Povídky M&M - 54.část - Avalon, part 3

Jej, to jsem nechtěla, aby to znělo nějak útočně , jen slibuju více "adrenalinu" (minimálně postavám ).
No, asi od mého plánu ji zbít upustím žije daleko a to stojí čas i peníze a pak by mě ještě mohli zavřít nevyplatilo se to. My už to nějak pořešíme. Pár vykřičníků v konverzaci to jistí

no toto...člověk se sem dvě hodiny nepodívá a už ho tu pomlouvají ...
dobře, přiznávám, chyby jsou moje chyba - se na to budu muset víc soustředit, ale kdybyste, lidi, viděli, jak vypadá první verze, tak byste mi to snad i odpustili , že Mooony

jinak díky za pochvaly a slibuju, že se polepším a nebudu to opravovat při seriálu s titulkama

Aha, takže už víme, kde nastala chyba příště nekoukej na seriály

hojte svišti , malé novinky
- druhá povídka opravená (tentokrát snad líp, se do toho budu muset zase dostat ), čeká se jenom na posvěcení a vydání - což bude někdy příští týden (pravděpodobně ve středu večer)
dobrou noc

moc moc se těším jak se to vyvine

Tak tu máme středu večer a slíbenou povídku, u které doufám, že se tam chyby skoro neobjeví (prostě se do toho musím zase dostat noooo )

Nový domov, part 2

Ginny mohla spát sotva hodinu, než ji někdo vzbudil tím, že s ní třásl.
Jenom se rychle posadila."Co je?!" nechápala.
"Vstávejte, celá Atlantis je naruby, jste jediný příčetný vojenský velitel."
"Já?!" vyknikla. "Ne...ne, nechci nikomu velet...Ve skutečnosti, kapitán jsem nějakým strašný omylem!"
"Velení se klidně ujmu, už jsem po cestě dostala nakopáno, že příště střílím. Vstávat!"
"Bože...jsem tu ani ne 18 hodin. Netrefím sama ani do jídelny," bručela, zatímco se oblíkala.
"Jo, ale já sama nepřeperu ani desátníka Samuelse a ten váží stejně jak já." Mračila se a počkala, až se obleče, pak po ní hodila stunner a zběžně jí vysvětlila, co a jak. "Potřebujeme někoho omráčit a odebrat krev. Doktorka Yu čeká na ošetřovně, ale tu jsem do toho tahat nechtěla. Dělám návnadu, vy střílíte, ano?"
Kapitán si prohlédla Reedovou, která podle jejího názoru vypadala ještě víc pomačkanější, než posledně a zamračila se. "A co se vlastně děje?"
"No, to bychom taky rádi věděli," šeptla a vykukovala do chodby. "Ale prý je to všude stejné, tedy co mi říkala děvčata, která jsem potkala. Na ošetřovně třeba doktor chtěl po doktorce, aby uklidila... což není nic divného...jenže ono se to stupňuje. Vemte si takového Ryana, ten prvně chtěl úklid nebo doslova služku, pak postel a nakonec večeři, tedy něco v tom smyslu padlo, když jste byla za dveřmi."
"Aha," přikývla. "Jasně."
"Což u některých vojáků je normální, ale ne hergot od Ryana!" nafoukla se. Ten jí měl dávat čokoládu a ne chtít aby uklízela, kor když ví, že to nedělá ani u sebe v pokoji. Ginny ani necekla. K tomu nějak neměla co říct.

Nakonec se dohodly, že přepadnou prvního, na koho narazí. Olivie se nabídla, že bude dělat volavku, takže stačilo, aby nahlas křičela, a někdo třeba dojde. Dlouho čekat nemusela, za chvilku narazily na dva vojáky.
"Pánové," kývla jim a stále si dál prohlížela stěnu před sebou.
"Co vy tady?" zajímali se.
"Čekám," odpověděla. "Na kapitána Smithovou."
"Aha," přikývli a rozhlídli se. "A kdy přijde?"
"Za pět minut, co hledáte vy?"
"No..." oblízl se jeden Čekala co z něj vypadne.
"To je snad jasné, ne?" přiblížil se druhý.
"Ne úplně, třeba v jiné realitě jsem vás zastřelila." V tu chvíli jednoho vzala Ginny po hlavě zbraní a druhého žduchla proti zdi.
"Stačilo je omráčit!"
"Stála jste mi v cestě.“
"Mám nápad, jednoho na ošetřovnu odtáhneme. Ten menší a hubenější se jmenuje Hower a váží o deset kilo více jak já."
"I tak je to moc," povzdechla si kapitán, ale porvala ho za vestu a táhla ho pryč. Přece jenom, před chvílí ještě spala.
Společnými silami odtáhly Howera na ošetřovnu, což sice doktorka nadšeně nekomentovala, ale musela uznat, že to třeba pomůže k vyřešení problému. Mezitím se tam zamkly. Obě se dokonce musely podrobit prohlídce a doktorka jim odebrala krev. Tohle vypadalo ještě na dlouho.
Ginny si mezitím dala šlofíka, o kterého ji Liv připravila. Vzbudila se až k ránu, slunce teprve vycházelo. Všimla si, že doktorka o něčem diskutuje se seržantem a Howard je připoután k lůžku.
"Tak na co jste přišly?" zívla si a vstala.
"Nějaký patogen, který zřejmě přitáhl podplukovník Sheppard a jeho tým. Prý jako u prvních jej doktorka zaznamenala, nechala si je a ošetřovně na pozorování, ale když se do dvaceti čtyř hodin neprojevili jeho účinky, pustila celý Sheppardův tým," oznámila jí seržantka.
"Aha," podrbala se na hlavě. "A co s tím? Dá se toho nějak zbavit?"
"Na tom stále pracujeme, problém je ten, že to máme v sobě jak vy, tak i já..."
"Lépe řečeno," zakročila doktorka, "u mužů působí na určitou část mozku a navíc to pomáhá k větší produkci testosteronu, tedy laicky řečeno, abyste to pochopily."
"A nám to působí co?"
"To už jsem zjistila taky... tady seržant se projevila jako více agresivnější a upovídanější... ale ve skutečnosti si nemyslím, že by to mělo na nás nějak působit. Tolik testosteronu v těle nemáme, aby to na nás působilo," uchechtla se. "Obávám se, že vás zcela zklamu, pro vás je to ještě méně neškodné, jako ten alkohol, co máte v krvi."
"Super," rozzářila se kapitánka.
"Teď už jenom přijít na léčbu, Testosteron je v pořádku, jeho působení můžu snížit dostatečným počtem ženských hormonů, ale nevím, zda zničím "nemoc" samotnou."
"No, tak zkuste to na mě, nebo na tady desátníku Howardovi, ten je stejně mimo."
"Vybrala bych desátníka," navrhla Smithová. Doktorka přikývla, sama prvně chtěla zkusit onu dávku ženských hormonů a pak by se vidělo.
Píchla jednu dávku desátníkovi a čekaly. Účinek byl téměř okamžitý. Desátník jenom zmateně otevřel oči. "Kde...co...no sakra, to je průser!"
"Dobré ráno, desátníku," usmála se doktorka.
"Do…dobré," knikl a koukl jí za rameno, kdo viděl seržanta a kapitána. "Pamatuju si věci jen mlhavě!" zakřičel, čím přiznal, že si pamatuje vše.
"Jistě," přikývla Ginny a usmívala se.
"To je dobře... co se stalo?" staral se. Všechno měl tak nějak v mlze, sice si uvědomoval, co dělal, ale jako by to nebyl on. Seržantka mu to jasně a stručně vysvětlila. Nelíbilo se mu to, ale nabídl se, že jim pomůže vymítit ten sajrajt, jen co doktorka potvrdí, že je v pořádku. Trvalo to ještě další den, než se mu všechny výsledky vrátily do normálu. Takže nejvíce práce zbylo na kapitána, seržanta a každou ženu, kterou po cestě potkaly a stručně jí vysvětlily, k čemu ji vlastně potřebují. Holky byly šikovné, tak netrvalo dlouho a každý muž ve městě se vracel k normálu. Tedy po stavu fyzickém, ne psychickém. Major odmítl další poker a nejméně padesátkrát se omluvil Reedové i Smithové. Tylor to vyřešil svým úsměvem a Ryan se choval stejně jako Lorne. Ginny ani s jedním skoro nepromluvila. U jídla si vždycky sedla někam sama a nejlépe daleko od nich. Nakonec byla Reedová vyslána, aby vše urovnala.
"Kapitáne," houkla a bez jakéhokoliv dovolení si přisedla.
"Ano?" koukla na ni od knížky.
"Co se děje? Je to mrzí a nemohli za to."
"Ne, to nemohli," přikývla.
"Tak co se děje?" šťouchla od ní.
"Nic se neděje," pokrčila rameny.
"Tak proč si nesednete k nám?" houkla. "Co chcete? Zlaté prase?!"
"Číst si," zahučela. "Promiňte, seržante, nemám zapotřebí sedět s někým, kdo mě praštil," zahučela. Ve skutečnosti to byla jenom výmluva. Chtěla být sama a nikoho nemuselo zajímat proč. "To máte jedno."
"Tohle je trapné, vůbec se vás nedotkl, jen si vás stáhl na klín, no bože! Tak ho dejte do hlášení, jestli s tím máte problém, pokud ne, tak..." polkla nějakou sprosťárnu. "Klidně si žádejte o přeložení, myslím, že mi prokážete laskavost," odsekla a vstala. "Můžu mluvit otevřeně?"
"Klidně."
"Ještě chvíli se budete chovat jako nafoukaná nána, tak vám praštím jednu sama, madam," řekla a vstala. "Byla jste v SGC, tak si tu nehrajte na chudinku!" Otočila se a odkráčela pryč se zdviženým nosíkem. Neměla chuť na nic.
"Jo," povzdechla si kapitán a obrátila stránku. Znova se začetla. Tímto veškeré návštěvy u jejího stolu končily. Ryan dál sedával se svým týmem, pokud nechtěla ona, on se omluvil. Nepřipadalo jí na tom nic divného. I v SGC sedávala zpočátku takhle sama. Krom toho se ráda v klidu najedla. Když seděla s někým, pořád ji někdo rušil. Jenže čím déle takhle sedávala, tím více zjišťovala, že veškerá komunikace se omezila pouze na druhého kapitána a to jen na nezbytné věci. Cvičit musela chodit sama, protože nikomu z týmu ani nenapadlo, že by jí řekl. Stejně si mysleli, že by neměla zájem.

Jednou večer stála na jednom z mol a koukala do moře. Dopis, co dostala hned druhý den po příchodu sem, držela v ruce a četla ho pořád dokola. Nemohla to pochopit. Ani neslyšela, že se otevřely dveře a někdo jde směrem k ní. Kroky se na chvilku zastavily.
"Dobrý večer," ozvalo se za ní. Nadskočila málem metr dvacet do vzduchu. Koukla se za sebe.
"Dobrý večer, kapitáne," přikývla.
"Nikoho jsem tu nečekal."
"To já taky ne," povzdechla si.
"Vlastně jsem chtěl s vámi mluvit," začal.
"Ano? O čem?"
"O vašem přeložení."
"Mém..." otočila se na něho. "Chápu," přikývla.
"Tým po kapitánu Williamsovi potřebuje velení," houkl. "Podle majora Lorna budete stejně více méně trávit mise s vědci." Chvilku se na něho dívala, než znova přikývla.
"Stejně nerozhoduju o ničem. Ani o vlastním životě," trošku nadzvedla ruku s papírem.
"To je mi líto," kývl, ale o papír se nezajímal. "Rozhodnutí v tomhle je na vás. Moje stanovisko znáte... já potřebuji v týmu někoho, na koho je spolehnutí a můžu mu věřit. Stejně jako moji lidé."
"Stejně jako já. Promiňte, kapitáne, ale svou práci dělám dobře. A to, že se tady nebavím s každým...to není povinné," broukla. Ryan si ji chvíli prohlížel a vypadal, že jí chce něco říct, ale pak se otočil a beze slova odešel. Ginny ještě chvilku stála na mole, než se vydala do města. Dlouho se procházela po chodbách, než došla před kapitánovy dveře. Párkrát se zhluboka nadechla a zaklepala. Otevřela jí seržant Reedová a podle výrazu v tváři nebyla zrovna v nejšťastnější náladě.
"Ou...já...přijdu jindy," vyhrkla kapitán a rychle se otočila k odchodu.
"Ne, já odcházím," houkla seržant. "Stejně tu nemám víc co říct." Podle křiku do pokoje se dalo poznat, že se hádali. Smithová jenom pokrčila rameny. Když myslí.
"Co pro vás můžu udělat?" staral se William Ryan a dopisoval za stolem hlášení.
"No podle toho, jaký jste vedl rozhovor se seržantem, tak nejspíš nic. Emocí jste měl asi až moc."
"V tom případě víte, kde jsou dveře," pokrčil rameny a věnoval se hlášení.
Přikývla a vydala se k nim. Natáhla ruku k panelu, ale pak se zarazila. "Můj...můj snoubenec mě podvedl s nějakou...jinou!" vypadlo z ní. "Já...nevěděla jsem, za kým jiným jít. Ten dopis...byl od něho a přišel hned druhý den tady. Bylo toho moc a ..." chrlila ze sebe. Jen na ni koukl a čekal, až řekne víc. "Dostala jsem od něho prsten, víte," ukázala mu ho na ruce. "10 pravých diamantů, stál prý něco málo přes 100 tisíc dolarů. Jeden by řekl, že když někdo dá tolik peněz, tak to s tím druhým myslí vážně."
"Peníze někdy neznamenají všechno, kapitáne," povzdechl si a vstal. "Jak se říká: Není všechno zlato, co se třpytí."
"Já jsem z bohaté rodiny a on taky. Nebylo to dokonalé, ale myslela jsem, že by to třeba i nějak šlo. Ale...byla jsem hloupá. Podváděl mě s ní prý rok a půl. To je polovina doby, co jsem s ním byla."
"Mě nezáleží na tom, kdo je z jaké rodiny, nikdy jsem nechápal ty sňatky mezi bohatými nebo jen mezi chudými. Měla byste tyhle věci vzít vážně a ne, že by to i nějak šlo," pousmál se. "Najdete lepšího."
"Omlouvám se za to, jak jsem se chovala. Já...když mám nějaký problém, ráda se někam zašiju a jsem sama."
"V pořádku," přikývl. "Já to pochopím, otázkou je, zda to pochopí i ostatní."
"Můžu na chvilku na váš balkon?" zajímala se najednou.
"Proč? Jistě." Otevřela si dveře a vešla tam. Will ji pozoroval. Sundala si prstýnek z ruky a chvilku si ho ještě prohlížela. Vždyť se jí ani nelíbil. Napřáhla se a hodila ho do oceánu. Pak z kapsy vytáhla dopis, zmuchlala ho a udělala totéž. Kapitán se jen uchechtl a zakroutil hlavou. Jak jinak se zbavit problémů, že? Pousmál se a šel pokračovat v hlášení. Ginny zamířila ke dveřím.
"Děkuju, že jste to poslouchal. Nechtěla jsem rušit, ale můj plyšový medvěd na to už nestačil."
"Od toho jsme tým," mrkl na ni. Třeba pochopila alespoň trošku podstatu týmu.
Malinko se pousmála. "Dobrou noc, kapitáne," popřála mu. Jen kývl a už si jí moc nevšímal. Pohltili jej slova. Kapitán se vydala k sobě do pokoje a do postele. Kupodivu spala klidněji než kdy dříve. Jediný kdo se skoro vůbec nevyspal, byla seržant Reedová.

Tak doufám, že se povídka líbila, datum další dáme zase vědět...
taky samozřejmě budeme rády za názory a komentáře, popř. jak se vám postavy jeví, jestli se vám líbí nebo atd. vždyť to znáte
Hezký večer

[Aiwendill]

hmmmm, čítam, čítam, čítam a stále znova ma napadajú asociácie s SG1 a SGA (hlavne s03e03). Ale tá liečba ženskými hormónmi je celkom milé riešenie daného problému.

nejako som síce nepochopil záver, ale ak si to prečítam ešte niekoľko krát, tak dúfam, že to pochopím.

kedy bude ďalšia kapitola?

[andoriel]

Závěr mi potíže nedělal. Spíš jsem občas tápala, co kdo říkal a dělal. Ale do toho se určitě časem dostanu a postavy si přestanu plést

s dalším dílem máme maličko problémy, protože máme teprve začátek, takže dokončení vidím tak do dvou týdnů snad...ale dobrá zpráva je, že je pak už napsaných dalších deset po sobě jdoucích povídek ...prostě jenom tenhle 3.díl jsme začaly maličko později psát, protože jsme pořád nemohly přijít na to, co tam dát, takže bude maličké zdržení

Aiwendill: cos nepochopil?
andoriel: jsou hned nové čtyři postavy, takže ono se to trošku pletlo zpočátku i mi , jediné, co můžu říct - zvykneš si

Ak sa to ukľudní, tak áno (možno ).
Dúam, že problémy čoskoro vyriešite.
Sa teším na pokračovanie.

Pro změnu to tentokrát opět tápe na mé straně. Skoro nejsem doma , ale snad se bri dočkáte dílu

[Aiwendill]

mackenzie: už som pochopil

krásné,zajímavý napad...jen tak dál

Vážení a milí,
radostně vám oznamuju, že další povídka je skoro hotová, stačí dopsat konec, upravit, opravit a snad do konce týdne bude na světě. A abyste se měli na co těšit (teda doufáme v to), tady je malá nápověda:

Toto je spoiler!!!:

Tým nám půjde na pro ně dobře známou planetu a zároveň to bude první mise nové kapitánky. Jenže ne všechno půjde tak dobře, jak si to tým naplánoval

Hezkou neděli

Tak máme tady další díl Trošku jsme se s Mooony tenhle týden míjely, takže se to maličko protáhlo, i když povídka je opravená a připravená už od čtvrtka Tak hezké počtení

Pýcha předchází pád

Mužská pýcha je pořádné břímě.
Robert Fulghum

Byl to jeden z těch krásných jarních dnů na Atlantis. Ptáčci zpívali, slunce svítilo a jeden z mnoha týmů se připravoval na misi. Možná se jich připravovalo více, avšak pro kapitánku Smithovou byl tento den něčím jiným. Čekala ji její první mise. Těšila se. Ráda poznávala něco nového a nová galaxie spolu s neprozkoumanými planetami k tomu patřily. Nemohla se dočkat. Potom co ji Ryan skoro šest týdnů dusil všemi pravidly, zkouškami, testy a vším možným, mohla konečně ven. Vlastně ji nedusil jen Ryan, zbytek týmu se do toho rád zapojoval. Nechápala to. Podle chování k ní ji měli za úplného zelenáče a evidentně celé tři roky v SGC, z toho půl roku jako velitelka týmu, asi nic neznamenaly. A když to zkoušela prosadit, tak se jí jen smáli. Nakonec jí Reedová sdělila bokem, že tohle není SGC. Načež jí odpověděla, že si všimla a radši odešla.
Teď si dopnula vestu a povzdechla si. Koukla na sebe do zrcadla, vzala zbraň, batoh s věcmi a šla k bráně. Měla ještě patnáct minut čas. Bylo to tady čím dál tím lepší. Sedla si na schody u brány a čekala. Mezi tím si pletla dlouhé černé vlasy do copu. Deset minut před odchodem přišel Tylor s Reedovou a o něčem se hlasitě bavili. Ani jeden si jí snad ani nevšiml. Tylor stejně skoro vždy žil ve svém světě, který zahrnoval krátké známosti a z nějakého nepochopitelného důvodu i malou seržantku.
"Dobré ráno," pozdravila Smithová jako první. Nechtěla sedět bokem.
"Dobré," kývl vysoký muž a dál se věnoval původnímu tématu: "Nemůžeš to tam prostě dát, bouchne ti to pod rukama."
"Nic o tom nevíš!" nafoukla se seržantka, která, ač měl pravdu, vždy odporovala. Podle kapitána Ryana to patřilo k nějakému určitému rituálu, bez kterého Olivie nemohl žít.
"Víc než ty," ušklíbl se poručík. "Já mám ve spisu, že se vyznám ve výbušninách...ty zase v hudbě..."
"Tys viděl můj spis?"
"Jenom osobní míry." Na to málem dostal facku, ale měl rychlé reflexy. "Ale no ták, ještě to tak špatné není, myslím naopak, že míry jsou velmi vyhovující. Akorát do ruky... samozřejmě moje ruce myslím..." mrkl a pak zakňučel. Promnul si holeň. Reedová se zatvářila jako andílek a koukala někam jinam. Nakonec, jak měla ve zvyku, odvedla rozhovor jinam: "To máme dnes krásné počasí, že, kapitáne?"
"Celkem," přikývla Ginny a sledovala George. Ten se usmíval a dopínal si vestu. Však její spis už taky viděl. V tomhle ohledu měl přehled.

Netrvalo dlouho a dorazil velitel týmu. Tvářil se jako citrón. "Dobré ráno," pozdravil a další větu rozhodl věnovat někomu jinému: "Chucku, adresu!" Pak si jen nasadil sluneční brýle a na nikoho ani nekoukl. Prošel na druhou stranu brány a čekal, až jej bude následovat tým. "Seržante a poručíku, běžte a zajistěte okolí v okruhu sto metrů od brány." Vyhnal je, přestože věděl, že se jim nebude chtít, aby si mohl v klidu pohovořit s druhým kapitánem.
Seržant i poručík se pomalou vydali pryč. Planetu znali a věděli, že je bezpečná. Sem často každý tým vodil nováčky. Přespí tu pár dní a pak se vrátí. Otrava! Jenže podle všeho tohle vypadalo na jediný možný způsob, jak částečně prověřit chování lidí v různých situacích.
Ryan počkal, až oba odběhnou a pak chytl Smithovou za rameno a donutil ji, aby se na něj otočila. "Pár věcí si vyjasníme, jasné?"
Smithová na něho zmateně koukla. "Ano, pane," knikla. Nechápala, co provedla, že na ni takhle vyjel.
"Jsme na misi, žádné neposlouchání rozkazů, nic takového. Budete dělat, co vám řeknu, i kdyby to bylo stavění se na hlavu. Jasné?"
"Ano," přikývla a nervózně přešlápla. "Udělala jsem něco špatně?"
"Zatím nic..." protočil očima, "zatím..." Pak se rozhlédl. "Vím, že máte za sebou několik misí v SGC," řekl už mírněji. "Ale pořád tu mám hlavní velení já. Nemám rád odmlouvání a courání. Když něco řeknu, tak to platí, ano?"
"Samozřejmě," maličko odfoukla. Pár misí? Tři roky to byly a on řekne pár misí?!
"To platí pro odmlouvání a vlastní hlavu. Reedová je drzá a Tylor taky, jenže když jim řeknu, co mají dělat, tak to udělají." Jenom přikývla. "Pokud máte nějaký problém, řekněte to hned!" Sledoval ji pohledem, pod kterým si připadala kapitánka poněkud nepříjemně. Uhnula očima jinam. "V tom případě si to nechte pro sebe," odtáhl se od ní. "Výborně, kapitáne, počkáme na ty dva, než se vrátí."
"Ano, pane," knikla.
Když si ho prohlédla, tak se vůbec neusmíval. Mračil se kamsi do lesa. "Severně odsud jsou hory. Budeme spát někde poblíž."
"Dobře. Už jste tu někdy byli?" starala se.
"Ano," rozhodl se nelhat.
"Aha...a je tu něco zajímavého?"
"Ano i ne," pokrčil rameny. "Tahle planeta je hlavně pro nováčky."
"Aha, jasně," přikývla a rozhlédla se.
"Měla by být bezproblémová, ale chceme se prostě přesvědčit, že mise s vámi budou v pohodě," pokračoval ve svém výlevu a mávl na Tylora, který vykoukl severně z lesa.
"A proč by nebyly? Nemluvím na vás persky, svahilsky ani fársí. Domluvit se nějak vždycky domluvíme?" řekla už maličko podrážděně.
"Možná protože teď se chováte na to, abych vám dal záhlavec. Nám je putna, jak se chováte na základně, jde o to, jak umíte řešit situace."
"Jsem tady, tak asi to nebude nejhorší," založila si ruce.
"Jo, tak jsem tu měl takového jako vy.... sežral ho tu medvěd."
S kapitánkou to ani nehlo. "To mě málem taky, když mi bylo šest," maličko se ušklíbla.
"To mě nezajímá, až budu chtít vědět něco z vašeho života, nahlédnu do spisu," odsekl. "A jako váš velitel vám doporučuju mlčet a koukat pod nohy, jsou tu díry a strže."
"Ano, pane," zahučela. Pousmál se. Chytrá holka, pochopila... medvěd, strž... vždyť je to jedno. Sice o tom mluvil, ale nikdy by to neudělal. Ryan vykročil na sever směrem k horám. Místo znal přesně a moc dobře věděl, že Reedová už hledá nejlepší a nejměkčí zem. Tylor se k nim o pár kroků později přidal. Prodírali se kde jakým křovím, trny, ale nakonec narazili na krásné místo. Přímo u skal byla travnatá mýtina s pár kameny. Na jednom z nich seděla Reedová a spokojeně se slunila.
"Že vám to ale trvalo," začala hned, jak je uviděla.
"Měli jsme menší zpoždění ohledně organizačních věcí." povzdechl si Ryan a shodil batoh. "Okolí zajištěné?"
"Jistě."
Jenom přikývl. Kapitán Smithová se rozhlížela po okolí. Nad ní se tyčily skály a ze svého místa viděla hluboko do lesa, který je obklopoval. Podle zvuku musel jižně téct potok. Sundala si batoh a obešla mýtinku. "Žijí tu lišky," zahučela. "A tohle místo mají rády."
"A?"
"Jenom říkám."
"Lepší tu bohužel není a ty lišky si nás všímat nebudou." Jenom pokrčila rameny.
"Vy to tu znáte."
Will jen protočil očima, jako by to před chvíli neříkal. "Vezmu si první hlídku," oznámil. "Vystřídáte mě za tři hodiny, kapitáne." Pak se rozhlédl, "Reedová, oheň, Tylore, postavte stan, kdyby začalo pršet."
"Mám zajistit okolí?" zahučela Ginny.
"To už udělala Reedová," mávl rukou. "Zatím můžete dělat večeři."
"Dělat...rozkaz," hlesla a povzdechla si. Večeři? To si snad dělal srandu. Šla k zásobám vyndat jejich úžasné pytlíky. Ginny si všimla, jak má Olivie zavřené oči a zhluboka se nadechuje. Evidentně za chvíli pukne smíchy, ale kdo ji bude uklízet, na to už nedošla.

Kapitán Smithová si povzdechla, vytáhla ešusy a vzala pár sáčků. Koukla, co na nich je. Zasténala, když uviděla nápis vývar. Večeři si odpustí a vezme si radši tyčinku. Co nesnášela, byl vývar z pytlíku. Prakticky to mohlo být od houbové polívky až po maso z konzervy, chutnalo to vždy stejně. Dala se do kuchtění. Po chvíli se k ní připojila seržant a beze slova vzala dva pytlíky a pracovala na nich.
"Udělám večeři pro sebe a Tylora," mrkla na ni. "Navíc nemám co dělat, oheň už hoří... teoreticky."
"Vaří se to v jednom hrnci, nemusíte," broukla a nalila vodu do jednoho z ešusů a postavila ho na oheň. "A já nebudu."
"To je škoda, tohle je jedna z těch lepších. Jinak mám v batohu ještě nějaké sýrové překvapení, kdybyste chtěla," pousmála se. "A z kapitána si nic nedělejte, mě hned na začátku přidělil služby v kuchyni a pak jsem musela pokaždé vařit. Jen zkouší, kolik vydržíte."
"Vydržím toho dost," zahučela a škaredě se na kapitána, který byl zády, dívala.
"Jo, to tvrdil i Tylor..." zazubila se. "A pak poznal mě."
Ginny se maličko pousmála. Zamyslela se a začala je pozorovat. Rozhodla se, že využije tuhle chvíli jako materiál k dalšímu zpracování. Zajímalo ji, jakou roli každý v týmu hrál. Zamíchala polívku v hrnci a zkusila ji. Byla slaná, nechutná a strašně umělá. Vlastně to chutnalo jako hrášek.
"Je hotovo," zahučela. "Večeře!" křikla. „Tedy pokud se tomu tak dá říkat.“ To poslední však pronesla pro sebe. Jako první přiběhl George Tylor, který vypadal, že týden nejedl. Rovnou nabral i do ešusu pro Liv a odsunul se se svým úlovkem bokem. Se zájmem je pozorovala. Ti dva fungovali jak ve vlčí smečce. Za chvilku se přišoural nejstarší vlk. Ginny druhému kapitánovi podala zbytek polévky. Sama si odbalila tyčinku. Spokojeně se do ní zakousla. Hlavní vlk do sebe naházel jídlo a pak se zase odploužil. Reedová šťouchala klackem do ohně a snažila se ho udržet ve slušných mezích. Tylor ji okukoval a překážel, což pro něj představovalo zábavu.

Po setmění se nejmladší vlčata vydala spát. Ginny koukla na hodinky. Za dvacet minut měla střídat, takže jít spát nemělo cenu. Zadívala se do ohně. Chvíli si připadala jako doma, což pomohlo na chvíli zapomenout na to, kde vůbec je. Strašně se lekla, když jí Ryan zaklepal na rameno. Doufala jenom, že to nešlo moc poznat. Koukla na něho.
K jejímu překvapení se usmíval. "Je řada na vás, po třech hodinách vzbuďte seržanta. Poručík je v tomhle trochu nemožný a Reedová ví, jak ho budit."
"Ano, pane," přikývla a vstala. Pořádně se protáhla. Zívla a nakonec se vydala na místo, odkud měla dokonalý výhled jak na tábor, tak na okolí. Za chvilku slyšela nějaké šustění. Vytáhla dalekohled a koukala po okolí. Viděla jenom pohyb křoví kousek od tábora, které za chvilku ustalo. Šla se tam podívat a potom rychle běžela vzbudit Ryana.
"Kapitáne," zašeptala mu do ucha.
"Co je?" staral se. Skoro hned vyletěl ze spacáku.
"Někdo tu je. Kolem," šeptala. Zamračil se a sedl si. Bude muset držet hlídku s ní, nebo dostane infarkt z lišky. "Jsou tam čerstvé stopy. Vojenských bot. A ne našich," houkla.
Zamračení v jeho tváři se prohloubilo a začal se soukat ze spacáku. "Podívám se tam a vy tu zatím zůstaňte."
"Nepůjdete tam sám," hlesla.
"Vzbudíme ostatní, pokud tu někdo je, nemůžeme je nechat spát."
Jenom přikývla. Ono, lehce se říká, ale hůře dělá. Reedová se budila nadvakrát, protože tvrdě spala, ale když do Tylora šťouchla loktem, tak ten skoro hned vyletěl do pozoru. Will s Ginny mezitím šli jedním směrem, kde se po chvilce rozdělili na pár desítek metrů od sebe. Byli tak tak na dohled. Černovláska po pár metrech zahlídla postavu. Rychle rozsvítila baterku a zamířila na ni zbraní. Viděla jenom něco se zalesknout a kapitán Ryan už slyšel jenom výstřely. Rozeběhl se po zvuku, aby ochránil ty ubohé zvířátka, které se snažila paranoidní kapitánka zastřelit. Když doběhl na místo, kde měla být, tak místo kapitána našel jehličí. Na zemi ležela její zbraň. Zmateně se rozhlížel kolem. Když místo ohledal pořádněji, našel na zemi trochu krve. Jen doufal, že není kapitána.
"Máme problém," broukl do vysílačky. Ozvěnu slyšel kousek od sebe. Po pár krocích našel vysílačku Smithové. "Naše kopretinka zmizela."
"Jo, tak to jste si ji měl hlídat," ozvalo se drze nazpět od Reedová.
"To je fakt, já si svoji hol... au..."
"Zůstaňte v táboře," zahučel Ryan. "Jdu k vám."

"Za chvilku bude světlo," zabručela Reedová, jakmile se hlavní „vlk“ vrátil.
"Tak brzo?" zamrkal Tylor.
"Tma tady je asi jenom pět hodin," přikývla seržant.
"Aha," přikývl George a koukl na východ, kde pomalu svítalo.
"Kdes byl, když jsme tu byli?" zamračil se Tylor a pak se zarazil. "Jo, naposledy jsme tu měli doktorky..."
Počkali ještě pár minut, než bylo skoro úplně světlo. Vydali se na místo, kde kapitán Ryan našel zbraň Smithové. Ryan hlídal okolí, zatímco nechal ty dva, aby se nad "stopami" pohádali. To dělali skoro vždy, když měli příležitost.
"Je to krev, nemusíš na to ťapat rukama! Nikdo tě pak nebude chtít," nafoukl se George a sledoval menší kolegyni, která okukovala okolí.
"To už nechce ani teď, otázka je, čí ta krev je." Pokračovala bokem a prohlížela okolí. Stopy vždy padly na její hlavu, protože pánové to argumentovali tím, že je nejmenší. Ani jeden necekl. Čekali, co z ní vypadne. Museli počkat hezkou chvíli, než se narovnala a přešla k nim. "Kapitán Smithová stála tady," ukázala na místo, kde našel Ryan zbraň, "střílela severovýchodním směrem, tedy od našeho tábora. Krev není její, ale zřejmě toho muže, stál u stromu, když ho trefila, část krve skončila na stromě."
"Jak víte, že to byl muž? A ne třeba...medvěd?" zahučel Ryan.
"Medvěd běžně nechodí po dvou v těžkých botách." mávla rukou. Kapitán pokrčil rameny. Jsou v jiné galaxii, možné je všechno. "Před pár dny tu pršelo a vlhkost se v těchto lesích drží dlouho. Muž, chcete-li medvěd, dupl do bahna, támhle, když šel pro kapitánku."
"A kam šli?"
"Na západ," pokrčila rameny. "Byl těžší, zřejmě ji nesl. Jsou tam mokřady, vystopujeme je."
"Půjde pomalu, protože má zátěž, můžeme ho dohnat," řekl George.
"A pokud jich je víc?" pozvedla obočí. "Nikdo tu nebude sám jen tak přepadávat pocestné..."
"Aspoň se vydáme po stopách a potom uvidíme." Na to nikdo z nich neměl co říct a raději se vydali na cestu. Přece jenom, chtěli kapitánku zpět a pokud možno v jednom kuse.

Šli dobré dvě hodiny, než se stopy ztratily. Objevili se v listnatém lese. Po levé straně měli malou mýtinku a po pravé nějaký skalní útvar a balvany. Beze slova tam zamířili. Čím víc se blížili ke skalám a kamenům, tím hlasitěji slyšeli nějaké funění. Tylor se mračil a jelikož byl nejvyšší, tak se kolem dokola rozhlížel, kdyby na ně čekalo nějaké překvapení. Prolezli mezi dvěma vysokými kameny a uviděli kapitána Smithovou. Ruce měla svázané u sebe a zvednuté, provaz se táhnul přes nějakou větev k protějšímu stromu, kde byla malá krabička. Ginny stála tak tak na špičkách a v puse měla roubík. Tylor se okamžitě rozeběhl prozkoumat krabičku. Reedová se rozeběhla zajistit okolí a Ryran šel přidržovat Smithovou. Sundal jí roubík.
"Jestli je tohle nějaký váš blbý vtip, tak to nahlásím!" zavrčela. "A vás pak degradujou na...na...nevím na co! A postarám se o to, abyste zametali podlahy někde v nějaké díře na Sibiři!" štěkala jako pes. Brit pohlédl na vztekající se ženu a roubík jí zase vrátil. Zadíval se směrem k Tylrovi, který se moc šťastně netvářil. Právě táhl nějaký kus balvanu, na který by kapitána postavili, aby nestála na špičkách. Pomohli jí na kámen a George jí roubík odvázal. Cosi ještě prskla, ale toho si už nevšímal, protože bral Ryana stranou.
"Šéfe, to není dobrý," kývl k bombě.
"Evidentně ne, nějaká výbušnina? Nekoukejte tak na mě, poručíku, domyslel jsem si vaše počínání. Stačí, když přeřízneme provaz? Nebo to musíte zneškodnit?"
"Ten provaz drží pojistku. Jestli se pohne jedním nebo druhým směrem..." nechal větu nedokončenou.
"Takže prostě přeřízneme provaz," mávl rukou Ryan.
"Poslouchal jste? Nemůžeme ho přeříznout," zahučel. "Bouchne to."
"Provaz drží pojistku, v informaci nebylo nic o tom, že když ji nadzvedneme a provaz přeřízneme, tak nebouchne," škaredě na něj pohlédl. "Tylore, chci stručné vysvětlení a návrh jak to udělat. Ona tam nevydrží takhle stát celou věčnost."
"Když se potáhne za provaz, udělá to bum. Když se provaz povolí, k tomu se počítá i přeseknutí, udělá to stejně velké bum."
"Ano a proč?"
"Co proč?" zamrkal Tylor.
"Ty jsi tu vzdělaný ve výbušninách, mě zajímá, proč to bouchne, když přeřízneme lano."
"Protože se povolí tah lana!" knikl už zoufale. Copak mu to nevysvětlil jasně? "Je tam pojistka, která je hodně citlivá."
Ryan se mračil. "No evidentně musíme spěchat. Reedová by ji měla ještě zajistit ruce tak, aby je nepovolila."
"Musíme hlavně zavolat Atlantis. Nemáme tady sebou moc použitelných věcí. Jak dlouho máme do ohlášení?"
"Není to jedno?" ozvala se Reedová. Ani jeden si nevšiml, že přišla. "Nikdo tu není, to je první věc, druhá je, že jeden z vás by to měl jít ohlásit. Pak ji musíme zajistit, protože pokud povolí rukama, tak to zabije i nás."
"K bráně to je minimálně hodina," poznamenal Ryan. "Kdo běhá nejrychleji?" koukl na seržanta a poručíka.
"Hej, seržant volá kapitána," kopla mu do kanady Reedová. "Potřebujeme, aby jí někdo přivázal ruce ke stromu, aby i když je povolí, tak neudělala nic s pojistkou. Už teď nemá k tomu daleko."
"A potřebujeme to ohlásit," broukl Ryan. "Kdy jsme se měli hlásit my?"
"Asi za půl hodiny. Když se neohlásíme, budou nás shánět tak do půl hodinky. Taťka Chuck je starostlivý," uchechtl se George. "Takže vyjde nastejno, jestli někdo poběží k bráně, nebo počkáme na telefon z Atlantis."
"To nic nemění na to, že se taťka George bude muset proběhnout," křikla Reedová, zatímco uklidňovala Smithovou a snažila se jí nějak zajistit.
"A proč?" nechápal Tylor. "Hodina jako hodina."
"Myslíš, že máme dosah více jak pět mil? Nemáme, tak to aby ses rozeběhl, ne?" Vždycky byla drzá, když jí štvali.
Jenom se pleskl do čela. "Pravda." Shodil batoh a P90. Potřeboval být co nejlehčí. Rozutíkal se pryč.

"Takže, kapitáne," začala Reedová, jen co docela vyděšenou Smithovou jakž takž zajistila. "Věc se má tak. Jste přivázaná k bombě, nemůžeme vás ani dovázat ani nechat spadnout."
"To už mi tak nějak došlo," polkla Ginny.
"To je dobře, druhá věc je ta, že se vás ještě pokusím nějak zajistit, kdybyste náhodou dostala křeče do nohou, abyste nespadla."
"Nohy jsou v pohodě, začínají mě spíš chytat křeče do rukou," hlesla kapitán, i když se snažila působit co neklidněji. Její heslo "Poker face skoro za každou cenu," dostávalo zabrat.
"No ruce jsou zajištěné, zatím," pousmála se. "To chce klid, myslete na to, že když padnete teď, tam mě vezmete se mnou."
"Takže můžu skočit?" koukla na ni maličko pobaveně.
"Pokud nechcete, abych vás podřízla během skoku, tak ne." Pousmála se nevinně. Ginny jenom přikývla. Reedová přikývla. "Pokud budete hodná, ukážu vám, kde je sklad čokolády."
"Ještě chvíli pokračujte, Reedová, a věřím, že se kapitán bude těšit, že vás potom nakope," zakročil Ryan. "Chcete napít?"
"Chci dolů," knikla.
"To zvládneme," pokračovala dál Olivie a pomalinku cpala do kapitána svoji tyčinku, což bylo co říct. Nikdy se jí nevzdávala.
"Kdo to byl?" broukl Ryan, když George zmizel z dohledu, a kývl k Ginny.
"Vim já? Tohle je moje první mise. Nikoho tu neznám."
"Viděla jste je?"
"Byla tma," zavrtěla hlavou a zavřela na chvilku oči.
"Neměli náhodou oblečení podobné uniformám takové do šedé barvy?" starala se Reedová
"Měli uniformy. Z takového...tvrdého materiálu. Nějakou tmavou barvu," hlesla.
"No, myslela jsem si to, Genii," pokrčila rameny. Vstala od "bomby" kterou si prohlížela. "Vypadá to na ně, už jen podle dostupnosti materiálu a sestavení."
"A víte, jak to zneškodnit?"
"Nejsem pyrotechnik," odpověděla jednoduše.
"Dobře....fajn...a...a co kdybyste přede mnou udělali z něčeho hradbu a já ruce povolila?" navrhla Ginny.
"Uvidíme, zatím je stejně máte přivázané tak, že je nepovolíte," mrkla na ni seržant a vypadala zabraná do celé záležitosti. "Ještě vám sestavím nějaké chodítko, abyste se v případu nouze napíchla na nějaký klacek."
"Eh?!"
"Já to pochopil," zahučel Ryan. "Seržante, buďte ticho a věnujte se dané problematice, ano?"
"Já...já nechci být na nic napíchnutá!" vyjekla Ginny. "Stačí, že visím na bombě!"
William si jen povzdechl. Tohle vypadalo na dlouhý den."Ptali se na něco?" zajímal se Ryan dál. Ginny jenom kývla.
"Na co a co jste jim řekla?"
"Nic! Řekla jsem jim, že to je moje první mise a že nic nevím. Že jsem tady teprve necelý měsíc. Praštil mě," pokrčila rameny.
"Tak to je dobré," evidentně se uklidnil. "Ne to, že vás praštili, ale to, že jste jim neřekla."
"Vždyť taky nic nevím," hlesla a znova zavřela oči. "Bože," vydechla.
"Co se děje?"
"Začínají mě chytat křeče," šeptla se zavřenýma očima. Zhluboka dýchala a doufala, že to za chvilku přejde.
"Vydržte, z Atlantis vezmou Jumper a brzo tu budou."
"To jsou v téhle galaxii všichni obyvatelé tak přátelští?" hekla.
Ryan se pousmál. "Ne, někdy vás pohostí, jindy vás jiní chtějí upálit."
"A nebo si vás vzít," řekla nabručeně Reedová.
"A proč si mě nechtěl vzít?" hlesla smutně. "Kdyby mi dal vybrat, vzala bych si ho, i když byl hnusný."
"Raději tu bombu," oklepala se Olivie a šla do něčeho šťourat.
Ginny si opřela hlavu o jednu paži. Kdyby jí Reedová ty ruce nepřivázala, už by za ten provaz dobrovolně potáhla. Měla neblahé tušení, že s tím malá pihatá žena počítala. "Odkud jste, kapitáne?" hlesla Smithová.
"Z Londýna, vy?" moc dobře věděl, kam tím míří.
"Z Texasu."
"Tam jsem nikdy nebyl, povídejte mi o tom," vyzval ji. Během toho, co černovlasá kapitánka povídala, tak sledoval, jak druhá žena pobíhá okolo a snaží se sestavit něco, co by kapitánce alespoň trošku ulevilo.
"...ale mám to tam ráda," zakončila povídání. "Ale v Londýně jsem taky ještě nebyla."
"Někdy vás tam vezmu. Je tam pěkně, sice skoro pořád prší... Teď se můžete opřít,“ změnil téma. „Podle výrazu Reedové to vypadá, že by to mohlo i fungovat."
Zkusila to, ale cítila, jak jí nohy kloužou. Jenom zavrtěla hlavou. "To asi nepůjde," hlesla.
Liv koukala na ni, pak na Ryana, pak zase na Smithovou a pak zpátky na kapitána.
"Dovolíte?" uchechtla se a vzala Ryana za ruku. Dovedla ho za Ginny. "Moment," broukla a přikutálela k němu batohy. "Stoupněte si za ni."
Ryan jen protočil očima a udělal, co chtěla. Hlavní bylo, aby si kapitánka trošku odpočinula.
"Kapitáne Ryane, podepřete jí ruce, a vy, kapitáne Smithová, je uvolněte," skoro zavelela Liv. Ginny vytočila hlavu k Willovi a tázavě na něho koukla.
"Udělejte, co říká, po deseti minutách by vás potom bolela hlava," naznačil, že by do nich tak dlouho klavírovala, dokud by to neudělali. Ginny se o něho opřela.

Možná i na chvíli usnula, protože když se probudila, okolo pobíhali lidé z Atlantis. Ryan ji celou dobu poctivě držel. Podle ní krásně voněl. A byl takový příjemně měkký, jak se o něho opírala.
"Pěkný posed, kdo ho vymyslel?" staral se Tylor, který se odněkud vyřítil s kupou věcí.
"Reedová," houkl Ryan.
"Už to chvilku zase vydržím sama," hlesla Ginny. Zase se k němu nemůže tulit tak dlouho, i když to nepochybně bylo příjemné.
"Dobře," přikývl a odtáhl se. "Jak jsme na tom s řešením?"
"Špatně. Pyrotechnici mají trošku jinou práci," šeptl Tylor bokem.
"Takže je to na tobě?" hlesla Olivie. "V tom případě počkám v jumperu."
"Když to zvládnu, půjdeš se mnou na večeři?"
"Ale no tak," nafoukla se.
"Nevěříš, tak si to pak případně vytrpíš, hm?"
"Dobře, půjdu," povzdechla si.
Kapitán si jen složil hlavu do dlaní a napočítal do dvaceti, pak se podíval směrem, kde čekal Tylora. Ten se už připravoval na svou úlohu. Klekl si k bombě a opatrně odšrouboval přední kryt, aby viděl na dráty. "Hm, tak možná se ani na večeři nedostanu," zabručel pro sebe. Naštěstí ho nikdo neslyšel. Podrbal se na hlavě a dráty jemňoulince vytáhl. Pečlivě zkoumal, kam vedou. V kapitánu Smithové by se mezitím nikdo ani krve nedořezal. Upřímně, v něm taky ne. Celou dobu se modlil. Šťoural se v tom pár minut, než vstal.
"Máme problém," hlesl. "Nevím, jak ji zneškodnit."
"No tak, Tylore, sakra! Něco střihni!" vyjekla Ginny, která vypadala, že je na pokraji všech svých sil. "Vždyť to už je jedno!"
"Takže večeře nebude," řekla spokojeně Reedová.
"Nemůžu, ani nevím co," broukl.
"A nezkusíme to, co navrhovala původně kapitán?" zajímala se Reedová.
"A to bylo?" staral se někdo z přítomných.
"Dáme mezi ni a bombu nějaké věci. Jako štít. Kapitán potáhne za provaz a věci ztlumí výbuch. Měla by to teoreticky přežít."
"A co my? Nic proti, ale mám svoji hlavu ráda," přidala se do toho Reedová.
"My se schováme," broukl Tylor.

Chvíli se ponořili do diskuze, skoro vesměs se dohadovali, jak to udělají.
"A má někdo jiný nápad?!" zahučel George.
"Ne, ale je to riskantní a já nechci přijít o dalšího člena týmu tak brzo!" nafoukl se Ryan.
"No tak ji necháme umřít ve stoje, to bude nejlepší," přikývla Liv a povzdechla si. "Buď ji to zabije, nebo ne."
"Má pravdu, kapitáne," broukl George.
Ryan se zamračil. "To jenom protože je to ženská!" George se jenom pousmál. "Nanosíme nějaké věci, jakožto nejstarší byste to měl říct Smithové."
"Bude nadšená," povzdechl si a vydal se tu "radostnou" novinu oznámit. K jeho překvapení jí to bylo tak jedno, jak jen mohlo být.
"Odvážu vám ruce od té větve, udržíte je tak, aby to nevybouchlo hned?"
"Uvidíme," pokusila se o malý úsměv.
"Anebo počkejte a až bude bezpečné, abych je dala dolů, tak to udělejte."
"Dobře," přikývl a zůstal stát u ní.
Oba pak sledovali, jak je všichni snaží vystavit něco, co by teoreticky mělo vydržet výbuch...

Trvalo to dobrou další půl hodiny, kdy už kapitánu Smithové stékaly slzy.
"Klid, to přežijete," usmál se na ni mile Ryan.
"Mi je to jedno," hlesla. "Už chci jenom odsud pryč."
"Ještě chvíli a půjdete domů." Znova trošku přikývla. "Jedeme na to," oznámil jí a natáhl se, aby jí rozvázal ruce. "Jakmile cuknete, zkuste odběhnout co nejdále a padnout k zemi, ano?" Nepodívala se na něho a jenom kývla. O chvíli později cítila, že jí ruce proti její vůli padají k zemi. Ani se nesnažila nikam utíkat, prostě se zhroutila na zem. Současně s dopadem uslyšela výbuch. Snažila se splynout se zemí. Dopadlo na ní pár vydatných kousků z hradby.
Zůstala ležet ještě dlouhou dobu. Ruce skoro necítila a hnout se absolutně nehodlala. Slyšela, že na ni mluví doktor a ostatní ji nakládají na nosítka.

"Kde je kapitán?" staral se hodinu později kapitán Ryan na ošetřovně. "Myslel jsem, že si ji tady necháte."
"Chtěl jsem," broukl Carson a dal mu pod nos papír. "Podepsala reverse. Nevím, kde je."
"Jak jste ji mohl pustit?" zavrčel Ryan.
"Nebylo jí nic, co by ji zdržovalo na ošetřovně," pokrčil rameny. "Kdyby byla vážněji raněná, tak o tom s ní nediskutuju." Kapitán něco zamručel a odešel. Vydal se do pokoje Smithové.
Třeba tam ji najde, a pokud ne, tak se na to vykašle. Došel před její pokoj a zaklepal.
"Dále," ozvalo se zevnitř. Nejistě nakoukl dovnitř, jako by se bál, že po něm hned něco hodí.
Seděla na zemi, nohy roztažené do šňůry a protahovala si ruce.
"Neměla byste... ehm... se takto přetěžovat." Koukla na něho.
"Je mi fajn," zahučela a ruce si trošku protřepala. Maličko poposedla, zapřela se rukama o zem a zaklonila se tak, že se hlavou skoro dotkla zadní natažené nohy. Ryan si založil ruce na prsou a naklonil hlavu na bok. Hm... zajímavé. Potom to samé udělala dopředu, jenom s tím rozdílem, že tam se hlavou té nohy dotkla. Rukama si chytla špičky nohou a chvilku tak zůstala.
"Ty svaly se musí protáhnout," zahučela v téhle poloze. "Jinak by bolely mnohem víc," broukla a čerstvě umyté a mokré vlasy jí sklouzly z ramen.
"Já vám to věřím, moc pěkně se na to dívá," zazubil se. "Člověku to dodává určitou dávku inspirace." Zvedla se a tentokrát si sedla už normálně.
"Ano?" maličko natočila hlavu na stranu a nepatrně se pousmála.
"Jen jsem se přišel zeptat, zda jste v pohodě."
"Je mi fajn," zahučela. "Asi tak, jak může být člověku, co tři a půl hodiny visel na provaze, který byl navázaný na bombu."
"Je mi líto, že se vám to stalo," povzdechl si.
„To je dobré.“ Jenom kývla. "Tam v lese...nevěřil jste mi, že?" podívala se na něho.
"Ne, protože tu planetu známe a den před tím, než jsme tam šli, tam byl Lorne s týmem... všechno bylo zdánlivě čisté. Omlouvám se."
"Nic se nestalo," trošku se pousmála.
"Pokusím se vám příště více věřit," mrkl na ni.
"Nebylo by to od věci," přikývla a vstala. "Dáte si něco?" Kývla ke stolu, kde to něco, alias drahá whisky, stálo.
"Ne, děkuju, jsem ve službě, ale za chvíli se tu stejně objeví Reedová, aby vás zkontrolovala."
Tázavě se na něho podívala.
"A to jí nemůžete říct, že mi je fajn?"
"Vy ji ještě neznáte, nemůžu." Pousmál se. "Ale věřím, že ji poznáte..." Znova s malým úsměvem přikývla. Jenom jí mávl. "Kdyby něco víte, kde mě najdete."

Doufám, že to bylo jakž takž bez chyb a další díl bude snad tak nějak za týden nejspíš

a zase pište názory, komentáře a tak...vždyť to znáte