Přísahej na mou smrt - Reset:Padlý z nebe

Ahojte, je pravda, že jsem dlouho s žádnou povídkou nepřišla, ale dostala jsem nápad na nový ehm projekt, který nechci dávat do mých povídek už jen z toho důvodu, že by se to pletlo.
Vydávání povídek, tak u tohoto bodu si nejsem jistá, kdy jak kterou budu vydávat, ale doufám, že se udržím na nějaké pravidelnosti.
Jedná se o alternativní realitu, která se odpojuje někdy krátce po příchodu Woolseyho, jsem si jistá, že některé věci budu z děje zanedbávat, ale na ty předem upozorním.
Hlavní postavou je major Lorne a desátník Miranda Woodová. Povídková řada se jmenuje Přísahej na mou smrt.
Snad jen ještě, že první díl (úvodní povídku) dávám až do druhého příspěvku, pro lepší přehlednost.


Přísahej na mou smrt

1. Úvod - Poslední do čtverce - Majorův tým byl opět zredukován, jak se vypořádá s novým členem je už jen a jen na něj. Rozhodně se mu to však nelíbí.
2. Bouře - Mise, klid a pohodlí... a bláznivá umíněnost majora Lorna může dopadnout jakkoliv, zvlášť, když ho podporují podřízení.
3. Vlastní kousek světa - A je to tu zase... major Lorne a desátník Woodová netuší, kde se nacházejí, na tož, kde se nachází ten druhý z dvojice. Život prostě není fér...
4. Na poslední chvíli - Lorne se opět stává hrdinou dne a ke všemu probíhají nesmyslné přesuny lidí na Zemi.
5. Sbohem - Alan Smith odchází na Zemi, jak se s tím vyrovnají jeho přátelé a přítelkyně? A pro majora Lorna platí: Za dobrotu, na žebrotu.
6. Smíření s osudem - Alan Smith je stále pryč a nový doktor očividně není populární. Major s desátníkem jsou stále nezvěstní a ani pro ně není všechno lehké.
7. Druhá strana karty - Podzim se blíží, stejně jako zima. Nový psycholog a nová tajemství, která rozhodně nebudou radostná.
8. Na cestě - Cesta na jih může ukázat pochybnosti, stejně jako návrat z dovolené. Kdo ví, co bude pak?
9. Čas probuzení - Návrat do reality je někdy bolestivější, jindy klidný. Otázka je jak to zvládá Evan a Miranda...
10. Za pýchu se pyká - Pýcha předchází pád a její následky jsou někdy větší, než si dokážeme představit. Na Atlantis se bude střílet, kdo na koho? To se dozví jen málo kdo.
11. Jedno po druhém - Závěrečná část, uzavírající dobu Lorna a Woodové ve virtuální realitě.


Přísahej na mou smrt - RESET

1. Strachu se nezbavíš - prolog - Sny, sny a jen sny. Není nic nejhoršího, než když se vám zdají noční můry o člověku, kterému byste svěřili svůj život.
2. Splněná přání - Každý máme nějaké hloupé přání, které je pro nás spíše pošetilým snem.
3. Tak malý krok pro člověka... - Došli lidé už tak daleko, aby dokázali napodobit Antické vynálezy? Pokud ano, to ukáže jen čas...
4. Padlý z nebe - Je to jednoduché, proletí se, po cestě zpět naberou vědce a vrátí se... co by se tak asi mohlo stát?

První povídka je tu. Není nikterak dlouhá, jedná se spíše o úvod, seznámení s hlavními postavami. Příští povídka by měla být trošku nabitější. Neslibuji však, kdy další bude, protože to nevím. Každopádně doufám, že si alespoň tento úvod užijete.

Přísahej na mou smrt

Poslední do čtverce

„Tak tohle, ve vší úctě k vám, pane, nemůžete myslet vážně!“ Major Lorne se očividně velmi zlobil. Tedy slovo zlobit bylo ještě mírné a slušné v tomto případě. Přímo soptil. Do týmu ženskou prostě nechtěl. Byl rád, když měl tým plný chlapů, pak mu tam hodil doktora. To jakž-takž unesl, ale ženskou nechce. Ne, že by ženy neměl rád, ale byly prostě křehké, panovačné, odmlouvačné, krásné a chytré, což byl ovšem zdroj všech problémů.
„Majore, vezměte to z té lepší stránky, žena v týmu má i jisté výhody,“ pousmál se John a poklepal ho po rameni.
Rozmrzelost vojáka nebrala mezí: „A to jako jaké?“
„Třebááááá...,“ teď ho dostal. Sám musel přemýšlet jaké výhody. „Víte co, nechte se překvapit,“ mrkl na něj voják s účesem à la vrabčí hnízdo. „Myslím si, že nakonec budete rád. Potřebujete nějakou obměnu.“ Tímto diskuzi ukončil. Podal mu složku jeho nové kolegyně a odkráčel.
Evan si povzdechl a otevřel papíry. Zaúpěl. Měl v týmu blondýnu, tak a má tu hned první problém. Věděl, že se s tím nakonec smíří. Časem se přizpůsobí, anebo zažádá o někoho jiného. Nebyl nelida, jen měl rád svůj klid a navíc muži měli několik výhod. Síla, rychlost, vytrvalost a jiné vlastnosti, které často potřeboval a očekával. Co si bude nalhávat. Ženy uběhnou menší vzdálenost, neunesou takové množství... ale jedno jim musel nechat, když bojovaly, dokázaly překvapit. Bojovaly nefér a bylo jim jedno jak. Často se setkal i s určitým druhem násilí. Ony se bily ne pro zábavu, ale aby přežily. Proto zastával určité pravidlo - s holkama se nikdy nebil, už jen proto, že by ho nakopaly.

„Jmenuju se Erik Slezacek,“ představil se vysoký muž s jasně modrýma očima a delšími hnědými vlasy. Když vstával, tak působil, jako by se pohnula hora. Rozhodně nepatřil mezi tlusté lidi, jen jeho výška způsobila, že se díval na všechny shora.
„Těší mě, desátník Woodová...ehm,“ potřásla si s ním rukou, i když si nebyla jistá, jestli je to její nadřízený nebo ne.
„Klid, desátníku, je to jen doktor,“ prohodil další muž. „Poručík Markus McLemon,“ plácl ji silně po rameni. Pečlivě si nový přírůstek prohlédl. Znal ji z dřívějška. Na Atlantis zatím byla u úklidové čety, než se zcela adaptuje. Veselá, mladá desátnice, tak ji popisoval každý a každý si ji tak pamatoval. Blond dlouhé vlasy nosila v pevném copu a zelené oči hleděly přísně, přestože to byla ona, kdo přijímal rozkazy.
„Pane,“ zasalutovala Markovi Woodová. Potichu se usadila do křesla a čekala na svého velitele. Oba muže si prohlédla. Doktor měl pěknou tvář, celkově, co zatím slyšela, patřil mezi populárnější, ale kdo na Atlantis nepatřil? McKay, to by sedělo. Zato poručík byl naprostý kontrast. Vysoký, kostnatý Brit podobající se spíše IT technikovi. Černé vlasy a hnědé oči nepatřily mezi standard pro tento národ, ale ať se každý narodil, kde chtěl, stále v srdci nosil svou vlast.
Miranda Woodová si poposedla a hleděla před sebe, na půl ucha poslouchala rozhovor doktora, zřejmě botanika, a poručíka. Snažila se přijít na to, jak se do rozhovoru zapojit, ale nebyla si úplně jistá, že by byla schopná to zvládnout. Květiny sice měla ráda, ale nějak nepatřily mezi její nejvděčnější témata. Ráda mámě kupovala irisy, tulipány a jiné. Vyrůstala v rodině, kde měla čtyři bratry. Byla nejmladším benjamínkem a přišla poněkud nečekaně. Za tohle se nezlobila, avšak tatínek doufal, že jeho dcerka nebude dalším vojákem. Chtěl, aby dělala nějaké něžnější povolání, třeba kuchařku. Jeho plán ztroskotal ve chvíli, kdy ani neuměla ohřát jídlo. Místo toho spravila elektriku, mikrovlnku a jiné drobné domácí spotřebiče. Jednou rozdělala mixér, aby se podívala, jak funguje, složila jej a rodiče to nepoznali, dokud ji jeden z brášků nenapráskal.
Evan Lorne vešel do místnosti a rozhlédl se. V jím objevené a zarezervované místnosti, kterou si určil pouze pro své potřeby a potřeby svého týmu, seděli už všichni, které čekal. Muži vedli vášnivou debatu o nově objeveném stromu, jehož plody se velmi podobaly švestkám. Podle doktora Zelenky by byly výborné do jídla, tedy on se přimluvil u Woolseyho, ale ostatním poradil, jak to mají pálit. Nová složka jeho týmu seděla a hleděla nepřítomným pohledem do stolu.
„Týme,“ zamručel a hodil složku na stůl, čímž si přilákal pozornost všech. „Předpokládám, že jste se již seznámili. Mě všichni znáte. Vezmeme to trochu oficiálně. Chci mezi nás přivítat novou... ehm,“ začal hledat příhodné slovo. Nakonec z něj vypadlo: „ženu...Desátník Miranda Woodová jistě bude posilou pro náš tým,“ odříkával jakoby zpaměti, ale pak potřásl hlavou. „A pokud ne, tak si to s ní osobně vyřídím,“ kývl na dotyčnou, „Berte to tak, desátníku, že budu pro vás něco jako váš otec, cokoliv se bude dít, přijďte za mnou a já to vyřídím.“ Rychle jí ještě vysvětlil nějaký chod, který měli v týmu zavedený, a pak nečekaně přeskočil na jiné téma.
Zasedání skončilo. Doktor odešel do laboratoře s tím, že musí stihnout kupu věcí před nadcházející misí. Ve spěchu se rozloučil. Major jej následoval, nakonec zůstal poručík a desátník.
„Nervózní?“ staral se muž.
„Ani ne,“ zavrtěla hlavou blondýna, „jen je to nové. Stále si musím zvykat. Máte nějaké rady pro nadcházející misi a jaké vybavení je nejlepší si s sebou brát?“
Rady a další rozhovor pomalu pohltily dlouhé chodby města. Za šumu a ozvěny nakonec utichly hlasy a zanechaly za sebou nesnesitelné ticho, které prolomil jedině vítr, oceán a skoro neslyšná klimatizace.

Konec

Budu jen ráda, pokud mi zde zanecháte nějakou kritiku.
Za korekci děkuji Dark Angelovi.

tak začátek vypadá docela slibně
jinak kuchařka, která ani neumí ohřát jídlo pobavila
tak uvidíme, jak budou vypadat další díly

Na hodnotenie je skoro , ale neskôr dám vedieť.
Zatiaľ držím palce.

Tož jako úvod pěkné, sestřeko A ani to nebylo tak dlouhé jak jsi říkala. A zatím se ma tam líbí Sheppard a ten proučík, ale je ještě brzo, tak uvidíme co s tím vyvedeš

Zajímavý, moc pěkný. Těším se na pokračování.

Moc krátké na bližší hodnocení... Ale rozhodně jsem zvědaví co se z toho vyklube.

Děkuji všem za komentáře. Nebudu lhát, jsou více méně povzbuzující. Já naopak doufám, že vymyšlený příběh se vám bude líbit a případné připomínky pak ráda uvítám . Znáte mě, rýpu do všech

Tak jsem zase tu s dalším dílem, který se jmenuje Bouře. S bouří to má pramálo společného, ale tohle nechám na vás. Doufám, že se vám konec bude líbit, stejně jako mě, když jsem ho psala .
Další díl... snad bude v dohledné době. Pokusím se jej napsat co nejdříve.
Přeji pěkné počtení, za korekci opět děkuji Dark Angelovi.

Bouře

Major Lorne seděl na kameni a prohlížel si květinu. Sem tam pohlédl k vesnici. Zevnitř se ozývala hudba a občasné juchnutí místních obyvatel. Usmál se. Bylo mu příjemně na světě. Vstal a pomalým krokem se vydal do vesnice. Myslel na doby, kdy byl ještě malý kluk a jezdili za dědou. Bydlel v podobné malé vesničce. Miloval místní oslavy příchodu jara. Všude hrála hudba, dívky tančily, což nejvíce na celých oslavách miloval, no a pak tu byla spousta jídla. A on najednou vyrostl a dědeček umřel. Nikdy to nepřiznal, ale chybělo mu to.
Musel uznat, že jeho tým nováčka přijal mezi sebe až moc lehce. Po pár misích si všiml, že poručík a desátník si vypěstovali poněkud důvěrnější přátelství. Často spolu sedali u stolů a k jeho překvapení dokonce rozpovídala věčně zamlklého Brita. Major pevně věřil, že tahle žena by rozpovídala i kámen, kdyby chtěla. Pamatoval si den, kdy podplukovník upozorňoval na Markuse a Mirandu, tenkrát se za ně Evan přimluvil. Nikdy si nemyslel, že ti dva by spolu mohli být. Markus ji bral spíše jako sestru, kterou nikdy neměl.
Došel na náměstí. Od těžkých vojenských kanad se mu zvedal prach. Sledoval svůj tým. Doktor Erik Slezacek, Američan srdcem i duší a neskutečný strašpytel, seděl u stolu a v lehce podnapilém stavu nabaloval nějakou vesničanku, která se jeho vtipům smála. Nakonec jej vytáhla do všeobecného víru tance. Jeho místo zaujal samotný major.
„Bavíte se, pane?“
Otočil se po hlase. Chtě nechtě se usmál. Jeho nejoblíbenější desátník seděla vedle něj a taktéž sledovala taneční řádění. „Jak se to vezme,“ prohodil raději neutrálně. V zelených očích jí hrála téměř dětská radost. Zlatavé vlasy měla vyvázané do dlouhého copu. Ač bylo teplo, tak měla uniformu dopnutou. Vždy byla pečlivá a poctivá. Navíc děkoval Sheppardovi, že mu do týmu dal ženskou, i když prvně prskal. Miranda Woodová dokázala zázraky úsměvem. Vlastně, která žena to nedokázala.
„Vemte si pár panáků a hned vám přijde den veselejší. Poslední dobou jste příšerně upjatý,“ použila na něj odzbrojující úsměv číslo jedna, „anebo popadněte nějakou pěkně macatou,“ tady se zachichotala, „vesničanku a ukažte, že vaše staré kosti k něčemu jsou.“
„Desátníku!“ lehce jí okřikl, i když se vůbec nezlobil. Jeho staré kosti už byly na tyhle radovánky až moc staré. Tedy alespoň si tak připadal. Muselo mu být nejméně sto let. Nakonec do své společnice šťouchl loktem a opřel se zády o stůl. „Je tu krásně... desátníku, kdy jste byla naposledy na Zemi?“ Tohle jej zajímalo. Podle něj měla mít už dávno dovolenou.
„Dávno, avšak na dovolenou ještě nárok nemám,“ povzdechla si. „Ale na druhou stranu jsem ráda, že můžu být tady. Člověk si připadá bezstarostněji, víte jak to myslím?“ Když přikývl, pokračovala: „Podobné stromy, modrá obloha, zelená tráva a slunce pálí jak čert. Když si nedáte pozor, spálí vás. Lidé dokážou žít.“ Rozpustila si vlasy, splete si je později. „Někdy mi na Atlantis vadí ta uspěchanost, jako by tam nebyla žádná radost. Každý se snaží co nejrychleji napsat hlášení, splnit týdenní plán... miluju mise, ať jsou nebezpečné, nebo ne.“
„Máte pocit, že žijete,“ poznamenal Evan. „Mám podobný pocit.“ Najednou vstal a vytáhl ji na nohy. „Tak jdeme žít,“ mrkl na ni. „Musím si provětrat staré kosti...“ S těmito slovy jí šťouchl na taneční plac. I když ani jeden neuměli místní tanec, tak se jej naučili.

Ranní mlha se zvedala a přicházela z lesů. Tajemná světýlka z bažin působila až nadpřirozeně. Les tiše šuměl a po obloze proletěl netopýr, který zkoušel štěstí na lovu. Ohně již dávno dohořely a uhlíky lehce žhnuly. Všechno se připravovalo na jitro. Obzor bledl, až nakonec vykoukl zlatavý kotouč. Ten se pomalu šplhal po obloze. Tráva se pod ranními paprsky třpytila, jako by byla pokladem. Květiny se pomalu otevíraly a podivná zvířata podobná kohoutům vyřvávala po celé vesnici. Snažila se vzbudit každého.
Miranda se posadila a protáhla se. Ve spacáku nerada spala. Tvrdá zem ji tlačila do boků. Spala na různém povrchu, ze všeho nejvíce nenáviděla mramor. Tráva nebo jehličnatý les, to bylo to pravé. Jenže tady měla k dispozici pouze dřevo. Kdyby mohla, tak si stěžuje. S tichým šustěním, tak aby nevzbudila ostatní, se vytratila ze spacího pytle a oblékla se. Všimla si, že poručík je již vzhůru. Povzdechla si. Vydala se ho hledat.
Poručík McLemon seděl kousek za vesnicí na kameni. Sledoval obzor. Se zavřenýma očima nastavoval tvář rannímu slunci. Poslední dobou se mu špatně spalo. Několikrát byl za psychologem, ale sezení nikam nevedla. Tušil, že s tím budou souviset sny, často se budil s pocitem děsu, ale nikdy si nemohl vzpomenout, co se mu zdálo.
„Zase jste nemohl spát, pane?“ ozvalo se za ním. Jen zavrtěl hlavou. Slyšel ji přicházet a hlas jej ujistil, že se jedná o toho, koho čekal. „Hrozně ráda bych vám pomohla.“ Zněla lítostivě, zřejmě to myslela vážně.
„Nevadí mi to, jen by mě doopravdy zajímalo, co se mi zdá,“ připustil neochotně.
Blondýna se zamračila: „A zkoušel jste hypnózu?“ chtěl ji přerušit, ale mávla rukou, „Vm, že jste zásadně proti tomu, ale tohle vždy pomůže. Doktor vám to určitě nabídl… jenže vy jste mezek a nic vás nepřesvědčí.“ Za tímto názorem si žena pevně stála, skoro si až umíněně dupla, aby potvrdila svá slova. Neměla ráda, když někdo takhle hazardoval se svým životem. „Je to neškodné, ale to už jsem vám říkala. Proč to nezkusíte?“
Brit si dal docela dlouhou dobu na odpověď, jako vždy. „Nevěřím mu.“ Prostá odpověď, která se až moc podobala jemu. Někdy až moc přímý. Ve skrytu duše se děsil toho, co by z něj mohl vytáhnout. Bál se jej, možná bezdůvodně, ale za tu dobu toho viděl více, než kdy chtěl. Psycholog prostě nepatřil mezi typ doktorů, které měl rád.
„Možná by to mohl udělat někdo jiný. Někdo, komu věříte,“ navrhla. Tohle muže rozesmálo. „Aha, tak jinak, někdo, u koho se budete cítit dostatečně v pohodě...“ Sledovala, jak se zvedl. „No tak pane! To zase jen tak beze slova odejdete? Uvědomujete si, že je to od vás neslušné, nevychované a... a....“
„A?“ pobaveně na ni koukl.
„Je to nefér,“ nafoukla se.
Usmál se a poplácal ji po rameni: „Život už je prostě takový.“ Ale pak se usmál a dodal: „Ono to časem přejde, tak to nechte plavat. A pokud ne, tak se nechám zhypnotizovat od vás.“ Jak čekal, udělalo jí to radost. Nakonec do ní musel několikrát strčit, aby se dostatečně uklidnila. Na záhlavce stále ještě nepřešel, avšak tušil, že je bude muset brzy zavést.

Major Lorne se bavil s vůdcem místní vesnice, který mu popisoval cestu k nalezišti nějaké prazvláštní rudy, která mohla být úplně základním stavebním materiálem Atlantis. Jejich lidi uměli onu rudu pořádně zpracovat, ale postupně docházela jejich civilizace úpadku. Skoro ani nevěděli, jak se používá brána a Wraithové sem prakticky ani nezavítali. Planeta byla tak nezajímavá, jak jen mohla být. Zato tu ale rostly rostliny, které měly využití v lékařství, a v úrodě se mimořádně dařilo. Vesničanům nedělalo problém vypěstovat něco navíc pro své přátele. Od nich zase dostávali potřebné vybavení a často je navštěvoval doktor.
„Jste si jistý, že to zvládnete?“ staral se místní vůdce. „Cesty jsou zrádné a nebezpečné. Hory jsou často plné strmých skal a uvolněných kamenů.“
„Ale jak jste sám řekl,“ usmál se major oním optimistickým úsměvem, „cesta okolo by nám trvala spoustu dní. Nebojte, vrátíme se. Nechám vám tu dva z týmu, aby byli ve spojení s Atlantis a aby vám pomáhali.“ Majorova dobrosrdečnost neznala mezí, zvlášť když potřeboval, aby někdo dohlédl na náklad potravin a jejich doručení. V tomhle ohledu nevěřil ničemu ani nikomu. Chtěl, aby vše bylo dokonalé a bez chyby. Nakonec se spokojil s tím, že svěřil celou tuhle záležitost poručíkovi, kterému věřil snad nejvíce z celé Atlantis. Tip na to, kdo s ním zůstane, padl na doktora. Moc dobře věděl, že není úplně vhodný společník na lezení po skalách, pokud samozřejmě nechtěl celou cestu poslouchat bědování a mručení o tom, jak je to příšerná cesta. Nakonec si jako společníka na cestu vybral desátníka z velmi pochopitelných důvodů. Nechal ji, aby si sbalila vše, co měla. Poručíkovi dal jasné instrukce a vysvětlil mu situaci. Nechal mu určitý druh „volné ruky“ a zprávu o tom, co jde udělat měl ohlásit doma. S tímto se oba vydali pomalu na dlouhou a nebezpečnou cestu.
Markus se pomalu pustil s vesničany do práce ohledně obvyklé dodávky potravin. Pomáhal jim s nošením a různými úpravami. Doktor se flákal někde u kytiček na poli. Několikrát byl okřiknut poručíkem, ale nebral jej vážně. Jeho výzkum byl důležitější. Právě objevil novou květinu, kterou ještě neměl zařazenou a zajímalo jej, jestli má nějaké léčivé účinky, nebo ne, takže všechna práce zůstala na Britovi, který z toho nebyl nejšťastnější.
„Ne, pane, major Lorne se vydal najít ten důl s desátníkem. Vím, mohli počkat na vás... jsem si toho vědom...“ nerad jednal s podplukovníkem. Měl ho jako velitele rád, respektoval jej, ale tím to končilo, jako člověka jej k smrti nenáviděl. „Pane, upřímně, vy byste odolal výzvě?“ Nečekal ani na odpověď a pokračoval: „Rozhodně ne, to nikdo z nás...“
„Tohle není o nějaké výzvě, měl počkat s tímto rozhodnutím na mě!“ zaznělo poněkud naštvaně z vysílačky. Markuse na chvíli napadlo, jestli se nezlobí kvůli tomu, že to chtěl objevit on a nechtěl do toho tahat podřízené. Nakonec tuto myšlenku zahodil za hlavu. Takové myšlenky byly nebezpečné.
„Poručíku, jak dlouhá je ta cesta?“ připletl se najednou do rozhovoru Woolsey.
„Podle místního vůdce den a půl cesty skalnatým terénem,“ odpověděl okamžitě. Nemohl si odpustit i přívětivý tón. Pokud si měl vybrat, koho měl raději, pak vedl na celé čáře Richard Woolsey. „Major Lorne...“
„Děkuji, to stačí, pravděpodobně se chtěl projít,“ odhadl situaci velitel Atlantis. „Ale souhlasím s podplukovníkem, někdo by jim měl letět naproti. Poletí tým...“ odmlčel se. Markus skoro před očima viděl, jak se podplukovník nafoukl. „Hm, poručík Vlkov dlouho nebyl nikde,“ Teď chtě nechtě spořádaný Brit vyprskl smíchy. Byl rád, že je tu pouze rádiový přenos. Dal by ruku do ohně, že tohle se rozhodně vojenskému veliteli nelíbilo. „Čekejte, bude tam s Jumperem do hodiny,“ oznámil ještě Richard, než nechal zrušit spojení.
S úsměvem na tváři se černovlasý muž vydal do vesnice. Měl dobrou náladu. Vlkova znal a věděl, že ruský voják je dobrý chlapík. Ten bude ochoten nezkazit jeho velícímu radost. Moc dobře si pamatoval, jak se Evan Lorne tvářil, když mu oznamoval, kam jde. Vypadal jako malý kluk, který se chystá ukrást koláč z okna. Voják se nemohl stále rozhodnout, zda svého velitele podporuje, či ne. Z podobných myšlenek jej vytrhlo něco důležitějšího, něco, co mu doslova přimrazilo úsměv na rtech. Rychle se rozeběhl do vesnice a po cestě informoval doktora, aby se tam neprodleně vydal taky. V dálce, na obzoru, se objevily temné mraky a nebezpečně rychle se blížily.

Evan Lorne se cítil dokonale. Po dlouhé době v sobě pocítil podivnou svobodu. Po kamenech skákal jak kamzík a neustále se rozhlížel. Své podřízené připadl najednou neskutečně energický a plný života. Možná v tuto chvíli omládl, jako by chytil druhý dech. Bezstarostný a šťastný muž pomáhal své společnici v těžších úsecích. Překvapoval ji svou rychlostí a silou. Nemyslel na to, kdy bude muset dodat další hlášení, nemyslel na nic, maximálně na to, kde se na noc utáboří. Ženě vysvětlil cestu, kterou se mají vydat. Více než polovinu cesty vedla pěšina. Na odbočce se mají dát doprava. Tam se někde utáboří. Další část druhého dne měla být náročnější. Dnes chtěl stihnout co největší část, aby si pak pořádně odpočali.
„Není to nádhera?“ vydechl major. Stáli na jednom z vyšších skalnatých pahorků. Miranda vedle něj funěla a snažila se popadnout dech. Nakonec se snažila vytáhnout vodu z batohu tak, aniž by si ho musela sundávat. Evan si toho všiml a pomohl jí.
Zelenoočka si na chvíli sedla a sledovala obzor. „Nádhera,“ přikývla. „Je odsud nádherný výhled,“ povzdechla si. „Těším se, až se zase podívám domů.“
„Odkud vůbec jste?“ zajímalo jej najednou. Její složku sice viděl, ale nepamatoval si úplně všechno do detailů.
„Z Oregonu,“ přiznala poněkud hrdě. Tímhle se ledacos vysvětlovalo.
Major souhlasně přikývl, „Nádherná země. Jako malý jsem tam jezdil, žil tam děda. Jsem z Iowy, pro mě byla vždy návštěva dědy něčím úžasným.“ Netušil, proč jej vzpomínky dostaly právě teď. Možná to bylo podobným typem krajiny, netušil.
„Měli bychom jít,“ promluvila do dlouhého ticha žena. Ukázala rukou někam na obzor. Všimla si majorova pohledu. Mračil se. Uvažoval o tom, určitě zvažoval, zda se mají vrátit, nebo ne. „Po cestě určitě najdeme nějakou skrýš,“ řekla jistě, aby jej ujistila v tom, že chce jít dále.
Lorne chvíli mlčel a pak vstal. „Pokračujeme dál,“ prohlásil. „Zkusíme to vzít co nejrychleji. Nazpátek to už nestihneme a pravděpodobně by nás to chytlo někde v půlce sestupu. Tak jako tak zmokneme, ale nevím, jaká je cesta...“
Desátník jej přerušila: „Půjdeme a uvidíme,“ usmála se. Tímto rozhodla. Kdyby se rozhodla, že se vrátí, možná by jí noha uklouzla na mokré skále a Evan by se taky nikdy nemusel dostat do vesnice.

Déšť´ houstl. Kapky se pomalu měnily v kroupy. Silný vítr ohýbal stromy do poloh, které nikdy nemohly vydržet. Temná obloha zajistila šero. Jediným světlem široko daleko byly blesky. Hromy se odrážely od skal a vracely se mnohonásobně zesíleny. Kameny, mech a hlavně kořeny podkluzovaly. Neskutečné počasí se neustále měnilo - kroupy, nepropustný déšť. Voda si razila cestu a nesla s sebou vše, co jí nevydrželo vzdorovat.
Tímhle počasím spěchali dva lidé. Oba byli už dávno promočení na kost. Přes hustý proud vody skoro neviděli. Batohy ztěžkly a vytahovat pláštěnku bylo marné. Připadali si, jako by nad nimi někdo otočil vanu plnou vody. Oba neustále padali a klouzali. Jakmile se zastavil jeden, druhý mu hned pomáhal na nohy. Běželi po pěšince, o které si mysleli, že je zavede k nějakému cíli. Ztratili se již dávno, ale teď na tom nezáleželo, chtěli se dostat do bezpečí někam, kde mohou vyždímat mokré věci a na chvíli si odpočinout. Celé tělo je bolelo od neustálého padání.
Chvíli si dokonce mysleli, že je konec, dokud je pěšina nezavedla k ústí nějaké jeskyně. Riziko neriziko, suchý otvor působil lákavě. Kašlali na to, že se ztratili. Sucho a relativní bezpečí bylo lepší než hledání správné cesty. Vběhli dovnitř a oba hluboce oddechovali. Padli na zem a koukali ven, zatím se ani jeden na druhého nepodívali. Déšť byl stále vytrvalý, avšak polevil.
„Oh bože,“ vydechla po malé chvilce desátník. Stále se snažila popadnout dech. Srdce jí bušilo jako splašené, třásla se zimou. Svalila se na bok i s batohem a zavřela oči. Potřebovala se trošičku uklidnit. Nakonec si odepnula batoh a posadila se. Pohlédla na muže, který přiběhl s ní. Ten ležel na zádech na batohu a stále prudce oddechoval. Celkově vypadal bledý, měl promodralé rty a taktéž se třásl zimou. Po čtyřech se vydala k němu. Dalo jí práci donutit ztuhlé svaly k nějakému pohybu.
Major se zarazil, když ucítil, jak se k němu někdo přitiskl. Ze začátku to nepříjemně studilo, snad ještě víc, než by byl ochoten připustit, ale po chvíli cítil příjemnější teplo. Otevřel oči a pohlédl na desátníka s pozdviženým obočím.
„Máte modré rty,“ dodala na vysvětlenou žena, jako by to vysvětlilo úplně vše. „Ale pokud vás to obtěžuje.“ Sedla si a usmála se. Evan se okamžitě roztřásl zimou. „Měli bychom zkusit alespoň najít něco, čím bychom rozdělali oheň a zahřáli se.“ Vyskočila na nohy a přetřela si zkřehlými prsty ruce. „Koledujeme si s takovou o zápal plic,“ koukla na něj pohledem generála a dodala: „Měl byste vstát, pane.“ Oslovení řekla spíše ironicky.
„Ten tón, ženská, si vyprošuju,“ zahučel mírně podrážděně a taktéž se škrábal na nohy. Měla pravdu, ale byl by špatný velitel, kdyby to přiznal.
„Jistě, drahý pane,“ zase ta ironie. Naštvala jej, čímž jej alespoň i trošku zahřála. Další Lornovy myšlenky se týkaly hlavně toho, kde seženou dřevo, popřípadě cokoliv, co se dá spálit. Potlačil touhu rozdělat oheň na desátníkovi, raději se jí vydal pomoci.

Nenašli nic, kromě pár kousíčků nějakého lišejníku, který major ohodnotil, že se nedá ani sníst, ani vykouřit, natož zapálit. Přesně v tom okamžiku si Miranda pohrála s myšlenkou, že kdyby upálila Lorna, tak by měla teplo na nějakou dobu a nikdo jí to nedokáže.
„Na to zapomeňte!“ vyhrkl major, jakmile si všiml jejího pohledu. „Moc dobře vím, na co myslíte! Už jsem na to taky myslel,“ nafoukl se. „Nikdo nikoho pálit nebude, zkusíme jít trochu dál, světla je tam dost a je tam o něco tepleji. Rozložíme věci a budeme se modlit, aby uschly.“
„A abychom nedostali zápal plic,“ ještě doplnila Evanova slova.
Major si ji prohlédl, ďábelsky se usmál a naprosto vážně řekl: „Tak se vysvlečte.“ Odpovědí mu bylo tiché zasyčení. Blonďatá žena beze slova sebrala své věci a vydala se trochu dál, kde v dobré víře vyskládala všechny mokré věci ze svého batohu. Její společník ji následoval. O hodnou chvíli později se oba tiskli kolem malého vařiče a sledovali vodu.
„Majore, máte velké ruce, co kdybyste upřednostnil potřeby desátníka?“ zahučela opět do ticha žena a dala mu ruce pryč od ešusu, ve kterém se líně převalovaly bublinky. Za chvíli bude večeře.
„Pche, jakožto major mám z vojenského hlediska právo na větší teplo.“
„Jistě, ale já jsem žena.“
„Pohlaví sem netahejte,“ rychle ji usadil. Poslední, co si teď přál, bylo si hrát na gentlemana.
„Hm, jistě sestro, tak sem netahejte vojenskou nadřazenost.“
Lorne chvíli uvažoval, kdy naposledy uhodil ženu, nakonec se rozhodl neprovokovat osud. Škaredě na blondýnu kouknul a nakonec si sundal vestu, bundu, kalhoty a boty. Okamžitě mu naskočila husí kůže, která však byla o něco lepší než neustále mokré věci. Do horké vody nasypal obsah podivně vyhlížejícího sáčku. Celou dobu okázale ignoroval desátníka, která si jej se zájmem prohlížela. „Drahá ženo a desátníku,“ prohodil tím nejironičtějším tónem, na který se v tuto chvíli zmohl. „přisedni ke stolu, budu servírovat večeři...“ Přestože se snažil tvářit vážně, tak mu koutky zacukaly. Všiml si, že i desátník se usmívá. Nakonec si taky sundala část mokrého oblečení. Jako Evan zůstala v tričku. Přisedla si blíže k němu a s připravenou lžící koukala na kouřící se hladinu.
Chutnalo to příšerně, avšak zasytilo to. Chvilkové teplo se jim rozlilo do končetin a oba se spokojeně usmívali. Nakonec se major odhodlal obejmout desátníka, už jen proto, že pak hřála i ona jeho.
„Tohle nechci vidět v žádném hlášení,“ zabručel jako medvěd modrooký muž. „Prosím.“
Blondýna na něj pohlédla. „Bojíte se, že by vám to zkazilo pověst? Je na tom vůbec něco špatného, když je nám zima?“
„Někomu by to tak mohlo přijít.“
Teď už se doopravdy tvářila překvapeně, „ale my tu jen sedíme. Neřekla bych, kdybychom spolu...tančili kolem ohně, ale tohle je prostě čistě profesionální chvíle...“ Zamotávala se do toho, ale nakonec mávla rukou. Tohle řešit nebude.
„Ale kdyby tady byla velká postel...“
„...spacák...“
„Budiž, spacák, vojáku, tak by po tom hned skočil podplukovník a stačilo by jen, aby to zahlédl v hlášení. Nedávno... každopádně není rád, když se do služby plete sex.“
Miranda chvíli uvažovala o tom, co řekl. „Narážíte snad na něco?“ Jeho pohled jí prozradil, kam míří. „Buďte v klidu, s poručíkem nic nemám a nebudu, je pro mě jako další bratr a tohle vám můžu odpřísáhnout. Navíc není můj typ.“ Vyřešeno, tečka. O tomhle už s ním dál mluvit nebude. Co je komu po tom, jaké má přátele.

Oblečení jim částečně proschlo. Majorovy vlasy dostaly podobu vrabčího hnízda a zelenoočce se zvlnily, podle muže vypadala jako ovce. Oba se bosky vydali trochu prozkoumat ono tajemné místo, ve kterém se nacházeli.
Kameny byly podle všeho opracované do hladké plochy a stále se tu nacházelo jasné světlo. Když byli hlouběji, drželo se tam větší teplo. Na stěnách nacházeli podivné symboly, které nikdy předtím neviděli. Samotné podloží mělo hladkou plochu a jemně chladilo do chodidel. Občasný kamínek trochu zapíchal na noze, ale jinak tu byl až moc velký pořádek, narozdíl od vchodu.
Oba cizinci si připadali jako nezvaní hosté. Táhnuti zvědavostí se stále ponořovali hlouběji a hlouběji do chodby. Major následoval „ovci“ desátníka a měl tak výhled jak na cestu, tak na ni, a kdyby na ně něco vyskočilo, on to neschytá. Cítil se dostatečně spokojeně. To se nedalo říct o Woodové, ta nejistě koukala před sebe a stále měla pocit, že ji někdo sleduje. Tohle však hodila za hlavu. Major byl někdy nenápadný jako kytka v květináči.
Atlanťané dorazili do rozlehlého sálu. Světlo vystupovalo jakoby ze stěn, podlahy i stropu. Teplo, které se tu drželo, bylo pro oba velmi příjemné. K jejich překvapení hřála dokonce i podlaha. Udiveně se rozhlíželi kolem sebe. Mohutné sloupy podpírající dokonale rovnou plochu stropu byly od vrchu až dolů pokryty antickým písmem. Okolní stěny nesly wraithské a antické písmo, ony tajemné symboly a nakonec jen nějaké obrazy. Když se oba pozorně zadívali, tak viděli, že světlo vychází z písma. Uprostřed celé místnosti stál nádherně zdobený podivný oltář z tmavého kamene.
„Co myslíte, pane?“ vydechla Miranda a s otevřenou pusou se kolem sebe rozhlížela.
„V tuhle chvíli? Nic...“
Oba stáli ve dveřích a nebyli schopni pohybu.
Major potřásl hlavou, aby se vzpamatoval. „Nápisy...mohlo by jít o nějaký překlad. Každý je dán jakoby v jiném jazyce. Wraithštinu neovládám, tak dalece jsem se s ní nesetkal, umím pouze pár slov, to samé platí i o antickém jazyce. Ty podivné symboly jsem v životě neviděl...“ Fascinován tím, co vidí, se vydal k oltáři.
„Někde to musí být napájeno,“ vydechla žena a rukou přejížděla po písmu. „Tohle je fascinující...“ Wraithsky uměla stejně jako major jen pár slov. Přešla k antickému a trochu se začetla. Čím déle pokračovala, tím více se mračila. „Majore...pane,“ vydechla po chvíli, „možná...tohle byste měl vidět.“ Otočila se a rukou ukazovala na nápis.
Major, který stál u oltáře, na ni pohlédl. Chtěl se vydat k ní, když se její tvář náhle změnila. V očích se jí objevila náhlá panika a pak hrůza. Viděl, že něco křičí, avšak neslyšel ji. Chtěl se rozhlédnout a podívat se, co ženu tak vyděsilo. Nedokázal však pohnout hlavou. Poslední, co si pamatoval, byla hrůzou strnulá desátnice, o jejíž tělo se lámalo světlo. Sama žena vypadala, jako by vystupovala ze světla. V tu chvíli jej napadlo, že vypadá jako dávná řecká bohyně. A pak jej pohltila tma, příjemné teplo a ticho...

Konec

Případné připomínky ráda uvítám.

Pripomienku som neobjavil , ale zatiaľ je dej napísaný zaujímavo, prehľadne a čitateľne.
je to dobré.
Je tam napísané "Konec", tak to asi je koniec. Škoda. Mohol to byť celkom zaujímavý "dhý" príbeh.

Neboj , konec ještě není , budeme pokračovat. Přece vás nenechám spekulovat o tom, co se stalo .
Pokaždé za každou část píšu Konec, kvůli přehlednosti, že se jedná o konec dané části. Kdysi jsem to tam nepsala a nebylo pochopeno...už nevím, je to pouze zvyk . Pokud by se jednalo o úplný konec, rozhodně bych ny to upozornila v předmluvě

Já to tam přestanu psát , chápu že to mate

Pěkná část a těším se na pokračování.

Děkuju za komentáře, snad se brzy dostanu k další části . Uvědomuju si, že vás dlouho nechávám čekat a není to ode mě pěkné...

Po dlouhé době podívám další díl. Doufám, že se vám tahle část bude líbit . Pěkné počtení

Vlastní kousek světa

Poručík Boris Vlkov přistál s Jumperem na louce. Hustě pršelo a padaly kroupy. Z vysílačky se ozývalo volání od McLemona, který se snažil marně spojit se svým velícím. Vlkov se zamračil. Vítr byl až příliš silný na let, který chtěl podstoupit, akorát by se rozmázl o nějakou skálu. Zatím musel počkat, až celé tohle boží dopuštění skončí.
„Poručíku McLemone? Tady Boris. Marku?“ snažil se vyplnit chvíli ticha, kterou zřejmě jeho kamarád využil pro nádech. „Slyšíš mě?“ Čert aby vzal počasí.
„Borisi?!“ zaznělo trochu udiveně a dokonce mohl slyšet i mírnou úlevu. „Jste tam všichni v pořádku?“ Vysoký Brit zřejmě nasadil ochranářský mód. „Skoro Tě pořádně neslyším. Pitomej vítr tu hejbá s tou chatrčí, která sotva stojí… nic proti, madam, máte pěkný dům… navíc Lorne se ještě neohlásil.“
Vlkov se usmál na svůj pátrací tým. Všichni věděli, jak se druhý poručík pravděpodobně cítí. „Jsme tu všichni v pohodě. Navíc si myslím, že v tomhle slejváku majora neuslyšíš, třeba je i mimo dosah. Neměj strach, je už dost starý na to, aby věděl, co dělá. Určitě se má teď líp než my... slyšel jsem, že šel s tou žábou Woodovou.“ Nad poslední poznámkou se uchechtl. Všichni chlapi v malém prostorném Jumperu se začali uculovat. Bylo lepší myslet na něco jiného, než na to, že noc pravděpodobně stráví v malém prostoru.
„Odmítám vypovídat, Borisi, žádné drby! Jasné?!“ k překvapení Rusa, zněl Brit hodně podrážděně. „Jumperem asi nedoletíš na náměstí, že?“ změnil rychle téma Markus.
„Chlape, jsem rád, že jsem přistál na louce, nechtěj po mně, abych s tou bednou ještě někam letěl.“
„Fajn, pak vám přeji dobrou noc. Podle místního vůdce déšť poleví pozdě v noci a pršet přestane až k ránu. Bohužel vás nemáme jak dopravit někam, kde budete mít větší pohodlí.“
Boris Vlkov koukl na své muže a snažil se je nějak povzbudit. „My to tu přežijeme, teď máme téma na drbání a navíc, tohle nám nespadne na hlavu...“ po tomhle rychle vysílačku vypnul. O chvíli později ji raději zapnul. „Ták, pánové, uzavřeme sázky, pak si připravíme večeři. Nepočítejte s pohodlím. Je nás tu osm, takže čtyři budou spát na předních křeslech, dva na těchhle šunt lavičkách, či co to je, dva se vlezou sem na zem. Do půl hodiny chci mít večeři.“ S tímto se šel rozvalit na své velitelské křeslo.

„Ho přerazím, až se mi dostane pod ruku,“ zamručel Markus McLemon.
„Hele, uklidni se, jsi strašný rytíř. Bojoval bys o čest desátníka i o čest majora, nech to plavat,“ zamával rukou doktor. „Ti dva budou teď hrozně promoklí, doufám, že našli nějaké přístřeší,“ pousmál se. „Navíc, jak řekl, Woodová je docela pěkná žába...“ Tímhle chudáka poručíka ještě víc rozladil. Podle doktora Slezacka to ale nebyl žárlivý vztek. McLemon bral desátníka jako sestru a pro tu, jak moc dobře doktor věděl, není podle bratra nikdy dobrý nikdo. Sám věděl, že nikdy nepřekousl snoubence své sestry. Jenže Eleanora Slezacková byla a vždy bude ráznou ženou. Pár facek jej přivedlo na správné myšlenky. Tohle jej dostatečně zaměstnalo na to, aby nemyslel na bouři. Neměl je rád. Blesky a hromy jej děsily. Nejvíce ze všeho jej děsilo to, že by mohl umřít.
Markus neustále přecházel po místnosti. Dělal si starosti o svého velitele. Upřímně doufal, aby se mu nic nestalo. Představa, že ze Země pošlou nějakého vola, se mu rozhodně nelíbila. Bral to z praktických důvodů. Další problém byl, že si majora chtě-nechtě oblíbil. Vlastně, kdo ho neměl rád? Malý, vždy usměvavý chlapík. Neustále měl čas na to, aby zaskočil a se všemi si popovídal. Podplukovník Sheppard to dělal taky, věřil, že to dělal i upřímně, jen on nedokázal ostatní přesvědčit, aby zpívali národní hymnu s úsměvem na rtech a šli do pekla. John měl zase ale jiné metody, jak k tomu své podřízené donutit.
Nakonec déšť polevil. Oba muži si ustlali ke spánku. Každý se zabíral jinými myšlenkami. Poručík přemítal o tom, co se stalo, jestli velitele najdou a ještě dlouho nemohl usnout, zato doktor přemýšlel o nově objevené rostlině. Strachoval se, že ji déšť zničí. Oba spali u kamen v kuchyni, do které trochu zatékalo, ale střecha stále držela. Nemohli si stěžovat, že by neměli teplo ani sucho a ani pohodlí. Měli vše, co ať už lidé v Jumperu anebo zbytek jejich týmu většinou neměli.

Mirandu Woodovou probudilo teplo a světlo. Otevřela víčka, ale hned je zase pěvně sevřela. Slunce jí vehnalo slzy do očí. Usmála se. Cítila, jak jí teplé sluneční paprsky pálí na kůži. Přetočila se na břicho a spokojeně zafuněla. Teplo! To bylo přesně to, co právě potřebovala. Chvíli se jen tak vyhřívala a vzpomínala na poslední události. Pamatovala si běh skalnatým terénem za neskutečné bouře. Jeskyně, to je ono. Všechny věci má v té jeskyni. Ještě matně si pamatovala onu záři a tu místnost. Věděla, že ji něco vyděsilo, ale co, na to si nemohla vzpomenout. Ještě chvíli odpočívala, než se trhnutím posadila. Ze sedu přešla do stoje.
„Co to sakra?“ vydechla. Měla se nacházet v jeskyni a ne na krásné travnaté louce. Žádné slunce tam nebylo, jen ty nápisy a... Lorne. Rychle se rozhlédla kolem. Kašlala na to, že je jen v tričku. Oblečení najde potom. „Majore?!“ zakřičela. „Majore Lorne! Héj...“ začala se zoufale točit v kruhu. Tak moc si přála někoho zahlédnout. „Je tu někdo?! SAKRA LORNE!“

Převalil se spokojeně na bok. Cítil pod sebou jehličí a vůně borovicového dřeva jej donutila otevřít oči. Nacházel se v hájku vysokých jehličnatých stromů. Slunce již dávno připékalo a nedaleké jezero lákalo ke koupeli. Usmál se. Po dlouhé době se cítil šťastný. Pomalu ale jistě se mu vracely vzpomínky.
První, na co si vzpomněl, byla spoře oděná žena stojící v záři. Woodová, dobře, tohle by měl. Další kousky, které paměť dala do kupy, vypadaly pěkně roztříštěné, ale vybavoval si to nejzákladnější. Touha něco objevit, ohrožení jeho a Mirandina života, bouře a nakonec jeskyně. Vybavil si do posledního detailu oltář u kterého stál. Pamatoval si každý kousek onoho podivného černého kamene, ale co bylo napsané na stěnách, to nevěděl.
Postavil se a po pár krocích našel celé své vybavení z batohu i s oblečením. Rozhlédl se, avšak ženu neviděl. Na chvíli zavřel oči. Viděl toho už tolik z SGC a z téhle galaxie, že se ani nemohl divit tomu, do jaké situace se dostal. V duchu se proklel, měl si dát větší pozor.
Zkusil ženu několikrát zavolat jménem, ale, jak čekal, neodpověděla. Pohlédl na oblohu. Slunce pálilo a přitom ještě nebylo ani poledne. Krásně vymetená obloha slibovala nádherné počasí. Oblékl se a všechny věci vrátil do batohu. Z jezera si nabral křišťálově průzračnou vodu. Nějakou dobu hleděl na hladinu a smutně se pousmál. Byl až překvapen, jak chladnokrevně se smířil se svým osudem.
Po dlouhém přemýšlení na břehu jezera nakonec zamířil na jihozápad. V dálce se rýsovaly skály a kopce. Zkusí se přes ně dostat, a pokud najde nějaké útočiště, zůstane tam. Kdo ví, jak dlouho bude trvat, než jej najdou, pokud je vůbec najdou. Doufal, že není na celé planetě sám, třeba se jen nacházel na opačném konci... nebo jen daleko od desátníka. Tak či onak, pravdu se pravděpodobně nikdy nedozví.

„Marku,“ povzdechl si Boris Vlkov, „vím, že chceš letět taky, ale my to tam všechno prohledáme a jakmile budeme vědět, hned se Ti ozvu.“ Snažil se vzdorovat vysokému černovlasému Britovi. Marně, stejně s ním poletí a on bude muset nechat pár vojáků na zemi. Nakonec se rázně nafoukl a promluvil mu velmi upřímně a ostře do duše. Tohle si sice za rámeček nedal, avšak částečně to pomohlo.
„Podívej, je to můj tým a...“
„Ne, ty se podívej,“ zadržel nekompromisně ruský voják další námitky. „Už tak tu musím nechat párek chlapů. Ani jeden z nich neví, jak s místními nakládat a jak se k nim chovat. Doktor je u kytiček a teď tě potřebujeme tady. Slibuji, že udělám všechno, co budu moci.“ Teď jej skoro prosil. Neměl čas na vymýšlení jakýchkoliv dalších plánů. Podplukovník Sheppard s Woolseym mu dali ultimátum. Pokud do určité doby oba nenajdou, budou muset vymyslet něco jiného. Nejhorší na celé situaci snad bylo to, že někdo bude muset velení říct, že mají další dva pohřešované.

Žena s dlouhými blond vlasy kráčela travnatou pustinou. Slunce neskutečně pálilo a jí skoro došla veškerá voda. Půl dne kráčela jihozápadně. Někde v dálce se rýsovaly kousky skal, které však viděla dalekohledem. Les byl v nedohlednu. Vůbec se jí nelíbilo, že noc stráví na pustině. Celkově se jí tu nelíbilo nic. Nechápala, kde se nachází, kde je její velitel a kde je ta jeskyně. Všechno měla popletené.
V dáli stál strom. Zelený a dokonale velký. Pravděpodobně v sobě skrýval život v podobě včel a ptáků. Kdyby nebyla vysílená, pravděpodobně se k němu rozeběhne. Připadalo jí to jako záchrana z čistého nebe. Voda jí už dávno došla. Cítila, že rty má popraskané. Bez vody vydrží ještě nějaký čas, ale stále po ní toužila. S nadějí stínu vydržela co nejdéle.
Jakmile dorazila ke kmeni velkého stromu, tak dopadla na kolena a zavřela oči. Cítila chlad a mírný větřík. Poslouchala tiché šustění listů a zpěv ptáků v koruně. V dálce bzučel nějaký hmyz. Opatrně sundala těžký batoh ze svých zad a položila se na něj. Přemýšlela o tom, kde je a co se vlastně stalo. Kupodivu na nic nepřišla. Samota jí vadila, byla neskutečně společenský člověk. Ticho a žádný hlas a ani přítomnost někoho, kdo by jí nadával, a nebo jen pro ten pocit, jí, kdo ví proč, přišlo deprimující.
Ležela tam více jak hodinu, když k jejím uším dolehlo něco, co jí okamžitě donutilo vyskočit na nohy. Voda, slyšela zurčení potůčku. Někde v okolí je něco, co může vypít, strčit do toho hlavu a dobrovolně se pokusit utopit? Rozeběhla se po zvuku.
Našla vodu. Úlevně si oddechla a napustila si plnou láhev. Opláchla si obličej a nakonec do potoku strčila nohy. Cítila, že horko odplouvá a ona může už konečně uvažovat normálně. Rozhlížela se okolo a popíjela chladnou tekutinu, cítila paprsky, které ji pálily na kůži. Zavřela oči a zaklonila hlavu. Stále byla rozhodnuta pokračovat směrem, který si vytyčila. Hory skrývaly určité útočiště. Doufala, že major bude mít stejný nápad, ať už je kdekoliv.

Evan Lorne byl poněkud rozmrzelý. Cesta lesem sice vedla jeho kroky směrem, který potřeboval, ale nudil se. Dokázal ujít velké vzdálenosti, avšak samota jej zmáhala. Najednou si uvědomil, že by dal cokoliv za to, aby s ním byla alespoň ona ukecaná desátnice z Oregonu. Slunce se již dávno sklánělo k obzoru a rudá záře oslepovala. Těžká vůně borovic dusila. Teplo, které se tu drželo, bude vhodné i za chladné noci.
Našel perfektní místo na spánek. Měkká tráva s mechem přímo lákala, aby si na ní rozložil karimatku a tenký spacák. Uložil se ke kořenům stromu tak, aby viděl na menší jezero. Byl překvapený, že vody tu bylo dost. Během dne narazil na několik jezer a řek. Některé řeky se mu brodily hůře a jiné stačilo jen přeskočit.
Poslední pohled toho dne věnoval hvězdné obloze, která zářila jako nikde jinde na Zemi. Doufal, že tam někde leží Atlantis, město, které se stalo jeho druhým domovem. Doufal, že ty samé hvězdy sleduje i někdo jiný...

„Podplukovníku, prosím, pouze pokud máte dobré zprávy,“ zastavil Shepparda Woolsey ve dveřích své kanceláře. Vypadal poněkud ztrhaně a utrápeně. Před ním na stole stála písemná zpráva poručíka Volkova, složky jeho dvou podřízených. Přestože se blížilo skoro k půlnoci, pátrací akce pokračovaly i když Jumper nic nezaznamenal.
„Nemám žádné zprávy, pane. Přišel jsem, abych vám navrhl, že já i můj tým jsme ochotni ono místo prohledat.“ John sám, ač by to nikdy nepřiznal, nerad nechával své podřízené pozadu.
„Víte, jak dlouho by nám trvalo prozkoumání toho místa?“ povzdechl si. Sám o téhle alternativě přemýšlel, ale zavrhl to.
Vojenský velitel se zamyslel nad otázkou a přikývl. Věděl.
„Nemůžu postrádat lidi, mohli sejít z cesty, mohli se ztratit v nějakém podzemním tunelu... poručík McLemon říká, že je to podle místního vůdce nanejvýš pravděpodobné. Problém taky je v tom, že nemůžeme celé pohoří prohledat. Část hor je zasvěcená nějakému božstvu a jak sami víme, „bohové“ dokáží být velmi rozmarní.“ Povzdechl si a vstal. Promnul si obličej a na chvíli sundal brýle. Pohlédl na podplukovníka a pokračoval: „Rozhodně, pokud sešli z cesty, tak se někde objeví, do té doby prozkoumáme jen to, co můžeme. Dovolím vám s místními prohledat plochu, kterou uznáte za vhodnou, ale na posvátná místa nevkročíte.“
„Ale, co když jsou právě...“
Richard pozvedl ruku, čímž plukovníka zastavil. „Ne, pokud máme s nimi nadále vycházet, nebude žádné narušování jejich posvátných míst. Pokud tam doopravdy oba vojáci jsou, tak se najdou sami, pokud ne, najdou je místní, až půjdou světit svého boha. Je mi líto, podplukovníku, nemáme moc přátel...“
„To ne,“ pokývl. „Myslím si, že major by souhlasil.“
„To zřejmě ano.“ Tímto velitel základny Atlantis vstal a lehkým pokývnutím propustil vojáka. Doufal jen, že někdy ony dva pohřešované najdou, aniž by narušili posvátné půdy.

Vůně borovic ji obklopila. Stála v krásném borovicovém hájku. K horám měla blíže, než před několika dny, možná i týdny. Cítila se pohodově. Věci už jí dávno proschly po dešti, který přicházel každý čtvrtý, pátý den, jak si všimla. Trpěla mírnou upovídaností sama k sobě. Mluvila otevřeně a nevadilo jí zpívat. Jídla měla kupodivu dost. Vyzkoušela několik pochutin a i pár místních zvířat. Vždy měla všeho dostatek. Párkrát sice doopravdy nemohla najít vodu a ne vždy něco ulovila, ale ze školy byla zvyklá na horší podmínky. Forma pokus-omyl byla perfektní.
Dnešní den hodlala věnovat odpočinku. Před ní se rozprostírala nádherná a průzračná hladina jezera. Usmála se. Shodila ze sebe veškeré oblečení a opatrně vlezla do vlažné vody. Zaplavala si a potápěla se. Zkoušela si ulovit oběd, když jí několik rybek oždibovalo lýtka.
„Pojď rybko...no tak, ty mrcho!“ práskla rukou do vody, když jí oběd uplaval. „Pojď si ždibnout, já si taky ždibnu... grrr,“ zavrčela. „Ha!“ vykřikla, když jednu z ryb ulovila. Skončilo to tak, že jí vyskočila z ruky a se žbluňknutím skončila ve vodě. Tohle Miranda zakončila velmi nelichotivou poznámkou na rybí původ.

Major Letectva Spojených států amerických seděl na nějakém skalnatém výběžku a užíval si pohled. Před ním se rozkládal les z borovic a dalších podezřelých dřevin. Listnaté stromy se táhly spíše na západ. Sem tam ještě zahlédl pár luk, ale část mu zmizela za kopci. Byl pyšný na sebe a na to, jak všechno tak krásně zvládl. Stačilo mu jen najít nějaké přístřeší, ve kterém by směl zůstat déle a pak by ke spokojenosti chybělo jen málo.
Z batohu vytáhl nějaký plod, který po cestě utrhl, a zakousl se do něj. Chutnal zvláštně, avšak stále se ještě neotrávil. Překvapilo jej, že jídla měl dostatek, stejně jako vody. Natáhl se na rozpálené skále a pohlédl na oblohu, jak se načechrané ovečky mraků prohánějí. Jediné, co mu k celé dokonalosti chybělo, byla pěkná ženská. Třeba taková doktorka Deanová, nebo doktorka Samuelsová... Holt měl zase smůlu, jako vždy. Vždy jen jeho omráčili a nechali jej na nějaké planetě, všechny ženský shrábl Sheppard. Pak tu byla ta mise, kdy jeho zavřeli do basy a Shepparda do harému. Ale pravda, stále žil. Možná jednou najde to, co hledal...

Poručík Vlkov s poručíkem McLemonem seděli v zasedací místnosti a hleděli do tváře jak vojenskému velícímu, tak hlavnímu bossu Atlantis. Věděli, jak to dopadne a co to pro ně znamená. Do celého pátrání vložili vše. Několik dní skoro nespali. Snažili se... opravdu ano a teď jen tak všechno vzdají? Asi ano.
„Je mi to líto,“ začal velitel, „oceňuji vaši snahu při pátrání a píli, jakou jste vynaložili, škoda jen, že to nedopadlo lépe. Věřím, že to není vaše vina, dělali jste, co jste mohli...“ znělo to jako předem naučený text. Richarda to trošku štvalo. Rád by projevil trochu soucitu, ale už nemohl. Mohl připsat na konto další dva pohřešované. Kolik, že jich měli? Dost, aby byl ochoten to připustit.
„Hledání stále bude pokračovat, ale nevíme, jestli jsou na oné planetě nebo ne,“ vložil se do toho podplukovník. „Každopádně víme, že tým poručíka Vlkova je napůl prázdný, oba týmy sloučíme. Budete mít dva doktory, takže vaše další mise budou výhradně vědeckého charakteru.“
„Potřebujeme si odpočinout, pane,“ rezignoval Markus.
„To všichni, poručíku, to všichni...“ S těmito slovy Richard Woolsey opustil místnost a zanechal tam zmateného podplukovníka a dva poručíky. Možná byla hloupost spojovat dva týmy, které ztratily své členy, avšak také to mohl být velmi zdařilý psychologický tah. Pravdu však ukáže jen čas...


Dnešní večer sliboval něco zvláštního. Hvězdy se snad třpytily více a slibovaly krásnou a ničím nerušenou noc. Borovicové dřevo vydechovalo svoji nasládlou vůni. Dusno, které tu vládlo přes den, vystřídala chladivá, leč teplá noc. Z nedalekého rybníka se ozývalo šplouchání. Pravděpodobně ryby lovily hmyz a občasný skřek ptáků dokázal jednoho vyděsit. Desátník Woodová sledovala hvězdy v naději. Smutně se pousmála.
„Pokud je tohle ráj, pak jsem se dostala na špatnou planetu,“ ušklíbla se. Spletla si vlasy do copu a opřela se o kmen stromu. Nějakou dobu pozorovala dokonalé okolí. Vůně borovic ji pomalu ukolébávala ke spánku, stejně jako teplo. Oči se jí zavíraly a chladivý vánek šimral na tváři. Pomalu se odebrala v nepohodlné poloze do říše snů, ze které ji nevytrhly ani noční „dravci“.

„Nenávidím to tady...“ zavrčel muž menší postavy. „Au, sakra!“ křikl a kopl do nejbližšího kamene, když si o kus skály rozřízl ruku. Naštvaně si to obvázal šátkem. Pokračoval dál. Byl rozhodnut zdolat tohle místo. Tušil, že bude muset přenocovat na nějaké skále, jen teď to nechtěl řešit.
Vyškrábal se na nějakou plošinu, na kterou vedla cestička. Zamračil se. Divil se, že si jí nevšiml. Pokrčil rameny a vydal se po ní dál. Mírně se svažovala a rozšiřovala. Major Lorne byl z toho celý unešený. Měl odsud dokonalý výhled na travnaté pláně, na které se časem podívá. K uším mu odněkud z dálky dolehlo hučení vody. Vydal se po zvuku. Necelých sto metrů od skalnaté plošiny našel malý vodopád, který vyvěral o pět metrů výše ze skály. Fascinovaně to sledoval. Okusil vodu. Musel uznat, že byla výborná a osvěžující. Opláchl si v ní ránu, dost krvácela, ale ne tak, aby se strachoval. Pokud se nějaká infekce pokusí, tak jí zatne včas tipec. Zatím přežil všechno, tohle by byl pech.
Nedaleko vodopádu našel díru ve skále. Uvažoval, jak dlouho mu ono štěstí vydrží. Že by jej konečně smůla opustila a on náhodou zakopl o pořádné štěstí? No ne! Tohle se mu nechtělo věřit. S vítězným pokřikem na onom místě rozbil tábor a pojmenoval celou horu po své maličkosti. Uvažoval, že tohle bude chtít ještě nějakou práci, aby si hnusnou díru zútulnil, ale věřil, že to časem dokáže. Teď se konečně po pár dnech vyspí na suché zemi a nic jej neohrozí. Vstane, kdy se mu zachce.

Dveře psychologa byly vždy otevřené a vítaly každého, kdo u nich hledal pomoc. Možná tohle zapříčinilo onen problém, že zdejší psycholog měl nejméně práce. Přesto dnes někdo před vchodem do kanceláře doktora chodil. Vysoký černovlasý muž se nemohl rozhodnout, jestli vejde a nebo raději uteče. Hnědé oči hledaly v okolí nějakou pomoc, avšak antická slitina se tvářila, jako by tam nebyla.
Už se chystal zaklepat, když se dveře otevřely a v nich se objevila překvapená tvář staršího muže. Zelené oči si prohlédly poručíka a muž menší postavy ustoupil ze dveří.
„Poručíku McLemone,“ kývl a rukou jej vybídl. „Nečekal jsem vás.“ Počkal, až vejde a znova oním gestem ukázal na sedačky. „Dáte si něco? Na večeři jsem chtěl zrovna zajít, takže vám mohu nabídnout jen vodu. Šťávu jsem už dopil, za což se omlouvám...“ Doktor Alan Smith věděl, že člověk ve špatném rozpoložení vnímá spíše tón hlasu, než význam slov. Aniž stihl voják odpovědět, tak dostal vodu.
Příchozí dlouho mlčel a sbíral odvahu, než vyslovil svou neobvyklou žádost. Nemohl totiž zapomenout na onen rozhovor s desátníkem. Poprvé udělá onen krok. Jestli to povede k lepšímu, to nevěděl, ale jedno věděl jistě - dnes v noci jej už nic neprobudí...

nooo, zajímavé doufám, že se ti dva nakonec potkají, zatím to vypadá, že jsou blízko těším se na pokračování