Povídky M&M - 54.část - Avalon, part 3

Dobrý večer, další povídka bude někdy příští týden. Omlouvám se, ale tento to doopravdy nedávám .(

[Aiwendill]

[Aiwendill]

ďalší týždeň sa pomaly končí a príbeh nikde...

bude snad dneska - jsem ho chtěla opravit už včera, ale doma jsme řešili maličko emergency situation ...

vzdávám to - nejsem schopna to dočíst a pořádně opravit - hodím vám to sem takové ne úplně opravené, fakt se omlouvám, ale dneska mi myšlenky utíkají všude jinde a nedokážu se na to soustředit

Vertical Limit

Kapitánka se zavrtěla a vzbudila se. Koukla na žlutý strop stanu a protáhla se. Koukla vedle sebe, ale spacák byl prázdný. Mike pravděpodobně už někde něco sháněl. Vysoukala se ze spacáku, oblíkla si mikinu a vyšla ven. Pořádně se nadechla a pousmála se. Mohla by tady strávit zbytek života a koukat na okolí kolem. Nad nimi byla na rozdíl od včerejška, kdy foukal vítr a byla sněhová bouře, modrá obloha, sluníčko svítilo a přímo naproti se tyčila K2 skoro už od půlky zasněžená - důvod, proč tady byli. V dálce viděla doktora Calahana jak se k ní řítil. Zřejmě sehnal, co potřeboval.
"Hele, kdopak se to vzbudil?"
"Bré ráno, už jsi byl nahoře nebo co?" rozesmála se.
"Ještě ne," rozesmál se. "Jak se máš po ránu?"
"Fajn," přikývla. "Jak vypadá počasí?"
"Šlo by to. Terrin tým vyráží zítra."
"Vyrazíme taky," broukla a koukla na druhou stranu. Tam se nacházelo asi dalších deset stanů mnohem větších, než měli oni.
"Ten chlápek ze CNN je neodbytný," zabručel doktor, když k nim mířil nějaký muž. Kapitánka přikývla.
"Dobré ráno, vy dva. Už jste si rozmysleli tu nabídku?" ozval se novinář.
"Odpověď je ne," zopakovala se Ginny. "Nebudeme čekat na kameramana, když polezeme."
"To už jsme vyřešili!" nafoukl se muž pyšně. "Doprovázel by vás jenom tam, kde by nemusel lézt..."
"To je asi kilometr no," skočila mu do řeči kapitán.
"Jo a pak byste dostali kameru na přilbu. Prosííím."
"A vy jste magor?" pozvedl obočí Mike. "Ne!"
"Ale expedice Terry souhlasila," dodal a pozoroval Ginny. Měl ji, věděl to. Kapitánka koukla na Mika.
"Je to lepší než ho tahat sebou nahoru. A krom toho, souhlasili jsme, že to celé necháme natočit."
Mike ji odtáhl kousek stranou. "To, že souhlasila Terry, neznamená, že my musíme taky."
"Souhlasili jsme, než jsme vyjeli, Miku. Chci to udělat a kamera na přilbě není katastrofa. Je maličká."
"Ale budeš ji mít ty!"
"Jooo..." mávla rukou. Otočila se zpátky na muže. "Dobře, kamera na přilbě," souhlasila nakonec.
"Výborně!" zatleskal novinář. "Děkuji."
"Nemáte zač," obdařila ho zářivým úsměvem. Mike chvilku uvažoval. Bude na záběru.
"Mám nápad, kameru budu mít já!" vykřikl najednou.
"Co?" otočila se na něho.
"Budu ji mít já na přilě, rozmyslel jsem si to."
"Přineste dvě," pousmála se.
"Ne! Já chci jen svoji... nechci být na záběru."
"Nech toho," zabručela. "Nebuď jak malý. Jinak vyrážíme zítra v pět ráno, takže vás i s celým týmem zveme na rozlučkovou párty," pousmála se Ginny na muže.
"To zní výborně!" zaradoval se. "A pane Calahane, nechcete do kamery někoho pozdravit?!" Mike jenom protočil očima a zalezl do stanu. "Ginny?" koukl na ni muž.
"Zeptejte se večer," odbyla jej.
"Dobře," pousmál se. "Pěkný den!" Jenom mu mávla a zamířila do druhého stanu vedle nich. Byla tam kuchyňka a něco jako malé operační centrum.
"Dobré ráno, Jimmy," pozdravila mladého černocha za počítačem - jejich IT spojení se světem.
"Dobré ráno, madam."
"Slyšela jsem, že počasí konečně vypadá líp, stejně jako předpověď," broukla a nalila si kafe.
"Ano, podle všeho vypadá. Stále hledám další předpovědi a porovnávám to se snímky ze satelitu. Ale nemyslím si, že počasí vydrží tak, jak si ostatní myslí."
Ginny se zarazila. "Jak dlouho vydrží?"
"Do zítra odpoledne, pak začne mírně sněžit, tedy to si myslím já. Ale meteorologie je spíše hádanka, než seriózní odhad."
"A vítr?"
"Mírný a do večera bude sílit. Počasí se tu mění každou chvíli, raději počítejte s tím horším."
Odfoukla si a koukla na Calahana.
"Sedíme tu už dva týdny. Jsme tak aklimatizovaní, že zůstat tu o den navíc, tak tu zapustíme kořeny." Pak se otočila zpátky k Jimmymu. "A další dny?"
"Tam už to vypadá dobře. Tak na týden."
"Risknem to?"
"Můžeme ten jeden den navíc... můžem risknout i ten," začal Mike. "Terry nebude chtít riskovat nic a má to být jen slabé sněžení."
"Takže lezem zítra?"
"Zítra..."
"JO!" zajásala, zatleskala a vyskočila.
Pousmál se. "Co budeš večer říkat do kamery?" staral se.
"Nevím, záleží, na co se budou ptát."
"Koho budeš pozdravovat?" staral se. "Willa?"
"Miku, já nevím. Vyhnu se tomu. Domů zavolám teď a konec."
"Nechceš nikoho pozdravovat?" rozesmál se.
"Není mi pět, abych někoho pozdravovala. Jenom poděkování letectvu, nic víc." Pousmál se, on taky nemá vlastně koho zdravit.
"Jdu zavolat domů," poplácala ho po ramenu. "Začneš chystat věci?"
"Jasně," pousmál se a vydal se balit. Ginny si vzala satelitní telefon a vyšla ze stanu dál od tábora. Vytočila číslo domů.
"Ahoj tatí!"
"Gin, nazdar!" ozval se její táta. Bylo slyšet, že je rád, že se ozvala. "Jak to vypadá?"
"Zítra vyrážíme."
"Jsi si jistá?" staral se.
"Jo, už mě to tu nebaví," pousmála se.
"I kdyby nemělo! Musíš být opatrná!"
"Vždyť mě znáš," usmála se. "Tati...není na Zemi Will?"
"Není, ale mám mu něco vyřídit? Nechával tu pro tebe vzkaz."
"Jaký?" vydechla.
"Něco, že tě miluje a že máš na sebe dát pozor."
Jenom si zamilovaně povzdechla. "Jooo, že se na něho těším a že ho taky miluju."
"Dám vědět, jakmile se ozve."
"Děkuju," broukla. "Mám tě ráda."
"Já tebe taky... Gin, dej na sebe prosím pozor!"
"Dám, neboj se."
"Mám tě rád! Nezapomeň..."
"Ano, tatííí," rozesmála se. „Já tebe taky.“ Ještě chvíli si s ní povídal, než to oba položili. Odklusala zpátky ke stanům. Rozhodla se kouknout na Mika, jak mu to jde s balením. Našla ho ve stanu, jak sedí nad napůl sbaleným batohem zády ke vchodu. Nepohnul se.
"Hotovo?"
"Co?" otočil se na ni. "Ne... ne... vlastně jsem ani nezačal pořádně. To už jsi dotelefonovala?" vypadal najednou trochu nervózní a rychle něco schovával do bundy.
"Jo. Co to máš?!" usmála se.
"Nííííc," trošku zčervenal a nakonec jí věc podal.
"Doktore," mlaskla nad fotkou Liv.
"Co?" knikl. Jenom se usmála.
"Chybí ti," podotkla.
"Čím dál tím víc..." Vstal a vzal si fotku. Schoval si ji do bundy. "Dobalím."
"Dobré, půjdu si nachystat svoje věci."

Olivie Reedová z dálky pozorovala skupinu vědců, kteří se rozněžňovali nad nějakou květinou. Nechápala to. Stáli nad ní už asi dvě hodiny a pořád ji měřili a fotili.
Šla se podívat, co vyvádějí. Nakonec zavrtěla hlavou. Nemožné, neslýchané a šílené. Každý den tu byl stejný. Zítra se s Tylorem prohodí a raději bude pozorovat zvířata. Ty se alespoň hýbaly. Je pravda ale, že ta květina se taky hýbala, když foukal vítr. Ale... mělo to své velké ALE! Zase si sedla na své místo a povzdechla si. Nudila se, a když se nudila, více myslela. A to nechtěla, chtěla trochu zapomenout. K jejímu štěstí bylo pro ni vysvobození to, že se blížila z dálky bouře. Výborně! Přijde Tylor a budou hrát karty.
"Měli bychom jít!" křikla na vědce
"Ale ta květina..."
"Tu květinu si klidně narvěte do zadního traktu, pánové! Blíží se bouře, jdem!"
"Ale..." zkusili ještě trošku odporu.
"Hned! Nebo začnu střílet..." zazubila se. Oh, pár dní tu s ní už byli a věděli, že po tomhle nemá cenu se hádat. Jednou doopravdy vystřelila do země.... Začali se balit, ale nezapomněli u toho reptat. Samozřejmě se jednalo o jejich sport: přiveďme seržanta k šílenství! Pak se pomalu vydali k táboru. V půli cesty se setkali s Tylorem, kteří více méně spěchali, aby nezmokli. Původně to měli z větší dálky.
"Co květina?" usmál se na ni Tylor.
"Zítra jdu na lov zvířátek!" prskla. "Sotva se pohla!" Muž se jenom rozesmál. "Moc se nesměj, od zítřka se prohazujeme, ano?!"
"No tááák!"
"Ale ano, trvám na tom... raději se budu trmácet po kopcích, než sledovat kytky!" Tohle znělo, jakože je vše dané. Prostě a jednoduše ona půjde s nima a on tu bude trčet.
"Dobré, pro tebe všechno," usmál se.
"Díky, jsi zlato, po několika týdnech mi z toho začíná hrabat. Kdyby alespoň studovali jinou kytku."
"Co je na ní tak zajímavého?"
"Nevím, třeba to, že je ještě nekousla do zadku?"
"Nesnáším tyhle mise."
Povzdechla si a přikývla. "Nechápu, proč jsem se přihlásila. Musela jsem být mimo."
"Taky jsem se divil."
Pak najednou zčervenala, "byla to pomsta Mikovi, už vím."
"A vyšla nebo ses vytrestala sama?"
"Myslím, že tak obojí. Spíš si myslím, že jsem se vytrestala sama a že ani nepostřehne, že jsem pryč." Mírně si povzdechla.
"No to asi ne, když je na horách."
"Právě... jsem moc blbá?"
"Asi ani ne," pokrčil rameny. Rozesmála se a poplácala ho po rameni. Počkala, až vědci zalezou do svých stanů a pak vytáhla karty.

"Právě se nacházíme v pěti tisících nad mořem pod horou známou jako K2 a za mnou můžete vidět nejvyšší párty na světě!" hlásil reportér do živého vysílání. Za ním byla osvětlená plocha základního tábora, repráky a barevné světla. Hrála tam hudba a uprostřed byl stůl plný jídla a pití.
"Právě tato párty odstartovává zdolání K2 Ginny Smithovou a Terry Haylyovou! Obě byly tak laskavé a svolily, že po celou dobu výstupu budou mít na přilbách on-line kameru, a tak spolu s nimi můžete prožít jejich dobrodružství, a určitě i menší závod ve zdolání K2. A Slečnu Smithovou můžeme právě vidět za mnou na parketu..." Kamera se otočila za muže a zabrala volné prostranství, kde tancovala Ginny s Mikem na nějakou písničku. Bylo vidět, jak se oba skvěle baví a tancujou možná i nějakou dávno nacvičenou sestavu.
"Myslím, že je zcela připravená na výstup, stejně jako její lezecký partner doktor Calahan." U jídelního stolu stála žena, které mohlo být okolo 45 let, a oba sledovala. Terry si o tom myslela svoje. Písnička skončila a Ginny dostala od Mika pusu na tvář.
"Jdu se napít!" houkla a trošku lapala po dechu. Moc pohybu na málo kyslíku.
"Jasně, proč ne? Jdu s tebou," vydal se za ní jako pejsek.
"Ginny, Miku! Na slovíčko?" odchytil ji reportér.
"Určitě," usmála se, podala Mikovi pití a šli kousek dál za mužem. Mike je taky následoval.
"Copak se děje?" staral se.
"Mám slíbený rozhovor," usmál se. "Bude to živě, tak..."
"Můžem, jsme připraveni na vše," broukl Mike.
"Takže tři... dva... jedna!" Usmál se a otočil se na Ginny. "Takže slečno Smithová, jak se cítíte?"
"Připravená," pousmála se. "Pokud to nevyjde teď, tak už asi nikdy," broukla. "Jsme připravení. Oba."
"Více asi už nemůžeme být," dodal na to Mike. "Máme sebou doktora," zažertoval, "a vojáka."
"Jo," usmála se. "Chtěla bych tímto poděkovat letectvu, že mi umožnilo tuhle expedici a také našim sponzorům," ukázala na bundu. "Věci jsou teprve ve fázi testování, takže pokud zmrzem, tak je nekupujte," usmála se.
"Chcete někoho pozdravit?" staral se a podíval se na Ginny. "Slečno? Rodinu?"
"Ani ne, volala jsem domů ráno."
"Doktore Calahane? Nemáte nějakou slečnu? Fanynky by jistě kňučely, kdyby to věděly."
"Do toho vám nic není," usmál se.
"Co na to říkají vaše rodiny?"
„Na to se musíte zeptat jich. Ale asi nebudou moc nadšení,“ pousmála se.
"Doktore, co vaše rodina?"
"Nemám rodinu," broukl. Ginny koukala dolů a přešlápla.
"To je mi líto, tak snad až budete dole, tak vás nějaká fanynka uloví," zazubil se.
Mike zavrtěl hlavou.
"Omluvte mě," zdekoval se pryč. Ginny ještě chvilku odpovídala, než se reportér vydal k druhé ženě. Pak se hnedka vydala za Mikem.

O několik dní později došla tahle reportáž i k Liv a Tylorovi. Kapitán Ryan jim to poslal s tím, že jsou zatím oba v pořádku. Vypadalo to, že se dobře baví. Liv na to celou dobu zírala, stejně jako na to, že Mike nikoho nepozdravoval ani Gin.
"Zdá se mi to, nebo trestám jen sama sebe?" koukla na George.
"Vidíš v tom víc, než v tom je:"
"Asi jo... no nic, jdu se zoology hledat zvířátka. Snad nám kapitán brzy pošle další zprávy."
"Dobře, měj se," usmál se.
"Pohlídej tady ty..." ukázala na doktory a poněkud zklamaně odcházela.
"Liv, hlavu vzhůru." Pousmála se a mávla mu. Pak popohnala několik vědců, aby si pohli. Vydali se do hor. Pak o nich už nikdo neslyšel...

Podle doktorů se měli vydat více na jih. Dneska jim Reedová dovolila snad vše a jenom dávala pozor na okolí. Tím pádem se doktoři rozhodli pokoušet více osud. Po pár hodinách dorazili na louku, kde se snad pásli jeleni - aspoň to tak vypadalo.
"Vypadají krásně," hlesl doktor.
"Byl by z toho dobrý guláš," podotkl jeden z vojáků.
"Ulovíte ho?" uchechtla se seržantka. Voják zamířil.
"Šlo by to, ale nerad střílím zvířata."
"Ne, nevíte ani, co to je, a mohlo by nás to otrávit," usmála se. "Doktore Samuelsi, pozor ano! Moc blízko nechoďte," zašeptala, aby zvířátka nevyplašila a šla za doktorem.
"Ano, madam," broukl.
"To stačí," zarazila ho, když byl až moc blízko, tedy podle ní. Doktor si sedl na nějaký pařez a začal to zvíře kreslit. A pak se změnil vítr a oni stáli po větru. Zvířata vztyčila hlavy a začuchaly.
"Hmm," broukl voják, když se pomalu vydala pryč.
"Asi jim doktore smrdíte," zachichotala se Liv. "Pojďme, nakresleného máte a teď půjdeme."
"Ještě fotky prosím," broukl. Jen protočila očima a vydala se s ním blíže za odcházejícímu zvířaty.
"Pozor, jsou tady díry!" křikla. Chytla ho. Foťák cvakl a zvířata se zarazila. Jeden z větších se otočil a podíval se jejich směrem.
"Umíte utíkat, doktore?"
"No...já..."
"Musíte," dodala. "Rychle," otočila ho a donutila ho, aby se rozeběhl a vyděšeně sledovala, jak se "jelen" otočil a rozeběhl se k nim. To byl impuls, který ji donutil, aby se rychle rozeběhla za doktorem. Nekoukala, jak se blíží. Sem tam pomohla doktorovi, který spadl na nohy a pak, když slyšela zvíře až moc blízko, tak popadla doktora a odstrčila jej prudce stranou. Otočila se a připravila se na to nejhorší. Zvíře ji nabralo parohama. Jenom vyvalila očima a chytla ho za parohy. Cítila, jak s ní zvíře několikrát zatřáslo, než ji odhodilo bokem. Nepamatovala si, zda křičela, nebo ne. Cítila další bolest, ale nedokázala určit, co dalšího zvíře udělalo. Cítila ještě, že přes ni přešlo a pak utíkalo pryč. Měla slzy v očích. Ruce se jí třásly, cítila to, stejně jako to, že z ran teče krev. Snažila se postavit, ale nemohla najít síly. Zůstala radši ležet. Slyšela, jak se k ní přibíhalo několik lidí. Někdo, pravděpodobně druhý voják, ji bral do náručí. Měla vše jako v mlze. Bála se, že zemře. Pak už přišla jenom tma.

"Tylore!" uslyšel George volání z dálky.
"Co je?!" křikl nazpět.
"Máme raněného," přiběhl k němu doktor a ukazoval směrem k lesu, odkud právě vybíhal voják s Reedovou v náručí. "Doktora Samuelse napadlo nějaké zvíře, tak ho odhodila stranou a... ono napadlo ji. Je to vážně zlé!" George cosi vykřikl a rozběhl se tím směrem. Skoro okamžitě převzal seržanta od druhého vojáka a rozeběhl se do vesnice. Pravděpodobně to byla jediná možnost, jak ji ještě zachránit. Podle doktorů měli místní dobré lékařství. Otázkou je, jestli uměli zázraky. Na Atlantis by to nezvládla.

"Ahoj všichni, jsme teď někde v 6700 metrech, počasí tu je na prd, začalo sněžit a pořádně se ochladilo, takže pro dnešek asi končíme, ubytujem se a počkáme do zítřka, kdy už by mělo být zase hezky."
Will koukal na to video už asi po sté. Okolo Ginny byla mlha a sněžilo, ale ona vypadala celkem spokojeně. Asi šlo vše podle plánu. Přesto měl o ni stále strach, na druhou stranu, byla s doktorem. Znova si to přehrál a trošku se pousmál. Koukl do kalendáře. Zbývaly ještě tři týdny. Nevěděl, jestli to zvládne. Hrozně se na ni těšil.
Její táta mu vyřídil pozdrav, který poslala, než se vydali nahoru na horu.

"Doufám, že se to počasí změní do zítřka," broukla Ginny ve stanu a zabalila se do deky. Venku fučelo.
"To jsme dva, tohle počasí mě nebaví..." zamračil se Mike. "Když si představím, jak se mají na Atlantis... mají tam teplo!"
"No tak..." usmála se. "Bude to dobré. Podle Jimmyho."
"Doufám... trochu tepla by neuškodilo," zahrabal se hlouběji do spacáku.
"V takovém počasí nepoleze nikdo," broukla.
Jen se pousmál. Upřímně, záleželo mu na tom, aby to vylezla, jako první, na druhou stranu mu stačilo to jen zdolat.
"Karty?" vytáhla balíček.
"Můžeme," zazubil se a dal se do bouřlivého míchání. Pak je rozdal a několikrát Ginny porazil. Ne, že by to nedělal schválně, ale částečně i trochu podváděl. Nakonec mu to i ona párkrát natřela.

"Tak jak to vypadá?" hlesl George. Přes zástup vesničanů nic neviděl a nakonec jej vyhnaly ven. Po několika hodinách jeden z nich vyšel ven a tvářil se jako každý doktor.
"No tak?!" vybídl ho.
"Má těžká zranění," snažil se na to jít jemně, "dost krvácí jak uvnitř těla, tak zvenku."
"A?!!!"
"Modlete se k našim bohům," mírně se poklonil. "Děláme to i ošetřujeme. Naše víra uzdravuje, stejně jako naše byliny."
"Aha..." polkl. "Musím kontaktovat Atlantis."
"Jak si přejete, ale ať vaši lékaři nezasahují... pokud bude žít a má žít, bude... pokud mě teď omluvíte, musím jít do hor pro vodu."
"Do hor?!!" vykvikl.
Mírně přikývl a odvázal jednoho z podivných "koní", aby na něj mohl nasednout.
"A...a co ona?"
"Je v péči druhých..." To bylo vše, co se dozvěděl. Muž odjet a jemu nezbylo nic jiného než čekat. Stejně jako pro zbytek výpravy.
"Musíme k bráně," knikl George. "Jeden z nás musí dát vědět Atlantis."
"Já půjdu," ozvalo se tiše ze země. Doktor, který za vše mohl, se od té doby cítil naprosto špatně.
"Umíte rychle běhat?"
"Docela ano," přikývl. "Proč?"
"Tak honem!" Za chvíli se jim ztratil z dohledu. Doopravdy rychle běhal. George přecházel tam a zpátky. Přesto jim večer nepřinesl nic nového. Až ráno, za úsvitu nádhernějšího, než byli zvyklí z Atlantis, po neklidné a probděné noci, konečně vyšli všichni z domu, kde ošetřovali seržanta. Venku začínali chodit lidi. K Georgovi přišla drobná žena.
"Můžete za ní, ale potichu, bude unavená a zmatená. Její věci jsme spálili."
"A proč?" zamrkal.
"Na zahnání zlých duchů a pokud spálíte zraněné šaty, zničíte zlo, které bylo napácháno. To nevíte?"
"Ehm...jo, jistě," odkašlal si. Žena se pousmála a pokynula mu, aby šel za ní do chaty. Na první pohled tam bylo šero, ticho a pach krve smíchaný s dezinfekcí. George se zarazil. Pak byl však popostrčen dopředu a odveden do jiné místnosti, kde byl čistý vzduch a světlo. Na posteli u okna ležela Liv bledá jako prostěradla. Na sobě lehké bílé šaty. Mělce oddechovala. George si k ní sedl. Po chvilce otevřela oči a omámeně na něj koukla.
"Jak ti je?" hlesl.
"Příšerně," povzdechla si. "Mám pocit, jako by po mě přešlo stádo bizonů... ale podle nějaké slečny, bud mít jen pár jizev."
"Však taky skoro jo," uchechtl se.
"Co se vlastně stalo? Vůbec nic si nepamatuju... jen že mě něco pronásledovalo a pak mám tmu."
"To je taky všechno."
"Aha...." povzdechla si a opatrně si sedla. "Nevíš, kde mám věci?"
"Hm...spálené."
Jen na něj vyvalila oči. "Proč?"
"Protože jsou šílení..."
"Super.... chci domů."
"Kontaktujeme Atlantis."
"Děkuju..."
"Nemáš zač," pousmál se. "Chvilku to ale bude trvat." Přikývla a skoro hned usnula v sedě. Maličko se pousmál a uložil ji. Chvilku ji pozoroval, než vyšel ven. Všem oznámil, že je v pořádku, přesto někdo nechápal. Mezitím už na Atlantis všechno věděli. Rozhodovalo se, kdo vystřídá Reedovou v hlídání, ale o pár dní přišla žádost jen o poslání uniformy. Liv chtěla zůstat. Nikdo nechápal.

"Čaute lidi, jsme v osmi tisících metrech, počasí je poslední dny super, svítí nám sluníčko, kyslíku ve vzduchu ubývá a výstup je těžší a těžší, no co víc si přát." Will koukal na další video. Ginny byla zajištěná na laně, měla sluneční brýle a okolo sebe měla samé vrcholky špičatých hor. Pod sebou sníh a za sebou modrou oblohu. "Ale zase za ten výhled to stojí," sundala kameru a ukázala výhled, který vidí ona. Když najela na Mika, tak zamával. "Plán na zítřek je jasný, chcem být úplně na vrcholu. Když to nevyjde, tak vrchol bude náš pozítří," pokračovala zpráva. "Teď už se bude stmívat, takže my jdeme na kutě, ať to zítra zvládneme," mávla do kamery. Will se přistihl, že jí mávání opětuje, stejně jako o několik tisíc světelných let dále jí stejný pozdrav opětovali všichni, co byli na misi s Reedovou, včetně ní...
"Myslíš, že to dokážou?"
"Kdo?“
"No Mike a Gin," broukl George
"Určitě," pousmála se Liv a chytla se za bok. "Pořád to bolí... a oni to zvládnou."
"Měla bys na Atlantis."
"Jsem v pořádku a tam bych se unudila k smrti, za chvíli nám to tu končí a oni se brzo vrátí."
"Pořád trucuješ?"
"Stále," zazubila se.
"Nech toho...Ginny taky nepozdravila přítele."
Liv na to nic neřekla. Jenom se usmála a vzala věci. "Jdu doprovodit doktora k řece."
"Toho samého, co může za to, co se ti stalo?"
"Ano, a nemůže za to, byla to nehoda." George se jenom nafoukl. "Netrucuj," vyplázla na něj jazyk a zmizela ve dveřích. Jenom zavrtěl hlavou.

"Brzo budeme nahoře," zazubil se Mike.
"Já už nemůžu," zasýpala Ginny a zoufale koukla k vrcholu. Zbývalo tak třicet metrů.
"To zvládneš, třicet metrů!"
"Potřebuju pauzu," hekla a zajistila se. Mike koukl kolem.
"Terry. Na sedmi hodinách."
"Néééé," zakvílela. "Deset minut pauza. Je dvacet metrů pod náma."
"Dobře, ale pak jdeme.
"Běž pomalu," šeptla. "Doženu tě."
"Ne, jdeš se mnou, nenechám tě tu. Buď ona, nebo nikdo."
"Paličáku!" fňukla a pustila se zas do lezení.

Na Atlantis všichni koukali na lezení naživo.
"Jde jim to pomalu," zabručel někdo.
"V té výšce je strašně málo kyslíku. Jeden krok na patnáct nádechů, tak to říká kapitán," odvětil Will. Znova koukl na monitor. Asi to možná bylo v pořádku, ale nevěřil tomu.
Znova se zadívali na obrazovku. Postupovali, ale pomalu. Jelikož se jednalo o on-line přenos, tak všichni co mohli, tak drželi palce.
"Míku?!" zafuněla Ginny.
"No?" staral se. Kapitánka se zajistila a koukla po okolí. Zhluboka oddechovala.
"Co tu sakra děláme?!" prskla. "Čí to byl nápad?!" Už nemohla a chtěla domů, do tepla.
"Tvůj! A pohni zadkem," rozesmál se. Taky toho měl dost.
"Můj?! NE! TVŮJ! Tos ty říkal, že mě dostaneš na všechny osmitisícovky. Proč jsem souhlasila?!"
"Protože mám skvělé přesvědčovací schopnosti. Polez, je to ještě dvacet metrů," uchechtl se. Ginny se napila a koukla nad sebe. Dvacet metrů. Tady se to zdálo jako nekonečná dálka. Plus bylo, že Terry nezrychlovala. A Ginny to vzdát nehodlala. Ne teď. Protřepala si ruce a znova koukla nahoru. Dala se znova do lezení. Mike ještě odpočíval, tak to vzala kolem něho. Sledoval ji a usmíval se. Ano, důležité, je, aby to zvládla. Dali do toho oba tolik. Nechtěl ji teď děsit. Půjde tak daleko, jak bude moc. Přece to bylo jen pitomých dvacet metrů. Před očima měl černé mžitky. Za chviličku se vydal zase za ní.
Následoval ji, krok za krokem. Šel v jejich šlépějích. Popoháněl ji. Musela být první! Trvalo ještě hodinu, než Ginny byla těsně pod vrcholem. Koukla na Mika, který byl kousek pod ní.
"Čekám, pojď!" usmívala se. Zbýval jí poslední krok. Už jenom jeden.
"Už se plácám," zafuněl a snažil se zrychlit.
"Počkám, oba najednou," zafuněla. Jen něco zasýpal a vypadal spíš, že mele z posledního. Ginny se trošku zamračila. Tohle mu nebylo podobné. Zrovna jemu.
Pomalu ji došel a ani se na ni nepodíval. "Můžeme?" Jenom přikývla. Oči jí svítily skoro jako na Vánoce. Udělali poslední krok a stanuli na vrcholu. Ginny nadšením vyjekla a vyskočila. Objala Mika, který na ni skoro padl. V televizi vše vypadalo tak přirozeně.
"Vydrž chvíli," šeptl jí do ucha Mike, když se chtěla odtáhnout. Pustil ji až o chvíli později a v tváři byl bledý. Ginny na něho koukla a rychle vypla kameru.
"Co je ti?" vydechla vyděšeně.
"Jsem v pohodě," zalhal, "užij si to, za chvíli jdeme dolů." Vzal si její kameru, co měla na přilbě a namířil ji na ni. Jenom se pousmála.
"Ahojte lidi, právě jsme na vrcholu druhé nejvyšší hory světa - K2 - je přesně 13:24 místní času. Terry je pod náma a fakt bychom na ni rádi počkali, ale je to tak na dvě hodinky ještě a vzduch tady není zrovna ideální, stejně jako okolí." Mike zabral úzký pruh hory, na které stáli. "Ale je tu krásně bezvětří - možná trošku nezvykle - a božské ticho. A taky nesmím zapomenout na ten výhled." Kamera pomalu zabírala to, co viděli oni. Špičaté vrcholky ostatních hor, sníh na nich a v údolí většinou kameny. A nikde ani živáčka. Vypadalo to jako nejdokonalejší místo na zemi. Na Atlantis koukali zrovna na záběr, kdy jim chyběl už jenom ten jeden krůček a pak stanuli na vrcholu. Všichni radostně vypískli a začali bouchat láhve s šampusem – skvělý důvod slavit. Will si trošku oddechl. Díky bohu. Jsou oba nahoře, živí a zdraví. Vypnul nahrávání, aby záznam mohl odeslat Liv a Georgovi.

"Můžeme dolů?" koukla Ginny na Mika. Přikývl. Vypadal už lépe. Do tváří se mu vrátila barva po té, co se napil, a dal si bonbón. "Kdyby něco, tak říkej," broukla. "Nezapomeň, více než polovina úrazů se stane..."
"...při cestě dolů," dokončil větu zároveň s ní a usmál se. "Já ti to řekl."
"Právě, tak abys na to nezapomněl."
"Dolů to už bude v pořádku," řekl s kamennou tváří. Ušklíbla se a dala se do cesty dolů.

George otevřel poštu a klikl na video.
"Liv! Už jsou na vrcholu, pojď se podívat," zavolal ji. Reedová strčila hlavu do dveří a šla k němu. Tohle chtěla vidět, i když měla právě jiné starosti. Konečně jí sundali obvazy a myslela, že asi omdlí. Tuhle záležitost chtěla utajit. Sedla si vedle něho a video pustila. Oba napjatě sledovali každý jejich krok a fandili jim. Najednou z ničeho nic Liv prohodila. "Mikovi není dobře."
„Je nějaký bledý," souhlasil.
"A nejen to, trochu se motá, podle zpráv ale míří už dolů."
"No hospoda nahoře není, tak co by tam dělali?"
"Tím jsem chtěla říct, že pokud mu něco je, dole jej ošetří"
"Jo, to jo," broukl Tylor.
"Vypadají spokojeně a šťastně," knikla.
"To jo," přikývl.
"Máš pravdu, jediného, koho jsem tímto blbým nápadem potrestala, jsem byla já," povzdechla si.
"Já ti to říkal od začátku," broukl. Nic neřekla a vstala. Nebylo jí nejlépe. Nejraději by se zabalila do deky a zalezla do nejhlubší kobky. Jen aby ji nikdo neviděl.
"Co?" broukl.
"Nic, jdu si zalíst do spacáku a spát. Za dva dny se vracíme."
"Dobře, tak dobrou noc," pousmál se. Povzdechla si a šla si sednout ven. George jí za chvilku přinesl deku. Jenom popotáhla a zírala dál do země.
"Co je?" zarazil se.
"Nechci domů," knikla a uvolnila místo pod dekou, aby si přisedl.
"Proč?"
"Co tam? Kupa doktorů, kteří na mě budou hledět jak na zázrak a proč? Všichni budou chtít vidět jizvy..." při posledním slově se zadrhla.
"No tak je máš...a?"
"Jsou hnusné," povzdechla si. "Nevypadám už vůbec pěkně."
"Ale no tak." Na boku si vyhrnula tričko a posvítila na část z jizvy. Nevypadalo to rozhodně pěkně ani přitažlivě.
"No tak trošku to není estetické, ale..."
"Estetické?" do očí se jí nahrnuly slzy. "Jsem naprosto padlá na hlavu. Nechápu, proč jsem sem jela. Málem jsem kvůli své blbosti zařvala. A teď jsem nechutná."
George mlčel. Jo, tohle jí říkal od začátku. Na druhou stranu viděl, jak jí to trápí. Od odpoledne chodila v dlouhém rukávu, i když bylo teplo. Jenom ji pohladil po hlavě.
"Nejhorší je, že jsem tohle chtěla všechno utajit, ale když jsem viděla, co mám pod obvazy... vím, měla bych být vděčná, že jsem naživu... ale..."
"Jsou to jenom jizvy, Liv. Každý normální chlap to pochopí."
Položila si hlavu na kolena a zase začala zírat do země. Nakonec ji donutil si jít alespoň lehnout.

"Těším se na Atlantis. Do postele..." řekl zasněně Mike a zavrtal se do spacáku.
"Já na Willa," broukla Ginny.
Mike, zda se těší na Liv nebo ne, nepřiznal. "Chybí mi i čerstvé jídlo."
"Ani nemluv, tyhle špagety z pytlíku už nechci vidět!" rozesmála se a sáček hodila do kouta.
"Hej, rajčata, teplá vana, postel a peřiny...." zasnil se Mike. "Nemůžu se dočkat."
"Ženská..."
"Ženská?" nechápal.
"No ženská....ve tvojí posteli."
"Hm, tak to bych si taky nechal líbit," přikývl.
"No snad Liv, ne? Nebo už zase nic?"
"Jak zase nic?" nechápavě na ni zíral.
"Jste spolu nebo ne?"
"Upřímně, nevím." Povzdechl si. "Odjela na tu misi a nevím, jak to mám brát," pokrčil rameny. "Ale asi ano."
Jenom se ušklíbla.
„No řekni, že se mnou ti nebylo fajn. Vždycky jsi věděl, na čem jsi:"
"No bylo," pousmál se. "To bylo."
Pousmála se. "Mně s tebou taky," přiznala potichu.
"Připomeň mi, proč to neklapalo, než uděláme nějakou blbost, které bychom pak litovali."
"Protože jsme byli mladí a oba jsme tvrdohlaví a jsme až moc stejní," šeptla a koukala na něho. Mike bojoval s tím, aby po Giny nevyjel. Měla Willa, nesměl. Kapitánka koukala, jak se přibližuje. Trvalo jí dlouhou chvíli, než se pohnula a jemně ho odstrčila.
"To nejde," hlesla a odklonila hlavu. Rychle se natáhla pro bundu a vylezla ze spacáku.
"Kam jdeš? Jsme na výklenku na stěně a pod náma je kilometr prázdna!"
"Já nevím...budu třeba celou noc viset na karabině," knikla a do očí se mu nepodívala.
"Gin, počkej," stáhl ji zpět. "Jsem blbec," povzdechl si.
"Ne, to nejsi," sedla si zpátky a otřela si tvář od slz. Snažila se to schovat.
"Co se děje," pohladil ji.
"Víš, kolikrát jsem přemýšlela, jaké by to bylo, kdybych ti dala ještě šanci?" hlesla.
"Tuším, asi stejně jako já a víš, k čemu jsem došel?"
"Že nemůžeme žít bez sebe, ale ani spolu?" zkusila to.
"Asi ano, ještě jsem asi nenašel ženu, která by tě nahradila," pokrčil rameny.
Maličko zčervenala. "Jsem normální člověk, Miku, ne nějaká víla. Ale je to hezké slyšet," sklopila oči.
Přikývl. "A když mám pocit, že jsem takovou našel, tak akorát přemýšlím nad tím, jak ji odkopnout," mírně se pousmál.
"Jsi nenapravitelný," povzdechla si. "Ale Liv si to nezaslouží. i když ji nemám ráda."
"Nevím, myslím si, že to stejně nemá cenu," mávl rukou. "Nemám pocit, že by to někam směřovalo," pokrčil rameny. "A proč ji nemáš ráda?"
Jenom pokrčila rameny a na otázku neodpověděla. "Vždycky se mi líbilo, co jsi říkal. Will tohle moc neumí. Občas je prostě moc....britský," broukla. "A studený jako psí čumák."
"Musíš ho zahřát," rozesmál se. Pak strávili zbytek večera vymýšlením, jak Williama musí správně rozpálit. Docela se u toho nasmáli. Pravda však byla, že když se vrátila na Atlantis, tak Will na ni už netrpělivě čekal u brány. Hned ji objal a odmítal pustit. Objetí mu vrátila. Sice trošku zaraženě, protože tu bylo lidí jak myší, ale byla ráda.
Najednou to vypadalo, jako by si Will uvědomil situaci a odkašlal si. "Chyběla jste nám, kapitáne, báli jsme se o vás. O oba."
"Ehm...ano, děkuju...děkujeme," nervózně přešlápla.
Naklonil se k ní. "Chci tě mít pro sebe celý zbytek dne, tak se jich prosím co nejrychleji zbav!" Jenom se na něho pousmála a trošku přikývla. Strašně se mu stýskalo.

Liv se skoro okamžitě přihnala za Mikem. Objala ho a šťastně si oddechla. Mike jí obejmutí sice vrátil, ale na tak nadšeně. Mírně ji odstrčil. Překvapeně na něj zírala.
"Stalo se něco?" hlesla potichu.
"Ne, ne... jen pak bych si s tebou chtěl promluvit..." začal, ale dál se nedokázal domluvit.
Liv mírně zbledla a zírala na něj. Pak rázem zesmutněla a přikývla. "Myslím, že nemusíme. Pochopila jsem a můžu si za to sama, předpokládám, že?" Mike chvilku mlčel.
"Pokud si chceš promluvit," řekla šeptem, "pak se tedy stav." Zakroutila hlavou. "Chtěla jsem se ti omluvit, ale na to je už asi pozdě. Chyběl jsi mi," sklopila pohled a začala se zajímat o kanady. "No, nechám tě zástupu tvých fanynek a obdivovatelů," otočila se a šla pryč. Jenom přikývl a nechal ji odejít. Pak se s úsměvem od ucha k uchu otočil za ostatními a přivítal se stejně jako Ginny se všemi. Neměl tolik gratulací, jako ona. To byla pravda, ale užil si to stejně. Za chvilku generál Brandsome hnal všechny zpátky do práce.

"Cos jí proved?" zajímala se Ginny a vzala Mika stranou.
"Nic," pokrčil rameny. "Jsem jí řekl, že si s ní potom chci promluvit. Nic víc."
"A ona to pochopila, že jí dáváš košem?"
"Předpokládám, že asi ano," zamračil se.
"A ty chceš?"
"Nevím, pořád přemýšlím, jestli to má cenu nebo ne. Ale raději ji nechám, než abych to nechal dojít daleko a pak třeba ji odkopl za pár měsíců, nedej bože roků, jen protože jsem se neuměl rozhodnout."
"Miku," povzdechla si. "Na koho čekáš? Je ti s ní dobře? Tak jí řekni, že to nechceš vážně. Že chceš jenom někoho, s kým můžeš trávit čas a je ti s ním dobře."
"Ještě uvidím," povzdechl si. Ve skutečnosti čekal na Gin, ale věděl, že se už nikdy nedočká. Na druhou stranu ještě nepotkal nikoho, kdo by jej okouzlil tak, že by na ni zapomněl a mohl vedle ní pracovat.
"Hlavu vzhůru, tygře," poplácala ho po ramenu. Jenom se pousmál a šel se vybalit. Ginny utíkala za Willem. Jakmile doběhla, tak si ji Brit stáhl k sobě a pořádně objal. Dala mu pusu na tvář a pevně ho objala taky. Vlastně jí chyběl. A hodně.
"Chyběla jsi mi a měl jsem strach!"
"Strach, ale no tak," mávla rukou. "Velcí kluci se nebojí," vzala jeho tvář do dlaní.
"Mám tě rád, hodně, Gin, nechci, aby se ti něco stalo. Tam se může stát cokoliv! Kdykoliv se může stát cokoliv! Nemusí tu být nějací woodoo vesničané, co tě pak třeba zachrání. To se stane jen jednou."
"Woodoo vesničané?" usmála se. "Ne, tak to nám nehrozilo. Tam nahoře uděláš chybu jenom jednou. První a poslední," broukla.
"No právě, na planetách může být nějaká záchrana a tam ne!" nafoukl se. Pak si povzdechl. "Málem jsme v týmu byli tři, o to víc jsem si uvědomil, jak rychle o tebe můžu přijít."
"Maličko mě děsíš," broukla nejistě a sedla si na postel.
"Když jste byli pryč, přišla zpráva, že Reedová je v těžkém stavu a pravděpodobně nepřežije noc. Místní vesničané, nikdo neví jak, ji zachránili."
"Někteří to umí," přikývla. "Slyšela jsem tohle i o mniších v Tibetu nebo léčitelích v Andách," přikývla. "Vypadala zdravě."
"Nějaký doktor se moc blízko přiblížil ke stádu... asi jelenů, Liv ho na poslední chvíli odstrčila. Podle vojáka, co s nimi byl to nemohla přežít..." odkašlal si. "Několikrát ji nabodl na rohy a ještě ji pošlapal... to je stejně jedno," zahnal tohle. "A po tomhle jsem měl být klidnější? Mohlo se ti tam něco stát."
"To může, i když jdu do sprchy. Wille, no tak. Jsem tu a vcelku."
"Díky bohu," políbil ji. Polibek mu trošičku zaraženě vrátila. Najednou si vzpomněla na Mika.
"Co se děje?" staral se.
"Nic," rychle se pousmála a políbila ho zpátky. Tentokrát jak se slušelo a patřilo.
"Vypadáš líp, než když jsi odjížděla," broukl Will a koukl na ni.
"Já...asi jsem si potřebovala něco dokázat," hlesla. "Dokázat si, že se nic nezměnilo a že pořád můžu dosáhnout toho, čeho si zamanu," usmála se.
"To je dobře," pousmál se a vzal ji do náruče. "Večeře? Postel? Sprcha? Kytka?" donesl ji před vázu s kytkama. "Pro tebe."
"Díky, jsou krásné," pousmála se. "Sprcha a postel," určila si pořadí. Jakmile vedle sebe leželi, Willova ručka šmátralka se vzbudila. Stýskalo se mu až moc. Začal ji jemně líbat. Jemně ho za tu ruku chytla.
"Dneska ne, prosím," šeptla. Ani netušila, proč ho zastavila. Teda tušila. Pořád myslela na Calahana a na ten jejich pitomý rozhovor ve stanu. Nemohla se toho zbavit.
"V pohodě, jsi unavená, pořádně se vyspi," dal jí pusu a přikryl. Pak se k ní přitulil.
"Zítra, slibuju," zívla si a dala mu pusu na dobrou noc. Prsty si propletla z jeho a jeho ruku si dala přes sebe. Krásně voněl. Hlavu sice měla plnou blbostí, ale únavou skoro hned snula. Will ji chvilku ještě pozoroval. Pak starostlivě dotáhl deku tak, aby ji měla až u krku a usnul. Byl rád, že je doma. Znova se na ni podíval. Miloval ji.

Olivie došla večer k Mikovi do pokoje. Už to nemohla vydržet. Neustále se jí vyhýbal. Hned u dveří se nadechla a spustila: "Dřív, než začneš, tak mě, prosím, poslouchej. Chápu, co chceš udělat a ani se ti nedivím. Můžu si za to sama, odešla jsem. Na druhou stranu jsem nějak doufala, že něco uděláš... cokoliv. Nakonec jsem zjistila, že jsem vytrestala sama sebe. Asi víc, než si myslíš. Celá ta mise... stýskalo se mi a ještě víc, když jsem viděla, že jsi šťastný, došlo mi, že jsem jen pro rozptýlení. Ve skutečnosti jde jen o tohle, nechceš nic víc. To chceš jinde... Závidím kapitánce. Doopravdy... rodinu, peníze, tebe, celý její život. Nemám nic, nikdy jsem neměla nic z toho, tedy nic pořádně, co by bylo skutečné. Ani Liv Reedová vlastně není skutečná. Utíkám, celý život, před tím, kdo jsem, odkud pocházím... ve skutečnosti nejsem nikdo, nemám jméno, minulost ani prostředky..."
Mike chvilku mlčel a pak se trošku pousmál. "Taky jsi mi chyběla."
Liv se malinko pousmála. "Chyběl jsi mi víc, než si dokážeš představit. Měla jsem o tebe strach...hlavně při konečném výstupu."
Maličko se ušklíbl. "Nahoře jsem na tebe myslel," přiznal. Nebyl tak daleko od pravdy. Vzpomněl si na ni. A na to, jak říkala, že nemá ráda lana.
"Já si na tebe taky vzpomněla," povzdechla si, "ve chvíli kdy... to je jedno."
"Liv, ale...přemýšlel jsem. Já asi nejsem ten správný typ na...jak se to říká? Vážný vztah?"
Přikývla. "Chápu, chceš konec. Dobře."
"Co? Ne, neřekl jsem konec. Jenom...když začnu cítit, že to začíná být vážné, panikařím a snažím se utéct. Potřebuju svoji volnost," broukl.
"Copak jsem ti ji někdy brala?" vydechla nevěřícně. "Máš volnosti, kolik chceš! Víc ti jí už nemůžu a ani nedokážu dát!"
Trochu se pousmál. Odjela na misi, když jí řekl, že jede na K2. "Já vím, ale jde o to, že...ty chceš společné večery a koukání třeba na televizi, ale já...pořád někde lítám, nevydržím na jednom místě. A při rozhodování moc neberu ohledy na druhé."
"To já taky ne, na druhou stranu tu nebudu věčně."
"To nikdo z nás."
"Tím chci říct, že stačí jedna mise a jednoho dne, když se vrátíš, tu najdeš prázdný pokoj."
Jenom zavrtěl hlavou. "Proč vždycky čekáš to nejhorší?"
Sedla si na postel a složila hlavu do dlaní. "Protože se to málem stalo."
"Kdy?"
"Na misi...byla jsem s doktory na pozorování zvířat, obrátila se vítr a jedno se proti nám rozeběhlo. Jediné, co jsem stihla, bylo, že jsem doktora odstrčila bokem."
"Au," otřepal se.
Vstala a sundala si tričko. "Nebýt místních, nevrátila bych se... Proto myslím na to nejhorší." Natočila se tak, aby si mohl prohlédnout, co z ní zbylo.
"Au," otřepal se znova a kouknul na to líp. "Tahle se zahojí a moc po ní nezbyde, s touhle to bude trošku horší..." bručel si pro sebe.
"Jejich víc," natočila se z druhé strany, tam to vypadalo hůře. Jedna část byla jedna jizva vedle druhé. Tam, kudy rohy prošli skrz, měla jizvy i na zádech. "A víš, na co jsem myslela v tu chvíli, než jsme omdlela?" Jenom zavrtěl hlavou. "Na to, že bych tě chtěla vidět a omluvit se."
"Tak mě vidíš a omluvila ses," pousmál se a dal jí pusu. Nereagovala. Oblékla si tričko.
"Pokud ti to nevadí, půjdu spát."
"Jasně, v pohodě, mám zůstat?"
"Jak chceš ty. Podle přivítání se rozhodni sám, jak moc chceš zůstat."
"Rád bych zůstal, ale pokud mě tu nechceš."
"Chci." Přešel k ní. Pousmála se a pomalu si vlezla do postele. Stále to bolelo. Vesničané říkali, že to bude chvíli trvat. Dal jí pusu a pořádně přikryl. Lehl si vedle ní.
Chvíli váhala, než se k němu otočila. "Můžu se přitulit?"
"Jistě," pousmál se a objal ji. Vypadala, že chce něco říct, ale pak zmlkla. Hladil ji ve vlasech.
"Takže žádný vážný vztah?"
"Já...nevím," hlesl.
Povdechla si. "Pokud ne, pak tě tu očekávám jenom na sex."
"To není pravda...jenom bych nechtěl nic moc vážného.“
"Pokud nechceš nic moc vážného, pak nemůžeš čekat, že s tebou budu sdílet věci, které bych normálně sdílela. Nemůžu a nechci. Nedokážu dávat někomu něco, když vím, že mi to nebude opětovat a je to jen dočasně."
"Kdo řekl dočasně?"
"Nechceš nic vážného... to je podle mě dostatečný argument na to, že chceš jen si užít a jít dál."
"Liv," zabručel.
"Ano?"
"Nechci se hádat. Spi už."
Jen vstala a šla si sednout na parapet a koukala z okna. "Dobrou noc." Mike jenom zavrtěl hlavou a otočil se na druhou stranu. Liv si objala kolena a smutně koukala ven. Když se Mike ráno vzbudil, už tam nebyla. Na stole ale našel lístek, že musela na ošetřovnu.
Vyrušilo ho klepání. Otevřel.
"Dobré ráno, doktore, doufám, žes spal dobře," broukla Ginny a pozvala se dál.
"Ne, moc ne, spal jsem v posteli sám." Všiml si deky u okna.
"Dobře ti tak, protože já taky ne. Musím pořád myslet na to, cos řekl na K2."
"Myslel jsem to vážně."
Promnula si čelo a vstala. "Tímhle mě strašně trápíš," hlesla.
"A nejen tebe," povzdechl si. "Nikdy si neuvědomím, co mám, než to ztratím."
"Tak nedovol, aby se to stalo znova." Jenom se pousmál. Pohladila ho po tváři. "Pomůže ti trošku, že tě mám i tak ráda? A hodně?"
"Asi jo," pokrčil rameny. "S tím, že jsem tě ztratil, jsem se už smířil. S tím, že si musím najít někoho jiného, to už ne."
"Miku, jsi můj nejlepší přítel a jeden z nejdůležitějších lidí v mém životě, ano?"
"Ano, ty pro mě taky."
"Netrap se tím pořád. Nestojí to za to."
"Netrápím, jen prostě nemůžu být s nikým naplno. Protože se děsím toho, že to skončí."
"Možná. Možná taky ne. Tvůj problém je, že chceš svobodu a ne každá je ochotná jet s tebou na druhý konec světa, kde není voda ani elektřina," trošku se pousmála. Jo, ona to tehdy udělala.
"Jenže problém je ten, že svoboda je relativní pojem. Pokud s někým chci být, pak o ni přijdu."
"A chceš s někým být?" Zamyslel se. Přebral veškeré pro a proti, nakonec přikývl. "Tak pak se musíš trošku omezit. Ne každá bude tak blbá jako já a obětuje ti veškerý volný čas."
"Asi ano... jen hledám tu, která mi ten čas dá..." mrkl na ni. Pousmála se a poplácala ho.
"Najdeš, uvidíš. Pomůžu ti. Od čeho jsou kamarádi, hm?"
"Pravda," usmál se. "Ale tím pádem," rozhlédl se. "Měl bych ji nechat...."
"Koho?"
"Liv."
"Rozmysli si to pořádně," broukla a koukla na hodinky. "Musím jít. Zatím, tygře." Převlékl se do pláště a vešel na ošetřovnu. Začal procházet karty právě ležících pacientů.

Došel až na konec k doktorovi, který mu měl předat službu, zastavil se u jeho kanceláře a zaposlouchal se.
"Stále vás to musí bolet a neříkejte mi, že jste v pořádku. Vidím to na vás," zazněl hlas doktora. Zřejmě tam někoho měl, tak Mike počkal, aby nerušil.
"Ano, ale nic s tím neudělám. Nemůžu brát do nekonečna léky proti bolesti," zaznělo od Liv.
"A nebo byste se občas mohla usmát...." znělo to až moc mile. "Vypadáte smutně a to zranění nepřidá." Mike se nafoukl. No to to! "Děkuji, ale nemám se zrovna čemu smát," následoval povzdech.
"Nechcete odpoledne se projít a promluvit si o tom?"
"Pokud nebudu obtěžovat."
"Pokud vám to pomůže, seržante, pak budu jen rád. Sluší vám to, když se smějete... No ták, myslím to vážně a teď utíkejte, stavím se ve čtyři, službu nemáte. Vyhovuje?"
"Určitě, děkuji," rozloučila se a vyšla. Za dveřmi narazila na Mika, který se na ni usmál. Vypadala zaraženě a zmateně a hlavně smutně. Mírně se pousmála a jen se kolem něj protáhla.

Z místnosti za Liv vyšel doktor, a když uviděl Mika, tak nejistě přešlápl. Mírně se pousmál a bylo vidět, že je mírně nervózní.
"Ehm," podal mu papíry. "Pěknou službu, Miku..." pak se zarazil a otočil se. "Docela ti závidím." Doktor jenom přikývl a šel si po svých. Druhý doktor se šel vyspat po noční a stále si říkal, že musí vymyslet něco, čím seržanta rozesměje.

plus je, že byla aspoň dlouhá, no ne?

[Aiwendill]

moooooooc pekná časť...

veeeeeeľmi sa mi to páčilo...

ešte jednu takúúúú...

Dĺžka parádna , šírka tak akurát a hĺbka .... nóóó neviem .
Pekná "poviedočka" a vcelku sa mi aj pozdáva. Dej je zaujímavý a nieje čas sa nudiť. Proste, dobré čítanie.


Bolo tam pár chybičiek, ale toto:

Olivie došla večer k Mikovi do pokoje. Už to nemohla vydržet. Nezstále s ejí vyhýbal. Hned u

Puk: já říkala, že to není úplně upravené ...skončila jsem u páté stránky a ani na těch prvních pět jsem se nedokázala soustředit

vynikající díl

2Mackenzie:
Teraz som na nič nenarážal, ani nehľadal, ale toto sa proste nedalo prehliadnuť. Každý má svoje "dni" a ak je človek unavený, alebo inak vykoľajený, proste mu to neide, alebo vôbec "nepáli". Takže všetko v pohode.

Puk: áno, áno...ale už je zas všechno v pohodě, tak já myslím, že další povídky snad už zas opravím normálně

Držím palce.

Měla bych je asi taky opravovat normálně , pokusím se, ale nic neslibuju. Další bude ale příští týden, tento doopravdy opět nestíhám si mě jednoho dne najdete a někde zbijete

Olivie došla večer k Mikovi do pokoje. ..... Jenom zavrtěl hlavou. "Na to, že bych tě chtěla vidět a omluvit se."
"Tak mě vidíš a omluvila ses," pousmál se a dal jí pusu. Nereagovala. Oblékla si tričko.
"Pokud ti to nevadí, půjdu spát."
"Jasně, v pohodě, mám zůstat?"
"Jak chceš ty. Podle přivítání se rozhodni sám, jak moc chceš zůstat."
"Rád bych zůstal, ale pokud mě tu nechceš."

on chtel odejit ze sveho pokoje ci se teleportovali do jejiho?

mám pocit, že to Mooony zase nestihla ...a já se přiznám, že nevím, jak budu mít čas další týden, protože mám plno práce do školy, ale budu se snažit, pokud mi přistane povídka v mailu ...