Mooony se tu po dlouhé době objevila a má pro vás další povídku. Není nikterak krátká, ale přesto doufám, že se vám bude líbit. K celkovému ději není moc důležitá, přesto ukazuje na jakém principu funguje podivný vztah Zuzany a Evana
, možná spíše, co jsou oba ochotni riskovat, aby toho druhého udrželi na živu. No, už jsem se moc rozpovídala a prozradila pár věcí
, přesto doufám, že si povídku užijete. Přeji příjemné počtení a za korekci děkuju DA
Krví jsme začali, krví skončíme
Tam, kde kdysi stály lesy, se teď rozprostírala pustina. Pokrytá rudým kobercem, ze kterého sem tam vytryskly plameny. Stromy byly pohlceny, nebo shořely. Hustý temný dým stoupal k obloze a ve vzduchu se vznášel jemný černý popílek, který dusil vše, na co jen narazil. Horko. Neskutečné, dusivé a pálivé doplňovalo celkovou zkázu.
Lidé v údolí zemřeli dříve, než zjistili, co se děje. Zadusil je popel. Jejich domovy se přehnala láva a zničila zbytek. Uvěznila ty, kteří přežili v domovech, upekla je, zabila. Těch pár, co přežilo, měli následovat své bližní. Jejich utrpění se však prodlužovalo. Popílek, který je dusil, nebyl dostatečně silný, aby je zabil hned. Horko sálající z lávy, je spalovalo a vysoušelo, avšak ne na tolik, aby zemřeli v tu chvíli. Sledovali ničení svého světa, svého domova. Nemohli utéct. Kruh předků byl částečně pohřben a částečně roztaven. Nebylo úniku. Smrt se blížila.
Na úpatí hory, která se probudila a chrlila pouze smrt a zánik, se tísnilo na kamenech, kolem kterých tekla žhavá láva, několik lidí. Sotva se udrželi na nohou, přestože zem nemilosrdně pálila. Daleko ode všech, na jednom z nejvyvýšenějších míst ležela dvojice. Oba byli pokrytí sazemi i špínou. Přes ústa i nos měli převázané kusy vlhké černé látky, které rychle usychaly.
Muž z dvojice ležel na zádech a ztěžka dýchal. Jedno oko mu zakrývala černá páska. Druhé oko měl zavřené. Vlasy měl slepené potem i špínou. Ležel na bundě a vestu měl rozepnutou. Pot mu z těla odebíral vodu, kterou zoufale potřeboval.
Nad mužem se skláněla žena. Její dlouhé vlasy, které se uvolnily z pevného uzlu, se jí lepily k obličeji i tělu. Zelenýma očima starostlivě sledovala svého společníka. Na půl seděla, na půl ležela na vestě i bundě. Černé tričko měla zkrácené pod prsa. Vyrobila z něj jakousi ochranu proti sazím. Ne že by tolik pomohla. Teď se natáhla pro polní láhev, ve které zbývalo pár hltů vody. Jemně odsunula stranou pruh látky z mužových úst. Rty měl popraskané, bílé a jediná rudá barva na nich byla krev. Musel si je v nestřežené chvíli rozkousat. Povzdechla si a poslední skoro až horkou vodu věnovala jemu.
„Neopouštěj mě,“ šeptem zachroptěla. „Prosím...“
O čtyřicet osm hodin dříve…
„Je to trochu nestandardní přání, ale jedná se o nové, přátele, které rozhodně nechceme ztratit. Podle jejich starých zvyklostí, se přátelství, která by měla vydržet až do skonání, musí uzavírat v jejich městě a pak ještě na úpatí stále vulkanicky aktivní sopky. Tým, který se z té planety právě vrátil, tvrdil, že otřesy se stupňují. Bude lepší, když navrhnete místním, aby se rychle přemístili z dosahu,“ Richard Woolsey jim vysvětloval situaci na planetě. Stále v něm hlodali pochybnosti. Na jednu stranu chtěl místním pomoc a na druhou, nechtěl ztratit své dva velící. Jenže podle odborníků může hora přijít k životu hned, nebo za několik měsíců. Čert aby vzal tyhle rozhodnutí.
„Takže nás posíláte do Pompejí?“ prohlásila do ticha kapitán Lorneová.
Velitel neochotně přikývl: „Svým způsobem ano.“
„Proč nemůže jít Sheppard?“ řekla hned a drze koukla na podplukovníka.
Ten jí pohled vrátil a usmál se jako malý kluk. „Protože jsem velitel a potřebují mě zde... a než začnete něco namítat ve stylu, že najednou, pak doopravdy ano. McKay zase chce vyzkoušet nějaký pošahaný projekt, a když vy dva budete pryč, já musím zůstat. Pravidla... na kterých jste se vy, kapitáne nejvíce podílela.“ To poslední byla „podpásovka“. Samozřejmě, že se na některých městských pravidlech podílela, ale nikdy nečekala, že budou obrácená proti ní.
„Ale podle pravidel...“
„Keci pindy, kapitáne. Potřebuji tam vyslat vás i majora. Kdyby to tak nebylo, nechám tam jít buď jeho, nebo vás. Tohle nechci nechat na nějakém vědci, nebo seržantovi. A pokud se něco stane,“ tady se na chvíli odmlčel a pak, snad poprvé, co Zuzana zaznamenala, nahodil vážný obličej, „dokážete jednat rychle. Máte více zkušeností, než kdokoliv tu. Poradíte si...“
Jistě poradí si, oni se totiž naprosto běžně setkávají tváří tvář vulkanické činnosti. Na každé misi umírají horkem, nebo v plamenech, dusí se popelem a dojde jim voda. Zatraceně! Na tohle nikdo z nich nebyl připravený. Nikdo! Jak si Sheppard myslel, že si poradí?
Kdyby mohla, řičela by. Zoufalstvím a naštváním. Nemohla dělat nic, jen sledovat, jak Evan umírá. Horko jej pohltilo a skoro ani nevnímal realitu. Sama cítila, že jí síla i zdravý rozum opouští. Ležela na boku a sotva se pohnula.
„Musíš vydržet, pomoc je na cestě...“ Nevěřila tomu, nemohla. Nebyl tu nikdo, kdo by je hledal, ještě několik hodin. Nevydrží, nedokážou to. Na chvíli zavřela oči a cítila, jak ji štípají slzy. „Evane?“
„Co Deadalos?“
„Bude nad vámi bdít, kdyby se cokoliv stalo. Nemějte strach, při sebemenším problému vás okamžitě přenese z planety.“
„Budeme mu neustále volat,“ slíbil Evan Lorne a pousmál se. „Budeme v pohodě, pane, podle průzkumného týmu bude trvat ještě minimálně týden, než bude sopka aktivní.“
Jenže někdy se také i odborníci mílí. Neznámá planeta má často jiné podmínky než Země. Místní lidé o vulkanické činnosti nevěděli nic a brali horu jako něco posvátného. Cizince přijali s otevřenou náručí. Major měl pocit, že kdyby se jednalo o Wraithy, tak jim klidně i nastaví své hrudě. Místní byli neskutečně naivní a vstřícní lidé. Možná proto v minulosti se tolik neznámých cizinců zotročilo a vyzabíjelo. Jak říkala Zuzana, tak i on se divil, že stále žijí. Něco v nich muselo být, něco silného, co schovávali.
Po jejich příchodu na planetu probíhalo vše, jak mělo. Slavnost již byla přichystána, jak naplánovali, tak první den se Zuzanou absolvovali naprosto zdlouhavý ceremoniál plný alkoholu i jídla. Deadalos dorazil na začátku druhého dne, kdy se major s kapitánem vydali k hoře. Měli zde strávit celý den, a jak brzy zjistili, tak na jejím úpatí se nacházelo nějaké rušení. Sotva se mohli vysílačkami domluvit. Ukolébání klidem je tahle skutečnost nijak nerozhodila. Problém by přece neměl nastat...
A pak nastal. Rychleji, než si dokázali představit. Právě zažili Pompeje na vlastní kůži, otázkou však zůstávalo, zda o tom budou moci někdy povídat.
Horko, dusivé a vražedné, mu spalovalo kůži. Nedokázal přemýšlet. Každý pohyb, dotyk jej pálil. Cítil, jak mu na kůži naskakují puchýře. Rty mu popraskaly. Jazyk mu připadal jako odborná houba, která ani nemohla být jeho. Lepil se mu k patru. Pot jej svědil i pálil zároveň. Sotva se dokázal nadechnout. Sípal a doufal, že konec přijde brzo.
Nepomohla ani ta trocha horké vody, co mu dávala v pravidelných intervalech Zuzana. Sotva ji vnímal, ale její hlas ho stále držel při vědomí. Uklidňovala jej tím, že stále žila. Jenže teď už nějakou dobu mlčela. Neslyšel její sípání, necítil horký dech, který mu spaloval kůži, když se nad něj naklonila. Ztichla.
Informace o přílišném tichu Zuzaniného hlasu došla do jeho mozku. Zpracoval ji a myslící centrum, ač zakalené oparem horka, vyslalo signál k určitým částem jeho těla. Jeho svaly i srdce našlo sílu, o které do téhle doby nevěděl. Adrenalin se vyplavil. Evan skoro stál na nohou, kdyby jej udrželi. Přece jenom, všechno má své meze.
Modrooký „pirát“ se skláněl nad ženou, která ležela na boku. Opatrně ji přetočil na záda a zatřásl s ní.
„Zuzano?! Zuzano!“ křičel, tedy křičel by, kdyby mu to vyschlé hlasivky dovolily, spíše chraptěl. „Slyšíš mě? No tak!“ Rychle jí strhl černý pruh látky a vyděsil se. Byla bledá. Rty pokrývala krev, měla je plné puchýřů a nateklé, vyschlé i scvrklé. „Pila jsi něco?“ Zatřásl s ní, tak, že na chvíli otevřela oči, avšak nepomohlo to. „Vypila jsi něco?!“
Odpověděla zachroptěním. Jistě že nepila! Husa houpá! Čím mu pomůže, když se nenapije? Na odpověď přišel hned, avšak odmítl ji akceptovat.
Potřebovala vodu a tu on neměl. Teď byla řada na něm, aby se postaral. Jeho pohled sklouzl na její rty. Jediná tekutina, kterou u sebe měl, byla tak vzácná, ale vzdá se jí, pokud jí to dokáže udržet na nohou. Nehodí Smrti rukavice do ringu jen tak. Vytáhl nůž a řízl se do zápětí...
Ostré světlo ji bodlo do očí. Pálilo a štípalo. Další vjem byl chlad. Krásný a mírný, prostupující do celého těla. Hladil ji a kolébal. Následovalo uvědomění a lokalizování center bolesti. Pálilo a bolelo ji vše, avšak onen podivný chlad vše mírnil. Znovu otevřela oči a zachroptěla. Hned cítila několik rukou, co jí pomohlo do polosedu a dostala napít nějaké břečky. Znovu zachroptěla, ale necítila bodavou a řezavou bolest v krku. Ať ta voda bylo cokoliv, pomohlo to.
Naklonila hlavu na pravý bok a usmála se. Vedle její postele seděl někdo, o kom si myslela, že musel umřít. Zachránili je, museli. Do očí se jí vehnaly slzy. Viděla, jak natáhl levou ruku, u níž měl zápěstí obmotané obvazem, a opatrně jí setřel slzu.
„Jsme v bezpečí,“ zašeptal. „Už jsme v pořádku...“
Hlas měl hrubý a děsivý, avšak žil. Seděl u její postele, hmotný a tak opravdivý. Reálný jako stěny okolo. Uvědomila si, že Deadalos nemá organické stěny a chladivá mlha není dým, avšak přirozený jev na tomhle plavidle.
„Kde jsme?“
„Na Michaelově lodi,“ řekl ochotně major. „Přiletěl na poslední chvíli. Vyzvedl nás, ošetřil a vrátí nás Deadalovi, jakmile budeš schopná převozu. A neptej se mě, proč to udělal, neodpověděl mi.“
Tady mírně přikývla a stále sledovala obvaz na ruce. Bylo tu něco, co jí zajímalo více, než Michael, loď a pozemšťané. „Evane, pamatuju si, že jsi mě dával napít, ale neměli jsme vodu... co to bylo?“ Při poslední části věty mu pohlédla do očí. Uhnul a neodpověděl. Udělal jen, co bylo potřeba... udělal by to klidně znovu, kdyby potřebovala. Začali krví a krví taky skončí, avšak ne dnes...