Rodinná záležitost, part 2
Uplynulo pár dní od doby, kdy Marion zbavili té věci, co měla pod kůží. Od té doby byla v izolaci na ošetřovně.
"Jak to vypadá?" starala se kapitánka jeden den ráno.
"No...pamatuješ na svůj detox?" broukl Mike a koukl do papírů. Ginny jenom přikývla. "Tak podobně."
"Můžu za ní?"
"Jsi si tím jistá?"
"Ne. Můžu za ní?"
"No... dobře, ale buď opatrná ano?" staral se.
"Budu," přikývla a nejistě sešla po schodech dolů a zarazila se přede dveřmi.
"Mám jít s tebou, nebo někoho zavolat?" skoro hned se nabídl. Sám nevěděl, co by dělal, kdyby se tu objevili jeho rodiče.
"Ne, zvládnu to."
"Kdyby cokoliv, volej," mávl. Přikývla. Pak jen sledoval, jak vešla do místnosti.
"Dobré ráno," pozdravila potichu.
"Ahoj," zašeptala zesláblá Marion. Ležela na lůžku, přivázaná, pobledlá a pod očima měla velké černé kruhy. Vlasy měla slepené potem. Vypadala na půl mimo.
"Jak ti je?"
"Hrozně," hlesla. "Co ta péče?" starala se.
"Mám odejít?"
"Ne, prosím, zůstaň," hlesla a snažila se ovládat, asi to nebylo nejpříjemnější.
"Vím, jak ti je," zabručela a sedla si zpátky.
"Vážně?" starala se. Ginny jenom přikývla. "To je mi..." co je jí Ginny neslyšela, protože její matka se snažila nekřičet.
"Ne, není," broukla kapitánka.
"To líto..." dořekla to.
"Není," zopakovala kapitánka.
"Všechno, co jsem vám řekla, byla pravda..." v očích měla slzy. Vypadala mnohem méně vyrovnaně. Ginny sklonila hlavu. "V tomhle mi věř, pokud už v ničem jiném, proč bych lhala? Už jen z těch informací... zvrácená radost z vaší zmatenosti..."
"Nevím, proč bys to dělala."
"Proč bych mluvila pravdu? Protože mi nevěříte, ale dám vám tím brouka do hlavy... pravda má mnoho podob."
"To nepochybně ano."
"Proč tu jsi?"
Ginny se ušklíbla. "Jeden přítel by řekl, že jsem buď nekonečně úžasný a laskavý člověk anebo že jsem naivní," maličko se pousmála.
"Možná naivní, po mě," rozesmála se a pak smích přešel v kašel.
Kapitánka nervózně poposedla. "Možná, promiň, musím jít."
"Stavíš se ještě?"
"Měla bych?"
"Prosím."
"Zítra," broukla a vstala. Kývla, že děkuje. Pak zavřela oči. Zřejmě se opět pokusí o další spánek plný nočních můr. Ginny vyšla ven a opřela se o stěnu. Sklouzla po ní dolů a zajela si rukama do vlasů. Hlavu si opřela o kolena. Párkrát se zhluboka nadechla. Peklo!!! Za chvilku se zvedla a šla do tělocvičny. Nikoho tam nebylo. Vytáhla si magneťák a pouzdro s CD. Zavřela se a vybrala si jedno taneční CD. Pustila ho a zavřela oči. Na chvíli se zaposlouchala, než se dala do tance. S Michellem nedávno trénovali trojitou otočku. Kdysi ji uměla, tak si to chtěla zopakovat. Vždycky se ale zasekla v půlce druhé. Nemohla se soustředit. Zkoušela to pořád, ale stále jí to nešlo. Nakonec hudbu vypnula a sedla si na žíněnku. Pleskla sebou na záda. A dost! Tohle bylo naposled, co sebou nechala takto manipulovat. Hudbu pustila znova. Dala se do sestavy od začátku. Po deseti minutách se jí to konečně povedlo. Vždycky z takových věcí mívala radost, ale dneska ne. Povzdechla si a vzdala to. Dneska to prostě nebylo ono. Když tak nad tím uvažovala, nechápala, co vlastně Michelle dělal tady. Měl být na Broadwayi a vymýšlet choreografie při muzikálech.
Doktor Calahan si přisedl ke kapitánu Ryanové, dříve Smithové, a usmál se.
"Jak ti dopou ty malé mrchy? Myslím králíky."
"Nemám králíky," zamračila se na něho.
"Jako jak se vede..."
"Jo tak. Fajn," odvětila.
"Hele, neradila jsi... hm... Reedové... no..."
"No"?"
"No... jak to mám rád... v posteli..."
"Jo tohle. Ne," pousmála se.
"Hm, mám pocit, že mě ta ženská chce..." popsal jí předchozí den.
"A ty ji?"
"No... já... jednu chvíli je taková a druhou jiná... jsem z ní vedle." Ginny se uchechtla. "Jednu chvíli bych ji zabil a druhou... nevím, Gin, vážně ne."
"Nech to zatím tak. Uvidíš, co se z toho vyvine."
Jenom ji zamyšleně sledoval. Měla pravdu. "CO William,"
"Je super," usmála se.
"Vážně?"
"Jo, nedávno udělal lasagne."
"No, tak to se snažil!"
"Je zlatý," přikývla.
"Tak pozor, aby ti ho někdo neunesl," smál se jí.
"Jo, to by bylo to poslední, co bych teď potřebovala. Mike přikývl. "Je to divné, víš," broukla. "Tohle, co se děje."
"Jak to myslíš?" nechápal.
Ušklíbla se. "Moje mami...matka tady dole, táta, který o tom neví a u kterého to tak zůstane a já někde mezi."
"Je to divné, to máš pravdu," přikývl. "Ale vždycky budeš mezi."
"Já ale nechci být mezi," nafoukla se.
"Ale nemáš na výběr."
"Kapitán Smithová k bráně prosím," ozvalo se městem. Jenom si povzdechla, protočila očima a vydala se tam. Děsila se toho, co po ní chtějí. Když vešla k bráně, usmála se. Tátu tady nečekala.
"Ahooj, co tu děláš," pozdravila ho s úsměvem, ale už v půlce věty věděla, že je nějaký problém. A velký. Nejraději by se mu vyhnula. "Co tu děláš?" znova se trošku pousmála.
"Co tu dělám?" zavrčel. "Ty se mě ptáš, co tu dělám?"
"No," přikývla, i když odpověď dávno znala.
"Myslela sis, že se to nedozvím?!" zahřměl.
"Nemůžeme jít někam jinam?" špitla a ukázala k zasedačce.
"Ne! Nemůžeme..." pak se zarazil a podíval se ke schodům.
"Pane Smithi," pousmál se generál Bradsome. "To je překvapení."
Jack prudce oddechoval. "Pojď," pobídla ho Ginny a zavedla do místnosti. "Tak teď si křič, jak je libo. Ale nejdřív mi řekni, proč to všechno?"
"Kdy jsi mi hodlala říct, že tu je?!"
"Nikdy," odvětila. "Nikdy jsi to neměl vědět a nevím, jak je možné, že jsi teď tady," napřímila se. Za tímhle si stála.
"Chci ji vidět!" štěkl.
"Ne!"
"Vzhledem k tomu, že stačí si říct jen generálovi, tak tebe se to netýká!"
"Všechny informace související s tímto měly být zapečetěné a nikdy, NIKDY, se k tobě neměly dostat!" prskla.
"Pozdě," ušklíbl se.
"To uvidím," povzdechla si.
"Lhala jsi mi," maličko znova zavrčel.
"Nelhala, nic jsem ti neřekla," šeptla.
"Je to moje žena a tvoje matka, mám právo to vědět!"
"Ne, tati," hlesla. Její táta ji praštil. Chytla se za tvář a v očích měla slzy.
"Je to moje žena!" štěkl. "Je a vždy bude! Někdo koho miluji, ale to ty evidentně nechápeš!" Vztekle se otočil a odešel pryč. Kapitánka za ním jenom napůl vyděšeně a napůl nešťastně koukala. Tohle nechtěla, na druhou stranu, co čekala. Opřela se o stěnu a hlavu si složila do dlaní. Nevěděla, jak dlouho tam seděla, dokud se jí někdo nedotkl na rameni. Ohlédla se po tom někom.
"No tak," broukl Will, kterého očividně někdo zavolal. Položila si hlavu zpět do dlaní a vzlykla. Stoupnul si k ní a objal ji. Hladil ji konejšivě po zádech. Šeptal jí, že to bude dobré. Nakonec se mu povedlo ji více méně ukonejšit. Snažil se, aby to nevypadalo moc důvěrně, přece jenom byly otevřené dveře. Nakonec ji odvedl pryč.
"Víš, co je nejhorší?" vzlykla. "Že ho chápu."
"Nejsi sama, ale taky chápu tebe. Je to začarované."
"Praštil mě," fňukla a třela si tvář. "Bolí to." Jen ji pohladil po tváři. Pořádně ho objala. Dal jí pusu a hladil ji. "Bude u sebe v pokoji, půjdu za ním."
"Dobře," přikývl. "A nebuď na něj zlá."
"Už jsi mě někdy viděl zlou?"
"Ano, několikrát," mrkl a políbil ji na čelo. Pousmála se a vstala. Vydala se za tátou. Zaklepala u jeho pokoje a čekala. Byla pozvaná dále.
"Ahoj," hlesla a koukla na muže naproti. Lehce se na ni zamračil. "Omlouvám se, že jsem ti to neřekla."
"Já se omlouvám za to, že jsem tě uhodil..."
Přikývla."Zatím ji vidět nemůžeš ale."
"Chápu," přikývl.
"Dobře," přešlápla.
"Nepůjdeme na jídlo?" staral se.
"Můžeme, ale musím pak do tělocvičny," přiznala neochotně.
"Nevadí," broukl.
"Stavím se pro tebe na snídani, ano?" pousmála se. "Slibuju..." Pak se zarazila. Táta k ní přišel a pevně ji objal. Ne, ne, ne, ne, ne...to neměl dělat. Přitiskla se k němu a rozplakala se. Snažila se to nějak ovládnout, ale události posledních dní právě nějak nezvládla. Pořádně ji objal a hladil. Měl ji rád a mrzelo ho to "Musím jít," vzlykla. "Mám ještě práci."
"Přijď ještě večer," zažadonil. Dlouho spolu jen tak neseděli a nepovídali si.
"Tak jo," fňukla a otřela si oči.
Kapitánka se po běhání stavila za tátou, kde byla dlouho do noci. Do postele se dostala někdy kolem druhé ráno. Byla úplně vyčerpaná, běhání, před tím několika hodinový tanec – byla ráda za svoji postel. Will ji vzbudil kolem desáté. Oba měli volno dneska. Přitulil se k ní. Dal jí pusu. Něco zamručela a obrátila se směrem k němu. Přitiskl si ji k sobě.
"Bré ráno," broukla.
"Dobré."
Protřela si oči a rozlepila je. Ginny se protáhla a vylezla z postele. Jakmile se postavila, vyjekla a skončila na zemi. "Au, sakra..." knikla a chytla se za nohu.
"Co se děje?" přiskočil k ní její manžel.
"Koleno..." hlesla.
"Mám tě odnést na ošetřovnu?“
"Dojdu asi sama, jenom mi pomoz vstát, prosím." Poslechl a pomohl jí se převléci.
"Gratuluju, máš natažené vazy," oznámil ji s hraným úsměvem Mike, když kouknul na výsledky skenu. "Cos dělala?"
"Tancovala," povzdechla si.
Jen na ni zíral. Pokrčila rameny a koukla do země. Jen si povzdechl. "Budeš muset zůstat doma."
"Nikam ani jít nemáme," zabručela.
Hodil po ní látkovou bandáž. "Mělo by to pomoct."
"Díky."
"Měla bys přestat se přepínat.“
"Jindy mi to nevadí, ale...asi se musím přestat točit," broukla. „Michelle po mně chtěl, abych se pětkrát otočila. Ale dík, doktore," pomalu sklouzla dolů.
"Něco pro tebe mám," s těmito slovy a maličkým úsměvem přišla druhý den na návštěvu ke svojí matce kapitánka Smithová. V ruce držela dvě knížky. "Jak ti je?" starala se se špatně skrývaným zájmem.
"Mohlo by být lépe, u tebe?"
"Fajn," trošku se pousmála a podala jí knížky. Byly o Artušovi.
"Mé nejoblíbenější."
"Vím," přikývla s úsměvem její dcera.
"Děkuju!" usmála se. "Jmenuješ se podle jedné z postav," dodala ještě.
"To taky vím, četla jsem je."
"Měla jsem ji hodně ráda."
"Mluvila jsem s doktorem. Říkal, že ve tvojí krvi už nejsou ani stopy po té látce..."
"Ale stejně mě nepustíte," řekla s klidem.
"Musíš zůstat ještě na ošetřovně," pousmála se trošičku. Celou dobu ji ale pozorně pozorovala.
"Dobře,“ přikývla rezignovaně, „a jak se vůbec máš? Cos celou tu dobu dělala? Je mi jasné, že to nedoženeme za pár hodin... ale mám o tebe stále starost!"
Ginny se dala opatrně do vyprávění. Mluvila obecně, nic konkrétního moc neřekla.
"A máš rodinu?" vyhrkla na ni Marion, sotva skončila s jednou částí.
"Nemám děti...zatím," broukla.
"Takže máš manžela..." usmála se.
Ginny neodpověděla. "Možná," připustila nakonec.
"Nemáš prstýnek."
"Nemám."
"Chápu," přikývla. "Měla bych tip, ale nechám si ho pro sebe."
"Netipuj, nebude to dobře," zabručela smutně. "Není odsud."
Jen přikývla, ale myslela si o tom své."Nikdy bych tě netipovala na vojáka."
"Jsem pilot. Stíhačky a tak," opravila ji.
Zachichotala se. "Stíhání máme asi v rodině."
"Ano?" zamrkala.
Jen se rozesmála. "To byl vtip."
"Cítíš se odpoledne ještě na jednu návštěvu?" zeptala se kapitánka po chvíli.
"Klidně i na pět." rozesmála se. "Ráda tě uvidím."
Ginny se stydlivě pousmála a trošičku přikývla. "Musím jít, ale odpoledne znova přijdu," slíbila.
"Budu ráda a děkuju za knihy."
"Nemáš zač, vím, jaká je tady občas nuda," přikývla a odešla.
Marion se usmívala a jakmile se zavřely dveře, zamračila se. Chvílí za nimi koukala, než se otevřely. Ušklíbla se a prohlásila. "Čekala jsem tě, myslím si, že zvědavost by ti mohla ublížit..."
Kapitánka splnila, co slíbila. Odpoledne se zase stavila.
"Mám pro tebe překvapení," broukla, jakmile vešla a ustoupila ze dveří. Dovnitř vešel její táta, který se zastavil kousíček ode dveří. "Nechám vás," šeptla Ginny po chvilce. Vyběhla nahoru do pozorovací místnosti. Na jednu stranu jim chtěla nechat soukromí a na druhou to chtěla vidět. Nahoře ji čekal Will. Chtěla, aby tam byl s ní.
"Vypadáš...skoro stejně," vydechl Jack. "Stejně krásně."
"Taky ses skoro nezměnil" Oba k sobě přistupovali s určitým odstupem.
Jack přešlápl. "Můžu?" ukázal na židli.
Přikývla. "Přijde mi to jako věčnost..." hlesla.
"Myslel jsem, že...celou tu dobu jsem myslel, že jsi mrtvá," šeptl.
"To je pro mě to nejhorší... celu dobu jsem... žila s tím... že...trpíte, oba!"
"Nemáš tušení jak."
"Je mi to líto," hlesla.
"Já vím..." přikývl a nesměle ji chytl za ruku. Přitiskla se k němu a objala ho.
Ginny nahoře jenom potichu stála se založenýma rukama. "No tak," objal ji Will a setřel jí slzy.
"Vidět tohle..." šeptla.
"Vím, ale není to pěkné?"
Jenom tiše přikývla. "Přestaň," šeptl, otočil si ji k sobě a dal jí pusu. Setřel jí znova slzy. "Nemám rád, když pláčeš."
"Proč?" knikla a otřela si oči.
"Nesluší ti to a nevím, co mám dělat," pousmál se.
Maličko se pousmála. "Většinou stačí, když mě jenom obejmeš a držíš," šeptla. V tom ale úplně zbledla a ztuhla. Koukala někam za jeho rameno. Will se tam skoro bál podívat. Nakonec se ohlédl. Odkašlal si a poodstoupil. Kapitánka si rychle utřela slzy a koukala na generála Brandsoma.
"Do mojí kanceláře, oba. Hned!" řekl jenom a vyšel jako první. Oba sklopili pohledy a pomalu se za ním vydali jako na popravu. To byl ale průšvih!
Došli ke generálovi do kanceláře. Potichu se oba postavili ke stolu. Čekali.
"Co spolu máte! A pravdu, poznám, když lžete!"
Oba se na sebe podívali. "Je to moje žena," povzdechl si Will, "vzali jsme se před nějakou dobou."
Brandsome si s plesknutím složil hlavu do dlaní. "Vy si snad ze mě děláte srandu?" trošku zavrčel.
"Ne, pane," knikla nebojácně Ginny.
"Jste se úplně pomátli na rozumu? Čím jste mysleli?" štěkl a koukl na Willa. "Ok, dobře, kapitáne Ryane, u vás je mi jasné, čím jste myslel, ale kapitán mohla mít trochu rozumu..." zarazil se. "Ne, nemohla, je ženská! Sakra!"
"Jestli...jestli nás musíte rozdělit, pane, půjdu já," hlesla Ginny.
"Jestli vás musím... ne!" křičel, ale nakonec si dal panáka a uklidnil se. "Ne, nerozdělím vás, ale oba mi odpřísáhnete, že tyhle...něžnosti," prskl, "si necháte někam jinam! Za dveře a nikdy ani nikdo vás takhle nenačapá, ano? Jinak budou padat hlavy a s vašima padne i moje."
"Bylo to jenom výjimečně, generále," hlesl Will. Ginny jenom mlčela. Měla dojem, že je chvilku před úplným zhroucením. Nestačilo, že tady měla svoji údajně mrtvou matku, svého tátu a ještě ji a Willa někdo viděl. Nějak toho trošku začínalo být moc. Generála skoro nevnímala.
"Kapitáne!" štěkl Brandsome. Ginny sebou jenom trošku trhla.
"Promiňte, pane?"
"Žádné něžnosti na veřejnosti! Ano?"
"Ano, pane," hlesla sotva slyšitelně.
"Kdo o tom ještě ví?"
"Asi Reedová a Tylor a doktor Calahan. Ginnin...kapitánin táta a jeho žena, moji rodiče a bratr. To by mělo být všechno. Jo a prezident Heys," vyjmenoval Will. "A vy," dodal trošku omluvně.
"Idioti!" ulevil si. "Dobře, tohle jsou jediní lidé, kteří o tom budou vědět... a teď vypadněte, nebo vás zastřelím." Na rozdíl od doktorky Weirové on zbraň nosil.
"Vy to nebudete hlásit?" vydechl Ryan, který se už připravoval na hodně dlouhý kopanec do zadku.
"Prostě vypadněte, ano?"
"Děkujeme, generále," přikývl Will. Rozhodl se mluvit, protože jeho žena evidentně ztratila řeč. Generál jen počkal až vypadnou a pak si dal ještě dva panáky. Věděl, že se k sobě nějak mají, ale tohle teda nečekal. Manželé. Odfrkl si. Musel ale zase uznat, že jejich práci to nijak neovlivnilo. Teda aspoň nijak viditelně. Vedl blázinec!
Chris "prezident" Lincoln si povzdechl: "Liv, jsem na tohle levej."
"Nejsi," mrkla na něj. Poodešla pár kroků.
"Počkej, prosím, neodcházej! Zbláznil jsem se!" Na tohle se zastavila a pomalu otočila. "Copak můžu přemýšlet? Když tě vidím, srdce mi tluče a nemůžu skoro dýchat! Nedokážu vnímat nic jiného... tak prosím poslouchej..."
Doktor Calahan šel zrovna kolem a zarazil se u dveří, když to slyšel. Nenápadně nakoukl. Olivie Reedová pomalu přešla k Lincolnovi a pohladila jej po tváři. "Nechci poslouchat ani nemůžu. Někdo z nás dvou musí mít rozum. Přestože..."
"Přestože, co?" Naklonil se k ní, ale uhnula. "Vím, že nejsem pro tebe jako každý jiný... řekni, že je to pravda a nechám tě jít, když budu muset, jen řekni pravdu a řekni ji nahlas!"
Mikovi spadla brada. Tak ho uhání, kdo ví jak dlouho, a ve skutečnosti jede po tom trpaslíkovi? Ušklíbl se. Neviděl jí do obličeje. Olivie však pokračovala: "Raději neřeknu nic, lhát tobě ani sobě nechci, nech mě jít, zapomeň na mě, stejně zítra se probudíš a vše bude jinak. Ublížit ti nechci, stejně se naše cesty rozdělují. Prosím nech to tak..." Doktor zavrtěl hlavou a odešel.
Po té poslední větě se snažil Chris udržet vážnou tvář. Nakonec se rozesmál. "Bože, co to meleme za sračky?"
Liv se smála s ním. "Lorne musel hulit dobrej matroš, když to psal. Mám pocit, že se u toho rozesměju!"
"Musíme udržet vážnou tvář," hýkl.
"No to nezvládnu, když se budeš šklebit. Pak je tam ta romantická písnička a další děj asi z pěti. Pak ale naše hraní končí tvojí smrtí, pak zpívám a nakonec odejdu za plátno a jakoby se zastřelím... ok, asi se romanticky zbliju."
"Proč to děláme?" zamračil se.
"Protože major Lorne má štěněčí oči a vždy dostane, co chce? A protože to je jeho první scénář?"
"Vypadá to tak," povzdechl si.
"Hele, zítra zkusíme písničky a večer máme s Lornem zkoušku, pokud to nezahrajeme dobře, tak budeme muset s ním zkoušet častěji, takže se snaž, chci to mít za sebou.. jdu večeřet a pak někde odchytit Mika. Chybí mě."
"Utíkej," usmál se a mávl jí.
Olivie se rozeběhla na večeři a pak se vydala hledat toho, po kom její srdce toužilo. Zaklepala u Mika. Vyzval ji dál.
"Ahoj, ukradla jsem v kuchyni buchtu, dáš si?" přišla hned k němu.
"Co kdyby sis zašla normálně ke stolu a vzala si ji jako všichni ostatní?" vzhlédl od stolu.
"Ale," hlesla. "Donesla jsem ji tobě..."
"A Chris taky dostal?" opřel se.
"Cože?" nechápala. "O čem to mluvíš? Donesla jsem ji tobě."
Mike jí slovo od slova odrecitoval, co slyšel v tělocvičně a nezapomněl se u toho značně pitvořit. Chvíli na něj zírala s otevřenou pusou a nevěděla, jestli se začít smát, nebo brečet a nebo uraženě odejít. Nakonec se rozesmála. "Ty žárlíš!" Nafoukl se a založil si ruce. "Si vážně myslíš, že bych takhle mluvila a Chris taky?" smála se dál. "Proboha!" Setřela si slzy od smíchu. "Je to divadlo!"
"Tak proto to znělo, jak byste vyhulili hašiš," odfrkl si a vstal. "Díky," zakousl se do buchty.
"Nevím, co u toho hulil Lorne, ale tohle jsme ani jeden nebyli schopní říct vážně a trénovali jsme to už hodinu," přešla k němu a dala mu pusu. "Chris je typ člověka, který mluví asi takhle: Hele, mám na tebe chuť, vrzneme si ve skladišti?"
Mike se trošku usmál. "Nesedilo mi to ani k jednomu z vás," přikývl a koukl na ni. "Mám na tebe chuť, vrzneme si tady?" snažil se napodobit Lincolna a v koutcích úst mu zacukalo.
Liv se rozesmála a políbila ho. "Ty moje žárlivko..." Dal jí kousnout buchty a pak ji povalil na postel. Dal jí pusu.
"Vidíš ho?" hlesla Ginny další den, když stála v pozorovací místnosti a sledovala své rodiče. Z místnosti pod ní se stal normální pokoj, i když ostře hlídaný. "Je z ní úplně na větvi," koukla na Willa.
"Nedivím se, taky bych byl na větvi, kdyby se tu objevila a já si celou dobu myslel, že je mrtvá."
"Proč jí nevěřím?"
"Možná protože jí nevěří nikdo. Jen tvůj táta."
Trošku se ušklíbla. "Běž za nima," pobídl ji.
"Co? Ne, já..." tvářila se maličko vyděšeně.
"Jdi," zavelel.
"Můžu?" zeptala se, když otevřela dveře.
"Jistě!" usmála se její matka.
"Co děláte?" zajímala se a sedla si k nim.
"Vzpomínáme," začervenala se Marion.
"Více méně," přitakal pan Smith.
"Aha," usmála se Ginny. "Takže nenápadně chcete naznačit, že ruším?"
"Vůbec, chci, abys tu byla s námi," povzdechla si Marion šťastně. Ginny se usmála. "Přemýšlela jsem, že možná jednou bychom zase mohly být rodina," knikla nesměla Marion. Jack i jeho dcera trošku poposedli.
"Možná," připustila potichu Gin.
"Našel sis někoho jiného, že?"
"Mám manželku," přikývl. Kapitánka mlčela.
"Aha, tak to rodina nebudeme, to je jednoduché."
"Marion, já...bylo to dlouho potom..." knikl Jack.
"V pořádku, nic jiného bych nečekala."
"Je mi to líto," hlesl.
"Nevadí" mávla rukou, ale bylo vidět, že jí to štve.
"Promiň," pohladil ji Jack.
Pousmála se a skoro hned změnila téma.
"Musím jít," omluvila se kapitánka asi o hodinu později. "Mám práci," mávla neurčitě rukou.
"Dobře, půjdu s tebou, stavím se na oběd." chytl se toho skoro hned Ginnin táta.
"Přijdete potom ještě?" starala se Marion.
"Ano, já určitě ano, večer," řekl Smith.
"Já se budu snažit," slíbila neurčitě Ginny. Marion seděla a sledovala dveře.
"Pořád je to zajatec, tati," vyčetla svému tátovi kapitánka po cestě do jídelny. "Neřekls jí nic, že ne? Ani nenaznačil?"
"Neboj, neudělala jsem to. Je to ona... ale ..." Ginny se jenom pousmála. Mozek mu naštěstí ještě fungoval. Nabrali si jídlo a pustili se do něj.
Liv Reedová nakoukla do pozorovací místnosti, když tam nikdo nebyl, vydala se za Marion. Vešla dovnitř.
"Opět si jdete popovídat, seržante?" starala se.
"Tak trošku," připustila Liv.
"Tak se posaďte," pousmála se Marion.
Sedla si. "Chci vědět více o Aztécích!" řekla procítěně. "Věříte, že ty rituály vám přinesou štěstí?"
"Nám?" zamrkala Marion. "Jim možná."
"Vám, nám, vždyť je to jedno," mírně se pousmála. "Odpovíte mi?"
"Aztékové na to věří."
"Takže jsou pověrčiví..." pousmála se. "Hodně? Věří na duchy?"
"Ne, od toho jsou rituály, aby je před nimi chránili."
"Umíte Wraithsky? Anticky ano, to je mi jasné, ale Wraithové stále žijí." Vypadalo to, že se snaží na něco přijít.
"Ano, umím, stejně jako Aztékové."
"Děkuji... narazila jsem na určitý spis v Antické databázi."
"Ano?" opáčila.
"Nic zajímavého," mávla ledabyle rukou Reedová. "Trochu Wraithského prokletí... nic víc."
Marion se zamračila. Věděla, kam tím pihatá seržantka míří a proč jí to vykládá. Nakonec neutrálně podotkla: "Na to, ale, slečno, musíte být Wraith..."
"Ano, to je správně... ale někdy," vystala a šla ke dveřím, "na to, abyste byla Wraith, stačí znát jen ten rituál... na druhou stranu, existují věci, o kterých nevíte."
"Nikdo netvrdí, že Aztékové, nebo kdokoliv jiný, ví všechno."
Pousmála se. "Někdy existují dohody, které nezrušíte, stejně jako svůj původ. A pokud vy, věříte v rituály, pak je to pro mě snadnější."
"Nezahrávejte si, seržante, s něčím, čemu nerozumíte!" Marion se trošku zamračila. "Radím vám dobře."
Liv se usmála, dosáhla svého. "Stále jste jedna z nich."
"Žila jsem s nimi přes dvacet let, seržante. Vím o nich spoustu věcí, ale to neznamená, že jsem jedna z nich:"
"Věřte si třeba tomu, že vám věřím... ale mám určité sklony být přehnaně podezřívavá."
"To každý tady."
"Uvažovala jste někdy o tom, že k tomu máme důvod?" ušklíbla se a odešla.
Uplynul skoro týden a Jack Smith poctivě každý den chodil za Marion. Trávili spolu skoro celé dny. Vypadal spokojeně a z každé návštěvy se vracel šťatsný. Jeden večer přinesl nějakou hru a pustili se do hraní.
"Napadlo mě, že bych ti mohl sehnat lepší ubytování."
"To by bylo fajn," pousmála se.
"Nemuseli by na tebe zírat z vrchu, jako bys byla nějaká opička v zoo."
"Chápu to," povzdechla si.
Nabídl jí hrozny. "Jsem rád, že jsi zpátky," pousmál se. Marion chvilku mlčela a pak se rozhlídla se.
"Jsi si jistý?" opáčila.
"Ano, jsem!"
"Být tebou, nebyla bych," pousmála se.
"Proč?"
"Nemuselo by se ti to vyplatit."
Vypadal mírně nechápavě, nakonec se rozhodl to hodit za hlavu. "Jsi na řadě."
"Vím," pousmála se. Jack ani nepostřehl, co se stalo. Marion vzala nůž, který měla od snídaně a Jacka jím bodla do hrudi. Stihla jej bodnout ještě dvakrát, než si nůž vzala a vyšla ze dveří.
Kde podřezala oba strážce, kteří čekali u dveří. Mysleli si, že vychází pan Smith, spletli se. Městem se rozlehl alarm.
"Lékařský tým do..."
"Táta!" vyjekla Ginny v jídelně, když uslyšela hlášení, a rychle vstala ze židle, až ji shodila. Rozeběhla se k pokoji svojí matky. Will to skoro ani nestačil postřehnout, ale běžel za ní. Byl to takový reflex, který si vypěstoval. Kdyby se jí něco stalo. Kapitánka doběhla do místnosti. Vojáky už ošetřovali kolegové, kteří tam přiběhli rychleji, a u jejího táty už taky někdo klečel.
"Kam běžela?" klekla si k jednomu muži, který byl při vědomí.
"Směrem do města," hlesl. Ginny se rozhlídla. Chtěla být u táty a zároveň ji chtěla nejradši zabít.
"Běž," broukl Will, "budu tu."
"Já..."
"Běž!" křikl na ni. Přikývla a rozeběhla se směrem, který ukazoval voják. Podle ní běžela do skladu. Vzali od ní nějaké věci, když ji sem přivedli.
"Chucku, uzavřete prostor brány!" křikla do vysílačky za běhu kapitánka Ryanová. Jenže Chuck mlčel. Zamyslela se nad tím. Marion musela mít hodně času. Změnila směr k bráně. Doběhla před místnost s bránou. Otevřela si a pomalu i se zbraní vešla. Chuck držel ruce nahoře a stál společně s ostatními stranou. Marion byla u konzole.
"Zvedni ruce!" zakřičela Ginny. "A pomalu!!" štěkla.
"Ne," řekla s klidem. "Ale ty odhoď zbraň," namířila Chuckovi na nohu. Ginny vystřelila. Spíš ze vzteku než že by na ni přímo mířila.
"Zbláznila jste se!" zakřičel Lorne. Kapitánka střílela kousek od nich.
"Odhoď tu zbraň!" štěkla Ginny na Marion. "Okamžitě!" Marion se rozesmála a střelila toho, kdo se obořil na její dceru. Kolem majora se udělalo mírné kolečko. Kromě Reedové, která si k němu hned klekla a snažila se ho alespoň provizorně ošetřit. Marion seběhla dolů a kapitánka utíkala za ní.
"Stůj!" štěkla znova. Nemohla se přinutit na ni vystřelit přímo. "Jak se dostaneš pryč, když je brána zavřená?" Marion se ušklíbla a vyhrnula si rukáv. Na ruce měla nějaké zařízení. Nejhorší na tom všem bylo snad to, že skoro nic neříkala. Jednoduše odhodila zbraň a točila se k ní zády. Věděla, že ji Ginny nestřelí do zad, a neozbrojenou. Brána se otevřela, když zařízení zmáčkla. Kapitánka netušila, co dělat. Chytla zbraň pevněji. Párkrát se zhluboka nadechla a vystřelila. Marion mírně sebou při zvuku výstřelu cukla, ale pak pevně vykročila směrem k bráně. Bez jediného otočení prošla. Brána se zavřela. Kapitánka na ni jenom vyděšeně dívala. Pak se rozeběhla zpátky na ošetřovnu. Všichni za ní mírně nechápavě koukali. Pak se prostorem brány nesl výkřik a zaklení majora Lorna, které nebezpečně znělo, že někdo někoho zabije, ale zda bude zabita Reedová nebo Smithová, to se raději nikdo neodvážil hádat. Za chvíli přiběhli zdravotníci.
Ginny doběhla na ošetřovnu. Jejího tátu zrovna někam vezli. Všude bylo „krve jak z vola“.
"Miku!" prodrala se hromadou lidí. "Miku, jak je mu?" vyhrkla.
"Běž z cesty!"
"Miku!"
"Musí na operační sál," odstrčil ji. Pak na ni koukl. "Budu dělat, co můžu," slíbil. Jenom rychle přikývla a po tváři jí stekly slzy. Odvezli ho pryč. Kapitánka si sedla na židli a složila si hlavu do dlaní. Ucítila, že ji někdo vzal kolem ramen. Věděla, že to byl Will. Přitiskla se k němu.
"Ať je v pořádku," vzlykla potichu.
"Bude, neboj, slibuju." Hladil ji po vlasech.
"Co ostatní?"
"Všichni na operačním sále."
"Je to moje vina," šeptla.
"Podívej se na mě!" trošku zavrčel. Zvedla k němu oči. "Není to tvoje vina, jasné? Tys je nebodla!"
"Ale..."
"A dost, jasné?!"
Otřela si oči a přikývla. "Ale kdyby ty stráže byly vevnitř..." hlesla.
"Nech toho!"
"Jsou tam dlouho," hlesla a koukla na hodinky.
"Tys tam byla skoro čtyři hodiny," podotkl. "Když tě postřelili," dodal. "Tvůj táta tam je zatím hodinu."
"Připadá mi to jako věčnost."
"Výborně, tak jdeme dělat něco jiného, oni ti dají vědět!"
"To dají," ozvalo se hned vedle. "Zatím jsem ale svolala radu, pojďte, chci vás na chvíli zabavit," broukla Liv.
"Nepůjdu nikam," zavrtěla hlavou kapitánka.
"Kapitáne, tohle je rozkaz i od generála Bradsoma."
"Byla jste s tím na ošetřovně, seržante?" staral se Ryan.
"Ne pane, nekrvácím, ta krev není moje, je Lornova a teď, za deset minut v zasedačce."
"Nemůžu jít, Wille," chytla ho za ruku, když se vydal za Liv.
"Musíme, stejně teď pro ně nic neuděláš."
"Běž, vypnu vysílačku a zůstanu tady. Nemůžu a nechci odejít a je mi jedno, co se kvůli tomu stane."
"Ne, jdeme."
Zoufale se ohlídla k sálu, než se neochotně vydala za kapitánem. Trochu ji to alespoň rozptýlí, ne úplně, ale rychleji ten čas od konečného verdiktu uteče. Došli do zasedačky. Kapitánka si sedla co nejblíže dveřím. K jejímu překvapení tu bylo dost lidí. McKay, Bradsome, Lorne - který byl poněkud bledší než normálně, Liv, George a ještě pár vyšších velitelů. Bylo jí to vcelku jedno, pořád koukala na hodinky a pod stolem poklepávala nervózně nohou. Všimla si akorát, že Liv vstala a něco mluvila. Neposlouchala ji.
"Než se povedlo Marion utéct," začala Liv. Tohle začalo zajímat i Willa. "Několikrát jsem ji navštívila. Všimla jsem si, že v databázi Antiků, kterou mi laskavě doktor McKay částečně překládá, je několik zmínek o takzvaném Prokletí. Tedy Wraithském prokletí." Odkašlala si. Všichni čekali, co z ní vyleze. "Jde o určitý rituál, kdy na postiženého přiženete něco špatné, taková trochu voodoo záležitost. Spíše jde o určitý rituál, kterému Antici věřili a to hodně. Pokud jsou Aztékové stejně pověrčivý, dalo by se toho využít."
"Jak?" zajímal se generál.
"Šeptanda, generále," hlesl Will.
"Tak nějak," vstal i McKay, "jde o to, že pokud ten rituál provedete v určitém afektu a jste Wraith, bude platit... to je nám více méně asi prd platné, tedy..." koukl na Liv, "pokud by toho byla schopná tady seržantka."
"Seržant asi míří k tomu," začal Lorne, "že o sobě necháme rozšířit nějaké zvěsti, něco, co by nám dalo strategickou výhodu a Aztéky by to postrašilo."
"Takže co navrhujete?" broukl znova generál.
"Vypustíme o sobě nějakou fámu, cokoliv. Může toho být více... třeba vezměme si z historie to, že jsme vyvraždili omylem planetu nějakou nemocí. Cokoliv, že dokážeme mluvit pod vodou, něco ale co se může zakládat na pravdě, ale mohlo by je to vyděsit..."
Ryan se mírně pousmát. "Co kdybychom řekli pravdu?"
"Planetu nemocí se už povedlo vyvraždit," ušklíbla se kapitánka a znova koukla na hodinky. Jinak byla potichu.
"Ne, myslím to tak, co kdybychom vypustili to, že mezi námi žije někdo, kdo ví jak zacházet s Wraithskými kletbami... Vy to víte, seržante, tím jsme si jist." Liv maličko přikývla.
"Přežeňme to, máme doslova na své straně Wraitha," řekl s klidem generál. "Navíc i dceru vrchní vládkyně Aztéků a máme Avalon..."
"Omluvte mě," hlesla kapitánka, která byla bledá jako stěna. Vyskočila na nohy a odběhla. Sevřel se jí žaludek a najednou se jí udělalo strašně špatně.
"Takže jaký je plán?" zajímal se George.
"Kdokoliv vypustí tuhle fámu, máme Avalon a Wraitha a dceru té Aztécké blbky," povzdechl si generál.
"Převlečete se a vypustíte to jako místní v nějaké hospodě. Lorne vám napíše scénář." ušklíbl se Bradsome. "Končím poradu, Reedová a Lorne za mnou."
"Rozkaz, pane!" křikli vojáci. Evan i Olivie se vydali za svým velícím.
Kapitán stál před „panenkami“ a nervózně koukal kolem. Byl sice u málo používaných záchodů, ale nikdo ho nemusel načapat, jak okouní u dámských záchodů. Zpoza rohu vyšla Reedová.
"Hledáte náušnici, pane?" ušklíbla se.
"Svoji ženu," šeptl a trhl hlavou ke dveřím. "Vím, že tam je." povzdechl si a nešťastně tam koukl.
Liv se kolem něj jen protáhla a vydala se za kapitánkou. Vypadalo to skoro jako pozemské záchody. Taky několik kabinek a umyvadla mimo ně. "Kapitáne," zavolala seržantka. "Dostala jsem zprávu od Mika, prý máte vypnutou vysílačku, ale váš otec je mimo nebezpečí."
"Dík," hlesla z jedné kabinky. Ani se jí neulevilo.
"Madam?"
"Hm?"
Liv přešla ke dveřím kabinky a opatrně se opřela o rám. "Není to vaše vina, ano? Nikdo vám to nemá za zlé, ani já, ani váš otec. Lorne a ani ti pobodaní. Jen chci, abyste věděla, že nás teď čekají těžké časy a potřebujeme vás víc než kdy předtím..."




kdy bude další??

Prečítané na druhý deň (aj s preklepmi

Nabudúce môžu urobiť kurz pre vojakov doktori (aspoň sa zapotí aj armáda
....).