SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

už se nemůžu dočkat

HaHa Jsem tu zase a s novým dílem byli jste všichni hodní . Zatím je to stále taková nudnější část (nepochybně opět důležitá) a ještě jsme se ani pořádně nedostali k jádru pudla. Uvidíte, tahle část bude trochu smutnější. Víc nepovím a nebo jo, opět děkuji Eleiře za korekci a jinak všem přeji co? No přeci pěkné počtení.

Jo a abych nezapomněla, text kurzívou je vždy nějaká vzpomínka jen pro lepší orientaci.

Část II.

Další den se stal pro oba vojáky nekonečným. Jak kapitán, tak i major se podrobili několika výslechům. Nejméně dvakrát podávali hlášení. Unavovalo je to. Trápilo, deptalo a ničilo. Nechtěli a nedokázali mluvit o tom, co se stalo. Přišli s prázdnou, bez těl, bez známek. Nechali je tam a pokud nebyli doopravdy mrtví, tak jim pomáhej Bůh.
Večer jim přinesl uklidnění. Atlantis potichounku předla jak kočka. Černá mračna bez deště se blížila. Klouzala jako vrahové pod rouškou tmy. Slunce rudé jak krev pohlcoval oceán. Mořské řasy ve vodě vzbuzovaly dojem, že hoří. Noční ptáci vylétávali ze svých skrýší. Začali zpívat tiché teskné písně.
Nikdo po Evanovi a Zuzaně nechtěl, aby se vrátili do služby a začali pracovat. Jenže, přesně tohle oba potřebovali, někdo jim musel zaměstnat mysl. Kapitán se majorovi záměrně vyhýbala. Nechtěla s ním mluvit, netoužila mluvit s kýmkoliv. Greena úspěšně ignorovala a Alisu i Rodneyho obcházela velkým obloukem. Podnikala procházky opuštěnými částmi města. Sotva strčila kousek jídla do úst. Náladu jí zhoršila hádka s doktorem Braunem. Vyčetl jí vše, od dýchání kyslíku až po smrt jeho sestry. Nechala jej, měl pravdu. Sama by vyváděla stejně. Po dnešním dnu skončila na nějakém balkónu. Mlčela a sledovala oceán. Nikoho nečekala, přesto zaslechla otvírání dveří. Někdo si stoupnul vedle ní.
„Podělal jsem to,“ zaznělo z leva. Zuzka věděla, že je tam. Člověk, kterému se snažila vyhýbat, ji sám vyhledal.
„Není to tvá chyba, nemohl jsi vědět, jak to dopadne...“
„Ale měl jsem to předpokládat, hergot!“ Evan kopnul do zábradlí. Praštil do něj rukou. Zuzana ho zarazila. Zakroutila hlavou, čímž dala najevo, ať nepokračuje. Poslechl.
„Všechno kvůli hloupému nedorozumění s místními,“ povzdechla si teskně, „nebyl to nejkrásnější způsob smrti, který jsem viděla. Elena udělala chybu, že se pro něj vrátila. Zemřeli a my jim nepomůžeme…“ její hlas zněl vyrovnaně, klidně a hlavně ledově. Před očima jí přeběhla celá scéna. Chtělo se jí z toho zvracet. Máloco jí takhle rozhodilo. Věděla, že v hlavě se vytvořil nějaký blok, který jí odmítá nechat pochopit vše, co se stalo.
„V noci jsem viděl, jak ten provaz…cítím ho kolem krku a pak…znovu vidím Elenu, jak se snaží utéct…“ tady hlas majorovi selhal. Pocítil na svých zádech kapitánovu ruku.
„Evane,“ Petersonová ho donutila, aby jí pohlédl do očí, „není to tvá chyba. Špatný krok jsme udělali všichni, neměli jsme se plést do záležitostí, po kterých nám nic není. Ty ses nás pokusil zachránit. Pokud si má někdo něco vyčítat, pak jsem to já…Měl bys jít za Heightmeyerovou.“
„Ty nic?“ zeptal se nedůvěřivě. Zuzana radila všem a přitom potřebovala rady sama. Pokud někdo potřeboval psychologa, tak to byla ona.
„Mě to přejde…“ zavrtěla hlavou rozhodně, jako by s tím měla zkušenosti, „další zoufalý hlas do sbírky.“
„Nechápu,“ snažil se docílit odpovědi na nevyřčenou otázku. Její chování nebylo normální. Čekal, že bude plakat, kopat kolem sebe a nadávat. Nic z toho se nestalo.
„Doufám, že nikdy nebudeš muset.“

Kapitán Petersonová se pohodlně položila do peřin. Zavřela oči. Věděla, kam se během pár minut odebere. Tušila, že to bude to místo, kde zemřeli. Tímhle si musí projít, aby konečně pochopila, kde byla chyba. Možná měla místo dvou životů obětovat jeden. Pozdě na přemýšlení, pozdě na všechno. Pomalu usínala. V její mysli se rozprostírala mlha a ona se přesouvala na milion let vzdálenou planetu…
Zuzana se objevila opět na té planetě. Stála na ploché střeše jednoho z nedostavěných domů. Pohodlně se položila. Doufala, že mladý voják i s doktorkou udělají to, co jim přikázala. Popravdě se za to modlila. Sledovala dav, který se tam sešel.
„Krása, přišli se podívat na to, jak někoho věší a ještě vzali i děti…nechutné!“ poznamenala pro sebe. Hledala lepší výhled, ale nic nenašla. Čekala. Konečně přišlo to, proč tu byla. Major Lorne byl vyveden na náměstí. Ruce mu svázali vepředu. Dítě štěstěny. S tímhle se dalo nějak pracovat. Měl nějakou tu svobodu. Teda do té doby, než mu dají přes oči kápi.
Svázaný muž vypadal klidně. Nebránil se, bez vzrušní vystoupal schody k oprátce. V očích se mu leskla odhodlanost. Byl ochoten pro své lidi, zem i Atlantis obětovat život. Možná ho mrzelo pár věcí, ale teď? Nemusí se tím zabývat. Udělal poslední krok. Viděl provaz, který se mu zhoupnul před očima. Nasucho polknul.
„Snad umí věšet,“ problesklo mu hlavou. Teď mu ten jeho nápad s obětováním nepřišel tak skvělý. Možná jen neměl Petersonové dávat rozkaz k návratu do města.
„Boha jeho, snad poslechla,“ zavrčel si pro sebe. Proti takové přesile nemá holka šanci, i kdyby se prosekávala davem. Vzdal to, byl tu sám.
Slunce svítilo kapitánovi do očí. Snažila se nevnímat štípání v očích a nepříjemnou bolest. Sluneční brýle musela na chvíli odložit. Zavrtěla se. Zelené oko se zahledělo do zaměřovače. Vyhledalo cíl. Zuzana pevněji stiskla P-90. Musí se trefit přesně, nesmí minout, jinak ho zabije. Viděla, jak mu dávají provaz kolem krku. Utáhli ho. V zaměřovači viděla, že se sotva může nadechnout. Zaťala pevně zuby. Chtěla ukončit celou tuhle scénu, avšak zarazil jí kněz, který si stoupnul naprosto špatně.
„Vypadni, pako!“ vrčela kapitán. Neslyšela páterovu řeč, snažila se najít vhodnější místo. Pobíhala po střeše a nechtěla být spatřena. K jejím uším doléhal jen šepot. Rychle zalezla. Cítila, že se schyluje k nejhoršímu. Nesmyslela na to, nemyslela na nic.
„Odpusťte, pane,“ zašeptala. Vystřelila. Lidé začali křičet a splašeně pobíhat po náměstí. Muži běželi do domů stejně jako ženy a děti. Petersonová zrychleně dýchala, dala rychle zbraň dolů a sledovala svého velícího. Několik sekund se nehýbal, avšak když se proti němu rozeběhlo pár odvážlivců, tak se snažil utéct. Seskočil z dřevěné plošiny. Rozeběhl se k jedinému možnému volnému průchodu. Slyšel za sebou pronásledovatele i střelbu. Ať to byl kdokoliv, tak dával v sázku hodně. Rozeběhl se střelcovým směrem.
Zastavil se u rozestavěné budovy. Snažil se rozvázat si ruce.
„Krám jeden,“ brblal rozčíleně. Oči mu těkaly po náměstí. Naštěstí nikdo nevylézal ven.
„Myslím, že nůž bude lepší, pane,“ zaznělo zleva. Evan se tam bleskově otočil.
„Petersonová! Já vám dal rozkaz!“
„Asi jsem se přeslechla. Rychle, začínají vylízat,“ štěkla a hodila mu zbraně. Rozeběhla se směrem k bráně. Muži nezbylo nic jiného než ji následovat. Slyšeli za sebou dusot těžkých vesnických bot. Zuzaně brzy došly síly a to běhala každé ráno. Evan ji musel skoro táhnout. K bráně to měli ještě kus. Před nimi stály dvě postavy.
„Padejte k tý zatracený bráně,“ vdechla do vysílačky kapitán. Vždyť přece měli být u ní a ne tady. Přerazí je, jakmile z toho budou venku. Viděla, jak se obě postavy otočily a rozeběhly se pryč. Ulevilo se jí, ale nohy ještě více ztěžkly.
„Neposlouchají?“ rýpnul si Evan.
„Táhni k čertu,“ štěkla a zastavila se. Major udělal krok zpět a vzal ji neopatrně za paži.
„Pohni, nezůstaneš tu!“ zakřičel jí do ucha v návalu adrenalinu, avšak stejně jako ona sotva popadal dech. Žena něco zabrblala, ale běžela za velitelem. Jediná možnost jak přežít. Kousek od nich se rozprostíral les, který nabízel nějaké útočiště. Sotva k němu došli. Atlantis byla oproti tomuto pohodová dráha. Chvíli ztěžka oddechovali.
„Možná…bys…měl…zdržuji…“ sotva se nadechla. Nepřátele se blížili. Kolem nich začaly proletovat šípy. Jeden se zarazil kousek od nich. Opět se rozeběhli. Brána byla na dosah.
Doktorka Braunová začala zadávat adresu. Mladý voják ji chránil. Střílel na nepřátele, v nervozitě málem zastřelil i své vlastní lidi. Zuzana s Evanem se zastavili těsně před hladinou a kryli palbou poslední dva členy týmu.
Mladík se otočil, chystal se rozeběhnout, ale v polovině kroku se zarazil. Vytřeštěně se chytil za hrdlo a sledoval bránu. Sípal. Z úst mu tekla krev. Padl na kolena. Doktorka Braunová si toho všimla. Otočila se a vracela se pro něj. Hloupá!
„Elen! Ne!“ Pozdě. Dopadla stejně jako on. Neviděli, jak ji zastřelili ani nechtěli. Petersonová zazmatkovala. Chtěla se pro oba mrtvé vrátit. Na posední chvíli ji zadržel Lorne, který ji vzal za pas a strhl do brány…
Zuzana prudce otevřela oči. Zahleděla se do stropu. Venku byla tma. Hvězdy tlumeně zářily. Na ženu to nikterak nepůsobilo. Vstala a tak, jak byla, vyšla ven. Pomalým, pro ní nezvyklým tempem se procházela děsivými chodbami. Kárované kalhoty jí šustily okolo kotníků, nevnímala to. Myšlenkami bloudila někde jinde. Na chodbách nenarazila na jedinou živou duši. Vyhovovalo jí to tak.
Do pokoje se vrátila okolo šesté hodiny. Nebyla unavená. Jen se převlékla do uniformy a vydala do každodenního shonu. Od rána se pohybovala po celé Atlantis. Snažila se každému pomoci. Se ztrátou přátel se dá vyrovnat několika způsoby. Major Lorne musel absolvovat pohovor s psycholožkou. Nechtělo se mu, avšak pomohlo to. Vrátil se do aktivní služby.
Kolem poledne si Zuzanu zavolala doktorka Weirová. Snažila se jí vnutit svůj názor. Dokonce jí celou věc dala příkazem. Setkala se jen s nesouhlasem a klidem v očích.
„Měla byste zajít za psycholožkou,“ domlouvala hnědovlásce Liz.
„Jsem v pořádku, madam.“ Jenže to se nedalo říct o jejím chování. Mohli jste jí hrozit, jak jste chtěli, a ona vám to vrátila třikrát hůře. Nic neříkala.
„Dám vám na výběr, kapitáne. Máte dvě možnosti. Buďto se vydáte za doktorkou a nebo si vezmete na týden volno, které strávíte na Zemi. Máte jeden den na rozmyšlenou.“
Petersonová se jen ušklíbla: „Nepotřebuji ani chvilku. Vybírám si volno s okamžitou platností.“ Elizabeth zalapala po dechu. Tohle nečekala. Kapitánova tvář se stala nečitelnou. Pozbyla veškerých emocí.
„Pokud je to vaše přání, tak jste zbavena služby a zítra se vracíte na Zem.“
„Vše, madam?“
„Ano, kapitáne, můžete jít.“ Tím to skončilo. Všichni měli pravdu, něco se s ní stalo. Nedokázala zabránit tomu, co následovalo. Zuzana si jen vybrala volno, které neměla po dva roky služby na Atlantis. Nějakou dobu zde bude klid.

V devět hodin ráno se kapitán Petersonová dostavila k bráně. Měla na sobě vojenskou uniformu. S cestovní taškou vkročila bez jediného ohlídnutí do modré hladiny. Neměla strach. Tolikrát jí procházela, dokonce i nepříjemný pocit zmizel. Její jedinou myšlenou byl návrat. Konečně bude zase doma v den maminčiných narozenin.
SGC proběhla rychle. Nedělali potíže, jen se vyptali na nějaké věci a vyřídili nutné. Zelenooká žena nasedla do svého auta, které tu stálo již dva roky. Projela hlavní bránou a zamířila do nemocnice v Denveru. Zaparkovala na parkovišti a ještě zamířila do města. Koupila tam velkou kytici růží. S úsměvem na rtech se vrátila do nemocnice. Klidným krokem zamířila do pokoje, který několikrát navštívila. Zaklepala na dveře a otevřela. Viděla prázdné lůžko a sestřičku, která jej stlala.
„Smím vám nějak pomoci?“ zeptala se dívka v nemocničním plášti.
„Hledám Helenu Petersonovou, nevíte, ve kterém pokoji bych ji mohla nalézt?“
Po Zuzanině otázce žena u postele posmutněla. „Vy to nevíte? Před týdnem zemřela. Dneska má pohřeb. Taková milá paní to byla...škoda,“ mluvila sestřička. Přerovnávala prostěradlo a když se podívala ke dveřím, tak tam žena v uniformě stále stála. V obličeji byla nezdravě bledá.
„Neřekli vám náhodou, kde?“

Kapitán dorazila na hřbitov. Pohledem zjistila, že je dávno po obřadu. Vzala do rukou růže a vydala se hledat čerstvě vykopaný hrob. Nohy na podpatcích se jí smekaly na štěrku. Vlasy jí dávno pod mrholením změnily tvar. Nevšímala si toho. Najít hrob jí netrvalo dlouho. Nová deska jen zářila. Pozlacený nápis svítil a dával světu znát, kdo zde leží.
Zuzana vyndala jednu růži z kytice. Květiny pak položila na hrob. Zbylou růži držela v ruce a neustále ji převracela.
„Tak jsem to přece jenom nestihla,“ poznamenala nahlas. „Opět jsem tě zklamala. Měla jsem požádat o dovolenou dříve, třeba bych stihla tvoje poslední narozeniny...je mi to líto, mami.“ Ze zelených očí vytekly slzy. Razily si cestu po tvářích a nakonec skáply na růži v ženiných rukou.

„Maminko, na nějakou dobu budu muset odjet. Nemůžu ti říci kam, ale nevím, kdy se sem opět dostanu. Slibuji, že přijedu brzy,“ říkala mladá žena u postele stařenky. Starší paní se usmála a chytila svoji dceru za ruku.
„I kdyby si zmizela na druhou stranu světa, vím, že se vrátíš,“ poznamenala a sevřela trochu více ruku. „Pozdrav Andyho. Jede s tebou, vidím ti to na očích...Konečně vás ocenili. Nemůžete jen hlídat neustále nějaký komplex v nějaké hoře.“ Zuzana se usmála nad slovy mámy. Objala ji.
„Už musím.“
„Jen jdi a dej na sebe pozor,“ řekla žena na posteli. Znělo to jako loučení, jako by věděla, že svou dceru vidí naposledy.

Loučila se. Tehdy to Zuzka neviděla, jenže dnes...S tichým povzdechem se otočila a překvapením vykřikla.
„Dlouho jsme se neviděli,“ poznamenal muž s prošedivělými vlasy. „Myslel jsem si, že sem dorazíš. Dlouho ses neukázala a to jí zabíjelo.“
„Tati, nech toho! Nechci se hádat nad jejím hrobem. Vyhnal jsi mě z domu dávno, stejně jako svého syna. Zůstali jsme sami. Možná bys...“ Muž se nad jejími slovy rozesmál. Výsměch se však do téhle situace nehodil.
„Je pravda, že jsi inteligenci zdědila po mně...“
„Drž hubu,“ přerušila jej jeho dcera, „po tobě jsem zdědila jen tvrdohlavost a nemístné poznámky. Inteligence se v naší rodině dětí z maminčiny strany...Upřímnou soustrast, pane Petersone.“ Tímto si kapitán vysloužila facku. Na tváři vykouzlila jen pohrdavý úšklebek a zamířila k autu. Tady dávno nemá co pohledávat.

„Ještě tam nasypeme koření a máme to.“ Tak desetiletá Zuzka stála u kuchyňské linky a sledovala svoji mámu.
„A bude to fungovat?“ zeptala se. Maminka se zasmála.
„Pokud ne, tak nebudeme mít koláč.“
„Ale ono to bude fungovat,“ prohlásilo rozhodně děvčátko, „vždycky to fungovalo.“ Matka obdařila svoji dceru úsměvem a poté ji dala pusu na tvář.

Kapitán Petersonová si přála vrátit čas. Možná měla tenkrát vymyslet něco jiného. Bylo pozdě na lítosti. Koho zajímalo, co se stalo. Žena se zarudlýma očima sledovala ulici před sebou. Mířila do svého domu. Stěrače s mírným drhnutím čistily mokré sklo.

„Kde jsi byla?“ zarazila ji u dveří máma.
„S kamarády, říkala jsem ti to.“
„To ano, ale přišla jsi pozdě.“ Podle tónu hlasu to tentokrát přehnala.
„Ale mami, už nejsem malá,“ bránila se Zuzka.
„Nejsi, ale neustále chodíš pozdě! Všude, ať se domluvíš s kýmkoliv. Měli jsme jít spolu nakupovat!“
Zuzanina tvář se zkřivila bolestí. „Je mi to líto, mami. Já na to zapomněla. Půjdeme zítra, co ty na to?“
„Ne. Už jsem tam byla sama. Nemám zájem, abych zase čekala. Zuzano, uvědom si, já tu nebudu věčně!“

Mrholilo. Drobné kapky dopadaly na kapitánovy vlasy. Přišla o několik let svého života. Bojovala s nepřáteli, chránila svou vlast, ale zapomněla na rodinu. Všichni měli pravdu a ona je neslyšela. Pamatovala si, jak jí máma na poslední návštěvě řekla, že až příště přijde, tak tu už nebude. Ona se jen zasmála a přesvědčovala jí, že tu bude. Zuzana se nedechla a vystoupila z auta.

„Paní Petersonová?!“ Zuzka viděla, jak se maminka otočila. Jejich třídní učitelka ji dohnala.
„Potřebovala bych s vámi na chvíli mluvit.“ Více neřekla, ale naznačila cestu do jejího kabinetu. Před místností nechaly Zuzanu jen tak stát. To, co nevěděli, bylo, že je dítě poslouchalo.
„Víte, je tu jedna věc, kterou byste měla vědět,“ promlouvala jedna z žen. Podle hlasu učitelka.
„Jakou?“ nedočkavá matka přecházela po kabinetě.
„Dnes jsme v hodině výtvarné výchovy kreslili své budoucí povolání. Vím, že je na to brzo, avšak obrázek vaší dcery mě zarazil.“ V kabinetě bylo ticho. Asi si prohlíželi její výtvor.
„Myslím, že jde ve stopách svého dědy.“ Zuzana celou dobu slyšela mluvit jen učitelku. Bylo jasné, že má problém.
„Je to ještě dítě. To, co chce se může změnit, ale ráda bych si ten obrázek nechala.“ Zlobila se, to děvče vědělo. Oba, ona i její bratr, chtěli být vojáky a rodiče to odsuzovali.

Mlha se tlačila pod šaty. Mrholení zesílilo, ale ne moc. Stromy se zbarvovaly do zlatavé. Jako by se samo počasí přizpůsobilo Zuzanině náladě. Mířila ke svému domovu. Místo po cestě šla po mokré trávě. Boty měla brzy promoklé. Nepřítomným pohledem otevřela dveře a klíče hodila na skříňku. Jakmile se za ní dveře zabouchly, tak se o ně opřela. Pevně sevřela víčka a rozplakala se.

„Mami, já jsem se dostala!“ vykřikla nadšeně Zuzka. Matka ji objala.
„A kam? Říkala jsi, že to bude pro nás překvapením.“ Tento křik přilákal do pokoje bratra a otce. Všichni napjatě čekali, co z ní vypadne. Mladá žena polkla. Pohlédla na svého bratra v uniformě. Kývl na ni. Však on věděl, kam se hlásila.
„Na ty zkoušky jsem se dlouho připravovala a...“ v tuhle chvíli si matka sedla. Její obličej byl plný hrůzy, „...a tolik jsem si přála se tam dostat.“
Otec udělal krok blíže: „Zuzano, povíš nám konečně, kde jsi a nebo to mám z tebe dostat?“
„Jak chceš,“ bez jediného náznaku strachu se Zuzana postavila před svého otce, „bude ze mě voják a ty tomu nedokážeš zabránit!“ křičela. Věděla, co přijde. Nadávky, hádka, pár facek...ale ona se už nenechá.

Zuzana Petersonová stála opřená o dveře a nedokázala popadnout dech. Z očí jí tekly slzy, které nedokázala zastavit. Nohy jí přestaly poslouchat a stejně tak zbytek těla. Sjela podél dveří na zem. Nekontrolovatelně se rozvzlykala. Už dál nemohla. Neměla nikoho. O všechny přišla. Zůstala sama. Pohupovala se dopředu a dozadu. Kolena pevně objala rukama. Tváře měla mokré. Roztřeseně si rukama vjela do vlasů. Dlaně sevřela v pěst. Možná, že přišla o několik vlasů, ale co na tom teď záleželo? Kdo to mohl pochopit? Nikdo. Snažila to ze sebe dostat, ale nevěděla jak. Několikrát hlavou udeřila do dveří. Kromě další bolesti to nepřineslo nic. Z náhlého přívalu energie vyskočila na nohy. Skříňku, kam předtím dopadly klíče, převrátila. Popadla nejbližší věc, kterou měla po ruce, a hodila s ní. Křičela, nadávala, ale bylo to zbytečné. Nakonec znovu poklesla v klenou. Seděla v předsíni a plakala. Kolem ní ležely převrácené, rozbité a rozházené věci. Chovala se tak vždy, když byla bezradná, jenže dnes se ocitla na dně. Jedna ztráta následovala druhou. Tolik si přála, aby jí objal někdo, kdo ji chápal, avšak byla tu sama...

Tak... Ze všeho nejdřív informuji a omluvám se, ale tato reakce je ještě k té první povídce, jednak, že druhou už dnes nestihnu a druhak, že jsem měl potřebu přispět hned...
K samotné povídce, vypadá zajímavě, i když zatím ještě nebylo moc děje a není vidět, jak se to dostane k tomu pohledu do budoucnosti na začátku. Avšak moc se mi líbil ten styl, díky čemuž jsem to četl takřka bez přestávky celý a velmi dobře jsem si to dokázal představovat, ačkoliv nevím jak vypadá hlavní hrdinka. Mělo to zajímavou atmosféru, takže se už jen můžu těšit až si přečtu další díl. Na závěr se ještě omlouvám, že sem měl delší absenci ve čtení tvých povídek, ale čas si nějak vybral svoje a na zbytek nezbýval čas, akčoliv sem tu nikdy nedokázal nastolit nějaký přesnější režim a čtu to tu spíš nárazově... Ale co taky já dělám pravidelně, jen když mě něco donutí, žj...

smutné, ale zároveň krásné Moc se ti to povedlo

*Jack*: Díky, moc díky a jestli zajímá, jak vypadá hlavní hrdinka, tak je menší postavy, drobná, štíhlá, zelenooká a má dlouhé hnědé vlasy. Je strašně drzá a má ve zvyku ignorovat nadřízené . Ale děkuji za koment, takovýhle opravdu vždy povzbudí

Dark Angel: Děkuji, jako vždy . Mám radost, že se ti to líbilo. Snad ti další část přijde méně smutná ...věř mi, to, proč Zuzana prochází tímto, má nějaký důvod a snad se vám bude líbit

Jako novopečený již autor vím, že se nic neděje bezdůvodně A velmi se na další díl těším

2 Mooony: Nj, to sem rád, když sem viděl ty Dark Angelovi ovace, tak sem neodolal...
Ale s tou hlavní hrdinkou si mi řekla asi to, co sem se byl schopnej dozvědět z tej povídky... Myslel sem spíš, jestli nemáš vybranou hereckou představitelkou, jak to dělám třeba já, ale to je fuk. Jen objasňuju jak sem to myslel, protože vidět i tvář to je ještě něco úplně jinýho... Ačkoliv to nemusí bejt...

Dark Angel: Nechval den před večerem

Toto je spoiler!!!:

Myslím, že pro tebe nebude další část nějak extra záživná , ale nic jsme neprozradila...z toho nic nevyčteš (doufám!)

*Jack*: Já nevím, co mám říct. Rudnu za monitorem Omlouvám se, mě to nedošlo, jak jsi to myslel. Ne, jako představitelku nikoho nemám vybraného Myslím, že by mi tam asi žádná neseděla. Všechny měří 180cm a váží 25kg i s postelí (vážně jsem tak kritická?). Zuzana je řekněme, menší postavy a váží 30kg i s postelí ... ne tlustá není, prostě voják Věřím, že je lepší vidět tvář, ale takhle si ji alespoň můžeš představit

Jo, nějakou představu jistě mám jen tu říkám o možnostech toho, neříkám, aby jsi to třeba tady dělala, to nemusíš a snad to ani není potřeba, jen třeba u mé postavy majora, velitele a mariňáka si kámoš, co moje povídky čte už slušně zafixoval podobu House a já taky, když si vybavuju jeho, tak ho tam docela vidím.
Jinak, další díl byl zajímavý i přesto, že byl dost ponurý, ale zase se hodně věnoval postavě a jejím životním rozhodnutím, jestli se to tak dá říct, stále se těším na další díl...

Opět bezva díl
Kdy bude pokračování

*Jack*: Ok, ok...vzdávám se Jen momentík..."jestli se to tak dá říct??" no to si země děláš srandu! No samozřejmě, že se těšíš ...ne, teď si dělám srandu zase já Psala jsem, že doufám, že pak nade mnou nezanevřete takže snad tento díl, co chystám nikoho neodradí…

sgcatlantis: Díky...no pokračování bude, až bude Zatím je v továrně na opravu. Konec už je jakštakš, ale jako autor s ním nejsem dostatečně spokojená, takže vydrž. Jakmile to budu mít, tak to sem dám

Tak déle to odkládat nebudu. Proslov zkrátím ...
Tak mě tu zase máte! A i s povídkou! Třetí část příběhu Jeden nápad, konečně se dozvíte proč Jeden nápad a dokonce se dozvíte, kdo ho měl, i když to asi hned nebude jasné . Co ještě říct? No, že je to romantika a hodně...takže už bych měla mlčet a nechat vás číst. Jen ještě děkuji Eleiře za opravu těch šíleností, co jsem napáchala.
Pěkné počtení

část III.

O týden později...

Atlantis se houpala na oceánu. Modrá obloha byla posetá bílými beránky, kteří přinášeli ochlazení. Přestože na Zemi byl podzim, tady začínalo jedno z horkých lét. Slunce pálilo a nedalo se před ním nikde schovat. Všichni chodili co nejméně oblečeni, ale nepomáhalo to. Doktor McKay vytvořil v nejvyšších patrech alespoň nějakou klimatizaci. Spodní patra byla ochlazována oceánem. Atlanťané se ve volném čase koupali v průzračné mořské vodě. Klid vystupoval z každého, bylo to až neuvěřitelné.
Kolem brány pobíhali lidé. Chystali se na naplánovaný návrat jednoho člena expedice, který byl na nějaký čas poslán na Zem. Přesně ve stanovený čas se brána otevřela. Vyletěl z ní modrý výr a nakonec se na ní ustálila modrá a tolik známá hladina. Obyvatelé města nemuseli dlouho čekat. Během chvíle se zde objevila kapitán Petersonová, pak se brána zavřela. Řídící místnost se ponořila do známého ruchu a pobíhání.
Hnědovláska vyšla směrem k Johnovi a Rodneymu. Usmála se, stejně jako oba muži. Plukovník pozvedl pochvalně obočí. Zuzana se doma změnila. Na sobě měla nové oblečení, vlasy byly sestříhané.
„Vidím, že jste se na Zemi dobře bavila,“ vypravil ze sebe s úsměvem John. V očích mu hrály podivné plamínky.
„Ne lépe jak vy,“ odsekla.
„Ostříhala jsi se!“ vypadlo z překvapeného McKaye.
„Očividně, doktore. Divím se, že sis všiml. Nechala jsem si vlasy zkrátit jen vepředu, ale když už jsme u toho, tak jsem byla i na nákupech a přivezla jsem ti sušenky!“ John Sheppard se rozesmál a vzal si kapitána stranou.
„Jsem rád, že je vám lépe. Když jste se teď vrátila, tak bychom mohli vyřešit pracovní povinnosti,“ naznačil svou myšlenku a doprovázel ji k její ubikaci. Vědce nechali daleko za sebou.
„Kdykoliv, pane, jen se převleču z uniformy a můžu být k dispozici.“ Nechtělo se jí. Poslední, na co teď měla myšlenky.
„Co takhle to projednat při večeři?“ John obdařil ženu svůdným úsměvem.
„Podplukovníku, to se opravdu nehodí. Možná by bylo lepší to projednat v zasedačce,“ zdráhala se Zuzana. Tohle nebylo správné a nikdy nebude.
Nakonec souhlasila. Dohodli se na pouze pracovní večeři. Povečeří, promluví si o novotách ve městě a na Zemi, pohádají se nad sestavením služeb. Všechno bude tak, jak má. Žádné naděje, nic. Čas, na kterém se shodli, nastavili na devátou večerní. Na místo se však bude muset kapitán dopravit sama. Podplukovník měl do té doby práci, alespoň to tvrdil.
Zelenooká žena na sebe pohlédla do zrcadla. Vlasy si nechala rozpuštěné. Možná kvůli lepšímu pocitu. Hodila na sebe první, na co narazila. Světle modré tričko a dlouhé plátěné kalhoty. Vyrazila do chodeb a když dorazila na místo, mávnutím otevřela dveře na terasu. Ocitla se necelý metr nad mořskou hladinou. Část města, kam sotva někdo zamířil. Usmála se pro sebe. Piknik. To mohla čekat. Nakonec se posadila na deku a čekala na druhého. Sledovala hladinu a přemýšlela, jestli nemá skočit. Několik posledních dní považovala za strašné a návrat na Zem to ještě zhoršil. Zjistila, jak je na tom její rodina a co se během její nepřítomnosti stalo. Nenáviděla všechny za to, že ji opustili, nechali samotnou...
Otvírání dveří ji vyrušilo ze zamyšlení. Otočila se.
„To je dost, pod...“ zarazila se. Chvíli sledovala příchozího a pak se nejistě zeptala: „Rodney?“ Druhý vypadal, že má stejný problém jako ona
„Zuzano?“ zaznělo nervózně od vědce, který byl velmi dobře oblečen.
Kapitán se konečně zmohla na slovo: „Takže tě taky někdo pozval na večeři?“
„Očividně…nahráli to na nás,“ zavrčel doktor. Teylu i s Sheppardem zabije!
„To od nich nebylo pěkné, avšak předpokládám, že si přisedneš. Přece jim tu to jídlo nenecháme. Jde to z jejich platu.“ Na doktorově obličeji se po poslední poznámce objevil podivný škleb. Za tu srandu jim udělají velkou škodu.
„Dobře, co tam je?“ usmál se a posadil se z druhé strany, jak bylo normální. Začal postupně vytahovat různé potraviny, které měli oba rádi. Dokonce tam i přidali láhev šampaňského.
„No toto! Otevřeš to?“ Zuzana se na něj kouzelně usmála. Vlastně jí nevadilo, že tu sedí s Rodneym. Teď nehrozilo, že bude řešit pracovní záležitosti.
Oba se velmi dobře najedli a nasmáli. Konečně vypnuli. Nezajímali se o to, co přijde. Wraithové byli daleko, stejně jako jiní nepřátelé, a oba seděli na jednom balkónu, který byl považován za nejromantičtější. Příjemně se bavili. Šampaňského ubylo a smích se stal hlasitějším. Rodney vyprávěl nějaké hlouposti, ze kterých se vyklubaly příběhy z jeho školních let. Zuzaně přišly zmatené, avšak vtipné.
„Jak bylo na Zemi?“ změnil téma Rodney a usrkl pití. Pravda, oba ho v sobě měli trošku více, i tak se však Zuzana rychle vzpamatovala.
„Fajn,“ zakuňkala. Rodney odložil skleničku a přisunul se blíže. Nechtěla o tom mluvit, tušil to. Opravdu se jí nemohlo chtít, ale komu to má říct, když ne jedinému blízkému člověku? Alisa je na pár dní někde s Andym a ona tu má jen Rodneyho. Nadechla se.
„Přišla jsem akorát mámě na pohřeb,“ popotáhla. Rodney ji neohrabaně poplácal po rameni a podal jí kapesník. „Musím ti připadat jako…“ zašeptala.
„Ne, připadáš mi jako normální žena.“ Po tomhle na něj pohlédla.
„Výjimečně,“ prskla. Rodney do ní strčil. „Pojď. Projdeme se, musíme shodit všechny ty dobroty,“ pokusila se stáhnout konverzaci někam jinam. Doktor pokrčil rameny a vytáhnul ji na nohy. Nebránila se.
Kráčeli bok po boku. Mlčeli. Momentálně se jim nechtělo povídat. Přemýšleli a snažili se nějak zhodnotit to, co slyšeli od toho druhého. Rodneyho hlava byla plná myšlenek. Toužil Zuzku nějak rozveselit. Chtěl, aby na všechno zapomněla a zase se smála tak jako vždy, když byli o samotě, jenže nedokázal na nic přijít. Vždy, když na ni pohlédl, viděl smutek v očích, který on nedokázal smazat.
Zuzka vycítila jeho pohled a obdařila ho úsměvem: „Copak?“
„Ale nic, přemýšlím,“ zazněla rozpačitá odpověď. Nervózně si zajel rukou do vlasů. Zasmála se. Plamínky v jejích očích na chvíli vzplály.
„Přemýšlíš moc často,“ mrkla na něj. Pomalým krokem vyšla na jeden balkón blízko oceánu. Vědec ji následoval. Oba se opřeli o zábradlí a jejich oči se zastavily na hvězdách. Trvalo nějakou dobu, než Rodney dokázal odtrhnout zrak od milion let vzdálených těles.
„Chm, ale to géniové dělají,“ vrátil se k předchozímu hovoru a tím přistoupil na její hru. Jeho dřívější obavy zmizely. Neodolal touze se s ní popichovat.
„Já to nedělám!“ rýpla si. Někomu by chvíli trvalo než by mu došel význam těch slov, ale Rodneymu ne. Trošku do ní strčil. O chvíli později to samé udělala i Petersonová.
Mohli se už nějakou dobu pošťuchovat. Strkali do sebe a smáli se. Neuvědomovali si, že běžně dohodnutá vzdálenost mezi nimi se velmi zkrátila. Čím více se popichovali, tím blíže si byli. Rodneymu později došla trpělivost a začal Zuzanu lechtat. Bránila se, opravdu se snažila, ale nešlo to. Chtěla mu to vrátit, avšak brzy zjistila, že ji vědec pevně drží kolem pasu a snaží se jí ulechtat k smrti. Bláznivě se smála a snažila se ho od sebe odstrčit. V duchu si však myslela něco o štěstí. Tahle část města byla neobydlená, takže žádné drby vzniknout nemohly.
Zuzka si uvědomila, že se přestala smát a sledovala McKaye. Teprve teď si všimla, jak má zajímavé oči. Snažila se mu pohlédnout až do duše. Sama nevěděla, co se to s ní děje. Mozek jí vysílal na nějaké frekvenci varovné signály, ale neposlouchala ho. Zdálo se, že Rodney má ten samý problém jako ona.
Mohli tam stát minuty, ale i hodiny. Ani jeden neměl dost rozumu na to, aby to skončil, hlavně ani jeden nechtěl. Něco jí v hlavě křičelo, ať uteče, ale nohy neposlouchaly. Viděla vědcovu tvář, která se začala přibližovat. Nevyškubla se, naprosto instinktivně zavřela oči a čekala.
Nemusela dlouho. Brzy pocítila Rodneyho rty na svých. Netušila proč, ale kolena se jí podlomila, čímž mu dala důvod, aby si ji přitáhl blíže. Z náhlé touhy se k němu ještě více přitiskla a věnovala mu další polibek. Jendou rukou ho hladila po tváři a druhou mu vjela do vlasů. Měla pocit, jako by se s ní točil celý svět. Nechtěla a nedokázala skončit. Stále jí nedocházelo, co se děje. Mozek vzdal veškerou snahu ji upozornit. Nemělo to cenu. A Rodney? Ten na tom byl stejně.
A pak všechno skončilo tak náhle, jak to začalo. Oba se od sebe udýchaně odtáhli a pohlédli si do očí. Rodney okamžitě stáhl své ruce a udělal krok vzad a stejně tak Zuzana. Stále si hleděli do očí, ale tentokrát tam místo touhy oba měli zděšení.
„Ehm... víš,“ snažil se nějak ospravedlnit McKay, ale rychle se zarazil. Vždyť mu to vůbec nebylo líto! Proč se omlouvat? Jemu se to i líbilo.
„Chtěla bych...“
„Chemie!“ vykřikl vědec.
Kapitán nadšeně přikyvovala: „Chemie, samozřejmě!“ Oba se na sebe usmáli.
„Samozřejmě, co jiného! Když se dva lidi ocitnou v takové vzdálenosti, tak většinou funguje chemie, to je jako zemská gravitace! Prostě to jinak dopadnout nemohlo!“ McKay měl na tváři vítězoslavný pohled. Tímto to bylo vyřešeno. Oba věděli, že si zase něco nalhávají. Kdyby to byla pravda, tak by dokázali smazat ten ruměnec, co měli na tvářích.
„Ehm,“ odkašlal si muž, „doprovodím tě.“
Zuzka polkla a ještě více zčervenala: „Díky.“
Té noci se Petersonová hloupě usmívala do stropu a nemohla dlouho usnout. Vlastně se jí nechtělo spát. Přistihla se, že sleduje okolí. Nepřítomně si přejela prsty přes rty. Mohla uběhnout hodina, ale taky minuta. Ručičky na hodinách poskočily. Zuzana konečně usnula.

Ráno přineslo všem velké překvapení. Slunce pálilo jako čert, ale ve městě se vznášelo příjemné chladno. Chodby se naplnily nezvykle brzo smíchem a šumem. Doktoři pobíhali po chodbách a nestarali se o nějakou práci. Zatím měli času dost. Vojáci se smyslem pro povinnost se šli nasnídat. Jim služba začínala dřív než ostatním. Neustále museli být ve střehu a dávat pozor.
Major Lorne přišel do jídelny. Nabral si horu svého oblíbeného jídla a zamířil k prvnímu stolu, na který narazil. K jeho smůle tam seděla Petersonová a Scott. V tichosti konzumovali snídani a každý se potuloval myšlenkami někde jinde. Vojenský velící jen nechápavě zakroutil hlavou a posadil se. Ani jeden se po něm neohlédl. Zaraženě je pozoroval. Zuzana se rýpala lžící v mléku a naprosto rozpuštěných lupínkách a znuděně sledovala oceán. Scott bodal nožem do housky, která za nic nemohla, a něco si pro sebe mumlal. Během chvilky bylo jasné, že tenhle tým není v pořádku.
„Můžu poprosit o sůl?“ snažil se na sebe upozornit major. „Kapitáne?“ Nic. Sůl mu přišla od naštvaného Davida, který kvůli tomu přestal ničit jídlo.
„Jí se na nic neptejte, pane. Je od rána nějaká divná,“ prohlásil mariňák a dál se věnoval svému problému.
„To jídlo vám nějak ublížilo?“
„Ne, ale já chci ublížit jemu…“ vrčel, „věc se má tak, pane,“ stěžoval si, zašermoval nožem a pak opět bodl do pečiva, „že jsme nebyli víc jak měsíc na žádné pořádné misi. Trčíme tu a neustále jen kontrolujeme vědce! Už i kapitána to nebaví!“ Mariňákův křik probral z podivného stavu jeho velící, která zakročila tak, že mu zastavila ruku s nožem.
„To jídlo za to nemůže, stále nám chybí člen,“ prohodila nevrle a pak zamrkala. Všimla si majora. „Dobré ráno, pane,“ usmála se. Kývnutím se rozloučila a odešla pryč.
„Vidíte!“ stěžoval si opět David, „je divná.“

Den pokračoval stejně. Práce nikam nepokročila. Všude byla cítit nekončící nechuť k čemukoliv, co vyžadovalo zapnout mozek. Největší novinkou se stala zpráva o tom, že zmizel doktor McKay. Nikde ho nikdo nedokázal najít. Pokoušeli se ho zavolat vysílačkou. Nakonec se sešlo velení v řídící místnosti.
„Já ho přerazím, vážně!“ zamumlal John. Přecházel nervózně sem a tam.
„Klid, pane, Petersonová teď zkusí zapnout komunikaci a bude ho shánět po celém městě. Určitě usnul, poslední dobou je tu více a více práce,“ chopil se uklidňování Lorne. Po tomhle proslovu si jej vzala Zuzana stranou.
„Majore, a můžete mě vysvětlit, co tam mám asi tak říkat?“
„Nevím, třeba: ,McKay…mám koblížek!´ Mě je to jedno, hlavě ho sežeňte!“ Zuzana naštvaně syčela a přešla k jednomu z ovládacích panelů. Ignorovala Chucka, který všechno slyšel a zadržoval výbuch smíchu. Jenže toho rychle nechal, když spatřil kapitánův výraz v obličeji.
„Zapněte to,“ vyzvala jej a odkašlala si. Chuck na ni kývnul. „Doktore McKay?!“ řekla s klidem Zuzana. „Doktore McKay, dovolte, abych vám oznámila,“ rozléhalo se chodbami, „že jste měl nastoupit v deset hodin do práce, ale nebyl jste tam. Na ošetřovně jste se nehlásil a neodpovídáte na volání vysílačky, takže bychom ocenili, kdyby jste se konečně pohnul a řekl, kde jste.“ Všichni po celém městě se snažili pokračovat v práci, jenže to nešlo. Po tomhle ´hlášení´ museli poslouchat další situaci. Slyšeli nadávky Lorna, který prohlásil, že se úplně zbláznila. Zuzana mu odpověděla, ať vymyslí něco jiného, ale koblížek by nezabral.
Nakonec vše ukončil rázný hlas majora: „Doktore McKay, pokud slyšíte, tak se prosím ozvěte.“ Odpovědí mu bylo ticho. Jenže ne nadlouho. Ve vysílačkách jim zapraskalo.
„Zdravím,“ zaznělo zvesela.
„McKay!“ vykřikl John, ale zarazil se. Petersonová jen protočila oči a ujala se slova. I blbej by poznal, že hlas nepatří ztracenému doktorovi.

Abych zabránila dotazům, kdy bude další část, tak ta bude asi až za týden, a nebo i dříve. Záleží na příznivosti počasí, dobrém větru a tak dále (je napsaná, ale musí se doladit , tak mějte trpělivost). A kritice se nebráním

Kritice se nebráníš, takže ...ne, nic mě nenapadá, opět nemám dílu, co vytknout, i když už víc jak jeden díl tuším jak to asi všechno dopadne, tak se na další díl opravdu hrozně těším.
Jinak Rodney se konečně rozhoupal to to trvalo

Nj skutečně výtečný díl... A popravdě chvíli jsem se sděsil, že ji snad dáš dřív dohromady s Johnem... Ale pak se vše vyvynulo jak sem čekal a chtěl...
Na další díl se určitě těším...

Děkuji za pěkné komentáře . A jak to všechno dopadne, radím, nechtě se překvapit. Tady je hádání marné, ono, pořád můžu taky Zuzanu odpravit