Povídky M&M - 54.část - Avalon, part 3

Prečítal a "pochutnal" som si na tom.
Dobrá časť , len aj ja si myslím, že to agentom nakoniec nevíde a niekto bude mať problém .
Tak len smelo do pokračovaní.

M&M: Dočetl jsem teď poslední díl a kvalita psaní je výborná. Jen tak dál. Už se těším na pokračování.

tak další povídka bude zítra a slibuju, že bude delší ...o dost delší (pro porovnání - tyhle měly okolo 8 stran - zítřejší jich bude mít 14 )
zatím

[Aiwendill]

jupííííí

no kde to vazne?
neni co cist

[Aiwendill]

my chceme číst!

pal: kup si noviny ...
Aiwendill: riskuješ, že se budu bbbbbát a uteču a povídku nedám

Návrat

"Potřebuju potvrzení, že jsem schopná služby," zavrněla Ginny jedno odpoledne a houpala nohama ve vzduchu, když seděla na vysoké posteli. Sledovala muže naproti sobě.
"No, ale ty nejsi," broukl doktor Calahan.
"Ale no tak?!" prskla.
"Nejsi, žádný člověk schopný služby nebodne jiného pětkrát víc, než je nutné," pousmál se na ni.
"Tys tomu chlapovi zlomil vaz!" vrátila mu to. "A navíc, klidně ti ukážu na další tři, kteří by bodli ještě víckrát než já!"
"Ale neprošli si tím co ty," zamračil se. "Je to jejich přirozenost, tvoje ne."
"Miku," povzdechla si. "Mám za sebou deset povinných sezení s psychologem, udělala jsem zátěžové testy..."
"Těsně," podotkl.
"No ale udělala," mávla rukou. "A už mi chybí jenom tohle. Prosíííím," dělala na něho smutné oči.
"Ledááááá," pousmál se. Tohohle by se dalo využít. "Dám ti to potvrzení, ale potřebuju, abys zase ty udělala něco pro mě!"
"Ale no tak!! Co to je za systém, sakra?"
"Systém dokonalého a božského doktora Calahana," přikývl spokojeně.
"Co to je?" povzdechla si. Usmál se a prstíkem naznačil, ať se nakloní blíž k němu a pak jí něco pošeptal do ucha. Kapitánka Smithová chvíli uvažovala, jestli přikývne, ale nakonec souhlasila. Co jiného jí zbývalo?
"A pak mi to podepíšeš?" starala se.
"Podepíšu ti to hned, ale to, co po tobě chci, je pro mě neskutečně důležité."
"Já vím, udělám to."
"Výborně, díky, jsi fakt kamarádka."
"Vím," pousmála se.
Mike se jen usmál a podepsal se a strčil jí papíry, které potřebovala. "Je tam ale poznámka, stejně jako od psychologa. Za týden se tu máš hlásit na kontrolu."
Jenom si povzdechla.
"Na kontrolu nebo na testy na drogy?" podívala se na něho smutně.
"Na oboje, musím, promiň."
Znova přikývla. "Dík za podpis."
"Já doufám, že budu děkovat velmi brzy," pousmál se. "Jdeme na oběd?"
Přikývla, i když vůbec neměla hlad. Celou dobu, co vedle ní šel, něco brebentil. Za povídání došli do jídelny. Mike našel pohledem seržantku Reedovou, ale naproti ní i nějakou jinou ženu. Vypadalo to, že o něčem hodně živě debatují. Seržantka Reedová se tvářila jako bůh pomsty, skoro jako vždy, když s něčím nesouhlasila. Druhá žena na ni neústupně zírala.
"Chceš být diplomatická?" staral se Mike Gin.
"Já? Ne. Proč?" uchechtla se. Ukázal na místo, kde se schylovalo k hádce. "Tvoje kočka, Calahane," pousmála se na něho kapitán.
„Jo, jsem tygr, potřebuju kočku, jseš fakt na budku." Protočil očima a naložil jí kupu jídla. Jenom se ušklíbla. Tygr mu říkala od chvíle, co se poznali. Tehdy měl na sobě mikinu s tygrem na zádech a nabídl jí spolupráci. Nevěděla, jak se jmenuje, tak mu prostě podle mikiny řekla pane tygře.
"Jdem za nima, nebo se budeme koukat na vraždu v přímém přenosu?" staral se.
"Já bych se jenom koukala," broukla Ginny.
"Zajímalo by mě, co je to za ženskou..." uvažoval dál. Jak šlo o sukně, tak ho to vždy fascinovalo.
"Nějaká nová," broukla kapitán. Pořád ještě stáli a uzobávali ze svého obědu i tak.
"Jdem zjistit, co je to za sukni a pak si sednem jinam, slibuju," prohlásil spokojeně a vydal se k hádající dvojici. Naproti pihaté Reedové seděla pohledná blondýna s hnědýma očima a jemnými rysy.
"Nazdar, dámy," usmál se na obě.
"Dobrý den," usmála se nová "dáma".
Známá "dáma" jen zaprskala něco jako: "Čau." A zrychlila konzumaci svého obědu, který se skládal převážně jen ze salátu. Kapitánka si sedla vedle ní a pustila se do svého.
"Jak se máte?" staral se doktor a přelétl obě ženy. Ginny nepočítal. Té už se ptal.
"Já výborně, je to dokonalé město. Teda měla bych se lépe, kdyby Olivie opět nevstala levou nohou. Měla noční a po ní je vždy taková nevrlá..." nová seržantka absolutně ignorovala Reedovou, která předváděla, že zvrací. Mike se jenom pousmál.
"Doktor Calahan, doktore, tohle je seržant Patricie Moorová... bohužel k mé smůle se mnou chodila na školu," představila je vzájemně Reedová a pokračovala v jídle.
"Nemusíš se hned tvářit jako kyselé zelí. Kdyby ses trochu usmívala, hned bys vypadala pěkně."
"To ty taky, s nožem v zádech, ale nikde to nevykládám!"
"Těší mě," pousmál se Mike na Patricii. Ginny jenom kývla rychle hlavou a pustila se do dezertu. Hlavně rychle, co kdyby se to zvrtlo. Pudink si prostě ujít nenechá.
"No ták, Olivie, už jsem se ti omluvila, copak nejde přejít pár nejapných žertíků ze školy a zapomenout na to? Zvlášť teď, když jsme spolu na tomhle krásném místě?" Patricie ji skoro propalovala očima.
"Obávám se, že ne," zavrtěla hlavou dotazovaná. "Omluvíte mě, kapitáne, doktore? Musím si jít dojíst oběd k sobě. A neposlouchejte ji, nic z toho, co vám bude o mě tvrdit, není pravda." Patricie se zamračila a Ginny rychle dojedla. "Mám taky ještě nějakou práci," vyskočila na nohy. "Půjdu s vámi, seržante."
Pak se tedy seržantka Moorová otočila na Calahana: "Viděla jsem vás na ošetřovně, doktore. Atlantis je něco..."
Dál už ale ani Ginny, ani Liv neposlouchaly a rychle utíkaly. "Madam..." sykla k ní Reedová na chodbě. "Kolik let se sedí za vraždu, kterou vám neprokážou, ale jste z ní obviněná? Jakože tělo nikdy nenajdou..."
"Když nebudou mít důkazy, tak nic."
Vedle ní se rozhostilo mlčení, které věštilo jen to, že se právě připravuje vražda.
„Abychom si to ujasnili, Patricie je mrcha k pohledání... pokud bude chtít, udělá vám ze života peklo."
Ginny se jenom uchechtla. Ona si svým peklem nedávno prošla, takže tohle brala s rezervou.
"Po jednom jejím vtípku jsem skončila bez vlasů," šeptla. Tohle bylo děsivé! Kpitánka jenom polkla a sáhla si na konečky svých vlasů sahajících pár centimetrů nad pas. No kdyby jí tohle udělala, rozčtvrtila by ji.
"Trvalo mě celou školu, než jsem vlasy dostala na délku, jakou mám teď... myslím, že se tomu teďkom říká šikana, tenkrát to byla zábava... tedy pro ostatní... ale od té doby, co jsem byla u tajných, tak si začala dávat pozor..." Kapitánka jenom pokývala hlavou. "Chtěla jsem se vás zeptat...jen mezi námi..." zasekávala se a rozhlížela. Vypadala jako by se rozmýšlela, zda se zeptá, nebo ne. "Doktor Calahan... má nějaký problém s vodou?" Ginny překvapeně zamrkala.
"Možná," připustila po chvíli.
"A... můžete mi říct jaký?" starala se. Rozhodla se říct pravdu. "Víte, jak je tu asi v pátém patře pod vodou ten bazén? Tak jsem ho tam vzala, ale nevypadal moc nadšeně."
Kapitánka se na ni jenom koukala. "Ráda bych, ale tohle je jeho věc. Prostě...on a voda nejde moc dohromady. Ne že by neuměl plavat, ale prostě..." pokrčila rameny.
"Stalo se něco, chápu," přikývla. "Napadlo mě to."
Kapitánka znova jenom přikývla. "Víc vám neřeknu."
"Nechte si tohle prosím pro sebe, ano? Nechci, aby věděl, že jsem vám to říkala."
"Neřeknu," slíbila. Jenom spokojeně přikývla. Neřekla snad moc... jen něco prozradila a navíc. Co jí je po tom, s kým leze do bazénu, že?
"Musím tyhle papíry odnést," broukla kapitánka a zatřepala s nima.
"V pořádku, já stejně musím najít nějaké klidné místo na doobědvání. Asi znárodním kancelář Lorna, ten má teď trénink." Kapitán se jenom pousmála a odklusala. Liv se šla najíst.

"Je fajn, že už zase jdete s náma," uchechtl se George ve zbrojovně a podíval se na kapitána Smithovou. Ta trošku nejistě přikývla. "S kapitánem to bylo k nevydržení," podíval se na muže a rychle odklusal.
"Tylor má pravdu, madam," přidala do mlýnku Reedová. "Potřebujeme sebou někoho, kdo ho pošle občas do háje, je děsně despotický!"
"Jooo, to on občas je," podívala se na Willa takovým zvláštním pohledem.
"Ale fuuuuj!" zašklebila se Liv. "Nekažte tu děti!"
"Co je? Vy v tom hned něco vidíte," zabručel Ryan.
"V tom případě bych se zamyslel, kdo je tu zkažený že?" zabručel doktor Calahan, který na misi musel taky. Jednalo se o "cvičení" všech nováčků bez výjimky. Reedová s Calahanem s chichotáním odběhli.
"Tak despotický, jo?" broukl Will zamyšleně a přiblížil se ke kapitánce. Trošku se pousmála. Byli v místnosti sami.
"To říká ona," pousmála se černovláska, "byl bys té lásky a andělské dobroty a dotáhl mi tu přezku... jo tu, dík."
Zkoumavě se na ni zadíval. Když si ji tady tak hezky držel a byli tu sami... Všiml si, že je trošku nervózní. Natlačil ji na zeď. "Musím tě zkontrolovat, víš? Už dlouho jsi nikde nebyla," broukl jí do ucha a kontroloval každou přezku a pásek zvlášť. "Hotovo, prostě se drž u mě," zavrněl a pustil ji.
"Jdeme," hodil po ní batoh. Překvapeně zamrkala.
"Ten není můj, zapomněl si ho tu Calahan. Já batohy nenosím, pamatuješ?" zachichotala se.
"Tak mu ho vezmi, dík."
"Gentlemane!"
"Já už jeden batoh mám, pamatuješ?" ukázal si na záda.
"Ale ještě máš ruce," provokovala ho. Jenom jí zamával a šel pryč. To uhodla. Doběhla ho u brány. Našla si pak Mika a batoh po něm mrskla.
"Na batoh si dávej pozor, nikdo ho za tebe nosit nebude!" zněla přísně, ale přesto jí cukalo v koutkách.
"Promiňte, má paní," udělal malinké pukrlátko. "Když já jsem ho v tom erotickém náboji mezi váma," střelil pohledem k Willovi, "úúúplně zapomněl." Nakopla ho do holeně. Což v kanadách, které měli pouze vojáci, způsobilo, že se chytl za nohu a začal poskakovat. Vítězoslavně se usmála. To už se ale Will postavil na schody a odkašlal si.
"Dámy a pánové..." zarazil se. "Hej!" křikl, "když mluvím, tak vy držíte pusy, jasné?!"
"Jasné!" křikl předpisově George a postavil se do pozoru.
"Tylore, budete té lásky a dáte si deset kliků v plné polní, neuškodí vám to, dále, tedy, když už mě všichni posloucháte," usmál se, když si všiml, že se všichni postavili do pozoru. Báli se a Tylor spokojeně funěl při klicích. Kapitán v rychlosti dokončil plán mise a brána se otevřela. Nahnal skrz prvně ty "pravé" Atlanťany a pak, když potvrdili, že je čisto a klid na druhé straně, tak teprve nechal projít ostatní.
On a kapitánka šli poslední.
"Takhle na ně musíš," řekl s klidem a sledoval, jak se všichni chovali přepisově.
"Ty můj malý despoto," zavrněla.
"Všechny vás tu zničím, budete se plazit po zemi a kňučet o milost," odfoukl.
Podívala se na něho a oba napadla ta samá věc a jako dva puberťáci se zachichotali.
Ale během sekundy kapitán nasadil naprosto vážnou tvář a šel někoho za něco zdupat. Samozřejmě celková cesta se neobešla bez dvou nejapných žertíků Reedové, které následovali kilometr po sobě. Došli na jednu mýtinku a všichni se zastavili. Tady si měli udělat tábor. Všichni postupně začali stavět stany a domlouvat se na hlídkách.
"První hlídku bude mít Reedová s Tylorem!" křikl Ryan. "Já s kapitánkou si vezmeme noční a k ránu nás vystřídá doktor Calahan a seržantka Reedová!" Pak ale každý úsek měl ještě jednu hlídku. Bylo jich hodně a pro ohlídání celého prostoru potřebovali mnohem více lidí. Vědci se vydali na průzkum nejbližšího okolí a jako hlídku měli jednoho starého člena Atlantis a jednoho nového vojáka. Vypadalo to všechno jako dokonalá idylka zvláště, když si Reedová vylezla na jeden ze stromů, odkud měla výhled na celý palouk, stejně jako Tylor z druhé strany. Ostatní vojáci hlídali okolí tak různě roztroušení. Někteří, kterým to připadalo nudné, se dožadovali nějaké akce. Což donutilo Ryana vymyslet přepadení. Tedy nechal to na Reedové, Tylorovi a Smithové, aby něco zákeřného vymysleli.
"Tak co uděláme?" skoro slintal Tylor.
"Jsme tři," zívla Liv na větvi a sledovala kapitánku, jak se pohodlně rozvaluje na druhé. "S tím moc nic neuděláme, ale myslím, že noc se postará o své. Sice v tom případě budeme jenom dva, protože kapitán má hlídku."
"No a pak to všichni svedou na nás. Víte co? Hodila bych jim tu jenom dýmovnice," zachichotala se Smithová.
"Jenom dýmovnice? Jsem měla spíš na mysli, šustění a zvláštní zvuky..." zachichotala se Liv. "Představte si to. Tma. Děsivé zvuky, začne cvakat vysílačka... nechte pracovat lidskou představivost..."
"Dobrá tedy," broukla. "Jak chcete. Chudáci malí."
"Něco vám převedu, ale musím potichu," odkašlala si Liv a pak pusou vyloudila něco, z čeho se Ginny zježili vlasy na zátylku.
"Co to bylo?" vydechla jak kapitán, tak poručík.
"Děsivé, že?" zachichotala se. "Tohle bylo... něco co vám časem zničí hlasivky, pokud to neumíte. Chcete to naučit, kapitáne?"
"Ne, dík," odkašlala si.
"Je pravda, že na tohle jsem přicházela roky a až teprve s Wraithštinou se mi to povedlo dotáhnout k něčemu děsivému. Nebojte, dnešní nocí se pohnojí dost stromečků v okolí."
"Jste zvrácená," odfrkla si Ginny.
"Já? Ne... jen občas mám potřebu zakřičet a nebo udělat nějaký nechutný zvuk..."
"Madam, upřímně, jsem rád, že o tomhle vím, bych nespal."
"Jo, já taky ne," souhlasila Ginny.
"Ještě budu potřebovat tvoji pomoc, Georgi, bude noc, řeknu ti přesně, co budeš dělat..." v očích měla ďábelské jiskřičky. Pomalu padla tma. Po večeři všichni zalezli do stanů a venku zůstali akorát oba kapitáni.

Seděli u ohně a poslouchali šum větru. Kolem nich se jen ozývaly hlasy hlídek a doktorů ukládající se ke spánku. Ginny se natáhla na lavičku a zadívala se na hvězdy.
Will ji bezmyšlenkovitě začal hladit po vlasech. Spokojeně si přivřela oči. V tu chvíli se ale ozval šílený zvuk. Oba se okamžitě vymrštili.
"Proboha, co tohle je?" vydechl Will. Znělo to jako křik, ale na to to bylo až moc vysoké. Nikdo nemohl položit hlas tak vysoko. Skoro, jako by se vítr proháněl úzkou štěrbinou, ale ani to nebylo ono. Jedno věděl jistě, stávali mu z toho hrůzou vlasy na zátylku. Následovalo klepání dřeva a další podivný zvuk, snad jako by někdo otevíral staré dřevěné dveře, ale kde ty by se tu vzaly?

Doktoři a vědci vyděšeně vybíhali ze stanů.
"Zůstaňte vevnitř!" křikla Ginny. "Do stanů! Hned!" štěkla, když někteří neposlechli napoprvé.
"Gin," hlesl Will a nabíjel. "Řekni mi, že je to to, co si myslím?"
"Jo, mělo by," polkla, ale natlačila se k němu.
"Já ji zabiju..." šeptl a přitiskl si ji k sobě. Chtěl použít vysílačku, ale někdo ji zapl a kanálem se asi minutu neslo chrčení. "Tohle... pane bože, je to jako v hororu."
"Co se děje?" staral se Calahan, který odmítl uposlechnout rozkaz.
"Malé cvičení," hlesla Ginny.
"Tohle?" vyvalil na ni oči. A když se ozval dlouhý a pronikavý výkřik, tak skoro nadskočil.
"No...jo," polkl Ryan.
A pak, z mlhy, která se pomalu zvedala, někdo vbíhal do tábora a křičel a rozhazoval rukama.
"Nestřílejte, to jsem já, Tylor!"
"Co je?" vydechl Ryan.
"Něco..." vydechl a vypadal, že se snaží popadnout dech. "Něco napadlo Reedovou, asi padesát metrů od tábora! Všude... je... krev!"
"Co?" vydechl Mike.
"Ty tvoje kraviny!" pleskla Ginny Williama po paži a rozběhla se s Georgem k tomu místu.
Všichni ukázkově doběhli na místo, kde měla zmiňovaná ležet. Ležela, všude byla tekutina podobající se krvi. Tedy na první pohled, stejně tak rány, které měla Liv na krku a rukou vypadaly opravdově. Mike se k ní vrhl a všichni ostatní ho kryli. Jakmile byl u ní Liv otevřela oči a naznačila, že je v pohodě, že to jen hrají. George mezitím někam zmizel.
"Musíme ji donést hned do tábora a ošetřit," rozhodl Mike, i když zcela nechápal, o co jde. Všechno vypadalo jako pravé, ale nebylo.
"Jdu se podívat po okolí," hlesla kapitánka.
"Neměla bys chodit sama..." zašeptal Will. "Pošlu s tebou hlídky!"
"To je dobré, doženu George," mávla rukou.
"Kdo ví, kam šel, Gin, no ták," začal ji přemlouvat, ale nakonec ji pustil. Zatím zburcoval celý tábor a připravil ho na odchod. Strašidelné pískání, skřípání a sípot se opět začal ozývat. Ginny šla po pěšince. George už přece musela dávno dohnat. Zastavila se a zasvítila po okolí baterkou. Ozval se děsivý skřek zprava a ve vysílačce jí opět začalo chrčet. Zleva uslyšela zakřupání větviček. Úplně zamrzla. Najednou zašustilo křoví a vyletěla z něho nějaká postava. Neváhala ani chvilku a ohnala se po ní pažbou zbraně. Srazila postavu k zemi, a když se ještě hýbala, tak do ní praštila ještě jednou. Když na postavu posvítila, tak jí málem kleplo znova. Byl to George.
"Ježiši," šeptla a odcouvala k jednomu stromu, po kterém se sesula dolů. "Prokrista," projela si vlasy rukama. Ale zvuky v jejím okolí utichly, tedy zdálo se, než se opět ozvala Reedová, která měla umírat ve stanu. Tedy pokud ten zvuk opravdu tentokrát dělala ona. Vmáčkla se blíž ke stromu a objala si kolena rukama. Chtěla by zavolat vysílačkou, ale ta nefungovala. Po chvíli se George začal probírat.
"Bože, moje hlava," hlesl a sedl si. Koukl se po okolí. "Teda, kapitáne, máte dobrou ránu," hekl uznale. "To jsem nečekal." Ginny jenom vzlykla. První mise po několika měsících. A stane se tohle. "Hej, klid," hlesl a šel ji obejmout. "Je to jen hra."
„Kreténe! Ty pitomý idiote!!" začala do něho bušit.
Rozesmál se. „Celé to je jen hra, i postřelená Reedová... připravovali jsme to už na Atlantis."
"Kde je?!" vstala. "KDE JE RYAN?" zavrčela. "A opovaž se mi říct, že nevíš! Zavolej ho! HNED!" štěkla. Byla rozpálená doběla.
"Ehm," hlesl. "Teď má vysílačku ona..." šeptl a naznačil, že je všechny odřízla. "Věřte mi, bude lepší, když se uklidníte."
"Nechci se uklidnit! Měla to být klidná mise! Měla...!" soptila a vydala se zpátky k táboru. Zabije ho. George šel vedle ní a mračil se. Pak ji chytl za ruku a trhnutím ji otočil k sobě.
"Uklidněte se, madam! Měla to být klidná mise, ale není. Taková mise má být každá, když se nejedná o záchrannou! Máte být na to připravená, ale nejste! Hrajte s námi, nebo vám přísahám, že celé kolečko u psychologa absolvujete znova," neusmíval se, což značilo, že je ochoten to udělat. Klidně řekne psychologovi, jak reagovala v tom lese. "Tohle není jen z Ryanovi, nebo mé hlavy..." Vytrhla se mu a pokračovala v cestě. Tohle-snad-nebylo-možné!! „Máte na výběr," dohnal ji třemi kroky. "Podle všeho bych tohle měl nahlásit, ale chci mít kompletní tým... je to na vás, buď se uklidníte a nebo vás prostě udám."
"Dejte mi pokoj!" štěkla.
"Mně je to jedno, vám se zase zatrhne chodit na mise," prohodil vedle ní. Sejme jí, pokud bude muset. Tohle plánovali dlouho a doufali, že se to nesesype na Calahanovi, který by jako první ošetřoval raněnou. Teď měl ale strach, že se všechno podělá kvůli kapitánce. Zastavila se na rozcestí blízko tábora.
"Pokračujte!" štěkla a ukázala na uličku rovně, která vedla do tábora. Sama se vydala uličkou vpravo.
"Co chcete dělat?" šeptl.
"Běžte! Co chci dělat, vás nemusí zajímat!" George polkl. Takhle naštvanou ji nikdy neviděl.
Přemýšlel, jestli ji nemá rovnou omráčit. "Odchod!" štěkla znova a vydala se svojí uličkou. Hlavně v klidu. Zhluboka dýchala a snažila se přestat třást. Zamířila k hlavnímu ohni, u kterého Ryan rozdával rozkazy a Calahan si utíral ruce od krve do nějakého ubrousku. Lomcoval jí neuvěřitelný vztek, který se snažila ovládnout. Postavila se na druhou stranu ohně. Takhle byl daleko z jejího dosahu. Pro jeho vlastní dobro. Ryan koukl směrem ke kapitánce. "Našla si Tylora?" vypadal ustaraně.
"Nechte nás!" štěkla na ostatní, co byli kolem. "Hned!" Trochu foukal vítr a ona měla rozpuštěné vlasy, které jí teď vlály. Všichni se neochotně vzdálili i se svými rozkazy, tedy kromě Calahana, který se bál, že bude muset zakročit.
"Miku, vypadni! Jsem pragmatický pacifista, ale chraň tě ruka páně, jestli okamžitě neodejdeš!" zavrčela nebezpečně potichu. Jen naznačil, že jde pryč a vypařil se do svého stanu.
"Kapitáne Ryane, myslím, že bychom si vážně měli promluvit!"
"Nechceš to odložit?" hlesl.
"Odložit co?!"
"Tu řeč," knikl a vypadal jako malý. Tušil, o co půjde. "Minimálně tolik nekřič. Prosím."
Obešla oheň a pomalu se k němu blížila. Netušil proč, ale začal obezřetně couvat. "Heh, kapitáne... prosím... uklidněte se, ano? Pak si promluvíme."
"Kdy pak?" zašeptala, když už neměl kam couvnout a zůstal natlačený na stromě.
"Až se uklidníš?" zkusil to a mírně se přikrčil.

Doktor Calahan, ač nevěděl, o co jde, odnesl seržanta Reedovou, před zraky půlky vyděšeného tábora do stanu a rozehnal je. Pak se rozhodl, že počká, až mu to vysvětlí. Musel do ní nešetrně strčit, aby přestala hrát. Rozhlédla se a zašeptala.
"Jsme tu sami?"
"Ano, jsme," přisvědčil.
"Výborně," koukla na ruce. "Promiň, za to všechno, ale jedná se o menší cvičení."
"No to vidím," uchechtl se.
"Víš, jak těžký bylo se namaskovat a udělat ty zvuky?"
"S maskováním tuším."
"Umělá krev a těsto, je to lehké, nic co by se nedalo vyrobit s trochou potravinářského barviva, škrobu a tak," mávla rukou. "Zvuky... léta praxe."
"Jsi žena mnoha talentů."
"Hudba, nic víc, jde jen o tom, jak dobře umíš ovládat hlasivky... to je asi tak jediné, co mi doopravdy jde. Pomůžeš mi to sundat, je tam zima, ráda bych si vzala bundu."
"Jistě," pousmál se a dal se do práce.
"Díky, musím se tam vrátit, Tylor to sám nezvládne." pousmála se. "Budeš prosím hrát, že mě tu ošetřuješ?"
"Budu," slíbil.
"Jsi úžasný, víš to?" broukla a oblíkala si a zapívala bundu až ke krku.
"Vím!" nafoukl se. Šťouchla do něj a cvrnkla ho do nosu a pak se vypařila ven.

Will byl pořád opřený o strom, když tu nebe pročísla ohnivá záře. Oba rychle zvedli hlavu a uviděli, jak se přes oblohu řítí nějaká ohnivá koule.
"Taky tvoje práce?" zavrčela kapitánka.
"Tentokrát ne," hlesl.
K ohni přiběhla Reedová, tedy spíš se zjevila ze stínu. "Pane!"
"Ano?" podíval se na ni a koutkem oka sledoval tu jindy milou a křehkou bytost.
Ukázala na oblohu. "Balíme, nebo budem dělat buřty u velkého táboráku?"
"Jdem grilovat," uchechtl se. "Sežeňte Tylora," kývl. "Jdeš s náma," podíval se na Smithovou. "Hlídejte tábor, jdem zjistit, co to bylo," řekl do vysílačky.
"Máme tábor sbalit a počkat, na rozkazy?" staral se někdo.
"Jistě a uhaste ohně, bez kouře."
"Pane," přikývl voják a utekl pryč. Tým se vydal směrem, kde viděl spadnout to něco.
Když došli k určitému bodu, tak kolem leželi popadané stromy a zem byla vypálená. Bylo vidět, že objekt několik set metrů ještě klouzal.
"Je to loď," šeptla Ginny.
"A pokud tohle někdo přežil, tak jsem asi král," šeptl zpět Tylor. "Je úplně zničená."
"Pomalu," hlesl Ryan a blížil se k lodi.
"Podle detektoru tam nikdo není."
"Divila bych se, kdyby jo," špitla kapitánka.
Pomalu se blížili k lodi a snažili se krýt, i když v té pustině to spíše vypadalo jak holubi na střeše. Byli neskutečně na ráně. Všude se vznášelo horko jako na Sahaře.
"Bude to horké," šeptla znova Ginny.
Všichni přikývli a snažili se zhluboka dýchat. Přesto si přes pusu převázali šátky a namočili je ve vodě.
"Víte co? Možná bych počkal, až to dohoří, co vy na to?" zeptal se George.
"Může to hořet týdny, ale počkáme chvíli," rozhodl Ryan.
"A mezitím si můžeme promluvit," šťouchla do něho Ginny.
"Ale my budeme tady," pousmál se George, "protože tohle se týká nás všech."
"Ne, to teda netýká!" nafoukla se.
"Ale no ták, vymysleli jsme si to všichni," povzdechl George. "Od začátku do konce, na prosbu i rozkaz."
Ignorovala ho a s Willem poodešla. "Ty víš, že jsem ještě nechtěla jít, i když mám papíry v pořádku. Přesvědčoval jsi mě, ať jdu, že to bude klidná mise a pak uděláš tohle!" šeptala trošku vyčítavě. "Říkala jsem ti, že nejsem ještě připravená, ale tys tvrdil, že to bude v pořádku! Že to budou jenom vědci. Věřila jsem ti, Wille."
"Já vím, ale nemohl jsem ti nic říct, i když jsem chtěl. Tušila jsi, že něco bude, dokonce jsem tě přímo dostal do centra "plánování" Tylora a Reedové."
"Ale ne tohle, Wille. Když na mě vyletěl ze křoví, myslela jsem, že mě trefí šlak a jeho zabiju."
"Ale zvládla jsi to dobře," dal jí pusu na čelo.
"Nezvládla," zavrtěla hlavou.
"Tylor mi řekl, co se stalo, ale zvládla jsi to, no ták." Dívala se do země.
"Měli bychom tu postavit hlídku a počkat, než to dohoří," kývla k vraku.
"A informovat tábor vysílačkou," naznačil, že si zavolá a vydá pár rozkazů.
Jenom přikývla. Museli počkat ještě tři hodiny, než teplota klesla. Mezitím nováčky zavedli zpátky na Atlantis a na planetu proletěly dva jumpery. Čekání v teple bylo mnohem příjemnější zvlášť, když mohli prozkoumávat okolí pomocí lodí, které to dělali za ně. Pomalu se blížilo svítání, když loď už jenom doutnala a přístroje ukazovaly jen malé stopy radioaktivity. Stejně jak teplota se pomalu blížila ke snesitelné.
"Čtyřicetpět stupňů, vyhovuje?" staral se major Lorne a sledoval skupinku, která se připravovala vyrazit na průzkum.
"Chtělo by to ještě chladněji," namítla kapitán, ale seržantka nadšeně přikývla.
"No, to bychom museli ještě více čekat. Vezměte si vodu, musím vás ale upozornit, dole budete sami. Bude tam ještě rušení."
"Zvládnem!" mávl rukou George.
"Doufám, pozor na chody. Bude to nestabilní, ale nemyslím si, že by to kdokoliv přežil," ozval se nějaký technik, který se do jumperu vetřel.
"No tak o tom nikdo nepochybuje," uchechtla se Reedová.
"No, já si myslím, seržantko, že vás smích přejde, až se pod vámi propadne podlaha a vy si pádem zlomíte vaz..." pousmál se nazpět a mrkl na ni.
"To jste vystihl, v takovém případě se přestanu smát."
Všichni se uchechtli a pomalu se vydali k lodi. Čím blíže byli, tím více je sžíral neskutečný žár okolo. Ale to nebylo nic ve srovnání s tím, jaké vedro a dusno panovalo v lodi. Celé zdi byly pomalované nějakými výjevy. Kapitán Smithová chtěla skoro vše fotit, ale Ryan jí to zatrhl. Jen to nejdůležitější. Šli spolu jako poslední.
"Proč mě to nikdy nenecháš dělat?" stěžovala si. "Dokumentace je důležitá!"
"Protože jsem despotický?" pozvedl obočí a nedůvěřivě sledoval podlahu, která pod jeho a hlavně Georgovýma nohama vrzala. Prošli dlouho chodbou a narazili na dvoje dveře. Jedny vedly rovně a druhé dopravy.
"Dva rovně a dva vpravo?" staral se George.
"Chci rovně!" hlásila se hned kapitánka. Čmuchala můstek.
"Dobře, půjdu s kapitánkou, Tylore, do půl hodiny se sejdeme tady, ano? Nemeškejte. Pokud něco najdete, prostě ať se děje co se děje, sejdeme se tu, ano?"
"Za půl hodiny, mám to." A skupinky po dvou se vydali každý jinými dveřmi.
Za celou dobu Tylor a Reedová nic zajímavého nenašli. Jenom pár ohořelých lidí a spálené skoro všechno. Ale i tak se rozhodli mrtvoly vytáhnout ven. Nakonec počkali na Ryana a Smitovou.

Oba kapitáni vešli do druhých dveří a ocitli se na můstku. Místnost byla neveliká, vepředu byla čtyři sedadla, vysypané sklo a stále blikající panel. A mrtvý, samozřejmě nesměli chybět. Ginny odkopla nohou jedno ohořelé tělo. Zhnuseně se na to dívala.
"Co se tu stalo?" staral se Will.
"Spadli a shořeli. Vystihuje to situaci?" podívala se na něho.
"Docela jistě, najdi něco, máš deset minut, pak se vracíme." Podívala se na něho a ušklíbla se. A ještě aport by nechtěl? Chtěla se dotknout panelu, ale vyjekla a strčila si dlaň mezi kolena.
"Pozor, pálí," vyplázl na ni jazyk a setřel si pot z očí. Procedila něco v jazyce, který podle něho určitě nebyl angličtina. Zatřepala rukou a stáhla si přes ni rukáv.
"Deset minut, pamatuješ?" usmál se a polil jí spálené prsty vodou.
"Pamatuju," zavrčela a jemně se dotýkala panelu.
"Zapamatuj si, co jde, nemáme to jak stáhnout."
"Mám něco lepšího," zachichotala se a vytáhla jeden celý panel. "Těžké," zafuněla.
"Dej mi to," houkl a rozhodl si to dát do batohu. "Snad mi to nepodpálí ponožky."
"Ty tam máš ponožky?" vydechla a osahávala celou zeď. Doufala, že vyjede ještě něco.
Samozřejmě tak, aby se nepopálila. Cítila se, že se uvaří.
"No ano! Měli jste tu být dva dny..." pokrčil rameny. "Vycpal jsem s nimi místo."
Zavrtěla hlavou a trošku se pousmála. Něco trošku křuplo a luplo a ona uskočila.
"Další? Budeš zašívat propálené oblečení," varoval ji. "A balíme."
"Ještě tu může něco být!" namítla a trošku zrychlila.
"Ne, jdem!" zavrčel. Přestala, věděla, že tohle vždy končí hádkou a mohlo by to pro ni dopadnout špatně. Nemusel by na ni promluvit. Nesouhlasně se ale nafoukla. Následovala ho k místu, kde se potkali s Reedovou a Tylorem. Oba byli udýchaní, špinaví a smrděli. Vysvětlili jim, že odtáhli pár mrtvol ven, aby se na ne doktoři na Atlantis podívali. Nikdo nepočítal s tím, že by se s nima dalo něco dělat, ale jako studijní materiál by určitě posloužili. Jak prohlásil Ryan, lepší než drátem do oka. Tady skončili. Raději, nerad by byl obětován. Jakmile byli zase venku, opatrně vytáhl obě věci, co mu dala kapitánka.
"Hele, máte i suvenýry," uchechtl se Lorne. "Dobrá práce."
"Pro vás cokoliv, majore," usmála se kapitánka a natáhla se po vodě. Vypila skoro celý litr. Bylo tam jako v pekle. Major se sbalil a se všemi se vrátil domů.

Doktorka Weirová je přivítala a všem doporučila dlouhou sprchu. Liv s Georgem se mohli přerazit, jak se do ní hnali.
"Kapitáne," broukl Will Ginny do ucha - měli pokoje stejnou cestou. "Jak velká je vaše sprcha?"
"Myslím, že dostatečně," zachichotala se jak malá.
"Jdeme?" staral se a nenápadně ji pleskl po zadku. Přikývla a zrychlila.

Mike byl lstivě pod záminkou vylákán do chodeb Atlantis. Nejhorší však bylo, že skončil zase u bazénu. Když tam viděl Liv, maličko zpanikařil."Věříš mi?" starala se.
"No...ani ne," polkl a koukal na tu hromadu vody.
"Nic se nestane, slibuju," vedla ho z druhé strany, kde byl bazén mělký.
"Co to vůbec děláme?" vytrhl se jí. "Ne, tohle ne, ani nápadem!"
"Dívej se na mě, jenom na mě... co se stalo? Proč se bojíš vody?" Vypadala, že jí to mrzí.
"Prostě..." pokrčil rameny.
"Prostě?" usmála se. Nechala ho, aby povídal.
Pokrčil rameny a sedl si. Nohy spustil do vody. Dál ani krok. Liv si sedla vedle něj. "Není tu hloubka," stoupla si a byla po kolena ve vodě. To že na sobě měla oblečení, ji nějak nevadilo.
"Tohle je naprosto dostačující. Možná i moc," uchechtl se nervózně.
"Neboj se, slibuju, že se mnou se ti nic nestane... ne přísahám."
"Ne," zavrtěl hlavou.
"Zahrajeme si hru, co ty na to?"
"Jakou?"
"Ty mi něco řekneš o sobě a já ti za to na oplátku zase řeknu o sobě, ale důležitou informaci za důležitou... to je fér ne?"
"Celkem," zamračil se.
"Mám začít?" starala se a sedla si vele něj. "Můžeš couvnout."
"Začni," přikývl.
"Když jsem byla malá, oba moji rodiče zemřeli. Adoptoval mě tátův nejlepší kamarád," podle ní tohle bylo docela dobré. Mike si povzdechl a smutně se na ni podíval.
"To je mi líto," broukl. "Náš tábor přepadli rebelové a zapálili ho. Všichni se někam rozutekli. Některé zabili," začal. "Jsi na řadě."
"Tohle teďka nechápu, jaký tábor?"
"Náš tábor. V Sierra Leone. Lékaři bez hranic."
"Promiň," hlesla, "to jsem nevěděla, je mi to líto." Chytla ho za ruku, pro to, aby jej částečně uklidnila. "Když mi bylo sedmnáct, moji nejlepší kamarádku srazilo auto. Jmenovala se Olivie Reedová," šeptla. Otevřel pusu a nechápavě na ni koukal.
"V sedmnácti jsem zfalšovala papíry a změnila si takhle jméno na její..." zrudla.
"Proč?"
"To je další informace, jsi na řadě."
"Rebelové nás zahnali k řece. Mě a Ginny. Byla to moje asi pátá mise a její druhá."
"Narodila se mi sestra a moje rodina, tedy pan a paní Walkerovi potřebovali peníze, přestože jsem měla jít na konzervatoř." Přikývl.
"Nebylo cesty zpátky. Vlezli jsme do řeky. Měla asi padesát metrů na šířku a vypadala mělce. Nebyla."
"Byla jsem... hm, lidé říkali, že jsem byla talentovaná, nepotřebovala jsem se učit na žádný hudební nástroj. Na co jsem šáhla, to mi šlo."
"Proud nás stáhl někde v půlce."
"Potřebovala jsem peníze, tak jsem zabila sebe a vzala si jméno kamarádky."
Zamrkal.
"Řeka se kroutila a za záhybem byl vodopád."
Liv už tušila, co se stalo, ale chtěla, aby jí to řekl. Být jím, bála by se taky vody. "Vzala jsem si její život, byla má nejlepší kamarádka, věděla jsem o ní vše. Nebylo to těžké."
"A pomohlo to?"
"Nikdy jsem na ni nezapomněla," pousmála se mírně. "Když na to otec přišel, zbil mě, ale pomohl mi to zamaskovat tak, že na to nikdo nepřišel... Spadl jsi z vodopádu?"
"Oba jsme spadli," přikývl. "Nevím, co se dělo s Gin, ale já zůstal přímo pod ním, nemohl jsem ven," šeptl.
"Jak dlouho?" hlesla.
"Nevím," hlesl. "Moc dlouho."
"Obětovala jsem svoji kariéru něčeho, co jsem vždy chtěla dělat, pro co jsem měla nadání, abych pomohla rodině, která se o mě starala, i když na tom finančně nebyla dobře. Když jsem byla na škole, dostala jsem nabídku, buď budu dělat něco, co moji praví rodiče, nebo onen člověk prozradí, co jsem udělala, a nechá, aby mě sežraly úřady."
"Probral jsem se až v nějaké vesnici. Někteří lidé nás znali a přesvědčili ostatní, aby nám nabídli přístřeší."
"Byla naivní myšlenka dítěte, že na to nikdo nepřijde zvlášť, pokud jsi dítě dvou agentů."
Pousmál se.
"První věc, co mě napadla, byla, kde je Gin. Věděl jsem, že spadla taky, ale v chatrči nebyla. Pamatuju si jenom, že jsem o ni měl šílený strach. Takový, který tě sžírá skrz naskrz."
"Udělala jsem to, protože jsme se styděla. Ne za své rodiče, ale za sebe... Liv by to vzala jako poctu, tím jsme si jistá... Myslím, že to částečně bylo i to, že jsem nesouhlasila s tím, že někdo tak mladý umřel."
"Chtěl jsem vstát, ale skoro neudržel jsem se na nohou. Po nějaké době - možná po pár minutách, nevím, zdálo se to jako věčnost- za mnou přišli jejich léčitelé. Ptal jsem se, jestli nenašli ještě někoho."
"Nikdy jsem nikomu neřekla pravdu, jediný, kdo to ví je Lincoln a to jen protože jsem mu to řekla v horečkách."
"Říkali mi, že ta maličká mě prý vytáhla z vody. Mysleli tím Ginny. Tehdy jsem myslel, že asi umřu. Pořád o ní mluvili v minulém čase. Kdyby...kdyby to byla pravda, byla by to moje vina, protože to já nás zavedl k té vodě," šeptl.
"Od mala jsem bránila ty, které někdo šikanoval, ale sama jsem se nikdy bránit nedokázala. Když mi bylo dvacet, zmlátila jsem holku do bezvědomí." Jenom se ušklíbl.
"Přemlouval jsem je, aby mě zavedli za ní. Nechtěli. Kvůli mně, i kvůli ní. Oba jsme na tom nebyli zrovna nejlíp."
"Nikdy jsem se už nevrátila k hudbě, ke starému jménu, nebo životu. Od svých třiadvaceti nemám problém použít jakoukoliv informaci pro získání svého cíle..."
"Něčeho takového jsem si všiml," zachechtal se.
"Nikdy jsem však nepoužila nic osobního z života ostatních, co mi bylo svěřeno v přátelském duchu."
Pousmál se. "Ne všichni ti věří."
"Když někdo zjistí, kdo jsem, nevěří mi... ale chápu to, patří to k mé profesi, aby mi nikdo nevěřil," pousmála se. "Ale chci, abys mi věřil ty, ne Liv Reedové, ale mně."
"Pro mě jsi Liv," broukl. Pousmál se. Vyhrál. Řekla mu víc než on jí.
"Jmenuji se Vivien," šeptla a vstala.
"Ale tak tě nikdo nezná," broukl.
"To ne, ale jen jednou jsem tohle chtěla říct někomu bez donucení, sama od sebe," pokrčila rameny. "Protože pokud se někdy vdám, tak to nebude vědět ani můj manžel."
"Tak to ho upřímně lituju," zabručel.
"Proč?"
"Manželství je o důvěře a myslím, že pokud mu to nebudeš schopna říct, tak není důvod s ním strávit zbytek života."
"Nikdo mě stejně zatím nechtěl," rozesmála se. "A i když jsem byla s někým, nikdo nikdy nestál za pravdu." Trošku se pousmál. "Tady se vody bát nemusíš, jsou tu mnohem nebezpečnější věci."
Mávl rukou. "Pro mě není nic nebezpečnějšího než voda."
"Ani po pás do ní nevlezeš?"
Zavrtěl hlavou. "Do téhle ne."
"Ani když tě tam strčím?"
Okamžitě vyskočil na nohy a přešel za ni. "Ne!" trošku zavrčel.
"Neboj, nejsem idiot," ušklíbla se a otočila se. "Jen mě zajímalo, proč se vody bojíš, nic víc," pokrčila rameny. "Jen by mě zajímalo, překonal by jsi strach, kdybys ve vodě měl někoho, koho miluješ, a on by potřeboval tvoji pomoc?"
"To nevím," hlesl.
Pousmála se. "Víš, jak jsi říkal, že Smithová říkala, že by mě někdy s vámi vzala na "hory"?"
Přikývl.
"Nikdy bych nešla... jako ty se bojí vody, tak já se bojím lana."
Jenom se pousmál. "Každý máme něco," přikývl a trošku se zamyslel.
"Pojď, znám místo, odkud je výhled na celou Atlantis."

vynikající díl

[Aiwendill]

veľmi pekná a dlhá časť, som neskutočne potešený, čítať to bolo ako užívať si orgazmus

Parádna časť.
Pekne prepracovaný dej - hlavne to bububu, ale aj Ten rozhovor pri bazéne a tak. Síce sledujem, že píšete tak "trošku" drámu v priamom prenose ( takmer by som uveril, že vásniečo trápi ), ale sú tam vložené aj príjemnejšie - odľahčenejšie a veselšie úseky.

P.S.: Škoda, že v Bard-ovi sa hlasuje len za tri poviedky. Tie čo som dal by boli tak či tak. A na ďalších miestach: , je tu viac dobrých poviedok a aj táto patrí medzi ne.

Puk: jediné, co mě momentálně trápí, je nedostatek času ...to je tak, když se člověk při zkouškovém "nudí" a přibere si k učení ještě průvodcování adventní Vídně no

Aiwendill: tak to je vcelku potěšující

[Aiwendill]

Mackenzie: to sa až tak nudíš, že robíš sprievodkyňu po viedni? tak to sa potom nedivím, že poviedok M&M je tak málo. Sprievodcovanie zabíja čas...

Ono s Mac máme obecně málo času sem tam se potkáme na internetu, ale jinak... když jsem od rána do večera v práci nebo ve škole a ona ve škole tak to jde těžko... třeba přes vánoce se nám poštěstí

Aiwendill: ne že bych se tak nudila, ale jsem prostě debil ...budu ti vyprávět pohádku, jestli chceš
Bylo nebylo, za sedmero horami a sedmero řekami, v městě pokrytém toho večera smogem žilo bylo jedno stvoření, které brouzdalo na netu na FB v jedné skupině, kde vidělo napsané, že jedna CK hledá průvodce pro adventní Vídeň, Krakov, Drážďany atd. To stvoření si řeklo, však coooo, napíšem tam, pošlem živočichopis, ono to stejně nevyjde. Jenže milé stvoření se seklo v odhadu. V pondělí napsalo a ve čtvrtek mělo schůzku s milou paní v CK, která se stvoření ptala na všeobecné otázky bla bla bla a nakonec, co by si trouflo průvodcovat. Stvoření odpovědělo, že tak tu Vídeň, kde jednou (asi před šesti lety) bylo. Inu paní řekla dobrá, zkusíme to. A od té doby se stvoření už jenom veze . Třeba tuhle sobotu se zvedlo podívat zadarmo do Vídně, očumnout terén a pobavit se s božím průvodcem, se kterým byla úplně sranda .
To je všechno, tak už do pelíšků, milé entity, a potichu spinkat a nevrtět chapadýlkama, ocáskem a nekoukat ani pátým očičkem. Dobrou noc



jinak povídek je dost - jsme asi u 50. a poslední dobou se držíme u vydávání jednou týdně, za což jsem strašně ráda ...a jestli si budete stěžovat, že to je i tak málo, tak začneme dělat pauzy, jak u seriálů - tam v řijnu superbowl (nebo co to tam mají), tam týden pauza u Halloweenu, čtrnáct dní kvůli Thanksgiving day, taky bychom si mohli dát dvouměsíční pauzu kvůli vánocům, pak tady máme únor a třeba jarní prázdniny, v březnu tam je snad nějaký masopust, v dubnu mám narozky, takže ten týden taky nemusí být nic, v květnu svátek práce, tak si dáme celý týden pauzu no a pak máme dva měsíce prázdnin, sv. Vencu a jsme zase u Halloweenu...takže rypejte si hodně a dostanete tři do roka

[Aiwendill]

juuuuuuj, to je hezká povídka...

ak budú pauzy, tak si vás nájdem a vyřídím si to s vami ručne a stručne...