětším omračovací pole, které tam zůstalo ve zbytku jumperu po Michaelovi. Zkrátka uděláme to stejně jako on přepadl nás.“
„Rodney, to je prima plán, ale má jednu nevýhodu, nemůžeme odletět bojovat s Wraithy v pěti lidech“, namítl plukovník Sheppard.
Všichni se zamysleli. Došlo jim, že Atlantidu potřebují, ale už je nenapadlo, že bez posádky také nebude tak mocná. Teylu však napadlo, jak vylepšit Rodneyho plán.
„Johne, kolik lidí je teďka na Atlantidě, kteří byli v Pegasu?“ zeptala se.
John zapřemýšlel a pak ze sebe pomalu začal soukat odpověď.
„Je tam asi 40 lidí z SG týmů, kteří se starají o ochranu města, jako tomu bylo v Pegasu, velí jim Lorne, to jsou vojáci, pak asi 15 vědců, a další šťouralové z laboratoří, kteří jsou tam až od přistání na Zemi, pak personál kuchyně a tak, ale ti nebydlí ve městě… nevím. Proč se ptáš, Teylo?“
„Hele, jak jako šťouralové?“ dotkala se poznámka Rodneyho.
„Jsme vědci. Nebo alespoň někteří z nás, třeba jako já, ne jako Zelenka.“
„Tak proč jsi se ptala, Teylo?“ položil znova plukovník otázku.
„No protože, těm lidem si na Atlantidě dlouho velel, tudíž by tě mohli následovat a my bychom se k našemu boji zmocnili i lidí, nejen města.“
„A ti co nebudou chtít letět?“ položil dost podstatnou otázku Carson.
„Ty bychom vyložili v Mléčné dráze u nějaké brány a oni by mohli odejít na SGC,“ vložil se do hovoru do té doby mlčící Ronon.
„Jenže musíme to udělat během tří dnů, protože Lorne má být převelen do konce týdne ke mně do SG-4.“
„No a co to znamená?“ snažil se vytvořit si závěr Ronon, ale i ostatní se na Johna dívali, že ta otázka je na místě a kam tím vlastně míří.
„No… to znamená to, že vedení Atlantidy převezme do konce tejdne někdo, kdo v Pegasu nebyl, osobně si myslím, že když odvelí Lorna, že odvelí i jako stráž SG týmy z Pegasu, a nahradí je mariňáci i s vedenim.“
Všem došlo, že čas na provedení akce se krátí obrovskou rychlostí. Vlastně ho měli nedostatek ještě dříve, než celou misi stihli vymyslet. Zabrali se tak do hovoru, až je vyrušilo hlášení, že plukovník Sheppard se má dostavit do zbrojnice, protože se nechýlil čas na jeho misi s SG-4 na P3W-712. Rozloučili se, alespoň na chvíli, ale domluvili se, že se John staví ještě druhý den na projednání detailů. Šel ho doprovodit Rodney, který se ještě ve dveřích otočil k zbylé trojici.
„Na Atlantidě máme ještě jednoho silného spojence,“ podíval se do očí Johnovi a ten hned pochopil.
„Todda.“
Víc říkat nemusel, věděli všichni.
„Na shledanou, přátelé, a hodně štěstí,“ s těmito slovy zacvakl zámek u betonového pokoje, který obýval Ronon a ve kterém zůstali sedět ještě Carson s Teylou.
Cestou k výtahu se ještě chvilku bavili, když Rodneyho napadla ještě jedna věc.
„Mám se zeptat Radka?“
„Jo zeptej, ale až těsně předtím, než se přeneseš za námi a my budeme mít pod kontrolou loď.“
„Dobře.“
Pak zašli za roh a už jim zbývala jen jedna chodba, která dělila jejich cesty, John jel dolů do zbrojnice a Rodney nahoru do svého pokoje, zabalit věci a vyjet nahoru na povrch k vrtulníku. V těchto posledních pár společných metrech se najednou John zastavil, nechal udělat Rodneyho ještě asi tři kroky, než mu došlo, že kráčí sám a zastavil se také. Otočil se zpět k Johnovi.
„Tak co tam stojíš, nejdeš?“
„A co Jennifer?“ byla odpověď, kterou se John zeptal.
„Myslím na to celou dobu, co jsem řekl, co provedeme, Jennifer je s SG-12 a SG-15 do konce týdne na Langaře, kde pomáhá s chřipkovou pandemií. Nestihne se vrátit včas.“
„Tak ji tam můžeme vyzvednout,“ navrhl John a udělal k Rodneymu tři kroky, aby stáli vedle sebe.
„Ne!“ nezapochyboval ani na vteřinu Rodney. „Hodláme unést největší loď, kterou má Země k dispozici, nevíme co bude, třeba po nás Země později pošle lodě, staneme se zrádci, ohrozím svůj život, a to mě straší, ale o ní se bojím víc. Jennifer, má všechno před sebou, Lamová je s Odysseou pryč a Carson v tom jede s náma. Stane se hlavní lékařkou SGC.“
„Dobře, Rodney, dobře, je to tvoje rozhodnutí, ale musel jsem se zeptat.“
„Jo… no díky, tak se měj Johne a hodně štěstí.“
Stiskl mu ruku a podívali se navzájem do očí. V Johnových očích viděl odhodlání, ale opačně to bylo jinak. Rodneyho oči se leskly a bylo vidět, že bojuje sám se sebou, že bojuje s myšlenkou, že ztratí Jennifer a že možná nikdy neuvidí svoji sestru, nebo Zemi.
Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
. No, to by bylo úvodem asi všechno a ať se Vám pokud možno líbí.
bylo tam pár hloupých chybiček jako zýpíem (ZPM je lepčí) a další si teď honem po tom přívalu textu nevybavím, ale pokud je toto tvá prvotina, tak si myslím, že je to kvalitně odvedená práce a těším se na další díl za 14 dní 
každopápdně se těším na pokračování a pokud se budeš držet navozeného trendu, mohl by ses velice rychle vyhoupnout do společnosti těch lepších autorů 
