STARGATE: GALAXIES (Kapitola devátá)

Postupně mi teďka skončilo/přestaly se vydávat pár povídek, tak jsem začal hledat nový a narazil na tu tvoji.
Musím říct, že je to dobře napsaný a děj je opravdu dobrý. Hned několik zvratů v každé epizodě (viz. únost Atlantidy/Jonas převorem) a je to poutavé čtení.
Budu rád, když v tom budeš pokračovat a věř, že máš dalšího čtenáře

Russell: Děkuji za pochvalu, pokusím se to psát napínavé i dál

Kapitola sedmá: MEZI SVÝMI CIZINCI

Teyla s Rononem kráčeli šedivou chodbou třistačtyřky do místnosti s kruhy. Se dvěma týmy mariňáků byli ve zbrojnici připraveni na přesun do nitra kelownského bunkru. Z tohoto plánu nakonec sešlo, jelikož senzory ukázaly, že asgardský transportní paprsek nepronikne až do spodních podlaží krytu, stejně jako se tomu stalo v Avalonu. Při příchodu zahlédli, jak se zavírají dveře výtahu, a tak u kruhů zůstali stát pouze Daniel s Jonasem a Rodneym, který přišel chvíli před nimi z řídící místnosti. Oba dva viděli jen ustaraný pohled v jeho tváři.
„Kde je Sheppard?“ s obavou v hlase se zeptal Ronon, ale sám tušil, že odpověď nebude uspokojující.
„Odvezli ho v bezvědomí na sál,“ odpověděl mu Daniel.
„A Jennifer?“ podívala se na Rodneyho Teyla.
„Ta se před vstupem do hyperprostoru transportovala na Daedala, aby operovala Mehrovou,“ zašeptal sklíčený Rodney.
„No, my s Jonasem se jdeme osprchovat a pak se také necháme prohlédnout skenem. A co vy?“ podíval se na ostatní Daniel.
„Mimochodem, Jonasi, tohle je Ronon Dex ze Satedy, a toto je Teyla Emmagan z Athosu,“ dodal.
„Teylo, Ronone, Jonas Quinn z Kelowny.“
„Těší mne,“ natáhl pravici k oběma Jonas.
Potřásli si rukama a Daniel s Jonasem nastoupili do výtahu.
„Půjdeme s Rononem počkat před nemocniční sekci na zprávy o Johnovi, přidáš se k nám, Rodney?“
„Nemůžu, Teylo, musím zpátky na můstek, ale jak jen to bude možné, přijdu za vámi.“
Obě pozemské třistačtyřky čekal přibližně třináctihodinový let hyperprostorem ke své domovské planetě. Záchranná mise na Langaru, kde Andarie napadla oba sousední státy, Kelownu i Tiranii, se zdála vzhledem k událostem spíše neúspěšná. Osvobodit se podařilo pouze pět členů a úsilí na jejich záchranu bylo vykoupeno vážnými zraněními plukovníka Shepparda a poručíka Mehrové.
Na ošetřovně 1 zašívala nadporučík Rushová plukovníku Piercovi tržné rány v obličeji a na hlavě, a její kolegyně z posádky Hammonda ošetřovala podplukovníka Eschera, jenž měl natažené vazy v levém koleni. Přes chodbu palubního lazaretu se však chystal náročnější zákrok než pouhé šití a sádrování nohy. Na předoperačním tam připravovala anestezioložka a další zdravotníci Johna na sál. Byl v bezvědomí a napojen na přístroje, které pomáhaly udržet jeho životní funkce. Zatím si v umývárně desinfikovali ruce doktoři Beckett a Reddenová, která neměla žádné poranění, a tak Carson souhlasil s její asistencí na operaci. Když se umyli, sestry jim oblékly zelené operační prádlo, čepice, roušky a nasadily latexové rukavice. Pak už stačilo vstoupit na sál. Carson přistoupil k operačnímu stolu s mírně zdviženýma rukama. Pohled na zaintubovaného Johna mu však nebyl příjemný. Operoval tolikrát, že prostor pro nervozitu již nebyl na místě. A přeci, tahle situace byla jiná. Šlo o jednoho z nejlepších přátel. Před očima mu proběhla situace, kdy se rozrážejí ocelové dveře v Michaelově vězení a po dvou letech ho John s Rononem a Rodneym naleznou. Tuto vzpomínku vzápětí vystřídala jiná, jak společně unikají v Orionu z Taranu. A hned další. Jejich první setkání, kdy v Antarktidě skoro sestřelil dronem Johnův vrtulník.
„Doktore Beckette, můžeme?“ podívala se na něj Dana.
Carson se zhluboka nadechl a pak odpověděl: „Můžeme, doktorko Reddenová.“
„Tlak?“ podíval se na anestezioložku.
„90 na 60“
„Skalpel,“ otočil se k sestře a ta mu do ruky vložila první nástroj.
Na můstek mezitím přišel z hangáru, v doprovodu majora Lorna, mistr Bra’tac. Pozdravil se s plukovníkem Carterovou, která předala velení majoru Gantové a společně s Bra’tacem, majorem Lornem a doktorem McKayem odešli do zasedačky. Chvíli rozprávěli ve čtyřech a později se k nim přidali Daniel s Jonasem, jež se byli ve svých kajutách osprchovat. Sam nechala na obrazovce přehrát konverzaci převora s plukovníkem Caldwellem, kterou jim před vstupem do hyperprostoru zaslal Daedalus. Jonas nevěřil vlastním očím, zjizvená tvář převora byla skutečně jeho. Bylo poznat, že ho záznam zaskočil. Opřel lokty o stůl, do dlaní si vložil čelo, kousek si pročísl vlasy a nepřítomně se díval do jednoho místa před sebou. Pak se narovnal v zádech, sepnul ruce a podíval se na Sam.
„Počítám, že se mě budete chtít na něco zeptat?“
„Ano, Jonasi, to budeme muset,“ pokývala hlavou.
„Ale no tak, no tak, vždyť je to absurdní, Sam! To Jonas nás upozornil na vývoj na Langaře, to on šel s námi, aby nám pomohl,“ začal bránit přítele Daniel.
„Danieli, víš, že máme nějaké předpisy, ten, kdo tady s námi sedí, nemusí být pravý Jonas Quinn. A nebo to nemusí být Jonas Quinn kterého známe.“
„Jo, já vím, narážíš na Carsona a na případ z Pegasu,“ začal být mírně rozezlený Daniel.
„Co se stalo v Pegasu?“ nechápavě se díval Jonas.
„Našli jsme dokonalý klon doktora Becketta, kterého vyrobil jeden z nejnebezpečnějších nepřátel jakého jsme si udělali,“ odpověděl Rodney.
„Udělali? Mimochodem, u kruhů nebyl čas, ale my dva se známe, že?“
„Ano, udělali, ale to je na delší povídání. A k vaší druhé otázce, jsem doktor Rodney McKay, známe se z SGC. Spolupracovali jsme asi před sedmi lety, když se Anubis napojil na hvězdnou bránu pomocí toho antického zařízení a my ji museli poslat hyperprostorem pryč.“
„Zdál jste se mi povědomý, doktore. Nuže, můžete mě vyslýchat,“ nabídl Jonas svou výpověď.
Po dvouhodinovém vyprávění, které bylo proloženo logickými otázkami, se Sam rozhodla, že až Carson odoperuje Johna, udělá Jonasovi krevní testy, sken a další vyšetření.
„Jonasi, je mi to líto, ale než se vysvětlí vaše identita, neopustíte svoji kajutu.“
„Já to chápu, plukovníku,“ sklopil provinile hlavu.
„Sam, to nemůžeš…“ protestoval Daniel, ale přerušila ho.
„Danieli, tohle je moje loď a já si musím být jista tím, kdo se po ní pohybuje!“ zvýšila hlas plukovník Carterová.
„Díky, ale má pravdu, nech to tak,“ otočil smířlivě hlavu k Danielovi Jonas.
„Majore Lorne, doprovoďte pana Quinna do jeho kajuty!“
„Rozkaz, madam!“
Otevřela se přepážka a Jonas s Evanem odešli. Následovalo nesouhlasné ticho. Daniel se upřeně a vyčítavě díval Sam do očí. Nelíbilo se mu, že takto jednala s přítelem a bývalým členem SG-1. Jenže i ona měla pravdu. Neměla dobrý pocit z toho, co právě udělala, ale věděla, že to je její loď, a že ona nese zodpovědnost. Poté si nechala od Daniela převyprávět o Qeteshině deníku.
Daniel dokončil svoje předběžné hlášení a ani si nevšimli, že uplynula hodina a půl. Bylo to přesně v momentě, kdy se z interkomu ozvala major Gantová.
„Plukovníku Carterová, tady můstek, za deset minut budeme na určených souřadnicích.“
„To už jsme na Zemi, Sam? Nějak brzo, ne?“ podivoval se Daniel.
„Ne, nejsme, ale musíme vysadit našeho hosta,“ usmála se na něj.
„Správně, příteli, zde se naše cesty rozdělí. Jsme na pozici, odkud je na Dakaru pouhých šest hodin letu,“ poklepal Daniela po rameni s úsměvem na tváři mistr Bra’tac.
„Aha, rozumím.“
Čtveřice se vydala k výtahu, aby sjeli o několik palub níže. Poté prošli několika chodbami a než dokráčeli k samotnému hangáru, opustil Hammond, uprostřed vesmíru, hyperprostor. U tel’taku se rozloučili, popřáli si šťastné návraty domů a mistr Bra’tac se nalodil. Plukovník Carterové požádala můstek o otevření masivních hangárových vrat a pilot začal opatrně vyvádět svoje plavidlo ven z útrob pozemského křižníku. Během pár okamžiků protnul štít lodi, který udržoval atmosféru v doku, a po krátkém letu vstoupil do hyperprostorového okna. Sam do vysílačky vydala patřičný rozkaz a i třistačtyřka se vypravila zpět na svůj původní kurz.
„Mohl bych jít teď na ošetřovnu za Rononem a Teylou? Rád bych věděl, jak je na tom John, Sam.“
„Samozřejmě, Rodney, můžeš jít.“
Společně se vrátili až k výtahům, kde se rozdělili. Rodney odjel jedním, do podlaží s lazaretem, a Sam s Danielem počkali vedle na druhý.
„Musím se vrátit na můstek, nebo si Gantová bude myslet, že Hammondovi velí,“ zavtipkovala.
„To je jasný, Sam,“ usmál se.
Daniel zvolil požadovanou palubu, dveře se zavřely a začali stoupat.
„Promiň, Sam.“
„Za co?“
„No, přehnal jsem to tam s Jonasem. Nechtěl jsem zpochybňovat tvoje rozhodnutí, ale zdálo se mi to vůči němu nefér.“
„Já vím, ani mě se to nelíbí, ale musím se řídit předpisy.“
Oba teď mlčeli, věděli, že spor je urovnán.
„Jo a říkala jsi, že mi řekneš něco o tom hyperprostorovém letu, na který vám dal Landry dvě lodě.“
„Páni, takže tebe začínají zajímat technické záležitosti lodi?“ smála se Sam.
„Ne všechny, ale tohle přece jen jo,“ vsunul Daniel ledabyle ruce do kapes a pokrčil rameny.
„Tak jo, pojď ještě do zasedačky,“ kývla hlavou směrem k místnosti, když sebou výtah cukl, zastavil se a otevřel.
Šli chodbou zpět do místnosti, kde se předtím dívali na záznam z druhé lodi. Sam se posadila do křesla v čele stolu, zvedla z něj dálkové ovládání a pustila krátkou prezentaci, kterou měla nachystanou pro generála. Daniel se opřel v křesle, udělal si pohodlí, mírně se natočil k obrazovce a začal poslouchat její výklad k videu.
„Když jsme zjistili, že lodě Oriů i Wraithů jsou schopny letu, kdy v jednom hyperprostorovém okně pluje i několik lodí najednou, začali jsme se v jedenapadesátce zabývat možnostmi využití tohoto typu i pro naše bitevníky. Okno pro více lodí je sice energeticky nepatrně méně náročné, jelikož zátěž se rozdělí mezi jeho uživatele, ale je výrazně riskantnější co se týče manévrování v něm. Třistačtyřky mají asgardský mezigalaktický pohon, a tak z těchto důvodů jsme se touto možností předtím nezabývali.“
„A co se změnilo?“ nechápal Daniel.
„No, vlastně jsi to změnil ty.“
„Já? A jak?“ nevěřícně třeštil oči na Sam.
„Budu pokračovat. Po částečném prostudování asgardského jádra Odysseyi a maskovací technologie, kterou jsi vytvořil jako převor, jsme zjistili, že loď, napájená ZPM, je schopná se zamaskovat a vytvořit dostatečně velké okno pro dvě až tři lodě. Což nám dává taktickou výhodu.“
„Páni, to je skvělý, ale jak to funguje?“
„Napsala jsem proto podprogram, který zabrání otevření velkého hyperprostorového okna v případě, že ostatní lodě neodešlou autorizaci. To znamená, když například loď není zařazena ve správné vzdálenosti za aktivizační lodí, nebo když má nefunkční hyperpohon.“
„Promiň promiň, Sam! Eee… říkala jsi, aktivizační loď?“ luskal Daniel prsty a snažil se pochopit nejasný výraz.
„Ano, aktivizační loď je ta, která otevírá hyperprostor. Je to ta první v koloně,“ odpovídala mu mírně pobavená Sam.
„Hele, nevymyslel tohle slovo Mitchell?“ pokrčil jemně jedno obočí a nasadil podezíravý výraz.
„Danieli,“ pokárala ho Sam.
„Jo, dobře, tak pokračuj.“
„Zkrátka efekt překvapení je ten, že zamaskovaná loď, v našem případě Hammond, otevře okno, obdrží autorizaci od druhé, nezamaskované lodě, v našem případě Daedalus, a vstoupí společně do velkého okna. V reálu to vypadá tak, že vstupuje pouze Daedalus. Autopilot poté udržuje oba bitevníky v dostatečné vzdálenosti a palubní počítače hlídají stabilitu okna, které napájí ZPM ze zamaskované třistačtyřky. Při výstupu to vypadá, že hyperpostor opouští pouze okem viditelná loď. Nějaké dotazy?“ podívala se na překvapeného Daniela a koutky se jí roztáhly do tváří.
„Jo, dvě. Proč jsi říkala, že tímto způsobem lze letět pouze se třemi loděmi? A druhá, co se stane, pokud jedna z lodí vypadne z hyperprostoru?“
„Za a) Tři křižníky jsou maximum. Při vyšším počtu ukázaly simulace již nebezpečnou nestabilitu hyperprostorového okna, byť by ho napájely dva moduly nulové bodu ze dvou zamaskovaných lodí. Navíc, bylo by podezřelé, kdyby se objevila jedna loď a pak se půl minuty nezavřelo okno. Je výhodnější otevřít dvě okna, každé pro danou dvojici křižníků.“
„Nehledě na to, že tolik lodí ani nemáme. Daedalus nemá ZPM, my letíme do Pegasu, Odyssey a Apollo jsou nezvěstné a Sun-Tzu je neprovozní na hranici jiné galaxie,“ dodala s lehkým povzdechnutím nad situací.
„A k druhé otázce, Sam?“ popíchl ji.
„Když vypadne jedna loď, vypadne i druhá a třetí, v ten moment je v okně řídí jeden počítač, obrazně řečeno.“
„Sam, klobouk dolu. Armáda společně s IOA z tohohle budou mít radost. Můžeme na bitevní pole přivést nepozorovaně další lodě,“ dodal obdivným tónem.
Tou dobou seděli Teyla s Rononem za jedním z osmi stolů takzvané malé jídelny, která spadala pod nemocniční sekci, a která byl určená primárně raněným a churavým. Rodney přecházel s šálkem kávy po místnosti. Zrak měl upnutý k zemi a ve tváři nepřítomný, zamyšlený výraz. Od podlahy ho odlepil jen, když se podíval na nástěnné hodiny. Nikdo ho neokřikoval. Situace byla vážná a se strachem bojovali každý po svém. Ronon mezi prsty donekonečna otáčel zmrzlinovou lžičku. Teyla měla zavřené oči, hlavu složenou na prsa, lokty do široka a dlaně sepnuté tak, že se každý prst dotýkal svého protějšku. Vypadalo to jako athoská modlitba. Vlastně bylo jedno, co to dělala, její myšlenky patřily Johnovi. Uplynula další hodina, než je vyrušily přibližující se kroky. V ten samý moment se Rodney zastavil, zvedl hlavu, aby se podíval, kdo jde. Na stoličce se v zádech otočil Ronon a Teyla otevřela oči. Všichni tak viděli, že klapající boty o podlahu patří Carsonovi. Měl vyčerpaný a ustaraný pohled. John ležel na operačním sále skoro šest hodin.
„Jak mu je, Carsone?“ nečekal na nic Rodney a vychrlil první otázku.
„Je v umělém spánku, dělal jsem všechno, co se dělat dalo, ale má tak 30%, maximálně 40%, šanci na přežití.“
„My víme, Carsone, že jsi dělal všechno. John je bojovník, dokáže to,“ snažila se mezi ně vnést trochu optimismu Teyla.
„Můžeme jít za nim?“ chtěl vidět přítele Ronon.
„Je mi líto, siláku, ale je na jednotce intenzivní péče, teďka to nejde,“ nepotěšil ho doktor.
Vzápětí se na chodbě otevřely dveře výtahu. Vyšel z nich major Lorne s Jonasem Quinnem v doprovodu dvou mariňáků. Všichni se podívali tím směrem. Doktor Beckett, jen souhlasně uklonil hlavu, rozloučil se přáteli a šel k majoru Lornovi. Pár vteřin je sledovali, jak si povídají, Carson něco odkýval a pak zavedl Jonase na jednu z ošetřoven, před kterou se postavili oba strážní. Major Lorne poté vyrazil směrem ke zbytku svého nového týmu.
„Jak je plukovníkovi?“ zadíval se ustaraně do skelných očí svých kolegů.
„Je na jednotce intenzivní péče, nesmíme k němu,“ informovala ho Teyla.
„Takže mluvit s ním nemůžeme a pomoct jinak také ne, co?“
„Přesně tak, majore,“ odpověděl Ronon.
„Víte co? Pojďte se najíst do jídelny, tady maj dneska zavřeno,“ jemně zažertoval.
Ostatní se po sobě podívali a pohledy a gesty se shodli, že to je docela dobrý nápad, zakousnout od snídaně alespoň něco malého.
Jonas seděl na vyšetřovacím lůžku a díval se na předloktí, kde se jeho krví plnila další zkumavka. Nejdříve se vyptával na Johnův stav a na průběh operace, ale pak přeci jen sebral odvahu a zeptal se na to, co ho zajímalo nejvíc.
„Doktore Beckette, nezlobte se, že se ptám tak neomaleně, ale je dost dobře možné, že prožívám to samé co vy. Doktor McKay mi řekl, o vašem… eee… zrození…“ větu už nedokončil, Carson ho přerušil uprostřed otázky, která se však zdála být jasná.
„Ano, byl jsem naklonován v Michaelově laboratoři. Byl to kříženec, které jsem nechtěně vytvořil, když jsem se snažil najít účinnou látku proti Wraithům.“
„Doktore, a vám nevadí, že jste klon?“
„Víte, Jonasi, můj originál tragicky zahynul na Atlantidě a já… Já se naučil žít jeho život,“ dopovídal zbytek historie trochu nejistě Carson.“
„Tak, krve mám dost. Lehněte si a udělám vám ještě sken.“
Ulehat na lůžko s vědomím, že paprsky které prozkoumají jeho tělo, mu možná převrátí celý život naruby, bylo silně stresující. Možná více než vidina smrti samotné. Mozek s jeho vědomím rozehrávali vysokou hru různých strašidelných scénářů s ještě strašidelnějšími konci.
Mezitím seděl v zasedací místnosti osamocený Daniel. Dokola a dokola si přehrával záznam z Daedala. Dělal si poznámky a když potřeboval znovu nabrat soustředění, otočil se v křesle k oknu, odložil brýle, promnul si dvěma prsty koutky očí a sledoval míhající se fialový tunel hyperprostorového okna.
„…Oriové nejsou bohy, jen se za ně vydávají… prohlédl jsem… jsme silnější, navíc tato loď je vybavená účinnějšími zbraněmi… jsme z velké dálky… jsme z jiné doby…“
Přesně toto byla převorova slova. Plané výhrůžky které nedávaly smysl. Zněla tak moc orijsky, ale přesto byla jiná. Žádný odkaz ke knize Počátku a proč převor tvrdil, že „jsou z velké dálky a jiné doby“? Byl tak zabrán do přemýšlení, že vůbec nevnímal pojem o čase. Že sedí dlouho sám, zjistil, až když instinktivně sáhl po sklenici vody, kterou měl odloženou na stole. Chtěl se napít, ale byla již prázdná. Pak se podíval na hodinky, na kterých bylo přibližně o dvě hodiny více, než když si pustil poprvé video.
Na můstku byla plukovník Carterová usazena do svého kapitánského křesla a dávala pozor na průběh letu. Z klidu ji vyrušil až doktor Beckett, který chtěl hlásit Jonasovy výsledky.
„Plukovníku Carterová, tady Beckett.“
„Mluvte, Carsone.“
„Mám výsledky pana Quinna a musím vám sdělit, s 99% jistotou, že to není klon a ani Replikátor! Nejsou na něm ani žádné významné anatomické odchylky, oproti zdravotnímu záznamu z dob jeho působení u SGC. Porovnával jsem to s databází, která je nahrána na Hammondovi.“
„Takže jiný vesmír? Nebo je z minulosti, či budoucnosti?“ zajímalo hned Sam.
„Plukovníku, a co takhle připustit, že my máme toho pravého?“
„Jistě, máte pravdu, doktore. Jak je Sheppardovi?“
„Nevypadá to s ním vůbec dobře, obávám se toho nejhoršího, plukovníku.“
„Dobře, kdyby se jeho stav zhoršoval, informujte mne. Carterová, konec.“
Vypnula interkom a přemýšlela o tom, co jí Carson řekl.
Daniel si nesl v pravé ruce naplněný pohár vody a v levé hrušku. Mířil od jídelny zpět chodbou do zasedačky, kde chtěl pokračovat v rozplétání slov z převorova poselství. Při otevírání přepážky, však letmým pohledem viděl, že na místě vedle něj někdo sedí. Nohy ve vojenských botách vyložené na stůl, ale stále ještě neviděl tvář. Byl to Rodney, který přišel z oběda a vyvaloval se v křesle. Přikusoval velký sendvič a na stole před ním stál pohár s modrým želé.
„Ahoj, Dani, neruším tě?“ zeptal se s plnou pusou.
„Ani ne, byl jsem také v jídelně.“
„Nechceš kousek sednviče?“ ukousl si sousto a obě ruce, ve kterých držel jídlo, natáhl směrem k Danielovi.
„Ne, díky,“ obrátil oči v sloup Daniel a na znamení, že má také svačinu, zvedl ruku s hruškou do výšky pasu.
„Jehhh, to by mě neuspokojilo, mám zvláštní metabolismus,“ vysvětloval Rodney.
„Jak je plukovníkovi?“ zeptal se Daniel.
„Blbě, není to dobrý. A Jonas?“ vracel otázku Rodney.
„Nevim, podivej se na to. Sleduju to už hodiny. Ty věty mi zkrátka nesedí, nerozumím tomu,“ přehrál dvakrát záznam a ukázal mu pasáže, které mu zvedaly obočí.
„Tsss, velká dálka, jiná doba… Třeba jsou z budoucnosti, nech to plavat, Danieli, jsou to jen blbý kecy,“ ušklíbl se Rodney.
„Z budoucnosti bejt nemůžou. Jonas se nikdy nepřidal k Oriům,“ oponoval doktor Jackson.
„Hele, co ty víš? Já takhle jednou potkal v Pegasu svoje druhý já z jinýho vesmíru,“ začal se chechtat.
Jenže Rodneyho smích se změnil v kašlání. Pomalu vzájemně stočili pohledy na sebe, podívali se do očí, jejich rysy ztvrdly v nemilé překvapení a došlo jim, o co jde. Prudce se zvedli ze židlí a utíkali na můstek za plukovníkem Carterovou.
„Píchá mě u srdce,“ pronesl dýchavičný Rodney po doběhnutí na můstek.
„Sam, máme obrovský problém, Jonas není klon, Replikátor ani z budoucnosti, je to náš Jonas!“ vychrlil ze sebe Daniel a popadal dech.
„Já vím. Za chvilku přijde na můstek, abych se mu omluvila,“ prohlásila s klidným úsměvem Sam.
„Ne, ty tomu nerozumíš, Sam. Ten orijský křižník, co je na Langaře, přiletěl z alternativního vesmíru. Stejně jako hromady SG týmů předloni na velitelství, stejně jako druhý Rodney na Atlantidě, stejně jako Daedalus v Pegasu.“
„A jak to můžeš vědět, Danieli?“
„Převor v komunikaci s Caldwellem použil věty: …jsme z velké dálky, z jiné doby, jsme silnější… plukovník mu řekl, že ví, že jsou z alteránské galaxie, ale převor odpověděll: … z jiné doby, z velké dálky…“ s těmito slovy se Sam zděsila.
„Sam, a co hůř? Použil ještě jednu větu: …prohlédl jsem… Neřekl nic o Počátku ani o Oriích.“
„A co to tedy podle tebe znamená?“
„Jen jedno! Mají na palubě Archu pravdy. A dříve nebo později přijdou na to, jak ji přeprogramovat. Přeprogramovat na nás, Sam…“

O tak to je zajímavé že mi to došlo hned vtom minulém díle že je z jiného vesmíru.

jo...dobrý posledních pár myšlenek bylo trochu zmatečných (alespoň pro mě), ale hezky si to vysvětlil a myslím, že se můžeme těšit na další díl

Vzhledem k drobným technickým problémům, odkládám vydání osmého dílu na pondělí. Omlouvám se.

Technické problémy sa prehĺbili.

Nechci být nositelem špatných zpráv, ale vypadá to, že další povídky se jen tak nedočkáme...

Další díl bude a bude během příštího týdne. Problém nastal takový, že jsem dostal nápad na předělání dílu, který bude následovat. Bohužel jsem celkem furiantsky rozdrobil příběh a najednou jsem neměl co "vydat". K tomu se přidali zdravotní problémy, tudíž nebyl čas ani nálada. Takže příští týden by měl vyjít osmý díl a pak zase v pondělí každých 14 dní, jako jste byli zvyklí. Ovšem jen do momentu, než půjdu do nemocnice na operaci, pak je možné že se vyskytne zase nějaká další díra, takže buďte trpěliví, omlouvám se za čekání, ale příběh bude pokračovat. V hlavě mám zatím dost nápadů

klidně si dej na čas...hlavně aby to neztratilo nic ze své nadnesené kvality

Kapitola osmá: PRŮVODCI SMRTÍ

Když se John probral, zjistil, že už není v podzemním bunkru na Langaře. Poslední momenty, které se mu vybavily, se odehrávaly během přestřelky v prostoru brány v kelownském velitelství. Jenže teď ležel na břiše na cihlově červené podlaze. V pozadí slyšel jemné dunění, ale nevěnoval mu větší pozornost. Daleko více zaměstnával svoji paměť tím, že se snažil vzpomenout si, co se stalo. Cítil, že mu pravým koutkem vytéká cosi z úst a jemný tlak v podbřišku. Otevřel tedy oči, pomalu se zvedl a poklekl nejprve na obě kolena. Točila se mu hlava a měl rozostřené vidění. Chvíli trvalo, než se zrak přizpůsobil, ale to co poté nabídl Johnovi, pro něj bylo nevysvětlitelné. Byl na Atlantidě. Už zřetelně poznal, že klečí v operační místnosti. Před jeho očima se stáhla a uzavřela červí díra. Chtěl zmáčknout vysílačku, kterou nosil na uchu, ale nebyla na svém místě. Sklopil zrak na zem, kde uviděl krvavou skvrnu. Ledabyle si zápěstím otřel koutek úst a pohledem na ruku zjistil, že je to tmavě červená krev. John pochopil, že je to znamení toho, že se v jeho těle někde nachází tepenné krvácení a že má těžká vnitřní zranění. Dobře si byl vědom i faktu, že mu nezbývá mnoho času. Stále však nevěděl, proč je na Atlantidě sám, co se stalo a co má vykonat.
Vstal tedy z podlahy a po schodech vyběhl do řídící místnosti. Než však do ní vstoupil, opět uslyšel dunění, které ho předtím zřejmě probralo z bezvědomí. Otevřel dveře na balkón a výhled, který se mu naskytl, připomínal apokalypsu. Postupně se mu začala vracet paměť a odhalovala mu předchozí události. Rozepnul si vestu a přiložil dlaň na břicho, kde cítil tlak. Vzápětí sykl a bolestivou grimasou se mu zkřivil obličej. To co však spatřil a slyšel venku, bylo o poznání horší. Atlantida byla na oběžné dráze Země a teď již marně bojovala se superúlem. Tisíce šipek útočily na pozemské cíle a na štít dopadaly s duněním zásahy z mateřské lodi. Štít sice napájelo ZPM, ale v některých částech již město ztrácelo atmosféru a nepřátelské střely procházely skrz.
John si vzpomenul, co bylo jeho posledním úkolem, poté co personál opustil Atlantidu. Došel tedy do operačního a nastavil zadávací sekvenci autodestrukce. Čas města se začal krátit. Na panelu pro odpočítávání naskočil čas 15:00 a místností se rozezněl známý alarm. Sešel na schody proti bráně, posadil se na ně, sáhl do náprsní kapsy a ke svému překvapení vytáhl hliníkové pouzdro s doutníkem „Romeo y Julieta“. Pootočil obalem, kde byl rukou napsaný vzkaz: „Otevírám se až na konci. S radostí Elizabeth“. Usmál se, vložil ho do úst a zapálil. Při prvním tahu si vzpomněl, jak k němu přišel. Daedalus tehdy přivezl mezi zásobami Johnovi i DVD s finálovou sérií NHL mezi týmy Bostonu Bruins a Detroitu Red Wings. Celá Atlantida tím tehdy žila, i když to byl pouze záznam. John fandil Bostonu a na druhé straně byla Elizabeth s Rudými křídly. Boston vedl v sérii už 3:0 na zápasy a ve 4.duelu minutu a půl před koncem 5:3 na domácím ledě. John si zapálil vítězný doutník a otevřel šumivé. Stanley cup byl v kapse. Jenže Detroit při hře bez brankáře neuvěřitelným výkonem nejprve vyrovnal na 5:5 a v prodloužení rozhodl o svém prvním vítězství. Celou sérii pak otočil ve svůj prospěch 4:3 na zápasy a ke škodolibé radosti Elizabeth pozvedli hráči Rudých křídel Stanleyho pohár nad hlavu.
Teď už dobře věděl, čím ho Woolsey pověřil – dohlédnout na autodestrukci. Žádná Langara, ani šťastný návrat na Zemi, ani pokus o únos města. Nic z toho se nestalo, teď si byl jist. Seděl na schodech a kouřil „svůj vítězný doutník,“ který bylo nutno otevřít až na konci. Tabákové nádechy plnily jeho plíce a na štít dopadaly wraithské střely.
Z jeho rozjímání nad smrtí ho vyrušila až aktivace brány. „Chevrony“ začaly zapadat. „A do háje,“ procedil mezi zuby a zahodil doutník. Vyběhl po schodech a snažil se zavřít štít na bráně, ale jeho snažení bylo marné. Výboj červí díry se ocitl v místnosti a po vnitřním obvodu brány se rozlila modrá louže. Sáhl do pouzdra na stehně a vytáhl pistoli. Věděl, že to asi bude marná obrana, ale něco dělat musel. Z mostu mezi operačním a kanceláří velitele základny namířil hlaveň k hvězdné bráně. Horizontem událostí prošla ženská postava a brána se ihned deaktivovala. Plukovník nevěřícně třeštil zrak na onu osobu. Uložil zbraň zpět na místo pro ni určené, prošel místností a sestoupil po schodech k návštěvnici.
„Chayo, co tady děláš?“
„Johne,“ usmála se na něj.
„Asi by si tu teď neměla být, museli jsme evakuovat a chystám se to tady zničit.“
„Já vím, Johne.“
„Potřebujete nějak pomoct? Protože teď se to asi nehodí,“ zavtipkoval.
„Ne, Johne, nepotřebujeme pomoct, moji lidé se mají dobře.“
„Tak proč tu jsi? Rád tě vidím, ani nevíš jak moc rád, ale není moc vhodná doba na návštěvu.“
„Protože jsem přišla pomoct tobě, plukovníku,“ odpověděla mu s klidem v hlase.
„No, jestli nevíš, jak zničit ten superúl, tak mi asi moc nepomůžeš, Chayo.“
„Nerozumíš mi. Nemohu zasahovat do vašich věcí, přišla jsem pomoct tobě. Jenom tobě.“
„A jak?“
„Přišla jsem ti pomoct s povznesením.“
„To jsi hodná, ale spíš bych ocenil nějakou super zbraň. Víš, aby Wraithy smetla z naší orbity a já nemusel řešit to povznesení.“
„Žádní Wraithi nad vaší planetou nejsou, Johne.“
„Jak to, že ne? Pojď se podívat, přece vim, co máme za „barákem“.
Společně vystoupali po schodech na balkón. Atlantida měla vypnutý štít a klidně se houpala na vodách lanteanského oceánu.
„Já tomu nerozumím, před chvílí na město útočili Wraithi, aktivoval jsem autodestrukci,“ otočil k ní hlavou.
„Ty umřeš, Johne, celé se to odehrává jen v tvých představách.“
„A co je v mých představách, už nevím, co je pravda a co se mi jen zdá! Jsi skutečná? Nebo to je taky jen moje fantazie,“ obořil se na Chayu.
„Ležíš stále na nemocničním lůžku v péči lékařů na vaší vesmírné lodi. Vracíte se z planety jménem Langara, kde tě vážně poranili,“ pomáhala mu osvětlit situaci.
„A ty? Vážně s tebou mluvím?“ podíval se Chaye do očí. „A proč jsem si vybral Atlantidu?“
„Tuhle představu jsem ti pomohla vytvořit já, aby pro tebe byl pochopitelnější důvod mojí přítomnosti. Jsem skutečná. Ostatní mi dovolili pomoct ti povznést se,“ odpovídala zmatenému Johnovi a vzala ho za ruku.
„A co když nechci?“
„Co když nechceš co? Povznést se?“
„Ne, co když nechci umřít, chci bojovat.“
„Johne, víš, že nesmím chránit jiné lidi, jen obyvatele Proculu. To je můj trest. Ostatní mi dovolili pomáhat ti, protože vědí, že zemřeš. Tvoji přátelé se opravdu ze všech sil snaží, ale jsi už moc slabý. Budeme moct být konečně spolu.“
John se zadíval na oceán a zamyslel se, hlavou mu probíhaly nejrůznější myšlenky. Některé patřily jeho otci, některé Elizabeth, některé Atlantidě…
USS George Hammond spěchal hyperprostorem zpět ke své domovské planetě. Na palubě však bylo cítit napětí. Ve vzduchu totiž visela hrozba v podobě Archy pravdy v rukou Oriů.
Daniel společně s Jonasem seděli v kajutě a pomalu překládali první stránky Qeteshina deníku. Na stole před nimi ležel otevřený laptop, knihy a hromady rukou popsaných papírů s poznámkami. Snažili se pracovat usilovně, ale šlo to pomalu. Qeteshino písmo nebylo vždy dobře čitelné a jednalo se o dialekt, který tak úplně ani jeden z nich neovládal. Z mravenčí práce je vytrhla až žádost o vstup před přepážkou. Daniel se zvedl, přišel ke dveřím a otevřel. V nich stála Teyla s Rodneym.
„Ahoj, pojďte dál,“ uvítal je. „Nebo se něco děje?“ všiml si zasmušilých výrazů v jejich tvářích.
„Ano, děje,“ odpověděla sklíčená Teyla.
„Něco s plukovníkem?“ ozval se od stolu Jonas, který zvedl hlavu a položil tužku na desku psacího stolu.
„Trefa, Sam si nás zavolala do zasedačky, prý se horší,“ přispěchal s odpovědí Rodney.
„Dobře, tak jdeme,“ navrhl Daniel a Jonas vstal ze stoličky, aby si hodil přes rameno bundu, kterou měl přeloženou přes opěradlo.
V zasedací místnosti už seděli major Lorne s Rononem. Pozdravili se a mlčky se usadili naproti nim.
„Víte něco konkrétního, Ronone?“ protnula nesnesitelné ticho Teyla.
„Ne, vůbec nic, čekáme na Becketta s Carterovou,“ s těmito slovy vstoupili do zasedačky plukovník Carterová a doktor Beckett. Posadili se k ostatním a Carson spustil.
„Takže, stav plukovníka Shepparda je zlý. Dokonce natolik kritický, že před pár dvaceti minutami prodělal klinickou smrt. Srdeční činnost se nám podařilo obnovit zhruba po jedenácti minutách. Je v bezvědomí a napojen na plicní ventilaci.“
„A to je důvod, proč jsem vás zavolala,“ pokračovala Sam. „Potřebujeme znát váš názor, zda někdo nemáte nápad, jak udržet plukovníka Shepparda při životě.“
„Při životě?“ odmítala si připustit situaci Teyla.
„Ano, při životě. Plukovník umírá a v moci naší medicíny není ho zachránit,“ hlesl vyčerpaný Carson.
„Takže?“ přejela pohledem po ostatních tvářích Sam.
„Mohli bychom kontaktovat Tok’Ry,“ přemýšlel nahlas Daniel.
„Myslím, že ani jejich léčebné zařízení by nám v tuto chvíli už nepomohlo,“ smetla návrh ze stolu plukovník Carterová.
„Tok’Ry? Co je to Tok’Ry?“ naklonil se a špitl směrem k majoru Lornovi Ronon.
„Tok’Ra – hodnej Goa’uld, jsou na naší straně, taky hadi v hlavě, vysvětlim ti to pozdějc,“ odpovídal stejně potichu Evan.
„Já vím, takhle jsem to ale nemyslel, Sam,“ nenechal se odbít Daniel. „Myslím na symbionta.“
„Symbionta? Chcete Sheppardovi dát do hlavy Tok‘Ru?“
„Přesně tak, doktore Beckette,“ kývl hlavou Daniel.
„Symbiont?“ nechápal Ronon a svůj dotaz opět směřovat šeptem k Evanovi.
„Symbiont rovná se Tok’Ra, pořád had v hlavě.“
„S tím by John asi nesouhlasil,“ nejistě protestoval Carson.
„Když mu to zachrání život, tak to zkusíme,“ praštil pěstí do stolu Rodney. „Musíme jednat!“
Všichni se nechápavě podívali a otočili na Rodneyho. Nebyli od něj zvyklí na taková energická gesta, a obzvlášť ne když se nejednalo o jeho osobu. Teyla ho pohledem opět posadila zpět do křesla.
„Pardon,“ špitl už jen Rodney.
„Ten symbiont, by zachránil plukovníkovi život,“ pokračovala v otázkách klidně tichým hlasem.
„Ano, Teylo, mohl by…“ pokračoval Carson, ale Sam mu skočila do řeči.
„Ne. Není vůbec jisté, zda-li by mu mohl Tok’Ra pomoct, to je třeba si přiznat na rovinu. Tokerských symbiontů je málo a jejich populace vymírá. Tělo plukovníka Shepparda je velice oslabeno, Tok’Rové nebudou riskovat, že jejich člen zahyne společně s ním. Takové riziko nepodstoupí, je to nereálné.“
Nastalo hrobové ticho, nápady došly. Na všech členech této zvláštní porady bylo vidět, že intenzivně přemýšlí, ale nikoho nenapadalo, jak zachránit plukovníka Shepparda. Pomalu se s ním ve svých myslích, spíše začali loučit.
„Mám nápad a mohl by vyjít,“ prohlásil z ničeho nic Ronon.
John s Chayou seděli na jednom z balkónů kousek od řídící místnosti, drželi se za ruce a dlouze si povídali. Pochopil, že umírá. Pochopil i to, že se vše odehrává jen v jeho vědomí, ale vnitřně cítil nezvyklý klid. Jeho mysl se vyrovnala s faktem, že čas se naplnil. Vlastně to bylo docela jiné než si představoval, byl na Atlantidě, ve městě kde strávil nejkrásnějších 5 let života, ve městě které vybudovali samotní Antikové a ke kterým se během okamžiku mohl přidat. Navíc se ženou, která mu od jejich prvního setkání na Proculu zůstala hluboko v srdci.
„Co teď dělají?“ otočil hlavou k Chaye.
„Tvoji přátelé?“
„Jo.“
„Sedí v jedné z místností na tvé lodi a zoufale hledají způsob, jak tě zachránit.“
„Dělal bych totéž, kdyby tu byl někdo z nich místo mě,“ pousmál se, ale po tváři mu stékala slza.
„Uvidím je ještě?“
„Až se povzneseš, můžeš se s nimi rozloučit, pak musíme odejít a nezasahovat do pozemských záležitostí.“
„Já vím,“ nadechl se zhluboka John. „Počkej, když tohle není skutečné, tak si můžu vymyslet co chci, ne?“ zasmál se.
„To asi ano, zkus to, Johne.“
Sáhl do náprsní kapsy své vesty a opět vytáhl doutník „Romeo y Julieta“.
„Otevírá se na konci. A lepší konec mě nenapadá,“ a zapálil si doutník.
Když ho dokouřil vstal ze země, sundal si vestu, pouzdro s pistolí a opřel se o zábradlí. Naposledy se díval po Lantee. Pak se otočil k Chaye a natáhl k ní ruku. Půjdeme.
„Jak to proběhne?“ zeptal se na nejpodstatnější část své cesty.
„Zadej do brány adresu, Johne,“ odpovídala jemným hlasem Chaya.
„A jakou?“
„Jakou chceš,“ roztáhly se jí koutky úst do úsměvu. „Až projdeme bránou, zemřeš.“
„Dobře.“
John přistoupil k ovládacímu panelu a zadal adresu Země. Chaya složila hlavu na jeho rameno a levou rukou ho držela v pase. Dívali se, jak digitální symboly z pegasského systému bran hledají své správně pozice. Proud hmoty červí díry vytryskl a hladina horizontu událostí se ustálila. Začali sestupovat do prostoru před Hvězdnou bránou. John se loučil, díval se po stěnách Atlantidy a jejich kroky mířily do modré kaluže. Těsně před bránou se zastavili.
„Připraven?“ zeptala se a políbila ho na tvář.
„Nevím, dá se na tohle připravit?“ sklopil k ní zrak. „Asi ano, jsem připraven, jdeme.“
Než však stačili nakročit, portál se deaktivoval. Místo toho se začala na bráně vytáčet příchozí červí díra.
„Ty ještě někoho čekáš, Chayo?“
„Ne.“
„Fajn, tak ustoupíme,“ několika kroky se dostali do bezpečné vzdálenosti. A čekali, co se stane.
Z brány vyšel Todd.
„Todde?“ nechápal plukovník Sheppard.
„Ty jsi velice překvapený, že mne vidíš, Johne Shepparde,“ smál se Wraith.
„Co tady děláš? Rád bych věděl, proč si moje podvědomí vybralo zrovna tebe,“ dodal s kyselou grimasou v obličeji.
„Jsem tu, abych tě zachránil, Shepparde.“
„Jo? No tak to si stoupni do fronty, tady ta půvabná dáma tu byla první a nabízí něco lepšího. Navíc jsi jen výplod mojí fantazie.“
„Nejsem. Skutečně s tebou komunikuji, Johne Shepparde.
„Jak bys to udělal, Todde?“
„Ležíš na lůžku na vaší lodi, jsem u tebe a předávám ti dar života.“
„A jak ti moc ti můžu důvěřovat, víš nemám s tím nejlepší zkušenosti,“ tázal se jízlivě.
„To záleží na tom, jak moc chceš žít, Shepparde.“
„Třeba jsem si tě vybral jako svého průvodce smrtí bez povznesení,“ ušklíbl se.
„Tu čest bys mi asi nedopřál,“ rozesmál se Todd. „Je to na tobě.“
„Chayo?“ podíval se na ni zvědavě John.
Neodpovídala, dívala se nepřítomně jinam, jen ne do Johnových očí.
„No tak, Chayo! Co se děje? Koho si mám vybrat?“
Chaya se zhluboka nadechla, zahleděla se na něj a odpověděla: „Odejdi s ním. Tvoji přátele přišli na to, jak tě zachránit.“
„Skutečně?“
„Ano,“ zazněla tichým hlasem, její odpověď.
„Tak, Shepparde, chceš žít?“
„Odcházíme,“ kývl hlavou k bráně John a podíval se naposledy na Chayu.
„Děkuji ti, jednou s tebou odejdu.“
Pak společně s Toddem vstoupili do brány, když nakročili do horizontu událostí, John se probral a v ten moment uviděl, že Wraith má na jeho hrudi přitisknutou krmnou ruku.
„Vyšlo to,“ vydechla Teyla a opatrně Johna objala.
„Ano vyšlo, a to jen díky tvému nápadu, Ronone Dexi,“ otočil se k ostatním Todd. „Doufám, plukovníku Carterová, že dodržíte své slovo.“
Sam jen souhlasně kývla hlavou.
„Co jste mu slíbili?“ zajímalo hned Johna.
„Že ho pustíme z velitelství bránou do Pegasu, a že mu pomůžeme vybojovat dva mateřské úly,“ odpověděla sklíčeně Sam.
„Plukovníku Carterová, tady můstek, opustíme hyperprostor za 5… 4… 3… 2… 1…,“ ozvala se major Gantová z interkomu.
„Tak, návštěvy skončily, pacient je stále velmi slabý a čeká ho další operace,“ naoko přísně vykazoval přátelé pryč z pokoje Carson.
„Dobře, uzdravte se Johne, já se jdu transportovat na velitelství a podat hlášení o misi.
„Počkej, Sam, půjdu s tebou,“ připojil se Daniel. „Plukovníku, držte se,“ podal Johnovi pravici.
„Díky, doktore Jacksone.“
„Ronone, počkej ještě chvilku,“ požádal.
„Hmm?“ kývl hlavou a zvedl obočí.
„Děkuju, že tě napadlo, jak mi pomoct, ale jak jsi na to přišel?“
„Vzpomněl jsem si na to, co se stalo v úlu, když jsem zemřel nad tvojí planetou. A pak mi došlo, že Wraith, je nakrmen těma dvěma trestanci, ale že tolik síly nepotřebuje.“
„Proč nepotřebuje?“
„I když se zotavil po té nemoci díky iratusskému broukovi, po vakcíně doktorky Kellerové, už nepotřebuje tolik žrát. Sice se mu obnovila krmná ruka, ale snížil se počet lidí, které potřebuje vysát.“
„Páni, dobrej úsudek, díky, Ronone.“
„Ty bys to udělal pro mě taky, tak se dej do kupy, měj se zatím,“ rozloučil se.
John přemýšlel, co všechno se odehrálo, jak blízko měl k smrti a že dluží Toddovi už podruhé za svůj život.
Mezitím na velitelství brány seděli v zasedačce generál Landry, plukovníci Carterová s Caldwellem a doktor Jackson. Porada se pomalu přehoupla do druhé hodiny a Sam vytrvale podávala hlášení o tom, co se odehrálo, jak na Langaře, tak i během samotného letu zpět. Z porady o tom, jak postupovat v nejbližších hodinách proti reálné hrozbě, kterou představovala domněnka o držení Archy pravdy rukou Oriů, je vytrhlo až hlášení pro generála Landryho.
„Generál Landry, nechť se dostaví do řídící místnosti, opakuji, generál Landry…“
Všichni se zvedli a sestoupili po schodech o podlaží níže za seržantem Harrimanem.
„Co se děje, Waltře?“ zajímal se generál.
„Pane generále, tohle přišlo před chvílí z Noradu.“
„Co je to?“
„Na oběžné dráze se z hyperprostoru vynořila další „třistačtyřka“.
„Je to Ellis s Apollem, nebo Davidson s Odysseyou, seržante?“
„Právě že ani jedna, generále. Nevysílají signál žádné z našich lodí“
„Tak jsou to Číňani?“ nechápal Daniel.
„Ne, Sun-Tzu je evakuovaná,“ vyvrátil Danielovu hypotézu plukovník Caldwell.
„Pane, kontaktuje nás major Franklin z Hammonda.“
„Na obrazovku!“
„Generále Landry, tady je major Franklin. Na orbitě se objevil další z našich křižníků, jenže nevysílá autorizaci žádné naší lodě.“
„Tyrone, co je to tedy za loď?“ zajímalo Sam.
„Plukovníku, nemám ani páru. Další podivná věc je ta, že se nezobrazuje na žádných senzorech. Ani našich, ani Daedala. Udělali jsme diagnostiku systémů, ale vše pracuje naprosto správně.“
„Majore, chcete říct, že ta loď je zamaskovaná?“ pokládal další dotaz plukovník Caldwell.
„Ne, vizuální kontakt máme.“
„Je na té lodi něco zvláštního?“
„Generále, asi byste to měli vidět sami.“
Kamera se odvrátila od tváře důstojníka a mířila teď průhledem ven z můstku. V jejím záběru se objevila „třistačtyřka“, ale taková, kterou nikdo předtím neviděl. Byla celá v černém hávu, který připomínal optické maskování.
„Pane generále, posílají nám audio zprávu,“ zvedl hlavu od monitoru seržant Harriman.
„Pusťte to!“
Nejdříve se ozvalo lehké šumění a praskání, ale pak se zvuk krásně ustálil.
„Volám SGC, tady je podplukovník Cameron Mitchell z pozemské lodi Icarus!“

no...leč jsem tajně doufal, že se oprostíš od, řekl bych "klišé" a necháš Shepparda opravdu zemřít, nápad se mi líbil, sice se divím, že Rodneyho nenapadli nanité, ale jak se došlo k výsledku je fuk...a k tomu konci...WTF?

ale abych to hodnotil jako celek, tak jsem opravdu rád, že znovu píšeš.... díl opravdu vydařený a co se týče technické stránky tak nezklamala a žádných chyb jsem si nevšiml...

Daedalos304: No mrzí mě , že jsme zklamal, ale takovej luxus zlikvidovat hlavní postavu celkem na začátku jsem si nemohl dovolit Ty nanity mě ani nenapadly, vzhledem k tomu, že jsou na lodi, ale fakt mi to ani nedošlo, pro další vývoj jsem to potřeboval udělat takhle. Vše bude souviset se všim.

mně je to jasný, že to máš nějak namyšlený....kdybys tušil, co hodlám učinit se Sheppardem (nemyslím smrt, či tak, ale určitý zajímavý odhalení...) - ale to sem nepatří...každopádně opravdu vydařená povídka a těším se na další díl...

BTW: Kolik dílů tak zhruab plánuješ?

Kolik bude dílů? No, to netušim, dokud budu mít nápady a bude mě to bavit, alespoň jednou za ty dva tejdny až měsíc něco sepsat. Každopádně nějak to uzavřu, nechci aby to zůstalo nedodělané. Ale zatím mám v hlavě pár nápadů, které mi připadají zajímavé. Ale nevím jestli se mi podaří vždy dodržet těch 14dní na vydání, budu upřímnej, ze začátku to bylo nadšení a šlo to tak nějak samo, teďka jsem měl napsaný osmý díl a úplně jsem ho překopal, protože, když jsem si ho za dva týdny přečetl, zjistil jsem, že je to jen nic neříkající tlachání v dialozích o ničem a děj se nehnul ani o kousek dál. Proto teď i vázlo vydání. Ale zase jsem si ověřil, že nějak výrazně vydání nikomu nechybělo

Zkrátka chci, aby to mělo určitou úroveň. Vždy nějakou zápletku a překvapení na konci