STAR TREK ATLANTIS
Úvodní znělkaHraje následující hudba:
http://www.hvezdnaflotila.cz/knihovna/hudebni/TNG-Unreleased%20Theme.mp3
(jde o nepoužitou znělku ST: TNG)
Obraz klouže zblízka po prašné zemi. Pak se zastaví na známém otisku boty. Poznáváme, že jsme na Měsíci. Záběr se zvedne a ukáže nám spodní část lunárního modulu Eagle mise Apollo 11. Obraz se poté odlepí od povrchu a my přelétáme nad měsíční základnou. Nakonec se obraz stočí k Zemi a my silně zrychlujeme. Nalevo od nás se mihne Hvězdná základna 1. Slunce se rychle přibližuje…
Ozve se hlas kapitána Taylorové: „Hvězdy,…“
Slunce prolétne kolem nás napravo, a pak se směr letu zvedne. Po sekundě a půl se vzdálený pohled na naši hvězdu zčásti překryje nákres oběžných drah planet.
„Soustavy,…“
Nákres se rychle zmenšuje, až zmizí jako jediný bod. I ten nakonec splyne v spirálovém obrazci naší Mléčné dráhy.
„Galaxie… Kdo může říct, kde leží nejzazší hranice?“
Záběr nyní ukazuje obyčejný černý koberec vesmíru s jasnými body hvězd. Z horního okraje záběru přilétá
USS. Tolkien. Zatímco se do záběru noří celá loď, kapitán Taylorové pokračuje:
„Toto jsou cesty hvězdné lodi
Tolkien na misi do galaxie Pegasus. Jejím úkolem je najít ztracenou minulost lidstva. Prozkoumávat nové světy. Hledat nové formy života a nové civilizace. Odvážně se pouštět tam, kam se dosud nikdo nevydal.“
Warp gondoly
Tolkiena se rozevřou a zažhnou. Pak loď přejde na warp a mizí v dálce. (V tomto okamžiku přichází zlom ve znělce k té ráznější části)
Objeví se velký nápis STAR TREK ATLANTIS.
Záběr na kapitána Taylorovou, jak si sedá do kapitánského křesla na můstku
Tolkiena. Poté si zvedne jeden z pobočních panelů a řekne něco někomu mimo záběr.
Tolkien prolétne kolem kamery.
Záběr na komandéra Kima na můstku
USS. Von Braun, lodě třídy
Defiant přidělené k
Tolkienu. Můstek se plní kouřem a on se sbírá za země a snaží vyškrábat zpět do velitelského křesla.
Kolem kamery proletí loď třídy
Defiant.
Záběr na nadporučíka Talejnikova u pilotní konzole. Oči má upřené na hlavní obrazovku a rukama poslepu ovládá svou konzoli.
Kolem kamery proletí federační runabout.
Záběr na nadporučíka Younga ve strojovně. Pracuje na jednom z panelů kolem warp jádra, když jiný panel zajiskří. Něco křikne mimo obraz a odběhne k onomu panelu. Na jeho místo přichází zrzavá poručík Wolcottová.
Kolem kamery proletí puddle jumper.
Záběr na Chris Taylorovou v kapitánově pracovně. Sedá si do křesla a nohy dává na stůl. Nato hodí své sestře padd a samolibě se ušklíbne.
Kolem kamery proletí wraithský křižník.
Záběr na Doktora na ošetřovně. V pozadí blikají světla červeného poplachu. Dveře se otevřou a na ošetřovnu vnáší dva členové posádky zraněného.
Kolem kamery proletí hive ship.
Záběr na nadporučíka Rončeviče. Stojí za rohem jedné z chodeb
Tolkiena a kryje se před přilétajícími paprsky. Pak skočí za roh a něco praští tupou stranou své phaserové pušky.
Kolem kamery proletí asuranská/antická loď třídy Aurora.
Záběr na Andrewa Walkera za stolem ve své kajutě. Něco si prohlíží na svém počítači. Po pár okamžicích ho vypne, zvedne se a projde dveřmi za bar.
Záběr na vesmír. Z levého dolního rohu vyletí inženýrská sekce
Tolkiena. Když je uprostřed záběru, přilétne zprava talířová sekce. Zatočí, vyrovná směr s druhou částí lodi, až se nakonec obě spojí. Pak se warp gondoly lodi rozevřou a zažhnou.
Tolkien přechází na warp a mizí v dálce s charakteristickým zábleskem.
Po lodi zůstane nápis:
Episode 2: Winds of change (větry změny) STAR TREK ATLANTIS 1x02 Winds of change (větry změny)
Part I O dva týdny dříve Asuras, domovská soustava replikátorů Srdcem asuranské datové sítě byla malá, nenápadná budova. To, o kolik byla malá na povrchu si ale vynahrazovala pod zemí. Systém chodeb a datových vedení vedl do nepředstavitelných hloubek. A právě tady dole pracoval Rossum. Rossum byl totiž jiný než ostatní. Už před několika staletími došlo v jeho programování k náhodné změně. Ačkoliv byla nepatrná, umožnilo to Rossumovi překročit strojové myšlení svých bratří a nelézt tak cestu ke skutečné existenci.
Nyní stál v malé místnosti, kde přijímal výsledky zadaných úkolů a rozdával nové. Při tom ještě stíhal promýšlet všechny možné permutace proměnných a hledat tak nejlepší způsob naplnění svého plánu. Před půl rokem se ale dozvěděl o neznámé proměnné, která by mohla jeho výpočty naprosto znehodnotit. A celý ten půlrok čekal na další zprávu od Connorse. Nyní se konečně dočkal.
Před ním se na připravené plošině zhmotnila černá silueta. Podle Connorse to byl primitivní způsob komunikace, ale takto zastaralý způsob prý nikoho nenapadne sledovat. Rossum si domyslel, že Connorsovi to dává další výhodu – nemusí se mu odhalit.
„Byla to dlouhá doba,“ začal Rossum.
„Přiměřené utajení,“ odvětil Connors hlasem rozmazaným přenosem.
„Dosti dlouhá doba.“
„Dosti přiměřené utajení,“ řekl Connors klidně. Takovéto rozepře vyvstávaly každou chvíli, ale oba dva se navzájem potřebovali.
„Čekám na vaše informace.“
„Máte je mít.
Tolkien dorazí do galaxie Pegasa každým dnem.“
„To je velice brzy.“
„Ale? Znepokojuje vás jediná loď?“ zeptal se sarkasticky Connors.
„I malá chyba může způsobit velkou katastrofu. Pokud jste tedy ten, o kom tvrdíte, povězte mi, co ta loď udělá?“
„Mohu říct, co by udělala,“ zdůraznil Connors situaci. „Nicméně, psychologický profil kapitána Taylorové odpovídá jejím rozhodnutím, takže se dá předpokládat, že se události budou vyvíjet podobně.“
„Jen předpokládat?“ vyzvídal Rossum. „Na předpokladech se dá špatně stavět.“
„Ani já neumím vykládat budoucnost, která ještě neexistuje, ty plechovko“ ohnal se slovně Connors. „Už jen časový rámec je jiný. V mé minulosti byl hyperpohon zprovozněn na
Tolkienu za dva měsíce. Tady jim to s pomocí ex-povznesených trvalo sotva týden. Je to příliš mnoho času na přesné propočty, i kdyby vůbec byly možné!“
„Není třeba se rozčilovat,“ uklidňoval Rossum. „Postačí tedy rámec jejích blízkých akcí.“
„Budiž,“ pokývla Connorsova silueta. „Krátce po příletu se Taylorová setká s Genijským impériem, které jí nabídne spolupráci. Ona odmítne a císař se od té doby bude pokoušet získat
Tolkien násilím. To, že místo potenciálního spojence si udělá nepřítele, by vám mělo hrát do karet...“
„A dál?“ řekl netrpělivě Rossum.
„Uvědomujete si, že čím dále jdeme, tím méně je pravděpodobné, že se tak stane?“
„Jistěže. Nuže?“
„Tolkien se proplíží k Atlantis, prostřílí si cestu ven skrz Wraithy v soustavě a nakonec raději obětuje svou loď než město. Pak stráví několik měsíců pátráním po ZPM na cestu domů, přičemž se mnohokrát střetne s Genii...“
„Výborně... Máte nějaké strategické informace o
Tolkienu?“
Silueta Connorse zaváhala. „Lituji, nemám. Poslyšte, jde tu o jinou věc. Možná jsem svým zásahem poškodil časoprostorové kontinuum víc, než bych kdy předpokládal.“
„Nepravděpodobné.“
„Skutečnost. 31. století neexistuje, ani jeho alternativní verze... Říká vám něco temporální kataklyzma?“
„Předpokládám pochybný katastrofický scénář pro změny v čase.“
„Jde o naprosté vymazání úseku času, místo změnění. Tenhle okamžik, přítomnost subjektivní i objektivní, je vrcholem časové přímky. Žádná budoucnost za tímto okamžikem neexistuje. Ani žádná pravděpodobná. Prostě nic, smazal jsem ji.“
„Není problém. Prostě napíšeme novou.“
„Můžete přestat znít tak samolibě?“ vyštěkl Connors. „Tady nejde o něčí ambice. Pokud se čas zašmodrchá ještě víc, může pro tuto realitu skončit úplně.“
„Jak jsem řekl, nepravděpodobné.“
„Od vás hlavně omezené!“ křičel Connors. „Poslyšte, potřebuji vás, ale dám si na vás pozor. Jedna věc je pokusit se o lepší budoucnost... ale zničit čas rozhodně nehodlám,“ zahrozil Connors a vypnul spojení. Rossum se ani nepohnul, jen myšlenkou vyslal příkaz svému kontaktu na Genii k ostražitosti...
GIS Starfall, soustava Genia„Dvě minuty k hranicím ochranného pole, komandére,“ ozval se hlas navigátora z reproduktoru.
„Děkuji, poručíku,“ odpověděla na stejné lince komandér Highmeyerová a otevřela novou linku. „Komandére Stiwsi,“ oslovila muže, který se jí objevil na komunikační obrazovce, „připravte generátory.“
„Rozkaz, madam,“ potvrdil komandér a vypnul spojení.
Komandér Lorenna Highmeyerová, velitel těžkého křižníku Genijského císařského námořnictva
Starfall, se opřela do svého velitelského křesla a zatěkala očima po můstku své lodě. Přímo před sebou měla velitelskou stanici, monitorující činnost své lodi. Její první důstojník po její levé ruce a hlavní taktický důstojník po ruce pravé měli před sebou podobnou stanici, čímž se jistila její činnost a umožňovala různá řešení stejných problémů. Právě ona a zmínění dva důstojníci byli jediní na tzv. velitelském můstku. Tato malá místnost byla přesně vybavena pro činnost tohoto malého velitelského týmu. Zbytek posádky můstku byl na tzv. pracovním můstku – podstatně rozměrnější místnosti, ležící metr pod úrovní velitelského můstku, jež tvořil pomyslný trůn v zadní části toho pracovního. Normálně probíhala komunikace mezi oběma sekcemi připravenými můstkovými linkami, ale v případě poruchy těchto kanálů šlo oddělovací pancéřové sklo jednoduše zasunout, v nejhorším případě roztříštit mikronáložemi. Pracovní můstek byl totiž poměrně hlučné místo. Spousta přístrojů totiž nejen že sama vydávala určité množství hluku, ale teplo vydávané jak přístroji, tak velkým množstvím lidí vyžadovalo náročnou klimatizaci. Tiché šumění klimatizačních jednotek a hlučení samotného personálu, který se při vyhodnocování dat domlouval i ústně, nakonec vedlo konstruktéry k předpokladu, že velitelský tým by potřeboval k práci nějaké klidnější místo a proto velitelský můstek odizoloval. Komandér Highmeyerová sice občas postrádala přímý kontakt se svými podřízenými na pracovním můstku, věděla zároveň však, že pracovní můstek je divočejší místo než se z nadhledu velitelského můstku zdá.
Komandér prohlédla taktický zákres, na němž se symboly čtyř lodí její eskadry blížily k zelené lince hranice ochranného pole. Toto pole bylo generováno na stanici obíhající samotnou Geniu a vytvářelo „schody“ v struktuře hyperprostoru. Drobné schody byly přítomny vždy, vytvářeny jakoukoliv hmotou v reálném vesmíru, ale stanice je dokázala uměle stvořit tak veliké, že jakýkoliv průchod do nebo z hyperprostoru v okolí dvaceti světelných minut od generátoru byl takřka nemožný. Pokud už nějaká loď dokázala najít vhodný vstupní vektor, samotné schody v hyperprostoru loď prostě rozdrtily. V posledních letech to byl hlavní důvod, proč na samotnou hlavní soustavu Císařství Wraithové nezaútočili. A těžké křižníky
Starfall a
Crusader, lehký křižník
Restless a trajektor
Black Nova zrychlovaly se zrychlením téměř 250g k hranicím pole.
Odpočet k hranici spadnul pod jednu minutu a přípravy na pracovním můstku nabyly na horečnosti. Navzdory svému klidnému obličeji, byla komandér rozmrzelá. Ahetská soustava ani nebyla součástí císařství, ale vojenská přítomnost byla udržovaná z vědeckých důvodů. Jediná ahetská obyvatelná planeta byla také jediná v okolí Císařství, kde se vyskytoval wraithský brouk, jenž byl slibným článkem při výzkumu dlouhověkosti. Byla rozmrzelá ale hlavně proto, že každý velitel, který byl odvelen do Ahetu, byl Císařstvím shledán jako politicky nevhodný a tímto mu bylo sděleno, že se služebním postupem se má rozloučit.
Komandér sama věděla již dlouho, že navzdory příkladné službě a nadprůměrným taktickým výsledkům se na kapitánské výložky podívá leda u nadřízených, ale tohle bylo prostě definitivní sdělení. A to vše jen kvůli jménu a čtyřicet let starým událostem. Při bombovém útoku na palác tehdy zahynula královna z rodu Highmeyerů i její manžel. Na situaci zareagoval viceadmirál Barya, čerstvý zástupce velitele tehdejší domovské flotily. Vyhlásil stanné právo a sám se jmenoval dočasným vládcem. Za pachatele atentátu označil některého vzdáleného příbuzného vládnoucího rodu Highmeyerů. Nastalo tak hromadné pronásledování lidí s tímto příjmením. Nakonec Barya zrušil Vesmírné království, ustanovil se císařem a vzniklo nové Genijské císařství. Až tehdy se projevila Baryova mocichtivost, ale bylo pozdě. Měl moc příliš v rukou a vlivné přítele na nejvyšších místech.
Komandér se narodila krátce po atentátu a ačkoliv neexistovalo spojení mezi jí, či její matkou a bývalou vládnoucí rodinou (a tedy ani motiv) zůstala trčet na postu komandéra. Přestože by s jiným jménem byla již komodor, nyní byl vůbec zázrak, že velí nějaké lodi. Dokonce i eskadře, ale to nebyla vůbec její zásluha. Císařova pravá ruka v námořnictvu, komodor Tart, opět jeho Veličenstvo rozzuřil a tak měl být poslán dočasně do Ahetu. Jenže pak se to císaři rozleželo a odvolal ho, ale nového velitele eskadry nepovolal. Tak zůstalo velení v rukou komandéru Highmeyerové, jakožto nejstaršímu komandérovi z eskadry. Zase na tak dlouho to ale nebude, povzdechla si v duchu. V Ahetu eskadra vystřídá jinou čtveřici lodí a její eskadra přejde pod velení admirála Lawrence. Starý admirál byl nejdéle sloužící důstojník genijského námořnictva, jež si zde vysloužil místo proto, že neustále tvrdil, že jeho věrnost patří především Království, ne Císařství.
Komandér si navolila pohled z vnějšku lodi. Silueta těžkého křižníku
Crusader byla jasně viditelná. Samotná loď nebyla vidět dokonale, protože světlo rozptyloval posuv gravitačního pláště, jakéhosi vzadu otevřeného kokonu usměrněného gravitačního gradientu, po němž loď klouzala se zrychlením až několik set g. Světlo nebylo jediné, co přechod přes plášť gravitačního pohonu ohýbal. Protože gradient byl značný, byl plášť, vzdálený nějakých sto metrů od trupu lodě po všech stranách, prakticky neprůstřelný a to jak zvenku, tak zevnitř. Jediné zranitelné místo byla záď, kde se závoj gradientu kolem lodi otevíral a notný kus vlál za lodí, jako široká sukně.
Komandér nemusela vidět přesně, aby si vybavila tvar lodě. Vřetenovité těleso s kuželovitou hlavou, která kvůli své seříznuté špici připomínala hlavu podivného červa a otvor uprostřed dodával zdání ústního otvoru. Ve skutečnosti šlo o sotva deset metrů širokou válcovitou dutinu, procházející celou délkou lodi, jež byla hlavní složkou gravitačního pohonu. Stěny válcovité dutiny totiž tvořili gravitační prstence, naskládané za sebou, které samy o sobě generovaly boční gradient lodě, ale jejich seřazení dovolovalo vytvořit před lodí hlavní složku pohonného gradientu. Boční gradient teoreticky není k pohonu nutný, ale jeho návaznost na ten přední zabraňuje vytváření gravitačních vírů ohrožujících loď. Takhle se síly, které víry tvoří odvedou po gradientu až za loď, kde celý gradient končí a kde již lodi neubližují. Nehledě na to, že loď tak získá neprůstřelný štít i na bocích. Taktické myšlení nutí zkusit uzavřít i zadní otvor v gradientu dalším gradientem, ale – nehledě na konstrukční potíže s umístěním takového generátoru – celkové uzavření lodě v gradientu by způsobilo zhroucení celého gradientu do jediného bodu ve středu pole, tedy uprostřed lodi (respektive její dutiny, ale to není pro loď žádná výhra, když hroutící se gradient vezme s sebou veškerou hmotu uvnitř a na okamžik vytvoří miniaturní černou díru). Takovéto uzavřené pole gradientu se proto stalo předmětem studia spíše zbrojního výzkumu (nad představou použití černé mikrodíry jako zbraně začne slintat skoro každý zbrojař), jenže i vytvoření jakkoliv dostatečně silného (silnějšího než 161 km.s^-2 – tato Notlobova mez je i základem pohonné fyziky, protože je to mez, kdy se jednak zhroutí uzavřený gradient a druhak je otevřený gradient schopen začít urychlovat hmotu uvnitř, nehledě na její hmotnosti), ideálně kulovitého pole, vyžaduje zařízení o délce dvou set metrů, tedy rozměrech průzkumné fregaty. Přestože byl gradient základem pohonu genijského loďstva, jeho těžkopádnost vylučovala drobnější manévrování. Proto měly lodě asi ve dvou třetinách svého vřetenovitého trupu věnec reaktivních jaderných motorů. Každý segment se skládal z hlavního osového motoru pro dopředný pohon místo gradientu a soustavy menších trysek kolmých na osu lodi, které se využívaly pro manévrování do stran.
Protože loď nemohla střílet přes plášť gradientu, byla hlavní výzbroj umístěna na zádi. Desítky výmetnic taktických torpéd, schopných manévrování, a několik výmetnic bojových torpéd, těžkých hlavic pohybujících se jen po přímé dráze. A nakonec několik laserových stanovišť na ničení přilétajících projektilů nebo stíhaček. Teoreticky bylo možno hlavní pohon generovaný dutinou v lodi vypnout. Loď tak sice přišla o hlavní pohon a ochranu vpředu, ale boční gradient zůstal jako štíty. Naopak bylo možno hlavní zdroj gradientu přeměnit na G-laser, kde generátor gradientu dodal právě tu gravitační složku paprsku, která trhala štíty a trup a usnadňovala tak průnik laserové složce. Tento přímý útok byl sice účinnější než útok torpédy, ale loď byla extrémně zranitelná, proto se většina bojových situací řešila schováváním se v ochranném plášti pohonu a odstřelování nepřítele torpédy z odvrácené zádi. Staré obranné taktice Království to naprosto vyhovovalo, jenže agresivní přístup Císařství doporučoval přímé zničení soupeře tam, kde by dříve stačilo cíl jen opotřebovat a donutit k ústupu. I přes snahu císařských nařízení se zvyky měnily jen pomalu a navíc, Wraithové naposledy zaútočili před patnácti lety.
Za siluetou
Crusadera zahlédla komandér obrys trajektoru
Black Nova. Gravitační pohon lodí byl sice účinný, ale ani bitevní křižník nedokázal generátorem gradientu, přemodulovaným na dopředný puls, ohnout prostor až do hyperprostoru. Zde přišly na řadu trajektory. Mohutné lodě byly vlastně jeden velký generátor gradientu. Jedinou výzbroj tvořily záďové obranné lasery a i posádka byla malá. V bitvě loď téměř nijak k úsilí nepřispívala, ale tvořila základ mezihvězdného cestování Geniů. Princip generátorů gradientu je vlastně zjednodušenou verzí jedné pokusné antické technologie k cestování hyperprostorem. Jednoduché generátory se používaly na lodích k podsvětelnému cestování, ale jen ty složité na trajektorech dokázaly otevřít hyperprostorové okno (byť relativně násilně k struktuře prostoru, ale jiný způsob zatím Genijská věda nedokázala zkopírovat) a vytyčit tak trajektorii v hyperprostoru.
„Komandére Stiwsi,“ otevřela Highmeyerová opět linku na
Black Novu, když eskadra překročila hranice ochranného pole. „Zahajte vytyčování trajektorie.“
„Rozkaz, madam, zahájit vytyčování trajektorie,“ potvrdil komandér trajektoru a zmizel z komunikační obrazovky.
Na signál z trajektoru vypnuly všechny lodě gradienty, včetně těch bočních, aby trajektoru nic nerušilo výpočty. Několik sekund letěla eskadra vpřed stálou rychlostí a pak z nitra dutiny
Black Novy vystřelil vpřed matný puls. Puls se rychle smršťoval až se nakonec smrsknul do jediného bodu v prostoru. Zde se roztrhla matérie vesmíru a objevila se rozšklebená trhlina do hyperprostoru. Komandéra Highmeyerovou zalil při tom pohledu proti její vůli studený pot. Silou vůle držela na uzdě náhle poplašené nervy, ale ledový osten úzkosti jí stejně začal bodat v hrudníku.
Mezi genijskou populací se zřídka vyskytla takzvaná „hyperprostorová psychóza“. Nešlo o nemoc, ale spíš jen o citlivost organismu, jakousi alergii na vstup do hyperprostoru. U onoho půl procenta lidí, kteří psychózu měli, vždy vstup do hyperprostoru vyvolal nějaké obtíže, které se lišili člověk od člověka. Někomu se udělalo nevolno, jiný měl dvojité vidění, další třeba ztrátu rovnováhy. Komandér Highmeyerové trpěla zvláštní podobou psychózy, protože ta její se zatím projevila jen jednou a to před několika měsíci. Komandér tehdy na devět hodin ztratila vědomí. Lékaři si sami nebyli jisti, zda jde přímo o hyperprostorovou psychózu, ale protože se to stalo při vstupu do hyperprostoru, stanovili důvod ztráty vědomí na psychózu. Lékařům ale nedávalo spát, proč se to projevilo až po mnohaleté službě a s takovou silou. To nejlepší, co mohli říci bylo, že jde pravděpodobně o důsledek nějaké dědičné vlastnosti organismu, která se projevila až tehdy.
Komandér od té doby sice žádný podobný záchvat neměla, klid jí to ale nepřineslo. Pokaždé, když měla vstoupit s lodí do hyperprostoru, pocítila pudový strach, který jen stěží ovládala. Zatímco bojovala same se sebou, trajektor vyslal ještě jeden, opravný, puls a okraje okna se stabilizovaly. Pak trhlina pohltila celou eskadru. Komadér pohlédla na vnější pohled a viděla nyní jasné obrysy lodí v mihotavém hyperprostorovém koridoru...
USS Tolkien, hranice galaxie Pegasus„...tak to by bylo,“ ulevila si podporučík Lindsey Nowáková a odložila stranou plazmový hořák, který jí podala poručík Carolyn Wolcottová. Ta se vysoukala zpod F-302ky a otřela si rukou zpocené čelo. Vůbec si nevšímala toho, že zašpiněným rukávem pracovního overalu si na obličeji dělá šedivé šmouhy.
„To teda jo,“ usmála se Carol a poklepala zdola na trup stíhačky. „Teď tyhle ptáčky už jen zalétat...“
„Zkus Gorrovo mariňáky. Někteří z nich jsou takový sebevrazi, že by se do toho klidně i posadili.“
Nowáková se zasmála a pomohla kolegyni na nohy. Obě ženy si pak prohlédly výsledky své práce. Během těch šesti měsíců cesty mezi galaxiemi strávili obě spoustu času v tomto malém skladišti, kam byly umístěny pozemské stíhačky F-302, které se podařilo zachránit z
Daedala. Navzdory popichování Sigiho Younga se ženy rozhodly experimentovat se zavedením federačních technologií do těchto stíhaček. Ačkoliv už dávno se ukázalo, že by bylo daleko jednodušší postavit celou stíhačku od znova, šly obě tvrdohlavě za svým cílem (Lindsey i kvůli nostalgii) a nakonec se dobraly slušného výsledku.
Nejsložitější bylo vyměnit navigační systém, protože to znamenalo kompletně vykuchat celý kokpit stíhačky a nahrazení základních systémů navigace. Vybitý naquadahový generátor byl přestavěn na bázi dilithia, s prakticky stejným principem, protože jakékoliv jiné zdroje energie byly buďto příliš velké nebo příliš nevýkonné pro napájení phaserových polí, namontovaných na křídlové plochy. Nakonec bylo třeba vyřešit dilema – štíty nebo pohon. Oboje by se již nevešlo dovnitř a volba padla na základní štíty. Navýšení ochrany z pancíře na štíty bylo totiž procentuálně vyšší než zlepšení pohonného systému z původních trysek na iontový.
Ani jedna z žen nepočítala s nasazením stíhaček v boji – loď měla koneckonců svou letku federačních stíhačů
Manta, případně i skupinku runaboutů a standardních raketoplánů a raketoplánů
Delta – ale na svou práci byly obě hrdé. A nějaká práce byla koneckonců lepší než nekonečné hodiny nad teoretickými spekulacemi Sam Carterové a Sigiho Younga. Carol byla sice spíše teoretik, ale co je moc to je moc. Nakonec si taky šla zašpinit ruce...
Prudké trhnutí paluby smýklo oběma ženami na podlahu. Zatímco Lindsey přistála bezpečně na zadku, Carol padla k zemi bokem a paží přistála na nádržce od plasmového hořáku. Lindsey si pádu kolegyně nevšimla a s obavami se dívala ke stojící stíhačce. Naštěstí byla k zemi pevně připevněná magnetickými destičkami a ty do jedné zátěž vydržely.
„Co to vůbec bylo,“ zeptala se Lindsey a zvedla se ze země.
Odpovědí jí bylo jen zasténání. Lindsey se vyděšeně ohlédla a spatřila Carol, jak se choulí na zemi a snaží se nedotýkat pravé paže. Nikde nebyla ani kapka krve, ale o to hrozněji to vypadalo, protože loket Caroliny pravé ruky byl ohnut na druhou stranu. Carol zatím jen ležela, oči vyvalené, a přerývavě dýchala, ale Lindsey věděla, že šok brzo odezní a bolest se projeví v plné síle. Do té doby už musela být na ošetřovně.
„Nowáková ošetřovně,“ klepla si Lindsey na odznak. „Poručík Wolcottová byla zraněna.“
„Pokud to neohrožuje její život a může chodit, dopravte ji na nejbližší ošetřovnu,“ ozval se hlas Doktora. „Mám momentálně spoustu vážných případů.“ Až teď si Lindsey uvědomila, že ono mohutné trhnutí musela na lodi nadělat pořádnou paseku. Pak se sehnula k druhé ženě.
„Carol,“ zašeptala jemně, „můžeš chodit?“
Carol trhaně přikývla a pokusila se posadit. Lindsey ji pomohla a dávala pozor, aby se nedotkla zraněné ruky. Pak vzala Carol pod ramenem zdravé ruky a postavila ji na nohy.
„Tak pojď... je to jen kousek...“
Jídelna na zádi na palubě patnáct nebyla dříve příliš vyhledávaná. Jednak pohled ven vyplňoval trup lodi a gondoly, ale hlavně zde nebyl žádný bar a tak tu scházela jistá útulnost. Většinou sem chodili samotáři nebo případné zamilované dvojice. Nyní byla zaplněná archeology Chris Taylorové a většinou z Gorrových pěšáků. Vlastně takhle byla zaplněná pořád od té doby, co zmíněné osoby vyhodil Andy Walker z Přední desítky poté, co se objevil návrh doprovázet zpěv klingonských válečných balady dobovými scénami. Vykázání z Přední desítky je ale příliš nermoutilo a okamžitě se přestěhovali do této jídelny, které sami začali říkat Hell’s edge – Okraj pekla, případně pak mírněji, leč neoriginálněji, Zadní patnáctka.
Kvůli divoké povaze zábavy a už dřívější neoblíbenosti jídelny si tuto místnost de facto zabrali pro sebe. A protože sem téměř nikdo jiný nechodil, upravili si její vzhled podle svého gusta. Stolky uprostřed místnosti odmontovali, přesunuli ke stěnám a vytvořili tak volný prostor pro své pohybově náročnější kratochvíle. Jednu stěnu pokrývaly všemožné terče, jak ty skutečné a na zeď přibyté, stejně tak jako ty improvizovaně namalované. Na mnoha místech byl lak ze stěny poněkud sedřený, protože se házející neomezovali jen na tupé předměty. Vrchol grafického umění představovala jiná stěna. Vévodila jí stylizovaná kapitán Taylorová v životní velikosti s trikordérem v ruce. Za zády jí stály z jedné strany Gorr s vytaženým Bat’lethem a z druhé Chris Taylorová se zdviženým perlíkem. Nad hlavami jim visela tradiční borgská hláška „Odpor je marný!“. Kolem bylo ručně dopsáno mnoho dalších hesel začínajících u „Pegasi, třes se!“, „Nebojme se Borga, nic!“ a končících větami jako „Vzbuďte nás až tam budem“ a „Víno, ženy, zpěv a hlavně ostrá kudla“ (poslední slovo této věty bylo ještě neuměleji přepsáno nahrazením dvou písmen v poněkud neslušnější výraz naprosto jiného významu).
Chris Taylorová tu byla každou chvíli, zato Gorr zachovával určité velitelské dekorum a občas se objevil na kus řeči i v Přední desítce. Nakonec ale stejně zavítal sem, mezi své. Rovněž i dneska tu byl a to přímo v centru pozornosti. Uprostřed místnosti kolem sebe kroužili Gorr a Geoffrey Kebha z Chrisina týmu. Oba měli v rukou ztupené bat’lethy a zkoušeli protivníka. Tedy hlavně Gorr. Ačkoliv mohutný černoch dotáhl během cesty své schopnosti ovládat tuto zbraň na neuvěřitelnou úroveň, na rodilého Klingona prostě neměl. Geoffrey byl sice o dvě hlavy vyšší než Gorr, jenže ani to mu nepomohlo vymanit se z obrany. Geoffrey si sice žádný úder nepustil na tělo, žádný na soupeře ale také neposlal. To nejlepší, v co mohl doufat, byla remíza.
Všichni ostatní vytvořili kolem dvojice kroužek a nadšeně povzbuzovali bojovníka ze svého tábora, někteří dokonce postávali na stolech u stěn, aby lépe viděli. Z hloučku mariňáků pak najednou vylétlo jablko a strefilo Geoffreyho zezadu do vyholené hlavy. Černocha rána vyvedla z míry jen na zlomek vteřiny, ale i tak mu konec Gorrovy zbraně přistál na odhaleném rameni.
„Bod,“ zaburácel Gorr.
Geoffrey pohlédl s povytaženým obočím na ležící jablko.
„Pravidla jsou pravidla,“ zasmál se Gorr. „V boji si na okolnosti nestěžuj,“ odcitoval.
Geoffrey zvednul jablko a mrkl na Gorra. Ten čekal, zda archeolog má opravdu v úmyslu jablko hodit. Geoffrey se nakonec zeširoka usmál a se zachechtáním do jablka kousnul. Nakousnuté jablko odhodil a postavil se do střehu, zatímco ještě žvýkal sousto. Gorr se burácivě rozesmál a také se připravil na nový střet.
Dvojice se sice na další boj teprve připravovala, ostatní ale už pilně bojovali. Jablko odstartovalo palubní verzi hospodské rvačky, jen v přátelském duchu. Ani tak vlastně nešlo o rvačku, jako o výměnu různých projektilů, většinou se snahou trefit, ne ublížit. Proto vzduchem létalo hlavně různé ovoce (hlavně Rigelská měkká hruška s mazlavou dužinou se stala oblíbeným střelivem), pečivo a moučníky (skupina klasiků si chvatně replikovala několikapatrové dorty). Cvičení mariňáci měli sice lepší mušku, archeologové – často s již nějakým tím vroubkem ze Země za rvačku a výtržnosti – zase měli větší zkušenosti v používání improvizovaných zbraní. Ani Chris Taylorová se nenechala zahanbit a z krytu jedné židle zuřivě pálila starými dobrými pozemskými banány. Nutno poznamenat, že prázdné slupky na podlaze jen přispěly k všeobecnému chaosu.
Dvojice uprostřed již svůj boj znova začala a kvůli soustředění na svého soupeře si ani jeden nevšímal jinak nepřehlédnutelné bitky kolem. Gorr právě opět roztočil svůj vířivý tanec, který uzamkl Goeffreyho v obraně, když sebou všechno prudce trhnulo. Gorr se snažil udržet rovnováhu, aby nepřepadl vzad. Geoffrey se ale pádu poddal a padl na Klingona. Nyní zvítězila Geoffreyho mohutnost a oba padli k zemi. Goeffrey byl ale z dvojice ten připravený a v okamžiku, kdy oba dopadli, ležel už černochův bat’leth na krku Klingona.
„Já si na okolnosti stěžovat nemohu,“ řekl Geoffrey a sundal svou zbraň z Gorrova krku.
Oba vstali a Gorr uznale pokývl: „Vyhráls,“ načež se opět burácivě rozesmál a plácnul Geoffreyho do zad tak silně, že i mohutný černoch zavrávoral.
Až pak si dvojice všimla chaosu kolem. Všichni do jednoho leželi na zemi mezi zbytky svých projektilů. Všichni se za mumlání začali zvedat a ukázalo se, že pádem se nikdo nezranil víc, než byl předtím pochroumán střeleckým soubojem. Archeologové pomáhali na nohy mariňákům a naopak, důvod k bitce byl již zapomenut. Začala se stále hlasitěji ozývat otázka, co to sakra bylo. Nakonec někdo ukázal k oknům.
Loď se již nepohybovala. A navíc - modrý tunel v hyperprostoru zmizel. Místo něj se za zádí lodi vznášela bílá mlha...
„...já nepopírám, že existuje možnost přiblížit se limitně velmi blízko. Jen se mi nezdá, že by bylo možno obejít omezení rychlostního prahu,“ řekla Sam a vrátila Terry rychlý míček. Obě dvě se nacházely v simulovaném squashovém kurtu a zápas, stejně jako diskuse, byl v plném proudu.
„Už jste se na to ptala Harryho?“ zeptala se Terry a rychle zacouvala k zadnímu sklu za dlouhým míčkem.
„Co ten s tím má společného?“ zafuněla Sam, když odrazila míček, který Terry poslala naopak nízko dopředu.
„Hodně,“ odpověděla Terry a na chvíli umlkla, protože se soustředila na míček, který následně poslala nízkým obloukem dozadu za vpředu stojící Sam. Ta pokývnutím uznala ztrátu a obě ženy si prohodily strany.
„Na
Voyageru Harry zažil spoustu věcí a dosažení Warpu 10 byla jedna z nich. I když on sám neletěl,“ dodala Terry a podala.
Sam z voleje vrátila. „Fyzikální podstata warp pole to prostě vylučuje,“ hádala se. „Pnutí na těleso v normálním prostoru by bylo nekonečné.“
„Touché,“ uznala Terry jak Saminu námitku, tak její rychlý míček, na něž nedosáhla. „Ten trik ale právě spočívá ve slovech ‚v normálním prostoru‘. Posádka
Voyageru tehdy použila nějaký zvláštní materiál ke zpevnění trupu. Zdálo se, že upravený raketoplán pak při vysokém warpu překonal mez pnutí a překročil práh.“
„Jenže?“ zeptala se Sam a podala.
„Práh byl překročen, ale ne v normálním prostoru. Tedy v normálním prostoru s warp polem,“ upřesnila Terry a boastem poslala míček do opačného předního rohu. „Energie pnutí se nějakým zvláštním způsobem přenesla na otevření subprostorové trhliny. Zpětná analýza záznamů v laboratořích alfa kvadrantu ukázala, že v čtyřrozměrné soustavě souřadnic se raketoplán začal pohybovat kolmo na reálný prostor. Vzhledem k nynějším znalostem mohu říct, že propadl do hlubokého bodu hyperprostoru, kde by všechny body odpovídající reálnému prostoru byly u sebe tak blízko, že by to odpovídalo záznamům raketoplánu, které tvrdily, že člun byl ve všech místech galaxie najednou.“
„Pokud ale pronikl do hyperprostoru,“ načala větu Sam, ale začala se soustředit na nastalou rychlou výměnu smečí a volejů, kdy se jedna žena snažila druhou prostřelit dozadu. Nakonec to byla Sam, kdo Terry přetlačil. „Pokud ale pronikl do hyperprostoru, jak mohl být v kontaktu s reálným prostorem?“
„To je právě to, co nikdo neví. Raketoplán byl v hyperprostoru, ale zároveň i v reálném prostoru a tak de facto mohl být fyzicky ve všech místech galaxie. Jenže jen jako pozorovatel, protože okno, kterým se do tohoto stavu dostal, mohlo mít východ vzdálený jen maximálně ve vzdálenosti, za kterou by tam člun dorazil rychlostí, při které pronikl do hyperprostoru,“ řekla Terry a chvíli se snažila zklidnit dech.
„Takže to vlastně nebyla žádná výhra,“ podotkla Sam a podala na další míček.
Terry bez odpovědi vrátila těžký míč, který padal těsně u stěny.
„Vlastně ano,“ opravila se Sam a znovu zaútočila. „Dokonalý sledovací systém.“
„Jasně, ale mělo to háček. Existence v hyperprostoru i reálném prostoru vytvořila specifické nadčasové pole,“ řekla Terry a zkusila nízký padáček do rohu.
„Nadčasové?“ hekla Sam, jak se snažila dosprintovat krátký míček.
„Jinak to nazvat nešlo,“ pokrčila rameny Terry a opět prohodila Sam až dozadu. „Pole urychlilo plynutí času, jenže ne lineárně, ale skokově. Tom Paris, pilot člunu, začal krátce po příletu prodělávat rychlý genetický vývoj. Vlastně u něj proběhla podivná forma zrychlené evoluce.“
„A jak dopadl?“
„Prý nějaká přerostlá ještěrka, ale další cesta člunem to nakonec spravila.“
„Takže jedno vím,“ usmála se Sam a podala Terry míček. „Warp 10 raději ne, ať už v jakémkoliv prostoru.“
„Amen,“ souhlasila Terry a nachystala se na podání.
„A moment,“ zarazila ji Sam. „Jak to všechno víte? Není to tajné?“
„Je,“ usmála se Terry. „Jenže já jsem takový přirozený machr na warp teorie a vícerozměrné vektorové struktury obecně. Proto jsem na některých projektech dálkově pomáhala.“
„Vícerozměrné vektorové struktury?“ zeptala se Sam se zájmem.
„Už jste někdy procházela matematický model warp pole?“
„Vlastně jen model hyperprostorového tunelu a to ještě v minulém životě,“ usmála se kysele Sam.
„No tak vidíte, warp pole je všeobecná míchanina prostorových i subprostorových rovnic, až se podivuji, že to váš syn poskládal dohromady.“
„Já bych řekla, že jen zkoušel, dokud...“ Mohutné trhnutí poslalo obě ženy na zem. Krátce na to simulace kolem zablikala a zhasla. Obě ženy se zvedly ze země.
„Kapitán můstku,“ klepla si Terry na odznak připevněný na sportovním oděvu. „Co se to děje.“
„Nevíme,“ ozval se z intercomu hlas komandéra Kima. „Bylo to jako náraz, ale na co bychom narazili v hyperprostoru?“
Terry pohlédla na Sam a ta pokrčila rameny. „Hned jsem tam,“ oznámila Terry a vypnula spojení. „Sam, vy běžte do astrometriky. Moje antické instinkty mi říkají, že naše mise právě začíná...“
Dveře vedoucí z Přední desítky se otevřely a pustily ven do sebe zaklesnutou dvojici. Daniels i Baxterová byli oba oblečeni v uniformách technického úseku a hlavně agentka se poněkud kolébala, čímž dávala najevo, že nezůstalo jen u jedné skleničky. Za posledních šest měsíců si sem oba takhle zašli mnohokrát a obnovili nakonec svůj vztah z 31. století. Nyní byl o to intenzivnější, že se vlastně na mnoho let odcizili.
„Nenajdeme si nějakou prázdnou kajutu?“ zapředla Ruby Baxterová.
„Pochybuju, že je nechali otevřené,“ zasmál se Aaron Daniels a zatěkal očima kolem.
„Tak nám něco najdi, nebo skočím po nejbližším chlapovi s kajutou,“ zažertovala Ruby a potřásla hlavou, protože ji rozpuštěné vlasy padaly přes obličej.
Daniels se na první křižovatce rozhlédl a s pokrčením ramen odtáhl přítelkyni do pár kroků vzdáleného servisního výklenku. Začal otevírat mechanismus poklopu do Jeffreysova průlezu, zatímco Baxterová napůl hlídala, zda někdo nejde kolem, napůl se snažila prostě udržet rovnováhu.
„Průlez,“ zasmála se zářivě, když Daniels konečně poklop otevřel. „Připomíná mi to naše první dostaveníčko na Rise.“
Daniels si jen přitiskl prst na rty a pomohl přítelkyni do průlezu. Baxterová se pozadu začala soukat do průlezu. Daniels už byl nakloněn dovnitř, aby tam vlezl za agentkou, když jím trhnutí lodě hodila po hlavě dovnitř. Agent přistál přímo na agentce, která trhnutí nezaregistrovala.
„Ale no ták,“ našpulila rty. „To nepočkáš, než se svléknu?“
Daniels se odvalil z agentky a nevšímal si rukou, které se po něm natahovaly. „Tohle bude něco vážného. Musíme zpátky.“
„Vždyť jsi mě ani nezačal líbat,“ povzdechla si Baxterová a zamžourala na Danielse.
„Možná později,“ odpověděl Daniels a letmo políbil agentku na tvář. Pak vytáhl malé zařízení, na něž chvíli zíral. Když si pořádně pročistil zrak, navolil sérii příkazů. Oba dva se pak během okamžiku přenesli na
Uroboros...
„...poslal jste pro mě, nadporučíku?“ otázal se Tom Krňoul už ve dveřích strojovny.
„Ale jistě, pojď sem, Tome,“ odpověděl Sigmund Young, který klečel u jednoho z monitorů udržovacího pole warp jádra. Tom udělal další krok a náhle se vznesl do vzduchu. Než si stačil uvědomit, že gravitační deska pod ním negeneruje žádnou přitažlivost, přeletěl kotoulem nad další desku, tentokrát plně funkční. Praporčík se tak s heknutím rozplácl jak široký tak dlouhý.
Sigi otočil hlavu od monitoru a zatvářil se naprosto nevinně a překvapeně. „Tome?“
„V pořádku,“ zafuněl mohutný praporčík a snažil se nedat na sobě znát žádné rozčilení z žertíku nadřízeného. Ti dva další technici, kteří byli ve strojovně, naštěstí pro praporčíka pracovali o patro výše, takže sotva mohli mít dobrý výhled na Tomovu potupu.
„Tome, ty máš na tohle lepší odhad než já,“ začal Sigi a ukázal na monitor. „Je tohle opravdu mikrotrhlina v udržovacím poli.“
„Fyzická trhlina?“ podivil se Tom. „Není to jen odchylka v magnetickém udržovacím poli?“
„Třikrát jsem to projel, dokonce jsem se tam podíval i ručním skenerem,“ řekl Sigi a ukázal za sebe na skládací žebřík opřený o stěnu. „Tak se na to mrkni.“
Tom se sklonil nad monitorem a chvilku se díval na malou nepravidelnou křivku. Po několika různých změnách kontrastu a rozlišení zabručel. „Je to fakt tam...“
„Kreténi“ ulevil si Sigi. „Takovéhle fušeřina...“
„O fyzický prasklině na jádře jsem neslyšel skoro deset let,“ zkoušel to Tom.
„A proč asi?“ houknul Sigi. „Protože se každý nový jádro po montáži kontroluje. Jenže na Cháronu byli moc hrrr a hovno zkontrolovali... Připomeň mi, že jim tam mam vypustit klingonský vši, až se vrátíme...“
„Vybalíme druhý jádro, šéfe?“ křikl z ochozu středního patra jeden z techniků.
„Hleď si svýho, Watsone!“ odtušil Sigi zachmuřeně. „Radši hoď do počítače protokol, že víc než dvojku z motorů nikdo chtít nesmí...“
„Jako by se stalo, šéfe!“
„Vyměníme jádra nebo to zalátáme? Co myslíš, Tome?“ zeptal se Sigi podřízeného.
„Mno, pro obojí musíme počkat až budeme z hyperprostoru a budem muset vypustit komory a nechat jádro vychladnout...“
„To jo, jenže vyměnit jádro je peklo, když nemáš bandu staničních techniků... Takže tam dáme nějakou záplatu. Ale pořádnou, chci to jádro mít jako nový. Hej, Watsone!“ křikl Sigi nahoru a počkal, než se objeví hlava technika. „Na ty protokoly teď kašli... vem Jenkinse a sežeňte od Balina vercajk na opravu jádra. Hlavně pořádnej mikrometr, duraniovej film...“
Co všechno měl Watson přinést už nedopověděl, protože mohutné trhnutí jím smýklo na palubu. Ozvalo se jedno velké prásknutí, složené z mnoha různých. Místnost pohltila jedna velká záře a pak pohasla, stejně jako osvětlení strojovny. Náhle zhaslá světla doplnila kakofonie různých zvuků – syčení nějakého unikajícího plynu, praskání v nějakém zkratovaném panelu a vyděšené lidské zaječení. Trvalo jen pár okamžiků, než naskočilo nouzové osvětlení. S ním se rozezvučelo hned několik varovných sirén.
Ve světle Sigi konečně spatřil tu spoušť. Hned několik panelů bylo zlověstně pohaslých a kolem některých z nich se povalovaly zkroucené kusy jejich pláště. Z warp jádra unikal proud šedavého inertního plynu, který na všem zanechával popelavý povlak. Z jádra hyperpohonu se zato kouřilo pořádně. Černý dým doplňovalo rudé blýskání zevnitř jádra a štiplavý zápach páleného materiálu. A aby to nebylo všechno, Watson ležel na zemi mezi troskami s dýmajícími zády a nehýbal se. Sigi v duchu během sekundy vyhodnotil priority.
„Jenkinsi,“ překřičel sirény směrem k podporučíkovi, který slézal ze žebříku z vyššího patra, „vemte Watsona na oštetřovnu. Tome, odpojte hyperjádro. Já zkontroluju hlavní jádro!“
Sigi proběhl oblakem unikajícího plynu k stavovému monitoru a nevšímal si povlaku, který mu ulpěl na obličeji i uniformě. Koutkem oka zahlédl, jak Jenkins s ležícím Watsonem mizí v mihotání vnitřního transportního paprsku. Cvičený sluch mu prozradil, že loď se nijak nepohybuje, takže se nemusí bát odstavení ani jednoho z jader. Skutečně, charakteristické brumlání hyperjádra po chvilce zmizelo, zatímco se Sigi probíral roztřeseným obrazem stavu warp jádra.
„Hyperjádro nevypadá dobře, něco se tam určitě spáli...“ Tom přiběhl s hlášením, ale Sigi ho zarazil.
„To počká, warp jádro má namále. Ta prasklina se rozšířila a teď uniká izolační plyn. Až za osmdesát sekund vyprchá, budem tu v neodstíněný radiaci moct grilovat...“
„Odhození jádra?“
„Vyloučeno... automatika je v hajzlu a na manuál není vůbec čas ani dost lidí...“
„Asi jsme v bryndě...“ Tom poklepal na okraj panelu. Sigi zavrtěl hlavou.
„Borgská krychle za zadkem je brynda. Exploze supernovy je menší problém... tohle je ale průser!“
Monitor jednoznačně ukazoval, že automatické nouzové odpojení warp jádra neproběhlo úplně a určité množství antihmoty v slučovací komoře zůstalo. Dost na to, aby po selhání skomírající magnetické obálky udělalo díru v pěti okolních palubách.
„Tome, musím nahoru k manuálnímu odsávání, převeď...“
„To nemůžete stihnout,“ zaprotestoval praporčík.
„Proto převeď energii z gravitace a podpory života strojovny do magnetického udržovacího pole... koupí nám to pár sekund a já tam budu dřív.“
„Jasně...“
Sigi popadl do ruky hyperklíč a přikrčil se. Zdviženým palcem dal signál Tomovi a ten vypnul postradatelné systémy. Jakmile byla gravitace pryč, Sigi se odrazil od podlahy a kolmo vzhůru odplachtil podél jádra. Minul střední palubu a zachytil se až o zábradlí té vrchní. Od zábradlí se pak odrazil a doplachtil až jedné z konzol u horního konce jádra. Bez ohledu na svoje ruce serval boční kryt konzole a pulsem z trikordéru bezohledně zkratoval obvody, které by mu mohly překážet. Koneckonců, nebyl čas.
Hyperklíčem pak zašátral ve vnitřku konzole, než našel patřičné spínače. Několik dalších sekund si vyžádalo, než obešel bezpečnostní protokoly, které mu tvrdily, že warp jádro je bezpečně odpojené, ale nakonec spustil nouzové odsávání antihmoty. Trvalo to sotva vteřinu, než byly zbytky antihmoty navráceny do zásobníků. Nebylo ale vyhráno. Do vyprchání plynu z jádra zbývalo sice ještě skoro třicet vteřin, ale až nyní si Sigi uvědomil, že nemůže dýchat už teď. Izolační plyn byl sice zdraví neškodný (narozdíl od chladící směsi, která díkybohu zůstala na svém místě), jenže nebyl také dýchatelný a odstavená podpora života nyní nefiltrovala vzduch, takže se nadporučík začínal dusit. S vypětím všech sil se rukama odrazil a hlavou směrem dolů vyrazil k východu. Cestou na dolní palubu strojovny zaslechl, jak magnetické pole kompletně selhalo, jenže teď neměl čas na myšlenky, jak těsně to stihl. Jak postupoval níže, plyn houstl, až vytvořil poloprůhlednou mlhu. Dál než metr nedohlédl a východ hledal sluchem podle volání praporčíka Krňoula. Nakonec mu proud čerstvého vzduchu z otevřeného východu prozradil směr a on z posledních sil vyrazil směrem k dýchatelnému vzduchu...Nakonec prolétl otevřenými dveřmi a málem srazil Toma. Jakmile se ocitl v mezích funkční gravitace, přistál nedůstojně na zemi, ale to mu bylo jedno.
„Příště,“ zakašlal. „Příště mi připomeň dýchací masku...“
Tom pomohl nadřízenému na nohy, zatímco spěchající kolemjdoucí věnovali jen zběžný pohled dvojici naprosto šedivých postav a pokračovali za svými naléhavými povinnostmi.
„Počítači,“ řekl Sigi, když se pořádně rozdýchal. „Uzavřít strojovnu. Radiační izolace alfa. Kód Young Tango Tango Bravo Tři.“
„Kód uvěřen, uzavírám strojovnu,“ potvrdil počítač. Dveře do strojovny se zavřely, ale ještě předtím odhalily pohled na mohutná vrata, které se spustila hned za dveřmi.
„Převeď dostupné protokoly a data na sekundární strojovnu.“
„Převádím.“
„Tome, zkus sehnat Carol a její lidi. Ať se ke mně přidaj v sekundární strojovně.“
„Jasně, šéfe...“
Terry stála ve výtahu jedoucím na můstek a v duchu jej popoháněla. Nemohla přestat myslet na to, co se stalo. Nevěděla přesně co, ale muselo to nějak souviset s Pegasem. Ano, věděla, že okamžikem té události dorazili do galaxie Pegasus, ačkoliv výpočty to předpokládaly až za téměř jeden celý den. Terry to prostě cítila. Půl roku, co byli na cestě, panoval klid, ale nyní se všechno objevilo s novou intenzitou. Cítila tu elektrizující auru, která provází blížící se události. Nadešel čas jednat, osud si Terry Taylorovou opět našel...
Dveře turbovýtahu se otevřely a Terry vyběhla na můstek. Harry Kim okamžitě vyklidil kapitánské křeslo a sedl si do svého vedle. „Stav?“, zeptala se Terry, zatímco si sedala.
„Opustili jsme hyperprostor a jsme v Pegasu. Tedy jen těsně, zadkem ještě trčíme v galaktické bariéře.“
„A ten náraz?“
„Hyperprostor jsme neopustili dobrovolně, něco nás doslova vyhodilo ven. To způsobilo kolísání v rozvodné síti. Některé systémy měly proto výpadky a kolísání v gravitačních deskách způsobilo velký gravitační ráz.“
„A loď?“
„Zatím nemáme navigaci ani štíty, senzory jen tak tak.“
„Warp ani impuls bez odezvy,“ ozval se Alexej Talejnikov od kormidla.
„Můstek strojovně,“ klepla Terry na tlačítko intercomu.
„Strojovna je uzavřena,“ ozval se hlas počítače.
„Kapitán nadporučíku Youngovi,“ otevřela další kanál.
„Tady Young. Do strojovny se chvíli nepodíváte, warp jádro to šeredně odskákalo a pár dalších primárních systémů bude taky dost pofidérních.“
„Nemáme ani impuls.“
„To se nedivím. Celková pohonná soustava dostala zabrat. Budete rádi za trysky. Teď tady v sekundární strojovně zkoušíme zprovoznit okruhy pro sekundární jádro. Restartujeme řízení EPS, to totiž úplně vyhořelo. Na warp a impuls si musíte počkat tak deset minut...“
„... deset minut a to ještě v případě, že tu není něco, o čem nevíme.“ Sigi přešel k vedlejší konzole a manuálně upravoval hodnoty pro tok plazmy ve vnitřním okruhu jádra.
„Sakra, na tohle potřebuju Carol,“ zaklel Sigi a rozhlédl se po strojovně. „Tome,“ křikl na praporčíká Krňoula. „Sežeň mi Carol, nutně ji potřebuju.“
Sigi se dál věnoval, zatímco kolem pobíhaly houfy techniků po zmenšené – dvoupatrové – verzi hlavní strojovny. Největší práci teď kromě resetování energo-plazmatických systémů zabralo zprovoznění řídících protokolů z hlavní strojovny. Tok plazmy v okruhu jádra se konečně stabilizoval a Sigi si na chvilku dovolil zvednout hlavu a zahledět se do mumraje kolem. Bylo až k nevíře kolik se toho dokázalo pokazit na lodi s tolika pojistkami a zálohami. Jenže pojistky jistí proti známým případům a tohle, co se stalo, rozhodně známé nebylo.
„Šéfe,“ přihnal se Tom. „Carol je na oštetřovně. Lindsey říká, že je to nějaké vážné zranění ruky. Doktor má ale vážnější případy, takže to bude chvíli trvat.“
„Tak ať dostane přednost nebo nějaké léky, potřebuju tu její zázračný oči. A Lindsey budu potřebovat taky. Centrální datový uzel na jednačtyřicátý nemá stabilní výkon. Pokud to někdo nerozchodí pořádně, spadne nám celej LCARS. Ať se na to Lindsey mrkne. Tady nemůžu nikoho postrádat...“
Sigi nyní dělil pozornost mezi dva panely. Jedním monitoroval stav vedení EPS, druhým pak od oka programoval nové protokoly. Sigi si musel dávat pořádný pozor, protože jediná velká odchylka by způsobila vypuštění natlakované plazmy do některého z údržbářských průlezů. Sigi si povzdechl a uzavřel přívod plazmy do impulsního okruhu. Rozhlédl se po strojovně až nakonec spatřil poručíka Vulkánku T‘Zarin pracující u jednoho ze zastrčených panelů.
„T’Zarin,“ křiknul Sigi, aby ho bylo slyšet přes mumraj. „Kašlete na senzory, pojďte mi raší píchnout sem.“ Vysoká Vulkánka byla v mžiku u Sigiho. „Sledujte stav EPS, hlaste jakékoliv odchylky tlaku, napětí nebo teploty. Dokud nepřijde Carol, budeme muset nějak dostat alespoň základní rozvodné protokoly.“
„Kapitán nadporučíku Youngovi,“ ozval se komunikátor.
„Young.“
„Co podle vás udělalo tak rozsáhlý nepořádek? Tohle je relativně nová loď...“
„... relativně nová loď.“
„Podle mě za to nějak může jádro hyperpohonu. Když jsme ho instalovali, obešli jsme pár pojistek a zabezpečení. Jeho napojení na rozvodnou síť nebylo rozhodně podle učebnic, jenže jinak to nešlo. Ať se stalo cokoliv, něco v jádře se pokazilo, vyhodilo nás z hyperprostoru a poslalo výboj do poloviny systémů lodi. Nehledě na to, že hyperjádro bylo úzce svázáno i warp jádrem, takže to to pěkně odneslo. A vzhledem k tomu, že jádro samotné mělo mikrotrhlinu předem, můžem být rádi, že máme strojovnu vůbec ve stavu hmoty a ne energie. Každopádně pro příště doporučuju udělat naprosto separátní okruhy pro cokoliv, co se týká hyperjádra.“
„Zaznamenáno,“ potvrdila Terry a na intercomu jí vyskočil další kanál, tentokrát příchozí.
„Tady Carterová, astrometrika,“ ozvalo se. Terry stále slyšela na pozadí šum hlasů ze strojovny a to znamenalo, že Sam se připojila na jejich linku konferenčním způsobem. „Poslouchala jsem linky do strojovny, abych byla v obraze a skutečnost je jiná, než pan Young říká. První nebylo pokažení jádra, ale něco se pokazilo v hyperprostoru a to nám rozhodilo hyperjádro. Nečekaný přechod zpět do normálního prostoru pak zmátl systémy a na některé to bylo v kombinaci s přepětím příliš.“
„A co měla být ta anomálie či co v hyperprostoru?“ zeptal se Sigi.
„Hyperprostorový schod.“
„Schod?“ podivil se Sigi.
„Normálně jsou schody přítomny v hyperprostoru v malé míře jako odraz gravitace v normálním prostoru. Ale tenhle byl jiný, nemůžu najít nijakou souvislost s gravitačními projevy. Naopak ten schod očividně kopíruje hranice galexie Pegasus. Takže jakmile jsme dosáhli hranice galaxie, narazili jsme na tuto anomálii, kterou již jádro nedokázalo kompenzovat.“
„Může to mít nějakou souvislost s děním v této galaxii?“ zeptala se Terry.
„Jako jestli může být umělého původu? Pochybuji, ale kdybych věřila ve vyšší moc, tak bych řekla, že někdo uzavřel tuhle galaxii, aby nic nemohlo ven.“
„Jak to myslíte?“ podivila se Terry.
„Promiňte, zapomněla jsem se zmínit. Každý schod má svou orientaci a my jsme obrazně spadli ze schodu dolů...“
„A nahoru se už nedostaneme,“ domyslela si Terry. „Dobře, Sam, zkuste toho zjistit co nejvíc. Možná se s tímto jevem ještě potkáme a nakonec odtud budeme muset i ven...“
„Jistě,“ potvrdila Sam a vypnula kanál.
„Kapitáne,“ ozvala se vulkánská poručice T‘Sol od vědecké stanice. „Už půl minuty monitoruji nahodilé výtrysky tachyonů i dechyonů pod trupem lodi.“
„Jak blízko?“ napřímila se Terry s varovným instinktem.
„Na deflektorové úrovni.“
„Mohl by být zdrojem porouchaný deflektor?“
„Negativní... Podle pozorovaní se nyní jeví, že jde o únik částic ze subprostorové kapsy. Obejvuje se jistá pravidelnost a... Změna! Mohutný výtrysk tetryonů a... počítač to definuje jako antitachyony.“
„Terry, takhle blízko to může být dost riskantní,“ poradil Harry.
„Jasně,“ přikývla Terry. „Alexi, vezměte nás dál alespoň na manévrovací trysky...“
„Rozkaz, madam.“
„Dejte to na obraz,“ řekl pak Harry.
Na obrazovce se objevila vířící černá skvrna, ze které čas od času zablýskl paprsek záření. Terryin panel ukazoval, že viditelné složka je jen špičkou ledovce. Opravdu... byla to zvláštní anomálie. Výtrysky tetryonů nejspíše souvisely, s povahou subprostorové kapsy, protože tetryony mají vždy něco společného se subprostorem... ale antitachyony? Podle teorie šlo o částice opačné k tachyonům, které se také pohybovaly rychlostí světla, ale v opačném časovém směru...
„Je možné, že jsme to nějak přitáhli k sobě, když jsme přiletěli?“ zeptala se Terry T’Sol.
„Pochybuji. Narušení deflektorového pole subprostorovou anomálií takovéto povahy by bylo zaznamenáno. Do této galaxie to vstoupilo s námi.“
„Jaktože jsme si toho nikdy nevšimli?“
„Zdá se, že naše anomálie se s námi vezla až z Mléčné dráhy,“ promluvil Harry. „Třeba jí náš nepříliš jemný přílet taky pochroumal...“
Terry se opět zahleděla na obraz podivné anomálie. Velmi podivné... skoro to vypadalo, jako by se něco zuby nehty snažilo zůstat v záhybech odhalujícího se subprostoru. Něco, co bylo pochroumáno jako
Tolkien, ne-li hůř... Teď! Terry by přísahala, že zahlédla ladný stříbrný kus něčeho uvnitř. Začínala mít neblahé tušení. Terry se už obracela na T’Sol, když...
„Je to loď,“ ozval se Ayala od taktické konzole.
Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
. To jen, kdyby někdo měl pocit, že věci nesedí...
