SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

bojim bojim Ale jinak skvělá povídka.

Díl byl bezva,fak mi naskočila husí kůže, ale mám takový neblahý pocit, že se to až přespříliš (spíš je to téměř až na postavy a místo stejné) podobá dílu SGA 3x09 Phantoms (Přízraky),ale to bude asi jenom náhoda

PS:Já bych je odtamtaď evakuoval a hodil na ten les atomovku

Ano, to je konstruktivní řešení problému......

To je taky možnost...

Pokud mám být upřímná, tak jsem si neuvědomila , že by se to mohlo podobat nějakému dílu. Ani mě to nějak nepřijde v tom, že by se to podobalo. Asi jsem to dlouho neviděla. Přiznávám, když jsi na to teď upozornil, tak je tam ta možnost. Takže si počkejte a uvidíte jak to celé dopadne...třeba vás zklamu a nebo překvapím.

bravo bravo bravo....musim říct že tato část je vynikající..ostatně to nejni překvapení vzhledem k auterce, že?
moc se těšim na další dílek

Nerad sem to ZASE já kdo se musí zeptat,ale kdy bude asi další díl

Ľudia dajte jej trošku dýchať . Napísanie niečoho nie je za 5minút a navyše, keď to ešte neprejde prvotnou kritikou tak sa robia opravy a úpravy, následne korektúra... Viem, že by ste boli radi, keby tu bolo pokračovanie každý deň, ale nejako to tak proste nejde . Mooony nezaháľa, píše o dušu, nápadov má fúru, ale niekedy musí dokonca aj jesť, spať, chodiť do školy a robiť kopu ďalších zbytočných vecí .
Trpezlivosť!

to M.: Snáď nevadí, že som sa zahrala na tvojho hovorcu

Další díl bude až bude. Většinou je dávám do jednoho týdne. Vím, že je to tentokrát utlé v nejnapínavějším. Prostě čekejte. (Viz. příspěvek od Leji...ale ještě bych zahrnula korektora, který ač se to nezdá taky žije a má školu...)

Erman: Díky, díky, vážně . Takováhle chvála jen nutí k dalšímu psaní

Leja: Pohoda, dík, sama bych to lépe nevystihla...

Přiznávám se bez mučení, že většinou vydání dalšího dílu nejvíc brzdím já. U mě texty stojí někdy i několik dní, než se k nim dostanu a abych vás potěšila, bude hůř , neboť se mi blíží konec semestru a s tím spojené učení, psaní seminárek a esejí, avizovaných sice už na začátku semestru, ale témata jsou nám zadávána až teď postupně, takže většinou už pak po prodírání se knihami nemám náladu na další písmena a v těch několika málo volných chvílích čučím na seriály
Ale nebojte, někdy pokračování bude

Hahaha, to není pravda. Nejvíc to zdržuju já. Si ve středu vymyslím, že ti pošlu nějakou část a ty to do čtvrtka opravíš...no a kdo to pak zdžuje. Ok, přiznávám, máš to v držený 24hodin , ale to podle zákona můžeš i bez udání důvodů

Jsem tu i s povídkou. Poslední část...a tak dále. Napřed bych se chtěla omluvit za zdržení a za jednu věc. Povídku jsem dopsala o jarních prázdninách, takže před více jak měsícem. Vím, že vám tahle část něco připomene a opravdu jsem s tím nepočítala . Snad se nebudete zlobit a bude se vám to líbit i tak.
Opět děkuji Eleiře za opravu

btw: pohled Lorna a Zuzany je oddělen hvězdičkou (*)

Část druhá

„Poradím se s majorem, za chvíli se ozveme, ale...“ říkala zrovna Zuzana. Slyšela za sebou šramot. Otočila se, „...počkejte,“ vydechla. Sledovala Lorna, který se snažil připevnit C4 na jednu stěnu. V očích mu hrála podivná radost. „Majore?“ otázala se ho. Nevšimla si toho, že má stále prst na spínači vysílačky. „Co to děláte?...Lorne?!“ vyděšeně vyjekla. Naštvaně k němu přešla a vytrhla mu výbušninu z rukou a všechno ztrhala ze stěny. Muž se sní skoro začal prát, chtěl svůj majetek nazpět.
„Moje!“ zaprotestoval jak dítě. Dostal facku. Otřepal se a promnul si oči. Zmateně pohlédl na ženu. Ta si toho nevšímala.
„Teď už moje,“ štěkla, „ohlaš, ať nikoho neposílaj. Stačí, že blbnem my,“ vrčela. Právě toho měla dost. Naštvaně si všechnu zabavenou C4 nacpala do kapes vesty a vyšla ven.
„Žádné posily!“ řekl muž do vysílačky ještě zmatený. Nechápal, proč dostal takovou chuť odzkoušet, jestli Jumper vydrží výbuch. Potřásl hlavou a následoval ženu. Tu facku jí ještě vrátí.
V tichosti se vydali opět do lesa. Čím častěji ho navštěvovali, tím více je bolela hlava. Nebe se zatáhlo a jejich nálada klesla. Doufali, že naleznou poslední dva doktory a budou se moc vrátit. Oči jim těkaly po okolí. Všechno na ně padalo. Šero, chlad, stíny a podivné šustění je děsilo. Nakonec se zastavili v podivném hájku plného kytek.
„Co to tu tak smrdí?“ nakrčila nos hnědovláska. Cestu si brázdila zeleným kobercem z květin. Slyšela Evanovu odpověď, jež se jí zdála jako zamumlání. „Cože? Jaká měď?“ zaprskala. Dala by ruku do ohně, že to slyšela.
„Ne cuprum, ale kopr! Pako!“
„Aha...myslela jsem...prostě jsem slyšela cuprum a tak jsem si to převedla do normální řeči.“
„Proč bych mluvil o mědi? Nejsem chemik!“ prskl naštvaně Evan.
„Třeba jsi skrytý talent...hele, říkals kopr? Fujfujfuj...dem pryč!“ Jak Zuzana řekla, tak taky udělala. Její společník protočil očima a následoval ji. Jaké bylo pro ně překvapení, když na konci toho lánu narazili na dalšího člena zmizelého týmu, doktorku Novikovovou. Byla mrtvá a ve tváři měla vepsanou stejnou hrůzu jako ostatní.
„Někdo ji střelil do zad,“ zamumlala žena přes kapesník. Kromě ´kopru´ se tu ještě vznášel puch rozkládajícího se těla.
„Hm...super, takže máme tu uškrcenou, zastřelenou, oběšeného a ještě jednoho doktora s rozbitou hlavou,“ šeptal major. Hlava ho neustále bolela a navíc se mu dělalo zle, když balil mrtvolu.
„Počkej,“ zarazila ho z ničeho nic Zuzana. Podívala se mrtvé na krk. „Můžeš pokračovat. Až se vrátíme, tak si něco musím ověřit.“
„Jestli myslíš to poranění na krku, které máme i my, tak jej mají všichni. Ať se stalo cokoli, tak to máme taky. A teď mi pomoz.“ Pokud někdy Zuzana zapochybovala o jeho rozkaze nebo pozorovací schopnosti, tak tentokrát ne. Mohla tisíckrát ignorovat jeho názory a rozkazy, přesto si myslela svoje. Lorne byl, je a bude skvělým velitelem. Mluvil, když k tomu měl důvod, a svých podřízených si vážil. Kapitán si to uvědomovala a chovala k němu, snad jako k jedinému, s respektem, který dávala najevo svým způsobem.
Společnými silami odnesli doktorku k dalším. Položili ji tam, kde bylo místo. Museli se nějak zabavit. Přerovnali veškeré věci. Snažili se co nejvíce oddálit návrat do lesa.
Zuzana si prohlížela podivné zranění na majorově krku. Na levé straně krku, u tepny, se rýsovala malá ranka. Nezacelená. Kůže okolo zmodrala a dokonce se mohla žena i přesvědčit, kudy vede majorova krev. Modrá se mu rozlezla po obličeji a vedla i dolů.
„Vypadám asi stejně...“ prohodila jen tak Petersonová.
„Ale jde to, od bláta jsi vypadala hůř.“
„Ty umíš potěšit,“ uchechtla se.
„Já vím,“ mrkl na ni, „musíme se tam vrátit, jdeme.“ Konec, víc nebylo potřeba říci.

Zuzana vykročila z Jumperu jako první. Pomalým krokem vešla do lesa. Sledovala zemi pod nohama. Málem vrazila do nějakého vesničana, vykřikla. Omluvila se. Muž na ni kývnul a vyzval ji, aby jej následovala. Pamatovala si na něj ze včerejší návštěvy. Tenkrát po ní pokukoval.
„Nevím proč,“ naznačila, že jeho návrh jí není po chuti. Mladík se na ni usmál a ukázal tak zářivě bílé zuby.
„No tak, kapitáne,“ zaprosil. Přišel k ní a chytil ji za paži. Vyškubla se. „Jsme tu moc na očích.“ Zase jí věnoval úsměv, který zřejmě považoval za přitažlivý.
„Nikam nejdu,“ zaprskala. Jenže v tu chvíli se na ni muž vrhnul. Zuzaně nezbylo nic jiného, než se bránit. Muž se činil, během chvilky jí skoro zbavil vesty.
Hnědovláska ho odstrčila a jednu mu vrazila. Muže to neodradilo. Začali se prát. Jednu chvíli ležela na zemi ona a v druhou chvíli on. Netrvalo dlouho a souboj se změnil v něco jiného. Šli si po krku. Vesničan vytáhnul nůž. Zuzana jeho výpadu tak tak uhnula a sama se po něm ohnala. Muž vykřiknul a chytil se za levé rameno. Prsty se mu zbarvily krví.
„Za to mi zaplatíš!“ prsknul. Provedl další výpad. Zasáhl. Protrhnul kapitánovu vestu, bundu i tričko. Naštěstí to bylo jen slabé škrábnutí na břiše.
„No a teď mi zaplatíš novou uniformu, hajzle!“ zaprskala. Vypadalo to, že se kapitánův slovník omezí někdy jen na hrubé nadávky. Snažila se ho zbavit, avšak vedl. Mohla se snažit, jak chtěla, ale on měl styl boje podobný americké armádě. Mohla předvídat jeho kroky, jenže to samé dělal i on. Zuzana uhýbala v posledních chvílích. Otáčela se a uskakovala. Během chvíle utržila další rány. Všechny řezné, díky bohu ani jednu bodnou. Slabě krvácela z nohy, břicha, boku a předloktí. Muž na tom byl očividně lépe.
Zelenoočce došla trpělivost. Kopnutím mu vyrazila nůž z ruky. Otočila se a druhou nohou se trefila do tváře. Muž spadnul na zem. Něco vyštěkl, pravděpodobně nelichotivou poznámku o tom, jaké povolání podle něj zastává. Zuzana zaprskala jako kočka a schovala si nůž. Otočila se a vydala se pryč. Neudělala ani krok, když za sebou slyšela šustot. Otočila se a i když měla velmi rychlé reflexy, tak nezareagovala včas. Vesničan se rozmáchnul a praštil ji dlouhým klackem po tváři. Žena spadla na zem. Po chvilce se však pokusila se vstát. Bolest hlavy ji přiměla, aby zůstala tak, jak byla. Cítila, jak jí tvář natýká, cítila krev, která jí tekla po krku. Pohlédla na toho „kdovíkoho“. Usmíval se. Během chvíle se jeho tvář změnila. Byl v ní výraz bolesti a utrpení.
„Čarodějnice!“ vykřikl, „čarodějnice!“ Netrvalo dlouho a okolo kapitána se vytvořil kruh lidí. Hlavní představitel, pravděpodobně starosta, se začal vyptávat na to, co se stalo. „Očarovala mě, žádala mě, abych s ní ulehl, ale já se bránil. Když poznala, že se jejím kouzlům dokážu ubránit, tak se mě pokusila zabít,“ řekl hrdě ´napadený´.
„Přivažte ji na náměstí ke kůlu, ať o ní rozhodne rada,“ prohlásil starosta. Několik silných rukou vytáhlo ženu na nohy. Sotva stála, a tak se neobávali nějakého útoku. Nějak jí zavázali ruce a doslova ji odtáhli doprostřed náměstí. Přivázali ji ke kůlu. Chodili okolo ní. Skoro na ní plivali, ale nikdo si nevšiml, že Petersonová pracuje na uzlu na rukách a pomalu se osvobozuje.
*
Major Lorne se napil z láhve. Jednu chvíli viděl Zuzanu v lodi a v druhé byla pryč. Proklel ji do desátého kolena a vydal se ven. Sotva se objevil před plavidlem, tak zaslechl výkřik, plný bolesti, při kterém tuhla krev v žilách. Poznal, komu patří. Rozeběhl se směrem, odkud vycházel. Rychle proběhl křovinami. Potrhal si uniformu. Co na tom sešlo? Doufal, že není pozdě. Bylo.
Na mýtině, kousek od okraje lesa, spatřil to, co si nepředstavoval ani v těch nejdivočejších snech. Zuzana Petersonová ležela na zemi, ruce měla rozhozené od sebe a na tváři vyděšený výraz. Křičela, ba dokonce ječela. Neschopná pohybu přihlížela tomu, jak z ní odchází život. Nad jejím tělem se skláněl Wraith.
Major ani nestačil mrknout a bylo po všem. Z krásné ženy se stala vyschlá stařenka bez života. Evan zaražen výjevem nestačil v čas vytáhnout zbraň. Wraith se vrhnul proti němu. Ze začátku mu stačil tak tak uhýbat, ale nakonec se spolehnul na nůž. Protivník se nenechal zahanbit a napodobil jej.
První ránu schytal právě major. Se zasyčením se chytil za paži. To ho vyprovokovalo k většímu výkonu. Ohnal se a řízl nepřítele do břicha. Slabě, ale účel to splnilo. Vyhrával, dokázal jej překvapit. Boj byl tuhý a jeden předpokládal rány druhého. Vypadalo to beznadějně.
Nakonec se stalo něco nepředpokládaného. Wraith vykopnul a vyrazil majorovi nůž z ruky. Otočil se a trefil ho do tváře. Zmatený muž, smířený se svým osudem, se chytil poslední naděje. Pod ruku se mu připletla dlouhá větev. Neváhal a s velkým rozmachem i silou Wraitha praštil. Protivník se s výkřikem zhroutil na zem. Ležel na zemi a držel se za tvář. Nemohl se zvednout.
„Budeš pykat!“ zavrčel major a vytáhnul berettu. Nedokončil to. Kolem sužovatele a Atlaňťana se seběhli lidé z vesnice. Starosta, musel to být on, pogratuloval Evanovi a projevil lítost nad smrtí jeho podřízené. Donutil muže, aby svázal Wraitha a přivázal jej na náměstí ke kůlu. Rada rozhodne, co s ním bude a dokonce mu starosta sliboval, že trest vykoná on. Souhlasil. Hněv byl teď vetší a silnější. Toužil po odplatě.
*
Zuzaně škubalo v tváři. Chtěla se poškrábat, ale nešlo to. Prozradila by se. Ruce měla skoro uvolněné. Stačilo jen povolit ještě jeden uzel a bude na svobodě. Musí využít momentu překvapení a utéct. Kam, to nevěděla. Přemýšlela nad tím, co se tu děje. Možná měla doktorka Leanderová důvod být u toho podivného zařízení. Rozhodla se. Poběží k Wraithské lodi a tu podivnou mašinu vyhodí do vzduchu, i kdyby měla u toho stát.
Rozhodlo se o jejím osudu. Jako čarodějnici ji upálí na hranici. Okolo ní začali nosit suché klacíky. Malá hromádka vyrostla v kupu. Zuzana za ní skoro nebyla vidět. Koho to zajímalo? Jen ať si sedí na zemi. Zákon je zákon a ona se bude zpovídat u bohů. Pokud není čarodějnice, tak uhoří a přijde na místo, kde bude šťastná. Pokud použije svá kouzla, tak ji budou muset zabít jinak. Každopádně zemře.
Mladík, který ji napadl, dostal do ruky hořící louč. Přibližoval se k ženě obložené dřívím. S každým krokem se jeho úsměv rozšiřoval. Pokud chtěla kapitán využít momentu překvapení, tak teď. Rozhodně nechtěla uhořet v tomhle zapomenutém místě. Posily nepřijdou a Lorne je určitě kdoví kde.
„K čertu s tím,“ zaperlila a prudce se postavila. Rozvázané ruce dala před sebe. Držela berettu. Nevšímala si vyděšených tváří okolo. „Nenechám se upálit, jasné? Ale taky nechci nikomu ublížit!“ vykřikla. Na důkaz myšlenky střelila muže s loučí do nohy. Ten se s výkřikem složil na zem. Oheň byl okamžitě uhašen. Zuzana nečekala a rychle se rozeběhla pryč. Při útěku cítila, jak jí do boku něco trefilo. Spadla. Rychle se opět vyškrábala na nohy a utíkala pryč. Stejně jako West, jako Leanderová a jako další závodila se smrtí. Chtěla být rychlejší, ale smrt nikdo nepředběhne. Cítila pronásledovatele v zádech. Slyšela jejich křik. Měla drobný náskok. Rána po střele jí sice na rychlosti nepřidala, avšak nedoháněli ji.
Přiběhla k Wraithské lodi. Našla podivné zařízení. Před očima jí vystala mrtvola Leanderové. Uškrtili ji, dřív, než to odpálila. Musí být rychlejší. Ve vestě našla ještě majorovu C4. Všechnu ji tam nalepila a připevnila detonátor. Ohlédla se. Rozeběhla se. Znovu se podívala nazpět. Mohli být stejně daleko od výbušniny jako ona. Obou stranám to uškodí. Stačilo dát jednu páčku nahoru.
Lesem otřásl mocný výbuch. Místo, kde stál stroj, už nestálo nic. Několik metrů od něj ležela v bezvědomí kapitán Petersonová. Tlaková vlna ji odnesla daleko a uvedla ji do zapomnění. Ještě však dýchala.
*
Lorne sledoval celý rozsudek jen napůl. Měl pocit, jako by se ho netýkal. Myslí byl u své podřízené. Výčitky svědomí na něj útočily a snažily se jej zničit. Úspěšně se jim to dařilo. Nakonec jej od myšlenek odtrhl starosta.
„Trest vykonáte vy. Wraith bude upálen. Začali jsme kolem něj stavět hranici,“ oznámili mu.
Lorne se zamračil. „Raději bych toho hnusáka vzal na Atlantis a tam ho zavřel.“
„To nejde, zákony jsou zákony. Trest musíte vykonat VY a nikdo jiný. Vše proběhne na tomto místě.“ Kolem majora se rozestoupila stráž. Zavřel oči a nechal se odvést před Wraitha. Tohle nechtěl. Byl vzteky bez sebe, to ano, jenže to Zuzaně život nevrátí. Pevně stisknul čelisti. Před očima se mu zjevily zoufalé tváře Greena, McKaye a dalších. Zklamal. Jako velitel stál za prd.
Ani nepostřehnul, že mu strčili do ruky louč. Donutili jej, aby to udělal. Nevnímal okolí, jeho mysl se toulala jinde. Nohy to vše v pudu sebezáchovy dělaly podvědomě. Evana vytrhnul z myšlenek až výstřel a bolest ve stehně. Skácel se na zem a uhasil plamen. Jeho oči spatřily prchajícího vězně se zbraní v ruce. Nějak neuvažoval nad tím, jak se dostal k berettě. Sám vytasil svojí braň a vystřelil. Trefil se do Wraithova boku.
Lorne se ujal pronásledování. Z nohy mu tekla krev proudem. Vláčel ji za sebou. Pronásledovaný na tom nebyl o nic lépe. Silně krvácel z boku. Určitě se utíkal schovat do bezpečí své lodi. Měl náskok, ale majora hnala nová chuť po pomstě. Nezpomalil a ani nezrychlil. Zabije ho tak jako tak.
Měl ho na dosah. Voják to přímo cítil. Jeho oběť se zdržela u toho podivného přístroje a něco na něj dávala. Doháněl ji. Wraith se sice znovu rozeběhl, avšak drahocenný náskok ztratil. Jak pronásledovaný, tak pronásledovatel stáli stejně daleko od cizího zařízení. Evan viděl jak se druhý zastavil a otočil. Taktéž se zastavil. Něco se pronásledovanému mihlo v ruce.
Výbuch majora doslova ochromil. V jedné chvíli stál na zemi a v druhé letěl vzduchem. Překvapen a vyveden z rovnováhy nebyl schopen seskládat myšlenky. Hluk jej skoro připravil o sluch. Rána otřásla zemí. Listí ze stromů spadlo na zem. Některé kousky ještě hořely. Dým otrávil vzduch a dusil všechno okolo. Zakryl oblohu a snažil se dostat pryč. Někam k mrakům. Šedá clona štípala v očích.
Muž, který dopadl bolestivě zády na zem, se nadzvedl. Cítil, že na něj přicházejí mdloby. Poslední pohled chtěl věnovat nepříteli. Vyhledal místo, kde měl ležet Wraith. Místo něj tam ležela na boku žena. Petersonová. Byla v bezvědomí, vlasy rozhozené. Na tu dálku nepoznal, jestli dýchá. Najednou všemu porozuměl. Pochopil, proč jsou doktoři mrtví. Se syčením se převalil na břicho. Chtěl se k ženě doplazit, avšak upadl do stavu, ve kterém se pomalu blížil k bezvědomí. Veškerá síla z něj vyprchala.
Lorne v mdlobách zaslechl, jak se k němu někdo sklání. Pak ten dotyčný přebíhá k Zuzaně. Neznámí se ho na něco ptali. Nerozuměl. Nepoznával tváře. Všechno se mu rozmazávalo před očima. Jeden hlas zařadil mezi známé. V hlavě mu svitlo jedno jméno. McKay. Musel to být on, kdo tak vyváděl. Pak ztratil definitivně vědomí.

Muž střední postavy zamrkal. Ostré světlo ošetřovny starého města mu vadilo. Rychle si ale přivyknul. Hlavně jej zajímalo, co se kolem něj děje. Slyšel smích ženy a muže. Unaveně převrátil hlavu na bok. Naskytnul se mu pohled na hnědovlasou drobnou ženu se zelenýma očima a muže. Oba dva si o něčem šeptem povídali. Nakonec vždy vyprskli smíchem. Žena se neustále chytala za tvář.
„Podívám se na to,“ přemlouval jí zrovna společník.
„Nepotřebuješ vidět, jak mě promodrává čelist.“ Žena jej něžně odstrčila. „Však to dobře vidíš i zdálky.“
„Jenom se chci podívat zblízka. Dlouho jsem neviděl nikoho zraněného...“
„Sadisto!“ zavrčela. Hrála to. Zuzana Petersonová se na něj nedokázala zlobit. Rodney McKay se nakonec nad ní sklonil a prohlížel si její tvář zblízka.
„Docela mě zajímá, kdo to má na svědomí,“ prohlásil naštvaně. Zuzka mlčela a usmívala se, teda v mezích možností. Lorne vycítil, že se schyluje k něčemu, čeho nechce být svědkem. Odkašlal si. Vědec okamžitě odskočil od ženy a usmál se na majora. „Je vám lépe?“ otázal se. Snažil se zakrýt rozpaky.
„Lépe, doktore...a obávám se, že tuším, kdo to má všechno na svědomí,“ poslední slova zašeptal. Všechno ho bolelo. Cítil se špatně, když si představil, co udělal. Místo výčitek se setkal se Zuzaniným uklidňujícím pohledem.
„Kdo?“ zajímal se Rodney. Začal si oba zkoumavě prohlížet.
„My oba,“ řekla rozhodně kapitán. „Znáš to, Rodney, naštvala jsem se na něj, tak jsme se poprali, pak mě chtěl upálit. Já ho střelila do nohy, on mi to oplatil. Nakonec jsem nás málem zabila výbuchem,“ zasmála se žena. Asi považovala svá slova za vtipná. Lorne zakroutil hlavou.
Vědec naštvaně odstoupil od ženina lůžka. „Srandu si dělej z někoho jiného.“
„Mluví pravdu doktore...“ tady kapitán vytřeštila oči, některé věci jí začaly docházet, „nenašli jste náhodou tělo Howarda?“ změnil rychle téma.
„Jo, proč se ptáte?“ otázal se dotazovaný.
„Kde a jak byl zabit?“ vyhrkli zaráz oba pacienti.
„V jedné budově, škaredý pohled...někdo jej probodl...proč se ptáte? Řekněte mně to,“ zaškemral McKay jako malé dítě.
„Protože už víme, co se tam stalo,“ prohlásil Lorne. Zuzana jej začala pozorně poslouchat. „Doktoři se vydali zkoumat rostlinstvo do toho lesa. Narazili na zbytky vesnice i Wraithské lodě. Před lodí stálo zařízení. Přiblížili se k němu a do krku jim byl vystřelen jed. Nevím, co to bylo za látku...Dostávali halucinace. Přepokládám, že všechny ty přeludy řídilo to zařízení... Začali bláznit. Navzájem se začali zabíjet. První musela zemřít Novikovová. Pravděpodobně ji zastřelil Howard. Měl nejlepší mušku ze všech...dalšího museli pronásledovat. Někdo prorazil lebku Westovi...Howardovi zřejmě došlo, o co jde, a chtěl se schovat. Někdo jej probodnul...Leanderová si uvědomila působení přístroje a chtěla to celé zničit. Uškrtili jí dřív, než stihla vyndat C4. Předpokládám, že se Moris oběsil sám. Zbyl jako poslední...“ Lorne se odmlčel a prohrábnul si vlasy. Zuzana jej vybídla k dalšímu pokračování. „Když jsme dorazili na místo, tak jsme se zatoulali k tomu přístroji. Začali jsme mít přeludy. Zuzana napálila z ničeho nic do stromu a obviňovala mě, že jsem jí praštil větví. Já jsem málem vyhodil do vzduchu celý Jumper i s námi...Pak se halucinace staly intenzivními. Nevím, co viděla tady kapitán, ale já měl za to, že je mrtvá. Před mýma očima ji vysál Wraith. Bil jsem se s ním a nakonec jsem ho praštil klackem. Dokonce jsem ho málem na popud mé halucinace podpálil...“ tady skončil. Chtěl nabrat trochu kyslíku do plic.
„Jenže on vystřelil. Bránil se. Utíkal pryč, ale ty jsi po něm taky střílel. Pronásledoval jsi ho, až tě zastavil výbuch,“ dokončila to celé Zuzana. Najednou jí to všechno došlo. Chtělo se jí zvracet.
„Přesně tak,“ chopil se pět slova Evan. Rodney je v tichosti poslouchal. „Exploze mě zcela neomráčila. Pamatuji si, že jsem viděl místo Wraitha tebe a pak jsem slyšel McKaye...Málem jsme se zabili.“
Tímto to skončilo. Vysvětlení bylo podáno. Nikdo se jich více neptal. Proč taky? Vytrpěli si své. Napsali hlášení. Záhada byla objasněna. Les se stal přístupným, avšak od té do by do něj ani Zuzana, ani Evan více nevkročili...


KONEC

Další povídka bude možná příští týden, záleží na příznivém větru a počasí

Jinak co vás čeká (spoiler pro nedočkavce):

Toto je spoiler!!!:

...dozvíte se, nebudu nikoho napínat , však mě znáte a víte, že ve spoileru byste mohli čekat nějaký ten podraz, jako je toto ...

Jestli já podvědomě netušil, že ten přístroj zničí a tím se to všechno zarazí Ale bylo to opět skvěle napsané...a ten spoiler vypadá vážně úžasně

*Anijsha pomalu, ale jistě dohání resty v podobě povídek nakupených v tomto topicu *

Tak první (respektive druhé) co zde musím pasat je pochvala. Mooony, ty jsi se od své první povídky ještě s Danielou ohromě zlepšila ve stylu psaní. Smekám.

Přiznám se bez mučení, že povídky Rozsviť dokud ještě žije a V temnotě jsem nedočetla. Nějak mě nechytly. Dlouho trvalo než se tam něco začalo dít (předpokládám, že se tam něco začalo dít, do toho bodu dění jsem nedostala ).

Někde musíme udělat chybu je pěkná povídka. Nejvíc se mi asi líbila páteční pařba a Lorne přepisující jídelníčky K povídce bch měla ovšem dvě výtky. Udělala jsi z Daniela necitu, když "dohlížel" na Andyho. To se mi zdálo celkem OOC. Řekla bch, že Daniel je celkem empatický člověk a zajímal by se o to, co se s Andym děje, když je tak dlouho v koupelně a ne že si tam nšco četl dokud nepřišla Zuzana. No, a ta druhá výtka není ani tak výtka jako, co bych tam viděla ráda já. To do toho bahna místo Sam nemohla zahučet Vala? A při tom si pěkně loknout? Ehm, nechlala jsem se unést

Přežít znamená žít se mi taky líbila. taková pěkně komorní Jen by mě zajímalo, kdo je celou tu dobu naháněl (i když vím, že je to celkem nepodstatná informace, tady šlo hlavně o postavy).

A poslední Nevkroč, pokud je ti život milý je pěkná whump a psycho povídka. Druhá část se už celkem hodně podobala dílu Phantom, ale kdo říká, že Wraithové takových podobných halucinogeních zařízení neměli víc, že? Sheppard a jeho tým se může kouknout, co je v budoucni čeká . V každém případě skvěle napsané. Při četné závěrečné bitky jsem byla napnutá a čekala, jestli se nakonec navzájem nezabijou A nakonec v té ošetřovně nemohl být Lorne v bezvědomí o troch dýl? Já už čeklala pusu

BTW, pro vedení LOAGu: Berete nové členy? Já bych se ráda přidala. Andy se sympatická postava

tak já si počkala s komentářem až na konec a co dodat?...povídka naprosto dokonalá a strašně rychle přečtená ... jenom mi to maličko zkomplikovalo mji situaci...mám napsnou povídku hodně podobnou téhle, i když po přečtení nesahá té tvojí ani po kotníky ....

Anijsha: o hodne jsi prisla ...teda pokud se jedná o povídku V TEMNOTĚ ...ta byla dokonalá - teda podle mě ... a tu druhou nevím, jestli jsem četla

Kromě poděkování tu mám jedno překvapení. Mám tu všechny povídky ve formátu PDF. Všechnu práci s tím si dal jakop, tímto mu samozřejmě děkuji.

Kód: Vybrat vše

http://www.uloz.cz/show/file/101656-_Pov_dky_od_M.__Mooony_.pdf

Dark Angel: Díky, díky...vážně moc ...No ono ty bylo lehce prokouknutelné, to já jsem. Spoiler, no je takový, aby hodně spoileroval. Musím udržet čtenáře v obraze

Anijsha: Díky, pochvala mě udělala radost. To nevadí, že jsi ty povídky nedočetla do konce. Dnes jsem si přečetla V temnotě a celé jsme to musela ukončit (pšt). Ohledně: Někde musíme udělat chybu...no má to své mouchy Známe to, ale ještě se musím hodně cvičit, než to bude dokonalé. A poslední dvě? Přežít znamená žít, bylo doopravdy o postavách. Kdo je naháněl, to jsme si moc nevymyslela A pokud se jedná o to s tou ´pusou´ kterou chtěl dát Rodney, tak kdo ví, jestli by ji Zuzana vůbec dostala . Ale každopádně díky, za příspěvek i pochvalu.
btw: do LOAGu tě určitě všichni přiberou...čím více, tím lépe...

Mac: V prvé ředě....díííííky a jestli máš podobnou povídku, tak to neva Je podobná a co?