SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

O jeje, vím, že odpovídám pozdě, komentáře však bedlivě sleduji. Omlouvám se, pokud jsem povídkou někomu nějak ublížila a uvrhla jej do depresí. Neměla jsem to v plánu. Slibuji, že další snad bude méně temnější a přestanu být taková na vás a postavy.

[Aiwendill]

bude nejaká ďalšia poviedka?

Môže byť aj podobne depresívna, ako bola táto, ale hlavne nech JE!

Na nové povídce stále pracuji jde to pomalu, přiznávám, nějak jsem se dostala v posledních letech do autorské krize a nevím jak z ní ven, ale pracuji na to, aby brzy skončila . Nová povídka snad bude co nejdříve

letech do autorské krize a nevím jak z ní ven, ale pracuji na tom, aby brzy skončila . Nová

pekne v pohode ( ) a bude to dobré. Uvidíš.

[Aiwendill]

po mesiaci ticha v tejto téme sa pýtam za širokú čitateľskú verejnosť, či bude nejaká ďalšia poviedka...

Omlouvám se, stále mi to trvá. Na povídce stále pracuji, tentokrát můžu prozradit (alespoň vás napnu ), že se částečně bude jednat o melancholii a romantiku... po té děsivosti, co byla minule si ji zasloužíte

Tadááá... Mooony žije . Nemám sice nikterak dlouhou povídkou, ale myslím, že vám tahle udělá radost. Řadím ji mezi oddechové, avšak opět důležité pro další děj Povídka se jmenuje Slzy duchů. Za mega rychlou opravu děkuju DarkLive, tímto jí skládám velké díky .
Povídka se odehrává na planetě, kde kdysi Evan Lorne bojoval s "Ohni v mlze" a pozdě ji se na ní oženil. Dozvíme se něco o tom, co se dělo bezprostředně po předchozí povídce a i něco o tradici místních lidí. Hlavními postavami jsou opět Evan Lorne a Zuzana Lorneová. Pěkné počteníčko

Slzy duchů

Věčné noční ticho bylo narušeno praskotem dřeva a tmu prořízly plameny. Sápaly se temnotou vzhůru k vzdáleným hvězdám přikrmovány okolním vzduchem. Každé tlumené puknutí následoval bouřlivý roj rudých teček připomínajících světlušky, které se změnily v popílek a následně jemně klouzaly k zemi. Klid a ticho působilo jako balzám na duši. Bral to jako požehnání, ne pro sebe, ale pro svou ženu. Sledoval ji a cítil, jak se jej zmocňuje klid. Ano, vypadala naprosto v pořádku, přestože věděl, že není připravená se vrátit domů. Nechtěla a nemohla, přesto měl za úkol ji dovést.
Pamatoval si, že se před více jak týdnem nervově zhroutila. Nedokázala spát, soustředit se na práci, při sebevětším hluku sebou cukla. Bála se, vystrašená vlastním stínem podlehla tomu, co doktor Emerson označil za očekávané. Nedokázala se smířit se situací, která ji postihla a podlehla jí. Ne hned, dokázala hrdě čelit všem soucitným i přejícným pohledům, ale podlehla v jedné z nejvypjatějších chvílí. A přesně v ten čas přišel podplukovník Sheppard se spásným nápadem. Pošlou ji na místo, kde bude o ni dobře postaráno a žádné nebezpečí jí nehrozí. Prvně s ním Evan nesouhlasil, avšak nakonec svolil a vyslal ji na planetu, která mu stále měla co dlužit. Přestože „Ohně v mlze“ již neplály, tak kousek za vesnicí, přesně na kraji lesa, stálo několik dřevěných křížů připomínajících nepsanou smlouvu, ke které se vesničané zavázali.
Vesnice paní Lorneovou přijala doslova s otevřenou náručí. Všem obyvatelům leželo na srdci jen její blaho a klid. Nechali ji, aby se dlouhé hodiny procházela po okolí a navštěvovala místní vědmu s učednicí, stejně jako přimhouřili oči nad jejím neklidným spánkem. Pro kapitána se celá vesnice stala útočištěm klidu a vřelého přijetí. Přesto se v duchu bála toho, co mělo přijít. Jednoho dne se musela vrátit domů, na Atlantis…

Evan si mírně povzdechl a objal hnědovlasého kapitána kolem ramen. Přitáhl si ji blíže k sobě, aby jí zaručil alespoň trochu tepla. Políbil ji na spánek a s mírnou starostí sledoval její pohled, který se ubíral někam do prázdna, někam za plameny ohně, praskotu dřeva a tichého hučení lesa. Netušil, proč chtěla poslední noc na téhle planetě strávit u ohně pět mil od vesnice, do které se pak vrátí, ale tušil, že pro to má své důvody.
Nemusel dlouho čekat. Další dřevo již nepřiložila, a když chtěl on, tak jej zadržela. Počkala, až plameny pohasnou a zbudou jen rudé uhlíky, které pak udusila vodou z polní láhve. Vzala jej za ruku a bez jediného slova vykročila směrem k domovu.
„Chci ti něco ukázat, dříve než se vrátíme. Vědma mi řekla, že je důležité, abys to viděl – minimálně je to pěkné.“
„O co jde?“ staral se, přesto se nechal vést. Všímal si, že kolem něj nad křovinami v lese se objevují malá zelená světýlka. Bludičky, na Zemi neměly dobrou pověst. Lákaly pocestné do bažin.
„Podle pověstí se jedná o jednu jedinou noc v roce, kdy je možné sejít se s duchy. Říkají jí v překladu Noc mrtvých, přesto je to podle všeho jen pověra. Pověrám jsem nikdy nevěřila a nebudu. Přesto můžeme vidět jediné místo v okolí, kde v noci kvetou ohnivé lilie. Prý je svatojánské mušky – tady jim říkají Hádovy poslové – opylují a druhý den ráno může vědma přistoupit k doutnajícím květinám, které mají kouzelnou moc. Nevím, co je na tom pravdy, ale chci to vidět!“
Evan se na tohle tvářil poněkud skepticky. Ano, jedna věc byla vidět to, druhá byla, zda můžou. Když se na tohle zeptal, jeho žena se rozesmála. Samozřejmě, že mohli, o tomhle jí povídala stará a slepá stařena, která ve svém životě viděla vše, jen ne realitu. Podle něj se jednalo o vnitřní vidění pokřivené tak, že někdy ani nedokázala rozlišit realitu od lží.
A pak se zastavili u jedné mýtiny, kde si sedli na jednu z klád a sledovali hvězdy. Zuzana mu povídala, jak se které souhvězdí jmenuje a on ji poslouchal. Užíval si tu chvíli, kdy ji viděl šťastnou a spokojenou. Smála se a vypadala jako vyměněná. Bolelo jej, že se musí vrátit, a co ji tam čeká.
Přišlo to náhle a nečekaně. Prvně se mu to zdálo jako modré mdlé světlo patřící duchovi, které rozsvítilo další a další. A pak se mu u nohou otevřel květ, který vzplanul mdlým světlomodrým plamenem, který nepálil, avšak chladil. Za chvíli celá mýtina zářila a k ní se z lesa hrnuly světle zeleně svítící mušky. Nikdy neviděl tolik bludiček pohromadě a ani nic takového. Připadal si jako v pohádce. Nádhera, která jej spoutala a odzbrojila, mu doslova zatemnila mysl i smysly. Nevnímal nic ze svého okolí a sledoval tu podívanou, od které nemohl odtrhnout oči. Pak se však stalo něco, co jej donutilo se ošít. Měl pocit, jako by je někdo pozoroval. Otočil se, ale poté, co si oči zvykly temnotě, tak v ní nic nespatřil. Přesto se nemohl podivného a stísněného pocitu zbavit. Možná na noci duchů něco bylo, možná se nejmenovala jen tak... S takovými myšlenkami popotáhl svou ženu a donutil ji, aby jej následovala pryč. Podívaná byla nádherná, avšak on se necítil dobře.
Neprotestovala, následovala jej bez remcání a chvílemi jej i popostrkovala. Opravdu měla ten samý pocit jako on? Možná proto je sem vědma poslala. Ženština věděla, že kapitánka na jejich bohy a tradice moc nevěří, chtěla, aby pochopila a vzala její slova vážně. Chtěla…

Do sídla místního panovníka dorazili pozdě v noci. Stráž je pustila, protože stále byli čestnými hosty a dlouhé roky ještě budou. Skoro všichni obyvatelé bojovali bok po boku Evana Lorna a nezapomínali, minimálně ještě nějakou chvíli nezapomenou.
Vydali se dlouhou kamennou chodbou do svého pokoje. Vypadal útulně a teple. V ohništi plápolal malý oheň, který místu dodával světlo a teplo. Pravděpodobně jej v době jejich nepřítomnosti někdo udržoval. Drobné okno sem pouštělo třpyt hvězd a záři měsíce, která se lámala na kožešinách neznámých zvířat.
„Připomíná mi to naši „svatební noc“,“ uchechtl se muž s páskou přes oko. „Ale je pravda, že tenkrát jsi vypadala víc sexy. Ne, že by ti uniforma neslušela… ale na těch šatech něco bylo... minimálně jsi v tom... vypadala nádherně.“
„Chtěl jsi říct něco jiného, že?“ rozesmála se a podala mu jeden z pohárů, který naplnila vínem.
„Že jsi měla krásně hluboký dekolt,“ zazubil se na ni drze a napil se z nabízeného poháru. „Ale to nevadí, já vidím i pod tričko...“ Pak se smíchem uhnul jemnému poplácání. Poté odložil pohár na stolek a políbil svou ženu.
Někdy si přál, aby tyhle chvíle neskončily, aby s ní mohl do konce svých dní žít v nějakém zapadákově a nestarat se o osud lidstva, a když to přežene, tak o osud dvou galaxií. Co mu sešlo na lidech, kteří ani nevědí, že existuje? Co je mu do ostatních, co si hrabou na svém písečku? Cožpak si oba nevytrpěli dost? Osud je spojil a hnal je jen do míst, odkud nebylo návratu, a přes to všechno mohl hrdě prohlásit, že Zuzanu hluboce miluje. Možná jednou tohle přejde v apatii a jen v přežívání v manželství, avšak teď si užije jakoukoliv chvíli, které se mu dostane.

Druhý den k večeru zamířili na Atlantis, domů. Přestože se ani jednomu nechtělo, v dobrém se rozloučili s místními a za vše jim poděkovali. Ve chvíli, kdy se chystali vytočit adresu, přistoupila k Zuzaně vědma a podala jí malou lahvičku plnou bleděmodré a lehce světélkující tekutiny.
„Tři kapky, když nebudete vědět kudy kam, má paní,“ lehce se jí uklonila. „Nedávejte to nikomu a uchovejte ji v tajnosti. Její moc by mohla donutit jiné ji zneužít. Účinek dvou kapek je uklidňující, tři vám pomohou ze zajetí a z nesnází. Čtyři kapky je předstíraná smrt, pět je smrt opravdová. Tři kapky vás ochrání několik hodin... mějte tohle poučení na paměti a jednejte rozvážně...“ Po té se znova lehce uklonila a tiše belhala pryč.
Zuzana lahvičku schovala a sledovala ženu. Říkali tomu slzy duchů, slyšela o tom, ale stále nevěřila, že dostala tak cenný dar. Když k ní Evan přistoupil a otázal se, co žena chtěla, odpověděla, že nic a pak s ním vykročila vstříc svému osudu.

[Aiwendill]

nooooo, poviedka krásne romantická ale ten záver vyznel tak, že by si to žiadalo ešte nejaké pokračovanie alebo sequel...

Ooooh, jsem ráda, že jsi odhalil záměr , jak romantický, abychom si zítra nemuseli sladit kafe , ale i to, že Slzy duchů nebudou zapomenuty a nebo minimálně vím co s nimi

[Aiwendill]

a co s nimi?

Budou v nějaké další povídce , nech se překvapit

[Aiwendill]

well, tak to som zvedavý...

JJ. Pekné, ale krátke.
Síce sa hovorí, že dobrého je vždy málo, ale na poviedky by to platiť nemalo.
Nevadí, dobrá bola.

[andoriel]

Pěkný

Těším se na pokračování a doufám, že bude v lahvičce správný počet kapek

Děkuji a pokračování snad bude, zda tam Slzy duchů budou, to si nejsem jistá, spíše se to objeví v jedné z budoucích povídek (pomůže jí z nesnází ). Ale abych prozradila, lahvička jako takové obsahuje dostatek tekutiny, aby byla vícekrát použitá podle potřeby dávkující nakape