Vše nejlepší, kapitáne
Nad Atlantis přišlo ráno. Slunce pomalu šplhalo po vysokých věžích a budilo ospalce. Šumění oceánu tlumila podivná slitina a všichni, tedy skoro všichni, radostně vyskakovali z postele. Kapitán Ryan nepatřil mezi ranní ptáčata a právě, když mu slunce zasvítilo do očí, tak zakřičel: "Nééééééé!"
"Co je?" ozvalo se vedle něho potichoučku a hlavně ospale.
Zakňučel jak raněné zvíře a se slovy: „Jsem slepý!“ si přetáhl si přes hlavu deku.
"Ne, jenom jsi vzhůru," broukla Ginny vedle něho a přetočila se na záda. Pořádně si přidržela peřinu, protože na sobě nic neměla, a byla jí zima.
"Ale já nechci být vzhůru," stěžoval si jak malé dítě a ještě víc kňučel.
"Tak spi," zamručela a položila si hlavu na něho.
"Nemůžu... to slunko.“ Sedl si. Tím ji ze sebe shodil. "Nenávidím ho!"
"To říkáš každé ráno," upozornila jej na drobný fakt a stáhla ho nazpět. Větral teplo. "Zatahuj si žaluzie," dodala a protáhla se.
"Ne... něco mě musí vzbudit..."
Tohle probíhalo každé ráno a jako pokaždé se odplazil do koupelny. Jenom si povzdechla a koukala za ním. Nevěděla, kde udělali chybu. Rozhodli se přece, že nic nebude. Jenže potom se první večer objevil s nějakými papíry na podpis, a tak nějak zůstal do rána. Za dva dny jí donesl čistou uniformu s tím, že šel zrovna kolem - a zase zůstal do rána. Pak přišla ona... nějak se střídali. Prostě pořád nechápala, kde se stala chyba. Tehdy to vypadalo naprosto jednoduše. Dva dospělí lidé došli k dospělému závěru o dospělé věci. A najednou se chovali jako by jim bylo patnáct. A nejhorší na tom bylo, že to Tylor věděl. Jednou ráno ji vyděl od kapitána odcházet. Sice se mu snažila namluvit, že mu nesla hlášení, ale asi to nějak nespolkl. Tohle on nespolkl nikdy, pro něj i ne, znamenalo ano a moc dobře věděl, co znamená plížení se nad ránem. Z úvah ji vytrhl William, který se vrátil a povalil ji na postel. Zakousl se jí do krku.
"Musím jít..." naznačila, že by chtěla prchnout.
"Ne nemusíš, máš jen hlad..."
"Mám a přijde pošta," odtlačila ho jemně. "Večer donesu večeři, hm?" V tu chvíli někdo zaklepal. Ginny sebou cukla a zbledla. Zaklepání se ozvalo znova. Zavřela kapitána do koupelny, vzala si župan a šla otevřít. Za dveřmi stál George Tylor.
"Bré ráno, kapitáne," prohlížel si ji.
"Dobré, co chcete?" vyhrkla.
"Přinesl jsem vám snídani," ukázal na tác. "Je toho trošku víc, nevím, jaký máte hlad."
"Jejda," pousmála se. "A proč ta starost?" zajímala se.
"No vím, jak musíte být unavená po...po včerejším tréninku," odkašlal si.
"Ano, je pravda, že vás zmlátit mi dalo zabrat a museli mi pomoci všichni okolo," pousmála se a položila tác na stůl.
George se pozval dál. "Nevzbudil jsem vás?"
"Ne, už jsem byla vzhůru, takže, o co jde?" starala se a dala se do snídaně. Postupně ujídala, na co přišla. Tylor musel snad vybrakovat půlku kuchyně, ale pořád nechápala proč.
"No jenom jsem se chtěl přesvědčit, že jste po včerejšku v pořádku."
"V naprostém, věřte mi," mrkla na něj.
"Dobře, tak dobrou chuť," vydal se ke dveřím. "Jo! A nechte něco kapitánovi," zachichotal se a odběhl.
"Já ho zabiju!" vyskočil z koupelny Ryan. "Drzoun jedna drzá... jídlo!"
Ginny si jenom sedla na postel."Jestli to prozradí," hlesla.
"Ten nikdy, bude si z nás utahovat, ale v soukromí," řekl klidně a ukusoval nějakou placku. "Věř mi, já vím na něj tolik věcí a on není blbej."
"To je dobře," přikývla zamyšleně.
"A vím věci, o kterých si myslí, že nevím, a doufá, že se je nikdy nedozvím," zazubil se.
Ginny mu jenom dala pusu."Jdu se sprchnout."
"Jop, já dojím a pak povalím si ulovit poštu, mám ti ji taky vzít?"
"Můžeš, prosím," usmála se. Jen kývl, dojedl, oblékl se a pak se vydal pro to, co slíbil.
Dnešní den připadal seržantce Reedové temnější, než by si přála. Mohla za to pošta ze Země, která ji, věčně usměvavou, dostala do stavu zamračení a nepřítomnosti. Sedla si na postel a znova četla dopis. Pak naštvaně zavrčela a zmuchlala ho. Nakonec ho rozložila a napsala odpověď, která měla být odeslána co nejdříve a to s hlášeními. Stejně jako ještě pár dalších zpráv. To bylo teprve deset dopoledne a ona začala přemýšlet, kdo je doopravdy přítel. Zkusí nejdřív George. Ten nikdy nezklamal. Pak Ryana... a Smithovou, ale o té tušila, že se bude vyptávat, stejně jako Lorne, kdyby za ním šla a ona o vyptávání nestála. Jenže George byl švorc. Totálně. Neptal se, to bylo plus, ale nemohl poskytnout nic. Jeho situace nebyla o nic růžovější než její, jenže on měl čtyři další bratry. Ryan nebyl u sebe, zkusila Smithovou a pak asi půjde poníže klečet před majora a jeho tým. S nimi měli dobré vztahy.
Zaklepala k večeru u Ginny. Když byla vyzvána, vešla. Vypadala poněkud sklesle a pobledle. Na jednu nohu ještě kulhala. Kapitán se zrovna balila.
"Dobrý večer," pousmála se Smithová.
"Dobrý," přikývla hnědovláska. "Jedete domů, že?" Neutrální začátek.
"Jo," přikývla. "Nevím, co si vzít sebou," uchechtla se a koukala na postel plnou oblečení. Liv to přehlídla a v pohledu měla jakousi lehkou závist, ale ta zmizela hodně rychle.
"Nepřišla jsem se úplně rozloučit, ale poprosit o laskavost."
"Ano?" koukla na ni.
"Potřebovala bych půjčit peníze," vydechla a koukala jinam, že na ni. Připadala si příšerně. Ginny na ni koukla. "Kolik?" Dostala odpověď a pak zamračila se. "To je dvojnásobek vašeho platu..."
"A zdaleka to není tolik, kolik potřebuji. Není to pro mě, ale vše do posledního dolaru splatím."
"No...co děláte zítra?"
"Žebrám další část od Lorna," pronesla s ledovým klidem.
"Takže máte volno?" Váhavě přikývla. "Tak se sbalte, uděláme si výlet," pousmála se.
"Ale..." hlesla. "Nemůžu...můžu, ale na jak dlouho?"
"Na dva dny," zahučela. "Na den," pokrčila rameny. "Jak chcete."
"Dva dny budou dobré," hlesla a vypadala, že neví, co po ní druhá žena chce.
"Fajn...a vemte si nějaké šaty," pousmála se.
"Jak šaty, jako šaty. To dlouhé nepohodlné?"
"Můžou být kratší...prostě něco hezkého."
"Aha...no, třeba něco najdu. Kam půjdeme?" zeptala se ještě.
"K nám domů...teda...teď už k tátovi na ranč." Neobešlo se to bez hlasitého protestu, který byl hodně rychle umlčen. Pak ale položila Ginny jednoduchou otázku: "Proč tolik?"
"Nechci o tom mluvit," hlesla Liv. "Ale pokud vás to doopravdy zajímá..."
"Zajímá. Ráda bych věděla, proč to půjčuju...teda…ono to jsou tátovy peníze."
Povzdechla si. "Otec přišel o práci a matka musí podstoupit nákladnou operaci a to co nejdříve, do toho moje mladší sestra jde na konzervatoř a to taky něco stojí." Tohle patřilo k suchým konstatováním, ale co za tím dodala, to už bylo něco víc. "Nechci, aby volila to co já." Ginny jenom přikývla. "Aby to neznělo hloupě, moji...hm... rodiče toho pro mě udělali dost, tohle jim pomůže, aby se nezadlužili."
"Chápu," broukla. "Odcházím zítra v sedm."
"Díky," hlesla, "i kdyby nebylo za co, tak alespoň za ochotu."
"Kdykoliv," broukla.
"Omlouvám se, pokud jsem na vás byla někdy hrubá," zašeptala. Ginny si až moc dobře uvědomovala, že ta drobná hnědovlasá žena je jí hodně vděčná.
"Nic se neděje," přikývla. Na to jen Olivie kývla a naznačila, že půjde. Ginny se dobalila a rychle zalezla do pelíšku. Těšila se domů.
Druhý den už u brány čekala Olivie Reedová v obyčejných riflích a tričku, přes rameno měla přehozený batoh.Ginny skoro přitančila po schodech dolů. Měla na sobě bílé šaty a boty na podpatku.
"Pěkné," dostala hodnocení oblečení, ale nic víc.
"Dík," broukla a prošla bránou. Vyšly na parkoviště v SGC. "Nevím, kde jsem nechala auto," knikla.
"Eh, já vaše nepoznám, tady žádné nemám."
"Moment," broukla a rozhlížela se. "Už ho vidím!" usmála se a zamířila k němu.
"Pane bože!" vyjekla seržantka a začala auto obskakovat. Ginny se pousmála a hodila věci dozadu. Nastartovala a její Chevrolet Captiva začal krásně vrnět. Liv nasedla. Skoro se bála opřít, aby něco nepoškodila. Ginny se rozjela na letiště.
"Jsem z Texasu, ale tam je to odsud tak den cesty. Vezmeme to letadlem."
"Teď něco letí?"
"I tak se to dá říct," pousmála se.
"Ale já..." zrůžověla. "Nemám peníze na letenku."
"K tomuhle se letenka nepotřebuje," zahučela.
"Dobře," přikývla. "V letadle se převléknu, jen jsem nechtěla ze základny odjíždět v šatech."
"Jasně, v pohodě," usmála se. Po několika dalších minutách zatočila k letišti a pak rovnou soukromým vjezdem k hangárům. To už málem musela hnědookou a pihatou seržantku křísit. A když došli do letadla, tak tam jen vyděšeně seděla a odmítala se čehokoliv dotknout.
"Dobré ráno, slečno," strčil hlavu dovnitř pilot okolo čtyřiceti let.
"Henry," usmála se Ginny a šla k němu. "Co děti?"
"Mají se fajn," přikývl. "Otec na vás bude čekat na letišti."
"Super," pousmála se. "Tohle je Liv Reedová," představila ještě druhou ženu. "Liv, tohle je Henry Walker - pilot."
"Těší mě." Na to pilotovi potřásla rukou. Vypadala nervózně, ale když nahlédla do pilotní kabiny, hned se začala na všechno vyptávat.
"Sedněte si vedle mě, jestli chcete," broukl Henry.
"Nebudu rušit při práci," přikývla. "Ale děkuji."
"Není zač, připoutejte se, dámy," pousmál se. Za chvíli se koukaly na Colorado z výšky. Ani jedna dlouho nemluvila. Ginny se vrhla na čtení hromady nějakých časopisů a novin a Liv potichu koukala kolem. Po nějaké chvíli se Olivie omluvila a šla se převléct. Když vyšla, měla na sobě jediné šaty, které měla na Atlantis. Černé, jednoduché a nad kolena.
"Za chvilku tam budem," broukla Ginny. Na to se dočkala jen přikývnutí od nervózně vypadající ženy. Jede za cizím chlápkem, aby ho žádala o peníze... to je příšerné. Právě klesla hodně hluboko ve svých očí.
Netrvalo dlouho a přistály. Jakmile vystoupily z letadla, Ginny se rozběhla k autu a muži, který o něho stál opřený. Auto vypadalo, že dost pamatuje a muž na sobě měl flanelovou košili, rifle a kovbojský klobouk. Mohlo mu být okolo 60, vlasy měl kratší s trochou šedin. Ginny mu skočila kolem krku. Vroucně ji objal a přihlížející bylo jasné, že to bude její otec. Ginny mu dala pusu a ještě jednou ho pevně objala.
"Stýskalo se mi," knikla mu do ucha.
"Mě taky," pohladil ji a políbil ji na čelo. "Jak dlouho se zdržíš?"
"Zítra večer musím zpátky," broukla.
"Myslel jsem, že se zdržíš déle," povzdechl si a vzal jí tašku a hodil ji do kufru.
"Práce nepočká...promiň. Ale další měsíc mám delší dovolenou. Na dva týdny," pousmála. "Jinak mám sebou hosta. Psala jsem ti o ní."
"Oh ano," přikývl najednou a pohlédl na to malé něco, co stálo bokem a snažilo se to splynout s asfaltem. Na slunci se ještě více připékala a naskakovaly jí další pihy.
"Liv Reedová, tati. Seržante, můj táta - Jack Smith."
"Těší mě," přikývla a usmála se. Potřásla mu rukou a byla ztracená, nevěděla, jak se má chovat.
"Tak jedem dámy," broukl a otevřel dveře. Z nich se vyřítil obrovský chlupatý pes, který na Ginny skočil a začal ji lízat. Její bílé šaty měly v tu chvíli nový módní packový vzor. Pak se rozhodl očuchat nový objev, ale ten shledal nezajímavým, tak se zase vrhl na svou paničku. Ginny ho strčila do auta a sedla si s ním dozadu. Liv měla místo vepředu a nejistě koukala před sebe, nebo na muže vedle sebe. Byla tak zaražená, že by se klidně kapitán vsadila, že přišla o hlas.
"Doufám, Liv - můžu vám říkat Liv?" staral se.
"Jistě, určitě, pokud vám to bude vyhovovat," přikývla rychle a křečovitě se usmála.
"Fajn, tak doufám, že máte ráda grilované maso."
"Určitě, ale nechci být na obtíž. Kapitán se na vás těšila..." chtěla utéct, tolik ke její nebojácnosti.
"Nebudete, věřte mi," pousmál se.
Přikývla a víc se vmáčkla do křesla. "Prý máte velký ranč..." začala a naznačila ať někdo nich něco povídá.
"A ne jeden," přikývl.
"To musí stačit až dost, pokud je velký," pousmála se. "Přece jenom musí být kolem dost práce."
"No...obchodujeme s dobytkem a ovčí vlnou. Mám ranče ještě v Idaho, Montaně, Californii a Jižní Dakotě," pousmál se. "Jsou tam správci. Já si nechal postel v Texasu, kde jsem začínal."
"Nikdy jsem na žádném ranči nebyla."
"No tak teď budete."
"V mládí jsem více dávala přednost hudbě, než zvířatům."
"Ginny zvládla oboje, že?" nafoukl se pyšně.
"Hm...do patnácti jsem závodně tančila a pak jsem si přetrhla vaz v kolenu a podle doktora nebylo nejvhodnější pokračovat. Aspoň ne profesionálně. Tak jsem začala jezdit na koni - western. Nebyl zrovna nadšený, ale zkonstatoval, že to je lepší než tanec," zabručela.
"Tančím málo, spíše hraji na různé nástroje," pousmála se. "Muselo to být těžké, když víte, že nemůžete dělat to, co vás baví, kapitáne."
"První měsíc jsem nenáviděla každého. Ale nakonec - koně jsou koně. Jezdila jsem i před tím. I na soutěže. Jenže to bylo spíš v rámci okresu. Oboje se profesionálně stíhat nedalo. Tanec byl dřina. Tréninky dvakrát denně. Vstávání v pět. A koně? Vstávání, kdy chci, tréninky v rámci pomáhání. Zvykla jsem si rychle."
"Já se s tím nikdy nevyrovnala," zašeptala spíše pro sebe.
"A vy jste hrála na co?"
"Klavír, housle, cello, cokoliv si dovedete představit," pousmála se. "Šlo mi vše, co mělo struny. Tedy kromě klavíru. Podle učitelky jsem pro to měla cit, stejně jako pro tanec, ale ten mě nebavil."
"Tancem se dá vyjádřit hodně. Stejně jako hudbou," broukla.
"V osmnácti jsem skončila se vším a nastoupila k armádě."
"Zajímavé," broukl Jack trochu nesouhlasně.
"V patnácti se mi narodila sestra, od té doby škola nepřicházela v úvahu."
"Aha," broukl.
"Táta totiž nesouhlasí s armádou, že?" rýpla si Ginny. "Ani s letectvem. Ani s marínou. Pořád nedokáže skousnout, že jsem nechtěla žít z jeho peněz."
"Mohla jsi dělat cokoliv!" prskl. "A ty si vybereš letadla!" pleskl se do čela.
"Do téhle debaty mě znova nezatáhneš," pousmála se.
"Měla jsi ty nejlepší školy a ty si vezmeš do ruky zbraň," brblal si.
"No a co!" Liv koukala z okna a přemýšlela, kdyby měla takové peníze, mohla by hrát na cokoliv by chtěla!
"Máš Harvard a ty jsi pilot!"
"Stíhač, tati," zabručela. "A práce na Atlantis je jiná, moc dobře to víš!"
"Kapitáne!" vyjekla najednou druhá žena. O Atlantis by neměl vědět.
"Co? Ví o tom, ano. Proto taky nejíme ty blivajzy, co na základnách třeba v Iráku. Táta je jeden ze sponzorů," zahučela. "Společně s pár nadnárodními korporacemi, které netuší, co vlastně sponzorují," uchechtla se.
"Ale?" vyjekla a vyděšeně na ně koukala.
"Co? Taky ještě vlastní nějaké akcie k firmě Boeing, Algida a Pepsi," uchechtla se. Na to už jen zasténala a moc bolestně si uvědomila, jak je nevhodně oblečená.
"Ještě jí řekni mých spoďárů," zahučel Jack.
"M...ale na doma má radší L," ušklíbla se Ginny.
"M je docela dobrá velikost," neodpustila si, když se smála.
"Když běháte celý den kolem zvířat, jinou mít ani nemůžete," broukl a zabočil k prašné cestě.
"No, někdy to je jen o genech, co se týče eMek."
V dálce se pásly krávy a ovečky. Kolem nebylo nic, než jen kopce a zelená tráva. Jakmile projížděli kolem oveček kapitán i její otec si všimli, že se Reedová skoro vmáčkla do skla a naprosto fascinujícím výrazem je sleduje.
"Nejsou ostříhané," broukl Jack. "Proto jsou tak huňaté." To nevadilo. Rozhodně to nezabránilo fanatickému pohledu, který se usídlil ve tváři drobné ženy. V hlavě myslela na jediné: OVCÉÉÉÉÉ! "Jsme tady," ozval po chvíli muž. Před nimi se rozprostíral krásný jednopatrový dům. Z části byl obložený dřevem a zčásti kamenem.
Vešli dovnitř a první co z Olivie vypadlo, bylo: "Tohle mi Lorne nikdy neuvěří."
Dům byl zařízený v poměrně moderním stylu. Byl útulný a bylo na něho použito hodně přírodních materiálů.
"Víte, musela jsem mu slíbit, že mu popíšu celou dovolenou, když mi ji tak narychlo podepíše..."
"To jsem musela slíbit jen tohle?"
"Ne, ale tohle bude jediné, co bude chtít, abych udělala." Jack se jenom uchechtl.
"Pojďte ke mně do kanceláře," pokynul Liv. "Promluvíme si o tom, co potřebujete." Zoufalým pohledem skoro volala o pomoc, ale vydala se za ním. Tohle bylo tak příšerné.
Kancelář byla zařízena ve starším stylu. Tmavý nábytek, mohutný stůl, ale zase pohodlný gauč a s ním naproti křesla a uprostřed stolek. Jack pokynul Liv ke gauči. Sám si sedl naproti.
"Dáte si něco?"
"Ne, to je dobré," trochu se pousmála. A čekala, co dalšího přijde.
Asi po hodině se vrátili do obýváku, kde seděla Ginny a četla si a s ní tam seděla ještě jedna žena. Upravená, o trochu mladší než Jack a koukala kolem. Atmosféra tu byla o hodně jinačí než v pracovně. Jako by se ochladilo o několik stupňů. Jack nervózně přešlápl. Liv naprázdno polkla a nejraději by se vypařila a v duchu si nadávala za to, že vůbec jela.
"Mary Anne, tohle je Liv Reedová, Ginnina kamarádka," představil ji. "Liv, tohle je Mary Anne, moje žena." Seržant si s ní potřásla rukou a obě si sdělily, jak jsou rády, že se potkaly a že se poznávají, což asi nebyla tak úplně pravda. Nakonec se rozhodl Jack zakročit a pozval je ke stolu. Ginny celou dobu mlčela. Reedová ji takhle moc neznala. Mlčela jenom první tři týdny na Atlantis, jinak byla občas k nezastavení. Podle atmosféry se dalo poznat, že se obě nemusejí. Jenže Liv byla jen seržant a ona takové věci neřešila. Měla dost svých starostí a teď momentálně neskrývaně civěla na piáno v rohu obýváku, které mělo spíše dolaďovat celkový interiér.
"Běžte si klidně zahrát," broukla Ginny. "Tak co, tati, podepsal si nakonec tu smlouvu na východním pobřeží?" rychle změnila téma, když viděla, že chce Mary Anne něco říct.
"Ne, nepřipadala mi nikterak výhod..." a zarazil se. Skoro zapomněl na dobré vychování a sledoval, jak žena sedla za klavír a hrála nějakou melodii, kterou nikdy předtím neslyšel, ale za to byla dokonalá. Všichni se na chvilku zaposlouchali.
"Každopádně," odkašlal si po chvíli Jack, "to nemělo cenu, takže jsem to neudělal."
"Jasně," pousmála se Ginny.
"Věděla jsi to?" houkl a kývl k Olivii, která byla zabraná do hraní, než aby poslouchala, co se kolem dělo.
"Ne, ale slyšela."
"Úžasné." Jack měl slabost pro hudbu. Jediný, kdo v celém domě občas hrál na klavír, byla Ginnina macecha. Ta to teď zbožně poslouchala.
"Užijte si to, jdu se kouknout na koně," pousmála se. Oba rodiče jí jen kývli a dál se věnovali tomu nic nedělání.
Liv dohrála asi po půl hodině."Omlouvám se... dlouho jsem se ke klavíru nedostala," hlesla.
"V pořádku, kdykoliv si přijďte zahrát, bylo to úžasné," usmála se Mary Anne.
"Díky, na klavír jsme nehrála od devíti let."
"Wow, tak to je super," usmál se Jack. "Máte hlad?"
"Pokud budete večeřet, pak si dám," přikývla.
"Budeme," přikývl. "Jídlo už by mělo být co nevidět. Jdu sehnat Ginny, než si osedlá koně a odjede. To bychom ji pak viděli zítra ráno." Odešel a nechal obě ženy, aby si povídaly. Za chviličku už všichni seděli u večeře.
"Odkud se znáte?" starala se macecha.
"Z Atlanty," houkla Olivie.
"Já myslela, že spolu pracujete," zamračila se.
"To ano, ale potkali jsme se v Atlantě."
"Kdy byla Ginny v Atlantě?" starala se Mary Anne.
"Před pár měsíci," napomohl Jack a ani nehnul brvou. Jsou věci, které Marry Anne nemusí vědět.
"Jak jsem byla v New Yorku?" Jenom přikývl. "Aha, já myslela, že byla v Alabamě."
"Alabama, Atlanta...zní to všechno stejně, možná ses přeslechla," pokrčil rameny.
"Asi ano," přikývla zamyšleně. "Myslela jsem totiž, že byla na horách. Chm..." Ginny celou dobu mlčela.
"Musel jsem ti o tom říkat," pousmál se. "A není to jedno?"
"Určitě ano," usmála se Ginny. "Prostě se známe, to musí stačit." Liv doufala, že se jí nezeptá na něco, co by mohlo naznačit, že se její dcera přátelí, či pracuje s nevhodnými lidmi... tím bylo myšleno chudými.
"Jak dojíme, něco pro tebe máme," broukl Jack a koukl na dceru. Ta jenom rychle vzhlédla a oči se jí rozzářily.
"Fakt?!"
"Máš přece narozeniny."
"Ale až za čtyři dny," broukla. Liv na to chvíli koukala a moc dobře si uvědomovala, že je tu nevhod, ale pak jí napadlo něco dalšího.
"No ale to tu nebudeš," pousmál se.
"To je pravda," rozzářila se. Milovala dárky.
"Měla bych jít," odkašlala si Liv a přemýšlela, jak se pak dostane do Colorada.
"Spěcháte? Půjčím vám auto, jestli někam potřebujete, anebo vás tam někdo hodí."
"Přišla jsem trošku nevhod," naznačila, že rodinná oslava není nic pro ni, když do rodiny nepatří.
"Nebo prostě můžete zůstat," koukla na ni Ginny. "Nebo vás Henry hodí, kam budete chtít."
"Kapitáne," zašeptala jen, aby jí slyšela ona. "Jste tu doma s rodinou, nechci vám tu zavazet, jen ještě potřebuju něco dořešit s vaším otcem a jinak bych doopravdy měla jít. Vážím si toho, ale nechci vám tu otravovat, když jste doma."
"Tak v tom případě zavolám Henrymu, aby na vás čekal za dvě hodiny na letišti, ano? Řeknete mu, kam chcete," pokrčila rameny.
"Děkuji," hlesla.
"Prosím," přikývla. "Dořešte, co potřebujete a pak vás ještě někdo hodí na letiště." Ještě na chvíli odešel Jack s Liv do pracovny a o hodinu později se rozešli. Jack se sice mračil, ale na Liv nebylo poznat nic. Potřásli si rukama, pak se rozloučila s Marry Anne a Ginny. Nasedla do auta a odjela.
"Teď, co pro mě máte?!" vyhrkla Ginny netrpělivě.
"Pojď," pousmál se Jack i jeho žena a vytáhli ji ven. Poslušně cupkala za nimi. Došli až do stájí. Dovedli ji až k jednomu boxu, kde byl krásný černý mladý kůň. Ginny jenom vypískla. "Všechno nejlepší," ozvalo se do Mary Anne a dostala od ní pusu, stejně jako do táty.
"Díky!" oba objala a vrhla ke koníkovi. Teď oba odešli a nechali ji s koníkem. Vzala ho na dlouho projížďku, ze které se vrátila až ráno. Jack se na ni jenom pobaveně ráno díval. Podal jí snídani a nechal ji najíst. Za to Mary Anne si neodpustila dlouhý proslov. Ginny jí neřekla ani slovo a v klidu se najedla.
"Máš něco v plánu?" staral se otec. Přece jenom měla ještě čas, než odjede.
"Chci být s váma. Jenom tak si odpočinout." Přikývl a sklidil ze stolu.
Kapitán Smithová si toho dne krásně odpočala, tak jako dlouho ne. Válela se u bazénu, kde s tátou i blbli, pak se vyhřívala na sluníčku, pak si šla ještě zajezdit, než musela zpátky na Atlantis. K jejímu velkému překvapení prošla Reedová s ní.
"Kde jste se celý den courala?" zajímala se.
"Byla jsem v SGC," vysvětlila. "Vyřídila jsem pár telefonátů."
"Aha," pousmála se. "Co let?"
"Byl skvělý, děkuji mnohokrát," pousmála se.
"Nemáte zač," přikývla.
"Mám," pousmála se. "Půjdeme? Ještě nás čeká pár dlouhých dní, než si zase budeme moc odpočinout." Co však Ginny nevěděla, bylo to, že si Olivie vyměnila i pár "hovorů" s Atlantis.
"Jo, určitě," pousmála se. Potom obě společně prošly.
Druhý den se podle Smithové nic vážného nestalo. Tedy až na obědě, kdy si přisedla ke stolu, u kterého seděl Lorne a Ryan a oba se o něčem hádali. Jakmile si ale sedla, tak oba zmlkli.
"Jestli ruším, půjdu," broukla a koukla na ně.
"Ne, jen tady major mi nevěří," začal Ryan a Lorne neměl ani tucha, co mu nevěří, "že bys byla schopná udělat z Reedové krasavici."
"Já si totiž myslím, že je hezká dost,“ chytl se tématu major.
"Vždyť je hezká," broukla.
"Ale kdyby sis ji vzala do parády, tak bys ji udělala ještě hezčí, ne?" dloubl do ní. "Klidně se o to vsadím."
"Padesát?" staral se Lorne.
"Sto!" broukl Will.
"Šílíš, kapitáne?!" knikla Ginny. "Nemůžeš vsadit sto babek na něco, co nevíš, jestli vyhraješ!"
"Ale ty mi pomůžeš, pade pro každého, hm? Musíš z ní udělat kočku. Namalovat ji, donutit ji, aby na sobě neměla uniformu..." byl si jistý sám sebou. "Chci vidět majora zírat s otevřenou pusou."
"Proč?" ozvalo se za nimi. "Tohle je docela nemožné u majora nikdy, pane, nepoznáte, jak se tváří." Právě projednávaná přišla.
"No...proto," broukl.
"Chci to taky vědět. Co může podle vás majora rozhodit tak, že zapomene na svůj klasický postoj, který nic nerozhodí?"
"Možná uvidíte," broukl Will.
"O co jde? Majore!" houkla Reedová a vypadala čím dál tím nešťastněji.
"O nic," usmáli se. Bez jediného slova a neokomentovala to. Ať vymýšleli cokoliv, ona se toho účastnit nebude. Oba se hned začali zabývat jinačím tématem.
"Tohle nebylo pěkné, abyste věděli!" nadala jim kapitán.
"Nebylo, ale sázku beru, teď, kapitáne, dělejte co chcete," ušklíbl se Evan.
"Rozhodně!" usmál se Will.
"Víš," začala Ginny, "on se ti snaží naznačit, že Reedová je slušně naštvaná a že jsi přišel o peníze, protože nebude spolupracovat."
"Ale ty to zvládneš," uchechtl se a pod stolem jí nenápadně a hlavně neviditelně hladil koleno.
"Jsou to tvoje peníze, takže mě do toho netahej," pousmála se. "Začala bych velkou omluvou..."
"Komu?" Ukázala na Reedovou, kterou k jeho plánu potřeboval. "Ale no tak...vždyť není proč."
"Minimálně bys jí měl říct o sázce a já se budu dívat, jak ti zlomí nos."
"No tak!" nafoukl se.
"Měj se a já jdu do služby," pousmála se a mávla mu. Kapitán Ryan si povzdechl a vydal se za Reedovou, tohle bude ještě zajímavé. Všiml si však, že už se z dálky usmívá.
Služba se nekonečně táhla a kapitán Smithová se nudila. Neměla ani ponětí, co se na ni chystá, ale všude bylo ticho a klid. Natáhla se pro časopis a začala luštit křížovku. Vědci to v té laboratoři zvládnou sami. Přemýšlela, zda si někdo vzpomene, že má zítra narozeniny, oprava dnes. Na hodinkách měla pár minut po půlnoci. Pak si vlastně uvědomila, že by se někdo musel podívat do složky, a to tu nikdo neudělá. Mávla rukou. Kašle na to. Stejně hezčí dárek než od rodičů nedostane. Doplnila do křížovky další slovo. Pak další a další a nakonec ji doluštila a zabalila to. Předala službu někomu jinému a šla si lehnout. Byly tři ráno. Převlíkla se a padla do postele. Další dva dny má volnooo. Vmžiku usnula.
Mezitím o několik hodin později a o několik pater jinde se dělo něco jiného. George Tylor obíhal lidi a snažil se s nimi domluvit, stejně jako Ryan a Reedová. Sháněli různé potraviny a cokoliv, co si mysleli, že by mohlo alespoň trochu potěšit kapitána Smithovou. To, že má narozeniny, moc dobře věděli. Jeden sháněl pití, další jídlo, jiný konfety a takové ty kloboučky. Kdo uměl něco takového vyrobit, tak vyráběl, lepil a stříhal. Kolem poledne se Smithová vykolíbala na oběd. Rozespale si sedla k jídlu a pomalu se do něho pustila. Vedle si dala knížku a moc si ničeho nevšímala.
"Kapitán mi řekl o sázce," ozvalo se vedle ní. "Jdu do toho, chci, aby Ryan zaplatil." Zvedla hlavu a koukla, kdo na ni mluví. Bylo to malé, mělo to hnědé vlasy a hnědé oči a obličej plný pih. Reedová, no jasně, kdo jiný.
"No dobře," pousmála se.
"Jen je otázkou, jestli nevyhraje."
"Uvidíme," broukla.
"No, obávám se, že to vím," mrkla na ni.
"Nikdy nic nemůžete vědět dopředu."
"Stavím se za hodinu, ano?"
"Ke mně?"
"Jistě," přikývla, "nikde se moc nepotulujte."
"Jo, jasně."
"Nebo víte co? Přijďte ke mně, ale asi náčiní si budete muset vzít sebou," ušklíbla se seržantka.
Ginny v klidu dojedla a pomalu se odšourala k sobě. Byla to výzva. Protože Lorne se vždy tvářil stejně...neodolatelně, jak by řekly doktorky. Jenže jakmile se chtěla jenom natáhnout na chvilku na postel, hned znova usnula.
O hodinu později ji budila Liv a smála se. "Tak jsem si myslela, že jste usnula," zazubila se. Na sobě měla špinavou uniformu, jako by prolezla strojním olejem.
"Jo, jsem nějaká unavená," broukla. "Omlouvám se."
"Nic se neděje, pokud chcete, půjdu a Ryan prohraje." naznačila, že bude ráda, když vypadne. Přece jenom nepatřila mezi nadšence make-upu.
"Ne, jdeme." Pak si ji kritickým pohledem prohlédla a uznala, že bude mít práci. Prvně musí začít oblečením.
"Tak fajn, co máte ve skříni, ať vím, jak vás namalovat.
"Možná bude lepší, když si to vezmete s sebou," naznačila, že by se měla přesvědčit na vlastní oči, co její tajemná skříň má.
"Nebudu přenášet vlastní šatník, něco mít musíte."
"Aha, jasně," hlesla o pár minut později a koukala do její skříně. Viděla už hodně šatníků, dokonce i chlapy v něm měli víc. V policích byli jen věci k uniformě, které neustále nosila. Na věšáku visela slavnostní uniforma. Jedny šaty, rifle, pár triček, mikina, svetr a bunda. Konec.
"Kde máte zbytek?" zeptala se optimisticky.
"To je vše, co tu mám," odkašlala si. Ale když viděla její zoufalství, tak si povzdechla. "Ještě bych něco měla, ale v tom nikam nejdu." Jenže sotva projednávaný kus vytáhla, tak bylo zpečetěno. Samozřejmě, že v tom půjde! Jenže když jí Ginny chtěla zapnout vzadu zip, zjistily, že se nahoře nedají dopnout.
"Tohle je konec."
"Omlouvám se, ale nemůžu si uříznout prsa," vyknikla vyděšeně Liv. "Ve dvaceti mi ještě byly!"
"V...kdy?"
"Ve dvaceti," odkašlala si. "Jen se mi asi změnil objem někde jinde," naštvaně na šaty koukala. "Budu je muset dát pryč."
"No v tom případě je to jasné," rozhodila Ginny rukama. "Jdete nahá."
"Ne!" vyjekla. "Tak to přicházíte s Ryanem o sto dolarů!" nafoukla se. "Nahá nikam nejdu. Navíc co si pamatuju, tak ve skříni nic nemám!" začala ten ubohý vnitřek vyhazovat ven. Dokonce se našlo i pár kousků, které ležely naspod skříně.Ginny chvilku zoufale koukala na skříň, než na ni vytáhla parádní uniformu.
"Obléct!"
"Co s tím chcete dělat?" vyjekla. "Nesluší mi!"
"Tak to rychle změníme," natáhla se pro její velký nůž. "Pokud teda nemáte nic jiného."
"Ne!" vykřikla a v očích měla děs. "Mám, jen položte ten nůž ano?! Přiznávám, mám ještě něco, ale v životě jsem to na sobě neměla a je to nevhodné..." Ginny o krok odstoupila. Liv se během sekundy rozhodla. Buď si nechá zničit drahou uniformu a nebo si na sebe obleče šaty, u kterých přísahala, že je na sebe nikdy nevezme. Byli až moc odvážné. Nakonec s povzdechem zahrabala ve skříni někde za částmi uniformy pro běžné nošení na Atlantis a vytáhla menší krabici. Z ní pak vytáhla šaty.
"Wow," vydechla druhá ženy. "Hezkééé."
"Nelíbí se mi," zahučela. "Ale nechtěla jsem urazit sestru," povzdechla si a nasoukala se do nich.
"Sluší vám," přikývla černovláska.
"Díky," povzdechla si. "Ale chci dvacet pět dolarů."
"Ani nápad."
"To si řekneme pak," nafoukla se a sedla si. "Je to teď na vás."
"Nerozdělím se," zavrtěla hlavou. "Já se nesázela."
"Rozdělí se kapitán, to je fuk," mávla rukou a celou dobu kňučela, kdy jí Smithová česala. Nakonec to vydržela mlčky až do konce, ale byla přesvědčená, že to s Lornem ani nehne. Kapitán si dala hodně záležet. Přece jenom to mělo i hodně vypovědět o jejím umu. Nakonec si seržantku kritickým pohledem prohlédla a usmála se. Jo, to by šlo.
"Fajn, tak se jděte Lornovi ukázat," zahučela.
"Jdete se mnou, Ryan i řekl, že se ve tři máme všichni sejít v jedné z nepoužívaných místností. Většinou se používá jako informační místnost pro celou základnu."
"Co? No dobře no," broukla a hodila na sebe bundu z uniformy. Reedová se nejistě usmála a táhla ji do chodeb. Těsně před místností, jí pokynula, aby šla první a počkala, až vejde. Ginny vešla dovnitř.
"Všechno nejlepšííííííí!" zaznělo sborově. Ginny jenom spadla brada a pak se usmála. "Máme tu pro vás dárek," ozvalo se odněkud z davu. "Není opravdový, ale kuchaři trval věčnost!" Na jednom ze stolů stál velký dort ve tvaru koně.
"Díky!" vypískla a vrhla se sfouknout svíčky. Pak už jí jen všichni gratulovali a předávali nějaké drobné dárečky. Dostala i několik pus a musela si s hodně lidmi připít. Většinou si jenom cucla. Věděla, co s ní udělá několik skleniček.
"Takže?" staral se Ryan po chvíli, co ji ostatní vypustili a dali se do vlastní zábavy. "Líbí?"
"Super," přikývla a držela v ruce nějaký koktejl.
"To jsem rád a teď, když už jsme na tebe nahráli tu boudu se zkrášlením Reedové, tak kde je?"
"Byla tu," pokrčila rameny.
Zamračil se a rozhlédl a pak se praštil do čela. "Je támhle v rohu, jdu pro našeho sponzora. Pohlídej, aby neutekla." Jenom kývla.
Celé vyplácení sázky dopadlo asi takhle: Major Lorne byl překvapen a po tom, co se vzpamatoval, tak vytáhl bankovky a bez jediného slova je podal Ryanovi. Kapitán však nebyl tak rychlý jako Reedová, která z bankovek odpočítala část a tu si strčila do výstřihu. Zbytek podala Smithové a Ryanovi. Pak se odkráčela pořádně napít.
"Hej!" knikla Ginny. "Mám narozeniny!!"
"Hodně štěstí!" křikla a vyrvala nějakému vojáku láhev a pořádně se napila. Alkohol tekl proudem, jenom někteří, mezi nimi i oslavenec, jenom malinko popíjeli.
"Zajímalo by vás, čí to byl nápad?" přitočil se k Ginny Tylor. Nevypadal ani trošku nametený a to pil hodně.
"No samozřejmě," usmála se.
"Reedové," broukl. "Hou! Podívejte na Lorna, pár láhví a naše nejtemnější obavy se potvrdili!" Ginny koukla tím směrem. Major se právě vybavoval se seržantkou a podle toho jak se smála a červenala, tak ji nabaloval.
"Bože," uchechtla se.
"O deset dolarů, že s ním odejde."
"Nevsázím se," broukla.
"Protože byste prohrála," ušklíbl se. "Zatančíte si?" zeptal se. Zrovna začali hrát ploužák.
"Jo, můžu," pousmála se a šla s ním na parket. Přitáhl si ji a objal ji. Hodina už dávno pokročila a kolem se utvořily páry. Will se k Ginny pořád nějak neprobojoval. Většinu času si ji odtáhl někdo jiný a snažil si s oslavenkyní připít, nebo zatancovat.
"Dáte si ještě?" staral se major a podal láhev seržantovi.
"Snažíte se mě opít, pane?"
"Možná," usmál se.
"Budete to mít těžké, mám trénink," zazubila se a láhev si od něj vzala. Pořádně se napila.
"Zkusím to."
"Takže chcete," šťouchla do něj.
O hodinu později musel Evan uznat, že se mu to i povedlo, docela. Smála se snad všemu co, řekl a ... tulila se. Jen bylo hloupé, že on toho tolik nevypil. Občas nevěděl, co vlastně mluví.
"Pojďme se projít," zašeptala mu do ucha, když ji vytáhl na parket.
"Klidně," přikývl nadšeně. Chytla ho za ruku a táhla ho někam pryč. Chvilku se procházeli chodbami. Bavili se o něčem nesmyslným. Nakonec skončili na jednom balkóně.
"Je tu zima," zabručela Liv a oklepala se, když si chvíli prohlížela hvězdy, které se z nějakého nepochopitelného důvodu lehce houpaly. Lorne jí dal bundu. Pak ji i objal, když se k němu přitiskla.
"Ještě pořád mám slíbené zahřívání," prohodila a major jí skoro nerozuměl. Než se na něco zmohl, tak to chvíli trvalo.
"Jo...no...tak jdeme někam, kde vás můžu zahřát." Nakonec skončili u seržanta v pokoji ve velmi těsném objetí. Nutno podotknout, že hlavní iniciátor byl Evan, který po chvíli velmi vášnivého líbání usnul. Liv si jenom povzdechla. Tak tohle naštve. Lehla si k němu a přikryla je. Doufala, že usne stejně rychle jako hrdina Lorne. Kupodivu se jí to i podařilo.
Willovi se podařilo ulovit si Ginny až někdy po půlnoci.
"Myslel jsem, že se budu muset tím davem prostřílet."
"Ano?" zavrněla.
"Pojď jinam," začal ji táhnout pryč. Skončili před jeho pokojem.
"Doprovodil bych tě a zůstal, ale můj pokoj byl blíže," vysvětlil.
"Tak já doprovodila tebe. A zůstat můžu," pousmála se a koukala, jak otevřel dveře.
"Musíš," pousmál se a pokynul jí. Ještě se rychle rozhlédla a pak vklouzla dovnitř. Will zavřel dveře. Koukl na ni a vjel jí rukama do vlasů. Políbil ji.
"Chyběla jsi mi," dodal na vysvětlenou.
Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
), ale toho času taky moc není (i když i ten by se našel 
To akože nežnejšie polovičky. 
:
a 
) a povídku sem hodím. A pokud budete celou neděli hodní, dám vám sem spoiler (nebo aspoň malou nápovědu), na co se můžete (snad) těšit příště 