05 – Utrpení, začlenění, procitnutí
před několika okamžiky na palubě DestinyNa palubě celé lodi bylo takřka mrtvo. Každý kdo mohl seděl na zemi poblíž míst, odkud vanul přefiltrovaný vzduch, ale našli se i tací, kteří byli na vyhlídkové palubě a pozorovali prostor kolem lodi, s vědomím že to je pravděpodobně poslední věc, kterou kdy spatří.
Jen Rush, Eli a Young se nacházeli v místnosti s počítačovým jádrem.
Zatímco Eli již rezignovaně ležel natažený na lavici, tak se Rush stále snažil najít odpověď aspoň na jednu otázku, a to: Proč se nemůžou spojit s žádnou bránou.
Plukovník, který byl taktéž přítomen v místnosti se unaveně podíval na své hodinky, na kterých běžel odpočet. Ukazovaly jen deset minut, deset minut do kompletního selhání podpory života, když náhle zhasla téměř veškerá světla na palubě.
„Nádhera to jsme přesně potřebovali“ utrousil dr. Rush, přičemž se rezignovaně i on svalil na jeden z panelů.
„Myslím že nám už to může být jedno“ utrousil unaveně Eli, který mával s nataženou rukou ve vzduchu, jako by se do onoho prázdného prostoru snažil něco vyrýt.
“Tady poručík Scot, jsem na vyhlídkové palubě a zhasly nám tu světla“Rush se podíval na vysílačku ze které vycházel Scotův hlas, byla jen nadosah ruky, přičemž se hlasitě zasmál. Již chtěl poručíkovi řádně odpovědět, ale jeden z panelů náhle ožil a sním i obrazovky. Bylo to jako by Destiny šetřila zbytky energie pro nějaký vyšší cíl.
Celou lodí náhle proběhly jevy, které signalizovaly výstup z FTL, přičemž okamžitě naskočila veškerá světla.
Těm co byli na vyhlídkové palubě se naskytl nebývalý pohled na město gigantických rozměrů, jak se obklopeno nekonečným prostorem nehybně vznáší zdánlivě jen na dosah ruky, přičemž svým zářícím štítem osvětluje i ty nejtmavější místa na trupu Destiny.
„Senzory zachytily přátelský objekt….zapnuly se motory…. Destiny nás vede přímo k němu.“ Oznamoval svižně Rush, který sotva stíhal číst údaje, které se s nebývalou rychlostí měnily a na vzájem překrývaly.
Destiny opravdu aktivovala svůj pohon a namířila si to přímo k městu. Během okamžiku neškodně prolétla skrz štít, čímž do útrob lodě začal proudit čerstvý vzduch.
Avšak dříve než se někdo mohl vzpamatovat, tak Destiny začala zahajovat přistávací manévr přímo na jednu ze zelených plání velkého města. Na místo kde se nacházely stovky lidí, ti se samozřejmě okamžitě rozutekli na všechny možné směry.
Netrvalo dlouho a z Destiny se vysunuly jaké si lyžiny, které se okamžitě začaly bořit do zelených plání a následně rýt. Destiny přistávala jako letadlo, které potřebuje mnoha metrové až kilometrové dráhy na zpomalení, ale to jí místo, které si pro své přistání vybrala nemohlo poskytnout. V okamžiku kdy se Destiny dostala na konec své dráhy, která nekončila jinak než koncem samotného města, tak se veškeré lyžiny zatáhly a Destiny tvrdě dopadla. Její příď se již nacházela na samotné hraně a po nárazu se rozdělila. Přední část dál pokračovala ve svém pádu, dokud nenarazila na jeden z balkónů jiné městské části. Ten samozřejmě nemohl onen náraz vydržet a tudíž se doslova vyrval, nicméně přední část Destiny se zaklínila ve vytvořeném prostoru a vytvořila tak nosník pro druhou část, která klouzala za tou první. Během okamžiku se k místu nehody začali sbíhat lidé a samozřejmě i vojáci, ale dokonce i nějací levitující roboti, kteří okamžitě začali podpírat obě části Destiny, které hrozily dalším zřícením a borcením.
Po samotné havárii započaly pokusy o záchranu posádky, oné neznámé lodi, kterou počítače ve městě označovaly jako Fatm, tedy Destiny.
V místnosti, ve které Stařec vyprávěl svůj příběh se mezitím objevil generál Landry a Teal’c. Po krátkém čekání se v místnosti objevil i sám Stařec se svým doprovodem.
„Vím proč jste tady.“ Začal Stařec, dříve než někdo z přítomných stačil reagovat. „Ano ona loď je skutečně Destiny a svými schopnostmi vám nepomohu, musíte se snažit sami.“
Jako první udělal krok vpřed Teal’c: „Spousta lidí na vás hledí, pomoc z vaší strany bude mít zajisté kladný výsledek.“
„Nic by to nezměnilo, nicméně i přesto že vám přímo nepomohu, tak mohu poradit.“ Reagoval Stařec „Nejprve vyprázdněte daný prostor a poté manipulací gravitačního pole Destiny nadzvedněte a opatrně položte. To vše za nulové gravitace, aby nedošlo k dalšímu poškozování, roboti, kteří tam již zajisté jsou vám budou asistovat.“
Generál gestem naznačil jednomu z vojáků aby předal informace, ale v momentu kdy se daný voják dotkl vysílačky, tak se z intercomu ozval hlas Dr. Zelenky: „Slyšel jsem.“
Během okamžiku se Destiny skutečně vznesla a následně se začala posouvat nad „pevné“ město. Poté roboti za nulové gravitace pomalu začali stlačovat obě části Destiny na zemi. V okamžiku kdy Destiny usedla, tak se roboti vydali k poškozeným částem města za účelem oprav, zatím co lidé se ve stavu beztíže vrhli do vyprošťování přeživších.
Stařec se v komunikační místnosti opět usadil do svého pohodlného křesla a pokračoval:
„Poté co Daniel zmizel, se mezi Furlingy začaly šířit zvěsti o neznámém tvorovi, který dokázal sám zastavit celou radu spolu se strážemi. O tvorovi, který oznamoval blížící se konec jejich civilizace a více než to. Dovolil si oznámit zánik Velkého Prostoru.
Daniel celé dění sledoval jakožto povznesený a stále hledal odpovědi na své otázky, které se týkaly onoho záhadného světla, které se mu snažilo vnutit skutečnost že ono světlo je ve skutečnosti on sám.
Po uplynutí pěti Zemských let na zasedání rady, se Daniel rozhodl ke svému návratu a začlenění do Furlingské komunity…“
Rada Furlingů zrovna zasedala a snažila se vyřešit záhadu Velkého Prostoru, který k nim přestal promlouvat. Ale místnost, ve které bylo hrobové ticho, neboť všichni promlouvali pomocí telepatie, náhle naplnil nezaměnitelný zvuk, zvuk dřevěné hole dopadající na kamennou podlahu. Chvíli na to se ohromné dveře sálu rozletěly s takovou silou, že se málem rozpadly na několik částí.
Jeden z Furlingů neváhal a okamžitě vzal na sebe podobu Furlinga
[img][./images/thumbs/bscap033b_1271006029.jpg]http://img682.imageshack.us/img682/8417/bscap033b.jpg[/img]
Ostatní okamžitě zaúpěli a ačkoliv to nebylo na jejich energetické podobě znát, tak se odvrátili, tak aby nespatřily svojí vlastní podobu. Daniel ovšem nikterak nereagoval a dál svým klidným krokem došel do přibližného středu kruhové místnosti, přičemž se nezapomněl opírat o svojí hůl. Poté se rozhlédl: „Nemusíte se otáčet, jsou mnohem horší zjevy. Toto je vaše podoba a měli by jste jí přijmout, taková jaká je.“
Jeho slova ovšem patrně nezapůsobila tak jak očekával.
Všichni Furlingové se na něj bezhlavě vrhli, přičemž v čele byl onen Furling s podobou.
Daniel pohotově udeřil svojí holí o podlahu.
Celou místnost zalilo světle modré světlo, které pronikalo i do těch nejzapadlejších zákoutí, dokonce se nikde neobjevil žádný stín, jako by byl zdroj onoho světla všude a přesto nikde. Zároveň s tím se všichni Furlingové zastavili a Daniel tak mohl v klidu položit svojí otázku: „Jaké byly poslední slova, které jste zaslechli od Velkého Prostoru?“
„Poslední slova, která mi oznámil zněly: Jednou…. Víc nic.“ Oznámil Furling, který se z tělesného bytí opět přeměnil na energii.
„A co slova: Jednou přijde cizinec, cizinec který na důkaz změní jednu věc, kterou uctíváte, jednu z mála věcí, které se klaníte.
Několik Furlingů si matně vzpomnělo na ony slova a mlčky souhlasili s Danielem.
Daniel opět udeřil svojí holí o zem, a ona modrá záře, která vyplňovala místnost začala působit dojmem víření, přičemž se hromadila do jednoho bodu nad Danielem.. A s Danielovými slovy: „Dlouho jste byly ve tmě.“ Nahromaděná síla celé modré záře v jednom bodu, byla náhle uvolněna směrem ke stropu. Strop se okamžitě vypařil a modrá záře dál stoupala směrem k zářícímu bodu, který náhle změnil svojí barvu z tmavě červené na světle modrou, čímž se změnilo i osvětlení na planetě a v přilehlém prostoru.
Nikdo z Furlingů si netroufnul ani myslet a aby je Daniel ušetřil, tak opět zmizel, jen tentokrát odešel po svých.„To je ten Daniel tak blbej že pořád musí odcházet?“ Zeptal se jeden z přítomných civilů, kteří se opět začali slézat. Po jeho otázce se zachvělo celé město.
Nikdo si naštěstí nevšimnul jak Stařec nepatrně naznačuje jednou rukou aby někdo kdo není vidět byl v klidu, dokonce si ten otřes s ním ani nikdo nespojil.
„Ne, vše má svůj důvod.“ Oznámil stařec a chystal se dál vyprávět, ale město skočilo do Hyperpohonu a všichni si dali pauzu.
Mezitím se na jakési ošetřovně probudil Dr. Rush. Téměř okamžitě se u něho objevila sestřička která mu začala kontrolovat životní funkce a pomalu ho odpojovat od přístrojů, přičemž houkla na někoho za zády aby předal o jeho procitnutí informace dál. Rush byl stále zmaten a na nic se raději ani neptal.
Během několika okamžiků k němu přistoupil vojenský důstojník a začal doktora seznamovat se vším co se stalo od přerušení kontaktu, které proběhlo už několik měsíců před zničením samotné Země.
Rush měl samozřejmě spousty otázek a máločemu věřil. Nakonec využil nestřežené chvilky a rozeběhl se pryč v domnění že byl unesen a mimozemšťané na něm zkoumají reakce, jako se to kdysi stalo nejednomu SG týmu.
Chodba, kterou se vydal ho zavedla mimo budovy do jednoho z „parků“ města. Jako první pohlédl na oblohu, které panoval žlutý kotouč a několik mráčků, ale poté jeho pohled klesl a místo aby spatřil moře, hory, pláně, nebo jinou scenérii, která neodmyslitelně patřila do daného prostředí, tak za dalšími stromy kdesi v dáli viděl opět hvězdy a sem tam mráček, dokonce už i měsíc, který pomalu vykukoval. Vše vypadalo jako kdyby to bylo promítané na vnitřní plochu koule, jen ta projekce byla naprosto dokonalá. Rush se mlčky sesunul na kolena. Neslyšící by vypovídal že řval jak málo kdo a nikdo by mu to nemohl mít za zlé. Rush opravdu tak vypadal, jen z jeho hrdla nevycházel žádný zvuk a oči se mu plnily slzami. Po chvíli dokonce spatřil i vrak Destiny.