SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

Mooony : Tak talhle poslední povídka mě fakt dostala.
Je fajn, že dokážeš napsat i takhle "stupidní a legrační" povídky, které jsou pravým opakem tvé normální tvorby. Jsi opravdu žena mnoha tváří, na kterou si musíme dávat velký pozor. Ale i tak se těším na další povídku z tvé tvorby.

Tak tuhle ženskou bych nechal na odpadišti dějin a vrátil se k staré dobré Zuzaně Petrsonové, protože tohle je fakt příšerně ZVRÁCENÉ

Oh my! Neviem, čo povedať... ale to je... ehm Prosto MS dokonalosť sama

děkuji Anijshe za korekci a za to, že to celé přežila.

Ona ano, ale já málem ne
Tohle hraničí s naprostou dokonalostí (možná je i za hranicemi)

Dark Angel: Řekl bych, že to spíš hraničí s šíleností

a ty myslíš, že se tyto dvě věci musí vylučovat?

To je fakt, mnoho geniálních lidí bylo šílených

Jste všichni zlý a zvrácení sami! Nikdo nedokázal pochopit ubohou bohyni, jak ji všichni nenáviděli, ale ona to překonala! ...ok, konec vtipů, nebo vrhnu. Samozřejmě děkuji všem věrným i nevěrným čtenářům, kteří tento "mistrovský" kousek přežili a žijí a dokonce mi zanechali odkaz ve formě komentáře...díky, lidi. Opravdu jsem tuhle zvrácenost myslela s nadsázkou a vtipem. Protože něco takového NIKDO nemůže brát vážně. V tomhle nehodlám a nikdy nebudu pokračovat. (Upřímně bych asi šla vrhnout a spáchat rituální sebevraždu!)

Dark Angel: Však víš, že jsem šílená

jakop: Och, ano, mnoho geniů bylo šílených, jenže já se vždy pohybuji na té hraně, že nikdy nevíš, kde právě jsem brm brm...gagaga

Mooony No vím, že ty opravdu balancuješ na hraně mezi šílenstvím a zdravým rozumem. Ale moc ti to nejde a tak padáš na stranu šílenství.

Sprosťáku, že se nestydíš (mrk, mrk) však já jsme normální, tedy, v mezích normy, jak dnes může být člověk normální Někdo ti to i potvrdí, ale nepočítám některé nejmenované lidi z fóra, že Leji

Mooony Nestydím se, ale ty si nám nějak zčervenala zlobou

co dodat, Mooony? ... nesedět na zemi s noťasem, tak o ni sebou asi švihnu už při tom, jak nevybrala zatáčku ... ale prosím tohle už nedělej, jinak to odnese klávesnice

Tak jelikož tohle už slibuji dlouho, tak vám dodám informaci týkající se Arsosu. Znáte to, pořád se mi na tom něco nelíbilo a nebo něco nezdálo. Pak jsem to na chvíli dala k ledu a tak dále.
Hlavní hrdiny znáte, teda kromě nudných hrdinů jako je Lorne a Petersonová tam přibude ještě jeden, ale to se dozvíte hned v první větě . Tohle povídku rozdělím na dvě části, aby jste se měli na co těšit. Je to tak trochu jinak pojato, tak doufám, že si to užijete .
Děkuji Eleiře za opravu a Leje za připomínky, které to ještě vylepšili

Poslední setkání

část první

„Vaše jméno, hodnost, věk, prosím,“ vyzval muže na židli Richard Woolsey. Ještě poupravil mikrofon a dosedl naproti druhému. Pohodlně se usadil a rozevřel složky. Nahlédl do nich a čekal na odpověď.
„Evan Lorne, major letectva Spojených států, 38let.“ V místnosti panovalo nesnesitelné vedro. Navíc major se nacházel v podivném rozpoložení. Nevěděl, proč tu byl a ani co se po něm bude chtít.
„Víte, proč tu jste?“ zazněla další otázka.
„Ne,“ odpověděl voják bez mrknutí oka.
Richard nahlédl do papírů a usmál se. Jenže s druhým mužem to nepohnulo. „Tak mi tedy řekněte něco více o planetě,“ opět nahlédnutí do papírů, „jménem Arsos.“
V tomto okamžiku se druhý muž ošil. Odkašlal si. „Arsos?“ Odmlčel se a tím dal čas, aby si vyslýchající něco k sobě poznamenal. „Jedna z mála planet, kterou jsme navštívili. Nic víc.“
„Majore, nedělejte, prosím, ze mě hlupáka. Řeknete mi, o co tenkrát šlo.“
Lorne však mlčel, hleděl na barevně vykládané okno. Poslouchal, jak se blíží bouře. Přemýšlel, jestli se ochladí anebo zase nastanou ta vedra. Pak jej napadlo, jestli stihne večeři nebo ne. Celkem se na ni těšil. Bramborový salát a kuřecí řízek miloval.
„Majore, mohl byste odpovědět?“ poklepal Woolsey netrpělivě prsty o stůl.
„Oh, ano...no, dostali jsme echo o tom, že se tam koná setkání Wraithů. Nic víc. Vybudovali jsme plán, jak jich co nejvíce zlikvidovat. Podařilo se a my se vrátili domů bez jediné ztráty.“ Na počest jeho dřívějších myšlenek zakručelo Evanovi v břiše. Nervózně poposedl. Určitě přijde o večeři, viděl to jasně. Jenže pak ho napadlo, že by se třeba Petersonová mohla smilovat a schovat mu kousek, když měla službu.
„Když se na to podíváte zpětně, tak jaký z toho máte pocit?“
„Jiný než tehdy, prostě jsme si měli hledět svého. Zaplatili jsme za to a ještě zaplatíme.“
Richard si povzdechl, proč všichni tak neradi mluví při těchto přátelských posezeních? „Tak jinak, jak jste za to platili?“
„Máme několik nezvěstných a mrtvých.“
„Pro dnešek poslední otázka: Myslíte, že by se to nějak změnilo, kdybyste tam tenkrát nešli?“ Tady doslova sledoval majorovy pocity ve tváři. Prvně viděl překvapení, pak přemýšlení a nakonec nerozhodnost. O sekundu později se major tvářil profesionálně.
„Jednali jsme podle našeho nejlepšího svědomí,“ odpověděl voják po tom, co si vše pomyslel. Bolest, kterou cítil, se pomalinku dostávala na povrch. „Jsme ve válce a ta si vždy žádá oběti. To nemůžeme změnit...“ hlas se mu náhle ztratil. Možná toužil něco říct, ale nedokázal to. „Smím...smím odejít, pane?“ vyhrkl poslední otázku. Nelíbilo se mu to a navíc měl opravdu hlad. Vlastně měl z celé této šaškárny tak trochu strach.
Woolsey se zamyslel. „Dobře, jen ještě jedna věc. Kapitán Petersonová,“ začal. V tu chvíli se Lorne zamračil. „Prý zastřelila nějakého informátora, je to pravda?“
„Ano, ale...“
„To mi stačí, děkuji, majore. Můžete jít.“ Muž s brýlemi zaklapl desky a vstal. Vypnul mikrofon, vzal si nahrávku a odešel s podivným sebeuspokojením.
IOA mu zadala, aby našel viníka. Ano, lehce se to zadává, a hůře koná. Přečetl tolik spisů, všechna hlášení o Arsosu a přesto měl tolik mezer. Všichni něco tajili, jenže on to nedokázal odhalit. Věděl, že major Lorne zaplatil za tuhle chybu svým zrakem. Celá Atlantis přišla o několik členů a jeho úkolem bylo najít toho, kdo se nedokázal v čas správně rozhodnout. Všechna proti ukazovala dvěma směry.


Muž v obleku si rozepnul knoflík u saka. Posadil se a přívětivě se usmál na hnědovlasého muže. Zapnul nahrávání. Odkašlal si. „Smím poprosit o věk, jméno a hodnost?“
„Samozřejmě,“ přitakal druhý, „Andy Green, seržant americké armády, 35 let.“ Woolsey jen zamrkal. Ten chlap vypadal tak klidně a navíc jej to muselo i bavit!
Richard jen zakroutil hlavou. „Tak tedy, jak dlouho sloužíte pod kapitánem Petersonovou?“
„Hm,“ zamručel seržant, „ani nevím. Hodně dlouho. Vlastně si ani nedokážu představit, že bych měl někoho jiného za velícího.“
„Jaký je váš osobní pocit?“
„Nějak vás nechápu.“ Zavrtěl se.
„Za ta léta jste si musel s kapitánem vytvořit nějaký vztah, definujte ho, prosím. Vlastně, řekněte mi něco o kapitánovi a o tom incidentu se zastřelením informátora na vaší třetí misi v téhle galaxii.“
Andy se poškrábal na hlavě a založil si ruce na prsou. Židle mu najednou připadala tvrdá a navíc téma o kapitánovi mu nepřipadalo jako nejlepší. „Nehodlám s vámi mluvit o kapitánovi, rozhodně ne do záznamu,“ prohlásil pevně.
Diplomat si poznamenal něco o loajálnosti a věrnosti. Vypnul nahrávání. „A mimo záznam, jen mezi námi?“
Tehdy se Green opřel o stůl a pohlédl muži do očí. „Nikdy by mě nestřelila do zad. Mimo službu jsme přátelé a pokud jde o smrt toho informátora, pak musím kapitána podpořit. Nebyl to informátor, ale člověk hrající na obě strany.“ Tady si Andy všimnul, že Richard opět zapnul mikrofon.
„Zopakujte to celé a, prosím, nic nevynechejte. Pomůže nám to celé vyřešit,“ tentokrát ho mírným pokývnutí hlavy vybídl. Seržant si lokl vody.

Planeta se podobala snad s každou, kterou doposud navštívil. Všude se pnuly do výšky jehličnany. Sem tam mohl člověk spatřit nějaký listnatý strom, kterému nebylo dopřáno mnoho prostoru. Andy si připadal jako ve Vancouveru.
Kapitán vydala rozkaz k dalšímu pochodu. Chtěla mít celou misi rychle z krku. Vesnice se nacházela blízko a cesta k ní jim zabrala necelou hodinu. Vypadala jako každá jiná. Kolem návsi se postavilo pár domků, radnice a nejdůležitější institut, čili hospoda. Hned po příchodu zamířili na místo setkání, tedy do hospody.
Špeh pracující pro Atlantis na ně čekal. Předal jim veškeré informace, za které byl náležitě oceněn. Vše perfektně klapalo do té doby, dokud se v hospodě neobjevili Wraithové, kteří dokonce věděli, po čem jdou. Green tušil, co bude následovat. Zuzana vypadala hodně vytočeně. Nechala zbytek týmu nahánět toho chudáka po celém lese.
Andy jej chytil až u brány. Dotáhl ho před kapitána. V tu chvíli se tam nacházeli jen on, kapitán a ten nebožák. Zbytek týmu stále někde pobíhal, avšak Zuzaně to nevadilo, ba naopak. Nechala špeha, aby před ní poklekl.
„Proč?“ zeptala se jej Petersonová. V tuhle chvíli naháněla strach i Andymu, jenže on neměl dost odvahy, aby zakročil.
„Já...jsem nevinný a poctivý, nikomu nechci ublížit...prosím!“ zakřičel vesničan.
Zuzana vytáhla zbraň, nepohnula jediným svalem v obličeji. „Pak tedy, na co je vám tolik C4, když nechcete nikomu ublížit?“ otázala se. Klečící muž zbledl a něco nesrozumitelného mumlal. „Sbohem,“ usmála se kapitán, ale hned zvážněla. Pozvedla berettu.
„Ne, prosím...“ více pohltil výstřel. Ptáci hnízdící v korunách stromů vzlétli k obloze. Několikrát vyděšeně zakroužili nad jehličnany a pak se se skřekem vrátili do svých hnízd. Následovalo hluboké ticho, které narušila kapitán. Rozkázala návrat k bráně, avšak C4 nechala mrtvému.

Woosley si pečlivě zapsal všechny dojmy a reakce seržanta. „Kdo ještě byl s vámi v týmu?“
„Edwars a Samuelsová.“
„Smím s nimi mluvit?“
„Ne, Edwars má doživotí a Samuelsová je mrtvá,“ odpověděl s klidem voják.
Diplomat se poškrábal tužkou na bradě. „Podle toho, co jste mi řekl, tak to pro vaší velící nevypadá dobře, měl byste být trochu vstřícnější!“ nechal se trochu unést. Nechápal, jak mohl být tak klidný, jak to všichni brali s klidem. Chtěl, aby mluvili a oni místo toho mlčeli. Mohl ukázat na kohokoliv a říct, že to on za to může, jenže Woolsey toužil po pravdě.
„Cože?“ reagoval Green přesně podle předpokladu. „Ale proč? Vždyť ona s tím Arsosem nesouhlasila! Dokonce odmítala říct tu informaci o setkání! Přečtěte si to, máte to v hlášení!“ zakřičel zoufale.
„Rád bych, seržante, kdyby nějaké bylo.“ Muž v obleku vstal a zapnul si sako. „Pro dnešek jsme skončili.“ Chystal se vypnout veškeré nahrávaní, ale ruka druhého muže jej zastavila.
„Jak není? Všichni jsme ho psali! Někde musí být...“ zarazil se pod Richardovým pohledem. Pustil jeho ruku a nechal ho, aby dokončil to, co chtěl. Muž kývnutím poděkoval a vypojil celé zařízení. Vytáhl kazetu, schoval si ji do kapsy.
„Je mi líto, seržante, ale kapitán Petersonová žádné hlášení nenapsala.“


Toho večera si Richard Woolsey procházel veškeré dokumenty a pokoušel se vnést trochu světla do téhle záležitosti, ale čím více se snažil, tím více tápal ve tmě. Vlastně mu v hlavě zněla slova Greena, kdy říkal, že kapitán odmítala vydat informace, které donesla od zvěda. Mátlo jej to. Vůbec se nevyznal v jejích reakcích. Kdykoliv si myslel, že má v celém incidentu trochu jasno, tak přišlo něco, co jej donutilo, aby změnil názor.
Znovu vzal celou složku o tomto případu do ruky. Otevřel hlášení majora Lorna. Jako jediné mu připadalo nejméně citově zabarvené. To, co se stalo, jej muselo zanechat chladným. Rozhodně se nedivil, když jej IOA označila jako podezřelého číslo dvě.

Informace, kterou získala kapitán Petersonová, byla potvrzena jako pozitivní. Podplukovník Sheppard začal pracovat na plánu, který vedení zamítlo. Naší hlavní prioritou se stala nenápadnost a nevědomost. Wraithové nesměli zjistit, že za tenhle „masakr“ jsme mohli my. Vypracovali jsme tedy plán, na kterém se podílela i Petersonová (po přímém rozkaze).
Podle informací se Wraithové scházeli na planetě zvané Arsos za určitý počet let. Vždy šlo o dohody o území. Tito tvorové mají dokonalý smysl pro pořádek, hierarchii a spoustu dalších věcí. Mají jednu královnu, která stojí nade všemi, pět vyšších a sedm zastupujících. Hlavní královna měla zůstat na orbitě do doby, než se sedm zastupujících dohodlo o území. To pak pět vyšších přehodnotilo a ty se následně sešly s hlavní královnou na povrchu. V tu dobu bylo sedm zastupujících na své lodi. Celé toto setkání bylo hlídáno spoustou vojáků. Největší koncentrace se nacházela v době příchodu nejvyšší.
Kapitán Petersonová navrhla zničení hlavní královny a pěti vyšších. Sedm zastupujících se mělo podle předpokladu „poprat“ o území. Měl nastat chaos, jenže to se z nějakého důvodu nepodařilo. Tenkrát to však vypadalo nadějně.
Dva týmy měly zůstat na planetě společně s doktorem McKayem. K vyřešení celého problému jsme dostali k dispozici výbušniny a nějakou bombu. Jenže od příchodu na planetu to vůbec nešlo podle plánů. Někde došlo k úniku informací. Zbývala nám jen improvizace.
Situace se vyvíjela jinak, než jsme předpokládali. Třetího dne našeho pobytu na planetě jsme konečně vypátrali spojku mezi Edwarsem a Wraithy. Okamžitě jsme ji zničili.
Královnu i s pěti vyššími královnami jsme zlikvidovali a to ještě společně s více jak třemi čtvrtinami jejich doprovodu. Od té chvíle nás pronásledoval zbytek. Sedm zastupujících královen ze začátku panikařilo, ale nakonec se dohodly na naší likvidaci a pak teprve se povraždí navzájem.

Ano, tohle hlášení Woolsey znal nazpaměť. Samozřejmě to mělo happy end. Atlantis je zachránila na poslední chvíli. John Sheppard přišel s plánem, který zahrnoval Jumper, nějakou výbušninu a moře dýmu, ve kterém se schovali. Do této doby však nikdo nechápal jednu věc, jak se Atlanťanům povedlo zamést stopy. Wraithové nějakou dobu dokonce nevěděli, kdo za tím vším stojí, přestože se hnali za nějakým cílem.


„Majore Lorne, povězte mi, jak se povedlo Wraithům zjistit, kdo za to může?“ zeptal se muž v obleku hned na úvod. Usmál se, jenže uvnitř doopravdy vřel. Nějak jej všichni štvali.
„Jak? Je to jednoduché. Oslabení královen využil náš wraithský experiment. Michael, určitě jste o něm četl, se chopil vedení a poukázal na nás. Brzy získal na popularitě, ale poslední dobou se mu nějak nedaří. Zuří a vymýšlí stále drastičtější opatření, jak se nás zbavovat.“ V tuto chvíli si major promnul oko přes černou klapku. Stále ji ještě musel nosit. Čím býval nervóznější, a nebo se nacházel v nějaké vypjaté situaci, tím více ho oko škrábalo.
„Takže tím chcete říct, že pokud by nebylo Michaela, tak ta situace vůbec nenastane?“ snažil si v tom všem Woolsey udělat jasno.
„Ne, vlastně nevím, ta situace nenastala. Měli jsme se tenkrát Arsosu vyhnout.“
Richard se vítězoslavně usmál. „Nebo poslouchat názory nově příchozího kapitána,“ poznamenal. V tu chvíli se dotkl Lorna. Ten vnitřně tušil, že možná by mohl mít diplomat pravdu, jenže jeho ego mu to zakázalo přijmout.
„Mám hlášení ode všech,“ pokračoval zástupce IOA, „jen jedno mi chybí. Kapitán Petersonová ho jako jediná nesepsala. Nevíte proč?“
„Na tohle se zeptejte jí, nevím proč, pane.“
„Dobře, tak jinak, řekněte mi svůj názor na situaci, kdy chladnokrevně zastřelila informátora.“ Richard se usmál, tohle bylo očividně ožehavé téma. Kdykoliv na něj zavedl řeč, tak se všichni mračili a chovali se jinak.
„Pravděpodobně k tomu měla důvod. Nebyl jsem tam v tu dobu, abych tu situaci mohl vyhodnotit. Pokud ten muž byl hrozbou pro město, pak stojím za kapitánem.“
„Vysvětlete mi to, prosím. Má to co dělat se zastřelením té spojky mezi Edwarsem a Wraithy?“
„Ano…agente Woolsey, můžete, prosím, pro mě něco udělat? Ukončeme tenhle výslech... Té „spojce“ bylo maximálně osm let,“ zašeptal zdrcený muž. Jeho oči zamířily někam za Richardovo rameno. Opět se zamyslel a viděl něco, co nemohl vidět nikdo jiný.
Stanul na cestě, hleděl do černých očí osmiletého chlapce. Ten vypadal zaskočený, že vidí Evana a Zuzanu. Čekal někoho jiného. Zareagoval rychleji než oba vojáci. Prudce se otočil a rozeběhl se po cestičce. Muž vzal svoji zbraň a zamířil. Předběhl hnědovlásku. Vystřelil. Ozval se výkřik a dítě spadlo. Kutálelo se z kopce a posléze spadlo ze srázu. Petersonová, která vedle něj stála a nedokázala se pohnout, se dala do pohybu. Rozeběhla se ke skále. Lorne viděl, jak hledí dolů a následně opodál zvrací. Pravděpodobně to nebyl pěkný pohled.
Všechno tohle šlo úplně mimo muže. Ten jen stál a nevěřícně hleděl před sebe. Ruce se mu klepaly. Dosedl na zem. Slyšel zelenoočku, jak na něj mluví, ale význam mu nedocházel. Právě zastřelil dítě. Vždyť mohlo být o něco starší než děti jeho sestry. Složil si hlavu do dlaní. Čím vlastně byl? Obyčejným vrahem… Z podobných myšlenek jej probrala facka. „Omluvte mě,“ s tímto se Evan zvedl a zamířil ven. Přemýšlel, kolik toho dnes bude muset vypít, aby usnul.

dokonalé ostatně jako vždy...teda poněkud krátké, ale to bude asi tím, že jsem právě dočetla ještě povídku od Eleiry ... ráda bych další díl ...byl by?

Nebyl....až příjde čas, teď ne, musím vás trochu uvést v napětí...upřímně to by pak další povídka byla v nedohlednu...práce mám hodně...
Jinak moc díky za komentář