Povídky M&M - 54.část - Avalon, part 3

tak pokračování...projela jsem to rychle, tak případné chyby zkuste ignorovat

Ho, ho, hooo, part 2

"Majore, ale já se fakt bojím. Je to kousek od výbuchu a v půlce chodby nejsou okna. Bude tam nasněženo a zima!" snažila se jej odradit hrdinka Reedová.
Evan Lorne protočil očima: "Dám vám bundu."
"Fajn," přikývla a zabalila se do nabízeného kusu oděvu. Pak neochotně vyrazila za majorem, podělaná až za ušima.
"No tak, seržante."
"No joooo..." houkla a snažila se s ním srovnat krok. Nakonec se jí to povedlo, ale přesto se klepala zimou. Major měl podobný problém. Venku lítal sníh a on si to tu vykračoval v tenké mikině a tričku. "Mám dojem, že tu mrzne úplně všechno."
Olivii Reedové se majora zželelo: "Jo a vy taky, vemte si tu bundu, nechci, abyste nachladl," dávala mu ji zpět, i když se třásla. Ona mikinu pod bundou neměla, ale to nemusel vědět.
"Seržante,“ začal se bránit, „jsem gentleman."
"Ale mrznoucí," připomněla mu. Zamířila do jedné místnosti, která byla chladná a bez oken. "A jsme tu, nic tu není, jen pár páček..."
"Tak je jdem prozkoumat, ne?"
"Nemyslím si, že...aaaaaa! Pane bože! To je ledový!"
"Ups," hlesl major a stáhl ruku z jednoho z knoflíků.
"Co jste udělal?" zeptala se.
"Jen jsem zmáčkl tenhle..."
"Nešahejte na něj!" vyjekla a hnala se k němu. Byla od hlavy až k patě mokrá a třásla se. "No, prozkoumávejte si to tu, jak chcete... pšík... ale já jdu do deky."
"No dobrá, jak chcete."
"Majore, mrzne tu a jsme od hlavy až k patě mokrá... ledová voda! Pšík... sakra! Nebudu tu mrznout, to je akorát na zápal plic!" otočila se na patě a šla zpět. Tam se topilo. Lorne se dal do šťourání. Našel samé super vymoženosti. Kromě studené vody, tam byl ještě horký vzduch a několik méně lichotivých záležitostí na mučení. Ale bylo to cool! Musel jí to říct! Jenže když ji viděl, jak se klepe v dekách, tak přemýšlel, jestli ho nezabije. Nakonec to riskl.
"To je super, podívám se tam později, ano?" vysmlouvala a vystrčila z peřin jen nos. "A pokud nemáte nápad, jak sem dostat ten teplý vzduch, tak pojďte sem. Je to stejně vaše vina!"
Snažil se moc netetelit radostí. Skočil k ní. Okamžitě přes něj přehodila deku a přitiskla se. Hřál, ale málo. Zato ona byla studená jak led. Evanovi naskočila husí kůže.
"Počkejte," houkl a sundal si alespoň mikinu. "Proboha, jste jak kus ledu," přitáhl si ji a zkoušel ji zahřát. "Mám takový ... hm ... hloupý dotaz... vy jste nahá?!"
"Poznal jste to?"
"Jistě, podle počtu oblečení, co se tu suší," přikývl. "A když vám třu záda, tak na sobě v těch místech máte jen kůži...ne, že by kosti nebyly sexy, ale kůži si nesvlíkejte."
"Provedu, pane," zadrkotala zubama.
"No ták, to se musím svléct taky, aby vás to zahřálo?" zabručel. Studila.
"Už to tak vypadá."
"Pf!" vypadlo z něj. Pak teda pokračoval v neplánovaném striptýzu. Přece jenom nehrozilo, že je tu jen tak někdo objeví a pokud doopravdy umřou, čemuž nevěřil, tak ať je to s ženou v náručí. Přitiskl se k ní. Po chvíli se přestávala alespoň trošku třepat. Což mu vyhovovalo.
"Lepší?" staral se.
"Mnohem," houkla a koukla na něj. Hned zrudla.
"Co?" staral se.
"Nííííííc," zazubila se a pohladila ho po ruce. Dělal, že si toho nevšiml. Povzdechla si. Jasně, nesmí zapomínat na to, co řekl na ošetřovně. Major, rovná se zakázané ovoce. Měla tu raději skončit s Tylorem.
"Asi mi je pořád zima," oklepala se. Přitiskl se k ní blíž. Povzdechla si. "Jsou Vánoce a jediné, co tu je zábavného, je to, že s vámi ležím v posteli."
"Můžu vás začít lechtat."
"Hm, to je nabídka teda..." broukla a chtěla se přetočit na druhý bok. Ale nechtěl jí pustit.
"No ták, nebuďte uražená."
"Nejsem, jen jsem se těšila na dárky, zábavu, která bude po večeři. Nic víc."
"Užijeme si to zítra, jak nás najdou."
"Ale zítra mě zase budete ignorovat. No ták, oba vím, že jsou to moje poslední Vánoce na Atlantis. Snižují se stavy, nemáte jediný důvod mě tu chtít..."
"Ale já vás tu chci," zahučel.
"Proč?"
"A proč ne?" broukl.
"Seržantka Samuelsová je průbojnější..."
"Ta to na mě zkoušela ve skladu," protočil očima a pohodlněji se uvelebil.
Olivie si odkašlala, "já to na vás taky zkoušela."
"Ale ne ve skladu," uchechtl se.
"Pravda," přikývla, "ale vy jste mě nabaloval," zazubila se. "A vidíte, jak jsem to zvládla! Jste se mnou tady... sám...."
"Takže to vy!" rozesmál se.
Koukla na něj a pak se rozesmála. "No tak jistě, já se tu schválně nechala s váma zavřít a stoupla si pod tu ledovou vodu, jen abych byla s vámi pod peřinou."
"A ne?!" rozesmál se. "Myslel jsem, že jste originální."
"Oh, ale jistě, že ano," smála se. "Ono... sklad je pro suchary, já jedu ve velkém. Když už, tak ať to stojí za to. Pár sucharů, chlap a studená voda!" Lorne se jenom usmál."Ale přiznejte to, jste tu rád se mnou, nikoho lepšího byste si tu nepřál!"
"Máte celkem pravdu," váhavě přiznal. Koukla na něj překvapeně. Vypadal jako štěňátko. Kdyby měla kostičku, tak mu ji snad i dá. Lorne se jenom trošku pousmál.
"Veselé Vánoce," řekla po chvíli ticha Liv a dala mu pusu na tvář. "Můžu si to dovolit, když už Santa dává dárky."
"Pravda," pousmál se.
"Až nás najdou," začala, "tak si dám teplu koupel, čokoládu a rozbalím dárky, co jsem dostala... minimálně jeden tam bude."
"Ano? Od koho?" zajímal se.
"Od Tylora, každoročně si dáváme hovadiny," vyprskla smíchy. "Minule mi dal kuchařskou zástěru s lístečkem, že chce buchtu."
"A dostal?" rozesmál se.
"Jo, strávila jsem nad ní půl dne a nadávání... nemám ráda pečení."
"Co se o vás ještě nedozvím."
"Co byste chtěl vědět?" pozvedla obočí. "Nerada o soukromí mluvím, ale vzhledem k tomu, že s vámi nahá ležím pod dekou, tak už je to stejně jedno ne?"
"V podstatě," přikývl. "Nerad se vyptávám."
"Hm, jsem adoptovaná. Svoji nevlastní sestru zbožňuju a jsem zapálená do wraithštiny... a vyznávám kult majora Lorna. To je asi vše důležité."
"Kult...prosím?" odkašlal si.
"Jen s doktorkama rozebírám, jak jste dokonalý, nic důležitého. Víte jak, nikdo s vámi nebyl, ale všichni věří, že jste na ženský."
"No a snad nejsem?"
"O tom nic nevím, usnul jste moc brzo."
"Jsem byl unavený," broukl.
"Ale teď nejste..." zašeptala.
"To nemůžete vědět," broukl.
"Proč jednou nemůžete být sobecký parchant a nemyslet na svoji pověst?!" vybouchla z ničeho nic. Ten chlap byl nemožný! Horší než nemožný! Štval ji!
"Nemyslím na svoji pověst," broukl. "Nevím, co tím myslíte."
Začala mu tedy vyprávět, co o něm koluje za drby. Že si vždy hledí, aby na něj nebylo jediné špatné slovo. Že jej někteří dokonce považují snad i za boha. Nikdo proti němu nemá špatné slovo... vypadá spíše jako mytická postava, než žijící.
Jenom se maličko usmíval. "Máte vůbec nějaký osobní život? Přítelkyni? Zálibu? Cokoliv!"
Chvíli váhal, než přiznal: "Jsem ženatý.“
Zarazila se a nevěřícně na něj koukala. "Pane bože!"
"No..." pokrčil rameny.
"Já... omlouvám se, kdybych to věděla," hlesla a trošku se odtáhla.
"Ale dlouho už nebudu," dodal.
"Co se stalo?" starala se a nějak se mezi ně snažila nenápadně dostat deku. Tohle bylo fakt čím dál tím lepší. Pokud přežijí, tak si půjde vystřelit mozek z hlavy.
"Jiná galaxie?" Nechápavě ho sledovala. Tohle musí vysvětlit. "No každý žijeme v jiné galaxii. Vídat se jednou za uherský rok nestačí."
"Aha... je... je pěkná?"
"Je, jinak bych s ní nebyl skoro deset let," broukl.
"Já... omlouvám se, vážně, kdybych to věděla, tak... pane bože!" Půjde se zastřelit. Vždyť mu musela připadat vadně. Pokaždé když měla narážku, tak si o ní musel myslet... To bylo příšerný.
"Nic se neděje," přikývl. Promnula si obličej. Nakonec se poodtáhla ještě dál, přestože jí akorát zase začalo být zase chladno. Tohle byla rána pod pás. A celou dobu si myslela, že by se mu snad mohla i líbit.
"No tak, bude vám zase zima," broukl Lorne.
"Proč jste mi to alespoň nějak nenaznačil," hlesla. "Nechala bych toho." Žbleptala. "Jasně, není to vhodné, abych vás tady... sváděla, ale kdo to nedělá? Stačilo jen říct tohle a nechala bych toho!"
"Vždyť se nic nestalo," zahučel.
"Jo...vlastně se nic nestalo." Snažila se znít lhostejně. Stalo se úplně všechno. Připadala si tak neskutečně hloupě, trapně a unaveně. Myslela, že tyhle Vánoce budou dobré. Stály za prd jako každé." Lorne si jenom povzdechl. "Zapomeňte na to, nemám ráda Vánoce."
"Aha," zahučel. Sedla si a zabalila se do deky. Lorne se ocitl na chladu, což se mu nelíbilo. "No tak...kam jste se odsunula?" zahučel.
"Jste ženatý, nehodí se, abych se k vám tiskla," nafoukla se.
"Ale major a seržant vám nevadí?"
"Ne, to je něco jiného. Vůbec tomu nerozumíte."
"Jistě," přikývl.
"Major a seržant je v pořádku. Neříkejte, že chodíte do skladu doopravdy kontrolovat," koukla na něj vyděšeně. Jasně, že se chodilo doopravdy kontrolovat do skladů, ale někdy to byla jen záminka, kterou takový Tylor využíval pravidelně.
"Ne, major a seržant není v pořádku," zahučel.
"Co na tom není v přádku?" obořila se na něj. "Kromě věku..."
"Všechno!" nafoukl se.
"No tak...a kapitáni můžou!" vyjekla a pak zalapala po dechu. Tak tohle říct neměla.
"Ale ale..." začal se starat.
"Ups, stejně tu umřeme," prohlásila spokojeně. "A víte, že mi to ani nevadí?"
"Ne, dopovězte to." Sedl si pohodlněji. Že by drby nelhaly.
"Takže, až tu umřeme, tak vás tu najdou do půl těla nahého a mě... no jéje. Víte, jaké drby teprve budou kolovat na vaši mrtvolku?"
"Já chci vědět o těch dvou," zahučel. "Moje mrtvola mě nezajímá."
"Já vám ale o nich nic povídat nebudu!" nafoukla se. "Nedonutíte mě, i kdybyste tu tancoval!"
"No to taky nehodlám."
"Fajn..." Otočila se k oknu a koukala na sníh. "Proč jste na Atlantis, když máte doma ženu? Tady nikdo není ženatý."
"Ale jo...jsou," broukl.
"Proč tu jste vy? Já jsem tu třeba kvůli většímu výdělku..."
"Já tu jsem kvůli příležitosti," zahučel. Nechápavě na něj koukla. Příležitost? Jaká? Nechat se zabít? Jenom pokrčil rameny.
"Máte vůbec děti?"
"Ne."
"Nemůžete, nebo jste nechtěl?"
"Já chtěl, žena nechtěla," pokrčil rameny, jako by mu to bylo jedno, ale ve skutečnosti to vypadalo jinak.
"To je mi líto... ale někdy je lepší nemít, než ho pak dát pryč." Jenom znova pokrčil rameny. Nakonec do něj šťouchla. "Nebuďte takový suchar! Nudím se!"
"Tak spěte," zahučel.
"Ona nechává vás, nebo vy ji?"
"Já ji a ona mě."
Chvíli mlčela a seděla. Nudila se. Potřebovala něco dělat, jinak pak pořád myslela na Vánoce, a jak přišla o jídlo a zábavu a dárky a Tylora převlečeného za soba.
"Pojďme něco dělat," zabručela. "Cokoliv! A já vám pak dohodím nějakého pěkného desátníka, když nad seržanty ohrnujete nos.... i když po nich vyjíždíte."
"Nechte toho, seržante," broukl.
"Posledních pár měsíců nejste v pohodě. Váš tým to štve a jsou nervní. Mají teorii a dokonce jsem se na jejím vymýšlení podílela," nafoukla se.
"Ano, a jakou?"
"Že...hm.... měli pro vás Vánoční dárek...."
"Jaký?" zahučel.
"Hm... no souvisí to s jejich teorií..."Odkašlala si. "Je to prý nafukovací..."
"Aha," zabručel.
"Jsou alespoň blízko?" Jenom zavrtěl hlavou. Nebavilo ho, jak do něho všichni ryli. "Tak co se děje?" přisedla si k němu. Vybídla jej úsměvem. Pokud byl major nějaký rozhozený, pak to pocítil doopravdy každý. Dokázal být totiž pěkný hajzlík. "No ták, mě to můžete říct," pousmála se a podala mu jednu z posledních tyčinek.
"Neděje se nic. Jenom pořád lidi nedokážou pochopit, že ne každý potřebuje mít sklad jako záminku a být tam třikrát týdně."
"No booože, do mě taky ryjí a? Kašlete na ně a něco si vymyslete," mávla rukou. "Kvůli jednomu skladu," uchechtla se. "Tak přijměte nabídky a kontrolujte zásoby... doopravdy," uchechtla se. "Pak vám dají časem všichni pokoj."
"Možná," broukl
"Kromě mě," zazubila se. "Já si pokoj nedám, protože mě nezajímá, že vám to nepřijde vhodné... stačí jedna nějaká oslava a změníte názor." Vyhrála, mírně se pousmál. "Navíc... má to tu jednu výhodu... můžete mě dát do hlášení..."
"Taky fakt," přikývl.
"V tom případě..." zahučela a přitáhla si ho. Chvíli váhala a nakonec ho políbila. Polibek jí nesměle vrátil. Stale si myslel o tomhle svoje... jenže taky Reedová byla Reedová. Trošku se odtáhla. "Stále si o tom myslím, že je to nevhodné!" nafoukl se a pak si jí přitáhl zpět. Znova ji políbil.

"Chceš vidět dárečky?" staral se kapitán Ryan, když se ráno probudil. Celou noc prospal na židli.
"Co tam děláš?" knikla Ginny.
"Spal jsem," zazubil se a prokřupnul si páteř. Ozval se docela nechutný zvuk.
"A proč...neusínal si se mnou?" broukla.
"Jistě, ale pak jsem si raději sedl sem... vím, jak sem každý může přijít," pokrčil rameny. "Počkám si, až se uzdravíš," mrkl na ni.
"Já pro tebe nic nemám," hlesla. "Neměla jsem kdy..."
"V pořádku," dal jí pusu. "Já taky nic velkého nemám, ale pár dárečků se tu nahromadilo."
Nakoukla přes postel."Jééé!" vyjekla.
"Podíváš se?" staral se. Byl taky zvědavý, co dostala.
"Určitě!" přikývla a dřepla si k nim. Začala trhat papír. Jeden byl od Tylora. Jak už říkal Will, byl poněkud nevhodného charakteru."Vyzkoušíme později," mávla nad dárkem rukou a vrhla se na další. Doslova nadšeně ji pozoroval, jak škube papír z jeho dárku. Moc se nepřetrhl, ale tohle bylo jediné, co jej napadlo. Ginny jenom nadšeně vyjekla. Měla tam plyšáka. Naprosto dokonalého.
"Ne, že budeš jednou krást plyšáky dětem!"
"No i kdyby!" rozesmála se a koukala na plyšového psíka.
"Tvůj je ošuntělý, potřebuješ nového," pokrčil rameny. A koukal na poslední ze dvou dárků. "No ták! Rozbal je!"Jenom se usmála a dala se do toho. Jedno bylo cukroví, které na Atlantis tajně pekla doktorka Davisová a druhý byl dřevený vyřezávaný koník. Podle všeho šlo o ruční práci, která sice nebyla dokonalá, ale těžítko bude pěkný.
"Nádherné," pousmála se.
"Není tam, od koho to je?"
Otočila papír ze všech stran, dokonce ho i protřepala. Pak pokrčila rameny.
"Nevypadlo nic?"
"Hm... Reedová? Nebo máš nějakou kamarádku, o které nevím."
"Nebo kamaráda..." koukla na něho.
"Toho nemáš, jediného koho tu máš, jsem já, Tylor a... a možná Reedová. Nevím, jak spolu vycházíte."
"Seš si tak jistý?" usmívala se.
"Naprosto," zazubil se.
Jenom přikývla a usmála se."Asi to bude od Reedové."
"Až se tu objeví, tak se jí zeptáme, ano?" mrkl na ni.
"Dobře," uvelebila se spokojeně. "Pojď blíž." Zazubil se a skočil k ní. Začal jí ujídat cukroví. "Hej! Moment! To nebylo kvůli tomu!!!" vyjekla. "Nejez mi to! Jsem postřelená! Musím papat! Hodně! Podívej, jak mi lezou kosti!" Snažila se mu je vzít.
"Jasně...." zabručel a plnou pusou. "Musíš ji pochválit, je to dobré."
"Ale já chci taky!" Sápala se po krabičce. Dovolil jí vzít jen jeden a pak se vrhl zase na krabičku. "Wille! Podle zákona je půlka moje!"
"Jo, ale znáš pojem znárodnění?!"
"Ale to neplatí!"
"Jsem větší, silnější a dokonalejší..." spokojeně se ládoval.
"Wille! Ještě jeden!"
Jenom jí dal jeden kousek do pusy. "Skočím pro snídani ano? A seženu sem tým... ať máme ještě "společnou" oslavu."
"Může být," pousmála se a dala mu pusu. Rozeběhl se pryč a za chvíli se vrátil s velkou snídaní a Tylorem. "A kde máš zbytek?" starala se a nechala se obejmout od Tylora.
"Reedovou nemůžu najít, Tylor za ní už byl ráno, ale v pokoji nebyla."
"No tak neměl by ji někdo hledat?"
"Už jsem to ohlásil. Jen jsem se na vás přišel podívat," zazubil se George. "A podívat se, co máte. Lorne je taky pohřešovaný a jeho naposledy viděli v té uzavřené části."
"No tak je to jasné!" rozesmála se.
Ryan si povzdechl. "A má někdo tušení, jak se tam dostanem?"
"Oknem?" broukla Ginny. "Je to zapečetěné, ne?"
"Jo, ale venku je zima, všechno je namrzlé."
"No tak se oblečete."
"Jo ták, myslíš, že jumperem? Jsem se lekl, že chceš, aby oni lezli venku."
"No...chtěla jsem," pokrčila rameny.
"Venku je zima, konstrukce je namrzlá, nemají vybavení, uklouznou a zabijou se. Malá věž je sice malá, ale má dvacet pater a my uzavřeli vrchní."
"Chm..." broukla.
"Zkoušeli jsme je volat vysílačkou, ale co vím tak Reedová odmítá nosit o volnu vysílačku... pravidelně ji "zapomíná" a Lorne... kdo ví. Budeme muset vymyslet způsob, jak je bezpečně dostat ven, pokud tam doopravdy jsou."
"No tak...byl tam výbuch, ne? Tak tam musí být nějaká díra někde?"
Tylor vypadal, že přemýšlí. "Bouchlo to v třetím podlaží vevnitř. Částečně uzavřená laboratoř. Vymlácené okna v celé chodbě. Díra...docela malá, nepostavil bych se v ní a na šířku... nic moc. Antická slitina je silná, ale výbuch byl tak na špatném místě, že se museli uzavřít i další čtyři patra."
"No tak máme i vojandy...ty se tam protáhnou," broukla.
"Dobře, seržanta dostaneme ven, ale co Lorna? Půjdu to probrat s generálem. Někdo musí udržet jumper na místě."
"No tak...poletím já," broukla kapitánka. "Je to jenom sezení na místě."
"Ne, ty zůstaneš tady!" nafoukl se Ryan. "Tylore, vyřešte to. Ti dva stejně mají nějakou zábavu, třeba hrají karty. Lorne u sebe vždy nosí balíček karet."
"Jdu na to, šéfe," odběhl.
"Tak to bychom měli, kde je to cukroví?" staral se kapitán Ryan hned, jak poručík Tylor odešel.
"Snězené," broukla.
"Cccc, zatím, co tu řeším důležité věci, tak jsi to snědla!" vyknikl vyděšeně.
"Jo," usmála se.
"To bylo podlé!"
"Strategické."
"Že tě praštím plyšákem!?"
"Pozor abys nedostal dřevěným koníkem mezi oči..."
"To by bylo nečestné a nesportovní!" vyjekl.
Ginny ho jenom políbila. A hoodně dlouze.
"Hm a tohle taky." A praštil ji plyšovým psem.
"Au," fňukla.
"Nekňuč," pohladil ji. "Nebolelo to a lehni si. Posuň se." Nasoukal se zase k ní.
Přitiskla se k němu. "Už se tu nudím," povzdechla si.
"Tak si něco zahrajeme," pohladil ji a vytáhl nějakou hru, co někde štípl. Měli tu hodně her, už jen kvůli tomu, že lidé se občas ve městě nudili, tak si většinu vyrobili.
"To už mě taky nebaví," povzdechla si. "Už je to měsíc."
"Zranění se jen tak nevyléčí, ale za chvíli budeš moc z ošetřovny," pohladil ji. "Uvidíš." Taky ho to nebavilo. Pořád byla na ošetřovně.
"Ale už je to skoro dobré, nechápu, proč jsme nemohli být u jednoho z nás aspoň na Vánoce," hlesla.
"Carson," pokrčil rameny.
"Jo," povzdechla si. Políbil ji a do ruky strčil plyšáka. To ji na nějakou dobu musí vystačit. Pak si bude muset promluvit s Carsonem, i když moc dobře věděl, co mu řekne. Ginny pravděpodobně nudou sní polštář a pak nebude mít na čem ležet.

"Pitomý slunkoooo!" zakňučela po ránu Reedová. Okna měla na západ a na tohle buzení nebyla zvyklá.
"No co...?" broukl Lorne.
"Mám okna na západ, tohle je na východ," zakňučela a zavrtala se pod peřinu.
"Já jsem zvyklý."
"Jste ranní ptáče..." Vykoukla na něj jedním okem. "Ale to nic nemění na situaci, že ty suchary mi lezou krkem a z tyčinek je mi na zvracení."
"Proto jsou tady."
"Umřeme z nich, copak to nechápete. Zblázníme se z toho, jak jsou nechutné..." Kdyby měl na sobě bundu, tak s ním třese.
"Jsme tu jenom dva dny."
"Jenom a už mi tu šplouchá na maják... suchar, nebo tyčinku?" starala se a vstala.
"Suchar, dík," broukl. Donesla mu ho až pod nos. Pak zase zalezla.
"Co myslíte, že jste dostal k Vánocům?"
"Fusky, zase."
"Co bych za ně dala," zazubila se. "Ale zrovna teď byste jedny potřeboval..."
Lorne tam koukl a uviděl díru."Pravda:"
"Ale jestli si myslíte, že mi je pak donesete na zalátání, tak na to zapomeňte..."
"Zrovna jsem myslel na vydírání. Neprásknu vás, že jste po mě vyjela, když mi spravíte ponožky," zazubil se.
"Hm... pravda, ale já alespoň vím, kde mám kalhoty."
"Já si na svých sedím."
Koukla pod deku a zazubila se. "No jo, máte pravdu." Jenom přikývl a usmál se. Jenom se zašklebila, když jedla suchar. Bože! Co by dala za zmrzlinu, oříšky, čokoládu. "Jsem závislá na čokoládě a kávě," zakňučela.
"To je smutné," uchechtl se.
"Mpf!" Natáhla se pro věci a kontrolovala, jestli jsou suché. Pak se oblíkla. "Chci se znovu podívat na tu konzoli."
"Jak je libo, slečno.“
"Stále si myslíte něco o tom, že to bylo nevhodné?"
Opět se objevili v simulaci wraithské lodi. Tentokrát byly nápisy snad všude. Lorne chvíli litoval, že se nic neučil ani jedním jazykem.
"Myslím si, že..." broukl, ale pak zmlkl.
"Že?" starala se. Kývla na něj, ať jde za ní.
"Myslím si pořád, že to není dobré."
"V pořádku," kývla. "Podívejte, jsme v hlavní komnatě královny. Jsou tu čtyři vchody. Něco jako sever, jih, západ a východ." Ukazovala. "Můžu projít jakoukoliv cestou. Zkusím najít vězení. To by mohlo pomoci. Když si budete pamatovat cestu ven..." Pousmála se. "Mimochodem, na to, že si myslíte, že to není dobré, tak včera v noci bych přísahala, že jste si myslel něco jiného."
"Včera to bylo skvělé, ale..."
"V pohodě," pokrčila rameny. "Takže... vězení... hm, podívejte, cely jsou více méně organické. Všichni Wraithové jsou v lodi jakoby spojení. Je tam něco... když chtějí vidí to, co ostatní... je tu ještě něco jiného..." hlesla a začala se přehrabovat v záznamech. Vypadala zmatená. Ve skutečnosti se snažila najít něco a zabavit se.
"Vy na to přijdete."
"Hm," zabručela a projížděla po chodbách. "To nemá cenu." Vypnula záznam. "Nic tam není."
"Škoda,“ řekl a myslel to vážně. Škoda to doopravdy byla, protože by se to hodilo v boji proti nim.
"Taky si myslím, že to není správné," pokračovala.
"Ale..."
Jenom pokrčila rameny. Najednou slyšeli nějakou ránu. Rychle vytáhli zbraně.
"Je tu někdoooo?!" ozvalo se.
"Tylore?!" křikla Reedová.
"Jo, Reedová!" křikl George.
"Pojď jsem! Tohle musíš vidět!"
"O tom nepochybuju," zabručel.
"Pohni zadkem!"
"Reedová," zavrčel Lorne, "je váš nadřízený."
"To vy taky a?"
"Pravda," přikývl.
"Co vy dva tu sakra děláte?" zaznělo a místnost vyplnil poručík George Tylor. "Kromě toho, že spíte v dekách, jíte... bože! Fuj! Tak tohle jsem měl jednou a strávil jsem den na ošetřovně."
"My to jedli celou dobu!" nafoukla se Liv.
"Smutné Vánoce.“
"Ještě jednou řekne někdo slovo Vánoce, tak zastřelím majora! Jasné?!" štěkla. "První dobré Vánoce a já o ně přišla!"
"Tak si je oslavíš zpožděně."
"Hm... podívej," ukázala mu projekci. "Hustý, co?"
"Jo, ale jdeme ano?" zatahal ji za bundu.
"Ještě jsem to všechno neprohlídla... Je tu tolik informací. Je tu i zkrácený wraithský slovník. Zvukové nahrávky! Nikdy jsme jejich řeč neslyšeli..."
"Seržante," začal Lorne. "Jdeme. Najdeme to jinde."
"Anebo se zkusíme k tomuhle dostat jinak," broukl George.
"Nemůžeme jen tak..." koukla na majora. Jistě, jak jinak. Ještě chvíli a pravděpodobně ji omráčí on, nebo Tylor. Jenom si povzdechla. "Kudy se dostaneme ven?"
"Za mnou, slečno," mávl na ni. "Pane." Reedová šla se sklopenou hlavou a okolí ignorovala. Právě jí sebrali hračku, která by ji zaměstnala na celý život. Prolezli sutinami a vylezli skoro u jumperu.
"Bože, je tu zima!" vyjekla Olivie a rychle si dopnula bundu až ke krku.
"Tak musíte víc jíst, abyste vyrostla," ušklíbl se Lorne.
"Od vás to sedí, majore," přidal svou do mlýna Tylor. Dva metry jsou dva metry. Pomalu vlezli do jumperu.
"Víte," začal seržant z majorova týmu, "po dvou dnech nám bylo divné, že chybíte. Prvně jsme prověřili vaše pokoje, pak skladiště..."
"Nebyli jsme tam," zahučel Lorne.
"Ne, tak nám odpadla naše teorie a museli jsme vás začít hledat."
"Jste si pospíšili.
"Přemýšleli jsme... a došli jsme k názoru, že tohle je jediné místo, kde můžete být. Kuchař říkal, že vám seržant nesla večeři a McKay zase žbleptal, že vás upozorňoval na to, že to za deset minut uzavírá."
"No to jsem nějak přeslechl."
"Asi jo..." přikývl George a koukl na Olivii, která si hrála s gumičkou.
"Tak pojďte!" pobídl je George. "Dostanete večeři."
"Jděte sami, ano? Půjdu se vyspat," mávla rukou Liv.
"Sama?" uchechtl se George.
Jen pokrčila rameny. "Chce se někdo z vás snad přidat?" koukla na poručíka a majora.
"S radostí," usmál se George.
"Fajn, tak pojď," pak se zarazila, když si všimla majorova pohledu. "Nebo víš co, kašli na to. Někteří z nás by si to mohli přebrat jinak, než to ve skutečnosti bude a nechci ti přidělat problémy."
"Nebudeš...jdeme jíst."
Kývla. "Dobrou noc," kývla na oba.
"Dobrou," broukli oba.
"Co s ní je?" nechápal George.
"Nemám nejmenší tušení..." Ve skutečnosti věděl až moc dobře.

[Aiwendill]

Ach jo... chudak Lorne...

Ale inak velmi pekna cast...

vynikající díl

Vľmi dobrá časť. Napriek málo "akčnému" deju som sa dobre bavil.
Pekne (aj keď s chybami) popísaný príbeh.

Ahojte, další povídka asi tento týden nebude jsem sklerotik a zapomněla jsem na to O:) ale příští týden snad bude všechny nadávky směrem ke mě

[Aiwendill]

Kde nic tu nic...

Mooony

[Aiwendill]

Kde Mooony? Nikde Mooony...

Mooony povídku už poslala měla zpoždění a příští týden jede pryč...

[Aiwendill]

takže po tejto časti (ktorá dúfajme výjde už čoskoro) sa dlhý čas nedočkáme ďalších kapitol?

tak povídka je opravená, ale ještě si musím rozmyslet, jestli tam kousek nedopíšu ...ale zítra ji tu tak jako tak hodím

Kľudne dopisuj (nech je toho viac, viac a oveľa viac ).

je toho 14 stran zatím ...

tak včera to nějak nevyšlo ...takže dneska

Duše bez těla

"Kapitáne, můžu s vámi na chvíli mluvit?" ozvalo se za Ginny Smithovou, která se vybavovala s Chuckem u brány.
"Jo...určitě." Bylo jí naznačeno, že má jít kousek bokem.
"Nevím, jestli vám major Lorne říkal," spustila pihatá seržantka, "že když jsme byli o Vánocích... hm... uvězněni v malé věži, kde došlo k výbuchu, tak jsme v jedné místnosti narazili na takový antický „sklad“ všeho o Wraithech."
"Aha...a?" broukla.
"Jednalo se i částečně o jakousi holografickou místnost. Na celé Atlantis jsou jen dvě. Jedna je uzavřená a druhá by měla být někde v nepoužívané části... no... a... potřebuju někoho, kdo umí Anticky, jinak bych tam zašla sama."
"A tu druhou máme?"
"V nepoužívané části, madam, jak už jsme říkala."
"Takže...je k ní přístup?"
"Je, moc dobře si pamatuju, kde leží. Nebude problém se k ní dostat. Poblíž by mělo být... hm nějaké důležité místo a pak jen laboratoře."
"No dobře...tak kdy?"
"Nejlépe hned..." zasvítily jí očička. "Nemůžu kvůli tomu pořádně spát!"
"No...tak jo no," pokrčila rameny. Stejně nic neměla pořád dělat a byla mimo službu.
"Fajn, počítala jsem s vámi, už jsem řekla Tylorovi, že kdybychom se do večeře nevrátily, tak nás tam má hledat." Postavila ji před hotovou věc. Jediného, čeho se bála, bylo, že ji kapitán zabije, až zjistí, na co ji doopravdy potřebuje.
"Ehm...my se můžeme nevrátit?" maličko znervózněla. Nestála o další úraz a chtěla se dožít prvního Silvestra na Atlantis.
"Klid, je to bezpečné," zazubila se Olivie a pomalu vyrazila. Doufala, že ji černovlasá kapitánka následuje. Když se po dvě stě metrech otočila, tak to tak doopravdy bylo. Vedla ji do, pro Ginny neznámých, odlehlých míst. Evidentně tu však nebyla poprvé. Kapitán nabývala dojmu, že kdyby ji nepotřebovala k antickému překladu, tak jí o tom ani neřekne. Po chvilce ztratila úplně přehled. Nakonec se zastavily na nějakém odlehlém místě. Liv se bezděčně ošila.
"Vždy, když tu jsem, mám pocit, jako by mě někdo sledoval," oklepala se. Ginny se rozhlédla kolem. Po zádech jí běhal mráz.
"No...hm...jo."
"No to je jedno, ukážu vám, co jsem našla." Otevřela dveře do prázdné místnosti, kde jediné, co se tam nacházelo byla konzole a velká obrazovka. "Informace, které uvidíte, nebo vám řeknu byli získány trochu nechutným způsobem," zabručela lehce podrážděně. Stále se jí to nelíbilo.
"Poslouchám."
"Mučením, ne zrovna příjemný," povídala neochotně. "Sice to byli nepřátelé, ale všechno to byl původně jeden druh, nechápu, proč to dělali," oklepala se. "Pár záznamů jsem viděla," hlesla a byla bledá.
"No...potřebovali informace. Nejspíš."
„Ale není to správné! Pustím vám to!" Klikla na pár tlačítek a na obrazovce se objevili nějaké záznamy v antičtině a jakoby video. "Našla jsem to náhodou." Ginny koukala na celé video bez jakéhokoliv výrazu. Liv se vedle ní celou dobu mračila a po chvíli to zastavila.
"Nikdo na tohle nemá právo, ať se jedná o získávání informací, nebo ne!" vrčela a pak vyštěkla nějaký rozkaz, který byl v jazyce pro kapitána neznámý a skoro jí trhal uši. Nechápala, jak mohla mít seržantka takový rozsah v hlasivkách.
"Co to hergot bylo?!" poodstoupila o krok.
"Minutku počkejte," mávla rukou. Měla pravdu, asi o minutu později se místnost kolem nich změnila na wraithskou loď.
"A...a tohle je zase co?" polkla a rozhlížela se kolem.
"Tohle je projekce wraithské lodě, kterou Antici postavili, když mučili ty chudáky. Vlastně nám to poskytuje výhodu. Každá loď je vesměs stejná. Je tam toho mnohem více. Legendy, mýty, příběhy, vše, co jim Wraithové řekli. Slovník, řeč Wraithů. Cokoliv si dokážete představit."
"A k čemu teda potřebujete mě, když to je ve wraithštině."
"Neovládám antické znaky na té konzoly," pousmála se. "Víte jak mi dlouho trvalo, než jsem se naučila ten rozkaz?"
"Nevím," knikla.
"Tři hodiny, lidské hlasivky k tomuto nejsou uzpůsobeny!" nafoukla se. "Musela jsem pak vypít spoustu sirupu proti kašli."
"Tak to není moc dlouho."
"Dost dlouho pro vaše hlasivky, zmáčkněte prosím F... díky..." všimla si, že kolem ní se objevila wraithština, něco poznala, ale Liv se v tom orientovala dost rychle.
"Kdy jste se to naučila?" vydechla.
"Den zpět, Wraithsky umím docela dobře číst," pokrčila rameny. "Myslela jsme si vždy, že se bude hodit. Hm... prosím B... jistě jsou to zprávy o místech, které Wraithové navštívili. Dokonce to je i abecedně seřazené, prosím A...." Ginny pokrčila rameny a mačkala, co chtěla. Sledovala, jak projíždí záznamy a prochází mezi nimi.
"Avalon?" řekla najednou nahlas. "To mi připadá jako něco ze Země... jen si nemůžu vzpomenout, madam?"
"Hm? Není to stará anglická pověst? Will bude vědět. Večer se ho zeptám."
"Určitě... vím, že jsem o něm slyšela, ale kdo ví co." Zamračila se a ohlídla se. "Někdo tu je."
"Co?" knikla Ginny. Fakt jí nebylo dobře a na "někoho" opravdu neměla náladu. Vytáhla zbraň a vykoukla do chodby. Nikde nikdo nebyl. "Nenecháme toho dneska už? Jsem nějaká unavená," poznamenala.
"Dobře, ale není to úžasné?!"
"No...i tak se to dá říct," maličko přikývla.
"Ale vždyť Wraithové jsou sami o sobě docela úžasní. Jejich jazyk, struktura, všechno!"
„Jste asi jediná, kdo si to myslí, seržante."
"Asi ano a to možná dělá takový rozdíl mezi všemi. Berte to tak, Wraithové jsou naši předci, protože jsou to Antici..."
"No...ani bych neřekla. Kdysi dávno možná, dokud je nesežral ten brouk nebo co se tam stalo. Ale teď už ne."
"Ano a pak se prostě živili na lidech, protože musí. Vy taky jíte krávu, protože musíte."
"Nejím," zahučela.
"Jedno jaké maso, jedno jaké jídlo, jen se vám snažím vysvětlit, že prostě je to jejich způsob obživy. Víte, že slovo Wraith je ve skutečnosti hanlivý název vymyšlený Antiky.,"
"Wraith je anglické slovo. Je to prostě „přízrak“ a je to dané tím, že způsobují halucinace. Nic víc, nic míň, seržante. A obhajujte je, jak chcete, ale oni mají na svědomí stovky tisíc mrtvých."
"Má ale i druhý význam," pokrčila rameny. "To měl Hitler taky a byl to člověk." Nafoukla se. "Tohle nám dává neskutečnou výhodu, možná je obhajuji, ale taky chci přežít. Byla bych ráda, kdybyste se nezmiňovala o tom, co jste tam slyšela."
"Tam? Myslíte tady?" podívala se na ni.
"Jo, jasně tady," oklepala se. "Nechci, aby se rozkřiklo, že se tu učím Wraithštinu, pojďme pryč." Jenom přikývla a vydaly se cestou, kudy přišly. "Mám... takový divný pocit, jako by mě někdo sledoval... už pár dní," hlesla Reedová. Kapitán nepatřila mezi první, kterým to říkala. "Tylor říká, že mi šplouchá na majáku."
"A já říkám, ať si vezmete dovolenou."
"Vy ten pocit nemáte?!" hlesla a prudce se otočila. "Něco jsem zahlédla..." teď jí hlas přeskočil do vyšší tóniny. Ginny ji jenom otočila na správný směr a tlačila ji před sebou.
"Nemám, jsem unavená a chci si jít lehnout," zahučela. "Nikdo tu není. Kdo asi? Casper?"
Jenže celou cestu se Olivie ošívala a prohlížela chodby. Byla tak vyjukaná, že málem dostala infarkt, když na ni George Tylor vyskočil zpoza roku. Zaječela tak, že přivolala službu od brány. Ginny jenom protočila oči.
"Poručíku, vemte ji někam uklidnit, ano?" broukla kapitán. "Dobrou, seržante," rozloučila se ještě a vydala se k sobě.

Celou cestu však měla pocit, že druhá žena měla přece jenom trošku pravdu. Jako by ji někdo sledoval. Párkrát se otočila, ale nikoho neviděla. Otřepala se. Liv ji úplně zblbla. Došla do pokoje, kde už čekal Will. Ten si prohlížel její knihy a cpal se sušenkami.
"Ahoj," pousmála se a šla k němu.
"Ahoj," kývl a pak jí podal sušenku. Jenom mu dala pusu místo sušenky. Pousmál se a přitáhl si ji k sobě. Vrátil se k předchozí činnosti. "Byla jsi s Reedovou? Prý něco objevila."
"No jenom další laboratoř," zahučela a šla se osprchovat. Vyšla ze sprchy jenom v ručníku.
"Aha a co v ní bylo? Vypadala, jako by dostala vánoční dárek," pousmál se.
"Nějaké texty," broukla. "Ty, Wille, co víš o Avalonu?" Lehla si do postele. Konečně. Doktor měl asi pravdu, když jí říkal, aby se šetřila.
"Avalon?" nechápavě na ni koukl. "Co má společného laboratoř a mytologie?"
"Už jsem se ti to jednou snažila říct a tys mě odbyl s tím, že se s překladem nemám plést do práce vědcům," nafoukla se. "Tak co o tom víš?"
"Tak mi to řekneš pak. Jinak Avalon by měl být bájný ostrov. Místo posledního odpočinku krále Artuše a jeho ženy. Mimo jiné by se tam i měl nacházet svatý grál, což je pohár, že kterého pil při poslední večeři Ježíš. Podle legendy má zázračnou moc."
"Jakou moc?"
"Léčil nemoci, asi," pokrčil rameny. „Hlavně jde o to, že to byl bájný ostrov, něco jako Atlantis."
"Atlantida byla bájné město," broukla. "Ostrov, chm...Wille," koukla na něho.
"No tak Avalon stál na ostrově, Atlantis, byla na ostrově... obě dvě jsou to města... jo, vím, na co myslíš."
"Našla jsem o něm asi zmínku. Kdysi dávno. Stejně tak jako Liv, jenom v jiném jazyce."
"Ano, v jakém jazyce našla Reedová zmínku o Avalonu?"
"Ehm...wraithštině."
"Jo, to by sedělo," mávl rukou. "Když o tom zjistíte více, můžete to předložit. Pak bychom se tím mohli zabývat. Zmínka jen nestačí."
"Bylo to v souvislosti se ZPM. V tom mém antickém textu."
"To nemění nic na tom, že musí o tom získat víc, nikdo nepoběží prohledávat celou galaxii, jen protože je tam zmínka o ZPM"
"No to ne, jenom...pověz mi ještě víc. Kdo byl Artuš? Moje máma ty příběhy milovala, proto se taky tak miluju, ale nikdy jsme se moc nedostaly k tomu, aby mi vyprávěla něco víc. Doma bych možná našla nějaké knížky."
Pousmál se a dal se do vyprávění o Merlinovi, rytířích kulatého stolu, excaliberu i o samotném Artusovi, Morganě i Ginevře. Ginny ho pozorně poslouchala. Dokázal to vyprávět nádherně. Jako pohádku. Pomalu jí padaly oči. Nakonec odpadla úplně. Minimálně půlku jí bude muset dovyprávět ráno, ne-li celé.

"Nechtěla jsem ti usnout," přitiskla se k němu ráno jeho žena. "Fakt ne, ale když si to tak hezky vyprávěl," malinko se pousmála. "Zní to zajímavě.“
"Hold mám smůlu," rozesmál se. Jenom ho políbila.
"Kolik času máš do služby?" zašeptala mu do ucha a trošku ho kousla.
"Noooo, nějaký by se našel," zašklebil se.
"Jooo?" ujišťovala se. "Neutečeš mi v půlce?"
"No, mohl bych," zazubil se. Znova ho políbila. Přetočil ji pod sebe. "Ale budu muset jít pak hned do služby..." zahučel a políbil ji.
"Beru na vědomí, kapitáne," pousmála se. Jenom něco zabručel. Měl na práci něco jiného, než myslet na službu.

Carson Beckett si nevěděl rady. Na ošetřovnu mu chodilo čím dál tím více lidí, kteří omdlévali v práci. Dokonce nepomohlo ani povinné jedno denní volno. Nemělo to žádnou logiku, nikdo nevěděl, co se dělo. Jednu chvíli jim bylo dobře a pak najednou se cítili špatně. A tak to šlo pořád dokola. Dokonce se i objevovaly pocity, že je někdo sleduje, než se jim udělá zle. Ale nikdy nikoho neviděli. Skoro všichni zaznamenali pocit úzkosti a nevolnosti, popřípadě omdleli. Jediný, kdo se nehlásil na ošetřovně, byl tým kapitána Ryana. Carson je držel na ošetřovně a dělal jim všemožné i nemožné testy.
"Jsme v pohodě," povzdechla si seržant a znuděně se koukala okolo.
"No to ano, ale proč?!" drbal se na hlavě.
"Nevím, třeba jsme dokonalí," vložil se do toho Ryan.
"Třeba taky ne," bručel Beckett.
"Nezáviďte, doktore," rýpla si Reedová. "Kdyby se něco dělo, dám vám vědět, ale myslím, že jsem v pohodě," mávla mu. Jenom si povzdechl.
"Kdyby něco, dáme doopravdy vědět, doktore," přidala se kapitán Smithová.
"No od vás to sedí!" prskl Carson.
"Proč?" nafoukla se. "Jsem spolehlivá osoba."
"Pohlídám je, ano?" povzdechl si George Tylor.
"To už víc věřím Ryanovi než vám!"
"Tak to teda děkuju, jako bych si nedokázal ohlídat tři lidi, tak víte co, pohlídáme je s Ryanem, hm?"
"Dělejte si, pánové, co chcete. Chce se mi spát," broukla Ginny.
"Dobrý nápad, doprovodím tě," pousmál se Ryan.
"Nemyslela, že půjde sama?" uchechtl se Carson.
"Mám ji hlídat, doktore!" upozornil ho. "Tak ji budu hlídat. Jenom ji doprovodím, to menší hodím na starost Tylorovi. Kdyby vás byla, poručíku, tak křičte."
"Hlídat jo?" houkla Ginny za rohem a pousmála se.
"No jasně, jdem do postele, jsem utahaný jako kotě."
"Já taky," zívla si. "Od toho postřelení jsem unavená pořád," povzdechla si.
"Tak musíš ležet," rozesmál se. "Jdeme," zívl taky. "Ještě bych si dal večeři, jdi si lehnout a já si pro něco skočím."
"Dones mi taky," rozhlédla se, aby ji nikdo neviděl, a cvrnkla ho po nose. Zazubil se rozeběhl se do jídelny. Ginny šla k nim do pokoje. Rychle našla nějaké svíčky a skočila na postel. Nic moc, ale aspoň nějaká romantika. Za chvíli se přiřítil Will s obrovským talířem naloženým jídlem. Usmál se na ni a skočil na postel k ní.
"Dáš si něco?" staral se. Zavřela oči a otevřela pusu.
"Něco mi vyber." Začal ji krmit. "Bože, to jsou dobroty," spokojeně žvýkala. Jakmile se najedli, plácli sebou do polštářů. "Wille?" broukla.
"Ano?" staral se.
"Dnešní večer byl krásný," přitulila se k němu.
"Já vím, škoda, že ho doktor takhle zkazil," přitáhl si ji k sobě.
"Nezkazil," pousmála se a přikryla je. "Přála bych si, abychom tohle všechno nemuseli skrývat."
"Jednou třeba nebudeme muset..."pohladil ji po vlasech. "Jen se bojím, že jsme špatným příkladem pro zbytek týmu." Jenom se pousmála.
"Možná."
"No, pokud udělají to, co my..."
"Nechci to vědět."
"No právě, to já taky ne," pohladil ji.
"No vidíš, tak po tom ani nepátrej," zavrněla.
"Nebudu, raději, nebo by mě Tylor zbil."
"Hrdino," pousmála se.
"Jsem velký hrdina, ale taky se mám rád naživu, víš," políbil ji na spánek. "Pojď spát."
"S radostí," pousmála se. Přitiskl se k ní a objal ji. "Miluju tě," zašeptala.
"Já tebe taky," dal jí pusu na dobrou noc. Za chvilku oba spali.

"Díky za doprovod," broukla Reedová před pokojem. "Zvládneš to sám k sobě?"
"No samo. Jsem už velký kluk," zakřenil se George.
"Nebo chceš přespat?"
"Ne, mám rád svoji postel," pousmál se. "Možná někdy," broukl.
"Jo...v pohodě, až bude alkohol, co?"
"No tak..." zahučel.
"Dobrou noc," zkřížila si ruce na prsou.
"Dobrou," přikývl a rozešel se pryč. Celou cestu k sobě měl pocit, že jej někdo sleduje. Ohlížel se tam a zpátky, ale nikdo nikde nebyl. Mávl rukou a pokračoval. Však co. On je stejně přepere, kdyby něco. Najednou se mu zatočila hlava. Chytl se stěny. Nechápal, co se to dělo.
"Georgi!“ ozvalo se za ním.
"Co?" knikl a otočil se na Liv, která jej kdo ví proč následovala. Viděl ji nějak rozmazaně.
"Jsi v pohodě?" přišla k němu Reedová a chytla jej za paži.
"Jo. Nic mi není," knikl.
"Sedni si," pomohla mu do sedu. "Zavolám zdravotníky, ano?"
"Ne, jsem v pohodě," zavrčel.
"Já... doprovodím tě do pokoje."
"No dobře," přikývl nakonec.
Pomohla mu na nohy. "Jsem ti chtěla donést ještě nějaké papíry," hlesla. "A našla jsem..." zbledla.
"Cos našla?" zahučel a postavil se.
"Tebe a... byl jsi obklopen nějakým stínem..."
"Stín?" zamrkal. Přikývla a táhla ho pryč. Pomalu se šoural za ní. Byl překvapený, že jej uložila do postele a přikryla až ke krku.
"Je mi fajn," broukl.
"To nevím, na chodbě jsi vypadal jinak."
"Už je mi fajn."
„Dobře..." mračila se však dál.
"Co je? Je mi fajn."
"Nic, papíry jsem ti nechala na stole, dobrou noc," odsekla.
"Dík, brou noc," zabručel.
Seržantka se odploužila to oznámit Beckettovi a pak se vydala do projekční místnosti, aby o tom více zjistila. Zůstala tam celou noc. Skoro na nic nepřišla. Nepřišla ani na snídani. Někdy kolem poledne se jí povedlo na něco přijít. Rozhodla se to říct nejdřív kapitánovi, ale nikde ho nemohla najít. Běhala po chodbách. Věděla, že je pronásledována. Nakonec ho našla na ošetřovně.
"Co se děje?" staral se kapitán, když vyšel z jednoho pokoje.
"Vím, co to způsobuje!" vyjekla a vyděšeně se otočila.
"Co co způsobuje?" Protřel si oči.
"Wraithové," zašeptala, "je to složité, ale jsou to oni..."
"Eh?" zamrkal.
"Podívejte, před mnoha lety začali Antici zjišťovat informace efektivněji než, že by Wraithy pozorovali. Mučili je, ale zapomněli, že Wraithové byli kdysi Antici...no... a Antikové se mohli povznést... chápete? Wraithové částečně taky. Prostě tu uvízli."
"Aha...a tím pádem to, co se děje, je práce Wraithů?"
"Částečně... vlastně ano, mají hlad, ale kdyby chtěli, zabijou nás."
"Jak je zastavíme?"
"Tím, že jim pomůžeme? Nevím, musela bych je najít a promluvit si s nimi."
"Ehm...jasně. Tak na to zapomeňte."
"A jak jinak to chcete udělat? Jsou to... hm, duchové? Nevím, co jsou. Navíc naši předci je brutálně mučili. Neměli by nás chtít zabít?"
"Ne? My za to nemůžeme."
"A vy byste to rozlišoval? Ne!" nafoukla se. "Pokud pomůže všem tady, aby si s nimi někdo promluvil, prosím!"
"Musí se to projednat."
Jenom se nafoukla a založila si ruce. Otočila se na patě. Kašle mu na projednávání. Zamítnou to.

Will se vrátil do pokoje za Ginny. Docela ho vyděsila, když z ničeho nic omdlela. I když už byla v pohodě, Carson jí dělal všemožné další testy.
"Zastav ho!" zaprosila. "Nic mi není!"
"Takže nevíte, co se stalo?" staral se Ryan.
"Ne," pokrčil doktor rameny bezradně. "Prostě omdlela."
"Prý to samé i potkalo Tylora, ale mám od Reedové trošku zmatenou výpověď.“
"Takže můžu jít?!" vyhrkla kapitánka, bylo jí jedno, kdo na co přišel, chtěla pryč.
"Jo, ale kdyby cokoliv, okamžitě se hlaste!"
"Provedu," táhla Willa za ruku. Hlavně pryč!
"Reedová přišla s nějakým vysvětlením," připomněl jí.
"Jakým?" zajímala se v dostatečné vzdálenosti od ošetřovny.
"Prý za to můžou Wraithové, co se pokusili povznést."
"To je šílené," zhodnotila černovláska myšlenkové pochody její podřízené.
"Vypadala sama dost nepříčetně," pokrčil rameny. "Ale je pravda, že Wraithové jsou původně Antici, ne?"
"Nevím, je tu tolik materiálů, že to všechno nestíhám číst."
"Podle doktora McKaye a zkušeností podplukovníka Lornea prý ano, ale pokud by se mohli Wraithové povznést, tedy dostat se do stavu, ve kterém mohou škodit lidem..."
"Takže nám tu straší Wraithi? Tak jak je zastavit?"
Ryan pokrčil rameny. "Netuším, řekl jsem seržantovi, že to teprve projednáme. Zdá se mi to trošičku přitažené za vlasy, protože jediný důkaz viděla ona."
"To je fakt."
"Počkáme, co se bude dít dál." Zamířil směrem k jejímu pokoji.

Liv naštvaně došla do svého pokoje a přemýšlela, jak se s údajnými Wraithy sejít. Museli vědět, že ona ví. Jenže dokud to vyšší moc nepovolí, nemůže nic dělat. A nebo bude jednat na vlastní pěst. Co může ztratit? Nic. Pokud je chtějí zabít, mají příležitost. Jenže nic takového neudělali. Chvíli přecházela po pokoji, než se rozhodla. Vzala vestu a tu si dopnula až ke krku. S sebou si vzala jen berettu. Do láhve dopustila vodu. Ze zásob vzala pár tyčinek. Večeři možná nestihne. Vydala se do městských chodeb. Rozhodla se, že nejlepší bude, pokud přijde tam, kde to začalo. Minimálně alespoň ke dveřím, které před Vánocemi pečetili. Došla tam za pár minut, ale dveře pořád otevřít nešly. Sedla si na zem a čekala. Oni přijdou, to věděla.

Ginny seděla v posteli s tabletem a byla do toho naprosto zažraná. Ani si nevšimla, že se k ní začíná lísat její manžel. Ale snažil se. Jenom něco zamručela.
"Počkej, teď je to zajímavé," vydechla.
"Co tam čteš?" vzdal to.
"Antickou kamasutru," zachichotala se.
"Hahaha, co jsi našla?"
"Zajímavé věci," zašeptala a koukla na něho.
Povzdechl si, "tak až to dočteš, řekni."
"Dočetla jsem. Chtělo by to odzkoušet v praxi," pousmála se a na tabletu zmáčkla překlad do angličtiny. "Čti!" Opět si povzdechl a dal se do čtení. Očka mu začaly úplně svítit, než tablet odložil taky.
"No..." odkašlal si. "Rozhodně byli vynalézaví," pousmál se. "Zajímalo by mě, jestli to jde i v praxi," nadhodil nenápadně. Pobaveně na něho koukla.
"Není nic jednoduššího než to vyzkoušet."
„Měla ses spíš věnovat těm Wraithům,“ políbil ji.
„Měla,“ souhlasila a převrátila ho pod sebe. Konec diskuze.

George se posadil na posteli a zasténal. Prospal skoro celý den. Třeštila ho hlava jak po několikadenním flámu. Šel se pořádně napít a na ošetřovnu škemrat prášky. Carson ho hned chytil a udělal mu různé testy. Evidentně dopadl stejně, jako každý na téhle základně. Prostě z ničeho nic odpadl.
"Kde je Reedová?" staral se.
"Netuším, od dnešního rána se tu neukázala."
„Hm...zvláštní."
"Proč?" staral se Carson.
„No protože nikdy nezmešká snídani."
"Tak zkuste její pokoj, možná už to na ni taky přišlo."
"Jo, zkusím, doktore, dík." Vydal se jí hledat.

Olivie Reedová koukla na hodinky a snědla první tyčinku ze svých zásob. Zamračeně sledovala stěny. Nikde se ale nepohnul ani prach.
"Najednou se chováváte?" zavrčela. "No prosím!" Jenže nikdo jí neodpověděl, ani se jí neukázal. Naštvaně kopla do stěny a vydala se k sobě. Celou cestu přemýšlela, jak je nalákat.

George došel do pokoje Reedové a rozhlédl se. Všude to vypadalo jako po výbuchu. Zřejmě opouštěla pokoj ve spěchu. Šel jí prohlédnout papíry na stole, zda tam nenajde nějaké pojítko s tím, kde může být. V půli pohybu se však zarazil a chytil se za uši.

O pár místností dále se kapitán Smithová posadila na posteli a zaposlouchala se, zatímco Ryan se šklebil a snažil si zacpat uši.
Vnitřní komunikací města se nesla nějaká zpráva, která byla doprovázena hlasitým hlukem, pískáním. Vše by se dalo nějak překousnout, pokud samotný jazyk, pro většinu obyvatel neznámý, tedy v téhle formě, nezněl jako skřípání pily.
"Co to...?" vydechl George. Váhavě oddělal ruce z uší a zaznamenal, že se zpráva opakuje, než utichla. Pak šel za Chuckem zjistit, co to bylo.
"Nevím, zkoušel jsem to zachytit, ale hlavní počítač v tu chvíli nefungoval," pohlédl na něj bezradně. "Ale podle všeho ten rozkaz k přehrání toho zvuku přišel odsud," ukázal místo na mapě.
"To jsou staré laboratoře, ne?"
"Hlavně neprozkoumané. Podle všeho, tam někdo je, ale jeho signál bliká. Jakoby v jednu chvíli žil a druhou ne."
"Zajímavé, a nejde zjistit, kdo to je?"
Chuck se pousmál, "leda, když si tam zajdete."
"No dobré," povzdechl si a vydal se tam. Raději se ozbrojil, kdyby přece jenom narazil na něco, co by nerad potkal.

George pomalu došel k laboratořím. Z jedné, když poslouchal, zaslechl onen podivný zvuk. Zamračil se a vytáhl berettu. Potichoučku se plížil. Najednou všechno zmlklo a z jedněch dveří vykoukla Reedová.
"Tylore? Co tu děláš?"
„Hledám tě!"
"Proč?" starala se a vyšla ze dveří.
"Protože tě už dlouho nikdo nikde neviděl.“
"No, vidíš, že žiju... tak kšá."
"Co tu děláš?"
"Snažím se přijít věcem na kloub," zazubila se.
"A jak ti to jde?"
"Chtěl bys to taky vědět?"
"No samozřejmě."
Pousmála se a pokynula mu, aby ji následoval. Když vešli do laboratoře, ze které před chvílí vyšla, tak se zarazil. Jedna ze stěn byla podivně našedlá jakoby obalená dýmem.
„Co to je?" knikl.
"To jsou duše Wraithů," řekla s klidem. "Jde o to, že ten hrozný zvuk, co jsem pustila vnitřní komunikací města je vlastně wraithština, která je sem volala."
"A co ti řekli hezkého?"
"To... se docela těžko vysvětluje a přestaň se ksichtit!"
"Neksichtím se. Ptám se."
"Ale děláš obličeje," obvinila ho. "Podívej, všechny ty útoky... nechtěli nám ublížit. Jen potřebují energii na to, aby odešli."
"A co potřebují?"
"Zemřít... kdysi dávno je zajali Antikové a rozhodli se z nich dostat informace. Bohužel však nepočítali s tím, že zajali původní Antiky, které kousl nějaký ten brouk... kdo ví, tuhle část jsem moc nepochopila... takže měli i částečně možnost se povznést. Bohužel však nejsou Antici a nedokázali to úplně do takové podoby, do jaké chtěli. Místo toho uvízli tak zvaně mezi nebem a zemí."
"Já je rád vyprovodím, ale jak?"
"Tak k tomu jsme se ještě nedostali," zrůžověla.
"Nedostali?! Blázníš? O čem jste si povídali? O rozdílech v antické, wraitské a pozemské módě? To by byla moje první otázka! Znáš mě, jsem lidumil," při poslední větě se trošku ušklíbl.
"Mluvil jsi někdy wraithsky, ty idiote?!" zavrčela. Praštila ho pěstí do břicha.
"Ne, ale neměla ses vykecávat o blbostech a měla ses zeptat na tohle!"
"Kdybys to zkoušel, tak bys věděl, že to za pět minut nesfouknu! Jsem možná jediný člověk, co kdy tímto jazykem mluvil! Neznám polovinu slov! Jsem tu s nimi teprve deset minut!"
„Jo tak, myslel jsem, žes tu byla celou dobu," podrbal se. "A to neumíš říct JAK?"
"Takové slovo nemají a neexistuje pro něj ekvivalent a mlč a sleduj, nebo tě popravím," nafoukla se a zamračila. Napila se pořádně vody a zkusila obnovit "mírovou konferenci mezi Wraithy a lidmi ". Což jí skoro stálo hlasivky. George na ni koukal. Nechápal, jak nemohli mít slovo JAK. On ho používal minimálně jednou za týden, když se ptal nějaké sexy doktorky ve skladišti. Byl by možná až překvapen, kdyby zjistil, že Wraithové využívají skladiště pouze ke skladování věcí... což ovšem se jednalo i jejich rozmnožování. Jenže teď Olivie řešila důležitější problémy, které mimo jiné zahrnovali i život někoho na základně.
"Už?" broukl za chvilku.
"Tylore," zachroptěla žena. "Ještě jednou mě přerušíš a přísahám bohu, že ti narvu celou berettu někam, kde se ti to nebude líbit... a nebo ti domluvím rande s poručíkem Elisem."
"Chm," nafoukl se.
"Jsem možná menší, ale mám pud sebezáchovy lumíka, takže si na tebe troufnu." nafoukla se a poslouchala, co se jí snažil šedý dým vysvětlit. George se usadil v koutě. Trvalo to další dlouhou a nudnou půl hodinu, než si k němu přisedla seržant.
"Mám dvě zprávy... tedy dvě možnosti, jak je odsud dostat. Jedna je ta, že někoho vycucnou. Což se mi líbí, předhodila bych jim tebe. Jenom by asi truchlily všechny doktorky."
"A ty taky," ušklíbl se. "Druhá?"
"Ne, věř mi, že já bych netruchlila," ušklíbla se. "Našla bych si někoho jiného, kdo by se se mnou zpíjel. Mimochodem, přestávám pít." Zářivě se usmála a pokračovala. "Druhá je ta, že je budeme muset jakoby oživit, abychom je mohli zabít."
"Ehm...a nenajde se nějaký dobrovolník? Třeba na Zemi je hodně lidí, které nikdo hledat nebude. Anebo i na jiných planetách se určitě najdou."
"Papírování... hodně papírování. Jednoduší bude, když si sami najdou přístroj, který potřebují, tedy s naší pomocí, a pak je jednoduše zastřelíme." Mračila se. Jedna věc je byla oživit, druhá zabít. Musel existovat i jiný způsob.
"Musí se to projednat, nemůžeš to rozhodnutí udělat sama!" vstal.
„Raději ten návrh přednes sám, mně by se akorát smáli," povzdechla si.
"No dobře, tak dám svolat poradu. Za hodinu v zasedačce."
Přikývla a nezvedala se. "Dostavím se, možná... je tu dost věcí, které chci zjistit."
"Dobře," přikývl a odešel. Na to Olivii obklopil šedý mrak, který šeptal. Zjišťovali, co se děje.

"To nesmíme udělat!" zavrčela Ginny. "S odpuštěním, senátore Kinsey, ale to, že jste vážil takhle dalekou cestu jenom kvůli tomu, že se bojíte o svůj život, a proto chcete provést něco takového... je to nehumání! I když je to několikanásobný vrah a pedofil!" Senátor Kinsey se zavrtěl v křesle v zasedací místnosti. Dorazil před několika minutami ze své chatky na Floridě, odkud ho přenesla jedna z lodí. Prý to bylo naléhavé, a tak byl tady.
"A nebo jim můžeme předhodit vás, kapitáne," zašeptala Olivie, které nebylo zrovna nejlépe.
"Fajn! Ale nesouhlasím s tím! Jaký je pak mezi náma rozdíl?!"
"Upřímně, madam, mohli nás kdykoliv zabít. Stále můžou. Jak velký rozdíl je mezi nimi a Wraithy, které známe?"
"To mohli, ale...jsou to Wraithi!"
"A bože, my jsme lidé. A co? Máme plnou Zemi zabijáků, úchyláků, pedofilů a dalších "lidí". Upřímně, proti nim jsou Wraithové zlatíčka! Copak nezabíjí jen kvůli jídlu? Jako vy, když chcete kuře?!" zakřičela naštvaně. "Proč jste ho sem vůbec zvali, když už jste se evidentně rozhodli?" Vstala a odešla. Měla jich všech plné zuby. Bolelo jí v krku, stejně jako ji bolela hlava.
"Protože je třeba, aby se to projednalo i s IOA," vysvětlil Bradsome,
"Myslím, že tím chtěla seržant naznačit, že pokud jste se rozhodli, že to neuděláte, pak nemělo cenu je sem zvát," odkašlal si Ryan.
"Nerozhodli jsme se. Bohužel v tomto má velké slovo i IOA," odpověděla znova generál.
"To máme, ale co si myslíte, že je správné? Nechat své lidi, aby jim každý den hrozilo, že skončí na ošetřovně, než to nějak vyřešíte, nebo se zbavit bezvýznamného člověka, který jen zabírá zbytečně místo ve vězení? Možná časem by skončil na elektrickém křesle." Ginny na ně jenom koukala. Chápala je, ale byla proti.
"Dělejte, jak myslíte," broukla a odešla.
"Je to na vás, generále," pokrčil rameny senátor. „Kapitán má zřejmě nějaké výhrady, kterým ne zcela rozumím."
"Já ji chápu, ale souhlasím s vámi."
"Ano a v čem je její problém?" snažil se to pochopit i Ryan, který neměl jediný problém s tím nechat zabít vraha a pedofila a to ještě slušnějším způsobem, než byla injekce.
"Pořád na toho vraha pohlíží jako na člověka, který si nezaslouží takovou smrt."
"A pohlíží na něj, jakoby si zasloužil zemřít jinak? Vždyť neucítí nic, jen se mu zatočí hlava a to je vše!" vydechl Tylor. Moc dobře si pamatoval, co se dělo.
"No...proč ho obhajuje se musíte zeptat jí."
„Zeptám, časem, jsem pro."
"Takže myslím, že nemáme co řešit."
"Jen by mě zajímala ještě jedna věc," vložil se do toho senátor. "Jak se s nimi seržant domlouvá?"
"Skrze počítač," vypadlo rychle Georgovi z pusy, aniž by nad tím uvažoval. Netušil, proč to zamlčel. Kinsey jenom přikývl.
"Fajn, jakmile budeme připraveni, pošleme vám ho sem.“ S těmito slovy se rozešli. Ryan šel za Ginny, aby zjistil, co to bylo.

"Co ti přelítlo přes nos?" dohnal ji až u ní v pokoji. "Vždyť je to v pořádku."
"Wille, není v pořádku někoho takhle využít."
"Jistě a představ si, že až jednou budeme mít děti, tak ten parchant je unese... ehgr... no... znásilní je a zabije. Myslíš, že to je v pořádku?" Ginny se na něho chvilku dívala.
"Takhle jsem se na to nedívala," hlesla.
"No tak se na to podívej. Je to vrah a pedofil, zaslouží si víc než jen klidnou smrt."
"Nevím, na co jsem myslela, tohle mi vůbec nedošlo," hlesla.
"No tak příště nad tím přemýšlej," povzdechl si.
"Asi jsem to brala...já nevím, nemám ráda násilí."
"Příště se nad tím zamysli. Je to několikanásobný vrah a osobně bych mu dopřál křeslo, než aby se dostal sem."
"Dobře," hlesla.
"Dobře," přikývl. "Jdu na večeři, jdeš taky? Brzy nám dají vědět."
„Nemám moc hlad, nezlob se." Jen pokrčil rameny a vydal se sám na večeři.

Liv si sedla v pokoji na postel a koukala z okna. Jenom si povzdechla.
"Dále," zahučela, když se ozvalo zaklepání. Neznámý vešel.
"Liv?" ozvalo se.
"Tady," broukla. Počkala, až ho uvidí a když si všimla, že je to George, tak se pousmála. "Jak to dopadlo? Odsouhlasili to?"
"Jo, samozřejmě," přikývl.
"To jsem ráda, protože řešit jak to udělat jinak, se mi vážně nechce," natáhla se na posteli. "Na stole mám džus, jestli chceš."
"Nechci, díky," broukl.
"Nechce jít na večeři?"
"Můžeme," pousmál se.
Vyskočila a pak hned padla zpět na postel. "Tak to nebyl dobrý nápad," uchechtla se. "Jen se mi zatočila hlava."
"Neměla jsi s nima mluvit!" nafoukl se.
"Jenom se mi zatočila hlava, to není tím, že jsme s nima mluvila," uchechtla se a šťouchla do něj. "Ty můj ochránče."
"No někdo to dělat musí!"
"Proč jsi vlastně přišel?"
"Podívat se, jestli jsi v pořádku."
Jenom se usmála a musela vyskočit na jednu z laviček, aby mu mohla dát pusu na tvář. "S kým máš dneska rande?"
"S nikým," broukl. Pomalu se vydali do jídelny.
"Je středa!" řekla pohoršeně, "to vždycky čeká nějakou doktorku skladové dobrodružství..." Hlavně jí to zajímalo, protože si už vsadila.
"Dneska ne," hlesl.
"Neeeee! Já si zrovna vsadila."
Koukla na něj a zamračila se. "Stalo se něco?"
"Ne, jenom dneska jsem neměl náladu," broukl.
"Škoda, měla jsem zrovna žhavý typ, taková doktorka Yuová..."
"Nééé," mávl rukou.
"Tak která se ti líbí, ať si můžu vsadit..."
"Žádná," zahučel. „Ty nové jsou nezajímavé."
Povzdechla si. Měli poslat nějakou pěknou doktorku, aby chudák nevypadal tak sklesle. Podrbal se na hlavě. "Najdi si holku," poradila mu. "Bude to lepší než nějaké románky na jednu noc."
"Nechci se vázat. A holky stojí moc peněz."
"Nechceš? Nikdy," koukala na něj překvapeně. "Myslela jsem, že jsi jednou říkal, že sníš o pěkné ženě a kupě dětí."
"Ale jo, někdy jo, ale teď asi ne. Není tu nikde ta pravá."
"Však ona se někde najde," pousmála se a nabrala si večeři.
"Třeba jo," broukl a koukal na ni. Třeba ji měl přímo pod nosem. Vždyť skoro spolu chodili, tedy spíše vypadali jako manželé, jak rád tvrdil Ryan. Dělali všechno spolu. Na jídlo chodili spolu, trénovali spolu, švindlovali spolu v kartách...Starala se o něj, když umíral na "rýmičku". On se jí zase zastával, když se do ní navážel nějaký nováček. S ním si málo kdo chtěl zatrénovat. Jenom si povzdechl a nabral si taky jídlo. Měl náladu pod psa.
"Nějakou pěknou doktorku ti najdu, co ty na to?"
"Já nevím, tenhle týden to nechám tak."
"Dobře," pokrčila rameny, "ale kdybys cokoliv potřeboval, víš, kde mě najdeš..." A samozřejmě to vyznělo blbě. Ve skutečnosti to myslela jinak.
"Vím, díky," pousmál se. Jenom se pousmála a pustila se do večeře, kterou nezvykle rychle hltala. Měla strašný hlad. George se v ní trochu pošťoural, než ji snědl.
"Georgi, co se děje?" povzdechla si Liv. "Takhle zničeného jsem tě viděla naposledy, když ... když se vrátil Matt."
"Nic, jsem nějaký přetažený," zívl si.
"Chceš masáž?"
"Hmm..." zavrněl. "Dobrý nápad."
"Tak jdeme," rozesmála se a pleskla ho po zadku. Konečně s ním bude alespoň trochu sranda.
Dojedl a vydali se k němu do pokoje.
"Jsem utahaný jak kotě."
"Jak chceš, nechám to na tobě. Pokud nechceš, můžu jít rovnou k sobě," pokrčila rameny. Pokud nechtěl, nebude ho nutit.
"A nechceš přespat?"
Okamžitě zrůžověla. "Můžu?"
"Jo," pousmál se.
Pokrčila rameny, že klidně a když přišla k němu do pokoje, tak se rozhlédla a shodila ze sebe vestu a bundu. Prokřupla si prsty. "Jdem na to, zlato?" Přikývl a sedl si na postel. O chvíli později plul někde v sedmém nebi a spokojeně mručel. Tohle přesně potřeboval. Jak to za ženská věděla? Cítil, jak podivný tah v zádech odplouvá a lehká bolest hlavy mizí. Spokojeně si lehl. Pár ošklivých křupnutí, ale pak následovalo dokonalé uvolnění. Spokojeně zavřel oči.
"Dobrou noc," uslyšel u levého ucha a pak cítil, jak jej Liv přikryla.
"Dobrou," kňoukl a přitiskl si ji k sobě. Prostě se ve středy večer potřeboval k někomu přitulil. Tímto jí dokonale rozhodil. Měla v plánu se vypařit, ale evidentně hold přespí. Zavřela oči a objala jej. Za chvilku jí chrněl do ucha. Krásně hřál, takže za chvilku usnula taky.

Druhy den ráno byl pro George trošku šokem. Byl čtvrtek a v posteli měl ženu. A ne ledajakou. Rychle si sedl. Ozvalo se zamručení na znamení nesouhlasu a jeho společnice se zavrtala hloub pod deku.
"Vyspaná?" odkašlal si.
"Co? Jo!" ozvalo se zmateně a Olivie vykoukla z pod peřiny. "Bože! Tady je tak krásné teplo!"
"Jo," připustil a lehl si zpět.
"Vypadáš nějak vyjeveně?" Pak se k němu přitiskla, protože takhle jí bylo větší teplo. Jenom něco zamručel a zalehl. Přikryl se a ještě zadřímal. "Tím, že usneš, tak otázka nezmizí," probudila ho.
"Jaká?" zabručel.
"Proč jsi tak vyjevený?" starala se. "Čekal jsi tu pěknou doktorku?"
"Ne, to ne?" zahučel. "Jsem tak vždycky po ránu."
Přikývla a sedla si. Protáhla se. "Jdu zjistit, co bude dál. Je potřeba to předat dál." Poplácala ho po hrudi. "Pěkně si odpočiň."
"Eh co?" zamrkal.
"Myslím to, co bude s našimi "duchy"," dodala na vysvětlenou. Po ránu byla nemožná.
"Jo tááák."
Ještě se na chvíli zdržela, kdyby přece jenom chtěl, aby zůstala. Znova se k ní přitiskl a dřímal. Jenom zavrtěla nechápavě hlavou a celou dobu, co spal, ho hladila po rameni.

"Takže plán je?" staral se Lorne.
"Hodit ho do pozorovací místnosti a čekat. O tom, co se bude dít, informuje Wraithy seržant Reedová."
"To zní jednoduše," přikývl Ryan i generál.
"A doufáme, že i bude," podrbal se na hlavě major Lorne. "Otázkou je, jak s tím bude souhlasit druhá strana."

Seržantka Reedová seděla v pozorovací místnosti a šeptem rozmlouvala s nějakým stínem, který ji stále obklopoval. Vypadalo to, jako přátelské setkání. Všechno tomu naznačovalo. Evidentně se snažila vysvětlit, koho jim obětují. Po hodině se zvedla.
„Wraithové s tím souhlasí. Mají však jednu podmínku.“
„Jakou zase?“ prskl Lorne. Tohle ho tak nebavilo.
„Že v téhle místnosti zůstanu jen já, nikdo nebude v pozorovací místnosti a kamery budou vypnuté.“
„Seržante,“ vložil se do toho Ryan. „Uvědomujete si, jak to zní?“
Liv nervózně přešlápla, ale usmála se. „Vím a nebojte, nic se mi nestane, slibuju.“
„Na základě jejich slov?“
„Vím to,“ přikývla. Na chvíli se ocitla v tichu a viděla, jak se Evan a William nahoře dohadují a s někým mluví přes vysílačku. Po dlouhém a skoro nesnesitelném tichu konečně promluvil Evan:
„Dobře, ať je po vašem. Jdeme pryč. Jděte co nejdál ode dveří, přivedeme zajatce. Nevstoupíme dovnitř, dokud sama nedáte vědět.“ Pak oba muži opustili místnost.
Olivie si uvědomila, že má strach, velký, ale přesto přešla dál ode dveří a počkala, až se otevřou a do nich vstoupí zarostlý a neupravený muž. Ten se rozhlédl a usmál se na ni.
„To je ale milé překvapení,“ zašeptal. Pak se zarazil, když si všiml šedého stínu, který se kolem něj pomalu seskupoval. Cítil strach a zděšení. Pokoušel se dostat z jeho dosahu, dokonce i zkoušel se seržantkou smlouvat, ale nic nepomohlo. Cítil bolest, závrať a pak přišla temnota, která pro něj trvala věčně. Liv sledovala snažení muže, který se snažil prchnout před Wraithskými duchy, ale nakonec jej plně obklopili. Sledovala, jak se pomalu zhroutil na zem a v bezvědomí ležel. Čekala, co bude dál. Chvíli se nic nedělo. Šedý dým se lehce třepal a převaloval, než se pomalu sunul k Liv. Slyšela jejich tichý šepot, ale slovům nerozuměla. Dým se změnil v jasně modré světlo a Reedová vrávoravě udělala krok dozadu, než cítila, že jí ono světlo prošlo. Slyšela ještě nějaká slova, rozuměla jim a pak omdlela.

Evan Lorne čekal venku s kapitánem Ryanem. Když viděli bleděmodré světlo, které prostupovalo skrze dveře a pak náhle zmizelo, rozeběhli se dovnitř. Ležela tam dvě těla. Jedno muže, vraha a pedofila, které bylo už naprosto prázdné. Muž byl mrtev. Rozeběhli se rychle k druhému tělu, které patřilo seržantce Reedové. Žila, ale byla v bezvědomí. Zavolali ošetřovnu. Po stínech nebylo ani vidu, ani sluchu. Vše se podle všeho mohlo vrátit do normálních kolejích.

nevím, kdy bude další - záleží na Mooony

vynikající díl