SG Legacy - Ep. 10.: Peklo, země, ráj

Takže tu máte první díl z minisérie pojmenované Missio Aquarius
Doufám, že se bude líbit

Missio Aquarius

Part I.

Buccina už třetí den letěla hyperprostorem. Podle údajů z palubního počítače by jim měla cesta na okraj galaxie Aquarius trvat ještě pět dalších. Na palubě panovala ponurá atmosféra. Málo kdo vůbec promluvil. Všichni potřebovali čas vyrovnat se s nedávnými událostmi a nikomu v tom nepomohlo prohlášení Claria, hlavního technika Bucciny, že se mu nelíbí hyperpohon.
„Jak nelíbí? Všechny klíčové systémy, včetně pohonu, byly přece opraveny před naším odletem, ne?“ zeptal se podrážděně Tirus.
„Ano, ale je válka. Všichni se snaží dokončit svou práci co nejdřív a ne vždy je to ku prospěchu věci.“ na chvíli se odmlčel. „Přístroje sice nic zvláštního neukazují, ale mně se zdá, že motory trochu vibrují.“
„Nevidím jediný důvod k zastávce, pokud přístroje nic nehlásí.“ odvětil Tirus.
„Pokud Clarius říká, že musíme provést prohlídku, tak jí uděláme,“ rozhodl kapitán Abito hlasem, který nepřipouštěl námitky. „Pořád je lepší strávit na cestě o něco víc času, než tu zůstat navždycky, kdyby nám selhaly motory.“
Tirus se jen s nechutí podvolil: „Dobrá. Lunaro, ty se trochu vyznáš v lodích, ne? Běž a pomož jim s tim,“ Lunara přikývla a Tirus se otočil na Rectuse: „Ty s nimi jdi taky Rectusi. Možná bude třeba přeprogramovat přístroje, pokud má Clarius pravdu.“
„Já s nimi půjdu taky,“ prohlásil Brocchus, „třeba budu nějak k užitku.“
Za pár minut se už Buccina vynořila z hyperprostoru. Vznášela se teď sama v prázdnu mezi galaxiemi.

Od jejich vystoupení z hyperprostoru už uplynu víc jak pět hodin. Mira seděla v jídelně, před sebou misku s konzervovaným ovocem. Neměla sice hlad, ale taky neměla na práci nic jiného, čím by se zabavila. Do jídelny nakráčel Tirus. Nevydržel čekat, až jim dá Clarius vědět, co zjistil a šel se ho sám zeptat. Podle výrazu, který měl, se z Clariusem asi moc nepohodl.
„Tak co?“ zeptala se Mira a přišoupla mi misku s ovocem.
Tirus jí ji poslal zase zpátky. „Něco s energetickými kondenzátory. Nevím přesně, nejsem inženýr. Oprava prý zabere dva dny.“
Ve skutečnosti to trvalo čtyři dny plus jeden den na přeprogramování lodních systémů, aby se ujistili, že příště už budou ukazovat pravdu.“
„Dost mě překvapuje, že na takovou chybu v systému neodhalili během oprav,“ poznamenal Rectus, když s Clariusem podávali hlášení kapitánovi.
„Kompletní diagnostika systému se provádí až těsně před dokončením oprav,“ vysvětlil kapitán. Pak konečně vydal rozkaz k opětovnému vstoupení do hyperprostoru, což Tirus kvitoval souhlasným přikývnutím. Konečně zas byli na cestě.
Ještě ten den Tirus prohlásil, že by se měli konečně pustit do zařizování laboratoří. Jelikož byly lodě třídy Peregrinator třídou průzkumných lodí, měla Buccina na své palubě už jednu malou laboratoř zařízenou. Sice to nebyl žádný zázrak, konec konců to byla stále válečná loď, ale jako základ to stačilo. Tirusův tým do ní nainstaloval několik dalších přístrojů, které si sebou přivezli a vytvořili z ní specializovanou laboratoř na nanitovou a programovou část vývoje jejich zbraně.
Pro chemickou a biologickou část vybrali prostornou kajutu, která byla využívaná během přepravy malé útočné jednotky nebo průzkumných týmů na planety, kam nebyla možná cesta bránou. Celá místnost byla dokonale izolována od zbytku lodě, dokonce dostala i vlastní jednotku pro filtraci vzduchu. Všichni si totiž uvědomovali, co by pro tak malé plavidlo, jakým je Buccina, znamenal únik nebezpečného materiálů z laboratoře.
Celá úprava jim zabrala celý zbytek cesty do Aquariusu.

Po dlouhých třinácti dnech cesty konečně dorazili do Aquariusu. Z hyperprostoru vystoupili v jedné z jeho nejkrajnějších soustav se čtyřmi planetami. Podle senzorů nebyly ani na jedné z nich podmínky vhodné pro život. První dvě planety byly v podstatě koule žhavé lávy, ty dvě vzdálenější byly zase celé pokryté ledem.
Poručík Ilan, obsluhující senzory, však při bližším průzkumu objevil něco zajímavého na třetí planetě soustavy. Senzory zde zachytili několik slabých energetických zdrojů, nejspíš ukrytých pod zemí. Dřív, než se ale mohl podělit o svůj objev, se na můstku rozhoukal výstražný signál.
„Hyperprostorem se k nám blíží dvě neznámá plavidla, pane!“ podal Ilan okamžitě nové hlášení. „Přílet za 5… 4… 3… 2… 1…“ V prázdnotě před nimi se otevřela dvě hyperprostorová okna a vyplivly do soustavy dvojici neznámých plavidel. Miře, sledující vše z můstku, se ty HP okna zdála podivně surová a nestabilní. Jako by je vytvořila nějaká primitivní technologie. Stejně primitivní se jí na první pohled zdáli i obě plavidla. Byla na nich spousta ostrých hran a do všech stran trčely nejrůznější výběžky připomínající obelisky. Něco z toho mohli být antény, něco snad zbraně. Obě byly více než třikrát větší než Buccina.
Obě plavidla se rychle přibližovala ke třetí planetě soustavy, pak si ale všimly osamocené Bucciny a jedna z nich změnila směr. Na jejím trupu začaly jiskřit proudy energie a postupně přeskakovat z jednoho výběžku na druhý, dokud nedorazily do dvou monolitů na přídi. Ty se pomalu rozzářili, jak se v nich shromažďovala energie, pak začali chrlit fialovočerné energetické výstřely.
Buccina se otřásla pod prvními zásahy.
„Sakra!“ zaklel kapitán Abito. „Úhybné manévry a opětujte palbu energetickými zbraněmi! Vezměte nás do hyperprostoru!“
Loď zasáhla další salva. „Ztratily jsme nesvětelný pohon!“ zakřičel zoufale pilot.
„Sakra!“ zaklel znovu Abito. „Soustřeďte palbu na jejich zbraně!“
„Buccina má přece drony, proč je nepoužijete?“ křikl na kapitána Tirus, zatím co se pevně držel jedné z počítačových konzolí.
„Nehodlám jimi plýtvat, dokud to nebude nezbytně nutné.“ odsekl kapitán, zatímco bledě modré výstřely z Bucciny bušily do nepřátelské lodě.
„Jejich štíty rychle sládnou, pane,“ ohlásil Ilan. Jako na potvrzení jeho slov se nepřátelské štíty zhroutily úplně. Několik výstřelů z Bucciny zasáhlo jeden z obelisků na přídi. Celou příď nepřátelské lodě na okamžik pohltila obrovská exploze, následovaná několika menšími po celém pravoboku.
„Zaměřte druhou zbraňovou platformu!“
„Rozkaz, pane. Zaměřuji druhou zbraňovou platformu.“
O minutu později rozervala neznámou loď masivní exploze.
Když druhé plavidlo zaznamenalo zkázu svého společníka, zanechalo odstřelování povrchu planety a začalo manévrovat směrem k nim.
„Zaznamenávám palbu z povrchu planety,“ nahlásil překvapeně poručík Ilan. „Míří na druhou loď, pane!“
Měl pravdu. Z několika míst na planetě vyletěly oranžové výstřely a zakousli se do cizí lodě. Ta se nyní nacházela v tak nešťastné pozici, že nemohla střílet ani na planetu, ani na Buccinu - její zbraně měli podle všeho velice omezené palebné pole. Její kapitán se podle všeho rozhodl vrátit do původní pozice a zaměřit se na nové cíle na povrchu planety.
Kapitán Abito zmáčkl tlačítko palubního interimu: „Jak jsme na tom s motory, Clariusi?“ nehodlal čekat, jak dopadne bitva o cizí planetu.
„Nadsvětelné jsou stále mimo, kapitáne,“
Ilan se ozval s novým hlášením: „Nepřátelská loď přišla o motory, pane. Padá do atmosféry.“
Všichni na můstku mohli sledovat, jak se padající loď pomalu rozpadá v atmosféře. Většina jejích částí dopadla poblíž jednoho z míst, odkud přicházela planetární palba.
„Z planety startují čtyři- šest dalších lodí!“ podal znovu hlášení Ilan.
„Jak jsme na tom se štíty?“
„Štíty jsou na 22%, pane.“
Kapitán se znovu spojil se strojovnou: „Potřebujme ty nesvětelné motory, Clariusi! Okamžitě!“
„Dělám co můžu!“
„Třeba na nás nezaútočí,“ poznamenala nesměle Mira. „Ty lodě zaútočili na nás i na ně.“
„Tak to abychom se daly na modlení,“ odsekl podrážděně kapitán Abito. V jeho hlase byla patrná nervozita.
„Ty motory, Clariusi!“

Tak tohle bylo velmi pěkné neuraž se, ale nejvíc se mi na této povídce libil ale jeden překlep

„Jejich štíty rychle sládnou, pane,“ ohlásil Ilan.

Jinak ale povídka celkově skvělá

No co,kdo ví
Třeba ta neznámá rasa používá k pohonu lodí a štítů místa naguadahu cukr

Dark Angel: tak to jsem přehlídl
jinak jsem rád, že se ti to líbilo

To je mi jasné, že je to překlep Ale je naprosto dokonalej

další skvělá část.. a musim souhlasit s ostatníma .. ten překlep je božííí

parádní.....jen tak dál

Dočetl jsem Missio a je to bezva, dozvíme se něco o vývoji zbraně a jak to tak vypadák, tak se tam nenudili

Epizoda 7. : Napětí


Sektor Goa, meteorický pás na okraji Helronské soustavy, 4 dny po objevení artefaktu.

Otlučený tel’tak se vynořil z hyperprostoru na okraji Helronské soustavy. Lurco jejich loď okamžitě zamaskoval a zamířil hlouběji do pole asteroidů. Podle výzkumů, které jejich vědci prováděli ještě před příchodem goa’uldů na Helron, to z velké části byly pozůstatky několika zničených planet helronské soustavy. Původ celého pole datovali do doby zhruba před pěti miliony let, ale nikdy se jim nepodařilo zjistit, co je zničilo. Lurca to nijak nepřekvapovalo. V době, kdy onen výzkum probíhal, jeho lid nevlastnil žádnou technologii, která by se aspoň trochu blížila tomu, čím byl vybaven jejich tel’tak. A teď už to nikoho nezajímá.
Marcus na vedlejším sedadle začal hned po jejich příletu vysílat kódovaný signál ve snaze kontaktovat Tricha a jeho muže.
„Máš něco?“ zeptal se po chvíli Lurco.
„Nic.“
Asteroidovým polem se už proplétaly přes půl hodiny a Lurco už začínal být nervózní: „Třeba jsou už na Helronu.“
Marcus se mu právě chystal odpovědět, ale přerušilo ho zvukový signál. Lodní systémy konečně zachytily odpověď. Na obrazovce se objevila překvapená tvář sekunda Tricha: „Marcusi? Lurco? Co tu děláte?“ Nedaleko se odmaskovalo několik malých lodí.
„Okamžitě musíte přerušit akci a vrátit se na stanici!“ vyhrkl bez vysvětlování Marcus.
„Proč?“ zamrkal překvapeně Tricho a nejistě se ohlédl na někoho mimo záběr. „Posílají vás Radní?“
„Ne. Musíte se okamžitě stáhnout! Goa’uldi na Helronu nemohou o artefaktu nic zjistit a vy svou akcí jen ohrozíte naše lidi na planetě.“
Trichův překvapený výraz okamžitě přešel do strnulé masky: „Primero Marcusi Aemiliusi, vzhledem k vašemu zdravotnímu stavu nejste schopen velení a já zde mám důležitou misi, kterou musím splnit. Okamžitě se vraťte na stanici, nebo vás budu nucen zadržet!“
Marcus okamžitě pochopil, že takhle nic nedokáže, proto se spojil i s ostatními loděmi: „Tady primero Marcus Aemilius. Všechny plavidla okamžitě přeruší probíhající akci a vrátí se zpět na stanici!“
Tricho mu samozřejmě oponoval a vyzíval ostatní k okamžité akci a Marcusově zadržení.
„Zkus se sakra zamyslet Tricho!“ vybuchl konečně Marcus. „Vedeš své muže na jistou a zbytečnou smrt! A až goa’uldi skončí s vámi, povraždí i vesničany!“
„Všechny lodě okamžitý přesun k Helronu!“ zařval vztekle Tricho do vysílačky. „A s tebou Marcusi, s tebou si to vyřídí Rada hned, jak se vrátíme!“
„Trichova loď spouští hypermotory,“ ozval se tiše Lurco, který po celou dobu sledoval senzory.
‚Marcusi-‘ ozvala se v jeho hlavě Mira, ale Marcus ji okamžitě utnul: Teď ne, Miro! Už si všiml, jak nedůvěřivě se na něho ostatní dívají, když s ní mluví nahlas, takže ji okřikl jen v duchu. Teď potřeboval veškerou svou autoritu.
„Tricho, ty jeden arogantní blbče!“ zařval znovu Marcus, ale Trichův velitelský tel’tak už zmizel v hyperprostorovém okně. O chvíli později ho následovala malá transportní loď vyrobená na Hebridanu. Na obou lodích mohlo být dohromady zhruba 50 mužů…
„Primero?“ ozval se z vysílačky nesmělý hlas. „Tady tercio Duran. Jaké jsou vaše rozkazy, pane?“
Marcus se musel několikrát zhluboka nedechnout, aby se uklidnil: „Poslal Tricho někoho na průzkum?“
„Ano pane, ale ještě se nevrátili.“
„Idiot! Teď se všichni vraťte na stanici a vyložte všechny muže, pak se všemi loděmi co nejrychleji vrať sem a čekejte. Možná budeme muset evakuovat vesničany.“
„Rozkaz pane!“ zbylá pětce lodí se okamžitě vydala splnit jeho rozkazy.
„Počítám, že my letíme zastavit Tricha?“ zeptal se Lurco.
„Přesně,“ Marcus se unaveně rozvalil na svém sedadle. Zase ho strašně rozbolela hlava. Najednou si vzpomněl na Miru. Něco mu chtěla říct, ale on ji tvrdě umlčel.
Co jsi chtěla, Miro?
‚Nic…‘ odmlčela se, ‚jen jsi mi někoho připomněl.‘ myslí mu proběhly vzpomínky na muže, kterého nikdy nepotkal. Tirus. Dobře važ svá rozhodnutí Marcusi…‘


Sektor Goa, planeta Helron čtyři dny po objevení artefaktu.
Gorlak netrpělivě sledoval, jak skupina vysílených otroků odklízí poslední sutiny. Ještě chvíli a bude mít konečně volnou cestu. Bože, jak byl netrpělivý! Nejradši by se vrhnul dopředu a ty sutiny odházel sám, ale to udělat nemohl. Tak se bohové nechovají.
„Hněte sebou!“ křikl Gorlak směrem k otrokům. Jeho slova okamžitě podpořilo práskání biče.
Goa’uld začal přecházet sem a tam, ale hned po pár krocích o něco zakopl. Jen taktak zachoval rovnováhu i svou důstojnost. Rozzuřeně se podíval na zem a uviděl mrtvolu jednoho z otroků. Gorlak do mrtvoly znechuceně kopl, pak se otočil k nejbližšímu jaffovy: „Ty! Odtáhni tu mršinu k ostatním.“
Jaffa se uctivě poklonil a okamžitě odtáhl mrtvolu na hromadu u vchodu do dolu. Ve stínu hory tu už ležely desítky mrtvých mužů i žen. Nikdo nevěděl, kolik otroků během odkrývání štoly zemřelo a nikoho z goa’uldova doprovodu to ani nezajímalo. Koneckonců to jsou jen otroci. Je jejich posláním žít a zemřít ve službě svým Bohům.

O půl hodiny později mohl konečně Gorlak vstoupit do antické komory. Černé stěny okamžitě rozzářilo jasné světlo. Gorlak se zmateně rozhlédl kolem, ale neviděl žádný zdroj světla. Goa’uld rukou potěšeně přejel po jedné z mnoha rýh náhodně křižující kamenné stěny. Pak se otočil a přešel ke zhruba metr vysokému piedestalu, na kterém kdysi spočívala tajemná krychle Antiků. Na stěně za piedestalem bylo zlatým písmem napsáno něco, čemu Gorlak nerozuměl. Bude muset požádat lorda Baala o jednoho z jeho vědců, kteří tomu prastarému jazyku rozumí.
Gorlak se nahlas rozesmál. Konečně má nějaké výsledky!
„Já se teď vrátím na svoji loď a kontaktuji lorda Baala. Vy tu zůstanete a budete střežit komoru.“ jaffové se uctivě poklonili na znamení, že jeho rozkazu rozumí. Gorlak už byl v ústí štoly, když se zarazil a znovu se otočil k jaffům: „A zabijte všechny otroky, kteří viděli komoru,“ Pak konečně odešel. Chodbou se za pár okamžiků začala šířit ozvěna výstřelů z tyčových zbraní a nářek umírajících. Gorlak se znovu rozesmál. Toto je skutečně nádherný den! Nádherný a úspěšný!


Mezitím, na orbitě Helronu.
Anise na palubě zamaskovaného tel’taku sledovala údaje ze senzorů. K planetě dorazili už před několika hodinami a od té doby sledovali aktivitu goa’uldů na povrchu.
„Zdá se, že goa’uldi brzo odkryjí celou štolu,“ poznamenal Selmak z místa pilota. Na tuto misi se přihlásil dobrovolně. Mezi tok‘ry měl sice vyšší postavení, ale teď a tady velela Anise.
„Ano,“ odpověděla tok’ra a na chvíli se odmlčela. „Pokud je to tak, budeme se muset postarat, že se odtud nic nedozví.“ Zkoumavě se podívala na svého společníka. Věděla, že s pojistkou, kterou měli pro takový případ připravenou, nesouhlasí. Onou pojistkou totiž byla silná naquadahová bomba, schopná srovnat celou horu se zemí.
„Je to skutečně nutné? Musí existovat i jiné řešení,“ tentokrát promluvil Jacob Carter. „Výbuch nezabije jen goa’uldy a jejich jaffy, ale i stovky, možná tisíce nevinných obyvatel. Jaký pak bude rozdíl mezi námi a goa’uldy?“
Odpověděla mu Freya. Asi si myslela, že ho jako člověk dokáže přesvědčit snáze: „My zabíjíme jen, když je to nezbytné a cítíme lítost za každého nevinného, který kvůli nám zahyne. Goa’uldi zabíjejí pro potěšení.“
„Navíc nesmíme připustit, aby se Baal zmocnil jakékoli antické technologie,“ dodala Anise. „To by v celkovém měřítku znamenalo smrt mnohokrát více lidí, než kolik jich zabije výbuch.“
Jacob v duchu cítil, že má pravdu a Selmak mu našeptával totéž, přesto stále oponoval: „Přesto nemůžeme vědět, jestli se zde Baal něco skutečně dozví. Ra to tu vyplenil již před 150 lety a pochybuji, že zde něco zanechal.“
„To si už brzy ověříme. Vem nás dolu.“ Sama Anise se zatím zvedla a zamířila do nákladového prostoru připravit bombu. Ani ona z toho neměla dobrý pocit, ale věděla, že je to nezbytné. Baal nesmí získat nic, co by přiživilo jeho již tak obrovskou moc…

doufám, že se vám bude tahle epizoda líbit
jo a další díl Missia bude nejspíš do neděle

Taková trochu slabší epizoda, ale přesto to bylo milé počtení

Mě se tato epizoda velmi líbila, sice tam nebylo moc akce, ale z toho, co se tam naznačilo budou další díly na akci velmi bohaté. Takže říkám, jen tak dál pokračovat.

Díky za reakce

přesně podle plánu tu máte další dil série Missio Aquarius
je to takový spíš "kecacý" díl, ale i tak doufám, že se vám bude líbit

Missio Aquarius

Part II.

Šest neznámých plavidel se rychle blížilo k poškozené Buccině. Jejich konstrukce měla některé prvky velice podobné těm, které byly vidět na prvních dvou útočnících, přesto bylo patrné, že nepochází ze stejné dílny.
„Dostaň nás od nich co nejdál Qinte!“ křikl Abito na pilota. Buccina se hbitě otočila ke svým pronásledovatelům zády a rychle se začala vzdalovat.
„Nepřátelská plavidla vstupují do hyperprostoru, pane.“ ohlásil Ilan.
„Cože?“ Kapitán Abito se zmateně podíval na obrazovku senzorů. Zprvu nechápal, co se děje, ale nepřítel mu dal takřka okamžitě odpověď. Šestice cizáckých plavidel zmizela v hyperprostoru jen proto, aby se o vteřinu později objevily na nových pozicích. Buccina byla obklíčena.
„Stav lodě?“ zeptal se Abito stroze.
„Štíty na 23%, nadsvětelné motory stále mimo. Drobné poruchy několika sekundárních systémů.“ ohlásil Ilan pohotově. „Zbraňové systémy bez závad.“
Tohle bude zlé, pomyslel si kapitán a otočil se na Paetuse, svého prvního důstojníka: „Jdi ke křeslu a připrav se na střelbu drony.“
„Rozkaz!“ Paetus okamžitě odběhl splnit úkol. Neměl to daleko, protože místnost s křeslem se na lodích třídy Pereginator nacházela jen kousek od můstku.
„Možná byste měla vy i vaši kolegové jít do hangáru a pokusit se uniknout v těch dvou Prodromusech (Prodromus = Puddle Jumper) co tam jsou.“ prohlásil kapitán při pohledu na Miru.
„A kam bychom letěli?“ usmála se smutně v odpověď, „Jediná alespoň trochu obyvatelná planeta v našem dosahu je podle všeho jejich základnou. Navíc v této galaxii nejsou žádné Hvězdné brány.“
Kapitán se jí nejspíš chystal ještě něco říct, ale přerušil ho Ilan: „Kapitáne? Jedna z nepřátelských lodí se nás snaží kontaktovat.“
„Tak je spojte,“ přikázal kapitán trochu zaskočeně. Sám se už smířil s nevyhnutelným bojem a pravděpodobnou porážkou.
Před obrovským průzorem v čele můstku se objevila velká holografická obrazovka. Místo očekávaných cizinců se však na ní objevilo jen zrnění. Z reproduktorů se ozýval nepříjemný šum a hvízdání.
„Používají dost podivný formát přenosu,“ vysvětlil omluvně Ilan. „pokusím se to vyčistit.“
O chvíli později konečně získali čistý obraz a mohli si tak prohlédnout volajícího.
Nejjednodušeji by se tvor na obrazovce dal popsat jako velký kříženec opice a ještěra. Mohutná ramena, nazelenalá šupinatá kůže, obrovské lícní kosti a nápadné nadočnicové oblouky. Silné čelisti se špičatými zuby a skoro žádný nos. Uši nebyli vidět vůbec. Na tvářích mu vyrůstala hustá zrzavá srst podobná lidským vousům. Stejná srst mu rostla i ve dvou tenkých pruzích na kraji hlavy. Ze všeho nejnápadnější na něm však byly oči - velké a krvavě rudé.

Neznámý tvor si je chvíli prohlížel se stejným zájmem jako oni jeho, pak promluvil: „Hark dol kesron, gor see’tar hork’beldr hybrren. Ker gorgor re?“
Jejich jazyk je stejně hrubý a surový jako jejich technologie, blesklo Miře hlavou.
„Rozumíte mu někdo?“ zeptal se tiše kapitán. Všichni na můstku jen zakroutili hlavou. No nic, budu to muset zkusit po našem.
„Jsem kapitán Drusus Abito, velitel lanteanské průzkumné lodě Buccina. Přicházíme v míru, jsme průzkumníci.“
Cizí tvor se na ně díval stejně nechápavě jako oni na něho. Na můstku neznámé lodě nejspíš propukl menší zmatek, protože tvor na obrazovce se od nich odvrátil a začal se svou vrčivou řečí mluvit na někoho mimo záběr. Pochvíli neochotně odstoupil a na obrazovce se objevil další člen jeho druhu.
Nový vyjednavač měl o poznání méně robustní postavu. Jeho pleť byla více šedá než zelená a hlavu měl celou pokrytou žlutozelenou srstí. Jeho oči byly tmavě modré až černé.
„Já jméno Feer’larak. Já zdravit vy. My v mír taky.“
Všichni na můstku Bucciny překvapením oněměli. Výslovnost toho tvora byla sice dost mizerná a místy použil několik archaických výrazů, přesto bylo jasné, že se s jejich řečí už setkal.
„Vy ovládáte naší řeč?“ zeptal se překvapeně kapitán, když se konečně probral ze šoku.
Feer’larak chvíli přemýšlel, evidentně mu dělalo problémy komunikovat v jejich jazyku: „My mnoho vysvětlovat k. My prosit setkat. My přijít vy k, nebo Vy přijít my k?“
kapitán se na chvíli zamyslel, než odpověděl: „Rádi přijmeme vaše zástupce na palubě Bucciny.“
„Děkovat. My přijít co dřív.“ Feer’larak se uklonil a přenos byl ukončen.
„Tak tohle jsem nečekala,“ přiznala stále ještě zaskočená Mira.
Kapitán Abito se zamračeně otočil na Tiruse: „Neříkal jsi mi, že v této galaxii není žádná inteligentní rasa?“ Byla to otázka, kterou mu chtěl položit už od okamžiku, kdy se na senzorech objevily první dvě neznámé lodě.
„Říkal,“ připustil Tirus, „ale také jsem říkal, že byly zmapovány jen její okrajové části a to před více než třemi sty lety.“ Po chvíli ještě dodal: „Je vážně rozumné pouštět je na palubu,? Nic o nich nevíme.“
„Rozhodně to považuju za rozumnější, než chodit k nim,“ odvětil mu kapitán.
„Mě by spíš zajímalo, kde se naučili naší řeč,“ poznamenala Mira.
„To budeme mít už brzo možnost zjistit,“ odpověděl jí Abito. „Měly bychom se na ně připravit.“

Delegace chlupatých ještěrek - jak je pojmenoval Ticco - dorazila během hodiny. Většina klíčových částí lodi, jako například můstek, místnost s křeslem nebo strojovna, byly pro všechny případy uzamčeny. Šest členů posádky si ze zbrojnice vyzvedlo krátké pulzní pušky a ochranné vesty. Oficiálně měli být prezentováni jako čestné stráž, ale ve skutečnosti měli dávat na cizince pozor.
Čestná stráž, kapitán Abito, první důstojník Paetus a všichni vědci pod Tirusovým vedením se shromáždily u průchodu do hangáru. Po chvíli se vzduchotěsné dveře konečně otevřeli a do chodby vstoupila dvojice mimozemšťanů. Oba byli navlečeni v masivní černozelené zbroji, na hlavách měli černé helmy s oranžovým hledím a zelenými chocholy. V rukou držely čtyřhlavňové pušky s nezvykle velkou ráží. Byli mnohem menší, než jaké je očekávali. Ten větší z dvojice byl takřka o hlavu menší než Mira a ta rozhodně nepatřila mezi nejvyžší svého druhu.
Oba vojáci se podezřívavě rozhlédli po uvítacím výboru a ustoupili stranou. Jeden z nich pak pokývl na někoho v hangáru. Na jeho znaní se objevil i zbytek delegace: Feer’larak, jejich dosud nepředstavený vůdce, čtveřice dalších hodnostářů a další dva vojáci.
„Vítejte na palubě Bucciny,“ pozdravil nově příchozí kapitán a uctivě zasalutoval. „Mé jméno je Drusus Abito jsem velitelem této lodě.“
Feer’larak se mu uctivě uklonil v odpověď: „Prosit vy dovolit já pojmenovat…“ na okamžik zaváhal. Nejspíš zase zápasil s překladem. „já pojmenovat pro vy velikánský mocný komandér Hork’beldr.“
Kapitán chtěl nabídnout Hork’beldrovi ruku, ale rychle si to rozmyslel, když na něj jeden z cizích vojáků výstražně zavrčel. Abito tedy raději přešel k představení ostatních přítomných. Feer’larak následoval jeho příkladu a také představil zbytek jejich delegace. Všichni to byli vysocí armádní důstojníci, sám sebe však pojmenoval jako dohlížitele vládnoucího rodu - tedy pokud ho správně pochopili. Miře se zdálo, že při představování níže postavených přítomných byl trochu nervózní. Asi to nebylo běžnou součástí jejich protokolu.
„Nyní, když dovolíte, mě následujte do zasedacího sálu,“ vyzval Hork’beldra Abito. „Určitě budeme mít mnoho věcí k probrání.“
Feer’larak výzvu rychle přeložil svému veliteli a teprve když ten přikývl v souhlas, obrátil se k Abitovi: „My radost a souhlas. My jistota mnoho řeč k.“ Celé procesí se pak pomalu vydalo k narychlo upravené brífinkové místnosti.
„Zajímalo by mě, kde se Feer’larak naučil náš jazyk,“ poznamenala cestou tiše Mira směrem k Tirusovi.
„Mě by spíš zajímalo, co od nás chtějí,“ odpověděl jí Tirus stejně potichu. „Určitě nás nenapadli jen z dobroty srdce.“
„A myslíš že se už k něčemu tak složitému vyvinuly?" prohlásil ironicky Ticco, který zaslechl jejich rozhovor.
Tirus jen zakroutil hlavou. Neměl náladu na pitomé vtipy.

Tak tohle bude hodně zajímavá diplomacie
Ale skvělá část

Je zajímavé, jak se nám to pomalu vyvíjí

Jen tak dál.

diky, jsem rád, že se vám to líbilo
bohužel mi začalo ve škole zkouškové, takže na pokračování nemám čas a nedokážu ani říct, kdy ho mít budu
snad to nebude trvat moc dlouho