SG Legacy - Ep. 10.: Peklo, země, ráj

Tak vás tu všechny zdravím
Po dlouhém váhání jsem se nakonec i já rozhodl obohatit vás o nějaký ten pokus z mé klávesnice.
Jde o povídku, ve které se ukáže jen minimum postav známých ze seriálu a která, možná trochu netradičně, nebude mít nic společného s SGC ani misí na Atlantis.
Dějově bude zasazena do Mléčné dráhy, krátce po porážce Anubise. Přesné časové zasazení jsem ale moc neřešil, takže případné nesrovnalosti pls přejděte

Jinak vám přeji příjemnou zábavu a doufám, že se vám bude mé "veledílo" líbit



Odkaz pro stažení dosud vydaných epizod ve formátu DOC a PDF (thnx jakopovi)

Kód: Vybrat vše

http://uloz.to/2395520/stargate-legacy-part-10-missio-aquarius-part-04-.doc
http://uloz.to/2395521/stargate-legacy-part-10-missio-aquarius-part-04-.pdf

Epizoda 1. : Stíny minulosti

Sektor Goa, planeta Helron (Raova država), před cca 150 lety.

Důlní chodbou se ozívalo rytmické bušení důlního nářadí. Jofus si unaveně setřel prach ze zpoceného obličeje, pohled upřený na načernalou horninu předním. Nerostné bohatství, které jeho lid poznal po příchodu goa’uldů. Bohatství, které jeho lidu nepřineslo nic než bídu a utrpení v područí samozvaných Bohů. Jofusovi na okamžik probleskla hlavou myšlenka, jak by asi jeho život vypadal, kdyby nikdy nenašli Kruh Předků. Shodou okolností to byl právě Jofusův prapraděd, který Kruh objevil. Prospektor, pátrající po nových ložiscích zlata, jež nalezl mnohem víc, než by si kdy býval přál.
Jofusovými zády náhle projela prudká a palčivá bolest. Těch pár vteřin nic nedělání mu vysloužilo ránu bičem od jednoho z jejich jaffských dozorců.
„Koukej makat ty prašivej flákači!“ zasyčel výhružně jaffa a znovu ho přetáhl bičem. Jofus i ostatní otroci poblíž začali bušit do horniny před nimi jak smyslů zbavení. Všichni věděli, jak končí ti, jež se znelíbí svým pánů - naražení na kůl uprostřed vesnice.
Jofus už nad ničím nepřemýšlel. Jen bušil do nekonečné skály a doufal v brzký konec směny. Vůbec si nevšiml pomalu se šířících trhlin. Další úder jeho špičáku náhle pronikl skrz hroutící se čelo štoly a Jofus, který ztratil rovnováhu, ho následoval přímo skrz padající kusy skály. Jeden z padajících kamenů rozdrtil Jofusovi rameno a srazil ho na kamennou podlahu jeskyně. Podivně rovnou a hladkou podlahu. Ne takovou hrubě tesanou jako ve štole za ním, ani takovou, jakou našli v několika předchozích přírodních jeskyních.
Jofus, i přes úpornou bolest ve zmrzačeném rameni, ostatní otroci i jaffové překvapeně zírali v tichém úžasu na černé stěny krychlovité místnosti, protkané náhodně se křížícími rýhami. Na malý piedestal s černou, na první pohled kovovou, krychlí na něm a zlaté, podivně hranaté, písmo na protější stěně. Místnost se dozářila jasným, bílým světlem, vycházejícím jakoby odnikud.
Jako první se vzpamatoval jaffa, který před chvíli přetáhl Jofuse bičem. Rychle se otočil na svého společníka: „Okamžitě dojdi pro Moroka!“ Jofus se otřásl při pomyšlení na tu goa‘uldskou zrůdu, která zde zastupovala Raa. „A postarej se, aby nikdo neopustil důl!“ křikl ještě jaffa za svým odbíhajícím společníkem.
Jofus nikdy nebyl hlupák, - na jiné planetě, někde kde lidé žijí svobodně, by se možná mohl stát uznávaným vědcem nebo historikem - okamžitě mu došlo, co čeká otroky, kteří byli u objevu. Ztěžka se postavil na nohy a začal se pomalu plížit pryč, ignorujíc protestující rameno. Jaffa v místnosti byl příliš fascinován objevem, než aby si jeho odchodu všiml. Jofus utíkal dlouhým tunelem, co nejdál od tajemné místnosti. Věděl, že hlavním vchodem do štol utéct nemůže, ale věděl, taky, že to není jediná cesta ven. Kdesi v tom labyrintu dávno vytěžených štol byly ukryty zapomenuté východy. Některé z nich konec konců vybudovali jeho předci.

Morok nemohl uvěřit svému štěstí. Nenadálý objev Komnaty Předků, jak ji již stačili pojmenovat horníci, mu určitě vynese mnoho poct a privilegií. Na okamžik ho dokonce napadlo, že si tajemství Předků ponechá pro sebe, ale hned tu myšlenku zase zaplašil. Věděl, co by ho čekalo, až by to Ra zjistil a on by se to určitě dříve nebo později dozvěděl. Už takhle měl Morok dost starostí a nehodlal si zbytečně přidělávat další.
Ra již několik let sváděl boje s dalším goa’uldem, Yuem, o planety ležící na hranicích jejich říší. Několik slabších Vládců soustavy toho okamžitě využilo a začali osnovat vlastní intriky proti mocnějšímu Raovi. To byl ostatně také důvod, proč musel Morok už několik týdnů trčet na Helronu. Ra se rozhodl přenechat několik svých planet v naději, že vláká Yua hlouběji na své území, kde mu nakonec zasadí konečný úder. Úder, který zažehná všechny pochybnosti o jeho moci a přinutí ostatní goa’uldy škemrat o přátelství a shovívavost. Žádnou z vybraných planet však Raa nehodlal opustit jen tak. Na všechny nejdříve vyslal několik goa’uldů v jeho službách, aby před odchodem vytěžili co nejvíce naquadahu a přichystali několik malých překvapení pro Yuovi jaffy.
Morok sám by s podobnou taktikou nikdy nesouhlasil - osobně měl raději přímočará a brutální řešení - nebyl však v pozici, z jaké by mohl Raa ovlivňovat. Morok se v duchu usmál. Nález Komnaty a artefaktu by to však mohl brzy změnit. Teda aspoň pokud se mu podaří odvést ho odtud a zahladit veškeré stopy dřív, než se tu ukážou Yuovi vojska.
Morok se otočil k okolo stojícím jaffům: „Přeneste artefakt na můj ha’tak a zaznamenejte všechny nápisy z komory. Pak zavalte celou tuhle štolu. I s otroky!“ Goa’uld si ještě chvíli potěšeně prohlížel hrůzu v očích odsouzených horníků, pak spěšně odešel.

Jofus, ukrytý v křoví sledoval, jak početná skupina jaffů vyšla z dolu a zamířila k nedaleké pyramidě. Jeden z nich nesl jakýsi krychlový předmět, zabalený v černé látce. O pár minut později se ozvala tlumená exploze a z ústí dolu se vyvalil oblak prachu. Jofus, přemožen bolestí ve zraněném rameni i ztrátou mnoha přátel, se tiše rozplakal.
Goa’uldi po staletí terorizovali, zabíjeli a zotročovali jeho lid. Zničili vše, co jeho předci vybudovali. A nyní se dokonce opovážili ukrást odkaz Předků. Jofus tiše přísahal, že jednou za to vše zaplatí. Jednou.


Sektor Sakkara, planeta Saramon, rok po událostech na Helronu.

Skupina černě oděných postav se pomalu plížila do vřesem pokrytého svahu. Slunce již dávno zmizelo za blízkým skalním hřebenem a celý svah se tak topil v rychle postupujících stínech. První z postav se na okamžik zastavila, aby se podívala doprava a mírně dozadu. Jen dvě míle od nich se tyčila hvězdná brána chráněna padesátkou jaffů. Vůdce skupinky si dovolil jen letmý pohled tím směrem, než zase vyrazil vzhůru k temné průrvě ve skále. I zde postávala pětice jaffů a rozhodně nebyla jedinou překážkou na cestě k jejich cíly. Od průrvy je nyní dělilo již jen dvacet metrů. Velitel dal pokyn a jeho nejlepší střelci se začali okamžitě přesouvat do co lepších palebných postavení.
Nehybný vzduch v údolí náhle ožil zuřivými výkřiky. Na okamžik velitele zachvátila hrůza, že byli odhaleni. Stačil mu však jediný pohled k bráně, aby pochopil, že oni nejsou středem zájmu obránců. Hvězdná brána se právě aktivovala a začala chrlit nepřetržitý zástup útočníků. Jaffové na nic nečekali a spustili zuřivou palbu. Díky dobře zbudovaným pozicím a přesné mušce nutili útočníky draze zaplatit za každý metr prostoru před branou. Jejich palbu však přerušil hukot rychle se blížící letky nepřátelských stíhačů. Několik přesných zásahů a obraný bod před branou byl v plamenech stejně jako tři další výše ve svahu.
„Sakra!“ zaklel velitel záškodníků. Věděl snad o tajemství planety ještě někdo jiný? Všichni v jeho skupině věděli, jak moc důležitá je tato akce pro budoucnost jejich lidí.
Právě se chystal vydat rozkaz k postupu, když se země prudce otřásla a tlaková vlna praštila celým týmem o zem. Celé soutěska, ke které měli zamířeno, se proměnila v obrovský kráter po zásahu z oběžné dráhy.
Čtyři z patnáctičlenného týmu byli mrtví, tři zranění. Velitel se podíval směrem k bráně. Neznámá pěchota již byla blízko a nad hlavou se jim odehrávaly smrtící souboje stíhačů. V tomto stavu již nemají žádnou šanci na dokončení mise.
„Zpátky do lodi! Mrtvoly podminujte, nesmí tu zůstat nic, podle čeho by nás mohl kdokoli identifikovat!“

Ray’tak kráčel v čele skupiny 30 nejvěrnějších jaffů dlouho chodbou. Útok na planetu sice trval jen patnáct minut, přesto už byl jejich osud jasný. Vlastně byl jasný již dlouho před samotným útokem. Ray’tak od začátku věděl, že chabá obrana planety nemá proti soustředěnému útoku šanci a bezesporu to věděl i jeho Bůh. Raovi lodě však byli v současnosti potřeba jinde, proto se rozhodl pro nenápadnost před oslabením svých cílů v jiných sektorech. Zdejší stanoviště bylo navíc jen dočasné. Jedna ze zastávek na zmatené trase Raova tajemného pokladu, kterou neměl nikdo vystopovat. Tolik úskoků a skrytých manévrů a přesto teď byli pod masivním útokem.
Ray’tak znal pánovi rozkazy dobře a věděl, co musí udělat. Schránka nikdy nesmí padnout do rukou nepřítele! I kdyby měla být zničena! Ray’tak doufal, že k tomu nikdy nedojde, přesto byl i na tuto možnost připraven. Celý skalní masiv i široké okolí bylo prošpikovanou naquadahovými náložemi.
Před okamžikem se celá chodba otřásla. Ray’tak si byl celkem jistý, co to znamená: nepřítel se dostal dovnitř. Jakoby v odpověď k nim nyní dolehly zvuky boje. První hlídka se střetla s nepřítelem. Na zvucích střelby však bylo něco špatně. Od chvíle kdy poprvé zazněly, se stále přibližovaly a nyní úplně utichly. Copak ti neschopní hlupáci podlehli tak snadno? blesklo Ray’takovi hlavou. Takto si představují službu svému Bohu? Takto se chtějí dobrat posmrtného života a jeho slastí?!
Chodba se náhle rozšířila do malého sálu se zdobeným portálem do další místnosti. Stejně tak náhle, jako se rozšířila chodba, zazněly i výstřely. Tentokrát však už nebyly mířeny na zadní hlídku, která měla držet vstup do podzemní chodby. Několik jaffů zemřelo dřív, než se jejich těla vůbec stačila zhroutit na zem.
„Zadržte je za každou cenu!“ zařval Ray’tak a sám proběhl do další místnosti. Nechal za sebou spustit masivní dveře. Černé schránce uprostřed místnosti věnoval jen krátký lítostivý pohled. Jak moc si přál splnit svůj úkol a odevzdat ji svému Pánovi!
Pomalu ale jistě přistoupil k ovládací konzoli a zadal autodestrukční pokyn. O deset vteřin později se celý kontinent otřásl pod náporem výbuchu.
Prach vymrštěný do vzduchu na několik let zastínil slunce a na planetě tak nastala nová doba ledová.

Velitel komanda záškodníků sledoval inferno dole na planetě z pilotní kabiny jejich zamaskované lodě. Nemohl uvěřit, svým očím. Ten artefakt tam dole byl důležitý i pro tak mocného goa’ulda, jako je Ra. Přece ho nemohl jen tak zničit!



Sektor Sakkara, planeta Saramon, současnost.

Skupina goa’uldských vědců se pomalu prokopávala sutinami. Jejich expedice měla za úkol najít nové naquadahové žíly, na něž byla tato planeta kdysi tak bohatá. Práci jim znesnadňoval jak členitý terén, tak i ledové podnebí planety. Podle záznamů to kdysi bývala planeta se spoustou travnatých ploch a minimem lesů, ale dnes to byla planeta věčného ledu. Podle toho co expedice věděla, došlo k tak razantní změně klimatu během nájezdu Tok‘rů před 150 lety. Během boje nejspíš došlo k výbuchu poblíž odkryté naquadahové žíly. Následná reakce pak roztrhala jeden celý kontinent na kusy.
„Můj Pane,“ oslovil Gorloka, vůdce expedice, jeden z jaffů „Skupina, kterou jste vyslal prozkoumat místo výbuchu nalezla něco zajímavého.“
„Zajímavého? Na téhle hroudě ledu?“
„Ano, můj Pane. Nalezli jakousi komoru, pravděpodobně pozůstatek Raova komplexu. Chodba ke komoře je plná pozůstatků jaffů a Tok‘rů.“
„Co je na tom zajímavého? Vesmír je plný mrtvol!“ odsekl pohrdavě goa‘uld. Přestože byl jedním z goa’uldských bohů, jeho postavení bylo příliš nízké, než aby mohl vládnout vlastní říši. Proto se přidal do Baalových služeb, i když, jak se nakonec ukázalo, to také nebyla žádna výhra. Prozkoumat těžební potenciál této zapomenuté planety by podle něho zvládl i průměrně pitomý jaffa a on proto neustále dával svým služebníkům náležitě najevo svůj hněv a rozmrzelost. Jaffa před ním dobře věděl co ho čeká, pokud ho rozlítí: „Ta komora nebyla prázdná, Mocný. Obsahovala černou schránku s antickými symboly.“
Gorlok na chvíli úplně oněměl. „Pošli okamžitě zprávu, ať se tam ničeho nedotýkají a nech připravit transport pro mě a mou stráž! Chci tam být do půl hodiny!“


Mezi tím, v podzemním komplexu.

Poslední z překvapených jaffů v podzemním sále s artefaktem padl k zemi. Marcus, velitel komanda a přímý potomek Jofuse, stál jak vytesaný z kamene a s posvátnou úctou sledoval černou schránku. Nemohl uvěřit, že stále existuje, natož pak tomu, že ji má konečně na dosah ruky. Rada se už dávno smířila s tím, že je artefakt zničen, přesto se je však rozhodla na Saramon poslat hned, jak se dozvěděla o Baalově expedici. Nikdo nevěřil v jejich úspěch, mělo to být jen takové poslední gesto.
Z myšlenek ho vtrhlo až Lurcovo pobídnutí: „Marcusi! Musíme odtud rychle vypadnout!“
„Podejte mi schránku.“ Jeden z mužů vytáhl z vaku na zádech schránku z leštěného dřeva, naplněnou pěnovým materiálem. Krychlový artefakt v ní bude v bezpečí.
Marcus se zhluboka nadechl a zvedl antickou krychli. Cítil, jak pod jeho dotekem začala slabě vibrovat. Po celém jejím obvodu se začalo rozsvěcet podivně hranaté písmo, stejné jaké bylo na stěně v Komnatě předků na Helronu. Celé jeho tělo zaplavil pocit tepla a Marcus ztratil vědomí.

Gorlok kráčel uprostřed své osobní stráže temnou chodbou. Už od přistání věděl, že je něco v nepořádku. Na místě přistání na něho nikdo nečekal a dosud nenarazili na nikoho ani v chodbě samotné.
Sto metrů od vstupu nalezli první známky boje. Skupina vědců tu ležela zabitá spolu se dvěmi jaffy, kteří je doprovázeli. Pravděpodobně šlo o Gorlakův uvítací výbor. Na první pohled to vypadalo, že byli všichni zabiti tyčovými zbraněmi.
Po celou cestu ke komoře nacházeli další mrtvoly jeho jaffů, nebyla tu však ani jediná mrtvola někoho z útočníků. Goralka nijak nepřekvapilo, když nalezl komoru prázdnou.


Sektor Abur; planeta Novalis (jedna z Baalových držav); současnost.

„Když se konečně Gorlak dostal do podzemní komory, byla již skříňka pryč. Podle popisu, který ještě před napadením stačil průzkum odeslat, se nejspíš jednalo antickou technologii. Z následných průzkumů vyplívá, že výbuch, který poznamenal celou planetu, nebyla reakce naquadahové rudy během útoku Tok‘rů, ale pečlivě rozmístěných náloží. To by také vysvětlovalo, proč byla komora jako jediná část komplexu zachována. Kdo zaútočil nyní a jak se o komoře dozvěděl stále nevíme, ale určitě použili tyčové zbraně“ shrnul poslední události Baalův první muž. Chvíli počkal, nebude-li si Baal přát něco říct a pak pokračoval: „A to není vše. Naše lodě zachytily v několika sousedních systémech průzkumné lodě Tok‘rů. Zdá se, že se opět pokouší najít to, co Ra na té planetě ukrýval.“
Baal pečlivě přemýšlel nad tím, co tady právě vyslechl. Galaxie již dávno nebyla bezvýhradným vlastnictvím goa’uldů. V posledních letech utrpěli Vládci soustavy řadu porážek. Mnoho jaffů se postavilo svým bohů a založilo si ten směšný národ „Svobodných jaffů“, Tok’rové podnikali čím dál drzejší sabotáže a ti zatracení Tau’riové byly den ode dne silnější. Baal si hrozbu ze strany Lidí ze Země uvědomoval už dlouho, ale nikdy nepředstavovali takové nebezpečí jako nyní, kdy objevili tu zatracenou zbraň Antiků, s níž dokázali porazit dokonce i Anubise. „Musíme zjistit, o co jim jde a jestli vědí o artefaktu. Musíme zahájit vlastní akce a získat ho za každou cenu zpět. Mohlo by pro nás mít hrůzné následky, kdyby se dostal do rukou nepřítele!“ Nebo ještě hůř, dodal Baal v duchu. Mohl by se dostat do rukou některého z ostatních Vládců.

Velmi pěkný začátek po dějové stránce (po gramatické je to slabší). V každém případě se těším na pokračování a objasnění o jaké artefakt se jedná

teda úvodu tleskám..parádní dějovej úvod, moc se mi to líbí, doufám že budeš pokračovat dál... a ten artefakt mě taky dost zajímá....

Diky, jsem rád, že se vám to libí
jinak počítám, že nové epizody budu vydávat cca po týdnu (jak mi to vyjde časově)

Epizoda 2. : Procitnutí

Sektor Sakkara, planeta Saramon, den po nalezení artefaktu.

Baal stál u palubního počítače Gorlakova ha’taku a pročítal si data, získaná z poničeného počítače v komoře s artefaktem. Nebylo toho moc, co se jim povadlo zachránit a i tak byla většina těch dat o bezvýznamné minulosti Saramonu. O artefaktu se dozvěděl jen to, že byl určitě vyroben Antiky a nalezen na Helronu.
Baal se pomalu otočil na Gorlaka, který potichu čekal opodál: „Takže Gorlaku, ty mi tu klidně říkáš, že jsi nalezl antický artefakt, který ti už někdo stačil ukrást?“
„Ano, můj Pane.“
„A víš, že bych tě za to měl zabít?“
„Ale můj Pane -“
„Nepřerušuj mě!“ Baal se zhluboka nadechl a pokračoval „Měl bych tě za tvou neschopnost zabít, ale to můžu kdykoli později. Místo toho ti dám ještě jednu šanci. Zjisti, kdo ti ukradl ten artefakt a dones mi ho. Dones mi ho a já zapomenu na tvé nedávné selhání.“
„Jste, velkorysý můj Pane.“
Do místnosti vstoupili čtyři kullové. „Ano, jsem velice velkorysý. A proto ti dám k dispozici své nové hračky. Můžeš je použít, jak uznáš za vhodné, ale jeden z nich bude neustále ve tvé blízkosti,“ Baal se podíval na vyděšeného Gorlaka a musel se usmát. „Samozřejmě, aby tě chránil.“
„Děkuji, můj Pane,“ odpověděl nejistě Gorlak s očima upřenýma na nehybné kully.

Gorlak rozrušeně přecházel před řídícím panelem jeho ha’taku. Každou chvíli se zastavil a podíval se na čtveřici kullů. Jeho strážci i kati zároveň.
Tohle je zlé. Moc zlé. Bude muset pečlivě zvážit každý krok. Nakonec se otočil k jednomu z kullů: „Ty. Najdi mého prvního muže a doveď ho sem.“ Kull se tiše otočil a odešel.
Aspoň že poslouchají, pomyslel si spokojeně Gorlak. Sám se pak otočil k palubnímu počítači a začal zadávat cílové souřadnice.

Sektor Revanna; planeta Revanna (tajná základna Tok‘rů); dva dny po znovuobjevení artefaktu.

V zasedacím sálu panovala ponurá atmosféra. Okolo stolu tu seděla řada z nejvlivnějších Tok’rů. Oči všech se upírali k Anise.
„Jak všichni víte, zhruba před 150 lety naši agenti získali informaci, že Ra objevil na Helronu antický artefakt. Hned po jeho nálezu ho však přemístil dříve, než jsme stačili zareagovat. V té době se Raova situace nevyvíjela právě nejlíp a tak artefakt často přesouval. Kde všude se tehdy artefakt nalézal a co se s ním dělo, nám není známo. Jeho lokaci jsme dokázali určit až po roce na bezvýznamné planetě jménem Saramon. Tehdy jsme se rozhodli vyslat dva ha’taky, aby pronikli překvapivě slabou obranou planety a artefakt získaly.“
Anisinu lekci z historie netrpělivě přerušil Per’sus: „Všichni víme, co se tenkrát stalo. Já tam tehdy dokonce sám byl. Ten artefakt je zničen.“ Per’sus měl pravdu. Všichni věděli, co se tehdy stalo. Tento útok byl černou skvrnou v historii Tok’rů. Poblouzněni vidinou antického artefaktu, který by jim mohl pomoci v jejich beznadějném boji proti goa’uldům vyslali unáhlený útok, namísto klasické infiltrace. V ten den zahynulo mnoho dobrých Tok’rů. Měl pravdu i v tom, že tam tehdy byl. Velel jednomu z ha’taků, tedy přesněji tomu, který se vrátil.
„To si nemyslím,“ odvětila klidně Anise.
„Nesmysl! Viděl jsem ten výbuch. Celý kontinent to rozervalo na kusy a planeta se stala na mnoho let naprosto neobyvatelnou.“
„To jsme si mysleli, ale teď víme, že to není pravda. Podle našich agentů ho nalezl jeden z Baalových poskoků během pokusů o obnovení těžby na Saramonu.“
„Chcete říct, že ten artefakt má nyní Baal? Nepoškozený?“ vydechla překvapeně Garshaw z Belotu.
„Ne chtěla jsem říct, že ho měl Baal.“
„Měl? Co to má znamenat?!“ vykřikl rozhořčeně Per’sus. „Snažíš se nás zmást?“
„Ne, jen se snažím odpovídat na vaše neustálé přerušovaní.“ odsekla už trochu podrážděně Anise. „Jak jsem už řekla, artefakt našel jeden z Baalových goa’uldů, ale dříve, než ho vůbec stačili prozkoumat, nebo ho dokonce přesunout, někdo jim ho ukradl. Když se konečně Gorlak, to je ten goa’uld, dostal do podzemní komory, byl již artefakt pryč a všichni jaffové i vědci mrtví. Kdo se artefaktu zmocnil, nevíme.“
V sále se rozhostilo ticho. Všichni přemýšleli jak zareagovat na ty nečekané novinky.
Jako první promluvil Jacob/Selmak: „Měli bychom o tom informovat lidi ze Země. Mohli by nám pomoci zjistit, kdo má ten artefakt nyní.“
„Já jsem proti. Lidé ze Země už takhle vědí příliš mnoho o našich aktivitách,“ namítl okamžitě Per’sus. Ostatní Tok’rové souhlasně přikyvovali. „Počkáme a informujeme je teprve, až to bude nezbytně nutné.“ Jacoboci se to rozhodnutí evidentně nelíbilo, ale nic víc už neřekl. Ostatní Tok’rové mezi tím začali debatovat nad možnými postupy…


Lokace neznámá; tři dny po objevení artefaktu.

Marcus se zmateně rozhlédl kolem sebe. Zase mu bylo sedm a spolu s ostatními dětmi seděl ve vyučovacím sále staré pašerácké stanice. Starý Tiberius jim právě vyprávěl o historii jejich lidu před příchodem Goa’uldů.
‚…a právě tehdy nalezl učenec-prospektor Horacius Kruh Předků. Kdyby tehdy věděl, co jeho objev způsobí, nejspíš by ho asi vlastnoručně zase zasypal. Nikdo z nás ale bohužel není jasnovidec…‘
Svět se zamlžil a světla v sále začala rotovat. Marcus se na okamžik jakoby vznášel ve vzduchoprázdnu.
Náhle stál na kvetoucí louce poblíž aktivované hvězdné brány. V dálce se rýsovaly zasněžené vrcholky hor. Marcus nic z toho nepoznával. Na téhle planetě nikdy nebyl. Z brány, úplně jiné, než jaké znal Marcus, vystoupil neznámý muž s brašnou plnou papírů. Spokojeně se rozhlédl kolem sebe. Evidentně tu byl rád. Klid a ticho okamžiku se vytratilo v záplavě dětského smíchu. Marcus i neznámý muž se za ním otočili. Z nedalekého městečka, stejně cizího jako samotná brána, k nim běžela dvojice dívek.
‚Miro! Erwyl! Jak to že nejste ve škole?‘ usmál se muž a obě dívky objal. Děvčata se rozpustile usmála: ‚Ale tati, to je hrozná otrava!‘
Muž se dobrosrdečně usmál: ‚Kolikrát vám mám opakovat, jak důležité je vzdělání?‘
‚No jo, jenže to bychom tam nesměli brát to, co už dávno známe od tebe, tati!‘ Muž se opět zasmál a vyrazil s poskakujícíma dívkami zpět k městu. A svět se opět rozmlžil. Slunce na nebi začalo rotovat a Marcus zase letěl.
Bylo mu devět. Přiletěl s otcem a několika dalšími muži zpět na Helron. Chtěli zde získat nové muže pro jejich poslání. Někdo je však zradil a Yuovi jaffové zajali jeho otce. Marcus zase sledoval, jak jeho otce mučí a nakonec zabijí, všem vesničanům na očích. ‚Dívejte se a pamatujte! Takto skončí každý, kdo se vzepře svému Bohu!‘ zvolal jaffa na vyděšené vesničany a podřízl otci hrdlo.
Svět se zamlžil a světla rotovala.
Zase byl na té neznámé planetě. Tentokrát ale byla noc a on stál na okraji malého městečka s podivně krásnou architekturou. Nad městem kroužily šipkovité stíhačky a několik domů hořelo. V ulicích pobíhali křičící lidé. Několik mužů v béžových stejnokrojích střílelo po útočících letounech z energetických zbraní. Z jednoho z domů vyběhl onen neznámý muž z první vize i s oběma dívkami. Jedna z holčiček klopýtla a upadla. Muž se zastavil aby ji pomohl. Druhá dívka utíkala dál, dokud si neuvědomila, že běží sama. Otočila se a chtěla se vrátit. ‚Ne Miro! Utíkej k lodi! mi tě dohoníme!‘ Pak i s dcerkou zmizel v kuželu jasného světla.
‚Néé!‘ zakřičela malá Mira zděšeně. Chtěla se rozběhnout zpátky k domu, ale něčí silné ruce ji zastavily. ‚Ne Miro, těm už nemůžeš pomoc. Teď se musíš postarat o sebe. Tvůj otec i sestra by to tak chtěli… No tak, pojď honem.‘
Marcus dál prožíval záblesky své i dívčiny minulosti. Vše se točilo čím dál rychleji, až ho opět pohltila temnota.

Marcus při pohledu do jasného světla několikrát zamrkal. Zmateně se rozhlédl kolem sebe. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kde je. Ležel ve své kajutě na staré stanici. Vedle postele seděl na židli Lurco a spal. Marcus se na starého veterána pobaveně podíval. Nevěděl proč, ale ten muž ho vždycky dokázal rozesmát.
Lurco, jako by vycítil, že se něco děje, se náhle s trhnutím probudil.
„Marcusi! My už mysleli, že snad prospíš zbytek života!“ zvolal veterán s radostí.
„Však víš, že si rád poležím, kdykoli to jen trochu jde.“
„No, tímhle jsi asi trhnul pár rekordů.“
Marcus se zase zasmál, ale pak zvážněl: „Co se mi vůbec stalo? Naposled si pamatuju, jak jsem sebral tu krychli a pak už jen nějaké zmatené sny…“
„To vlastně nikdo neví. Dokonce ani felčaři ne. Jediný co byli schopni říct je, že tvrdě spíš, ale jak tě probudit už nevěděli.“
„A jak dlouho jsem byl mimo?“
„Skoro tři dny. Teď si dej ale na chvíli zase pohov a já doběhnu pro pár felčarů, aby tě znovu prohlídli a pro tvého dědu,“ Lurco se zvedl a pomalu vyrazil ke dveřím, „Bude mít radost, že jsi zase v pořádku.“
Marcus se svalil zpátky na tvrdou postel. Na to jak dlouho spal, se cítil podivně unavený.
V místnosti se náhle ozval cizí ženský hlas: ‚Tak. Teď, když jsme konečně sami, se můžeme konečně tak říkajíc oficiálně představit.‘
Marcus vyskočil překvapeně z postele a rozhlížel se po prázdném pokoji. „Cože?! Kdo sakra jsi?? A hlavně: kde jsi?!“
‚Jmenuji se Mira, ale to už dávno víš.‘ zasmála se neviditelná žena, ‚A kde jsem? No přece v tvé hlavě!‘
Marcus se dál vyděšeně rozhlížel po pokoji. „To není možný! Jak by ses mi mohla dostat do hlavy? Co jsi mi udělala?!“
‚Já ti nic neudělala,‘ odsekla trochu uraženě Mira, ‚A když se na chvíli uklidníš, všechno ti vysvětlím…‘

Jednoduše skvělé

Takže tu mám další epizodu, tak doufám, že se vám zalíbí

Epizoda 3. : Temnota

Lokace neznámá; tři dny po objevení artefaktu.

Marcus pobíhal rozčileně po pokoji. To není možný! To prostě není možný! Já… musel jsem se zbláznit. Dočista zbláznit!
‚Nezbláznil ses.’
„Ne?! Copak je úplně normální, aby lidem mluvil v hlavě někdo úplně cizí?!“
‚To ne, ale-‘
„Počkat! Já přece neřekl na hlas, že jsem se zbláznil!“
‚Neřekl, ale já to slyšela i tak.‘
„Chceš říct, že mi dokážeš číst myšlenky?!“
‚V podstatě ano.‘
„Paráda,“ prohlásil Marcus a unaveně se zhroutil zpátky na postel. „Takže ty jsi podivný hlas v mé hlavě, který si říká Mira, víš, na co myslím a já NEJSEM blázen, správně?“
‚Správně.‘
„To je naprosto šílený.“
‚Ano, možná máš pravdu. Možná to je naprosto šílený, ale teď mě musíš poslouchat! To, co se ti stalo, nebylo určeno pro tebe. Je to-‘ zbytek Miřina poslovu přerušil rachot otvíraných dveří. Do pokoje vešel Marcusův děda, Lurco a dva doktoři. Mira v jeho hlavě jen zoufale zasténala: ‚Neee. Já ti to snad nikdy nedopovím.‘
„Marcusi! Bože, jsi v pořádku? Vypadáš hrozně!“ prohlásil ustaraně Marcusův děda. Doktoři se hned vrhli vpřed, aby ho prohlédli.
„Asi jsem se zbláznil.“
‚Nezbláznil.‘
„Jo. Definitivně jsem se zbláznil.“
‚Ach jo, tohle bude těžký.‘


Sektor Goa; tři dny po objevení artefaktu.

Gorlak seděl na trůnu ve svém vlajkovém ha’taku a přemýšlel. Jeho skromná flotila čítala tři ha’taky a dva al’keshe. Věděl, že to není nijak moc, ale věděl také, že prozatím to bude stačit. Navíc by přinejhorším mohl požádat o nějaké posily lorda Baala.
Z úvah ho vytrhl jaffa stojící u řídícího panelu: „Obdrželi jsme zprávu od lorda Baala , můj Pane. Jeho jednotky právě útočí na několik Yuových světů v sektoru.“
Gorlok se spokojeně usmál. Věděl, že útok na samotný Helron by mohl přitáhnout Yuovu nežádoucí pozornost, proto přesvědčil Baala, aby napadl i několik jiných blízkých světů. Většina z nich byla strategicky mnohem důležitějších, takže nebylo pravděpodobné, že by se vládce Yu o Helron v nejbližších dnech zajímal.
„Přikažte flotile vyrazit.“
O několik vteřin později se otevřelo hyperprostorové okno a pohltilo všech pět goa’uldských plavidel.

O patnáct minut později, na orbitě Helronu.

Gorlakova flotila se vynořila z hyperprostoru. Na orbitě pod nimi se osamoceně vznášel jediný ha’tak.
„Nepřátelská loď se s námi snaží spojit, můj Pane,“ hlásil Gorlakův jaffa u kormidla.
Gorlak se škodolibě usmál: „Zničte je.“
Trojice ha’taků zahájila palbu bez nejmenšího zaváhání. Štíty Yuova ha’taku se divoce rozzářily. Zasažený ha’tak se okamžitě pokusil opětovat palbu, ale proti přesile neměl nejmenší šanci. Jeho štíty začali selhávat a na jeho trupu začaly vykvétat ohnivé gejzíry. Gorlak by býval přísahal, že i na tu dílku viděl několik jaffů, vyvržených explozemi do smrtící prázdnoty vesmíru.
Ještě dvě salvy a napadený ha’tak rozervala na kusy finální exploze.
Gorlak se znova usmál: „Vyšli al’keshe, ať na planetu přepraví mé jaffy a kully. Nechci žádné zajatce.“
„Ano, Pane.“

O hodinu později už stál Gorlak v ústí prastaré štoly a sledoval pracující otroky. Na odkrytí štoly nechal nahnat celou vesnici. V jejich vlastním zájmu doufal, že budou pracovat rychle. Při pomyšlení, co se ukrývá za horou sutin a hlavně, jak alespoň doufal, při pomyšlení k čemu ho to dovede, byl netrpělivostí celý bez sebe.
„Můj Pane,“ oslovil uctivě Gorlaka jeden z jaffů. „Posledních pár nepřátelských jaffů uteklo do lesů. Dva kullové a několik našich hlídek se je vydalo pronásledovat. Brzy je dostihnou a zabijí.“
„Výborně, teď se postarej o to, aby se ti otroci nezastavili, dokud nebude komnata odkrytá.“
„Ano, Pane.“
Gorlak se prudce otočil a chtěl odejít, místo toho však vrazil do kulla stojícího celou dobu hned za ním. Goa’uld na něho zuřivě zasvítil očima, ale mlčenlivý strážce se ani nehnul.
„Uhni mi z cesty!“ zasyčel vztekle Gorlak. Nehodlal před jaffy ani otroky projevit sebemenší slabost. Zprvu to vypadalo, že ho kull vůbec neslyšel, ale pak přece jen udělal krok stranou a uvolnil Gorlakovi cestu. Táhni do pekel, pomyslel si ještě vzteklý goa’uld a vyrazil rychle pryč. Kull ho tiše následoval.


Lokace neznámá; tři dny po objevení artefaktu.

Gnaeus, Marcusův děda a Vrchní radní helronského lidu v exilu, byl bezradný. Stav jeho vnuka ho vyděsil. O něčem podobném nikdy neslyšel a nevěděl, co si má nyní počít. Je to vůbec všechno pravda? Neutrpěl snad Marcus nějaké poškození mozku? Některým mužům se staly stejně zvláštní věci, když utržili vážné zranění hlavy v boji. Marcus byl však fyzicky podle všeho v pořádku. On sám tvrdil, že mu to udělal ten artefakt. Ten artefakt… Pro Gnaeuse a jeho lid vždy představoval jejich dědictví. Naději na osvobození od goa’uldů, ale teď? Co když to není cesta ke spáse, ale k zatracení?
Gnaeus se sám nemohl rozhodnout a tak nakonec svolal i zbylé radní. Ti teď stále dokola vyslýchali Marcuse. Pořád dokola mu pokládali ty samé otázky, stejně bezradní a vyděšení, jako Gnaeus.
Gnaeus je ani pořádně neposlouchal. Celou dobu jen smutně hleděl na Marcuse. Proč se to muselo stát zrovna jemu? Jedinému dítěti jeho mrtvého syna? Ten mladík, i přes své mládí, již dávno dokázal, že jednoho dne bude dobrým vůdcem svého lidu…
„Dobrá primero Marcusi Aemiliusi. Zopakujte nám prosím své sny- Své vize potom, co vás ten artefakt omráčil?“ zeptal se znovu jeden z radních. Primero, kdysi to byla vysoká a vážená vojenský hodnost, vlastně ta vůbec nejvyšší, ale teď už to byl jen prázdný odkaz. Pozůstatek lepších časů.
Marcus byl nepředstavitelně unavený. Jen na tuhle otázku odpověděl minimálně pětkrát. Už ho z toho všeho třeštila hlava. Navíc se do toho všeho ještě neustále ozývala ta záhadná Mira. Neustále se dožadovala jeho pozornosti: ‚No tak Marcusi! Neignoruj mě, tím vše jenom zhoršíš. Musíš mě poslouchat. Musíme si promluvit.‘
Pro Marcuse bylo čím dál těžší se soustředit. „Na tuto otázku jsem vám již odpovídal, radní Sextusi.“
„My víme primero, ale-„ radní evidentně nevěděl, co odpovědět. Rozhlédl se po ostatních, ale ti se mu nijak pomoci nechystali. „Rádi bychom si vše znovu ujasnili.“
Marcus si unaveně povzdechl. „Viděl jsem vzpomínky. Své i její…“ bolest hlavy byla čím dál nesnesitelnější. „Celé naše životy…“ dál už pokračovat nemohl. Svět mu žačal tmavnout před očima.
„Jste v pořádku primero? Primero!“
„Marcusi!“
‚Marcusi…‘

Po Marcusově zhroucení vypukl v sále naprostý zmatek. Všichni se honem hrnuli k mladému primerovi, aby mu pomohli.
„Rychle, sežeňte někdo mediky!“
Marcusi! Slyšíš mě, chlapče? Marcusi!“
Právě tuto chvíli největších zmatků si vybral pro svůj příchod jeden z mladých techniků, kteří drželi hlídku v řídící místnosti: „Vrchní radní! Vrchní radní Gnaeusi! Goa’uld Baal obsadil Helron a teď se prokopává ke Komnatě Předků!“
To už bylo pro dnešek na starého muže příliš: „Já… Musíme-“ víc již mu přicházející infarkt říct nedovolil…

Sice to řeknu znovu, ale skvělé jednoduše skvělé

díky, jsem rád, že se ti to libí a neboj, chvála se jen tak neomrzí

Toto je spoiler!!!:

jinak příští epizoda bude pojatá jako flashback, který vysvětlí důvody vzniku toho antického artefaktu

jo, to jsem taky zjistil, že chvála se nepřejí Jinak ten spoiler vypadá taky dobře, už se těším

Dobrý díl, už se nemohu dočkat až Mira řekne, co má na srdci.

no zatim dobrý...uvidíme dál co a jak..a ten flachback může bejt hodně zajímavej...

všem vám děkuji za ohlasy a jsem rád, že se vám to zatím líbí
nyní, po delší odmlce, se mi konečně podařilo dokončit další epizodu.
nakonec je trochu delší, než jsem původně plánoval, proto ji uveřejním ve dvou částech

doufám, že se vám to bude líbit

Epizoda 4. : Miřin osud, část 1.

Atlantis, galaxie Pegasus, cca 8000 let BC.

„Copak to pořád nechápete?!“ křičel čím dál hlasitěji Tirus na členy Rady. „Válku s Wraithy pomalu ale jistě prohráváme! Jediné, co nás může ještě zachránit, jsou zbraně hromadného ničení!“
„Otázka nasazení zbraní hromadného ničení v jakékoli podobě byla touto Radou již probírána a jednomyslně zamítnuta,“ odvětil podrážděně Corillius. „Veškeré formy ‚absolutních‘ zbraní se totiž vždy ukázali jako větší riziko pro lidi, než samotné Wraithy. Nehodláme riskovat životy milionů nevinných obyvatel této galaxie jen kvůli naší vlastní záchraně.“
„Ale smrt z rukou Wraithů a strach z jejich ničivých sklizní je daleko horší, než to co by je mohlo postihnout ze strany našich zbraní! Navíc můj výzkum v oblasti nanitů-“
„Ano, váš výzkum. Ten měl být ostatně i předmětem tohoto jednání, nemýlím-li se?“
„Ano,“ odpověděl pomalu Tirus. „Předmětem jednání měla být má žádost o poskytnutí prostředků nezbytných pro dokončení mého výzkumu nanotechnologií.“
Corillius se spokojeně usmál. Konečně se mu podařilo vyvést toho drzého ‚rádobyvědce‘ z konceptu: „Tak abychom tuto bezpředmětnou diskuzi ukončili,“ ostatní členové Rady jen souhlasně přikývli. „Z rozhodnutí Rady nebude projektu Výzkum nanotechnilogií a jejich kombinací s biologickými a chemickými zbraněmi, pod vedením Tiruse Quiriaca, poskytnuta žádná materiální podpora. Navíc, vzhledem ke směru a smýšlenému cíly projektu, jenž je v rozporu se zákony Lanteánského lidu, je výše zmíněný projekt s okamžitou platností zastaven.“
„To přece nemůžete!“ vykřikl vztekle Tirus.
Radní Corillius dělal, jako by Tiruse neslyšel: „Všechny projektové podklady budou zabaveny bezpečnostními jednotkami Rady a zničeny. Jakýkoli pokus o pokračování v tomto výzkumu, bude přísně trestán!“

Tirus vyšel celý zdrcený ze zasedacího sálu. Od začátku věděl, že se Rada nakonec postaví proti, ale tak nějak stále doufal, že konečně dostanou rozum.
„Tirusi!“ to k němu přiběhla Mira. „Mě je to vážně líto. Já… Zkusím znovu promluvit se strýcem. Třeba se mi ho ještě podaří přesvědčit!“
Tirus se na ní smutně usmál. Věděl, že její strýc je jedním z Radních. „Děkuji, Miro, ale myslím, že na to je už pozdě.“
„Takže to chceš vzdát?“
Tirus ztišil hlas a poodešel s Mirou trochu stranou: „Ne, nic nechci vzdávat, ale tady nás pokračovat ve výzkumu nenechají.“
„Ty chceš opustit Atlantis?“ zeptala se překvapeně Mira. „Ale kam chceš jít? V galaxii zbylo už jen pár našich držav a ve všech platí nařízení zdejší Rady.“
„O to se neboj, už mám plán. Budu s ním ale potřebovat pomoc.“
„Pomoc? Co mám udělat?“
„Obejdi všechny, kteří se podíleli na projektu, a zjisti, jestli jsou ochotni v něm pokračovat. Zítra během oběda mi pak přijď říct, jak se kdo rozhodli.“

Mira bez rozmýšlení zamířila k Tirusovu stolu.
„Tak co?“ zeptal se jí hned tiše.
„Kromě Tullase, Vullisi a Laenase všichni souhlasili.“
„Řekli ti, proč se nechtějí přidat?“
„Vullis a Laenas mají rodiny a Tullas se bojí Rady.“
Tirus váhavě přikývl. „Dobře. Týden počkej a pak znova navštiv ty, co souhlasily a dej každému jeden z těhle seznamů. Chovej se přitom nenápadně, nechci vzbudit pozornost Rady.“
„Co je to?“
„Věci, které musíme před svým odchodem sehnat. Já teď na měsíc odjedu. Pokuste se to všechno sehnat, než se vrátím.“
„Cože? Kam chceš jít?“ zeptala se překvapeně Mira.
„Já nám seženu loď,“ odpověděl jednoduše Tirus a odešel.

O měsíc později:
Mira a pět dalších vědců-spiklenců stálo poblíž jedno z prázdných skladišť na severním molu. Ona, Rectus, Ticco, Lunara, Helvia a Brocchus čekali na Tiruse.
„Má zpoždění,“ prohlásil rozmrzele Ticco, zatímco si na hřbet pravé ruky sypal bledě modrý prášek, který vzápětí nasál do nosu.
„Od někoho, kdo se dokonce i narodil později, než měl, to sedí,“ odsekl mu Rectus. Všichni věděli, jak Ticcem pohrdá a že si nenechá ujít jedinou příležitost dát mu to najevo: „Musíš se pořád ládovat tím svinstvem? Co ti to dává, kromě vygumovanýho mozku?“
„O můj mozek se neboj, i vygumovanej má větší kapacitu než ta tvoje kupa hnoje. Navíc, jak jsi nejspíš ve své průměrné tuposti zapomněl, jsem chemik. Vím naprosto přesně, co to dělá s mým mozkem a upřímně, je to nízká cena za to neskutečné zrychlení uvažování a zlepšení soustředění. Před pár lety jsem dokonce vedl výzkum na využití varfu jako stimulantu armádu. Ta krátkozraká Rada to ale zamítla.“
„Kdo by to byl řekl?“ prohodil Rectus se sarkastickým údivem. „Byl bych se vsadil, že si rada nechá zfetovat celou flotilu.“
„Můj výzkum měl alespoň nějaký význam, na rozdíl od toho tvého. Na čem jsi to vlastně dřív pracoval ty? Jo vlastně! Já úplně zapomněl, že jsi ještě nedávno programoval meteorologické satelity.“
„Já-“
Mira to už nemohla poslouchat „Tak dost! To se pořád musíte jen hádat?“ Až přiletí Tirus, bude se ho muset zeptat, jak vůbec dokázal, aby se ti dva ještě nezabili. Osobně sympatizovala spíš s Rectusem. Ticco to s tím varfem skutečně přeháněl. Už dávno překročil bezpečnou hranici, i když si to nechtěl připustit. Přesto musela uznat, že je to vynikající chemik. Stejně jako Rectus programátor.
„Já s tím nezačal,“ odpověděl laxně Ticco a vyšňupnul další dávku.
Mira čekala od Rectuse další ráznou odpověď, ale ten místo toho zíral na nebe: „Něco sem letí. Vypadá to na malou nákladní loď.“
Měl pravdu, k molu se blížila stará otlučená zásobovací loď. O pár minut později už z jejího nákladového prostoru vyskočil Tirus.
„To jsi potřeboval celý měsíc na sehnání takového vraku?“ zeptal se kousavě Ticco místo pozdravu.
„Tohle je jen na cestu odtud, ale na vysvětlování teď nemáme čas. Je všechno připravené?“
„Děje se něco?“ zeptala se Mira. Tirus jí přišel nezvykle nervózní.
„Měl jsem přistát na vedlejším molu. Musíme sebou hodit. Centrální věž začíná řvát a každou chvíli tu může být městská stráž.“
Jako v potvrzení Tirusových slov se z útrob lodě ozýval z vysílačky křik operátora centrální věže Atlantis: „Nákladní lodi Serenitas, odchýlili jste se od určené dráhy! … Nákladní lodi Serenitas jste mimo určený sektor! Opakuji, jste mimo určený sektor! … Nákladní lodi Serenitas, slyšíte mě?! … Serenitas, okamžitě deaktivujte veškeré systémy a připravte se na nalodění bezpečnostních sil města! Nepokoušejte se o odpor! … Opakuji, vypněte všechny lodní systémy a připravte se na obsazení!“
„Doháje,“ zaklel věčně zamlklý Brocchus a bez dalšího pobízení začal ze skladiště vytahovat velké kontejnery na antigravitačních platformách. Ostatní se mu rozběhli na pomoc.
„Kolik máme času?“ křikl zadýchaně Ticco, tlačíc před sebou objemný kontejner.
„Minutu, možná dvě.“
„Možná že ani tu minutu,“ prohlásil ponuře Rectus s pohledem upřeným k nedaleké věži, odkud právě vybíhal oddíl ozbrojenců.
„Berte jen to nejnutnější!“ vykřikl Tirus a sám zmizel v lodi. O pár vteřin později byl zase zpátky a v ruce držel laserovou pušku.
„Tirusi? Co chceš dělat?“ zeptala se vyděšeně Mira.
„Získat nám trochu času! Lunaro, jdi do pilotní kabiny a připrav se na okamžitý odlet!“
Rectus ho chytil za rameno: „Neblázni Tirusi! Jsou to naši bratři!“
„Dělejte, co říkám!“ odsekl vztekle Tirus a vyškubl se mu. Popoběhl několik metrů od lodě a pokropil přibíhající stráže několika od boku mířenými výstřely. Tři z ozbrojenců se bezvládně zhroutily. Ostatní okamžitě vytvořili rozestupy a začali opětovat palbu.
Výstřely ručních zbraní, narážející do některých kontejnerů a trupu lodě, probrali Miru i ostatní ze šoku. Rychle popadly to co jim jako první přišlo pod ruku a zmizeli v lodi. Tirus, nyní již skrčený za jedním z krajních kontejnerů, vystřelil posledních pár ran a sám se rozběhl k lodi. Vzduch za ním protínalo syčení střel městské stráže i hlasité povely jejich velitele.
„Rychle Lunaro, dostaň nás odtud!“ vykřikla Mira, jakmile byl Tirus bezpečně na palubě.
Motory nákladní lodě zaúpěly námahou, jak rychle vyrazila vzhůru. Staré inerciální tlumiče už stěží zvládaly takové vypětí a tak na všechny na palubě na okamžik dolehl nepříjemný pocit přetížení.
Z vysílačky se opět ozvala centrální věž: „Nákladní lodi Serenitas, okamžitě přistaňte na Západním molu a připravte se na nalodění bezpečnostních složek města! … Opakuji Serenitas! Okamžitě přistaňte na Západním molu, nebo budete zničeni!“ … Serenitas, toto je poslední varování!“
„To nemyslí vážně, že ne?“ zeptala se vyděšeně Helvia. Než jí někdo stačil odpovědět, rozblikalo se na řídícím pultu výstražné světlo.
„Vystřelili na nás drony!“ vykřikla Lunara z místa pilota. Všichni vyděšeně sledovali tři symboly pro drony na senzorové obrazovce, jak se k nim rychle blíží. Drony jen těsně minuly jejich loď a explodovaly nedaleko před přídí. Serenitas se celá otřásla.
„To bylo poslední varování Serenitas! Okamžitě uposlechněte instrukce k přistání, nebo vás zničíme!“
„Rychle! Okamžitě nás vem do hyperprostoru!“ zakřičel Tirus na Lunaru. „Souřadnice jsou už v počítači!“
Na ovládacím panelu se rozblikala další výstraha. Od Atlantis se na ně řítily další drony a tentokrát už nešlo o varovný výstřel. Serenitas už ale nedostihli. Ještě v atmosféře otevřela hyperprostorové okno a zmizela v něm. Na její palubě si všichni oddechli.
„Kam vlastně letíme?“ zeptala se nesměle Mira.
„Na okraj systému Sagittarius,“ odpověděl unaveně Tirus.
„Sagittarius?“ podivil se Brocchus, „Nejsou poblíž jedny z našich posledních armádních loděnic?“
„Jsou,“ odvětil jednoduše Tirus. Pak už nikdo nepromluvil. Všichni si uvědomili, že teď už není žádná cesta zpět…

O tři hodiny později:
Serenitas se vynořila z hyperprostoru a okamžitě zamířila do stínu nedaleké planety.
„Co tu děláme?“ zeptal se už zase znuděný Ticco. S událostmi na Atlantis se vyrovnal nerychleji ze všech. Nejspíš mu v tom pomohla vydatná dávka varfu.
„Čekáme na naši loď.“ odpověděl Tirus, který během letu vystřídal Lunaru na místě pilota.
„A to bude trvat jak dlouho?“
„Jak bude potřeba.“
Bylo potřeba skoro půl hodiny, než senzory zachytily loď blížící se hyperprostorem. Za okamžik se už jejich nové plavidlo také vznášelo na oběžné dráze jejich měsíce.
„Připravte se.“ vyzval všechny Tirus, zatím co naváděl Serenitas k druhé lodi. „Serenitas se do jejich doku nevejde a možná nebudeme mít moc času na přeložení nákladu.“ Většinu vybavení, kterou Mira a ostatní shromáždili, sice zůstala na Atlantis, ale sama Serenitas už přiletěla se spoustou jiného.
„To je třída Peregrinator?“ zeptal se udiveně Rectus, sledujíc neznámou loď jedním z průzorů. Lodě třídy Pereginator byly poměrně malá válečná plavidla, určená k dalkovému průzkumu za nepřátelskou linií. Běžně na nich sloužilo 42 mužů.
„Ano, jmenuje se Buccina.“
Serenitas opatrně domanévrovala k Buccině a spojila se s ní. Na druhé straně přechodové komory na ně čekal postarší muž v uniformě kapitána.
„Vítejte na palubě Bucciny. Jmenuji se kapitán Drusus Abito.“
„Zdravím příteli,“ usmál se Tirus a objal se s ním. Pak opět zvážněl: „Kolik mužů jsi sebou přivedl?“
„I se mnou je nás třináct.“
„Třináct? Bude to na obsluhu lodi stačit?“
„Mělo by.“
„A neměli jste během… během vašeho odletu nějaké potíže.“
Kapitánu Abitovi se mihl obličejem podivný stín: „Nic s čím bychom nepočítali.“ Zhluboka se nadechl a znovu nasadil normální výraz, než zase pokračoval. „Pošlu svého prvního důstojníka a několik mužů, aby vám pomohl přeložit vaše vybavení. Pak vás odvedou do vašich budoucích laboratoří.“
Jak se ukázalo, byl první důstojník nečekaně mladý. Vlastně příliš mladý. Stejně jako ostatní členové posádky. Když po patnácti minutách přestěhovali veškeré vybavení a odpoutali se od opuštěné Serenitas, vstoupila Buccina do hyperprostoru.
„Kam vlastně letíme?“ zeptala se Mira Tiruse.
„Do galaxie Aquarius,“
Všichni jeho společníci na něj vytřeštili překvapeně oči. Nikdo z nich nečekal, že odletí tak daleko.
„Ehm,“ mladý důstojník se snažil získat jejich pozornost. „Teď, kdybyste mě laskavě následovali, ukážu vám vaše kajuty i budoucí laboratoře.“
Celá skupina se ho tedy následovala. Miru však zaujalo něco jiného. Na podlaze bylo několik zpola setřených kapek nějaké rudé barvy. Že by to byla krev?
„Tirusi, jak se jim porařilo získat válečnou loď?“ zeptala se tuše, aby ji ostatní neslyšeli.
„To teď není důležité.“ Odpověděl stejně potichu Tirus.

Pokračování příště...

Tak jsem si přečetl poslední díl a velmi se mi líbil.

Toto je spoiler!!!:

Aspoň se dozvíme něco málo z historie a vzniku antiků. Jen bych měl menší připomínku a tou je, zda by si nemohl trochu více popsat tu jejich loď třídy Peregrinator (myslím zbraně a trochu vzhled), jinak žádné výhrady nemám.

Kdy zhruba očekáváš přidání nového dílu?

Super, koukám, že poznáme novou galaxii (Vodnář myslím, že? ) Jinak opět skvělý díl, alespoň někdo má radikální a možná až kacířské myšlenky, ne jen všichni poslouchají Radu