SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

nie ste jediné, čo sa týka Carsona Horzne som rada, že ho Moony zahrnula, a že píše so "starým" osadenstvom- lebo tým pádom tam je aj on
p.s. tiž som zvedavá, ako sa ta lalia vyvinie

Já tu chvilku nejsem a je tu rozpoutána diskuze . Ne, vážně, nechávám ve svých povídkách staré obsazení. Sama mám Carsona ráda. Podle mě si zasloužil více, jako doktor a ta nová doktorka je sice dobrá, ale Carson byl milí, přátelský a takový srandovní... Prostě Carson je Carson...(Takže pokud v téhle povídce bude vystupovat nějaký doktor, tak už asi tušíte jaký )

Jsem ráda, že se vám povídka Anděl líbila. Vlastně jsem přemýšlela o tom, co by mohl Carson po smrti dělat a tohle mě přišlo jako dobré řešení, jen co nebylo účelem, je to, že některé uronili ty slzičky. Přiznám se, že kdybych to nenapsala, ale někde si přečetla, tak asi reaguji podobně .

A konec povídání, přidávám další část. Přeji pěkné počtení, snad se vám bude tahle část líbit. Nechala jsem se trošičku unést .

3.část
Jeden voják se natáhl po její ruce, ale místo něho, ho chytila ona sama. Prudce mu trhla rukou, tím ho donutila k pohybu. Vojín nestačil včas zareagovat. Zaneprázdněn vyvažováním si nevšiml Lilianiny nohy, o chvíli později se válel na zemi.

Lililana dopadla vedle ležícího vojáka. Chytila se za tvář. Bolela ji. Nevěděla proč se ji snaží zajmout, ale chtěla pryč. Nechtěla se vrátit do té hrozné místnosti. V tu chvíli by udělala cokoliv, jen aby tam nemusela.

Mezi přihlížejícími vojáky spatřila známou tvář. Ze zoufalství se snažila promluvit, ale vypadala spíš jako by měla nějaký záchvat. Samuel ji sledoval, sám byl z toho v transu. Jako by se vše zastavilo.

„Samueli...“ Vzduchem projel chraplavý Lilianin hlas. Víc však neřekla, nemohla, nedokázala to.

***
Byla noc, Atlantis se houpala na oceánu. Skoro všichni spali. V potrubí to potichu bublalo. Temná světla na chodbě poblikávala. Kapitán Smith se neustále převaloval na posteli. Nemohl spát. Byl to týden, co se tu objevila ta nová doktorka, nebo kdo to byl. Pěkně mu zamotala hlavu. Připadala mu jako ta jedna z městských fiflen. Přesto mu připadala příjemná.

„Čert aby to vzal...“ zaklel do prázdného pokoje. Praštil pěstí do postele. Posadil se. Oblékl si tričko. Potřeboval si zaběhat. Jinak by pravděpodobně celou noc probděl. Obul si boty. Pomalu se šoural ke dveřím. Natáhl ruku a otevřel je. V životě se příšerněji nevyděsil a nebyl sám.

Za dveřmi stála Schwarzová a právě chtěla klepat, když se dveře otevřeli. Kapitán pozvedl obočí, když se oba vzpamatovali z počátečního šoku.
„Potřebovala bych si s vámi promluvit,“ začala nejistě Lili. Pokynul jí, aby vešla dovnitř.

Lili seděla na posteli a kapitán seděl na stole, nohy mu spočívali na židli.
„Proč jste přišla tak pozdě?“ zeptal se. Doktorka znervózněla. Zatvářila se velice zvláštně. Kapitánovi se to líbilo. Bavilo ho to ji vykolejovat.

„No...“ začala nejistě.
„Nemohla jsem usnout...Přemýšlela jsem...Hej,“ vykřikla, když si všimla kapitánova výrazu. Tvářil se, jako by pochyboval o tom, jestli Lil myslí. Ona se však nenechala, hodila po něm malí polštář. Začali se tlumeně smát.

„Víte, máme jít brzo na tu naplánovanou misi...sakra...jednoduše, kdyby došlo k něčemu, co zavání střílením, tak se neubráním...“ odmlčela se. Byla rudá až za ušima. Nedokázala se přiznat k tomu, že nedokáže někomu jednu vrazit a že nikdy nedržela zbraň v ruce a už vůbec neumí si správně obléci vestu.

Kapitán se lehce zasmál. Pochopil to všechno i to, co neřekla. Chtěl ji však potrápit.
„A co jí s tím můžu udělat?“ Snažil se udržet vážnou tvář. Lili si začala hrát z rukama.
„Je mi to hloupé, ale potřebovala bych trošku proškolit...“ Nemohla mluvit, nedokázala to. Sledovala upřeně kapitána, ale ten se po chvilce usmál.
„Tak jdeme!“ zavelel.


„Ne, podívejte, musíte stát jinak...ehm...dovolíte?“ Podíval se na ni Sam. Kývla. Stoupnul si za ni a snažil se ji dát ruce do nějaké přirozené polohy. Pak si stoupnul na proti ní.

„Tak začneme,“ promluvil. „Začneme jako jak?“ zeptala se vyděšeně. „Uhoďte mě!“ vykřikl. Způsobil tím jen to, že se lekla. Povzdechl si. Lili se zatvářila omluvně a dala mu lehkou facku. Sam zaklel a chytl se za tvář. Protočil panenkami.

„Sakra ženská! Tohle umíte?“ vykřikl na ni.
„To vážně nic neumíte? Myslel jsem si, že je ve vás něco víc, ale jak vidím, jste městská fiflena. Neumíte nic!“ křičel na ni.
Lili se to velice dotklo. Začala pomalu rodnou a do očí se jí drali slzy. Otočila se, vypadala jako by se chystala odejít. Pak se však otočila na zpět a dala kapitánovy pěstí přímo do nosu. Ten byl zaskočen a překvapen, položilo ho to na zem. Chytil se za nos, po chvilce se podíval na Lili.

Stála nad ním jako bůh pomsty a rudé vlasy jí lítali kolem obličeje. Obličej měla rudý.
„To si vážně myslíte?!“ vyštěkla.
„Městská fiflena?!“ křičela. V tu chvíli si Sam uvědomil, že to přehnal.

Liliana se prudce otočila a hodila po něm ručník.
„Krvácíte,“ řekla a odešla ke dveřím. Tam se však zastavila a otočila se nazpět. Svědomí v ní začalo pracovat. Pohlédla na kapitána.

Samuel seděl na zemi a tiskl si ručník k nosu. Vypadal překvapeně a vyděšeně. Sledoval ji. Lili se v tu chvíli zastyděla. Zavřela oči. Vždyť se ji snažil vyprovokovat, tušila to. Pomalu se otočila a šla směrem k vyděšenému muži.

Klekla si, když došla k němu. Opatrně mu oddělala ručník z nosu. Prohlédla si ho. Neměl to zlomené, jen naražené. Opatrně ho ošetřila. Pak se na něj pořádně podívala.

Samuel se tvářil překvapeně.
„Promiňte,“ řekla. Vstala a podala mu ruku. Přijal ji a postavil se s její pomocí.
„Nic se neděje. Příště si musím dávat pozor na pusu. Myslím, že je dost hodin. Chcete pokračovat...zítra?“ opatrně se zeptal. Lili se usmála.
„Proč ne?“

***

„Nechte ji!“ zakřičel rozkaz Samuel. Vojáci ho okamžitě poslechli. Sám pak přišel k Lili.
„Gven, pojď, půjdeme pryč.“ Pomohl ji se postavit na nohy a hodil si jednu její ruku kolem krku, druhou ji podpíral.

úplně si umím představit tu ranu do frňáku.. Chválím

Také chválím! Zajímavé, poutavé, dokáži se do toho vžít... prostě chvála!

tokrp: díky...však si to zasloužil parchant

Kaithlin: děkuji

Omouvám se všem ale týden tu nebudu a nemám dopsanou 4. část, chtěla jsem vám ji sem dneska dát, ale nestihla jsem to . Tak za týden, mejte se pěkně .

Ahojte, tak sem přidávám další část. Snad vám délka udělá radost a omluvíte můj češtin:). Přeji příjemné počtení...

4.část
Liliana seděla na posteli u Samuela v pokoji. Nohy měla skrčené pod bradou a sledovala okolí. Lehce se oklepala a pak vstala, došla k nočnímu stolku. Začala si prohlížet fotografie.

Její pohled se zastavil u její společné fotky se Samuelem. Seděli na nějaké skále u vodopádu a Samuel jí podával láhev s vodou. Právě se něčemu smáli. Lili fotku položila nazpět a otočila se na kapitána.

Sam seděl na stole a nohy mu spočívali na židli. Celou dobu ji pozoroval. V očích měl podivný výraz, jako by zamyšlený. Pravděpodobně byl duchem nepřítomný. Lili došla k němu a postavila se pře něj. Nevnímal ji.

„Samueli,“ zašeptala. Více nahlas nemohla. Pohlédl na ni a smutně se usmál. Na očích mu byla vidět podivná lítost.
„Pověz mi...co tě...trápí...“ Mezi slovy dělala velké pauzy, potřebovala se vždy vydýchat.

Kapitánovi oči se leskli. Zatím nic neřekl, jen ji pozoroval. Nechtěl jí nic říct. Zbytečně by se trápila.
„Nic, všechno je v pořádku,“ řekl jí nakonec. Vstal a objal ji.
„Jsem rád, že jsi zpátky.“ Jeho hlava zmizela v záplavě jejích vlasů. Musel na chvíli schovat tvář, jen na chvíli...

***

„Ťuky ťuk...“ ozvalo se na celou laboratoř.
„Kapitáne, co pak, stalo se něco?“ Pohlédla na Samuela Lili. Smith se klukovsky usmál.
„Ne, jen vás jdu zkontrolovat. Vmete si jen to nejnutnější, aby jste to vůbec odnesla,“ prohlásil. Doktorka se začala smát. Kapitán na ni zmateně koukal. Pak jeho pohled zabloudil do kouta. Stál tam batoh a dvě cestovní tašky.

„Vždyť tam jdeme na týden,“ vyděsil se. Nechápal, proč tahle ženská sebou tahá tolik věcí.
„Kapitáne, mám za úkol to tam prohledat, provést spoustu měření a prostě některé přístroje s sebou potřebuji. Svých věcí mám malinko a když jsme u toho ... potřebovala bych vzít ještě nějaké věci...“ Kouzelně se usmála. Mrkla na kapitána.
„Je to jen malá hromádka, tyhle dvě krabičky...“ neustále brebentila. Samuel na chvilku zavřel oči a povzdechl si.
„Ok, dejte to sem, za hodinu pro vás přijdu, ať jste sbalená!“ pohrozil jí.


O hodinu později čekala u dveří laboratoře doktorka Schwarzová. Jedla jablko a vyhlížela do chodby. Pobroukávala si nějakou písničku. Byla nervózní.

Za chvilku spatřila se k ní řítit kapitána Smitha a velice podivně se tvářil. Pod jeho těžkými boty duněla podlaha. Vypadal, že dožvýkával oběd. Po cestě si ještě spravoval různé popruhy.

„Uf, málem jsem to nestihl,“ řekl na uvítanou.
„Jste sbalená, doktorko? Můžeme vyrazit?“ zeptal se udýchaně. Lil se usmála. Chtěla si obléci batoh, ale byla zaražena kapitánem.
„Máte špatně zapnutou vestu,“ dodal na vysvětlenou, když se vrhl na úpravy. Doktorka zrudla.
„Hups,“ vyklouzlo jí z úst.


Na bráně se začali objevovat symboly. Celá zářila a točila se. Zpívala, ale ten zpěv slyšeli jen někteří. Pro někoho to byl balzám na uši a pro druhé to byl podivný skřek železa.

U kruhu stál připravený tým. Jejich úkolem bylo týden strávit v jedné vesnici. Provádět různé měření a pomáhat vesničanům. Zdálo se, že to nikomu z týmu nevadilo. Mužská část byla ráda, že mají mezi sebou konečně něžné pohlaví a doktorka vypadala, že je hned využije, jakmile přijde ten pravý čas.

Celá skupina se vydal bránou na druhou stranu. V jednom okamžiku stáli v řídící místnosti na Atlantis a v druhém byly na cizí planetě.

Jakmile se vzpamatovali z průchodu, tak se vydali do vesnice. Šli pomalu, nikam nespěchali. Tráva jim šustila kolem kolen a květiny voněly. Podivní ptáci létali vzduchem a vydávali podivné písně. Nově příchozí se smáli vtipům, nic nenaznačovalo tomu, že by se něco mělo stát. Ze všeho vyzařovala pohoda a přátelství. Sluníčko svítilo a vysušovalo trávu s rostlinami.

Ve vesnici je lidé přivítali s otevřenou náručí. Ubytovali je v jednom domě s nějakou rodinou. Dostali dva pokoje, jeden náležel Lili a druhý zbývajícím členům. Popovídali si s místními a trávili čas venku až do večeře. Lili do té doby začala pracovat, pokud něco měla stihnout, tak musela začít hned. Po večeři se vydali do svých postelí, druhý den měl být velice náročný.

Za rozbřesku budil kapitán doktorku. Ta nechtěla vstávat. Neustále se převalovala a snažila se ho nějak odehnat. Brzo však vstala, stejně jako všichni vypadala velice unaveně.


V poledne se slunce vyšplhalo vysoko. Pálilo a žhnulo. Snažilo se z každého vysát život. Voda v potocích klesla. Nastal jeden z extrémů. Všichni byli velice unavení a snažili se schovávat před sluncem. Spousta lidí dostávala úpal i úžeh.

Liliana seděla u jedné z řek a prováděla různé měření. Za den vypila několik lahví vody, přesto měla pocit, že každou chvíli omdlí. Kapitán opodál se svými muži nosili vodu a pomáhali stavět nový dům. Na čelech se jim perlil pot, přesto pracovali vytrvale dál. S postupem dne na ně začala doléhat únava. Všichni tušili, že druhý den bude naprosto stejný, modlili se alespoň za déšť.

Večer je čekala pořádná odměna v podobě skromné večeře. Těšili se do postelí, a tak nebylo divu, když hned po večeři všichni zmizeli v pokojích. Nikdo nevylezl, dokud nevyšlo slunce.

Druhý den probíhal podobně, čekali to. Strhaní, zpocení a špinavý se sešli u večeře. Probírali celodenní zážitky.

„Nejhorší bude, až zítra budeme stavět střechu. Co vy na to, kapitáne?“ zeptal se seržant Lorenz. Kapitán se jen unaveně usmál a dál se věnoval svému jídlu.
„Co vy, doktorko? Jaký jste měla den?“ Doktorka si promnula obličej.
„Měřila jsem u řeky, stejně jako včera, ale odpoledne jsem prováděla tady rozbory...“ pověděla unaveně. Kapitán se na ni usmál. Kývla na něj.

„Kapitáne, potřebovala bych zítra jít do hor...“ nahodila opatrně Lili. Smith ji sjel pohledem. Nebyl tím nikterak nadšen. V tomhle vedru se mu nechtělo lézt po horách a dávat pozor na nějakou šílenou doktorku, ale bohužel musel.
„No, sama tam jít nemůžete,“ řekl jí na rovinu.
„Já vím.“ Samuel protočil panenkami.

„Ok, sbalte si to nejnutnější a zítra brzo ráno vyrážíme, nerad bych se někde plazil v tom vedru...“ Na chvilku se odmlčel.
„Na jak dlouho to plánujete?“ zeptal se.
„Na den, dva. Záleží, na to co objevím,“ odpověděla mu po pravdě.
„Ok, Lorenzi, zůstanete tu a o všechno se postaráte. Podáte hlášení na Atlantis, však už víte...“


Lili měla pocit, že neuběhlo ani pět minut a Sam ji budil. Venku byla ještě tma, ale nad obzorem se objevovala světlejší barva. Neochotně vstala a odplížila se do jídelny. Snídani do sebe oba naházeli, zabalili si jídlo, naplnili flašky. Každý popadl jeden batoh a oba vyrazili směrem k horám.

Slunce začalo vycházet, když začali stoupat po svahu. Kamenitá cesta jim křupala pod nohama. Voda jim pomalu docházela a teplota neustále stoupala. Přesto oba stále stoupali vzhůru. V poledne oba dosedli na kameny poblíž řeky. Doplnili láhve na vodu. Obědvali.

Lili se však nezastavila. Fotila, pobíhala okolo, pracovala. Sam ji sledoval, pak však začal pozorovat krajinu kolem. Vypadala nádherně. Slunce olizovalo kopce, hory. Jindy velké řeky byly skoro prázdné. Všechen svět měl jako by na dlani. Miloval tyhle pohledy, miloval hory.

Na obzoru se objevily tmavé mraky. Rychle se přibližovaly. Vítr se zvedal. Samovy se to nelíbilo. Konečně mel přijít vytoužený déšť, ale zkušený pozorovatel věděl, že to nebude procházka růžovým sadem.

„Doktorko, začněte balit,“ řekl. Lil se na něj podívala.
„Kapitáne, nemám udělanou ani polovinu věcí! Navíc je horko, kam by jste chtěl jít?“ vypálila.
„To nebila prosba, to byl rozkaz. Začněte na tom pracovat. Začíná se k nám blížit bouře, rád bych se někde schoval.“

Lili se na něj podívala, pak pohlédla dolů. Opravdu to vypadalo špatně. Bouře postupovala rychle. Začala rychle sklízet. Některé vzorky schoval kapitán k sobě. Lili sklízela přístroje i tak měla těžký batoh. V momentě, kdy měli vše sbalené, začali dopadat první kapky.

Vítr se zvedal. Staré listí s prachem létalo vzduchem. Déšť nabíral na intenzitě. Prudce se ochladilo. Kapitán s doktorkou rychle šplhaly do svahu. Vydali se hledat do skal jeskyni, ve které měli dnes přespat.

Půda, která se rychle změnila v bahno, jim podkluzovala. Co chvíli jeden spadl. Kalhoty měli od bahna a byli promočení. Bouřka se zastavila nad nimi. Blesky létali vzduchem. Hromy nabíraly vysokého hluku. Zvuk neustále zesiloval. Čím blíže byly skalám, tím více se zvuk odrážel od skal. Propadali se do bahna. Kolem nich tekla voda, stromy leželi přes cestu, voda tekla mimo koryta a brala sebou i kameny. Lili nemohla, byla vyčerpaná. Kapitán se jí snažil pomoct, ale sám měl málo síly. Byla jim zima, klepali se.

Dostali se na kraj svahu. Běželi po jeho kraji. Kousek nad nimi se tyčila jejich jeskyně. Představovala útočiště, klid a alespoň trošku tepla. Snažili se zrychli, Liliana nestíhala. Nedokázala běžet rychleji. Kapitán na ni počkat a běžel po jejím boku. Věřil, že jí to alespoň trošku pomůže.

Slyšel výkřik. Jeho instinkty zapracovali. Na poslední chvíli zachytil doktorku. Sám se chytil nějakého kořenu. Lili vysela dolů ze svahu. Samuel ji držel za ruku, ale ta mu pomalu vykluzovala. Snažil se ji vytáhnout, ale nešlo to. Křičela.

„Neudržím tě,“ snažil se překřičet déšť. Vyděšeně se na něj podívala.
„Nepouštěj mě, prosím.“ Jako odpověď se ji snažil znovu vytáhnout. Ruka ji čím dál více vykluzovala. Rychle přemýšlel. Musel něco vymyslet, ale rychle. Pod sebou sledoval vyděšenou Lil.

„Odepni si batoh!“ zakřičel dolů. Doktorka nechápala. Měla tam polovinu věcí, nemohla si dovolit to ztratit.
„Prosím,“ ozvalo se naléhavě. Volnou rukou se snažila poodepínat popruhy.

Jakmile batoh odlehčil její záda, tak ji Sam vytáhnul. Oba dva seděli na svahu a zrychleně dýchali. Byli promočení, voda jim kapala ze šatů, přišli o jeden batoh a bouře neustále zesilovala. Samuel vstal. Kývnul na doktorku. Ta se postavila, ale během chvilky padala k zemi. Kapitán ji tak, tak zachytil. Měla něco s kotníkem.

Nevypadalo to jako jeskyně, spíš jako nějaká místnost vyhloubená ve skále. Samuel Smith odložil doktorku v polovině místnosti a pak sundal batoh. V jednom rohu bylo nějaké suché dříví, ale to nemohlo stačit. Zmizel kdesi v dešti.

Lili dokulhala ke dřevu, pak se snažila rozdělat oheň, ale marně. Klepala se.
Zkřehlé ruce ji neposlouchali. Začala nadávat. Její slova však zanikli v hromech. Ona po každém větším hluku nadskočila.

Samuel se vrátil. Přinesl spoustu dřeva. Vystřídal doktorku. Použil zapalovač. Během chvilky celou místnost zaplavilo příjemné světlo a teplo. Kapitán začal prohledávat batoh a sušil věci. Všechno bylo promočené. Některé věci méně a některé více. Našel suchou jen jednu deku a ručník. Druhá deka byla v doktorčině batohu, který teď ležel na kraji nějaké propasti.

Deku dal Lili a doporučil jí se vysvléknout a zabalit se do jediné suché věci. Chvilku se bránila, zima ji k tomu dohnala. Samuel ji dopřál soukromí a odešel na déšť. Když se vrátil na zpět do jeskyně, tak kolem ohně leželi všechny její věci. Sám si svlékl tričko, boty a ponožky. Oba se posadili k ohni. Bylo jim teplo. Věci se jim sušili. Nastal čas na večeři, ještěže jídlo se nacházelo v kapitánově batohu.

Smith vstal a došel k doktorce. Opatrně vzal Lilin kotník do ruky. Na obličeji se jí objevil výraz příšerné bolesti.
„Bolí vás to moc?“ starostlivě se zeptal. Kývla. Kotník měla lehce namodralý a nateklý, pravděpodobně vykloubený.
„Možná by jste mohl moji nohu nechat na pokoji,“ bolestně zasyčela. Snažila se mu ji vytrhnou, ale způsobila si tím více bolesti.
„Čím více sebou budete mlet, tím více vás to bude bolet.“ Lili se po tomhle naštvala. Zkřížila ruce na prsou a naštvaným pohledem ho sledovala.

Kapitán se jí díval do očí a ona mu pohled opětovala. Nechtěla to být ona, kdo uhne. Bohužel nesledovala jeho ruce. Kapitán rychlím pohybem trhnul jejím kotníkem. Podivně to zakřupalo. Lili zařičela bolestí. Z očí ji začali téct slzy.
„Ty parchante,“ zařvala na něj. Chytla se bolestí za kotník. Sam ji objal. Rozplakala se mu na rameni.

Blížila se noc. Déšť neutichal, hromy se vzdálily. V jeskyni bylo teplo a vlinula se tam podivná vůně. Nastal čas večeře. Kapitán pobíhal a snažil se udělat něco, alespoň trošku poživatelného. Doktorka Schwarzová ležela na batohu, byla zabalená v dece a spala.

Sam ji opatrně vzbudil. Rozespale se na něj podívala.
„Co se stalo?“ Kapitán se zasmál.
„Nic, je večeře a skoro všechny věci jsou suché, kromě bot.“ Lil se usmála. Vstala, avšak zase se posadila. V noze ji zakřupalo.


Druhý den ráno stále mrholilo. Odevšad se ozývalo šustění. Voda v řekách stoupala. Všude bylo bahno. Spousta stromů byla popadaných. Vypadalo to jako po nějaké přírodní katastrofě. Ve vesnici se dva vojáci strachovali o dva členy. Ti nejspíš někde byli, možná potřebovali pomoct, ale v tomhle počasí by ji nejspíš nenašli. Čekali do odpoledne. Zrovna když už chtěli vyrazit, tak se oba objevili ve dveřích.

Kapitán podpíral doktorku, která sotva šla. Byli o jeden batoh lehčí. Avšak ať se stalo cokoliv, tak všichni byli rádi, že jsou živí a zdraví.

***
Kapitán povolil stisk. Lili se na něj usmála. Nepotřebovali mluvit. To, co nedokázali říct, to si viděli na očích. Lili se pomalu otočila. Musela se vrátit, byla unavená. Vyšla ze dveří, zamířila na izolaci. Bosá chodidla ji pleskala o podlahu. Lidé kolem ní chodili, vyhýbali se jí...

pěkné, prostřední část mi přišla tak trochu uspěchaná, ale jinak OK.

Tak som si to konečne prečítala a prišla som na zázračnú ingredienciu tvojich poviedok dážď a dvaja stratený členovia týmu .
Ďalšia poviedka, ktorá ma namotala. Teším sa na pokračovanie. Inak páči sa mi tvoj štýl písania - proste výstižne a zároveň dosť podrobne opisuješ prostredie a situácie, potom sa to dá lepšie predstaviť. A neviem síce čo plánuješ v pokračovaní ale tiež sa mi páči, že sa zameriavaš buď na vedlajšie, alebo úplne neznáme postavy. Aspoň to vyvoláva pocit, že Atlantis netvoria len hlavný hrdinovia, ktorých poznáme, ale aj zvyšok početnej expedície. Len tak ďalej.

Zizi, tokrp: Děkuji za ohodnocení, jako vždy mi udělalo radost .

Omlouvám se za opoždění šest části, nějak nebyl čas, prostě knihy mě na nějakou chvíli umlčeli, ale teď mám pro vás další část, snad se vám bude líbit. Pěji příjemné počtení...

5.část
„Jaký byl mezi námi vztah?“ zeptala se Lili. V očích měla ďábelské jiskřičky a usmívala se. Samuel se po otázce zarazil, pohlédl na Lil a neurčitě se usmál. Vzpomněl si na to, jak mezi nimi bylo pošťuchování a drobné hádky na pořadu dne. Přál si, aby to bylo na zpět.

„Nebudeš mi to věřit, ale sám nevím,“ zalhal. Během toho, co mluvil, tak proháněl svoje míchaná vejce po talíři. Doktorka se usmála.

Kapitán se podíval na dívku sedící naproti němu. Dlouho se jí díval do očí. Neuhnula, pohled mu vracela. Její oči projížděli celí jeho obličej, tak důvěrně známí, ale přitom jako by zapomněla jak vypadá.

„Jak jsi přišel k tomuto?“zeptala se Schwarzová a ukazovala na kapitánovu tvář. Samuel mlčel. Nechtěl jí to říct, přijala to.

„Pamatuješ na naši první hádku?“ promluvil. Doktorka se zamyslela. Vzpomínala, na tohle nemohla zapomenout...

***
Po návratu z první mise se k sobě choval kapitán i doktorka zvláštním způsobem. Nikdo nevěděl proč, ale spoustu lidí to zajímalo. Mezi nimi vznikl velmi přátelský vztah a spousta osazenstva vsázela na to, že se z nich brzo vyklube nový pár.

Kapitán často navštěvoval Lili u ní v laboratoři. Neustále spolu chodili na obědy, večer se spolu procházeli. Cvičili zase spolu, byla to záhada. Nikdo se už nedivil, když je viděl někde spolu. Byla to samozřejmost, divnější bylo je vidět odděleně.

Uplynulo několik dní a týdnů. Hodiny běželi, přesto ve městě vládla dobrá atmosféra. Dlouho se nic nestalo a tak všichni mohli žít v klidu a nerušeni.

„Kapitáne Smithe, jak se vám líbí nový přírůstek v týmu?“ zeptala se zvědavě Elizabeth Weirová. Kapitán nasadil lhostejný obličej.
„Je dobrá, hodně se osvědčila při misích.“ Usmál se. Samozřejmě, že to byla pravda, byla skvělá a navíc mu přirostla k srdci. Vždycky měla schovanou nějakou tu poznámečku.

„Ale to se sedá říct o jejím pracovním prospěchu,“ nahodila doktorka.
„Možná ne, ale není zvyklá pracovat v týmu s lidmi, nedokáže někomu něco dát příkazem,“ hájil ji Sam.
„Neříkám, že je Schwarzová špatná, ale řekněme si. Kdyby neměla ATA gen, tak tu vůbec není. Je spousta lepších lidí.“ Elizabeth se podívala na zavřené dveře. Jakoby něco slyšela.

Kapitán přešlápl z nohy na nohu, tenhle rozhovor se mu nelíbil. Polkl.
„Madam,“ oslovil ji.
„Je tisíc lepších, ale...“ zarazil se. Za dveřmi se ozval podivný šramot. Oba dva se zaposlouchali.


„Doktorko Schwarzová, co se stalo?“ ozvalo se zpoza dveří.
„Nic, jen se mi vysypaly papíry, děkuji, majore Lorne.“ Kapitánem projel osten strachu.
„Evan,“ řekl major. Uslyšeli Lilianin smích.
„O.k. Lili.“

V kapitánovi se vzdmula vlna lehká vlna nenávisti k muži za dveřmi. Chvíli mohli, Elizabeth a Samuel, slyšet šustění papírů.
„Hm, tohle je zajímavé, Lili, viděla jste tenhle papír?“ Lorneuv hlas zněl zvláštně. Následovala chvíle ticha.
„Zajímavé...“ Lilin hlas zněl podivně přidušeně. Pak se ozvalo zaklepání.

„Dále,“ vyzvala Elizabeth doktorku. Tiché otvírání jim odhalilo ty nejhorší obavy. Stála tam Lili a za ní major Lorne. Na obličeji Lili byl falešný úsměv. Byla naštvaná. Vplula dovnitř.
„Tady máte výsledky testů, které jste chtěla,“ zasyčela.

Prudce se otočila a pohlédla kapitánovy do očí. Mohl vidět v jejich očích plát plamen nenávisti nebo zlosti, nemohl to rozlišit. Odešla. Lorne se k ní připojil.



Ozvalo se zaklepání. Lili zvedla oči od mikroskopu.
„Hmm.“ Naprosto samozřejmé dovolení ke vstupu. Dveře se otevřely. V nich stál Samuel. V tu chvíli se doktorka sklonila nazpět k práci.

„Lili, stalo se něco? Vůbec jsi na mě nepromluvila...“ začal Sam. Odpovědí mu bylo ticho a škrábání propisky o papír.
„Lili,“ oslovil ji znovu.

„Nemáte náhodou něco na práci, kapitáne?“ zašeptala naštvaně. Smith se podivil.
„Třeba by jste mohl kontrolovat moje výpočty, moji práci, jako jste do teď dělal!“ vyjela na něj. Mlčel.

„Nikdy jsi mě nebral vážně!“ křičela.
„Lili, prosím tě, nekřič...“ snažil se jí uklidnit, ale marně. „Víš, nejsem zase tak blbá! Kdybych neměla ATA gen, tak tu nejsem. Nejsem dobrá jako někteří...jsem špatná doktorka, víš.“ Hlas měla tichý, ale nebezpečný. Sam ji úzkostně sledoval. V tuhle chvíli si přál, aby na něj křičela.

Chtěl něco říct, ale skočila mu do řeči.
„Nikdy jsi mě nevěřil, všechno, co jsem navrhla a nebo udělala bylo ověřeno lidmi pode mnou...“ Hlas se jí zlomil, přesto hleděla hrdě do kapitánových očí. Brada se jí třepala.

„Pamatuji si jak jsi říkal, že v týmu má být vzájemná důvěra! Byly to jen plané řeči? Něco k čemu nepřihlížíš?“ dorážela. Sam mlčel. Přijímal její výčitky, uvědomil si, že je v právu.
„Tolik jsem chtěla se stát členem tvého týmu, nikdy jsi mě však tak nebral...“ pohlédla na zem. Kroutila hlavou. nějak tomu nemohla uvěřit.
„Myslím, že pokud v tvém týmu není pro mě místo, tak bych...“ Nedořekla to, přesto oba věděli, co tím myslí.

Samuel byl zmatený, tohle nechtěl. Všechno se mu rozpadalo.
„Lilio,“ oslovil ji. Liliana zbystřila, tak ji ještě nikdy neřekl.
„Nedělej to, prosím...“ Nevěděl proč to řekl, jen někde v skrytu srdce doufal, že to zabere. Doktorka na něj koukala.
„Vypadni!“ zašeptala. Nehnul se z místa. Sledoval ji. Snažil se jí dokázat, že tomu tak není. Pohnul se jejím směrem. Rukou ho zastavila.
„Prostě jdi, prosím.“ Poslechl.

Dveře klapli, tichounce a neslyšně. Lili se sesunula na židli. Z očí ji tekly slzy. Nevzlykala jen seděla. Raněná a zklamaná. Ranil ji člověk, od kterého to nejméně čekala, nevěděla, co dělat. Připadala si sama, přesto cítila něco zvláštního. Jako by ji někdo objímal a šeptal k ní. Byla to Atlantis, musela to být ona...

***
„Nebyl to zrovna dobrý začátek,“ povzdechl si Sam.
„Trochu se mi to vymklo z rukou.“ Smutně se usmál a pohlédl na doktorku.
„Někdy je potřeba začít špatně, pak se vyvarujeme chyb, na které by jsme později tak jako tak narazili.“ Pomalu vstala. Kývla na kapitána.

Samuel ji sledoval až ke dveřím, tam mu zmizela z očí. Zamyslel se.
Opravdu sis myslel, že by se vše vrátilo do starých kolejí? Že by se ti vrátila ta Gven, ta která neustále vyváděla potrhlosti, smála se a vážnost dávala stranou? Jedna jeho část v něm hlodala.
Ty dobře víš, co k ní cítíš. Přál bys jí říct jak jsi přišel k té jizvě, ale nemůžeš. Zapomeň na ni dokud je čas. Pamatuj, doktor říkal, že se její čas krátí... Samuel zavřel oči a všechny ty hloupé myšlenky umlčel. Odešel. Musel se jít proběhnout.

Lili opatrně dosedla na židli. Věděla, že se blíží konec. Takhle to však nechtěla nechat. Po té snaze, po tom všem, co udělala. Chytla se za hlavu. Všechny vzpomínky ji teď tlačili na hlavu. Před očima se jí objevovaly složité vzorce. Všechno si přála zastavit, ale nějak to nedokázala. Nakonec vstala a zaslzenýma očima přelétla místnost.

Z jedné police vytáhla knihu a začala studovat nějaké údaje.
Někdy je prostě potřeba bojovat, nevzdávat se. Tak nějak by to řekl Sam. Ten se nevzdával. Chtěl by, aby žila a dotáhla to do konce...

Sakra, chúďa Lili. Je to naprd keď vás podrazí človek od ktorého by ste to najmenej čakali. A inak neviem, či som to správne pochopila, ale ty sa ju chystáš nechať zomrieť? Chúďa.

Zasa si si neodpustila flirt s Lorneom . No tak som zvedavá o čom to celé bude, pretože teraz by som smer deja nedokázala ani len tipnúť.

Úmrtí? To snad ne, ještě bych začal brečet...

Zizi, tokrp: Smrt? Uvidíte, nechte se překvapit. Ještě uvidíte, ale pak mě asi zastřelíte .

Moc dlouho jsem tu nebyla, ale mám tu další část. Je těžké psát přítomnost a minulost. Nezlobte se, ale chtěla jsem něco netradičního . Takže sem dávám další část, která začíná v přítomnosti, ale minulost ještě nekončí, ba naopak bude pokračovat v další části. Tak snad se vám bude líbit tahle část a přeji příjemné počtení.

6.část
Skoro celé město spalo, houpalo se na oceánu a tiše zpívalo. Pro Lili to byl nádherný balzám na uši. Dokázala celé hodiny poslouchat tiché vrčení města a nikdy ji to neomrzelo. Zavřela oči a zaposlouchala se do ticha.

Oči ji pálili od neustálého čtený a psaní. V hlavě jí tepalo a mozek žádal po odpočinku. Promnula si spánky a rozhlédla se okolo. Všude převládal zmatek. Na zemi a stole ležely papíry. Tabule byly pokryty výpočty a vzorečky. Byly zde vytahané knihy a rozložené na potřebných stranách. Převládal tu zmatek a chaos, ale přesto v tom byl určitý systém.

Doktorčiny víčka klesly a její hlava pomalu spadla na kupu papírů. Ty se rozletěli do několika stran a pak se pomalu svezli na zem.

Atlantis pomalu začala zpívat ukolébavku. Šum oceánu se nesl stěnami i chodbami. V pokojích se ozývalo oddechování a občasné heknutí. Všichni spali pod tíhou noci a město nad nimi drželo ochranou ruku. Chránilo je a nedovolilo nikomu, aby jim ublížil, tak jako matka chrání své dítě.
***

„Lili! Lili!“ Oslovená se otočila. Usmála se.
„Evane,“ oslovila ho. Major Lorne ji dohnal a oba vyrazili směrem k jídelně.
„Tak co? Těšíš se na misi?“ zeptal se jí a významně na ni mrknul. Lili do něj prudce strčila.
„No, aji se těším, náš tým jde doprovodit váš, takže vám budeme krýt zadky...“ vyhrkla doktorka a rychle zmizela z majorova dosahu. Lorne vypadal, že si to musí přebrat, ale poznámku přešel mlčením.


Planeta byla pokryta pískem. Sluneční paprsky tlačily na vše okolo. Byl zde neskutečný žár. Azurově modrá obloha pokrytá sluncem se jim klenula nad hlavami. Daleko na obzoru mohli vidět jen písek. Nikde nebylo ani rostlinky, ani stopy. Velké duny se pnuly do výšky.

Brána se zavřela. Lorne vykročil směrem k městu, všichni ho následovali. Vojáci sledovali okolí. Bylo tu podivné ticho. Lili se cítila divně. Měla pocit jako by na ni vše padalo, batoh ji tížil a slunce ji bralo veškerou energii.

Šli pomalu, noha vystřídala druhou. Mohly by slyšet šumění větru, ale žádný tu nebyl. Každý slyšel nejen svůj dech, ale i dech ostatních. Pot se z nich linul. Voda v láhvích docházela, batohy se staly neskutečně těžkými. Lili upadla. Samuel se zastavil a pomohl ji na nohy. Poděkovala mu úsměvem.

Na obzoru se jim rýsovalo město. Ve všech se zvedla podivná vlna síly. Zrychlili krok. Něco tu však nehrálo, bylo tu podivně ticho. Žádný křik dětí, které by si hrály. Žádný šum lidí, bylo tu jen to podivné ticho a zvláštní zápach. Lorne se rozběhl, nebyl sám.

Pustinou se ozval přidušený výkřik. Lili omdlela. Smith a ostatní vojáci na kraji města zvraceli. To, co zde cítili a viděli jim otočilo žaludky na ruby a doktorku položilo. Po celém městě byly mrtvý. Lidé leželi na ulicích, v domech, kamkoliv se podívali všude byla jen těla. Saharové slunce způsobilo svoje, byl tu odporný smrad.

Se západem slunce pohřbili ty, co nepřežili útok Wraithů a nebo nebyli sklizeni.


Lili seděla vjednom domě s ostatními. Byla bílá jako stěna a bylo jí zle. Seděla v koutě a přála si být někde jinde. Vlastně všichni si to v tu dubu přáli, zápach rozkládajících se těl byl všude kolem a nedalo se ho zbavit. Jeden z vojáku vařil něco k jídlu, držel se zásady, že se něco sníst musí.

„Proč?“ zeptal se jeden z vojáků. Nikdo u neodpověděl, každý myslel na to samé.
„Z jakého důvodu tohle dělají? Přece jim nic neudělali,“ šeptala Lili. Byla nová a ne všechno chápala. Sam se zvednul ze svého místa a sedl si vedle ní. Chvilku k ní promlouval, nikdo neslyšel co, ale byla to určitě uklidňující slova. Nakonec mu položila hlavu na rameno a usnula.

Přiblížila se půlnoc. V místnosti vířil prach. Písek poletoval sem a tam. Vítr se opíral do dveří. Přihnala se písečná bouře. Mezi skučení větru se ozývalo ještě něco jiného, podivného a strašidelného. Nějaký šum, pláč, smích a vřískot. Pak vše náhle přestalo, po celé planetě se rozhostilo ticho, které nevěstilo nic dobrého.

Samuel vstal, byl jak zhypnotizovaný. Lili, která mu spala na rameni, spadla. Vzbudila se. Chvilku se rozhlížela okolo a pak pohlédla na kapitána.
„Stalo se něco?“ Neodpovídal. Sledoval ji kalnýma očima, jako by byl v transu. Začal si nepřítomně oblékat vestu.

„Same?“ oslovila ho Lil. Nevypadal, že by si jí všiml. Vstala a nejistý krokem se dostala k němu. Opatrně mu položila ruku na rameno. Trhl sebou. Otočil se. Něco se v jeho pohledu změnilo.

„Pomoz...“ víc nestačil říct. Nasadil znovu ten podivný výraz. Chtěla něco říct, ale Sam se rozpřáhl a uhodil ji. Dopadla na zem, ale už se nepohnula. Sam se usmál a dotáhl jednu z přezek na vestě. Byl na odchodu. Zastavil se u dveří a jako by se sebou sváděl nějaký boj. Cukal podivně sebou, ale pak něco v něm vyhrálo a on odešel ani se neohlédl. Za ním se pomalu do tmi odplížili skoro všichni vojáci.

Lorneho bodlo slunce do očí. Prach a písek ho šimral po celém těle. Líně se převalil na bok a rozevřel jedno oko. Rozhlédl se po místnosti. Byla prázdná, až na Lili, která ležela na zemi a hlavu měla podivně zakloněnou.

Hrklo v něm, najednou byl rychle probuzen. Rychle se doplazil k ležící. Zatřásl s ní. Nic se nestalo. Dýchala.
„Lili!“ zakřičel. Nic se nestalo. Zmocnila se ho panika. Byli tu sami a nevěděl kde jsou ostatní. Lehce pleskl doktorku přes tváře.

Prvně otevřela víčka, paprsky ji bodli do očí, okamžitě je zavřela. Pak je otevřela dokořán. První, co její oči spatřili byl Lorne. Chtěla se posadit, ale hlava ji třeštila a bolela. Spadla mu nazpět do náručí. Usmáli se na sebe.


Bylo poledne. Slunce pálilo, venku bylo vedro k zalknutí. Po obloze se pohybovali drobné mráčky. Písečné duny se neslyšně přesouvaly. Vítr vydával podivné kvílivé zvuky. Schwarzová se více tiskla k majorovy. Měla strach.

„Kam mohli odejít?“ přemýšlel nahlas major. Doktorka ho pozorovala.
„Odešli, prostě zmizeli,“ prohlásila vyděšeně.
„Evane, něco se tu děje! Nevím co, ale když kapitán večer odcházel...nebyl to on,“ vydechla. Lorne si ji prohlídl. Viděl její zoufalý pohled. Něco ji trápilo.
„Lili...“
„Ne,“ přerušila ho.
„Musíme je najít.“

Uhuuuu, tak tomu vravím mystic - najskôr mŕtvoli a potom posadnutí vojaci. Super, len si kladiem otázku, prečo to niečo neovládlo aj Lili a Lornea, ale to sa časom asi dozviem . Ako vždy teším sa na pokračovanie.

Ahojte , tak sem dávám další část, čili dokončení 6. části. Dozvíte se jak to dopadne a co se stalo, jak Samuel přišel ke zranění...no, přeji příjemné počtení .

7. část
„O.k. Tak kam teď?“ zeptal se unavený Lorne a dosedl na jeden z mnoha zbořených sloupů písečného města.
„Nevím, nevíme nic...co se tu děje? Všichni jsou pryč, stejně jako naše zásoby...“ Lili dosedla vedle majora. Zamyšleně sledovala okolí.

Město nebylo velké. Voda tu byla vzácná a šetřilo se s ní. Všechno okolo bylo zaneseno pískem. Staré pouliční krámky byly zbořené, látky roztrhané. V domech byly rozbité dřevěné okenice a neudržované pískové domy se drolily. Slunce neúprosně žnulo a vítr foukal, sliboval alespoň malé ochlazení.

Lorne zničehonic prudce vstal. Chvilinku nerozhodně stál s nohou vykročenou vpřed, jako by chtěl jít někam. Nakonec se však zhroutil nazpět na sloup. Dal si hlavu do dlaní a zhluboka dýchal. Lili ho zděšeně sledovala. Byla zmatená, občas měla pocit, jako by se snažil někdo s ní manipulovat, ale vždy to zahnala nazpět.

„Majore?“ promluvila. Mlčel. Opatrně mu položila ruku na rameno. Trhl sebou. Pohlédl na ni.
„Co se tu sakra děje?“ Obličej měl zašpiněný a spálený sluncem. Rty měl vysušené a rozpraskané. Doktorka na tom nebyla lépe.

„Nevím, ale měli by jsme sehnat nějakou vodu, nebo jídlo,“ odpověděl.
„Doktorko, ať se tu děje cokoliv, musíme najít ostatní a vrátit se.“ Vstal a podal jí ruku. Přijala ji a vstala.
„Půjdeme si najít místo na přespání.“

Oba se pak vydali někam do města. Jejich stopy zahladil vítr.


Místo, které Evan a Lili opustili, obsadily nějaké postavy. Držením vojáků se postavily do pozoru. Kolem nich prošel jejich velitel.
„Počkáte, až padne noc, pak mi je přivedete,“ Promluvil hlubokým hlasem. Postava sice patřila Samuelovy, ale hlas ne. Všichni zasalutovali a zmizeli ve městě, aby splnili rozkaz.

Velitel Samuel se posadil na sloup.
„A dokončíme to, co musíme,“ zachechtal se a rychlím pohybem si zapálil podivný doutník. Pak však dostal záchvat kašle.
„Sakra, no sad ti udělám radost jinak, co ty na to, Same,“ oslovil velitel někoho v duchu.
„Nech toho, vím co chceš udělat! Zapomeň na to a nech nás odejít!“ někdo zaškemral.
„Ztichni,“ umlčel ho první hlas.
„Prosím, nech alespoň je odejít...“ prosil znovu ten druhý hlas.
„Řekl jsem, mlč!“

A druhý hlas, se už neozval.


Blížila se noc. Vzduch se pomalu ochlazoval, slunce zapadalo. Nad městem se vznášela rudá záře, ale nebylo to ohněm. Městem se šířil tichý hvízdot a lehký smích. Jako by všechen strach zmizel, ale pozorný pozorovatel by zjistil, že ne nadlouho.

„Evane?“ ozvalo se z jednoho z domů.
„Ano?“ zazněla odpověď.
„Přestaň, prosím, pískat. Já...už...vážně nemůžu...“ Lili potřebovala přestávky, aby se mohla nadechnout. Smích ji bránil v souvislém vyjadřování. Major se přesunul k doktorce a začal jí pískat do ucha.
„Copak ti vadí? Vždyť je to pěkná melodie...“ Major se snažil při té větě vypadat nevinně a zároveň vážně. Lili propukla v další salvu smíchu a Lorne se k ní přidal.

Slunce zcela zapadlo, místnost osvětloval jen malý oheň uprostřed. Z venku se dovnitř řítili strašidelné zvuky. Lili si snažila lépe ustlat.
„Myslíš si, že je najdeme?“ zeptala se po chvilce.
„Doufám,“ bylo jediné, co řekl.
„Sam mi kdysi řekl, že se nemám vzdávat, i když už není naděje...“ Pak si pohodlně lehla a sledovala oheň. Po nějaké době oba usnuli.


Slyšela hlasy. Nepřicházely z venku, ale byly uvnitř, v její hlavě. Žadonily a prosily, ale Lili se je snažila dát do pozadí. Některé se snažily ji ovlivnit, ale nedokázaly to. V hlavě ji hučelo jako v úle.

„No tak nech nás! Nic ti neuděláme,“ promlouval jeden a ostatní opakovaly.
„Kde je Sam?“ zeptala se Lili. Následovalo ticho.
„Podívej,“ začal jeden z mnoha hlasů, ale Lili ho přerušila.
„Kdo vám dovolil mi tykat?“ Ledovost její myšlenky ji zarazila.
„Podívejte,“ opravil se hlas, „nechápete nás, nevíte o nás spoustu věcí. Potřebujeme vaši pomoc.“
„No právě! Neznám vás!“ zakřičela myšlenky. Chvilku slyšela šum hlasů, ale pak se utišily.
„Já...“ Pokusil se o rozhovor další hlas.
„Už nic nechci slyšet! Nejsem schizofrenik a ani nic jiného, prostě moc svítilo dneska slunce a teď táhněte! Chci spát!“ Vzdaly to, měla moc silnou mysl.


Byla hluboká noc. Vítr foukal a skučel. Písek poletoval jako sníh. Bylo chladno. V jednom z domů dohasínal oheň. Do místnosti, ve které spali Lili a Lorne, vešlo několik mužů. Neslyšně je obstoupili.

Hvizdot větru přerušil lehký výkřik. O chvíli později byli několika muži unášeni major a doktorka. Nebránili se, byli v bezvědomí.Zmizeli v noci a ve spletitých chodbách, ulicích a tunelech města. Nikdo, kdo nebyl místní by se tu nevyznal.


Lorne se pokusil pohnout, ale nešlo to. Byl přivázaný k židli. Otevřel oči. Rozhlédl se. Na nedaleké židli seděla Lili, byla přivázaná silným provazem. Evidentně přicházela k vědomí. Pohlédla na něj a vyděšeně začala sebou cukat, snažila se osvobodit, brzo to však vzdala.

Závěs se pohnul a do místnosti vkročil muž.
„Same!“ vykřikla doktorka. Muž si s podivným úsměvem sedl na stůl. Prohlédl si oba dva.
„Ale, ale, copak to tu máme?“ řekl hlubokým hlasem. Lili zbledla.
„Kde je kapitán Smith?“ vyštěkla.
„Kde?“ zasmál se muž, „stojí přímo před vámi! Cožpak nevidíte? Tohle je Samuel Smith, v celé své kráse.“ Smál se na celé kolo. Začal se poněkud přehnaně otáčet.
„Můžete vypadat jako Smith, ale nejste jím!“ zakřičel Lorne.
„To si myslíš ty, ale váš kapitán je tu semnou, je v této hlavě.“ Významně si poklepal na spánek.

„Cože?!“ Lili vykulila oči.
„Co to povídáte?“ zakoktávala se.
„Vy neslyšíte ty hlasy?“ zeptal se překvapeně kapitán, pak však došel k názoru, že slyší.
„Ale ano, slyšíte! To není způsobeno sluncem, nebo něčím jiným. To jsou lidské hlasy...hlasy mrtvých, které jste pohřbili.“ Zširoka se usmál.
„Jen z nějakého důvodu se nemůžou dostat do vaší hlavy.“ Zamračil se.
„Máte asi silnou mysl, i když tady Samuel...no, nebylo lehké ho přesvědčit,“ řekl nakonec.

V místnosti bylo ticho. Doktorka nechápavě koukala z majora na kapitána. Oba dva se měřili pohledem. Najednou major promluvil:
„Nech je odejít! Porušuješ zákony, Hektore...“ Samuel zbledl. Přešel k majorovi.
„Zemře a ty to víš! Musíme dodělat to, co jsme nestihli,“ prohlásil pevným hlasem.
„Divím se, že tě tady ten pustil do své hlavy...“ dodal jakoby mimochodem Samuel.
„Hektore, apeluji na tvůj zdravý rozum, jsme mrtvý, všichni. Měli by jsme zůstat tak kde jsme. Nepleťme se do světa živých...oni nás pohřbili, i když nemuseli. Nechme je odejít.“ Neznámí muž se snažil, ale marně. Věděl to, avšak musel to zkusit, nesměla být prolita nevinná krev.

„Ne, dnes se západem slunce zemře, tak jak má a já sám ji zabiji!“ vykřikl Samuel.
„Hektore! Ne, to nesmíš!“ snažil se ho zadržet Lorne. Kapitán se však napřáhl a vrazil majorovy, ten se skácel na zem i se židlí. Z nosu mu začala téct krev. Lili začala na Samuela křičet, o chvíli později dopadla na zem i ona, cítila velkou bolest...


Slunce se sklonilo k obzoru, den se pomalu chýlil ke konci. Hlavní náměstí se začalo plnit rudou září. Placatá deska uprostřed náměstí zářila podivnými barvami. Nastal čas, čas na oběť, takovou, kterou bohové neodmítnou.

Na náměstí vyšel Samuel. V jedné ruce držel stříbrnou dýku a druhou držel pevně doktorku. Táhl ji za sebou. Ta se snažila nějak se bránit, ale byla to marná snaha. Kapitán měl pevný stisk. Smitha následovali jeho vojáci. Ti drželi pevně Lorneho. Byl svázán a šel kupodivu poslušně. Věděl, že odpor je marný.

„Same!“ zakřičela Lili. Nevnímal ji, oči měl kalné. Pevně ji chytil za zápěstí s trh s ní. Dopadla na kamennou desku. Na náměstí se zvedl vítr.
„Same, prosím nedělej to...“ Z očí ji tekly slzy. Lorne se snažil vymanit ze sevření vojáků, ale marně. Písek se zvedl ze země. Smith pozvedl obětní nůž. Chtěl bodnout. Z očí mu tekly slzy. V polovině pohybu se zastavil. Bojoval, snažil se získat na zpět své tělo, nešlo to. Prohrával.

Lili ho sledovala upřeným pohledem. Vzdala to.

Nůž se zaleskl ve slunci. Lili zavřela oči. Očekávala ránu, ale ta nepřicházela. Ozval se srdceryvný výkřik. Rychle otevřela oči.

Samuel seděl na zemi a z tváře mu tekla krev. Držel si ji, rychle ztrácel barvu. Nůž ležel nedaleko. Na kámen dopadlo několik kapek jeho krve. Kolem dokola začali přicházet lidé. Stáli v kruhu a modlili se. Lili, Lorne i ostatní vojáci ztratili vědomí.


Probrali se u brány. Netušili, jak se tam dostali, ale všichni toužili opustit toto prokleté místo. Samuel potřeboval lékařské ošetření...jizva mu však zůstala na tváři.

***
Doktorka se trhnutím probudila. Bolela ji hlava, už zase. Vzala si své prášky. Začala sbírat papíry. Nakonec dosedla za stůl a pracovala. Měla málo času, musela stihnout to, co právě začala...její čas se krátil.

P.S. Omlouvám se za chyby

Dobré. Už sa ako vždy teším na pokračovanie . Uff v jednej chvíli som sa zlakla, že sa Samuel zapichol, aby tak zachránil Lili ale chvalabohu nie. Som zvedavá, čo bude