StarGate:Exodus: 45. Díl - Pomoc shůry

To ano bylo tam spousta vojáků které se hodí k SG-1 ale spousta by jich mudelabýt přeložena jako například Major Lorne nebo poručík Hejliová (zázračné dítě)Major Teldyová a nebo poručík Cadmanová a spousta dalších.

Zdravím všechny mé věrné čtenáře,

Musím se předem omluvit, ale plánovaný zítřejší díl na 99% nebude. Bohužel jsem nenašel dostatek volného času. Raději dávám přednost důležitým věcem před zábavou, kterou pro mě psaní je, takže takhle Z tohoto důvodu jsem také založil hlasování, ke kterému uvítám vaše názory v komentářích. Je totiž možné, že toto se bude opakovat i vícekrát. Opravdu nikdy nevíte, jestli se něco nesemele a nesebere vám to hromadu času. Anketa zatím vypadá tak, že byste rádi zůstali u stávajícího systému vydávání, ale nejsem si jist, zda-li budu moci takovéto tempo udržet. Nejideálnější by bylo, kdybych měl nadepsané díly do zásoby a v případě časové tísně, která mě dostihla právě teď, bych jednoduše vydal díl, který bych měl již dopředu napsaný. Vy však preferujete stávající systém, za kterého pro mě ovšem není možné, psát za interval, který jsem potřeboval na jeden díl, dva a více dílů, takže se ještě jednou omlouvám, ale asi to bude nějak takhle, než se vzchopím

Pokud k tomu chcete něco dodat, budud jedině rád

Tak to je škoda tvoje povídka je teď moje nejoblíbenější. Ale co.

Zdravím,

Tak i já jsem konečně po dlouhé době dohnal rest, kterým byl v tomto případě nový díl a konečně můžu zhodnotit.

Jako vždy dobře odvedená práce, nemá cenu tady nic zdlouhavě vypisovat, takže jen řeknu: Skvěle.

Jen se lehce zapojím do konverzace ohledně toho, jestli je lepší aby byla vidět více SG-1 či Shepppardův tým. Ani jedno si myslím. Já prostě a jednoduše tuhle povídku vnímám jako spojení všech SG výtvorů a je mi vcelu jedno, koho si autor určí za hlavní postavu. Samozřejmě mám pár oblíbenců, ale to, jestli bude tým složený např. ze Shepparda, Mitchela, Teal'ca, Teyly a třeba McKaye opravdu neřeším. Mě stačí, když to má hlavu a patu, dobrý napínavý děj a jsem spokojen. Tyhle kritéria povídka zatím splňuje, takže jsem spokojený.

Tak velké díky, taková pochvala potěší Jsem rád, že to není tak hrozné

[andoriel]

Mr. Mister - souhlasím

SPeeDy - za sebe můžu říct, že je mi jedno, v jakých intervalech vydáváš. Když potřebuješ víc času na další díl, je lepší počkat si na kvalitu, než něco smolit narychlo.

No to jo tato povídku má hlavu i patu jenže mě přída občas moc pomalá co se děje týče ale věčinou je to tak obyčejné.

Zdravím všechny čtenáře,

Dnes je pondělí, máme tady další, v pořadí již třicátý třetí díl- takové pěkné číslo. Bohužel jsem nemohl minulé pondělí vydat tak, jak jsem měl, ale aspoň mírně doufám v to, že když jsem měl dost času, bude mít díl větší kvalitu. Tento interval vydávání asi udržím až do prázdnin. Poté už bych měl mít více času na psaní Teď už ale přestanu zdržovat hloupými omluvami a nechám váš ponořit se do víru šílené bitvy s replikátory

33. Díl - Bok po boku

Pegas, Altera, Atlantida

Sheppard se zvedl z křesla a to přestalo zářit - deaktivovalo se, spojení se Sheppardovou myslí nadobro skončilo. Poté se rozběhl k hangáru do centrální věže, aby zkontroloval škody, které napáchal odpálením velice efektivního výbušného zařízení přímo mezi jumpery.
Zvěsti o tom, co Sheppard údajně udělal a co to mělo společného s hlučnou explozí, kolovaly po Atlantidě rychleji, než by měly. Mimochodem, stejně jako všude jinde se klepy a fámy šíří mnohonásobně rychleji, než třeba oznámení o zavedení nového protokolu nebo pravidla. V řídící místnosti to nyní drnčelo jako na centrální telefonní ústředně. Každý chtěl získat ty nejčerstvější a nejžhavější informace a obsluze v centrální místnosti nezbývalo nic jiného, než požadavky vyslechnout a podávat a vysvětlení až do nekonečna, až do zbláznění.
U hangáru s jumpery také začínalo být rušno. Všichni se tam sbíhali jako vosy na med, a to za stejným účelem. Byli přirozeně zvídaví a chtěli svůj zvědavý nos znovu strčit tam, kam by neměli. Chtěli vědět, co je na tom pravdy, že replikátor opravdu nebyl zničen Rodneyho tlakovou vlnou, jak si všichni mysleli, nýbrž dronem, který vyslal sám Sheppard. Rodney stále nedostal od Johna pokyn, aby deaktivoval silové pole, které zabraňovalo komukoliv vstoupit do hangáru, a tak se u vchodu vytvořila celkem velká tlačenice, na jejíž začátek nebylo z přístupové chodby ani vidět. Sheppard se za několik okamžiků nedostavil nikam jinam, než k hangárům. Ta mačkanice a houf zvědavců ho velice udivil.

Sheppard:“Co tady okouníte? Na co tady čekáte?“

Odněkud zevnitř toho rozzuřeného a šíleného davu se ozvala odpověď: “Chceme se dostat dovnitř a podívat se, co se tam stalo.“

Sheppard: “Tak proč tedy nejdete a stojíte tady?“

Ze stejného místa se Sheppardovi znovu dostalo hbité a částečně i drzé odpovědi: “Tak si to zkuste sám. Nejde to. Celé je to obklopené energetickým polem.“

Johnovi to v tu ránu došlo a symbolicky se plácl do čela. Poté kontaktoval Rodneyho, který stále čekal v laboratoři. I on sám již na tu akci se silovým polem dávno zapomněl a začal se věnovat důležitějším činnostem - právě si na svém osobním počítači užíval dokonalé grafiky jeho čerstvě získané video hry, a proto ho Sheppardova hlasová návštěva zrovna nepotěšila - vyrušila ho, právě se totiž dostával do napínavé pasáže hry.

Sheppard: “Rodney, tady John, můžeš prosím vypnout to silové pole?“

Rodney: “Co?… No jo! Jasně. Jak to šlo? Jak se tak koukám, tak centrální věž ještě stojí. Dobrá práce. Musel ses v tom křesla teda ale hodně potit.“

Sheppard: “Hele, nech si ty vtípky, chtěl bych vidět tebe. Ale jinak si myslím, že jsem ho dostal.“

Rodney: “Myslíš?“

Sheppard: “Vím… Tak už je to vypnuté?“

Rodney: “No jasně! Málem bych zapomněl. Deaktivuji teď.“

Silové pole se s typickou zvukovou kulisou stáhlo a přístup do hangáru byl nyní volný.

Sheppard: “Tak panstvo, můžete jít dovnitř a přesvědčit se o tom, že pravdu jsem měl po celou dobu já. Takovéto zpochybnění se už nikdy nebude opakovat, rozumíte?“

Z davu se ozvalo sborově: “Ano!“ Naneštěstí už téměř nikdo nevěnoval pozornost tomu, na co odpovídá a na co je tázán, ale tomu, jaká spoušť ho za dveřmi přivítá.
Někdo z členů vojenského personálu, který zabral strategické pozice v čele skupiny, otevřel mávnutím své pravice dveře do hangárů, do jehož prostor za okamžik všichni nahrnuli, jako kdyby za rohem dávali něco zdarma. Hangár samozřejmě nebyl bez poskvrnky. Výbuch takto silného zbraňového projektilu, jako byla antická střela, napáchal nějakou neplechu. Jeden ze zelenkavých jumperů, který parkoval stabilně na kraji hangáru, již nebyl tak zelený, nýbrž asi z padesáti procent černý - ožehnutý od výbuchu střely. Podlaha hangáru, stejně jako veškeré stavební výkony na Atlantidě, byla tvořena velice silným a odolným materiálem, ale i tak to mírně odnesla. Byla částečně rozdrcená, ale nebylo to nic hrozného. Práce pro jednu četu opravářů na maximálně dvě hodiny. Obvodové zdi byly naštěstí netknuté a zasloužilo se o to již nesčetněkrát zmiňované silové pole, které, jak se záhy ukázalo, zabilo dvě mouchy jednou ranou. Když ale opadlo nadšení z toho, že hangár stojí a žádný z jumperů to nijak zásadně neodnesl, nasměrovala se kukadla všech na hromádku smetí, která byla již z části roztroušena po hangáru působením průvanu, jenž se otevřením přepážky vytvořil a zavítal do hangárů, kde poházel se vším, co bylo lehké a nebylo připevněné. Byly to zbytky snad toho největšího sabotéra, kterého historie Atlantidy v rukou pozemšťanů zažila. Možná se mohl rovnat i Michaelovi, který ale Atlantidě a veškeré její posádce také připravil pořádně krušné chvíle. Další bod zájmu se povaloval o kousek dále - více vlevo. Pozorný zrak, který na Atlantidě vlastnila spousta lidí, zaregistroval černou tašku, jež do koncepce hangáru vyloženě neseděla. Lidé na Atlantidě totiž neměli ve zvyku odkládat své věci jen tak na zem, a rozhodně ne na tak frekventovaném místě, jako je hangár. Dvojice vědců, kteří byli dlouhými přáteli a pracovali na Atlantidě od jejího objevení, se rozhoupala a vydala se prozkoumat obsah černého batohu. Přistoupili k němu blíže, poklekli, využili nepozornosti ostatních a jako první otevřeli zip a nahlédli. Záhy zjistili, že tajemná černá taška ukrývá trojici blýskajících se modulů nulového bodu, které se replikátor odvážil odcizit a nejspíše měl v plánu odcestovat s nimi z Atlantidy a předat je svému pánu.

O’Brian:“Plukovníku, pane, tady, pojďte se podívat.“

Plukovník Sheppard zareagoval na hlas, který ho z povzdálí volal, a šel za jeho zdrojem. Když přišel ke dvěma na zemi klečícím vědcům, nechápavě se zamračil, ale vše se mu vyjasnilo, když jeden z vědců vytáhl z batohu světélkující ZPM.

O’Brian: “Tady, pane, jsou nepoškozené. Všechny tři.“

Sheppard: “Skvělá zpráva. Okamžitě je odneste Zelenkovi, ať je důkladně zkontroluje a následně zapojí do systému.“

O’Brian: “Ano, pane, už běžíme.“

Dva vědci popadli batoh a v mžiku zmizeli za jedním jumperem. Sheppard poté jen z dálky uslyšel zvuk otevírajících se dveří, což ho ujistilo, že oba vědci, řekněme přinejmenším podivné povahy, odešli.

Pegas, Altera, Atlantida, O den později

Obyvatelé obou klenotů, jež se lehounce vznášely na klidné vodní hladině, se znova probouzeli do nového dne. Ti, kteří si nestáhli ve svých pokojích rolety, byli již časně ráno buzeni slunečními paprsky, které jim nedovolily dále setrvávat ve svých měkoučkých postelích a natřepaných peřinách. Ovšem byli tady i tací, kteří se i přes vydatnou dávku slunečního svitu, která na každého dorážela, neprobudili, ba dokonce se nehnuli ani o píď. Mezi skupinku těchto spáčů patřil zejména Sheppard s Rodneym, pro něž byl včerejší den opravdu hektický a nadmíru vyčerpávající.
Na Alteře byl již zaveden běžný režim. Energetická zábrana, která nedovolovala volný průchod mezi Atlantidou a Milenií, byla deaktivována a veškeré nouzové protokoly byly zrušeny povolanými osobami. Vojenské hlídky pravidelně korzovaly ve svých teritoriích a všímaly si, co se kde šustne. Místnost s bránou, nervové centrum Atlantidy, již byla také plná života. Vědci a technici se již od brzkého rána usadili za svoje pracovní nástroje - počítače, notebooky, ovládací konzole, aby mohli pilně a svědomitě kontrolovat senzorové obrazovky, vnitřní biometrické senzory a mnohé další systémy, kterými Atlantida, ale i Milenie disponovaly.
Když už se slunce začalo škrábat přímo nad Atlantidu - blížilo se poledne, začal se Sheppard, pro kterého by bylo v této situaci označení Růženka naprosto vystihující, probírat ze svého zimního spánku. Celý pokoj měl ztmavený, aby se náhodou nestalo, že skrz průzor pronikne pramínek slunečního svitu, který by ho mohl vyrušit z jeho nejoblíbenějšího odpočinkového rituálu. Než se Sheppard probudil a opravdu dokázal alespoň zvednout hlavu z postele, uběhla další půlhodina. Nejprve se začal náramně, podobně jako kočka, protahovat, později se odhodlal i ke kontrole nepřítele všech spáčů- budíku. Digitální číslice, které již na většině přístrojů podobného typu předčily typické rafičky, ukazovaly pár minut před půl dvanáctou alteranského času. Sheppard se spokojeně pousmál, jelikož plán na jeho ničím nerušenou noc vyšel na jedničku s hvězdičkou. Než se ale vydal plukovník letectva a velitel Atlantidy do dalších radovánek - do jídelny, musel nejprve odbýt každodenní ranní stereotyp - osobní hygienu. Omyl si tvář, vyčistil zuby, dopřál si ledové sprchy, která ho, jak se patří, povzbudila. S běloskvoucím ručníkem, jenž měl ležérně uvázaný kolem pasu, se z koupelny vydal do šatníku, ze kterého nemohl vytáhnout nic jiného, než starou dobrou uniformu Expedice Atlantida, jejíž typickým znakem byli dva hřebci, kteří se vyjímali na obou ramenech. Přehodil ji přes židli, když v tom Shepparda upozornil typický zvukový alarm, že někdo stojí za dveřmi a dožaduje se vstupu. John nic neřešil a oblečený pouze v ručníku šel neznámému hostovi otevřít. K jeho údivu ho nenaháněl nikdo z botanického oddělení, ani žádný šťoural, nýbrž doktorka Domenesová. Když ji Sheppard uviděl, přímo zalapal po dechu, a kdyby neměl dost dobrý postřeh, ručník, který měl kolem pasu uvázaný, by se díky Sheppardově vrcení sesunul na zem. To by ale panečku bylo faux pas. Sheppard této nadmíru trapné situace díky všem bohům a andělům strážným, kteří nad ním drželi ochrannou ruku, zabránil. Poté se již mohl plně věnovat své černooké a tmavovlasé návštěvě.

Sheppard:“Doktorko, zdravím vás, co si přejete?“

Domenesová: “Víte, plukovníku, včera jste mi připadal dost skleslý, a když jsme se naposledy viděli, říkal jste, že dokončíme náš rozhovor. Doufám, že jste na to nezapomněl.“

Tohle jinak naprosto sebejistého Shepparda naprosto vykolejilo z míry. On je téměř nahý a krásná vědkyně ho zve na rande. Naštěstí nezazmatkoval a dal se rychle do pořádku.

Sheppard: “Neee! To v žádném případě. Na takové důležité věci já myslím prakticky pořád. Jen se ještě nenašla ta správná chvíle. Však víte, ta aférka s replikátorem.“

Domonesová: “Ale teď už byste si nějaký čas najít mohl, ne? Replikátor je díky vašemu úžasnému nápadu pryč a my, zastánkyně křehkého pohlaví, se již nemusíme ničeho bát.“

Sheppard: “Tak to bezesporu. Jen na sebe něco hodím a hned jsem u vás. Jen chviličku strpení, prosím.“

Doktorka Domenesová zůstala čekat u dveří a jen tak po očku, nenápadně, se po Sheppardovi podívala. To, co se jí v tu chvíli honilo hlavou, snad ani není moudré zveřejňovat.
John byl popoháněn myšlenkou, jak si s velice půvabnou a charismatickou doktorkou užije chvíli klidu, a proto se zvládl obléci v rekordním čase. Poté jen celý natěšený došel ke dveřím a oba dva se vydali směrem k jídelně, ve které měla začínat první etapa jejich „přátelské schůzky“.

Mléčná dráha, domovská planeta Noxů, Tollánů a Tok’rů

Situace na povrchu začala být dosti vyhrocená a každou chvíli přibývalo potíží. Právě před malým okamžikem prošlo několik replikátorských střel skrz mocný noxský štít. Střely, jež byly složeny z trupu výsadkové lodi, dopadly tak nešťastně, že naprosto vyřadily ze hry hlavní energetickou jednotku. V jakémsi velínu probíhala bouřlivá debata o tom, co se stalo, jak se začít chovat a jak postupovat v dalších bojích. Major Franck si jakožto zástupce pozemských obranných divizí udělal v jedné věci jasno. Všechny tři civilizace, které jsou zde přítomny, byly sice nadmíru vyspělé a některé jejich poznatky převyšovaly lidské chápání, avšak technika boje nebyla jejich šálkem kávy. Major tedy vzal tíhu situace na svá bedra a začal jednat. Přistoupil k jednomu z Tollánů, chytl ho za rameno, aby upoutal jeho pozornost, která byla plně soustředěna na tok’erského velitele Arise, a promluvil k němu.

Franck:“Hej! Slyšíš mě? Replikátoři, jsou tady. Přišli skrz štít těmi střelami. Vlastně je pravděpodobné, že tu střelu tvořili oni sami.“

Tollánský vědec začal majoru Franckovi věnovat pozornost, ale v tu ránu ho přerušil, jelikož se mu majorův výklad situace moc nezdál: “Cože? Co to povídáte? To je hloupost. Jak by to…“

Major nezůstal v nezdvořilostech pozadu a Tollánovi oblečenému do slušivé světlé uniformy také skočil do řeči: “Už jsme se s takovouto taktikou setkali. To ovšem není důležité. Musíte shromáždit všechny muže a poslat je pro naše zbraně do skladu. Je tam několik beden P devadesátek, také M čtyřky, spas dvanáctky a nějaké granáty.“

Tollánský vědec ale znovu oponoval: “Naše zbraně jsou dost účinné. Pokud tady opravdu jsou a pronikli našim štítem, jak říkáte, tak je naše zbraně zastaví.“

Major Franck již chytal v obličeji všechny známé odstíny rudé, jelikož se zdálo, že bylo opravdu nad jeho síly, přesvědčit Tollána neznalého věci, že na tento druh nepřítele je třeba vytříbený a specifický typ ofenzívy: “Vaše zbraně vystřelují energetické pulzy! Ty je nezastaví, ba dokonce je možné, že je energie z vašich zbraní ještě posílí. Musíme je rozbít, rozdrtit, zničit. Prostě a jednoduše, budete si muset vzít naše zbraně. Cestu snad znáte. Svolejte své jednotky, ať se připraví na tuhý boj. “

Tollán si ale nedal pokoj a stále se nažil majora přehádat. Tomu už ale zbývalo jen málo, než vybouchne: “Naše bezpečnostní týmy neumí s vašimi zbraněmi zacházet. Jsou postavené zcela na jiné koncepci.“

Franck: “Tak se to prostě budou muset naučit, pokud nás tedy nechtějí nechat proti armádě replikátoru samotné, což by ale nebylo zrovna přátelské. Nezapomeňte - my pomáháme vám. Ještě kontaktujte flotilu, ať vědí, co se tady děje.“

Tollánský vědec: “Dobrá, tedy, pokusím se splnit vaše požadavky.“

Major Franck si ulevil a otřel pot z čela, jelikož se mu konečně povedlo Tollána přesvědčit, aby udělal, co je správné, poté okamžitě obeznámil všechny dostupné jednotky pomocí vysílačky o nové situaci: “Všem jednotkám, mluví k vám major Franck, replikátoři pronikli do základny. Je jedno jak a proč to udělali, ale prostě tady jsou. Nejspíše chtějí vyřadit naši pozemní obranu a získat kontrolu nad naším řídícím centrem, což se jim za žádnou cenu nesmí podařit. Myslím, že rozkazy jsou jasné. Buďte pozorní, a pokud na nějakého narazíte, neváhejte a palte.“

Všem vojákům se zatajil dech, když se jim v uších rozeznělo slovo „replikátor“. Většina z nich věděla, co jsou zač a jak těžké může být tyhle potvory zastavit. Všichni, kterým byl rozkaz velitele směrován, nechali svých dosavadních činností a začali se sdružovat do početnějších obranných týmů a zajišťovat důležité lokace.
K majoru Franckovi se připojil početnější oddíl vojáků složený z patnácti mužů a pěti osob křehčího pohlaví. Tato jednotka měla robotickým broukům nejblíže. Všichni se na jejich příchod důkladně připravili, a když se na konec opravdu zpoza rohu vynořili, nikdo neváhal a stiskl spoušť své zbraně, jak nejrychleji to dokázal. Nejprve však zafungovaly pozemské výbušniny, které dokázaly reagovat na jakýkoli pohyb, a tak explodovaly hned, jak se replikátoři objevili. Výbuch vyřadil ze hry pět malých replikátorských broučků. To ovšem nebylo nic v porovnání s tím, co se na jednotku vedenou zkušeným bojovníkem majorem Franckem řítilo. Na další dávku replikátorů již nečekaly žádné překážky v podobě min či jiných vychytralých nástrah, a proto se o jejich destrukci musely postarat projektilové zbraně, které dřímali vojáci ve svých rukách. Palba začala. Spustil se strašlivý rachot, který měl zdroj v explozích střelného prachu, a jeden replikátor za druhým se díky neutichajícímu náporu kulek potažených teflonem rozpadal na kusy. Sem tam se proti pozemšťanům postavil i replikátor větších rozměrů, který byl tak protivný, že po obdržení požadované dávky olova se rozpadl na několik dalších a o poznání menších replikátorů, kteří mohli nadále škodit. Tato nesmírně záškodnická civilizace se opravdu uměla přizpůsobit stylu boje, a to než bys řekl švec. Většina ras, která se s nimi dostala do křížku, byť z vlastního rozhodnutí nebo omylem, dopadla prachbídně, avšak pozemšťané, to bylo zcela něco jiného. Ti měli na tuto neživou hrozbu vlastní lék, který opravdu fungoval. Palba, ale také výbuchy granátů dlouho neutichaly. Ve stísněném koridoru se za okamžik vytvořila opravdu žhavá válečná zóna. Stovky nábojnic, které se uvolňovaly ze zbraní, byly napadané všude kolem a bylo jich tolik, že na nich málem několik vojáků uklouzlo a ošklivě si poranilo končetiny. Pozemšťanům se nakonec a za pomoci dostupné techniky podařilo odrazit první vlnu. Byl to sice boj na život a na smrt, ale výtečně vycvičené jednotky si s touto hrozbou dokázaly poradit. Ve výslednici nakonec nebyl vůbec nikdo zraněn, a tak se dal první střet lidí ze Země s replikátory považovat jako fatální prohra ze strany replikátorů a nekompromisní výhra ze strany dobra, ze strany pozemšťanů. Rušné bojiště s posledním replikátorem, který byl zničen výstřelem z natahovací brokovnice spas 12, naprosto utichlo a proměnilo se snad v největší smetiště replikátorských bloků ve vesmíru. Kousky ulámaných zdí, podlah, ale i replibloků a dalších částic se povalovaly všude kolem. Některé materiály občas polapil i oheň, který však vládl pouze malým plamínkem, proto se nerozšířil dále - to by tak ještě scházelo, mít na starosti dva živly současně. Všichni pozemšťané, kteří se obrany jednoho z mnoha důležitých sektorů zúčastnili, si mohli zhluboka oddechnout a zase se nadechnout. Volný čas využila většina z nich k nabití svých zbraní a připravení se k další potyčce. Bedna s vybavením byla položena jen několik málo chodeb od uhašeného bojiště, a proto se tam všichni vydali.
Na dalších obranných stanovištích to zatím probíhalo podobně. Replikátorů nebylo tolik, jak by se dalo čekat, a proto bylo odražení jejich dotěrného útoku vlastně jen banalitou. Na ničení těch zpropadených brouků zatím stačilo pouze pramálo lidí. Vlastně to byli jen pozemšťané, jelikož tollánská garda se zatím cvičila v používání zbraní vyrobených na Tau’ri. Naštěstí jim to šlo na výbornou, byli to také špičkoví profesionálové cvičení v těch nejmodernějších tollánských výcvikových zařízeních, a tak bylo jen otázkou času, kdy Tolláni ještě vyztuží již tak pevnou a nepropustnou obrannou zeď tvořenou pozemskými chlapci a děvčaty odhodlanými jak jen to jde.
Bitva mezi aliancí spřátelených civilizací a velice znepřátelenými robotickými stroji však neprobíhala pouze na povrchu, kde se zatím vyvíjela pro stranu dobra skvěle a dalo by se říci jednostranně. Probíhala na dvou frontách - i na oběžné dráze. Toto bojové pole bylo rozměrově nesčetněkrát rozsáhlejší a také poměr sil nezůstával totožný s tím na povrchu planety.
Původně třináct, naštěstí díky jedné odhodlané a zároveň zákeřné pozemské mině pouze dvanáct. Tolik replikátorských lodí stálo proti dvojici pozemských bitevníků hrdě nesoucí jméno Daedalus a Odyssea a také proti dvacítce plavidel, které hrály tento zápas za barvy trojčlenné aliance, jež měla sídlo jen o pár kilometrů níže - na povrchu. Štíty replikátroského plavidla obstály v prvním ostrém testu opravdu nečekaně skvěle. Přesně deset paprsků rozžhavené plazmy, což byla nejsilnější pozemská zbraň schopná prorazit štíty snad každé lodi, zasáhlo energetickou bublinu jediné replikátorské kocábky a ta tento útok přežila. Co přežila, ona se po této zkázonosné salvě ještě dokázala vzchopit a začala pálit po pozemské lodi. Téměř v tu ránu ji následovala zbylá jedenáctka plavidel, jež stály na straně záporňáků. Ze zbraňových baterií, které musely být někde záhadně ukryté, jelikož vůbec nebyly pouhým okem vidět, začalo vylétávat opravdu úctyhodné množství modrých energetických pulzů. Barvou se snad ani o odstín nelišily od starší verze asgardských zbraní, což o něčem vypovídalo. Pozemšťané mohli na druhou stranu přesně určit, jaké škody mohou tyto zbraně napáchat, což mohlo přinést alespoň malinkou výhodu, alespoň nějaký pomyslný bonusový bod. Tato domněnka jim ale byla vyvrácena ještě dříve, než je vůbec osvítila. Nejméně šest pulzů dopadlo na modro skvoucí štít pozemského klenotu a srazilo ho o jedenáct procent. To bylo hodně, opravdu hodně, víc, než by kdokoli mohl očekávat. Krok replikátorských plavidel ale nezůstal bez odezvy. Flotila, která stála proti nim a byla tvořena přesně dvaceti dvěma loděmi, zahájila na účet replikátorů nehasnoucí salvu.
Na velících můstcích, ale i v ostatních sektorech aliančních lodí, již začali všichni bláznit a vzduchem poletovaly typické příkazy, které se v tom spletenci hlasů a zvuků smísily v jeden velký nepřeberný chomáč hluku.

“Nepřátelská loď v sektoru 2-5-8“ a nebo “Zahajte úhybné manévry!“ či “Baterie 3, 5 a 7 na plný výkon.“

Tyto hlášky a mnoho podobných poletovaly po palubách méně zkušených bojových partnerů jako děti utržené ze řetězu. Ovšem v interiérech majestátních pozemských krasavic byly všechny hlavy stále chladné. Na Daedalu ani na Odyssee nebyl jediný člověk, který by si neprošel alespoň jednou bitvou a neměl zkušenosti s vesmírnými škůdci. Bitva s replikátory byla sice pro důstojníky ze Země premiérou, ale ani to nedokázalo zabránit, aby se k této situaci přistupovalo s naprostou profesionalitou.
Zbraňové baterie se už pomalu začaly dostávat do provozního tempa, začaly se zahřívat. Jejich produkty - energetické paprsky, ale sloužily spíše pro škádlení nepřátel a jejich lodních štítů. Velitelé obou nablyštěných lodí, plukovník Caldwell a Emerson, stále spoléhali na ukryté a fázově posunuté miny, které by mohly výrazně ovlivnit průběh boje. Jednu loď již vyřadily, a to bez mrknutí oka - nebyl třeba jediný výstřel. Plukovník Emerson seděl ve svém otočném velitelském křesle na Odyssee a zjišťoval dosavadní stav vyčkávajících min.

Emerson: “Jak jsou na tom naše miny? Proč neexplodují další lodě?“

Mayer: “Nejde to zrovna, jak bychom čekali. Od replikátorských lodí se šíří jakýsi druh neznámého rušení, který brání našim minám ve správné činnosti a v zaměření se na cíl. “

Emerson: “Můžete to nějak obejít? Palba z jejich lodí je celkem hustá a naše štíty nejsou napájeny z našich dobrých skutků.“

Mayer: “Ani nemusím. Jedna z min to už udělala za mě. Zaměřila se na cíl a přesouvá se. Teď už zbývá jen čekat.“

Major Mayer měl vážně pravdu. Stačilo jen počkat a poté jen zhlédnout ten ohňostroj. Sice v trošku jiném podání, ale stále měl výbuch jaderné hlavice mark X s ohňostrojem něco společného. Mina se zafixovala na nejbližší cíl a poté už jen ničím nerušena plula vesmírem. Nakonec zakotvila u svého břehu tvořeného replikátorskými bloky. Až se pojistka v hlavici aktivovala, a nálož tedy byla připravena, mina se vrátila do fáze, ve které byla nejpotřebnější - tudíž v té, kde se bojovalo, a explodovala. Nepopsatelné množství energie se začalo drát z nitra lodi směrem ven. Trup plavidla neměl šanci takovému náporu odolat, a tak nechal tlakovou vlnu, aby ho roztrhala. Trosky lodi se rozletěly stovky kilometrů od centra exploze. Jedna větší se dokonce posadila na tak výhodnou trajektorii, že v plné rychlosti, ta byla opravdu veliká, zasáhla další replikátorské plavidlo. To zásah nečekalo a dost to s ním škublo. Obranná flotila se tedy nemusela nijak zvláště snažit, nemusela jim z čela skápnout ani kapka potu a dvě lodě již byly fuč, vyřazené, mimo hru, rozsekané na kousky. Naneštěstí to bylo vše, co mohli miniatruní pomocníci pro pozemšťany udělat.

Mayer:“Pane, další mina explodovala, další loď je pryč.“

Emerson: “Skvělé zprávy, majore, jak to vypadá s těmi ostatními? Doufám, že se budou inspirovat.“

Mayer: “Obávám se, pane, že vám budu muset být poslem špatných zpráv, ale výbuchu další prskavky se už nedočkáme.“

Emerson: “Důvod? Neříkejte mně, že nám došly sirky?“

Mayer: “Ne, to ne, pane, ale získávám zřetelné informace o tom, že se miny nemohou přesunout zpátky do naší fáze. Jsou uvězněné někde mimo náš prostor.“

Emerson: “Takže je nemůžeme ani jen tak odpálit?“

Mayer: “Bohužel, pane, ale správně.“

Emerson:“A co s nimi vůbec je? Jsou uvězněné, já vím, ale co to znamená. Předpokládám, že za mříže do žaláře je replikátoři neposadili.“

Mayer: “To samozřejmě ne, pane. Replikátoři udělali něco lepšího. Však vy víte, na vše si vždycky najdou lék, takže i na tohle. Oni totiž izolovali frekvenci, na které miny pracovaly, a začali na ní vysílat velice silné rušivé impulzy.“

Emerson: “Z našich min se tedy stala jen neposlušná koťátka?“

Mayer: “Více méně je to přesně takhle.“

Emerson: “Tak tedy dobrá, alespoň jsme je připravili o dva křižníky. Teď už se do toho obujeme naostro. Připravte všechna dostupná raketová sila, to samé proveďte s paprskomety a pro jistotu i s railguny. Musíme doufat, že jejich štíty budou proti projektilům náchylnější. Jak jsme na tom s municí?“

Mayer: “Všechny sklady jsou nacpané až po strop. Před odletem jsme doplňovali zásoby.“

Emerson: “Dobrá zpráva a také práce, majore, ale teď už se věnujte nepříteli.“

Mayer: “Díky, pane, a rozkaz, zahajujeme útok.“

Odyssea se ve spolupráci se svými zaměřovacími systémy zafixovala na jedinou nepřátelskou kocábku. Ta právě zahlcovala štíty dvou tollánských plavidel úctyhodným množstvím škodlivé energie ve formě pulzů, a proto bylo právě na čase, aby někdo ulehčil nátlaku na štíty tollánských bitevníků. Motory Odyssey prošly vylepšením, a tak se nerozsvítily typickou zlatavou či nažloutlou barvou, nýbrž krásně modře. Bitevník z řad pozemšťanů se za obvyklého hukotu rozpohyboval a zahájil nálet na vybranou nepřátelskou loď. Po překonání vhodné vzdálenosti vystartovaly ze zbraňových platforem rozžhavené provazce plazmy. Nejprve tři, poté dva a následně ještě poslední jedinec. Všech šest modroučkých paprsků však mělo něco společného - vmžiku prosvištěly holým vesmírem a jako hladový lovecký pes se zahryzly do čistě modrých energetických štítů, kterými byla loď replikátorů chráněna, jako by to byl kus syrového masa. S lodí to dost škublo a bez poskvrnky nezůstal ani samotný štít, který podle údajů ze senzorů pozemské tři sta čtyřky klesl o dvacet pět procent. Replikátorská loď, jejíž tvar byl téměř nepopsatelný, ale zareagovala velice hbitě. Okamžitě odklonila veškerou palbu z dvojice tollánských křižníků a věnovala ji pozemskému nájezdníkovi, kterého systém plavidla vyhodnotil jako nebezpečnější cíl. Zaměřovače replikátorů byly přesné, a proto začal být odolný štít Odyssey okamžitě kropen množstvím zákeřných a zlomyslných projektilů energie. Zbraňové systémy na palubě Odyssey ale také neměly čas zchladnout. Hned, jak se loď alespoň mírně vytratila z palebného pole replikátorského plavidla, aktivovala se raketová sila. Speciálně navrhnuté odpalovače ohromnou rychlostí vymrštily trojici raket mark V před loď. Ty se za okamžik přetočily a nabraly kurz k nepřátelské lodi. Ta měla práce až nad hlavu se zaměstnáváním nepřátelských štítů, že si hlavic téměř nevšimla. Také nebyla na takto primitivní druh zbraně zvyklá. Lodní systémy měly domnění, že je to pouze nějaká ztracená částice nebo úlomek ze zničené lodě. Hlavice se nezadržitelně blížily, až se nakonec rozplácly o štít, který měl před výbuchem ještě stále solidní výdrž. Mohutná exploze a tlaková vlna ze všech třech hlavic ponořila polovinu štítu do strašlivého pekla. Loď zdálky vypadala jako ohnivá koule a uvnitř to nebylo o mnoho lepší. Na štít naléhal ohromný žár a nepředstavitelné množství energie na ochrannou bariéru ještě navíc tlačilo. Za okamžik účinky ničivé exploze pominuly. Oheň, který loď ozařoval na kilometry daleko, se nyní vytratil. Loď zase vypadala jak předtím. Jeden maličký rozdíl na ní však znát byl. Štíty tohoto hrůzy nahánějícího plavidla klesly ničivým účinkem exploze o celých dvacet procent a štít, který loď stále chránil, se z původního nesympatického čísla 100 ponořil až k číslu 5. Loď byla však stále schopna palby. Na replikátorských lodích to byl snad ten nejprimárnější systém, jelikož loď schytala opravdu nemalý direkt a stále pokračovala v husté palbě. Odyssea si s ní ale pohrála na výbornou. Po dopadu hlavic provedl major Brown taktickou otočku, čímž nasměroval čumák lodi k replikátorskému plavidlu. Senzory na Odyssee již nějakou chvilku hlásaly, že štít nepřátelského plavidla je na povážlivé hranici a že se asi co nevidět položí. To byla ideální šance, aby si plukovník Caldwell ověřil, nebo ba naopak vyvrátil svou domněnku, svůj mazaný nápad.

Emerson:“Majore Mayere?“

Mayer: “Pane?“

Emerson: “Jak jsou na tom jejich štíty. Doufám, že špatně, jelikož od nás schytali už pěkných pár ran.“

Mayer: “Pane, potěším vás, ustálily se na hranici pěti procent. Už je to vlastně jen neškodná skořápka.“

Emerson: “Tak to je perfektní šance. Něco si vyzkoušíme.“

Mayer: “Co máte na mysli, pane?“

Emerson: “Aktivujte všechny přední railgunové kanóny a palte na tu loď.“

Mayer: “Rozkaz, pane, zaměřuji, pálím.“

Z předních kolejnicových děl se okamžitě začalo rojit nezměrné množství upravených railgunových projektilů. Byly vystřelovány velice efektivní metodou, a proto byla jejich nárazová rychlost dech beroucí. Plášť, kterým byly projektily potažené, měl náznak modré barvy, a proto vytvářely railgunové náboje při letu ve vysoké rychlosti zajímavé modré šmouhy, které svištěly vesmírem. Každý z projektilů odstartoval na Odyssee a přistál až na štítu replikátorské lodi. Ten již pěknou chvíli balancoval na hranici zhroucení, a proto hustá palba z railgunů dělala to, v co plukovník doufal - procházela skrz štít, a tedy projektily explodovaly na nechráněném trupu, jenž byl tvořen pouze replikátorskými stavebními bloky. Plukovník neztrácel čas, chtěl o všem hned vědět, a proto se okamžitě po první vyslané salvě pozeptal na účinnost palby.

Emerson: “Majore, má ta palba za následek nějaké škody na replikátorské lodi?“

Mayer: “Ano, pane, až byste se divil. Byl to dobrý nápad. Projektily prochází skrz ochablý štít a devastují trup replikátorského bitevníku. Ten se zdá méně odolný, než bychom mohli čekat. Z největší pravděpodobnosti je tvořen ze stejného materiálu, jako oni samotní.“

Emerson: “Ano, je to tak. Dovoluje jim to přetvářet loď na cokoli, na co si vzpomenou. “

Když probíhal mezi velitelem Odyssey, plukovníkem Emersonem, a zbraňovým důstojníkem, majorem Mayerem, krátký, avšak hluboce informativní rozhovor, palba z railgunových věží neustala, ba dokonce ještě trošku zhoustla. Pro replikátroské pravidlo, které bylo nuceno všechnu tuto hrůzu snášet, to již byla konečná zastávka. Trup byl nepřestávajícími explozemi railgunových projektilů výrazně poškozen, možná se v něm vytvořily i menší pukliny či průrvy. To ovšem replikátorům nevadilo. Nemuseli dýchat a bylo by opravdu nečekané, kdyby byl na jejich palubě vůbec přítomen nějaký dýchatelný vzduch. Majorové Brown a Mayer se rozhodli ubohý a zbytečně dlouho trvající život nepřátelského plavidla ukončit jednou provždy. Kormidelník Odyssey, major Brown, který dělal barvou svých vlasů čest svému jménu, natočil pozemskou krasavici směrem k nepříteli. Biologický stroj tvořený dvěma elementy znovu zafungoval na jedničku. Brown řídil a Mayer pálil. Když byla loď v nejideálnějším postavení, stiskl zbraňový důstojník kombinaci příslušných tlačítek a poslední rána pro loď replikátorů již byla na cestě. Za okamžik se zbraňová baterie asgardských paprsků opravdu rozezněla všemi tóny a vyslala proti chřadnoucímu štítu replikátorů jediný paprsek. Ten splnil očekávání a utrhl ze štítu replikátorského křižníku poslední známky energie. Další výstřel na sebe nenechal dlouho čekat. Ze zbraňových baterií vycestoval asi o tři kraťoučké vteřiny později. V cestě mu už ale nestála žádná překážka v podobě energetické zdi. Senzory hlásily, že osmdesát procent trupu ztrácíí integritu, a tak se dalo předpokládat, že trup prošpikování asgardským paprskem rozžhavené plazmy nepřežije. Provazec plazmy vyrazil vstříc svému novému majiteli, když už se ale hodlal pohodlně uvelebit a roztáhnout se do trupu strádající lodi, celé plavidlo se, než bys řekl švec, rozmnožilo na sedm plně funkčních stíhaček. Paprsek pouze prosvištěl prostorem a zmizel v nenávratnu. Plukovník Emerson, ale i jeho pobočníci sedící v křeslech po jeho pravici, avšak i po jeho levici, zůstali na tento úkaz zírat s ústy dokořán. Jako by čekali na nějakou chutnou potravu. Ta ale na plánu dne nebyla - prozatím.

Na povrchu ale od nechutného zákeřného robotického hmyzu také nebyl pokoj. Šarvátka byla sice na moment díky úžasnému výkonu pozemských ochránců života pozastavena, ale nepřítel byl stále na blízku. Volný čas, který nemusel být vyplácán na bezhlavé střílení do plechových „mazlíčků“, byl efektivně využit. Uklízení, dobíjení zbraní, připravení munice a zásobníků, dovybavení nebo jen pouhý odpočinek - to vše vojáci chránící povrch stihli provést. Našel se i čas na občerstvení, které, i když za moc nestojí, vždy zvýší chuť k práci, v tomto případě k boji.
Major Franck právě seděl na jedné z beden s municí a nechal se unášet lahodnou chutí své tyčinky, kterou vyštrachal ze své náprsní kapsy. Kolem něj seděla celá jeho úderná jednotka. Většina z nich posedávala na zemi, ale i na nějakých předmětech, které k tomu sice nebyly určené, ale svůj účel i tak splnily. Všichni pojídali, popíjeli, kontrolovali své zbraně, vášnivě projednávali bojovou taktiku nebo si jen tak povídali. Klidovou idylku vyrušilo zašumění Franckovy vysílačky. Ten ji uchopil do ruky a odpověděl na volání: “Tady major Franck, co se děje?“

Z druhé strany se chvíli nic neozývalo, avšak za chvíli se přeci majorovi odpovědi dostalo: “Replikátoři! Jsou tady! Napadli nás. Je jich šíleně moc. Museli se někde replikovat. Snaží se obsadit náš koridor.“

Franck: “Kde přesně jsou?“

“Všude!“


Pokračování příště

Pěkný díl, jen tak dál. a za tu poslední větu bych tomu vojákovi jednu vrazil (opravdu užitečná informace...)

Jo skus bejt uprostřed 600stům replikátorům třeba a uprostřed hluku s M4 a P90 a pamatovat si sektor ve kterym seš to nejde já se divim že toho velitelev slyšel když si pustim písnčky z youtube je to lepší.

Sorry, ale daedalosi, píšeš už nějak moc OT, ne? naprosto jsem nepochopil tvůj příspěvek... Jinak každopádně tuto povídku musím okomentovat, je skvělá! Určitě pokračuj.

Naneštěstí nezazmatkoval a dal se rychle do pořádku.

Poviedka aj dej je v dobrom stave. Boj je zaujímavý a pútavý.
Dobré je to.

Takže de o to že by někdo dal vojákovi pěstí na tu jeho odpověď ale on se asi nemohl soustředit kde je a líp se to čte když mi tu hrajou písníčky.

Děkuji vše za reakce, rozhodně potěší.

Hale deadale asi nepatřím na tomto fóru mezi nejchytřejší, ale tvoje vysvětlení jsem opět nepochopil... Víš co by pomohlo???

Toto je spoiler!!!:

diakritická znaménka