SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

sgcatlantis: člověče, ty jsi normálně milovník adrenalinových sportů .... a nestačí ti to, když Mooony napsala i u mě, že ne každý má o víkendu čas, ne každý je doma a ne každý se nemusí učit... povídky se píšou v našem volném čase...a toho je, jak jistě víš, skoro před koncem školního roku hodně málo....budeš prostě muset chvilku vydržet....anebo bych pak navrhovala menší stávku, aby si někteří uvědomili, že dávání povídky co tři dny a co týden je celkem velký luxus....

Dark Angel: chtěla bych mít tvoje sebeovládání ...já vydržela dvě vteřiny

Mooony: sorry za

SORY, já jen že není do čeho píchnout

PS: Já ROZHODNĚ nejsem milovník adrenalinových, ani jiných sportů, to dokazuje už jen to, že jsem uvolněný z tělocviku

když nemáš do čeho píchnout tak si najdi někde vosí hnízdo.....to potom až tě uvidí učitel budeš mít po uvolnění z tělocviku.....

a nebo se jednoduše uč, ono ti to prospěje.....ne všichni mají čas jen na to, aby dávali povídky, protože si to sgcatlantis žádá.....trochu pokory a slušnosti by neuškodilo

To říká ten pravej, to s tim vosim hnízdem bylo pro mě fakt hnusný, jelikož sem na ně smrtelně alergickej

sgcatlantis: Díky, za pochválení výběru...akčnější fotka nebude, ale mrkni na google tam si můžeš vybrat. Proto je taky jméno té herečky v závorce. Vím, že závorky jsou velmi nudné, ale já do nich většinou píšu nějaké důležité věci.
Na problematiku povídek, už v tomhle ti odmítám odpovídat. Ano, jsem ten blbec, co se musí učit na státní svátek (nebo se o to alespoň pokouší). Doma mám taky nějakou práci (a když jsem něco slíbila a zapomněla na to, kvůli tomu, že jsem psala povídku, tak za to se stydím!). Prostě tohle už řešit nechci. Navíc nemá cenu sem dávat povídku, kterou budu muset dát na dva díly...no a to bych do té společné nezvládla...
Ale mám pro tebe doporučení . Tady na fóru je spousta pěkný, ba dokonce vynikajících povídek, které stojí za přečtení. Některé jsem četla, ale pak jsem začala psát a už jsem si ani nestihla přečíst ty, které za to stojí! Nebo taky můžeš začít psát .
K těm vosám, bohužel se na fóru tak dobře neznáme a většinu času ani nevíme, s kým máme tu čest. To, že prostě někdo neví, že jsi alergický na včely a vosy, to ho nemůžeme tušit. Takže si to tak osobně neber, znám lidi, co jsou na tom úplně stejně. A uvolnění z tělocviku? Nejsi sám...věř mi, vím to se 100% přesností.

Dark Angel: Díky a neomlouvej se Máš u mě plus za ty dvě minuty Však v pohodě . S tím učením to bylo trefné. Vždycky se hodí vědět něco navíc

Mac:Myslím, že se můžeme vyhlásit stávku, mě by to rozhodně nevadilo...alespoň by se mě tak nekazily oči od toho věčného mžourání do monitoru Nemusíš se omlouvat...však pohoda.

Toto je spoiler!!!:

A teď mě napadlo...prostě Mac se Zuzanou odpravíme (sice mě to nebourá plány do budoucna, ale ne tolik) a budeme mít klid Pak se někde sejdeme a zajdeme si na zmrzlinu in memoriam

Tak a mám povídku, krátkou. Vystihuje však moje myšlenky a další postřehy.
Neberte to osobně. Jsem unavená a napsala jsem to před chvílí, užijte si to
Povídku věnuji sgcatlantisovi a Mac děkuji, však ví za co.
Název povídky se hned dozvíte a hrdinové jsou jako vždy ti stejní

Protest

„Tak uděláme revoluci!“ zvolal radostně McKay. Šťouchnul vidličkou do salátu.
„Tak já bych to tak drasticky nebral, stačí jen stávka,“ zamručel Evan. Podepřel si hlavu a loket nechal na desce stolu. Oči se mu zavíraly. Začínal přicházet k apatii.
„Tak začneme sepisovat požadavky!“ zaznělo od drobné hnědovlásky a odněkud vytáhla rtěnku a kapesník. Na vršek papírového kapesníčku napsala velkými písmeny: „Protest.“
„Hej, kapitáne, od kdy s sebou nosíte rtěnku?“ zajímal se Green. Momentálně ležel na stole a donutil se trochu pohnout hlavou.
„Od té doby, co balím antické květináče…“ V tu chvíli se McKay zakuckal a začal prskat. Major udělal ladný pohyb rukou a dal dusícímu perdu do zad.
„Dík,“ zamumlal Rodney. Otřel si uslzené oči.
„…každopádně protestujeme proti tomu, že po nás požadují nemožné v krátké době!“ zamumlala Zuzana a nevšímala si, že jí právě skočil do řeči. Andy Green zachrápal na souhlas. Vědec dusivě přikývl a poslední muž se vzbudil ve chvíli, kdy mu podjel loket a on se praštil do hlavy. „Pak bych protestovala proti šílenému armádnímu jídlu.“
„Ale vám to chutná!“ začal aktivně seržant, který se s poslední poznámkou probudil.
„Co rtěnka, anebo jídlo?“
„Není to jedno? Chutná to stejně!“ Lorne se pohodlněji uvelebil.
„No tak, vy bando! Musíme s tím něco dělat…uděláme stávku!“ podporovala dál nápad Petersonová.
„Tak každý sepíšeme nějaký bod,“ řekl doktor myšlenku. V tu chvíli začal ubrousek kolovat po stole. Rtěnka ubývala. „Ani to nebolelo! Zuzano…schov to, rychle!“ šeptl Rodney. Žena poslechla. K jejich stolu došel podplukovník Sheppard a doktorka Weirová.
„Všechno v pořádku?“ starala se Liz.
„V největším,“ ujišťoval ji major. Zuzana se na oba nadřízené zamračila.
„Vážně? Máte po dlouhé a únavné misi. Vždyť skoro spíte,“ pokračovala se svým Weirová.
„Ale, madam, všichni máme napsanou službu.“ Stížnost, první úspěch. „Petersonová ji má v kuchyni i s Greenem. Čeká je vysbírání neodnošeného nádobí a uklizení celého tohoto zvěřince. Podplukovník si je tam napsal, a to věděl, že jsou na misi. Tady doktor se posilňuje na další práci a já se snažím přežít ještě deset minut. Před hodinou jsme dorazili a mně začíná za chvíli služba u brány.“ Lorne se snažil všechno dosmlouvat, ale vypadalo to, že je doktorka neposlechne.
„Pak je to v pořádku!“ zvolal nadšeně John a malinko uskočil. Kapitán ho v duchu právě škrtila a mlátila mu hlavou o nejbližší stůl. Dávala to velmi zřetelně najevo. Dvojice je raději rychle opustila.
Nezaslechla poznámku jednoho z mužů: „No tak za pokus to stálo.“
„Ale udělali jsme pokrok!“ skoro zpívala zelenoočka, „viděli jste můj tichý protest a major dokonce udělal i hlasitý!“ Všichni si zatleskali. Lorne se omluvně zvedl a něco zamumlal ohledně nedostatku času. Andy začal se Zuzanou sklízet nádobí a Rodney dojídal. Uchopil papíroví kapesníček. Na něm stálo:

Protestujeme proti:
1. Nedostatku času
2. Nekvalitnímu jídlu
3. Nedostatku kávy a tyčinek
4. Šikaně od nadřízených
5. Příliš málo spánku

Usmál se a dokreslil tam prasátko s nápisem Zuzka, vedle něj napsal: „Pif paf a mám tě! Opeču si tě…“ Mise byla opravdu dlouhá…

Konec

to je krutý

DOBRÁ, DOBRÁ, POCHOPIL SEM, SLIBUJI, ŽE UŽ SE NEBUDU KAŽDOU CHVÍLI PTÁT NA TO, KDY BUDE DALŠÍ POVÍDKA (Od té příští )
PS:Nevztahije se na čekací lhůtu přesahující 2 týdny. : - )

hmmm....něco mi to připomíná... ...co asi?...víte někdo?

jinak nemáš zač

a naprosto souhlasím se vším

Dobrý a pravdiví

Tak je čtvrtek a jak psala Mac, tak vkládáme další povídku. Ano, přiznávám se, že jsme měli pnutí ji dneska nedát (proč? no ani nechtějte vědět), samozřejmě to byl nápad ode mě vše pozdržet, ale to je jedno
Takže povídka se jmenuje: Znovu a naposled?
Hlavní postavy se dozvíte v průběhu. Jen mám malé upozornění. Z důvodu nedostatku času, patří před tuhle povídku ještě jedna. Pokud narazíte na nějaké věci ohledně Lornova zdravotního stavu, tak slibuji, že vše bude vysvětleno. O nic nepřijdete, možná o zkažené překvapení, ale povídka je napsaná
Jako vždy je začátek každé z nás jiný... tady je od Mac
viewtopic.php?p=188012#188012
Tak už jen přeji příjemné počtení.

Znovu a naposled?

Část první

Z vysílačky se ozval šum a nějaký hlas se doprošoval spící osoby. Hnědovlasá žena se převalila na posteli. Nahmátla přístroj a přitáhla si jej k sobě.
„Co chcete?!“ štěkla rozespale. Ještě více se zahrabala do peřin. Odpověď z vysílačky jí nikterak neuspokojila, spíše více naštvala. „Právě mi skončila noční!“ zavrčela nebezpečně. Argumenty ženu přesvědčili, aby vstala a alespoň šla dotyčného uškrtit. „Hned budu tam…“ zamumlala a dodala: „…těšte se!“ Tušila, jak se musel otrava tvářit. Na obličeji se jí rozlil úsměv.
Vstala. Obula si tenisky, které stály u její postele. Nevadilo jí, že má na sobě spací ponožky. Odcupitala do koupelny a opláchla si obličej. Pohlédla na sebe do zrcadla a sledovala, jak jí studená voda teče po tvářích. Vše si setřela ručníkem, který hodila do kouta. Chtěla odejít do pokoje, avšak u dveří se zastavila. Zamotala se jí hlava. Zavřela oči. Podivný pocit zmizel a ona měla nepříjemné tušení, že není v pokoji. Pod rukou již necítila hladkou slitinu, ale něco hrubého a podivného. Cítila na své kůži vodu a vítr ji donutil, aby se roztřásla. Rychle otevřela oči.
„Co to se to krucinál stalo!?“ zavrčela nebezpečněji než rozdrážděný lev.

Dva muži stáli naproti sobě a o něčem diskutovali. Major Lorne právě udával rady seržantu Greenovi. Vlastně to mohlo být i naopak. Muži o hlavu větší než jeho velící právě končila služba. V plné zbroji s ním spekuloval nad počítačem. Evan právě změnil místo. S tabletem v ruce se natočil k seržantovi a ukázal mu celou obrazovku.
„Nezdá se vám to divné, pane?“ tázal se muž s nižší hodností.
„Ne, ale počkejte, až na to přijde Petersonová s McKayem, ti dva zase budou vřeštět,“ podotkl. Pravděpodobně šlo o nějakou kulišárnu.
„Ta vás zabije, pane,“ když viděl majorův výraz tak dodal: „teda podle mého názoru…prostě vás roztrhne jak hada.“ V tu chvíli se navzájem přidrželi. Zatmělo se jim před očima.
K jejich uším dolehlo: „Co to se to krucinál stalo!?“ Jak jinak, Zuzana Petrsonová.
Trojice se kolem sebe udiveně rozhlížela. Stála na nějaké planetě plné stromů a momentálně i deště, který je promočil až na kost.
„Hej, Petersonová, máte krásný obleček na spaní!“ vykřikl nadšeně major a zadrkotal zuby. V tu chvíli se setkal s mrazivým pohledem ženy a s jejími promodralými rty.
„Hahaha!“ štěkla a vrhla se na Andyho. Sebrala mu jeho berettu i páskem. Na Lorna zbyl jedině seržantův nůž, Andy odmítal vydat P-90.
„Měli bychom tu prozkoumat okolí a najít něco, kde se schovat, než přestane pršet,“ navrhl Evan a vyrazil následován zbytkem.

Postavy postupovaly pomalu a potichu. Do té doby, než před sebou spatřily někoho jiného. Schovaly se za strom a chvíli pozorovaly skupinu dalších lidí.
„Hej, ty znám!“ zvolal náhle Andy. „Hej, plukovníku!“ zakřičel na neznámé. Oslovená se rychle otočila a začala zírat na mávajícího muže.
„No to snad ne! To se mi jen zdá!“ zakřičela kapitán. „Fajn, proč ne! Jsme tu ve spacím oblečení na nějaké pošahané planetě s lidma z jiné reality a nevím proč. Jestli mi řeknete, že ta to můžete vy, tak vás zastřelím jednoho po druhém!“ Zelenooká žena vystoupila zpoza stromu a naštvaně vyrazila směrem k trojici lidí.
„Ehm, kapitáne, domluva zněla mezigalaktická kavárna…“ poznamenala plukovník Blacková.
„Jo, ale ta tu očividně není a vy alespoň máte bundu!“ vrčela.
„Výhoda přítele,“ usmála se Mac.
„Kapitáne a dost!“ snažil se marně zastavit svoji podřízenou Lorne.
„Ale pane! Mám po noční, skoro jsem nespala a právě asi umrzám k smrti!“ počítala na prstech.
„Hele, ty alespoň vidíš na obě oči!“ štěkl a promnul si oko, na kterém měl černou klapku. Začal si se zájmem prohlížet ženu, kterou ostatní oslovovali plukovníku. Ze široka se usmál.
„Majore, co se vám stalo s okem?“ zeptala se zvědavě Mac.
„Nehoda,“ odpověděl stroze a přitom si s mírným nepřátelstvím prohlídl Zuzanu. „Jak se jmenujete?“ rychle změnil téma.
„Jsem plukovník Blacková,“ na svoji hodnost položila větší důraz, „a teď mi řekněte, co se vám stalo.“vyzvídala.
„Nic, Wraithové…“ zamručel. Zuzana přešlápla z nohy na nohu.
„Madam, když dovolíte, ale ve vší úctě,“ začala, „prostě to nechtějte vědět. Lepší se to a brzo to bude v pořádku.“ Tady Mackenzie nic nezmohla. Jenže její přirozená zvědavost jí nedovolila, aby to tak nechala. Zadívala se muži do očí, tedy jen do jednoho. Nenápadně si začala listovat v jeho paměti. Narazila na tu vzpomínku a zbledla. Ve své mysli narazila na něco podobného, ale musela přiznat, že Wraithové byli v její galaxii mírumilovná zvířátka. Odkašlal si.
„Fajn, tak to budeme stát, a nebo se někde schováme?“ prohodil George. To postávání na lijáku mu začínalo lézt na mozek. Nečekal na přikývnutí ostatních. Jednoduše se vydal dál. Zanedlouho jej ostatní dohnali.
Tahle planeta musela znamenat nějaký trest. Půda nasáklá vodou se pomalu měnila v bažinu. Hlína a ani staré jehličí dávno nestíhaly pohlcovat všechnu vodu. Stromy pomalu uhnívaly. Déšť nepřestával. Nikdo netušil, kde se ta voda bere, avšak naděje na kratší přestávku přívalu kapek mizela rychleji než smích. Takže hodně rychle.
Nepochodovalo se jim nejlépe. Plukovník a kapitán drkotaly zuby. Pánská část se zatím držela. Hrdost jim zakazovala projevit slabost před ostatními. Jedině Andymu a Johnovi nenateklo do bot. Mackenzie se Zuzana, Georgem a Lornem mohli kdykoliv ždímat svou obuv. O oblečení nemohla být řeč. Zuzana právě pšikla.
„Zdravíčko,“ zaznělo sborově.
„Aby bylo,“ zaznělo od ženy a znovu kýchla. Zakašlala. Usoudila, že takhle dlouho nevydrží. Rozeběhla se pomalým během. Nezrychlila a ani nezpomalila. Neustále se držela úrovně seržanta. Pohyb jí rozproudil krev a to ji částečně zahřívalo. Plukovníka Blackovou zahřívala bunda jejího přítele. Měla štěstí.
„Zajímalo by mě, jak jsme se sem dostali,“ zamručel George. Košile se mu dávno přilepila na tělo. Rifle ztěžkly a držely mu jen díky pásku. Snažil se dostat vodu z očí.
„Nejste sám,“ zamumlal John. Pohlédl na skupinku z jiné reality. Major Lorne si klidně vykračoval a nevnímal déšť, který mu prosákl tričkem i kalhotami. Vlastně všichni působili dojmem klidu. Pro ně to znamenalo další trable, ze kterých se možná dostanou, běžná mise. Nikdo na nich nemohl poznat paniku, se kterou se snažili vnitřně vyrovnat.
Lorne pohlédl na Shepparda: „Pravděpodobně nehoda. Nic víc.“ Rozkašlal se. Celé počasí mu začínalo dělat starosti. Zahleděl se na neznámé. Zajímalo jej, jak se chovají v jiných realitách. Pravděpodobně stejně. Možná ve tvářích měli vepsaný šok, avšak to bylo vše.
Cesta probíhala relativně v klidu. Žádné zvíře je nenapadlo. Stromy stály a pod botami jim čvachtalo. Déšť neustával. Nálada klesla pod bod mrazu. Najedou mezi větvemi a kmeny vykoukla nějaká stavba. Nezdála se bezpečná, doslova a do písmene jedna velká ruina. Netrvalo dlouho a ve zbytku stojících věží rozpoznali Atlantis.
„Ne,“ hlesla Zuzan i Mac zároveň. Nikdo nečekal na jakýkoliv rozkaz. Bezmyšlenkovitě se rozeběhli ke svému domovu. Těsně před městem se zastavili. Báli se vkročit. Ne, že by počítali s nezvanými hosty, ale stále nemohli uvěřit tomu, co viděli. Všechno se zdálo rozpadlé a zničené. Město muselo zůstat několik set let opuštěné. Zima a ledový vítr je donutil navštívit strašidelné místo, které nazývali svým domovem. Opatrně našlapovali a nakonec zastavili v nějaké neidentifikovatelné části. Zamířili do jedné z místností. Všude ležel prach a špína. Seržant Green zalapal po dechu, alergie ho dostala.
„Zatracenej prach,“ ulevil si. Vytáhl čistý kapesník a vysmrkal se. Nikdo jej nevnímal. Ostatní se báli promluvit. Andy se posadil na jednu z mála beden, která se pod ním rozpadla. Zůstal sedět. Právě rozhodl, zůstávají tady. Vlastně nikdo z nich neměl náladu někam jít.

Zuzana stála v koutě a chvěla se zimou. Snažila se zahřát alespoň trochou pohybu. Přecházela po místnosti. Rty jí dávno promodraly, stejně jako ruce. Zuby o sebe drkotaly. Pohlédla na Andyho a Evana, kteří se k sobě postavili a opřeli se tomu druhému o rameno. Zajistili si tím alespoň trochu výměny tepla. Přetřela si holé paže a špoupala nohama o sebe. Střetla se s pohledem Mac. Světlovlasá žena na ni kývla. Více se přitulila k příteli a užívala si tepla. John ji objímal a přemýšlel nad dalším postupem. Připadal si spokojený, samozřejmě tohle nepovažoval za ideální situaci, avšak nebránil se. Další, kdo stál bokem, byl George Winterson.
„Nestyďte se, kapitáne,“ zamručel radostně voják. Zuzana se zarazila v polovině kroku a otočila se na něj.
„Cože?“ prskla. Neměla nejlepší náladu.
„Mrznete,“ podotknul.
„Očividně!“ udělal krok k němu. „Pro vaši informaci, PANE, venku pršelo, mám na sobě něco, v čem spávám v létě…“
„Pěkní medvídci.“
„Nějakej problém? Mám je od svých dvaceti let!“ Tady se ozval drobný smích ze strany Lorna a Andyho. Žena by dala ruku do ohně, že to seržant právě potvrdil.
„Co se takhle připojit?“ navrhl Winterson. Žena pohlédla na plukovníka s podplukovníkem, oba se jen usmívali a sledovali celé představení. Pak se otočila na druhou stranu. Od jejího velícího a Andyho se asi nedočká nějakého zahřívání, aniž by nepřišli nějaké nemístné poznámky. Zahleděla se na majora z jiné reality. Prohlédla si ho od hlavy k patě. Usmála se. Proč ne? Přešla k němu a ještě než ji objal, tak vyplázla jazyk na Lorna.
Geogre se vítězoslavně usmál a přitiskl k sobě ženu. Ta zavřela oči, konečně jí začínalo být alespoň trochu teplo.
„Do půlhodiny doma!“ zachechtala se Mac a koukla na hodinky. V tu chvíli Zuzana otevřela oči. Zamračila se. Možná nějak neměla náladu na nic. Smích ostatních ji donutil k drobnému vzteku a hlavně zrudnutí. Teď jí bylo horko až moc. Odstrčila od sebe majora.
„Omlouvám se, pane,“ oznámila skutečnost. Rozhodla se dále mrznout. Začala přecházet po místnosti sem a tam.
„Dobře, za hodinu, majore,“ slitovala se Mac. Zuzaně zacukaly koutky, ale k majorovi se už nepřidala. Moc dobře si všimla pohledu Evana, který mluvil za své. Zastavila se na místě.
„Majore,“ kupodivu se ozvali oba dva, „vás nemyslím, Wintersone…“ neuvědomila si, že zapomněla na slovo ´pane´. „Evane,“ vykašlala se na formálnosti, „je místo v tvém objetí?“ Zamrkala.
„Zuzano! Tohle už je moc nemyslíš?“
„Já si to myslela, tím pádem nikomu nevadí, abych se vrátila k původnímu zdroji tepla. Slibuji, že neopustím tuhle místnost.“ Po tomhle proslovu se vrhla k Georgovi a nezajímalo ji už nic jiného, jen teplo. V tu chvíli se muži prohnalo hlavou: „Naděje umírá poslední.“
„Ještě pořád ti je zima?“ staral se John o přítelkyni.
„Já ani nevím. Strašně mi mrznou nohy,“ zacvakala zuby plukovník. „Mám v botách La Manche.“
„Tak si je sundej.“pokrčil rameny.
„Boty? Ty jsi sebevrah nebo co?“ usmála se.
„Vždyť to nejsou kanady. Dělej. Půjčím ti moje.“
„Ne, díky. Zvládnu to bez nich,“ odmítla a vyzula si svoje tenisky. Do té doby, než se objevili v lese, byly čistě bílé. Teď už byly čistě blátěné. Pohledy ostatních se upnuly k jejím ponožkám, které byly ještě ráno bílé a na kotnících měly šedé zajíčky. „No co no. Ty mám od Abby,“ zamručela. „Co takhle oheň?“ navrhla.
„A z čeho?“ uchechtl se Lorne. Mac se jenom pousmála a ve dlani se jí rozhořel plamínek.
„Co to sakra je?“ vyhrkl Evan.
„Oheň,“ odpověděla ledabyle blondýnka.
„Oheň? Jak jste to sakra udělala?“
„Umím to. Plus ještě telekinezi,“ zvedla do vzduchu svoje boty. „A telepatii,“ pousmála se.
„Jak?“
„Jsem Antik. Částečně,“ vysvětlila.
„Antik?“ nechápal to. „Ehm…kolik vám je?“
„Bude mi třicet osm.“
„Třicet osm? Vypadáte na…o deset let méně.“
„Dík,“ začervenala se.
„Úžasné,“ vydechl Evan a sledoval plamen v její ruce.
„Moc to neřešte, majore,“ usmála se. Mac oheň zvětšila, takže se mohli ohřát všichni. Za pár minut jim věci uschly. Ještě chviličku seděli a vyhřívali se.
„Neporozhlédneme se?“ navrhl Green. Na jednom místě se začínal rychle nudit. Dalo se tu uvažovat o hyperaktivitě. Na jeho otázku ostatní kývli a vydali se někam do útrob města.

Procházeli pozorně každou chodbu a dávali pozor. Museli podlézat nějaké spadlé části. Prach dusil a chlad se trochu zmírnil. Hvízdající vítr dodával celému místu děsivou atmosféru. Teď se mohli dohadovat, jestli je to opravdu vítr, a nebo duchové.
„Je to tu strašidelné,“ prohodila do ticha Blacková. Všichni nadskočili. Zpražili ji naštvaným pohledem. „Hele, něco tu je,“ zamumlala a ti co měli zbraň, tak namířili směrem, kterým ukazovala.
„Kniha,“ oddechl si John. Sehnul se pro ni.
„Opatrně, ať se to nerozpadne,“ zareagoval bleskově Lorne. Muž si dal pozor a vzal to opatrněji než svoji dceru, když si ji poprvé mohl pochovat v náručí. Otevřel přední stranu a přečetl si jméno.
„Takže je to McKayův deník,“ ohlásil nález. „V tom případě tohle…“ Ukázal na kostru. Zmlkl a sledoval tělo jako v transu. Zaslechl z pravé strany zalapání po dechu.
„Rodney,“ vydechla Zuzana, ve tváři zbledla. Nebyla jediná. Tělo zůstalo zaklíněné pod nějakým spadlým sloupem. V tu chvíli si John odkašlal.
„Ten deník je na nic, je zakódovaný. Rodney takhle udržoval věci v tajemství. Nikdy mi neprozradil, jak se prokousat jeho geniálním číslováním,“ s těmito slovy chtěl hodit křehkou knihu na zem.
„Ne!“ vykřikl Andy a neposlední chvíli jej zarazil. „Petersonová, madam, nechcete to zkusit. Myslím, že na vás doktor onehdá nadával kvůli tomuto problému.“ Zuzana uvažovala a nakonec vzala knihu do ruky. Jenže neotevřela ji.
„Co se děje, kapitáne?“ zavrčel George.
„Asi to nechápete, ale nemůžu číst v něčem, co McKayova osobní věc!“ zavztekala se. „Prostě ten kód neznám!“ zaprskala.
„Tak tím pádem možná přijdeme o jedinou šanci se dozvědět, jak z toho ven,“ jen tak řekla Mac a prohlížela si nehty. Musela zkonstatovat, že si bude muset zas jednou za čas nechat udělat francouzskou manikúru. Hnědovláska na ni chvíli zírala a nakonec se posadila. Začala číst. Zřejmě se jí to hnusilo. Přeskočila několik stránek. Znovu se začetla. Zamračila se.
Chvíli hleděla do stěny a nakonec jí to nedalo: „Můžu se zeptat, kdo byla Jennifer Kellerová?“ V hlase mohli rozpoznat zájem.
„Doktorka, která chodí s Rodneym, proč?“ odpověděl někdo.
„Je toho tu o ní docela dost. Hm, ale proč to všechno je, to tu zatím není.“ Otočila dalších několik stránek. „Hm, píše to něco o marném hledání…Teď mě napadlo, že pokud je tohle doktor McKay,“ ukázala na ostatky, „tak jsme v budoucnosti…..to je malér!“
„Malér?“ nechápala Mac. Greenovi to pomalu docházelo. Nenápadně se přesunul k Zuzaně, bál se, že by vyplnila svoje předpovědi, které rozdávala na začátku jejich setkání.
„Velký jak Evropa!“ zaprskala zelenoočka. „Jsme ve VAŠÍ budoucnosti, abych byla přesná …“ několikrát se zhluboka nadechla, „píše se tu o Bozích a kdo ví čem. Nechápu jediné slovo. Rodney napsal něco o tom, že ztratili všechno naději a nemůžou vás najít. Město museli přesunout na jinou planetu…“ mumlala zmateně.
„Tím pádem tu někde budou naše těla,“ poznamenala druhá žena.
„Poslouchala jste mě? Nebudete tu…Vysvětlím vám to,“ řekla Zuzana. Zjistila, že ji sledují všichni. „Máte ve vesmíru nějaký bod, třeba bod A. Představujete si to?“ Otázaná kývla. „Fajn,“ pokračovala Zuzana, „takže si představte bod B. Je do bodu A vzdálen několik světelných let…“
„Jak to souvisí s tím, co řešíme?“ zeptala se Mac.
„Hned se k tomu dostanu…přemístíte se z bodu A do boru B. Tím pádem vaše tělo se přenese. Přestanete existovat v bodě A. Pokud by se tak nestalo, tak byste se musela rozdvojit.“ Odmlčela se a sledovala udivené pohledy. „Tohle je váš domov. Jsme někde v budoucnosti. Ve vašem čase jste zmizela, stejně jako já v mém. Pokud chceme pozměnit budoucnost, tak se musíme vrátit.“
„Petersonová, neměla bys brát soukromé hodiny u McKaye,“ rýpnul si Lorne. Poslední dobou do sebe šli pravidelně. Snažili se vyrovnat s tím zážitkem, který major absolvoval.
„Hej, to je z mé hlavy!“ zaprskala. „Vlastně, to, že jste zmizela očividně nepřátelům nahrálo do karet.“ Zamumlala a podívala se do deníku. „proč musí všechno McKay kódovat? Kdo to má po něm luštit?“ znova zaprskala a ani si neuvědomila, že se ponořila do luštění dalších stánek. Přítomní se usmáli a začali hledat něco, co by jim pomohlo v dalším postupu.
„Kde najdeme původní biologickou laboratoř?“ zeptala se z nenadání hnědovláska. Zadívala se na Johna.
„No je v severní části, proč?“
„Píše tu o tom, že důležité materiály nahrál v původní biologické laboratoři. Vše se nachází v důvodu přesunutí…co to krucinál má být?“ Zalistovala. „No to mě podržte, takže tu jsme kvůli vám!“ zaprskala. Odložila deník na zem. Postavila se.
„Copak my ta to můžeme?“ ohradila se Mac.
„Jste tak blbá, nebo to hrajete?! Je to snad jasný! Tenhle McKay není očividně z naší reality.“Gestikulovala. „Přesunuli jsme se do budoucnosti a dokonce i Rodney tvrdí, že si za to můžete sami. Poštvali jste proti sobě nějakou rasu. Najednou to nedokážete zmáknout! Celá tahle noční můra je dílem těch vašich nepřátel.“ Všechno to ze sebe rychle vychrlila a než stihla cokoliv udělat, tak ležela na zemi. Nad ní stála plukovník a ruce měla v pěst. Zuzana se chytila jednou rukou za tvář a druhou dávno mířila na dotyčnou berettou.
„Odložte to, kapitáne!“ vykřikl John.
„Nejste můj velící, nemusím vás poslouchat!“ Zamrkala a zahnala slzy. Levá strana tváře jí nesnesitelně bolela.
„Střelte,“ pobídla ji Mac, „netrefila byste ani slona.“ Zuzana se ušklíbla. Pokud jí blondýnka četla myšlenky, tak se v tuhle chvíli nedozvěděla nic. Netušila, jak druhá zareaguje. Prostě měla v hlavě prázdno. Žena na zemi stále nesklopila zbraň. Tváře měla zarudlé vztekem. Vystřelila. Všichni se zarazili a zalapali po dechu.
„Netrefila byste ani vrata,“ zasmála se falešně Mac.. Něco jí říkalo, že to šlo blízko, překvapila ji.
„Netvrdil bych to,“ prohlásil Green, „střílela varovně, plukovníku. Příště vás zastřelí.“
„Tím bych si nebyla tak jistá. A vy byste to měl vědět!“ prskla Mac. Snažila se zamaskovat překvapení.
„Když myslíte, znám kapitána několik let, nikdy neminula…“ naznačil a nenápadně se přesunul před Mackenzie. Hodlal tím zabránit další potyčce. Mac neviděla Lorna, který stál nad Zuzanou a natahoval ruku pro zbraň. Na tváři měl velmi naštvaný výraz a vše svědčilo, že si vezme viníka co nevidět stranou.
„Možná by trefila, ale nezabila by mě,“ prohlásila opovržlivě, „ani nezranila.“ Green nic neřekl. Jen se ušklíbl. Otočil se. Právě viděl Lorna s Wintersonem, kteří drželi jeho velící a nepouštěli ji.
„Takže, podle deníku, jsme tu kvůli zde ctihodným spolubojovníkům,“ zašeptala Zuzana, o něco víc se ovládala, přesto ji ani jeden z mužů nepustil. „Pokud máte s tím někdo problém, přečtěte si, co napsal McKay. Myslím, že pro někoho šel… Ještě bychom měli jít prohlédnout tu biologickou laboratoř.“ Poslední slova pronesla s takovým klidem, který by jí mohla závidět i královna. Donutila oba muže, aby se stáhli. Upravila si ramínko na tričku a vykročila po chodbě dál.
„Jste normálně labilní! Střílet jenom tak po někom!!“ doslova provokovala Mac. Na tohle druhá žena pokrčila rameny a stále pokračovala.
„Mac, sklapni,“ zasyčel John, ale ta jen mávla rukou. Zuzana pro ni nepředstavovala žádné riziko. Teda aspoň si to myslela.
„Nemůžete utéct před tímhle problémem, ani před svoji rodinou!“ V tuhle chvíli se opravdu kapitán zastavila. Prudce se otočila. Druhá žena očividně neskončila: „Pohádala jste se s otcem nad hrobem své matky!“
„Táhněte doháje, slečno dokonalá! Co je vám do mě a mé rodiny?“zavrčela hnědovláska. Touhle dobou každý věděl, že je dobré se stáhnout. Dokonce to věděl i Rodney McKay, který se téhle hádky musel zúčastnit, tedy jeho dostatky. Zuzana pomalu zamířila k blondýnce, během pár vteřin stála těsně u ní.
„Tak jednou blbá, a pak hned zase dokonalá? Měla byste si ujasnit, co si myslíte, kapitáne!“
„No ono to vyjde nastejno, lidi jsou většinou blbý a myslí si, že jsou dokonalí. Alespoň to netáhnu s někým jako je Sheppard,“ zašeptala. Nechtěla, aby tohle slyšeli ostatní. Chtěla jí všechno vrátit.
„Žárlíte?!“
„Jsem na chlapy, jestli vás to zajímá,“ rozesmála se a otočila se. Nebude tu už ani minutu.
„Lepší než McKay!“ Zuzana se zarazila. Polkla.
„Lhát se nemá, ale to vás asi nenaučili,“ prohodila kapitán a prudce se otočila. Srazila Mackenzie na zem. Promnula si klouby pravé ruky. Nenáviděla pěstní souboje, ale tentokrát si byly kvit. Jedna praštila druhou.
Mac se zvedla ze země. Tolik toužila po tom, aby jí mohla praštit hlavou po nejbližší stěně. Než stihl kdokoliv zareagovat, tak srazila druhou ženu k zemi. V tuhle chvíli ji chytl jak George, tak John. Snažila se je odstrčit, ale čím více se bránila, o to silněji ji drželi. Vztek v ní rostl. Neudržela se na uzdě, myslela na to, jak moc hnědovlásku nenávidí. Zuzaně nikdo nebránil, nechali ji, aby se pomalu sbírala ze země. Jenže ona jí tu možnost nedala.
„Jste normální?!“ zaznělo hned z několika úst. Mac cítila, jak stisk povolil. George dávno odbíhal pryč stejně jako Andy s Lornem. John se na ni ani nepodíval. Rozeběhl se za ostatními. Museli zjistit, jak je na tom kapitán, která se proletěla vzduchem. Od té doby se vůbec nepohnula, jen ležela.
„Je…“ chtěla se zeptat, jestli je v pořádku, avšak kolem ní nebyl nikdo, kdo by jí poslouchal. Winterson tam doběhl jako první. Otočil Petersonovou k sobě. Měla zavřené oči. Zkusil tep i dech, všechno vypadalo normálně. Trošku ji propleskl. Neotevřela oči.
„Uhněte!“ štěkl Evan a s Andym ho doslova odhodili od ležící. „Běžte si za svou velící, tam kam patříte!“ Více pozornosti mu nevěnovali. Další slova mířili starostlivě k ní. „No tak, tohle není sranda,“ pokračoval Lorne. Sám jí vrazil na probuzení docela solidní facku.
„Au,“ zamručela kapitán. Nějak netoužila po tom vstávat. „Nechcete mě zastřelit, třeba je to sen,“ navrhovala. Znova zavřela oči. Ještě chvíli si chtěla odpočinout. Nakonec to vzdala. Vrávoravě vstala a začala se oprašovat. Hrozně se jí motala hlava a celkově si připadala na několik kusů. Velkou část cesty ji podpírali.

„Mohli bychom na chviličku zastavit, prosím,“ hlesla Zuzana. Potřebovala si sednout. Hlava se jí pořád motala. Zůstali stát a ona si vybrala jeden spadlý pilíř, na který se posadila.
„Jste v pořádku?“ staral se Green. Jenom přikývla. Lorne si poté vzal seržanta stranou a něco mu říkal. Mac, která do té doby seděla opřená o stěnu, se zvedla a zamířila k Petersonové.
„Vrať se,“ sykl John. Jenom zakroutila hlavou. Donutila jej vytáhnout berettu a mít ji připravenou.
„Kapitáne,“ hlesla Mac. Oslovená zvedla oči.
„Jestli uděláte ještě krok, zastřelím vás,“ ozvalo se za ní. Otočila se. Green na ni mířil
P 90.
„Když to uděláte, jste v pytli. Jediní dva lidi mají zbraň a to s omezeným počtem nábojů. Zastřelte mě a přijdete o štít a další výhody,“ zavrčela Mac. „Chci s ní jenom mluvit. Nic víc.“
„Vypadněte,“ zasyčel Lorne a šel k ní. Vytáhnul berettu, kterou předtím zabavil Zuzaně, v půli kroku se ale zarazil. Nemohl dál. Něco mu bránilo. Snažil se, jak mohl, avšak dál se prostě nedostal.
„Chci se vám omluvit,“ vysoukala ze sebe Mac. Nesnášela, když tohle musela říct. „Ujelo mi to. Většinou se mi to nestává, ale fakt je, že jste mě neuvěřitelně vytočila.“
„To šlo vidět,“ přikývla Zuzana.
„Jo, ale pravda taky je, že jste si začala,“ dodala. Petersonová na to nic neřekla. Věděla, že v tomhle má pravdu. „Nemůžeme se hádat. Uvízli jsme tady společně. Měli bychom držet pohromadě, než se odsud dostaneme. Pak si mě klidně nenáviďte, jak chcete, ale pro teď bychom na to měli zapomenout. Pokud však chcete, já a můj tým půjdeme jinudy.“
„Pokud mě zase neseznámíte se stěnou, pak v tom nevidím problém.“ To znamenalo v překladu: „Omluva se přijímá.“ Normální slušnost v tuhle chvíli byla, aby druhé ženě podala ruku na usmířenou, jenže to nikdy nepatřilo mezi kapitánovy zvyky. Prostě jen pokrčila rameny.
Mac ji chvíli sledovala, ale nakonec se vrátila se ke svému týmu. Major Lorne se konečně pohnul dopředu. Neviditelná stěna opadla.
„Cítíš se líp?“ zeptal se John Mackenzie, když se vrátila.
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Tohle se nemělo stát.“
„Kdyby ses viděla. Jsem se divil, že to dopadlo jenom takhle.“
„Hm,“ zamračila se.
Po chvilce se vydali dál. Cesta jim ubíhala pomalu. Všude ležely trosky. Chodba před nimi končila. Nemohli jí projít, bránili jim v tom různé kusy nábytku a sloupů. Jiná cesta odsud nevedla. Opatrně se pod nimi protáhli. Některé dveře se jen zasekly na půli cesty nebo úplně chyběly a šlo vidět dovnitř. Pomalu postupovali dál.
Mac se najednou zarazila. Tenhle pokoj znala. I když mezi jednotlivými věžemi nacházeli mezery, byla si jistá. Odpojila se od skupiny a zabočila do dveří. Pokoj vypadal stejně, jako když ho opustili před pár hodinami. Teda až na trosky a nepořádek. Přešla do dalšího pokoje. Nátěr na stěně už vybledl. Animované postavičky nešli skoro ani zahlédnout. Žádná věc se nenacházela na svém místě. Postel byla převrácená, světle zelená skříň ležela na zemi a pod ní…
„JOHNE!!!“ zakřičela Mackenzie zděšením. Během chvilky byl u ní. Jenom stála mezi dveřmi do dětského pokoje a celá se třásla.
„Co…?“ nechápal, ale jakmile uviděl pod skříňkou malou kostru, pochopil. „Pojď pryč….pojď….“ Chtěl ji dostat z té místnosti.
„Co se stalo?“ chtěl vědět zbytek. Sheppard jenom zakroutil hlavou a pomalu táhl Mac pryč. Té se v jednu chvíli podlomily nohy a nebyla schopna pokračovat. John ji pevně objal. Hlasitě se rozvzlykala. Tým z jiné reality na sebe jenom nechápavě pohlédl. Netušili, co se stalo. Winterson nakoukl dovnitř. Zbledl a pochopil.
„Sarah,“ zašeptal. Petersonové to došlo a naznačila zbytku, aby šel za ní.
„Jejich dcera,“ vysvětlila šeptem, když se kolem ní shlukli v rohu místnosti.
„Dcera? Dvou vojáků?“ podivil se Evan.
„Dlouhý příběh.“
„Jak je stará?“ zajímal se.
„Odhaduji tak dva roky,“ odpověděl Andy.
„Proboha,“ zašeptal Lorne.

„Uklidni se….ššttt…“snažil se ji uklidnit Sheppard. Potřeboval to i u sebe.
„Proč je tady? Proč….proč není na Zemi? Proč ji neposlali na Zem? Tady neměla co dělat. Neměla tady být. Ne tady….a ne sama….“ otřásala se vzlyky Mac. Na zemi ležela zaprášená plyšová hračka, pro kterou se natáhla a pevně stiskla.
„Zjistíme to. Uklidni se…Vrátíme se zpátky a tohle se nikdy nestane. Slibuju. Nedovolím, aby Sarah nebo tobě někdo ublížil.“
Zuzana se zamračila: „Tak už vím, pro koho šel Rodney v době evakuace. Podcenili sílu nepřítele a než stihli vyklidit město, tak je zničili.“ Tohle prohlášení dvojici spíše přitížilo.
„Já…musím pryč,“ vyhrkla po chvilce Mac a vstala. Chvilku nerozhodně stála na místě.
„Půjdeme všichni,“ řekl Sheppard nekompromisně.
„Ne…já..já chci být sama,“ zavrtěla hlavou a vyběhla ze dveří.
„Mac…Mex, vrať se!“křikl. Neposlouchala ho. Zase. „Ženská zatracená.“zavrčel a vydal se za ní. Viděl ji mizet za jedním zbořeným sloupem.
Chtěla se dostat pryč. Co nejdál. Nedívala se kam, nebo kudy jde. Důležité bylo, že šla. Ono hlavní chyba byla, že nedávala pozor na cestu. Stačila jenom vykřiknout, když se pod ní podlomila několik desítek tisíc let stará podlaha. Tvrdě dopadla o patro níž. Chtěla se zvednout, ale nějak jí to nešlo. Nebyla schopna se pohnout. Všude kolem ní se rozprostírala tma a zatoužila po spánku. Rozhlédla se okolo sebe. Díra ve stropě propouštěla jen málo světla. Zbytek místnosti byl zalitý tmou. Jen v rohu něco svítilo. Dvě maličké červené lampičky. Teda zpočátku to vypadalo jako lampičky. Potom se pohnuly směrem do světla. Víc neviděla. Omdlela.

Pokračování příště

Stejně jako jsem psal u Mac pěkná povídka. Na to, že byla hotová za pohých 10 dní, je to parádní dílo. Už se nemohu dočkat pokračování děje.

Super....ale nemůžu se zbavit dojmu, že kdyby ji Zuzana zastřelila když měla ještě možnost, tak by byl pokoj (pardon, jsem nějak po posledním zvonění v ráži )

Děkuji jako vždy za komentáře
Dark Angel: Ty ty ty...to se dělá takhle přemýšlet?

Jinak je tu další část, snad se vám bude líbit . Tak tedy příjemné počtení...

Část druhá

„Mac!“vykřikl John, jakmile mu zmizela z dohledu. Zrychlil. Za sebou slyšel kroky zbytku týmu. Opatrně se dostal k díře. Lehl si na zem, aby rozložil svou váhu a nakoukl dovnitř.
„Mac,“ křikl dolů. Ležela tam a nehýbala se.
„Musíme ji vytáhnout,“ zkonstatoval George, když uviděl, co se stalo.
Zuzana se zamračila: „A jak to chcete provést?“
„Pod náma jsou další pokoje a chodba vedoucí na takový….maličký plácek,“ odpověděl John a spustil se dolů za Mac. „Hej, prober se.“ Popleskal ji po tvářích, jakmile si vedle ní klekl. Bez účinku. Postavil se křikl nahoru: „Je naživu, ale v bezvědomí. Musíme ji dostat někam jinam…Sejdeme se o patro níž.“ Opatrně ji zvedl.
„Budeme tam,“ přikývl George a pobídl zbytek, aby ho následoval. Všem to trvalo dlouhou chvíli, než se dostali na určené místo. Nakonec se všichni sešli. Sheppard dorazil o maličko dřív. Položil Mac na zem vedle zbořených sedaček.
„No tak, prober se.“ Znovu ji propleskal. Povzdechl si, když se nevzbudila. To už dorazil i zbytek.
„Bylo dobré ji brát?“ zajímal se George.
„A to jsem ji tam měl nechat?“ zavrčel John a přikryl ji svojí mikinou. Zachvěl se zimou. Když už měla na sobě i jeho mikinu, zbylo mu jenom tričko s krátkým rukávem.
„Major má pravdu, mohla by mít něco s páteří. Není to zrovna nízko a nespadla do měkkého,“ konstatoval Lorne.
„Myslíte, že jsem na to nemyslel?“ pousmál se Sheppard a vytáhl detektor známek života. „Rodney ho upravil. V tomhle ohledu je v pořádku,“ vysvětlil.
Green si pozorněji prohlédl ženu v bezvědomí: „Má pořezanou dlaň.“ Ukázal. „Pravou.“ Zalovil ve vestě a vytáhl obvaz s dezinfekcí.
„Zas bude nadávat, že nemůže pořádně střílet,“ zamručel John a vzal její ruku do svých dlaní. V tu chvíli sebou trhla.
„Áu,“ hlesla Mackenzie a pomalu otevřela oči.
„Podívej se na mě.“ Otočil jí John hlavu k sobě.
„Co?“ zavrčela.
„Už nemusíš. Jsi v pohodě.“ usmál se a pomohl si jí sednout.
„Asi budu zvracet,“ hlesla plukovník a promnula si čelo. „AU!“sykla. Zabolela ji dlaň.
„Jo, ruka,“ přikývl Sheppard. Chytl ji a otočil dlaní nahoru. „Bude to štípat,“ upozornil.
„A pofoukáš mi to?“ ušklíbla se.
„Nech toho. Kdybys nelezla, kam nemáš, tak se ti to nestalo,“ odbyl ji. Zamračila se.
„Nemohl bys být jemnější?“ zaprskala a chtěla ucuknout. Nepustil ji. „Johne…štípe to…nemohli bychom se obejít bez toho. Nebyla tam špína, jenom…“ tady se zarazila. Vzpomněla si, co viděla. „Něco tam bylo. Já…viděla jsem dvě…dvě červené oči. V rohu,“ snažila si vzpomenout. Zbytek se zatvářil nevěřícně.
„A potom jsi omdlela. Mohlo se ti to jenom zdát,“ ozval se jemně John.
„Aha…jasně. Vím, co jsem viděla. Nejsme tady sami,“ vyjela na něho a vytrhla mu svoji dlaň. „Díky, myslím, že už mi to kus té ruky sežralo,“ odsekla a chtěla vstát.
„Sedni!“ zavrčel.
„Neříkej mi, co mám dělat,“ štěkla a chtěla se znova postavit.
„Fajn. A nezapomeň se zase někam rozběhnout a zapadnout! Já tě vytahovat nebudu!“
„Kdo se tě o to prosil?“
„Tak příště …“
„Dost!“ zarazil je George. Ostatní se na něho jenom zadívali. Byla celkem odvaha vložit se do toho. Mac i John se na něho naštvaně podívali. Mackenzie mu vytrhla z ruky obvaz a zavázala si dlaň sama. Pak se odsunula do kouta místnosti.
„Víte co? Myslím, že bychom si mohli zdřímnout. Tohle je náročné a na zítra budeme muset prozkoumat zbytek,“ snažila se situaci zachránit Petersonová.
„Dobrý nápad,“ přikývl horlivě Andy.
„Myslím, že tohle je i dobré místo,“ poznamenal George. Mac ani John nic nenamítali. Teda každý si ve skutečnosti našel místo daleko od toho druhého. Uvelebili se, jak nejpohodlněji to šlo, a za pár minut usnuli.

Mac se prudce posadila. Celá se třásla a prudce oddechovala. Zatřásla hlavou, aby odehnala poslední vzpomínky na sen. Rozhlédla se po ostatních. Spokojeně spali v kruhu okolo ohně, který si rozdělali ze starého antického nábytku, tedy až na Lorna. Ten seděl v jednom rohu tak, aby měl rozhled na celou místnost. Pravděpodobně držel stráž. John otevřel ospale jedno oko.
„Děje se něco?“ zašeptal Sheppard směrem ke své přítelkyni.
„Ne,“ oslovená zavrtěla hlavou a nervózně se rozhlídla kolem. Měla pocit, jako by tam nebyli sami.
„Pojď ke mně,“ pobídl ji. Kupodivu se nenechala dlouho pobízet a potichoučku se k němu přesunula. Lehla si k němu zády. Dal jí ruku kolem pasu. Pevně ji chytla. John se k ní přitiskl blíž. „Třeseš se. Chceš mikinu?“ zeptal se a nabízel jí vrácenou část oblečení.
„Ne…není to zimou,“ zašeptala.
„Bojíš se?“ zajímal se na rovinu. Otočila se k němu.
„Jsem k smrti vyděšená,“ přiznala. Jenom se pousmál a přitiskl si ji pevněji. Přitulila se k němu. Za pár minut znova usnula.

Mac se znova vzbudila. Začínalo jí to jít na nervy. Tentokrát si byla jistá, že něco slyšela. Znova se podívala na Johna. Spal jako zabitý. Koutkem oka zahlédla Wintersona, který měl tentokrát držet stráž, jenže teď zrovna v sedě zvesela pochrupoval opřený hlavou o stěnu. Vytáhla z Johnova pouzdra zbraň a z vesty baterku. Vstala a vydala se chodbičkou pryč. Potichoučku se plížila okolo stěny. Slyšela nějaký šramot. Nabila a zůstala schovaná za rohem. Zaslechla kroky. Blížily se. Už byly u ní. Vyskočila zpoza rohu a namířila na neznámého baterkou.
„Greene?“ zavrčela a zhluboka si oddechla. „Skvěle a to jsem si měla hlídat tlak.“
„Tlak? Vždyť jste…dost mladá, ne?“ zarazil se Andy. „Ale mířit na mě nemusíte,“ vyhrkl.
„Řekněme, že to způsobily určité události, ale už je to dobré. Jenom bych se neměla rozčilovat a pár dalších věcí, které jsou v naší práci normální,“ mávla rukou a sklonila zbraň. Green najednou zbledl. „Co je?“ zajímala se Mac. Seržant maličko pohodil hlavou, naznačoval něco za jejími zády. „Je to za mnou?“ zeptala se spíš pro jistotu. Přikývl. Pomaličku si předšlápla levou nohou do boku, aby se mohla rychle otočit. Andy pochopil a přikývl. V tu chvíli se Mac otočila a namířila zbraň do chodby. Ve světle baterky se objevil…
„Kurét…že mě to nenapadlo hned,“ pleskla se do čela. „Palte…nejsou moc příjemní.“ Tvor vyrazil k nim. Měl výběžky po celém těle, zelenou tvrdou popraskanou kůži, ostré zuby, červené oči a ostré drápy na rukou i nohou. Ozvaly se výstřely. Andy s Mac se rozběhli pryč.
„Ta chodba…kde je?“ vyjekl seržant a ukazoval na prázdnou zeď, kde se původně nacházela cesta, kterou oba přišli.
„Neřešte to a utíkejte. Jak vás dožene, budeme vás seškrabovat z podlahy…!“ křikla Mac a postrčila ho dopředu. Rozběhli se, jak nejrychleji mohli. Vybírali rohy smykem.
„Jsem na suchu!“ křikla Mac a ze zbraně ji vypadl zásobník. Zastavila se.
„Co je?“
„Utíkejte pro pomoc! Zdržím ho!“
„Jak….?“
„Telekineze. Neřešte, běžte! To, že nevidíme chodby je jenom halucinace. Když ho od vás udržím dál, uvidíte je. Tak běžte,“ Green se na ni jenom chvilku díval. Nechápala, proč vzbuzovala ve všech chlapech pocit, že s ní musí zůstat stůj co stůj. Konečně se pohnul a odběhl do první chodby, kterou uviděl. Mac se otočila na Kuréta a zadržela ho.

„Co je?“ zajímala se Petersonová, jakmile uviděla udýchaného Greena, že vyrazil z chodby.
„Kde je Mac?“ vyhrkl John, který se vzbudil.
„Drží tu potvoru dál…teda snad.“
„Jakou potvoru?“ vykulil oči Evan, kterého probudil hluk.
„Říkala tomu…Ku…Kur…“ nemohl si vzpomenout.
„Kurét,“ zašeptal John a otočil se na Wintersona: „Tak takhle si představujete hlídání?“ major jenom polkl. Sheppard mávl rukou a s Wintersonem v patách se rozběhl nejbližší chodbou pryč následováni zbytkem.

Chodba byla tmavá. Jen z rohu se ozývalo vrčení. Objevil se pruh světla z baterky. Zelený tvor stál na místě, ale jako by se snažil někam odběhnout.
„Palte!“ křikl John. Ozvaly se hlasité výstřely a tvor po chvíli padl na zem. George se nad něho postavil a hlídal. „Mackenzie! Mac!“ zavolal Sheppard. „Ji nechat chvilku o samotě, to je zážitek,“ zamručel. „Mac!“
„Dole!“ ozvalo se ze tmy.
„Ty jsi tak strašně tvrdohlavá, šílená a …“
„A ty mě miluješ,“ hledaná vyloudila na tváři úsměv. Byla celá zpocená a seděla na schodech.
„Vem si tyčinku,“ zalovil v kapse vesty John a hodil po ní proteinovou tyčinku. Jenom přikývla a chytla ji. Rychle ji rozbalila a kousek si odlomila. Hladově se zakousla, ale vzápětí zkřivila tvář odporem.
„Co to sakra je?“ otřepala se a podívala se na složení. „Karamel? Ty snad žertuješ. Už čokoládové jsou nad moje síly, ale karamel? Ty máš teda chutě. To je hnus.“
„Já si to klidně vezmu,“ přihlásila se okamžitě Zuzana. V tu ránu u ní přistál zbytek balíčku. „Dík.“
„Měla bys něco sníst. Vlastně všichni,“ nadhodil Sheppard. Jako na souhlas zakručelo Mac hlasitě v břiše.
„Světlo bude až za pár hodin. Měli bychom se ještě dospat,“ navrhla Petersonová. Ostatní souhlasili, takže se vydali zpátky ke svým dočasným postelím okolo ohně.

Zuzana pozorně sledovala svého nadřízeného. Neustále přecházel po místnosti a jeho nervozita stoupala. Snažil se co nejméně třít oko přes pásku. Andy, který ještě neusnul, se postavil. Kývnul na kapitána, ta jej napodobila. Hodil po ní baterku. Nenápadně obklíčili Evana a ignorovali ostatní, kteří se chytali spát.
„Co je?“ zhrozil se major. Nelíbil se mu pohled Zuzany.
„Dobrovolná kontrola, nebo ne?“ zeptala se, aniž by čekala odpor. Muž naproti ní si povzdechl a zdělal pásku z oka. Nechal Greena, aby mu chytil ruce. Tohle bylo opatření na bezpečnost jak Lorna, tak Zuzany. Už jednou praštil při kontrole Carsona a pak si oko poškodil ještě více. Samozřejmě se mohl udržet, jenže světlo se zdálo nepříjemnější, než si kdokoliv dokázal představit.
„Můžu to zkusit uzdravit,“ prohodila Mac. Zuzana mlčela. Nakonec nechala svého pacienta, aby se znovu dostal do své nervozity.
„Klidně si to zkuste, pokud umíte vytahovat nebezpečné látky z těla…“ zamručela hnědovláska. Podle všeho jí výsledek prohlídky nijak nepotěšil. Našpulila rty. „Jestli vám to major dovolí, poslužte si. Pokud mu přitížíte, tak vás zastřelím,“ prohodila poslední větu jako by mimochodem. V tomhle ohledu nevěřila ničemu. Sama si s očima prošla svým. Z téhle myšlenky skočila úplně někam jinam. Začínala se zajímat o to, kde pro něj seženou léky.
„Nezastřelíte, protože pokud se o to pokusíte, kulku zastavím a obrátím ji proti vám,“ pousmála se Mac zcela klidně.
„Hm, jasně,“ zamumlala druhá žena. Ironie v tom tentokrát nebyla. Odpovídala automaticky. V hlavě si tvořila seznam všeho, co potřebovala sehnat. Doufala, že si v téhle realitě Teyla schovávala bylinky.
Mac ignorovala poznámku kapitána a přešla k majorovi. Sklonila se k němu. Jako vždycky dala jednu ruku na čelo a druhou přejížděla nad tělem. Zarazilo ji, že skoro nic necítí. Zkusila to znova. Při druhém pokusu u sebe cítila ostrou bolest snad úplně všude. Nebyla intenzivní, ale vtíravá. Otevřela oči a zhluboka se nadechla a zkusila to znova. Bolest se stupňovala. Nebyla schopna se soustředit na léčení.
„Mac…přestaň,“ vyhrkl John, když viděl, jak postupně bledne. Jenom zavrtěla hlavou. „PŘESTAŇ!“ štěkl. Poslechla. Otevřela oči a prudce oddechovala. „Co se stalo? Proč to nezabralo?“ staral se.
„Já…nemohla se soustředit. Je to kvůli nějaké látce, že?“ zeptala se.
„Ano,“ zamručel Evan, znovu si promnul oko.
„I kdybych sebevíc chtěla, nemůžu. Nezvládnu to. Když se přes tu bolest nemůžu soustředit, nemůžu ho vyléčit,“ vysvětlila a otočila se zpátky k Lornovi. „Je mi to líto, majore. Ale tuším, jak vám bylo.“
„Myslíte při léčení, nebo když to udělali?“ zaprskal.
„Vím to,“ zavrčela, ale jenom tak, aby to slyšel on. „Čtyřiadvacet hodin mě mučil člověk, se kterým teď máme uzavřené spojenectví, protože jsme tak zoufalí, že nedokážeme Bohy porazit sami. Je to výhodné pro obě strany, ale pokaždé, když se na něho podívám, vzpomenu si na to, co mi dělal. Mlácení a paralyzér bylo to nejmenší. Nakonec…vzdala jsem to. Rozhodla jsem se pro trochu zbabělou cestu. Rozbila jsem mísu s vodou a podřezala si žíly. Byl to jediný způsob, jak nic neprozradit a neohrozit stovku lidí. Prý mě našli na nějaké zamrzlé pláni. Byla jsem zmrzlá na kost. Dvacet dva. Tolik byla moje tělesná teplota. Vy Michaela při první příležitosti zastřelíte, ale já to udělat nemůžu. Bohužel je Del…ta bytost až moc dobrá na to, abychom si mohli dovolit ji jen tak zabít.“ Celou dobu mluvila zcela klidně, ale v hlase jí bylo znát opovržení a vztek.
„Zajímalo by mě, jak víte o Michaelovi,“ štěkl major Lorne. Postavil se a pak se usmál, „aha jasný…“ zamručel naštvaně. „Petersonová!“ křikl. Prudce se na ni otočil. Přešel k podřízené a zadíval se jí od očí. Vztek s ním cloumal. „Jestli ještě jednou řeknete cokoliv, je mi jedno co, z mého soukromí, tak vás osobně umlčím. Je to jasné?“
„Ano, pane,“ Zuzana zamrkala. Začínala mít problém se sebekontrolou. Tohle přátelství se rozpadalo jako domeček z domina.
„Budete mluvit, jen když se vás někdo na něco zeptá! To je rozkaz!“ Na tohle mu jen přikývla. Vzala Andyho za paži a vyvedla ho ven. Nikdo nevěděl, kam jdou.
Evan jen zakroutil hlavou a napil se z láhve. Začínal mít pocit, že se zblázní. Ze Zuzany měl posledních pád týdnů strach. Říct to komukoliv, tak se mu vysmějí. Je chlap, musí něco vydržet. On vydrží. Nebude se nechávat komandovat ženskou.
„Ona za to nemůže, mám schopnost telepatie…“ V tuhle chvíli blondýnka zmlkla. Muž na ni pohlédl s takovou nenávistí, kterou sotva u někoho viděla, teda u někoho kromě sebe.
„Super,“ zašeptal, „tady člověk vážně nemá ani trochu soukromí. Prosím vás, abyste mi už nikdy nelezla bez mého souhlasu do hlavy.“ Hlas se mu trošičku zachvěl. „Nechápu, jak můžete porušovat základní lidská práva.“ Kdyby jeho hlas dokázal mrazit, tak by se celá místnost pokryla ledem.
„Jsem jenom zvědavá. Omlouvám se, ale tohle z vás přímo křičelo. Někdy je dost těžké ignorovat lidské myšlenky,“ hlesla nervózně.
„Tak nebuďte zvědavá a zacpěte si uši!“ pokrčil rameny. Přešel do jednoho kouta a posadil se. „Vyhovuje vám vzdálenost na to, abyste neslyšela, co si myslím?“
„Ne. A přestaňte myslet na to, že byste mě nejradši uškrtil. Za tohle nemůžu! Já si to nevybrala.“ Další přísun jedovatých poznámek neslyšela. Lorne se zvedl a odešel z místnosti.
„Jak moc jsem to podělala na stupnici od jedné do deseti?“ otočila se žena na Johna.
„Třináct,“ odpověděl bez váhání.

Andy šel potichu vedle své velící. Nakonec se rozhodl pokusit štěstí.
„Kam máme namířeno?“ nenápadně zašeptal.
„Ošetřovna,“ odsekla.
„Zuzko.“
„Prostě buď ticho, ano?“ zamumlala. Zdržel se jakéhokoliv komentáře. Odkašlal si a zrychlil krok. Šel před ní. Za celou dobu se jedinkrát neotočil.
Ošetřovna vypadala snad nejhůře. Všude se válely kostry, rozbité nádoby a celkově tu zavládl chaos. Žena to ignorovala. Přešla k jedné prosklené poličce, která nějakým záhadným způsobem zůstala celá. Pohlédla dovnitř a usmála se. Jak předpokládala, všechno tam bylo.
„Nemáte klíče?“ s těmito slovy pohlédla na Andyho. Nečekala na odpověď a pěstí rozbila sklo. „Fajn, teď je to lepší.“ Okomentovala spíše svůj vnitřní stav. Oči se jí zaplnily slzami. Sykla a začala vytahovat potřebné sáčky.
„Bylo to nutné?“ Green otevřel skříňku, nebyla zamčená. Pomohl roztřídit staré rozdrcené byliny a nezájmem pozoroval, jak si jeho velící snaží zastavit krvácení.
„Očividně ano…vlastně ne.“ Zamračila se. „Jak moc jsem to dneska podělala?“ Teprve teď se nechala ošetřit.
„Tak akorát.“
„Jsi vždycky milý, Andy. Pamatuješ si ještě složení toho léku, který míchával Carson?“ Místo odpovědi ji podal tlouček s třecí miskou. Hnědovláska udělala nějaké podivné gesto a přijala podávané keramické nádobí.

Lornemu trvalo nějakou dobu, než se vrátil do místnosti. Sedl si na své oblíbené místo a pobrukoval si americkou hymnu. Sem tam si promnul oko. Celý svůj výstup zakončil tím, že se položil na záda a zavřel oči. Myšlenkami se vrátil do starých dobrých časů. Neuvědomil si to, ale usnul.
Zuzana konečně dorazila i s Andym. Něco svírali rukou. Šeptem rozmlouvali. Oba obdařili ostatním úsměvem. Petersonová si odhodila zraněnou rukou vlasy z obličeje a přiklekla k spícímu majorovi. Strčila do něj. Když jej probudila, tam mu dala do rukou to, co donesla.
„Není to sice od Becketta, ale umíchali jsme to,“ pochlubil se Green. Zuzana mlčky přikývla. Stáhla mu pásku z oka a něco mu tam namazala. „Mělo by to zabrat.“
„Seržante, proč to všechno komentujete?“ Muž se právě uvolnil. Cítil účinky nedokonalé masti. Chladila.
„Jen tak.“ Poškrábal se na hlavě. Doufal, že nic nezapomněl. Ty první věty si připravoval. Koutkem oka zaznamenal majora Wintersona, který přešel k Zuzaně.
„Co se vám stalo z rukou?“ zajímal se ustaraně George. Opatrně vzal její ruku do své.
„Nehoda,“ zamumlala. Postavila se. „Prostě jsem praštila rukou do skla, nic vážného.“
„Majore, dejte si pohov,“ poznamenal Lorne a přišel k dvojici.
„Potřebuje to pravidelnou kontrolu.“
„V tom případě, kapitáne, pojďte prosím za mnou.“ Zuzana poslechla a George se zamračil. Sledoval, jak jí Evan odmotal obvaz a pozorně si prohlížel rozřezanou ruku. Šeptali, ale neslyšel je. Možná šlo jen o hloupé omluvy, a nebo jiné věci. Všiml si, jak jí co nejopatrněji ruku zavazuje. Vykouzlil na kapitánově obličeji úsměv, který však přešel do smutné grimasy. Něco mu sdělila. Muže to znepokojilo. Objal ji, mělo to být uklidňující gesto. Chvíli tam postávali a na konec se od sebe oddálili. Slova, která si řekli, nikdo neslyšel.

Počasí se od včerejška moc nezměnilo. Jenom pršelo zase o něco víc. John se probudil a otevřel oči. Jako první uviděl Mac opřenou zády o stěnu, jak se o něčem šeptem baví se Zuzanou. Když plukovník postřehla, že je vzhůru, usmála se na něho. Přesunul se k nim.
„Jak je ti?“ staral se potichu muž, aby nevzbudil Andyho, George a Evana.
„Fajn,“ pousmála se blondýnka. „Právě se dohadujeme, kde seženeme jídlo,“ uvedla ho do situace.
„Já tvrdím, že v jídelně něco být musí,“ řekla Zuzana.
„A já zase, že po pár staletích tam toho sice bude spousta, ale ne k jídlu. Jedině že bychom chtěli nějaké řídké problémy s hustým běháním. Ale to bych to spíš pak tipovala na otravu,“ ušklíbla se Mac.
„Máme zatím tyčinky…“ nadhodil John.
„Vy máte tyčinky… mně se z toho zvedá kufr…“ zamračila se Mac. „Ale je tady les, tak třeba tam bude nějaká zvěřina. Ale aspoň o vodu se starat nemusíme. Z toho deště toho bude dost.“
„To je fakt,“ souhlasila Zuzana.
„Fajn, takže počkáme, až se vzbudí zbytek a pak se vydáme prozkoumat teda tu jídelnu. Když nic nenajdem, přesunem se do kontrolní místnosti, která je kousek, a někdo půjde něco ulovit ven. Budeme losovat,“ povzdechla si Mac a unaveně si protřela oči. John ji pozoroval. Tenhle stav znal. Chtěla se odsud jen dostat. Nic víc. Za pár minut se vzbudil i zbytek. Počkali, než se pořádně proberou a pak vyrazili.

Cesta, která jim jindy trvala pár minut, zabrala skoro hodinu. Nejhorší bylo, když přišli k místu, kde čekali schody a místo nich zela ve zdi jen velká díra vedoucí ven.
„Ehm….“ hlesla Mac a sledovala déšť.
„Hm, proč ne,“ vysoukal ze sebe Evan.
„No nic, tak jdeme ne?“ pokrčila rameny Petersonová.
„Zas budu mít místo bot ponorky,“ zamručela Mac, ale seskočila dolů jako první. Bláto hlasitě začvachtalo. Tenhle zvuk se ozval ještě pětkrát. Vydali se k protější věži, která byla vzdálená pár desítek metrů. Cestou museli překonat ještě pár neidentifikovatelných částí města. Byli vděčni, když se zase vnořili do útrob starého antického města.
„Jestli tohle absolvujem ještě jednou, budeme mít důvod k návštěvě ošetřovny se zápalem plic,“ zavrčel Andy a otřepal se.
„Hm, tím pádem já dřív umřu na podchlazení,“ breptla kapitán. Její tým se nezapřel. Mac se zastavila a s výrazem naděje se podívala na Johna.
„Zapomeň. Další kus oblečení nemám. Teda mám, ale nedám,“ vyhrkl.
„Škoda,“ povzdechla si, ale nepřestala ho sledovat.
„Vždyť ta bunda je nepromokavá,“ namítl.
„Jo s nápisem Made in China,“ ušklíbla se.
„Jdeme dál?“ zajímal se Andy.
„No, piškvorky tu hrát nebudem,“ odvětil George a rozešel se. Zbytek ho následoval. V této části města se staly chodby průchodnějšími, než v předchozí věži. Atmosféra se maličko uvolnila a chodbami se rozléhal tichý hovor, za kterého dorazili k jídelně. Židle, stoly a pilíře byly převrácené. Sem tam našli nějakou kostru. Při tomhle nálezu se Mac vždycky odvrátila jinam. V tu chvíli se jí před očima objevila kostra Sarah.
„Mám plísňový sýr!“ křikl Andy a vylovil zpod stolu nějaký chuchvalec.
„Mňamky,“ zašklebil se zhnuseně George.
„Říkala jsem vám, že tu nic nenajdeme,“ zamručela Mac a vylezla z kuchyně s pánví v ruce.
„Prosím tě, polož tu věc, co máš v ruce,“ vyhrkl John.
„Vždyť to je obyčejná pánev,“ hlesla zaraženě.
„Neříkejte, že umíte vařit,“ vykulil oči Winterson.
„Udělala bych vám nejlepší zapékané kuřecí prsíčka se sýrem a smetanou v celé galaxii Pegasus,“ pousmála se. Když viděla jejich pohledy, jenom protočila oči. „Proboha, vždyť mám dvě děti….A Abby se dožila dospělosti.“
„Tos tehdy vařila ty. Když jsme byli na Neeves?“ vykulil oči Sheppard. „Já myslel, že…“
„Tak teď jsem se urazila,“ nafoukla se a hrozivě zvedla pánvičku.
„Promiň…já jenom, že…“ rychle ze sebe soukal John. Pánvička se nebezpečně blížila.
„Jsme spolu čtyři roky a ty nevíš, že uvařím skoro cokoliv?“ zavrčela výhružně.
„Byli jsme většinou na Atlantis…nebyla možnost…“
„A ještě vypustit z pusy takovou hovadinu,“ zaprskala a pánvičkou mu mávala před nosem.
„Hele ten sýr se pohnul,“ zaznělo nadšeně od Zuzany, která s Lornem šťouchala do původně sýru, který se za tu dobu vyvinul v novou formu života.
„Taky to bylo naposled,“ zkonstatovala Mac a mrštila po tom ohnivou kouli. Hýbající se chuchvaleček se vypařil.
„Hej, my to studovali!“ vykřikl uraženě Green a pozvedl P 90.
„Ať náhodou neskončí u mě,“ pousmála se a kývla ke zbrani. Telekinezí odhrnula z cesty nábytek. Evidentně se nudila. „Říkala jsem vám, že tady nic nenajdeme. Teda nic, co by se nehýbalo a dalo se to jíst.“
„Ale jako vědecký objekt to bylo zajímavé,“ zabručel Andy.
„Tak si najděte něco jiného. Třeba pochodující palačinku,“ odsekla Mac.
„Souhlasím s plukovníkem, měli bychom se vydat opravdu něco najít,“ vložil se do rozhovoru Evan. „Navrhoval bych skupinky po dvou.“
„Jasně. Jdu tady s majorem,“ řekla s nezájmem Zuzana. Lorne se zamračil.
„Půjdu s Greenem,“ rezignoval nakonec Evan.
„Kdybych se nevrátil, umlátila mě pánvičkou,“ stihl ještě syknout John k Wintersonovi. Ten se jenom pousmál a odešel se Zuzanou směrem k laboratořím v téže věži. Lorne a Andy se vydali směrem k dalším ubytovacím prostorám.
„Kam my dva?“ zajímal se John.
„Pojďme ven. Tady stejně nic nenajdeme a v lese možná něco ulovíme,“ povzdechla si Mac.

Potichu se krčili v křoví a pozorovali vypaseného divočáka, který zrovna rýpal čumákem v hlíně. John nabil, zamířil, vystřelil…a minul. Pašík se rozběhl pryč.
„Ale no tak!“ zamručela Mac, vytáhla mu zpoza pasu nůž a rozběhla se za prasátkem. Za chvilku mu zmizela z dohledu. Zpomalila a počkala, až se divočák uklidní a zastaví. Po chvilce to skutečně udělal. V tu chvíli hodila nůž a trefila ho. Ozvalo se bolestné zakvičení.
„Máš?“ vydechl John a opřel se o kolena.
„Jo, ale dej mi zbraň,“ poprosila ho. Podal jí berettu. Vnořila se do křoví a vzápětí se ozval výstřel. „Tohle nám vydrží na pár dní,“ zkonstatoval Sheppard, když divočáka uviděl.
„Jo. Nebudeme špinit Atlantis a necháme tu krev vytéct tady. Akorát….mohl bys mu odřezat hlavu?“ požádala ho.
„Jistě,“ přikývl a vzal si nůž. Mac se otočila. „Nevadí ti zabít ho, ale nemůžeš udělat tohle?“ podivil se.
„Nemůžu za to. Chtěla jsem, aby dlouho netrpěl, ale nějak se to nepovedlo. Nemám moc ráda, když jím ty zvířata, která jsem ještě před chvilkou viděla běhat,“ hlesla a otřepala se.
„Ale budeš jíst, že jo?“ ujišťoval se.
„Jo, to jo. Mám hlad, že bych snědla snad i tu tvoji tyčinku,“ přiznala.
„Smůla, Petersonová byla rychlejší,“ pousmál se, chytl divočáka za kopýtka a začal ho táhnout k městu. Teda zbytku města.

Zuzana šla vedle George a nad něčím diskutovali. Občas odsunuli stranou jednu z beden. Podlézali sem tam spadlý trám.
„Proč chcete jít do botanické laboratoře?“ zeptal se se zájmem George.
„Předpokládám, že tam něco bude. U nás zkoušeli pěstovat v místních podmínkách nějaké ovoce.“
„Nebude zmutované?“ spekuloval muž. Žena se zastavila a jen nesouhlasně zamručela.
„Vy musíte mít vždy…“ Co musel mít muž, to už se nedozvěděl. Všechno zaniklo ve výkřiku kapitána. Podlaha se pod nimi podlomila a oni chvíli padali. Nakonec skončili tak, že major spadl na záda a na něm přistála kapitán. Nějakou chvíli tam jen tak leželi, neměli chuť se moc hýbat. Zuzana zhluboka oddechovala a vzpamatovávala se ze šoku. Moc často se jí nestávalo, aby se pod ní propadla podlaha.
„Mohla byste ze mě slézt, kapitáne? Ne že by mi to nějak vadilo, ale radši bývám nahoře,“ ušklíbl se George a podíval se na Zuzanu. Ta maličko zčervenala a sklouzla z něho.
„Omlouvám se, majore,“ hlesla a zkoumala podlahu. George si ji pozorně prohlédl. Jak tam tak seděla s rozčepýřenými vlasy a čmouhami na obličeji od špíny, tak mu připadala strašně roztomilá. Rukou jí jemně zvedl hlavu. Podívala se mu do očí. Byli k sobě blíž a blíž. Než si uvědomili, co vůbec dělají, leželi na zemi a líbali se.
„Taky máš ten pocit, že jídlo počká?“ hlesl George a zaštrachal v kapse.
„Pokud neumřeme do té doby hladem a…“ major ji nenechal domluvit. Hnědovláska přenechala veškerou iniciativu na něm.

Zuzana se postavila a poupravila si tričko. Pohlédla vzhůru. Nad ní se rozkládala velká díra. Povzdechla si.
„Copak?“ zajímal se George a dopnul si poslední knoflík u košile.
„Doufám, že víš, jak se nahoru dostaneme,“ poznamenala. Major se jen ušklíbnul a přešel tam, kde měli být dveře.
„Pokud by ti nevadili schody, tak se můžeme vydat dál,“ začal si z ní utahovat. Zuzana k němu přešla a strčila do něj. „No, co? Dobrej nápad!“ pochválil se muž.
„Jo, brilantní, ale měli bychom si pohnout.“ Po téhle poznámce zrychlili. Od cíle je dělily tak dvě chodby. Moc se nezastavovali.
V botanické laboratoři je čekalo překvapení v podobě drobné džungle. Všude rostly rostliny, stromy a kdo ví jaké keře. Museli se vším prodrat, aby se dostali k nějakému stromu, na kterém rostly podivné plody. Připomínali vzdáleně meruňky.
Kapitán utrhla pár kousků a ochutnala. Usmála se a hned celý plod dojedla. Utrhla další a jeden hodila po majorovi.
„Co to je?“ zajímal se její společník.
„Nevím, ale chutná to jako meruňka, pravděpodobně to zmutovalo, jak jsi tvrdil…Hele, tak mě napadá, tobě je asi jedno s kým do té postele vlezeš, ne?“ Střelila po něm peckou.
„Au,“ zamručel a vrátil jí to, „víš, že ne,“ odpovídal na předchozí otázku, „mám velmi přísná měřítka. Ty jsi prošla.“
„Aha, myslím, že je znám. Holka nesmí vážit metrák, nesmí mít knírek a měřit metr čtyřicet pět.“ Postavila se na jednu z krabic a utrhla ten největší plod.
„Tak nějak… ale ty nemáš ani jedno.“ Založil si ruce na prsou a sledoval, jak se snaží otrhat něco, co kdysi bývalo meruňkovým stromem.
„Očividně, jinak bych neprošla…Přestaň se mi dívat na zadek!“ slezla a strčila do něj. Pak si sklidila nedaleký stůl a vykládávala na něj plody.
„Tak se taky podívej na můj.“ Začal jí pomáhat. „Mimochodem, jak jsi věděla, že tady něco takového bude?“
„U nás z toho botanici pálili alkohol, teda vlastně chemici. Botanici vypěstovali, odvedli půlku ovoce a zbytek dali chemikům, kteří udělali meruňkovici,“ řekla a přešla k jedné části, kde stávala skříň a odsunula nějakou zástrčku, otevřela tajnou schránku. „U vás jsou asi pěkně poctiví.“ Okomentovala to, že tam nic nenašla. „Nedivím se, kdyby se to dostalo na povrch, tak mám průšvih i já.“ Zamrkala na druhého a oba se snažili natrhat co nejvíce plodů. Čím víc, tím líp. Nebylo jasné, s čím přijdou druzí.

„Měli jsme nasbírat dřevo,“ zafuněl Sheppard a pustil divočáka na zem.
„To mokré? No nevím,“ zakroutila hlavou Mac a začala rozdělovat porce pašíka na dny. Potom z nich odkrájela jednotlivé porce. John mezitím našel kusy starého nábytku. Položili je doprostřed jídelny a Mac jedinou ohnivou koulí rozdělala oheň. Maso hodili na pánev, která před chvilkou Johnovi poletovala před nosem, a dali ji nad oheň.

„Steak…“ začmuchal George, když se blížili k jídelně. Zuzana přikývla. V místnosti už byl i Andy s Evanem a oba se ládovali něčím z rozpraskaných talířů, které našli v kuchyni.
„Co to máte?“ zajímal se s rozzářenýma očkama Winterson.
„Prase. Ulovili jsme ho v lese,“ vysvětlil John a oblízl kostičku.
„Čuník. Miluju čuníka,“ zaradoval se a hned vyfasoval porci.
„Chcete taky?“ zeptala se Mac Zuzany. Ta jenom zavrtěla hlavou.
„Díky, měla jsem meruňky.“
„Meruňky?“ podivil se Evan.
„Jo,“ přikývla kapitán a rozdělala sáček, který měla v ruce. Bylo v něm plno krásných plodů, pravděpodobně meruněk.
„Zákusek,“ zaradoval se Andy.
„Fakt nechcete? Nevíte, o co přicházíte, kapitáne,“ usmál se George a vesele se ládoval kusem masa. „A je to dobré,“ zamlaskal. Zuzana na něj zděšeně pohlédla. Mlaskající lidé ji přiváděli k šílenství.
„Fakt si nedám,“ trvala na svém Petersonová.
„Vegetarián?“ hádala Mac.
„Ne, jenom jsem měla opravdu hodně těch meruněk. Jsem plná... a nejím vepřové.“
„Jak myslíte. Tak vám sestřelíme zítra nějakého ptáka.“
„To by bylo milé,“ přikývla. „Ale je to škoda nábojů.“
„Zvládnu to i bez nich,“ pousmála se Mac.

Tady bych chtěl jenom podotknout, že pochybuji i při veškeré averzi, kterou k němu cítím, že by Sheppard minul....ale nevadí... byla to fajn epizoda...
Ale s Wintersonem jo, s Wintersonem..... to bychom si asi nerozuměli hele