Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
přišla na mě jakási krize jménem učení a já nebyla schopná s tím hnout, když mi v hlavě vířily věci jako je: zákon zachování mechanické energie, krevní skupiny a tak 
Každopádně se však jedná o konec uzavírající část, kdy byli Lorne a Woodová půl roku ve virtuální realitě. Na povídku bych ráda navázala pak další, na kterou je náměť, ale chybí ten čas. Takže doufám, že tímto neposílám celé téma do věčných lovišť.
Jinak za korekci děkuju DA
Jedno po druhém
„Jste si jistý, majore?“ starala se desátník Woodová. Nějak nedokázala pochopit, že více jak půlku dovolené věnuje jí. Prvně si myslela, že si z ní dělá srandu, ale pak trval na tom, že s ní doopravdy pojede. Zaveze ji domů, vydrží tam s ní několik dní a pak se rozjede za sestrou. Na zpáteční cestě ji zase vyzvedne. Nejhorší snad na tom všem bylo, že ji doslova postavil před hotovou věc. Choval se jako její manžel a to ji nehorázně vytáčelo.
„Já sliby plním, desátníku, říkejte tomu, jak chcete, ale kdybych si nebyl jistý, tak vás vysadím na první benzínce, ať si zbytek dojdete,“ ušklíbl se. „A námitky typu, že je to zajížďka, neberu,“ zavrtěl hlavou. Pokud tedy nepočítal skoro dva tisíce kilometrů a tři státy, v tom případě by se asi o zajížďku jednalo. A upřímně s rukou na srdci si mohl říct, že den a půl v autě s desátníkem vydrží, když s ní přežil půl roku. Ale nejhorší na tom všem bylo, že ji ani nemohl škádlit. Z auta nemohl utéct... hrdina.
V konečném důsledku to ani nebylo tak strašné, jak si myslel. Cesta do Oregonu se obešla bez obětí na životech. Zastavil u malého domku obloženého dřevem, který stál na kraji města. Působil dojmem srubu. Zahrádku, patřící k domku, ovládl plevel a tráva. Za nízkým plotem na kraji stála zchátralá psí bouda. Zřejmě majitelé zamýšleli koupit psa. Vchodové dveře z tmavého dřeva lákaly ke vstupu.
Major pohlédl na svou společnici a přemýšlel, co by měl udělat. Nakonec si povzdechl a otevřel jí branku. Počkal, až váhavě projde a pak zavřel. Naznačil tím, že není cesty zpět. Slyšel drobný povzdech, a pak se v poledním slunci zaleskly klíče. Odemkla a otevřela dokořán.
„Pojďte dále, omlouvám se, je tu zatuchlý vzduch a kupa prachu,“ řekla a pohodila klíče na nějakou skříňku. Tašku hodila do kouta a otevřela okna. Cítil, jak čistý vzduch prorazil a rozvířil prach. Rozkašlal se a rozhlédl. Všude na nábytku byly bílé přehozy. V celém domě nenašel žádnou květinu.
Miranda sundala několik bílých přehozů a vyklepala je, pak zapojila pojistky. „Potřebuju, abyste mi pomohl, protože pokud to do večera nestihneme, tak nám tu bude pěkná zima.“ S těmito slovy mu do rukou dala pánev a jídlo. Chvíli bojoval s myšlenkou, že jí oním kuchařským nádobím přetáhne po hlavě, aby se vyhnul dalšímu vaření, ale nakonec si to rozmyslel. Blbě se trefí a má na krku vraždu. Ono zbavit se těla se dá docela blbě. Kopat v noci na zahradě se mu nechtělo a do lesa by ji taky neodtáhl. Navíc, jak daleko by ji vůbec musel táhnout? Ne, raději uvaří něco a bude doufat, že se neotráví.
Když se major s desátníkem vraceli po dvou týdnech odpočinku na Atlantis, tak se cítil odpočatě a spokojeně. Týden s desátníkem a s její rodinou nebyl tak děsivý, jak si myslel. Samozřejmě to mělo pár nevýhod. Například to, že její otec byl armádní lékař a on mu už párkrát ležel na stole a znal se s ním. Nevěděl, že ten dobrák Wood je její táta, i když o něm povídala, stejně jako o každém z bratrů.
Týden, který strávil se svou setrou, považoval za dokonalý. Její dva synové opět trochu povyrostli, ale ve skutečnosti se toho moc nezměnilo. Možná zpráva, že je nezvěstný, je vyděsila, ale jinak se doopravdy nic nezměnilo. Strejda Evan se vrátil a vzal oba kluky na fotbal. Jako vždy. Tohle mu toho půl roku doopravdy chybělo.
Teď jen doufal, že se vše vrátí do starých kolejí tak, jak si oba zvykli. Sestaví opět svůj tým, dá je do latě. Pravidelně bude Woodovou pacifikovat, a pak - Wraithové, třeste se!
„Jste si jistý, majore?“ starala se desátník Woodová. Nějak nedokázala pochopit, že více jak půlku dovolené věnuje jí. Prvně si myslela, že si z ní dělá srandu, ale pak trval na tom, že s ní doopravdy pojede. Zaveze ji domů, vydrží tam s ní několik dní a pak se rozjede za sestrou. Na zpáteční cestě ji zase vyzvedne. Nejhorší snad na tom všem bylo, že ji doslova postavil před hotovou věc. Choval se jako její manžel a to ji nehorázně vytáčelo.
„Já sliby plním, desátníku, říkejte tomu, jak chcete, ale kdybych si nebyl jistý, tak vás vysadím na první benzínce, ať si zbytek dojdete,“ ušklíbl se. „A námitky typu, že je to zajížďka, neberu,“ zavrtěl hlavou. Pokud tedy nepočítal skoro dva tisíce kilometrů a tři státy, v tom případě by se asi o zajížďku jednalo. A upřímně s rukou na srdci si mohl říct, že den a půl v autě s desátníkem vydrží, když s ní přežil půl roku. Ale nejhorší na tom všem bylo, že ji ani nemohl škádlit. Z auta nemohl utéct... hrdina.
V konečném důsledku to ani nebylo tak strašné, jak si myslel. Cesta do Oregonu se obešla bez obětí na životech. Zastavil u malého domku obloženého dřevem, který stál na kraji města. Působil dojmem srubu. Zahrádku, patřící k domku, ovládl plevel a tráva. Za nízkým plotem na kraji stála zchátralá psí bouda. Zřejmě majitelé zamýšleli koupit psa. Vchodové dveře z tmavého dřeva lákaly ke vstupu.
Major pohlédl na svou společnici a přemýšlel, co by měl udělat. Nakonec si povzdechl a otevřel jí branku. Počkal, až váhavě projde a pak zavřel. Naznačil tím, že není cesty zpět. Slyšel drobný povzdech, a pak se v poledním slunci zaleskly klíče. Odemkla a otevřela dokořán.
„Pojďte dále, omlouvám se, je tu zatuchlý vzduch a kupa prachu,“ řekla a pohodila klíče na nějakou skříňku. Tašku hodila do kouta a otevřela okna. Cítil, jak čistý vzduch prorazil a rozvířil prach. Rozkašlal se a rozhlédl. Všude na nábytku byly bílé přehozy. V celém domě nenašel žádnou květinu.
Miranda sundala několik bílých přehozů a vyklepala je, pak zapojila pojistky. „Potřebuju, abyste mi pomohl, protože pokud to do večera nestihneme, tak nám tu bude pěkná zima.“ S těmito slovy mu do rukou dala pánev a jídlo. Chvíli bojoval s myšlenkou, že jí oním kuchařským nádobím přetáhne po hlavě, aby se vyhnul dalšímu vaření, ale nakonec si to rozmyslel. Blbě se trefí a má na krku vraždu. Ono zbavit se těla se dá docela blbě. Kopat v noci na zahradě se mu nechtělo a do lesa by ji taky neodtáhl. Navíc, jak daleko by ji vůbec musel táhnout? Ne, raději uvaří něco a bude doufat, že se neotráví.
Když se major s desátníkem vraceli po dvou týdnech odpočinku na Atlantis, tak se cítil odpočatě a spokojeně. Týden s desátníkem a s její rodinou nebyl tak děsivý, jak si myslel. Samozřejmě to mělo pár nevýhod. Například to, že její otec byl armádní lékař a on mu už párkrát ležel na stole a znal se s ním. Nevěděl, že ten dobrák Wood je její táta, i když o něm povídala, stejně jako o každém z bratrů.
Týden, který strávil se svou setrou, považoval za dokonalý. Její dva synové opět trochu povyrostli, ale ve skutečnosti se toho moc nezměnilo. Možná zpráva, že je nezvěstný, je vyděsila, ale jinak se doopravdy nic nezměnilo. Strejda Evan se vrátil a vzal oba kluky na fotbal. Jako vždy. Tohle mu toho půl roku doopravdy chybělo.
Teď jen doufal, že se vše vrátí do starých kolejí tak, jak si oba zvykli. Sestaví opět svůj tým, dá je do latě. Pravidelně bude Woodovou pacifikovat, a pak - Wraithové, třeste se!
a skoro nič som sa nedozvedel. 
- a proto se mi jí bude těžko vzdávat 
