Přísahej na mou smrt - Reset:Padlý z nebe

Všechny ne..

No, upřesním to... Všechny, který čtu...
Teda nejnovější je v Povídkách od M., kterou právě dočítám...

Ja čítam asi každú poviedku ktorá sa tu ukáže, ale komentujem hlavne tie ktoré si to zaslúžia.
Tak smelo do čítania.

To už je půl roku? =O Ojeje... jsem hajdalák , zatím jsem nějak začala přidávat povídky jen v povídkách od M. jenže... na tuhle jsem upřímně úplně zapomněla, jak nestíhám psát ani ty se Zuzanou, tak Miranda je u ledu pokusím se polepšit

Dobré odpoledne , po dlouhé době jsem opět tu i s povídkou, omlouvám se, že na další musíte vždy čekat takovou dobu. Snažím se, aby jste měli další část i nejdříve, ale ne vždy to jde.
Mám pro vás opět další díl s názvem: Padlý z nebe. Není nikterak dost podstatný k ději, ale myslím si, že pobaví .
Za korekci děkuju DarkLive a vám přeji krásné počtení

Reset
3. kapitola: Padlý z nebe

„Ty to kafe na sebe jednoho dne vyklopíš,“ rýpla si desátník Grace Grayová a dál se raději věnovala řízení. „Uvědomuješ si, že právě zacházíš s velmi citlivým zařízením, které se teprve nedávno opravilo a bylo uvedeno do chodu?“
Miranda Woodová se na ni usmála a polkla poslední sousto své snídaně. „Jasně, že vím, na zem drobím s láskou,“ mrkla na ni a upila z velkého erárního hrnku. „Víš, před půl hodinou mi oznámili, že si podplukovník odmítá hrát na taxi a mám ho zastoupit já,“ vstala a sundala si vestu. Zanesla ji do zadní části. „Nevadilo by mi, kdybych neměla den volna. Navíc mi to doopravdy mohli říct dřív. Jako by to tam pár doktorů nepřežilo ještě jeden den. Celou dobu bojovali o to, aby se tam dostali, tak ať si užijí!“
Grace to cítila podobně. Dnešní den se vážně vydařil, vzduch se sotva pohnul. Jak si stihla všimnout, tak všichni byli poněkud rozladění a nikdo nechtěl opouštět stěny Atlantis, když opět fungovala klimatizace. Největší pecka nakonec byla, že jim těsně před startem oznámil McKay, že poletí čerstvě opraveným Jumperem. To, že mají dovést z pevniny asi pět vědců s kompletním vybavením, ho nějak nebralo. Modlila se, aby ta krabice nespadla.
„Podplukovník Sheppard je starej podrazák,“ ulevila si Grayová, „slíbil mi hory doly, když s ním poletím, dokonce i náhradní den...“
„Ale nedá ti nic co?“ pousmála se právě příchozí desátník. Zasedla do svého křesla a odněkud vytáhla časopis. „Podplukovník uhání děvčata, naslibuje jim modré z nebe,“ zakončila to mávnutím rukou. Jako by to všechno vysvětlovalo. „Alespoň ještě neví o tomhle,“ zvedla časopis, „škoda jen, že jsme nesehnali něco lepšího...“
„Háčkování? Mirando? To chceš McLemonovi uháčkovat svetr?“
Odpověď, kterou žena se zrzavými vlasy dostala, zařadila mezi ty slušnější. Popravdě očekávala něco sprostšího, než suché: „Ha, ha, ha...“ Když to vzala kolem a kolem, stále z toho vyšla ještě dobře. V Jumperu fungovala klimatizace a desátník nabrala zásoby jídla, už jen z důvodu, že sama nesnídala. Venku svítilo slunce, i když k odpoledni měl přijít mírný déšť a navíc nikdo jim neřekl, kdy se mají vrátit.
Grace se zamračila a prohlížela si jejich letovou dráhu: „Mirando, podle podplukovníka je tu ještě jedna oblast, kterou chtěl, abychom prozkoumaly.“ Nechala druhé ženě, aby se zorientovala a prohlédla si plány, informace a vše, co dostaly k dispozici. „Sice se trochu zdržíme, ale předpokládám, že když máme ve skutečnosti volný den...“
„Skvělý nápad,“ odsouhlasila to okamžitě zelenoočka. Spokojeně se rozvalila v křesle. „Myslím, že se porozhlédneme a botanici ať se rýpají v zemi.“ Zaklonila hlavu a div si nevyhodila nohy na palubní desku. „Až budeme nad pevninou, tak mě probuď...“ s tímto oznámením žena zavřela oči a dospala to, co nestihla přes noc.

Grace Grayová se nudila. Sledovala oceán, který nebral konce. Ať se podívala kamkoliv, tak viděla to samé. Slaná voda a modrý obzor. V dálce se vznášel lehký opar, mohlo to znamenat pevninu, anebo jen další část nekonečna. Koukla na hodinky… Pět nekonečných minut. Zblázní se, vážně se zblázní.
Modrooká zrzka počkala ještě dalších pět minut, než se rozhodla jednat. Naprosto děsivým způsobem se rozkašlala. Tímto probudila Woodovou, která šáhla po zbrani a skoro stála v pozoru. Když zjistila, jak se jmenuje, kde je a kdo je to chrmlající stvoření vedle ní, tak si opět sedla. Promnula si oči a opět se napila už mírně studené kávy.
„Omlouvám se,“ kuňkla desátník. „Nechtěla jsem tě probudit...“
„Ale chtěla,“ poznamenala blondýna. „Jen počkej, však já si na tebe něco vymyslím... zahrnu do toho kartáček na zuby, chodbu, tebe a Lorna.“
„Proč majora?“
Zelenoočce neunikl drobný úsměv na ženině tváři. V duchu si pomyslela, že má Lorne další obdivovatelku. „Toho jen ze sportu, někdo ho otravovat musí...“

O necelou hodinu později se na obzoru objevila pevnina. Díky bohu za to. Miranda už stihla přečíst nahlas všechny hlavní tipy na háčkování a dokonce i s pomocí Grace vyplnit kvíz. Podle všeho vyhrály dovolenou pro dva.
„Já ti nevím, kdo by chtěl vyhrát dovolenou pro dva z háčkujícího časopisu, který je mimochodem dva roky starý?“
„Ty?“ zkusila si tipnout Grayová. „Víš, stále se nemůžu zbavit dojmu, že pokud bys tu měla vlnu a háčkovací vybavení...“ okamžitě zmlkla, když si všimla pohledu „velící“, ale v duchu však větu dokončila: „Tak než se vrátíme, tak má Mark nový svetr.“ Sledovala, jak její společnice zakroutila hlavou a vzala hrneček. Pravděpodobně tam měla poslední lok. Stále zabraná do časopisu o nejnovějších vychytávkách na šály. Napila se a zakuckla se.
Začala kolem sebe prskat a část zbytku kávy skončil na tričku. Hrnek se válel, kdo ví kde a žena, rudá ve tváři, se snažila dostat vzduch do plic. Do očí se jí vehnaly slzy. Grace jí okamžitě přispěchala na pomoc a několikrát jí udeřila do zad. Ne, že by to nějak pomohlo, ale pro dobrý pocit...
Nakonec se podařilo Woodové alespoň trošku nadechnout. Zhluboka oddechovala. Opírala se o palubní desku a zírala do země. Tričko měla nenávratně mokré. Díky bohu byla podlaha čistá. Nakonec se opřela a zhluboka nadechla. Setřela si slzy z tváří.
„Ten časopis by se měl jmenovat vražedné háčkování,“ rýpla si Grayová. Pomyslela si něco o tom, že to říkala.
„Ha, ha, ha...“ vydechla Woodová a pohlédla na své tričko. „Ale ne! Jdu se převléct a ty raději sleduj, co máš.“ Podle všeho již dorazily nad pevninu, teď vše již záleželo na pilotující ženě, která musela změnit kurz na prozkoumání onoho podplukovníkova výmyslu.
Desátník Miranda Woodová zamířila do zadní části, aby si sundala poprskané tričko, které vyměnila za vestu. Když se vracela zpět na své místo, tak najednou Jumper ztichl a pohasl. Obě dvě ženy na sebe vyděšeně pohlédly. Poslední, co si Miranda pamatovala, byla přibližující se země, náraz a děsivé ticho, které celou událost doprovázelo.

Major Lorne se dokázal krásně usmívat, využíval toho převážně ve chvíli, kdy něco potřeboval. Někdy dokázal volit slova tak, že lidé, kteří mu nevěřili, se skoro okamžitě přidali na jeho stranu. Evan, jistý svým kouzlem, toho skoro neustále využíval. Podle jeho velitelů nepatřil právě mezi nejbystřejší, ale bylo v něm něco, co nutilo i je věřit každému jeho slovu. Ať ta schopnost manipulovat davy byla čímkoliv, major nikdy neprozradil, jak to dělal. Vždy působil naprosto vyrovnaným dojmem někoho, kdo netuší, o čem ti druzí mluví. Na Atlantis existovali pouze dva lidé, kteří o tom věděli své. Jeden z nich byla Teyla, a druhým člověkem byla Woodová. Miraanda se majora, na rozdíl od Teyly, držela. Jak si sama často říkala, učila se od mistra a byl by v tom čert, kdyby na ten jeho trik nepřišla. Zatím, po dlouhodobém pozorování, došla k závěru, že Evan je nejenom inteligentní, ale jeho úspěch spočívá v tom, hrát blbečka za každou cenu. Každopádně, ať jste chtěli, nebo ne, major Lorne se vám dokázal dostat pod kůži...

Tiché bubnování deště bylo doprovázeno teplým větrem, který působil jako jemné pohlazení. Tedy alespoň tak to Mirandě Woodové připadalo. Cítila řezavou bolest, která se hlásila snad z každého kousíčku jejího těla a vyplňovala jí mysl. Zkusila pohnout prsty na rukou, přestože po tom následovala muka, tak to za to stálo. Prsty fungovaly. Postupně zapojila veškeré svaly, které mohla použít. Pocit, že jí každou chvíli někdo bodá jehlami do hlavy, se brzy stal součástí jí samé. Po prozkoumání, že vše funguje jak má, se rozhodla otevřít oči. Skoro hned se proti její vůli zavřely. Zkusila ještě chvíli zahodit realitu a uklidnit kutající trpaslíky uvnitř ní.
Další postup se neobešel bez velkého přemlouvání. Bolest částečně odezněla a blažený pocit, který ji vystřídal, ji pomalu ukolébával do spánku. Připadalo jí naprosto přirozené, aby spala, avšak některé myšlenky křičely, že má vstát. To, co ji donutilo opět otevřít oči, bylo, že slyšela někoho volat její jméno.
„Mirando...“
Znělo to něžně a šeptavě. Otevřela oči.
„Mirando!“
Zkusila zaostřit na to, co měla před sebou. Na antické slitině ve střepech ležela ruka posetá drobnými rankami. Krev se již dávno srazila, přestože některé rány vypadaly ošklivě. A Mirandinou jedinou starostí bylo, kde se tam ten kus lidského těla vzal. Dokonce se i ruka pohnula, když si to moc přála. Vtipné.
Se zpožděním jí došlo, že ruka je napojená na paži, která patří jí. S mírným pocitem trapnosti se pokusila posadit. Někdo ji neustále volal, ale sama si nebyla jistá kdo, a co po ní chce. Samozřejmě změna polohy si vyžádala další vlnu bolesti, která se již neobešla bez křiku.
Krev, všude byla jen krev. Rozmazaná a dávno zaschlá. Jak dlouho byla mimo? Netušila. Kdo byla? To možná věděla. Den ani hodinu si neuvědomovala, navíc číslíčka na hodinkách nedávala smysl. Všechno vypadalo tak krásně. Tedy až na ten strašný nepořádek kolem ní, který by měl někdo uklidit. Trošku potřásla hlavou. Bolest, která se opět dostavila, ji donutila souvisleji přemýšlet. Opatrně se postavila. Levá noha se pod ní podlomila. Když se na ni však zkusila znovu postavit, udržela ji.
Žebra musela mít naražená, nebo zlomená, vsázela na to první. Na rameni měla velkou podlitinu a hlubokou ránou, která stále slabě krvácela. Levá noha musela být přeležená, jiná možnost nebyla. Pravé stehno si převázala šátkem, kvůli ráně, kterou tam objevila. Ach ano a ještě by zapomněla na hlavu.
Rukou si vjela do jedné z kapes. Chtěla se na sebe podívat do zrcátka, avšak jediné co z oné kapsy vytáhla, byly zkrvavěné konečky prstů. Výborně, tak tedy zrcátko nepřežilo.
„Mirando...“
Prudce vzhlédla. Někdo ji volal, ale proč? Vždyť... Pohled jí sklouzl na jedno z předních sedadel. Skoro okamžitě byla na nohou a rozeběhla se… Tedy, v rámci možností, které měla, se spíše plazila, k nehybné postavě.
„Grace?!“ zkusila desátník Woodová. Nedostalo se jí však žádné odpovědi. Zkusila druhou ženu drobným pleskáním po tvářích probrat k vědomí. O chvíli později ji napadlo vyzkoušet základní životní funkce. Desátník Grayová žila, ale byla v bezvědomí. Nevypadala však extrémně zraněná. Na pár částech těla měla drobné rány, které nepředstavovaly riziko. Největší problém však byla rána na hlavě, která Mirandě dělala starosti. Pokud se jí podaří Grace probrat, mohla by mít částečně vyhráno, jenže k čemu? Další problém byl ten, že zrzka měla nohy uvězněné někde v přední části Jumperu. Podle toho, co mohla desátník Woodová posoudit, obě byly nepoškozené a v pořádku, jen je nedokázala vytáhnout.
Konečně se opět vrátila ke Grace. Zkoušela ji několik minut, možná hodin, ztrácela pojem o čase, probrat, ale nereagovala. Ze zoufalství vyzkoušela snad vše. Nakonec se zkusila dostat do zadní části Jumperu, která byla stejně zničená, jako ta první část. Dostala se do lékárničky a skoro veškerý obsah vyplýtvala na svou kolegyni. Přikryla ji dekou a položila k ní náhradní vysílačku. Ostatní byly bohužel zničené. Dotáhla do její blízkosti snad všechny věci, které by mohla potřebovat.
„...Mirando...“
Prudce se otočila po hlase. Mírně se jí zamotala hlava a musela se chytit sedadla. Nohy se jí podlomily, ale nakonec to ustála.
„Mirando...“ hlas přicházel odněkud ze zadní části Jumperu. Vytáhla zbraň a kulhavě se tam vydala, přestože již viděla, že tam nikdo není. Nutně došla k závěru, že tu něco mohla zapomenout, ale co? V zadní části nevezly nic, co by potřebovala. Promnula si oči a chvíli stála bez hnutí. Nakonec si oblékla poprskané tričko a z rezervního balíčku obvazů si jeden vzala na ránu na ruce.
Otočila se k odchodu s pocitem toho, že něco zapomněla. Bylo to důležité, něco, co jí později může pomoci. Láhev s vodou měla. Tyčinku, zbraň...
Čím více přemýšlela, tím více jí bolela hlava. Její rozum jí říkal, že zde nikdo není, ale přesto jej slyšela mluvit, někdo tu byl. Volal její jméno.
„Je tu někdo?“ zavolala, přesto odpověď nedostala. „Jsem magor!“ Tohle konstatování ji poněkud uklidnilo. Začala procházet všechny zásoby. Baterka, ta se může hodit, igelit? Těžko. Nůž? Na co, má svůj... Něco zapomněla, ale co, na to přijde po cestě.
Přešla k přední části Jumperu a naposledy se podívala na svou kolegyni. Povzdechla si. „Vydrž, jdu pro pomoc,“ hlesla. Ani netušila, proč to říkala, nemělo to cenu. Neslyšela ji ani nemohla. „Vydrž, Grace...“

Major Lorne se nudil. Dokonce se snížil tak hluboko, aby nudou okousával tužku. Umíral horkem a ještě musel sedět v zasedačce a poslouchat týdenní plán, který jako vždy naplánoval jeho „dokonalý“ nadřízený. Plán spočíval v tom, že byl naprosto stejný, jako plán minulý, jen tam měl snad jednu dvě změny. Stačilo mu to poslat interní poštou! Chápal, že tohle patřilo k určitým rutinám, ale on měl volno! Zajímalo to tu někoho? Ne! Ke všemu ještě jeho objekt zájmu i většiny jeho vtípků se nacházel touhle dobou nad pevninou. Než se Woodová vrátí, bude odpoledne a to už bude pršet. Pozdě na to pořádat vodní bitvu na jednom z mol. Hrom, aby to spral!

Vítr ustal, ale déšť byl stále vytrvalý. Nepolevoval, avšak ani nesílil. Dobré znamení. Přestože byla země nacucaná vodou, tak stále ještě byla dost tvrdá, aby jí nepodkluzovala. I tak se Miranda pohybovala velmi pomalu. Musela si najít nějakou větev, která by ji udržela. Noha, ruce a vlastně celé tělo ji pálilo. Cítila každý sval a hlavu měla v jednom ohni. Sotva se dokázala soustředit na cestu. Myslela si, že má správný směr, ale... kdo ví. Původně šla na sever, avšak brzy ztratila správný směr. V dobré víře, že míří tam, kam chce, se odkláněla od cíle...

Na Atlantis přišel mírný deštík. Ne, že by okolní stěny nějak ochladil, ale přece jenom donutil okolní vzduch se trochu pohnout. Obyvatelé plovoucího města si konečně oddechli a většina si přidala další kus zmrzliny na příděl. Jediný, kdo ono nadšení nesdílel, byl major Lorne. Podle plánů se měla před půl hodinou vrátit desátník Woodová, jenže měla zpoždění. Půl hodina nebyla žádná doba, ale to modrookému majorovi nedodávalo na klidu. Chtě nechtě tušil, že se něco stalo. Skoro okamžitě se přihlásil jako dobrovolník na případnou záchrannou misi. Jak tušil Mark McLemon stál hned v zástupu za ním. Něco se stalo, to věděli, ale co, to ukáže čas.

„Mirando...“
Někdo ji volal. Ten hlas znala. Připadal jí jako pohlazení. Ten způsob i tón, jakým vyslovil její jméno. Bylo v tom něco až lákavého a dráždivého, něco, co by ji nutilo onoho člověka následovat až do pekla. Vydala se po hlase.
Upadla. Znova. Chuť po tom, aby se postavila, ji přešla. Proč? Kam to vedlo? Šla – bylo načase si to přiznat – kdo ví kam. Dezorientovaná, unavená a zraněná bloudila, kdo ví kudy. Voda jí skoro došla, rány se ozývaly a ona ztrácela pojem o realitě. Mohla se plazit v kruhu a nepoznala by to. Avšak jediné, co ji nutilo stále pokračovat dál, byl obraz její zraněné kamarádky v Jumperu. Potřebovala pomoc! A ona pomyslná pomoc tu někde byla. Vědci měli lékárničku a dalšího vojenského kolegu jako doprovod, mohli jí pomoci, ale to by je prvně musela najít.
Vstala a pokračovala kulhavě dál. Nevzdá se, ne teď. Stále tu byla naděje.
„Mirando...“
Zahnula doleva za hlasem.

„Nehodlám dýl čekat!“ zavrčel major. „Podplukovníku, je mi to docela jedno. Měli být zpět už tři hodiny a my nevíme nic! Pokud se něco stalo...“ Tady byl však velmi hrubě přerušen.
„Pokud, majore,“ zvýšil hlas John, aby majora a okolní lidi přesvědčil o své pravdě. „Nemuselo se nic stát a my tam pošleme lidi a Jumper zbytečně.“
„Máme volno,“ přidal do mlýna Mark. „Pojedeme z vlastního rozhodnutí. No ták, pane, bude to jen chvíle a navíc, co se může stát? Kdyžtak je potkáme, jak letí na cestě k nám. No bóže.“ Sám se o svou podřízenou strachoval. To byla jedna věc. Druhá byla to, že Grace Grayová se mu velmi líbila. V tuhle chvíli nevěděl, o koho se bojí více.
„Pane,“ začal Lorne už smířlivěji. Opodál stojící Teyla se jen pousmála, ano, dostane, co chce, stačí, aby ještě chvíli pokračoval tímhle hlasem a podplukovník mu „podlehne“. Se zájmem poslouchala, co bude dál. Vypadalo to, že by se mohla něčemu přiučit. „Podívejte se, letěli čerstvě opraveným Jumperem a mají tři hodiny zpoždění. O doktorech na pevnině nevíme nic. Nejde nám především o ně? Poletím já, Markus a ještě další dva dobrovolníci. Je to náš volný čas, a pokud je potkáme, tak se nic nestane. Jde jen o jistotu. Nerad bych je hledal za dvě hodiny, kdy se má počasí zhoršit, podle nových zpráv, a bude už tma.“
Ať to John probíral z jakékoliv strany, tak měl major pravdu. Předpověď nevypadala dobře, a pokud se doopravdy něco stalo, pak každou minutou mohly být věci horší. Mírně si povzdechl. „Dobře, majore, poletíte vy, McLenon, Vlkov a ještě jeden z jeho týmu. Pokud je nepotkáte, jak letí zpět, jako první se spojíte s vědci na pevnině. Pak vám dám další tip na místo, kde by se mohly obě zdržet.“ Kývl, ať jej následuje. Čert, aby to spral, jednoho dne toho chlapa přerazí. Podplukovník měl pocit, že jej modrooký voják skoro vždy „ukecal“ na to, co on chtěl.

Miranda Woodová bloudila. Ztracená ve své mysli. Blouznila. Musela blouznit. Byla sama, a přesto slyšela někoho, kdo ji volal. Znala jej, určitě, přesto k hlasu nemohla přiřadit osobu. Zatím. Unaveně se opřela o strom a zavřela oči. Jen na chvíli...
„Desátníku, to snad nemyslíte vážně, takhle se tu flákat...“
Prudce otevřela oči a podívala se po hlase. „Majore?“ překvapeně vydechla. Stál tam major Evan Lorne v celé své kráse. Tedy tak, jak ho kdysi potkala. Měl na sobě tmavé rifle a kostkovanou košili, kterou používal na malování. Byla napůl od barvy. Jako by právě domaloval další kus města a ještě se nestihl převléci. Zírala na něj.
„Co koukáte?“ rozesmál se. „Jdeme, musíme se vrátit.“
„Kam?“ hlesla, jakmile se vzpamatovala. Nedocházelo jí, proč tam je, ani proč není oblečený v uniformě. Musela uznat, že nové černé uniformy... jo, v tom byl zatraceně sexy, ale málokterá doktorka jej mohla vidět v tomhle. Miranda dávala přednost svému velícímu, když nosil tyhle „hadry“. Připomínalo jí to, jako by byla doma, jako by i on byl člověk. Měla ho raději, když byl takový, jaký byl.
„Domů, Mirando,“ přišel k ní. „Zpět k Jumperu, Atlantis vás co nevidět bude hledat a bude lepší, když budete na příjmu. Desátník Grayová se stále nemusela probudit. Navíc ránu, kterou máte na hlavě, musí vidět doktor. Akorát se tu ztratíte.“
„Pozdě, pane, už jsem se ztratila.“ Sedla si na zem. Všimla si, že se zešeřilo. Ani netušila, kolik je hodin. Buď přijde bouře, nebo už se blížila noc. „Nemůžu už dál, potřebuju si odpočinout.“ Cítila, jak jí v hlavě bolest pomalu mizí. Čím lépe se cítila, a přicházel pocit úlevy, tím víc se jí oči zavíraly.
„A dost, odpočinula jste si, vstávat!“
„Ne...“ Na zemi jí bylo dobře. Nefoukal tolik vítr a déšť si ji jen tak pod stromem nenašel. „Nedonutíte mě vstát, nemáte co nabídnout...“ nafoukla se. Pche, prý vstát a dělat jak on píská. To uhodl. Neexistovalo nic, čím by ji donutil, aby za ním běhala jak pejsek.
Major Lorne se opřel o strom a chvíli pobaveně zíral na svou podřízenou. Vypadala naprosto zničeně. Všude samé šrámy, na hlavě škaredou ránu a z uniformy toho moc nezbylo. „Co takhle rande? Hm?“
Překvapeně na něj pohlédla. Rande? Ona s ním... na rande? Nepatřila k zástupu jeho fanynek! A popravdě to bylo jediné, co ji v tuhle chvíli doopravdy donutilo vstát. Pomalu se pomocí stromu vytáhla do stoje. Levá noha, která se pod ní poprvé podlomila, zřejmě nebyla jen přeleželá. Sotva na ní stála. Pche! Ona a rande? S ním? Zbláznil se?! Nikdy...
„Rande? To jako vy, já...svíčky?“ vypravila ze sebe překvapeně.
„Pokud budete chtít svíčky, seženu...“ pousmál se. Tenhle úsměv měl jen pro ni. Na doktorky používal jiný, taky měl další pro to, když něco chtěl. Ale tenhle byl jen a jen pro ni. „Dlužím vám to, svým způsobem. Tak co? Rande?“
„Výměnou za to, že půjdu zpět?“
Přešel k ní. „Stačí, když jen půjdete...“ zašeptal jí do ucha.
Podlehla, šla by i do pekla...

„Majore, doktoři tvrdí, že je ještě nevyzvedly a ani se neohlásily. Pokoušeli se s nimi spojit už před čtyřmi hodinami, ale marně,“ oznámil poručík McLemon. „Přesto ale pokračovali ve výzkumu.“
„Fajn, ať všechno sbalí a připraví se. Vyzvedneme je a přeletíme k místu, kde by měl být Jumper.“
„Pane?“
Major se otočil za hlasem. „Poručíku Vlkove, chápu, že s tím nesouhlasíte, ale prvně musíme vyzvednout doktory. Taková byla podmínka, bouře tu bude co nevidět... Nebudu riskovat něčí zranění.“
Měl pravdu. Prvně doktoři, pak vojáci. Přesto s tím osazenstvo nesouhlasilo. Ani samotný major. Bál se o obě. To, že se s nimi nemohli spojit, značilo, že je špatně úplně všechno.

Grace Grayová měla krásný sen. Nacházela se na krásné travnaté louce. Sem tam mezi stébly trávy vykoukla nějaká květina. Slunce příjemně hřálo a ona měla nohy ve vodě. Slyšela ptáčky, jak zpívali. Byla doma. Kus za rančem se nacházela přesně taková louka. Lehla si do trávy a nechala vodu, aby jí obtékala nohy. Zvedla ruku a pohlédla na ni. Po zápěstí, směrem k ukazováčku se pomalu ploužila beruška. Usmála se a zvedla ji výš, aby mohla odletět, ale místo toho, aby brouček odletěl, tak se zastavil. Grace sledovala, jak se obloha prudce zatáhla a místem, kudy šla beruška, se jí otvírá rána. Bolestivě vykřikla a snažila se pekelného brouka shodit. Voda kolem nohou stoupla výše a ona měla pocit, jako by se jí někdo snažil dostat nožem do hlavy. Zakřičela a otevřela oči v Jumperu.
Skoro okamžitě jí vyhrkly do očí slzy bolesti. Nemohla skoro pohnout nohama, které měla uvězněné v přední části Jumperu. Když s nimi pohnula, cítila je. Taky měla pocit, že je měla ve vodě, a ta nebezpečně s dalším deštěm stoupala. Hlavu, ruce a i celé tělo měla v jednom ohni. Zkusila se nadzvednout a vytáhnout se z mezery.
Křičela. Na rukou se nedokázala nadzvednout. Spadla zpět do křesla a přímo na palubní desku. Teprve teď si všimla, že má přes sebe ledabyle přehozenou deku. Otočila se směrem dozadu. Neviděla nic, jen prázdnou podlahu posetou střepy a krví.
„Mirando?!“ Podívala se na druhou stranu. Měla zde vše, prášky na bolest, vodu a nějaké rezervní potraviny. „Woodová?!“ Ticho. Byla tu sama. Její společnice se vydala hledat pomoc... jenže... Pohled jí padl na vysílačku.
„Halo? Slyší mě někdo?“ zašeptala unaveně. „Tady desátník Grayová...“

„Haló? Slyší mě někdo?“ zaznělo chrčivě z vysílačky. Major Lorne se s ostatními na sebe podíval. Právě se snažili nacpat vědce do Jumperu a urychlit to.
„Tady major Lorne, desátníku?“
„Grayová, pane, tady desátník Grayová,“ tentokrát to znělo slaběji. „Jsem uvězněná v Jumperu, pravděpodobně jsme havarovali...“
Po tomhle začal Mark McLemon popohánět doktory. Dobře, jejich dopravní prostředek havaroval, Grayová byla uvězněná. „Jak uvězněná?“
„Mám nohy mezi sedačkou a předním panelem. Nemůžu se odsud dostat.“
„A Woodová? Byla s vámi.“
„Nevím, kde je, pravděpodobně šla pro pomoc...“
Evan si povzdechl. Ženské jedny marnivé. Člověk, aby je furt odněkud tahal. „Počkejte, doletíme co nejdříve.“
„Pospěšte, stoupá tu voda...“
„Desátníku?“ Nastalo ticho. „Hej, Grayová?!“ Nic. Modrooký major pohlédl na své podřízené. „Fajn, slyšeli jste, máme málo času. Takže doktoři mrsknou kostrou, vojáci jejich bedny naházejí do zadní části tak, aby se vytvořilo místo pro dva raněné. Prvně letíme za Grayovou.“
„A pak?“ staral se Mark.
„Pak se seberete a všechny dovezete na Atlantis. Grayová bude potřebovat doktora.“
Poručík Vlkov se usmál. „A vy tu zůstanete?“
„Ano a vy, poručíku, se pro mě vrátíte. Půjdu hledat tu žábu Woodovou.“
Po tomhle následoval smích, který zanikl v šumu, který nastal po Evanovu škaredém pohledu. Bylo načase, aby si pohnuli.

„Takže mi tvrdíte, …“ zabručela desátník Woodová, připadala si děsně. Měla zplihlé vlasy od deště, který stále víc sílil, a prakticky se už potácela. Docházely jí veškeré zbylé síly. „… že ještě kus a dojdu k Jumperu?“
„Tak nějak… no tak...“
„Víte, co si myslím?“ hlesla a opřela se unaveně o strom. „Že mě taháte za nos! Nevíte, kam jdeme...“ Udělala váhavě krok a padla na zem.
Major Lorne si povzdechl a přišel k ní. Podřepl si. „Ne, opravdu nevím,“ povzdechl si. „Protože jdu tam, kam si myslíte, že byste měla jít. Dělám vše, co chcete, abych dělal.“ Mírně se pousmál a sedl si k ní. „Přiznejte si to, jsem vaše halucinace. Držím vás v pohybu. Váš mozek ví, co se děje, a to i ve chvíli, kdy si to nechcete přiznat...“
„Jste na mě až moc inteligentní v tuhle chvíli.“
Rozesmál se. Až bolestivě si uvědomila, že tohle je jen přelud poskládaný z jejích vzpomínek. Proto měl na sobě oblečení, které ji více přitahovalo, než běžná uniforma. Zval ji na rande. Tohle se nikdy nestane a ona tu asi brzo zařve. Sotva mohla vstát, nevěděla, kde je. Hlava ji opět rozbolela.
„Takže,“ začala a pousmála se. „Pokud jste moje halucinace...“ Teď se zazubila, což způsobilo větší bolest hlavy. „Tak si můžete sundat tu košili...“
„Mohl bych...“
„Oh! Musíte! Jste moje halucinace a budete mě poslouchat!“

Major Lorne přistál s Jumperem vedle druhého. Už od pohledu to vypadalo, že je mírně zničený a pochroumaný. Kolem předku se vinul menší potůček, který pod deštěm pomalu stoupal. Evan se vyhnal ven jako první a za ním následoval Mark s Borisem Vlkovem. Doktoři měli nakázáno zůstat v Jumperu.
Zadní část antického dopravního prostředku byla více méně zachovalá. Vypadalo to, jako by se jí prohnal uragán a ještě někdo, kdo něco hledal. Lékárnička ležela všude. Na několika obvazech, obalech a všem možném byla krev. Ta se nacházela i v přední části na zemi mezi střepy z předního skla. Na přední sedačce s nohami uvězněnými pod panelem seděla Grace Grayová. Podle všeho byla v bezvědomí. Vedle ní ležela vysílačka, nakousnutá tyčinka, voda a léky. Někdo se o ni musel postarat.
„Fajn, pánové, pokusíme se desátníka vytáhnout.“
„A co Woodová?“
„Tu budu pak hledat já. Prvně Grace.“
„Vy ji znáte jménem?“ podivil se Vlkov.
„Ale no ták, Borisi, ty snad ne? Upřímně je na Atlantis nějaká žena, kterou bys ty neznal jménem?“ staral se Evan a šel ostatním pomoc s vyprošťováním Grace. To se neobešlo bez jejího probuzení a křiku.

Z mírné apatie ji probral křik. Grace! Něco se dělo a potřebovala pomoc. Skoro okamžitě byla na nohou a skoro ve stejnou chvíli se odporoučela dolů. Vedle ní seděl stále major Lorne, tentokrát v tričku a s košilí přehozenou přes ruku.
„Zmiz!“ prskla na něj. „Nepotřebuju tě!“
„Ó ano, potřebuješ mě,“ zazubil se. Přesunul se tak, aby měl obličej těsně před jejím. „Nedokážeš beze mě žít. Vzhlížíš ke mně!“
„Kecy!“ Vstala. „Nikdy!“ Naštvaně se začala plížit po hlase kamarádky v nesnázích. „Nikdy, ani během toho půl roku,“ čím víc mluvila, tím více zněla naštvaně, „jsem na vás nemyslela nijak jinak, než jako na velícího.“
„Tak tohle jsou jen lži, sama tomu nevěříš. Přiznej to, jsi do mě blázen!“
Naštvaně se zastavila a otočila se k němu. V hlavě jí tepalo. Před očima se jí zatmělo. Poslední, co si pamatovala, byl mírně vylekaný pohled jejího velícího. Omdlela.

Grace Grayovou naložili do Jumperu a připravili na transport domů na ošetřovnu. Doktoři ji prakticky skoro hned začali „ošetřovat“. Donesli jí, cokoliv si přála a mohli. Skoro všichni jí byli ochotni dát svoji bundu. Jako by se báli, že se každou chvíli rozpadne a zmizí. Vojáci to sledovali s mírným úsměvem. Na druhou stranu byli rádi, že nějaké to gentlemanství u „kytkofilů“ nevymizelo.
Po chvíli sledování se Boris Vlkov ohlédl po svém velícím. Našel jej, jak si probírá výbavu a chystá se na pátrání po své ztracené ovečce. Přešel k němu a podal mu detektor známek života. Major mu kývnutím poděkoval a pokračoval.
„Máte strach?“ šeptl ruský poručík.
„O desátníka? Ano mám, je někde venku, zraněná, pravděpodobně dezorientovaná, možná ji ani nenajdu. Nemá vysílačku a blíží se bouře...“ pak se pousmál a plácl druhého muže po rameni. „Leťte domů a vraťte se co nejdříve, budu vás potřebovat tady.“
„Jistě, pane... a najděte ji co nejdříve...“
Na to major jen kývl a vyšel z Jumperu. Poodešel dál a sledoval, jak se vznesl a odletěl směrem k Atlantis. Pak se konečně zamračil a rozhlédl se. Woodová, kam mohla jít? Směrem, kde čekala pomoc... nuž, to mohlo být kamkoliv. Mírně si povzdechl a zavolal ji jménem.

Dlouhé šeré lány zlatavého obilí se táhly do nekonečna. Horké slunce spalovalo listí, trávu i řeky. Ranní rosa už dávno zmizela a místo ní se ve vzduchu objevila vůně květin. V písčitých částech lesů, na kraji jezer, kde stály stromy podobné borovicím, se vznášela těžká vůně dřeva. Ta doslova omamovala. Zvuk bzučení a ševelení hmyzu vyplnilo celé okolí. Pavouci tkali své sítě a těšili se na hostinu, která se jim do nich chytí. Draví ptáci se bez slitování vrhali na drobné hlodavce.

„Mirando...“
Pootevřela oči a hned je skoro zavřela. Pršelo, opět. Přetočila se na bok a pohlédla před sebe. Někdo tam stál. Oh, zase její drahá halucinace. Rozhodla se ji ignorovat.
„Sakra, Woodová!“
Zamračila se a pomalu se vyškrábala do sedu. Další halucinace? Další Lorne?! Ne! Nechce ho tady, jeden stačil až až. Zamračila se na svého kostkovaného košilovaného přítele.
„Nekoukej na mě, s tímhle já nemám nic společného,“ pokrčil rameny. „Jsem jen halucinace a tamto zní docela reálně.“
Vydala ze sebe něco, co znělo jako „mpf“, a pomalu se škrábala do sedu. Pak do kleku a nakonec pomocí svého klacku do stoje. Zničeně pohlédla na svůj přelud a vydala se za hlasem. Mohla to být jediná naděje, která ji mohla zachránit.
„Lorné!“ zakřičela z posledních sil.

K jeho uším dolehlo zoufalé zavolání. Otočil se po směru a rozeběhl se za hlasem. Mohl to být vítr, mohlo to být nic, ale musel poslechnout. Raději by zemřel, než aby to zanedbal. Opět zavolal desátníka jménem. Cítil, že déšť zesílil a odněkud k němu dolehl hrom. Ne! Teď ne! Neuslyší ji! Musel se k ní dostat včas! Touhle dobou mohl být Jumper na Atlantis a viděl podplukovníka, jak jim zakazuje za bouřky vyletět. Tahle představa jej, kdo ví proč, vyděsila.
Rozhlédl se.
„Woodová!“ zakřičel z plných plic.

Podplukovník Sheppard sledoval, jak vykládají Jumper a odnášejí desátníka na ošetřovnu. Měl jisté výčitky svědomí, že ji tam poslal. Byl to on, kdo ji přemlouval, aby letěla místo něj. Jistě, měl štěstí v neštěstí, ale raději by se na nosítkách viděl on, než aby tam ležela žena. Voják, nebo nevoják, tady to dávno neplatilo. Jendou to byla žena a on to ctil, stejně jako všichni. Pohledem sledoval Vlkova, jak pomáhá doktorům s vykládáním.
„McLemone!“ křikl na druhého poručíka. „Lorne tam zůstal?“
„Ano, šel hledat Woodovou. Nenašli jsme ji v Jumperu, tak jsme se zraněnou letěli zpět a on zůstal. Říkal, že se pro něj máma hned vrátit.“ Mark však nedodal, že major věděl o bouři, anebo že málem strachem umřel, když ji tam nenašli. Mlčel a sledoval svého velitele, který si v něm zřejmě četl jako v knize. Nakonec zavrtěl hlavou.
„Informujte poručíka Vlkova, aby informoval velitele základny o situaci, pak vezmete jednoho doktora a sejdeme se v Jumperu číslo tři. Ano?“
Britský důstojník se zazubil a postavil do ukázkového pozoru. „Ano, pane!“ V tomhle se na něj může spolehnout. Jen doufal, že Lornovi nenadá, jakmile ho uvidí.

Našel ji. Konečně. Myslel si, že strachem umře, ale strach nepolevil. Uviděl ji vlastně náhodou a z velké dálky. Prvně si myslel, že se mu to jen zdá, ale když se vydal blíže, tak ji poznal. Skoro okamžitě se k ní rozeběhl. Zastavil před ní smykem a padl na kolena. Co na tom, že to bolelo. Opatrně ji přetočil k sobě a podepřel. Propleskl ji a donutil, aby na něj zaostřila.
„Konečně.“ ulevil si mírně.
„Říkala jsem, že jsi halucinace a máš vyprejsknout,“ tiše vydechla.
Kdo ví proč, tohle majora rozesmálo. Takže ona měla halucinace, a o něm? Byl poctěn. „Ne, Woodová, jsem to já. Lorne z masa a kostí. Jsem ale poctěn, že jste o mě blouznila. Musíte vstát.“ Poté ji donutil, aby se postavila na nohy a přehodil si jednu její ruku přes rameno. Takhle se jí půjde lépe.
„Kam jdeme?“
„Domů, Mirando.“
„A vezmete mě na to rande, co mi moje halucinace slíbila?“ zkusila to. Připadala si jako ve snu. Stejně napůl blouznila a nebude si nic pamatovat.
„Pokud si to přejete, pak vás vezmu na soukromou večeři, jakmile vás pustí z ošetřovny. A teď pojďme, ať to stihneme, než nás sejme bouře.“
„Dlužíte mi sex!“ obvinila ho. „Půl roku ve virtuální realitě a starala jsem se o vás...“
Rozesmál se. „Ale jistě, sex... samozřejmě...“ Zakroutil hlavou a pokračoval v cestě k Jumperu. Byl rád, že ji našel včas.

Tu se čas měřil na údery srdce a kapky infuze. Ošetřovna patřila mezi jediné místo, kde prostor a čas nehrál roli. Tady vládlo něco jiného... a pokud jste měli štěstí, tak jste narazili na absolutního vládce Becketta. Pokud ne, pak jste pravděpodobně zemřeli.
Do tohoto království se odvážil i major Evan Lorne. Ne, že by se nějak více bál doktora Becketta, to vůbec, spíše neměl moc rád ošetřovny. Teď mu ale zde ležely dvě podřízené, a jedna z nich byla členka jeho týmu. Rozhodl se tu čelit jakékoliv hrozbě, která jej čekala. Popravdě, hned ve dveřích ho přepadla sestřička, a chtěla mu odebrat krev. Tak tak se jí vytrhl, to ví, že jo, ženská jedna! Chtěla ho vidět bez trička. To on nedovolí. Navíc se nechtěl zdržovat, každou chvíli hrozilo, že Mirandu propustí a on si s ní musel vážně promluvit. V soukromí, a to mu dá jen ošetřovna.
Našel ji ve chvíli, kdy si dopínala poslední knoflíček uniformy. Překvapeně se na něj podívala a pak rychle uhnula pohledem. Zčervenala jako jablíčko. Výborně, tím lépe pro něj. Pamatovala si. Rozhlédl se a zavřel dveře. Přešel k ní a založil si ruce na prsou.
„Desátníku,“ oslovil ji jemně. „No ták, podívejte se na mě. Nekoušu...“
„To si nejsem jistá,“ knikla a ve tváři měla výraz vyplašeného pejska, avšak podívala se na něj.
„Chci si s vámi promluvit v soukromí, dokud vás nepřepadne Slezacek a McLemon a kupa dalších vašich obdivovatelů.“
Polkla a opět sklopila pohled. Najednou si připadala jako malá školačka, kterou učitelka načapala, že něco neumí. „Dáte mě do hlášení?“
„Mohl bych,“ přiznal. „To asi ano, ale spíše... půjdete se mnou na večeři?“
Vyvalila na něj oči a zrudla. „Cože?“
„No, prý jsem slyšel, že vám dlužím sex, tak bych raději vás prvně vzal na večeři...“ hlesl nejistě a přešlápl.
„Zdá se mi to?“ Zavtěl hlavou. „Si piště, že půjdu,“ zazubila se. „Půl roku s pěkným chlapem ve virtuální realitě a nezneužili jsme situace? Pak bylo moc... dusno.“
„Já vím, podplukovník je někdy jako čmuchací pes, stavím se v osm. Vezměte si něco sexy. Uniforem mám plné zuby....“ Pak ji nechal, aby ji přepadli její kamarádi, kteří se s ní chtěli přivítat. Popravdě, nikdo jí asi větší radost neudělal, než samotný major...

Ano! Konečně! Super!

Moc jsi mě potěšila, jsi zlatá! Povídka opět super a ten konec byl úžasnej
Jen mám malej problém se v těch povídkách orientovat... tady jsou přátelé, v druhé povídce je zase se Zuzkou ženatej... Plete se mi to

Jen tak dál a další povídka snad bude brzo

D9ky za komentář . Ono se to plete trochu, to ano, ale každé je jakoby jiná realita . Snad někdy brzo zase přidám další díl

[Aiwendill]

fňuk

strašne dojímavé, aj ja chcem vedieť tak písať...

Síce sa čakalo strašne dlho, ale stálo to za to. Výborná časť.
Prečítaj si to ešte raz a oprav si asi dva-tri preklepy.

[Aiwendill]

bude ještě něco?

Omlouvám se, ale teď pomalu nemám čas už ani na ten spánek ale zkusím na něco kouknout v neděli a nebo další víkend

[Aiwendill]

tak už prešiel nielen ten ďalší víkend ale ešte aj ten ďalší...

bude niečo?

Bude, mám něco rozepsané... nějakou tu Vánoční vím, že už jsou ohrané výmluvy typu škola, práce ale ...

[Aiwendill]

grrrrrrr

vraj "vianočnú" poviedku...

keď to nemáš, tak nemáš, ale aspoň vymysli novú výhovorku, nech sa máme na čom smiať...

Prostě raději počítám chemii a pletu šálu než abych psala povídky